načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nevěsta z Filipín, země tajemných sil a duchů - Blanka Kubešová

Nevěsta z Filipín, země tajemných sil a duchů

Elektronická kniha: Nevěsta z Filipín, země tajemných sil a duchů
Autor:

Filipíny jsou pro většinu z nás jen vzdálenou a neznámou ostrovní zemí rozkládající se kdesi v Tichém oceánu. Jerry, postarší snílek, kterého přitahují ženy stejně jako ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50% 50%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EROIKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 141
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace , portréty
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-874-0926-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Rozsahem spíše novela s částečně biografickým základem je o peripetiích multikulturního partnerského vztahu a manželství, kde je jeho ženská polovina z Filipín. Její vzpomínky a vyprávění odkrývají nelehký běžný život i zvyky této ostrovní země. Vypravěčkou je žena ve zralém věku Jenka a líčí příběh svého staršího bratra Jerryho (oba jsou již známí z knihy Horror Hill a Brácha Jerry aneb Život po nebeskou horou), který se po emigraci usadil na Floridě a odtud vyráží na cesty do celého světa. A protože je nejen milovníkem dobrodružství, ale i žen, přiveze si do Prahy z filipínského ostrova Mindanao mladou dívku Arlene, s níž se chce oženit. Přestože Jerry má americké občanství, USA jí opakovaně odmítají udělit vízum, a tak se rozhodli sňatek uzavřít tam, kde se narodil. Když jde na úřady vyřizovat potřebné dokumenty, usadí Arlene v obývacím pokoji sestry Jenky, která jí má dělat společnost. Arlene zpočátku jen mlčí a utápí se ve stesku po domově, navíc je mezi nimi problém jazykový, protože Arlenina angličtina je velmi zkomolená. Jerry jí přinese anglický slovník, aby jí zkusila učit a tím se bariéra mezi nimi alespoň zčásti prolomila. Podařilo se a Jenka se tak prostřednictvím Arlenina povídání dozví mnoho o Filipínách. Nejvíce vypráví o své rodině a jejím nelehkém životě, zajímavé jsou také její popisy přírody, různých oslav, svátků a tradic. Autorka vycházela ze života svého bratra, důkazem toho jsou fotografie na konci knihy.

Popis nakladatele

Filipíny jsou pro většinu z nás jen vzdálenou a neznámou ostrovní zemí rozkládající se kdesi v Tichém oceánu. Jerry, postarší snílek, kterého přitahují ženy stejně jako dobrodružství a nebezpečenství, si mladou nevěstu Arlene přivezl právě odtud, z ostrovů obestřených kouzly a tajemstvím. Společně s hlavními hrdiny příběhu se autorka pokouší některá z nich poodhrnout a nechat nahlédnout do života, zvyků a tradic této nádherné, ale chudé a nepokoji zmítané země. Zároveň odkrývá peripetie multikulturního partnerského soužití a vnitřní i společenské obtíže, které s sebou nese.
Blanka Kubešová  (nar. 1944 v Praze) po emigraci v srpnu 1968 debutovala v nakladatelství 68 Publishers prózou Deník ­Leošky Kutheilové, v níž zaznamenala absurdnost i úzkost života v padesátých letech. Dnes je autorkou deseti knih, televizních scénářů a divadelních her. Její beletristické práce vycházejí ze zázemí psychologické prózy a popisuje v nich příběhy svérázných „antihrdinů“ snažících se včlenit do složitého soukolí společenské morálky. V nakladatelství Eroika vyšly v roce 2006 pod souhrnným titulem  Vltavěnka  dvě její prózy ( Vltavěnka  a  Můj Otec s velkým O ), v roce 2008 román  Žoržína , o rok později  Brácha Jerry  a v roce 2011  Baletky v modrém .

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Blanka Kubešová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


3

Blanka Kubešová

Nevěsta z Filipín, země tajemných sil a duchů

Eroika


4


5

Blanka Kubešová

Nevěsta z Filipín,

země tajemných

sil a duchů

Eroika | Praha | 2014


6

© Blanka Kubešová, 2014

© Eroika, 2014

ISBN 978-80-87409-26-8


7

Domov, ať jakkoli chudý,

nepřestane být nikdy naším domovem;

místem našich snů, ke kterému

nás váží ty nejhlubší vzpomínky

a kam se stále toužíme vracet.

Děkuji Arlene za její důvěru, trpělivost

a za její otevřenou a emotivní zpověď.

A děkuji Jerrymu, bez jehož

pomoci a důkladné znalosti prostředí

by tato práce nikdy nemohla přijít na svět.


8

This is a true Story

Blanka & arlene


9

I. Sladká arlene

Perla z dešťového pralesa

Brácha přechází hřmotně po pokoji, čas od času se nahlas

spokojeně a od srdce rozesměje. Směje se všemu, stále apořád. Přivezl si z cest o třicet šest let mladší milou, každý

chlap mu ji závidí, tak proč by se nesmál?

Arlene je křehká, velice štíhlá žena s lehce kakaovou pletí. Když mi neochotně podá ruku, zůstane mi mdle ležet v dlani jako leklá ryba.

„Jenka,“ představím se a očekávám totéž, ale Ryby, jak známo, jsou mlčenliví a opatrní tvorové, než se začnou družit, chvíli jim to trvá. Jen co ji Jerry vtlačil do křesla, už se loučí, musí ještě něco urychleně zařídit... Holku mi ovšem prozatím nechá tady, ať se seznámíme.

Holku...? Vlastně má pravdu. Arlene je lehce přes třicet, ale není to už dívka a žena ještě taky ne, aspoň co se týče vzhledu. Tu mladistvost způsobuje nejspíš ta úžasnádrobnost. A rty, kypré a čerstvé jako zrána natrhaný košík malin. Dojem porcelánové panenky zvyšují i její pohyby a lehounký způsob chůze, jako by se nadnášela. Jako ta panenka na klíček na mém nočním stolku. Čím víc si to uvědomuju, tím víc se stupňuje moje nevraživost. Sedí mi v krku jako knedlík, který nejde tam ani ven.

Šlehnu očima po bráchovi, který pořád ještě toká kolem křesla. Na můj vkus bere vztah přespříliš vážně, za pár dnů splaskne jako bublina, zaprorokuju v duchu temně. Z ložnice zatím s válečným štěkotem přiběhl jezevčík Ferda, natáhne se na záda před Arlene, všechny čtyři do výše, a pokouší se získat si její přízeň.

„Jako kdybysme tu neměli dost našich vdavekchtivejch holek! Pokud vím, nechtěl ses znovu vázat, vždycky jsi měl na všechno fůru času a teď – najednou...“ Ještě jsem neskončila, ale Jerry už nadskočí jako trknutý kozlem.

Že najednou? Dva roky za Arlene létal přes oceán tam

a zpátky, dva roky kolem ní obcházel, dva roky mu trvalo,

než ji přemluvil, aby se provdala za někoho, jako byl on; aby

s ním odletěla, jedno kam! Dva roky běhal po úřadech, než

měl v hromadě všechny dokumenty a mohl na českémkonzulátě zažádat aspoň o turistické vízum. Byl Američan, ale právě

USA tvrdošíjně odmítaly Arlene vízum udělit. Naštěstí věděl,

jak na to, tady v Praze se narodil a tady se s ní taky ožení!

„Jsme si souzený, osud ji přived rovnou do mý náruče

a můžu ti prozradit, že v celým tom procesu, jehož cílem bude

naše svatba a odlet do Phoenixu, neztrácím ani minutu!“Nevím proč, ale to kohoutí naparování mi jde pořádně na nervy.

„No a? Stojí ti za tolik námahy? Proč zrovna tuhle? Hodíš

se k ní jako medvědář, jednou ji v posteli zalehneš,“neodpustím si šťouchnutí. Jerry chvíli mlčí.

„Víš, co je nejstrašnější?“ pronese konečně tónem, který se

k němu vůbec, ale vůbec nehodí. „Strašný není, že stárnem,

ale že v duši zůstáváme tak mladý!“ Neřekl tohle už někdo

před ním? Je to možné, ale jestliže ano, Jerry o tom rozhodně

nemá tušení. Vidím mu na tváři, jak těžko to nese, a tomožná právě v této chvíli, kdy se – zase – zamiloval!

„Ještě nikdy jsi mi neřek, kde a jak jsi k tomuhledrahokamu vlastně přišel?“ zeptám se rádoby vesele. Odpoví mi už

zase můj starý brácha Jerry.

„Zatím ti musí stačit, že jsem si z Mindanaa, zemětajemných sil a duchů, odvez to nejlepší, co existuje. Mindanao je

nejjižnější ostrov Repúblika ng Pilipinas, vědělas to? Hned se

ale neplaš, ještě ji protáhnu trním a podrobím pořádnýmu

zkoumání... A nemusíš šeptat, nerozumí ani slovo, že jo,

Sweety?“ obrátí se Jerry vesele do pokoje, vrátí se a rychle

ji líbne.

Tohle nebyl nejšťastnější nápad, Arlene se zaškaredí aodtáhne. Vypadá to, že Asiaté jsou prostě jiný živočišný druh.

Vidím Jerrymu na tváři, jak celý jihne, to vypadá skutečně na lásku jako hrom! Až na to, že tu je třeba živit, zalévat apěstovat. Nejsem si jistá, jak moc právě tohle můj věčně nanovo zamilovaný brácha dokáže.

„Sweety? Sladká? Co je tohle za pitomý jméno? Jestli mě zrak neklame, tváří se pořádně kysele!“ zdržuju ho.

„Je to perla, tropická orchidej vytržená z dešťovýhopralesa, holka do nepohody, a má kvality, o jakých se tobě nezdá! A mlč, když tomu nerozumíš,“ usadí mě už trochu nakvašeně.

Pravda je nejspíš daleko prostší. Arlene je vychovaná vkatolickém duchu, a jestliže dovolila, aby ji Jerry přede mnou držel za ruku, objímání si musí nechat zajít na soukromí čtyř stěn. Je možné, že za jejím chováním vězí i takt azdrženlivost. Koneckonců je na tom Jerry lépe, než kdyby si přivedl dívku třeba z Japonska. Tam je náboženská svoboda, jestli se Japonci hlásí k nějaké víře, tak je to kromě konfucianismu především buddhismus, a přesto je nepřípustné držet se třeba i jen za ruce! Tahle zdrženlivost ve společnosti, kde se holka už první den s klukem vyspí, se mi docela zamlouvá.

Ferda využil příležitost a na znamení úcty si opět lehlnávštěvě k nohám. Až do této chvíle seděla Arlene bez zájmu v křesílku, zimomřivě ubalená do roláku a šály, na hlavěvlněného kulicha přes uši, ale tohle ji probudí. Zkušeně přejede jezevčíkovi po hřbetě bříšky prstů. Cítí, jak se mu všude pod kůží tvoří jasně hmatatelné tukové polštářky. I kdyby nebyl tak vyžraný, dal by výživu celé rodině na řadu dní.

Arlene otestuje psa očima plnýma nostalgie. Sedíme nad čajem, obě v rozpacích. Jen nepřímo, poočku si prohlížím Arlenin obličej. Placaté čelo a trochu moc široký, orientální kořen nosu, nateklá, mírně povislá víčka kryjící úzké štěrbiny očí. Rovné černé vlasy dlouze vylézají zpodlyžařské čepice. Když se naše oči náhodou setkají, obě uhneme pohledem, jako by nás načapali při nějakých nemravnostech.

Lámanou angličtinou se pokouším vyptat nejdřív narodinu, pak na zaměstnání. Arlene mi otevřeně dává najevo, že zdvořilostními frázemi k ní cestička nevede a odpovědí mi je předlouhé mlčení. Jsem prostě úplně mimo a veskrze pitomé otázky jen dokumentují moji nevědomost. Dotaz na první dojmy v Evropě už raději spolknu.

Lovím v paměti anglická slůvka, Arlene nic. Sedí už zase

znuděně a jakoby ospale, oči zabodnuté do koberce. Odtud se

pomoci nedočkám. Zakoktávám se ve snaze slátat dohromady

nějaké veselejší historky z Jerryho dětství, ale je to jakozátah na zlatou rybku. Ne že by Jerry nebyl veselý člověk, spíš

každá historka končí v něčí posteli, každá má nějaký háček.

Jerry je prostě exot, dobrodruh a průšvihář, v porovnání se

mnou něco jako voda a oheň, a jeho zážitky nejsou vhodné

pro uši ženy, která tu sedí nadřazeně a odtažitě jako soudce

naší prohnilé civilizace.

I kdybych ale hovořila jako pámbu, setkalo by se to sestejnou odezvou. Nejsem právě výmluvná, ale teď znovu a znovu

načínám nekonečný monolog a pokouším se Arlene zaplést

do hovoru, probudit v ní jiskřičku zájmu. Nebo aspoň krapet

slušnosti, sakra! Marně! Vyvádí mě to z míry a proti mé vůli

i čím dál víc vzteká. Mlčíme. Pět minut, deset, čtvrt hodiny.

Uvařím nový čaj...

Dívčin obličej zůstává stále stejně nepřístupný, apatický

a bez zájmu. Sedí v křesle nehybně s rukama na kolenou jako

přišpendlený exotický motýl. Oči upřené do jednoho bodu

někam mimo mne, mimo tento prostor a čas. Budí to pocit,

že na tom, co ji kdy potkalo, je zúčastněna právě jen tím

kamenným mlčením; že ji odvezli do Evropy bez jejíhopřičinění, nebo dokonce proti její vůli. Že se drží stranou dění,

a jestliže se k něčemu vůbec někdy vyjádří, tak jen formou

onoho mlčení. Něco jako nesouhlasím, ale podvoluji se, co

jiného mi zbývá?

Oblečena je jako většina žen jejího věku, texasky a kecky,

a nebýt toho kulicha, teď zkraje podzimu, mohla by se ztratit

kdekoli v davu. Nepůsobí chudě, ale na to, že by to byla žena

z takzvaně lepší rodiny, taky nevypadá. Slyšela jsem, žetakovým se občas podařilo se uchytit třeba v Manile... Jakpak se

to asi vysloví tak, aby porozuměla?

„... in Manila...“ zdůrazním pomalu.

Co ty víš, pohnou se konečně její oči, když zaslechneznámé jméno a orientální liknavost vystřídá stesk.

Vůně a barvy!

Ach, Pilipinas! Ach, Manila! Vůně a barvy! Tropickámetroole ostrova Luzon s ukázkovými hotely se strážci v livrejích

se samopaly, s mrakodrapy boháčů ve čtvrtích spohádkovými jmény ulic vonících po tamaryšcích, s cementovými domy

těch o něco chudších a s koloniemi barabizen z krabic aplechu těch úplně na dně, nepatřila do jejího života a rozhodně

to nebylo jen proto, že ležela na ostrově Luzon, vzdáleném

celé kilometry. Zábavní čtvrtě s nevěstinci a kluby sprostitutkami jí naháněly hrůzu – probůh, jen aby jednou neskončila

tady! Neměla na Manilu nejpěknější vzpomínky, a přesto – co

by za to dala, kdyby se tam teď mohla přenést!

Přísně vzato byla pro ni Manila cizím městem, vždyť tady

byla jen párkrát v životě. Poprvé když navštívila kancelář,

která jí zprostředkovala místo chůvy v Kuvajtu, podruhé když

odjížděla na práci do Jordánska, a konečně naposled, když

s Jerrym odlétala...

Vládl tu velkoměstský chaos, silnice zamořené taxíky aauty sevřenými jedno do druhého, křikem, řevem klaksonů itisícero vůněmi. A samozřejmě prachem a smogem! Jistý pořádek

v nepořádku se tu dal dohledat. Největší chaos bylo totiž

možné pozorovat na ulicích vedoucích na pomyslnéšachovnici města vodorovně. Ty byly dennodenně zacpané a přecpané

nejen taxíky, ale i jeepneyi a plechovými mikrobuskyrozvážejícími ovoce a zeleninu, a všechny se toužily nějak prosadit.

Budily pocit, že každý si tu jezdí, jak chce, všechnydohromady se předjížděly, couvaly, řvaly a zastavovaly v okamžiku, kdy

to člověk nejméně čekal, ze všech se ozývala na plné pecky

západní muzika a všechny vypouštěly mračna smradlavého

kouře. A zatímco jedni řidiči divoce mačkali houkačky, jiní seděli netečně, jako kdyby se jich plechová lavina vpravo avlevo, a také před nimi a za nimi ani netýkala.

Je možné, že jí to tehdy nepřipadalo ani trochu divné?

V jeepneyích kromě volantu snad nic nefungovalo. Pojištění

neexistovalo, ale karamboly naštěstí nebyly zas tak časté, jak

by se dalo očekávat.. Když někoho nedejbůh přejeli, stálo je

to pouze odškodnění rodině. Ta sice neskákala radostí, ale

byla vděčná i za symbolické přispění, nějakých padesát tisíc

pesos to spravilo. To se samozřejmě nevztahovalo nařidiče-cizince. Místní cockroachové, advokáti, se přiučili odAmeričanů, a běloch mohl počítat s tím, že bude sedět v base, ať je

vinen, nebo ne, tak dlouho, než se zjistí, že víc už z něj není

možné vymáčknout. Snad i proto nebylo bílou tvář zavolantem moc vidět. Jestliže se takový odvážlivec přece jen objevil,

mohl počítat s tím, že ho co nevidět nějaká policejní plácačka

zastaví a bude chtít vyžebrat aspoň úplatek na večeři. Rada

byla jednoduchá: prostě nezastavit!

První věc, která tu každého zaskočila, byl velkoměstský

smog a prach. A druhá, že i v té neuvěřitelné špíně byla všechna auta, všechny jeepneye i autobusky nablýskané ačisté! Jejich majitelé je nejen neustále myli, ale také si jevyšňořili po svém. Vozidla byla většinou pomalovaná výjevy z bible a náboženskou tematikou, a protože šlo o zemi nejenkatolickou, ale i zemi duchů, tak uvnitř nesměly kromě svatých obrázků chybět ani všelijaká cingrlata. Všechny místní řidiče pak chránila madonka nad palubní deskou a zlaté třásně ze svatozáře svatého Jezulátka. Kdysi dávno, když byla babička ještě zdravá, vyprávěla jí, že malé el Nino bezstarostněpoletovalo po světě a všude, na co dopadly jeho paprsky, vládlo štěstí a spokojenost. Od té doby i řidiči vozili ve voze vždy

několik jeho paprsků, aby ochránily je i jejich cestující. Že je

to jen kinaraang sugilanon? Pohádka? No možná...

Je brzy ráno, teploměr se pomalu, ale jistě šplhá ke třicítce.

Tady ve čtvrti na okraji jsou domy obehnané nepravidelněvysokými zdmi z velice tenkých betonových tvárnic nastavených


15

tím, co se kde našlo. Jen kousek od nich spí na chodníku

chlapec, pod hlavou má kus kartonu od margarínu. Na taxi

ovšem Arlene nemá a jeepneybus je jako obyčejně plný. Přesto

zastaví, každý pasažér je vítaný. V jedné z postranních ulic

právě táhnou na trakaři nevěstu v bílém, velice mladý ženich

má na sobě sváteční oblek a sandály, kytice bílých lilií jako by

pokořila smog a zavoněla až sem... Víc už Arlene zahlédnout

nestačí, zakopne a octne se tváří v tvář vymydlenému selátku

na klíně postarší ženy v červených šatech.

Tak a má to, už ví, co jí tu chybí! Barvy! „I miss Philippines,“

vzdychne a ponoří se do sebe. Proč jen se tu všichni oblékají

tak šedivě? Selátko výsměšně zamrká bělounkými řasami.

S řidičem se nesmlouvá. Arlene mu vtiskne požadované

drobné, vměstná svoje zadní mandličky vedle prasátka, řidič

se pokřižuje, vyšle střelnou modlitbičku a sáhne na třásně...

Zprostředkovací kancelář, jak ji honosně nazývala, měla

ještě zavřeno. Poslal ji sem jejich naháněč práce a měla se

tu ucházet o místo. To ještě nevěděla, co všechno ji tu čeká,

a rozhodla se sem vrátit hned po prohlídce města. Zpátky

do centra podél Manilské zátoky, třídou osázenou palmami

a flame trees, tzv. stromy plameňáků, se vydala pěšky. Vnohách měla kilometry, ale nebylo myslitelné, aby se nezastavila

v Rizal parku a nevzdala hold jejich národnímu hrdinovi.Cestou ji nepřekvapilo, že směla křižovatku přejít na červenou,

třebaže byl hustý provoz. Nevadilo to dokonce ani policistovi,

prvnímu a poslednímu, kterého toho dne potkala.

O José Rizalovi, symbolu odboje proti španělskýmkolonizátorům, se učili každoročně ve škole, byl vyobrazen na

bankovkách, mincích a poštovních známkách a jeho legenda

se udržovala mezi lidmi stále živá. Na každém ostrověexistovalo alespoň jedno náměstí nebo větší ulice pojmenované po

tomto lékaři, básníkovi a humanistovi, který obětoval život za

svobodu národa.

Tady v Rizal parku památku tohoto hrdiny, svobodného

zednáře a tvrdošíjného náboženského reformátorapřipomínala představení o jeho životě a popravě, která se tu často konala za velké účasti místních i turistů. Podle otce byla jeho největším, hrdelním zločinem kritika církve a tvrzení, že„dávat peníze katolické církvi nekoupí království nebeské“. To odpovídalo i tomu, co jí o léta později vyprávěl Jerry. Když se jí navíc zmínil, že tento myslitel není neznámý ani v Čechách, kde dokonce určitou dobu pobýval, měl u Arlene vyhráno. A to ještě nevěděl, že na památku přátelství mu městoLitoměřice věnovalo pamětní desku!

Kromě monumentu tohoto hrdiny našla Arlene už jen

vypuštěnou fontánu a sochy významných osobností, jejichž

jména jí nic neříkala. Také muzeum bylo ještě zavřené, zato

když se vydala nazdařbůh směrem ke hradbám, narazila na

klášter svatého Patrika. Patřil k němu i dvůr s muzeem, tady

bylo na co se dívat, zůstala tu skoro dvě hodiny a málem

zmeškala otvírací dobu v kanceláři. Nezbývalo než dátdohromady zbytek drobných a zajet přeplněným jeepneybusem

zpátky na periferii.

Arlene se lehounce zatetelí. Kdepak, Manila nepatřila dojejího života, co by tu dělala, chudáky i s jejich jeepneyi odtud

odháněli jako psy.

Odháněli, ale neodehnali. Přežívali o několik kilometrů

dál, v kolonii plechových chatrčí bez přívodu vody aelektřiny, bez kanalizace. Tady se krčily jejich squatters, divoké

osady a poslepované kolonie barabizen tak ubohých, že už

ani ubožejší být nemohly. Jediným společným jmenovatelem

těchto temných příbytků bez oken byly hordy hladových dětí.

Živořily a přežívaly v těchto norách dva na dva metrypobitých kusy plechu anebo jen krabicemi, co se prostě našlo.

Chatrče jedna na druhé měly mnohdy společné stěny, nebylo

tu světlo a lidé tu žili prakticky v neustálém přítmí.Chudoba ale učí vynalézavosti, a tak v posledních letech elektřinu

nahradila obyčejná plastová lahev. Do plechu ve střeše se

udělal otvor o velikosti pet lahve. Pak už se jen do ní nalila

voda a lahev se širším koncem zapustila do otvoru. O zbytek

se postaralo slunce. Jeho paprsky pronikly lahví ve střeše a ozářily místnost pod sebou jako ta nejsilnější žárovka.Tyhle slumy nebylo možné jen tak zlikvidovat, lidí bylo příliš mnoho a kam s nimi?

Stejně tak bylo nemožné zničit odpad a špínu, kteráodtékala do dešťových kanálů, a ty ji pak při průtržíchsplachovaly dál do moře. Protože se však nic neztrácí, tak i tuto špínu moře tvrdošíjně odmítalo a vyvrhovalo ji zpátky na břeh. Hlavní kanál byl dávno docela přeplněný vším tím neřádem. I ten však dokázaly matky ještě dál zužitkovat a na ohni zodadu vařily rýži. A pořád to ještě nebylo všechno. Další desetitisíce otrhanců přilákaných vidinou hlavního města živořily a přežívaly nakolejích opuštěných tratí. Ale i na tratích, které byly v provozu, prohledávali tihle vyděděnci neustále náspy i kolejiště. Takoví neměli ani tu boudu, spali na rozedrané pneumatice nebo kusu hadru. Neměli nic, ale i toto nic bylo třeba ve dne v noci bránit proti zlodějům, stejným chudákům, jako byli oni sami.

Podobně jako v jejich vsi neexistoval ani tady sběr odpadu, nikde ani to nejprostší sociální zařízení. Tohle přece znala, jenže tady na tom byli desetkrát, stokrát hůř! Všechnosvinstvo, všechny odpadky se svážely na skládku na kopeczamořený krysami a prašivými psy. Hořel ve dne v noci, ale ani to nestačilo a kopec rostl pořád dál a výš vzhůru k nebesům jako nekonečná obžaloba systému, který nedokázal zabránit živoření a přelidněnosti. Tady na hořící hoře, na hektarech odpadu a svinstva se v puchu a kouři neustále přehrabovaly stovky dětí ve snaze a naději, že najdou... Co? Vlastně cokoli. Kusy kovu, kosti, sklo z nedalekého pivovaru, něco, co by se dalo ještě vyměnit, prodat, upotřebit. Srdce se jí sevřelo.

A odpoledne na břehu Manilské zátoky stejný obrázek:Děti, většinou jen spoře oblečené nebo s nahými zadky, chodily podle moře a hledaly a lovily totéž, jen s tím rozdílem, že tentokrát prohledávaly hladinu bezútěšně pokrytou plastem a chuchvalci a bublinami jedovaté špíny... Že by se v ní už tehdy zrodila myšlenka jednou odtud odejít?

Ako Pilipina, akong Mindanao! Ach, moje Filipíny... Ach,

mé Mindanao!

„Manila?“ naléhám dál, ale Arlene už zase nereaguje.Metroole nepatřila do jejího života, dokonce ani ve snech, na ty

prostě nebylo v jejich každodennosti místo, takovýmizbytečnostmi nemohli ztrácet čas. Rychle, dřív než se ztratí tence

navázaná nitka, ukážu na sebe a pak prstem z okna:

„Praha. Prague... And you are from...?“

Arlene se dívá někam mimo mne a předstírá, že nechápe,

o čem je řeč. Odtud je domov nedosažitelný a ztracený,možná navždycky. Kdy tam byla naposled? Zdá se to dávno,přestože přiletěla teprve před týdnem. Nemohla by přesně říct, co se za tu dobu všechno událo, čas se zastavil a uvízl v ní jako bezedná díra, která se chystala hladově pozřít sebemenší vzpomínku.

Tváří jí přelétne bolestný úsměv. Copak Manila, ale co její

rodná provincie, co rodný Talisayan, co sestry a bratři, co

matka?... A co Mary Grace? Schoulí se do klubíčka apřitáhne kolena k bradě. To mlčení mě rozčiluje, nevím si s ním

rady. Podívá se na mne, jako by rozvažovala... Ale ne, ještě

nebyl čas na přílišné důvěrnosti. A Arlene se znovu odvrátí,

špičatá kolena jako na obranu až pod bradou.

Užuž se chci odklidit s nějakou výmluvou do kuchyně, ať

si tu mlčí, ale beze mne! Nakonec mi to přece jen nedá. Než

přišla, prohlížela jsem si staré fotografie. Co kdybych tozkusila s nimi? Co kdybych Arlene ukázala vesnici, kde žila moje

a Jerryho babička?

Fotografie nepotřebují slova. Jerry s drzou klukovskoupatkou je na nich k poznání i dneska.

„A tady v tom domě... podívej, tady se narodila moje aJerryho máma...“

„Inahan?“ Zdá se, že to s ní pohnulo. Tázavě se na mne

podívá. Přiloží k sobě Jerryho a matčinu fotografii, hledá

známé rysy. Když se usměje, když se jí oči seškvíří do tenkých

štěrbinek, moc jí to sluší.


19

Co její vesnice? Co Talisayan? Arlene rozhodí pažemi. No

co by! Celá desetiletí žili v azylu svých barangay, vesnic arodinných komunit, kde mezi psy, kohouty a prasaty neustále

pobíhala polonahá, bosá a pokřikující děcka. Mezi porůznu

slepovanými chýšemi pohlcenými v zeleni se na šňůráchsušilo prádlo. Všichni neustále něco sháněli, všichni byli neustále

ve střehu a na obhlídce po něčem...

Po prašných ulicích plných výmolů a děr projíždělyškytající jeepneye a zchátralé tricykly, motorky stopětadvacítkyobložené dětmi a dospělými. Po straně měly připojeno ještě jedno

kolečko a boudičku se stříškou, sem se vešli normálně dva

hubeňouři, ale tady jich jelo najednou hned pět. Že víc to už

opravdu není možné? Chyba! Právě projíždí jeden takovýškytající vehikl kolem, obložený je do výšky i šířky, čtyři dospělí

vepředu, pět dětí vzadu. Jeden ze spolujezdců se k nosiči pro

jistotu přikurtoval pásy. V pestře pomalovaných kabinách

se převáželi kohouti a jiné zvířectvo, ale kohouti nejčastěji,

kanystry s naftou, koše a bedny se zeleninou i proutěné koše

a košíky jako takové.

„Hi, Joe!“ V prachu ulice na chvilku zasvítí jen zdravé bílé

zuby. A košilky! Čím pestřejší, tím hezčí, stále čisťounké,stále nažehlené jako ze škatulky. Tyto motocyklové rikši, anebo

jen obyčejná vozítka kombinovaná s plošinkou vzadu, byly

nejčastěji vyráběné podomácku tak, aby se na ně vešlo co

nejvíc. Každý jeepney od těch nejjednodušších až po ty větší

se stříškou byl originál a svým způsobem lidová tvořivost,

počínaje barvou. Nejdříve zprovoznili armádní džípy, které

tady nechali Američané. Teď je vyráběli sami takříkajíc na

kolenou: motory z Koreje nebo z Číny, šasi třeba z Japonska

a karoserie vyklepali na ulici ručně z plechu a trubek pomocí

šablon a jednoduchých nástrojů. Na takto vyrobené jeepneye

byli samozřejmě patřičně pyšní, ozdobili je světélky areflektory a udržovali je naparáděné a v čistotě. Tady v tom prachu

to znamenalo umýt denně, a třeba několikrát.

Pozor, tady ten motocyklista není bezhlavý, ale vezeodkudsi ukořistěnou dlouhatánskou roli vlnitého plechu. Jednou rukou bravurně třímá řídítka, druhou přidržuje na rameni roli zakrývající mu hlavu. Na nohou má ovšem plážové boty, jak jinak! Ten čůrek vody, který nechává za sebou, není ze strachu, ale z bedny s rychle roztávajícími krychlemi ledu. Jiný výtečník převáží na starém džípu prasátko pro jistotu svázané a zabalené do rohože. Do provozu se připletly iselské dvoukoláky a pár buvolů...

Máš hlad? Nic snazšího než se zastavit támhle pod těmi barevnými praporky, podobných restaurací je několik vkaždém bloku. Však už na tebe mávají...

Arlene udělá pohyb rukou, něco jako jdi pryč! apovzbudivě se na mne usměje. Ano, chápu to dobře, ten pohybznamená pravý opak než tady u nás. Neodhánějí tě, ale volají... Kam? Copak nevidíš tady ty hrnce? Jsou vystavené na fošně, stačí nadzvednout pokličku, natáhnout a... Dobré? Ohnivé tak, že to až vyráží dech? Tak to si dám! Na teplotu senehledí, ženská jídlo navařila ráno a jaké je, takové ho máš. Minulost v paměti sládne, ale jak to bylo doopravdy? Celý den obstarávala celá rodina jídlo, aby se pak o všechno večer rozdělili. Jerry říkal, že žijí jako kdysi v prvobytně pospolné společnosti, což v praxi znamenalo, že každý člen početné rodiny něčím do tlupy přispěl, aby se večer mohli společně najíst. Někdy se to povedlo, jindy ne. Přestože obživa byla tak zatraceně těžká, přijal otec do rodiny ještě i synovcebudižkničemu, ten byl jen přítěží, kouřil a pil, ale bylo nemyslitelné se s ním nerozdělit nebo ho vyhodit.

Potravin a vody nebylo nikdy dost, aby jich nebylopotřeba ještě víc; nikdy se nedostávalo dost petroleje, kterým se zapaloval oheň, nebo propanu a dřeva do kamen. Vždycky se právě někdo rodil nebo umíral, vždycky bylo třeba sehnat šamana nebo zaříkávače, jeepney nebo buvola na transport něčeho důležitého. Buvolů bylo zoufale málo a velice pomalu se množili. Jestliže je majitel nenechal až příliš těžcepracovat, dali mu každé dva roky jedno tele. Ve válkách bylavětšina těchto nepostradatelných tahounů vybita a v některých

oblastech už bylo zakázáno je zabíjet na maso. Zabít buvola

bylo jednoduché. Vždyť nejenže byl ochočený a vyloženěpomalý, dokonce nedovedl ani utíkat!

Rodiče vlastnili za vesnicí asi sedm a půl hektaru půdy. To

bylo hodně, ale vzhledem k tomu, že byli všichni závislí na

tom, co si vypěstují a co se urodí, zase ne tak moc. Otec byl

nejúspěšnější farmář z široka daleka a také tak trochu truhlář a vůbec od všeho něco, tohle byla jedna z podmínek přežití. Když se zrovna neplahočil s primitivním pluhem a buvolem na několikahektarových polích kukuřice a zeleniny nebo se nedřel v buši se dřevem, stavěl a vyspravoval chýše. Když

došlo dřevo, vzal mačetu a nasekal ho v buši tolik, kolik José

mohl unést. Aby ho naložil přespříliš, tak to zase ne, co by si

bez něj počal? Krom toho byl přesvědčený, že by si takovou

křivdu José dobře pamatoval a narušilo by to jejich soužití.

Uhynutí nebo krádež takového druha bylo stejné neštěstí jako

smrt člena rodiny, možná horší.

Nejčastěji bylo možné najít otce na poli. Rostlinám azvířatům totiž rozuměl jako nikdo ve vsi. Také kokosové palmy

nedaly nikomu v okolí takovou sklizeň jako právě otci. A když

se v provincii rozhodli na pustém kopci vypěstovatbanánovníky, sazenice lidem většinou zašly. Pouze její otec jim

uměl dát péči, kterou potřebovaly. Arlene na něj byla pyšná,

podobně jako otec na diplom, který za to pak obdržel, a dost

možná i víc.

Dalším takovým dříčem byla matka. Neustále ve spěchu,

neustále sedřená a stahaná jako negr, stačilo se podívat na

její břicho, záda a ruce. Arlene trhaně vzdychne, jako by jí na

prsou ležely balvany.

V Americe by vyslovení tohoto slova bylo potrestánopřinejmenším pořádnou pokutou, upozornil ji Jerry, tak bude

nejlepší, když tuhle nadávku hodně rychle zapomene.Nepochybovala, že má pravdu, jenže nic případnějšího jinenapadalo. Přece ne african american, to nic nevystihovalo. Matka

prostě táhla celou rodinu jako... no, když ne hned jako negr,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist