načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nevyřčené touhy - Šarlota Santini

Nevyřčené touhy
-11%
sleva

Elektronická kniha: Nevyřčené touhy
Autor:

Historické drama, milostný román.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169 Kč 150
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Santini
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 320
Jazyk: česky
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Strhující, historické drama z období zámořských objevů.
Přeneseme se do doby, kdy země objevovaly nová území za mořem. Několik desítek let po objevení Ameriky.
Příběh začíná na tajemném místě, v odlehlé zřícenině, kam zabloudí dvě děti. Právě tady vzniká silné pouto mezi Julií, angličankou z bohaté, obchodnické rodiny a Henrim, hochem z nevýznamného, francouzského rodu.
Dojednané manželství, s bezpáteřním vévodou, je rozdělí na mnoho let. Julie je uvězněna v klášteře až do dne, kdy se má vdát a Henriho prodá vévoda do otroctví na korzárskou loď. Julii se podaří uniknout jisté děsivé budoucnosti.
Dobrodružná výprava mladé ženy za láskou. V přestrojení za muže, se vydává mezi piráty, aby našla Henriho.
Henriho, který se sám stane korzárem a pod velením Jacquese Cartiera, vyráží na objevnou výpravu do Nové Francie.

Zařazeno v kategoriích
Šarlota Santini - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2


Nevyřčené touhy

Šarlota Santini

Z českého originálu Nevyřčené touhy

Odpovědná redaktorka Jana Pátková

Grafická úprava Jana Pátková

Vydalo nakladatelství: Pátková Anna – Santini

5. 11. 2017

eknihysantini.cz

Vydání první

ISBN 978-80-7559-000-8 (epub)

ISBN 978-80-7559-001-5 (mobi)

ISBN 978-80-7559-002-2 (pdf)

3


Obsah

1. část...................................................................7

Kapitola 1 - Mladí milenci............................................8

Kapitola 2 - V moci kláštera........................................20

Kapitola 3 - Muž z podpalubí.......................................32

Kapitola 4 - Dáma v kalhotách.....................................44

Kapitola 5 - Král a korzár...........................................53

Kapitola 6 Pod rouškou tmy.......................................58

Kapitola 7 - Ztracená nevěsta......................................66

Kapitola 8 - Bitva dvou zemí.......................................71

Kapitola 9 - Divoká kočka..........................................78

Kapitola 10 - Šílený vévoda........................................86

Kapitola 11 - Měsíce čekání.........................................90

Kapitola 12 - Vévoda ztrácí stopu..................................94

Kapitola 13 - Nová země............................................98

Kapitola 14 - Hledání Julie.......................................107

Kapitola 15 - Vzdálená touha......................................112

Kapitola 16 - Žena, kterou vyplavilo moře......................116

Kapitola 17 - Chceme žít...........................................119

Kapitola 18 - Život v Nové Francii...............................123

Kapitola 19 - Isla del Diablo......................................127

Kapitola 20 - Návrat do Francie..................................135

2. část................................................................140

4


Kapitola 21 - Svědomí Jamese Shellyho........................141

Kapitola 22 - Pánem na své lodi..................................148

Kapitola 23 - Noc v jeskyni.......................................155

Kapitola 24 - Druhá výprava.......................................160

Kapitola 25 – Elaine................................................171

Kapitola 26 - Bez možnosti návratu..............................177

Kapitola 27 - Návrat z Hochelaga................................181

Kapitola 28 - Elaine a Luisa.......................................188

Kapitola 29 - V přístavu Marseille................................194

Kapitola 30 - Loď na obzoru.......................................200

Kapitola 31 - Setkání plné zklamání.............................205

Kapitola 32 - Tuhá zima ve Stadaconě...........................213

Kapitola 33 - Bonaventurův šťastný den........................221

Kapitola 34 - Tajemný muž na plese.............................226

Kapitola 35 - Rozloučení s Julií..................................232

Kapitola 36 - Návštěva v La Rochelle...........................239

Kapitola 37 - Bonaventurův návrat...............................247

Kapitola 38 - Konečně spolu......................................252

Kapitola 39 - O samotě............................................260

Kapitola 40 - Sanguinario.........................................267

Kapitola 41 – James opět ve hře..................................273

Kapitola 42 – Vévodovo bezvýznamné vítězství...............280

Kapitola 43 – Valentine............................................287

Kapitola 44 – James na samém dně..............................291

Kapitola 45 – Tři rozhněvaní muži a jedna žena...............298

Kapitola 46 – Rozloučení na tajném místě......................307

Kapitola 47 – Příběh jejich života................................311

Bonus................................................................316

Pirátský slovník....................................................319

5


6


1. část

7


Kapitola 1

Mladí milenci

Stará dáma hledí z okna svého panství na zářivý

východ slunce. Před ní se rozkládá celé její panství, které bylo

kdysi pouhým letním sídlem. Zeleň, kam oko dohlédne, zurčící

potůčky, louky a lesy. Stařena má ve tváři jakousi nedočkavost.

Po chvíli se otočí ke své vnučce, která sedí ještě u snídaně v

čele dlouhého stolu.

„Děvče, jsem už moc stará na to, abych se sama šla projít.

Musíš teď být staré bábě oporou. Mám něco důležitého na

srdci. Jak jsem řekla, jsem už stará a kdo ví, jak dlouho tady

budu ještě strašit.“ s úsměvem si povzdychne.

Srdce staré dámy je naplněno tolika vzpomínkami a příběhy.

Zažila během svého dlouhého života mnohé změny. Svět, do

kterého se narodila se měnil každým dnem. Nejsilnější země

8


Evropy kolonizovaly nová a nová území nového světa –

Ameriky, jakožto území španělské koruny, Nové Francie a

Britské kolonie. Žila ve světě, jehož duchem doby, byla

neustálá změna, objevy, dobývání nových území a válčení o ně.

Byl to svět dobrodruhů, objevitelů, králů a jejich korzárů.

Mapy zaplňovaly nová města, údolí, řeky, moře a oceány.

Každá země se snažila zabrat, co šlo, z velkého širého světa.

Královské pokladnice se plnily a králové získávaly větší moc.

Byl to svět zámořských objevů.

„Ale babi!“ nesouhlasí vnučka.

Vnučka, která nemá ani tušení, jak byla její rodina součástí

těchto změn. Jak její rodina zasáhla do historie, netušila, že její

členové tvořily dějiny zámořských objevů.

„Nepřerušuj mě. Teď tě vezmu na místo, na kterém jsem už

strašně dávno nebyla. Tak mi podej ruku, abych se mohla

opřít.“

Téměř dospělá dívka podpírá svoji starou, nemocnou babičku,

která ji vede na odlehlé místo, daleko od lidí.

Uprostřed lesa vstoupí na rozbořené nádvoří a jako by se rázem

ocitly v jiném světě. Obklopuje je několik rozbořených zdí,

porostlých břečťanem a růžemi.

„Kde to jsme? Je to tu nádherné. V životě jsem tu nebyla,“

komentuje vnučka a rozhlíží se kolem.

„Nechodí sem mnoho lidí“ řekla stará dáma a sama se s

údivem rozhlížela po několika rozbořených stěnách, které tu

zůstaly z dob, kdy toto místo bylo letohrádkem. Doposud

oplývalo květinami, vzduch byl promísen takovými vůněmi, že

tvořil zvláštní konzistenci, působila tu nepopsatelná atmosféra.

Vzduch přímo dýchal tajemstvím. Stařena přistoupila k

rozbořené zdi, porostlé růžemi a položila na ni svoji vrásčitou

ruku.

„Toto místo by mohlo vyprávět, ale protože bys nerozuměla

9


jeho slovům, tak ti tento příběh budu vyprávět já. Jsi už dost

stará na to, abys znala naše rodinné tajemství. A přísahám

Bohu, že je to pravda.

Začnu asi tím: před mnoha lety, v jednom anglickém městě

Leicester, žila jedna anglo – irka. Otcem jí byl vysoce

postavený Angličan, který matku našel v malé irské vesnici,

jako velmi chudou dívku, avšak velmi krásnou. Ani mu tak

nešlo o lásku, jako o vrcholný drahokam jeho truhlice

bohatství. Dívka, v jejíchž žilách proudila divoká, irská krev,

byla velmi vzpurná. Rodiče jí dali jméno Julie. Otec měl ve

Francii, tady v La Rochelle, malé letní sídlo, kam posílal ženu s

dcerou na léto, aby se mohl věnovat obchodům a mladším

ženám. Matka se snažila držet dceru co nejvíce mimo

Leicester. Daleko od tyranského, bohatstvím zaslepeného,

Jamese Shellyho.

Cesta kočárem, kterou musely každé jaro podniknout přes půl

Anglie, přes moře do přístavu La Rochelle, byla zdlouhavá a

zabrala jim mnoho dní. Brávala s sebou jen komornou, chůvu a

samozřejmě mužský doprovod v podobě 4 až 6-ti mužů,

jedoucích vpředu a vzadu kočáru. Lidé, doprovázející Julii s

matkou se nikdy za ta léta nezměnili.

V La Rochelle podnikaly kočárem výlety na pobřeží, kde si

užívaly slunných pikniků.

Bylo i mnoho dní, které trávily pouze na letním sídle. Malá

Julie často obelstila svůj doprovod, aby unikla. Sama se pak

vydávala na výpravy po okolí. Při jedné z těchto výprav,

uprostřed lesa, objevila zříceninu. Spíše by se dalo říct, že to

bylo pár pobořených zdí. Ale to, co našla Julie mezi zdmi, bylo

nadmíru úžasné. Kamenné zdi byly porostlé růžemi a

10


břečťanem. Byla to prostě nádherná, kvetoucí zahrada, kde se

dívenka cítila příjemně. Od té doby si sem často chodila hrát.

Nikdy tam nepotkala živé duše, až jednou toto místo objevilo

další dítě. Chlapec chodil zprvu jen tak okolo, švihal klackem

do vzduchu a pokukoval po Julii. Ta si ho zvědavě prohlížela a

čekala, co se bude dít dál. Nakonec se odvážil jí oslovit.

„Pěkný den, děvče. Ty si sem chodíš hrát?“ skrývá svou

zvědavost za ledabylý tón. Hocha napadá spousta věcí, třeba co

je to za krásnou holčičku, v těch dívčích bílých šatičkách, co tu

dělá a kde asi bydlí? Měl spousty otázek, ale nikdy by se na ně

nezeptal.

„Také tě zdravím, chlapče. Chodím. A co má být?“ ukázala

růžky její dravost. Někdy jen tak, byla prostě drzá a

nevyzpytatelná. Taková prostě byla a nikdo, ani její přísný otec,

ani benevolentní matka, ani kdokoli jiný, s tím nic nenadělal.

„No nic, jen se mi tu taky docela líbí.“ přiznal. Ve skutečnosti

skrýval obrovskou touhu si toto místo zabrat jen a jen pro sebe.

Je tu opravdu krásně a ty rozbořené zdi připomínají hrad. Může

tady svádět bitvy a dobývat hradby.

„Můžeš sem chodit taky, mně to nevadí. Aspoň tu nebudu sama

a budu mít kamaráda.“ řekla roztomile. Stejně jako uměla už

od malička zacházet s bičem, tak stejně tak i s cukrem. Což

však patřilo k těm ženským zbraním, které určitě neokoukala

od matky. Pokud vůbec, tak ne s jednáním s otcem, ale s jinými

muži, kteří občas zavítali na společenskou návštěvu.

„Já si s holkama nehraju!“ odpověděl zarputile. Přesto ten její

roztomilý úsměv ho dokonale odzbrojil. Ale nedal to na sobě

nijak znát.

„Tak se tu můžeme jen potkávat.“ navrhla Julie šibalsky.

Napadlo ji v tu chvíli, jak se ten chlapec chová hloupě. Když

ale chce hrát tuhle hru, nebude ta, která by mu ji kazila.

„To je možné, protože se mi tady opravdu líbí.“ řekl už mírně.

11


Copak to jde, abych na ni byl dál tak neurvalý? Snad bude mít

v budoucnu možnost své dnešní chování napravit.

„Já jsem Julie a jak se jmenuješ ty?“ popošla k němu a podala

mu ruku. Kdyby tehdy kterékoli z těch dětí tušilo, co tenhle

dotyk, dotyk, kterým vznikne nezlomitelné pouto, přinese, tak

by obě s křikem utekly a nikdy by se neohlédly.

„Já jsem Henri.“ její ruku neochotně stiskl, ale pak si ji chvíli

podržel v dlani, jako by ji zapomněl pustit. Najednou si to s

úlekem uvědomil a její ruku prudce pustil. Jak se to mohlo stát,

že ji od tohoto okamžiku měl rád a bude ji mít rád snad

dokonce života?

„Už musím jít domů.“ a Julie utíká ven. Ještě se zastaví:

„Budeš tu i zítra?“

„To jistě budu. Počkám tu na tebe.... Téda, určitě se tu

potkáme.“ odpovídá a zírá na své boty. Když se Julie otočí, tak

zvedne oči a dívá se za ní, jak utíká k domovu. Bylo to tak

hezké setkání a jemu bylo líto, že tak nečekaně běžela domů.

Chystal se jí ještě omluvit za své chování. Mohli si hrát spolu

na nějakou tu bitvu. Bylo tak nespravedlivé, že tu nezůstala s

ním.

Druhý den byla Julie tichá jako myška, přestože jindy jí byl

plný dům. Nechtěla ohrozit shledání s Henrim. Hned po

snídani vyrazila.

Už na ni čekal. Seděl uprostřed na staré, vyschlé studně. Něco

skrýval za zády. Celý den se na Julii těšil, doufal, že bude mít

možnost se jí zalíbit tak, jak se mu to při prvním setkání

nepodařilo.

„Ahoj Julie, tak jsi přišla.“ jeho úsměv prozradil jeho radost ze

shledání. Moc se mu líbilo, jak měla dnes rozpuštěné, své

ohnivé, jako moře se vlnící, husté vlasy.

„Ahoj Henri.“ volala a běžela k němu.

12


„Něco pro tebe mám.“ vystrčil před sebe dosud schovanou

modrou chrpu a podal ji Julii.

Ta si ji strčila za ucho. Modř květiny jen podtrhla modř jejích

očí a v kombinaci s rudými vlasy, naprosto zářila. Tento

obrázek Julie se Henrimu promítal před očima po celé jeho

dětství, kdykoli na Julii vzpomínal.

Od doby, kdy Julii bylo osm let a poprvé se setkala s Henrim,

uplynulo celých dlouhých 9 let. Ta léta v sobě skrývala mnoho

takových prázdnin, kdy si spolu děti hrály a vedle sebe pomalu

dospívaly.

To léto opět přijela Julie s matkou do La Rochelle. Jejich loď

přistála krátce po poledni. Julie se už nemohla dočkat. Při

vystupování se hrnula dopředu, jen aby už stála na francouzské

půdě. Pár kroků za ní neslo jejich služebnictvo zavazadla a

poslední šla matka. Julie se vyhrnula z můstku přímo do davu v

přístavu. Byla nesoustředěná a nečekaně vrazila do jednoho

muže.

„Moc se omlouvám, pane.“ a přitom mu rukou narovnávala

kabát na rameni. Julie přitom myslela na jediné, jak ji to

zdržuje od domu, zříceniny a Henriho. Společenské povinnosti

nebyly nic pro ni. Nejradši by se omluvila a pádila pryč.

Bonton, který vyšší společenské třídě diktoval správné

chování, jí to však nedovoloval. Muže její krása doslova

připoutala k zemi. Zíral na ni v němém úžasu. Julie se nikdy

nesetkala s takovými pohledy a nevěděla, co si o nich má

myslet. Rozhodně ji přiváděly do rozpaků. To už k nim pomalu

došla matka.

„Co to tady vyvádíš Julie?“ kárala svou dceru. Elaine Shelly

nebyla ženou, která by uctívala společenské mravy a tak

zvanou morálku, ale dodržovala je. Její muž by nikdy

13


nepřipustil, aby se jimi sama neřídila, nebo aby je opomenula

ve výchově Julie. V jeho domě nebylo nic takového přípustné.

„Julie.... Překrásné jméno. Nic se neděje, mademoiselle.

Dovolte, abych se vám i vaší překrásné dceři, představil. Jsem

Eugen de Turenne, vévoda z Anjou.“ zdvořile se po těch

slovech uklonil. V ten moment se vévoda rozhodl, že tuto

dívku získá stůj co stůj. Byla tím nejkrásnějším, co kdy viděl a

to toho, jako bohatý a vlivný šlechtic, viděl opravdu hodně. Ta

dívka bude jeho majetkem a žádný jiný muž se jí nedotkne.

„Já jsem Elaine Shelly a má dcera Julie. Těší nás.“ matka k

němu natáhla ruku a on ji s předstíranou galantností políbil.

Když se vévoda dotkl svými úzkými rty její ruky, tak se uvnitř

roztřásla. Měla pocit, jako by se jí dotkla sama smrt. I jeho

ruka, ve které lehce svíral její, byla hubená a kostnatá. Pod

výrazně vystouplými, lícními kostmi, bylo snadné si představit

jeho lebku. Dlouhý špičatý nos se Elaine zapichoval do ruky.

Přeběhl jí mráz po zádech. Nesmí jí prozradit výraz tváře,

protože jediný přirozený pohled, který mu mohla věnovat, byl

kyselý pohled, plný znechucení.

Julie kývla na pozdrav, ale to už ji matka postrkovala. Ať je ten

člověk sebe odpornější, tak nedovolí, aby její dcera toho muže,

byť jen zdánlivou maličkostí, urazila. Julie neochotně udělala

krok dopředu a natáhla ruku. Vévoda se jí bez zaváhání chopil

a na ruku vtiskl dlouhý polibek, při kterém se jí hluboce

zahleděl do očí. Julii byl jeho přímý pohled krajně nepříjemný.

Vyjadřoval všechnu vášnivou majetnickost, kterou skrýval ve

své mělké duši. Julie sklopila oči a vymanila svou ruku z té

jeho.

Vévoda byl vysoký, na pohled statný muž, i když v tom mohlo

klamat oblečení, které měl na sobě. Naducané rukávy šlechtice,

jaké se v těch dobách nosily, snadno skryjí hubenou i svalnatou

postavu. Už dávno měl po třicítce. Měl upravený, jemný knír a

14


vousy na bradě měl do špičky. Jeho oči byly temné a pokud je

pravdou, že oči jsou bránou do duše, tak jeho oči byly bránou

do pekla.

Vévoda se otočil k matce: „Jste angličanky?“ zeptal se, ale

chtěl vědět jediné... Jak co nejrychleji zařídit, aby Julie byla

pouze jeho. Bylo pro něj náročné soustředit se na konverzaci,

protože měl na mysli jen Julii a to, jak ji má plně ve své moci.

Vnitřně se zalykal rozkoší pří té přestavě.

„Ano, jezdíme do La Rochelle, na naše letní sídlo, jen já s

dcerou. Manžel, James Shelly, zůstává kvůli obchodům v

Leicesteru.“ odpověděla, aniž by tušila, co způsobila. Možná

tomu muži řekla příliš, ale méně říci ani nemohla. Byla v tuto

chvíli šťastná, že setkání s tím pavoukem je u konce.

Více vévoda vědět nepotřeboval. Zdvořile se rozloučil a

chvátal pryč. Vypraví se co nejrychleji do Anglie. Uvažoval, co

vše bude moci nebo chtít, slíbit za její ruku. Jaký ten James

Shelly bude, ale hlavně, jak s ním bude možné manipulovat.

Následující dny se Julie s Henrim jako vždy nerušeně scházeli

a neměli ani tušení, že otce vyhledal Eugen de Turenne a

požádal o její ruku. Otec velmi nadšeně souhlasil, vždyť se

jeho dcera stane vévodkyní z Anjou.

Konečně otec poslal do letního sídla dopis s radostnou zprávou.

Avšak pro Julii a její matku, to bylo spíše parte. Otec psal o

svém úmyslu vyvdat dceru a o jejím nastávajícím. Matka

viděla ve vévodovi až příliš ze svého muže a proto zprávou

nebyla právě nadšena. Pro svou dceru si vždy představovala

někoho lepšího. Někoho, kdo by ji vášnivě miloval. Rodiče pro

své děti vždy chtějí to, čeho sami nedosáhli.

Toho dne Julie potřebovala jediné. Henriho. Běžela ihned do

zahrady, kde na ni už netrpělivě čekal. Doběhla celá udýchaná

15


a uslzená. V hlavě měla jen jedinou myšlenku a to na hrozící

sňatek se strašlivým vévodou. Nechápala, jak ji otec mohl

prodat. Cítila se naprosto bezmocná a doufala, že Henri něco

vymyslí a zachrání ji. Nikdy nepřemýšlela o tom, proč je Henri

vždy její první volba, její přístav útěchy. Bylo to tak prostě

odjakživa a nikdy ji nenapadlo hloubat, co se za tímto poutem

skrývá. Byl vždy jejím nejlepším přítelem a druhou částí její

vlastní duše.

„Henri, Henri!“ její hlas zněl hystericky a byl prosycen slzami

a žalem. Vrhla se mu kolem krku a její pláč znovu propukl v

plné síle. Nyní, když se cítila v bezpečí, mohla naplno vyplavit

svůj nejniternější žal.

„Copak se děje?“ zeptal se jí opatrně. Držel ji pevně v náručí a

hladil ji něžně po vlasech.

„Otec.......Chce mě provdat....Už brzo se mám

vdát....Nechci....Nechci.“ zalykala se svými slzami až ztrácela

dech. Nikdy ve svém životě se necítila tak nešťastná. Ještě

včera, touto dobou, její budoucnost vypadala nádherně a nyní ji

halil černý mrak.

„To se nesmí stát! Já tě miluji.“ vyřkl Henri ta slova, která v

sobě skrýval tolik let. Nyní je vyslovil a už to není o tom, zda

jeho lásku bude opětovat, ale o naprosté beznaději, že v tuto

chvíli je jedno, zda to tak bude. Naopak, když by jeho city

neopětovala, bylo by vše mnohem jednodušší. Zničený život a

zlomené srdce by měl pouze on. A tyto dvě věci by si pro Julii

nikdy nepřál. Kdyby mohl, vzal by všechnu tíhu a bolest jejího

života na sebe. Když člověk miluje celým srdce, nechce

dopustit, aby milovaný člověk trpěl.

„Co jsi to říkal?“ zarazila se. „Ty mě miluješ? Já tě .....“ utírala

si slzy a jako by přemýšlela.

„Já tě taky miluji. Asi odjakživa.“ jako by si stále uvědomovala

své city. Jak si toho mohla nevšimnout? Copak nebyl půlkou

16


její duše? Proč si to neuvědomila dříve. Mohlo být všechno

jinak, třeba by přesvědčil jejího otce a dnes by si brala jeho,

místo, aby se chystala na svatbu s vévodou. Co jí je po titulech,

které si pro ni přál její otec. Netoužila po tom, stát se

vévodkyní, mít velké panství a bohatství. To vše za tak hrůznou

cenu, mít za manžela toho odporného vévodu. Nevybrala by si

ho vedle Henriho, ani kdyby byl krásný a hodný. Vedle

Henriho by v jejím srdci neobstál žádný jiný muž. Nikdo by se

nemohl vyrovnat tomu všemu, co je spojovalo.

„Co budeme dělat, má lásko?“ zeptal se Henri se strachem.

Hladil ji po rozcuchaných vlasech, jemně si ji přitáhl k sobě a

objal. Silou vášně se jejich ústa spojila. Jejich rty hrály ten

smyslný tanec vášně, tryskající přímo z jejich nitra, z jejich

srdcí, z jejich samé podstaty. Doposud skryté city, tryskaly na

povrch v těch polibcích jako živá voda. Jejich štěstí netrvalo

věčně. Z tohoto dlouhého objetí je vytrhl hluk. Do zahrady

vpadla tlupa, vedená Juliiným snoubencem. Sám přijel zajistit,

aby jeho vyvolená zůstala do svatby čistá. Muži pár odtrhli od

sebe, Julii naložili na koně a Henriho zmlátili. Ležel tam celý

od krve a díval se jak odjíždějí. Julii odvezli přímo do kláštera,

kde měla dlít až do svatby.

Henriho vévodovi muži odvezli do přístavu Saint - Malo,

známého korzárského přístavu. Zatímco dva muži drželi

pomláceného Henriho, s rukama svázanýma za zády a

roubíkem v puse, jeden šel vyhledat kapitána. Henri zpovzdálí

sledoval, jak domlouvají obchod, v němž hrál roli pouhého

zboží. Vévodův muž pokynul hlavou směrem k Henrimu.

Kapitán si z dálky prohlédl Henriho, krátce se zamyslel a kývl

na souhlas. Kapitán sáhl do svého měšce a vtiskl muži dva

franky. Henri na sucho polkl. Je dokonáno. Vévodův muž už se

vrací k ostatním.

17


„Máme tu počkat, kapitán sem pošle nějakého svého muže a

odvede nás na loď. Máme ho hodit do podpalubí.“ pak chytne

Henriho za vlasy nad čelem a zvedne mu hlavu, aby mu viděl

do očí.

„Takhle jedná vévoda s lidmi, kteří mu překáží. Kapitán už si s

tebou poradí a nebo tě sežerou krysy v podpalubí. A pamatuj si:

nevracej se, nebo zemřeš! A ještě malý vzkaz od mého pána.“

jednu pěst mu uštědřil do tváře, druhou do břicha, až Henri

klesl na kolena.

18


19


Kapitola 2

V moci kláštera

Tlupa, vezoucí Julii, v čele s vévodou, dorazila v

podvečer do kláštera Morimond. Na nádvoří se ihned nahrnuly

jeptišky. Sotva Julie vystoupila z kočáru, tak už ji jeptišky

odváděly. Vévoda se představil a odešel s Matkou

představenou do její přijímací komnaty.

„Je to moje nevěsta, je trochu vzpurná, udělejte, co je třeba,

aby zkrotla.“ a hodil na stůl váček plný franků.

Matka představená, snažíc se ukrýt spokojený úsměv, přitáhla

měšec k sobě. Přesto, že víra hlásala asketický život bez touhy

po světském bohatství, tak zlato bylo pro Matku představenou

velkou hybnou silou. Nyní si mohla dovolit nakoupit více

zásob na zimu, opravit střechu a koupit nové povozy pro

klášter.

„Nebojte, přivedeme ji k rozumu.“ tón hlasu prozradil její

nadšení pro věc. Ač měla Abatyše spousty vlastností, k nimž

20


patřila přísnost, nezlomná vůle a pokora před Bohem, tak to

byla právě touha naplnit Boží vůli, která převládala. Touha

převychovávat dívky ve zbožné ženy, k níž se cítila předurčena.

Věřila, že žena má muže vždy poslouchat, být mu vždy po vůli,

musí být bohabojná a hlavně milující matka. Rodina je základ

společnosti a základem rodiny je dokonalá žena a matka,

poslušná Boha a manžela.

„Pak mi dejte vědět a já pro ni pošlu.“ vstal a měl se k

odchodu. „Tak dojednáno.“ na jeho rtech se usídlil tak podivný

úsměv až Matku představenou zamrazilo. Sama neměla muže

příliš v lásce a hlavně ty bohaté a mocné. Jejich arogance jí

byla nepříjemná. To byl jeden z hlavních důvodů, proč si

zvolila žít jako nevěsta Kristova. Byla to žena mnoha

protikladů, která musela bojovat s mnoha démony. Měla však

své franky...

Mezitím odvedly jeptišky vzpouzející se Julii do cely, kde ji

zamkly. Julie netušila, jak dlouho ji zdi této cely budou držet

od Henriho. Nevěděla ani, jak dlouho tady bude sama. Matka

přestavená se jí zdála přísná a to pro ni nebylo dobré. Její

vlastní matka přísná nebyla a přesto ji často přivedla svou

vzpupností k nepříčetnosti. Copak takováhle škrobená bába,

zvyklá jen na bohabojné jeptišky, které ji zcela jistě na slovo

poslouchaly, tak se z ní zblázní. Rozhodně jí to však nijak

neulehčí, ona tu být nechce a nikdo se jí ani neptal. Zavřely ji

sem proti její vůli.

Kroky Matky představené po odjezdu vévody, vedly přímo do

Juliiny cely.

Odemkla a vešla. Julie seděla vzpurně na kavalci, klášterní

roucho složené vedle sebe, připravené, aby ho oblékla.

„Nemá cenu se vzpouzet. To roucho si obleč!“ řekla přísným

tónem. Budila hrůzu a ještě něco, co Julie neuměla

21


pojmenovat. Julie dál seděla s bradou vystrčenou ke stropu,

aniž se pohnula. Její oči vyjadřovaly jen opovržení a

nezměrnou hrdost člověka, kterému se snažili vzít svobodu.

„O co snažíš, děvče, čím víc se budeš bránit, tím to pro tebe

bude horší a strávíš tu dlouhý čas. Záleží jen a jen na tobě, jak

ten čas tady budeš trávit, jestli o hladu a samotě, v této cele

nebo se zapojíš k ostatním.“ Abatyše se zatím snažila

vyjednávat, protože doufala, že to bude stačit. Nerada by této

pěkné holubičce ubližovala, ale věděla, že ani to ji nebude činit

větší potíže.

„Dobře, obleču si ho až odejdete.“ řekla Julie se stále

nezlomenou hrdostí.

„Obleč si ho hned!“ rozkázala. Už předem si představila tu

hebkou kůži dívky v rozkvětu mládí.

Julie se nejistě podívala na Abatyši, jestli to myslí vážně.

Matka představená se rozhodně netvářila tak, že by to mohlo

být považováno za žert. Pokud se kdy setkala se silnými

osobnostmi, nebyl problém je svou vlastní silou zdolat, ale tato

žena, to bylo něco zcela jiného. Byla jako mohutná skála, která

se nad ní tyčila se vší svou robustností.

Svlékla se tedy do bílé košilky a kalhot po kolena a chtěla

roucho natáhnout přes spodní prádlo.

„Ne, pěkně do naha!“ křikla s divokou rozkoší Matka

představená. Byla tak blízko té chvíli, kdy ji spatří nahou, v

celé její kráse a nikdo ji o to nepřipraví.

Julie se zarazila.„Tak bude to!“ řvala na ni s neskrývanou

netrpělivostí. Julie neochotně stáhla bílé kalhoty a povolila si

šněrování na zádech. Abatyše si ji spokojeně a se zalíbením

prohlížela. Prala se s tou rozkoší, kterou jí ten pohled přinášel.

Copak může být něco špatného na tom, když se kochá

nádherným Božím dílem?

„Jsi pěkná.“ pomalu se k ní přiblížila a rukou přejela po jejích

22


pevných ňadrech. Skousla ret. Hlas v jejím nitru jí jasně říkal,

že je to špatné. Nemá čím obhájit svou touhu před sebou a ani

před Bohem.

„Obleč si roucho, na co čekáš?!“ řvala Matka představená více

na sebe než na Julii. Žádná z jejích jeptišek v ní nikdy takové

pocity neprobouzela. Také však ani jedna se nemohla krásou a

mládím rovnat Julii. Obtloustlé, seschlé baby, ze kterých byl

vidět jen neupravený a nehezký obličej. Nikde žádné

nepoddajné, rudé vlny, zdobící krásný obličejíček, nikde plné

červené rty a ani pronikavé modré oči, které jediným pohledem

lámaly srdce na potkání.

Julie už na nic nečekala a bleskově se nasoukala do roucha.

Cítila se zahanbená a bezmocná pod vládou téhle ženy.

Matka přestavená se otočila na patě a chvátala ke dveřím cely.

Ještě se otočila, jako by přemýšlela, jestli má odcházet nebo

zůstat s tou rozkošnou dívenkou. Pak práskla dveřmi cely a

ubohou Julii zamkla. Dala do toho tolik síly, co v sobě měla

zloby sama na sebe. Copak jako Abatyše může takhle podléhat

pokušení? Musí na sebe být přísnější, než kdy dříve musela.

Pokud to bylo v ní skryto, tak to muselo dřímat hodně hluboko.

A kdo tohoto démona v ní probudil? Ano, Julie, ona tím vším je

vinná. Ona si zaslouží být potrestána. Hlad a samota to zajistí.

Trvalo dva dny než jí z cely pustily a daly jí aspoň najíst a

napít.

Matka představená za ní později přišla osobně do její cely a

chtěla vědět, jestli už je ochotná se vdát. Přeci jen je tu Julie na

přání vévody, musela ji zlomit, aby byla ochotná se vdát, když

už za to dostala zaplaceno. Odpověď Julie byla jasná: „Ne,

nikdy si ho nevezmu. Miluji jiného.“ divost se jí zračila v

očích. Matka představená polkla, začal ji spalovat žár, který

nevěděla, jak uhasit. Čím byla Julie vzpurnější, tím více se jí to

líbilo.

23


„Nedáváš mi na výběr, budeš tu zavřená, dokud si to

nerozmyslíš.“ zavřela za sebou a zamkla. Zhroutila se zády na

dveře cely a prudce nabírala dech, který ztratila při pohledu na

Julii. Julie to vydržela celé 3 měsíce, kdy nedostávala k jídlu

nic než chléb a vodu. Matka představená na ni byla až krutě

tvrdá. Žádnou z dívek, které u ní byly uvězněné před sňatkem,

takto netýrala jako Julii. Za svou vášeň k ní ji z celého srdce

nenáviděla. Někdo za ten hřích musí být potrestán a kdo jiný

než jeho původce.

Julie si uvědomovala, že čím déle tu je, tím je Henri od ní dál a

dál. Její statečnost zde, jí příliš nepomohly se odtud dostat.

Rozhodla se, že musí za ním. Musí změnit své chování a docílit

toho, aby opustila zdi kláštera a mohla si jít, kam se jí zlíbí.

Nehodlá se vdát za vévodu. Toho večera se zrodil plán, který

začala pomalu, krok za krokem, uskutečňovat.

Hned druhý den požádala Abatyši, aby vévodovi mohla napsat

sama dopis, že souhlasí se svatbou. Matka představená jí

nechala do cely poslat brk a čistý list papíru. Konečně se zbaví

svého pokušení. Konečně se osvobodí od hříšných představ.

Bylo na čase, protože sama nevěděla, jak dlouho by vydržela

ještě odolávat.

24


Julie vévodovi napsala:

Drahý vévodo,

stanu se Vaší ženou. Přála bych si však mít

svatbu na našem letním sídle v La Rochelle.

Vždy jsem o tom snila, tak mi to prosím,

udělejte k vůli.

Strávím poslední noc se svou matkou a druhý

den přijedete a já se stanu Vaší ženou.

S úctou Julie

Matka představená s listem poslala jezdce k vévodovi. Za

několik dní se vrátil s odpovědí.

Krásná Julie,

udělám vše, co si přejete, jen když se

stanete mojí ženou. Za sedm dní pro Vás

pošlu kočár, který Vás odveze k matce do

La Rochelle.

Eugen de Turenne, vévoda z Anjou

25


Jeden dopis s pečetí obdržela i Matka představená.

Svatá Matko představená,

má nevěsta se umoudřila a za to přijměte

můj velký dík. Za sedm dní pro ni přijede

kočár, tak ji připravte na cestu.

Tvrdost už nebude potřeba, i když buďte

obezřetná.

Eugen de Turenne, vévoda z Anjou

Ihned po přečtení dopisu dala Matka představená zavolat Julii

k sobě.

Poslala pro ni jednu z mladších jeptišek.

Po chvíli už stály ve dveřích.

„Sestro Giovano, už tě nebudu potřebovat, můžeš jít.“ mladší

jeptiška pokývla hlavou a zavřela za sebou dveře.

Matka představená pokynula rukou směrem ke křeslu. Julie se

posadila proti Matce představené, ze které měla stále velký

strach. Díky své nevinnosti ani netušila, jakému nebezpečí byla

26


od Abatyše, celé ty dlouhé 3 měsíce, vystavena. Neměla tušení,

jaký boj tato žena sváděla při každém pomyšlení na Julii.

Nevěděla, jak těžký boj sváděla o svou duši a jak velké oběti a

sebezapření byla schopna. Způsob, jakým na ni hleděla ji děsil,

trochu připomínal pohled vévody, i když v něm chyběla

rozhodnost k činu. Julie byla vděčná, že ty měsíce přežila

poměrně v bezpečí, přestože byla celou dobu uvězněna a

držena ve tmě a o hladu a žízni. Co bylo však nejhorší, byla

teskná samota. Neměla jedinou živou duši, které se mohla

svěřit ani se svým strachem z Matky představené a vévody, ani

s jejím, až hmatatelným, steskem po Henrim. Byla to jen pouhá

vteřina, kdy prožívala naplno svou lásku. Tak krátký okamžik,

že šlo snadno pochybovat o tom, zda se vůbec stal.

„Vévoda mi psal, že už jsi svolila ke svatbě a také mě požádal,

abych už na tebe nebyla tak přísná. Můžeš se pohybovat volně

po klášteře. To, že bez mého svolení se nedostaneš z brány,

určitě nemusím zmiňovat. V pět hodin se dostav do jídelny k

večeři. Teď jdi.“ řekla a tvář otočila k oknu. Matka představená

zažila bolestné zjištění, že 3 měsíce, kdy se Julii vyhýbala,

neumenšily její touhu po ní. Ztěžka polkla, rozhodnutá, že ty

poslední dny už nějak přežije, zavře se tady a až do jejího

odjezdu tuto komnatu neopustí.

„Děkuji, Matko představená.“ Julie se zvedla a odešla.

Matka představená opět skousla ret a prsty zaryla do svých

stehen, aby bolest zmírnila její touhu.

Julie byla dlouho v šeru své cely, kde toužila jen po jediném,

po slunečním světle, čerstvém vzduchu a vonících květinách.

Zamířila rovnou do klášterní zahrady. V temnotě cely

zapomněla, jak vypadá sluneční svit. Jejím očím chvíli trvalo,

než přivykly jasnému světlu. Tolik volnosti pohybu už ani

nepamatovala. Procházela zahradu tam a zpět, voněla ke

27


květinám a zakoušela krásný pocit svobody a volnosti. Kolem

její hlavy létaly včelky a motýlci a ona si je prohlížela tak, jako

by je nikdy ve svém životě neviděla. Zapomněla i na své

vychování a ulehla na trávě a pozorovala, jak se honí mraky se

sluncem po modravé obloze. Dýchala zhluboka, jako by ji měli

každou chvíli připravit opět o čerstvý vzduch a o svobodu.

Utrhla dlouhé čerstvé stéblo trávy a pohrávala si s ním v

ústech. Připadala si zase jako malé dítě, objevující svět. Na tom

jasném slunečním světle se zdálo všechno veselejší, vzpomínky

na celu, na Matku představenou i na vévodu tu bledly, i když

měla pocit, že nebezpečí může kdykoli znovu přivát vítr.

Přemýšlela o svém plánu, který právě procházel první etapou.

Už jen sedm dní a odjede odsud, nechá za sebou zdi kláštera se

všemi ošklivými vzpomínkami na něj. Od té chvíle musí využít

každou příležitost, která se jí naskytne, k útěku. Věřila, že se

vše podaří a brzy bude zase s Henrim. Nikdo této lásce nemohl

bránit a věřila, že má na své straně samotného Boha. Vždyť šlo

o pravou, čistou lásku, rozhodně s ní nemohl vévoda srovnávat

svou touhu vlastnit. Julie nevěřila, že původem si lze zajistit

právo na ráj, ona věřila na čistotu a lásku, jež mají v ráji své

právoplatné místo.

Julie trochu tušila, že bude těžké zjistit, kde je Henri a ještě

těžší ho najít. A to je ještě ke všemu samotná žena a tam venku

je svět mužů a jejich zbraní. Jak se v tom světě dokáže skrýt,

aby Henriho našla? Měla pevnou víru, že nějak se to povede. I

s rapírem by si poradila, dětské hry s Henrim na šermířské

souboje, by ji mohly zachránit život. Možná by bylo lepší skrýt

před světem hlavně to, že je žena. Převlečená za muže by

nemusela být v takovém nebezpečí, jakého se obávala. V tu

chvíli si uvědomila, že celý ten plán nemá až tak promyšlený,

jak by měla mít. Má přece jen jednu jedinou šanci na úspěch,

pokud se jí nepodaří utéct, tak je vše ztraceno. Jak mohla být

28


tak pošetilá a myslet si, že utéct zkušeným mužům vévody,

bude tak snadné. Vždyť ani Henrimu se to nepovedlo. Co

zmůže ona, když nic nezmohl muž? Má jedinou zbraň, které

může využít a to je její chytrost. Musí vše dokonale vymyslet,

nemůže vše nechat náhodě, jak si původně myslela. Na

přípravu útěku v La Rochelle bude mít jen velmi málo času. A

cestou by si měla obstarat nějaké mužské oblečení a zbraň.

Musí to však udělat tak, aby ji vévodovi muži nepřistihli. Snad

cestou najde někoho, kdo by ji mohl pomoci. Slunce na obloze

začalo pomalu klesat a Julie si uvědomila, že se už blíží čas

večeře. Vstala, urovnala si svůj hábit a vyrazila do jídelny.

Zbylé dny trávila téměř celé v této zahradě a promýšlela další

detaily svého plánu na útěk. Matka představená se v žádný, z

těchto dnů, neukázala. Schovávala se stále ve své komnatě a

dohadovala se sama se sebou. Její touha ji hnala ven z komnaty

za Julií a její čistá, pravá víra v Boha, kterého hluboce

milovala, ji držela za zamčenými dveřmi. Celé dny vzpomínala

na své dětství a mládí a snažila se odhalit kořeny svojí nemoci.

Nikdy nevynikala přílišnou inteligencí a ani teď se nezdálo, že

by jí její přirozená inteligence měla přinést nějaké odpovědi.

Pokud by to tak bylo, uvědomila by si už dávno, že bylo jasné,

že se jí nelíbí muži, když je tak nesnášela. Došlo by jí, že z

určitého důvodu, pro ni bylo lepší být zavřená v klášteře se

spoustou žen. Hluboko zakopané tajemství probudila až

výjimečná a vzpurná dívka. Kdyby žila v jiné době, nemusela

se trápit a cítit se jako hříšnice, že dělá něco zakázaného. V

jiném životě mohla být sama sebou a nemusela se zapírat. Žila

ale v 16. století, kdy její místo bylo pouze v klášteře nebo vedle

manžela. Matka představená však přišla za celou tu dobu na

jediné, že Julie je původcem toho všeho a s jejím odchodem

29


vše navždy zmizí a ona na to už bude moci zapomenout.

Sedm dní uteklo jako voda a pro Julii dorazil vévodův kočár.

Když opouštěla zdi kláštera, tak se ani neohlédla, klášter jí

chybět nebude a Matka představená už vůbec ne. Ani ji

nepřišla vyprovodit. Julie netušila, že Matka přestavená se

dívala za odjíždějícím kočárem z okna své komnaty a rukou

pevně svírala těžký závěs. Julie si v té chvíli slíbila, že čas

strávený za těmito zdmi vymaže ze svých vzpomínek.

30


31


Kapitola 3

Muž z podpalubí

Henri byl stále v hrozném stavu, když se probral

druhého dne ráno v podpalubí. Ještě se ani nerozkoukal a už do

něj kopal jeden z mužů.

„Vstávej, ty chátro. Tady je sud s vodou, tak se umej, seš samá

krev a špína.“ ukázal hlavou k sudu. „Pak se obleč do tohohle.“

a hodil po něm kupu hadrů. Henri se na sebe podíval. Byl

opravdu samá krev a oblečení měl roztrhané a zakrvácené.

Muž odešel a nechal Henriho o samotě. Slyšel jen hučení

oceánu, praskání dřeva a pískání krys. Tu si vzpomněl na

vévodova muže, jak mu vyhrožoval, že ho snědí krysy v

podpalubí. Musel se bolestně usmát nad tou představou, že

splnění hrozeb není tak daleko, jak by si sám přál.

Svlékl své rozedrané šaty a košili použil jako hadr na umytí.

Ponořil ho do vody a vyždímal. Nejdříve se celý umyl a pak se

pustil do čištění svých ran. Samotná voda ho nezachrání před

32


snětí. Rozhlédl se kolem sebe, kousek od něj se povalovala

flaška rumu. Došel si pro ni, zvedl ji a naklonil, aby viděl, jestli

v ní ještě něco zbylo. No, moc toho vskutku nebylo, ale mělo

by to stačit. Košili polil rumem a očistil všechna zranění. Otřel

se do svých kalhot a konečně se mohl obléknout. No nic moc

to nebylo. Krátké hnědé kalhoty, černá košile se šněrováním u

krku a opasek.

Po chvíli dorazil plešatý muž, ten samý jako předtím.

„Tak poď, fajnovko. Pudeš ke kapitánovi.“ zabručel, sotva mu

bylo rozumět.

Henri beze slova poslechl a vyšel s mužem na palubu. Cestou

nahoru minuli muže, kteří veslovali, poháněni bičem, kterým

hrozil jeden z důstojníků.

Ostré slunce ho pálilo do očí. V podpalubí, kde bylo šero, byl

přivyklý tmě. Rukou si přikryl obličej a houpavým krokem

následoval muže. Na palubě pobíhali piráti, každý oblečen v

pestrobarevném Motleyi. Někteří uvazovali lana, jiní drhli

podlahu, každý měl svou práci.

Důstojník ho odvedl do kapitánovy kajuty.

„Kapitáne, tak ho vedu.“ vstrčil Henriho do dveří a zůstal v

nich stát.

Kapitán seděl usazený za těžkým dubovým stolem ve

dřevěném, italsky zdobeném, křesle.

„Jsem kapitán Antoine Messier, nyní patříš k mé posádce. Co

umíš, chlapče?“ zeptal se a prohlížel si ho s lehkým

zklamáním. Na pohled bylo jasné, že na moři odkojen nebyl.

Kapitán měl obavy, aby jeho dva franky nebyly vyhozeny do

vzduchu.

„Kapitáne, na lodi jsem nikdy neplul, ale doma jsem lezl po

stromech a umím docela dobře bojovat.“ snažil se Henri

uvědomit si vše, co by mu tady, na této galéře, bylo vůbec něco

platné.

33


„Dobrá, dobrá. Jenom se mi zdáš nějaký hubený.“ vstal a šel k

Henrimu. Pak se podíval na svého prvního důstojníka.

„Dej ho na čas k veslařům, ať nám trochu zesílí, nedochůdče

jedno.“ a vesele se rozchechtal. „Pak uvidíme, co s ním dál.“

usedl opět za svůj stůl. Napadlo ho, že třeba ještě překvapí, i

když by se tomu moc divil.

„Ano, pane.“ odpověděl důstojník na rozkaz. Vzal Henriho za

rameno a vlekl ho ven z kapitánovy kajuty a pak zpět do

podpalubí k veslům.

Tam Henriho připoutali za nohu k veslu.

„Tak makej, mladej!“ zařval důstojník a odešel.

Dny se Henrimu slévaly jeden do druhého. Denně vesloval

mnoho hodin než ho vystřídali a mohl si trochu odpočinout.

Jeho tělo sílilo každým dnem. Po třech měsících z něj byl

statný muž. Měl spoustu času na své myšlenky a tady, přikován

na místě, neměl možnost před nimi nikam utéct.

V hlavě si stále dokola přehrával ten den, kdy Julii viděl

naposled. Stále ji viděl ve svém objetí, jak jí stékají slzy po

tvářích a jak slaně pak chutnaly její polibky. Vzrušením se

tehdy celý třásl a nyní proklínal vévodu, že mu ji vyrval z

náručí. Kdyby se tam neobjevil, tak bylo zcela jasné, jak by to

pokračovalo. Mučil se představami, ve kterých nebyl žádný

vévoda, jen Julie a on. Pomalu ji svlékal a žasl nad její krásou.

Ochutnával její tělo kousek po kousku. Realita mu však

vtrhávala do jeho představ s železnou přesností. Vévoda se

zjevoval jako démon, který mu rval nahou Julii z jeho

dychtivého náručí. Sahal po ní a ona se ztrácela v dálce.

Loď brázdila Atlantik, aniž měl tušení, kam míří. Konečně

přistáli v jednom přístavu. Zdrželi se jen na jednu noc, aby

34


získali zásoby. Na břeh jelo jen několik mužů s kapitánem.

Ostatní, včetně Henriho, čekali na další vyplutí.

Loď, po návratu kapitána a jeho mužů, zase vyplula na moře.

Henri byl právě vystřídán a odpočíval.

Na palubu vyšel první důstojník.„Všichni na palubu!“ zařval.

Ten chlap se snad nedovedl smát. Měl stále přísný výraz a nic

nedokázalo narušit jeho ledovou vyrovnanost.

Celá posádka, až na muže u vesel, se seřadila na palubě.

Kapitán vyšel ze své kajuty před své muže. Hledal tu u nich

pomoc, i když ve skutečnosti nevěřil, že ji najde. Svou posádku

znal velmi dobře a bylo mimo její možnosti dokázat mu

pomoci, tím si byl jist.

„Nechal jsem vás zavolat, protože potřebuji muže, který by

uměl latinsky. Je tu někdo takový?“ pronesl kapitán a čekal.

Bylo bláhové myslet, že někdo z těchto nemytých lumpů by

uměl latinsky. Bude muset vyčkat do dalšího přístavu a najít

někoho tam. Zklamaně vzdychl a chystal se odejít zpět do své

kajuty.

Henri se rozhlédl po ostatních a když viděl, že nikdo jiný se

nehlásí, tak vystoupil z řady.

„Já, kapitáne.“ pronesl jednoduše. Snad neudělal chybu, že se

přihlásil. Rozhodně nepotřebuje další problémy. V tuto chvíli je

rád, že je rád. Mohlo to být sice lepší, ale věděl, že by to k jeho

smůle, mohlo být i horší. Nicméně stalo se a on už to nemohl

vzít zpět.

„Tak rozchod!“ zařval kapitán. Vida, mladíčka, tak přece jen

umí něco užitečného. Aspoň pro tuto chvíli.

Otočil se k Henrimu. „Tak pojď za mnou, chlapče.“

Henri kráčel za kapitánem do jeho kajuty. Sotva vešel, všiml si

rozložené mapy na stole.

35


Kapitán se na něj otočil. „Jak se jmenuješ?“ lehce při té otázce

pozvedl obočí a pak se usadil za stůl. Uvědomil si, že je

doopravdy zvědavý, co je vlastně zač. Vzpomněl si, jak mu ho

přivedli. Muselo v tom něco být, nevypadal jako úplný chudák,

rozhodně ještě nedostal vysvětlení, proč byl prodán.„Jsem

Henri de Montmoreney, kapitáne.“ pronesl se zjevnou hrdostí.

„To nebudeš žádný nevzdělaný chudák.“ řekl kapitán, spíš pro

sebe. „Jak ses sem vůbec dostal?“ zeptal se se stále neukojenou

zvědavostí. Chlapec ho zajímal čím dál víc.

„Prodal mě na loď vévoda z Anjou.“ vysvětloval zkroušeně

Henri, v jeho hlase už nebylo po hrdosti ani stopy.

„Vzpomínám si. Spíše mě zajímá jak se mohlo stát, že tě

prodali jako nějakého otroka.“

„Vybrali jsme si s vévodou stejnou nevěstu. Kdyby moje rodina

věděla, kde jsem, nikdy by to nedopustili. Bohužel, vše se

seběhlo tak rychle a myslím, že nemají ani tušení, co se mnou

vévodovi muži udělali.“ povzdechl si Henri a podíval se k

zemi. Bolestně si uvědomoval, že mu vzali více než vlastní

svobodu. Cítil se bezmocný a ztracený.

„To je nemilé. Třeba ti budu moct nějak pomoct. Teď tě ale

potřebuji. Získal jsem tyhle mapy a potřebuji je přeložit.

Zvládneš to?“ ukázal na stůl.

Henri se naklonil nad mapu. „To nebude žádný problém. Je to

mapa cesty do Číny přes tohle území.“ a ukázal prstem.

„Výborně, to potěší Jacquese Cartiera. Víš, kdo to je?“

„Ano, kapitáne. Říká se mu Veselý korzár.“ řekl Henri s

určitým nadšením. Slyšel toho o tomto muži hodně, mnohé

snad ani nebyla pravda. Ty příběhy ho lákaly a nejednou si

představoval sám sebe, jak velí lodi, vede ji přes oceán a

objevuje nové země. V jeho očích se cosi zalesklo, snad to byla

touha po dobrodružstvích nebo po poznání. Pak si ale

36


vzpomněl na Julii. Bez ní by to vše ztrácelo svůj lesk, i kdyby

toho dosáhl.

„Máš pravdu, hochu. Snaží se přesvědčit Francise I., našeho

krále, aby mu svěřil objevnou výpravu. Francouzský král už

nechce dále přihlížet, jak Španělé zabírají další a další území.

Je čas, aby si Francie uloupla také svůj díl. O Číně koluje

hodně pověstí jako o velmi bohaté zemi. Už Marco Polo

popisoval nezměrné bohatství této země. Pokud je to vše

pravda a my bychom tam našli kratší cestu, než kterou musel

podniknout Marco Polo, tak bychom mohli být nejmocnější

zemí světa. Problém je, že cesta tam je příliš daleká, aby se na

ni vydal někdo další. Pokud je tahle mapa přesná a ukazuje

kratší cestu do Číny, bylo by to pro Francii velké vítězství.“

spojil svoje dlaně a zamyslel se. Viděl jásající dav v přístavu

jak ho vítá jako slavného objevitele „Musíme do Saint - Malo,

za Cartierem. S touto mapou krále určitě přesvědčí.“

„Vracíme se tedy do Francie?“ zeptal se Henri s nadějí v hlase.

Třeba ho kapitán pustí a on bude moci vyrazit za Julií. Snad

ještě není vdaná, Bože, prosím, ještě ne. Našel by ji a odvezl s

sebou co nejdál by to šlo. Klidně na nějaký opuštěný ostrov,

aby je vévoda nikdy nenašel.

„Ano, vracíme. A teď zpět k tvé situaci. Zkusím něco vymyslet,

ale pravda je, že takový šikovný chlap by se mi hodil. No,

uvidíme. Můžeš jít.“ mávl kapitán rukou. „A pošli sem prvního

důstojníka.“

Loď San Patrick změnila kurz a vracela se domů, do Francie.

V Henrim rostla naděje, že mu kapitán pomůže a brzy si dojede

pro Julii. A i kdyby ho snad nepropustil, pokusil by se utéct. Na

souš se snad za ním nevydá. Jediné, co je důležité, je zachránit

37


Julii. Tedy pokud na něj nezapomněla nebo ho nepřestala

milovat. Této možnosti se naprosto zhrozil. Doteď ho vůbec

nenapadlo, že by mohl její lásku ztratit. Možná to je tím, že se

blíží opět k domovu a ke shledání s ní. Už to nebude sen, bude

ji mít tváří v tvář. Začala se mu opět proměňovat ve skutečnou,

živou bytost, už nebyla pouze mlhavou představou. Najednou

se vynořila spousta možností a na místě utopila tu jedinou,

kterou si vysnil.

Za pár dní už zakotvili v Saint – Malo. Kapitán si před

vyloděním nechal zavolat Henriho.

Henri vstoupil do kapitánovy skromně vybavené kajuty.

„Volal jste mě kapitáne?“ a nyní už neměl tak jasno. Nebyl si

jistý, jestli najde to, co hledá, když ho kapitán pustí.

Kapitán se procházel po své kajutě s rukama sepnutými za

zády.

„Pojď dál hochu. Přemýšlel jsem o tobě. Rozhodl jsem se, že tě

propustím. Tvé místo není tady na této lodi. Vrať se pro svou

dívku a ožeň se s ní. Nerad tě pouštím ze svých služeb a

kdykoli tě rád přijmu zpátky, pokud by věci dopadly jinak.

Vrať se sem, věřím, že si tento život zamiluješ, tak jako ho

miluju já. Vyplouváme za 10 dní. Tady máš nějaké franky a

kup si za ně koně.“ a hodil na stůl pár mincí. Antoine si musel

připustit, že si toho čistého, upřímného mladíka ze srdce

oblíbil. Už dlouho byl obklopen jen tvrdými muži a tím

nejbližším pro něj doteď byl jeho první důstojník. A ten neměl

ani srdce, ani smysl pro humor, který tolik postrádal. Přeci jen

to byl bodrý chlapík, který se rád zasmál.

„A teď běž, než si to rozmyslím.“

„Děkuji, kapitáne, moc si toho vážím.“ děkoval s upřímnou

38


„Děkuji, kapitáne, moc si toho vážím.“ děkoval s upřímnou

vděčností, o které kapitán ani chvíli nezapochyboval.

Hned po vylodění si Henri opravdu koupil koně a bez dalšího

otálení se vydal na cestu do La Rochelle. Už za dva dny bude s

Julií. Ani se mu nechtělo tomu věřit. Zapomněl na své strachy a

pochybnosti. Už zase měl jasný cíl a před sebou ženu, kterou

znal celý svůj život. Ujížděl jako o závod a zastavoval jen na

krátké přestávky, aby se najedl, napil a jeho kůň také. Hořel

nedočkavostí jako papír. Provázely ho jasné představy o tom

jak zvedne Julii do vzduchu a zatočí se s ní dokola a s nimi se

pak bude točit celý svět. Už dokonce cítil jak ožívají jeho rty

při představě, že jimi bude líbat ty její. Nikde už se v jeho

představách neobjevoval žádný vévoda v podobě démona.

Představa Julie byla nyní jasná a nezkalená. Jako by zapomněl

na realitu, viděl to celé setkání jen na jediném místě, na jejich

místě, mezi rozbořenými zdmi, obrostlými růžemi a

břečťanem. Jak se krátila vzdálenost mezi nimi, tak rostla i

jeho touha po ní. Chtěl přeskočit čas a zbývající vzdálenost,

chtěl, aby vše už bylo teď. Přesto však měl pocit, že už ho nic

nemůže zastavit a že není na světě tak mocná síla, aby je od

sebe rozdělila.

Po dvou dnech už seskakoval z koně před letním sídlem rodiny

Shelly. Došel ke dveřím a zazvonil na zvonec na dřevěných

dveřích. Otevřela mu služebná a odvedla ho do přijímacího

sálu. Po chvíli čekání se objevila matka Julie.

„Kdo jsi, chlapče?“ zeptala se Elaine, i když tušila. Už mnoho

let měla pocit, že se Julie vídá s nějakým hochem. Láska v

očích mladé dívky se nedá ničím zamaskovat, dokonce ani

tehdy, pokud si to sama neuvědomuje.

„Jsem Henri, Henri de Montmoreney.“ zdvořile se uklonil a

políbil ruku, kterou mu Elaine nabídla. „Miluji vaši dceru a rád

bych si ji vzal.“ přednesl rozhodně svou žádost.

39


„Je mi líto chlapče, ale Julie se za dva dny vdává. Nikdy bych

nevěřila, že přijme žádost vévody. Ten člověk je ďábel. Ale co

já vím, třeba chce být vévodkyní. Zítra se vrací z kláštera, aby

se za něj provdala. Co zmůžu, její otec svolil a ona také.“

Henriho ta zpráva zasáhla přímo do srdce, nohy mu přestaly

fungovat a on celou svou vahou dopadl do křesla. Poslední, co

slyšel jasně bylo, že se Julie za dva dny vdává. Zbytek toho, co

mu Elaine řekla, mu připadalo jako kdyby se propadal do

hluboké propasti a ona na něj volala ta slova z rostoucí dálky

až úplně zanikla do ticha, těsně před tím, než se roztříštil o

tvrdou zem. Svět pro něj ztrácel obrysy a podoba Julie byla v

jeho mysli jakoby rozmazaná.

Až po nějaké chvíli začal zase vnímat. Vnímat, že tu není sám,

že na něj



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist