načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nespoutaná magie 1 - Zaklínačka koní - Tamora Pierceová

Nespoutaná magie 1 - Zaklínačka koní

Elektronická kniha: Nespoutaná magie 1 - Zaklínačka koní
Autor:

Daina měla odjakživa blízko ke zvířatům, ale teprve když získá místo u koní Královniny jízdy, uvědomí si, že jde o víc. Je to magie! Daina se stává žačkou dvorního mága, ale ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 365
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Immortals series. Book 1, Wild magic
Spolupracovali: překlad Eva Kadlecová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-0568-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

První díl napínavé dobrodružné fantasy série Nespoutaná magie je barvitým výletem do fantaskního světa, který hodlají zcela ovládnout zlomocní Nesmrtelní. Starším dětem a mládeži. Třináctiletá Diana miluje zvířata a především koně. Nabídne se proto ve městě Crie cvičitelce královských bojových poníků Onue, že jí pomůže s novým stádem koníků zpět do království Tortallu. Cestou musí Onua s Dianou čelit hrozivému nebezpečí při napadení ohavnými tvory. Záhy zjistí, že se z nějakého důvodu otevřely brány zla. Osudovým okamžikem bude pro Dianu setkání s nejmocnějším čarodějem země, který pozvolna začne rozvíjet dívčino obrovské magické nadání. Tento její dar bude velmi potřebný při nadcházejícím střetu se zlými silami. Poutavý fantaskní příběh je kouzelným vstupem do země, kam se rozhodlo tvrdě vstoupit kruté zlo, ale kde nechybí odvážní lidé a vůle se i za cenu velkých obětí s nedobrými silami utkat.

Popis nakladatele

Daina měla odjakživa blízko ke zvířatům, ale teprve když získá místo u koní Královniny jízdy, uvědomí si, že jde o víc. Je to magie! Daina se stává žačkou dvorního mága, ale její děsivé tajemství hrozí zničit jedinou naději na záchranu všech. Na království Tortall totiž útočí krvelační nepřátelé. Kdo otevřel brány světa, kde byli uvěznění Nesmrtelní, a jak před nimi ubránit království?

První díl dobrodružné fantasy, plné magie a lásky ke zvířatům, vyniká strhujícím napětím, množstvím akčních scén a bojů i nečekaných zvratů. Úchvatný svět plný kouzel a fantaskních stvoření, ze kterého se čtenáři nebude chtít vracet.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Tamora Pierceová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ZAKLÍNAČKA

KONÍ

Nespoutaná magie 1

TA M O R A P I E R C E

Brno

2014


y 2 z

Věnuji Raquel, Vlčí sestře,

a Tas s Koňským srdcem, díky nim se mé

srdce otevřelo písním všech zvířat.


y 3 z

OBSAH

1. DÍVKA S PONÍKEM.................................................5

2. JESTŘÁB....................................................................32

3. SMRTONOZI A MEDITACE..............................64

4. KRÁLOVNINA JÍZDA..........................................99

5. DIVOKÁ MAGIE.....................................................135

6. MAGELETA..............................................................177

7. KÁNÍ SKÁLY............................................................220

8. PIRÁTSKÁ BAŠTA..............................................256

9. V OBLEŽENÍ............................................................289

10. DOSLECHNOUT DOST DALEKO.................321

11. EPILOG........................................................................356


y 4 zyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyy 44444444444444444444 z


y 5 z

1.

DÍVKA S PONÍKEM

K

aždý rok koncem března se v Críe,hlavním městě Gally, konal velký trh. A stejně

jako tisíce dalších ve Východních zemích i Onua

Chamtongová sem přij ela za obchodem: v jejím

případě to byl nákup poníků. Tento rok měla na starosti ještě další obchod a zatím ji nepotkalo žádné velké štěstí. Na konci pátého dne trhu se zdálo, že pomocníka, kterého potřebuje, snad nikdy nenajde. Vyhlídka, že bude musetodcestovat se svými zvířaty na jih sama, bez nikoho, kdo by jí pomohl, nebyla právě příjemná.

„Promiňte, jste obchodnice Onua?“ oslovilo ji

děvče, na pohled plaché, venkovského původu.

„Slyšela jsem, že si chcete někoho najmout.

Mně–,“ odmlčela se a po chvíli pokračovala,

„–to jde se zvířaty, se všemi zvířaty.“ Čekala, až

si ji Onua prohlédne: děvče v zelených vlněných

šatech, dost krátkých, aby pod nimi vykukovaly

kamaše a vysoké boty. Na útlá ramena jí spadaly


y 6 z

hnědé kadeře svázané šátkem. Podle jemných,

plných úst vypadala zranitelně; zato brada byla

jednoznačně sveřepá. Na zádech jí viseltoulec plný dlouhých šípů, nenatažený luk svírala

v ruce.

„Te n j e t vůj?“ zeptala se obchodnice a ukázala

na luk.

V modrošedých očích se zablýsklo. „Jinak bych

se ho neodvážila nosit.“

„Hm. Natáhni na něj tětivu.“ Děvče zaváhalo.

„Přesně jak jsem si myslela,“ ušklíbla se Onua.

„Ta k čí je?“

Dívka vytáhla ze šerpy stočenou tětivu. Obratně

ji nasadila na jeden konec luku a ten si opřela

o nohu. Zvedla volný konec tětivy, ohnula horní

část luku a s lehkostí na něj tětivu nasadila.

S připraveným lukem pevně v rukách seotočila k Onue bokem, chytila tětivu do dvou prstů

a hladkým, nacvičeným pohybem si ji natáhla

až k uchu. Až teď si Onua povšimla, že dívka

nosí lučištnické chrániče zápěstí a paže.

„Vzala bych si i šíp,“ řekla dívka a zlehka tětivu

povolila, „ale určitě bych někoho strefi la.“

Onua se široce usmála. „Já žasnu. Takhlenatáhnout luk neumím ani já sama.“


y 7 z

Děvče sejmulo tětivu z luku, stočilo ji auschovalo zpátky. „Ani já jsem to nejdřív neuměla.

Musím ji udržovat pružnou, jinak bych tonedokázala ani teď.“

„Co samostříl?“ vyklouzla z Onuy otázka dříve, než si uvědomila: nechci ji najmout – chci jiposlat domů k mámě. Určitě je na útěku.

„Ano, paní. Máme –“ V očích jí něco zajiskřilo. „Měli jsme doma bandity. Držívala jsem stráž u ovcí, a tak jsem se naučila zacházet s lukem i samostřílem. A s prakem,“ – drobně se pousmála –, „ale nechci se chlubit.“

Měli jsme, pomyslela si Onua. Opravila se,protože chce, abych si myslela, že už je z domova nějakou dobu? Anebo domov nemá?

Vedle dívky postávalo veliké zvíře a zkoumalo Onuu velkýma hnědýma očima. Byl tochundelatý horský poník, ocelově šedá klisna. Bylakulaťoučká a dobře vyhřebelcovaná a jako nic nesla dva velké vaky.

„Tvo j e?“ Děvče přikývlo. „Kolik bys za ni chtěla?“ Onua ukázala za sebe k ohradě plnéponíků. „Jsem tu na trhu.“ „Ponuku bych nemohla

prodat. Je to moje rodina – jediná rodina, kterou

mám.“


y 8 z

Onua znovu spatřila záblesk potlačovaného

žalu.

„Jak se jmenuješ?“ K’miri zastrčila prsty do

váčku naplněného práškem, známým jako

„světlík“.

„Daina, paní,“ zněla tichá odpověď. „Veralidaina Sarrasri.“

Když Onua použila svůj kouzelný Dar, prsty ji ve světlíku zasvědily. „Kolik je ti let, Daino?“

„Patnáct.“ Kolem dívčiny tváře se rozlila aura červeného ohně, kterou viděla pouze Onua. Byla to dobrá lež – musela cestou hodně cvičit, pomyslela si obchodnice jízlivě – ale byla to lež. Vypadala tak na třináct.

„Odkud jsi?“

„Sněžné Údolí, nahoře na severu. Asi dva týdny chůze.“

Žádná červená záře – říkala pravdu. Onua si povzdechla. „Jsi na útěku? Z domova, od zlého pána –“

„Ne, paní.“ Jemná ústa se zachvěla. „Nemám rodinu – jen Ponuku.“

Ani tentokrát žádná červeň. Onua si otřeala prášek z ruky. „Jsem Onua Chamtongová z K’miri Raadeh.“


y 9 z

Daina vypadala zmateně. „K-k – co?“

„K’miri jsou lidé z východu. Raadeh je jméno

jednoho z k’mirských kmenů.“ Bezrad no st

z Daininy tváře vymizela jen trošku. „Na tom

nesejde. Říkáš, že ti to jde se zvířaty.“ Odvedla

děvče do ohrady. Uvnitř se potloukalo sedmadvacet chundelatých poníků všech barev a velikostí.

„Kupuju koně. Měla jsem pomocníka, ale zdejší

obchodník s koňmi mu nabídl lepší práci a já mu

nechtěla bránit. Kdybych si tě najala – ale zatím

jsem neřekla, že to udělám – pomohla bys mi je

odvést na jih. Jsou to tři týdny chůze – jestliněkde nezapadneme do bahna, jestli násnepřepadnou lupiči a jestli stihneme vyrazit před všemi těmi lidmi tady, než se vydají na další trh. Šly bychom jen já a ty a můj pes Tahoi. Co kdybys tam zašla a prohlédla si je? Chci vidět, jak ti to s nimi půjde.“ Daina se ohlédla na svou klisnu Ponuku. „Ani se nehni, a žádné kousání,“poručila jí přísně a přelezla přes ohradu.

Ta chudinka už musí být pěkně dlouho sama,

když mluví s klisnou, jako by jí mohla odpovědět, pomyslela si Onua. Sedla si na břevno

ohrady a dívala se.


y 10 z

Poníci sledovali, jak mezi nimi Daina prochází.

Uši sklopené dozadu. Zdálo se, že ti, kteří k ní

byli nejblíž, se rozmýšlejí, jestli bude lepší ji

kousnout nebo nakopnout.

Když k ní zezadu přiklusal žlutý hřebec, vůdce

stádečka, dívka se otočila, položila mu obě ruce pod čenich, zvedla mu hlavu a zadívala se mu do očí. „Ne, pane,“ řekla mu pevně. „Nebudu trpět žádné tvé triky. Možná jsem člověk, ale hloupá nejsem.“ Hřebec se pokusil postavit na zadní. Udržela ho však na zemi, potom mu jemně foukla do nozder, aby ho seznámila se svým pachem. Přešlápl, nervózně se ošil – apotom sklonil hlavu v podřízení.

Bohové všech koní, pomyslela si Onua. Ona si

buduje dominanci nad ním i celým stádem!

Za mnoho let práce s koňmi nic podobnéhoneviděla. Toto plemeno bylo proslulé svouprchlivou povahou (jeden z důvodů, proč je pro své

zaměstnavatele nakoupila). Ona si s nimivybudovala mír – alespoň v rámci možností – s použitím síly, důvtipu a úplatků. Všichni lidé od

koní to tak dělali. Ale tohle dítě bylo jiné: Daina

se chovala k hřebci, jako by sama byla poník, dominantní poník.


y 11 z

Nelhala o své rodině ani o tom, jestli utekla – jen

o tom, kolik je jí let. Když ji nechám jít, může se

dostat do potíží. Kolem je příliš mnoho dravců,

kteří pátrají po hezkých dívkách jako ona. Moje

cesta není dvakrát bezpečná – ale co dneska je?

Sledovala dívku, jak prochází mezi poníky a po

každém z nich přejíždí rukama. Dávala jim zkaes kousky jablek a cukru. Onua měla radost, že

děvče umí jednat se zvířaty i normálně. Jedna taková ukázka jejího umění s hřebcem byla víc než dost.

„Jezdíš?“ zavolala.

Daina přešla k ohradě. „Trochu. Většinou bez

sedla, ale umím ho používat a vím, jak sepostarat o postroje.“

„A co lovení, rybaření, stopování?“

Úsměv jí zalil příliš vyzáblou tvář a přílišunavené oči. „To všechno dělám – musela jsem,

abych se sem dostala. Lidem po cestě se nedalo

věřit. Někteří vypadali jako – banditi.“

Když Daina přelezla zpátky přes ohradu, do

očí se jí vrátil původní stín: zármutek, usoudila

Onua, ale také hněv. „Už jich máš dost?“

Děvče zavrtělo hlavou. „Dojdu si pro jeden olej

a pro tampon. Ten jahodový má v uších roztoče.


y 12 z

Není to nic hrozného – když to vyléčím teď,nerozšíří se to na stádo.“ Došla k šedé klisně, která

byla evidentně nevrlá, a otevřela jeden z jejích

vaků.

„Jak víš, že mi můžeš věřit?“

Daina pokrčila rameny. „Nevím. A jak víš, že můžeš věřit ty mně?“

„To byl vtip?“ Onuin hlas zněl přísně, ale oči se jí smály. Její poslední dva pomocníci neměli vůbec smysl pro humor.

Daina se na ni v mžiku usmála a vyhoupla se do ohrady, v ruce hliněnou lahvičku a tampony. Onua s úžasem sledovala, jak jahodový valach přiklusal k děvčeti. Kdyby jí ještě toho ránaněkdo řekl, že jeden z jejích svěřenců si dobrovolně nechá čistit ucho, asi by smíchy pukla.

Neměla bys to dělat. Je to ještě dítě. Víš, co se říká – není kouře bez ohýnku. Ale moje kouzla nás přes noc udrží v bezpečí a ona umí slušně zacházet s lukem. „Daino!“ zavolala.

Děvče bylo s valachovýma ušima hotové. Přišlo

k ní. „Ano?“

„Řeknu ti to hned – slyšela jsem v poslední době

mnoho divných historek o netvorech v divočině,

kteří napadají pocestné. Tvorové z legend, říká se.


y 13 z

Sama jsem žádné neviděla, ale to neznamená, že

neexistují. Jsi si jistá, že se ke mně chceš přidat?“

Daina pokrčila rameny. „Taky jsem ty zvěsti

slyšela. Ale potřebuju práci, paní. Když potkáme

netvory, potkáme je. Mou rodinu vyvraždili

a můj domov vypálili ti lidští.“

„Tak dobrá, pak máš práci,“ řekla K’miri. „Ty, já a můj pes odvedeme stádo na jih, jak jsem řekla. Mám Dar a dokážu nás všechny ochránit přes noc. Dostaneš dva měďáky za den a na konci jako příplatek dva stříbrné. Platím všechny náklady a o práce se podělíme. Žádné pití, žádné drogy. Jestli mě na cestě opustíš, budeš si přát, aby ses nikdy nenarodila.“ Daina se zasmála. „Na konci cesty – uvidíme. Jdeme do hlavního města Tortallu –“ Dívčina tvář se rozjasnila. „Kde je Královou pobočnicí žena – rytířka? A kde berou do armády dívky? Do toho Tortallu?“

„Vidím, že ani tobě se historky nevyhnuly,“zamumlala K’miri. „No, do běžné armády dívky neberou – jen do Královniny jízdy. Proč – chtěla by ses stát vojákem?“

Daina zavrtěla hlavou. „Já ne. Ale jestli berou dívky do armády, možná se u nich může dívka stát i podkoním nebo pracovat někde kolemtá>


y 14 z

bora, nebo něco takového.“ Oči měla plné bolestné naděje.

„Náhodou nechávají dívky pracovat u koní – nebo aspoň mě nechali. Já se starám o koně pro Jízdu.“

„Propána,“ zašeptala dívka. „Udělám, cokoli budeš chtít, když mě přij meš –“

Onua, dojatá Daininou dychtivostí, položila dívce ruku na rameno. „Uvidíme. Když se toneovede, postarám se, abys dostala nějakou jinou práci. Nenechám tě na holičkách. Zní to férově?“

Daina rázně přikývla. „Ano, paní Onuo.“

Onua k ní natáhla mozolnatou ruku. „Pak ruku na to. A přestaň mi říkat ‚paní‘. Jmenuji se Onua.“

Daina ženin pevný stisk opětovala. „Onua Chamtongová z K’miri Raadeh,“ řekla. „Pamatuji se.“

Onua se usmála. „Velmi dobře. A teď, snese se tvá Ponuka s ostatními?“

„Nevím, proč by neměla.“ Daina sňala z Ponučina hřbetu vaky a sedlo.

„Dej si věci k těm mým,“ ukázala Onua do rohu na hromadu zakrytou plachtou. „Budou v bezečí – tihle poníci jsou lepší než hlídací psi.“

Daina zavedla Ponuku do ohrady a dala si své tlumoky k těm Onuiným. Právě včas zastavila Ponuku, která se chystala kousnout žlutého


y 15 z

hřebce a následně i nakopnout červeně vavřínovou klisnu. „Budeš se chovat slušně,“ nařídila

svému poníkovi. „A myslím to vážně.“

Ponuka šlehla ušima dozadu a zkusmo zvedla zadní nohu. Daina se sklonila a zašeptala jí něco do ucha. Klisna zafrkala a postavila se na všechny čtyři s výrazem nevinným jako letní obloha.

„Cos jí řekla?“ zeptala se Onua, když pouštěla děvče ven z ohrady.

„Řekla jsem jí, že ji prodám tomu chlapovi, co támhle na náměstí prodává karbanátky.“

Onua se zasmála. „Tuhle fi ntu zkoušela moje matka na mě. Podívej – chtěla bych tě seznámit se svým psem Tahoiem.“ Přiložila prsty ke rtům a dvakrát krátce zahvízdala. Obrovské zvíře se vyřítilo zpoza zadní strany ohrady a prokličkovalo mezi poníky, vyhýbajíc se kopytům a zubům s lehkostí dlouholetého cviku. Dalším lehkým skokem pes překonal ohradu a svyplazeným jazykem se posadil Onue k nohám. Sahal své paní až po boky a jeho tělo pokrývala vlnitá šedá srst. „Je sám veliký jako poník,“ nabídla mu Daina nataženou dlaň. Pes nespokojenězabručel a ostražitě očichal její prsty.


y 16 z

„Tahoi znamená v k’mirštině ‚vůl‘. Pozor, je

to pes jednoho pána –“ Onua umlkla. Tahoiův

mocný ohon začínal mávat do stran. Obezřelý

hlídač jejího stáda se proměnil ve štěně, kterézajímá jen to, aby potěšilo páníčka: olízal Daininu

ruku a vstal, aby jí očichal obličej. „Aspoň to má

být hlídací pes,“ pokračovala Onua zamračeně.

„Ne domácí mazlíček. Ne pes, který věří každému člověku jako kamarádovi.“

„Neměj mu to za zlé,“ podívala se na ni Daina

omluvně. Prsty drbala Tahoie na místě, kam si

nedosáhl, a jeho ocas bušil do prachu na zemi.

„Zvířata mě prostě mají ráda, to je celé.“

„Hm. Můžete ji ušetřit, Veličenstvo?“ řekla

žena Tahoiovi. „Ráda bych si dala něco k snědku

a byla ušetřena Vaší přítomnosti. A tvoje nová

kamarádka jde se mnou. Hlídej!“ Nasměrovala

Dainu pryč od ohrady.

V jednom z kuchyňských stanů rozptýlených

po trhovišti jim Onua oběma objednala bohatou

k r m i. Když dojed ly, v yda ly s e na proh l íd k u t rhu.

Dainu z toho zírání brzy rozbolely oči. Pocházela

z chudé horské vesnice a pestrosti, kterou tupotkávaly na každém kroku, nemohla ani uvěřit.

„Jak jsi na tom s výbavou?“ zeptala se její nová


y 17 z

zaměstnavatelka. Prohlížela si právě pár vysokých bot v ševcově stánku.

„Jsem v pohodě,“ ujistila ji Daina. I když jizasáhl varovný pohled K’miri, trvala na svém.

„Opravdu. Bylo u nás moc mokro,“ – polkla

a snažila se mluvit, jako by byli napadli farmu

někoho jiného –, „příliš mokro na to, aby toho

shořelo moc, takže mi zůstalo hodně. Šaty, boty,

věci na spaní. Opravdu nic nepotřebuju.“ Když viděla, že šedé ženiny oči se dál dívají podezíravě, zvedla ruku: „Přísahám při Bohyni.“

„Tak dobrá. Jen si pamatuj, že je teď mou povinností, abys byla slušně oblečená a vybavená.

Nechci, aby o mně lidi říkali, že jsem držgrešle.“

Daina si vzpomněla na bohaté jídlo, které právě

spořádala. „Jen je pošli za mnou a já jim to

vysvětlím.“

Onua se pousmála. „Dobrá.“

Po návrat u udělala K’miri před ohradou prostor

na spaní. „Měly bychom jít na kutě,“ odt ušila.

„Vyrazíme hodinu před úsvitem.“

Daina rozložila svinuté pokrývky, zachumlala se do té své a skrytá pod dekami si svlékla

všechno až na košilku. „Onuo?“

Žena už téměř spala. „Ano?“ „Díky.“


y 18 z

Snídani měly studenou: ovoce, sýr a chléb.

Když jedly a balily si věci, Onua toho mocnenamluvila. Rozdělila hromádku otěží a polovinu

dala Daině, čímž jí sdělila, že má zapřáhnout

do řady polovinu poníků, zatímco ona udělátotéž s ostatními. Pracovaly rychle, zatímco trh se

probouzel k životu a ranní vzduch se plnilvůněmi snídaní. Když byli poníci připraveni, Onua

naložila jejich vaky na první zvíře v každé řadě.

„Ty j i n e připneš na provaz?“ ukázala Onua na Ponuku, která stála stranou od ostatních, jen v ohlávce a s dopáleným výrazem. Klisna si odfrkla a zatřepala hlavou.

„Bude v pořá d k u ,“ u j i s t i l a K’m i r i D a i n a . „Ta k h l e je lepší než hlídací pes.“

„Asi to víš nejlíp,“ řekla Onua s pochybami. „Ta k j e p o jďme vyvést.“

K’miri vyvedla koně z trhoviště proti proudu přicházejících. Už byly na otevřené cestě, když zastavily na dopolední přestávku. Onua vydolovala z kapsy dvě jablka a jedno podala Daině. „To je pro tebe,“ nařídila. „V koši mám další pro poníky. A mimochodem, asi jsem tě mělavarovat – po ránu jsem nabručená jako medvěd. Je lepší na mě nemluvit – mohla bych ti ukousnout hlavu. Nevzala sis to osobně, viď?“


y 19 z

Daina si opravdu začínala myslet, jestli K’miri

nelituje, že ji najala. S velkou úlevou se zasmála.

„To je dobré. Máma vždycky říká,“ – rty se jínarovnaly –, „máma vždycky říkala, že do oběda

se se mnou nedá vydržet.“

„Chybí ti,“ poznamenala Onua vlídně.

Daina ukroutila z jablka stopku. „Ona, děda, naše farma –“ Tvář jí posmutněla. „Ti bandité mi sebrali celý život. Zachránila jsem věci, jako oblečení a jídlo, ale o celou rodinu jsem přišla, kromě Ponuky. Neušetřili by ani ji, kdyby právě nebyla pryč se mnou.“ Zvedla se. „Promiň. Nechtěla jsem –“

„O tom mluvit?“ zeptala se K’miri. Daina přikývla. „Ale to musíš, abys své vzpomínkyzbavila toho jedu.“ Děvče pokrčilo rameny. „Dobrá, ale nemusí to být právě dnes.“ Zahleděla se ke slunci. „Kolem poledního budeme ve Studených Pramenech, to je dost velká vesnice. Pojďme zkusit zastavit až za ní.“

Onua a Daina byly teď už naprosto probuzené, stejně jako jejich svěřenci. Povykovali u každé zatáčky. Naštěstí mnoho z těch, kdo je míjeli, byli obchodníci, kteří horské poníky dobře znali: udržovali si uctivý odstup. Jen Ponuka, která


y 20 z

jako by si uvědomovala, že jakmile začne zlobit,

půjde do spřežení, kráčela vedle Dainy pokorně

jako beránek. Svou prudkostí dovedla obdařit

okolostojící jen tehdy, když jevili příliš velkýzájem o to, jak dobře jsou k sobě poníci přivázaní.

Daina obcházela zvířata jedno po druhém, mluvila na ně, prosila i lichotila. Opakovaně jim vysvětlovala, proč chce, aby následovali Onuu a při tom nedělali neplechu. A poníci ji jeden po dr uhém poslechli, jako by dokázala oslovit jejich lepší já. Někdo by řekl, že tato stvoření žádné lepší já nemají, ale Daina – jak řekla Onue –zjistila, že většina zvířat poslouchá, když mají pocit, že je s nimi všechno tak, jak má být.

Onua se snažila poníkům a koním něcovysvětlovat už osmadvacet let, aniž by kdy dosáhla úspěchu, jaký u nich měla tahle třináctiletá dívka. Jak to jen dělá? uvažovala K’miri v úžasu. Jsou to poníci, u všech bohů. Jsou to nesmírně chytrá zvířata, ale nemyslí, aspoň ne tak jako lidé.

Za vesnicí Studené Prameny stálo ve stínu jilmů odpočívadlo u jednoho z pramenů, podle nichž vesnice dostala jméno. Ženy uvázaly zvířata a posadily se ke společnému obědu složenému

z chleba a sýru.


y 21 z

„V ž d y c k y m i řekni, když budeš unavená,“ řekla

K’miri Daině. „Jakmile se dám do pohybu, dovedu jít celé hodiny.“

„Jsem v pořádku,“ odvětila Daina. A byla to

pravda. Bylo příjemné být na čerstvém vzduchu,

daleko od města. „Je to snazší, než bylo dostat

se až sem. Cesty byly rozbahněné, však víš – po

jarních záplavách.“

„Už jsi někdy byla v Críe?“

Daina zavrtěla hlavou. „Nikdy jsem neviděla větší vesnici než Sněžné Údolí, až do včerejška.“

Povzdechla si. „Jak mohou lidé takhle žít, taknamačkaní na sobě?“ Onua pokrčila rameny. „Lidé

z města. Jsou prostě jiní, to je celé. Dívají se na

tebe přes ty své zvednuté nosy, jako bys vyrostla

v chlívě.“ Vstala na nohy a protáhla se. „Když se

nic nepokazí, dostaneme se do tmy do Kotliny

přání – tam se utáboříme. Jde nám to výborně,

díky tobě.“ Daina se na ni zmateně podívala.

„Mně?“

„Takhle rychle jsem z tržiště za šest letobchodování ještě nikdy nevypadla. To je tvá práce. Musíš mít Dar – i když jsem nikdy neslyšela, že by ho ně kdo používal právě takhle.“

Daina se rozesmála. „No tohle! Mám na zvířata talent, ale žádný Dar. Mamka –“ Zarazila


y 22 z

se a pak se přinutila pokračovat. „Snažila se mě

vyučovat, ale já se to nikdy nenaučila. Neumím

ani rozdělat oheň, a kdo má Dar, umí to už jako

mimino. Byla hrozně zklamaná. Myslím, že

chtěla, abych šla v jejích stopách.“

Onua pohladila děvče po vlasech. „Matka na tebe bude pyšná, ať se vydáš jakoukoli cestou, Daino. Ještě tě moc neznám, ale tohle musí být jasné každému.“

Daina se na ni usmála. „Díky.“

Ještě pár chvil seděly tiše, až si Onua na něco vzpomněla. „Viděla jsem, jak natahuješ luk, ale vlastně nevím, jaký jsi střelec.“

Daina pokrčila rameny. „Dobrý.“

„Nevadila by ti malá ukázka?“

Daina vstala a vzala ze svých věcí luk. „Řekni cíl.“ Dřevo bylo prohřáté od slunce a ochotně se pod tětivou ohnulo. Párkrát natáhla tětivu až k uchu, aby si uvolnila svaly.

Onua se rozhlédla a uviděla ohradu, která by mohla dobře posloužit jako cíl. Ležela dobře v dostřelu tak mohutného luku, ale nebyla tak blízko, aby se Daina cítila uražená. Došla k ohradě, přišpendlila k ní nožem svůj kapesník a vrátila se zpět. „Co třeba tři šípy?“


y 23 z

„Dobře.“ Daina už si do tětivy zahákla jeden

šíp, na zádech měla připravený toulec. Pečlivě si

srovnala nohy a lehce natáhla tětivu, zatímco se

plně soustředila na cíl. Když vypustila šíp, letěl

rovně a přímo. Následovaly dva další.

Onua jen vydechla.

Všechny tři šípy byly úhledně vyrovnané přímo uprostřed jejího kapesníku. Jejich špičky byly zabodnuté tak hluboko, že si musela pomoctnožem, aby je vytáhla.

„Řekla bych, že tohle je další věc, na kterou máš talent,“ poznamenala, když jí Daina přišla pomoct.

„Děda to říkal,“ pokrčilo děvče rameny. „Nakonec to dopadlo dobře. Začaly ho tak bolet kosti, že nedokázal natáhnout tětivu na luk, a tak jsem všechny úlovky nosila já.“

Žlutý hřebec zavolal svou výzvu na míjejícího tažného koně a vzepnul se, hrabaje předníma ve vzduchu. „Pro všechno na světě!“ zakřičela

Daina rozhořčeně.

„Copak z tebe člověk nemůže spustit oko, aby

ses nezačal předvádět?“ Doběhla k hřebcově

hlavě, stáhla ho zpátky na všechny čtyři a držela ho, dokud je tažný kůň klidně neminul.


y 24 z

Onua k nim přišla s úsměvem na rtech: „Je čas

vrátit se do práce.“

Ještě dlouho před setměním je Onua dovedla

z dohledu silnice do travnaté kotliny ukryté ve

stínu stromů. Bylo jasné, že tu zastavují i další

cestovatelé: ohniště lemované kameny, hromady

dřeva na oheň ukryté v suchu pod přístřeškem.

„Hodíme si mincí, kdo zkontroluje poníky,“

navrhla Onua. „Klíšťata, kamínky a všechno

ostatní. Kdo vyhraje, může vykopat jámu nalatrínu a nachytat ryby.“

Daina se zamyslela. „Já bych raději zkontrolovala poníky.“

Onua vycenila zuby v úsměvu. „Domluveno –

já mám chuť si teď trochu zarybařit.“

Daina se s úsměvem dala do práce. Nemělo

smysl poníky pečlivě hřebelcovat, dokud jsou na

cestě, ale zbavila je nejhorších spletenců azkontrolovala jim kopyta. Bylo třeba znovu ošetřit uši

jahodového valacha kvůli roztočům a Ponuka s Tahoiem na svých výpadech mimo cestu nachytali klíšťata.

Dívka právě skončila, když se Onua vrátila se

dvěma tučnými pstruhy. „Myslíš, že námbudou stačit?“ zeptala se K’miri a zvedla ryby do

vzduchu.


y 25 z

„Bohatě. Jsem tak unavená, že nesním víc než

pár soust.“ Daina viděla, že Onua má mokré

vlasy a tvář zrůžovělou drhnutím. „Dá se tam

bezpečně umýt?“

„Když budeš rychlá.“

„Na loudání je moc velká zima.“ Zaváhala. „Potřebuješ pomoct s večeří?“

Onua ji odmítla mávnutím ruky. „Tahoi tě pohlídá.“

Voda byla hodně studená. Daina se rychlevydrhla a vyskočila z vody, pociťujíc hlubokou úctu k Onuině odvaze. Večeře – ryba a hrnec kořeněných bílých obilných zrn, kterým Onua říkala „rýže“, – byla horká a vydatná. Jedly beze slova, ale to ticho bylo příjemné a uklidňující.

Po jídle Daina umyla nádobí. Když byla hotová, oheň byl zajištěný, na zemi položená lůžka přiravená k ulehnutí. S povzdechem se zavrtala do toho svého. Bylo teploučké a těžká silnápodložka na zemi odlehčovala bolestem celého dne. Přihlížela, jak Onua bere několik váčků a přiíná si je k opasku.

„Říkala jsem ti, že mám Dar, viď? Takže teď jdu rozmístit ochranu. Poslední možnost jít na záchod.“


y 26 z

Daina zívla. „Jsem v pohodě, díky.“ Sledovala,

jak Onua nakreslila kolem tábora, poníků

a všeho ostatního kruh, nejprve solí a poté vodou. Ozýval se tichý zpěv, j a k ž e n a p o třetí obcházela kruh a přivolávala kouzelné síly, aby

chránily jeho obsah. Z ruky jí vytryskl červený

oheň, který obešel kruh a uzavřel ho.

„To h l e dělala mamka,“ poznamenala Daina

ospale, když byla Onua hotová. „Ale moc dobrá

v tom nebyla.“ Bylo snazší mluvit o matce, když

byla tak unavená. „Kdyby jí to šlo líp, možná by

teď byla naživu.“

„Nebo taky ne,“ řekla Onua a vklouzla pod

svou deku. „Vždycky se najde někdo s mocnějším kouzlem. Spousta nájezdníků má své čarodějnice nebo mágy. Proto má každá družina

Jízdy alespoň jednoho člena s Darem.“

„V y p r á věj mi o Jízdě. Vím jen to, že přij ímají

dívky. Oni nejsou jako obyčejní vojáci?“

„Ne tak docela. Říká se jim také ‚zvláštní jednotky‘. Tortall má velké problémy s lupiči a armáda je moc velká a pomalá. Lupiči udeří a zase

ujedou. Abys je porazila, musíš se pohybovat

stejně. Královna Thayet založila tyto jednotky

před sedmi lety. Družiny jsou po šesti nebo


y 27 z

osmi jezdcích, mužích i ženách, na ponících.

Teď existuje šest družin, rozmístěných po celém

Tortallu. Živí se tím, co jim dá země, a chrání

malé vesnice před nájezdníky.“

„Kdo je vede?“

„Hlavním velitelem je královna Thayet. Její

strážkyně Buri se stará o každodenní záležitosti, takže titul ‚velitel‘ má ona. Hned pod nimi

je černý muž Sarge. Pomáhá jim Královapobočnice, o které jsi slyšela, Alanna.“ Onua zvedla hlavu a uviděla, že dívka už skoro spí. Súsměvem si přitáhla pokrývku a zavřela oči.

Dainu brzy nato navštívil jezevec. Jakkoli byl

velký, neprobudil ji: na noční návštěvníky byla

zvyklá. Aniž by se probudila, pohladila zvíře po

hlavě. To vděčně vzdychlo a usnulo, čenichpřitisknutý k její dlani.

Všimla si ho, když se o něco později probudila,

a opatrně se posadila.

„Jsem ti říkal, viděl jsem je. Dvě řady poníků –

vezou je do Tortallu, je to celý jmění.“ Hlas, který

promluvil, byl hrubým hlasem venkovana.

Daina se natáhla po luku, který ležel vedle ní,

a všimla si, že Onua a Tahoi jsou také vzhůru. Pes

byl na první pohled podrážděný, pod zvednu>


y 28 z

tými pysky vyceněné zuby, ale nevydával žádný

zvuk. Když ji K’miri uviděla, přiložila si prst ke

rtům. Daina přikývla a položila si luk na klín.

Host v její posteli se nervózně zavrtěl a uklidnil

se, až když mu položila ruku na hlavu.

„Když’s je viděl, tak kam se poděli?“ Zachrastilo listí, jak se muži kradli roklinou kolem jejich tábora.

„Nejsem čarodějnice, abych uměl hádat! Vypadá to, jako by nadobro zmizeli.“

„Sklapni. Asi si našli nějakou farmu, anebo jsou už někde v tahu. Pojď se vrátit k ostatním.“ V novém hlasu zaznívala autorita; ostatní něco mumlali, ale poslechli.

Už byli pár minut pryč, když se Daina uklidnila dost na to, aby položila zbraň. Tahoi olízl Onue tvář a zavrtěl ocasem.

„To je dobré,“ zašeptala Onua. „Když budeme tiše, nikdo nás neuslyší.“

„To mu říkám ochrana,“ vydechla Daina. „Umáminých kruhů ses nedostala dovnitř, ale věděla

jsi, že tam jsou.“

K’miri se zazubila. „Teď v í š, j a k do k á ž u p r o j ít c e -

lou trasu jen s jedním pomocníkem a Tahoiem.“

Zabalila se do dek. „Dobrou.“


y 29 z

Jezevec zamručel, když se Daina uvelebila,

a potom jí tiše vstoupil do snů.

„Už je načase, že jsem tě našel,“ řekl. „Víš, jak dlouho jsem tě hledal? Musel jsem dokonce vstoupit do Lidských světů, abych tě vyslídil!“

„Nechci vypadat nezdvořile,“ omluvila se Daina, „ale proč jsi mě hledal? Nemyslím, žebychom se už setkali – nebo ano?“

„Ne tak docela,“ přiznal s rozpačitýmodfrknutím. „Víš, slíbil jsem tvému otci, že na tebe dohlédnu. A tak jsem se u tebe zastavil, když jsi byla ještě malá, růžová a hlučná. Pak, když jsem tě zase hledal, jsi byla pryč. Zapomněl jsem, že v Lidských světech plyne čas jinak.“

Kdyby byla ve svém bdělém já, jeho slova, že se znal s jejím otcem, by ji nesnesitelně rozrušila. Ale teď se sám její sen – jako by to nebylo nic důležitého – zeptal: „Tak ty ses znal s mým otcem?“

„Ano, ano, jistě. Ale podívej se – nechci chodit do Lidských světů víc, než je nezbytně nutné. Jestli se chystáš cestovat, musíme být nějakým způsobem spojení.“ Podíval se na svou tlapku a vzdychl. „Vím, že to moc nebolí a že to zase doroste a vůbec, ale stejně to nesnáším. Je to


y 30 z

hnusné.“ A začal okusovat lůžko jednoho ze

svých drápů. „Ne, nedělej to – prosím!“protestovala. „Nemůžu ani pomyslet –“

Dráp upadl. Spadl jí přímo do klína. „Tady. Hlídej si ho, ať se děje, co se děje. Takhle neztratím pojem o čase a dokážu tě vždycky najít. Rozumíš?“

Přikývla a polkla. Okolo tlapky se objevilstříbřitý opar a zase zmizel. V lůžku starého drápu se objevil nový.

„Teď jdi zase spát.“

Ráno Dainu probudil pocit chladu v nohách. Její host, když se snažil vyprostit z její postele, jí je úplně odkryl. Se zívnutím a úsměvem se posadila. Myslet si, že se jí zdálo o jezevci, který se znal s jejím otcem...

V sevřené ruce ale něco měla – velký zvířecí dráp, anebo to tak aspoň vypadalo. Byl celý,bezvadný, a vyrobený z čistého stříbra.

„Bohyně,“ zašeptala.

„Daino?“ Onua už byla oblečená a dělala snídani. „Půjdeme.“ Teď není čas o tom přemýšlet, řekla si a vyškrábala se z postele. A i kdyby byl, ani nevím, co si mám myslet.


y 31 z

Později toho dne kolem širšího konce drápu

pevně obtočila řemínek a pověsila si jej na krk.

Jen to, že si nebyla úplně jistá, kde se dráp vzal,

ještě nebyl důvod si dráp neschovat – jen tak pro

jistotu.


y 32 z

2.

JESTŘÁB

T

ýden nato přepluly převozním člunem přes

řeku Drell do Tortallu. Daina sledovala vzdalující se břeh Gally a zpytovala své nitro. Měla bych říct Onue celou pravdu, říkala si. (Do té doby už seznámila svou novou přítelkyni s méně bolestnými detaily svého života a zjistila, že Onua měla pravdu – cítila se lépe, když o tom mluvila.) Měla bych jí říct i zbytek – ale nezanevře na mě tak jako ostatní? Možná bude lepší mlčet. To bláznovství, to osočování – všechno je skryto někde hluboko. Možná by to tak mělo i zůstat.

Otočila se dopředu a prohlížela si přibližující

se Tortall. Můžu začít znova. Horší než doma,

kde mi říkali „bastard“ a opovrhovali mnou,

to být stejně nemůže. Nikdo tu neví, že nemám

otce, a neví ani tu druhou věc – tu hroznou věc.

Nemusejí to vědět.


y 33 z

„Děláš si moc velké starosti,“ prohrábla Onua

dívčiny vlasy. „To se vyřeší, uvidíš.“

Ponuka šťouchla Dainu do ramene; Tahoi jítlapkou zaškrábal na nohu. Jejich a Onuiny obavy jí

poskytovaly útěchu. To zvládnu, řekla si, když

převozní loď přirazila k přístavišti na tortallském břehu. Mlčet bude nejmoudřejší.

Země za řekou byla směsicí kopců a širokých

údolí. Některá tvořila pole a pastviny, většinou

se tu však zelenaly lesy. Zdejší města byla od

cesty vzdálená a cestovatelů bylo na začátku jara poskrovnu. Jen málo věcí je rozptylovalo od jejich obvyklé rutiny chůze a táboření, jízdy na koních, lovení ptáků nebo ryb k večeři.

Třetí den za řekou přinesl déšť a zpomalil je

i zvířata, než se navečer neb e v y ja s n i lo. O bě ženy

zůstaly dlouho vzhůru, jak se snažily zbavithuňaté kožíšky i svou vlastní kůži a šaty bahna.

Dnes poprvé za celou cestu se k Daině v noci

nevplížilo žádné zvíře. Spala špatně, házelasebou sem a tam, ani bdělá, ani spící. Sny měla

mělké a znepokojivé. Zapamatovala si jen jeden:

Jezevec na ni čekal ve svém doupěti a upravoval si srst. „Tady jsi. Rád vidím, že dráp tak

dobře funguje.“


y 34 z

„Odpusť, pane,“ dala se do řeči.

„Žádné otázky. Děti musejí poslouchat, ne sevytávat. Dávej pozor.“ Mrkl po ní, aby se ujistil, že ho poslouchá. „Když se budeš pečlivě a dlouho dívat, najdeš nás. Když budeš pečlivě a dlouho naslouchat, můžeš slyšet kohokoli z nás, zavolat kohokoli z nás, koho jen budeš chtít.“ Převalil se na záda a dodal: „Něco tě naučit je šílenství. Měla by sis moje hodiny brát víc k srdci.“

Probudila se chvíli před úsvitem. Nebe bylo šedé, země sychravá, vzduch nakyslý.

„Onuo.“ Když se žena jen zavrtěla a něco zamumlala, Daina vstala a zatřásla s ní. „Myslím, že se blíží problémy. Když jsem měla naposledy tyhle pocity, přiběhl z lesa vzteklý medvěd azabil kováře.“

„Vz t e k l ý m e d věd?“ natáhla na sebe Onua v rychlosti šaty a Daina následovala jejího příkladu. „Bohyně, kolik už jsi jich za život viděla?“

„Jeden je víc než dost,“ srolovala svou postel a připevnila ji k vaku. Zvířata byla neklidná a špatně naladěná. Tahoi pobíhal rozčíleně po táboře. Často zastavoval a díval se k silnici, jen aby zase pokračoval v pobíhání.


y 35 z

„Možná další bouře?“ nadhodila Onua po

snídani.

„To si nemyslím.“ Daina dala svou ovesnou

kaši, které se sotva dotkla, Ponuce. „Bolí mě

hlava – tedy bolí není přesné, svědí mě.“ Větřila

v ranním vánku, ale cítila jen vůni vody arostlin. „Ani vítr není správný.“

Onua se na ni zamyšleně zadívala a potomuhasila oheň. „Půjdeme.“ Uvázala poníky do řady,

zatímco se Daina starala o zavazadla. „Na konci

dalšího údolí, blízko mokřin, leží léno. Když to

bude třeba, požádáme o přístřeší. Ale raději bych to nedělala.“ Natáhla tětivu na svůj zahnutý luk.

„Lord Sinthya nemá rád královnu; Jízda se mu

hnusí. I tak můžeme přečkat bouři v jeho stájích, zvlášť když mu nikdo neřekne, že tam jsme. Když uvízneme v mokřinách, máme problém. S bažinami to moc neumím.“

Daina zahřála luk a natáhla na něj tětivu. Stíhou toulce na zádec h se c ít ila lépe, když v yra zily

na cestu. Za dalším hřebenem spatřila široké,

mělké údolí, plné rákosí a vody, kde se nedalo

nikde ukrýt.

Když dorazily doprostřed zeleného prostoru,

vlasy na zátylku měla úplně zježené. Kde jsou


y 36 z

žáby, kde jsou ptáci? žasla, když si udělali malou

přestávku. Nevidím tu ani vážky.

Něco ji přimělo, aby se zadívala k lesu, který

lemoval vzdálený konec mokřiny. „Onuo!“

Ukázala prstem k lesu přesně ve chvíli, kdy ze

stromového porostu vyletěl pták. Byl černý,vyadal jako jestřáb a letěl podivně, jako by byl

opilý.

Potom vzduch protnul vřískot, kovový apronikavý. Ptáka z lesní houštiny pronásledovalo osm

obrovských stvoření, která nejdříve připomínala ptáky. Ohromná křídla vířila vzduch, kterýnarážel až do žen a jejich poníků a naplňoval jim nosy tak odporným zápachem, že se Dainězvedal žaludek. Poníci křičeli hrůzou.

Daina se je pokoušela uklidnit, ale sama měla

chuť křičet. Byli to netvoři. Žádné zvíře nemá

lidskou hlavu a hruď s ptačíma nohama a křídly.

Slunce se jim třpytilo na spárech a peří, kterézářilo jako ocel. Napočítala pět samců a tři samice:

jedna měla na hlavě korunu z černého skla.

Onua vydala s pomocí dvou prstů hvizd, který

byl slyšet přes celé údolí. Když se monstraotočila, aby našla jeho zdroj, jejich kořist zaletěla do porostu rákosí a zmizela. Netvoři přelétali nad


y 37 z

místem tam a zase zpátky ve snaze nalézt černého jestřába, ale bez úspěchu.

„Podívej se na ně,“ zašeptala Onua. „Hledají

podle mřížkového vzorce – prohledávají tu část

mokřiny ve čtvercích. Jsou inteligentní.“

„A nedokážou jen tak přistát na rovné zemi,“

dodala Daina. „Tyhle spáry se nedokážounarovnat. Musejí létat – chodit neumějí.“

Když netvoři vzdali své hledání, otočili se kženám. Daina sledovala, jak přilétají, luk – stejně

jako Onua – připravený ke střelbě. Útočníci byli

celí odporně ušpinění. Když promluvili nebo se

zasmáli, odhalili při tom zuby ostré jako břitva

a poskvrněné něčím, co Daina jednoznačněurčila jako zaschlou krev. Zastavili nad cestou

a mávali křídly, aby zůstali ve vzduchu. Šel

z nich dusivý zápach.

„Už jsme toho zatraceného špeha skoro měli,“

zavrčel jeden z nich.

„Ale pak jste tu musely začít překážet vy dvě,“

řekl jiný. „Nikdy se nám nepleťte do cesty.“

Zvedl křídla nad hlavu a spustil se střemhlav

přímo na ně. Ostatní ho následovali.

„Daino, pal!“ vykřikla Onua: její šíp vyletěl

k prvnímu netvorovi, zasáhl ho do křídla a se


y 38 z

zvukem kovu narážejícího na kov se od nějodrazil. Daina zasáhla jednoho ze samců přímo do

hrdla. Zřítil se k zemi s výkřikem, po kterém se

jí orosilo čelo.

Onua a Daina dál pálily jeden šíp za druhým, míříce na zranitelné hlavy a hrudníky. Jednasamice málem popadla Dainu za vlasy, než ji Onua zabila. Ponuka chytila jednoho netvora za nohu a Tahoi se zmocnil té druhé. Poník se psemmonstrum společně roztrhali. Z různých ukrytých míst se vynořili ptáci – volavky, bukači, čejky, skřivani – a začali bojovat po jejich boku s nestvůrami; některé oslepili, jiné klovali a vířili vzduchem tak, aby nepřátelé nic neviděli. Řada z nich zaplatila za svou pomoc životem.

Nakonec zůstala naživu jen samice se skleněnou korunou na hlavě. Vznášela se těsně mimo Onuin dostřel s jedním z K’miřiných šípů zabodnutým v rameni.

„Růžová prasata!“ zavrčela.

„Jak se mi opovažujete vzdorovat, vy červi! Vy špíny!“

„Ale kdopak to tu mluví,“ vykřikla Daina a přejížděla šípem po tětivě. Sklopila luk, aby si nestvůra myslela, že palba skončila. „Tvá matka


y 39 z

byla pij avice se zkaženými zuby,“ posmívala se.

Onua se navzdory situaci rozesmála. „A tvůj

otec byl pávice. Znám kuřata s větším mozkem,

než máš ty!“

Královna zařvala a s roztaženými drápy se

vrhla k zemi. Daina zvedla luk a uprostřed švihu

ve správnou chvíli uvolnila šíp, který se vzápětí

zabodl královně přímo do oka. Onua zajásala.

Daina už měla na tětivě další šíp, královna však

poodletěla dál. Z probodnutého oka jí odkapávala krev. Jestli cítila nějakou bolest, nevěnovala

jí pozornost. Vznášela se mimo dostřel luku, ve

zdravém oku rozzuřený výraz.

„Áááá, tebe si zapamatuju, holčičko.“ Nenávist

v jejím hlase donutila Dainu ustoupit o krok.

„Tvoje jméno mám zapsané v hlavě.“ Pod íva la

se na Onuu. „Pro vás dva pozemské červy se

ještě vrátím. Odteď patříte Zhaneh Ostrobřitě.“

Vymrštila se vysoko do vzduchu a zmizela.

„Nemůžu tomu uvěřit.“ Znělo to, jako by Onua

mluvila pro sebe. „Říká se, že za hranicemi se

dají potkat netvoři, ale tohle? Kde se tu vzali?“

Dala se do zkoumání těla jednoho z netvorů,zaáchalo ale tak, že si musela zakrýt nos, aby se

k němu mohla vůbec přiblížit.


y 40 z

Daina k ní pomalu došla kulhavým krokem.

Nebyla zraněná, ale cítila se potlučená a pořezaná a odřená na tisíci místech.

Na cestě ležela sýkorka. Daina ji sebrala, aby

zjistila, že jedno křídlo jí v isí jen na kousku kůže.

Slzy se jí kutálely po tvářích a padaly naumírajícího ptáčka. Všude kolem leželi v rákosí ptáci,

krvácející, mrtví.

„Je mi to líto, maličcí,“ zašeptala. „Měli jstezůstat schovaní.“ Ve spáncích jí bušilo. Zrak jízastíraly černé a žluté ohnivé pruhy. V uších jízačalo hučet. Daina omdlela.

Onua ji viděla padat. Ptáček, kterého Dainadržela v ruce, vyskočil do vzduchu, prosvištělkolem K’miri a taktak minul její nos. Mokřinou se

začal rozléhat zpěv. P t á c i s e v z n á š e l i do v z du c h u ,

zpočátku nemotorně, jako by byli ztuhlí. Sova

ležící na cestě se pohnula a potom k Onuiněnesmírnému úžasu odletěla. Onua by byla přísahala, že měla napůl useknutou hlavu.

Zavrtěla hlavou a došla k ležící dívce. Pokud

mohla soudit, Daina byla nezraněná. K’miri si

ji se zavrčením zvedla na rameno, překvapena,

jak je lehoučká. „Měla bys víc jíst,“ řekla svému

břemeni, zatímco ho nesla k poníkům. Ponuka


y 41 z

přiběhla, aby Dainu očichala, a v každém jejím

pohybu se zračily obavy.

„Nepředpokládám, že bys znala místo, kdebychom mohli sejít z cesty,“ prohodila k ní Onua napůl v žertu, protože ji ani nenapadlo, že by jí tato zvířata mohla rozumět tak jako dívce. Ponuka ale vešla do nedalekého porostu rákosí. Těsně za ním spatřila Onua mýtinu seskutečnou, pevnou zemí.

Onua měla zase o čem přemýšlet. Následovala Ponuku. Zbytek poníků šel za ní, řadu zakončil Ta hoi.

Dainu lechtaly na obličeji drsné chlupy. Když otevřela oči, celý její obzor zakrýval Ponučinčenich. „Pusť mě.“ Její hlas zněl jako zaskřehotání. „Jsem v pořádku.“ Ve skutečnosti nebyla – celé tělo ji bolelo – ale bolest, která ji srazila k zemi, už byla pryč.

„V y pij to.“ Onua jí podávala pohár vody. Když ho polykala, cítila Daina bylinky. Žílami se jí rozlilo zvláštní brnění a začala se cítit mnohem lépe. Z bolesti, která ji srazila k zemi, zbyla už jen mírná strnulost.

„Neomdlela jsem, protože jsem malá holka nebo tak něco –,“ začala ze strachu, že K’miri


y 42 z

bude znechucená její slabostí. Ze všech sil sevyškrábala do sedu a dopila vodu.

„Nebuď hloupá.“ Onua jí podala stříbrné péro.

„Nesahej na hrany,“ upozornila ji. „Jsou ostré

jako břitva.“

Byl to kov, rytý a ve tvaru ptačího péra. Jestli to byla ocel, kterou to připomínalo nejvíc, pak byla tenká jako papír, ale nedala se ohnout. A navíc byla podivná na dotek, tak jako byly celénestvůry podivné na pohled. I kdyby nic jiného neznala, přírodu ano. Takoví tvorové nepatřili do světa: při pohledu na ně cítila třes a nevolnost. „Co to bylo za tvory? Znáš je?“

„Slyšela jsem o nich, ale existovat nemají, ne tady. Říká se jim ocelorli.“ V Onuině hlasu zaslechla posvátnou hrůzu a respekt.

„Co jsou ocelorli?“

„Pojídači.“ Zabalila péro a odložila ho.

„Ale jsou to legendy. Nikdo je neviděl tři, čtyři staletí. Žili na bojištích, znesvěcovali těla – pojídali, znečišťovali, rozhazovali jejich části.“ Dřepla si zpátky vedle Dainy. „Poslyš – musím tebe i poníky na chvíli opustit – doufám, že ne na moc dlouho. Nemůžu ti říct proč.“

„Pak půjdu za tebou.“


y 43 z

Daina už se vedle ní cítila dost jistá, aby byla

upřímná. „Tohle je mokřina, vzpomínáš? Tekuté

písky, bažiny, hadi – řekla jsi mi, že se v bažinách moc nevyznáš.“

„Nedá se nic dělat. To, co musím udělat, jedůležité. Zůstaneš –“

Daininou myslí probleskl obraz jejího prvního setkání s ocelorly. „Jde o toho jestřába, viď?“zetala se a Onua se podívala stranou. „Tohočerného. Snažila ses ho zavolat, ale on věděl, že to nedokáže, a tak se raději ukryl v rákosí. Teď ho chceš najít. Co je na ptákovi tak důležitého?“

Onuiny oči zasršely zlostí. „To tě nemusí zajímat. Je tu a to je celé – je důležitější, než si dovedeš představit. Jestli se mi něco stane, odveď poníky k Jezdcům. Řekni Buri nebo Sargeovi, co se stalo–“

Daina viděla, že teď může této ženě vrátit něco z toho, co jí dlužila za to, že ji zaměstnala.

„Půjdu já.“

„Nepřichází v úvahu.“

Vzala si z vaků svůj luk a toulec s šípy. „Nebuď hloupá. Je to odtud jen pár stovek metrů. Co by mě ještě mohlo potkat? Kromě toho, v bažinách

se vyznám. A umím hledat ztracená zvířata.“


y 44 z

Kdyby ještě čekala, K’miri by si našla nějaký

dobrý důvod, proč jí v tom zabránit. Uviděla vrákosí zvířecí stezku a vydala se po ní. „Kdybych

uvízla, zavolám na Tahoie,“ zavolala ještě.

„Daino!“ Nikdo neodpověděl. „Když mně bylo jako tobě, já jsem starší poslouchala,“ zamumlala Onua, ochotně zapomínajíc, že to bylo úplně ji nak. Chyt ila Ponuku za otěže, když se klisnička pokusila následovat svou paní. „Ne, ty zůstaneš tady. A nesnaž se se mnou dohadovat.“ Poprvé od chvíle, kdy opustily trh, uvázala klisničku za otěže, usadila se na zem a čekala.

Stezka dovedla Dainu až k malému jezírku. Obcházela ho a směřovala při tom k místu, kde netvoři opustili les. Z křoví vyrazil tetřev. Následovala ho až na stezku, která vedla konečně po pevné zemi, a došla až ke stromům na kraji mokřiny. Tam se posadila na kámen auvažovala, co dál. Jestli je pták naživu, určitě semusel ukrýt před ocelorly někde tady v okolí.

Zelená divočina, která ji obklopovala, byla krásná. Nosní dírky jí plnily vůně nejrůznějších rostlin; do uší jí doléhaly zvuky zvířat a rostlin,

které se pomalu probouzely ze zimního spánku.


y 45 z

Copak jí to říkal jezevec tehdy ve snu? Kdyžbudeš pečlivě a dlouho naslouchat, můžeš slyšet

kohokoli z nás, zavolat kohokoli z nás, koho jen

budeš chtít. Samotné naslouchání jí určitě nemůže přivodit šílenství. Nesnažila se býtzvířetem; chtěla je pouze slyšet. Koneckonců svého

času se už řídila radami od lidí horších než jezevci.

Kromě toho, je-li jestřáb živý a zraněný, může

se snažit zbavit bolesti pohybem nebo křikem.

Když bude naslouchat, uslyší ho.

V tom případě teď musí být velice potichu.

Usadila se a zpomalila svůj dech. Blůza ji šimrala na těle; trochu si ji uvolnila. V prstu jítealo v místě popáleniny; vytlačila to ven z mysli.

Špičkami rákosí províval lehký vánek, až tiše

vzdychaly.

Před ní něco dvakrát žbluňklo: dvojice pářících

se žab. Tak tohle ji nezajímalo.

Po levé straně, pár metrů od ní, něco zašelestilo:

párek hnízdících kachen. Copak nikdo nemyslí

na něco jiného? Chrastivý hluk po jejím boku,

to byla užovka na cestě za fl íčkem slunečního

světla. Na kameni jí bylo dobře, teplo na tváři

pro ni bylo stejně příjemné jako pro hada.


y 46 z

Ale tam – vlevo, blíž ke stromům. Zamračila

se. Neznělo to jako pták – jako jestřábi a sokoli

u nich doma. Cítila se omámená a popletená,

skoro jako tehdy, když mamce štípla trochudomácí medoviny.

Tiché vyštěknutí patřilo lišce, která našla černého ptáka. Velikého.

Daina zamířila jejich směrem. Liška znovuvyjekla, když Daina málem sešla ze správné cesty.

Našla ho vedle velikého vykotlaného kmene.

Jestřáb se ukryl uvnitř.

„Děkuju ti,“ řekla Daina. Liška se na nizašklebila a zmizela v rákosí, zatímco Daina si začala prohlížet svého nového pacienta. „Chytrý

kluk, že tě napadlo schovat se sem,“ zamumlala.

(A odkdy vlast ně jestřábi přemýšlejí o tom, kde

se schovat?) „Tak pojď ven, už jsou pr yč.“ V loži la

dlaně do otvoru v kmeni a modlila se, aby jevytáhla ven celé.

Pták se ale dokolébal až do jejích dlaní, kde se

uvelebil. Velmi pomalým pohybem ho vyzvedla

z dutého kmene a položila na vrcholek jeho

úkrytu.

Zíral na ni, lapaje po dechu otevřeným zobákem. Jedno rozpjaté křídlo vypadalo jako zlo>


y 47 z

mené na jednom, možná i na dvou místech.

Vlasy na zátylku se jí začaly ježit. Člověk, který

jestřáby příliš nezná, by tohoto ptáka zřejměpovažoval za jestřába: to ale ona nemohla. Bylpříliš veliký a jestřábi nejsou čistě černí. Jeho barva byla matná jako samet – pírka se mu vůbecneleskla. Nebyl v nepořádku, jako byli tihle ocelorli, ale nebyl ani v pořádku.

Uřízla kus rákosu jako dlahu. „Patřím k Onue –

Onue Chamtongové z K’miri Raadeh,“ řekla mu.

„Poznáváš to jméno?“ Odpověď od něj nečekala,

ale věděla, že laskavý hlas je něčím, na co reaguje každé zraněné stvoření. „Musím ti na to

křídlo dát dlahu. Je zlomené.“ Proklela se za to,

že u sebe nemá žádný obvaz, a potom odřízla

několik pruhů ze své spodničky.

„Bude to bolet,“ upozornila ho. „Pokus se mě

neklovnout, nebo ti to nikdy nenapravíme.“

Ignorujíc jeho pohled, jemně mu roztáhla křídlo.

Jestřáb vykřikl jen jednou. To byla další podivná

věc, pomyslela si; jiní ptáci by ji roztrhali na kusy

za menší bolest, než jakou způsobila jemu.

Zajistila natažené křídlo dlahou z rákosu a cítila, jak se jí pták třese pod rukama. „Jsi šikovný

a statečný chlapec,“ zabroukala, zatímco zava>


y 48 z

zovala poslední stužky bavlny. „Maminka by na

tebe byla pyšná – ať je kdekoli. Ať je cokoli.“

Když byla hotová, zavěsila si samostříl na záda.

„Budu tě muset odnést,“ vysvětlila. „Snaž se být

potichu.“ Když ho opatrně sbírala a snažila se

nedotýkat zlomeného křídla, pták se třásl, ale

nekousl ji ani nesekl. „Jsi nejpodivnější pták,jakého jsem v životě potkala,“ mumlala, když se

vracela po stezce zpátky k cestě. „A taky nejtěžší.“ Když dorazila k Onue, byla celá zpocená.

„Má zraněné křídlo.“

„Chvála bohům všech koní, tys ho našla!“

Úleva na K’miřině tváři byla až děsivá, jako by

jí pták byl nějakým blízkým přítelem, pomyslela

si Daina. Onua vyzvedla jestřába z jejích dlaní

a prsty jemně prohledávala jeho tělo. Dainu

vlastně vůbec nepřekvapilo, že u Onuy byl pták

stejně klidný jako u ní.

„Když přesuneme vaky na jednoho z mírnějších poníků, může jet na nich,“ navrhla Onua.

„Musíme se dostat co nejdál, než se utáboříme.“

Daina přikývla a přendala vaky na kaštanového

valacha mírné povahy. I cestou pták klidně jel

na jeho hřbetu, oddychoval, ale žádný jiný zvuk

nevydal.


y 49 z

Zanedlouho opustili bažinaté údolí a vešli do

lesa. Pokračovali v pochodu ještě po setmění.

Onua jim svými kouzly svítila na cestu. Kráčeli

mnoho hodin, než je odvedla ze silnice na malou

stezku. Tady zapálila pochodeň a dala ji Daině.

„O kousek dál je otevřený přístřešek na dřevo.

Je dost velký, abychom se do něj vešly my iponíci.“ Našla v zavazadlech všechny věci, které

potřebovala na své kouzlo. „Rozdělej oheň. Já se

vrátím co nejdříve.“ Vrátila se k cestě s váčkem

prášku v ruce. Tahoi se vydal za ní, ale nařídila

mu, aby zůstal s Dainou.

„Myslím, že chce schovat cestu k nám,“ řekla

Daina psovi. Vedla poníka, který nesl náklad,

a ostatní je poslušně následovali. „Ale proč? Ta

stvůra – jak se jmenovala? Zhaneh Ostrobřita –

vidí ve tmě? Proč by nás sledovala, kromě toho,

že se chce pomstít?“ Očima se vrátila k jestřábovi. Při pohledu rovnou do jeho očí se jí pořád ještě točila hlava. „Kvůli tobě určitě ne.“ Pták se otřásl. Přístřešek byl dost velký a jeho tři stěny

chránily před větrem. Navíc bylo uvnitř ohniště

a venku studna. S úlevou vysvobodila poníky,

dala jim napít a nakrmila je zrním ze zvláštních

zásob.


y 50 z

To h o večera přinesl Tahoi tři králíky. Jakmile

se oheň rozhořel, Daina je stáhla a vyvrhla. Dva

pokračovali na rožeň pro ni a Onuu; polovinu

třetího dostal T



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist