Kniha: Nessun dorma… a jiné příběhy – Ivana Blahutová

- 1 -

NESSUN DORMA

a jiné příběhy

Ivana Blahutová

- 2 -

ISBN 978-80-7418-005-7

©  Ivana Blahutová  2009

Obálka © Ida Huttová  2009

- 3 -

OBSAH

Za zdí ................................................................................................................5

Plaisir d ́amour ..............................................................................................24

Čerti z Ráječka ...............................................................................................32

Nebožtík Karel ...............................................................................................37

Lemurijská jara ..............................................................................................47

Měsíční krajina ..............................................................................................54

Nessun dorma ...............................................................................................64

Vážený a milovaný Mistře ...........................................................................89

Konec léta .......................................................................................................98

Vzhůru do MegEDENU! ............................................................................109

Vaše čokoládová hvězda ............................................................................117

Léto v Pyropoli ............................................................................................128

Zimoviště ......................................................................................................135

- 5 -

ZA ZDÍ

Vytí  a kovové rány  za  zdí  se  opět  ozvaly o půl  třetí  ráno. „Prase,  prase, prase!“ Řev,  jekot, řinčení... Sousedé. Ti  dva  z vedlejšího  bytu. Ti  dva  z vedlejšího vchodu. Ti  dva.  –  Ona  plačtivě vříská,  zatímco on  jen  monotónně blábolí. Třesk skla  a kácení židlí.  Někdy se  jí  zdá,  jako  by  se  tam  ta  ženská hádala sama se  sebou.  Nenávistný maraton. Dny  a dny, hodiny a hodiny, prase, prase,  prase...

Postavila  v  kuchyni  konvici  na  sporák. Plyn,  zážeh,  oheň.  Ales  poň  půl  litru  čaje!  Stojaté dusno, vyprahlá do  dna.  –  Čekání,  až  voda konečně začne vřít.  A žalobné ryčení za  stěnou. Pouze  dvě  okna svítívají po  půlnoci v této nudné, špinavé ulici. Dvě  okna. Její. A jejich.

Jejich holé, ozářené okno. Tolikrát obehraná scéna. Role,  rekvizity,  reflektor. Pravidelné reprízy a krátké přestávky mezi  dlouhými, mučivými kvartály. Sousedé. Ona  a on.  Dva  notorici. Páre- ček starých ožralců. Hned za zdí.

Musí na  chvíli vyluftovat. Na  chvíli zhasnout. Na  chvíli postát  za  záclonou. Neviditelná.  Dole  u  chodníku  kdoví  pokolikáté  bouchají  dvířka  vozů.  Za  pět  minut tři.  Pravidelný pokoutní  noční  autobazar.  Hulákání  a  chraptivý  samičí  smích,  padající  popelnice... Omšelé limuzíny s rachotem a troubením odjíždějí;  obří  americké ojetiny jak  z časů Jamese Deana; a vzápětí úder  domovních vrat  a dunění zdviže, pasák a zloděj z posledního  patra má  asi  po  šichtě; už  dopoledne se  znovu pořítí za  kšefty,  cvalem po  schodišti jako  okovaný slon;  úspěšný dvacetiletý podnikatel, křapnutí výtahu, zvonění klíčů, štěkání psa...

Ještě větrá, pachy stoupající vzhůru, benzín, česnek, kyslo- ta,  toulavá kočka přes  cestu a obvyklý výhled na  rvačku pod  neo  nem  toho  pajzlu na  rohu, Tahiti (dříve prádelna a čistírna). A kdesi nahoře u parku kvičení a prásk prásk, čtyři  výstřely, čty- ři  náboje, ostré, slepé, zábava pokračuje, prase, prase, prase... Jejich nudná, špinavá ulice. Dvě  stě  metrů od  mramorem vyloženého sídla Městské policie (před gruntovní rekonstrukcí pro- dejna nábytku). Dvě  stě  metrů od  honosného podloubí s cypřiši  a žardinié rami. Dvě  stě  metrů od  bílých vozů a černých kožených bundiček, velmi, velmi slušivé, hello, our brave boys!

- 6 -

Zavřít okno. Téměř borůvkový čaj.  Dryák na  usnutí. A tamta  za  zdí  už  opět  kope do  radiátoru, už  opět  ji  zamkl: „Pusť mě  ven,  hajzle!“ Třicetkrát za  sebou hajzle, stokrát za  sebou hajzle; výdrž k nevíře, někdy od  rána  do  rána, skvělé hlasivky a býčí  vůle, výkonná vysílačka zvrhlých zpráv: ten  za  zdí  už  se  zase  počůral!

„Už ses zase pochcááál, jéžišikristééé, hajzle, hajzle, hajzle!“

Nikdy je  neviděla, protože sama vychází z bytu jen  v nejnutnějších případech. Nákup. Knihovna. Pošta. Zubař. Co  krok, to  peníze. Sedí  doma. Biorytmus naruby. Život naruby. Všechno  naruby.

„Náš dům?“ zvolala pohoršeně paní  Valounová z vedlejšího  vchodu. (Že  se  jí  na  to  vůbec ptala, babizny nahluchlé!) „Náš  dům? Jaký  kravály? Který sousedi? Tam  přece bydlej Maršíčkovi! Takový slušný lidi! Samý slušný lidi!“

Cožpak je doopravdy nikdo neslyší?!

* * *

„Agentura A-Z!“ ohlašuje se  mladý ženský hlas.  Jeden z již  povědomých hlasů. –  Vždycky v pondělí a ve  středu vytáčí číslo  telefonní agentury A-Z.  („Hledáte práci? Volejte A-Z!  Pomůžeme  vám! Zdarma!“)

Vždycky  v  pondělí  a  ve  středu.  Když  se  vyštrachá kolem  poledne z postele. V mrákotném zhnusení. Chodívá na  kutě  až  ráno. Přes  víčka uvázaný antracitový hedvábný šátek. Odsou- zenec na  popravišti či  anonymní zločinec. Černá páska přes  oči.  A  dotěrné  slunce  skrze  světlé  závěsy.  Spává  na  úpatí vzteklé  sopky: náklaďáky, sirény, klaksony, zvonky, houkačky, popeláři,  sekačky, psi,  kočky, listonošky, děcka, výtahy, volání, pokřiky...  Biorytmus naruby. Život naruby. Všecko naruby. V primitivním  počítači rozdělanou pohádku o holčičce a medvídkovi, bože  můj,  pohádku! Příběh tak  strašný a beznadějný, že  už  dávno ztratila  odvahu jej doopravdy napsat.

„Agentura A-Z!“ ohlašuje se  mladý ženský hlas.  Je  středa. „Dob- rý  den!“ Automaticky odříkává obvyklé údaje, posté, blablabla, ješ- tě  ochrápané hlasivky, fakulta, aprobace, (pět  let  studia a červený  diplom naprdlajs), ano,  nic,  ví,  ruština kaput, ně  nádo,  angličtina  pasivně (po  vodce aktivně), jo,  píše  na  stroji  (leč  není  písařka), ne, 

- 7 -

není  účetní, nemluví plynně německy, není  řidička, nevlastní vůz,  není  muž,  není  jí  pod  pětatřicet, nemá  zbrojní průkaz..., počítač?  – „Jistě, znamenám si,“  firmy, jména, čísla,  někdy dvě  tři  možnosti,  někdy jedna, někdy nic,  prodavačka do  obchodu s kancelářskými  potřebami, obchodní zástupce (polovina transformovaného náro- da  už  nejspíš dělá  obchodní zástupce, cesťáky, stánkaře, podomní  prodejce, dealery, pojišťováky, reklamní agenty, agenty s teplou  vodou); „ano,  slečno, znamenám si,  plastická chirurgie, vedoucí  úklidové čety, fajn, děkuji. Takže zase příště. Na shledanou.“

Ještě  tradiční přehlídka volných míst  v inzertním časopise. (Kč  6,90;  „jediný tohoto typu  v Evropě!“) Další zbytečné vydání. Stá- le  totéž,  furt  dokola, imervére. – Švadlena, kadeřnice, kuchařka,  servírka, cukrářka, pomocnice do  kuchyně, uklízečka, účetní, se- kretářka pana  šéfa („do  pětadvaceti, nejlépe blondýnka“), dealer,  dealer, „zahraniční společnost hledá schopné a ambiciózní lidi“, dealer,  dealer, „zaškolíme,  zapracujeme,  rekvalifikujeme“, cesťák,  prodejce, „vysoké provize u solidní firmy“, asistentka ředi- tele („která ví,  co  a jak, foto  nutné!“), barmanka, tanečnice go-go, „zaučíme“, dealer, striptérka, „jedinečná šance, spěchá!“, erotická  masérka, „je  ti  osmnáct a jsi  nespokojená se  svými příjmy?“, zdra- votní sestra, práce domů, rozesílání reklamy, nadepisování adres, „jen  vážné nabídky za  Kč  20  +  ofrankovanou obálku“, společnice,  prodavačka, atraktivní dívka do  exkluzivního night clubu, „skvělá  příležitost!“, brigádnice, „500 Kč za  každý odběr spermatu“, broker, kurva, dealer, „hledáte uplatnění?“, kurva, dealer, dealer,  kurva...

* * *

Druhého  července.  Znovu  nechává  vzkaz  na  záznamníku  v jeho ateliéru. Většinou po  půlnoci, když tam  nikdo není.  Ohlašuje  se  pokaždé svým rodným jménem. Cizí  žena, třebaže ten  muž  ještě  pořád figuruje v jejích dokladech coby  zákonný manžel.  A živí ji. „Apanáž“ vždy počátkem měsíce, již  třetí  rok  stejná  částka. Inflace z ní  za  tu  dobu zhltla třetinu, přesněji dle  oficiálních  údajů, chachacha! A k tomu právě nyní  „úprava“ nájemného,  bydlí v pomalu chátrajícím obecním bytě  po  rodičích –  slyšeli  jste?  Údajně to  budou rozprodávat do  osobního vlastnictví! Snad  za půl milionku! A pak, králíci, hybaj pod most!

- 8 -

Ještě bydlí v bytě po  rodičích, odkládané opravy, odepřené  investice, není  z čeho brát,  děsivě naskakující cifry,  voda, topení,  elektřina, plyn, příště telefon, simsalabim, tachykardie, neuró- za,  žaludek; škube jí  pravým víčkem, nedoplatky: sedm tisíc!  Od  známého doktora vyškemrala rohypnol na  spaní; money, pra- chy,  šlupky, háky, krupica, love,  chechtáky... Od  prvního to  dělá  měsíčně o patnáct stovek víc. Zatím!

„Situace  je  jasná,“ oznamuje  mu  do  mluvítka, „buďto  teď  budou žrát  kočky, nebo já.  Ale  všechny tři  se  už  nenažerem!“ – „Víc  ti  dávat nemůžu,“ ozývá se  znechuceně ze  sluchátka, „víc  prostě nemůžu!“ A ona moc dobře ví, že víc prostě nemůže.

Myslel si,  že  z něho bude Le  Corbusier, Niemeyer, Loos, Gro- pius... Talent plus  píle.  Do  toho! Do  toho! Do  toho! Všechno přijde!  A k tomu vzpomínka na  jistou baťovsky úpornou babičku. „Začínala s žebřiňákem!“ (Dědeček s povzdechem označen za  naivního komančského romantika.) Krev, kořeny, geny... Tako- vé,  makové... Plachtící po  větru. –  Dokonce si  po Velké sametové  koupil brožuru o Baťovi. Schopný člověk se  uplatní v každé  době! (Ještě si  vzpomíná, jak  chtěl  hned po  škole na  aspiranturu  do  Leningradu, „čas  trhl  oponou“.)  Prý  stačí  jen  pořádně zabrat!  A kdyby prý  to  nešlo jinak, on  může třeba klidně vykládat uhlí  na nádraží! A basta! – Kecy. Žvásty. Kváky. Pindy. Plky.

Le  Corbusier! Hospodské interiéry, obchůdky, krcálky, výstav- ní  stánky, boudičky, fintičky, kontaktíčky, podnikatelské držtičky,  cáry  papíru, ústupky, couvání, dohadování, vymáhání, opoždě- né  platby, zatoulané faktury, honoráře, jež  nikdy nedojdou, zby- tečné návrhy, falešné soutěže, všici  plonk, podvodníci, křupani,  hochštapleři, zbohatlíci, věčně pryč, úterý či  neděle, poledne či  půlnoc, pořád hyjé, benzín, dostih, režie...

„Vo  co  ti  de?“  říkával, když se  ještě  sem  tam  přišel domů na  pár  hodin vyspat. O půl třetí  ráno. Bydleli v podnájmu. V provi- zoriu. V polosuterénu. Naproti prádelny. Hned při  vstupu jí  rázně  vysvětlil, že  se  nejedná o sklepení, nýbrž o „první podlaží“!  „A buď už zticha!“– „Jawohl, Herr Architekt!“

Byla  tam  děsná zima. Zima a tma. Rozviklané kliky. A ty  mizerné dveře by  dokázala sama vyrazit jediným kopnutím. Jed- nou  se  vplížil do  pokoje ve  starém khaki baloňáku, sepranou ha- dovku do  čela,  stočené uši,  výraz chlípného debila: „Hádej, kdo 

- 9 -

sem?“ – „Seš  amnestovanej,“ chechtala se.  „Vyhlíd sis  mě  a vlezl  dovnitř oknem. Teďka mě  znásilníš, okradeš o posledních deva- desát osm  kaček a pak mě  odkrouhneš! Budu řvát  jako  zvíře,  a nikdo mi nepomůže!“

Ano,  ještě  se  někdy něčemu společně zasmáli. Například ten- krát  v koupelně. Jak  stála  pod  sprchou. – „No,  čičino, koukám, že  v peep show už bys asi velkou kariéru neudělala!“

Le  Corbusier! Být  zticha! Sakra,  zavřít  pusu!  Hubu  držet!  Nekušnit! –  Snažil se.  Fachčil. Dřel. Ne,  zahálčivý nebyl nikdy.  A po  svatbě přece začal stavět ten  půdní byt!  Chvíli před  převratem.  Začal stavět ten  půdní byt,  kde  se  pak  budou doopravdy  milovat a žít  a žít!  Jenomže za  rok  a půl  starý  činžák zrestituovali  dva  synovci někdejšího pana domácího. Bez  dědické daně  a bez  splacení dávné hypotéky. (Schopní lidé!  Nehledě na  buržoazní  původ to  za  bolševika oba  dotáhli k docenturám.) Vašnostové  zamkli rozestavěnou půdní vestavbu a šlus. „Co  bylo ukradeno,  musí být  vráceno!“ Následovala dvě  soudní stání do  ztracena,  znechucení, únava, únava, únava... 

Do pekel se vším!

Provizorium.  Provizorní  manželství.  Provizorní  existence.  Provizorní budoucnost. Vlastně už  ani  žádný byt  nepotřebovali,  že ano.

„Vo  co  ti  de?“  vrčel na  ni,  když se  ještě  někdy objevil doma.  Nepřítomný pohled, slepý, hluchý, němý... Kuchyně. WC.  Koupelna. A pak pád do postele. „Dej mi pokoj, nech mě spát!“

Časem začal spát  kdesi jinde. Je  to  směšné, ale  podle všeho  v tom tehdy ani nebyla žádná jiná žena.

* * *

„Agentura A-Z!“ ohlašuje se  dívčí  hlas.  Je  pondělí. Blablabla...  Obvyklý sortiment. Prodavačky, cesťáci, účetní... Za  pár  šupů.  Ne,  nemluví plynně anglicky, nemá řidičský průkaz, není  jí  pod  třicet... Blablabla... Dneska nic. „Takže zase  příště. Děkuji. Na  shledanou.“

Před  pěti  lety  takhle obcházela úřad  práce.  Sedm  měsíců.  Veletrh marnosti.

Paní, pokud neumíte německy, nikde vás  nevezmou! Zaplaťte  si  kursy. Paní, mohla byste se  rekvalifikovat na  kosmetičku, 

- 10 -

jestliže ovšem máte maturitu! Paní, co  takhle tříměsíční školení  v Horní Dolní? Paní, měla  byste raději začít  soukromě podnikat  jako  každý! Paní,  máme právo vás  zaměstnat do  100 km od  místa  bydliště! A pokud se  vám  to  nelíbí, tak  alou  z registrace a s osmnácti stovkami podpory bude konec!

„Dobrý den,  posílají mě  k vám z úřadu práce.“ –  „Paní, nechá- pu,  proč  se  u nás ucházíte o místo manažerky, když jste  učitelka?!“ –  „Protože mě  k vám posílají z úřadu práce. Kdybych  k vám nešla, tak  alou  z registrace a s osmnácti stovkami podpory  by byl konec!“

„Paní, to místo je už obsazeno!“

Neměli  s  Architektem  ani  vindru. Rýsovací  prkno  v  polo- suterénním 1+1.  A dělal přece, co  mohl! Mladý „soukromý podnikatel“. – Start  bez  koruny kapitálu. („Moje babička začínala po  vsích s jedním žebřiňákem!“) Tak  do  toho, žebráku! Z ruky do  huby. V rodinném rozpočtu pouze tři  položky: podnájem, dro- gerie, strava (ovesné vločky, rozpečené rohlíky, točený salám,  kečup, cibule, těstoviny, jablka, citrony, máslo, marmeláda, cukr,  čaj).  Tenkrát si  přinesla domů první koťátko. Žofinku Mourinku.  – „Vo co ti de?!“

Dočista švorcoví.

Paní,  to  místo je  už  dva  měsíce obsazený. Paní,  dneska pro  vás  nic  nemáme. Přijďte za  deset dnů.  Paní, to  místo je  dávno obsazený. Dneska pro  vás  nic  nemáme. Přijďte za  deset dnů.  To  místo  je  už  obsazený. Je  obsazený. Obsazený. Nemáme. Za  deset dnů.  Všechno obsazený. Obsazený...

A pak! Blesk z čistého nebe! Opravdu flek!  A v oboru! Vychovatelka v pasťáku. Půl  úvazku, odpolední a noční, někdy též  soboty a neděle, nástup v lednu, dva  tisíce čistého a mladiství „svěřenci“ lepší sorty.

„Jsou trochu svérázní, ale  jinak celkem prima kluci, jenom se  to  s nimi musí umět.“ –  „Učila jsem  několik let  na  učilišti,“ pra- vila  důstojně a nenápadně si  otřela zpocené dlaně. Zamrazení  v zátylku. (Osudu neunikneš!)

Celkem prima kluci!

„Za  odměnu“ zařazení  do  malé „pracovně-výchovné  skupiny“.  „Za  odměnu“ etablovaní  mimo Ústav. „Za  odmě-  nu“  posílaní „do  klepky“. Makat a vydělávat. Osm  adolescentů 

- 11 -

v dvoucimrové buňce tovární ubytovny. Partička zlodějů, mago- rů, fetošů a chlastometrů. Gádžové, Romové, výlupci –

„Chlapci!  Dostalo  se  vám  poslední šance  státi  se  řádnými  občany!“

Byl to bezva džob!

* * *

Neměli s Architektem ani halíř.

Tři  roky  v podnájmu. Než  si  definitivně sebral svých pět  švestek  a šel. „Vím, že  jsi  tady  nebyla šťastná,“ řekl  jí,  když to  tam  spolu  naposledy  vyklízeli.  Zase  květen.  Ještě  chvilku  postáli  u vymeteného ptačího krmítka. Na  rozloučenou. A adié! „Neby- la jsi tady šťastná,“ řekl jí. Jako by na tom někdy záleželo.

Podnájem. Dům ve  stráni. Studený, šerý  polosuterén. Prádel- na,  sklepy, černá zákoutí. Pokoj s několika kusy  cizího nábytku.  A prostorná lodžie těsně u země, kam  na  léto  umístila svou  kokosovou palmičku. Palmičku, tlustici, kaktus...

Stále  sama.  Sama  sobě  společnicí.  Samomluva,  samovazba,  samovládkyně, samospoušť. Nikdy se  nenudila. Psací stroj  na  stole  u okna. Krásný výhled. Vyšlapaná stezka v trávě, stromy,  keře, koleje, silnice, řeka, zalesněné kopce. Konec města. Konec  či  počátek. Sama se  svým příběhem. S tím samopříběhem, jenž  si  vždycky dělal, co  chtěl. Jenž  si  vždycky sám  žil  po  svém. –  Směla  jej  pouze zapsat. Nic  víc.  Nic  víc.  Směla a musela. Směla a muse- la  vyťukávat písmena, řádky, stránky, nač  a proč, musela a směla,  samopříběh, nanic příběh, a přesto! A přece!

Skloněná  nad  klávesnicí. V  tom  studeném,  šerém  polosuterénu, otřásajícím se  pod  náporem rachotících praček a řinčících  tramvají.  Skloněná  za  oknem s  poodhrnutou  záclonou.  Občas  se  zadívala ven.  Vyšlapaná stezka  mezi  stromy  a  keři  a kousek dál  koleje, silnice, řeka.  Nazelenalá řeka,  po  které pluly  hnědavé kachničky a bělostné labutě. Hejna racků nad  ploužící  se  hladinou. A strmě stoupající svahy na  protilehlém břehu, bal- vany, kmeny, koruny, vysoko, vysoko, vrby, břízy, buky, duby,  smrky, javory...

V zimě sypala do  krmítka na  balkoně oves  a slunečnici, zbytky  suchých housek. Každé ráno  přilétali hladoví opeřenci, vrabčá- ci,  sýkorky, pěnkavy. Skotačivé ptačí  představení. Nejoblíbenější