načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Netterův vybarvovací anatomický atlas - John T. Hansen

Netterův vybarvovací anatomický atlas
-16%
sleva

Kniha: Netterův vybarvovací anatomický atlas
Autor:

Ideální pomůcka pro studium anatomie, vhodná zejména pro mediky, ale také pro budoucí fyzioterapeuty a další zdravotnické pracovníky. Černobílé anatomické kresby jsou určeny ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  590 Kč 496
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
16,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2% 90%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Computer press
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2013-08-21
Počet stran: 368
Rozměr: 210 x 297 mm
Úprava: 367 stran : ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Netter’s anatomy coloring book
Spolupracovali: kresby se opírají o díla ze sbírky Franka H. Nettera
překlad Pavla Pokorná ... et al.
Vazba: brožovaná lepená
ISBN: 9788026401872
EAN: 9788026401872
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Instruktivní anatomický atlas jednotlivých částí a orgánů lidského těla. Pro lepší učení je tato verze vybarvovací: jedná se dle autora o "anatomické omalovánky".

Popis nakladatele

Ideální pomůcka pro studium anatomie, vhodná zejména pro mediky, ale také pro budoucí fyzioterapeuty a další zdravotnické pracovníky. Černobílé anatomické kresby jsou určeny k postupnému dokreslování a vybarvování anatomických struktur a umožňují studentům se aktivně a efektivně připravit na zkoušku z anatomie. Toto české vydání bylo připraveno ve spolupráci s Ústavem normální anatomie Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Schematické obrázky využívající barevné zobrazování anatomických struktur jsou jednou ze základních metod studia anatomie. Podporují nejen prostorové souvislosti a vztahy v obtížně uchopitelných krajinách lidského těla, ale i vizuální paměť, která je pro studium anatomie nezbytná. Tuto publikaci vřele doporučujeme jako jeden ze studijních materiálů všem, které čeká zkouška z anatomie, všem, kdo si potřebují efektivně připomenout anatomii lidského těla v dalším pregraduálním či postgraduálním studiu, ale také těm, kteří chtějí znát své tělo více než jen z pohledu do zrcadla a touží objevovat krásy anatomického světa.  RNDr. Marcela Bezdičková, Ph.D., a kolektiv Ústavu normální anatomie

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Zákazníci kupující knihu "Netterův vybarvovací anatomický atlas" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

6

Kapitola 6 LYMFATICKÝ SYSTÉM


252 Lymfatický systém

6

Tabule 6–1

Organizace lymfatické tkáně

Lymfatický (mízní) systém je vývojově spjats kardiovaskulárním, taktéž imunitní funkci mají oba systémy společnou.

Úkolem tohoto systému je:

• Chránit před infekcí: aktivuje obranné mechanismyimunitního systému

• Odvádět tkáňový mok, soluty, hormony a plazmaticképroteiny z tkání a navracet je do cirkulace

• Odvádět tuky vstřebané střevem navázané do velkých

částic, tzv. chylomikronů, přes vrátnicovou žílu (v. portae)

do jater

Strukturami lymfatického systému jsou:

• Míza (lympha): řídká tekutina připomínající krevní plazmu,

ale s menším množstvím proteinů a větším množstvím tuků;

obsahuje i krevní buňky (převážně jeden typ bílých krvinek,

lymfocyty, a pouze malé množství červených krvinek,erytrocytů)

• Lymfocyty: buněčná složka mízy; jsou dva typy, B-buňky

a T-buňky

• Lymfatické cévy: rozsáhlá síť cév a kapilár v periferních

tkáních, která sbírá a odvádí lymfu a lymfocyty

• Lymfatické orgány: lymfatické uzliny (nodi lymphatici, sg.

nodus lymphaticus), shluky lymfatické tkáně lemujícídýchací a trávící cesty, mandle (tonsillae, sg. tonsilla), brzlík

(thymus), slezina (lien) a kostní dřeň (medulla ossea)

VYBARVI různými barvami lymfatické orgány:

1. Mandle (tonsillae)

2. Brzlík (thymus)

3. Slezina (lien)

4. Kostní dřeň (medulla ossea)

Přibližně 60 % tělesné hmotnosti tvoří tekutina, 40 %buněčná (intratracelulární, ICT), 20 % mimobuněčná(extracelulární, ECT). Míza je nezbytná pro přesun ECT, solutů

a proteinů (přefiltrovaných z kapilár do extracelulárníhoprostoru) zpět do krve. Skrze lymfatické cévy se do krevního

oběhu navrátí 3,5–4 l tekutiny a v ní obsažených látek(hormony, tuky a bílkoviny ze střeva, odpadní produkty látkové

výměny z tkání) denně.

Mízní cévy odvádí lymfu ze všech částí těla kromě CNS

do hlavních lymfatických kanálů, z nichž většina se slévá

do hrudního mízovodu (ductus thoracicus) (ústí do místa

soutoku vnitřní krční žíly, v. jugularis int., a levé podklíčkové

žíly, v. subclavia sin.). Na stejném místě na pravé straněvyúsťuje mnohem menší, pravý mízovod (ductus lymphaticus

dx.), který odvádí lymfu z pravého horního kvadrantu těla.

Opouzdřené uzliny jsou umístěny v průběhu mízních cév jako

„filtry“ mízy, která přes ně protéká do žilního systému.

VYBARVI navrženými barvami struktury lymfatické uzliny

(nodus lymphaticus):

5. Žíla (vena) (modře)

6. Tepna (arteria) (červeně)

7. Odvodná (eferentní) lymfatická céva (žlutě)

8. Přívodná (aferentní) lymfatická céva (zeleně)

Mezi imunitní buňky spjaté s lymfatickým systémem patří:

• Lymfocyty: B-lymfocyty (odvozeny od ptačího orgánu,

Fabriciovy burzy, kde byly objeveny; 10–15 % cirkulujících

lymfocytů; mohou se diferencovat v plazmatické buňkyvylučující protilátky, které se navazují na tělu cizorodé látky,

antigeny), T-lymfocyty (tymus-dependentní buňky,protože zralými a schopnými správné funkce se stávají právě

v brzlíku, thymus; asi 80 % cirkulujících lymfocytů; napadají

cizorodé buňky a buňky napadené virem; dělí sena cytotoxické, pomocné a supresorové T-buňky) a NK buňky(přirození zabíječi, Natural Killers; přibližně 5–10 % cirkulujících

lymfocytů; napadají cizorodé buňky, nádorové buňky nebo

virem infikované buňky; zajišťují neustálou imunologickou

bdělost organismu)

• Jiné typy bílých krvinky: monocyty, neutrofily, bazofilya eozinofily (viz Tabule 5–1)

• Makrofágy: fagocytující buňky, které po pohlcení částice

vystavují její antigeny na svém povrchu (říká se jim též

antigenrezentující buňky) a tím spouští imunitní reakci;

diferencují se z monocytů po jejich přestupu z cév do tkání

• Retikulocyty: podobné fibroblastům; tyto buňky umí„přilákat“ B- a T-lymfocyty a dendritické buňky

• Dendritické buňky:antigenrezentující buňky pocházející

z kostní dřeně; předkládají antigen T-buňkám a spouští tím

jejich reakci; nachází se ponejvíce v kůži, nose, plicích,žaludku a střevech

• Folikulární dendritické buňky: rozvětvené buňkyinteragující s B-lymfocyty v zárodečném centru lymfatické uzliny;

po dobu měsíců i let obsahují v sobě komplexy antigen–

protilátka, avšak nejsouantigenrezentující

Netterův vybarvovací anatomický atlas 253

6

Tabule 6–1

Organizace lymfatické tkáně

Hrudní mízovod

(ductus thoracicus)

Podpažní uzliny

(nodi lymphatici

axillares)

Drenážní

oblast

pravého

mízovodu

(

ductus

lymphaticus

dx.)

Drenážní

oblast

hrudního

mízovodu

(ductus

thoracicus)

Krční lymfatické uzliny –

povrchové a hluboké

(nodi lymphatici cervicales

superficiales et profundi)

Paraaortální uzliny

(bederní, nodi

lymphatici paraaortales,

s. lumbales)

Pravý mízovod

(ductus lymphaticus dx.)

Mezihrudní

lymfatické

uzliny (nodi

lymphatici

mediastinales)

Hrudní mízovod

(ductus thoracicus)

Nádržka střevní

mízy (cisterna

chyli)

Intestinální

lymfatický

systém

2

5

6

7

1

3

4

Kyčelní uzliny

(nodi lymphatici iliaci)

Povrchové tříselné

uzliny (nodi lymphatici

inguinales superficiales)

Pouzdro (capsula)

Subkapsulární

sinus (sinus

subcapsularis)

Kůra

(cortex)

Dřeň

(medulla)

Zárodečné centrum

(germinativní jádro)

8

A. Přehled lymfatického systému

B. Drenážní oblasti těla

C. Struktura lymfatické uzliny

254 Lymfatický systém

6

Tabule 6–2

Vrozená imunita

Pokud je v organismu zaznamenán cizorodýmikroorgani

smus, virem napadená buňka nebo rakovinná buňka,lym

fatický systém spouští proces zvaný imunitní odpověď.

Patogeny (tj. cizorodé částice způsobující onemocnění) jsou

rozlišeny od normálních buněk těla a poté neutralizovány.

U člověka se vyvinuly tři základní způsoby ochrany předci

zorodými „vetřelci“:

• Bariérové funkce těla: první linie imunitní odpovědi, kterou

tvoří fyzikální bariéry průniku do těla a jejich sekrety. Jsou

to kůže a sliznice (dýchacího, trávícího a močopohlavního

ústrojí), které obalují místa styku s vnějším prostředím,

a sekrety žlázek, které mohou obsahovat enzymya kyse

liny. Dále ji tvoří „oplachovací“ mechanismy jako sekrece

slz nebo odtok moči; vazký hlen obalující patogeny; kašel

a kýchání, které vyloučí patogeny a provokující látky z těla

ven

• Vrozená (nespecifická) imunita: druhá linie obrany, pokud

jsou prolomeny bariéry vstupu do těla; tvoří ji množstvírůz

ných buněk, antimikrobiálních látek, zánět a horečka

• Získaná (specifická) imunita: třetí linie obranycharakte

rizovaná specifickým rozeznáním konkrétního patogenu,

imunologickou pamětí a dále amplifikací imunitní odpovědi

a rychlou reakcí při opakovaném napadení určitýmpato

genem

Typickou reakcí vrozené imunity je zánět, což je poměrně

nespecifická imunitní odpověď charakterizovanánásledují

cími příznaky: zrudnutí (rubor), zvýšená teplota (calor), bolest

(dolor), ztvrdnutí (tumor), defektní či změněná funkce tkáně

(functio laesa). Mezi klíčové složky zánětu patří:

• Poranění tkáně: nespecifické fyzikální bariéry organismu

jsou překonány patogenem

• Leukocytóza: signifikantní (tj. významné) zmnožení bílých

krvinek v cirkulaci; v první fázi jsou zmnoženy převážně

neutrofily, které v místě poranění či vstupu infekce migrují

z cév do tkáně (diapedéza)

• Uvolnění tkáňových mediátorů zánětu: histamin (mastocyty

a bazofily), kininy (neutrofily, ale i jiné zdroje),prostaglan

diny (neutrofily a další buňky), cytokiny (leukocyty,fibro

blasty, endotelové buňky cév) a proteiny komplementu (za

normálních okolností to jsou proteiny cirkulující v plazmě,

které se v případě spuštění imunitní odpovědi kaskádovitě

aktivují; tvoří humorální, tj. chemickou, komponentuvro

zené imunitní odpovědi) jsou imunitními buňkami uvolněny

a způsobují vazodilataci, zvýšenou permeabilitu (tj.pro

pustnost) cév a chemotaxi (tj. „přilákání“ imunitních buněk

do místa zánětu)

• Fagocytóza: patogeny, mrtvé buňky a buněčný detritus (tj.

fragmenty odumřelých buněk) jsou fagocytovány;násled

kem fagocytózy vzniká v místě poranění hnis

• Hojení: oblast je ohraničena od okolní tkáně, mohou se

vytvořit krevní sraženiny, detritus je odstraněn a proces

hojení začíná

Zánětlivá reakce jakožto vrozená forma imunitní odpovědi je

geneticky podmíněná, buňky a chemické mediátory majípod

klad v genomu bez ohledu na setkání s antigeny cizorodých

organismů. Navíc jsou vrozené imunitní mechanismy schopné

aktivovat buňky získané imunity.

VYBARVI navrženými barvami buňky a součástimechani

smu vrozené imunitní odpovědi, které vedou k zánětu:

1. Patogeny (žlutá)

2. Dendritická buňka a její cytokiny a mediátoryzá

nětu (zelená)

3. Makrofágy (modrá)

4. Neutrofily (fialová)

5. Krevní céva (červená)

6. Monocyty (světle modrá)

Netterův vybarvovací anatomický atlas 255

6

Tabule 6–2

Vrozená imunita

1

2

3

4

3

6

5

Fixovaný

makrofág

Volný

makrofág

Eozinofilní

granulocyt

MonocytNeutrofilní

granulocyt

NK-buňka

Lyzovaná

abnormální

buňka

Lyzovaný

patogen

Komplement

Po uvolnění pyrogenů

tělesná teplota stoupá

nad 37°C

20

40

60

80

100

Chlup

Sekrety

Kůže

Epitel pokožky

Fyzikální bariéry

Fagocyty

Imunologická bdělost (surveillance)

Zabíječe: destrukce abnormálních buněk

Interferony

Ochrana buněk zvýšením jejich rezistence k infekci

Komplement

Lýza buněk: stimulace zánětlivé reakce

Zánětlivá odpověď

Horečka

Redukuje patogeny, usnadňuje hojení, aktivuje obranu

Mastocyty

• Zvýšený krevní průtok

• Aktivace fagocytů

• Zvýšená permeabilita kapilár

• Aktivace komplementu

• Ohraničení ložiska infekce

• Horečka

• Aktivace systémové odpovědi

Interferony jsou uvolňovány

aktivovanými lymfocyty anebo

buňkami infikovanými virem

256 Lymfatický systém

6

Tabule 6–3

Získaná imunita

Získaná imunita nebo také specifická imunita jecharakterizo

vána následujícími vlastnostmi:

• Specificita: imunitní odpověď je cílená proti určitémupa

togenu

• Pasivní a aktivní imunita: pasivní je získána přenesenímpro

tilátek od jiného člověka (očkováním, přes placentu z krve

matky do krve plodu) a aktivní se vyvíjí jako reakce přivlast

ním setkáním organismu s patogeny a jejich antigeny

• Systémová odpověď: imunitní odpověď se nevyvíjí pouze

lokálně, v místě zánětu; pomaleji se rozvíjí než vrozenáimu

nitní odpověď, ale déle účinkuje

• Imunitní paměť: po prvním vytvoření protilátek protiurči

tému antigenu si je tělo schopné „zapamatovat“ tentoanti

gen a při další expozici proti němu vyvolat silnější odpověď

za kratší čas

Buňkami získané imunity jsou B– a T–lymfocyty, které se vyvíjí

z pluripotentních kmenových buněk kostní dřeně.

B–lymfocyty jsou součástí humorální (tj. chemické) imunity,

kterou můžeme shrnout do následujících bodů:

• B–buňka rozezná antigen patogenu jako cizorodý, pokud

antigen reaguje s protilátkou, kterou má tato B–buňka

navázanou na svém povrchu jako receptor; tato vazba ji

aktivuje

• B–buňku může aktivovat i T–pomocná buňka, která rozezná

tentýž antigen, který by reagoval s protilátkou navázanou

na povrchu B–buňky; tato T–buňka po styku s antigenem

vyloučí lymfokiny, které aktivují B–buňku

• Následkem aktivace je rozmnožení této B–buňkya vytvo

ření klonu B–buněk s určitou protilátkou vázanouna po

vrchu; tyto B–buňky se potom diferencují (tj. rozmnoží

a zároveň dozrají ve funkčně specializovanější typ buněk)

v plazmatické buňky, které dokážou do krevní plazmy

a lymfy secernovat (tj. vylučovat) protilátky (imunoglobuliny)

proti tomuto antigenu

• Tyto cirkulující protilátky se navážou na antigen patogenu

a tím jej „označí“, a takto označený patogen je potéfago

cytován; mohou se ale navázat i na bakteriální toxin anebo

tělo viru a touto vazbou je neutralizovat

• Při dělení B–buněk také vznikají paměťové B–buňky, které

v organismu přetrvávají a aktivují se v případě opětovného

setkání se stejným antigenem

T–buňky tvoří celulární (tj. buněčnou) složku imunitníodpo

vědi. Mají několik typů.

• Pomocné T–buňky (TH, T–helpers): tyto buňky nezabíjejí

patogen, jejich význam spočívá v řízení aktivity jinýchimu

nitních buněk a tím ke kontrole imunitní odpovědi;rozezná

vají antigeny prezentované B–buňkami, aktivují se a vylučují

cytokiny, které podporují humorální i celulární imunitu

• Paměťové T–buňky: pomocné i cytotoxické T–buňky, které

po zvládnutí infekce přetrvávají v organismu pro případ

opakování infekce

• Supresorové T–buňky (TS, T–supressors): jsou aktivovány

později než jiné T–buňky i než B–buňky a poté potlačují

imunitní odpověď, čímž regulují intenzitu imunitní odpovědi

• Cytotoxické T–buňky (TC, T–cytotoxic nebo T–killers):re

agují s antigenem na buněčném povrchu, aktivují sea roz

množí; část buněk se poté stane paměťovými buňkami

a část cestuje v organismu, hledá a ničí virem napadené

buňky, rakovinné buňky, bakterie, houby, prvoky a jinéci

zorodé buňky (např. buňky transplantovaného orgánu)

VYBARVI navrženými barvami buňky a součástimecha

nismu získané imunitní odpovědi:

1. Antigen (žlutá)

2. Infikovaná buňka vystavující antigen (hnědá)

3. B–lymfocyt (modrá)

4. Umírající infikovaná buňka (šedá)

5. Protilátky (červená)

6. Paměťové B–lymfocyty (světle modrá)

7. Paměťové T– lymfocyty (světle zelená)

8. Cytotoxické T–lymfocyty (oranžová)

9. Aktivované T–lymfocyty (zelená)

Netterův vybarvovací anatomický atlas 257

6

Tabule 6–3

Získaná imunita

12

3

5

6

9

7

A. Typy imunity

Plazmatická buňka

(secernuje protilátky)

B. Získaná imunita

4

8

Nespecifické bariéry

Kůže a sliznice

Získaná (specifická) imunita

Rozeznání a imunologická paměť

specifického patogenu

Aktivní

Protilátky se tvoří v těle

jako reakce na cizí antigen

Přirozená

(postinfekční)

Rozvine se po styku

s cizím antigenem

Umělá

(postvakcinační)

Vzniká v reakci

na antigen vpravený

do těla očkováním

Přirozená

Transplacentární

přenos protilátek

matky do těla dítěte

Umělá

(postvakcinační)

Očkování vpraví

do těla přímo

protilátky

Pasivní

Přenos protilátek od jiné osoby

Vrozená (nespecifická) imunita

Přítomna již při narození, geneticky

determinována; hlavním typem je zánět Lymfatický systém

6

Tabule 6–4

Brzlík a kostní dřeň

Lymfocyty pocházejí z hematopoetické pluripotentní kmenové

buňky kostní dřeně, avšak po svém vzniku v kostní dřeni jsou

nezralé, neschopné správné imunitní odpovědi. B-buňkydozrávají, čili se stávají imunokompetentními (schopnýmirozeznat specifický antigen) a autotolerantními (schopnými

rozeznat tkáň vlastního organismu jako vlastní) přímo v kostní

dřeni. O procesu jejich zrání se mnoho neví.

T-buňky opouštějí kostní dřeň a cestují do brzlíku (thymus),

kde se stávají imunokompetentními. Thymus je dvojlaločnatý

orgán lokalizovaný v horním mezihrudí (mediastinum sup.)

a v přilehlé dolní krční krajině, u novorozenců je poměrně

velký, ale po pubertě involuje (tj. atrofuje, zaniká). V brzlíku se

T-lymfocyty velmi rychle množí, značně znásobují svůj počet

před samotným procesem zrání.

Při zrání nejprve nastává proces pozitivní selekce: v kůře

brzlíku jsou T-lymfocyty konfrontovány s molekulou MHC I

(Major Histocompatibility Complex, Type 1 – hlavníhistokomatibilní komplex 1. typu, individuálně specifická molekula

všech jaderných buněk v lidském těle jednoho člověka) a ty

T-buňky, které nejsou schopny se na ni svým T-buněčným

receptorem (TCR) vázat, jsou zničeny.

Přeživší T-buňky se dále musí naučit rozeznat MHC I jako

tělu vlastní. Pokud toto nedokážou a vazba na MHC I vyvolá

jejich aktivaci, jsou zničeny; je to bezpečnostní opatření, aby

později neútočily na tkáně vlastního těla. Tento procesoznačujeme jako negativní selekci.

Odhaduje se, že tento proces přežijí jen asi 2 %T-lymfocytů. V průběhu tohoto procesu jsou odděleny od antigenů

cirkulujících v krvi hemato-tymickou bariérou (claustrum

haematothymicum), aby je cirkulující antigeny „nerušily při

vzdělávání“.

Lymfocyty musí být imunokompetentní ještě před setkáním

s cizími antigeny; z toho vyplývá, že jejich zrání je zcelapodmíněno genotypem; genetická výbava pro rozpoznávánípotenciálních antigenů v našem okolí prošla evolučním vývojem

a selekcí. Mnoho z potenciálních antigenů, proti nimž jsme

„vybaveni“, do našeho těla nikdy nepronikne a lymfocyty,

které jsou proti nim specificky zaměřené, zůstanou nečinné.

I přestože T- a B-lymfocyty prošly tvrdým selekčnímprocesem a po vyplavení z brzlíku a kostní dřeně jsou jižimunokompetentní, stále nejsou úplně zralé. K tomu je nutné, aby

docestovaly do sleziny (lien), lymfatických uzlin (nodilymhatici) a dalších sekundárních lymfatických orgánůa setkaly se s jejich specifickými antigeny. Teprve poté mohou

být aktivovány stykem s cizím antigenem a schopny vyvolat

imunitní odpověď. Z většiny T-lymfocytů se stanou T-helpers

a T-killers, jakmile se dostanou do sekundárních lymfatických

orgánů; 60–80% cirkulujících lymfocytů jsou T-buňky.

VYBARVI navrženými barvami struktury spjaté s přesuny

a zráním lymfocytů a sekundární lymfatické orgány:

1. Brzlík (thymus) (žlutá)

2. Kostní dřeň (medulla ossea) (červená)

3. Nezralé lymfocyty (modrá + jádra fialovou)

4. Lymfatická uzlina (nodus lymphaticus) (zelená)

5. Slezina (lien)


Netterův vybarvovací anatomický atlas 259

6

Tabule 6–4

Brzlík a kostní dřeň

Budoucí T-lymfocyty migrují

do tymu a stávají se

imunokompetentními.

B-buňky zůstávají a stávají se

imunokompetentními

v kostní dřeni.

Naivní imunokompetentní lymfocyty

se „rozesejí“ do lymfatických orgánů,

kde se setkávají s antigeny.

Zralé (aktivované) imunokompetentní

lymfocyty cirkulují v krvi a procházejí

přes lymfatické orgány v těle.

Imunokompetentní, ale naivní

(tj. prosté setkání s antigenem)

lymfocyty migrují do lymfatických

orgánů

4

3

1

5

5

2

Krevní

cirkulace

Lymfocyty, z nichž

se stanou T-buňky,

migrují do brzlíku

Antigenem

aktivované

imunokompetentní

B- a T-lymfocyty

cirkulují v krvi

a lymfě


260 Lymfatický systém

6

Tabule 6–5

Slezina

Slezina je orgán jen o něco větší než zaťatá pěst a ležíchráněna dolními žebry v levém horním kvadrantu břicha,dorzolaterálně od žaludku. Velmi zjednodušeně ji můžeme označit

za velkou lymfatickou uzlinu (během infekcí se může značně

zvětšit), avšak funkčně slezina uzliny značně převyšuje. Mezi

její úkoly patří:

• Proliferace B- a T-lymfocytů

• Imunitní dohled a imunitní odpověď

• Filtrace krve

• Destrukce starých a poškozených červených krvinek(erytrocytů)

• Destrukce poškozených krevních destiček

• Recyklace železa a hemoglobinu

• Krevní rezervoár

• V časném prenatálním období erytropoéza (tj. produkce

červených krvinek)

Slezina (lien) je obalena pobřišnicí (peritoneum) a vazivovým

pouzdrem (capsula). Její infrastrukturu dělíme na dvě části:

bílá dřeň (pulpa alba), rozsáhlá síť tvořená trámci (trabeculae,

sg. trabecula) vybíhajícími z kapsuly, kde se hromadílymfocyty, a červená dřeň (pulpa rubra) tvořená sinusoidami (tj.

širokými kapilárami) bohatá na erytrocyty a makrofágy.

Bílá pulpa je uspořádána nakupením lymfocytů okolocentrální arterioly, periarteriálními lymfatickými uzlíky. Tytouzlíky vypadají jako uzliny; skládají se převážně z B-lymfocytů

obklopených difúzně rozesetými T-lymfocyty. Tyto „uzliny“

obsahují zárodečné centrum, kde B-buňky proliferují (tj. množí

se) a aktivují se. Mezi imunitní funkce sleziny patří:

• Prezentace antigenu makrofágy a dendritickými buňkami

• Proliferace a aktivace B- a T-buněk

• Tvorba protilátek proti cirkulujícím antigenům

• Odstranění cizích antigenů z krve

Červená pulpa je organizována do oblasti žilních sinusoid

a oblastí mezi vazivovými trabekulami, tzv. Billrothových

provazců, které jsou tvořeny sítí retikulárních vláken a buněk

a obsahují:

• Erytrocyty

• Makrofágy

• Dendritické buňky

• Lymfocyty

• Plazmatické buňky

• Granulocyty

Makrofágy okolo žilních sinusoid fagocytují poškozenéerytrocyty, rozkládají hemoglobin (hem je pak dále metabolizován

na žlučová barviva) a recyklují železo (železo získané z hemu

se transportuje ve formě hemosiderinu nebo ukládá ve formě

ferritinu). Krev z centrální arterioly teče do bílé dřeněa slezinných (Billrothových) provazců, přes které se „profiltruje“

a poté teče do žilních sinusoid červené pulpy. Tato „otevřená

cirkulace“ umožňuje vychytat z oběhu červené krvinky, které

mají být destruovány. Primární funkcí červené dřeně jefiltrovat krev.

VYBARVI různými barvami struktury sleziny (lien):

1. Lymfatická céva v kapsule sleziny

2. Centrální arteriola

3. Slezinné sinusoidy červené pulpy

4. Bílá pulpa (lymfatické uzlíky)

Klinická poznámka:

Přestože je slezina hrudním košem dobře kryta, je to nejčastěji poraněný

břišní orgán. Trauma břišní stěny (úrazy na hřišti u dětí, automobilové

nehody, pády) mohou vést k laceraci (tj. potrhání) nebo ruptuře sleziny.

Je to závažné poranění vedoucí k masivní intraperitoneální hemoragii(krvácení do dutiny břišní) a šoku, protože slezina je velmi prokrvený orgán.

Chirurgické odstranění sleziny (splenectomia) je však relativně snadné,

jelikož se bez sleziny dá přežít; ostatní lymfatické tkáně a kostní dřeň za ni

po operaci převezmou funkci.

Netterův vybarvovací anatomický atlas 261

6

Tabule 6–5

Slezina

Kapiláry

obalené

periarteriálními

lymfatickými

uzlíky

Periarteriální

lymfatické

uzlíky

3

1

Slezinné

(Billrothovy)

provazce

Pouzdro

(capsula)

Trámec

(trabecula)

Trabekulární

arteriola a véna

Makrofág

Makrofág

Erytrocyty

2

4

a

v

4

3

A. Struktura sleziny

B. Schéma slezinného sinu Lymfatický systém

6

Tabule 6–6

Mandle, BALT, GALT a MALT

Kromě lymfatických cév a uzlin, kostní dřeně, brzlíku a sleziny

je v těle ještě další součást lymfatického systému, difúznílymfatická tkáň, která má význam jak pro lokální, tak procelkovou obranyschopnost těla. Mezi difúzní lymfatickou tkáň patří:

• Mandle (tonsillae, sg. tonsilla)

• Slizniční imunitní systém dýchací soustavy (BALT –Bronchus-Associated Lymphoreticular Tissue)

• Slizniční imunitní systém trávící soustavy (GALT –GUT-Associated Lymphoreticular Tissue)

• Slizniční imunitní systém (MALT – Mucose-AssociatedLymhoreticular Tissue)

Mandle (tonsillae)

Mandle jsou shluky lymfatické tkáně v ústní dutině, hltanu

a podél vstupu do hrtanu; patrové mandle (tonsillae palatinae,

viditelné, když otevřeš pusu a řekneš „á“), jazyková mandle

(tonsilla lingulalis) na kořeni jazyka, hltanová mandle (tonsilla

pharyngea, je-li zvětšená, je nazývána adenoidní vegetace)

na stropě nazofaryngu, tubární mandle (tonsilla tubaria) při

hltanovém ústí Eustachovy trubice (ostium pharyngeumtubae auditivae). Tyto lymfatické agregáty dohromady tvoří

tzv. Waldeyerův okruh. Mají významnou roli při ochraněsliznice dutiny nosní a ústní před patogeny z vnějšího prostředí,

hlavně v dětství. Některé z těchto tkání časem atrofujía ztrácejí na významu.

BALT

Shluky lymfoepiteliálních buněk jsou difúzně rozesetypodél průdušek (bronchi, sg. bronchus) a jejich dalšího větvení

do bronchiálního stromu (pozn. překl.: viz Kapitolu 7). BALT

vypadá podobně jako Peyerovy plaky, které lemují trávící

trakt. V nich lokalizované imunitní buňky reagují na patogeny,

které se mohou dostat do dýchacích a trávících cest.

GALT a červovitý přívěsek (appendix

vermiformis)

Apendix je připojen ke slepému střevu (colon caecum),počáteční části tlustého střeva a má pouze tenké lumenlemované sliznicí a četnými lymfatiky. Množství lymfatické tkáně

s věkem klesá.

Stejně tak i v kyčelníku (ileum) se nachází shluky lymfatické

tkáně zvané Peyerovy plaky. Nacházejí se ve sliznici (tunica

mucosa) i v podslizniční vrstvě (lamina submucosa) a obsahují

B- i T-lymfocyty. Ve sliznici se nachází i difúzně rozptýlená

lymfatická tkáň (lymfocyty a plazmatické buňky); dohromady

tyto dva systémy označujeme jako GALT. Čím distálněji při

průchodu trávící trubicí, tím více lymfatických uzlíkůa lymfocytů ve sliznici najdeme; jejich primární funkcí je ochrana před

vstupem patogenů a cizích antigenů, které by organismus

případně napadly.

MALT

Pod termínem MALT se rozumí hlavně slizniční imunitnísystém trávícího, dýchacího a rozmnožovacího ústrojí. Můžeme

však pod něj zahrnout i BALT a GALT, ale kromě nichi slizniční lymfatický systém jakéhokoli jiného orgánu.

VYBARVI různými barvami shluky difúzní lymfatické tkáně:

1. Mandle (tonsillae)

2. BALT

3. GALT a Peyerovy plaky

4. Lymfatické uzlíky červovitého přívěsku (appendix

vermiformis)


Netterův vybarvovací anatomický atlas 263

6

Tabule 6–6

Mandle, BALT, GALT a MALT

Pravý mízovod

(ductus

lymphaticus dx.)

Hrudní mízovod

(ductus thoracicus)

Brzlík (thymus)

Hrudní mízovod

(ductus thoracicus)

Paraaortální uzliny

(bederní, nodi lymphatici

paraaortales, s. lumbales)

Kyčelní uzliny

(nodi lymphatici iliaci)

Závěs apendixu

(mesoappendix)

Červovitý přívěsek

(appendix vermiformis)

Vazivový obal

(tunica serosa)

Podélná

(longitudinální)

svalovina (tunica

muscularis)

Kruhová (cirkulární)

svalovina (tunica

muscularis)

Podslizniční vrstva

(tunica submucosa)

Lieberkühnovy krypty

Kostní dřeň

(medulla ossea)

Povrchové

tříselné uzliny

(nodi lymphatici

inguinales

superficiales)

Zákolenní

uzliny (nodi

lymphatici

poplitei)

Slezina (lien)

Mezihrudní lymfatické uzliny

(nodi lymphatici mediastinales)

Podpažní uzliny

(nodi lymphatici

axillares)

2

1

4

3

B. Červovitý přívěsek (appendix vermiformis)

Epitel

Vazivový obal

(tunica serosa)

Klk (villus)

Vlastní slizniční blána

(lamina propria mucosae)

Slizniční svalová vrstva

(tunica muscularis mucosae)

Podslizniční vrstva

(tunica submucosa)

Kruhová (cirkulární) svalovina

(tunica muscularis)

Podélná (longitudinální)

svalovina (tunica muscularis)

3

3

C. Kyčelník (ileum)

A. Přehled lymfatického systému


264 Lymfatický systém

6

Tabule 6–7

Klinické aspekty lymfatického systému

Lymfatický a imunitní systém mají své poruchy, jimiž mohou

být postiženy, i když jsou zapojeny do „boje“ s patogeny

a rakovinou.

Lymfogenní metastázy

Rakovina se z primárního ložiska může šířit (metastázovat)

třemi způsoby:

• Přímým kontaktem se sousedními tkáněmi (percontinui

tatem)

• Přes žilní systém

• Přes lymfatické cesty

Lymfatika jsou zvláště významná, protože rakovinné buňky

se do nich mohou snadno dostat. Jakmile jsouv lymfatic

kých cévách, snadno se dostanou do uzlin, kde jsoufiltro

vány z lymfy, usídlí se zde a mohou růst; pokud se tak stane,

lymfatická uzlina se zvětší, přilne ke svému okolí (stane se

nepohyblivou) a tvrdou (při zánětu jsou uzliny sice takézvět

šené, ale pohyblivé a měkké). Díky znalosti cest lymfatické

drenáže z různých oblastí těla mohou klinici předpokládat

šíření rakoviny od jednoho lymfatického agregátu k dalšímu,

který leží dál v lymfatických cestách. První drenážní uzlina

určitého orgánu, která je metastaticky postižena, se nazývá

sentinelová uzlina. Lymfatické uzliny jsou v lidském těleulo

ženy povrchově i v hloubce; povrchové mohou být palpovány,

hluboké však můžeme pouze zobrazovat pomocí pomocných

lékařských vyšetření (PET/CT, CT).

VYBARVI navrženými barvami hlavní skupiny lymfatických

uzlin:

1. Hluboké krční uzliny (nodi

lymphatici cervicales profundi): leží podél vnitřní

krční žíly (v. jugularis int.), drénují hlavu a krk; při

zvětšení jsou palpovatelné (oranžová)

2. Podpažní uzliny (nodi lymphatici axillares):dré

nují oblast horní končetiny a pletence ramenního;

hrudní stěnu; při zvětšení jsou palpovatelné(čer

vená)

3. Mezihrudní uzliny (nodi lymphatici mediastinales):

shluknuty okolo větvení průdušnice (bifurcatio

tracheae), drénují plíce a hrudník; leží hluboko

a při zvětšení nejsou palpovatelné (fialová)

4. Paraaortální uzliny (bederní, nodi lymphaticipara

aortales, s. lumbales): sbírají mízu z dutiny břišní

a dolní poloviny těla, nacházejí se okolosrdeč

nice (aorta) v blízkosti odstupu ledvinných tepen

(aa. renales); při zvětšení nejsou palpovatelné;

v jejich pokračování leží nádržka střevní mízy

(cisterna chyli) a hrudní mízovod (ductusthora

cicus) (modrá)

5. Kyčelní uzliny (nodi lymphatici iliaci): leží podél

společných kyčelních žil (vv. iliacae communes)

a v jejich pokračování leží paraaortální uzliny;sbí

rají lymfu z dolních končetin a pánevních orgánů;

leží v hloubce, a proto při zvětšení nejsoupalpo

vatelné (hnědá)

6. Povrchové tříselné uzliny (nodi lymphaticiingui

nales superficiales): drénují dolní končetinua ze

vní pohlavní orgány (organa genitalia externa); při

zvětšení jsou palpovatelné (žlutá)

Očkování (vakcinace, imunizace)

Imunita může být uměle vytvořena pomocí očkování. Při

tomto procesu je do těla injikován antigen patogena, což

stimuluje imunitní systém k reakci. Většina vakcín protibak

teriím se skládá z acelulárních (tj. nebuněčných) komponent;

ze směsi antigenů anebo z nebezpečného toxinu, kterýbakte

rie produkuje. Tyto antigeny však často stimulují organismus

jen k malé odpovědi, proto jsou do vakcín přidávána různá

adjuvancia, která imunitní odpověď na očkování amplifikují.

Většina antivirových vakcín je naproti tomu tvořenaatenuo

vanými (tj. oslabenými) živými viry, které navodí imunitníod

pověď, aniž by proběhla samotná infekce.

Autoimunitní choroby

V případě, že imunitní systém není schopen správněrozpo

znat „vlastní“ od „cizího“, může rozvinout reakci protivlast

ním buňkám. Tento proces nazýváme autoimunitní poruchou.

Mezi tyto choroby patří např.:

• Systémový lupus erytematodes (SLE), který postihuje

hlavně kůži, ledviny, plíce a srdce

• Roztroušená skleróza (RS), která postihuje normálnímye

linizaci v CNS

• Myasthenia gravis, která postihuje nervosvalovou ploténku,

místo komunikace mezi nervem a svalem

• Úplavice cukrová, I. typ (diabetes mellitus I. typu), kdyre

akce směřuje proti ß–buňkám Langerhansových ostrůvků

pankreatu, které produkují inzulín

• Revmatoidní artritida (RA), kdy jsou procesem postiženy

klouby

Imunodeficity

Imunodeficit je stav, kdy imunitní systém na patogenyneod

povídá s přiměřenou intenzitou, když není dostatečně aktivní.

Obecné příčiny imunodeficitů jsou genetické (vrozené,konge

nitální) nebo získané (např. HIV), ale také to může býtnásle

dek malnutrice (tj. podvýživy), alkoholismu nebo užívání drog.

Hypersenzitivita

Hypersenzitivita vzniká, když imunitní systém organismure

aguje na patogeny tak agresivním způsobem, že poškozuje

své vlastní tkáně. Jsou rozeznávány čtyři typyhypersenzitiv

ních reakcí (jiným názvem se jim říká též imunopatologické

reakce):

• typ: akutní; např. anafylaktický šok, alergie

• typ: protilátková nebo cytotoxická hypersenzitivita;proti

látky se vážou na antigeny vlastních buněk těla; např.post

transfúzní reakce (kdy se protilátky vážou na nekompatibilní

antigen jiné krevní skupiny)

• typ: imunokomplexová reakce; komplexy antigen–protilátka

cirkulující v krvi způsobují zánět, který spouští masivníhy

persenzitivní reakci; např. chronické záněty nebo alergie

• typ: pozdní reakce, buňkami zprostředkovaná reakce;

obvykle se jedná o několik dní se rozvíjející reakci; např.

alergické kožní reakce (např. škumpa jedovatá a kontaktní

dermatitida), ale také imunitní reakce při infekci, nádoru

a rejekce (tj. odvržení) transplantovaného štěpu


Netterův vybarvovací anatomický atlas 265

6

Tabule 6–7

Klinické aspekty lymfatického systému

Pravý mízovod

(ductus lymphaticus dx.)

Vnitřní krční žíla

(v. jugularis int.)

Levá podklíčková žíla

(v. subclavia sin.)

Srdečnice

(aorta)

Hrudní mízovod

(ductus thoracicus)

Pravá podklíčková žíla

(v. subclavia dx.)

Hlavopažní žíla

(v. brachiocephalica dx.)

Nádržka střevní mízy

(cisterna chyli)

2

4

5

6

1

3

Lymfatické cesty




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist