načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Neymar: Můj příběh - Mauro Beting

Neymar: Můj příběh
-15%
sleva

Kniha: Neymar: Můj příběh
Autor:

Jak se z mladíčka s bláznivými účesy stal světoznámý fotbalista? Co stojí za jeho fenomenálním úspěchem? Kde se v něm vzala všechna ta energie? Neymar Jr. ohromil Brazílii a v dresu ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  199 Kč 169
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
5,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2016-03-30
Počet stran: 208
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 175 stran, 8 nečíslovaných stran obrazových příloh : barevné portréty
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického vydání Neymar: my story ... přeložil Ondřej Skoupý
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2016-14
ISBN: 9788075053466
EAN: 9788075053466
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jak se z mladíčka s bláznivými účesy stal světoznámý fotbalista? Co stojí za jeho fenomenálním úspěchem? Kde se v něm vzala všechna ta energie? Neymar Jr. ohromil Brazílii a v dresu FC Barcelona se jeho hvězda rozzářila naplno. Svou cestu za slávou a úspěchem líčí s pokorou, děkuje za ni Bohu a své rodině, zejména otci. Ten vypravuje příběh Neymara Jr. ze svého pohledu – popisuje, jak ho poprvé přivedl na hřiště, radil mu, aby se neustále pohyboval a nezastavoval se, pomáhal mu s přestupy a obezřetně nakládal s vydělanými penězi. Svému synovi chtěl zkrátka dopřát maximální svobodu, aby mohl zářit. A to se mu podařilo. (můj příběh)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Mauro Beting - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

NEYMAR

MŮJ PŘÍBĚH

Oficiální autobiografie

NEYMARA JR.

Hovory s mým otcem


– 15

OTEC O SYNOVI

Jmenuji se Neymar da Silva Santos. Neymar není moc

obvyklé jméno, ale myslím si, že se s ním čím dál častěji

setkáváme a známe ho, a to díky jednomu velmivýjimeč

nému člověku, který do mého života vstoupil před 24 lety.

Naopak příjmení Silva a Santos jsou velmi běžná. Silvů je

plná Brazílie, jmenovali se tak i dva naši prezidenti. A velice

hrdý jsem i na příjmení Santos. S radostí, jež se vyrovnára

dosti kteréhokoli jiného muže, obyčejného člověka aběž

ného Brazilce, i s pocitem zadostiučinění a s láskou nosím

své příjmení Santos. Ještě víc jsem ale hrdý na všechno, co

se podařilo mé rodině. Jsem hrdý na svého syna, který ve

svém fotbalovém klubu Santos, domovském klubu mého


– 16

životního vzoru Pelého a spousty dalších hvězd, které se

kdy proháněly po stadionu Vila Belmiro, dosáhl takbáječných, přímo historických úspěchů. Ten tým je mému srdci

nejbližší. Je to tým mého syna.

Nikdo v celé rodině ale nebyl vášnivějším fanouškem Santos FC než můj otec, Seu Ilzemar. On a moje matka pocházejí ze státu Espírito Santo a jsou na to velmi hrdí. Myslím si ale, že si přál, abychom se všichni narodili někde jinde, a sice přímo na stadionu Vila Belmiro, na místě, které milují všichni občané Santosu. Včetně mě, protože já jsem se v Santosu narodil, stejně jako moji sourozenci, José Benício, kterému nikdo neřekne jinak než Nicinho, a Joana d’Arc, které říkáme Jane.

Seu Ilzemar se prvního profesionálního startu svého vnuka bohužel nedočkal – zemřel v květnu 2008, ani ne rok před Neymarovým debutem v dresu Santosu. Můj syn podědil jeho respekt a obdiv k domácímu týmu a pokaždé na hřiště nastupoval s nostalgickou vzpomínkou na svého dědečka.

Neymarova, nebo Juninhova, jak mu v rodině říkáme, kariéra je jako večírek v plném proudu. Samozřejmě se všemi povinnostmi, ale je to čirá radost. Všechno, co kdy v životě chtěl, ve své práci má. Ke štěstí mu stačí jen hřiště, branka a míč. Ale nic z toho jsme ani on, ani my nezískali zadarmo. Abychom se dostali tam, kde dnes jsme,


– 17

li jsme překonat mnoho nesnází. Mému synovi nespadlo

nic samo do klína, i když jistě něco od Boha dostal: talent.

Vždycky byl oddaný fotbalu a všechny investice z našístrany a ze strany všech, kteří mu věřili, za to stály.

Každý profesionální sportovec žije ve světě, který často vypadá nepřirozeně. Když se snažíte dostat se naprofesionální úroveň a udržet se na ní, musíte se potýkat sespoustou věcí. A další problém je, že když sportovec odejde do důchodu, nemůže prostě jen změnit zaměstnavatele. Musí rozjet úplně novou kariéru, a to se dělá velmi těžko.

Když je fotbalista v nejlepších letech, jako sportovec i jako člověk, když se cítí zralý a zodpovědný, začne si tělo za tu spoustu úsilí a obětování vybírat svou daň. Živíprotivníci se dají obehrát, ale čas ne. Čas dohoní každého. A bojovník už ze své podstaty vždycky chce vyhrávat.Dokonce i nad časem. A v tom boji se, pravda, vyhrát nedá... Musíte vědět, kdy je nejlepší čas odejít. Ale kdo to dokáže říct přesně? To ví jen Bůh. K času proto musíme chovat stejnou úctu, jakou chováme k Bohu.

Já jsem například byl také profesionální fotbalista. I já jsem začínal ve fotbalové akademii Santosu. Mezi čtrnáctým a šestnáctým rokem jsem reprezentoval svůj milovaný tým. Pak jsem odešel do Portuguesa Santista, kde se ze mě stal profesionální hráč. Odtud jsem, pořád ještě ve velice nízkém věku, zamířil do Tanabi ve státě São Paulo. Potom


– 18

jsem hrál za tým ve třetí divizi státu Minas Gerais,působící v Ituramě ve Frutalu, kde jsem se nakazil tuberkulózou.

Musel jsem celý rok odpočívat, a pak už mi bylo dvacet.

Za takových okolností se v žádném případě nedalo hrát profesionálně. Rozhodl jsem se vrátit do práce a pomáhat svému otci v garáži. Pak mě ale pozvali, abych hrál za starý klub Jabaquara, tradiční tým ze Santosu, který se došedesátých let pyšnil bohatou historií.

Můj otec, Seu Ilzemar, si nepřál, abych se znovu začal živit fotbalem. Dařilo se mi dobře, prodejem ojetin jsem si vydělal slušné peníze. V garáži jsem opravoval auta a se ziskem je prodával. Otec nechtěl, abych se té práce vzdal a abych znovu pokoušel štěstí jako fotbalista. Ale stejně jsem to udělal. Fotbal jsem miloval. A šlo mi hlavně o to, abych dělal, co mám rád. V týdnu jsem pracoval na autech a o víkendech jsem hrál za Jabaquaru. Moje láska k fotbalu byla tak silná, že jsem hrál zadarmo.

Za „Jabucu“ jsem odehrál čtyři dobré zápasy. Jeden z nich byl proti fotbalovému klubu União z Mogi dasCruzes, který tehdy hrával třetí divizi soutěže Campeonato Paulista, mistrovství státu São Paulo. Jabaquara byla ve čtvrté divizi. A já tak dostal možnost, abych ukázal, co ve mně je. V tom zápase se mi dařilo. Tak dobře, že slavný rozhodčí Dulcídio Wanderley Boschilia poradil manažerům União, aby mě koupili.


– 19

A víte, co se stalo? Oni na jeho radu dali! Mému otci nevadilo, že chodím hrát za Jabaquaru – nebyla to pro něj opravdová práce. Ale v případě União už šlo oprofesionálnější smlouvu. Jel jsem si do Mogi das Cruzes popovídat s manažery, ale oni mě vůbec neposlouchali a rovnou mě poslali, ať se přidám k ostatním hráčům, kteří trénovali ve městě Suzano poblíž São Paula. Upřímně řečeno, ten první trénink se mi hodně podařil, hrál jsem v něm pravé křídlo. Kličkoval jsem a tahal balon po lajnách a centroval ho spoluhráčům. Hrál jsem přesně to samé, co předtím v Jabaquaře. A musím říct, že se mi ten debut za daných okolností opravdu povedl.

Po tom tréninku jsem odjel do Mogi das Cruzespodepsat smlouvu s prezidentem klubu. Protože mi v Jabaquaře za zápasy neplatili, peníze od União mi přišly vhod. To všechno se stalo v březnu roku 1989. Nabídli mi roční smlouvu za slušné peníze, daleko vyšší, než jsem čekal. Snažil jsem se nedat své nadšení najevo, ale umíral jsem touhou smlouvu rovnou podepsat. Jenže jsem věděl, jak je důležité vyjednávat, a tak jsem řekl, že nad tím ještě popřemýšlím. Prezident si muselmyslet, že nejsem spokojený, protože mi plat zvýšil skoro na dvojnásobek. Z druhé schůzky už jsem odcházel se smlouvou v kapse. A pořád jsem si zachovával kamennou tvář hráče pokeru.


– 20

Ta schůzka mě hodně naučila. A ten rok jsem ve třetí divizi hrál velmi dobře. Dokonce až tak, že o mě projevil zájem tým Rio Branco z druhé divize. V prosinci roku 1989 se spojilo deset podnikatelů z Mogi das Cruzes, aby mě vykoupili a nabídli týmu União. Ze smlouvy mi připadl podíl, za který jsem svému otci koupil domeček v Santosu. Bylo to poprvé, kdy jsem se cítil jako boháč – i když tomu tak ve skutečnosti nebylo. Připadal jsem si bohatý, protože jsem dokázal rodičům splatit všechno, co pro mě a pro mou sestru udělali. A lepší pocit na světě neexistuje.

Moje smlouva s klubem União měla podmínku, že za ně budu hrát v jarní části sezony a pak můžu hostovat v jiných klubech, protože tým neměl na zbytek roku v plánu žádné profesionální aktivity. Proto jsem neustále někampřicházel a zase odcházel, hrál jsem za Coritibu, Lemense a Catanduvense a vždycky jsem se nakonec vrátil do União.

Nebyl jsem ten nejlepší hráč široko daleko, ale zároveň jsem vůbec nebyl špatný. Věděl jsem, jak naložit s míčem, a uměl jsem dobře číst hru. Jenže člověk nemůže vždycky udělat všechno, co by si představoval. Tělo neudrží krok s hlavou. Jen ti nejlepší hráči vidí všechno (a dřív než všichni ostatní) a pak s míčem provedou přesně to, co zamýšleli.

Co se týče mě, utrpěl jsem různá zranění, kvůli nimž jsem musel ukončit kariéru, když mi bylo 32 let. S


– 21

sionálním fotbalem jsem tedy musel skončit příliš brzy.

Musel jsem se vzdát své vášně, své práce. Kromě toho jsem

uzavřel pár špatných smluv s kluby, kde nebyly dobrépodmínky. A taky už jsem nebyl malý kluk. Jako otec rodiny,

kterou jsem si pořídil v roce 1992, jsem měl čím dál víc

povinností. Dne 11. března 1996 se mi narodila nejmladší

dcera Rafaela. Vzhledem k tomu, že jsem se musel starat

o ni a o Juninha, začalo být těžké cestovat po různýchměstech a snažit se dojednávat smlouvy, které nestačily na to,

abychom vyšli s penězi.

Už jsem pro to neměl předpoklady. Tahat syna z jedné školy do druhé pro nás bylo příliš stresující a pro něj to byla hrůza. Už to tak dál nešlo... Kromě toho si vysokou daň vybíralo i moje tělo. Když se mi podařilo v týdnuusilovně trénovat, bolely mě při zápase všechny svaly. Když jsem se při tréninku šetřil, utrpěla v zápase moje technika a strategie. Manažeři začali mít podezření, že to dělám schválně a že úmyslně hraju pod své možnosti. Ale nebylo tomu tak, tohle bych nikdy neudělal. Pravda je, že už jsem to po fyzické stránce nezvládal. Dostával jsem smlouvy na méně a méně peněz, a k tomu byly s rizikem. Kvůli svým zraněním jsem mohl podepsat jen takové kontrakty, jež se daly okamžitě ukončit, kdybych se znovu zranil.

Míval jsem velké bolesti. Musel jsem se léčit doma, aby manažeři o mých problémech nevěděli. Už jsem


– 22

zal lhát ani sobě, ani svým zaměstnavatelům. Musel jsem

si vybrat, což je pokaždé těžké, když děláte něco, co máte

rádi. Ukončit své chlapecké sny, když jste dospělí a máte

rodinu, je vždycky obtížné rozhodnutí. Ale nešlo to jinak.

Musel jsem se svého snu vzdát. Moje sportovní kariéra

skončila.

Tou dobou už jsem ale měl doma vzácný klenot.Vlast

ně dva. Ale jeden z nich mohl mé sny překonat.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist