načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Neuvěřitelné příhody z hor - Martin Úbl

Neuvěřitelné příhody z hor

Elektronická kniha: Neuvěřitelné příhody z hor
Autor:

Ač se může na první pohled zdát, že se úsměvné a někdy až k nezastavitelnému smíchu přivádějící příběhy z této knihy odehrávají v čistě horském prostředí, není tomu tak. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 128
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace (převážně barevné)
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1703-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ač se může na první pohled zdát, že se úsměvné a někdy až k nezastavitelnému smíchu přivádějící příběhy z této knihy odehrávají v čistě horském prostředí, není tomu tak. Během čtení čtenář zjistí, že jsou to příběhy napsané životem a o životě každého z nás. Pojďme se tedy společně vydat zdolávat životní, horské i jiné vrcholy a pády. Pozor! Nečtěte tuto knihu, pokud: • si nepamatujete, kdy jste se naposledy zasmáli – berete se příliš vážně; • jste nudní a prudérní; • máte společného s přírodou pouze to, že jste svým SUV kdysi srazili ovci.

(nahoru můžeš, dolů musíš)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Martin Úbl - další tituly autora:
Neuvěřitelné příhody z hor Neuvěřitelné příhody z hor
 (e-book)
Neuvěřitelně uvěřitelné příhody z hor Neuvěřitelně uvěřitelné příhody z hor
 
K elektronické knize "Neuvěřitelné příhody z hor" doporučujeme také:
 (e-book)
Dva světy nestačí Dva světy nestačí
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Neuvěřitelné

příhody z hor

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Martin Úbl

Neuvěřitelné příhody z hor – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


3

„Nastav svoji tvář slunci a všechny stíny zůstanou za tebou.“

– nepálské přísloví

Hlavní hrdinové

následujících řádků

Vedoucí Kuře Bezpochyby nejdůležitější člen výpravy. Jako jediné dokáže nést zodpovědnost za celou naši skupinu včetně následných trestů za všechna špatná rozhodnutí. Tento žlutooranžový plastový Vedoucí je vždy nesen na krosně, přivázán za krček mává na ostatní nožičkama. Má těžký a krutý život, přesto snáší všechna příkoří potichu a s neměnným výrazem. Bez Kuřete Vedoucího by byla skupina ztracena a propadla by peklu. Kamila Jejím snem je najít typickou letní dovolenou, což se jí v této partě nemůže

nikdy podařit. Jemná dívka, která jen jednou řekla sprosté slovo. Během po

chodů si povídá s kytičkami a hladí zvířátka. Kvůli své absolutní neorientaci

v mapách náš pokus dát jí funkci Mapaře vydržel pouhé dvě hodiny. Když ně

kdo lže nebo mluví sprostě, Kamila mrká a trpí. Poznávací znamení: mluví vždy

spisovně a krásně.

PJ (čti pídžej)

Málomluvný šlachovitý borec, který dostal kdysi svoji přezdívku podle pa

pouška PJe z jedné reklamy. Toto pojmenování lehce odkazuje na velikost jeho

4

Neuvěřitelné příhody z hor

nosu. V průběhu let získá další přezdívky jako Král zpátečních cest či Ekonom.

Ve skupině zastupuje tu drsnější část, což se pozná také tím, že si v terénu

vždy pořídí dřevěnou hůl, kterou děsí toulavé psy i kolemjdoucí turisty. Mluví

hlubokým basem a ve větách odmítá skloňovat. Je nenáviděn všemi děvčaty,

protože má díky své tělesné konstrukci hubenější nohy než ony. Poznávací

znamení: nemluví.

Dáša

Její nešťastné rozhodnutí stát se vegetariánkou z ní udělalo terč mnoha vtipů.

Podle její mléčně bílé kůže se nejlépe pozná, jaké bylo počasí posledních dnů.

Drsnější složka ženské části výpravy, která by také ráda zažila letní dovolenou.

Pokud se jí to ale neplní, chce, aby to ostatní pořádně pocítili. Poznávací zna

mení: mluví drze.

Vojta

Další ze zástupců Kuřete na zemi. Kamarády někdy přezdívaný Černá kronika

kvůli vyhledávání všech tragédií v oblasti treku za posledních 300 let. Kuchař

a fotograf výprav. Značkař a milovník map. A také – z vlastní vůle – správce

igelitové tašky plné odpadků, se kterými se po večerech mazlí a přemýšlí nad

jejich tříděním. Původem z rodiny ochránců přírody kamarády láskyplně nazý

ván Hovnař. Poznávací znamení: jediný má hudební sluch a při zpěvu skupiny

trpí.

Martin

Smolař, na kterého se lepí nechtěné přezdívky jako Zoolog, Mrtvola a podob

ně. Díky své výšce se trápí především v balkánských dopravních prostřed

cích, kde se sehnutý tyčí nad místními obyvateli, anebo rovnou vystrkuje hlavu

z okýnka, pokud existuje.

Má funkci nosiče Vedoucího Kuřete. Zneuznaný režisér, který se snaží

o umělecké vyjádření v podobě videí z hor, která mu ostatní neustále kazí.

Poznávací znamení: mluví moc.

5

Nahoru můžeš, dolů musíš

Říká se, že lidé jezdící do hor jsou v průměru o 17 % šťastnější,

trpí méně depresemi, mají víc vlasů, bohatší duševní život

a lepší hygienu.

Všechna tato čísla jsou naprostý nesmysl a nemají žádný

reálný základ. Na to, aby vysvětlila, proč se do hor lidé trmácí,

jsou však stejně dobrá jako jakýkoliv jiný argument.

Neuvěřitelné příhody z hor

O nejdůležitějším

Vedoucím Kuřeti

V této partě bylo místo vedoucího vždy neobsazeno. Hlavním důvodem bylo,

že kdyby se jím někdo stal, udělali by mu ostatní ze života peklo. „Pane ve

doucí, dáte si čaj, pane vedoucí, chcete podrbat, pane vedoucí, na záchod půjdete sám...“ Každý si to dovedl živě představit a nikdo to nechtěl absolvovat. Většinou ani nebylo této funkce potřeba. Kam se v létě jede, to se vědělo od předchozího výletu a nikdo stejně nic neorganizoval. Když jsme se pak sešli na nádraží před odjezdem, dořešili jsme všechny nepodstatné věci. Jako třeba

kde se koupí jídlo, proč nikdo nevzal mapu, zda do našich hor vůbec něco jede

a tak dále.

Občas ale bylo potřeba udělat rozhodnutí a za ta špatná musel být někdo

potrestán. Proto se stalo vysvobozením, když se na startu treku do Vysokých

Tater objevil Martin s gumovým kuřetem přivázaným ke krosně. Ukradl ho

svému psovi a vyndal z něj tu pískací část. Kuře bylo celé žluté, mělo hlavičku

na stranu, křivý zobáček, který se zřejmě nějaký výrobce v Číně kdysi pokusil

optimisticky zbarvit na oranžovo. A to bez úspěchu. Na krosnu bylo první den

výpravy připevněno za krček a tím mu začal těžký život. Od té doby padala

veškerá špatná rozhodnutí, která jsme udělali, na hlavu nešťastného vedoucí

ho. Kuře útrpně a bez hlesu (Martin z něj vyndal tu pískací část) snášelo urážky

nejvyššího kalibru, které jsme dokázali vymyslet, a jen se tak tiše houpalo. Ma

ximálně občas kleplo pařátkem.

Postupně s námi prošlo mnoho let a mnohá pohoří. Na svém místě a s po

hledem vždy na cestu, kterou jsme nechávali za sebou. Pokud mělo lepší noc,

Nahoru můžeš, dolů musíš

leželo na krosně a koukalo se na hvězdy, pokud se mu nezadařilo, leželo pod hromadou batohů v trávě či blátě a těšilo se na další pochod. V dešti, ve ved

rech, v mrazech, všude nás věrně doprovázelo.

Stejně jako každého člena skupiny, i Kuře občas chytla krize a v tu chvíli

nás chtělo opustit. Poprvé si přehryzalo šňůrku kdesi v rumunském pohoří

Kaliman a pokusilo se o sebevražedný skok ze skály. Naštěstí spadlo o deset

metrů níže Dáše na hlavu. Nebyl to zrovna lehký den, ve skalách jsme byli již

několik hodin, docházela voda, sluníčko pralo a najednou na ni spadl Vedoucí.

Dáša tenkrát použila taková slovní spojení, že se i žulové kameny červenaly.

Ve vzteku chtěla navíc Kuře hodit dál pod sebe a tím dokončit jeho sebevražednou misi. Naštěstí se jí v poslední chvíli pod nohy vrhl celý zbytek výpravy a Vedoucí byl zachráněn.

Možnosti natažení našeho Vedoucího byly neuvěřitelné

Věk se postupně začal projevovat i na něm, a tak přibývalo jeho oprav po

mocí náplastí, spínacích špendlíků a různých svorek. Postupně se z něj tedy stávalo jakési Kuře punk. Zcela jistě nejvážnějšího zranění se mu dostalo

Neuvěřitelné příhody z hor

v autobuse na Slovensku po cestě k Velkému Kriváni. Vstávali jsme tenkrát

hrozně brzy (což pro nás znamenalo cokoliv před devátou), abychom se dostali

včas na nástupní místo na Velký Kriváň, a jen tak tak jsme doběhli autobus.

Obsadili jsme zadní sedačky, vedle sebe naházeli své obrovské batohy a téměř okamžitě usnuli. Probudil nás příjemný řidič se slovy: „Stávajte, nie som žiadny zasratý pension!“ a jal se nás vyhánět z autobusu. V nastalém zmatku jsme se snažili pobrat vše, co šlo, v úzké uličce jsme nandávali krosny na záda, vzájemně si překáželi a výborně se bavili krásným ránem a měnícími se barvami v obličeji řidiče. Ve chvíli, kdy už to vypadalo, že jsme připraveni, si Martin nandal

batoh na záda a chtěl vyrazit. Ucítil, že se někde zasekl, ale v tu chvíli neměl

moc čas zjišťovat proč. Zabral a vydal se vpřed. Co ale neviděl, bylo Kuře, které

se chytlo mezi sedačku a opěrku na ruce. Hlavičkou. Martin to sice neviděl, ale

chlapeček, který seděl s maminkou na zadní pětisedačce, ten ano. A tak mohl

krásně ze třiceti centimetrů sledovat, jak moc je Kuře schopné se natáhnout

a jak při tom dokáže vypoulit očička.

„Mama, to kuriatko vôbec nemjká!“ chlapeček se poprvé od svých tří let

vrátil opět k šišlání.

Když už to vypadalo, že je Kuře nekonečné a jeho očička opravdu celá ven

ku, nevydrželo a v oblasti žaludku prasklo. V tu chvíli se stalo několik věcí

naráz. Nejdříve Martin, který tou dobou táhl vší silou, přepadl dopředu, kde

stála Kamila, a oba spadli do úzké uličky, kde udělali krásné živé sousoší. Čím více se snažili vyprostit, tím víc se zamotávali. Do toho začal chlapeček hrozně řvát, protože najednou před sebou měl jen spodní půlku Kuřete se zbylými svorkami. Nožičky se navíc ještě zlehka chvěly. To probudilo jeho maminku a ta preventivně začala křičet také. Řidič už křičel dávno, tak jen přidal na kadenci. V tu chvíli jsme usoudili, že je na čase opustit autobus definitivně. Vojta rychle přiskočil k děcku, vyrval mu půlku Kuřete z ručiček, PJ s Dášou pomohli ležícím na nohy a všichni jsme úprkem běželi za nejbližší roh.

Autobus tenkrát odjel až po delší době, řidič se marně snažil uklidnit paní,

která se stejně marně snažila o to samé u chlapečka. Byl to nejslavnější den

našeho Vedoucího a dodnes údajně jezdí pod Vysokými Tatrami autobus, kde

je u vstupu nakreslené velké žluté přeškrtnuté kuře.


9

Nahoru můžeš, dolů musíš

Kamilino první

sprosté slovo

Kamila byla éterická bytost. Na cestách s námi ani tak nechodila, jako se spíše

vznášela. Tu si utrhla ostružinku, tu borůvku, pohladila květinku, objala strom.

Vlasy jí povlávaly kolem hlavy, jako by je neustále čechral větřík. Její mléčná

pleť při doteku slunka lehce červenala a vyskakovaly jí drobné pihy rozeseté po

tváři jako hvězdy na noční obloze. Po světě chodila s lehce zasněným výrazem

a na tváři jí pohrával hřejivý úsměv. Lidé v jejím okolí se stávali lepšími a zvěř

jsme museli odhánět holemi, jak se chtěla nechat pohladit.

Toho roku jsme se ocitli ve slavné vsi na ukrajinské Koločavě. Spisovatel

Ivan Olbracht sem zasadil svůj nejslavnější příběh o loupežníkovi Nikolaji Šuhajovi. Za odměnu mu místní zasadili bystu na zahradě místní školy a dle jejího výrazu za to nebyl spisovatel rád.

Již jsme prošli nádhernou Poloninu Svidovec a v Koločavě jsme potřebovali

hlavně doplnit jídlo na druhou z nich – Poloninu Krásnou. Tyto Poloniny jsou i v rámci ostatních hor a zemí specifické. Jedná se o dlouhé hřebeny, které jsou na úbočích zarostlé hustými lesy, ale samotné hřebeny jsou obnažené a zůstávají zde pouze louky. Cesta se spíše houpá, než aby zlobila příkrými srázy, a výhledy jsou na všechny strany úchvatné.

Nás ale v Koločavě potkal nečekaný problém – vůbec nikoho jsme zde ne

mohli najít. Všechny dveře byly zavřené a nikde ani živáčka. Teprve kolem po

ledne se proti nám vypotácela postava jakési ženy, která dle svých slov: „V létě

uklízí v místní škole a přes rok zde učí chemii.“ Díky ní jsme se i dozvěděli prostý důvod, proč ve vsi nikdo není. Den předtím měl svátek Ivan. A jelikož

Neuvěřitelné příhody z hor

polovina mužské populace na Ukrajině je Ivan, znamená to, že se po tomto

svátku na další dva dny život zastaví a buď se slaví, nebo vyspává.

Paní nás vzala do místního muzea věnovaného onomu jedinému slavnému

rodákovi, zdejší expozice by však dokázala rozplakat patrně i jeho největšího fanouška. Paní naštěstí měla klíč i od místní prodejny potravin, takže jsme nemuseli čekat, až se probere starosta, kterému shodou náhod patřila. Ta prodejna, ne ta paní.

Nakoupili jsme spoustu jídla na další přechod. Alkohol jsme koupit nemoh

li, ten byl vyprodán včetně vod po holení. Na Ukrajině se zjevně oslavy berou

vážně. Dáša s Kamilou ale ještě chtěly koupit něco jiného než obligátní chleba,

rýži, sýr a kečup. Zjevně se jim nelíbila naše zábava posledních dnů, kdy nám

docházelo všechno jídlo, a tak se hrály soutěže typu: Která věc zplesniví poslední? (vyhrál tavený sýr o den před chlebem) či: Jak nejlépe sundat plíseň z chleba? (druhou stranou lžičky). Po dlouhém vyjednávání, během kterého paní usnula na kase, se rozhodly koupit dvacet vajíček, že je budeme mít k večeři. Krosny byly narvané k prasknutí, a tak je Kamila musela nést ještě s jablky

v igelitce v ruce. Rozloučili jsme se tedy s paní, které se zjevně ulevilo, že už jdeme pryč, a opustili Koločavu, jejíž obyvatele čekal den plný bolesti a utrpení.

Značka – pokud tedy někdy nějaká byla – zmizela přibližně půl kilometru

za Koločavou. Na to jsme ale byli zvyklí a tentokrát to ani nevadilo. Přechod Polonin vede po hřebenu, stačilo si tedy vybrat ten nejvyšší a vystoupat na něj

lesem. S čím jsme ale nepočítali, byl močál, který se rozprostíral mezi námi

a lesem na úpatí. Jak jsme si vyzkoušeli, přeskakování vody a propadání se

do bahna s narvanou krosnou na zádech přestane člověka bavit přibližně po

půl minutě. Dostat se přes toto místo nás stálo spoustu sil, hlavně těch psy

chických. Částečně jsme se brodili, částečně klouzali a hlavně propadali bah

nem. Když jsme se konečně vymotali, byla hlavní barvou našich oděvů hnědá.

PJ, který uklouzl kousek před koncem, měl za uchem lopuch a v očích šílený

výraz. Vedoucí Kuře již nebylo vesele žlutě oranžové, ale vypadalo jako malá

hnědá nutrie po zásahu elektrickým proudem.

Když jsme se vzpamatovali a oškrabali největší vrstvy bahna, mohli jsme

konečně vyrazit do samotného kopce. Ani zde nám ale nebylo příliš přáno, les

Nahoru můžeš, dolů musíš

byl hustý a my jsme se museli prosekávat křovím a stromy. To vše v příkrém

stoupání, které nás donutilo jít většinu času pokorně po všech čtyřech. Snažili jsme se postupovat jakkoliv, ale hlavně vpřed. Přibližně po dvou hodinách namáhavého výstupu jsme přestávali věřit, že tam někde před námi nějaký vrchol vůbec je.

A někdy v tuto chvíli došlo k tragédii. Obcházeli jsme zrovna skálu nej

hustším lesem, když Kamile uklouzla noha. Ozvalo se zlověstné křupnutí a ona

sjela o dva metry níže. Všichni jsme se v úleku zastavili, ale Kamila jen potřásla hlavou a v pořádku se zvedla. Naše pohledy se okamžitě upřely jinam: k tašce v levé ruce, ze které začalo odkapávat něco žlutého. To něco připomínalo naše

vajíčka, která si Kamila vybojovala v Koločavě a se kterými se pak táhla několik hodin přes močál a do šíleného kopce. Kamila se nevěřícně podívala na tašku

a pak na svůj bok, kde již měla část vajíček rozprostřenou. Otočila hlavu k nebi

a svým jemným něžným a hladivým hlasem zařvala: „DO HAJZLU!!!“

Slunce zakryl černý mrak a les ztichl. Slavík, který doteď vesele zpíval,

ztratil šokem hlas a sletěl z větve. Běžící laň zpanikařila, nabourala hlavou do stromu a omdlela. Vyrojily se všechny včely. Jediný medvěd v lese si schoval hlavu do dlaní a začal předstírat zimní spánek.

Kamila se pomalu zvedla a bez dalšího slova se vydala opět do kopce. Z taš

ky zlověstně kapala vajíčka. Hora si sama uvědomila, co způsobila, a snad jako

omluvu nás pustila a za deset minut jsme byli na vrcholu, kde již začínala trasa

přechodu Poloniny.

Večer jsme seděli najedení u ohně a spokojeně odpočívali po večeři, kde

nebylo ani jedno vajíčko. Kamila se potichu ozvala: „Chtěla bych se vám omlu

vit, nevím, co to do mě vjelo.“ My ostatní jsme jen spokojeně mlčeli. Možná už nebyla tolik éterická, ale zase byla víc naše.

Neuvěřitelné příhody z hor

O PJovi, králi

zpátečních cest

PJ nikdy nebyl nejupovídanější člen skupiny. A slyšet PJe mluvit v souvětích bylo pro nás ostatní vždy překvapením. Šli jsme toho léta Cestu hrdinů Slo

venského národního povstání, na cestě jsme byli přes dva týdny, za sebou měli Slovenské rudohorie, Slovenský Ráj a byli v půlce Nízkých Tater, když jsme

najednou zjistili, že se PJ rozmluvil.

„Slyšíš to, PJ mluví,“ nevěřícně se obrátil Martin na Vojtu.

Vojta se jen usmíval a věděl své. Když rok předtím přivedl do party novou

slečnu Kláru, začaly se u PJe projevovat podobné ezoterické příznaky. Největší drsoň začal najednou být galantní, vzpomněl si na svůj jediný vtip a v nestře

ženém okamžiku dokonce zkoušel broukat píseň. A to i přes prokázanou zna

lost jediného tónu.

Letošní nová slečna se jmenovala Katka. Byla to moc pěkná černovláska

s vražedným úsměvem a obrovskýma očima, ve kterých se PJ nenávratně ztra

til. Kamila s Dášou si toho všimly hned na začátku, a tak když jim kluci po ně

kolika dnech ten objev prezentovali – samozřejmě nenápadně – jako největší

novinu, jen protočily oči.

Od té chvíle začala pro mužskou část skupiny velká detektivka. Nenápadně

se drželi poblíž a snažili se zachytit jakýkoliv dotek či romantické slůvko z těch

tří, co PJ zná. PJ totiž dokáže i slovo „Miluju“ vyslovit, jako by bylo s tvrdým

ypsilon. Teď ale byl s Katkou dávno ve vlastním světě, a tak si společně ani

nevšimli, že většinu času je nyní kolem nich prázdný prostor. Ale zase ne tak velký, aby je nebylo slyšet. V salaších a útulnách to nově začalo vycházet tak, že

Nahoru můžeš, dolů musíš

vždy musela být Katka s PJem na jedné pryčně, a bylo úplně jedno, zda uvnitř

bylo zrovna jen jedno místo na spaní nebo dvanáct.

Čas krásně plynul, Tatry ukazovaly svoji příjemnější tvář a v dálce už se po

malu začínal rýsovat Ďumbier se svojí vyhlášenou chatou a nejvýše čepovaným pivem na středním Slovensku. Občas jsme potkali skupiny jdoucí opačným směrem, a protože to nebylo často, poklábosili jsme, vyměnili si informace

a šli dál. Párkrát se stalo, že si i protijdoucí všimli jiného časoprostoru, který si PJ s Katkou vytvořili, a pak si rádi nechali od nás vyprávět a výborně se bavili.

Katka s PJem většinou stáli opodál a zasněně hleděli do lesa, na louku, na mra

veniště, ve kterém stáli, či na špičky svých bot.

Čtyři dny před koncem pochodu začala Katka kulhat. PJ se okamžitě stal

její oporou a my ostatní to brali, že je to tak správné. Chápali jsme, že to patří k představení, které máme tu čest vidět na vlastní oči po celou dobu pochodu.

Katka však kulhala i přes nezištnou PJovu péči každým dnem víc a víc. Sešla se tedy Rada starších (ve které jsme byli všichni) a tato rada diagnostikovala přetížení obou achilovek způsobené nevhodnou obuví. Pak se ještě zamyslel PJ a naordinoval Katce každovečerní masáž postižených oblastí.

„Mám masérskej kurz a jsem nejlepší masér široko daleko,“ prohlásil první

večer před masáží. A měl pravdu. Tedy z poloviny. Masérský kurz samozřejmě v životě žádný neabsolvoval, pokud nemáme počítat zážitek, kdy se ve třech letech naboso prošel po kamení. Druhá půlka ale pravda byla. Skutečně byl

nejlepší masér široko daleko. Kolem dokola totiž byli jen Martin s Vojtou a ti

se právě váleli mrtví smíchy po hliněné podlaze. Katce to ale stačilo, mrkla

řasami a nabídla své zubožené nožky zkušenému masérovi. A tak se novým večerním rituálem staly i pravidelné masáže. Dle svědectví těch, kteří se v tyto

chvíle odvážili podívat jejich směrem, si PJ stále ještě myslel, že se Achillova

šlacha upíná někde v oblasti břicha. To vše mělo za následek hlasitější konver

zaci během večera a ještě hlasitější škrábání po dně kastrolu kuchařem Vojtou,

který nemohl poslouchat ty jemné vzdechy a hluboké mručení. Nikdo se na něj

nezlobil, jinak by si duševní zdraví asi neudržel.

I přes veškerou obětavou a nezištnou PJovu péči se stav Katčiných nohou

nezlepšoval, a tak jsme museli po dosažení Chopku z hřebenovky dolů. Sešli

Neuvěřitelné příhody z hor

jsme po sjezdovce, zastavili jsme si krásný autobus z osmdesátých let a do

kodrcali se do Žiliny, kde jsme čekali na noční vlak. Ve vlaku jsme se uložili na

lehátka a šli pomalu spát. Asi po hodině se ozval nenápadný šramot a dvě lůžka

byla najednou prázdná. Vojta se jen otočil a z polospánku si pro sebe zamručel:

„Jojo, úplně jako vloni.“

Před Prahou se hrdličky vrátily s úsměvy na lících. Na PJově líci byl navíc

ještě semiš z kupé první třídy.

„PJi, ty jseš takovej náš Král zpátečních cest,“ vítali jsme hrdinu při návratu.

Ten se jen culil. Za ta léta pak získal i spoustu jiných přezdívek, ale žádná z nich se už takhle neujala.

PJ měl masérský kurz a byl nejlepší masér široko daleko...

alespoň dle svých slov

A jak to bylo dále? Nikdy jsme sice nezjistili, jak moc za to mohla PJova ma

sérská ekvilibristika, ale Katka si zašla k doktorovi, kde jí diagnostikovali těžký

zánět v obou achilovkách, a tím pádem vyfasovala dvě sádry. Další tři týdny

15

Nahoru můžeš, dolů musíš

jezdila na vozíku a zapřísahala se, že pokud ještě někdy k masérovi, tak jedině

certifikovanému. Na hory s námi už nikdy nejela a od PJe se odmítla nechat

vozit, i když tvrdil, že je nejlepší tlačič vozíku široko daleko.

PJ z toho všeho byl samozřejmě smutný. Ale jen do té doby, než se dozvě

děl, že by s námi mohla příště do hor jet nová kamarádka Jitka. V tu chvíli se

začal těšit, jak si zase pokecá.

16

Neuvěřitelné příhody z hor

Dáša o vztazích na treku

Hned první rok přivedl jeden náš kamarád svoji přítelkyni Dášu. Že ji chce vzít na

hory, aby se otrkala, a že z nedostatku peněz nemá na jinou romantickou dovo

lenou. Romantika na treku? A s námi? Překvapeni jsme byli všichni, ale proč ne.

Nahoru můžeš, dolů musíš

Milý deníčku, když mi přítel řekl: „Dášenko (nesnáším, když mi říká Dášenko), pojedeme na hory a užijeme si zde nádhernou romantickou dovolenou,“ moc jsem se těšila. Kamarádky mi záviděly, jak spolu budeme sedávat u večerního ohně pod hvězdami, s jeho kamarády si budeme vyprávět zážitky z hor, budeme spát romanticky pod stanem, kde budeme jen sami... Když jsem holkám řekla, že mi dokonce koupil spacák tak, aby ten jeho šel k mému připojit, padaly do mdlob. Já sama nejvíc jsem se těšila na rána na krásném čerstvém vzduchu po báječné noci a pak na příjemné toulání po horách. Myslela jsem, že je můj chlapec milý, hodný a silný hoch.

To jsem ještě netušila, že hned po vysednutí z vlaku mi nasadí na má jemná záda batoh velikosti menšího slona, ukáže na nejvyšší kopec kdesi v dálce a řekne jen: „Tam jdeme.“ Opravdu jsem se kvůli němu snažila, abych se mu líbila, byla jsem i u kadeřníka, ale zřejmě to přehlédl. Po dvou hodinách pochodu už nebylo co přehlédnout, protože mé vlasy byly prostě děsné. V tu chvíli jsem taky přišla o první nehet. Celý den jsme se trmáceli do kopce a můj hrdina se jen ušklíbal.

První tři večery jsem byla tak unavená, že jsem po snězení nějakého žblebtu okamžitě usnula. Ten třetí večer se ke mně přítel chtěl asi přitulit, ale hned jsem ho odstrčila na jeho stranu stanu. Moc dobře jsem věděla, že mám jen pár hodin, abych si odpočala před zítřejší dřinou.

Probouzení na krásném čerstvém vzduchu vzalo také brzy za své. Ráno je taková zima, že se mi nechce jít ven ani na záchod. Rozepnout zip od spacáku vyžaduje víc odvahy než vzít do ruky pavouka. Spojení spacáků se svým milým jsem zamítla hned čtvrtý večer. Není na světě síly, která by mě přinutila přijít byť jen o maličký

Neuvěřitelné příhody z hor

kousíček teplíčka. Čtvrtá noc byla také ta, kdy jsem zjistila, že se mi lepí v noci nohy k sobě. To je zatím první kladný bod mého přítele na této cestě: přinutil mě nechat mé oblíbené růžové pyžamko s králíčkem doma. Dnes jsem za to ráda, z králíčka by asi moc nezbylo.

Můj přítel je spokojen čím dál tím méně. Zřejmě také snil o ro

mantických nocích, ale na rozdíl ode mě ho to zjevně nepřešlo hned první den. Můj milý deníčku, zde jsou důvody, proč by to měl hned vzdát:

• Vše, co se děje ve stanu, je slyšet. Nebudu se pak dívat celý den

na pitomě se usmívající obličeje ostatních.

• Od třetího dne si připadám jako yetti.

• Mé oblíbené svádivé pyžamko s králíčkem mě přinutil nechat

doma.

• Smrdí on i já.

• Není síly, která by mě v noci donutila vylézt ze spacáku

a věnovat se jakékoliv romantice.

• Svíčky se nesmí zapalovat ve stanu. Když jsem to jednou zku

sila, skoro tím stanem proskočil.

• Když jsem po něm chtěla, aby si večer vyčistil zuby, řekl mi,

že si ráno vezme žvýkačku.

• Večer jsem tak hotová, že když mě chtěl pohladit, okamžitě

jsem usnula a poslintala mu ruku.

A tak je vrcholem naší romantiky na této cestě, když se omylem

škrtnu pusou o jeho tvář při zvedání krosny sedmý den. A jak je za to šťastnej!

Do svého deníčku zapsala Dáša


19

Nahoru můžeš, dolů musíš

O Dášina přítele jsme přišli. Zmizel někde ve světě a další rok už s námi

nejel. Naopak Dáše se hory zalíbily a na mnoho příštích let se stala nedílnou

součástí všech našich výletů. Žádného ze svých dalších přítelů s námi už ale

nikdy nevzala.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist