načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Neuroimunita - Michal Schwartzová

Neuroimunita

Elektronická kniha: Neuroimunita
Autor: Michal Schwartzová

Jen pouhá myšlenka na stárnutí je pro mnoho lidí nesnesitelná a někteří jsou ochotni zaplatit velké částky za pomyslný "elixír mládí". Netrápí nás však jen vrásky nebo snížení ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BIZBOOKS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 224
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: s předmluvou Olleho Lindvalla
překlad: Jana Kočičková
Skupina třídění: Patologie. Klinická medicína
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-265-0522-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Jen pouhá myšlenka na stárnutí je pro mnoho lidí nesnesitelná a někteří jsou ochotni zaplatit velké částky za pomyslný "elixír mládí". Netrápí nás však jen vrásky nebo snížení sexuální touhy, bojíme se nemohoucnosti a slabomyslnosti, nemocí a ztráty schopnosti rozhodovat sami za sebe. A možná největší hrůzu máme z depresí a onemocnění mozku - Alzheimerovy nebo Parkinsonovy choroby. V minulosti byl mozek považován za samostatný a soběstačný orgán, zcela oddělený od imunitního systému. Ale 20 let výzkumů neuroimunoložky Dr. Michal Schwartové přináší do této oblasti převratné objevy a představuje nový pohled na zdraví mozku. Popis teorie, která tvrdí, že imunitní systém udržuje mozek v dobré kondici.

Popis nakladatele

Jen pouhá myšlenka na stárnutí je pro mnoho lidí nesnesitelná a někteří jsou ochotni zaplatit velké částky za pomyslný „elixír mládí“. Netrápí nás však jen vrásky nebo snížení sexuální touhy, bojíme se nemohoucnosti a slabomyslnosti, nemocí a ztráty schopnosti rozhodovat sami za sebe. A možná největší hrůzu máme z depresí a onemocnění mozku – Alzheimerovy nebo Parkinsonovy choroby.

V minulosti byl mozek považován za samostatný a soběstačný orgán, zcela oddělený od imunitního systému. Ale 20 let výzkumů neuroimunoložky Dr. Michal Schwartové přináší do této oblasti absolutně převratné objevy a představuje zcela nový pohled na zdraví mozku.

Na tyto a další otázky odpovídá kniha Dr. Schwartzové a společně s tipy na udržení mozku v lepší kondici odhaluje
* co jsou „imunitní buňky moudrosti“,
* jakým způsobem můžeme efektivně využívat neuroimunitu, zvláště v období stresu a stárnutí,
* jak běhání, cvičení a jóga ovlivňují náš mozek,
* jaké jsou rozdíly v imunitním systému mužů a žen,
* 10 nejdůležitějších potravin podporujících imunitu,
a mnoho dalšího.

(jak udržovat mozek zdravý a mladý)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Michal Schwartzová - další tituly autora:
Neuroimunita -- Jak udržovat mozek zdravý a mladý Neuroimunita
 
K elektronické knize "Neuroimunita" doporučujeme také:
 (e-book)
Když tělo bojuje s duší Když tělo bojuje s duší
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Neuroimunita

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.bizbooks.cz

www.albatrosmedia.cz

Michal Schwartzová, Anat Londonová

Neuroimunita – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


NEUROIMUNITA

Jak udržovat mozek zdravý a mladý

MICHAL SCHWARTZOVÁ

Anat Londonová

S předmluvou Olleho Lindvalla


Ráda bych tuto knihu věnovala své milované rodině: svému manželovi, profesorovi

Michaelu Eisenbachovi, se kterým jsem sdílela radosti i strasti vědeckého snažení,

z vděčnosti za jeho skutečné přátelství a partnerství a nekonečnou podporu, pomoc

a porozumění. A svým milovaným dětem Orit, Osnat, Eyalovi a Tomerovi, kteří se

mnou prožívali všechno to „dobré“, co doprovází radost z objevování, i dny, noci,

měsíce a roky tvrdé práce a častého zklamání. Tuto knihu věnuji také svému drahému

bratrovi Nathanu Hevronymu, který je mým velkým důvěrníkem a přítelem. A v ne

poslední řadě i partnerům svých dětí, kteří přijali to, že mají nekonvenční tchýni,

a svým milovaným vnoučátkům.


Obsah

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .9

Autorská předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .13

Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .19

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .21

Nový prvek ve spojení mezi tělem a myslí

Imunitní systém . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .29

Proces poznávání a stárnutí mozku

Imunitní buňky moudrosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .41

Stres a deprese . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .69

O myších a Supermanovi

Imunitní léčba poranění míchy (ProCord) . . . . . . . . . . . . . . . .95

Očkování proti slepotě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .115

Alzheimerova choroba a Lou Gehrigova choroba (ALS) . . . . . .131

Rozdíly v imunitních systémech mužů a žen . . . . . . . . . . . . . . . .149 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .161 Základní pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .167 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .191 Seznam použité literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .201 Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .221 8

PŘEDMLUVA

V

 roce 2003 jsem spolu se čtyřmi dalšími kolegy uveřejnil ve vědeckém 

časopise Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America článek „Inflammation is detrimental for neurogenesis in  adult  brain“.  Prokázali  jsme  v něm,  že  mikroglie/makrofágy  aktivované  po napadení mozku (status epilepticus) ohrožují přežití nových hipokampál­ ních neuronů brzy po jejich vzniku. Naše závěry se zcela shodovaly se vše­ obecným názorem panujícím v té době ve vědecké obci – totiž, že zánět  v centrální nervové soustavě (CNS) je po zranění nebo nemoci škodlivý.  Na imunitní buňky se nahlíželo jako na neaktivní za běžných podmínek  a mozku nebezpečné při patologických stavech. Následně byly lékařské po­ stupy  orientovány  na potlačení  imunitní  odpovědi.  Ovšem  jak  Michal  Schwartzová přehledně popisuje v této knize a jak je v dnešní době přijímá­ no vědeckým společenstvím, jsou nyní imunitní buňky obecně chápány jako 

důležité prvky pro udržení normální funkce mozku a jako prvky, které mo­


– PŘEDMLUVA –

10 hou být prospěšné pro proces regenerace. Nefunkční imunitní systém může 

způsobit poškození kognitivních funkcí i nálady a přispět k neadekvátní re­

generaci po zranění či k postupu neurodegenerativního onemocnění.

Michal Schwartzová byla průkopnicí této změny našeho pohledu na inte­

rakci mezi imunitním systémem a mozkem a míchou a zaujímá v této oblasti  vedoucí úlohu. Je velkou výzvou přivést na svět zcela nové vědecké myšlenky 

a úspěšně je provést cestou od úplného skepticismu a odmítání až k jejich 

konečnému přijetí. Korunovat úspěchem takové úsilí je možné jen díky jedi­ nečné vědecké kreativitě, odvaze a vytrvalosti. Tato kniha nabízí možnost  sledovat Michal Schwartzovou na její vzrušující vědecké cestě: patnáct let  průkopnických experimentálních studií vždy s důrazem na to, jak by její ob­ jevy mohly být použity při léčbě lidských nemocí. Seznámíme se s několika  příklady výzkumných projektů v předních liniích, které nutí k zamyšlení  a přinášejí nové hypotézy, čímž inspirovaly práci v mnoha jiných labora­ tořích. 

Protože světová populace stárne, mají objevy, díky nimž se zdá, že imu­

nitní systém dokáže regenerovat stárnoucí mozek a působit proti úpadku  kognitivních funkcí, jako jsou například učení či pamě, stále větší dopad.  Stárnutí imunitního systému přispívá ke kognitivní dysfunkci. Obnovením  biochemické rovnováhy také imunitní systém pomáhá mozku zvládat stres,  jenž by jinak mohl vést k déletrvající mentální dysfunkci.

Když jsem se svými kolegy v roce 2003 uveřejnil článek o této otázce, byl 

zánět považován za škodlivý a mělo se za to, že je třeba jej potlačovat. Nyní  máme důkaz, že různé kroky v procesu zotavování po zranění využívají kon­ krétní podtřídy imunitních buněk, které se aktivují a deaktivují v určitém  pořadí a v určitém čase, aby úspěšně dokončily svůj úkol, což představuje  část posunu vědeckého myšlení popisovaného v této knize. Na základě této  nové znalosti dr. Schwartzová a její spolupracovníci vyvinuli protokol, podle 

něhož jsou konkrétní imunitní buňky, makrofágy, dodány ve vhodný čas. 


– PŘEDMLUVA –

11

Makrofágy vylučují molekuly, které dokážou podpořit regeneraci tkáně a do­

stat zánětlivý proces pod kontrolu. Tato tzv. léčba makrofágy již dosáhla prv­

ní fáze klinických zkoušek.

Nedávno došlo k vlivnému objevu, který je popisován v několika kapito­

lách, a sice že choroidální plexus je aktivní imunologický orgán, detektor  a brána,  která  vylučuje  určité  molekuly  a dovoluje  vybraným  imunitním  buňkám vstoupit do centrální nervové soustavy, aby se účastnily regenerace.  Po mnoho let byl choroidální plexus znám pro svou produkci mozkomíšního  moku (MMM) a jako filtrační systém, který odstraňuje metabolický odpad,  cizí částice a nadbytečné neurotransmitery z MMM. U Alzheimerovy choro­ by ztrácí choroidální plexus část svých schopností, což vede k neschopnosti  povolat vhodné imunitní buňky do CNS. Brána choroidálního plexu je u pa­ cientů s Alzheimerovou chorobou zavřená. Imunitní systém produkuje více  supresivních buněk, které blokují imunitní odpově. Jedním ze způsobů, jak  překonat imunitní supresi, by mohlo být očkování, díky němuž by se bezpeč­ ně podpořila ochranná imunitní reakce.

To, čím je kniha dr. Schwartzové zvláště zajímavá, je pohled vědce bě­

hem procesu tvorby svých projektů v oblasti vzájemného vztahu imunitního  systému a mozku: myšlenky a vize, úspěchy i neúspěchy, vzdorování a koneč­ ně přijetí vědeckou obcí. Tato výpově je také cenným příspěvkem do dějin  vědy: ukazuje vědcovo nadšení během celého procesu, kdy vědec stanoví  novou hypotézu, přijde s elegantním a přesvědčivým plánem výzkumu a ten  je v konečné fázi přijat dalšími výzkumníky, což posunuje odborný pohled  na věc.

Stále však zbývá hodně práce, než zcela porozumíme tomu, jakou roli 

hraje imunitní systém v normálním fungování mozku nebo při jeho onemoc­ nění či poranění. Aby se mohl potenciál objevů na pokusných zvířatech zce­ la rozvinout v klinické praxi, je nezbytné lépe znát základní mechanismy.  Význam, který má současný rozvoj této oblasti, zvláště pak v klinickém vyu­

– PŘEDMLUVA –

12

žití, připomínají plamenná slova Winstona Churchilla, jež komentoval jedno 

z prvních vítězství Spojenců ve druhé světové válce takto: „Toto není konec. 

Není to ani začátek konce. Ale je to snad konec začátku.“ Jsem přesvědčen, 

že vědecká cesta popsaná v této knize bude mít pokračování – pro Michal 

Schwartzovou a její spolupracovníky a pro mnoho jiných badatelů na celém 

světě.

Olle Lindvall,  

profesor neurologie,  

Lund University,  

Švédsko

AUTORSKÁ PŘEDMLUVA

V

 roce 2008 se v Mishkenot Sha’ananim, v jednom z nejaktivnějších a nej­

sofistikovanějších kulturních zařízení Jeruzaléma, na dohled od hradeb  jeruzalémského Starého města, konala multidisciplinární konference pojednáva­ jící o pojetí paměti – z pohledu filozofů, vědců, psychologů, fyziků i historiků.  Když jsem představila svůj nový pohled na to, jak to, kdo jsme, odráží, co si pa­ matujeme, a jak to, co si pamatujeme, je ovlivňováno naším imunitním systé­ mem, byli posluchači tímto pojetím překvapeni. Po dalších úvahách však mnoho  účastníků konference prohlásilo, že moje teorie dává smysl, a ptali se mě, proč se  o tomto pojetí ještě obecně neví. Vysvětlila jsem jim, že to, co se zdá být nyní  očividné, je ve skutečnosti výsledkem mnoha let výzkumu jdoucího proti kon­ senzu a běžně přijímanému názoru. V ten moment jsem zjistila, že jsem si příliš  navykla psát pro své vědecké kolegy, ale nikdy jsem se nepokusila popsat svou  teorii veřejnosti. A tehdy se zrodila myšlenka napsat tuto knihu. Můj výzkum  od té doby dospěl k bodu, kdy jednotlivé kousky mé teorie dostaly jasné obrysy 

– AUTORSKÁ PŘEDMLUVA –

14 a mohou být zajímavé i pro jednotlivce, kteří chtějí lépe porozumět mozku a zlep­ šit svůj způsob poznávání světa a také vlastní kondici.

Anglický básník Percy Bysshe Shelley napsal: „Čím více se učíme, tím více  odhalujeme svou nevědomost.“ Ačkoliv nám léta intenzivního výzkumu poskyt­ la nějaké odpovědi, vyvolala stejně tolik nových otázek. Věřím, že nyní mohu  nabídnout důkazy o mechanismech, v nichž spočívají mé počáteční objevy, i ně­ kolik nových pohledů na tajemství toho, co je potřeba pro zachování optimální  funkce mozku po dlouhá léta.

Díky mému vzdělání v imunologii i neurovědě bylo zkoumání, jak vlastně  imunitní systém a mysl – dva klíčové systémy těla, které byly dříve považovány  za naprosto oddělené – fungují ve vzájemném souladu s cílem zachovat zdraví  mozku. Krátce řečeno, domnívám se, že imunitní systém – sí buněk a orgánů  v lidském těle, která nás brání proti chorobám – je klíčovým prvkem pro udržení  mozku v dobré kondici. Tato teorie nabízí možnost využít imunitní systém k udr­ žení optimálního zdravotního stavu mozku po celý život a předkládá novou na­ ději pro léčbu různých neurologických stavů, dokonce navrácení zestárlého moz­ ku do mladšího stavu.

Když jsem skončila doktorská studia imunologie pod vedením profesora Micha­ ela Sely a Edny Mozesové na Weizmannově ústavu věd, věřilo se, že ačkoliv je imu­ nitní systém nezbytný pro regeneraci všech jiných tkání lidského těla, mozku se to  netýká. Tento obecně panující názor byl založen na funkci hematoencefalické barié­ ry, která umožňuje optimální zachování stabilního prostředí mozku pro jeho jemné  a přesné každodenní operace. Připadalo mi téměř paradoxní, že by se tak životně  důležitý orgán jako mozek, který není možné transplantovat, „vzdal“ takové neoce­ nitelné pomoci imunitního systému. To byla chvíle, kdy jsem se rozhodla připojit se  k výzkumné skupině vedené profesorem Bernardem Agranoffem na Michiganské  univerzitě v Ann Arboru, která se v té době (1978) nacházela na čelním místě v obo­ ru regenerace centrální nervové soustavy. A v této laboratoři jsem se poprvé setkala  s tím, že centrální nervová soustava se nedokáže po poškození uzdravit.

– AUTORSKÁ PŘEDMLUVA –

15

Když jsem se vrátila do Weizmannova ústavu věd vyzbrojena širším povědo­

mím o mozku a imunitním systému, cítila jsem, že uzrál čas ověřit si své do­

mněnky, že imunitní systém je důležitý i pro regeneraci mozku a míchy. Domní­

vala jsem se, že omezená schopnost mozku mít prospěch z imunitního systému 

není úmyslně evoluční volbou, ale spíše výsledkem evolučního kompromisu, kdy 

je v případě výskytu patologie v mozku značně omezen přístup pomoci imunit­

ního systému do mozku, aby zůstalo zachováno optimální prostředí pro fungová­

ní zdravého mozku. Přesto mi to trvalo několik let, než jsem se dostala do tako­

vého vědeckého stadia, že jsem mohla jít po této linii výzkumu a udělat z ní své 

životní dílo. 

Od roku 1998 se mému týmu na Weizmannově ústavu věd daří přicházet 

s experimentálními důkazy, které dokládají, že spolu imunitní systém a mozek 

„komunikují“. Jako první jsme vyslovili myšlenku, že imunitní systém hraje ne­ postradatelnou roli při zachovávání zdraví a správné funkce mozku po celý život.  Když tento systém selže, mohou propuknout latentní onemocnění mozku a může  se začít projevovat úpadek kognitivních funkcí.

Nebylo  snadné  vyjádřit  pochybnosti  o tradičním  dogmatu.  Jak  je  často 

ve vědě běžné, za své nekonvenční myšlení jsem si vysloužila hojnou kritiku. 

Když jsem stála na počátku své cesty, mnoho kolegů mne varovalo, že dělám  velkou chybu a ženu se do slepé uličky, která by mohla znamenat promrhaná léta  a zničení reputace. Byly chvíle, kdy jsem si myslela, že mí kolegové měli pravdu,  zdálo se totiž, že má práce nikam nevede. Jak se však hromadila fakta a do sklá­ danky přibývaly další a další kousky, začala jsem pociovat mnohem větší důvěru  ve svou teorii a nepřestala jsem v hledání hlubšího vysvětlení. K mému překva­ pení jsme zjistili, že závislost mozku na imunitním systému je mnohem masivněj­ ší a rozsáhlejší, než jsem si kdy představovala.

Nyní – dlouhou dobu po mých prvních objevech uveřejněných v roce 1998 – 

je zřejmé, že výbuch mé vědecké představivosti, který mne vrhl na tuto cestu, – 

za podpory generací výtečných studentů, kteří se ke mně připojili, věřili v mé 

– AUTORSKÁ PŘEDMLUVA –

16 představy a pomohli mi je vybudovat a podpořit – nás přivedl blíže cíli. Mou  prací nyní je rozšířit výzkum v naději, že nalezneme léčbu pro mnohá onemoc­ nění mozku. Imunitní systém, který byl kdysi vnímán jako padouch, je nyní po­ stupně akceptován jako klíčový hráč v procesu regenerace, hráč, kterého je po­ třeba spíše přizpůsobit než zcela zavrhnout.

Když jsem se rozhodla, že napíšu toto resumé svého vědeckého úsilí, oslovila 

jsem Anat Londonovou, někdejší doktorandku, s níž jsem vedla dlouhé vědecké  debaty a s níž mě bavilo přemýšlet i psát.

„Ještě během svých studií na vysoké škole jsem se poprvé doslechla o Mi­

chal Schwartzové,“ vzpomíná Anat. „Tehdy jsem navštívila přednášku profe­ sora Benjamina Sredniho, někdejšího vedoucího vědeckého oddělení izrael­ ského ministerstva zdravotnictví a ředitele Ústavu pro výzkum rakoviny,  AIDS a imunologie (Cancer, AIDS, and Immunology Research Institute –  CAIR) izraelské Bar­Ilanovy univerzity. Sredni přednášel o rakovině a imu­ nitní reakci. Mluvil o tom, jak imunitní systém určuje, zda onemocníme  a jak se uzdravíme. Představil Michal Schwartzovou jako průkopnickou vý­ zkumnou pracovnici na Weizmannově ústavu věd. Mluvil o tom, jak se od­ vážně pustila proti obecnému názoru a ukázala, že imunitní systém, o němž  se tehdy myslelo, že žádným způsobem nepřijde do styku s mozkem, ve sku­ tečnosti chrání mozek před rozvojem různých patologií a je životně důležitý  pro jeho každodenní údržbu. Bylo to tak fascinující. Tehdy jsem pochopila,  že se s ní musím setkat.“

Když Anat začala magisterské studium na Weizmannově ústavu věd, přišla 

se mi představit a rozhodly jsme se, že by mohla začít u mne v laboratoři krátkou 

praxí. „Z této krátké praxe se nakonec stalo sedm dlouhých let společné cesty,“ 

vzpomíná Anat, „během nichž jsem měla tu čest pracovat s dr. Schwartzovou 

a být součástí jejího vědeckého nadšení.“

„Dr. Schwartzová mne inspirovala a motivovala svým entuziasmem pro 

výzkum, svou nekonečnou vášní nabývat nových znalostí a neutuchajícím úsi­

– AUTORSKÁ PŘEDMLUVA –

17

lím dosáhnout vědeckých výsledků, které by případně mohly být ku prospěchu 

lidstva.“

Anat byla nadšená, když slyšela, že bych ráda své objevy přiblížila i lidem 

mimo vědeckou obec. Rozhodly jsme se napsat tuto knihu společně a zpřístupnit 

tak mou vědeckou teorii i jiným lidem, kteří by rádi věděli, jak se mozek udržuje 

v kondici, jak je možné vylepšit si mentální zdraví a jak posílit mozek a mysl 

využitím síly imunitního systému. 18

PODĚKOVÁNÍ

V

ědecký výzkum, o němž se v této knize píše, by nemohl proběhnout bez 

přispění výjimečných studentů, kteří mi v něm pomáhali. Někteří z nich  se mnou strávili dny, večery i noci, kdy jsme si vyměňovali nápady, hádali se,  bojovali i popouštěli uzdu fantazii. Tyto dlouhodobé debaty vedly v každé gene­ raci studentů ke značnému posunu blíž pochopení věci. Každý takový posun  vyžadoval dalších pět let ověřování a vytváření dodatečných milníků – až z toho  všeho vznikla tato kniha.

Také bych ráda poděkovala svému milovanému bratrovi Nathanu Hevrony­

mu, úspěšnému obchodníkovi a skvělému člověku, s nímž jsem sdílela své myš­ lenky a jenž ve mne věřil. Společně jsme se rozhodli vynaložit veškeré možné  úsilí a převést svoje poznatky v něco prospěšného pro všechny lidi na světě.  Zvláště pak chci poděkovat svému drahému manželu, profesorovi Michaelu Ei­

senbachovi, který mi dával sílu pokračovat na této kostrbaté cestě a podporuje 

mne po celé ty roky přesčasů, odhodlání a boje. A v neposlední řadě děkuji svým 

– PODĚKOVÁNÍ –

20

milovaným dětem Orit, Osnat, Eyalovi a Tomerovi, kteří na mne jsou bezpochy­

by pyšní, ale určitě pocítili, že se o mne dělí s mým zápalem pro vědu, s mým 

výzkumem a mými studenty.

Největší  část  mé  vědecké  cesty  popisované  v této  knize  se  uskutečnila 

na Weizmannově ústavu věd, jednom z předních multidisciplinárních výzkum­

ných ústavů světa, který nabízí výjimečně dobrou vybavenost a vědecky oboha­

cující prostředí. S touto knihou mi pomohlo mnoho talentovaných lidí, z nichž 

bych ráda jmenovala Geniu Brodsky, která mi pomáhala s grafickým návrhem 

obrázků, a Ann Downer­Hazellovou, která připravila knihu k vydání. Ráda bych 

rovněž poděkovala profesoru Avrahamu A. Levymu a členům svého týmu, kteří 

se mnou sdíleli své cenné myšlenky a poznámky.

ÚVOD

V

ěda, technika i medicína v minulém století dokázaly téměř nemožné, když 

umožnily vymýcení různých nemocí a omezení předčasných úmrtí. V roce 

1913 byla očekávaná délka života u průměrného Američana padesát let, prů­

měrná Američanka mohla žít o pět let déle. V roce 2013 se může muž Američan 

dožít v průměru sedmdesáti sedmi let a žena Američanka osmdesáti dvou let, 

což představuje zisk téměř třiceti let. Podobně je tomu i ve Velké Británii a v Ev­

ropě. V žebříčku délky života se Spojené státy řadí na 35. místo. Monako, Japon­

sko a Island vykazují nejvyšší očekávanou délku života: dá se očekávat, že žena  narozená v Monaku oslaví své devadesáté narozeniny. Žijeme delší, zdravější ži­ voty, než kdy lidé ve své historii žili. 

A v tom spočívá paradox. Protože žijeme déle, obáváme se útrap spojených 

se stářím. Pro sedmdesát osm milionů lidí, kteří se narodili po druhé světové  válce a kteří se v současnosti stávají seniory, není vždy stárnutí vítanou vyhlíd­ kou. Jen pouhá myšlenka, že stárnou, je pro mnoho lidí této generace nesnesitel­

– ÚVOD –

22

ná a jsou ochotni zaplatit velké částky za privilegium, že zůstanou mladými. 

Neobáváme se pouze vrásek nebo snížení sexuální žádostivosti, obáváme se ne­

mohoucnosti a slabomyslnosti stejně jako ztráty identity, nezávislosti a schop­

nosti rozhodovat sami za sebe. Navíc naše mentální zdraví ohrožují deprese 

a onemocnění mozku, jako jsou Alzheimerova a Parkinsonova choroba.

Mozek, ta část těla, která určuje, kdo jsme, je sítí vzájemně propojených 

biologických spojů (neuronů), které slouží jako styčné rozhraní se světem kolem 

nás. Umožňuje pojmout záplavu vjemů, uspořádat je do jasné zprávy a předepíše, 

jakým způsobem na tuto zprávu máme zareagovat. Přesně určí, jak se učíme 

a jak si pamatujeme věci, jak se chováme, jak se cítíme a jak vstupujeme do vzta­

hů s jinými lidmi. Formuje podstatu naší osobnosti. Avšak mozek také neustále 

podléhá náporu vnějšího prostředí, jemuž se musí přizpůsobovat, aby zajistil svo­

je optimální fungování. V opačném případě máme predispozice k řadě stavů, 

které mohou poškodit naše myšlení a mentální stabilitu. Pokud tyto stavy přetr­

vávají, mohou vést k depresím, stařecké demenci a chronickým chorobám, jako 

jsou Alzheimerova a Parkinsonova nemoc.

V následujících kapitolách představíme revoluční teorii, která tvrdí, že 

imunitní systém udržuje mozek v dobré kondici. Představíme nový pohled 

na mechanismus, díky kterému se mozek navzdory letům opotřebovávání udr­

žuje mladý, na to, jak si mozek udržuje svůj vrcholový výkon a jak obnovuje 

rovnováhu narušenou aktivitami, které jej vychylují pozitivním (poslech hud­

by), či negativním směrem (přetrvávající stres). Ukážeme, jak by na základě 

tohoto nového pohledu mohly být vyvinuty nové terapeutické postupy. Tyto 

informace chceme sdílet, abychom ukázali, jak si na základě nových objevů 

v oblasti výzkumu mozku a imunologie může každý udržovat mozek a mysl 

v lepší zdravotní kondici.

V minulosti byl mozek považován za autonomní orgán. Převládal názor, že 

se jedná o samostatnou tkáň, nepropojenou se schopnostmi imunitního systému 

bránit organismus, udržovat ho v kondici a napravovat vzniklé škody. Takovýto 

– ÚVOD –

23

pohled se z velké části zakládal na podobě struktury mozku a na interpretaci  pozorování mozků napadených nemocí.

Ve skutečnosti vychází většina toho, co víme o fungování zdravého těla,  z pozorování pacientů trpících nějakou nemocí či takových, jejichž organismus  nefunguje řádně z nějakého jiného důvodu. To často vede vědce k nesprávným  interpretacím nebo k tomu, že k odpovědi organismu na nepříznivé podmínky  přistupují, jako by byla pro organismus destruktivní. Někdy prostě přehlížejí  možnost, že by reakce organismu mohla odrážet snahu zjednat nápravu stavu,  která se nevydařila, či nevydařila dostatečně.

I na patologie mozku se takto nahlíží, takže buňky imunitního systému ob­ jevené v poškozeném mozku byly tradičně považovány za část problému. A od­ tud pochází zobecnění, že by se v každém případě mělo zabránit imunitním buň­ kám, aby se vyskytly v mozku, z čehož dále plyne široce aplikované a často  chybné nasazení steroidů za účelem oslabení imunitního systému.

V této knize se čtenář dozví o objevech, které tuto chybnou koncepci zcela  převrátily naruby. Cesta k takovémuto převratu dlouho zachovávaného dogma­ tu pro mne byla dlouhá a osobně bolestná, ale jak se říká: „Konec dobrý, všech­ no dobré.“ Nové objevy uskutečněné mým týmem ovlivňují výzkum v oblasti  vývoje léků na některé ze smrtelných onemocnění mozku. Tyto objevy rovněž  změnily způsob, jímž někteří kliničtí lékaři a vědci zacházejí a vypořádávají se  s poraněním mozku, míchy a s chronickými onemocněními, jako jsou Alzheime­ rova choroba nebo amyotrofická laterální skleróza (známá též jako ALS nebo  Lou Gehrigova choroba).

Výzkum prezentovaný v této knize ukazuje, že mozek a imunitní systém jsou  dva navzájem úzce propojené celotělové systémy – že se pouze navzájem nedotý­ kají, jak dlouho badatelé věřili. Ačkoliv není „bezdrátový“ imunitní systém sou­ částí sítě neuronů v mozku, představuje nezbytnou podporu pro vytvoření opti­ málního rámce, v němž může mozek řádně fungovat a regenerovat.

V roce 1999 jsem zveřejnila teorii protektivní autoimunity, která předkládá 

– ÚVOD –

24 možnost, že imunitní systém, který rozpoznává mozek, je nezbytným prvkem pro  udržení zdravého mozku, očí a míchy. V dnešní době je tato teorie vědeckou obcí  přijímána ve větším rozsahu, a to i některými z vědců, kteří zpočátku byli mými 

nejhlasitějšími kritiky. Otázkou tedy již není, zda buňky imunitního systému 

udržují mozek zdravý a zda představují nedílnou součást jeho fungování, ale jak 

k tomu dochází a jakým způsobem můžeme zajistit, abychom neuroimunitu vy­

užívali efektivně po celý svůj život, zvláště pak ve stresových situacích a v době 

stárnutí.

Tato kniha vás provede radostnými i zoufalými momenty mého výzkumu. 

Budete vedle nás stát u laboratorního stolu a sledovat průběh našich experimen­

tů. Bude svědky zrodu nápadů, triumfů i nezdarů, ale i momentů překvapení, 

které vedly ke vzrušujícím poznatkům v oblasti udržování mozku v kondici a re­

generace. A nakonec spolu s námi zhodnotíte nápady a plány vedoucí k využití 

nově nabytých znalostí ke zlepšení života člověka. Doufám, že vám tato kniha 

přinese lepší náhled na to, jak imunitní systém prospívá nervové soustavě a jak 

zajistit, aby byl imunitní systém stále v kondici a dokázal tak vylepšit váš život, 

případně vás ochránil před nemocemi. Ačkoliv se často považuje za samozřej­

most, mozek je orgánem, který nebudeme nikdy schopni transplantovat. Zatím­

co srdce, ledviny, játra a další orgány jsou transplantovatelné, bez ohledu na to, 

jakých výsledků dosahují technologie a znalosti v tomto oboru, mozek ani mícha 

nebude nikdy možné zcela nahradit. Proto bychom měli rozluštit mechanismus, 

jímž tělo udržuje mozek a míchu v chodu, navzdory letům užívání a opotřebová­ ní, a naučit se tohoto mechanismu využívat při terapiích.

Ve slovníčku v závěru této knihy naleznete dobře srozumitelný souhrn vě­

deckých pojmů a konceptů, který vás seznámí se základy nezbytnými pro poro­

zumění dalšímu textu v knize. Chcete­li se v úvodu krátce věnovat základům 

nervové anatomie a imunitního systému, doporučuji začít tímto slovníčkem (viz 

oddíl Základní pojmy, str. 167). Pokud jsou vám základní informace týkající se 

mozku a imunitního systému známy, můžete rovnou začít první kapitolou.

– ÚVOD –

25

Poznámka: Tato kniha představuje souhrn mého vědeckého úsilí, které ved­

lo k revolučnímu pohledu na vztah mezi imunitním systémem a myslí. Tuto kni­

hu jsem napsala společně s tehdejší doktorandkou a stávající vědeckou konzul­

tantkou své laboratoře Anat Londonovou. Osobní názory a příběhy uvádím 

v první osobě jednotného čísla, zatímco mluvím­li o „nás“, mám na mysli někdy 

svůj celý výzkumný tým, někdy mne s Anat, někdy člověka obecně nebo lidstvo 

jako celek, ale z kontextu by mělo být vždy jasné, o jaké „my“ zrovna jde.  26

27

ZKRATKY

ADHD  hyperkinetická porucha (HKP),  

porucha pozornosti s hyperaktivitou

ALS  amyotrofická laterální skleróza

AMD  věkem podmíněná makulární degenerace

BDNF  mozkový neurotrofický faktor

CNS   centrální nervová soustava

GFP  zelený fluorescenční protein

NGF  nervový růstový faktor

PTSD  posttraumatická stresová porucha

RRMS  relaps­remitentní forma roztroušené sklerózy

SOD1  superoxid dismutáza 1 28

29

KAPITOLA

1

Nový prvek ve spojení  

mezi tělem a myslí

Imunitní systém

N

a počátku 30. let 16. století se René Descartes procházel ulicemi Amste­

rodamu a tu a tam se zastavil u řezníka v krámě. Nenakupoval maso 

na oběd, nýbrž pořizoval hovězí kýty a další kusy masa, aby je mohl pitvat. 

Descartes, Francouz proslulý svým přínosem v oboru filozofie a matematiky, byl 

totiž i zapáleným badatelem v oblasti anatomie. A pitval i lidská těla, když se 

k nim dostal. Chtěl totiž přijít na to, kde sídlí lidská duše. Dokáže duše oživit 

tělo? Nebo je tělo spíše něco jako stroj?

Ve svém díle Pojednání o člověku, které bylo publikováno po jeho smrti – 

v roce 1664  – , Descartes tvrdí, že fyziologie člověka a jeho chování se odvozují 

ze stejných principů jako celý fyzický vesmír. Na lidské tělo nahlížel jako na stroj 

podobný „hodinám, umělým fontánkám a mlýnům“, který funguje na základě 

fyzikálních zákonů a závisí „pouze na celkovém stavu lidských orgánů“. Jeho 

vysvětlení mluvilo o systému nervových vláken, která přenášejí zprávy do mozku 

– NOV PRVEK VE SPONENÍ ME N TĚLEM A M SLÍ –

30 a z něj, a byl prvním člověkem, který se zamýšlel nad tím, že bezděčná reakce  organismu by mohla být způsobena stimulací smyslových čidel – šlo o revoluční  myšlenku, která byla o století později nazvána reflexem.

Navzdory komplexnímu pohledu na chování byl však Descartes stále člově­

kem 17. století. Jeho bádání značně ovlivňovala doktrína katolické církve o duši.  Z jejího úhlu pohledu mohl člověk zvednout tužku, pouze pokud k tomu dala  pokyn svalům jeho duše. Descartes přišel s termínem dualismus, který měl po­ psat mysl a tělo jako dvě různé entity, které spolu přicházejí do styku v malém  útvaru v mozku, v epifýze. I když bylo Descartesovo pojetí komplexního systé­ mu, který vysílá i přijímá smyslové stimuly a na jejich základě určuje odpově  těla, správné, chybně se domníval, že jde o systém ovládaný „hybateli duše“, kte­ ří smyslové informace převádějí. Tento názor nazval Gilbert Ryle o tři staletí  později posměšně dogmatem ducha ve stroji.

1

Názory na to, kde sídlí lidské vědomí, se v průběhu staletí měnily: od do­

mněnky, že se „duše“ nachází zcela vně fyzické tělo, se přešlo k tomu, že vědomá 

část našeho fyzického bytí sídlí v mozku, jenž je od zbytku těla oddělený, ale 

současně jej řídí. Tato otázka – kde se nachází já – nedala spát vědcům po stale­

tí. V této kapitole se dozvíte, jak se dříve filozofové a lékaři stavěli k mozku 

a k mysli a jak nahlíželi na propojení mezi tělem a myslí. A tím, že uvedeme 

nového a neočekávaného aktéra – imunitní systém  – , dojde i na zvrat v celém 

dobrodružném příběhu. Jestliže, jak dnes víme, mozek řídí naše rozumové, emo­

cionální a fyzické pochody prostřednictvím sítě neuronů, pak imunitní systém 

má na starosti úpravu „prostředí“, v němž tyto neurony fungují, tak aby zajistil 

optimální rámec pro řádné fungování mozku bez narušování jeho funkce. Jinými 

slovy, imunitní systém není součástí sítě neuronů mozku, spíše je to systém, kte­

rý zodpovídá za správné vyladění celého organismu, a tedy i za řízení mozku. 

Imunitní  systém  považujeme  za centrální  koordinační  mechanismus,  který 

umožňuje, aby veškerá fyziologie mysli a těla spolupracovala v harmonickém 

vztahu.

– NOV PRVEK VE SPONENÍ ME N TĚLEM A M SLÍ –

31

POHLED DO HISTORIE: KDE SÍDLÍ MYSL?

Koncem 18. století byl Franz Joseph Gall, německý lékař a anatom, mezi první­

mi, kteří se domnívali, že každý akt chování je ovládán specifickou oblastí moz­ ku. Podle tohoto názoru se v mozku nacházejí místa, která jsou spojená s jakým­ koli chováním, které vás jen napadne, a to včetně štědrosti, smyslu pro humor,  umění udržet tajemství nebo talentu na matematiku, architekturu či hudbu.  Gallův názor byl považován za kontroverzní, jelikož se někteří filozofové a inte­ lektuálové zdráhali přijmout myšlenku, že každá mentální funkce má specifický  fyziologický základ. Koncept neexistence duše či ducha ve stroji byl na ně prostě  příliš.

2

Touha odhalit, jak je ovládáno chování lidí, se neprobudila až u Descartesa 

nebo Galla. Nejstarší známou zmínku o mozku, o symptomech a prognózách 

pacientů se zraněním hlavy obsahuje papyrus Edwina Smithe (cca 1600 př. Kr.). 

V průběhu následujících staletí však nepřikládali mozku velký význam ani Egy­

pané, ani někteří Řekové. To může vysvětlovat, proč egyptští kněží při mumifi­

kaci tak pečlivě ukládali srdce a další orgány, zatímco mozek ne. Filozofové jako  např. Aristoteles považovali za sídlo mysli zodpovědné za lidské emoce a myšlen­ ky srdce. Srdce si své metaforické propojení s lidskými emocionálními stavy  uchovalo dodnes např. ve výrazech jako „zlomilo mu to srdce“ nebo „má srdce  z kamene“.  Jiní  filozofové  jako  např.  Pythagoras,  Hippokrates  a Platon  však  za zdroj intelektu, emocí a logického myšlení považovali spíše mozek než srdce.

3

Scholastická tradice, z níž rovněž vyrůstal Descartes, byla z velké části zalo­

žena na biomedicínských textech pocházejících od řeckého lékaře Galéna, nej­

vlivnějšího a nejuznávanějšího filozofa své doby. Galén působil jako lékař při 

škole  římských  gladiátorů  –  tato  práce  nabízela  mladému  lékaři  nepřeberné 

množství zkušeností s léčením zranění hlavy. Galén dokládal, že mozek hraje 

hlavní roli, pokud jde o ovládání pohybu i chování člověka. Sám patřil mezi 

Řeky, kteří věřili, že mysl a tělo tvoří jeden celek. V době, kdy Descartes činil 

– NOV PRVEK VE SPONENÍ ME N TĚLEM A M SLÍ –

32 první kroky k odhalení vztahu mezi myslí a tělem, byly otázky vztahu mysli nebo  duše k fyzickému tělu a otázky role mozku v propojení obou stále předmětem  sporu.

 4

Řada průlomových objevů v technice a technologii od doby vzniku Descar­

tesovy doktríny umožnila, že badatelé pochopili, že nervový systém je zodpověd­ ný za naše chování, a odhalili, jak funguje. V 19. století přišel italský vědec Ca­ millo Golgi s metodou barvení pomocí roztoku dusičnanu stříbrného, díky níž  bylo možné zobrazit sí neuronů v mozku. Později Golgiho metodu vylepšil špa­ nělský anatom Santiago Ramón y Cajal, jenž se stal otcem současné neurovědy,  a zmapoval jednotlivé nervové buňky. Ramón y Cajal ukázal, že neurony jsou  jednotlivé, naprosto samostatné buňky, ve své fyzické povaze komplexní. Doká­ zal, že se každý neuron skládá z těla, dendritů podobných prstům, které sbírají  informace a přenášejí je do těla neuronu, a z dlouhého axonu, který vychází  z těla neuronu a přenáší informaci až na jeho druhý konec, kde dochází ke spo­ jení s jinou cílovou buňkou (obr. 1).

5

Objevy Ramóna y Cajal z něj učinily snad největšího neurovědce všech dob. 

Jeho závěry se staly základem veškerého dalšího výzkumu mozku. Jako mladík 

chtěl být malířem, a tak dokázal s použitím Golgiho metody barvení sestavit celý 

soubor kreseb nervových buněk, které jsou výjimečné i svou krásou. 

V roce 1923 napsal Ramón y Cajal sta o svém hledání tajemství vnitřního 

fungování mozku, v níž popsal „buňky svou formou velice delikátní a elegantní“ 

jako „tajemné motýly duše, jejichž třepetající se křídla snad jednoho dne, kdo ví, 

vrhnou paprsek světla na tajemství duševního života člověka“. 

Využiji­li metaforického označení neuronů Ramóna y Cajal jako tajemných 

motýlů duše, pak mne výsledky našeho výzkumu mohou vést k označení imunit­

ního systému jako nektaru, potravy těchto motýlů, který je udržuje v kondici 

a v bezpečí.

Současníkem Ramóna y Cajal byl rakouský neurolog Sigmund Freud, zakla­

datel psychoanalýzy a vysoce kvalifikovaný lékař, který měl hluboké znalosti 

– NOV PRVEK VE SPONENÍ ME N TĚLEM A M SLÍ –

33

Obr. 1. Originál kresby Ramóna y Cajal, který předsta

vuje neurony v mozku králíka (1896, černý inkoust a tuž

ka). Dendrity podobné prstům jsou jasně zvýrazněny.

Ramón y Cajal Legacy. Instituto Cajal (CSIC). Madrid

(Španělsko).

– NOV PRVEK VE SPONENÍ ME N TĚLEM A M SLÍ –

34 fyzické struktury mozku. Jednou z raných Freudových vědeckých publikací byla  studie o nervových buňkách raka zveřejněná v roce 1882. Aniž by Freud znal  dílo španělského vědce, dospěl ke stejnému závěru jako Ramón y Cajal – a sice  že nervová buňka je samostatnou jednotkou.

Tím, že Freud pronikl hluboko do podstaty lidské psychologie, pochopil, že 

emocionální život a osobnost člověka jsou v úzké souvislosti s rodiči, s minulými  zážitky a s prostředím, v němž se pohybuje. Tvrdil, že dokáže vyřešit problémy  svých pacientů tím, že je nechá volně mluvit o svých myšlenkách a vzpomín­ kách. Tato praxe dala později vzniknout zcela samostatnému odvětví medicíny.  V současnosti, kdy se každý duševní stav řeší nejprve nasazením léků, však nej­ spíš klasická freudovská psychoanalýza ztratila část svého věhlasu. Navzdory  tomu, že byl původně lékařem a expertem v neuroanatomii, nedokázal Freud  vysvětlit svá pozorování a následné hypotézy v medicínských termínech. Id, ego  a superego se nemohly nacházet v mozku. Ani dvě stě let po Descartesovi Freud  nepochopil vztah těla a mysli. Ducha se stále nepodařilo vyhnat ze stroje.

6

Spojit specifické chování s různými částmi mozku se podařilo až v polovině 

19. století britskému neurologovi J. Hughlingsi Jacksonovi. Při studiu epilepsie  získal důkazy o tom, že různé části mozku řídí různé motorické a senzorické  funkce. Později pak Ramón y Cajal a další prokázali, že určité skupiny neuronů  v mozku propojené s jinými skupinami ovládají různé mentální funkce.

7

Díky novým nástrojům a technikám, které neměli Ramón y Cajal ani Freud 

k dispozici, dospěla současná neurověda k mnohem hlubšímu pochopení fyzikál­ ních procesů, které v mozku probíhají a které jsou zodpovědné za mnohé činnos­

ti mysli. Americký neurobiolog Eric Kandel, nositel Nobelovy ceny za fyziologii 

a lékařství z roku 2000, zkoumal interakce neuronů v centrální nervové sousta­

vě mořských plžů a stejně jako mnoho vědců jeho generace nabídl nový pohled 

na buněčné a molekulární mechanismy, v nichž spočívá proces učení a vytváře­

ní paměti. Badatelé dnes díky technologickým pokrokům mohou slyšet elektric­

ké impulzy při průchodu axonem a určit molekuly, které umožňují neuronům 

– NOV PRVEK VE SPONENÍ ME N TĚLEM A M SLÍ –

35

přenášet signály v rámci nervového systému. Konkrétní mentální funkce se po­ dařilo spojit se specifickými oblastmi mozku a ve stejné době výzkumníci zjistili,  jak dokáže tyto funkce mozek přesunout ze své zraněné části do jiné oblasti.  Nové technologie umožnily sledovat aktivní neurony v reálném čase v mozku  živých zvířat a lidí, a to pomocí techniky nazvané funkční zobrazování magne­ tickou rezonancí neboli fMRI.

8

PŘEDSTAVUJE IMUNITNÍ SYSTÉM SPOJENÍ MEZI TĚLEM A MYSLÍ?

Tato filozofická debata týkající se dualismu těla a mysli probíhá po staletí a stejně 

tak dlouho se hledá odpově na otázku, zda je mysl/duše součástí fyzických 

vlastností těla. Nyní, kdy je díky velkému pokroku v oblasti neurovědy již zná­ mo, že v mozku jsou umístěny mnohé funkce vědomí, získal dualismus těla a my­ sli zcela nový význam. V současné době probíhají výzkumy s cílem odhalit, jak  dokáže mozek vykonávat tolik sofistikovaných a rozdílných úkolů tak přesně,  precizně a po celou dobu života jednotlivce. Objevují se nové otázky: Pomáhá  mysli po tak dlouhou dobu udržet mozek v kondici i zbytek těla? Je mozek na­ prosto autonomní, nebo je ovlivňován ostatními částmi těla?

Descartes a jeho současníci, stejně jako celá řada dalších, ve svých debatách 

o propojení mezi myslí a tělem nikdy ani nezvažovali imunitní systém jako sou­

část rovnice. To však není až tak překvapující, protože v té době ještě nebyl 

imunitní systém objeven. Výzkum, který vedl k objevu mikrobiální teorie, byl 

stále ještě v plenkách a pochopení role, kterou hraje imunitní systém pro ochra­ nu organismu, bylo hudbou budoucnosti. Ještě v polovině 19. století se lidé do­ mnívali, že nemoci byly způsobovány miasmaty. Pokrok však pomalu přicházel.  Na počátku 18. století Mary Wortley Montaguová, manželka britského velvy­ slance v Turecku, naočkovala své vlastní děti poté, co viděla, jak místní lékaři  v Istanbulu očkují děti hnisem z mírných případů planých neštovic, aby zabráni­ li smrtelné epidemii. V 90. letech 18. století si Edward Jenner všiml, že dojičky 

– NOV PRVEK VE SPONENÍ ME N TĚLEM A M SLÍ –

36 krav, které se nakazily kravskými neštovicemi, byly do značné míry imunní vůči  planým neštovicím. Použil tedy absces z jejich lézí způsobených kravskými nešto­ vicemi k vakcinaci zdravých jednotlivců a u těch se poté, co byli vystaveni ná­ kaze planých neštovic, choroba neprojevila.

O něco později prokázali Louis Pasteur a Robert Koch, že mikroorganismy 

mohou být původci nemocí. Jejich objev umožnil proniknout do podstaty věci  a pochopit funkci buněčné imunity a protilátek a vedl k vývoji léčby syntetický­ mi antibiotiky.

Po většinu 20. století imunologové věřili, že imunitní systém stvořila příroda, 

aby nás chránil před invazí ohrožujících patogenů. Ke konci století byly objeveny  další funkce imunitního systému, jako např. jeho schopnost udržovat tkáně v kon­ dici, hojit neinfekční „sterilní“ rány a vypořádat se s vnitřními nepřátelskými lát­ kami, jakými mohou být třeba nebezpečné molekuly vytvářené vlastním orga­ nismem  nebo  vlastní  buňky,  když  se  z nich  stanou  rakovinné  buňky.  Krok  za krokem bylo rozpoznáváno čím dál víc součástí imunitního systému a byla od­ halena jeho role při obraně a udržování organismu. Mozek však stále nepředstavo­ val součást tohoto tématu, z velké části kvůli své unikátní anatomii – skrývá se až  za několika bariérami.

9

Když jsem zahajovala svou kariéru v oblasti neurovědy jako 

mladá postgraduální výzkumnice s doktorským titulem z imunologie, měla jsem  pocit, že je vysoce nepravděpodobné, aby se tak přesný a dokonalý systém, jakým  je centrální nervová soustava, zcela vzdal podpory imunitního systému.

Spolu s mými studenty jsme si položili první otázky: Je možné, že imunitní 

systém ochraňuje i mozek? Je možné, že nějak ovlivňuje způsob, jak myslíme 

a cítíme, nebo dokonce jak se přizpůsobujeme nekonečným změnám a výzvám, 

které se objevují v našich životech? Je možné, že imunitní systém je tím, jenž 

umožňuje regeneraci mozku, nejdůležitějšího orgánu, opotřebovaného celoživot­

ním používáním?

I když byla imunitnímu systému přisouzena nejvyšší důležitost při udržová­

ní tkání v kondici a při jejich regeneraci, nepředpokládalo se, že by z něj měly 

– NOV PRVEK VE SPONENÍ ME N TĚLEM A M SLÍ –

37

prospěch všechny orgány. Dlouho se věřilo, že některým částem našeho orga­ nismu imunitní systém nepomáhá v takovém rozsahu jako jiným. Mezi ty, kte­ ré čerpají jen omezené výhody a které se nazývají místy s imunitním privilegi­ em,  patří  mozek,  mícha  a oční  sítnice:  prvky  centrální  nervové  soustavy.  Experimenty z počátku 20. let 20. století dokázaly, že pokud jsou nádorové  buňky transplantovány do mozku, mohou růst a žít po delší dobu než nádory  přenesené do kůže, ty byly okamžitě napadeny imunitními buňkami. Tyto ex­ perimenty ještě více podpořily názor, že imunitní buňky, které obecně brání  přijetí cizích transplantátů, nejsou za normálních podmínek v mozku činné.  Ještě  i generace,  která  přišla  po těchto  experimentech,  považovala  mozek  za zapečetěný systém obklopený bariérami, které dovnitř nevpustí většinu bu­ něk a molekul přenášených krví.

10 

Jelikož kdysi vědci věřili, že imunitní buňky nejsou v mozku přítomny, zůstá­ valy obory neurověda a imunologie dlouho oddělené. Na svém počátku se studi­ um mozku a imunity zabývalo pouze otázkou, jak zabránit imunitním buňkám,  aby napadaly mozek a další části centrální nervové soustavy při různých patolo­ gických stavech, jako např. při roztroušené skleróze, onemocnění, při němž imu­ nitní buňky napadají mozek. O případných přínosech imunitního systému pro  centrální nervovou soustavu se tedy ani neuvažovalo. Právě naopak, imunitní  systém byl považován za hlavní hrozbu mozku. 

Můj tým se ovšem začal ptát: Skutečně evoluce ponechala mozek obehnaný  zdí, odkázaný zůstat bez pomoci imunitního systému? Tato otázka ukázala vý­ zkumu interakce mezi mozkem a imunitou nové cesty.

Tým tvořený mými studenty a mnou v roce 1998 převrátil výše uvedené  dogma vzhůru nohama, a to když předložil teorii o tom, že mozek si udržel schop­ nost dovolit imunitnímu systému mu pomoci. V té době již bylo přijato jako fakt,  že mysl je součástí fyzického organismu. Ukázali jsme, že imunitní systém před­ stavuje způsob, jak naše tělo udržuje mozek a mysl v dobré kondici. Přidali jsme 

tak další klíč k rozluštění hádanky o spojení mezi tělem a myslí.


– NOV PRVEK VE SPONENÍ ME N TĚLEM A M SLÍ –

38

MOHLY BY IMUNITNÍ BUŇKY FORMOVAT MYSL?

Od roku 1998 prokazuje výzkum mé skupiny mnohem užší provázanost mezi  fyzickým tělem a vnitřním fungováním mysli. Naše práce odhalila úzký vztah  mozku k imunitnímu systému. Prokázali jsme, že imunitní systém hraje ústřední  roli ve fungování a údržbě mozku, a není tak ničím menším než „nektarem“, 

který živí „tajemné motýly“ Ramóna y Cajal.

Počátek 21. století byl ve znamení celé řady experimentů, které změnily neu­

rovědu. Náš vlastní výzkum odhalil, že imunitní buňky řídí utváření mozkových 

kmenových buněk, formují kognitivní aktivity, jako jsou proces učení a zapama­

tování, a ovlivňují náladu člověka a jeho schopnost vypořádat se se stresem. 

Všemi těmito způsoby imunitní systém napomáhá formování mysli. Ačkoliv ta­

kovéto imunitní buňky nejsou pravidelně přítomny v mozku a nejsou nedílnou 

součástí celého systému sítě, víme již nyní, že je možné je najít na konkrétních 

místech v okrajových částech mozku. Jakmile mozek požádá o pomoc, imunitní 

buňky ji vzdáleně poskytnou prostřednictvím molekul dopravených do mozku 

nebo řízeným vstupem s cílem opravit poškozenou část mozku.

11

Náš výzkum nabízí nový náhled na vztah mezi tělem a duší. V minulosti 

otázka zněla, zda se mysl nachází uvnitř těla, v mozku, jako část fyzické existen­ ce člověka, a pokud ano, jak ovlivňuje tělo. Dnes se však ptáme trochu jinak:  Může mysl pracovat náležitě po několik desetiletí, aniž by potřebovala zbytek  těla bez mozku? Jak zjistíte, dovolíme si tvrdit, že fyzická kondice lidského těla  určuje stav mysli, ovlivňuje způsob myšlení a uvažování člověka, proces učení  i způsob  vyjadřování  emocí.  Činí  tak  prostřednictvím  imunitního  systému. 

V následujících kapitolách se ukáže jakým způsobem (obr. 2).

Tyto nové objevy vydláždily cestu nové jednotné teorii, která se na imunitní 

systém dívá jako na klíčového hráče ve fyziologii mozku a mysli, jejíž zhroucení  může způsobit různé patologie centrální nervové soustavy včetně těch v mozku, 

míše a v oblasti očí. 

– NOV PRVEK VE SPONENÍ ME N TĚLEM A M SLÍ –

39

Tato jednotná teorie, kterou zde poprvé systematicky odhalíme, nás vedla 

k tomu, abychom mozkové i míšní patologie, stejně jako mentální zdraví, viděli 

v novém světle. Inspirovala nás, abychom prověřili neurologické patologie, jako 

jsou deprese, snižování kognitivních schopností způsobené stářím, Alzheimero­

vu a Parkinsonovu chorobu, zranění hlavy a poranění míchy a mnohé další po­

ruchy centrální nervové soustavy, a to vše s ohledem na imunitní systém. Poku­

sili jsme se vrhnout světlo na přirozenou obrannou funkci imunitního systému. 

Bylo by možné využít imunitních buněk člověka pro případnou léčbu nemocí 

a použít je jako strategii proti stárnutí tím, že zabráníme zhoršení imunitního 

systému? Máme v úmyslu se o to pokusit.

Obr. 2. Imunitní buňky zajišťují

podporu mysli.

signální molekuly

odvozené z mozku

imunitní buňky

tělo

mysl

mozek 40

KAPITOLA

2

Proces poznávání a stárnutí mozku

Imunitní buňky moudrosti

M

imořádné schopnosti lidí učit se, pamatovat si, vymýšlet příběhy, skládat 

symfonie  nebo  navrhovat  budovy  a vesmírná  plavidla  vždy  závisejí  na schopnosti jejich mozku přizpůsobit se neustále se měnícímu prostředí. Tato  schopnost se nazývá pružnost či plasticita mozku. V posledních desetiletích se  zřetelně ukázalo, že tato pružnost závisí na schopnosti mozku vytvářet nové sy­ napse mezi neurony, posilovat stávající synapse mezi těmito buňkami a vytvářet  nové neurony v průběhu života člověka. Tento proces se nazývá neurogeneze.  V době Ramóna y Cajal, otce moderní neurovědy, který prohlásil, že „v dospě­ losti se nervové dráhy v mozku nemění, jsou pevně dané a vše může odumřít,  ovšem nic se nedá zregenerovat“

1

, se však ještě ani neuvažovalo o tom, že by 

mozek dospělého člověka byl schopen vytvářet nové neurony.

Na počátku 60. let 20. století bylo dogma o neměnnosti mozku v dospělos­

ti poprvé zpochybněno americkým biologem Josephem Altmanem. Ačkoliv 

– PRO ES PO NÁVÁNÍ A STÁRNUTÍ MO KU –

42 pozoroval vytváření nových neuronů v mozku dospělého člověka a své výsled­ ky zveřejnil v prestižním časopise Science, byly jeho objevy opomíjeny po dlou­

há desetiletí. Až Elizabeth Gouldové, Fredu H. Gageovi a dalším vědcům se 

konečně podařilo rozbít stávající teorii tím, že ukázali, jak se v hipokampu, té 

části mozku, která je zodpovědná za učení a za pamě, nové neurony vytvářejí 

po celý život. Další výzkumy odhalily, že tvorba nových neuronů je nezbytným 

předpokladem pro učení a zvládání stresu, hraje důležitou roli v procesu stár­

nutí mozku a má vliv na onemocnění mozku, jako jsou Alzheimerova choroba 

nebo deprese.

2

Při hledání faktorů, které ovlivňují tvorbu nových neuronů, byli vědci silně 

zaujati skutečností, že vyvážená, dobrovolná fyzická aktivita zvyšuje počet no­

vých neuronů, které se v mozku vytvoří.

3

 Spolu se svým týmem jsem byla pře­

kvapena, jakou moc má tělo nad myslí, a začalo nás zajímat, jakým způsobem  převádí mozek fyzickou aktivitu na příkaz vytvořit nové neurony. Zeptali jsme  se, které faktory, jež se v těle během fyzické aktivity tvoří, by mohly mít na mysl  takový vliv. V roce 2006 jsem spolu se svými doktorandy Jonathanem Kipnisem  (v současnosti vyučuje na Virginské univerzitě) a Yanivem Zivem (v současnosti  působí na Weizmannově institutu věd jako starší vědecký pracovník) přemýšlela  nad tím, zda by imunitní systém mohl hrát roli prostředníka mezi tělem a moz­ kem během fyzick



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist