načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nevermore Baltimore - Petr Heteša

Nevermore Baltimore

Elektronická kniha: Nevermore Baltimore
Autor:

Když Jerry Linden přiletěl z Paříže do Baltimore převzít tělo své sestry (včetně devítimilimetrových projektilů v něm), ani v nejmenším netušil, v čem to jeho drahá sestřička ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 575
Rozměr: 18 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-863-0937-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Jerry Linden přijíždí do USA, aby vyřešil a uzavřel smrt své sestry. Ale místo jednoduchého úkolu jej čeká několik nepříjemných překvapení - a sám se zamotává do problémů, kdy jde opravdu o život. Středobodem všech problémů je město Baltimore. Jerry je učitel a o sestru se dvacet let nezajímal. Proto jej víceméně šokuje, když zjistí, že vlastnila devatenáct nevěstinců, vydělávala značné peníze a navíc investovala pět milionů do jakési podivné hry; do hry, která jí pravděpodobně stála život. Pokud Jerry hodlá získat investici zpět, musí hrát. Podivná "bojovka", odehrávající se v uzavřeném městě, kam normální smrtelník vstoupit nesmí, je bojem o život a zároveň smrští logických hádanek. Hra ale není tím největším tajemstvím města Baltimore - jsou tu ještě otázky ohledně zkázy města a taky ohledně podivných bytostí nazývaných "vyvřeliny", které mnozí považují za démony. Jenže ony bytosti jsou nejspíš něco mnohem horšího...

Popis nakladatele

Když Jerry Linden přiletěl z Paříže do Baltimore převzít tělo své sestry (včetně devítimilimetrových projektilů v něm), ani v nejmenším netušil, v čem to jeho drahá sestřička vlastně jela. Až na místě zjistil, že kromě poměrně rozsáhlé sítě místních nevěstinců zdědil také vstupenku do pekla. To v tomto případě představuje podivná hra v totálně zdevastované čtvrti, kde kromě ztracených lidských existencí přežívá ještě něco, čemu místní říkají vyvřeliny a co je stejně nepochopitelné, jako vlastní příčina omezené destrukce této části města. Jerry se neuváženě rozhodne dohrát tu šílenou hru rozehranou jeho sestrou a brzy mu dojde, že kromě jejího mobilu, jehož prostřednictvím jsou mu postupně sdělovány propozice, potřebuje ještě pistoli – nejlépe co největší ráže. Opatří si ji hned po druhém kole. Po tom třetím pak pochopí, že zde někdo šeredně podvádí. A to ještě netuší, jakým způsobem jsou do celé věci zapojeny záhadné postavy vyvřelin, o nichž oficiální místa zarytě mlčí – zato má o ně velký zájem místní novinářka. Jak tohle asi může dopadnout? Prostě jízda ve stylu americké drsné školy, jak už je u Petra Heteši obvyklé. Samostatný román.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

– 1 –


– 2 –

Petr Heteša

NEVERMORE BALTIMORE

Copyright © 2010 by Petr Heteša

Cover © 2010 by Marek Okoń

For Czech Edition © 2010 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978-80-86309-96-5 (97. kniha) - formát PDF

ISBN 978-80-86309-97-2 (98. kniha) - formát PDF pro čtečky

ISBN 978-80-86309-98-9 (99. kniha) - formát ePub

ISBN 978-80-86309-99-6 (100. kniha) - formát Mobipocket


– 3 –

Petr Heteša

Nevermore

Baltimore

Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2010


– 4 –

Petr Heteša

v nakladatelství Brokilon

Démoni jsou věční

Nevermore Baltimore

Luštitel *

* připravujeme

http://www.brokilon.cz

brokilon@brokilon.cz


– 5 –

OBSAH

Pochybná investice...................................................................... 6

Nápověda ................................................................................... 45

Baltimore................................................................................... 71

Hra........................................................................................... 116

Kontakty .................................................................................. 160

Národní akvárium.................................................................... 192

Kouzlo restaurací a barů .......................................................... 230

Půvab fyzikálních zákonů ....................................................... 284

Umění fotografie ..................................................................... 339

Queen Christine....................................................................... 388

Baltimorské doky .................................................................... 434

Pokus o jiný pohled ................................................................. 484

Nepravděpodobné spojení ....................................................... 528

Poslední tah ............................................................................. 557


– 6 –

I.

Pochybná investice

1.

Ségra byla odjakživa blbá a podle toho taky dopadla. Blbě...

Tedy ne, že bych jí to přál. Neviděli jsme se patnáct, dvacet let a můj vztah k ní byl stejný, jako vztah k CENTRE DE POMPIDOU. Totálně neutrální. Žili jsme si oba svůj život, každý na opačné straně Atlantiku. Ona ve Státech a já ve Francii. Do Ameriky přesídlila, když jí bylo osmnáct, zatímco já zůstal ve své rodné Paříži. Utáhl ji na vařené nudli (nebo spíš špagetě) nějaký Ital, kterého jsem zahlédl jenom jednou v životě – když přijel na skútru, který musel snad hodinu předtím najít někde na městském smetišti, bez značky, bez světla, bez zpětného zrcátka, ale zato asi se zbrusu novým klaksonem. Zatroubil nám pod oknem na VINTAGE CREST, ségra se vyklonila ze svého pokoje (zatímco já z kuchyně a rodiče pak z obýváku), řekla mu ciao a pak už jsem nikdy neviděl ani ji, ani jeho. Byla blbá. Tehdy ji omlouval její věk. Netušil jsem, že jí to zůstalo.

Nějaký Sean Madrigo z Washingtonu totiž přicvakl k jejímu úmrtnímu oznámení také pitevní protokol, ve kterém stálo, že v jejím dvaašedesátikilogramovém těle bylo nalezeno i tři sta šedesát gramů cizích kovů v podobě projektilů ráže pětačtyřicet. Ségra byla odjakživa cáknutá a byl to ten typ, co přitahoval průšvihy a katastrofy. Města, ve kterých pobývala, měla většinou šedesátiprocentní pravděpodobnost, že je v nejbližších dnech zasáhne tajfun, zemětřesení, nebo aspoň teroristický útok. Když nad tím tak

– 7 –

přemýšlím, vlastně ani nevím, kde pobývala jedenáctého září 2001.

Tipoval bych to na McDonalda dva bloky od TWINS TOWER.

2.

Nesnáším Spojené státy. Ne proto, že neměli Victora Huga, Paula

Sartra, Rimbauda, Moneta, Marca Chagalla, Le Corbusiera, ale

proto, že mají Hollywood, Quick Food, Las Vegas, Halloween a

všechny ty svoje nabubřelé prezidenty včetně toho posledního.

Američané jsou prostě ulítlí ve všem, co dělají, což – jak mi došlo

později – vlastně musel být ideální životní prostor pro moji ulítlou

ségru. Byla ulítlá už od narození a já ty Američany nesnášel snad

taky od narození.

Když mi bylo dvanáct, napadlo mě dokonce, jestli náhodou moje máti neměla ségru s nějakým Američanem osvobozujícím Paříž. Byla to hrozná doba a ve škole jsme se dozvěděli, že i Američané znásilňovali ty, co měli osvobozovat. O dva roky později, když jsem si udělal pořádek v datech, mi došlo, že by ségra musela být hodně přenošená, jelikož se narodila třicet let po válce.

Když jsem teda vystoupil na schůdky Boeingu na washingtonském letišti a nasál ten washingtonský vzduch, vůbec jsme nechápal, jak tu ségra mohla žít. Byla fakt ulítlá.

3.

Zastavil mi až třetí taxík. Buď jsem vážně vypadal tak blbě a nebo

znamení na zastavení taxíků funguje jinak ve Washingtonu a jinak v

Paříži.

„Pán je z Evropy, co?“ konstatoval taxikář, když jsem se konečně posadil na zadní sedadlo jeho vozu a on pustil spojku, že skoro urval převodovku.

„Stejně jako vaše auto.“

„Takže z Číny?“

„Renault je francouzská kára.“

– 8 –

„To mě podrž... to slyším poprvé.“

Byl to malý zakrslý Hispánec s vlasy Jimiho Hendrixe, které si naposledy myl snad opravdu když ještě Jimi vystupoval na koncertech hippies.

„Já fakt myslel, že je to čínský, když to tak málo žere.“

„Potřebuji na Westland Row... číslo 46.“

„Číslo 46 znám, ale Westland Row mně nic neříká.“

„Aha...“

„Ve kterým městě?“

„Mělo by to být tady... tedy pokud jsem přistál ve Washingtonu.“

„Jste si jistej?“

„Ten, co řídil to letadlo, říkal, že nás vítá Washington.“

„Ne... že tu fakt podobná ulice existuje.“

„Mám to na úředním papíru.“

„V životě jsem o ní neslyšel. Která část?“

„Někde za řekou...“ plácl jsem, abych nevypadal blbě, přestože jsem si nebyl jistý, jestli vůbec nějaká řeka Washingtonem protéká. Hispánec vzal do pravé ruky mobil, který se mu houpal na koženém řemínku na krku, vyťukal nějaké číslo, a pak řekl:

„Hele, Agnes... mám tu nějakýho Číňana, nebo co... potřebujeme do Westland Row... jo, kousek od letiště... na to se vyser... až na Santor Bridge? To si děláš prdel... ne... jasně... dobrý, díky...“

Vymáčkl mobil a nechal ho dál houpat se na hrudi.

„Je to na druhým konci města, což v tomhle zasraným provozu bude docela zajímavý. Možná jste měl v tom letadle zůstat a vystoupit až na další zastávce. Z druhý strany by to bylo tutově rychlejší.“

„Myslíte z Vegas?“

„No, to asi ne... ale třeba z Clevelandu nebo z Indianapolis.“

„V Paříži jsou taky zácpy, jsem zvyklej.“

„Jo... tak se držte. Protože tady jsou navíc kombinovaný s průjmama...“

– 9 –

4.

Cesta washingtonskými ulicemi na Westland Row trvala padesát

minut, přičemž jsem si ale nebyl jistý, jestli mě ten vyslanec

Španělského království nevozil jenom pořád dokola, aby na mě

trhnul nějaký kšeft. Chtěl dvacet dolarů. V Paříži bych za to možná

dojel až k Atlantiku.

Dům číslo 46 byl pětipodlažní oprýskaný barák s okapy urvanými dva metry nad chodníkem a dvěma psy posedávajícími u popelnice. Byl jsem na předměstí. Nebyla to ještě obytná čtvrť, ale taky už to nebylo administrativně obchodní centrum. Bylo to něco mezi tím, prostě takové to cosi, co města mezi tím mívají, aby tam nebylo úplné prázdno.

U bytelných vstupních dřevěných dveří s malými zamřížovanými okýnky bylo tablo asi se třiceti zvonky, přičemž ani na jednom nebylo žádné označení. Naopak, z některých trčely neizolované dráty. Zkusil jsem kliku. Bylo otevřeno. Všiml jsem si, že zámek byl odvrtaný. Někdy dávno. Možná v minulém století. Dům vůbec působil jako vyvržený z dávné minulosti. V hale už neuklízeli nějakých dobrých deset let a domovní schránky na pravé straně chodby přetékaly reklamními letáky, které – soudě podle jejich grafiky – mohly pocházet ještě z doby boje o nezávislost. Přímo proti vstupním dveřím byla klec výtahu. Pokus o jeho přivolání jsem vyloučil a zamířil ke schodišti s ozdobným zábradlím, jež na sobě mělo snad třicet nátěrů z různých dob.

Bronzovou cedulku s nápisem Sean Madrigo jsem našel ve čtvrtém patře. Hned pod ní byla přímo na omítce leukoplast s fixovým nápisem KLEPEJTE. Nesměle jsem zaklepal.

5.

Sean Madrigo seděl za dlouhým stolem sestaveným ze tří

jednotlivých kusů, přivezených snad ze školní jídelny. Napovídaly

tomu jejich ocelové nohy a umakartová deska. Než jsem se ovšem

dostal do jeho zorného pole, musel jsem projít dvěma úplně


– 10 –

opuštěnými a vystěhovanými místnostmi. Možná tam kdysi míval

sekretářky. Možná se mu už tolik nedařilo.

Přes své dokonale španělské jméno byl černý. A velký. Možná dvakrát větší než já. Kromě něj, stolu sestaveného ze tří školních jídelních, šatní skříně a jedné skříně na šanony, byla místnost prázdná.

„Nepochybně pan Jerry Linden,“ zahalekal na mě širokým úsměvem, jak už to černoši umějí.

„Dobrý den... ano, jsem Linden. Jsem tu kvůli...“

„Loraline Lindenová, jasně... Stříbrná Lolly.“

„Prosím?“

„Tak jsme ji tady znali my, víte? Byla skvělá, i když do zlaté jí přece jenom kousek chybělo.“

„Aha...“

„Posaďte se, pane Lindene,“ řekla hora masa potažená černou kůží a ukázala na jedinou židli, přistavenou k jeho stolu z druhé strany.

„Vy jste skutečně právník?“ zeptal jsem se.

„A nevypadám na to, sakra?“ zeptal se skoro uraženě Sean Madrigo a sebral smítko z ramene svého oranžového saka s obrovitými klopami. Už mu v nich chyběla jenom kytička. Nejlépe slunečnice.

„Psal jste mi, že by bylo nejlepší, kdybychom pozůstalost vyřídili tady u vás na místě.“

„Jistě.“

„Doufám, že proto máte dost pádný důvod, protože jsem ve Státech úplně poprvé... a předpokládám, že naposledy.“

„Ale copak? Nelíbí se vám tu? Nebo už jste zde v naší krásné zemi zažil nějakou špatnou zkušenost?“

„Nezažil jsem ještě vůbec nic a doufám, že ani nezažiju. Letadlo mi letí zítra.“

„Spěcháte?“

„Mám docela dost práce,“ zalhal jsem.

„V jakém oboru děláte? Teda smím-li se zeptat.“

„Učím.“

– 11 –

„Učíte?“ vytřeštil na mě své obrovské hnědé oči s obrovskými bílými bělmy.

„Sestra vám o mně nikdy nevyprávěla?“

„Nikdy. Byla ukecaná, to je fakt... ovšem o vás nikdy nepadla ani zmínka.“

„V tom případě to bylo oboustranné.“

Černoch se usmál. Docela ho to pobavilo.

„Tak vy učíte...“

„Jo.“

„A co učíte?“

„Co myslíte?“

„No... tipoval bych jadernou fyziku.“

„Vedle.“

„Pak teda... no, jestli jste opak vaší sestry, tak to musí být teologie.“

„Jak jste na to přišel, proboha?“

„Nevím.“

„Střední škola. Gymnázium. A taky vedu skauty na základní škole.“

„Panebože...“ řekl černý obr a prohrábl se nějakými papíry na svém stole.

„To je špatně?“

„Ne... ne... všechno je v pořádku. Mohl bych vidět váš pas?“

„Můj pas?“

„No jasně... Pokud vám tady mám vyprávět o Stříbrné Lolly, o které toho asi moc nevíte, tak bych byl docela rád, kdybych si mohl být jistý, že jste opravdu její bratr.“

Sáhl jsem do náprsní kapsy saka a podal mu svůj pas. Prolistoval ho úplně celý, jako kdyby chtěl kontrolovat všechna víza, která v něm mám. Nebylo tam ani jedno. Podal mi ho zpátky.

„Vy jste si s Lolly ani nepsali, co? Žádné e-maily, žádné telefonáty?“

„Ani na Nový rok,“ řekl jsem a byla to svatá pravda.

„Kdy jste ji viděl naposledy?“

„Myslel jsem, že mi chcete říct o nějaké případné pozůstalosti, ne že to bude policejní výslech.“

– 12 –

„Promiňte... jenom mě to zajímalo.“

Pak se otočil a sáhl někam za sebe do skříně se šanony. Jeden vzal, chvilku se v něm hrabal a potom mi šoupl přes stůl fotografii.

Vzal jsem ji do rukou. Zíral jsem na holku s rozesmátýma šedozelenýma očima, s krátkými vlasy obarvenými na reflexní rezavou, velkými stříbrnými náušnicemi, plnými vykrojenými rty a dlouhým krkem.

„Vaše dcera?“ prohodil jsem jen tak pro forma.

„Vaše sestra,“ řekl Madrigo a zašklebil se.

„Před osmnácti lety měla ještě normální hnědý vlasy.“

„Jo? A možná vypadala i mladší...“

„Možná... V čem tady dělala?“

„Co myslíte?“ zeptal se megačernoch a vzal si marlborku z pomuchlané krabičky na stole.

„Kouříte?“

„Před polednem nikdy.“

Podíval se na mě a nevěděl, jestli to myslím vážně, nebo ne. Možná si o mně myslel, že jsem pořádně ulítlej. Ovšem jestli byl schopen dělat právníka mé ségře, musel být ulítlý stejně. Nechal krabičku uprostřed stolu a sám si zapálil takovým tím obrovským stříbrným zapalovačem ZIPPO.

„Myslíte, že to zítřejší letadlo stihnu?“ zeptal jsem se.

„Vy v Paříži teď nemáte prázdniny?“

„Chtěl jsem jet se skauty na tábor.“

„Jistě... jistě... Promiňte, pane Lindene, hned se dostaneme k věci.“

„Díky.“

„Vaše slečna sestra tady...“

„Ona nebyla vdaná?“

„Co já vím, tak ne.“

„Aspoň jedna dobrá zpráva... Pokračujte.“

„Jela hlavně v nemovitostech.“

„Realitní kancelář?“

„To ani ne.“

„V tom případě prosím o upřesnění.“

– 13 –

„Vlastně to realitka možná byla. Ale jenom tak napůl. Neprodávala je.“

„Aha... Co kdybyste zkusil ještě trochu podrobnější upřesnění?“

„Jenom kupovala.“

„Kupovala nemovitosti a neprodávala je dál?“

„Teď jste to vystihl úplně přesně, pane Lindene.“

„Takže mi chcete říct, že jsem zdědil pár baráků ve Washingtonu?“ zeptal jsem se a začalo mě divně mrazit v zádech. Tajuplnost Seana Madriga mě začala docela štvát a při tomhle tempu rozhovoru mi bylo jasné, že nejenže nestihnu zítřejší letadlo, ale že nestihnu ani to, které letí příští týden.

Obrovitý Madrigo se zase prohrábl šanonem a poslal mi přes umakartový stůl fotografii. Byl na ní třípodlažní barák v nějaké ušmudlané ulici s ušmudlanou fasádou. Byl docela obyčejný a normální, až na velký neonový nápis EROS CENTRE.

„Tohle jí patřilo?“

„Jo.“

Po stole se ke mně blížila již další fotografie. Chytil jsem ji právě včas, aby nespadla na zem. Tenhle barák byl větší, měl čtyři podlaží a podstatně zachovalejší fasádu. Bohaté reliéfy kolem oken a mohutnou profilovanou římsu. Nápis nad vchodem byl docela dobře čitelný a hlásal FOX SEX. Po stole už připlouvala další fotografie. Tentokrát šikmý záběr na polovinu ulice. Spousta domů. Ten nejvyšší, pětipatrový, měl na střeše obrovský nápis HAIRY HAPPY a stříška nad vchodem byla řešena formou dvou obřích růžových ňader.

„Tipněte si, který by to mohl být,“ řekl magačernoch.

„HAIRY HAPPY.“

„Sakra, chlape, vám to docela pálí,“ řekl radostně Madrigo, jako bych uspěl v nějakém jeho soukromém testu.

„Vypadá to, že měla v oblibě docela specifický druh nájemníků,“ řekl jsem.

„Prosím?“

„No zaráží mě, proč ty své domy pronajímala vždycky...“

„Ona nic nepronajímala, pane Lindene.“

„Ona je neprojímala?“

– 14 –

„Ne,“ zavrtěl rezolutně Madrigo svou černou hlavou a pak dodal: „To jsou její podniky, pane Lindene.“

„Cože...? Ona to sama i provozovala?“

„Přesně tak.“

„Ona byla majitelkou tady těch bordelů?“

„Ano...“ řekl provinile jako žák z nějaké mé třídy. Možná se i opravdu styděl. U černochů není moc poznat, když se červenají.

„Panebože!“

Po stole se blížila další fotografie. Cunnigham Street. Druhý dům na pravé straně se pyšnil nápisem NIGHT CLUB CONTINENTAL.

„Kolik jich měla?“ zeptal jsem se ho.

„Devatenáct.“

Zůstal jsem na něj zírat s otevřenými ústy.

6.

Další rozhovor s panem Seanem Madrigem se odehrál v kavárně

jeden blok od jeho kanceláře. Potřeboval jsem nutně panáka a

vzhledem k tomu, že v jeho prosté kanceláři se nic takového

nenacházelo, souhlasil s pozváním do baru.

S kavárnou měla putyka, do které mě Madrigo zatáhl, společný jenom nápis nade dveřmi. Ale nezkoumal jsem to, jelikož v některých jazykových nuancích americké angličtiny se nevyznám a možná tady opravdu CAFÉ znamená trochu odlišný typ zařízení, než v Paříži. Vlastně ani nevím, jak by se něčemu takovému v Paříži říkalo. Možná BUFET NA SÍDLIŠTI.

Jednalo se o šest stolků potažených igelitem s červenými puntíky, seřazených do jedné řady, která končila kovovým barovým pultem, jehož větší část zabíraly dva obrovské černé hrnce s polévkou. Kávovar jsem tam nikde neviděl. Byli jsme jedinými návštěvníky a barman s vizáží vychrtlého starce z nás měl opravdu radost.

„Ahoj Maxi. Dali bychom si panáka,“ zahalekal hned od vchodu Sean Madrigo a posadil se ke stolku nejblíže k pultu.

– 15 –

„Nechcete i polívku?“ zeptal se s nadějí v očích majitel dvou hrnců a já hned rezolutně zavrtěl hlavou, aby ho třeba nenapadlo nás přemlouvat. Potřeboval jsem opravdu jenom toho panáka.

„Dáme si whisky s ledem, Maxi.“

„Mám tu i domácí pálenku z hrušek.“

„Jasně. Ale stejně si dáme tu whisky.“

„Jak myslíte.“

„Pijete whisky, ne?“ obrátil se ke mně Madrigo.

„Jo. Teda pokud není zrovna podomácku vyráběná.“

Černoch se zasmál.

„Začínáte se mi líbit. Začínáte se podobat vaší slečně sestře. Lolly byla skvělá.“

„Kdo ji zabil?“

„Baltimore...“

„Takže ho mají?“

„Ne, pane... nemají ho. Myslel jsem tím, že se jí to stalo v Baltimore.“

„Takže vraha nemají.“

Madrigo se na mě překvapeně podíval, jako by vůbec nepochopil mou otázku. Vychrtlý výrobce domácích lihovin před nás postavil dvě velké čtvrtlitrové sklenice, ve kterých bylo asi centimetr whisky. Aspoň jsem doufal, že je to whisky.

„Nechte si chutnat, pánové.“

„Díky, Maxi,“ řekl můj černoch a pak se na mě znovu zkoumavě podíval. Když jsem nereagoval, řekl:

„Vraha nemají, pane Lindene... a nikdy mít nebudou.“

„Nebudou? Jak si tím můžete být tak jistý?“

„Už jsem vám říkal, že se jí to stalo v Baltimore.“

„Ano. To jste říkal.“

„No tak vidíte.“

„Já myslel, že Baltimore už neexistuje.“

„Jasně že ne. Ale existuje místo, kde kdysi bývalo.“

„A tam se jí to stalo.“

„Přesně tak. Tam se jí to stalo. A pokud se vám stane něco na místě, kde kdysi bývalo Baltimore, můžete si být jistý, že nikdo

– 16 –

nikdy iniciátora vašich potíží nevypátrá. De facto po něm ani nikdo

pátrat nebude. Tak takhle to je.“

„Ona to nevěděla?“ zeptal jsem se a okusil whisky. Nebyla nejhorší.

„Věděla to, pane Lindene.“

„Tak co tam dělala?“

Černoch beznadějně rozmáchl obrovitýma rukama a skoro shodil svoji skleničku. Nějak jsem to pořád nechápal. Buď jsem zrovna neměl svůj den, nebo mi z vývoje Spojených států amerických něco uteklo.

„Tak počkejte... chcete mi říct, že má sestra odjela do Baltimore... nebo tedy do míst, ke kdysi bývalo Baltimore. Že tam byla zavražděna a že policie ani nepátrá po jejím vrahovi?“

„Řekl jste to moc pěkně, pane Lindene. Přesně tak to je.“

„Myslel jsem, že Amerika je vysoce civilizovaná země, která...“

„Ale to jistě je. To všechno je v pořádku a to všechno funguje.“

„Jenže ne v Baltimore.“

Černoch udeřil dlaní do stolu.

„Bingo. Zase přesný zásah.“

„Vláda Spojených států na Baltimore rezignovala. Vzdala to.“

„Sakra chlape, vy byste se měl přihlásit do nějaké televizní soutěže. Znovu zásah.“

Hodil jsem do sebe zbytek obsahu skleničky. Pak jsem se zadíval na megačernocha. Usmíval se takovým tím nevinným úsměvem, jak to umí jenom černoši a kdy nevíte, jestli se vážně směje, nebo jenom ukazuje zuby.

„Takže jsem po své drahé sestřičce zdědil devatenáct baráků, plus...“

„Omyl, pane Lindene... ty baráky už jí nepatří.“

Zarazil jsem se. Bylo jasné, že můj nový přítel Madrigo mi bude dávkovat dědictví po velmi malých kouskách a vždycky až potom, co strávím další překvapivé sousto.

„Před chvílí jste říkal...“

„Říkal jsem, že nakupovala objekty, až jich měla devatenáct. Jenže v tuhle chvíli už jí nepatří ani jeden. Teda zatím ne. Jsou zastaveny u bank.“

– 17 –

„Ona je zastavila?“

„Jo.“

„Proč?“

„Co já vím? Asi potřebovala peníze.“

„Na další barák?“

„To nevím na co, ale na další barák asi ne. Potřebovala hodně peněz.“

„Kolik?“

„Nejsem její účetní. Dva miliony? Možná tři nebo čtyři...? Fakt nevím.“

„A nebylo to tak, že vždycky zastavila ten jeden, aby mohla koupit další, a pak zase...“

„Tak to teda určitě nebylo. Zastavila je všechny najednou a u různých bank... asi před osmi měsíci.“

„Cože? Ona před osmi měsíci najednou zastavila všechny své baráky?“

„Přesně tak, pane Lindene.“

„A vy nevíte na co ty prachy potřebovala.“

„Ani náhodou,“ řekl černoch a zase se usmál tím neurčitým způsobem jako v reklamě na zubní pastu.

„Teď bych tu docela uvítal vašeho přítele s dalším panákem,“ řekl jsem a hrál si s prázdnou skleničkou v prstech.

„Maxi...“ zahalekal černoch a kůží potažená struktura kostí se znovu objevila u našeho stolu.

„Dáme si to samé ještě jednou.“

Kosti se odbelhaly za barový pult.

„Takže někde je ještě obrovský balík, který sestra inkasovala od bank jako půjčku, ale vy nevíte kde.“

„Jste fakt dobrej... přesně tak to je.“

Na stole se objevily dvě další skleničky s whisky. Hodil jsem jednu okamžitě do sebe. Vypadalo to, že má návštěva Washingtonu bude zajímavější, než jsem původně předpokládal.

„Kdo by to mohl vědět?“ zeptal jsem se.

„Co já vím? Možná její účetní.“

„Znáte ji?“

„Paní Hallworthová.“

– 18 –

„Kde bydlí?“

„Má kancelář v HAIRY HAPPY.“

„V jednom z těch bordelů?“

„Jsou to zařízení poskytující služby, pane Lindene. Stejně jako kadeřnictví nebo čalounictví.“

„Aha... Vezmete mě tam?“

„Nejdřív bychom měli jet na policii, abyste si převzal její věci.“

„Jaké věci?“

„Co já vím? Věci, které po ní zůstaly. Možná u sebe měla nějaké klíče, doklady, peněženku, náhrdelník... nevím.“

„Dobrá, jedeme na policii.“

7.

Vozový park Madrigovy advokátní praxe představoval dvacet let

starý chevrolet neodhadnutelné barvy s obrovskými terénními koly a

malou nákladní plošinou za kabinou. Nechápal jsem, k čemu advokát

potřebuje polonákladní vůz, ale vzhledem k americkému soudnímu

systému nakonec bylo i možné, že spisy k některým případům musel

vozit náklaďákem. Motor měl zvuk jako buldozer, ale třeba to nebyl

jen motor, ale i drnčící plechy na blatnících.

Policejní okrsek, který měl na starost případ mé drahé sestry – tedy spíše jenom těch pár věcí, co u ní našli – byl na Brill Square, což bylo malé, jakoby zapomenuté náměstíčko z nějakého romantického televizního seriálu s obrovským dubem uprostřed, kolem kterého byl trávník a na něm šest laviček okolo kmene stromu. Poslední nový barák tu byl postavený někdy před sto lety a všechny fasády byly stejně šedivé a omítka stejně oprýskaná. Jedinými reklamními tabulemi zde byly POŠTA, KATASTRÁLNÍ ÚŘAD – detašované pracoviště a POLICIE.

„Místní administrativní centrum,“ prohodil jsem, když jsme vystupovali z auta.

„Jo... tak nějak,“ řekl Madrigo a kopnutím zavřel dveře na své straně. Blatník zachrastil, jako by pod kapotou byli živí koně.

– 19 –

Až asi na čtvrté zazvonění se odněkud z reproduktoru na fasádě ozval hlas, co že to chceme, což Sean Madrigo musel vysvětlovat taky načtyřikrát. Pak se konečně otevřely těžké dřevěné dveře, za kterými byly další troje mříže a teprve za nimi po zuby ozbrojený policista s velkým břichem a tučným prstem na ovládacím tlačítku dveřního systému. Vešli jsme.

Interiér policejní stanice připomínal skutečně policejní stanici, ale z takových těch retro filmů z dob Phila Marlowa, akorát místo psací strojů s krásnými kruhovými klávesami zde byly počítače s ošklivými čtvercovými klávesami.

„Takže Loraline Lindenová, říkáte?“ zeptal se hlubokým a silným hlasem břichatý policista.

„Jo... přesně tak. Tady pan bratr si přijel vyzvednout její věci.“

„Vy jste pan bratr?“ otočil se břichatec na mě a já jenom mlčky přikývl.

„A my jsme ji jako sebrali, nebo co?“ zeptal se policista a podíval se nechápavě na Madriga.

„Jo... sebrali jste ji.“

„A co jsme s ní udělali?“

„Předpokládám, že odvezli do márnice. Byla totiž mrtvá.“

„Mrtvá?“ zatvářil se opět nechápavě seržant s číslem 2546 na odznaku.

„Mrtvá. Byla zastřelena v Baltimore.“

„Jo takhle...“ oddechl si policista. „Tak to jste kurva měli říct hned.“

„Mluvte slušně. Pan Linden je učitel,“ poznamenal Madrigo suše a já ocenil jeho smysl pro humor.

„Tak kurva promiňte... teda... no jo... A co učíte?“

„Tělocvik,“ řekl jsem a Madrigo se na mě pobaveně podíval.

Seržant se posadil za svůj psací stůl, odsunul řízek uložený mezi dvěma obrovskými krajíci chleba na stranu, vzal do ruky klasický černý telefon s obřím sluchátkem a vytočil číslo.

„Ahoj... no Farin, kdo jinej, ty vole... Jsou tu nějací dva chlápci kvůli tý Lindenový... co jaký... no kvůli tý z toho Baltimore... no jasně... její brácha, aspoň to tvrdí... no jasně, že budu chtít nějaký

– 20 –

průkaz, ty zatím snes teda dolů ty její věci... pokud po ní vůbec něco

zbylo... cože? Tak se kurva zeptej Tonyho... jo, čau.“

Seržant položil telefon, pak se na nás podíval, usmál se a řekl:

„Za chvíli to tu máme. Zatím se můžete posadit támhle do rohu do těch křesel... když tak si posuňte tu tabuli.“

Madrigo se otočil a šel naznačeným směrem. Musel skutečně kousek odsunout polystyrenovou tabuli, na níž visely fotky obličejů, takže vypadala jako studentské tablo. Tablo střední kriminální školy.

„Ty všechny hledáte?“ zeptal se s polystyrenovou deskou v ruce.

„Jo... měli bysme. Viděli jste snad někoho z nich?“

Madrigo si znovu zběžně prohlédl tablo a řekl:

„Nevzpomínám si.“

„To je dobře. Jinak byste to musel hlásit,“ řekl zcela vážně seržant a vzal do ruky nějaký časopis, čímž dal najevo, že jeho komunikace s námi skončila. Posadil jsem se vedle Seana Madriga a natáhl si nohy.

Hledání věcí po mé drahé sestřičce trvalo policistům rovných dvacet pět minut, během kterých jsem si uvědomil, že začínám ztrácet pojem o tom, jestli tohle všechno po mém příletu do Washingtonu je realita nebo nějaký morbidní surrealistický sen. Teprve teď mi vlastně došlo, jak je to všechno nějak divné, ulítlé, nepravděpodobné až morbidní. Ale potom jsem si zpětně uvědomil, že moje ségra asi opravdu taková byla, takže i ten její konec tomu musel odpovídat. Zatím tomu teda odpovídal dokonale. A to jsem netušil, že jsem teprve na začátku, že jsem teprve v jakémsi zahřívacím kole, že to opravdu ulítlé mě ještě teprve čeká.

Do místnosti vešel kluk v policejní uniformě, která mu zcela očividně byla o nějakých pět čísel větší a který se určitě ještě neholil, protože vypadal asi na patnáct. Měl co dělat, aby si o dvě čísla většími polobotkami nepřišlápl deset centimetrů přečnívající kalhoty.

„Tady to je,“ přistoupil k seržantovu stolu a hodil na stůl igelitovou tašku s nějakým reklamním nápisem. Trochu mě překvapilo, že není zapečetěná, ale ve Washingtonu asi mají jiné předpisy než v Paříži.

„Díky, Carlosi,“ řekl pupkáč. Odložil časopis a začal se hrabat v tašce. Pak vytahoval jednu věc po druhé a kladl je vedle sebe na stůl.

– 21 –

Zvedli jsme se Madrigem oba současně a přešli k němu.

„Takže jeden kovový náramek se třemi srdíčky...“ začal odříkávat pupkatý seržant, jako by recitoval nějakou báseň, „... jedny hodinky značky Cevotte, náušnice dva kusy s modrým kamínkem, jeden prsten stříbrný, druhý prsten taky stříbrný s emblémem křížku, nebo co to je za kravinu, jeden mobilní telefon značky Nokia, jedna peněženka z hnědé kůže... víte, kolik tam mělo být?“

„To nevím,“ řekl jsem.

„Takže v pořádku... dvě jízdenky na metro, zapalovač zelené barvy, jedny cigára značky Camel, dvě sponky do vlasů, klíče na kroužku, šest kusů, další klíče... ty vypadají jako od nějakýho auta, další mobil, barva žlutá, Motorola, kožený řemínek se třema dřevěnýma kuličkama, každá jiné barvy... no a to je všechno. Je to všechno?“ zeptal se seržant a podíval se na nás.

„No, když to tvrdíte vy... My jsme u toho nebyli, když jste ji našli.“

„My ji nenašli, nahlásila nám to ochranka z AMOILU, ti ji našli.“

„No dobrá. Takže to asi bude všechno.“

„To jsem rád... Tady je od toho papír, takže ten bych prosil podepsat... Jo a ukažte mi taky sakra nějakou průkazku nebo něco.“

Vytáhl jsem pas a podal mu ho. Zběžně ho prohlédl, změřil si mě zkoumavým pohledem, porovnal svůj zrakový vjem s fotkou v pase a pak mi ho vrátil.

„Dobrý, pane Lindene. Takže tady je ten papír se soupisem věcí... tady dole mi dejte muří nohu a je to vyřízený.“

Přelétl jsem papír rychlým pohledem, abych zjistil, jestli toho na něm není víc než na stole, ale zdálo se mi to v pořádku. Vzal jsem jednu z asi třiceti propisek v hrnku na jeho stole a podškrábl se do pravého dolního rohu. Seržant naházel všechny věci ze stolu zpátky do igelitky a podal mi ji.

„Mnoho štěstí, pane Lindene.“

„Mohu se zeptat, jak pokračuje vyšetřování?“ zeptal jsem se jen tak mimoděk. Zůstal na mě zírat, jako bych snad spadl z měsíce.

„Prosím?“

„No vyšetřujete to snad, nebo ne?“

– 22 –

Podíval se nechápavě na Madriga, ale ten se jen usmíval. Nechtělo se mu nijak spolupracovat.

„Vyšetřování probíhá podle předpisů, pane.“

„O tom samozřejmě nepochybuji. Já se ale ptal, jak jste s tím daleko, jestli už máte nějakou stopu.“

„Stopu?“ řekl téměř polohlasem s notnou dávkou nechápavosti.

„Stopu... indicii, vedoucí k pachateli. Nějaké vodítko... Podezření...“

„Panebože...“ řekl seržant a dal si hlavu do dlaní. Pak znova zpražil pohledem Madriga, jak si mohl dovolit přivést mu sem Marťana. Potom ztěžka vydechl a řekl:

„Stopu zatím nemáme žádnou, pane Lindene.“

„Ale pracuje se na tom, ne?“ řekl jsem.

„Samozřejmě, že se na tom pracuje.“

„Kolik lidí?“

„Ježíšmarjá... to já nevím kolik lidí, nejsem šéfem tohoto případu, ale nepochybně budete informován, jakmile něco zjistíme.“

„Že jste si ani nenapsal mou adresu.“

Dal bezmocně obě ruce nad hlavu, jako by se snad vzdával, a potom řekl:

„Co vlastně chcete, pane Lindene? Byla zastřelena v Baltimore.“

„Jasně... V Baltimore... Děkuji vám za spolupráci,“ řekl jsem a podal mu ruku. Bezděčně a nechápavě ji stiskl.

8.

Zabouchl jsem dveře Madrigova náklaďáku a zahleděl se na pustou

ulici. Skutečně jsem si připadal jako v nějakém divném snu. Snu,

odehrávajícím se ve Washingtonu, ale úplně jiném Washingtonu, než

jak ho znám z těch připitomělých amerických filmů. Tam nikdy

předměstí neukazovali. Teď mi připadalo daleko pustější, než ta

pařížská. Madrigo nastartoval, rozkmital všechny své blatníky,

zařadil jedničku a odrazili jsme od chodníku.

„Zatím to moc nechápu,“ řekl jsem a sledoval rozbitý asfalt na ulici před námi.

– 23 –

„Co vám není jasný?“

„Vy máte vyřídit pozůstalost po mé sestře. Takže co jsem vlastně zdědil? Před chvíli jste mi řekl, že sice má devatenáct baráků, ale ani jeden z nich jí nepatří. Takže jsem si vlastně přijel pro pár náušnic, dva mobily a lístky na metro, nebo jak?“

„No... neviděl bych to tak jednoduše, jak říkáte.“

„Ne...?“

„Zdědil jste všechny peníze půjčené na ty baráky.“

„O kterých vy nic nevíte.“

„Správně... A potom devatenáct poměrně slušně prosperujících podniků.“

„Bordelů.“

„Ve vašem evropském pojetí světa bordelů,“ řekl Madrigo.

„A ve vašem?“

„Co v našem?“

„No ve vašem pojetí vašeho světa.“

„V našem světě je to devatenáct zlatých dolů, pane Lindene.“

„V tom případě vám děkuji.“

„Poděkujte Stříbrné Lolly.“

Zabočili jsme kolem nějakého předměstského obchodního domu balkánského typu, kolem kterého se všude válela spousta prázdných kartonových krabic a odpadků.

„Takže bych měl asi navštívit její účetní, co?“

„Dobrý nápad,“ řekl Madrigo a na poslední chvíli se vyhnul psovi pobíhajícímu po úplně prázdné ulici.

„Seznámíte nás?“

„Ani náhodou. Nanejvýš vás zavezu před její kancelář, ale to je všechno, v čem vám ohledně komunikace s madam Agathou mohu pomoci.“

„Ale... copak? Nemáte ji rád?“

„Nesnáší mě.“

„Proč?“

„Možná částečně proto, že já nesnáším ji... Prostě je to oboustranné. Nemáme se rádi. To je celý a nic víc zatím nehledejte.“

„To moc dobře nechápu. Jak to, že se nemáte rádi, když jste oba dělali pro moji ségru?“

– 24 –

„Stříbrná Lolly si vybírala lidi podle jejich schopností a ne podle toho, jak velkou lásku k sobě dokáží pocítit. Mně si vybrala, protože jsem skvělý právník a Agathu asi proto, že je skvělá účetní. Nezkoumala při tom naše vzájemné sympatie nebo antipatie.“

„Co vám na ní vadí?“

„Všechno. A dál o tom nemíním mluvit.“

„Dobrá. V tom případě se spokojím aspoň s tím, když mi ukážete, kde má kancelář. Ovšem až zítra. Dneska už toho mám docela dost. Možná byste mi mohl doporučit nějaký normální a hlavně bezpečný hotel. Připadá mi to tu všude nějaké divné.“

Překvapeně se na mě podíval.

„Vy chcete hotel?“

„Přímo z letiště jsem jel za vámi, takže zatím nikde nebydlím. A jak to vypadá, budu tu muset zkejsnout do zítřka.“

„Vy chcete skutečně nějaký hotel?“

„Co je na tom divného?“

„No... nevím... ale vzhledem k tomu, že de facto vlastníte devatenáct hotelů, je to docela zvláštní požadavek.“

„Jakých devatenáct hotelů? Myslíte ty bordely?“

„Jo. Přesně to myslím. Je to devatenáct hotelů a říkejte si tomu jak chcete. V každém případě jste jejich majitelem a myslím, že je úplně zbytečné shánět nějaký dvacátý jenom kvůli tomu, aby nebyl váš.“

„To jako myslíte, že bych přijel do jednoho z nich, řekl, že jsem nový majitel, obsadil jeden z těch hodinových pokojů, kde chvilku před tím... nevím co...“

„Chvilku před tím asi šoustali, pane Lindene. Ale neviděl bych to tak dramaticky.“

„Kde bydlela moje sestra?“

„V HAIRY HAPPY.“

„Panebože... Myslíte, že taky...“

„Lolly tyto služby neposkytovala, pokud jste myslel tohle. Na to měla spoustu holek.“

„A ta její účetní...“

Madrigo se rozesmál na celé kolo a měl co dělat, aby stihl zastavit na červenou.

– 25 –

„To se vám povedlo. Fakt že jo... Ta to taky neposkytovala... Jedině že by se jednalo o nějaký extrémní a zvrácený sex.“

„Já myslel jak jste říkal, že tam má kancelář.“

„No jasně. Taky v HAIRY HAPPY.“

„Dobrá. Tak mě tam odvezte. Zkusím to nějak přežít.“

„Kdo by co za to dal, spát zadarmo v bordelu,“ poznamenal rozložitý Madrigo suše a na nejbližší křižovatce zahnul doleva.

9.

Pětipatrová budova vklíněná mezi ostatní čtyřpatrové se nad ně

vyvyšovala nejen svou výškou, ale i honosností fasády, protože to

byl jediný dům, který měl na sobě reklamy. Nad okny ve třetím

podlaží svítil obrovský neonový nápis HAIRY HAPPY a mohutné

vstupní dveře byly kryty obrovskými růžovými ňadry tvořícími

stříšku nad vstupem, před kterým byl natažený kus červeného

koberce. Stmívalo se a ňadra svítila temným narůžovělým nádechem,

zatímco bradavky zářily ostrým červeným výbojkovým světlem,

které ve vteřinových intervalech blikalo.

„Skutečně si myslíte, že bych tu mohl přespat?“ zeptal jsem se Madriga, když jsme přirazili k chodníku.

„No... není to zrovna ideální ubytování pro učitele, ale myslím, že to zvládnete,“ řekl mohutný černoch a sám se musel zasmát svému podařenému vtipu.

„Ozvu se vám zítra. Budete u sebe?“

„Jasně, že ano. Kde bych byl?“

„No já nevím... Nevím, kolik máte klientů a co všechno za ně musíte zařizovat.“

„Buďte v klidu. Lolly měla vždycky před všemi mými klienty přednost.“

„Dobrá, zavolám vám.“

– 26 –

10.

Zazvonil jsem na zvonek u těžkých dubových dveří, místy ještě navíc

pobitých pláty měděného plechu. Nepochopil jsem, jestli je to

ozdoba nebo zprasená oprava dveří. Někde v jejich středu se otevřelo

zamřížované okýnko a za nimi se objevily dvě lesknoucí se oči,

zářící z černého obličeje jako majáky.

„Jsme plní. Jestli nejsi objednanej, tak máš smůlu,“ sdělil mi dobrosrdečný obličej a čekal na mou reakci.

„Objednanej nejsem, ale...“

Okýnko se zavřelo, než jsem to stačil doříct. Čekal jsem ještě chvilku, jestli náhodou nešel třeba pro klíče, ale to by pro ně musel jít až na půdu. Během dalších dvou minut se vůbec nic nestalo a tak jsem zazvonil znovu. Opět dva majáky za zamřížovaným otvorem ve dveřích.

„To seš zase ty?“

„Potřebuji mluvit s paní Agathou.“

„S madam Agathou?“

„Jo.“

„Seš objednanej?“

„Určitě.“

„Jméno,“ vyštěkl černoch.

„Linden... Bratr... ona už bude vědět.“

Černoch nechal okýnko otevřené a divně se zakroutil. Potom vytáhl mobil. Asi ho měl hodně hluboko v kapse. Vyťukal číslo a dal si ho k uchu.

„Galo... Je tady nějakej bratr Linden a říká, že je u vás objednanej... nevím, nevypadá na mnicha... jo, říkal bratr Linden... že už budete vědět...“

„Brácha Stříbrný Lolly,“ řekl jsem do okýnka a černoch na mě zaměřil oba své majáky. Pak řekl do mobilu:

„Říká něco jako že bratr Lolly... jo... no normálně, prostě obyčejnej chlápek s taškou přes rameno... jo... dobře... tak jo.“

Černochův obličej se zase divně rozpohyboval. Asi ukládal mobil zpátky hluboko do kapsy. Pak se dveře otevřely.

„Ty seš bratr Stříbrný Lolly, jo?“

– 27 –

„Už to tak vypadá.“

„Právě že na to vůbec nevypadáš.“

„To spíš ona nevypadala jako moje sestra.“

„Aha...“ řekl černoch a bylo jasné, že mu tohle sdělení v té jeho palici dělá trochu problémy. Vstoupil jsem do úzké chodby, pod jejímž stropem byl podvěšený nějaký hedvábný červený hadr a černoch za mnou zase zavřel.

„Nevím, že by měla Lolly bratra. Takže jestli kecáš a seš jenom nějakej pojišťovací agent, tak odsud živej nevyjdeš.“

„Hmm... vidím, že moje drahá sestřička si potrpěla na drsný personál.“

„Náhodou to byla správná holka, pokud to teda nevíš... což bys asi měl, jestli seš její bratr.“

„Paní Agatha přijde sem do téhle nudle, nebo má nějaký přijímací salon?“ zeptal jsem se.

„Seš nějakej netrpělivej. Vzadu na konci chodby po těch schodech do patra a hned první dveře nalevo. Má tam cedulku. A ne že si to spleteš a budeš se mi courat jinde po baráku.“

„Ani náhodou,“ řekl jsem a vykročil úzkou chodbou pod tím kýčovitým závěsem. Chodba končila prosklenými dveřmi, za kterými se ozývala hudba. Asi bar. Zahnul jsem doleva na schodiště a vystoupal do patra. Na prvních dveřích nalevo byla mosazná cedulka MADAM AGATHA – ÚČETNICTVÍ. Zaklepal jsem.

„Vstupte!“ ozvalo se rázným a rozhodným hlasem, který se rozléhal chodbou jako by tam žádné dveře ani nebyly. Vstoupil jsem.

Místnost byla zařízena nábytkem ve stylu Ludvíka XIV. a za masivním stolem s bohatě zdobenýma nohama seděla rozložená obrovitá žena extrémních rozměrů. Žába na prameni... bylo první, co mě napadlo. Zavřel jsem za sebou dveře.

Madam Agatha si mě zvědavě prohlížela a já si připadal ne jako před jednou ženskou, ale jako před celou komisí zastupující ženské pohlaví na této planetě. Její váhu, aspoň podle toho, co jsem viděl nad deskou stolu, jsem odhadoval na dobrých sto osmdesát až dvě stě kilo. Měla na sobě kytičkované šaty, které skoro splývaly s tapetou za jejími zády, takže vypadala jakoby rozplizlá v prostoru. Jako by

– 28 –

snad zabírala úplně celou místnost, protože nebylo možné

odhadnout, kde končí madam a kde začíná zeď za ní.

Měla opravdu velmi vytříbený vkus. Pouze její obrovitá hlava porostlá krátkým korejským mechem načervenalé barvy se vznášela nad tou podivností, jako by snad ani nepatřila k tělu. Oči zvýrazněné fialovými očními stíny byly hluboko zapadlé v nějakém růžovém rosolu a malý nosík skoro splýval s tukovými polštáři na čelistech. Ostře červené rty byly dvakrát širší, než by měly být. Jedinou její pohyblivou částí byly dlouhé náušnice na zlatých řetízkách, takže celé to zjevení připomínalo nějaké kinetické výtvarné dílo avantgardy dvacátých let.

„Vy jste prý brácha, jo?“ řekla sudovým hlasem, když já neřekl vůbec nic a pořád ji jenom hltal očima.

„Jo... Linden... bratr Loraline Lindenové, která údajně tento podnik vlastní.“

„Stříbrná Lolly,“ řekla hora tuku zasněně a měl jsem dojem, že jí dokonce i zvlhly oči.

„Takže bratr,“ řekla znovu po chvilce.

Jenom jsem přikývl.

„Posaďte se, pane Lindene,“ řekla a její třicetikilová paže ukázala na jedno z křesel před jejím psacím stolem.

„Děkuji.“

Sedl jsem si naproti ní.

„Máte nějaké doklady nebo něco takového?“

„Jistě,“ vytáhl jsem pas a podal jí ho. Malé tučné prstíky měly problémy s obracením jeho stránek.

„Budete muset navštívit hlavně pana Madriga.“

„Právě jedu od něj. Ostatně, vysadil mě před tímto podnikem s tím, že bych si měl promluvit s vámi. A hlavně mě ujišťoval, že nemusím hledat žádný hotel, protože tenhle je prý jeden z nejlepších.“

Zasmála se. Znělo to jako kroupy na plechové střeše.

„Nikdy tu nebyl, pablb, tak to nemůže vědět.“

„Možná mu to říkala Loraline.“

„Myslíte vaši sestru?“

„Jistě.“

– 29 –

„Nikdo jí tu neříkal Loraline... Pro všechny byla jenom Lolly.“

„Stříbrná Lolly.“

„Správně. Je vidět, že jste už od Madriga přece jen něco pochytil. Co ještě vám říkal?“

„Říkal, že jste její hlavní účetní a že jestli mě zajímají peníze, tak to mohu probrat jedině s vámi.“

„Správně. A zajímají vás?“

„Koho by nezajímaly?“ řekl jsem překvapeně.

„No, aspoň v něčem se podobáte Lolly,“ zase nechala dopadnout několik krup na střechu. Vrátila mi pas.

„Co děláte, pane Lindene? Tedy pokud to nepovažujete za indiskrétní otázku.“

„Jsem učitel.“

„Skutečně?“

„Skutečně.“

„To jste museli být s Lolly něco jako oheň a voda.“

„Jo... asi jo... Asi něco jako vy s panem Madrigem.“

Opět kroupy na střeše.

„A přednášíte na nějaké dívčí škole dějepis nebo literaturu.“

„Tak nějak podobně si to myslel i pan Madrigo. Je to ale všeobecné gymnázium.“

„Mám dojem, že Lolly říkala... v Paříži?“

„Jo. Pocházela taky odtamtud.“

„Jasně. Nenáviděla Paříž. Samí namyšlení pitomci, nepostradatelní pro světovou kulturu.“

„V tom případě jsem jedním z nich.“

„To sice pro mě není nijak povzbudivé, ale pokusím se s vámi nějak vyjít, když už to jinak nejde a skutečně jste její bratr. Ostatně, příbuzné si člověk nevybírá, což je asi ta největší nespravedlnost na světě.“

„To říkala taky Lolly?“

„To říkám já.“

„Aha...“

„Takže vy jste univerzální dědic... pokud vám tedy Madrigo neukázal nějakou závěť, kde by to všechno bylo jinak.“

„O ničem takovém se mi nezmínil.“

– 30 –

„Co vám řekl o majetkových poměrech Lolly?“

„Vůbec nic. Nic nevěděl. Nic mu neřekla. Měl údajně na starost pouze právní stránku jejího zastupování, zatímco tu finanční a majetkovou máte na starost vy.“

„To souhlasí.“

„Takže předpokládám, že mě budete informovat vy.“

„Míníte se tu usadit, pane Lindene?“

Vyděšeně jsem se na ni podíval. Potom jsem se rozhlédl po místnosti.

„Nemyslím sakra tady v tý kanceláři. Myslím tady ve Washingtonu.“

„Vy jste se asi zbláznila, ne?“

„Cože?“

„V žádném případě.“

„To ovšem velmi komplikuje už tak dost složitou situaci.“

„V jakém smyslu?“

„V tom smyslu, že jsou tu ze strany Lolly nějaké rozdělané investice a byla by velká škoda je nedokončit... I když, jak se tak na vás dívám, vy nebudete zrovna nejlepší ukončovatel jakýchkoli investic.“

„Z čeho tak usuzujete?“

„Učitel a investice, to k sobě moc nejde.“

„Takže jaký je stav na účtu?“ zeptal jsem se a zadíval se do jejích propadlých nafialovělých očí. Snažila se rozpažit ruce jakoby v nějakém gestu, ale moc jí to nešlo. Nedokázala je odlepit od stolu.

„Neznámá položka, pane Lindene. Jde právě o dokončení těch rozdělaných investic.“

„Nechám si to vysvětlit.“

Zamyslela se. Pak se na mě zadívala a řekla:

„Chcete to tu všechno prodat?“

„Máte snad pro mě nějakou lepší nabídku? Myslíte, že pařížský učitel vlastnící devatenáct washingtonských bordelů je docela dobrá vizitka?“

„Ve Washingtonu byste s tím neměl problém.“

„Pan Madrigo mi říkal, že v současnosti jí ani jeden z těch devatenácti objektů nepatří.“

– 31 –

„Správně.“

„Takže vlastně ani není co prodávat.“

„Jde o to, jak se postavíte k těm rozdělaným investicím.“

„Na můj vkus jste příliš tajuplná, vážená dámo. Skoro jako pan Madrigo. Jestli zastavila všech svých devatenáct washingtonských domů, musela inkasovat spoustu peněz.“

„Jistě... dělá to něco přes tři a půl milionu dolarů, pane Lindene.“

„Výborně. Konečně jsem od vás slyšel aspoň nějakou cifru. Takže já to vidím tak, že je stáhnu zpátky z té, jak vy říkáte, rozdělané investice, vrátím je bankám a budu opět vlastnit devatenáct baráků své sestry. Je to tak?“

„Když to dokážete...“

„Samozřejmě i já chápu, že jestli ty peníze teď stáhnu zpátky, rozhodně se mi nevrátí všechny. Dejme tomu, že bych možná přišel o jeden, možná dva ty baráky. No dobrá. Ale nemám zájem podnikat ve Washingtonu. Takže můj plán je následující: Nabýt zpět vlastnictví co největšího počtu domů a pak je prostě prodat. Nezajímají mě.“

„Když to dokážete...“ řekla ta hora rosolu zase a znovu se pokusila rozmáchnout rukama, ale skončilo to pouze zahýbáním prstů.

„A v čem je háček? Jsou tam nějaké nevýhodně postavené smlouvy? Nějaké sankce za předčasnou výpověď, termínované blokace?“

„Měsíc předem.“

„Co měsíc předem?“

„Pokud to chcete zrušit, musíte dát vědět měsíc předem.“

„Dobrá... To klidně vydržím. Takže zítra iniciujete zrušení té investice.“

Madam Agatha se na mě podívala, jako bych spadl z měsíce.

„Myslíte to vážně?“

„Smrtelně vážně.“

„Jak chcete. Je to ovšem trochu na delší povídání a já mám za půl hodiny schůzku. Nemohli bychom to nechat na zítřek?“

„Proč ne? V každém případě ovšem zítra ze Států odlétám.“

„To je samozřejmě vaše svobodná vůle, pane Lindene.“

– 32 –

„V to doufám. Teď bych vás chtěl poprosit, jestli bych se tu nemohl někde vyspat. Podle pana Madriga tu ségra někde měla pokoj.“

„Jistě. Má tu pokoj. Na střeše v podkroví. Byt. Pěkný byt.“

„Předpokládám, že všechny její věci jsou teď moje.“

„Pokud pan Madrigo podepíše dědické řízení a potvrdí to soud, jsou vaše.“

„Jak dlouho to trvá?“

„Odhaduji tak měsíc, když podmázneme soudce. Možná bude stačit týdenní permanentka tady u nás.“

„Měsíc?“

„Akorát lhůta na zrušení té investice.“

„Nebudu tu tvrdnout měsíc, ale jestli je to takhle, tak jsem ochoten sem za měsíc zaletět znovu.“

„Jestli jste rozhodnutý to opravdu skončit hned, klidně si odsud vezměte co chcete. Netrvám na tom potvrzení soudem.“

„Děkuji vám za vaši vstřícnost.“

„Budete chtít na dnešní noc slečnu?“

„Prosím?“

„Všechny holky vám tu patří, pane Lindene. Teď jste jejich zaměstnavatel. Takže kdybyste chtěl zahřát peřiny nebo cokoli jiného, není to problém.“

„Děkuji. Zahřeji si je raději sám.“

„Řeknu Kathy, ať vás tam odvede.“

„Dobrý nápad.“

11.

Loralinin byt v půdním prostoru HAIRY HAPPY byl stejně ztřeštěný

jako ona sama. Kathy, přestože se moc k odchodu neměla, jsem

poslal dolů za klienty a zavřel za ní dveře z šesticentimetrového skla,

ve kterém byly zataveny pestrobarevné podmořské ryby. Dobrých

dvacet, naskládaných těsně k sobě, takže přes dveře opravdu nebylo

vidět. Celý byt tvořil jeden podkrovní prostor o ploše přibližně sto


– 33 –

padesát čtverečních metrů, rozčleněný pouze nábytkem a dřevěnými

sloupky nesoucí vlastní krov, prosvětlený vikýři.

Odložil jsem si tašku v místě, které mělo být asi předsíní – soudě alespoň dle šatních skříní vpreparovaných do roztodivné konstrukce krovu – a vstoupil do něčeho, co by možná mohlo být obývacím pokojem. Vévodila tomu rohová sedačka s tygřími kůžemi, zatímco před ní na zemi byly kůže medvědí. Loraline byla asi velkou milovnicí zvířat. Naproti ní byla na jednom z trámů připevněna velkoplošná plazmová obrazovka, která oddělovala prostor od dalšího, což byla pravděpodobně kuchyně, i když to spíše připomínalo velín jaderné elektrárny nebo útroby kosmické lodi.

U zařizovacích předmětů z nerez oceli nebylo možné rozlišit, co je trouba, co hi-fi věž, co lednička, pračka, DVD přehrávač nebo drtič odpadků. Z okna kuchyně byl docela hezký výhled na střechy nejbližších domů, za kterými byla nějaká obří skládka železného šrotu.

Obývací pokoj pak plynule přecházel v ložnici, oddělenou jenom dvěma trámy s policemi mezi nimi, na kterých byly naházeny knihy a časopisy. Postel svou velikostí rozhodně neodpovídala Loralinině subtilní postavě a spíše by se hodila k rozměrům madam Agathy. Nad čtvercovou postelí, nahoře v trámech, byla umístěna další plazmová obrazovka. Ovladač byl na poličce s lampičkou v podobě mořské sasanky.

Část stěny obývacího pokoje byla tvořena prosklenou stěnou s dveřmi, kterými se bylo možné dostat na rozlehlou střešní terasu. Vyšel jsem na ni. Slunce už skoro zapadlo a pohled na večerní Washington byl impozantní. Centrum jsem měl přímo před sebou ve vzdálenosti asi deseti nebo patnácti kilometrů a celá ta monumentální urbanistická struktura se začínala pomalu rozsvěcet pod naoranžovělými mraky nasvětlenými zapadajícím sluncem. Musel jsem uznat, že ten Washington zase tak hnusný není.

Vrátil jsem se z terasy dovnitř a nechal otevřené dveře, protože byl krásný letní teplý večer. Přešel jsem zpátky do kuchyně, asi deset minut hledal ledničku a asi dvě minuty se ji pokoušel otevřít, než se mi to podařilo. Horní půlka byla narvaná pomeranči, zatímco ta

– 34 –

spodní tvrdým alkoholem. Vypadalo to, že jídelníček mé drahé sestry

byl poměrně omezený.

Vzal jsem si jeden pomeranč a k němu jednu z flašek koňaku. Rozhodl jsem se to zkusit. Možná to nebude zase tak špatné. Hledání skleniček mi zabralo dalších pět minut, po kterých jsem ale celý systém té šílené kuchyně pochopil, protože všechno fungovalo na dotykové senzory, o jejichž umístění ovšem věděla pravděpodobně pouze Loraline a výrobce.

Svalil jsem se do sedačky na tygra, dal si nohy na medvěda, oloupal si pomeranč a nalil si k němu skleničku koňaku. Nebylo to nejhorší. Sáhl jsem po dálkovém ovladači a pustil si televizi. Na osmi kanálech byl baseball, což mě jen utvrdilo v tom, jak jsou ti Američani ulítlí. Potom zazvonil mobil. Loralinin mobil. Nechal jsem ho zvonit. Nevím, co bych si tak mohl s Loralininými přáteli povídat. Byl to nějaký vytrvalec, protože to vydržel skoro dvě minuty. Když to konečně vzdal, vstal jsem a došel si pro něj na kuchyňský stůl, kde jsem ho předtím nechal. Projel jsem její adresář. Sakra. Dobrých osmdesát jmen. Taky tam bylo asi padesát přijatých a nepřečtených zpráv. Vzal jsem si ho a vrátil se zpátky na sedačku před televizi. Namačkal jsem zprávu:

MAJITELKA TOHOTO MOBILU LORALINE LINDENOVÁ JE MRTVÁ. PROTO JÍ PROSÍM UŽ NEVOLEJTE A NEPOSÍLEJTE ŽÁDNÉ ZPRÁVY. JERRY LINDEN, BRATR.

Byla to asi ta nejsmutnější SMS, jakou jsem kdy posílal. Pak jsem strávil zhruba hodinu jejím rozesíláním na všechna čísla v mobilu.

12.

Ráno něco po osmé už jsem byl opět v kanceláři madam Agathy a

byl jsem znovu překvapen, i když nevím, co jsem čekal. V každém

případě bylo evidentní, že přes noc nezhubla ani o kilo, ba naopak,

místy mi připadala ještě větší než včera. Jenom ten červený korejský

mech na její hlavě byl pořád stejný, doplněný ještě stejnými

kývajícími se dlouhými náušnicemi.


– 35 –

„Předpokládám, že jste měl klidnou a ničím nerušenou noc, pane Lindene,“ řekla mi na uvítanou a přehrabovala se v nějakých papírech na svém stole po Ludvíkovi XVI.

„Postel byla trochu větší než jsem zvyklý, ale rychle jsem se s tím srovnal a spal až do rána hlubokým spánkem.“

„To mě těší. Otevřel jste si aspoň naše internetové stránky, abyste měl alespoň částečný přehled o tom, co všechno vlastníte?“

„Ne... to mě nenapadlo. Vlastně ani nevím, pod čím bych to měl hledat.“

„Nejlepší bude pod STŘÍBRNOU LOLLY.“

„Aha... to mi nedošlo.“

„No nevadí. Ostatně to není to nejdůležitější, co byste měl vědět.“

„Chtěl bych stihnout odpolední let směr Paříž, paní Hallworthová.“

„Jistě... jistě... pokusím se být stručná.“

„Děkuji.“

„Takže, jak už vám říkal ctihodný pan Madrigo, ještě nedávno Lolly vlastnila devatenáct objektů, většinou na předměstích Washingtonu, které ovšem zastavila ve prospěch pěti bank a na základě toho inkasovala poměrně vysokou půjčku, která v souhrnu dělá něco přes tři a půl milionu dolarů.“

„Mohla byste být přesnější?“

„Jistě...“

Zamrkala očima utopenýma hluboko ve fialovorůžových tůních očních stínů a opět se podívala do svých papírů.

„Přesně to dělá 3 656 800 dolarů.“

„Chtěla koupit barák na ústředním washingtonském náměstí? Nebo snad přímo před Bílým domem? Co bláznila? Nebo jste jí to poradila vy?“

„Co se týká téhle transakce, tak to rozhodně



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist