načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nevyhlášená válka -- Boj o Slovensko 1918–1920 - Dušan Tomášek

Nevyhlášená válka -- Boj o Slovensko 1918–1920

Elektronická kniha: Nevyhlášená válka
Autor: Dušan Tomášek
Podnázev: Boj o Slovensko 1918–1920

- Bývalo zvykem války vyhlašovat. Tato kniha ale pojednává o válce nevyhlášené. Došlo k ní bezprostředně po „řádně vyhlášené“ první světové válce. Vítězné mocnosti ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 260
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace, mapy, portréty, faksim.
Vydání: 2. vyd.
Skupina třídění: Dějiny Česka a Slovenska
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Epocha, 2012
ISBN: 978-80-742-5129-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Bývalo zvykem války vyhlašovat. Tato kniha ale pojednává o válce nevyhlášené. Došlo k ní bezprostředně po „řádně vyhlášené“ první světové válce. Vítězné mocnosti rozhodly o rozdělení rakousko-uherské monarchie na několik států. Patřilo k nim i Československo, vzniklé připojením Slovenska k historickým zemím Koruny české. Poražené Uhersko se však nechtělo po staletí okupovaných „Horních Uher“ vzdát. Boje tam trvaly od začátku listopadu 1918 až do počátku roku 1920. Na jaře 1919 se jich zúčastnila i maďarská Rudá armáda a československé legie. Nakonec museli bolševici ustoupit…
Boj o Slovensko označují historikové právem za válku. Nebyla sice vyhlášená, ale padly v ní stovky vojáků a mnoho tisíc jich bylo raněno i pohřešováno. Byly použity lehké i těžké zbraně, pancéřové vlaky, letadla. A přesto o této válce málokdo u nás ví. Nedávný režim na ni vyhlásil embargo. Důvod? Čs. dobrovolníci přece bojovali proti bolševikům. A to byl smrtelný hřích!
Kniha Dušana Tomáška tedy pojednává o jedné z „třináctých komnat“ minulého režimu. Je vybavena dobovými fotografiemi, archivními doklady, mapkami bitev, podrobným kalendářem, rozkazy velitelů, medailónky hlavních aktérů atd. Seznamuje čtenáře s bílými místy naší nedávné historie.

Dušan Tomášek, Mgr. (1924) , vystudoval Fakultu novinářství a osvěty UK v Praze. S přestávkou v sedmdesátých letech se plně věnuje publicistice. Působil jako zpravodaj, reportér a fejetonista v Kulturní politice, Zemědělských novinách, Večerní Praze, v Květech a dalších médiích, spolupracoval s řadou jiných redakcí, včetně Čs. rozhlasu a televize.
Od konce osmdesátých let 20. století se téměř výhradně věnuje literatuře faktu, spolupracuje také s Fakultou sociálních věd UK, kde přednášel o cenzuře. Od r.1990 je členem Obce spisovatelů a výboru Klubu autorů literatury faktu. Získal několik čestných ocenění (např. nadnárodní Cenu E.E.Kische a v loňském roce Výroční cenu M. Ivanova za celoživotní dílo v literatuře faktu).
Z jeho publikací jmenujme aspoň Konfidenti, Deník druhé republiky, Pozor cenzurováno aneb Ze života soudružky cenzury, Třináctý dopis – osud totálně nasazených Čechů, Sám proti gestapu. Ve spolupráci s prof. R. Kvačkem vydal knihy Causa Emil Hácha, Generál Alois Eliáš – jeden český osud a Obžalována je vláda. V nakladatelství Epocha mu vyšly knihy generál Únos válečné lodě, Nevyhlášená válka, Generál šel na smrt (spoluautor R. Kvaček), Vláda emigrantů.

(boje o Slovensko 1918-1920)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Dušan Tomášek - další tituly autora:
Vláda emigrantů -- Duben-listopad 1945 Vláda emigrantů
 (e-book)
Vláda emigrantů Vláda emigrantů
Nevyhlášená válka - Boj o Slovensko 1918-1920 Nevyhlášená válka
Generál šel na smrt - Životní příběh Aloise Eliáše Generál šel na smrt
Generál Alois Eliáš - Jeden český osud Generál Alois Eliáš
 (e-book)
Generál šel na smrt-2.vyd. -- Životní příběh Aloise Eliáše Generál šel na smrt-2.vyd.
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ediční rada edice Polozapomenuté války doc. PhDr. Jan Halada, CSc. (FSV UK, Institut komunikačních studií

a žurnalistiky) doc. PhDr. Martin Kovář, Ph.D. (FF UK, ředitel Ústavu světových dějin

na FF UK) prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. (FF UK a Technická univerzita Liberec) PhDr. Karel Richter, CSc. doc. PhDr. František Stellner, Ph.D. (FF UK a VŠE, ředitel Ústavu světo

vých dějin na VŠE) prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc. (FF UK, Ústav světových dějin)



EDICE


DUŠAN TOMÁŠEK

BOJE

O SLOVENSKO

1918–1920

Nevyhlášená

válka


Copyright © Dušan Tomášek, 2005, 2012

Cover © Karel Kárász, 2005, 2012

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2005, 2012

ISBN 978-80-7425-129-0

Rodiště Miroslava Ivanova

JAROMĚŘ-JOSEFOV


7

OBSAH

Prolog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

Martinská předehra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14

Překročení hranic . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21

Bitvy o duše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31

Počáteční zmatky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38

Konec první etapy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43

Práce v Paříži . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48

Jak to bylo v Trnavě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51

Druhá etapa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57

Přestřelky Praha–Budapešť . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60

Vypovídá archiv . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68

Třetí etapa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72

Směr Bratislava . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76

Obnovení kázně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81

Vzpomíná Vavro Šrobár . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84

Opět nepokoje. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89

Bolševický puč . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97

Jižní ofenziva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103

Rudoarmějské intermezzo. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106

Kde je pěšák Čampulka? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109

Bitva u Lučence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114

Všední život? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117

Jeden z nejtěžších dnů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123

Nové vrchní velení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127

Banská Bystrica . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133

Slovenská republika rad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137

Boje zuří dál . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142

Ústup za hranice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147

Vyklizené Slovensko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152


8

Kudy a jak přichází mír . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159

Starosti policejní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165

Bez bot na Petržalku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 168

Školy, školy, školy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172

Úkladné vraždy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176

Bilance války . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178

Hlinkovo dobrodružství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181

Společná ústava . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185

Střelba v Rumanové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188

Armádo, pohov! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192

Deuxiēme bureau v ČSR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 196

Znovu mobilizace! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 202

Pokusy o rozbití . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 207

Diplomatické válčení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 212

Velký Trianon . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 216

Dolaďování hranic . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 227

Epilog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 236

Osudy hlavních aktérů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 243

Kalendář událostí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 251

Hlavní prameny a literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 259


9

PROLOG

Dva týdny před kapitulací Německa, a  tedy před uzavřením přímě

ří v první světové válce, vyhlásil Národní výbor 28. října 1918 v Praze

samostatnou Československou republiku. Stalo se tak den po oznáme

ní rakousko-uherského ministra zahraničí Andrássyho, že habsburská

monarchie přijímá podmínky prezidenta USA Wilsona pro jednání

o míru. V Praze toto oznámení mylně pokládali za kapitulaci, přestože

ji Vídeň ještě nepodepsala. Nicméně lidé vyšli do ulic, a tak Národnímu

výboru nezbývalo než se přizpůsobit a vyhlásit samostatnost. Republika

byla na světě, i když poněkud předčasně narozená. První českosloven

ský zákon o  vzniku nového státu podepsal s  Aloisem Rašínem, Anto

nínem Švehlou, Františkem Soukupem a Jiřím Stříbrným i představitel

slovenského odboje MUDr.  Vavro Šrobár, který byl právě na návštěvě

v Praze...

Již od jara 1918 se hovoří o vytvoření nové republiky Čechů a Slo

váků. Je to v  souladu s  Pittsburskou dohodou, podepsanou koncem

května 1918 mezi zástupci slovenských i českých krajanů a Českoslo

venskou národní radou, vedenou v  emigraci profesorem T. G. Masa

rykem. Dohoda proklamovala vytvoření společného, na rozpadající se

Motto

Sotva jsem se z vojny vrátil, už mě volali,

abych já šel na Slovensko zahnat Maďary.

Hej muzika, ta nám pěkně hrá, ať žije Slovensko, Čechy a Morava,

hej muzika, ta nám pěkně hrá, ať žije Masaryk a Praha!

(Dobová vojenská píseň)


10 Nevyhlášená válka

mnohonárodní monarchii nezávislého demokratického státu. Uvažo

valo se i  o  tom, začlenit do správy ČSR také nejvýchodnější část re

publiky, tzv. Podkarpatskou Rus, patřící spolu se Slovenskem od konce

10. století k  Uhrám. Tyto úvahy dostanou reálný rozměr v  listopadu

1918, kdy dvě třetiny jejích obyvatel v plebiscitu rozhodnou o připojení

k ČSR.

Ještě před skončením války zveřejňuje prozatímní čs. zahraniční

vláda 18. října tzv. Washingtonskou deklaraci, v  níž prohlašuje nezá

vislost „československého národa“. Deklaraci vypracoval za svého po

bytu ve Washingtonu prezident Masaryk. Má informovat vedoucí státy

Dohody o  demokratickém systému a  programu Československa před

Poslední rakousko-uherský ministr zahraničí Gyula Andrássy ml.


jejich jednáním o  míru s  Rakousko-Uherskem. Prozatímní čs. zahraniční odboj tímto dokumentem politicky uzavírá svoji několikaroční činnost.

Už 29. října 1918, čtyři dny před podepsáním příměří mezi zástupci čtyř hlavních dohodových států, tedy Velké Británie, Francie, Itálie a  USA, a  rakousko-uherským zmocněncem, které vstoupilo v  platnost 4. listopadu v 15 hodin, se němečtí poslanci vídeňského parlamentu ze severních Čech rozhodli vytvořit provincii Deutschböhmen (Německé Česko) a  připojit ji jako autonomní část k  německy mluvícímu Rakousku, budoucí Rakouské republice. Jejich kolegové ze severní Moravy a Slezska vyhlásili o den později se stejným záměrem provincii Sudetenland, 3. listopadu vznikla podobným způsobem na jihu Čech provincie nazvaná Böhmerwaldgau (Šumavská župa) a na jižní Moravě provincie Deutschsüdmähren (Německá jižní Morava), ke které mělo mj. patřit i druhé největší město v ČSR, Brno!

Obě severní „provincie“ s  novým Rakouskem dokonce ani nesousedily, šlo viditelně o  vzdor či projev bezmoci poražených, popřípadě o předem připravenou a cíleně organizovanou provokaci. Pro rodící se československou armádu nebylo nemožné tyto pokusy o odtržení a rozbití vznikající čs. republiky zlikvidovat. S tichým souhlasem Paříže, kde začínaly jednat vítězné mocnosti o budoucnosti Evropy, vydala čs. vláda 29. listopadu 1918 příkaz k  vojenskému obsazení těchto pohraničních oblastí.

Již v  první fázi světové války, zejména po ústupu ruských vojsk z Haliče a severovýchodního Slovenska, začaly narůstat vzájemné styky Slováků s Čechy. Předseda Slovenské národní strany (SNS) Matúš Dula, který v  létě 1914 zdůrazňoval, že jeho stoupencům „záleží na tom, aby naše monarchie byla udržena ve své celistvosti“ a ze začínající války „vyšla vítězně“, nakonec činnost své strany zastavil, aby se v budoucnosti vyhnula eventuálnímu vymáhání projevů loajality ze strany uherské vlády. Rovněž předseda ľudové strany Andrej Hlinka zpočátku 28. července 1914 na shromáždění v  Ružomberku přivítal válku z pozice „obránce uherské vlasti“. Podobně plédoval i slovenský poslanec Ferdinand Juriga v  pešťském parlamentu. A  vlivný politik Milan Hodža dal ve svém Slovenském týždeníku zveřejnit výzvu k  věrnosti uherské vlasti. Prolog 11


12 Nevyhlášená válka

Postupem války, obdobně jako u  českých politiků (vždyť i  Masaryk neuvažoval zpočátku o  rozbití monarchie, ale jen o  jejím federativním „vylepšení“), se i postoje slovenských představitelů k zachování Rakousko-Uherska v jeho původní podobě začaly měnit, i když méně radikálně. Dula „obratně lavíroval“ a zachovával mlčenlivost své „zrušené“ strany, také další člen vedení SNS Ivan Dérer radil vyčkávat, až jak válka dopadne: Když Uhersko vyhraje, bude to konec nadějí, když prohraje, pak prý osvobození „přijde samo od sebe“.

Pročeské naděje na Slovensku částečně zmírnilo jednak prohlášení předsednictva Svazu českých poslanců z  24. ledna 1917 ve vídeňském parlamentu s  ujištěním nového panovníka Karla I., že zůstanou věrni jemu i jeho potomkům, jednak podpisy členů Svazu pod textem dodaným ministrem zahraničí Czerninem 31. ledna s falešným tvrzením, že český národ „... v přítomnosti i v době příští jen pod žezlem habsburským vidí svou budoucnost“.

Obrat nastal až v květnu 1917, kdy čeští spisovatelé v čele s Aloisem Jiráskem a spolu s nimi umělci i vědci ve veřejném manifestu prohlásili, že „český národ nemůže nynější delegaci (poslanců ve Vídni – poznámka autora) přiznati práva, aby na říšské radě jménem jeho mluvila a jednala“. Poslední věta manifestu poslance vyzvala: „Nedovedete-li učiniti zadost všemu, čeho národ po Vás žádá a co Vám ukládá, vzdejte se raději svých mandátů, prve než na říšskou radu vejdete, a  odvolejte se ke své nejvyšší instanci: ke svému národu!“

Přesto však nelze vyloučit, že se do vědomí jak českých, tak i aspoň některých slovenských politiků zapsalo prohlášení Českého komitétu zahraničního ve Francii ze 14. listopadu 1915, v němž se mimo jiné říká: „Usilujeme o samostatný československý stát... Ztratili jsme důvěru v životnost Rakousko-Uherska.“ A že tento komitét se v květnu 1916 změnil v Československou národní radu (vedenou Masarykem, Benešem a Štefánikem), která už má své pobočky v  Rusku, Itálii a  USA, a  že posléze 26. září 1918 vytvoří tříčlennou čs. zahraniční vládu.

Ale zanechme obecných úvah o  historickém vývoji a  vraťme se do reality podzimu 1918 v českých zemích a v Uhrách.

Největší problémy působí začlenění Slovenska do nového státního útvaru. Vyvolalo totiž silný odpor uherských vládních míst, spojený s  dramatickými vojenskými událostmi. První světová válka v  tomto


prostoru jako by neskončila. A pokud podle vyjádření dohodových států

skončila, rozhořela se na moravsko-slovenské hranici válka nová, nikým

a nikomu nevyhlášená. Zdálo se, že různé národnostní skupiny, ale pře

devším představitelé vídeňského i  pešťského parlamentu a  jim podob

ní „organizátoři“, chtěli zneužít rozkladu rakousko-uherského císařství

i  neinformovanosti místních obyvatel bez ohledu na rozhodnutí vítěz

ných států výhradně ve svůj prospěch.

Profesor Masaryk na podzim 1917

Prolog 13


14 Nevyhlášená válka MARTINSKÁ PŘEDEHRA Ještě před vznikem ČSR uslyšel uherský parlament v Pešti poprvé a zároveň naposledy slovenskou řeč. Poslanec a  kněz Ferdinand Juriga se za pobouření, urážek, výsměchu a výkřiků maďarských poslanců hlásil k  tisíciletému odkazu Velké Moravy: „Duch světa válkou odvalil velký kámen, který bránil vzkříšení slovenského národa od roku 907, od bratislavské bitvy, ve které ztratil svoje sebeurčující právo, svoji historickou státnost. Právo jeho bylo uloženo do hrobu smrtí Mojmírovou a pošlapáním učení svatých Cyrila a Metoděje.“

Když Juriga vznášel požadavky jménem Slovenské národní rady, která by se měla proměnit v  Slovenské národní shromáždění, začaly se ozývat z pléna výkřiky uherských, ale snad i některých slovenských prouherských poslanců: „Kde je ta rada? Kde je slovenský národ? Kdo to vlastně je? V  které župě žije? Vezměte mu slovo! Za ním stojí jen Češi! Slováci se hanbí, když mluví jejich jménem.“ Juriga se nenechal vyprovokovat. Hovořil podle záznamu plné dvě hodiny. To bylo 19. října 1918.

S  Wilsonovou odpovědí, v  níž se hovořilo o  sebeurčení národů, a s požadavkem na ukončení války i poválečného uspořádání se v Pešti seznámili až 21. října. Byla to pro Maďary rána. Parlamentní debata 22.  a  23.  října 1918 podle toho i  vypadala. Účastnil se jí mimo jiných i dosavadní premiér Sándor Wekerle, jeho budoucí nástupce Mihály Károlyi, dále István Tisza a  samozřejmě i  známý čechobijce Láslo Fényes, povoláním novinář, který už na podzim 1917 zaútočil v témže parlamentu na český národ v  souvislosti s  únosem malé válečné lodě z  rakousko-uherského Šibeniku do italské Ancony. Únos zorganizovalo sedm námořníků, z nichž byli jen dva Češi. Interpelace byla plná lží a nepřesností, Fényes zneužil toho, že si podrobnosti nemohl v Pešti nikdo ověřit: „Český národ musí poznat, že rakouské němectví je nejsilnějším argumentem, který nás vzájemně spojuje: jak se jednotlivé národy za války chovaly a kolik zrádců u jednotlivých národů bylo. Z každých 100 přípa- dů zrady připadá 70 na Čechy... Ano, každý by se měl dozvědět, jak často a  jak strašnou zradu Češi spáchali nejen proti své vlasti (míněno Rakousko-Uhersko – pozn. aut.), ale také proti našim nešťastným bratrům,


Martinská předehra 15

a kolik tisíc Maďarů musí krvácet, protože Češi vpustili nepřítele, který pak našim vpadl do zad.“ Není tedy divu, že i nyní v parlamentní debatě popustil Fényes uzdu své demagogii.

Poněkud umírněně se k požadavku soužití Čechů a Slováků vyjádřil hrabě Károlyi: „Český národ uznejme jako národ, ale nemůžeme uznat jeho práva na Uhersko (tj. na Slovensko – pozn. aut.). Český neodvislý stát uznáme. Vyjednávejme s  Čechy, a  kdyby to nevedlo k  cíli, půjdeme před Evropu!“ Žádal pak jmenování nové vlády. Také pro Jugoslávii „schvaloval“ samostatnost, ovšem s podmínkou, že bude Uhrám zajištěno spojení na Rijeku, kde mělo Uhersko svoji enklávu i s přístavem a loděnicí. Ale znovu opakoval, že je co nejrozhodněji proti spojení Čechů se Slováky.

Károlyiho opozice se pak ohradila proti výkřikům, že Češi jsou vlastizrádci, i proti zesměšňování jejich touhy po samostatnosti.

Socialista Fényes se ozval znovu, už umírněněji. Tvrdil, že maďarský lid vehnalo do války „kapitalistické panstvo“. A  pak dodal: „Je to velké ponížení pro Rakousko-Uhersko, že máme vyjednávat s výborem československým jako s rovnocenným partnerem, jak to je ve Wilsonově nótě. Ale musíme se k tomu odhodlat, protože když se nepodrobíme této žádosti, vydáme se sami největšímu nebezpečí.“

Poslanec Tisza hovořil o „fantasmagorii československého státu“, neboť hlavní masa slovenských občanů je přece spokojená v  maďarském „národním státě“! Doporučoval podpořit ty Slováky, kteří odmítají Čechy. Mají podle něj totiž možnost své požadavky realizovat v  rámci Uherska! Z  pléna se ozval i  další řečník: „Československo je, chvála Bohu, pouhá fantazie!“

Ministerský předseda Wekerle pak doporučil uvést v  odpovědi na Wilsonovy požadavky, že žádného československého protivníka Uhersko nezná: Chvála Bohu, že naši Slováci se ještě nevyjádřili, že se chtějí připojit k Čechům. Ba, jsou opačné náznaky. Ze dne na den se prý množí projevy proti takovému řešení. A tak se v Uhrách rozběhly akce, jak zachránit celistvost „dolních“ či přesněji „prostředních“ Uher s „horními“. Šlo to tak daleko, že byla Slovákům bez bližších podrobností dokonce nabídnuta autonomie!

K  této situaci se vyjádří v  roce 1998 ve své knize Boj o  Slovensko a  Trianon známý slovenský historik Marián Hronský: „Hlavní


16 Nevyhlášená válka nebezpečí záchranných akcí z  maďarské strany spočívalo v  tom, že slovenská politická reprezentace se ještě stále ofi ciálně k  žádostem slovenského národa nevyslovila, členstvo Slovenské národní rady zůstávalo po různých krajích Slovenska organizačně nepodchycené, neinformované a širším masám slovenského národa hrozila dezorientace.“ To přesně vystihuje situaci. Zejména tam, kde Maďaři organizovali různá prohlášení proti česko-slovenskému státu, především ve městech. Navíc pešťská vláda zavedla informační izolaci tím, že zakázala dovoz a distribuci českého tisku. Na venkově žil lid většinou vůbec bez informací o tom, co se v Uhrách či v Evropě děje, natož co se bude či co by se mělo dít.

Pouze v řadách mladších národovců a intelektuálů se na jaře 1918 objevovaly požadavky práva na sebeurčení a začlenění do společného státu. K vyjádření takového požadavku zcela veřejně však nedošlo.

Zato v Pešti se hlasitě ozývají nespokojené hlasy s výsledky války, za které obviňují starou vládu. Nespokojenost vrcholí 24. října v mohutnou demonstraci, která požaduje do čela nového kabinetu postavit předsedu Maďarské národní rady Mihály Károlyiho. Jeho národní rada úřaduje

Předseda Slovenské národní rady

Matúš Dula

Tajemník Slovenské národní rady

Karol Medvecký


Martinská předehra 17

v hotelu Astoria. Zástupce Vídně mezitím 29. října jmenuje premiérem Jánose Hadika. Ale do funkce nenastoupí. V hlavním městě dosud velkých Uher vypuká vzpoura lidu, armáda obsazuje nádraží, mosty přes Dunaj z  Pešti do Budína a  další objekty. Dne 31. října vytváří Mihály Károlyi novou vládu...

Také v „Horních Uhrách“ narůstá už od konce září 1918 úsilí co nejdříve ustavit Slovenskou národní radu (SNR). Za vytvoření tohoto nejvyššího národního představitele se zasazovaly různé organizace, mezi nimi i  Hlinkova ľudová strana. Od pešťských úřadů se podařilo získat povolení svolat „výborovou schůzi“ SNR na 30. října 1918 odpoledne do Turčianského Sv. Martina. Na tentýž den byla ovšem do Martina povolána i jedna rota uherského 15. pěšího pluku z Levic.

Na martinském nádraží od rána kontroluje přijíždějící účastníky shromáždění uherská policie za asistence vojska. Atmosféru popsaly Slovenske národne noviny z 31. října: „Od stanice turčianskosvätomartinské do města hrnul se zástup hostí přišlých ze všech stran Slovenska, státní silnicí od Vrútek pochodovala setnina ozbrojených vojáků s maďarským zpěvem.“ Zástupci slovenského národa se scházejí dopoledne v místnostech banky Tatra na poradu.

Ve 14 hodin se pak jimi zaplnila velká „obchodní síň“. Po diskusi a  návrzích prohlášení je zvolen dvacetičlenný výbor SNR. Za předsedu účastníci vybrali Matúše Dulu, tajemníkem se stal Anton Medvecký. Organizátoři však zapomněli připravit návrh deklarace. Po zamítnutí jednoho návrhu z  pléna přednáší svůj text farář Emanuel Zoch. Začíná slovy: „Zástupci všech slovenských politických stran, shromáždění dne 30. října 1918 v Turčianském Sv. Martině a zorganizovaní v Národní radu slovenské větve jednotného československého národa, trvají na zásadě sebeurčovacího práva národů, přijaté celým světem. Národní rada prohlašuje, že ve jménu česko-slovenského národa, bývajícího v  hranicích Uherska, je jediná oprávněná mluvit a  konat. Není k  tomu oprávněna uherská vláda, která celá desetiletí nepoznala důležitější úlohu než to, jak potlačovat vše, co je slovenské, nepostavila a nepovolila našemu národu jedinou školu, nedovolila, aby se slovenští lidé dostali do veřejné správy a do úřadů, náš lid majetkově ničila a vykořisťovala svou středověkou feudální soustavou a politikou.


18 Nevyhlášená válka

Nejsou oprávněné k  tomu, aby mluvily ve jménu slovenského lidu, ani ty takzvané zastupitelské sbory, které jsou sestaveny na základě omezeného volebního práva, nedopouštějícího projevit vůli národa, a  sestávající z lidí, kteří navzdory nařízení zákona nepřipustili na výborech čistě slovenských žup ani jediné slovenské slovo.“

Po této preambuli následují tři hlavní body: „1. Slovenský národ je částí i jazykově i kulturně-historicky jednotného česko-slovenského národa. Na všech kulturních bojích, které vedl český národ a které ho učinily známým na celém světě, měla účast i slovenská větev. 2. Pro tento Patrně první „veřejný“ návrh mapy ČSR, osobně zakreslený T. G. Masarykem a poslaný v roce 1916 krajanům do USA. (Tmavé skvrny odleva: Lužice, Kladsko, Hlučínsko, dole Vitorazsko. Široký pruh od Žitného ostrova na jih k Záhřebu vyznačuje koridor k hranici budoucí Jugoslávie.)


Martinská předehra 19

česko-slovenský národ žádáme i my neomezené sebeurčovací právo na základě úplné nezávislosti. Na základě této zásady projevujeme svůj souhlas s nově vytvořeným mezinárodně právním uspořádáním, které dne 18. října 1918 formuloval prezident Wilson a  které dne 27. října 1918 uznal rakousko-uherský ministr zahraničí. 3. Žádáme okamžité uzavření míru, a to na všelidských křesťanských zásadách, aby byl mír takový, že by mezinárodními zárukami znemožňoval další válku a další zbrojení.

Jsme přesvědčeni, že náš snaživý a nadaný slovenský národ, který navzdory neslýchanému útisku dospěl na takový stupeň národní kultury, nebude vyloučen z požehnaného míru a ze spolku národů, ale že i jemu bude dopřáno, aby se mohl vyvíjet podle svého rázu a  podle svých sil přispěl k všeobecnému pokroku lidstva.“

Pod deklarací jsou podpisy Medveckého a Duly.

Ihned po skončení odesílá předseda SNR Dula do Prahy telegram, který příštího dne zveřejní ve výrazném faksimile český tisk: „Turciansky sv martin 761 55/2 30 10 18 5.05 – slovenska narodna rada stoji na stanovisku bezpodminecneho a  bezvyhradneho samourcovaciho prava slovenskeho naroda a  na tomto zaklade vindikuje pre slovensky narod ucast na stvoreni samostatneho statu – pozustavajiciho zo slovenska – ciech – moravy a slezska – matus dula.“ 

Telegram, stejně jako text Deklarace, svědčí o tom, že účastníci martinského jednání ještě nevěděli o  vyhlášení Československé republiky 28. října v Praze, které už před dvěma dny vtělilo Slovensko do společného státu. Domnívali se, že další svoji činnost budou ještě nějakou dobu muset vyvíjet „či už v Pešti, nebo v Prešpurku a Vídni, nebo zde v Turci a Liptově“.

K  nečekané změně dochází i  v  Pešti 23. října 1918 po obdržení telegramu, že 79. pěší pluk, složený ze Srbů a  Chorvatů, obsadil dosud uherskou část Rijeky. 24. října nastupuje do funkce nový rakousko-uherský ministr zahraničí hrabě Gyula Andrássy, který v odpovědi Wilsonovi mimo jiné uvede: „Jsem nucen uznat Čechy za bojující stranu, protože bez toho s námi vůbec nemluví...“ Proto prý také s bolestným srdcem uznal pojmenování „československý“...

Rovněž ti slovenští a  čeští politici, kteří jsou v  centru dění, začínají chápat, že ve stavu příměří vlastně ještě neskončila válka, nýbrž je


20 Nevyhlášená válka

pouze „pozastavena“. V  takové situaci plně platí zásada fait accompli,

podle které vyhrává ten, kdo dřív přijde, tedy včas zabere byť dodatečně

sporné území vojenskou silou. Pochopili to v  Praze stejně jako v  USA.

Proto T.  G. Masaryk telegrafuje ze zámoří Edvardu Benešovi do Paří

že, že Slovensko bude nutné obsadit. Proto Varvo Šrobár v Praze patrně

v  obavách, aby Slovenská národní rada nebyla Budapeští nucena k  vy

jednávání, je téhož názoru. Vyjadřuje ho větou: „Kdo na ně (rozuměj na

Slovensko – pozn. aut.) první položí ruku, toho bude.“


Překročení hranic 21

PŘEKROČENÍ HRANIC Nebylo to lehké. Komu by se chtělo umírat, když boje skončily a vojáci se konečně, mnozí po několika letech, mohou vrátit domů bez obav, že budou prohlášeni za zběhy? Čekají je tam nejbližší – ženy, matky, milenky, sourozenci a další, všichni ti, kdo přežili válku v zázemí. Čeká je také život v  civilu, bez střelby a  výbuchů granátů, bez nenáviděné, špinavé a  propocené uniformy, bez vší a  jiného hmyzu, bez rozkazů a  šikany, bez poloprobděných nocí, trávených v  zákopech rozblácených podzimními dešti, zato v čistých, voňavých, teplých a bezpečných peřinách...

Kromě nejbližších je však také čekají výzvy. Neznějí příliš lákavě: „Vojáci, vy všichni, kteří národ náš stavíte nade vše, kteří chcete mít celou vlast svobodnou a  šťastnou, pojďte ještě v  poslední hodině války chránit a zachránit Slovensko. Vojáci, do zbraně!“ Tak píší v listopadu 1918 pražské Národní listy a obdobně ostatní české noviny. Je to těžké rozhodování. Výzvy jsou adresovány především bývalým rakousko-uherským vojákům z  českých, popřípadě slovenských doplňovacích obvodů. Vracejí se do svých mírových posádek, odkud je před časem poslali na frontu. Nyní je tam čeká demobilizace.

Služba na Slovensku je pro ně dobrovolná. Přesto se hlásí zprvu desítky, pak ale stovky těch, kteří podle textu z novin „národ svůj staví nade vše“. Nebo snad i ti, kterým se po mírovém nedostatku potravin, s nímž se doma setkali, zastesklo po pravidelném přísunu vojenského komisárku? Popřípadě které doma nikdo nečekal? Spolu s nimi nastupují službu vlasti také Sokolové.

Informace o  tom, do jaké situace dobrovolníci z  Čech jdou a  co je na Slovensku čeká, jsou nedostatečné a  často neodpovídají realitě. Ani důstojníci o ní nevědí vše, natož pak mužstvo. Jednoduše jdou bratrům Slovákům na pomoc. Mnozí se hlásí s iluzemi, které mají k pravdě daleko. Není divu, že po delší době tyto iluze namnoze ztrácejí. Nejen Češi, ale i Slováci.


22 Nevyhlášená válka

Například 31. října oslavovalo asi třítisícové shromáždění v  Prešově na náměstí nástup nové Károlyiho vlády s  představami lepšího života. Velitel náhradního praporu pplk. Issekutz, dosud brutální a bezohledný voják, se přes noc změnil v liberála a prohlašuje, že dosavadní uherské vojsko se „v této chvíli stává svobodným činitelem v osvobozené vlasti“. Okamžitá situace „svobodného činitele“ se však projevuje v  tom, že donutí majitele hotelu Černý orel, před kterým manifestace probíhá, aby daroval na oslavu několik sudů vína. Další sudy už si hrdinové z  67. praporu ovšem berou sami. Potom, rozkurážení alkoholem, se vracejí do kasáren, odzbrojují stráže, vypáčí sklady, berou si nové uniformy, ale i pušky a kulomety, samozřejmě i dostatek munice. A pak spolu s místní chudinou rabují v obchodech a hostincích.

Ráno jich část utekla domů. Zato větší počet maďarských důstojníků (údajně 120) staví ve městě hlídky a  vyhlašuje vojenskou diktaturu třetího honvédského dělostřeleckého pluku! Velitelé přivolávají ze Spišské Nové Vsi posily a svévolně zřizují stanný soud! Z asi tří set vojáků, z nichž mnozí mají ještě kocovinu, odsuzují nejméně sto k smrti! Poprava se koná na náměstí před zraky ostatních pochytaných „vzbouřenců“. Po zastřelení první pětice a při přípravě popravy dalších pěti protrhávají „diváci“ kordon stráží a  utíkají pryč. Honvédi po nich střílejí, část pochytají a  znovu začínají popravovat. Výsledek: čtyřicet mrtvých vojáků a dva civilisti.

Takových „výtržností“ spojených s drancováním je začátkem listopadu na Slovensku víc. Účastní se jich vojáci, navrátilci z front a chudí lidé z  měst i  vesnic. V  mnoha místech nastalo bezvládí. Množí se různé pověsti o konci Rakousko-Uherska, o martinské deklaraci Slovenské národní rady. Lidé útočí proti „mocným“ – starostům, notářům, obchodníkům, statkářům. Snad nejvíc na Oravě a Kysuci, kde je bída největší. Hlavními strůjci jsou demobilizovaní vojáci i vracející se zajatci, částečně ovlivnění zkreslenými zprávami o  vítězství revoluce v Rusku.

Nová budapešťská vláda je zavalena žádostmi o  zakročení, ale je proti šířící se lavině v  podstatě bezmocná. Například zpráva z  Nového Mesta nad Váhom ze 4. listopadu uvádí: „Hospodáři a  vesničané jsou pro pořádek a  pokoj, ale vojáci a  lůza si nedají říct... Včera (tj.


Překročení hranic 23

4. listopadu 1918) městští vojáci stříleli, 8 mrtvých a  víc raněných... Dnes je lůza pánem.“ Útoky jsou zde namířeny většinou proti Maďarům, Němcům a Židům.

Postupně, zvolna roste i důvěra ve Slovenskou národní radu...

Podrobnější zprávu o  situaci v  Novém Mestě nad Váhom a  okolí podal místní hospodářský správce František Strebický. Dochovala se v osobním archivu MUDr. Vavro Šrobára:

„První srážka v Novém Mestě nad Váhom se stala v den trhu 4. listopadu. Na trh se nahrnuli lidé ve velkém množství z  okolních vesnic. Hned zrána bylo možné pozorovat mezi lidmi rozčilení. Maďarští četníci, když uslyšeli rachot pušek, ozývající se směrem od Bohuslavic, se dali na útěk. Střelba z  pušek a  strojních pušek se ozývala čím dál tím hustěji. Okolo dvanácté hodiny utíkali zmatení lidé z náměstí a hnali se ven z města.

Ozývaly se výkřiky: ‚Křesťani, utečte, židé bijí a zabíjejí křesťany!‘ Náměstí v Novém Mestě podobalo se obrazu vojenské bitvy. Z prvního patra kavárny Löwy a syn ostřelovali shromážděný lid na náměstí maďarští studenti a židovští výrostci. Lidé utíkali v hrůze a vrhali se do obchodů, kde drancovali; vyhazovali na ulici zboží a ničili je.

Na náměstí leželi mrtví a ranění. Do boje zasáhl ještě pancéřový vlak s maďarskými vojáky, který si narychlo zavolali na pomoc novoměstští Maďaři z Trenčína. Ve městě i v jeho nejbližším okolí se ozýval nářek raněných a křik panikou zachvácených lidí.

Lid z  okolních vesnic přišel ráno do města sice podrážděný a  rozhořčený proti vydřidušským novoměstským obchodníkům a  kupcům, přesto ale jevil sklon vyúčtovat své válečné účty smířlivou cestou. Ráno dostavila se deputace k  hlavnímu slúžnému (maďarskému správnímu úředníkovi – pozn. aut.) s žádostí, aby místní obchodníky vyzval k prodeji zboží za snížené ceny. Hlavní slúžný pověřil tímto úkolem vlídného a mezi lidem oblíbeného slúžného Kubínyiho. Ten, doprovázený deputací, šel do kavárny Löwy a syn, aby začal s vyjednáváním. Ve vchodu do kavárny narazili na stráž, která z neopatrnosti střelila do srdce a zabila slúžného.

To mělo za následek, že v poschodí se nacházející maďarsko-židovská mládež se domnívala, že na kavárnu byl podniknut útok. Proto spustila


24 Nevyhlášená válka palbu z pušek a strojních pušek na lid, který zaplnil náměstí. Bezbranní lidé se dali na útěk z města, kde byli znovu ostřelovaní zmíněným pancéřovým vlakem. Vítězství Maďarů bylo úplné. Aby však zahladili stopy vražd, naházeli všechny zbraně do Váhu.

Myjavci a Staroturanci (lidé z Myjavy a Staré Turé poblíž N. Mesta n. V. – pozn. aut.) už předtím, v neděli 3. listopadu, vypudili své židy z místa a přikázali jim, aby se víc nevraceli. Spokojeni touto nekrvavou revolucí umínili si jít na pomoc Novomešťanům. A tak se 4. listopadu vydali do Nového Mesta, kam dorazili ve chvíli, kdy pancéřový vlak střílel do lidí. Smělí Myjavci a  Turanci se nedali na útěk, i  když vlak mířil na ně, ale vnikli do města a  dokonali dílo pomsty, které bylo toho dne tak neblaze započato: zpustošili zbývající obchody a doničili zboží.

Nepokoje, vzpoury a  rabování trvaly v  Novém Mestě a  okolí ještě dále. V  odlehlých krajích, kde se nemohlo objevit české vojsko a  český četník, revolty nepřestávaly. V tomto kraji byli postrachem Kalničani, lid tvrdý a bezohledný. Ti přepadli lihovar ve Vísce (severozápadně od Senice – pozn. aut.) a násilím se zmocnili zásob lihu, který odváželi v sudech a  zpíjeli se do němoty. Do dědin ležících na levém břehu Váhu přišly maďarské trestné expedice z Trenčína, které krutě trestaly provinivší se občany. Maďarští četníci na této straně řeky se pomstili tak, že například nedaleko obce Medrovka pět mladíků, rozveselených požitým lihem, odsoudili k smrti a rozsudek na místě vykonali...

V Priedvidzi začaly rabovačky 3. listopadu ráno. Do městečka se nahrnuli z  fronty navrácení, puškami ozbrojení vojáci. Začali střelbu na náměstí, ale tak, že to vzbudilo dojem, že chtějí mezi židovskými obchodníky a živnostníky vzbudit strach. Úředníci, slúžnovci (tj. pracovníci úřadu hlavního slúžného – pozn. aut.), notář a četníci utekli a nechali město na pospas rebelantům. Tak jako i jinde válkou vyhladovělý a bídou umořený lid z periférie a z vesnic vrhl se na obchody. Odnášelo se, co komu padlo do ruky. V hostincích vnikli do sklepů a zčásti se na místě opíjeli, zčásti ve větších i menších nádobách odnášeli nápoje domů. Za oběť při tom nepadl žádný lidský život.“

Čeští vojáci a četníci pomoci nemohli, vždyť teprve 4. listopadu první z nich překročili hranici z Moravy na Slovensko. Snad jen výjimečně se našli místní lidé, kterým bylo jasné, že nedostatek potravin a dalšího


Překročení hranic 25

zboží se bezhlavým a primitivním ničením zásob neodstraní. K takové výjimce došlo například v Modre u Bratislavy (dříve Prešpurk), kde rozbouřený dav uklidnil kněz Samuel Zoch s několika členy Slovenské národní rady. Avšak když nastal klid, vrátil se na místní velkostatek majitel s četou maďarských vojáků. Zjistili od správce, že nejaktivněji si počínal jeden slovenský mládenec, který mezitím odjel do Prešpurku. Vojáci si na něj počkali na nádraží, kde ho na rozkaz svého poručíka hned při návratu do Modry bez zjišťování pravdy zastřelili.

Pražská Národní politika informuje o vstupu prvního českého vojenského oddílu na slovenské území 4. listopadu 1918: „Vojenský oddíl s  vůdcem Šrobárem se vydal z  Hodonína přes hranice do Skalice a Holíče.“

Jako první ovšem překračují slovenskou hranici vojáci náhradního praporu číslo 25 rakousko-uherského střeleckého pluku, vracející se ze St. Pöltenu poblíž Vídně do Kroměříže. Při zastávce v  Hodoníně je místní národní výbor žádá, aby přerušili cestu domů a zajeli přes hranici do nedalekého slovenského Holíče a zabránili tam dalšímu rabování.

Jízdní hlídka francouzských legionářů na průzkumu


26 Nevyhlášená válka Veliteli nadporučíku Ripkovi se přihlásilo 131 dobrovolníků, z toho jedenáct důstojníků. Koneckonců jde o kratičký „výlet“ na dva tři dny kousek od Hodonína. Později o tom Ripka napíše: „Poměry se však vyvinuly jinak, než jsem předpokládal. Zamýšlená vojenská asistence k potlačení nepokojů se proměnila vývojem událostí v  okupační boj, a  moje asistenční rota o 120 mužích vyrostla během tří neděl na prapor s 500 muži, se kterým jsem obsadil západní Slovensko...“

Také Šrobárovu vládní svitu provází asi sto českých četníků a vojáků. Na hranicích se k nim přidává rota 148 slovenských vojáků z pluku se sídlem v  Lučenci, vracejících se domů z  Českých Budějovic. Dne 8.  listopadu tito vojáci na náměstí ve Skalici složí přísahu československému státu. Už předtím obsadila část této „slovenské legie“ Trnavu a jiná část pomohla npor. Ripkovi při obsazování Gbel a Malacek. V  postupu dál k  Bratislavě jim brání silné oddíly maďarských vojáků a národní gardy, vyslaných proti nim z Bratislavy. Také Kúty, ležící asi 4 km od levého břehu Moravy, která tu tvoří hranici, jsou už v českých či přesněji v československých rukou. Ripkovým vojákům se ještě daří obsadit nádraží v Zohoru a Devínském Jazeru, ležícím už jen asi 15 kilometrů od Bratislavy. Dne 8. listopadu tam vzniká první demarkační čára na Slovensku, na které se npor. Ripka dohodl s bratislavskými maďarskými parlamentáři. Tato „miničára“ vede od Devínské Nové Vsi až prakticky ke spojnici Pernek–Pezinok v Malých Karpatech. Obě strany ji budou respektovat až do útoku čs. italských legionářů na Bratislavu koncem roku 1918.

Dne 4. listopadu je Vavro Šrobár jmenován předsedou zatímní slovenské vlády. Má pod sebou jen tři ministry: Ivana Dérera pro záležitosti vojska a četnictva, Antona Štefánka pro školství a Pavla Blaho pro zásobování a  organizování národních rad. Za prozatímní sídlo první slovenské vlády v dějinách této země zvolil její předseda starobylé město Skalici. Není to špatná volba; malá Skalica, ležící ve vinařské oblasti, sehrála v  dějinách Slovenska významnou roli. Je proslulá rotundou ze 12.  století a  o tři století mladším klášterem. V  8. až 10. věku tu bývalo velkomoravské hradiště, ve 14. století se Skalica stala svobodným královským městem, v  letech 1432 až 1434 byla v  držení husitů, kteří odtud pořádali výpravy do Uher. Po Bílé hoře se stala útočištěm moravských exulantů. Bylo to tedy důstojné sídlo dočasného centra rodící se




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist