načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Netuctový případ a Zločin v nočním expresu – David Böhm; Ivo Hudeček

Netuctový případ a Zločin v nočním expresu

Elektronická kniha: Netuctový případ a Zločin v nočním expresu
Autor: David Böhm; Ivo Hudeček

Dva sympaticky "starosvětské" s humorem a dávkou bizarnosti podané detektivní případy, ve kterých se při vyšetřování setkají dva svérázní detektivové. Sympatickou detektivku ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 226
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: ilustroval David Böhm
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-0638-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dva sympaticky "starosvětské" s humorem a dávkou bizarnosti podané detektivní případy, ve kterých se při vyšetřování setkají dva svérázní detektivové. Sympatickou detektivku doplňují nápadité ilustrace. Ráno jako každé druhé, dokud však dosud celkem nudný a solidní finanční rada Dolnopolský nenajde botu. Botu, ve které dosud vězí lidská noha. To už životní rutinu zkrátka naruší. Pan rada se tak setkává s mladým detektivním inspektorem Hasengapem, bystrým svižným a nápaditým mužem s velmi neortodoxními vyšetřovacími metodami. Tak nějak náhodně vzniká nová detektivní nevšední dvojice, na kterou čeká dobrodružné a nebezpečné vyšetřování podivných zločinů.

Popis nakladatele

Jednoho rána kráčí finanční rada Dolnopolský do svého úřadu a najde botu. Na tom by nebylo nic podivného, pokud by v té botě nebyla i noha... Nález obuté končetiny a potažmo celého lidského těla změní panu Dolnopolskému život. Setkává se s mladým inspektorem Hasengapem, který vládne neortodoxními vyšetřovacími metodami. Nesourodá dvojice má před sebou dobrodružné vyšetřování netuctového případu a zločinu v nočním expresu.

(inspektor Hasengap a finanční rada Dolnopolský zasahují)
Zařazeno v kategoriích
David Böhm; Ivo Hudeček - další tituly autora:
Ticho hrocha -- Černé pohádky Ticho hrocha
O budoucnosti lidstva O budoucnosti lidstva
Průvodce neklidným územím - Příběhy českého výtvarného umění (1900–2015) Průvodce neklidným územím
A jako Antarktida / Pohled z druhé strany A jako Antarktida / Pohled z druhé strany
 (Leporelo)
Tvary a patvary Tvary a patvary
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Netuctový případ

a

Zločin v nočním expresu

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.nakladatelstviplus.cz

www.albatrosmedia.cz

Ivo Hudeček

Netuctový případ a Zločin v nočním expresu – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Netuctový

případ

Zločin

v nočním

expresu

(

1

)

(

2

)


Inspektor Hasengap

a finanční rada Dolnopolský zasahují


PLUS

Inspektor Hasengap

a finanční rada Dolnopolský zasahují

Ilustroval David Böhm

Ivo Hudeček


Netuctový

případ

Zločin

v nočním

expresu

(

9

)

(

95

)

Obsah


Mým drahým rodičům


Netuctový

případ


Netuctový

případ

(

1

)



Pan Dolnopolský si pečlivě utáhl kolem krku šálu.

Byl to povahou, postavou i obydlím typický dubňák, ta­ kový, kterého v dnešní době potkáte jen zřídka.

Vysoký přes metr devadesát, hlava kulatá, jen vlasy už ne tmavě hnědé, ale úměrně k věku zešedlé.

„To je mi čert dlužen,“ pravil pan Dolnopolský své ženě. „Snad už by se beze mě mohli v úřadě obejít.“

Paní Dolnopolská ani nezvedla oči od karet. Ne že by se soustředila na pasiáns tolik, že by nevnímala, co jí man­ žel sdělil. Slyšela ho velice dobře. Ještě před dvěma týdny by se na něj obořila, ať klidně zůstane doma, že stačí, aby si promluvil s vedoucím panem Wettermetterem, a nemu­ sí už do kanceláře jednou provždy.

Minulý týden se ovšem stalo něco, co ji od jakýchkoli připomínek odradilo. Pan Dolnopolský byl penzionovaný berní úředník. Vzhle­ dem k tomu, že jeho práce v oddělení daňových nedoplatků byla jeho jediným koníčkem, nechtěl se s ní jen tak rozloučit.

Pod průhlednou výmluvou, že musí předat veškeré do­ sud neuzavřené spisy svým kolegům, nepřestal, ač penzio­ nován, do úřadu docházet. A jak to tak bývá, pokud jste

opravdu důslední, stane se z výstřelku zvyk, ze zvyku pra­

vidlo, z pravidla tradice a z tradice zákon.

Pan Dolnopolský tedy docházel každé pondělí a stře­

du do kanceláře, kde se věnoval čtení denního tisku, hře

v dámu, a zejména pak sdělování svých hlubokých vědo­

mostí děvčatům z podatelny.

Minulý týden se staly vlastně dvě věci. Pan Wetter­ metter, vedoucí oddělení pana Dolnopolského, byl povýšen

11 Netuctový případ


do úřadu staršího rady finanční policie, a tudíž přeložen do hlavního města. Na jeho místo nastoupil pan Houška, který putoval opačným směrem. Pro upřesnění z hlavního města, ne z úřadu staršího rady.

Pan Houška si ještě toho dne, kdy poprvé usedl do mo­ hutného, starosvětského křesla, pozůstatku páně Wetter­ metterově, zavolal pana Dolnopolského a sdělil mu, že již není jeho výpomoci v takovém rozsahu zapotřebí a že bude prozatím úplně stačit, pokud bude docházet pouze v pondělí. A že o dalším fungování pana Dolnopoského si při nejbližší příležitosti pohovoří.

Takový vývoj událostí měl na pana Dolnopolského ne­ blahý vliv.

Právě proto paní Dolnopolská nijak nezareagovala na manželovu poznámku. Teprve až když se s ní rozlou­ čil, již v klobouku, vyzbrojený vycházkovou holí a aktov­ kou, odpověděla mu na pozdrav, jak se sluší a patří.

Pan Dolnopolský vyšel ze dveří a rázně vykročil do uli­ ce. Ani ve snu by ho v tu chvíli nenapadlo, že tato cesta do kanceláře je jeho poslední a na své pracoviště nedorazí.

Měl se stát totiž jednou ze tří obětí událostí, ke kterým se právě schylovalo. Co povídám, schylovalo: událostí, kte­ ré již byly v plném proudu. Listopad toho roku byl obzvláště teplý. Proto pan Dolno­ polský vůbec neuvažoval, že by si zavolal drožku, nýbrž se vydal do kanceláře pěšky.

Bylo­li by blátivo, vydal by se po dlážděném chodní­ ku k Obchodní třídě, po ní by pokračoval až ke Ztepilému

12


náměstí, kde by odbočil na Soví ulici, jež by ho dovedla až k bernímu úřadu.

Protože země byla suchá jak troud, vydal se pěšinou, která ho přivede přímo na Soví ulici, a tím mu zkrátí cestu o dobrých pět minut.

Pan Dolnopolský kráčel tak rozvážně, jak to jeho věk a postavení vyžadovaly, a v myšlenkách se věnoval jedno­ mu zapeklitému případu odpočtu daně z lihu.

Byl zřejmě poněkud roztěkaný, neboť pokud by se oprav­ du plně soustředil na problematiku přepočtu poměrných koeficientů, nebyl by si všiml, že stranou pěšiny trčí z listí věc dosti nepatřičná.

Lakovaný dámský střevíc.

Pan Dolnopolský prokázal mimořádnou duchapřítom­ nost. Aniž se zdržoval jakýmikoli zbytečnými projevy svého, v tuto chvíli drobně vykolejeného já, přidal rázně do kroku. Leckterý neuctivý pozorovatel by mohl říci, že přímo pelášil.

Na Soví ulici se tak pan Dolnopolský málem srazil se strážníkem.

Tento bodrý muž jménem Johan Müller se zprvu zdrá­ hal podniknout kroky, které po něm pan Dolnopolský požadoval. Bránil se tím, že bota odhozená do listí nevy­ žaduje policejní pozornost. Teprve když ho pan Dolnopol­ ský několikráte ujistil, že v botě, a to říká se vší vážností, je i noha, Müller povolil.

Zadržel pekařského učně, který na bicyklu rozvážel čers­ tvé housky, a vyslal jej nejprve za doktorem Sauerkrautem, nejbližším to lékařem, a posléze na policejní stanici v Úzké uličce pro vrchního strážmistra Kožíška.

13 Netuctový případ



Pak se společně s panem Dolnopolským vydal zpět

k ohlášenému nálezu.

Veškeré obavy pana Dolnopolského, kterými se cestou

zpět zaobíral, se ukázaly jako neopodstatněné. Znovu­

nalezení boty jim nedalo žádnou práci. Strážník Müller

pana Dolnopolského vyzval, aby setrval na pěšině, a sám

se vydal obhlédnout nález zblízka.

Bližším ohledáním seznal, že by zde kromě boty a nohy měl být i zbytek těla a snad i vcelku, což v současné situ­ aci považoval za pozitivní zjištění. Přidřepl a shrnul listí z místa, kde předpokládal, že bude hlava nebožky.

A skutečně! Odhalil bledou tvář mladé ženy.

Ačkoliv to samozřejmě netušil, jednalo se o sedmadvaceti­ letou Otýlii Szemberovou, stylistku zaměstnanou v nedale­ kém salonu Žofie.

Vzhledem k tomu, že nemohl pro dotyčnou udělat nic užitečného, a naopak jeho další pohyb by dozajista napá­ chal mnoho škody v neprospěch budoucího vyšetřování, vrátil se strážník zpět na pěšinu, aby vyčkal příchodu své­ ho nadřízeného a lékaře.

Druhý jmenovaný dorazil jako první.

Doktor Sauerkraut byl tak kulatý, jak jen to fyziogno­ mie dovoluje. Přes tento utěšený tvar se pohyboval veli­ ce svižně, což zřejmě pomáhalo zachraňovat životy jeho pacientů. Aniž se vůbec zastavil, pozdravil oba přítomné pány, a podobně jako před chvílí strážník Müller klekl si k tělu ženy.

Na zem položil svou naditou lékařskou brašnu a otevřel ji.

Z jejích útrob vytáhl cvikr, nasadil si jej na nos a dotázal

se: „Tak co to tady máme?“

15 Netuctový případ


Nato se slečna Szemberová posadila.

Ke cti pana Dolnopolského je dlužno dodat, že nevykřikl, neomdlel, ba ani neupustil svou vycházkovou hůl.

Z jeho úst se pouze vydralo tlumené: „Huf!“

Stejně tak strážník Müller si víceméně zachoval důstoj­ nost hodnou uniformy, kterou nosil. Na obličeji se mu pouze objevil poněkud hloupý výraz, který se rapidně zhor­ šoval s tím, jak si uvědomoval, co si asi vyslechne od svého nadřízeného.

Doktor Sauerkraut nereagoval vůbec. Pouze se slečny zdvořile zeptal: „Jak se cítíte?“

Slečna Szemberová se na něj nepřítomně podívala a za­ mumlala: „Je tam mrtvola, tam dál...“ a znovu upadla do mdlob.

Tato věta probrala strážníka Müllera z úleku. Stále tu tedy byla naděje na objevení mrtvého těla, což by ho zřej­ mě zachránilo od skutečnosti, aby mu byl další půlrok krácen plat. Takže zatímco doktor Sauerkraut lovil z braš­ ny čichací sůl a pan Dolnopolský se snažil vyrovnat se s vývojem věcí, strážník se rozvážně vydal dále po pěšině.

Urazil jen pár kroků a musel dát slečně Szemberové za pravdu.

Pod listím se rýsovala mužská postava smutně zakonče­

ná vyčuhujícími patami lakýrek. V místě, kde měl nešťast­

ník záda, bylo žlutozlaté listí zbarveno dočervena. Krví.

Pan Dolnopolský se nyní stal svědkem velkých policej­

ních manévrů. Postupně přijel velitel okrsku, velitel čet­

nictva, vrchní policejní rada, vyšetřující soudce a nakonec

i sám policejní ředitel.

16


Příjezdy a odjezdy těchto pánů a všeobecné hemžení je­ jich podřízených sledoval zpovzdálí a jistě byste si mysleli, že zcela bez zájmu.

Pan Dolnopolský byl ovšem přes své povolání, ačkoli on by vám sdělil, že právě díky němu, zvídavý člověk. Brzy si udělal o celé situaci obrázek. Z útržků rozhovorů, kte­ ré vyslechl, zjistil, že zcela nedávno byl do města převe­ len jistý policista, specialista na vyšetřování hrdelních zločinů.

Ten měl nahradit nedávno penzionovaného vrchního policejního radu, který měl právě takovéto případy na sta­ rosti. Podle toho, co vyslechl, byla tato akvizice přijímána s rozpaky, neboť takových závažných zločinů se ve měs­ tě odehrávalo jen málo, a navíc drtivá většina z nich měla triviální řešení. Bralo se to jako úlitba novému policejní­ mu radovi, který na rozdíl od svého předchůdce neměl tak dobrodružnou povahu a ze všeho nejvíce si hleděl pečlivé úřední práce. A nedalo se říci, že by za tento povahový rys nezískal páně Dolnopolského sympatií.

„Vy jste našel tělo?“ oslovil ho náhle někdo za jeho zády.

Po dnešních zážitcích se pan Dolnopolský už nelekl. Obrátil se na mluvčího a uviděl nevysokého, štíhlého mla­ dého muže. Oblečený byl podle poslední módy z hlavního města: nasoukal se do žaketu s nepříliš pečlivě uváza­ ným askotem, na hlavě měl černý cylindr a oběma rukama ukrytýma v bílých kožených rukavicích svíral vycházko­ vou hůl, jejíž hlava vypadala pozlaceně.

Panu Dolnopolskému blesklo hlavou, že se určitě jedná o nějakého novináře, nicméně než se stačil rozmyslet, zda

17 Netuctový případ


je vhodné vybavovat se na místě činu s reportéry, odpově­ děl: „Dobrý den,“ aby dal tomu mladíkovi na srozuměnou, že nestoudné vynechání pozdravu z jeho strany bylo za­ znamenáno a přičteno mu k tíži. „Obávám se, že ne. Tedy alespoň ne tělo, o které vám jde.“

„Och, jak přesně se umíte vyjadřovat!“ zvolal mladík. „Bude z vás báječný svědek. Možná i podezřelý! Povězte, zabil jste toho chudáka?“

Pan Dolnopolský toho měl tak dost. Přesto si udržel klidný hlas a mladíkovi odvětil: „Nevím, kdo jste a co tu děláte, nic­ méně považuji náš rozhovor za uzavřený!“ Odvrátil se od něj s nadějí, že si jej brzo všimne nějaký policista a vyhodí ho.

K nelibosti pana Dolnopolského se mladík prosmýkl před něj, a aby toho nebylo málo, zazubil se na něj.

„Jsem inspektor Hasengap a právě jsem se ujal vyšetřo­ vání tohoto případu.“ Pan Dolnopolský byl zaskočen, nicméně při pohledu na služební průkaz mladého inspektora se v něm ozval dril státního zaměstnance a bez jakýchkoli problémů mladému muži vylíčil svou ranní cestu do práce a okol­ nosti objevu těla paní Szemberové, aniž přitom jakkoli re­ agoval na jeho impertinentní otázku.

„Zajímavé, zajímavé,“ odvětil mladý inspektor. „To by bylo skutečně velmi komplikované, zabít toho nebožá­ ka a pak čekat, až tělo někdo objeví, ale vy byste to určitě zvládl, jste od pohledu velmi rafinovaný.

Nicméně jste spěchal do práce,“ dodal po krátké odml­ ce. „Takže si vás budu bohužel muset škrtnout ze sezna­ mu podezřelých.“

18


„Já z domu vycházím tak, abych do práce nemusel spě­

chat,“ odvětil chladně pan Dolnopolský s pohledem vý­ znamně upřeným na nezapnutou manžetu košile pana inspektora. To vše při vědomí, že tak oslabuje argument, který jediný v podivné logice mladého policisty vedl k jeho nevině.

„Ach, to asi ano.“ Inspektor si nervózně přejel rukou přes

manžetu. „Ovšem stejně se obávám, že budete nejspíš ne­ vinen. A zase se z toho vyklube tuctový případ. Prosím, vy­

čkejte na nadstrážmistra Broučela, sepíše vaši výpověď.“

Pan Dolnopolský tedy strávil dalších pět hodin čekáním

na nadstrážmistra Broučela. Naštěstí byl prozíravý, tak­

že již po hodině a půl dal jednomu z přihlížejících kluků

20 haléřů a vzkázal do kanceláře, že dnes už nedorazí.

Když se konečně dostal zpět domů, venku se pomalu še­

řilo, a než vše vylíčil paní Dolnopolské, byla již tma jako

v pytli.

Druhého dne se v novinách dočetl, že obětí byl veleváže­

ný pan Wichtig, továrník a velkoobchodník. Tím byl ovšem

objem nových informací vyčerpán.

Nic nového se z denního tisku nedozvěděl ani o šest dní později. Ačkoliv si to nepřiznal, těšil se na zítřejší návště­ vu kanceláře. Děvčata ho budou poslouchat ještě s větším zaujetím než obvykle.

Nyní však byl čas na partičku domina s paní Dolnopol­

skou. Za obvyklých okolností by se pan Dolnoposký plně soustředil na hru, ale tentokráte mu to nešlo. A bylo to

znát. Zrovna se roztržitě probíral svými kameny, když se

19 Netuctový případ


ozvalo ostré zaklepání na vchodové dveře. Manželé si vy­

měnili překvapený pohled. Návštěva? Takhle pozdě?

Pan Dolnopolský vstal, vyšel do haly a otevřel dveře.

Za nimi stál inspektor Hasengap a za ním asi půltucet policistů. „Dobrý večer, pane Dolnopolský,“ pravil medově inspektor Hasengap a protáhl se kolem zkoprnělého finance do útul­ né předsíně. „Víte, jak jste říkal, že kdybychom cokoli potře­ bovali, tak stačí říct. Tak to děláme.“

Pak se obrátil na muže v uniformě. „Noste to dovnitř, chlapci. Dávejte to na jednu hromadu, pan účetní si to přebere.“

Teprve teď si pan Dolnopolský všiml, že každý z policis­ tů drží v náručí jakýsi balík omotaný pytlovinou a převá­ zaný provazem.

„Ale já nejsem účetní,“ zaprotestoval chabě.

„Nejste?“ v inspektorově hlase zazněl jemný náznak pa­ niky. „Slyšel jsem, že celý život pracujete na berním úřadě!“

„To ano.“

„A to se nevyznáte v účetnictví?“

„Samozřejmě že ano,“ připustil pan Dolnopolský. „Ale nejsem účetní.“

„Ach tak, omluvte mě za mou neznalost terminologie.“

Uniformovaní policisté mezitím vyskládali svůj náklad v hale. „Už se můžete vrátit na stanici,“ propustil je in­ spektor. Otočil se k panu Dolnopolskému. „Kde bychom si mohli v klidu promluvit?“

Pan inspektor nejdříve odmítl nabídku na občerst­ vení s tím, že se nezdrží dlouho, a pan Dolnopolský ho

20


nepřemlouval, neboť očividnost této lži v jeho očích zcela

ospravedlňovala nepatrnou hrubost vůči návštěvě.

Vyzval tedy inspektora, aby ho následoval, a zavedl ho

po schodech nahoru do malé místnůstky s pracovním sto­

lem, židlí a na první pohled velice pohodlným křesílkem.

Vyzval inspektora, aby si sedl do křesílka, a sám se po­ sadil na židli. „Proč potřebujete někoho, kdo se vyzná v účetnictví?“

Mladý inspektor se zamyslel, zhluboka se nadechl a spus­ til: „Měl bych to zřejmě vzít od úplného začátku... Oběť jsme identifikovali velice rychle. Pan náměstek policejního ředitele ji totiž znal osobně. Jedná se o pana Wichtiga. Nej­ spíše ho neznáte, nepotrpěl si příliš na společenský život, byl ovšem významným obchodníkem s plátnem a tabákem, spolumajitelem místní továrny na krabice, akcionářem rejdařství Fugher & Co, a v hlavním městě vlastnil dokon­ ce malou banku.

Jednalo se tedy o člověka značně movitého. Nemusím vám zřejmě zdůrazňovat, že jsem se ocitl pod velikým tla­ kem ze strany svých nadřízených, kteří jsou pod tlakem ze strany svých nadřízených, kteří jsou pod tlakem svých nadřízených...“

Inspektor se odmlčel, zřejmě aby si uvědomil, jak vyso­ ko se s nadřízenými již dostal, a zda se tedy snad nedotý­ kala jeho poznámka samotného pana ministra. Po chvíli, aniž byl jeho závěr jakkoli zjevný, pokračoval:

„... dostal jsem k dispozici veškeré zdroje a skutečně jsme s kolegy tvrdě pracovali.

Z ohledání ostatků pana Wichtiga jsme dospěli k těm­ to zjištěním:

21 Netuctový případ


Zaprvé: pan Wichtig zemřel na následky střelného zra­ nění způsobeného puškou na buvoveverky, zjevně vyro­ benou na zakázku;

zadruhé: motivem pachatele nebyl okamžitý peněžní zisk, neboť pan Wichtig měl u sebe v náprsní kapse peně­ ženku se třemi stovkami a na ruce pak zlatý prsten a zla­ té hodinky.“

„Jak si můžete být tak jistý,“ přerušil ho pan Dolnopol­ ský, „zločinec mohl být zaskočen vlastním skutkem nebo ho mohl někdo vyrušit!“

„Ohledáním místa nálezu těla,“ pokračoval nevzrušeně inspektor, „jsme pak zjistili, že není místem činu, tedy že zde nebyl pan Wichtig zabit, ale že jeho tělo sem bylo do­ praveno až po smrti. Navíc mrtvolu nekrylo jen spadané či naváté listí, ale i celé větve, takže si někdo dal práci, aby zůstala skryta. Nebýt citlivého čenichu čivavy paní Szem­ berové, bylo by trvalo, než by si ho někdo všiml.

Právě z toho jsme usoudili, že nešlo o běžnou loupež. Pokud měl pachatel nebo pachatelé dostatek času s tělem manipulovat, pak by jim nemohlo činit potíže obrat ho o tyto věci. Dá se dokonce říci, že nebyl nebo nebyli příliš chytří, když mu je nechali. Jasně nám tím prozradili, že je­ jich motivace byla jiná.

Nicméně vzhledem k tomu, že jsme nezjistili nic, co by spojovalo pana Wichtiga s nějakými romantickými pletka­ mi, a navíc byl už dvacet let vdovec, stále považujeme snahu obohatit se za nejpravděpodobnější motiv jeho vraždy. Jen uvažujeme v jiném rozsahu řádů, než jsou tři stovky v hoto­ vosti či zlaté hodinky a prsten.

22


Navíc jsme nezjistili nic zajímavého, co se jeho pohy­ bu v osudný den týče. Pan Wichtig byl dopoledne ve svém sídle, pak se vydal do své kanceláře ve městě. Odtud ode­ šel kolem čtvrté hodiny, aniž se s někým setkal. Údajně odjel najatou bryčkou domů, ale na své sídlo už nedorazil.

Prozatím nás nejvíce zaujaly dvě osoby. V prvé řadě sa­ mozřejmě pan Johan Ambrosius Wichtig, jediný syn pana Wichtiga seniora, a poté pan Brug, který je druhým spo­ lumajitelem továrny na krabice. Jak nám prozradil tajem­ ník pana továrníka Wichtiga, jedná se o jediný podnik, který zavražděný spoluvlastnil. Většinu svých obcho­ dů vedl samostatně, i banka patřila zcela jemu. V rejdař­ ství Fugher & Co měl naopak jen 17 % akcií, jednalo se údajně o velmi levný nákup a pan Wichtig nechtěl akcie držet dlouhodobě.“

Pan Dolnopolský se rozhodl, že prozatím nebude pana inspektora zatěžovat svým názorem, že 17 % není malý podíl, a namísto toho zopakoval otázku, jejíž zodpověze­ ní ho enormně zajímalo. „A proč tedy potřebujete někoho, kdo se vyzná v účetnictví?“

Z inspektorova pohledu bylo patrné, že jej hluboce zkla­ malo, že panu Dolnopolskému není z vyprávění již všechno jasné. „Potřebujeme prověřit finanční záznamy té továrny. Jestli si náhodou pan Brug nepřilepšoval na úkor nebožtí­ ka. Nebo naopak.

Pro jistotu jsem kromě účetnictví továrny nechal donést i veškeré účetní doklady týkající se obchodů pana Wichti­ ga, zatím se mi nepodařilo zajistit jen účetnictví té banky. Rejdařství ponecháme prozatím stranou.“

23 Netuctový případ


Panu Dolnopolskému bylo jasné, že inspektor nemá ani nejmenší představu, jaký rozsah má účetní dokumentace, a v duchu se uklidňoval, že žádná banka nevydá své účet­ ní knihy z tak malicherného důvodu, jako je vražda.

Pan inspektor však nebyl k zastavení. „Zatím jsem vám nechal donést jen letošní a loňský rok, ale jakmile s tím skončíte, dostanete další.“

„A co přesně byste chtěl, abych hledal?“

„Však vy dobře víte co, takové ty machinace!“ pan in­ spektor světácky rozpřáhl ruce. „Ale my jsme nechali úplně všechno dole! Pojďte, ukážu vám, na které šanony byste se měl podívat nejdříve, a pomohu vám je donést nahoru.“

„Och, to ne, inspektore, budu si to muset nejdříve projít.“

„Přece byste to nenosil všechno najednou, je toho hroz­ ná hromada!“

„Kdepak, prohlédnu si to dole.“

„Rád vám s tím pomůžu, už jsem si to trochu prohlížel a myslím, že vám budu moci ukázat několik podezřelých transakcí.“

„To byste byl velice laskav, ale není vůbec třeba. Pokud vám to nebude vadit, seznámím vás s mojí ženou. Dáte si s ní čaj a alespoň ji uklidníte. Beztak si, chudák, myslí, že jste mě přišel zatknout.“

„Och, ano, to samozřejmě. Ale to snad vaši ženu ani ne­ mohlo napadnout, nicméně jí všechno vysvětlím.“

Inspektor se nechal odvést dolů do salonu, a zatímco pan Dolnopolský připravoval čaj, vysvětloval paní Dolno­ polské, jak mimořádné služby prokazuje její manžel po­ licejnímu sboru, a tím i samotné Spravedlnosti. Ke své

24


škodě se jí hluboce omluvil za to, že jí zkazil partii domi­ na, na což se mu dostalo odpovědi, že není nic jednoduš­ šího než tento prohřešek napravit tím, že nahradí pana Dolnopolského po zbytek duelu.

Inspektor zjevně nebyl nadaným hráčem domina. Sotva pan Dolnopolský vešel do salonu s konvicí čerstvě uvaře­ ného čaje, slyšel, jak jeho žena nabízí inspektorovi odvetu, neboť „měl hru špatně rozehránu“.

Bez jakýchkoli výčitek ponechal mladého muže jeho osudu a přesunul se do haly.

Obcházel jednotlivé pytle, rozbaloval je a vytahoval ša­ nony s dokumenty. Většinou si jen přečetl štítek na jejich hřbetech, jindy i nahlédl dovnitř. V hlavě se mu pomalu skládal plán kontroly. Inspektorova doporučení nedbal. Bylo mu jasné, že podrobná kontrola účetních knih továr­ ny by mu zabrala několik měsíců. Rozhodl se, že nejdříve projde osobní bankovní a pokladní knihy pana Wichtiga. Pokud si vedl záznamy pečlivě, pak musel nestandardní platby složitě maskovat, a takové maskování je vždy z ur­ čitého úhlu průhledné.

Posbíral tedy všechny šanony obsahující tyto dokumen­ ty, bylo jich asi osm, a vydal se s nimi nahoru do pracovny. Pod schody se zarazil a uvažoval, zda by neměl mladého muže přece jenom už vysvobodit ze spárů své ženy, ale na­ konec se rozhodl, že nejdříve odnese svůj náklad. Inspek­ tor to bude muset ještě chvilku vydržet.

A vskutku. Když o několik minut později vešel do salo­ nu, vstoupil do velice živé konverzace. Paní Dolnopolská se zjevně nad mladíkem slitovala a dominové kostky leže­ ly bez užitku na stole.

25 Netuctový případ


„Tak jsem si to prošel a pozítří budu moci začít. Jakmile na něco přijdu, dám vám vědět.“

„Proč až pozítří?“ podivil se inspektor.

„Zítra musím do kanceláře,“ odvětil pan Dolnopolský.

„Ach, úplně jsem zapomněl!“ Inspektor se plácl rukou do čela. „Mluvil jsem s panem Houškou a zamluvil jsem si vás až do odvolání.“

Mladý muž vstal z křesla. „Velice děkuji za partii domi­ na, paní Dolnopolská.“ Obrátil se k panu Dolnopolskému. „Čaj byl vynikající. Děkuji za vaši pohostinnost a těším se, že se brzy uvidíme.“

Pan Dolnopolský vyprovodil hosta a zamkl za ním dve­ ře. Jistě mnozí předpokládáte, že jen co otočil klíčem v zámku, vrhl se do práce. Ale to jen dokazuje, že jste do­ sud nepoznali pana Dolnopolského. Jako člověk uvážlivý a důkladný usoudil, že jakákoli takto pozdněvečerní sna­ ha by měla za následek jen ranní malátnost. Raději se tedy brzo odebral na lože.

Druhý den ráno, tak jako každý den, lehce posnídal se svou ženou, ale namísto obvyklé cesty do kanceláře pou­ ze vystoupal do své pracovny. Vlastně se v ní do dnešní­ ho dne nepracovalo. Pan Dolnopolský si spisy domů nikdy předtím nebral. Provozní řád berního úřadu přísně zaka­ zoval vynášení služebních dokumentů mimo pracoviš­ tě, samozřejmě s výjimkou šetření na místě a dokladování bernímu soudu, a pan Dolnopolský s tím hluboce souhla­ sil. Nelibě nesl módu posledních let, která byla s touto zá­ sadou v příkrém rozporu, a děsila ho představa všech těch

poztrácených dokumentů, jež nezbytně musely být jejím

výsledkem.

26


Pracovna tedy sloužila spíše jako čítárna. Pan Dolno­ polský považoval za nezbytné, než se pustí do práce,

provést jisté úpravy. V prvé řadě přisunul křeslo k malé­

mu pracovnímu stolu, dlouhé sezení vyžaduje jisté mini­

mální pohodlí, vyklidil polici nad stolem a úhledně do ní

naskládal vybrané šanony a nakonec ze spodní zásuvky vytáhl štos prázdných papírů. První list nejprve podložil propisovacím papírem a pak ho svým úhledným písmem nadepsal „Případ Wichtig – poznámky – strana 1 – dne 17. 11. 1892“.

Pan Dolnopolský neměl představu o způsobech eviden­ ce a označování listin řazených do trestního spisu, ale profesionální hrdost mu kázala, že je­li něco dost dobré pro berní úřad, měla by se s tím spokojit jakákoli jiná in­ stituce v zemi.

Teprve nyní sňal z police první šanon, nadepsaný BANKA, a otevřel jej. Vedle něj položil další označený jako BANKOV­ NÍ DEKLARACE. Pečlivě procházel záznamy v bankovní knize a ke každé položce navíc vyhledal výpis o transakci potvrzený bankou. Chvílemi si udělal poznámku.

Čas pomalu plynul a paní Dolnopolská o patro níž řešila dilema. Běžně, když byl pan Dolnopolský doma, podáva­ la svačinu. Dnes byl vlastně pracovní den a taková svačina by v tuto dobu mohla být považována za nemístné vmě­ šování. Nakonec přece jenom naložila na talířky dva kous­ ky štrúdlu a nalila dva šálky kávy a vše umně poskládala na nevelký, zdobný tác od tetičky Johany.

Po zaklepání byla vyzvána, aby vstoupila do pracovny.

„Výborně!“ zvolal pan Dolnopolský. „Musím říci, že se mi to domácí pracování začíná líbit.“

27 Netuctový případ


„Jak ti to jde?“

„Právě procházím příjmy pana Wichtiga, dle bankov­

ní knihy i bankovních výpisů, a hledám nějaký podezře­

lý příjem.“

„A?“

„Zatím vůbec nic, ale jsem teprve v první třetině toho­

to roku.“

Další konverzace se svezla k novinkám z domácnosti jejich nejstarší dcery. Když dopili kávu, naskládala paní Dolnopolská vše zpět na podnos a odešla do kuchyně. Pan Dolnopolský se vrátil ke své práci. V poledne s uspokoje­ ním zjistil, že si odsouhlasil všechny záznamy v bankovní knize s bankovními výpisy.

Po obědě, na který sešel dolů do jídelny, se již nevrátil

do pracovny, ale oblékl se a vydal se na policejní ředitel­ ství. Inspektora Hasengapa tam nezastihl, nicméně vysvět­ lil službu konajícímu strážmistrovi, co potřebuje zařídit. K jeho překvapení se mu dostalo odpovědi, aby se zastavil za dvě hodiny, že v tu dobu již bude vše připraveno. Roz­ hodl se, že tento čas vyplní zdravotní procházkou spoje­ nou s krátkou zastávkou doma. Cestou pak přemítal nad tím, jak by si daňová správa vedla, byla­li by stejně výkon­ ná. Za dvě a půl hodiny seděl pan Dolnopolský v kanceláři ředitele banky pana Schutze, kterému právě předal pově­ ření k úplnému přístupu k bankovním dokumentům. Pan ředitel ho ujistil, že není nezbytné, aby se osobně zdržoval porovnáváním bankovních záznamů založených v účtech pana Wichtiga s originály, že tím pověří svého nejspoleh­ livějšího úředníka a výsledek mu sdělí nejpozději pozítří.

28


To panu Dolnopolskému naprosto vyhovovalo. Rozloučil se a nechal se sekretářem pana ředitele vyprovodit do haly.

Inspektora Hasengapa si všiml hned, jak vyšel ze dveří. Inspektor zjevně spěchal. Málem vběhl do cesty poštovní­ mu dostavníku, ale naštěstí si jej na poslední chvíli všiml.

Pan Dolnopolský si tedy raději také pospíšil. Přece jen nechtěl mít život mladého vyšetřovatele na svědomí.

„Dobrý den, pane Dolnopolský!“ pozdravil ho inspektor a podal mu ruku. „Řekli mi, že jste šel do banky! Přišel jste na něco podezřelého?“

„Ale kdepak, jen jsem si pro jistotu nechal ověřit, zda ně­ kdo nezfalšoval bankovní výpisy založené v účetních kni­ hách pana Wichtiga.“

Zklamání inspektora Hasengapa bylo přímo hmatatelné. „Ach tak.“

„A co vy, pane inspektore?“ zajímal se pan Dolnopolský. „Přišli jste na něco nového?“

„No, něco by tu bylo. Zjistili jsme, že takových pušek, jako byla ta, ze které byl pan Wichtig zastřelen, není mno­ ho. Konkrétně v tomto městě je jenom jedna.“

„A komu patří?“

„Patří, tedy patřila, panu Wichtigovi osobně. Právě se chystám na Povichrov, jeho sídlo, nepřidáte se?“

Pan Dolnopolský se dlouho nerozmýšlel. Sice se už oprav­ du těšil, až zase sedne ke svým účtům, nicméně představa, že se připojí k inspektoru Hasengapovi a stane se přímým účastníkem vyšetřování, pro něj byla tak přitažlivá, až ho to překvapilo.

29 Netuctový případ


Společně nasedli do policejní bryčky, která se hned rozje­ la. Zatímco se proplétali ulicemi směrem na východ, inspek­ tor nadšeně vysvětloval panu Dolnopolskému, z jakýchže stop na projektilu, který vyňali z těla pana Wichtiga, iden­ tifikovali typ vražedné zbraně. Vyšetřovatel právě barvitě popisoval jistý měřicí přístroj, který hraje nenahraditelnou roli v zaměřování rozestupů mezi drážkami zanechanými na střele od hlavně pušky, když si pan Dolnopolský všiml, že vyjíždějí z města, a když byl seznamován s hypotetickým postupem v případě nalezení podezřelé zbraně, který k jeho překvapení zahrnoval i střelbu do bedny naplněné bavlnou, odbočili z cesty do hlavního města na dlážděnou příjezdo­ vou cestu k domu, jenž byl však dosud skryt alejí topolů. Sotva se k němu dostali na dohled, musel pan Dolnopolský uznat, že koresponduje se zmatky, které v řadách policejní­ ho sboru způsobila násilná smrt pana Wichtiga. Pan Dol­ nopolský odhadl cenu rozlehlé třípodlažní vily na nejméně 30 000 starých zlatých.

Bryčka zastavila před vchodem, a sotva pánové Dolno­ polský a Hasengap vystoupili, vyšel jim po kamenných schodech vstříc komorník.

„Dobrý den,“ odpověděl na jeho pozdrav inspektor. „Mohl bych mluvit s mladým panem Wichtigem?“

„Pan Wichtig tu bohužel není,“ odvětil komorník a pan Dolnopolský s úžasem zaznamenal, že dokázal do této

prosté věty vetknout svůj zásadní nesouhlas s tím, aby byl

pan Wichtig junior nadále nazýván mladým pánem, když

je nyní jediným vládcem tohoto domu.

„A pan tajemník tu je?“

„Ano, následujte mne, prosím.“

30


Komorník je po schodech uvedl do haly. Ta zabírala ob­

rovský prostor. Stěny a strop byly obloženy třešňovým

dřevem a na zdech visely portréty členů rodiny Wichtigo­

vých. Komorník je ovšem vedl dál dvoukřídlými dveřmi

do menší místnosti s velmi pohodlnými křesílky u kulaté­

ho stolku. Pan Dolnopolský se spolu s inspektorem na vý­ zvu komorníka posadil a rychlým pohledem prozkoumal pokoj. Kromě malé knihovny a baru postaveného mezi okny zde byl jen další obraz zjevně dávného předka hned vedle dalších dveří, ve kterých komorník mezitím zmizel.

Dlouho se však v křeslech neohřáli a už tu byl tajemník. Menší človíček, rozhodně ne nejmladší, s prořídlými vla­ sy. V tváři byl bledý a pan Dolnopolský si všiml inkous­ tové skvrny na hřbetu pravé ruky. Bylo vidět, že události poslední doby mu nadělaly hodně práce.

„Co pro vás mohu udělat?“ dotázal se směrem k inspek­ torovi. Z jeho chování bylo patrné, že spolu již hovořili.

„Máme podezření, že vražednou zbraní byla puška na buvoveverky ve vlastnictví pana Wichtiga seniora. Mohl byste nám, prosím, ukázat, kde je uložena?“

„Tak to bohužel nevím,“ odpověděl tajemník spěšně. „Tedy zbraně by snad měly být v loveckém salonu. Pan Wichtig ale nelovil...“

„Úplně nám bude stačit, pokud nás tam dovedete,“ ujis­ til ho inspektor.

„Pak mě tedy, prosím, následujte,“ vyzval je tajemník a vy­ kročil zpět do haly. „Je mi líto, že vám nemohu více pomo­ ci. Byl jsem osobním tajemníkem pana Wichtiga a s těmi zbraněmi jsem se setkal jen coby s položkami v inventáři. Snad by vám mohl něco říci mladý pan Wichtig, na rozdíl

31 Netuctový případ



od svého otce lovil rád a často si zbraně z loveckého salo­ nu půjčoval.“

Zatímco je tajemník ujišťoval o své ochotě spolupracovat,

prošli lomenou chodbou a dvěma předpokoji, až vstoupi­ li do loveckého salonu. To, že pan Wichtig nebyl vášnivým nimrodem, bylo na první pohled zřejmé. Tajemník musel rozhrnout závěsy v oknech, aby do místnosti pustil světlo a odhalil skromný a zaprášený interiér. Na zdech byly sice ještě zjevné oválné stopy po vystavených trofejích, ale nyní zde nevisela ani jedna. Inspektor ihned přistoupil k mělké, zato však široké skříni pověšené na zdi. Mezi dvěma mosaz­ nými klikami byl zapuštěn zámek.

„Bohužel nemám klíč, snad vám pomůže komorník...“

začal tajemník, ale to už inspektor povolil druhou kliku a zdvihl dvířka skříně.

Ve zdobených zářezech spočívaly dvě dvouhlavňové

brokovnice. Jinak byla skříň prázdná. Ani další prohlídka místnosti nevedla k nalezení pohřešo­ vané pušky. Inspektor informoval tajemníka, že do domu pošle několik uniformovaných policistů, aby jej důkladně prohlédli a pokusili se pušku naleznout.

„Tak co říkáte na pana tajemníka?“ otázal se inspektor

pana Dolnopolského.

„Vypadal velmi ztrhaně, zřejmě ho zmáhá ten shon

po smrti jeho zaměstnavatele.“

„Já bych spíše řekl, že je až příliš nervózní, ten náš pan

tajemník,“ odtušil inspektor Hasengap.

Pan Dolnopolský nad jeho poznámkou hloubal celou

cestu zpět do města. Když vystupoval z bryčky u svého

33 Netuctový případ


domu, dospěl zrovna k závěru, že inspektor zřejmě nedo­

vede odhadnout množství práce, které na pana tajemníka

padlo s úmrtím pana továrníka.

Poté co zpravil svou ženu o novinkách v průběhu vyšet­ řování, a zejména jí dopodrobna popsal Povichrov (zde paní Dolnopolská vyjádřila své zklamání, že neměl mož­ nost prohlédnout si zahradu, neboť v opačném případě by jí nyní jistě mohl přispět nejnovějšími trendy mezi okras­ nými květinami), odebral se opět do své pracovny.

Zde strávil celý zbytek týdne pilnou prací. Druhého dne

mu poslíček donesl zprávu od pana Horného z banky, že všechny výpisy z účetních dokladů páně Wichtigovy po­ zůstalosti odpovídají bankovním záznamům, a jeho dotaz, zda může šanon propůjčený bance vrátit taktéž prostřed­ nictvím poslíčka, nebo zda si jej pan Dolnopolský vyzved­ ne sám. Pan Dolnopolský prozíravě zvolil procházku, neboť jak se později ukázalo, byla to až do neděle jediná příležitost k opuštění domu.

V pátek již mohl pan Dolnopolský zodpovědně říci, že

v účtech pana Wichtiga nejsou zaznamenány žádné po­ dezřelé příjmy. Jediné, co zaujalo jeho pozornost, byly každoměsíční vklady z pokladny na účet, ale jak si pan Dolnopolský ověřil, ty byly pokryty předchozími výběry ze stejného účtu spolu s dalšími řádně evidovanými hoto­ vostními příjmy. Odhalil tedy ukázkový případ mizerného řízení peněžních zdrojů, ale to jistě nebylo to, co inspek­ tor Hasengap očekával. Když už mluvíme o inspektorovi, ten se zastavil ve čtvrtek a informoval pana Dolnopolské­ ho, že přes důkladnou prohlídku nebyla pohřešovaná zbraň

34




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist