načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Netrpělivost srdce - Stefan Zweig

Netrpělivost srdce

Elektronická kniha: Netrpělivost srdce
Autor:

Zweigův světově proslulý dramatický román nás zavede do zapadlého a nudného posádkového městečka staré monarchie, kde důstojníci tráví volný čas po kavárnách a vinárnách. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  109
+
-
3,6
bo za nákup

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » LEDA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 398
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: z německého originálu ... přeložila Božena Koseková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-733-5312-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Psychologický román, jediné románové dílo tohoto rakouského autora, líčí tragický milostný vztah ochrnuté dívky k poručíkovi rakousko-uherské armády. Příběh se odehrává v posádkovém pohraničním městě těsně před 1. světovou válkou. Autor analyzuje citové stavy nemocné dívky, jejíž důvěra v opětovanou lásku postupně mizí, i důstojníka, který nemá dost odvahy obětovat svůj život, city a tvořivou sílu nešťastnému člověku. Zweig je skvělým vypravěčem a psychologem, promýšlí věčné, ale nezodpověditelné problémy lidských vztahů, lásky, odvahy, viny a svědomí umělecky náročnou a působivou formou.

Popis nakladatele

Zweigův světově proslulý dramatický román nás zavede do zapadlého a nudného posádkového městečka staré monarchie, kde důstojníci tráví volný čas po kavárnách a vinárnách. Chudý poručík Hofmiller je jakousi náhodou pozván do místního zámku na „diner“ pro přátele a známé. Omámen opulentní nádherou zámeckého prostředí si uprostřed zábavy náhle uvědomí, že opomněl vyzvat k tanci dceru hostitele. Chce své faux pas rychle napravit a v rozčilení si nevšimne, že dívka za stolem je ochrnutá. Mladík se snaží svoji neobratnost odčinit, místo toho se ale zaplétá do kliček vlastních dobře míněných konvenčních lží a ještě konvenčnějších obav z odsudku důstojnických kamarádů. Vzbudí v postižené dívce lásku, kterou neumí a ani nechce opětovat, a protože citlivě vnímá její smutek a osamělost, nechá se unášet vlastním soucitem – s tragickými důsledky.
Rozporuplné a netrpělivé je lidské srdce, říká autor. Je soucit zbabělý, který se chce zbavit trapného dojetí cizím neštěstím. Ale je i soucit tvořivý, který je odhodlán trpělivě a účastně vytrvat až do konce svých sil a možná i za něj.

Zařazeno v kategoriích
Stefan Zweig - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Z německého originálu přeložila Božena Koseková

Stefan Zweig: Ungeduld Des Herzens

© Nakladatelství LEDA spol. s r. o.

Translation © Božena Koseková, 2013

ISBN 978-80-7335-368-1


Žádná vina není zapomenuta,

dokud o ní ví svědomí.

Stefan Zweig

*



7

Je dvojí soucit. Jeden,

ten zbabělý a sentimentální,

který je vlastně netrpělivostí srdce,

aby se co nejrychleji zbavilo trapného dojetí

cizím neštěstím, soucit, který vůbec není soucítěním,

nýbrž jen instinktivním odvrácením cizího utrpení

od vlastní duše. A ten druhý, který jediný má smysl,

ten nesentimentální, avšak tvořivý soucit,

který ví, co chce, a je odhodlán trpělivě

a s účastenstvím vydržet

až do konce svých sil

a ještě za něj.

*



9

„K

do už má, tomu se

dává“  – tato slova z Knihy moudrosti může kaž - dý spisovatel směle potvrdit ve smyslu: „Kdo mnohovyravoval, tomu se vypravuje.“ Není nic mylnějšího než ona až příliš obvyklápředstava, že básníkova fantazie pracuje nepřetržitě, že zásoba, z níž spisovatel neustále vymýšlí události a příběhy, jenevyčerpatelná. Místo aby si vymýšlel postavy a  příhody, potřebuje ve skutečnosti jen to, aby ony nalézaly jeho, neboť ho také, pokud je schopen intenzivněji viděta naslouchat, neustále hledají, aby je zprostředkoval dál; kdo se častokrát pokusil vykládat osudy, tomu mnozí vylíčí vlastní osud.

I tento příběh mi byl vypravován téměř tak, jak jej zde

reprodukuji, a to zcela neočekávaně. Když jsem bylnaposled ve Vídni, zašel jsem si večer, unaven vším tím, co jsem

si musel obstarat, do předměstské restaurace, o níž jsem

předpokládal, že je už dávno z módy a málonavštěvovaná. Ale jen jsem vstoupil, zjistil jsem rozmrzele, že jsem

se mýlil. Hned od prvního stolu vstal jeden známý, dával najevo skutečnou radost, kterou jsem opětoval,nikoli však tak bouřlivě, a pozval mě, abych si přisedl. Nebylo

by slušné, kdybych tvrdil, že onen horlivý pán bylnesolidní nebo nepříjemný člověk; patřil jen k těm přirozeně


10

družným povahám, které sbírají známosti právě taksna

živě jako děti poštovní známky, a jsou proto obzvlášťpyš

né na každý exemplář své kolekce. Pro tohodobromyslné

ho podivína – vedlejším povoláním to byl velmi vzdělaný

a znamenitý archivář –, spočíval celý smysl života pouze

ve skromném zadostiučinění, že ke každému jménu,kte

ré se čas od času objevilo v novinách, mohl připojits do

mýšlivou samozřejmostí: „Můj dobrý přítel“ nebo „Ach,

toho jsem právě včera potkal“ nebo „Můj přítel A mi říkal

a můj přítel B tvrdil“ a nepřestal, dokud neodříkal celou

abecedu. Spolehlivě tleskal při premiérách svých přátel,

každé herečce příštího dne telefonicky blahopřál,nezapo

mínal na žádné narozeniny, zamlčoval nepříznivé zmín

ky v novinách a ze srdečné účasti posílal ty zprávy, které

chválily. Byl to tedy dost slušný člověk, protože sepocti

vě snažil a k blaženosti mu stačilo, když ho někdo požádal

o malou laskavost nebo dokonce rozmnožil kabinet jeho

známostí o nový objekt.

Ale není třeba, abych přítele „Tohoznám“ – toutopře

zdívkou se ve Vídni označuje ona odrůda dobromyslných

příživníků v pestré skupině snobů – blíže popisoval,ne

boť každý je zná a ví, že se člověk jejich dojemnéneškod

nosti bez hrubosti neubrání. Tak jsem se k němurezigno

vaně posadil a čtvrthodina uplynula v planém povídání,

když do lokálu vstoupil vysoký muž nápadný svěžímmla

distvým obličejem s  pikantní šedí na spáncích; držel se

zpříma a  cosi v  jeho chůzi prozrazovalo, že býval vojá

kem. Můj přítel snaživě vyskočil a  pozdravil se svou ty

pickou horlivostí, onen pán však opětoval tento útok spíš

lhostejně než zdvořile. Nový host si ještě ani neobjednal

u  číšníka, který se k  němu přihrnul, když se můj přítel

Tohoznám ke mně naklonil a tiše zašeptal: „Víte, kdo to

je?“ A protože jsem dávno znal jeho sběratelskou pýchu,


11

každý trochu zajímavější exemplář své kolekce vystavitvychloubačně na odiv, obával jsem se předlouhých výkladů. Odtušil jsem zcela bez zájmu „Ne“ a  věnoval se dále svému sachru. Moje netečnost však toho dohazovače

jmen jen ještě víc rozpálila a on s rukou před ústy tiševydechl: „To je přece Hofmiller z generální intendantury –

přece víte  –, ve válce dostal řád Marie Terezie.“ Protože

jsem nevypadal, že by mě tato skutečnost uchvátila tak,

jak doufal, začal s  nadšením vlastenecké čítanky vykládat, co velkolepého tento rytmistr Hofmiller vykonal ve

válce nejprve u kavalerie, pak při onom výzvědném letu

nad Piavou, kde samojediný sestřelil tři letadla,a konečně u kulometné roty, s níž obsadil a po tři dny držel celý

úsek fronty. To všechno podával s mnoha podrobnostmi,

které zde vynechávám, a mezitím stále dával najevo svůj

nesmírný údiv nad tím, že jsem nikdy neslyšel o  tomto

znamenitém muži, kterého přece císař Karel osobně vyznamenal nejvzácnějším řádem rakouské armády.

Mimoděk jsem se dal zlákat a podíval jsem se kedruhému stolu, abych také jednou spatřil historickyuznaného hrdinu z dvoumetrové vzdálenosti. Narazil jsem ale na tvrdý, rozzlobený pohled, který dával najevo: „Ten chlap ti o mně něco naprášil? Na mně není nic k okukování!“ Současně posunul onen pán rozzlobeně svou židli stranou a energicky nám ukázal záda. Trochu zahanbeně jsem se hned díval jinam a  od té chvíle jsem se snažil nezavadit zvědavým pohledem ani o ubrus onoho stolu. Brzy nato jsem se rozloučil se svým roztomilým žvanilem, ale již při odchodu jsem viděl, že se okamžitě přesunul ke svémuhrdinovi, aby mu pravděpodobně referoval právě tak horlivě o mně jako mně předtím povídal o něm.

To bylo všechno. Výměna pohledu, a jistě bych byl na toto letmé setkání zapomněl, ale náhoda tomu chtěla, že jsem se již příštího dne v jedné malé společnosti znovusetkal s tímto odmítavým pánem, který ve večernímsmokingu vypadal ještě nápadněji a  elegantněji než včera ve sportovním obleku. Oba jsme se snažili skrýt pousmání, onen spiklenecký úsměv dvou lidí ve větší skupině, kteří spolu sdílejí dobře střežené tajemství. Poznal mě právě tak jako já jeho a pravděpodobně jsme se i stejněrozčilovali nebo bavili na účet neúspěšného dohazovače zevčerejška. Nejprve jsme se snažili spolu nemluvit, což se nám nemohlo podařit již proto, že kolem nás byla v  proudu vzrušená debata.

Předmět oné debaty bude hned zřejmý, uvedu-li, že se psal rok 1938. Pozdější kronikáři naší doby jednou zjistí, že v roce 1938 se téměř každý hovor v každé zemi našírozrušené Evropy točil kolem dohadů, zda může, či nemůže vypuknout nová světová válka. Toto témanevyhnutelně fascinovalo každou společnost, každé setkání, a leckdy se zdálo, že nikoli lidé si odreagovávají svůj strach dohady a nadějemi, nýbrž že se chce vybít sama atmosféra,tehdejší vzduch nabitý vzrušením a skrytým napětím.

Začal o tom pán domu, povoláním advokát, kterýnerad měnil názory. Obvyklými argumenty dokazoval obvyklý nesmysl, že nová generace ví, co je válka, a  že by do té nové už nešla tak naslepo a nepřipravena jako do té poslední. Již při mobilizaci by se pušky obrátily dozadu a  zejména staří frontoví vojáci jako on by prý nezapomněli, co by je očekávalo. Popudila mě vychloubačnájistota, s níž ve chvíli, kdy se v desetitisících a statisícíchtováren vyráběly třaskaviny a otravné plyny, odbyl možnost války právě tak nedbale, jako lehkým ťuknutímukazováku oklepl popel své cigarety. Člověk nemá vždy věřittomu, co by chtěl, aby bylo pravda, odpověděl jsem velmi rozhodně. Úřady a vojenské organizace, které řídí válečný aparát, také nespaly, a zatímco my jsme se opájeliutopiemi, ony vydatně využily dobu míru k tomu, aby jižpředem zorganizovaly masy a  dostaly je do rukou už jakžtakž připravené k výstřelu. Už teď, v míru, vzrostla díky zdokonalené propagandě všeobecná servilita doneuvěřitelných proporcí a  je třeba podívat se tváří v  tvář skutečnosti, že od vteřiny, kdy do domovů vtrhnerozhlasové hlášení o mobilizaci, nelze nikde očekávat odpor. Vůle člověka, který je zrnkem prachu, nemá už dnes význam.

Přirozeně jsem měl všechny proti sobě, neboťsebeohlušující pud v člověku se osvědčeně pokouší zbavit sevědomých nebezpečí nejraději tím, že je prohlašuje za nicotná. A vůbec, takové varování před laciným optimismemmuselo přijít nevhod už vzhledem ke skvělé večeři vevedlejším pokoji, kde už bylo prostřeno.

Znenadání se teď ke mně přidal rytíř řádu Marie Terezie, právě on, v  němž jsem instinktivně nesprávně předpokládal odpůrce. Ano, je to holý nesmysl, prohlásil prudce, chtít v dnešní době počítat ještě s tím, co si přeje či nepřeje lidský materiál, neboť v příští válce budouhlavní roli hrát stroje a lidé budou degradováni jen najakousi jejich součást. Už v  poslední válce nepotkal na frontě mnoho takových, kteří by s válkou jasně souhlasili, nebo ji jasně odmítali. Většinou byli do ní zaváti jako zvířený prach větrem a pak v ní ve velkém zmatku prostě zůstali vězet, každý jednotlivec zmítán sem a tam, bez vůle, jako hrášek ve velikém pytli. Vcelku snad dokonce více lidí do války uteklo, než z ní uprchlo.

Poslouchal jsem překvapeně, zaujat především prudkostí, s níž teď pokračoval. „Neoddávejme se klamu. Jestli dnes v  nějaké zemi začnou verbovat pro nějakou úplně exotickou válku, třeba pro válku v  Polynésii, přiběhnou tisíce a  statisíce, aniž budou dobře vědět proč, snad jen proto, aby mohly utéci samy před sebou nebo z neutěšených poměrů. Domnívám se, že faktický odpor proti válce není větší než žádný. K odporu jednotlivce proti organizaci je třeba mnohem vyšší odvahy, než dá-li seněkdo pouze strhnout, totiž individuální odvahy, a ta zanašich časů pokračující organizace a  mechanizace vymírá. Setkal jsem se ve válce téměř výhradně s fenoménemmasové odvahy v šiku, a kdo se na tento pojem podívázblízka, odhalí docela zvláštní komponenty: mnohomarnivosti, mnoho lehkomyslnosti a dokonce nudy, především ale mnoho strachu – ano, strachu z toho, že zůstanu vzadu, strachu z výsměchu, ze samostatného jednání a především strachu postavit se do opozice k masovému nadšeníostatních. Většinu z těch, kteří byli na frontě pokládáni zanejstatečnější, jsem osobně poznal i  později, v  civilu, jako hrdiny zcela pochybné. – Prosím,“ řekl a zdvořile seobrátil k hostiteli, který se na to tvářil všelijak, „sebesamého nevyjímám.“

Líbilo se mi, jak mluvil, a měl jsem chuť k němupřikročit, ale paní domu právě zvala k večeři, a protože jsmeseděli daleko od sebe, k hovoru jsme se už nedostali. Teprve když všichni odcházeli, srazili jsme se u šatny.

„Domnívám se,“ usmíval se na mne, „že náš společný příznivec nás už nepřímo představil.“

Také jsem se usmíval. „A důkladně.“

„Pravděpodobně značně přeháněl, jaký jsem Achilles, a můj řád si pověsil na klopu tak, aby byl pořádně vidět, že?“

„Tak nějak to bylo.“

„Ano, on je na něj zatraceně pyšný – zrovna jako navaše knihy.“

„Divný patron! Ale najdou se horší. Ostatně – máte-li chuť, mohli bychom jít ještě kus spolu.“

Šli jsme. Náhle se ke mně obrátil.

„Věřte mi, opravdu to není fráze, když řeknu, že měléta netrápilo nic tak jako ten řád Marie Terezie. Je na můj vkus příliš nápadný. Totiž, abych byl poctivý –, když mi ho tehdy tam venku na frontě připíchli, přirozeně mě to nejdřív přemohlo. Konečně, byl jsem vychován jakovoják a  v  kadetce jsem slýchal o  tomto řádu jako o legendě, o tomhle jednom řádu, kterého se v každé válceudělí snad jen tucet kusů; spadne tedy skutečně jako hvězda z nebe. Ano, pro osmadvacetiletého mládence něcotakového hodně znamená. Člověk najednou stojí před celým šikem, všechno žasne, jak se mu náhle cosi zablýská na prsou jako malé slunce, a císař, nepřístupný majestát, mu potřese rukou a blahopřeje. Ale podívejte se: totovyznamenání mělo přece smysl a  platnost jen v  našem vojenském světě, a když válka skončila, připadalo mi směšné, že bych tu měl chodit po celý život jako puncovanýhrdina, protože jsem si jedenkrát dvacet minut skutečněpočínal odvážně –, pravděpodobně o nic odvážněji než deset tisíc jiných, ale měl jsem štěstí, že jsem vzbudil pozornost, a co bylo snad ještě podivuhodnější, že jsem se vrátil živ. Již po roce, když lidé všude zírali na ten malý kousek kovu a pak poníženě šplhali pohledem ke mně nahoru, mi bylo důkladně nanic z toho, jak jsem si tu vykračoval jakopohyblivý pomník. Zlost nad tím, že jsem byl věčněnápadný, byla také jedním z rozhodujících důvodů, proč jsem po válce tak brzy odešel do civilu.“

Přidal jsem do kroku.

„Řekl jsem jedním z důvodů, ale hlavní důvod bylsoukromý, a  ten pochopíte snad ještě lépe. Hlavním důvodem bylo, že jsem sám silně pochyboval o tom, zda mám na ten řád právo, a každopádně jsem pochyboval o svém hrdinství; věděl jsem přece lépe než ti cizí zevlouni, že za

16

tím řádem vězí někdo, kdo vůbec není hrdinaa dokon

ce je naprostý nehrdina –, jeden z těch, kdo uháněli tak

zuřivě do války jen proto, že se chtěli zachránit zezoufa

lé situace, spíše dezertéři před vlastní odpovědností než

hrdinové z pocitu povinnosti. Nevím jak vám –, ale mně

připadá život s aureolou a svatozáří nepřirozenýa nesne

sitelný, a docela poctivě se mi ulevilo, že jsem už nemusel

předvádět na uniformě hrdinský životopis. Ještě teď do

stanu zlost, když někdo vytahuje mou starou slávu, a proč

bych se vám nepřiznal, že jsem měl včera namále a taktak

že jsem nepřišel k  vašemu stolu a  nespustil na toho tlu

čhubu, aby se vytahoval někým jiným než zrovna mnou.

Ještě celý večer mě hryzl váš uznalý pohled, a abych vy

vrátil žvanění toho člověka, byl bych vás nejraději vybí

dl, abyste vyslechl, po jakých křivých cestách jsemvlast

ně dospěl k celému svému hrdinství – byl to ostatně velmi

zvláštní příběh, který by třeba mohl dokázat, že odvaha

není často nic jiného než obrácená slabost. Ostatně –ne

rozmýšlel bych se vám to vypravovat ještě teď naprosto

přesně. Co leží v člověku už celé čtvrtstoletí, to se užne

týká jeho, ale dávno někoho jiného. Měl byste čas?A ne

nudí vás to?“

Samozřejmě že jsem měl čas; chodili jsme ještě dlou

ho po opuštěných ulicích a ještě v příštích dnech jsme se

častokrát setkali. V  jeho zprávě jsem pozměnil jen má

lo, snad jsem uvedl hulány místo husarů, trochu jsem na

mapě posunul posádky, aby je nikdo nepoznal, a všechna

skutečná jména jsem pro všechny případy zašifroval. Ale

nikde jsem si nepřimyslel nic podstatného, a  nikoliv já,

nýbrž vypravěč teď začíná vyprávět. V

šechno začalo neobratností, naprosto nezaviněnou „botou“, gaffe, jakříkají Francouzi. Potom jsem se pokusil napravit svou hloupost; ale když chce člověk příliš narychlo opravit kolečko v hodinovém strojku, zkazí obvykle celé soukolí. Ani dnes, po letech, nedovedu vymezit, kde končila pouhá neobratnost a kde začalavina. Zřejmě to nebudu vědět nikdy.

Bylo mi tehdy pětadvacet a sloužil jsem jako aktivníporučík u  hulánů. Neodvažuji se tvrdit, že by se mi někdy

zvlášť líbil důstojnický stav nebo že bych se pro něj cítil

vnitřně povolán. Ale když ve staré rakouské úřednickérodině sedí u skromně prostřeného stolu dvě děvčataa čtyři věčně hladoví kluci, pak se jich nikdo moc neptá, jaké

mají sklony, ale co nejdřív je strčí do pece nějakého povolání, aby domácnost nezatěžovali příliš dlouho. Mého

bratra Ulricha, který si už na obecné škole zkazil oči od

samého učení, dali do semináře, já jsem zas měl silnou

kostru, a  tak mě poslali do vojenské školy. Odtud se nit

života odvíjí mechanicky, není třeba jí dávat směr. Stát se

stará o  všechno. V  několika letech zdarma vylisuje podle

předepsaného erárního vzoru z nedospělého, bledéhokluka ochmýřeného praporčíka a  dodá ho armádě k použití. Jednoho dne, na císařovy narozeniny, nebylo mi ještě


18

osmnáct, jsem byl vyřazen a  krátce nato mi vyskočila na

límec první hvězda; tím jsem dosáhl první etapy, a teď už

se mohl pravidelný oběh povyšování odvíjet mechanicky

a v náležitých přestávkách až k penzi a pakostnici. Osobně

jsem nestál ani o to, abych sloužil právě u jízdy, tohotobo

hužel velmi nákladného vojska, ale byl to rozmar mé tety

Daisy, jejímž druhým manželem se stal starší bratr mého

otce, když odešel z  méně výnosného ministerstva finan

cí a  stal se prezidentem banky. Byla bohatá a  také snob

a nechtěla strpět, aby někdo z příbuzenstva, kdo se rovněž

jmenuje Hofmiller, dělal rodině „ostudu“ tím, že byslou

žil u pěchoty; a protože ji tento vrtoch stál sto korunmě

síčního příspěvku, musel jsem jí při každé příležitosti ještě

dávat najevo nejponíženější vděčnost. Zda se tozamlouva

lo mně, že sloužím u jízdy nebo že vůbec aktivně sloužím,

o tom nikdo neuvažoval, já sám nejméně. V sedle jsem se

cítil dobře a dál než před hlavu svého koně jsem nemyslel.

Tehdy v  listopadu 1913 musel někdo postrčit nějaký

výnos z  jedné kanceláře do druhé, neboť naše švadrona

byla náhle přeložena z  Jaroslawi do jiné malé posádky,

která ležela těsně u uherských hranic. Je lhostejné,uvedu

-li pravé jméno tohoto městečka nebo ne, neboť dvaknof

líky na kabátě uniformy si nemohou být podobnější než

jedna rakouská provinční posádka druhé. Tam i tadyty

též erární ubikace, kasárny, jízdárna, cvičiště, důstojnic

ké kasino, k  tomu tři hotely, dvě kavárny, cukrárna, vi

nárna, zchátralé varieté s odepsanými subretami, které ve

vedlejším zaměstnání rozdělují svou přízeň mezi důstoj

níky a jednoročáky. Vojenská služba je všude stejná,čin

ně prázdná jednotvárnost, jedna hodina za druhou jeroz

vržena podle staletého, jak ocel pevného služebního řádu,

a ani volný čas není o mnoho rozmanitější. Tytéž obličeje,

tytéž hovory v důstojnické jídelně, tytéž karetní hry a týž


19

kulečník v  kavárně. Někdy se člověk diví, že se milému

pánubohu vůbec chtělo stavět kolem těch šesti neboosmi set střech takového městečka jiné nebe a jinou krajinu.

Moje nová posádka měla ovšem proti dřívější haličské tu výhodu, že tam byla rychlíková stanice a že byla blízko Vídně a zároveň ne příliš daleko od Budapešti. Kdo měl peníze – a u jízdy vždy slouží různí bohatí mladíci,zejména dobrovolníci, částečně vysoká šlechta, částečně synové továrníků –, ten mohl, když se včas vytratil, jet v pěthodin vlakem do Vídně a nočním vlakem být o půl třetízase zpátky. Měl tedy dost času, aby si zašel do divadla,ukázal se na Okružní třídě, zahrál si na kavalíra a vyhledal si příležitostné dobrodružství. Někteří z těch, kdovzbuzovali největší závist, si tam dokonce drželi stálý byt nebo si pronajímali pokoj. Bohužel, taková osvěžující vyhození z kopýtka byla nad můj měsíční rozpočet. Na zábavu mi zbývala jedině kavárna nebo cukrárna, a tam jsem sepřesunul ke kulečníku, protože mi karty lezly většinou příliš do peněz, nebo jsem hrál šachy, které vyšly ještě levněji.

Tak jsem i  tentokrát, muselo to být v  polovině května 1914, seděl jednou odpoledne v cukrárně s náhodnýmspolečníkem, lékárníkem od Zlatého anděla, který byl zároveň místostarostou našeho posádkového městečka. Svéobvyklé tři partie jsme už dávno dohráli a teď jsme už mluvili jen ze setrvačnosti, abychom se rozptýlili – kam se také vrtnout v tomhle nudném hnízdě? –, ještě o tom a o onom, alerozhovor už skomíral jako dohořelá cigareta. Náhle se otevřou dveře a vlající zvonová sukně vnese dovnitř se závanemsvěžího vzduchu hezké děvče: hnědé mandlové oči, tmavá pleť, oblečená je znamenitě, vůbec ne venkovsky, a především je to nová tvář v  téhle zoufalé jednotvárnosti. Díváme se na ni s uctivým úžasem, ale čiperná kráska nám bohuželnevěnuje ani jediný pohled; zpříma a hrdě, sportovně pevným krokem se proplétá mezi devíti mramorovými stolkyv lokálu přímo k pultu a objednává tam en gros spoustu koláčů, dortů a likérů. Hned je mi nápadné, jak se majitelcukrárny před ní tak poníženě uklání – nikdy jsem neviděl šev na zádech jeho kabátu se šosy tak napjatý. Dokonce jeho paní, kyprá a přihroublá venkovská venuše, která jinak velminedbale přijímá dvoření důstojníků (vždyť člověk častozůstává do konce měsíce dlužen nějakou tu maličkost), sezdvihne ze své židle u pokladny a bezmála se rozplývá v medové zdvořilosti. Zatímco pan cukrář zaznamenává objednávku do knihy zákazníků, schroupá to hezké děvče nenuceněněkolik pralinek a  prohodí pár slov s  paní Grossmaierovou; ale nás, kteří asi s  nepatřičnou horlivostí natahujeme krky, neuzná za hodny ani letmého pohledu. Mladá dáma si přirozeně neobtíží pěknou ručku ani jediným balíčkem; všechno jí bude, jak paní Grossmaierová co nejponíženěji ujišťuje, posláno, může se spolehnout. A jí také ani na mysl nepřijde, že by hotově zaplatila u automatické ocelovépokladny jako my, obyčejní smrtelníci. Okamžitě však víme: vybraní, vznešení zákazníci!

Jak se teď obrací k  odchodu, pan Grossmaier spěšně přiskočí, aby jí otevřel dveře. Když se vznáší kolem nás, také můj pan lékárník se zdvihne z křesílka a conejuctivěji se jí poroučí. Dívka děkuje se svrchovanoulaskavostí – hrome, to jsou oči jako hnědý samet! – a já senemohu dočkat, až bude venku z krámu, pocukrována mnoha komplimenty, protože hořím zvědavostí, abych se odsvého společníka dozvěděl, kdo je ta štika v kapřím rybníku.

„Vy ji neznáte? To je přece neteř...“ – budu honazývat pan z  Kekesfalvy, jméno bylo ve skutečnosti jiné  – „Kekesfalva: znáte přece Kekesfalvy?“

Kekesfalva: vysloví to jméno, jako by mi podával tisícikorunovou bankovku, a  pohlédne na mě tak, jako by samozřejmě očekával uctivou ozvěnu „Ach tak! Přirozeně!“ Ale já, čerstvě přeložený poručík, kterého vítrpřivál do nové posádky teprve před několika měsíci, já nic netuším a  nic nevím o  tomto tak velmi tajemném bohu a prosím co nejzdvořileji o další informace, které mi pan lékárník s celou blažeností venkovské pýchy sděluje, a povídá a tlachá mnohem podrobněji, než to zde budu reprodukovat.

Kekesfalva, vykládá mi, je nejbohatší muž v celémokolí. Patří mu prostě všechno, nejen zámek Kekesfalva – „Musíte jej přece znát, je vidět ze cvičiště, žlutý zámek vlevo od silnice, s  plochou věží a  rozlehlým starým parkem“  –, ale také veliký cukrovar u  silnice do R. a  pila v Brucku a hřebčín v M.; to všechno mu patří a k tomu šest nebo sedm domů v Budapešti a ve Vídni. „Ano,člověk by nevěřil, že jsou u nás takoví zazobanci, a žít on umí jako pravý magnát. Zimu tráví v  malém vídeňském paláci v Jacquinově ulici, léto v lázních; tady vede dům jen několik měsíců na jaře, ale jaký dům, panebože! Kvarteta z  Vídně, šampaňská a  francouzská vína, vždycky jen to první, jen to nejlepší!“ A jestli se mi tím zavděčí, rád mě tam uvede, neboť  – velké gesto zadostiučinění  – on se s panem z Kekesfalvy dobře zná, míval s ním dřívenějaké obchodní styky a ví, že pan z Kekesfalvy vždyckyu sebe rád vidí důstojníky; stačí jeho, lékárníkovo slovo,a pozvou mě.

Proč ne? Vždyť se tu člověk dusí, v tomhle zatuchlém bahnitém rybníku takové venkovské posádky. Od vidění už znám všechny ženy na korze, vím, jaký má která letní klobouk a jaké má nóbl šaty a všední šaty, na tom se nic nemění. A jak si je prohlížím i jak si je neprohlížím, znám už psa i služebnou i děti. Znám celou škálu uměníbuclaté české kuchařky v kasinu a pomalu už ztrácím chuť při

22

pohledu na věčně stejný jídelní lístek v  hostinci. Znám

zpaměti každé jméno, každou firmu, každý plakátv kaž

dé ulici a každý obchod v každém domě a v každémob

chodě každou výkladní skříň. Vím už bezmála tak dobře

jako vrchní číšník Evžen, ve kterou hodinu se objevív ka

várně pan okresní soudce, že usedne v rohu u okna vlevo

a přesně ve čtyři hodiny třicet si objedná bílou kávu,za

tímco pan notář zase přijde o deset minut později, večty

ři hodiny čtyřicet, a  zato  – okouzlující změna  – s ohle

dem na svůj slabý žaludek vypije sklenici čaje s citronem

a  k  věčně stejnému viržinku vypravuje tytéž vtipy. Ach,

znám všechny obličeje, všechny uniformy, všechny koně,

všechny kočí, všechny žebráky v  celém okolí, sám sebe

znám až do omrzení. Proč z toho žernovu jednouneunik

nout? A pak, to hezké děvče, ty oči jako samet!S předstí

ranou lhostejností (abych nevypadal před domýšlivýmvý

robcem pilulek příliš žádostivě) prohlásím tedy před svým

příznivcem, že by mi bylo potěšením, kdybych se mohl

seznámit s rodinou pana z Kekesfalvy.

Skutečně – vida, počestný lékárník mě nebalamutil! –

už za dva dny mi s  blahosklonným výrazem, celý nače

pýřený pýchou, přinesl do kavárny tištěnou cedulku, do

níž je krasopisně vepsáno moje jméno, a  na té pozván

ce se praví, že pan Lájoš z Kekesfalvy zve pana poručíka

Antona Hofmillera na diner, které se koná příští týden ve

středu v osm hodin večer. Bohudík i našinec ví, co seslu

ší a patří a jak se v takovém případě chovat. Hnedv nedě

li dopoledne se hodím do své nejlepší uniformy, navléknu

bílé rukavice a lakýrky a nemilosrdně oholený, s kapkou

kolínské vody na kníru vyjedu, abych učinil vstupníná

vštěvu. Sluha – starý, diskrétní, v dobré livreji – přijímá

moji navštívenku a mumlá omluvu, panstvu bude velice

líto, že nemohlo pana poručíka přijmout, ale je v kostele.

23

Tím lépe, pomyslím si, vstupní návštěvy jsou ve službě

i mimo službu vždycky to nejhroznější. V každémpřípa

dě jsem splnil svou povinnost. Ve středu večer tam půjdu,

doufejme, že to bude pěkné. A  myslím si, že tím je zá

ležitost Kekesfalva až do středy vyřízena. Avšaks upřím

ným potěšením najdu za dva dny, tedy v úterý, ve svém

bytě přeloženou navštívenku, kterou tam odevzdal pan

z  Kekesfalvy. Báječné, pomyslím si, ti lidé mají ale styl.

Mně, nepatrnému důstojníkovi, oplatí návštěvu hned dva

dny po vstupní návštěvě – víc zdvořilosti a úcty by sine

mohl přát ani generál. A se skutečně dobrou předtuchou

se teď těším na středu večer.

Ale zlomyslný osud zasáhne hned od začátku – vlastně

by měl být člověk pověrčivý a víc si všímat drobnýchpří

znaků. Ve středu o půl osmé večer jsem už zcela hotov,pa

rádní uniforma, nové rukavice, lakýrky, kalhotynažehle

né jako břitva a můj důstojnický sluha mi právě urovnává

záhyby pláště a zkoumá, zda je všechno jak má být(vždyc

ky k  tomu potřebuji sluhu, neboť mám ve svém špatně

osvětleném důstojnickém bytě jen malé příruční zrcadlo),

a náhle někdo zabuší na dveře: ordonance. Můj přítelryt

mistr hrabě Steinhübel, který má dnes službu, mě prosí,

abych k němu přišel naproti do místnosti mužstva. Dva

huláni pravděpodobně namol opilí se poprali, až nakonec

jeden z  nich praštil druhého karabinou do hlavy. A  teď

tu ten ťulpas leží s otevřenými ústy, krvácí a je bez sebe.

Nevíme, jestli má ještě celou lebku, nebo ne. Ale plukovní

lékař se vytratil na dovolenou do Vídně, plukovník není

k nalezení; a tak ten dobrák Steinhübel sem vybubnoval

zrovna mě, abych mu pomohl v nouzi, zatraceně,a zatím

co se stará o krvácejícího hulána, já musím sepsatproto

kol a poslat na všechny strany ordonance, aby rychlese

hnaly v kavárně nebo někde jinde civilního lékaře. Zatím čas ubíhá a je tři čtvrtě na osm. Vidím už, že dříve než za čtvrt nebo půl hodiny se odsud v žádném případěnedostanu. Zatraceně, zrovna dnes se musí něco takovéhopřihodit, zrovna dnes, kdy jsem pozván! Stále netrpělivěji se dívám na hodinky; jestli tu budu muset do toho fušovat ještě pět minut, nemohu už přijít včas. Ale služba, jak nám to pořád vtloukali do hlavy, je přednější nežjakýkoli soukromý závazek. Upláchnout nesmím, a tak udělám, co je v téhle zpropadené situaci jedině možné – posílám svého sluhu s fiakrem (ta legrace mě stojí čtyři koruny) ke Kekesfalvům, že prosím, aby mě omluvili, kdybych se měl opozdit, ale nenadálý služební případ, a tak dále, a takdále. Naštěstí netrvá povyk v kasárnách příliš dlouho, neboť se tu objeví plukovník osobně i s lékařem, kterého rychle našli, takže mohu nenápadně zmizet.

A nová smůla – zrovna dnes nestojí na Radničnímnáměstí ani jediný fiakr, musím čekat, až mi sem ten povoz s osmi kopyty přivolají. A tak nevyhnutelně dojdek tomu, že když konečně dorazím do velké haly u Kekesfalvů, visí už velká ručička na nástěnných hodinách svisle dolů a je přesně půl deváté místo osmi, a vidím, že pláštěv šatně se už hustě vzdouvají jeden přes druhý. Také na trochu zaraženém sluhově obličeji pozoruji, že nastupuji seznačným zpožděním – nepříjemné, nepříjemné, něcotakového zrovna při první návštěvě!

Buď jak buď, sluha – tentokrát má bílé rukavice, frak, tuhou košili i tvář – mě uklidňuje, že můj sluha tu před půlhodinou vyřídil můj vzkaz, vede mě do salonu, čtyři okna, červené hedvábné tapety, planoucí křišťálové svícny, neobyčejně elegantní zařízení, nikdy jsem neviděl nicnoblesnějšího. Ale se zahanbením zjišťuji, že je už prázdný, a z vedlejší místnosti zřetelně slyším veselé řinčení talířů – mrzuté, mrzuté, hned jsem si myslel, že už sedí u stolu!

Co dělat, vzchopím se, a  jakmile sluha přede mnou otevře zasouvací dveře, přistoupím až k  prahu jídelny, sklapnu ostře podpatky a ukloním se. Všechno vzhlédne, dvacet, čtyřicet očí, samé cizí oči se zkoumavě upírají na opozdilce, který se v rámu dveří nevyjímá zvlášťsebevědomě. Ihned se zdvihne starší pán, rychle odloží ubrousek, jde mi vstříc a podává mi ruku, čímž mě zároveň zve dál. Vůbec nevypadá tak, jak jsem si ho představoval, vůbec se nepodobá maďarskému venkovskému šlechtici s kníry,plnými tvářemi, otylému a červenému od dobrého vína. Za zlatými brýlemi plavou trochu unavené oči nad šedivými slzními váčky, ramena jako by se trochu nakláněladopředu, mluví téměř šeptem, a protože pokašlává, má hlastrochu zastřený. Tohoto pana z Kekesfalvy s úzkým jemným obličejem, zakončeným řídkou bílou bradkou, by člověk pokládal spíše za nějakého učence. Zvláštní uhlazenost starého pána mě velice uklidňuje, moje nejistotamizí: Ach ne, na něm je, aby se omluvil, vpadá mi hned do řeči. Velmi dobře ví, co všechno se může ve služběpřihodit, a bylo ode mne neobyčejně laskavé, že jsem ho zvlášť vyrozuměl; a jen proto, že si nebyli jisti, zda přijdu,začali již večeřet. Ale teď už nesmím otálet a mám usednout ke stolu. Potom, později mě jednotlivě seznámí se všemi hosty. Jen tady – a přitom mě doprovodí ke stolu – to je jeho dcera. Nedospělá dívka, jemná, bledá, křehká jako on sám, přeruší rozhovor a vzhlédne, dvě šedé oči o mne plaše zavadí. Jen letmo pohlédnu do úzkého nervózního obličeje a ukloním se nejprve jí, potom napravo a nalevo, což platí ostatním hostům, kteří jsou zřejmě rádi, ženemusí odložit vidličky a nože a dát se rušit nepohodlnými obřadnostmi představování.

První dvě tři minuty se ještě cítím pořádně nesvůj. Není tu nikdo od pluku, žádný kamarád, žádný známý,

26

a ani nikdo z městské honorace – pouze cizí, úplně cizíli

dé. Zdá se, že to jsou hlavně okolní statkáři se svýmiže

nami a dcerami nebo státní úředníci. Ale jen civil, samý

civil, není tu jiná uniforma než moje. Panebože, jak mám

já, tak neobratný a plachý, s těmito neznámými lidmiho

vořit? Naštěstí mě posadili na dobré místo. Vedle mnese

dí ta snědá čiperná dívka, hezká neteř, která si zřejměpře

ce jen všimla mého obdivného pohledu tehdy v cukrárně,

neboť se na mě přívětivě usmívá jako na starého známého.

Má oči jako kávová zrnka, a skutečně to praská jakozrn

ka při pražení, když se směje. Má rozkošné, maléprůsvit

né uši pod hustými černými vlasy, jako růžový brambo

řík v mechu, pomyslím si. Má nahé paže, měkké a hladké;

dotknout se jich, musí být jako broskve.

Je to příjemný pocit, sedět vedle tak hezké dívky, a div

že se do ní nezamiluji, když slyším její širokou maďarskou

výslovnost. Je to příjemný pocit, sedět u tak vybraněpro

střeného stolu v tak jiskřivě světlé místnosti, za zádyslu

hu v livreji, před sebou nejlepší jídla. Také moje sousedka

po levici, která zase mluví s lehkým polským přízvukem,

mi připadá vlastně svůdná, i když už poněkud příliš plná.

Nebo to dělá jen víno, napřed zlatavě světlé, pak zasetma

vorudé a  teď perlivě šampaňské, jež nám zezadu přímo

marnotratně nalévají ze stříbrných karaf a širokýchbaňa

tých lahví sluhové v bílých rukavicích? Opravdu, dobrák

lékárník nepřeháněl. U Kekesfalvů to chodí jako u dvora.

Ještě nikdy jsem tak dobře nejedl, nikdy mě ani ve snune

napadlo, že je možné tak dobře jíst, tak mnoho jíst a tak

vybraně. Stále chutnější a vzácnější jídla sem připlouvají

na nevyčerpatelných mísách; bleděmodré ryby, ověnčené

listy hlávkového salátu a obložené humřími řezy, plavou

v zlatých omáčkách, kapouni sedí v širokých sedlechz na

vrstvené rýže, pudinky planou v  modře hořícím rumu, zmrzlinové bomby se roztékají v barevných, sladkýchpraméncích, plody, jež musely objet polovinu světa, spočívají ve stříbrných košíčcích. A stále, stále ještě není konec, na závěr přijde ještě skutečná duha likérů, zelených, červených, bílých, žlutých, a k znamenité kávě doutníkytlusté jako pórek!

Nádherný, kouzelný dům – vzpomínám vděčně nadobrého lékárníka! – jasný, šťastný, bohatý večer! Nevím, zda se cítím tak uvolněný a svobodný, že i ostatním napravo i nalevo i naproti se teď také třpytí oči, že i oni mluvíhlasitě, že i oni zapomněli na vybrané chování a veselehovoří páté přes deváté –, ale v každém případě je moje dřívější nesmělost tatam. Povídám bez jakýchkoli zábran, dvořím se oběma svým sousedkám zároveň, piji, směji se, dívám se kolem sebe rozpustile a lehce, a i když to není vždycky náhoda, že se občas dotknu Iloniných krásných nahých paží (tak se neteř jmenuje a je k nakousnutí), pak se vůbec nezdá, že by jí toto nenápadné přibližování a vzdalování mé ruky uráželo, také ona je uvolněná, ve znameniténáladě a bezstarostná jako my všichni na této bujaré slavnosti.

Pomalu cítím – jen jestli to přece jen není tímnezvykle výborným vínem, míchalo se tokajské a  šampaňské  – zvláštní lehkost, která hraničí s bujarostí, téměřrozpustilostí. Jen ještě něco mi chybí, abych se cítil plně šťasten, blažen, uchvácen, a co to bylo, po čem jsem nevědomky toužil, zvím naprosto přesně hned za okamžik, kdyžnáhle z třetí místnosti, za salonem – sluha zase nepozorovaně otevřel zasouvací dveře – spustí tlumená hudba, kvartet, a právě ta hudba, jakou jsem si v nitru přál, tanečníhudba, rytmická i měkká, valčík, hraný na dvoje housle,zádumčivě podbarvený temným zvukem cella; klavírdůrazně udává takt ostrým staccatem. Ano, hudba, hudba, jen ta ještě chyběla! Hudba a snad ještě tančit, valčík, nechat se unášet, vzlétat, abych ještě s větší blažeností pocítil tu vnitřní lehkost! A skutečně, tato Kekesfalvova vila jepohádkový zámek, stačí jen si přát a přání je už splněno. Jak teď vstáváme a odsunujeme židle a pár za párem –nabízím rámě Iloně a opět cítím její chladnou, měkkou,hladkou pleť – přecházíme do salonu, jsou jakoby mávnutím kouzelného proutku všechny stoly odklizeny a židle stojí podél stěn. Hladká, lesklá, hnědá se zrcadlí parketovápodlaha, nebeské kluziště valčíku, a z vedlejší místnosti sem zaznívá neviditelná hudba.

Obracím se k Iloně. Směje se a rozumí. Její oči už řekly „ano“, už se točíme po hladkých parketách, dva páry, tři páry, pět párů, zatímco ti opatrnější a starší přihlížejí nebo si povídají. Tančím rád, tančím dokonce dobře. Vznášíme se v  těsném objetí, myslím, že jsem ještě nikdy v  životě netančil lépe. K  příštímu valčíku vyzvu druhou sousedku; i ona tančí výborně, nakláním se k ní a vdechuji,lehce omámen, vůni jejích vlasů. Tančí zázračně, všechno je zázračné, dávno jsem nebyl tak šťasten. Nevím už přesně, co dělám, nejraději bych všechny objal a  každému řekl něco srdečného, něco vděčného, tak překypuji citem, tak lehký a blaženě mladý se cítím. Beru do kola jednu dámu za druhou, mluvím a směji se a tančím a stržendo proudu své blaženosti nevnímám čas.

Vtom se náhodou podívám na hodinky, je půljedenácté. A zděsím se. Teď tu tančím a mluvím a žertuji už téměř hodinu a ještě jsem, já hulvát, neprovedl dceru pánadomu! Tančil jsem jen se svými sousedkami a s dvěma třemi jinými dámami, které se mi nejvíc líbily, a na dceruhostitele jsem úplně zapomněl! Taková neotesanost, taková urážka! Teď to ale musím okamžitě napravit!

Ale znovu jsem se ulekl – už si vůbec nemohuvzpomenout, jak ta dívka vypadá. Jen na okamžik jsem se před ní uklonil, když už seděla za stolem; v paměti se mivybavuje pouze cosi jemného a křehkého a pak její rychlý,šedý, zvědavý pohled. Ale kde jen vězí? Jako dcerahostitele nemohla přece odejít? Neklidným pohledem zkoumám všechny paní a dívky podél stěny; žádná se jí nepodobá. Konečně vejdu do třetí místnosti, kde hraje kvartet, zakrytý čínskou zástěnou, a s úlevou si oddechnu. Sedítady – určitě je to ona – jemná, štíhlá, v bleděmodrýchšatech. Sedí mezi dvěma starými dámami v rohu budoáru, za malachitově zeleným stolem, na němž stojí plochámiska s květinami. Má úzkou, trochu schýlenou hlavu, jako kdyby se zcela zaposlouchala do hudby, a na žhavémnachu růží si uvědomím, jak její průsvitné bledé čelo září pod těžkými hnědočervenými vlasy. Ale neztrácím čas zbytečným pozorováním. Díky bohu, oddychnu siv duchu, že jsem ji vypátral. Teď mohu ještě dohonit, co jsem zameškal.

Jdu ke stolu, vedle hlučí hudba, a  zdvořilou úklonou vyzvu dívku k tanci. Užaslé oči vzhlédnou, překvapeně se na mne upírají, rty zůstanou pootevřeny uprostřed slova. Dívka se však nepohne, aby mě následovala. Nerozuměla mi? Ukloním se proto ještě jednou, moje ostruhy tišecinkají: „Smím prosit, milostivá slečno?“

Ale co se stane teď, je strašné. Předkloněná horní část těla sebou prudce škubne dozadu, jako kdyby se chtěla vyhnout ráně; na bledých tvářích vyrazí krvavýruměnec, rty, dosud rozevřené, se ostře sevřou a jen oči na mě nehybně zírají s takovým výrazem děsu, s jakým jsem se dosud v  životě nesetkal. Hned nato projede celým tělem zachváceným křečí prudké škubnutí. Dívka se vzeře, oběma rukama se opře o stůl, až miska zachřestía zařinčí, a  u  její lenošky spadne na podlahu cosi tvrdého, dřevo nebo kov. Stále se ještě oběma rukama pevně drží kymácejícího se stolu, stále ještě se to tělo, křehké jako tělo dítěte, celé třese; dívka přesto neuprchne, jen seještě zoufaleji drží těžké desky stolu. A  neustále se třese, celá se chvěje od křečovitě sevřených pěstí až do vlasů. A náhle to vyrazí: vzlykot, divoký, živelný jako potlačený výkřik.

Ale už k  ní zprava i  zleva přiskočí obě staré dámy, už objímají třesoucí se dívku, hladí ji, mazlí se s  ní a chlácholí ji, už jí jemně uvolňují křečí zasažené ruce od stolu, a ona klesne zpátky do lenošky. A plakat nepřestává; její pláč je ještě prudší, jako chrlení krve, jako silné zvracení znovu a znovu vybuchuje v přerývaných, jednotlivýchnávalech. Kdyby hudba za zástěnou (která všechnopřehlušuje) ustala jen na okamžik, musel by být ten vzlykotslyšet až do taneční místnosti.

Stojím tu zpitomělý a  zděšený. Co  – co se to stalo? Bezradně, strnule přihlížím, jak se obě staré dámy snaží uklidnit vzlykající dívku, která teď v probouzejícím se ostychu prudce sklonila hlavu na stůl. Avšak stále se hrne jedna vlna pláče za druhou, zmítají útlým tělem ažk ramenům a  při každém z  těchto náhlých výbuchů zařinčí miska. Já tu však stále stojím bezradný, krev mi ztuhla v žilách, límec mě škrtí jako žhavý provaz.

„Promiňte,“ zakoktám konečně polohlasem do prázdna a  ustoupím  – obě paní se zabývají vzlykající dívkou, ani jedna si mě nevšímá – a já se vypotácím do sálu. Zdá se, že tady ještě nikdo nic nezpozoroval, páry se točív kole a já cítím, že se musím držet veřejí, celá místnost sekolem mne vznáší. Co se stalo? Zavinil jsem něco? Proboha, že já jsem při večeři příliš mnoho a rychle pil, a teď jsem v opilosti provedl nějakou pitomost!

Tu hudba zmlkne, páry se rozcházejí. Okresní hejtman propouští s  úklonou Ilonu, a  já se okamžitě ženu k  ní a  takřka násilím táhnu žasnoucí děvče stranou: „Prosím vás, pomozte mi! Proboha, pomozte mi, vysvětlete mi to!“

Ilona si jistě myslela, že jsem ji donutil jít k  oknu, abych jí pošeptal něco veselého, neboť jí oči náhle ztvrdly. Ve svém rozrušení jsem zřejmě vypadal tak, že to muselo vzbuzovat soucit nebo strach. Horečně jí všechnovypravuji – a kupodivu je v jejím pohledu náhle totéž prudké zděšení jako v pohledu té dívky. Osopí se na mne:

„Zbláznil jste se...? Vy nevíte...? Vy jste neviděl...?“

„Ne,“ koktám, zničen tímto novým a právě taknepochopitelným zděšením. „Co jsem měl vidět?... Nevím nic. Jsem tady přece poprvé.“

„Vy jste si tedy nevšiml, že Edita je chromá...? Vy jste neviděl, že má chudák zmrzačené nohy? Vždyť nemůže bez berlí udělat ani dva kroky... a vy... vy sur...“ –(potlačí rychle hněvivé slovo) – „...vy to ubohé děvčevyzvete k tanci... to je strašné, musím hned k ní...“

„Ne,“ v  zoufalství popadnu Ilonu za ruku, „ještě okamžik, okamžik... musíte mě u ní omluvit. Přece jsemnemohl tušit... viděl jsem ji jen u  stolu, jenom chvilku... Prosím vás, vysvětlete jí...“

Ale Ilona se mi s hněvivým pohledem vytrhla a už běží pryč. Stojím tu na prahu, hrdlo sevřené, nevolnostv ústech, v salonu všechno víří a chvěje se a žvaní a lidé(náhle mi připadají nesnesitelní) bez ostychu povídají a smějí se, a pomyslím si: ještě pět minut a všichni budou vědět, jaký jsem ťulpas. Pět minut, pak mě budou ze všech stran zasahovat a ohmatávat výsměšné, pohrdavé, ironicképohledy, a už zítra bude o mé neotesanosti klepat celéměsto, stovky jazyků ji budou rozemílat, ráno už to roznesou služky u vrat, až půjdou pro mléko, pak se to patřičněnafoukne v čelednících a odtud se to donese do kaváren, do úřadů. Zítra o tom budou vědět v mém pluku.

V  tomto okamžiku zahlédnu jako mlhou jejího otce. Jde přes sál, tvář má – ví to už? – trochu ustaranou. Nejde nakonec ke mně? Ne – teď ho nesmím potkat! Náhle se mě zmocňuje panická úzkost z něj a ze všech. Ani sidobře neuvědomuji, co dělám, a  klopýtám ke dveřím, které vedou do haly, ven z toho strašného domu.

„Pan poručík nás chce již opustit?“ diví se sluha a dává najevo uctivé pochybování.

„Ano,“ odpovídám a  uleknu se, hned jak mi to slovo vylétne z úst. Což chci skutečně pryč? A už v příštímokamžiku, když mi sluha přináší plášť z věšáku, jsem si jasně vědom, že se teď svým zbabělým útěkem dopouštím nové a snad ještě neomluvitelnější hlouposti. Ale už je pozdě. Nemohu teď najednou plášť zase vrátit, nemohu už, když mi sluha s  odměřenou poklonou otvírá domovní dveře, zpátky do sálu. A tak náhle stojím před cizím proklatým domem, vítr mi chladí obličej, srdce mám horké studem a stěží popadám dech, jako bych se dusil.

*

To byla ta neblahá nehoráznost, kterou všechno začalo. Nyní, když si chladnokrevně a  s  odstupem mnoha

let znovu vybavuji onu hloupou, ale tak osudnouepizodu, musím si přiznat, že jsem se do onohonedorozumění dostal vlastně docela nevinně; i  nejchytřejší, nejzkušenější muž by se mohl dopustit takového přehmatu, že

by vyzval k tanci chromou dívku. Avšak v návaluprvního zděšení jsem se tehdy považoval nejen zanevyléčitelného hlupáka, ale i  za surovce a  zločince. Bylo mi, jako

kdybych uhodil bičem nevinné dítě. Všechno se to mohlo

ještě napravit, kdybych měl trochu duchapřítomnosti; ale


33

neodvolatelně jsem všechno zkazil tím – a byl jsem sito

ho vědom hned, jakmile mi před domem první nárazstu

deného vzduchu ochladil čelo –, že jsem prostě uprchlja

ko nějaký zločinec, aniž jsem se pokusil omluvit.

Pocity, které jsem měl, když jsem stál před domem,nej

sem s to vylíčit. Hudba za osvětlenými okny zmlkla;hrá

či si zřejmě udělali přestávku. Ale byl jsem předrážděn,

byl jsem si vědom své viny a jako v horečce jsem sipřed

stavoval, že tanec vázne kvůli mně, že se teď všichnitla

čí do malého budoáru, aby utěšovali vzlykající dívku, že

se všichni hosté, dámy, pánové i dívky, rozhořčují zaoně

mi zavřenými dveřmi a  jednoznačně odsuzují toho ha

nebníka, který zlomyslně vyzval k  tanci zmrzačené dítě

a potom zbaběle utekl. A zítra – vyrazil mi pot, cítil jsem,

jak mě studí pod čapkou – bude o mé ostudě vědět celé

město, všichni budou žvanit a  pomlouvat. Už jsem si je

představoval, své kamarády, Ferenze, Mislywetze,a hlav

ně Jóžiho, toho zatraceného vtipálka, s  jakou rozkoší ke

mně přijdou: „No, Toni, to je tedy chování! Jen tě člo

věk pustí z řetězu, už blamuješ celý pluk!“ V důstojnické

kantýně mě budou pomlouvat a posmívat se mi celémě

síce; deset, dvacet let se přece u našeho stolu přemílápi

tomost, kterou někdo z  nás někdy vyvedl, každá oslovi

na je nesmrtelná, každý vtip platí jako zákon. Ještě dnes,

po šestnácti letech se vypráví ta nudná historkao rytmis

tru Wolinském, jak se vrátil z Vídně a chlubil se, že se na

Okružní třídě seznámil s hraběnkou T. a hned první noc

strávil u ní v bytě, a za dva dny pak psaly novinyo skan

dálu s  její propuštěnou služkou, která se v  obchodech

a při jiných příležitostech za hraběnku T. vydávala,a kro

mě toho se musel ten Casanova ještě tři týdny léčitu plu

kovního lékaře. Kdo se jednou před kamarády zesměšnil,

zůstane směšným navždycky, ti na nic nezapomenou, nic


34

neprominou. A  s  čím větší barvitostí jsem si to vymýš

lel, tím horečnatější, nesmyslnější byly mé představy. V té

chvíli se mi zdálo stokrát snadnější stisknout rychleuka

zováčkem spoušť revolveru než přestát pekelná mukanej

bližších dnů, to bezmocné čekání, zda již kamarádi vědí

o mé ostudě a zda už za mými zády vesele šuškajía ušklí

bají se. Znal jsem se dobře; věděl jsem, že bych nikdyne

měl sílu postavit se jim, kdyby se mi jednou začalipoškle

bovat a posmívat a vyprávět si o mně.

Dnes už nevím, jak jsem tenkrát došel domů. Vzpo

mínám si jen, že jsem nejdřív sáhl do skříně, kde stálalá

hev slivovice pro návštěvy, a převrhl do sebe dvě tři dopo

lovičky naplněné velké sklenice, abych se zbavil té hrozné

nevolnosti v hrdle. Tak jak jsem byl, oblečený, jsem padl

na postel a  pokoušel se přemýšlet. Ale jako rostou mo

hutnější a bujnější květiny ve skleníku, tak rostoublud

né představy ve tmě. Tam v chaosu a fantastické spletivy

rážejí ze zapařené půdy jako divoké liány, které mohou

člověka zaškrtit, a  v  předrážděném mozku se s rychlos

tí snů vytvářejí a honí ty nejnesmyslnější úzkostnéobra

zy. Blamoval jsem se na celý život, pomyslel jsem si, jsem

vyloučen ze společnosti, kamarádům jen pro smích, ce

lé město mě bude pomlouvat! Už nikdy neopustím svůj

pokoj, už nikdy se nemohu odvážit na ulici ze strachu,

abych nepotkal někoho, kdo ví o mém zločinu (neboť oné

noci, kdy se poprvé mé nervy tak přepjaly, jsem svoupro

stou pitomost považoval za zločin a sebe sama za psance

štvaného všeobecným výsměchem). Když jsem pak ko

nečně usnul, mohl to být jen lehký spánek, v  němž má

úzkost horečně pracovala dál, neboť hned jak jsem ote

vřel oči, objevil se přede mnou opět ten rozhněvanýdět

ský obličej, viděl jsem škubající se rty, ruce křečovitěsví

rající stůl a  slyšel jsem rachocení oněch padajících dřev.


35

Až teď jsem dodatečně pochopil, že to musely být jejíberle, a náhle mě zachvátil nesmyslný strach, že se teďmohou otevřít dveře, objeví se černý kabát, bílá náprsenka,

zlaté brýle – její otec se svou tenkou, pěstěnou kozíbradkou přikráčí zpříma až k mé posteli. Strachem vyskočím.

A jak teď před zrcadlem zírám na svůj obličej, zvlhlýpotem noční úzkosti, mám chuť praštit toho hlupáka zabledým sklem přímo do tváře.

Ale naštěstí je už den, na chodbě duní kroky, dole na dláždění rachotí vozy. A je-li za okny světlo, myslí člověk jasněji, než je-li zajat v  oné temnotě, která ráda vytváří strašidla. Snad, říkám si, snad to všechno není takhrozné. Třeba to vůbec nikdo nezpozoroval. Ona ovšem – ona na to nikdy nezapomene, nikdy ti to neodpustí, ta ubohá bledá, nemocná, chromá dívka! Náhle mi hlavou bleskne spásná myšlenka. Ve spěchu si učešu rozcuchané vlasy, vjedu do uniformy a běžím kolem svého sluhy, kterýcelý zaražený za mnou zoufale volá svou lámanou rusínskou němčinou: „Pane poručik, pane poručik, káva už hotová.“

Uháním po kasárenských schodech dolů a tak rychleletím kolem hulánů, kteří napůl oblečeni postávají nadvoře, že ani nemají čas, aby se postavili do pozoru. Míjím je v jediném úprku a už jsem venku z kasárenských vrat. Rovnou cestou běžím ke květinářství na Radničním náměstí, ale jen tak, jak je pro poručíka přípustné po ulici běhat. Hnán netrpělivostí jsem přirozeně úplnězapomněl, že v půl šesté ráno ještě nejsou obchody otevřené, ale paní Gurtnerová naštěstí neprodává jen květiny, ale také zeleninu. Přede dveřmi stojí zpola vyložený vozík s brambory, a když prudce zaklepu na okno, slyším ji už, jak dupe dolů po schodech. Chvatně si vymyslímhistorku: včera jsem nadobro zapomněl, že dnes je u mýchmilých přátel svátek. Za půl hodiny vyrazíme ven, a  proto bych byl rád, aby květiny byly odeslány hned. Tedykvětiny, ty nejkrásnější, které má! Tlustá obchodnice, ještě v noční jupce, okamžitě šmaťhá v děravých trepkách dál, otevře krám a  ukazuje mi svůj poklad, ohromný svazek růží s  dlouhými stonky. Kolik bych jich chtěl? Všechny, říkám, všechny! A má je jenom prostě svázat, nebo bych je raději měl v krásném koši? Ano, ano, koš. Na takskvělou zakázku padne zbytek mé měsíční gáže, v posledních dnech měsíce budu muset škudlit na večeřích a nakavárně nebo si vypůjčit. Ale to mi je v té chvíli lhostejné nebo spíš mě to dokonce ještě těší, že mě moje bláznovstvípřijde draho, neboť už celou tu dobu mám zlomyslnou chuť toho hlupáka, tedy sebe, pořádně potrestat a nechat ho, aby za svou dvojí pitomost patřičně zaplatil.

Tedy všechno je v pořádku, že ano? Nejkrásnější růže, pěkně uspořádané v koši, a hned budou odeslány, mohu se spolehnout! Ale paní Gurtnerová za mnou v zoufalství vyběhne na ulici. Kam a komu má ty květiny poslat, pan poručík přece nic neřekl! Ach tak, já trojnásobný hlupák jsem na to v rozčilení zapomněl. Vila Kekesfalva, nařizuji, a v pravý čas, díky onomu Iloninu ustrašenému výkřiku, si vzpomenu na křestní jméno své ubohé oběti: proslečnu Editu z Kekesfalvy.

„No ovšem, ovšem, páni z Kekesfalvy,“ říká pyšně paní Gurtnerová, „naši nejlepší zákazníci!“

A nová otázka – už jsem chtěl zase běžet –, nechcipřisat ještě pár slov? Připsat? Ach tak! Odesílatel! Dárce! Jak jinak má vědět, od koho ty květiny jsou?

Znovu tedy vstoupím do krámu, vytáhnu vizitkua naíšu na ni: „S prosbou o omluvu.“ Ne – to je nemožné! To by byl už čtvrtý nesmysl. Nač mám svou nehoráznost ještě připomínat? Ale co napsat jiného? „V upřímnélítosti“ – to teprve nejde, nakonec by si mohla myslet, že ta lítost platí jí. Nejlepší tedy bude, když nepřipíši nic,vůbec nic.

„Dejte k  tomu jen vizitku, paní Gurtnerová, nic než vizitku.“

Teď se mi trochu ulevilo. Pospíchám zpátky do kasáren, vleju do sebe kávu, moje instrukční hodina nestojí za moc, jsem pravděpodobně nervóznější, roztržitější než jindy. Ale u  vojska to není nic zvláštního, když poručík přijde ráno do služby s kocovinou. Mnozí sevracejí z Vídně po proflámované noci tak unaveni, že stěžímohou udržet víčka a v nejkrásnějším klusu usnou. Vlastně mi to dokonce vyhovuje, když teď musím celou dobuvelet, zkoušet a pak do sedla a ven. Služba přece jen trochu rozptýlí neklid, ovšem stále ještě mi nejde z  mysli tísnivá vzpomínka, stále ještě mě tlačí v hrdle něco jakohouba se žlučí.

V  poledne, právě když chci jít do důstojnické kantýny, za mnou utíká můj sluha s hlasitým „pane poručík“. Má v ruce dopis, podlouhlý obdélník, je to anglickýpaír, modrý, slabě naparfémovaný, vzadu má jemněvyražený erb. Dopis se stojatým lehkým písmem, je to ženské písmo. Chvatně roztrhnu obálku a čtu: „Srdečný dík,vážený pane poručíku, za nezaslouženě krásné květiny, ze kterých jsem měla a  ještě mám strašnou radost. Prosím, přijďte k nám odpoledne na čaj, kdykoli se Vám to bude hodit. Ohlášení není nutné. Jsem – bohužel! – stáledoma. Edita z K.“

Něžný rukopis. Mimoděk si vzpomínám na tenkédětské prsty, jak se tiskly na stůl, vzpomínám si na bledýobličej, jak se náhle rozpálil purpurovou červení, jako kdyby člověk lil do sklenice bordeauxské víno. Čtu těch několik řádek ještě jednou, dvakrát, třikrát, a oddychnu si. Jakdiskrétně přechází mou neomalenost! Jak obratně a zároveň

38

šetrně sama naznačuje svoji vadu. „Jsem – bohužel! –stá

le doma.“ Ušlechtileji nemůže člověk odpouštět. Aniná

znak, že by se cítila uražena. Břímě mi spadne ze srdce. Je

mi jako obžalovanému, který se domníval, že má jižpři

souzenou doživotní káznici, a teď se zvedne soudce,nasa

dí si baret a vyhlašuje: „Osvobozen.“ Samozřejmě že tam

brzy musím jít, abych jí poděkoval. Dnes je čtvrtek –na

vštívím ji tedy v neděli. Nebo ne, raději už v sobotu!

*

Ale nedodržel jsem, co jsem si předsevzal. Byl jsem pří

liš netrpělivý. Skličoval mě neklid, chtěl jsem vědět, zda je

moje vina smazána s konečnou platností, abych conejdří

ve skoncoval s  nepříjemnou, nejistou situací, neboť stá

le ještě mi v mysli seděla úzkost, že někdo v důstojnické

kantýně, v kavárně nebo někde jinde začne mluvit o mém

maléru: „Tak jaké to bylo tam venku u  Kekesfalvů?“

Chtěl jsem, abych už mohl chladně a  s  převahou odpo

vědět: „Velmi příjemní lidé! Včera odpoledne jsem tam

byl zase na čaji.“ Aby každý hned viděl, že jsem tamne

natropil ostudu. Jen už udělat za tou trapnou aférouteč

ku! Jen s tím skoncovat! A tato vnitřní ne



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist