načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nespoutaná magie 2 - Strážkyně vlčí síly - Tamora Pierceová

Nespoutaná magie 2 - Strážkyně vlčí síly

Elektronická kniha: Nespoutaná magie 2 - Strážkyně vlčí síly
Autor:

Daina miluje zvířata a díky svému magickému nadání má dar s nimi telepaticky komunikovat. Když ji na pomoc zavolá vlčí smečka, která jí kdysi zachránila život, vydává se se svým ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 347
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : 1 plán
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad Eva Kadlecová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-0723-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Daina miluje zvířata a díky svému magickému nadání má dar s nimi telepaticky komunikovat. Když ji na pomoc zavolá vlčí smečka, která jí kdysi zachránila život, vydává se se svým učitelem magie do údolí Dlouhého jezera, aby zjistili, co ohrožuje tamní zvířata. Čeká je obraz zkázy: pokácené stromy, údolí proměněné v doly, utrpení zotročených tvorů. Místní vládci v údolí objevili vzácné černé opály a ze všech sil je dolují a s nimi i magii, kterou ztělesňují. K čemu tolik magické síly potřebují? Daina si s hrůzou uvědomí, jak těžký boj o život je všechny čeká a že musí rychle zdokonalit své ovládání divoké magie, aby zachránila sebe a své přátele. Druhá část napínavé dobrodružné fantasy série "Nespoutaná magie" je barvitým výletem do fantaskního světa, který hodlají zcela ovládnout zlomocní Nesmrtelní. Starším dětem a mládeži.

Popis nakladatele

Daina miluje zvířata a díky svému magickému nadání má dar s nimi telepaticky komunikovat. Když ji na pomoc zavolá vlčí smečka, která jí kdysi zachránila život, vydává se se svým učitelem magie do údolí Dlouhého jezera, aby zjistili, co ohrožuje tamní zvířata. Čeká je obraz zkázy:
pokácené stromy, údolí proměněné v doly, utrpení zotročených tvorů. Místní vládci v údolí objevili vzácné černé opály a ze všech sil je dolují a s nimi i magii, kterou ztělesňují. K čemu tolik magické síly potřebují?

Daina si s hrůzou si uvědomí, jak těžký boj o život je všechny čeká a že musí rychle zdokonalit své ovládání divoké magie, aby zachránila sebe a své přátele.

Zařazeno v kategoriích
Tamora Pierceová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Strážkyně lčí sílyv

Nespoutaná magie II.

TA M O R A P I E R C E

Brno 2015


y 2 z

Opět věnuji Raquel, Vlčí sestře, Thomasovi, který

mě naučil a stále učí udržovat si pružnou mysl ane

nechat ustrnout tvořivost, a Timovi, tak jako vždy,

jako každou knihu, ať už se o tom zmíním, nebo ne.


y 3 z

PODĚKOVÁNÍ

Obvykle nerada píšu poděkování před dokončením série, ale tato kniha si vyžádala tolik

práce nad rámec toho, na co jsou moji nejbližší

a nejdražší zvyklí, a tolik bádání ze skutečného

života, že bych si tu ráda dopřála okamžik na

vyjádření své vděčnosti.

V první řadě děkuji své dobré přítelkyni a kolegyni, autorce Raquel Staraceové. Tato kniha by

patrně nikdy nevznikla, kdyby mě Raquelneinspirovala svým zájmem a láskou k vlkům. Půjčila

mi články, nahrávky i videa; doprovázela mě na

safari v zoologických zahradách a s klidnourezignací snášela všechny mé telefonáty v podivnou denní i noční dobu s dotazy jako: „Oni mají

vždycky jen hnědé oči?“ Muchas gracias, Rock

– už navždy mi můžeš kdykoli zavolat na účet volaného.

Děkuji také svému manželovi a zároveň kolegovi Timovi, který mě pomáhá vyvádět z literárních slepých uliček, kde mám sklon každou

chvíli uvíznout, a který vydržel déle než rok

poslouchat zpěv vlků z magnetofonu, sledovat


y 4 z

v naší televizi, jak loví, a dívat se na jejich obrázky na mé nástěnce. Vidíš, Time – říkala jsem,

že tě nesežerou.

Dále chci poděkovat také Robertu E. J. Crippsovi, uměleckému řemeslníkovi a výrobci středověkých a renesančních samostřílů Celtic Wolf za to, že mi na poslední chvíli předal informaci o tom, jak se správně jmenuje místo, kam se vkládá šíp (ořech, který se potom zajistí pojistkou!).

A ze všeho nejvíc bych chtěla poděkovat všem badatelům a odborníkům na vlky, z jejichž práce jsem si tak bezostyšně ukořistila všechny tynáady, vzorce chování i pachy:

L. David Mech a všechny jeho práce, ale zvláště dílo The Wolf: The Ecology and Behavior of an Endangered Species;

Farley Mowat, jehož Never Cry Wolf mě uvedl do zvláštní říše vlčího humoru;

Martin Stouff er a jeho televizní program Wild America, zvláště pak díl „Wolf and the Whitetail“;

The Nature Conservancy; The National Wildlife Federation; NYSZ Wildlife Conservation Society;

The International Wolf Center v Ely ve státě Minnesota, které tak tvrdě pracuje na zachování tohoto fascinujícího ohroženého druhu.


y 5 z

OBSAH

1. Shledání 7

2. Údolí Dlouhého jezera 41

3. Na útěku 73

4. Půlšpičák zasahuje 105

5. Past 138

6. Vzpoura 170

7. Ta j n á m i s e 203

8. Spojenci 235

9. Válka je vyhlášena 271

10. Tristanův a Jolanin pád 305


y 6 z

yyyyyyyy 666666666666666666666 zzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz


y 7 z

1.

SHLEDÁNÍ

V

lčí smečka od Dlouhého jezera, která právě

dojedla svůj úlovek, jednu neopatrnou

horskou ovci, se spokojeně uložila ke spánku. Jen

Půlšpičák, její vůdce, byl vzhůru a sledoval vycházející měsíc. Seděl na skalním výběžku apřemýšlel – podivná to zábava pro vlka... Posledního

letního úplňku, na radu Vlkotvůrce, vlčího boha, vyslal své nejlepší cestovatele, Rychlotlapku a Ryšáka, hledat dvounohou dívku, která kdysi patřila do jeho smečky. Příkaz zněl přivést ji k němu, aby jeho jménem promluvila s místními lidmi. A nyní mu pohled na ten noční, podzimní měsíc v úplňku připomněl, že zima už se blíží. Co když jeho poslové Dainu nenaleznou? Co když se jim přihodilo něco zlého?

Tyhle myšlenky „co kdyby“ neměl Půlšpičák

rád. Než se před dvěma zimami setkal s Dainou,


y 8 z

nedělal si starosti s ničím než s jídlem, pářením,

vedením své smečky a drbáním bleších kousanců. Teď ho ale stále pronásledovaly tyhle

komplikované myšlenky, ať chtěl, nebo ne.

Tiché štěbetání nad hlavou ho přinutilovzhlédnout. Dva netopýři potkali třetího, který nebylodtud. Trojice se zavěsila na větev nad Půlšpičákem a svým jazykem si předávala nové zprávy. Přiletěvší cizinec vyprávěl o dvounohé samici na druhé straně hor, o stvoření, které bylo navenek člověkem, ale uvnitř patřilo k Našim. Dívkapřinášela zprávy od netopýrů z jihozápadu, a když byl netopýr od Dlouhého jezera zraněn, dokázala ho vyléčit svými kouzly. Cestovala v podivné společnosti: dva koně, poník, neobyčejně vysoký člověčí samec, veliká ještěrka a dva vlci.

Místní netopýři nad zprávami vzrušeně

vykřikovali. Jejich kolonie by o tom měla vědět,

rozhodli. Mohl by jejich návštěvník letět s nimi

a vyprávět vše v jejich jeskynním domově?

Společně se svým hostem vzlétli netopýři do

vzduchu a zmizeli v černé tmě.

Půlšpičák se protáhl. Jedna jeho nová myšlenka

mu říkala, že by se mohl hodně dozvědět, kdyby pozorně naslouchal řeči nevlků. Teď viděl, že to


y 9 z

je dobrá myšlenka, a tak snad budou dobré i ty

ostatní, pomyslel si. Se zájmem naslouchal tomu,

že i Daina se naučila nové věci od doby, coopustila jeho smečku. Dříve nedokázala přímo rozmlouvat s netopýry. A léčit uměla jen různými

páchnoucími tekutinami, jehlami, nití a dlahami, ale ne kouzly.

Náhle se uprostřed protažení zarazil, protože si

na něco vzpomněl. Když Rychlotlapka a Ryšák odešli, smečka si našla doupě blízko jižního vstupu do údolí, kde z jezera vytékala řeka. I když novou skrýš v západních horách údolínakonec určitě najdou, může jim to trvat i několik dní.

Vezme své vlky na jih, aby hosty přivedl domů.

O dva dny později už dívka jménem Dainasledovala pleskající dešťové kapky před jeskyní,

kde našla útočiště společně se svými přáteli. Na

tvora, kterého Půlšpičák řadil do Smečky, vyadala poměrně dost lidsky. Měřila metr šedesát pět, na svých čtrnáct a půl roku byla velmi

štíhlá, modrošedé oči měly barvu mraků nad

hlavou. Kučeravé hnědé vlasy nesmlouvavě

krotily spony a stejně praktický byl i její oděv:


y 10 z

bavlněná modrá košile, světlehnědé jezdecké

kalhoty, boty s měkkou podešví. Na krku měla

na koženém řemínku zavěšený těžký stříbrný

dráp.

Pohrávala si s ním prsty a přitom uvažovala. Narodila se v horách podobných těmto, v městečku jménem Sněžné Údolí za hranicemi země Galla. Prvních dvanáct let života strávila tam, než přišla o svou rodinu. Když Gallu opustila, aby sloužila králi a královně Tortallu, chovala v sobě naději, že hory už nikdy víckrát neuvidí. A přesto teď byla tady, na místě, které by mohlo být Sněžnému Údolí dvojčetem.

Brzy se má shledat s vlky, kteří lovili v jejímstarém domově. Opustili ho brzy po ní: Rychlotlapka a Ryšák, její průvodci, vyprávěli, jak museli prchat před lidskými lovci a hledat si nový domov u Dlouhého jezera. Jaké to bude, znovu je spatřit? Být znovu mezi nimi?

„O čem přemýšlíš?“ ozval se z hloubi jeskyně tichý mužský hlas. „Vypadáš, že tě něco trápí.“

Daina se otočila. Muž usazený u ohně sezkříženýma nohama, s cestovním stolečkem na kolenou, byl její učitel, Numair Salmalín. Bohatou kštici černých vlasů měl svázanou do ohonu,


y 11 z

takže odhalovala jeho tmavou tvář a hnědé oči.

Pero bylo titěrné proti ruce, která ho svírala,

avšak navzdory své mimořádné velikosti vynikala zvláštním půvabem.

„Jen uvažuji, jestli si Onua se všemi koňmi Jízdy beze mě poradí. Vím, že jí král řekl, že nás potřebuje tady, ale přesto mám stále pocit, že bych raději měla pomáhat jí.“

Muž zvedl obočí. „Víš přece moc dobře, že Onua stačila na koně Jízdy celé roky, než na tebenarazila. Takže co tě trápí doopravdy?“

Daina se zamračila. Nikdy se jí nepovedlo ho rozptýlit, když se rozhodl něco vyzvědět. „Mám strach.“

Položil pero a pozorně s e n a n i z a d í v a l . „ Z čeho?“

Sklopila zrak na své ruce. Byly rozpraskané od chladu, a to byl teprve třetí týden v září. „Pamatuješ, co jsem ti vyprávěla? Že jsem zešílela a lovila s vlky, když banditi zabili mámu a dědu a všechna naše zvířata?“

Přikývl. „Pomohli ti pomstít jejich smrt.“

„Co když se to stane znovu? Až je uvidím, co když zapomenu, že jsem člověk, a začnu si znovu myslet, že jsem vlk? Všichni čekají, že mám teď


y 12 z

svou divokou magii pod kontrolou, ale co když

ještě ne dost?“ Rukama si třela chvějící se paže.

„Rád bych ti připomenul, že kouzlo, které odděluje tvé lidské já od tvého magického já, jsem

vytvořil já sám,“ poškádlil ji a bělostné zuby se

mu blýskly v úsměvu. „Chceš snad naznačit, že

dílo tvého oddaného služebníka,“ uklonil se,

což u sedícího muže působilo spíš jako podivná

pokroucenina, „může být jiné než dokonalé?“

Vá ž nějším hlasem pak dodal: „Daino, to kouzlo

kryje veškerá tvá spojení. Neboj se, že ztratíš

kontrolu.“

„A co když to nebylo kouzlo? Co když jsemjednoduše zešílela?“

Její loket najednou pevně sevřely silné zuby.

Daina se otočila, aby se zahleděla do bystr ých očí

svého poníka Ponuky. Jestli tě budu musetkousnout, aby ses konečně přestala litovat, udělám to, informovala ji klisna. Chováš se jako hlupák.

Numair, který byl na tyto tiché dialogy zvyklý,

se zeptal: „Co říká?“

„Říká, že se lituju. Nemyslím si, že by tomu

rozuměla.“

Rozumím tomu, že se zase vrtáš v hloupostech.

Ponuka pustila Dainin loket. Čapí muž ti to

vysvětlí.


y 13 z

„Nerozčiluj se,“ řekl na to mág. „Vzpomeň si, pustilas mě do své mysli, když jsi poprvépřišla do Tortallu. Kdyby tam bylo nějaké semínko opravdového šílenství, nalezl bych ho.“

Daina se usmála. „Jsou lidi, kteří by s chutí řekli, že ty jsi ten poslední, kdo pozná, kdo ješílený a kdo ne. Znám kuchaře, který tě nepustí do kuchyně ani za nic, palácového proviantního důstojníka, který se dušuje, že tě někam zamkne, jestli mu zase vyrabuješ zásoby –“

„To stačí!“ Numair zvedl ruce na znamení porážky.

„To jen abys věděl.“ Už s trochu lepším pocitem se zeptala: „Co to píšeš?“

Vzal znovu do ruky své pero. „Zprávu pro krále Jonathana.“

„Už zase?“ zeptala se překvapeně. „Vždyť jsme jednu posílali před týdnem!“

„Říkal pravidelné zprávy, mageleto. To znamená každý týden. Je to jen malá cena za to, že nám dovolil vyrazit na pomoc tvým vlčímpřátelům. Jen bych si přál, abych mu mohl poslatnějaké lepší zprávy.“

„Mám obavy, že ty ztracené lidi jen taknenajdeme.“ V březnu se v této oblasti ztratila jedna


y 14 z

družina Královniny jízdy, sedm mladých mužů

a žen. V červenci zase zmizelo dvacet vojákůtortallské armády. „Mohou být kdekoli v okruhu

dvou nebo tří set kilometrů od nás.“

„Jediné, co můžeme podniknout, je hledat je,“ odvětil Numair, zatímco dál psal. „Jako poutníci jsme toho viděli mnohem víc, než mohou spatřit vojáci. Ale stejně je velká škoda, že celáseverovýchodní hranice je pro magický zrak neprostupná. Neuvědomil jsem si, že hledání za chůze bude tak nejisté.“

„A proč vy mágové vlastně nevidíte tohle místo pomocí kouzel?“ chtěla vědět Daina. „Když jsem se ptala krále, povídal něco o Městě Bohů a onějaké auře, ale pak nás někdo přerušil a on mi to už nikdy nevysvětlil.“

„Souvisí to s tím, že Město Bohů je nejstarším centrem výuky magie. Po celá staletí se magie vsakovala do každičkého kamene města samého, a pak se začala šířit. Výsledkem je magická aura, která zahaluje město i okolní zemi v dosahunějakých osmi set kilometrů.“

Daina nad tou dálkou obdivně hvízdla. „Takže jediná možnost, jak tuhle horskou krajinu pro>


y 15 z

hledat, je chodit a dívat se. A to bude tedy pořádná práce.“

„Přesně tak. Pověz mi, jak daleko jsme podle

tebe od cíle?“

Rychlotlapka a Ryšák měřili vzdálenost napočet kilometrů, které urazí vlk za jeden den. Daina

musela tento údaj vydělit dvěma, aby zhrubaurčila, jak daleko mohou postoupit lidé na koních.

„Půl dne k jižnímu vstupu do údolí, kde řeka

Dunlath vytéká z Dlouhého jezera. Odtud –“.

Zarazila se, protože v její mysli se ozval jakýsi

šepot. Přicházela sem zvířata, zvířata, kteráhledala ji. Rozběhla se k ústí jeskyně, míjejícprchající koně.

A tam, na stezce, je uviděla – vlky, tři v první

řadě a další čtyři za nimi. Dvě z vůdčích zvířat

byli její průvodci k Dlouhému jezeru: malý rudobílý samec známý jako Ryšák a šedohnědásamice jménem Rychlotlapka. Mezi nimipoklusával ohromný černošedý vlk s bohatou oháňkou

směle vztyčenou do vzduchu.

„Půlšpičák!“ vykřikla Daina. „Numaire, to je

má smečka!“ Běžela k nim a za okamžik seztratila v klubku kňučících zvířat s vrtícími ocasy.


y 16 z

Vz ápětí se z radosti, že ji vidí, rozhodli, že jipořádně umyjí pomocí svých dlouhých jazyků.

Mág stojící v ústí jeskyně čekal, až skončí jejich přivítání, a povšiml si, že se z nebe spouštíhoustnoucí lij ák. „Co kdybychom tu oslavu přesunuli dovnitř?“ zavolal. „Budete celí promočení.“

Daina vstala. „Tak pojďme,“ řekla smečce nahlas, aby ji slyšel i Numair. „A žádné pojídání mých přátel. Ten muž je Numair. On je teď má smečka.“ Dva vlci – Numair si dojatě uvědomil, ž e to j s o u Ryc h lo t l apk a s Ryš á ke m , j e j ic h d r u hové z cesty sem – se oddělili od ostatních a posadili se k němu, s širokými vlčími úsměvy a vrtícími ocasy, z nichž Numaira skrápěly kapičky vody.

Jakmile se schovali před deštěm, příchozí očichali Ponuku, čímž se s šedou klisnou zdvořile pozdravili. Půlšpičák ji dokonce obdařil několikerým olíznutím, které mu klisna jemně vrátila.

Klisnička, jediná přeživší z nájezdů banditů na

Daininu farmu, zůstala s Dainou po celou dobu,

kdy musela běhat s vlčí smečkou. Za tu dobu vlci

s poníkem uzavřeli jakýsi zvláštní druh příměří.

Dále Daina představila svou smečku Flekovi, klidnému grošovanému hřebci, který patřil k Numairovi, a Bucharovi, vznešenému hnědákovi, který nosil jejich zavazadla. Když je vlci


y 17 z

očichávali, koně se chvěli strachy, oči kolemdokola lemované bělmem. Důvěřovali Daině, žezabrání vlkům v tom, aby jim ublížili, ale ani jejich

důvěra v ni nedokázala zcela rozptýlit jejichpřirozenou hrůzu z predátorů. Jakmile bylo uvítání

za nimi, uchýlili se všichni hluboko do bezpečí

velké jeskyně a usadili se tam.

„Dráčo,“ zavolala Daina a rozhlédla se po své

svěřence. „Pojď se seznámit s vlky.“

Dračí slečna věděla, že smrtelná zvířata často

děsí, a tak se dosud držela mezi stíny. Nynívykročila do světla. Byla bledě modrá, od čenichu

po zadní nohy měřila přes šedesát centimetrů

a dalších třicet jí přidával ocas. Měla štíhlý, útlý

čumák a stříbrné drápky. Křídla, která ji jednoho

dne vznesou do vzduchu, byla zatím drobná

a nepoužitelná. Modré plazí oči sledovaly veškeré dění s výrazem bystré pozornosti. Byla

daleko inteligentnější než smrtelná zvířata, ale

způsob, jakým se věci dozvídala a jakým je dělala, byl pro Dainu oříškem, který se den co den

marně snažila rozlousknout.

„Toto je Nebelada,“ oznámila Daina smečce.

„Aspoň ji tak pojmenovala její matka. My jí říkáme většinou Dráča.“


y 18 z

Malá dračice si prohlížela hosty. Ti na nizírali s ušima nejistě kmitajícíma dopředu a dozadu, ocasy napůl stažené mezi nohy. Pomalu se

zvedla na zadek, což byla její oblíbená poloha,

a zaštěbetala.

Půlšpičák byl první, kdo na toporných nohou

vykročil kupředu, aby ji očichal. Teprve když se

jeho ocas nepatrně zavrtěl, odvážili se přij ít blíž i ostatní.

Jakmile byla zvířata hotova, Daina pronesla:

„Numaire, šedočerný samec je Půlšpičák.“ Vlk

přešel k Numairovi, aby mu očichal ruce, a mág

si povšiml, že jeho pravý špičák má ulomenou

špičku. „Je to první samec smečky, její vůdce.“

Numair se přikrčil, aby dovolil Půlšpičákoviočichat mu také tvář a vlasy. Vlk krátce zavrtělocasem na znamení, že Numairova vůně se mu líbí.

„Hnědočerný samec s černým kroužkem

na nose je Krátkonos,“ pokračovala Daina.

„Zlatohnědá samice má jméno Bitka. Bojovala

s pumou, když ve Sněžném Údolí střežila vlčata

– tak přišla ke svému jménu.“ Krátkonos se na

pozdrav dotkl čenichem Numairovy ruky. Bitka

mága očichala a kýchla. „Hnědočervený samec

je Ostročich. Šedozlatá vlčice je Laška.“ Děvče se


y 19 z

posadilo na zem a většina vlků se kolem nístočila do klubíčka. „Jinovatka, vůdčí samice, a Vítr

zůstali v údolí se štěňaty.“

Když skončilo seznamování, Numair se usadil

k ohni a přiložil na něj dřevo. „Řekl ti Půlšpičák,

proč tě potřebuje?“ zeptal se. „Jeho volání opomoc bylo poněkud... neurčité.“

Daina přikývla. „Půlšpičáku, co se vlastně děje?

Rychlotlapce a Ryšákovi jste řekli jen to, že lidé

devastují údolí.“ Vlk odpověděl a Daina tlumočila: „Říká, že tohoto jara začali lidé kácet stromy

a hloubit díry, aniž by do nich něco sázeli. Říká,

že s sebou přivedli nestvůry a další lidi a vybíjejí

tu veškerou zvěř. Jejich zabíjení, kácení a hloubení vyhání z údolí všechny jeleny a losy. Pokud

nepřestanou, smečka umře hlady, až přij de

Studeno.“

„Studeno?“ opáčil Numair.

„Tak Naši – zvířata – nazývají zimu.“

Mág se zachmuřil. „Nejsem na chování vlků

takový odborník jako ty, ale – neříkalas mi, že

když vlci zjistí, že je na ně v nějaké oblasti příliš živo, opustí ji? Neopustili právě proto Sněžné

Údolí, protože je tam lidé vybíjeli?“


y 20 z

Ano, odvětil Půlšpičák. Chtěli nám ublížit,protože jsme pomáhali Daině lovit lidi, kteří zabili

její matku. Zabili Krysí oháňku, Dalekozrakého,

Stromoliza i štěňata.

Daina smutně přikývla: Rychlotlapka a Ryšák

jí vyprávěli o ztrátách, které smečku potkaly.

Starší vlci byli její přátelé. Se štěňaty se nesetkala,

ale každá smečka si svých mladých velmi cení.

Přij ít o ně o všechny byla katastrofa.

Půlšpičák pokračoval. Opustili jsme Sněžné

Údolí, abychom si našli nový domov. V horkých

měsících to byla úmorná cesta. Narazili jsme na

různá místa, ale bylo tam málo zvěře, nebo tam

žily jiné smečky, anebo tam bylo příliš mnoho

lidí. Pak, těsně před posledním Studenem, jsme

narazili na Dlouhé jezero. Údolí je tak rozlehlé,

že jsme mohli chodit celé dny, aniž bychomnarazili na člověka. Jsou tu spousty zvěře, žádná

konkurenční smečka, která by si na ně dělalanárok, a v horách je dost jeskyní, kde se v zimě dá

vybudovat bezpečné doupě.

Půlšpičák se podrbal kvůli neodbytné blešce

a pokračoval. Dlouhé jezero bylo dobré – teď je

ale špatné, kvůli lidem. Vyhnali nás z údolí, kde

jsem se narodil já, můj otec, a před ním i jeho


y 21 z

otec. Dříve jsme před dvounohými utíkali. Když

však Smečku vyzve k boji jiná smečka, neutíkám

– bojuji, a Smečka bojuje se mnou. Jsou snad lidé

lepší než jiné smečky? Nevěřím, že jsou.

Pomůžete nám? Řeknete těm lidem, aby přestali kácet stromy a dělat hluk? Jestli nepřestanou, Smečka je zastaví sama, ale dal bychpřednost tomu, aby s tím sami souhlasili. Dobře vím,

že bude-li Smečka muset zasáhnout, dojde ke

krveprolití.

Daina se rozhlédla po ostatních vlcích ze

smečky. Souhlasně přikyvovali, jako lidé. Plně

by podpořili Půlšpičáka v tom nejvíc nevlčím plánu, jaký si kdy v životě vyslechla. Jak vůbec

přicházeli na takové nápady?

Pomůžete nám? zopakoval Půlšpičák.

Daina se zhluboka nadechla. „Jste má smečka,

nemám pravdu? Udělám, co budu moct. Nemohu

vám slíbit, že mě poslechnou, ale pokusím se

o to.“

Dobře, přikývl Půlšpičák. Ladně přeběhl k ústí

jeskyně a nasál čenichem vzduch. Voňavý vánek mu sdělil, že hned za kopcem se pase jelen.

Pohlédl na Dainu a řekl: Teď musíme jít na lov.

Vrátíme se, až se nakrmíme.


y 22 z

Vlci je opustili, než Daina stihla přetlumočit jeho slova. Šla s nimi k východu z jeskyně

a tiše sledovala, jak se ztrácejí v hustém dešti.

Začínalo se stmívat. Zezadu se ozývalo řinčení,

jak Numair vybaloval náčiní na vaření. Daina

se ve vzpomínkách vrátila ke smečce a k časům,

které s ní strávila, a nechala se na chvíli zaplavit

vlnou vzpomínek.

Strážný banditů stál proti větru od vlčice, kterámívala kdysi jméno Daina. Noční vánek k ní donášel

jeho pach: pach nemytého chlapa, zaschlé krve a kyselého vína. Chřípí se jí zachvělo nad tím puchem.

Další bandita svíral v ruce dýku, poslední lidskou věc,

u které si pamatovala, jak se používá.

Stál zády k ní a rukama dělal něco před sebou.

Připlížila se blíž, nevěnujíc pozornost sněhu pod

bosýma nohama ani ledovému větru na holých

pažích. Ten tichý šramot, který nadělala, pohltily

zvuky lesa, on by ji však neslyšel, ani kdybykřičela z plných plic. Byl zpitý pod obraz. Všichni

byli tak opilí, že si ani nevšimli, že první dvě

směny stráží se nevrátily zpátky.

Napjala se ke skoku. Něco ho přimělo otočit se.

Nyní uviděla, co před sebou dělal: v jedné ruce

držel bochník sýra, v druhé dýku, z úst mučouhal tlustý plátek sýra. Spatřila také jehonáhrdelník, jantarové korále, které každičký den nosila


y 23 z

na krku její matka. Skočila, a ucítila rýhu žhnoucí

bolesti na žebrech. Bodl ji svým nožem.

Našel ji Půlšpičák. Doplazila se pod křoví asnažila se olízat ránu v boku. Vlk to udělal za ni.

Svítá, řekl. Co je třeba udělat teď?

Dorazíme je, řekla mu, ruce zaťaté v pěsti.

Dorazíme je všechny.

„Myslím, že vím, proč se Půlšpičák tak moc

změnil,“ řekla. „Chci říct, že zvířata se ode mě učí, a zřejmě proto začala být většina smečky tak chytrá, ale Půlšpičák je ještě chytřejší. Když jsme pronásledovali ty bandity, byla jsem zraněná a on mi vylízal ránu do čista.“

„To je dobrý předpoklad,“ souhlasil Numair.

„Jsou známé případy magicky nadaných lidí,

kteří dokázali propůjčit své schopnosti svým

nelidským druhům. Například je tu Boazan

Sluneční tanec, jehož orel Thati uměl hovořitdeseti jazyky poté, co se napil jeho slz. Anebo –“

„Numaire,“ řekla varovným hlasem. Zkušenost

ji naučila, že pokud mu dovolí začít jmenovat

příklady, nevrátí se mág do skutečného světa

celé hodiny.

Zazubil se, jako by byl klukem od koní nebo

jedním z jejích přátel od Jízdy, a ne největšímča>


y 24 z

rodějem celého Tortallu. Pust il se do přípravyvečeře, hrnce nakrájených kořínků, které užpředtím povařil nad ohněm. Daina se posadila vedle

něj a začala odkrajovat malé kousky z šunky,

kterou si vezli s sebou v brašnách. Dráča se k ní

přibatolila, aby jí pomohla, nebo aspoň aby dojedla tlustý okraj, který Daina z masa okrajovala.

– Velice roztomilé, – ozval se v jejich myslích

hrubý hlas. – Jak útulné, zvlášť když je venku tak

deštivo. –

Oba se v mžiku otočili ke vchodu do jeskyně.

Byl zalitý stříbřitým svitem, který jako byvycházel ze zvířete stojícího uprostřed. Jezevec sevbatolil dovnitř a zář kolem jeho těla začala zvolna blednout. Zastavil v uctivé vzdálenosti od ohně a oklepal se, takže je všechny pokropila záplava kapiček z jeho mohutného, těžkého kožichu.

Daina přejela prstem po stříbrném drápu, jejž

jí kdysi daroval. Jezevci se jí líbili, a její tajuplný

rádce byl navíc moc krásný jezevec. Dost velký

na svůj druh, dlouhý byl téměř metr, s ocasem

dlouhým aspoň třicet centimetrů. Vážil určitě

dobře přes dvacet kilo a vypadalo to, že do jeho

srsti se dá nashromáždit neuvěřitelné množství

vody.


y 25 z

Když se konečně oklepal, dokoulel se k ohni a postavil se mezi Dainu a Numaira. Jak byla Daina usazená, hleděla jezevci téměř přímo do očí. Stál tak blízko, že ji nevyhnutelně zasáhl jeho hutný pižmový pach.

„Daino, to je –?“ Numair měl nervózní hlas.

Jezevec na něj pohlédl svýma chladně inteligentníma očima. – Slíbil jsem jejímu otci, že na ni dohlédnu. Takže ty jsi ten její učitel. Vždycky mi o tobě hodně vypráví, když ji navštívím. –

„Smím se tě na něco zeptat?“ otázal se mág opatrně.

– Jsem nesmrtelný, první samčí stvoření svého druhu. Božský jezevčí samec, chceš-li. Na to ses chtěl zeptat, nemám pravdu? –

„Ano, a děkuji ti,“ odvětil Numair váhavě. „Já – myslel, že jsem svou mysl obrnil před veškerým magickým čtením nebo zkoumáním –“

– To možná funguje se smrtelnými čaroději, –odpověděl jezevec. – A možná to funguje s nižšími nesmrtelnými, jako jsou ocelorli. Já ale nejsem ani jedno, ani druhé. –

Numair zčervenal jako rak a Daina musela rychle skrýt úsměv rukou. Byla si jistá, že s Numairem už dlouho nikdo nemluvil takovým


y 26 z

způsobem. Ona na to už byla zvyklá. Jezevec se

svými radami se v jejím snu poprvé objevil před

šestnácti měsíci, když byla na cestě do Tortallu,

a od té doby se jí o něm zdálo často.

„Pak mi dovol ještě jednu otázku,“ pokračoval mág zarputile. „Když už mám příležitost se tě zeptat. Mohl bys totiž rozřešit celou řadu složitých akademických debat.“

– Ptej se. – Z jezevcova hlasu byla cítit strojená trpělivost.

„Obyvatelům Říše bohů říkají lidé ‚nesmrtelní‘, ale tento pojem přece není tak docela přesný. Vím, že tvorové jako ocelorli, smrtonozi a podobně, pokud nezahynou při nějaké nehodě nebo zněčího jasného úmyslu, mohou žít navěky. Také ani nestárnou. Ale v čem jsou tito nesmrtelní ‚nižší‘ oproti tobě nebo jiným bohům?“

– Jsou „nižší“, protože je lze zabít, – zněla odpověď. – Mě nemůže nikdo zabít, stejně jako Mithra, Bohyni ani další bohy, které uctívají dvounožci. „Nesmrtelní“ je pro nás proto nejvhodnější termín. Není nij akmimořádně přesný, ale je nejlepší, jaký můžete vydvounožci pochopit. –

Protože Numair už docela oněměl, jezevec klidně pokračoval: – A teď k té tvé výuce. Není


y 27 z

špatná, ale neukázal jsi jí, jak podniknout další krok.

Jsem překvapen. Jinak, na smrtelníka, je tvé chápání

divoké magie docela obstojné. –

Numair se přes svůj dlouhý nos zadíval na hosta, který zpochybnil jeho výuku. „Jestli myslíš, že jsem něco opomenul, pak nás rozhodně pouč.“

Jezevec zaprskal. Zdálo se, že to je jeho způsob smíchu. – Daino, když se budeš snažit, můžeš se naučit vstoupit do mysli smrtelných zvířat. Můžeš používat jejich očí, jako by byly tvé, ijejich uší, i jejich nosů. –

Daina se zamračila, jak se mu snažila porozumět. „A jak? Když jsi řekl, že mohu zvířata slyšet a volat, bylo to součástí něčeho, co už jsem uměla provést. Tohle ale neumím.“

– Proměň svou mysl, aby byla jako mysl toho zvířete, – vysvětloval. – Uvažuj tak, jak uvažuje zvíře, dokud se jím sama nestaneš. Možná budeš překvapená, jakých výsledků tím můžeš dosáhnout. –

Znělo to podivně, ale znala ho příliš dobře, než aby se s ním dohadovala. Jeho slova užzpochybnila jednou, a tehdy ji jediným mávnutím tlapy srazil k zemi. „Zkusím to.“

– Zkusit to nestačí. Snaž se víc. Kde je ten mladý drak? –


y 28 z

Dráča je sledovala zpoza ohně. Teď se přišourala, posadila se vedle jezevce a jednou tlapkou ho popadla za chomáč srsti. Spustila na něj dlouhý monolog svého cvrlikání, hvizdů, mlaskání a trylků. On jim pozorně naslouchal, jako by něco znamenaly, a když skončila, kolébavě si odešel pohovořit s Ponukou a koňmi. Nakonec se vrátil k ohni, kde Daina s Numairem zdvořilevyčkávali, až dokončí své soukromé rozmluvy.

– Musím se teď vrátit do svého doupěte, – oznámil. – V Říši bohů je dost živo od chvíle, co byla prolomena ochranná hradba a nižší nesmrtelní byli vypuštěni do vašeho světa. –

„Víš, kdo to provedl?“ zeptal se Numair rychle. „Hledáme viníka marně už dva roky.“

– Jak, ve jménu Paní všech zvířat, bych to měl vědět? – zavrčel na odpověď. – Mám v říši smrtelníků víc než dost práce s tím, abych uhlídal ji. –

„Nezlob se na něj,“ konejšila ho Daina. „Myslel si, že bys to mohl vědět, protože toho prostě víš tolik.“

– Jsi moje hodné mládě. – Jezevec se jí otřel hlavou o koleno. Daina, dojatá jeho projevem náklonnosti, zavrtala prsty do jeho chundelaté srsti a pevně ho objala. Ještě prohodil směrem k Numairovi: – A na


y 29 z

tebe se nezlobím, smrtelníku. Nemohl bych se zlobit na

někoho, kdo tak dobře střeží mou mladou přítelkyni.

Nech mě jít, Daino. Musím se vrátit do doupěte. –

Uposlechla. Odkráčel k ústí jeskyně, okolo něj

se uzavřela koule stříbřitého světla. Vnejjasnějším okamžiku se ještě zablýskla a potom zmizela. Byl pryč.

„V ý b o r ně,“ řekl Numair. Měl pocit, že by měl něco dodat, ale místo toho se raději zaměstnal mícháním zeleniny.

Náhle si Daina vzpomněla na jednu otázku, kterou chtěla jezevci položit. „Myslím, že mě vždycky nějak začaruje,“ postěžovala si.

„Jak to?“

„Pokaždé když ho vidím, chci se zeptat, kdo je mým otcem, a pokaždé na to zapomenu! Apřitom on je ten jediný, kdo mi to může říct, k čertu s tím.“

Dráča zatrylkovala, v očích s úzkými zorničkami se zračily obavy.

„Jsem v pořádku, Dráčo,“ řekla dívka a povzdechla si. „Ale stejně to není fér.“

Numair se ušklíbl. „Já tak nějak pochybuji o tom, že toho jezevce zajímá, co je fér a co ne.“


y 30 z

Musela se usmát, i když to nebyl veselý úsměv. Věděla, že má pravdu.

„Když jsme u toho, co je a není fér, co si myslíš o té jeho radě stát se magickým symbiontem?“

Většinu času byla Daina ráda, že s ní Numair mluví spíš jako se spolužačkou, než aby k nípromlouval spatra. Právě teď jí ale třeštila hlava ze všech těch zpráv od Půlšpičáka i z jezevcovynáhlé návštěvy. „Magickým sym – sym – čím?“

„Symbiontem,“ odvětil. „To jsou tvorové, kteří žij í z jiných tvorů, ale ne destruktivně jako paraziti. Příkladem může být pták, který jezdí na zubrovi a při tom mu vybírá ze srsti hmyz.“

„Aha. Nevím, co si o tom mám myslet. Nikdy jsem to nezkoušela.“

„Teď by byla ideální chvíle,“ navrhl ochotně. „Zelenina ještě chvíli potřebuje. Co takhle to zkusit s Ponukou?“

Daina se ohlédla po klisně, která dosud postávala vzadu v jeskyni s Bucharem a Flekem.

„Ponuko, můžu?“

„Ponuko, smím?“ opravil ji muž.

Můžeš nebo smíš, co já vím, jestli to pomůže,

odpověděla klisna.

Dívka si odešla sednout k poníkovi, zatímco

Buchar s Flekem se vydali ven napást. Numair se


y 31 z

začal shánět po přísadách do chlebových placek,

zatímco Dráča ho se zájmem pozorovala.

„Pohlídej, ať to těsto nemíchá moc dlouho,“nařídila Daina dráčeti. „Když se zapomene, je to pak tvrdé jako kámen.“ Dráča zacvrlikala a Numair svou mladou žačku přes celou jeskyni probodl pohledem.

Dívka zavřela oči. Zpomalila svůj dech, sáhla hluboko dovnitř po jezírku měděného světla své divoké magie. Vyvolala z něj jedno ohnivé vlákno, zatápala po Ponuce a pokusila se jejich mysli vláknem svázat.

Ponuka zařehtala a vytrhla dívku ze soustředění. To bolí, odfrkla si klisna. Jestli to budebolet, nebudu to dělat! Zkus méně magie.

Daina zavřela oči a poslechla ji. Tentokrátpoužila jen kapičku měděného ohně a zároveň myslela na to, že jí přilepí svou mysl k Ponučině.

Klisna však přerušila kontakt v okamžiku, kdy

se Dainin oheň dotkl jejího. Daina to zkusilapodruhé, pak potřetí, ale bez úspěchu.

Je to přece tatáž magie, řekla Ponuce zklamaně.

Je úplně stejná jako ta, kterou máš v sobě ty.

Bolí to, odsekl poník. Jestli ten jezevec ví, že to bolí, a přesto ti řekl, ať to zkusíš, pak si buď jistá,


y 32 z

že až přij de příště, povyprávím o pár věcech zase

já jemu.

Já to nedělám úmyslně, hájila se Daina. Jak to ale mám dělat, aniž bych ti působila bolest?

Bez toho ohně, navrhla Ponuka. Nepotřebuješ ho přece, když s námi chceš mluvit nebo námnaslouchat. Tak proč bys ho měla potřebovat teď?

Daina si zamyšleně okusovala nehet u palce. Ponuka měla pravdu. Používala oheň své magie, jen když byla unavená nebo když museladokázat něco složitého. Teď byla unavená a navíc jí do nosu pronikala vůně dušené šunky. „Zkusme to zase zítra,“ řekla nahlas. „Bolí mě hlava.“

„Pojď jíst,“ potěšil ji Numair. „Už tam sedíš skoro hodinu.“

Daina se vrátila k ohni a Ponuka ji následovala. Než se posadila, dívka ponořila ruce do brašny a podala z ní poníkovi mrkev. Numair jí nabídl misku jemně kořeněné zeleniny a dušené šunky. Dráča vylezla Daině na klín a donutila ji, aby

měla při jídle paže ovinuté kolem dračího tělíčka.

Mezi sousty Daina vysvětlovala, k čemu došlo.

Ponuka naslouchala, okusovala mrkev a švihala

ušima dopředu dozadu. Když Daina domluvila,

Ponuka navrhla: Možná bys to měla zkusit sněkým jiným než se mnou.


y 33 z

„Ale s kým, Ponuko?“ zeptala se Daina. „Znám

tě déle než kohokoli jiného.“ Zívla. Experiment ji

vyčerpal, třebaže se nezdařil.

Já se pasu – ty jsi lovec. Co to zkusit s jinýmlovcem? Možná by bylo snazší vyzkoušet to nejprve

s vlky. Stejně jsi sama v podstatě vlk.

„A co když zapomenu, že jsem člověk?“

(„Kéž bych tak slyšel obě strany té rozmluvy,“

svěřil se Numair tiše Dráče. „Někdy si tupřipadám jako páté kolo u vozu.“)

Čapí muž ře k l, ž e s e to n e s t a n e, o dvětila Ponuka.

Měl by to vědět nejlíp. Půlšpičák už je tvousoučástí. Zeptej se čapího muže. Řekne ti, že mám

pravdu.

Daina přetlumočila její slova Numairovi.

„Myslím, že na to přišla,“ řekl na to. „Nenapadlo

mě, že by rozdíl mezi dravcem a kořistí mohlznamenat překážku, ale Ponuka tě zná lépe než já.“

Všiml si, že Daina opět zeširoka zívla, a usmál

se. „Myslím, že do zítřka to počká. Nedělej sistarosti s úklidem. Postarám se o to.“

„Ale je řada na mně,“ namítla. „Ty jsi vařil, já

musím uklidit.“

„Jdi spát,“ řekl její učitel tiše. „Měsíc nezastaví

svou pouť jen proto, že jsem jeden večer vařil

i uklízel.“


y 34 z

Zavrtala se mezi přikrývky a spala snad ještě

dříve, než se stačila přikrýt. Když se o mnoho

později vrátili vlci, probudila se jen na okamžik, aby si povšimla, že se seskupili kolem

ní. Daina, s Dráčou schoulenou po jedné straně

a Půlšpičákem nataženým na druhé, dokončila

svůj noční odpočinek s úsměvem na rtech.

***

Dalšího rána bylo vlhko a chladno, jako by jim

zima chtěla dát ochutnat nadcházející měsíce.

Snídaně proběhla v tichosti, protože ani Daině,

ani Numairovi nebylo po ránu příliš do řeči.

Společně poklidili a připravili koně na celodenní cestu.

Vlci odešli dojíst svou kořist z minulé noci.

Právě se vraceli, když Numair podával Daině

malou roličku papíru převázanou jednoduchou stužkou. „Mohli bychom to dnes poslat králi?“ zeptal se.

Daina přikývla a zatápala v duchu svýmkouzlem. Nedaleko od jejich tábořiště se ukrývalo

hnízdo skalní orlice jménem Rozbřeska. Daina

se k ní zdvořile přiblížila a vysvětlila, co by od ní

potřebovala. Měla moc k tomu orlici přimět, ale

nepovažovala to za přátelské jednání. Orlice ji se


y 35 z

zájmem vyslechla a souhlasila. Když přiletěla,

Daina jí poděkovala a ujistila se, že instrukce

k doručení Numairovy zprávy králi jsou pevně

zakořeněné v její mysli. Numair, který vynikal

znamenitými způsoby, Rozbřesce rovněž poděkoval a potom jí s úklonou podal dopis.

Půlšpičák to celé sledoval s neskrývaným zájmem. Změn i la s e s, p oz n a me n a l, když Rozbřeska

odletěla. Víš toho teď o tolik víc. Máš moc přimět

dvounožce, aby přestali pustošit údolí.

Daina se zachmuřila. Nevím, jestli ji mám,odověděla vlkovi. Lidé nejsou jako Naši. Zvířata

jsou rozumná. Lidé nikoliv.

Ty nám pomůžeš, zopakoval Půlšpičák a z očí

mu zářila důvěra v ni. Slíbilas to. A nyní, jste ty

a ten muž připraveni? Je čas vyrazit.

Daina usadila Dráču na brašny na Bucharových

zádech. Numair osedlal Fleka a dívka zase

Ponuku. „Veď nás,“ řekl potom mág Půlšpičákovi.

Vlci se dali do klusu po stezce od jeskyně, následováni koňmi a jejich jezdci. Za chvíli se cesta

rozvětvila, na jedné straně se spouštěla knedaleké řece a na druhé do hor. Půlšpičák zamířil

do kopce.


y 36 z

„Kolem řeky bychom do údolí nedošli?“ zavolala na něj Daina. „Bylo by to pro nás jednodušší.“

Půlšpičák se zarazil. Je to jednodušší,souhlasil, zatímco Daina tlumočila jeho řeč Numairovi.

Lidé tak chodí v jednom kuse. A také vojáci

a muži s magickými ohni. Těm je lepší se vyhnout. Lidé zabíjejí vlky na potkání,nevzpomínáš, sestro Smečky?

„Muži s magickými ohni?“ odvětil Numair

zamračeně.

Muži jako ty, dodal Půlšpičák. Kteří mají uvnitř

Světlo.

„Říkáme jim mágové,“ poučila ho Daina.

„Anebo černokněžníci, čarodějové nebočarodějnice. Jak je nazýváme, závisí na tom, co dělají.“

Numair se na okamžik zamyslel. „Pojďme dál,“

řekl nakonec. „Rád bych se vyhýbal lidským

pohledům, jak nejdéle to půjde. A děkuji ti za

upozornění.“

Lidé, Dráča a koně následovali vlky vzhůrukolem úpatí hor, jež lemovaly údolí Dlouhého jezera. K polednímu dorazili na část stezky, kterou nekryl ani jediný strom. Vlci nezpomalili,

ale rozeběhli se do volného prostoru. Daina se

zarazila a naslouchala. Kdesi vzadu v zákoutích


y 37 z

její mysli ji lechtalo něco ošklivého, dobře známý

pocit, který neměl nic společného se smrtelnými

zvířaty. Sáhla po kuši, natáhla do ní šíp azajistila ho na místě.

Numair vykročil vpřed, ale Ponuka popadla

jeho tuniku do zubů.

„Ocelorli,“ zašeptala Daina. Numair začalcouvat z holého prostoru. Všichni se uchýlili do

skrytu stromů, odkud sledovali oblohu.

Vysoko nad jejich hlavami neslyšně plachtila tři

stvoření s lidskou hlavou a hrudí, obrovskými

rozložitými křídly a hrozivými drápy. Daina

z vlastní hořké zkušenosti věděla, že jejichkončetiny, podobné ptačím, jsou z oceli, mistrně

opracované do vzhledu skutečných per a drápů.

Za slunečního jasu dokázali tato pera natáčet

tak, aby oslepili své nepřátele. Byly to stvůry

z bitevních polí, přežívající v lidských legendách

jako netvoři, kteří znesvěcují těla mrtvých. Sledovým chladem v očích namířila šíp na největšího ze tří ocelorlů.

Numair ji zastavil zvednutou rukou. „Pokus se

zachovat otevřenou mysl, mageleto,“ zašeptal.

„Nezaútočili na nás.“

„Zatím,“ zasyčela.


y 38 z

Půlšpičák se ohlédl, aby zjistil, co se děje, aspatřil to, co sledovala dívka s mágem. Toto jsouničitelé, řekl. To oni pomáhají vojákům a mágům.

Daina překládala Numairovi slova vlků, kteří se dali znovu do pohybu, aby na ně počkali mezi stromy na druhé straně mýtiny.

„Ocelorli, kteří spolupracují s lidmi,“poznamenal muž tiše. „To zní jako práce císaře Ozornea.“ Vladařem jižního království Carthak byl mág, který měl podle všeho mimořádné vztahy snižšími nesmrtelnými, a s ocelorly obzvlášť. Jsou tací, uvažoval Numair, podle kterých to byl právě Ozorne, kdo osvobodil tolik nesmrtelných z Říše bohů. Brousil si zuby na bohatství Tortallu a mnozí měl i z a to, ž e s e c hyst á z aútočit, až budou ochránci země vyčerpaní z bojů s nesmrtelnými.

„Ta k ž e t eď je můžu zastřelit?“ naléhala na něj Daina. „Nemůžeš. Zatím se nám nepokusiliublížit.“ Ocelorli odletěli. Daina, rozčílená zrozvážnosti svého přítele, tiše zuřila a čekala, až stopy nesmrtelných zcela zmizí z její mysli, než všichni zamíří zpět na stezku. Byli právě uprostředotevřeného prostoru, když Numair zastavil a zachmuřeně se zadíval na veliký, zčernalý kráter


y 39 z

ve svahu pod nimi. „Tohle tu není od přírody,“

poznamenal a rozešel se k jámě.

„Teď nemáme ča s n a blo u m á n í!“ z a s yčela Daina.

Pokud ji vůbec slyšel, nedal to na sobě nij ak znát.

Dívka s povzdechem pobídla koně k pohybu.

„Vlci se vás ani nedotknou,“ řekla Flekovi, který

zaváhal. „Teď jdi!“

Pojďte za mnou, řekla koním Ponuka; poslechli

ji. Daina, které za rameny vykukovaly vytřeštěné

oči Dráči, vykročila za Numairem.

Ze středu kráteru jako by prýštila zčernalá

země. Povalovaly se tu také další ohořelé věci:

kosti, oblé kovové pláty, které zřejmě bývaly

štíty, než z nich ohořely kožené řemeny, kmeny

stromů, sekyry, hroty šípů, meče. Žár, který na

ně působil, musel být nesmírně silný. Jíl z horského svahu se místy spekl ve sklo a pokrýval

zemi hladkým tvrdým povrchem, kde se zrcadlilo vše, co z bojiště zbylo.

Numair se sehnul pro hroudu zčernalé země

a rozdrobil ji. Dainu zase upoutala nedalekáhromádka kostí, ve které za okamžik poznala kostru

poníka. Mezi kostmi byly roztroušené kousky

kovu z postroje mrtvého oře. Rozhlédla se ana>


y 40 z

počítala několik dalších mrtvých koní. Menší

hromádky kostí patřily lidským bytostem.

Numair se k ní otočil s ponurou tváří a ukázal jí, co našel. Zčernalé, napůl ohořelé cáry bylypůvodně kusem látky s rudým koněm vzpínajícím se na zlatohnědém poli. „Teď víme, co se stalo s Devátou družinou Jízdy.“

Daině se chvěly ruce zuřivostí. S Královninou jízdou ji pojila celá řada pout, a pohled nazuhelnatělou vlajku jí málem lámal srdce. „A tys mi zakázal zastřelit ty ocelorly.“

„Ti nezabíjejí třaskavým ohněm jako tento,“ odvětil Numair. „Tohle je bojové kouzlo. Ještě jsem neslyšel o ocelorlovi, který by byl válečným mágem.“

„Vsadím se, že o tom určitě něco vědí.“

Numair jí položil ruku na rameno. „Jsi příliš mladá na tak krátkozraké smýšlení,“ řekl. „Trocha shovívavosti by ti neuškodila.“ Poskládal zbytky vlajky a vyškrábal se zpátky na stezku.


y 41 z

2.

ÚDOLÍ DLOUHÉHO JEZERA

T

ři dny od chvíle, kdy opustili jeskyni,

provedla vlčí smečka lidi a jejich poníky

úzkým průsmykem mezi horami. Na jeho nejhlubším místě narazili na pramen, u něhožpoobědvali; odtud pak pokračovali po proudu dolů

z kopce, dokud Půlšpičák nezastavil.

Musíš se na něco podívat, oznámil Daině. Koně

nechte u té skály – tam budou v bezpečí, zbytek

smečky na ně dá pozor.

Daina s Dráčou v závěsu na zádech a Numair

následovali Půlšpičáka vzhůru do dlouhého

srázu pokrytého kamennými tabulemi. Když

dospěli až na vrchol, otevřel se před nimi výhled

na míle daleko. Hluboko pod nimi leželo Dlouhé

jezero. Daina si povšimla vesnice, kde se do jezera vlévala malá říčka, jedna z větví pramene,

který vedl i je. Nedaleko břehu, připojený kves>


y 42 z

nici mostem, ležel ostrov korunovaný velikým,

výstavným hradem.

Numair zalovil v brašně a vytáhl dalekohled. Roztáhl ho do plné délky, přiložil ho k oku azadíval se do údolí.

Co to je? zeptal se vlk, který si ho zvědavěprohlížel. „Je to jen sklíčko v tubě,“ odpověděla Daina. „Ale věci, které jsou daleko, se v něm zdají být blíž.“

„To je bezpochyby léno Dunlath.“ Numair podal dalekohled Daině. „Nevidím odtud až kseverním výběžkům jezera. To tam dochází k tomu pustošení? Tam se hloubí jámy a kácejí stromy?“

Většina, přisvědčil Půlšpičák. A také jsou tam doupata pro vojáky, podobná těm, co mají u jižní brány.

„Vojáci na severním i jižním konci údolí?“ odvětila Daina. „A proč ne tady, když si chtějí údolí ohlídat?“

Většina dvounožců přichází a odchází kolem řeky, odpověděl Půlšpičák. Jen málokdo sempřichází tak jako my. A když to někdo udělá, plenitelé ho většinou chytí na odchodu, tak jako ty

Jezdce, o kterých jste mluvili.

Numair pozorně poslouchal, co Daina tlumočí.

„To není dobré,“ mumlal si pro sebe a mžoural

na hrad Dunlath. „Není důvod, aby toto léno


y 43 z

bylo tak mohutně střežené. Podle zákona mají

nárok jen na čtyřicet ozbrojenců... Můžu se

ještě podívat?“ Natáhl ruku a Daina mu vrátila

dalekohled.

Zkoumali údolí ještě chvíli, až Půlšpičák řekl:

Jdeme. Ještě je před námi kus cesty. Pojďme najít

místo setkání, a mou družku.

Daina a Numair šli za vlkem zpět na místo,

kde nechali koně. K ostatním se mezitímpřipojil další vlk. Byla to šedobílá samice s výrazným,

smělým obličejem. Půlšpičák se k ní rozeběhl se vztyčeným a vesele mrskajícím ocasem.

„No, tuhle tedy vidí rád,“ poznamenal Numair,

zatímco se k dvojici pomalu blížili. „Co je to za

vlka?“

„Jeho družka, Jinovatka. Vůdčí samice.“

Kde jsi byl? naléhala Jinovatka na Půlšpičáka.

Co vám trvalo tak dlouho? Říkal jsi, že jdete jen

na druhou stranu hory, a byl jsi pryč čtyři noci.

Daina si povzdechla. Úplně zapomněla, jak

moc Jinovatku neměla ráda. Když ještě patřila do

smečky, družkou Půlšpičáka byla Krysí oháňka.

Daina nikdy nepotkala něžnějšího, laskavějšího

vlka. Po její smrti se Půlšpičák rozhodl pro její

sestru. Nová vůdkyně smečky byla protivné,poudlivé zvíře, které Dainu nikdy nepřij alo.


y 44 z

Cestovali jsme s dvounožci a koňmi, odpověděl

Půlšpičák své družce. Ti nedovedou běhat tak

rychle jako my.

Jediný dvounožec, kterého potřebujeme, je ona.

Proč jsi ty ostatní nenechal být? Když máme

hlad, umíme si něco ulovit. Nepotřebujeme, aby

nám někdo nosil jídlo jako lidským psům.

V tu chvíli Ponuka, stojící mezi Jinovatkou

a koňmi, sklopila uši dozadu. Dráča se vzpřímila

ve svém závěsu, opírajíc se předními tlapkami

Daině o rameno, a na vlčici důrazně zavřeštěla.

Dainu šokovalo slyšet z tlamičky své přítelkyně hlas, který zněl tak neurvale. Jinovatka jim pohled opětovala a vycenila zuby.

„Dost!“ poručila dívka. „Jsme přátelé. To znamená ty, Jinovatko, a koně. Jestli to porušíš,budeš litovat.“

Jinovatčiny oči se setkaly s jejími a potom

uhnuly stranou. Jsi jiná, řekla vlčice. Ty i ten

tvůj poník. Myslím, že o tom ani nevíš. Když jsi

Smečku opustila, už nikdy nebyla jako dřív. Jak

moc nás změníš tentokrát?

Půlšpičák se o svou družku otřel. To bude

dobré, konejšil Jinovatku. Uvidíš. Vezmi nás

ke štěňatům. Bude ti líp, až bude Smečka zase

pohromadě.


y 45 z

Jinovatka se bez odpovědi rozběhla po pěšině

vedoucí na sever. Vlci a jejich hosté ji následovali. Po chvíli dorazili na stezku, která vedlasouběžně s břehem jezera. Na zvířecí stezku bylaširoká, a pokud platily všechny stopy a značky na

stromech a keřích, používalo ji mnoho různých

zvířat, nejen vlci.

„Horské ovce,“ poznamenala Daina a ukázala

Numairovi chomáček bílé vlny zachycený na

ostružiní. „A taky rosomák – na toho si dávej

dobrý pozor. Když se naštve, dovede být pěkně

ohavný.“ Zvedla oči zpátky k obzoru a povšimla

si, že každý z vlků zastavuje a zvedá zadní nohu

nad hromádkou masa. Dělaly to dokonce i samice, což vypadalo podivně. Značení teritoria

bylo normálně vždycky výsadou samců. „Co to, u Hřbitovní čarodějnice, dělají?“ zeptala se apoužila k tomu jednu z Numairových oblíbených kleteb. Klusem se přesunula na začátek řady. „Co se děje?“ zeptala se. „Co je s tím masem?“

Půlšpičák odpověděl: Jeden z dvounožců je lovec vlků. Nechává na našich stezkách otrávené

maso. Jen mu říkáme, co si o tom myslíme. Když

se vrátí a najde to, kleje a hází věcmi. Je tozábavný pohled.


y 46 z

Daina se rozesmála a šla vše vysvětlit

Numairovi.

Vlci udělali ještě několik zastávek, aby taktovyjádřili své názory: dvakrát u pytláckého oka,jednou u pasti a nakonec u jámy zakryté větvemi

a listím. Každé z míst vlci označili svou močí

a trusem, aby po sobě zanechali lovci jenpáchnoucí nepořádek. Na posledních dvou zastávkách se k vyjádření svého názoru nechali zlákat

i koně a Ponuka.

„To h o t e dy p ořádně zmate,“ poznamenala

Daina k Numairovi a Dráče. „Nikdy nerozluští, jak došlo k tomu, že koně označkovali vlčí

teritorium.“

Ze stezky, po níž kráčeli, se v jednom místě

oddělovala jiná, menší. Vlci po ní pokračovali do údolí ve tvaru kalichu, položeného hluboko v horských svazích a maskovaného změtí skalisek. Potom se lesy rozevřely v mýtinu okolo jezírka. Na jeho břehu se křížila jedna stezka s druhou a velké vyhlazené plochy pod křovím ukazovaly na přítomnost vlčích pelechů.

Zpoza trsů rákosu se ozvalo drzé zaštěkání

a pak se vyřítilo pět sotva odrostlých vlčat vbarvách od hnědé až po ledově šedou. Ještě na sobě


y 47 z

měla zbytky jemného štěněcího chmýří a právě

měnila mléčné zuby za stálé. Když vlčata spatřila

cizince, dala se do nervózního kňučení a vrčení

a přestala, až když je smečka obklopila a nově

příchozí jim zmizeli z dohledu.

Další dospělý vlk, černo-šedo-hnědý samec,poskočil na znamení pozdravu. „To je Vítr,“ oznámila Daina Numairovi. „Hlídal štěňata.“ Vlkovi pak řekla: „Pojď se pozdravit s mými přáteli. Ponuku už znáš.“ Vítr ji poslechl a Dainamezitím přešla mezi smečku. Štěňata vystrašeně ucouvla, jakmile ji uviděla.

Jinovatka pronesla se škodolibým uspokojením: Já věděla, že přivést sem cizince byla chyba.

Půlšpičák šťouchl do své družky čumákem, aby

jí trochu zlepšil náladu.

Rychlotlapka zastrčila nos pod břicho jednoho

z vlčat a pošťouchla ho dopředu. Víme, že na tyto

tvory nejste zvyklí, řekla mu, ale možná je čas se

s nimi seznámit.

Ryšák uchopil jednu malou vlčici za kůži na

zátylku, donesl ji k děvčeti a dodal: Daina je

Smečka, a pokud do ní patří ona, patří do ní

i tihle ostatní.


y 48 z

Malá vlčice se jako první odvážila vykročit

vpřed, pořád ještě dětsky nemotorným krokem, aby Daině očichala ruku. To je Skočka, řekl

Ryšák, a Skočka zavrtěla ocáskem. Přidal se k ní

i její malý bráška. Tohle je Honič, dodal Ryšák.

Ostatní jsou zatím moc hloupí, než aby měli

jména. Nato se s kňučením dala nesměle dopohybu i zbývající tři vlčata.

Daina představila mladé vlky svým přátelům. Mláďata se smířila s Numairem, koňmi

i Ponukou, ale nic je nemohlo donutit, aby se

spřátelila s mladým drakem. Jakmile se Dráča

pohnula směrem k nim, utekli se schovat za

prvního dospělého vlka. Nakonec Dráča nabrala

šedou barvu, což znamenalo, že je rozmrzelá,

a odbatolila se k jezírku. Tam si začala hrát skamením a předstírala, že je jí všechno ukradené.

Proč je smutná? zeptal se Ryšák. Jsou to štěňata.

Ještě z toho nemají rozum.

„Ona sama je ještě štěně,“ odpověděla Daina.

„Ani s ní nedokážu mluvit, jako jsem to uměla

s její matkou. Vypadá veliká, ale na draka je to

ještě miminko.“

Aha. Rudý vlk vstal, rozběhl se k dráčeti a začal

šťouchat tlapkou do jeho kamínků. Brzy si spolu


y 49 z

hráli a Dráčiny šupiny nabraly svou normální

modrou barvu se zlatými odlesky.

Daina se mezitím přetahovala o větvičku se

štěnětem, které se právě rozhodla pojmenovat

Moula, když přišel Půlšpičák se slovy: Jdeme na

lov. Štěňata přij ala tebe, Numaira i koně, budete

je tedy hlídat?

„Bude nám ctí střežit vaše mladé,“ odpověděla

Daina.

Smečka odešla a Numair se dal do vaření, zatímco Daina začala hřebelcovat koně. Vůně

smažené slaniny přilákala štěňata k ohni a rozkmitala jejich čenichy. Nová vůně zahnala i část

jejich strachu z Dráči: dokud se držela na jedné

straně ohně a oni na druhé, mladí vlcineprotestovali. Když byla první pánev se slaninou hotová, Numair podlehl úpěnlivému výrazu v pěti

p



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist