Kniha: Nevycházej po setmění - Helene Turstenová

Srdce jí Prudce bušilo a  žaludek se nervózně

svíral. Posledních deset minut vyučovací hodiny byla

Amelie jako na trní. Jakmile zazvonilo, vystřelila ze židle

a vyřítila se s Tuvou v těsném závěsu na chodbu.

„Doprovodím tě na autobus!“ zavolala Tuva.

Dívky na sebe hodily bundy a  letěly k  východu. Na

schodech se zastavily, zapnuly se a  nasadily si čepice.

Venku už byla tma a  od moře silně foukal ledový vítr.

A ještě k tomu se spustil prudký liják. Do Vánoc zbývaly

dva týdny a  nespadla ještě ani vločka. Příšerná otrava!

pomyslela si Amelie. Nejraději by se otočila a vrátila se ke

spolužákům, ale musela si zajet domů pro zapomenutou

košili a světýlko na slavnost svaté Lucie.

Hudebkářka jim nařídila, že musí být na posledním nácviku před vánoční besídkou a průvodem svaté Lucie všichni už převlečení, aby to bylo jako doopravdy. Říkala

tomu generálka.

Ráno panoval doma hrozný zmatek. Julien byl jakoobvykle rozespalý a odmítal jít do školky. Máma ho musela

dlouze přemlouvat a přesvědčovat, než se konečně oblékl.

Vybíhali z domu s pořádným zpožděním. V tom spěchu

zapomněli tašku s jejími věcmi na podlaze v předsíni.

7

První část — Prosinec

Amelie měla průkazku na autobus, protože užnechtěla odpoledne chodit do družiny. Ze školy to měla domů

do Önnarödu jen jednu zastávku, ale jít pěšky po úzké

silnici bylo potmě nebezpečné. I  když měla na botách

i rukávech bundy odrazky, maminka trvala na tom, aby

jezdila autobusem. Tuva bydlela kousek od školy a žádnou

průkazku nepotřebovala. Dívky byly nejlepší kamarádky

a chodily spolu do třetí třídy. Amelii bude za dva měsíce

a tři dny deset a družina byla podle ní pro mrňata. Tuva

s ní byla zajedno, i když oslaví desáté narozeniny teprve

pátého května.

Dívky zaslechly, jak autobus zajíždí k zastávce. Anebo

snad už odjížděl?

„Počkejte!“ křičely.

Utíkaly dolů z kopce, seč jim síly stačily, ale zahlédly

už jen, jak se červená zadní světla autobusu vzdalují po

silnici. Další autobus jede až za dvacet minut. Do prčic!

Za půl hodiny musí být zpátky ve škole!

Dívky zůstaly chvilku stát u prázdného přístřešku na

zastávce, aby se po tom sprintu vydýchaly. Asi jí nezbude

než si pro věci domů zaběhnout, zabere to jen deset minut.

Jenže v tom případě promoknu až na kůži, pomyslela si

Amelie. V tu chvíli uslyšely povědomé bručení motoru.

Kristoffer! Byl s Tuvou nějak příbuzný, Amelie ne vě -

děla přesně jak, ale už několikrát je svezl svým podomácku upraveným náklaďáčkem. I když on vlastně tvrdil, že

se to jmenuje pick-up.

Tuva se odhodlaně postavila ke kraji silnice a začala na

vozidlo, které se k nim pomalu blížilo, zuřivě mávat.Amelie se rozbušilo srdce ještě víc, když Kristoffer zastavil.

Stáhl okénko a tázavě se na ně podíval. Z reproduktorů

dunělo hlasité rockabilly a odráželo se od stěn přístřešku.

„Ahoj! Nesvezl bys Amelii? Ujel jí autobus... Svezeš

ji? Prosííím!“

Přikývl a  Amelie rychle přeběhla na druhou stranu

vozidla. Vesele Tuvě zamávala, otevřela dveře a naskočila.

Ulehčeně vydechla a  zabořila se do měkkého sedadla.

Bílé kožené sedačky, paráda. Kristofferův náklaďáček, ne,

vlastně pick-up, byl super. Pro Kristoffera bylo důležité,

aby se autům říkalo správně. U  čelního skla se houpal

vonný stromeček a příjemně voněl. Anebo to možná voněl

vlasový gel, kterým si Kristoffer tužil dlouhou vyčesanou

ofinu. Tuva tomu říkala elvisovská vlna. Podle ní to byl

super účes, ale Amelii se zase tolik nezamlouval. Líbili

se jí One Direction a nikdo z kapely takový účes neměl.

Kristoffer měl na sobě mikinu s kapucí, celou flekatou od

oleje a jiné špíny. Džíny také špinavé. Amelie věděla, že

Kristoffer se svým tátou opravuje auta.

Pick-up se rozjel a  Amelie Tuvě ještě jednou vesele

zamávala.

„Máme nácvik na Lucii a  musíme už být oblečené

v  košilích jako družičky. Ale ozdobné řetězy ještě mít

nemusíme, ty až zítra. Vánoční besídka, chápeš. Přijdou se

na nás podívat všichni rodiče. Já a Tuva jdeme v průvodu.

Celou dobu zpíváme a mrňata z první a druhé třídy dělají

ovce a pastevce a my jsme andělé a...“ Ameliebrebentila a brebentila. Kristoffera trochu znala, ale i když ji už

mnohokrát v pick-upu svezl, ještě nikdy s ním nebylao samotě. Vždycky s ní jela Tuva. Ale Kristoffer se choval zcela

jako obvykle. A ona možná tolik povídala proto, že věděla,

že jí Kristoffer stejně neodpoví. Moc toho nenamluvil.

Vlastně nemluvil skoro vůbec. Ale byl hodný. Například

teď ji přece veze domů. Pohodlně se na sedadle uvelebila

s klidným vědomím, že se do školy stihne vrátit včas.

helene turstenová / nevycházej po setmeˇní 8 / 9

Když Maria odpoledne přišla Juliena vyzvednout ze

školky, bylo s  ním stejně těžké pořízení jako ráno. Teď

pro změnu naprosto odmítal jet domů, protože s Maltem

právě něco stavěl z  lega a  rozhodně to nemohlo počkat

do druhého dne. Maria ho všemožně přemlouvalaa nakonec se ho pokoušela obléct násilím. Cítila, jak jí po

zádech stéká pot. Pětiletý Julien byl přetažený a naštvaný.

Prý období vzdoru, no jasně. Ten kluk vzdoruje, co se

narodil, pomyslela si Maria naštvaně. Odevzdaně se

podívala na učitelku, která s nimi zůstala v jinak prázdné

šatně. Společnými silami se jim nakonec podařilo navléct

chlapci bundu a obout boty, nepromokavé kalhoty si vzít

odmítl. Cestou k autu samozřejmě spadl do velké louže.

Džíny si úplně promočil a opět začal fňukat.

„Jenom vyzvedneme Amelii a  jedeme hned domů.

Udě lám vám kakao se šlehačkou a vytáhneme z mrazáku

skořicové šneky. To si po takovémhle dni všichnizasloužíme, ne?“

Dala mu pusu na čelo a usadila ho do auta. Pásu dětské sedačky samozřejmě nešel zapnout. Dnes se prostě

musí všechno kazit! Trochu si vydechla, teprve kdyžusedla za volant. Do školy, kam chodila Amelie, to bylo naštěstí

jen pár minut cesty. Maria už se na kakao a skořicového

šneka sama těšila.

Maria tázavě těkala pohledem mezi Tuvou a  učitelkou

hudební výchovy Therese Janssonovou. Ve školní aule, kde

se měla besídka odehrávat, zůstaly jen ony tři.Z rozsvíceného stromečku v rohu se linula výrazná vůně smůly.

Větve se prohýbaly pod spoustou ozdob, které na ně děti

navěsi ly.

„Ona se nevrátila?“

„Ne. Volala jsem jí asi tisíckrát. Nezvedá to,“ řekla

Tu v a .

„Také jsem se jí snažila volat. Na mobil i k vám domů

na pevnou linku. Ale měla jsem plné ruce práces nácvikem...“

Učitelka se zatvářila omluvně a  nervózně polkla.

Posunula si brýle s  velkými obroučkami z  rohoviny ke

kořeni nosu a Maria si všimla, že se jí chvěje ruka. Taky

má strach, pomyslela si Maria.

„Amelie by nikdy nácvik nevynechala,“ prohlásila.

„To rozhodně ne. A  opravdu se moc těšila, že bude

zpívat sólo v Betlémské hvězdě,“ souhlasila učitelka.

„Amelie je vždycky na příjmu,“ dodala rozhodně Tuva.

Má pravdu, Amelie vždycky telefon zvedá, pomyslela

si Maria a její strach se stupňoval.

„Tuvo, odvezu tě domů,“ vyhrkla.

„Mohla byste mi zavolat, až ji najdete? Nevadí, když

bude pozdě,“ vypravila ze sebe učitelka nervózně.

„Samozřejmě.“

Maria už byla na cestě k autu.

Prohledali dům i zahradu. Julien nadšeně pobíhal kolem

a pomáhal, znal všechny skrýše, protože hra naschovávanou patřila k jeho nejoblíbenějším. Sestru však nikde

nenašel.

Ve dřezu ležela slupka od banánu a na kuchyňské lince

stála sklenice s trochou mléka na dně. Než Amelie vyběhla

z bytu, zašla se vyčurat, ale ve spěchu po sobě zapomněla

spláchnout. Igelitku s družičkovskou košilí a světýlkem na

baterky nemohla Maria nikde najít. Dcera tedy dorazila

domů, vzala si něco k jídlu, došla si na záchod, popadla tašku

a zase vyběhla ven do tmy a nečasu. Kam se poděla pak?

helene turstenová / nevycházej po setmeˇní 10 / 11

Maria bezmyšlenkovitě nachystala synovi kakao a rozmrazila v mikrovlnce slíbeného šneka. Julien se spokojeně

pustil do jídla a ona mezitím obvolala všechny, u koho by

snad Amelie mohla být. Nikdo ji neviděl ani s ní nemluvil.

V pravidelných intervalech volala dceři na mobil,vyzvánělo to, ale nikdo to nezvedal. Jak správně říkala Tuva,

Amelie telefon vždycky zvedala, byla na svůj nový mobil

tak pyšná a měla z něj takovou radost.

Marii se úzkostí sevřelo hrdlo. Chvilku trvalo, než se

dala natolik dohromady, aby zavolala tchyni.Roztřesenými prsty navolila číslo. Ozval se klidný hlas Iris Holmové,

Maria už se neudržela a propukla v pláč. Plakalapředevším úlevou, že zastihla Iris doma, tchyně jí vždycky byla

oporou. Mezi záchvaty pláče ze sebe Maria vypravila, že

se Amelie ztratila. Poprosila Iris, jestli by nepohlídala

Juliena, ona se vydá prohledat okolí.

„Volala jsi Johannesovi?“

To bylo první, na co se Iris zeptala, když překročila

práh bytu.

„Ne, ale obvolala jsem všechny ostatní, kteří připadají

v úvahu. Nechci ho strašit. Odtamtud stejně nemůže nic

udělat,“ odpověděla Maria.

„To je samozřejmě pravda... Jestli ji do hodiny nenajdeš, zavoláme policii.“

Tchyně v těžkých situacích nikdy neztrácela rozvahu

a  klid, ať už se to týkalo práce, nebo soukromí. Za půl

roku měla odejít do důchodu, ale stále pracovala na plný

úvazek jako knihovnice. Jemně vzala Marii do náruče

a bez dalšího vyptávání ji objala. Snacha postupně přestala

vzlykat a Iris ji pohladila po tváři.

„No tak. Běž najít Amelii,“ vyzvala ji.

Chvilku nato vyběhla Maria do tmy a lijáku. Měla na

sobě pláštěnku a  vybavila se silnou baterkou. Rázným

krokem se vydala po levé straně silnice. Celou dobu svítila

na krajnici a  dolů do příkopu. Lilo jako z  konve a  vítr

zesílil, stěží vůbec něco viděla. Došla necelý kilometr ke

škole a nevšimla si ničeho zvláštního. Přibližně každých

pět minut Amelii volala, ale bez odezvy.

Najednou ji něco napadlo. Zastavila se a  vyhledala

na mobilu nedávno pořízenou dceřinu fotografii; Amelie

se na ní usmívala, oči jí šťastně zářily a ofinu mělasepnutou novou sponkou. Snímek její krásné dcery ji opět

přiměl k  pláči. Slzy se mísily s  kapkami deště, který jí

bičoval obličej. Rozechvělými prsty zveřejnila fotografii

na Facebooku s prosbou, aby se ozval kdokoli, kdo dívku

na fotce viděl dnes po patnácté hodině odpolední.

Na zpáteční cestě míjela kontejnery s  tříděným odadem, které stály pár set metrů od autobusové zastávky. Mechanicky navolila ze seznamu Ameliino jméno

a s bušícím srdcem čekala na vyzváněcí tón. Panebože,

prosím, ať mi to zvedne! Panebože... Odkudsi z kontejnerů

se slabě ozval refrén Rolniček a vytrhl Marii z její tiché

mod l itby. Amelie si tuto vyzváněcí melodii stáhla před

několika týdny, aby sobě i  okolnímu světu připomněla,

že se blíží Vánoce.

„Amelie! Amelie! Kde jsi?“

Hlas jí při volání přeskočil. Utíkala k řadě kontejnerů,

srdce jí tlouklo jako splašené. Po několika vteřináchzjistila, že vánoční melodie se ozývá z nejbližšího kontejneru.

Když otevřela víko, zvuk zesílil. Škvíra byla příliš úzká na

to, aby do ní mohla strčit hlavu, ale posvítila si dovnitř

baterkou. Odpad zjevně nedávno vyvezli, protožekontejner byl prázdný a vyzvánění se úporně odráželo od stěn.

helene turstenová / nevycházej po setmeˇní 12 / 13