načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nepřítel v domě - Lindsey Davisová

Nepřítel v domě

Elektronická kniha: Nepřítel v domě
Autor:

Bohatí novomanželé jsou zavražděni ve vlastní posteli a po jejich drahocenném stříbře se slehla zem. Podle názorů vigilů je zabili jejich otroci. Flavia Albia by ten případ nejraději ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 323
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložila Jitka Fialová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7703-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Bohatí novomanželé jsou zavražděni ve vlastní posteli a po jejich drahocenném stříbře se slehla zem. Podle názorů vigilů je zabili jejich otroci. Flavia Albia by ten případ nejraději odmítla, ale to by znamenalo, že si nechá ujít šanci znovu pracovat s edilem Manliem Faustem... A tomu neodolá. Při řešení záhady musí zblízka nahlédnou t do života domácích otroků ve starověkém Římě za vlády paranoidního císaře Domiciána. Ačkoliv má Flavia Albia tolik životů jako kočka, tentokrát se skutečně ocitá na prahu smrti.

Zařazeno v kategoriích
Lindsey Davisová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Přeložila Jitka Fialová


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2017

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2014 Lindsey Davis

Maps: Rodney Paull

All rights reserved.

Z anglického originálu Enemies at Home

(First published by Hodder & Stoughton)

přeložila © 2017 Jitka Fialová

Redakce textu: Iva Klinderová

Jazyková korektura: Ivana Podskalská

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

První vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-962-6 (pdf)



POSTAVY

Přátelé a známí

Flavia Albia skoncuje s dovolenou a pouští se do

nového případu Aulus Camillus Aelianus právní poradce, její strýc Quintus Camillus Justinus také právník a strýc, jen oblíbenější –

a větší frajer Claudia Rufina proti všemu očekávání nadále jeho

manželka Hosidia Meline Aelianova první žena, Claudiina

nejlepší přítelkyně Helena Justina silná osobnost, jakou není radno

podceňovat Tiberius Manlius Faustus plebejský edil, jehož problém se musí

vyřešit Laia Gratiana další exmanželka, jejímž problémem je

jen ona sama Apollonius stařičký číšník Mrtví, jejich přátelé a známí Valerius Aviola šťastný ženich (mrtvý) Mucia Lucilia jeho šťastná manželka (rovněž mrtvá) Polycarpus jejich věrný propuštěnec a správce Graecina Polycarpova manželka, žena

v domácnosti Sextus Simplicius Aviolův přítel a vykonavatel závěti Hermes Muciin poručník a vykonavatel závěti Galla Simplicia rozvedená matka, která usiluje

o dědictví Valerius, Valeria a Simplicia děti, jež sama vychovala Fauna a Lusius sousedé, kteří něco viděli Secundus a Myrinus sousedé, kteří však neslyšeli nic

6


Ruka zákona a ti, na něž dopadla

Titianus přičinlivý vyšetřovatel Druhé kohorty

Juventus zvláštní agent; jméno nemá, zbytečně

byste se ptali Bezejmenný tribun Druhé kohorty, neznámá

veličina Cassius Scaurus vzorný tribun Čtvrté kohorty Fundanus podnikatel v oboru mučení

a pohřebnictví starý Rabirius záhadný vůdce bandy mladý Roscius perspektivní hrozba Gallo zprostředkovatel a důvěrník; naprosto

nedůvěryhodný vězeň mrtvý Otroci nejrůznější provenience Dromo, Gratus, Libycus, Amethystus, Diomedes, Daphnus, Phaedrus, Nicostratus (ne dlouho), Chrysodorus, Melander, Amaranta, Olympe, Myla (s miminkem), Gratus, Onesimus (pouze z doslechu), Cosmus Domácí miláčci Chlupatinka psí slečna, rozmazlená a nesnesitelná Panter hodný pejsek s dobrodružnými sklony

7


Řím, Esquilinský pahorek

Červen roku 89 n. l.


1

J

eště jsem ani nezačala, a už mi bylo jasné, že jsem měla odmítnout.

Existují pravidla, jimiž se soukromí informátoři řídí při rozhodování,

zda ten který případ přijmou. Nikdy neber klienty, co jsou na mizině.

Nikdy neprokazuj laskavosti přátelům. Nepracuj s členy vlastní rodiny.

Každý krok za hranu zákona si předem pořádně rozmysli. A pokud jsi

žena – jako já –, drž se dál od mužů, kteří ti připadají přitažliví.

Vyšetřování v Aviolově domě mělo porušit každou z těch zásad; klienti dokonce byli zcela bez peněz. A přesto jsem se případu ujala. Jestlipak se někdy poučím? Jedné teplé červnové noci plné hvězd se v Římě na Esquilinském pahorku do jistého bytu v přízemí vloupali zloději. Odnesli značné množstvídrahého stříbrného nádobí; veřejné mínění usoudilo, že právě o ně jimpůvodně šlo. Od svatby nájemců onoho moderního bytu, dvojice ve středním věku, stihla uplynout jen kratičká doba; tím vše působilo ještě bolestněji. Po odchodu zlodějů byla totiž na manželské posteli uprostřed známek úporného zápasu objevena dvě těla. Oba manžele někdo uškrtil.

Zesnulí byli dostatečně bohatí, aby si jejich smrt zasloužila objasnit; chu - dým se této výsady obvykle nedostává, přestože – jako v tomto případě – se zcela běžně poskytuje obětem, které po sobě zanechaly vlivné přátele. Vyšetřováním byl zprvu pověřen Titianus, velitel vigilů z Druhé kohorty. Nechci mu křivdit: není o nic neschopnější než většina jeho kolegů. Ví, že dvě a dvě jsou čtyři – tedy pokud jeho pozornost k sobě shodouokolností nepřitáhne nějaký dobrý kohoutí zápas; pak by mohl nedopatřením říct pět. Ale díky zatčení řady kapesních zlodějů na Liviině trhu sivybudoval slušnou pověst. A asi tak dvě hodiny si dokonce myslel, že řešitdvojnásobnou vraždu je vzrušující. Pak ho dostihla tvrdá realita.

11


Došlo mu, že totožnost toho zloděje, případně zlodějů, zjistit nedokáže. Nejdřív se trochu poptával po okolí, ale pak se zaměřil na samotnoudomácnost a prohlásil, že viník musí pocházet přímo odtamtud. Zrak mu nevyhnutelně padl na tamější propuštěnce a otroky. Ti prvně zmínění byli starší, uměli se pohotově vyjadřovat a měli to v hlavě dobře srovnané; právě díky tomu se jim podařilo získat svobodu a teď Titiana napálit. Otroci byli zranitelnější: buď mladší a naivní, anebo starší a mdlého ducha. Nikdo o žádném z nich nikdy netvrdil, že svého pána nebo svou paní ohrožovali, ale v Římě je pro muže zákona jakýkoli viník lepší než žádný, a když jde o otroky, předložit pádný důkaz ani není třeba. Můžou být obviněni,mučeni, soudně stíháni a popraveni jednoduše jen na základě toho, že onen čin spáchat prostě mohli. Titianus se hodil do gala a v čisté tunice šeltribunovi své kohorty oznámit, že případ úspěšně vyřešil. Udělali to otroci.

Ti si mezitím uvědomili vážnost situace. Věděli, co praví nechvalně známý římský zákon pro případ, kdy je ve vlastním domě zavražděna hlava domácnosti. Úřady instinktivně jdou po manželce, což však v daném případě nikam nevedlo, protože zemřela také. A pokud zesnulý neměl očividného nepřítele, podezření padá na jeho otroky. Čeká je smrt, bez ohledu na to, zda se provinili, nebo ne. Všechny.

Automatické uplatňování trestu smrti, přičemž poprava samozřejmě probíhá před očima veřejnosti, má jednu výhodu: otrokům, jichž v Římě žijí statisíce, zvedá morálku. Pánů je ve srovnání s počtem zotročených pouhá hrstka, a proto si nikdo nepřeje, aby tak početná populace připadla na myšlenku se vzbouřit. V našem městě navíc stále platí dávnérozhodnutí otroky oděvem na pohled od ostatních nijak neodlišovat; mohli by si díky tomu uvědomit, jak velkou moc jim jejich množství dává.

Hodně Římanů žije v neustálých obavách, že se jejich otroci obrátí proti nim. Naštvanému zajatému cizinci do hlavy věrnost nevtlučete, a dokonce ani vlídné zacházení nezaručuje, že si získáte jeho vděčnost. Proto siporavy těch, kteří své pány zradili, v Římě získaly mimořádnou oblibu.Přinejmenším mezi majiteli otroků. Někteří z nyní obviněných otroků se proto oprávněně vyděsili, zelegantního domu na Esquilinu v noci zmizeli a uchýlili se do dost vzdáleného

12


chrámu bohyně Ceresy. Tato historická stavba na Aventinu už tradičně

poskytuje uprchlíkům útočiště. Můžou tam požádat o azyl, jsou v něm

v bezpečí, a dokonce mají naději, že dostanou najíst.

Proslulou roli tohoto chrámu coby ostrůvku svobody a ochráncezoufalých římské úřady teoreticky podporují. Nikdo však nestojí o to, aby se to s ušlechtilými ideály přehánělo.

A tak se vedení chrámu hned po rozednění v panice rychle rozhodlo uprchlíků zbavit. Pověřili tím toho z magistrátů, jehož povinnosti ho sCereřiným chrámem úzce spojují: Manlia Fausta. Letos je jedním zplebejských edilů. Já se s ním znám, jeho metody se mi zamlouvají, a navíc ho nic nedokáže vyvést z míry.

Sotva se Faustus řešení problému ujal, stejně jako úředníci Cereřina chrámu pochopil, že je nezbytné okamžitě a účinně zasáhnout. Snadno by se z toho mohla vyvinout zapeklitá situace. Je třeba se vyhnout kritickým hlasům. Veřejnost se dožaduje řešení a nejraději by viděla téct krev. Denní zprávy již úřad požádaly o oficiální vyjádření a chystají se případ obšírně rozebírat v části novin věnované skandálům; jeho zveřejnění na Foruzaručeně rozpoutá bouřlivé debaty. Nejspíš už i císař Cereřin chrámnepozorovaně, leč bedlivě sleduje. Faustovi hodili na krk pěknou šlamastyku.

Cestou do hospody U Hvězdáře si tento svědomitý člověk usilovně lámal hlavu, co s tím. A tam, právě když přemítal nad skromňoučkounabídkou na snídani, čirou shodou okolností narazil na mě.

13


2

E

dila jsem viděla už z dálky; vždycky se vyplatí zpozornět, když se na

obzoru objeví úředník, k jehož pravomocem patří ukládání vysokých

pokut. Každý majitel stánku na tržišti, každý, kdo má před podnikemzahrádku, každý, jehož profese je přísně vázaná (prostituce, například), ti

všichni nemůžou edily vystát. Informátoři jako já se jim vyhýbají. Moji

příbuzní, kteří Hvězdáře provozují, mu nebudou vděčni, že se tam přišel

najíst; v popisu práce má totiž i dohled nad hospodami. A nepoděkují ani

mně. Budou si myslet, že si jejich jídelnu vybral, protože věděl, že jsem

tady pečená vařená.

Poprvé jsem se s Faustem setkala před několika týdny. Už tehdy nás svedla dohromady práce na jednom vyšetřování; čas od času jsme se právě tady radili. Proto jsem věděla, že někdy chodí v přestrojení, ale dnes ne. Jako solidní pětatřicátník se klidným krokem blížil šedivou ulicí. Neměl s sebou okázale početný doprovod; spoléhal se na to, že před problémy ho dostatečně ochrání tunika s purpurovým pruhem. Edilové žádné osobní strážce nedostávají. Jsou nedotknutelní, pod ochranounáboženských zákonů. Krom toho je Faustus už od pohledu tvrdý chlap; třebaže se mu myšlenky právě zjevně toulaly kdovíkde, budil dojem, že si hravě dovede uhájit své, v případě nutnosti i vlastnoručně. To vše ovšem za předpokladu, že lidé jeho přítomnost vůbec zaznamenají; nepatří kúředníkům, kteří vyvolají rozruch všude, kam šlápnou.

Nemohl předpokládat, že mě tam uvidí sedět u stolu. Myslel si, že jsem s rodinou v naší vile na pobřeží, ale já jsem se do Říma nedávno vrátila, protože slunce, písku a rybaření jsem už měla plné zuby. A než to začne někomu vrtat hlavou, upozorňuji, že po Faustovi nejedu. Jsem sice vdova bez závazků, ale magistrát je vyloženě nad mé možnosti.

„Flavie Albie!“

14


„Manlie Fauste!“

Zdvořilé oslovení celým jménem. Po tom, co si objednal dalamánek a lukánskou klobásu – nic jiného Hvězdář toho dne (ostatně ani nikdy jindy) – k snídani nenabízí, si sedl k mému stolu, nejdřív však požádal o dovolení.

„Vadilo by ti, kdybych si přisedl?“

„Potěšení je vždy na mé straně.“

„Rád tě vidím.“

„Já tebe také, edile.“

Divadýlko. Oba jsme byli nejistí. Když jsme se naposled setkali, dělala jsem mu trapné návrhy, které rozumně odmítl. I přes mé faux pas tehdy vyjádřil naději, že spolu možná opět budeme pracovat. Pouhá zdvořilost, pomyslela jsem si. A přesto je Faustus tady, v tetině příšerném pajzlu.

Manlius Faustus zodpovídá v naší čtvrti za dodržování zákonů: dohlíží na prodej na tržištích, na čistotu ulic, klid v lázních či na slušnou úroveň veřejných domů. Věděla jsem, že v současné době také radí magistrátům v jiných obvodech, kde se musejí nějak vypořádat se záplavou nahodilých zabití, k nimž po celém Římě dochází. Žijeme v neklidných časech. Ačkoli od katastrofy způsobené Vesuvem uběhlo už deset let, lidem zůstává v živé paměti, protože jimi hluboce otřásla. Nyní nám vládne paranoidní císař a strach z něj nás vzhledem k jeho relativnímu mládí – není mu aničtyřicet – bude tížit ještě dlouhá léta. Na hranice říše pravidelně útočí barbaři, takže znepokojení lidé věčně mluví o válce. Ve městě se to navíc jen hemží zahořklými satiriky, filozofy postavenými mimo zákon a zneuznanými básníky, jimž sláva zatím stále uniká. Za takových poměrů se snadnorozmáhá šílenství všeho druhu.

Pokud mám říct něco o sobě, jsem soukromý vyšetřovatel. Ne abystepodotkli, že pro ženu je to nezvyklé povolání; kolikrát jsem to už za těch dvanáct let slyšela! O mé služby stojí klienti, které potkal nějaký životní problém, ale stává se také, že se na mě s žádostí o pomoc lidé obracejí ještě před tím, než k něčemu dojde: někdy si rodiče přejí proklepnout vypočítavé nápadníky, do nichž se zamilovaly jejich pošetilé dcery; jindy mě vyhledají malí obchodníci, jimž nekalá konkurence kazí obchody, občas takéněkterá ze stran soudního sporu, když potřebuje svědky, kteří by ji podpořili

15


před soudem, ale i dědici sužovaní obavami, že jim připadnou jen velké

dluhy. Mnohá moje pátrání už vedla k rozvodu. Klienti jsou povětšinou

smutné existence: buď beznadějní idioti, kteří si těžkou situaci na sebepřivolali sami, nebo dobromyslní naivkové, na něž se zaměřili podvodníci.

Zachmuřený Faustus zlehka klepal prsty na dalamánek; nesporně včerejší.

Rozhlédl se. Hospoda U Hvězdáře se nachází na rohu ulice; je tam několik

obvyklým způsobem rozestavených pultíků z mramoru s nevyzpytatelně

propletenými žilkami, kde budou v době oběda velké nádoby s řídkými

polévkami nevábného vzhledu k sobě lákat víc much než zákazníků. Uvnitř

dosud kupodivu stále visí police zatížená sklenicemi různých velikostí,

kterou na stěně drží příliš krátké hřebíky. Až povolí, osud sklenic bude

zpečetěn. Vybledlý nápis na zdi nabízí výběr různých vín spolu snečitelnými cenami. Falernské tu na seznamu figuruje nepřetržitě, ovšem pokud

o něj požádáte, vždycky „právě došlo“. Do hospody chodí nádeníci z okolí,

s úmyslem cosi laciného zhltnout. Obvykle zůstanou stát na chodníku a ve

spěchu do sebe něco naházejí a nalijí. Sedící host, to je vzácnost.

Starý Apollonius, který si říká vrchní číšník, se právě opíral o jeden z pultíků a zíral do prostoru. Moje teta nebo můj bratranec přijdoupozději; teta Junia je od přírody neomalená a nikdy neměla vést hospodu, zato její syn, Junillus, z tohoto smutného podniku dokáže vytěžit maximum.

Vtom dovnitř proklouzl toulavý pes, aby prozkoumal vzduch; nespokojen hbitě odběhl. U druhého stolu neseděl nikdo, což bylo až příliš normální.

Aby řeč nestála, popsala jsem Faustovi, jak už mě slunce a pobyt u moře nudily. Trpělivě mě vyslechl a potom mi vyprávěl o dvojnásobné vraždě na Esquilinu a o tom, že uprchlé otroky musí z chrámu dostat. Nikdy toho na sobě nedává mnoho znát, tenhle úkol ho však zjevně deprimoval.

Edil je robustní, jak už plebejští Římané bývají, i když patří k těm vyšším a nemá nohy do O. Dovede působit přátelsky, ale jen zřídkakdy o sobě něco prozradí. Oči má šedé, stejně jako řada lidí, včetně mě; ty jeho však nemají nádech do modra. Jsou bledé jako lehká mlha, která za svítání stoupá z Tibery. Jeho tmavé vlasy zatím drží barvu, ačkoli již asi brzozačnou šedivět. Pokud si dá tu práci, aby se oholil a pěkně oblékl, vypadábáječně. Dnes se s tím neobtěžoval.

16


Faustus nabodl na špičku kapesního nože kolečko klobásy a opatrně ji ochutnal. Dokonce ani Hvězdář nedokáže tuto lukánskou specialitu od dodavatele znatelně pokazit; to mu zvedlo náladu. Natáhla jsem ruku, abych stopila kyselou okurku, kterou mu k ní Apollonius přihodil coby přílohu. Faustus mi v tom nezabránil, ale honem sáhl po té druhé. Když jsme spolu, jsme zpravidla v pohodě, ale proč vlastně, to jsem zatím nikdy neřešila.

Začal si stěžovat, že Esquilinus, kde byli manželé Aviolovi zavražděni, neleží v jeho rajonu. Když skupina nových edilů svůj rok v úřaduzahajovala a rozdělovali si Řím, každý z nich doufal, že dostane oblasti, z nichž poplynou vysoké příjmy. Peníze si nemůžou strkat do vlastní kapsy (tedy alespoň legálně ne), ale při službě veřejnosti vlastně nejde o nic jiného než o příležitost „blýsknout se svou reputací“. Každý z nich toužil po vybírání pokut. Úspěch by mu přinesl hlasy, kdyby se chtěl nechat znovu zvolit, nebo by se přinejmenším mohl dočkat odměny v podobě některého z méně významných kněžských úřadů.

Faustovi se podařilo získat pravomoc na Aventinu, na domácí půdě nás obou, která je však rušným působištěm darebáků všeho druhu. NaEsquilinus, další z pověstných sedmi římských pahorků, se dostanete, až když Circus Maximus a Forum Romanum necháte za zády. V tamějšíchkončinách se dobře nevyznám a Faustus má o nich špatné mínění.

„Albie, potřebuji zjistit, co se v tom bytě tehdy večer doopravdy stalo. Jestli budou otroci zproštěni viny, budou se moct vrátit domů. Do té doby nám zůstanou viset na krku.“

„A dokonce se jich chrám nemůže zbavit, ani pokud vinni jsou –požádali tam přece o azyl.“

„Přesně tak! Proto musím dokázat, že to spáchal někdo jiný.“ Když se Faustus opřel zády a měřil si mě, pochopila jsem, kam míří: „Já na to nemám čas. Potřebuji si někoho najmout.“

„A co vigilové?“

Faustus lapidárně charakterizoval Titiana z Druhé kohorty.

„Já ti pomoct nemůžu,“ zklamala jsem ho, když jsem se zase dostala ke slovu. „Nějakou práci bych uvítala, ale ne takovou, kde by mě každý den čekala vyčerpávající štreka ráno tam a večer zpátky.“

Faustus se mile usmál. Měl příliš bohaté zkušenosti, než aby mi na to

17


naletěl. „Mohl bych opatřit nějaké ubytování poblíž,“ nabídl. „A pomáhat

Cereřinu chrámu by se ti bohatě vyplatilo.“ To mě uvedlo v pokušení. Po

dovolené jsem neměla do čeho píchnout. Chrám by si mohl dovolit slušně

mi zaplatit, protože mu plynou příjmy ze všech pokut, které edilové lidem

ukládají. „Ale Albinko,“ naléhal. „Je to moc zajímavý případ. Víš, že se

do toho chceš pustit.“ Když použil tu zdrobnělinu, kterou sám vymyslel,

vždycky mě to zneklidnilo.

V hrubých rysech jsem mu nastínila, proč by o to žádný informátornestál: teď, když Titianus stopy po lupičích zničil, se po nich už nedá jít; z otroků bude obtížné dostat věrohodné výpovědi, případ navíc spěchá a každé pátrání, o něž se veřejnost zajímá, má svá nebezpečí...

„Jsi pro tu práci přesně ta pravá. Diskrétní, chytrá a seriózní,“ lichotil mi Faustus.

„Zatraceně, Tiberie!“ Ne, s důvěrností toho oslovení jsem to nepřehnala; své praenomen používal při práci inkognito právě v době, kdy jsem se s ním poprvé setkala.

„Těší mě, že přijímáš. Potřebuješ to mít písemně?“

„Jistěže,“ odpověděla jsem chladně. „Smlouvu přichystám sama; aspoň si budu moct klást vyloženě drakonické podmínky.“

Faustus se zářivě usmál a objednal si další porci. Optimismus si klidně mohl dovolit; jemu starosti právě skončily, kdežto ty moje začínaly.

Aspoň že Apollonia požádal, aby lukánskou klobásu přinesl i mně. „A přidej k ní extra velké olivy a dvojitou dávku okurek!“ zavrčela jsem, abych na sto procent využila, že platit bude můj nový zaměstnavatel, který to s rezignovaným výrazem odsouhlasil.

Musím přiznat, že na práci s ním jsem se těšila. Je to zajímavý člověk.

Hned jsem začala plánovat, kde začnu. Faustovi jsem připomněla, že nejdřív musí Cereřin chrám zaplatit schopného právníka. Čirou náhodou znám hned dva, kteří nejsou o nic nečestnější, než je běžně zvykem, a za částku, jakou náboženské instituce platí, zaručeně budou ochotni chrámu vyjít vstříc.

Své strýčky. Ano, vím, co jsem řekla o zásadě nikdy nepracovat s příbuz - nými, ale bratři Camillové jsou věčně švorc, a tak tohle uvítají.

18


3

P

oslala jsem jim vzkaz, aby se mohli připravit. Edil mi na to poskytl po -

slíčka. I když je Faustus takzvaně sám, jako každý podnikatel nebovedoucí pracovník má sluhu, který ho provází na každém kroku; ten jeho do té

doby seděl venku na okraji chodníku a čekal na rozkazy. Nepozorovanědřeěl mezi ostatními otroky; nesmějí se odtamtud hnout, dokud jejich pánové

z hospody nevyjdou. Některé ulice v noci lemují řady roztomilých chlapců,

kteří spí, opřeni o lucernu; ve dne na chodnících překážejí livrejovaní poskoci

a v prachu hrají deskové hry. Čím je jich víc, tím víc nóbl si jejich majitel

připadá. Na něčem takovém Faustovi opravdu nezáleží, ale pro všechny

případy si nějakého mladíka vždy bere s sebou, aby měl někoho k ruce.

Později toho dopoledne jsem edila zavedla k mladším bratrům mé matky. Bydlí ve dvou domech poblíž místa, kde je v Serviově hradběproražena Porta Capena; nedaleko od této brány se nachází Circus Maximus. S Faustem jsme z Aventinu scházeli mlčky, ale když jsme zapadli podoblouky Claudiova akvaduktu nechvalně známého tím, že z něj vodaprosakuje, a snažili jsme se, aby nám nekapala na hlavu, ve stručnosti jsem ho o nich informovala.

„Starší se jmenuje Aulus Camillus Aelianus, mladší Quintus Camillus Justinus. Nejdřív zajdeme za Justinem a potom se pravděpodobněpřesuneme k Aelianovi.“ Faustus se nezeptal, proč to bude lepší v tomhlepořadí, proto jsem mu to nemusela vysvětlovat. „Justinus je rodinný typ; v jeho početné domácnosti se v klidu přemýšlet moc nedá. Naopak v domě jeho bratra je mrtvo jako ve staré hrobce v nekropoli. Už třikrát se oženil, ale i s tímhle manželstvím to jde s kopce.“

„To je smutné,“ reagoval Faustus konvenční poznámkou a nasměroval mě tak, abychom se vyhnuli několika žebrákům, kteří se pod akvaduktem skrývali. „Děti?“

19


„Naštěstí žádné.“ Aelianus, nejistý a upjatý, by nejspíš byl panovačný otec. „Oba moji strýcové jsou v Senátu, i když se museli hodně snažit, aby se tam dostali. Neznám všechny podrobnosti, ale po finanční stránce jim hodně pomohl můj otec.“

„To od něj bylo velkorysé.“

„S oběma pracoval a stále ještě s nimi dělá. Víš, jak to v římskýchrodinách chodí.“

Faustus přikývl. On sám žije se strýcem; spojují je obchodní zájmy a snad i jiné hříchy. „Camillové spolupracují jako partneři?“

„Ano, ale někdy jsou na sebe pěkně nabroušení.“ Oba v pětadvacetitrochu dozráli, když se stali soudními žalobci, což se dá považovat za kariéru téměř úctyhodnou. Ale povahově jsou každý jiný. Justinus kdysi uprchl s Claudií Rufinou, bohatou dědičkou, která do Říma přijela až z provincie Baetika, aby se vdala právě za jeho bratra; ten – ačkoli od té doby uplynula pěkná řádka let – zahořklost doposud nepřekonal. Bratrům je teď třicet devět a čtyřicet. Dosáhli věku nutného pro úřad konzula, ovšem získat ho se jim nikdy nepodaří. V politických kruzích jim scházejí ti správnípřátelé. Můj otec soudí, že právě díky tomu jsou ti dva slušní sympaťáci.

„Jsou opravdu dobří, anebo jsou jen tvoji strýčkové?“

„Jsou dobří.“ Skutečně jsou. Střelil po mně pohledem. „Vážně, Fauste.“

„A ty s nimi děláš?“

„Některým případům ženská ruka prospěje.“

Ano, ale někdy jsou ti dva bezstarostní frajeři jen moc líní na to, aby do terénu vyrazili sami. Dům Camilla Justina vypadá, jako by ho natřeli jen půl; marně jsemvzpomínala, jestli o něj někdo pečoval od doby, kdy tam žili mí prarodiče.Dovnitř nás pustil stařičký Janus, který z ničeho nic zase zapomněl, jak se jmenuji, i když jsem ho kvůli tomu už stokrát proklela. Roztěkaný správce domu nás uvedl do salonu, kde na nás zůstal zírat ospalý sluha. Faustus a já jsme se na sebe podívali; oba jsme se dnes zamýšleli nad otroky a jejich chováním.

Do dveří strčila impozantní nos teta Claudia, zachřestila arzenálemnáramků, Fausta přelétla zkoumavým pohledem a zmizela. Byla pečlivě

20


upravená a ověšená šperky (pořízené za peníze ze španělského olivového

oleje), ale po domě se pohybovala s bezbřehou trpělivostí, bez níž seneobejde matka šesti dětí, jejíž manžel je věrnější jejím truhlám na peníze

než jí.

Strýčkové přišli spolu. Tvářili se nápadně nenápadně, jako by se právě potají dohadovali, jak se asi mohlo stát, že jsem se seznámila s edilem. Spolu s nimi se do místnosti přihrnula kupa dětí; Justinus své potomky nahnal do hloučku, rozpřáhl ruce a pak je strkal ze dveří trochu jakofarmář, který zahání do ohrady jalovice; navzdory tomu z něj kupodivuvyzařovala důstojnost. Aelianus zjevně trpěl jakýmisi zažívacími potížemi, což lze pochopit u muže, jenž se právě zapřisáhl, že jeho třetí manželství je definitivně poslední, a přemítá o tom, jak vrátí další věno. Přestože ho už stihl utratit.

Představila jsem je pokud možno lehkým tónem: „Aulus Camillus Aelia nus: absolvoval studia v Aténách a v Alexandrii a svého času byl zetěm význačného profesora práv a legendárního příležitostného pijáka, Mina z Karystu.“ Aelianus se zamračil; nestyděl se za to, že ho učil ten řecký ochlasta, zachmuřil se kvůli nepřímé zmínce o první manželce. My ostatní jsme Hosidii Meline kdysi považovali za vetřelce v naší rodině, ale její otec ji nestoudně nechal s Aelianem rozvést, aby si mohla vzítněkoho bohatšího; urážkou navíc bylo, že se to stalo pouhých šest měsíců po svatbě s Aelianem. Nicméně i ta doba stačila, aby Hosidia uzavřela vřelé přátelství s další cizinkou, Quintovou manželkou, a teď se z jejich domu nehne. Což Aeliana do hloubi duše štve.

„Quintus Camillus Justinus: studoval v Římě, přičemž univerzitou mu byl, řečeno jeho slovy, sám život. Když nic jiného, aspoň se na ní neplatí vysoké školné.“ Báječný strýček Quintus, ten mladší a pohlednější.Přívětivý, talentovaný, všemi zbožňovaný, dokonce i svou manželkou, jejíž dobroty zneužívá. Jen proto tomu rošťákovi zatím vždycky všechno prošlo.

„Tiberius Manlius Faustus: plebejský edil.“ Faustus přikývl a nedodal nic, i když vím, že nesmělostí netrpí.

Dovádění dětí bezprostředně za dveřmi skončilo uširvoucím kvílením, když jeden chlapec při hře upadl a předstíral, že si ublížil. Spěšně jsme se spojovacími dveřmi přesunuli do Aelianova domu.

21


Tam vládl klid a pořádek, podlahy byly zametené a nástěnné fresky nové, ale panovala tam věčná smutná prázdnota bez vůně a zápachu.Kdybych tu bydlela, naplnila bych dům štěňaty, v zahradě bych sypalaptáčkům a najala si hráče na lyru. Pak bych odtamtud Aeliana vypudila a spustila se s kotelníkem.

Můj tragický příběh s Aulem Camillem Aelianem raději nerozebírejme. Zatímco Faustus v hrubých rysech popisoval vraždu v Aviolově domě a útěk otroků do chrámu, zaběhla jsem do kuchyně, abych nechala uvařit bylinné čaje a uchystat malé občerstvení. V domech mých příbuzných se člověk o sebe musí postarat sám. Jen moje matka je pozorná hostitelka. V Aelianově domácnosti se najde všechno, pokud hledáte dost usilovně,nejenom datle a maličké sladké sušenky, ale také báječně snaživý chlapec, který vám vše přinese na podnose. Díky třem várkám svatebních darů Aelianus disponuje mnoha sladěnými vybranými mísami; bývalé manželky munádobí zpravidla nechaly a odnesly si peníze v hotovosti, tedy pokud je měl.

S jídelními servisy by si mohl na trhu otevřít stánek, ale pro úspěch v obchodování mu chybí osobní kouzlo. Navíc kdyby se jako senátor pustil do prodeje v malém, porušil by pravidla.

Vrátila jsem se na poradu, právě když Faustus končil: „Takže mýmúkolem bude zjistit, kdo ty vraždy skutečně spáchal, aby otroci mohli býtvykázáni z chrámu, aniž by došlo k urážce bohyně. Esquilinus není v mé jurisdikci, ale dostal jsem volnou ruku.“

„Aha, tím chceš říct, že ty vrahy najdu já, a ty mě potom ze všehovynecháš,“ zareptala jsem si, abych se zapojila do hovoru.

Faustus klidně odpověděl: „Dobře víš, že si tvé práce vysoce cením.“

Strýčkové tu výměnu názorů sledovali se zaujetím.

Při hovoru jsme odpočívali na lehátkách. Aelianus občerstvení nebral na vědomí, zato jeho bratr Justinus se na ně vrhl, jako by ráno nejedl.Samozřejmě že ano. Ale v domě s mnoha dětmi snídaně probíhá chaoticky a táhne se málem celé dopoledne.

S plnými ústy zamumlal: „Musíme mít na paměti, co řekl Seneca: ,Každý otrok je nepřítel. Většina majitelů trpí paranoiou, že ti jejich se proti nim spikli.“

22


„Až příliš často je to pravda!“ Aelianus mezitím odešel do vedlejšímístnosti, a když se vrátil, ve svalnatých pažích nesl právnické svitky. Vdokumentech se snadno orientoval díky proužkům papyru, které do nich zjevně vložil, když se na dnešní setkání připravoval.

Oba mí na krok líní strýčkové mě rádi poučují. Nejdřív zdůraznili, že dokud jsem neviděla místo činu a nevyslechla všechny zúčastněné,nemůžou nám sdělit nic víc, než co obecně praví zákon.

„Dnes si pouze vyjasňujeme principy. Tyhle případy nenávidím,“postěžoval si Justinus. „Tradiční postup velí odsoudit všechny otroky, kteří v domě byli. Poslední dobou tenhle druh kolektivního trestu smrti vychází z módy, proto bych se přimlouval za liberálnější řešení. Zjistit, kdo z nich se provinil, a ostatní nechat jít. Ti manželé byli bohatí, mluvíme tedy o značně velkém počtu?“

„Ne.“ Faustus zavrtěl hlavou. „Po svatbě se chystali odjet do vily, kterou Valerius Aviola vlastnil v Kampánii. Předem tam poslali téměř celoudomácnost. Došlo k nějakému zpoždění, ani nevím kvůli čemu, a proto ti dva zůstali v Římě jen s minimálním počtem lidí.“

Právě malý počet podezřelých mě vedl k tomu, abych tu práci přece jen vzala. Nebyla bych souhlasila, kdybych musela vyslýchat celé zástupy.

Aelianova rada byla praktická a šla ke kořenu věci: „Začni s dotazyvýslovně na to, kdo byl v ložnici. Bylo v domě služebnictvo, když tam lupiči vtrhli? Jestli ano, otroci měli své pány za všech okolností bránit bez ohledu na to, jaké nebezpečí při tom hrozilo jim. Zjisti, kdo z nich selhal aneomohl, a kdo se pána snažil chránit, i když marně.“

„Nezapomeň ani na ty,“ přidal se Justinus, který s bratrem ze zásady vždy aspoň v něčem nesouhlasil, „kteří byli jinde a mohli pomoct, ale prostě jenom netušili, co se děje.“ Doporučil mi sestavit seznam všech členů Aviolovy domácnosti, nakreslit plánek bytu a pak do něj vyznačit, kdo v tu dobu kde byl. Inu, to očividně udělám. „Albie, prověř taky, kdo všechno byl na doslech. Byla noc? Odešli už všichni v domě do postele? A co ti novomanželé...?“ ostýchavě zmlkl.

„Že by si zrovna...?“ navrhla jsem, abych mu byla nápomocna.

„Užívali manželských radostí...“

Většina dvojic v Římě se miluje za situace, kdy polovina domácnosti

23


tajně poslouchá. Často je některý otrok přímo v ložnici. „Jestli se ti dva

věnovali gymnastice v posteli,“ provokovala jsem přítomné, „pak si volání

o pomoc někdo mohl splést se zvukovými efekty jejich štěstí.“

Faustus mě pokáral pohledem; Justinus prostě pokračoval, jakoby nic. „Jestli měli rádi soukromí a byli spolu sami, je rozhodující, zda se poblíž zdržovali nějací otroci, kteří volání o pomoc mohli zaslechnout. Dokonce by ses snad mohla zeptat, jak hlasitě dokázali ti dva zavraždění křičet. A co právě dělali otroci, které omlouvá fakt, že špatně slyší? Chápeš, co mám na mysli.“

Aelianus zjevně přestává vidět na blízko. Zaklonil se a na jakýsi svitek mžoural přimhouřenýma očima, zatímco na bratrovy rady navázal vlastními doporučeními: „Zákon se obvykle vykládá tak, že povinností každého otroka v domě je přiběhnout na pomoc. Ale co ‚v domě‘ vlastně znamená? Jde o jiné místnosti nebo chodby, či se do toho zahrnuje i zahrada a celýpozemek, případně dokonce prostor před domem na ulici, pokud křik a řev moh - ly dolehnout až tam? Ber to v úvahu, až se budeš zabývat dispozicí bytu.“

Okamžitě jsem v duchu viděla samu sebe, jak provádím experimenty, abych zjistila, jaká je kde slyšitelnost. Stojím na různých místech a ječím „Pomoc!“, zatímco nějaký můj pomocník vyškrtává ze seznamu jednupoložku za druhou...

„To zní, jako bys chtěl tyhle otázky použít před soudem.“ V tu chvíli Faustus zjevně znervózněl. Zaručeně zatím doufal, že Cereřin chrámnebude muset nést náklady soudního řízení, prostě jen bude financovatprofesionální zvědavost mých potrhlých strýčků. Jelikož jde o otroky, úřad by se procesu pravděpodobně nejraději vyhnul.

„Dobří advokáti se do soudních pří nehrnou,“ podotkl zase Justinus s úsměvem.

„Příliš lezou do peněz?“

„Spíš se nikdy neví, jak to dopadne.“

„Že ty nemáš důvěru k porotám?“

„Na to jsem jich už viděl příliš mnoho.“ „Říkal jsi, že se ztratilo stříbrné nádobí. A co ti zloději?“ nadhodil Aelia - nus, který se rozhodl jít na věc z jiné strany.

24


„O ně se taky zajímám, samozřejmě. A hodně,“ přizvukoval Faustus.

„Ale zatím se neví, kdo to udělal? Edile, nenuť Albii, aby je hledala.“

Než jsem stihla vyletět, Justinus jeho požadavek podpořil. „Na neteři nám mimořádně záleží, Fauste. Můj bratr a já jednáme in loco parentis, když je to třeba.“

„Blbost!“ zaječela jsem. „Ty a tvůj bratr byste nedokázali jednat in loco parentis, ani kdybyste měli na starost žížalu!“ Uvědomila jsem si, že než jsme sem s Faustem přišli, ti dva idioti určitě rozebírali, jaká nebezpečí by na mě mohla číhat. Nezbývá než odvést řeč jinam. Žádná informátorka by neměla připustit, aby se jí chlapi pletli do vyšetřování. „Strýčku Quinte, předobře víš, že za poručníka svých dcer Marcus Didius Falco ustanovil starého propuštěnce z Bithýnie.“ Obrátila jsem se k Faustovi a v žertudodala: „Můj otec zastává tradiční názor, že žena bez otce nebo manžela by měla být svěřena do péče chlípného podvodníka, který vrhá lačné pohledy na její peníze. Jako bychom – myslím moje sestry a já – nedokázaly svůj majetek rozházet samy.“

„Myslel jsem, že Falco se rozhodl pro Nothoklepta, toho svého tragicky neschopného bankéře,“ zazubil se vesele Justinus, který předchozí téma mezitím doopravdy pustil z hlavy. „Díky tomu se peníze jen přepíšou v účetní knize do jiné kolonky a ani se s nimi nemusí fyzicky hýbat.“

„Mně povídal, že našel nějakého zhýralého kněze.“ Do hry se zapojil dokonce i Aelianus. „Prý s oblibou předstírá, že je pontifex maximus, a zlobivé holky plácá po zadku rákoskou.“

„Řekl bych, že pro Flavii Albii je hračka poručnický systém obejít.“ Faustus si teď mnul jizvu na ruce v místě, kde jsem ho kdysi bodla jehlou od špízu; decentně mi tím připomínal mou dávnou přehnanou reakci na jeden jeho výrok. Nic z toho ale není třeba strýčkům vysvětlovat.

Aelianus se vrátil k původnímu varování. „Edile, my zkrátka nemůžeme dovolit, abys naši drahou neteř vyhnal mezi agresivní zločince.“

„Nic takového nepřichází v úvahu,“ odvětil Faustus, teď už pevněrozhodnutý. „Obdivuji, jakou práci Albia Flavia odvádí, a na vlastní oči jsem viděl její odvahu, ale při vyšetřování té krádeže a vloupání mám v úmyslu použít jiné prostředky.“

Rozhodnutí patrně padlo právě v tom okamžiku. Dokud Camillové

25


nezačali takhle vyvádět, Manlius Faustus, mazaný plebejský zbohatlík, ve

mně viděl ranařku, kterou – protože se v lidech vyznám – může vyslat

kamkoli. V tom se nemýlil. Byla bych udělala všechno, co by bylo třeba.

A teď mi polovinu vyšetřování vyrvali z rukou.

Shodli se, že pro mě se hodí otravnější úkol: důkladně vyslechnout všechny členy Aviolovy domácnosti. V duchu jsem zaúpěla při pomyšlení na mumlání otroků, kteří jinak drhnou nádobí, dbají na čistotu kolem sošek domácích bůžků a pečují o oblečení, ale těm třem chlapům jsem dopřála radost z představy, že budou klimbat v poklidu své studovny, kde na ně shlížejí busty básníků, zatímco já zbytečně popisuji tabulkypodrobnostmi o Aviolově domácnosti.

A nakonec si všechno, co zjistím, připíšou jako vlastní zásluhu. Ano, informátora dělám už dlouho. Znám všechny nevýhody té práce.

„Mělo by to být prosté,“ ujistil mě strýček Quintus. „Pamatuj nanotoricky známý výrok: vrah je zahradník.“

26


4

Ž

eňte se a vdávejte se v červnu. Květen přináší smůlu, zato ale jen co

skončí, na dvojice, které uzavřou sňatek v měsíci zasvěceném Junoně,

právě tato bohyně pohlíží laskavě, otevírá jim skvělé perspektivy a zajišťuje

plodnost těm, kteří dovedou děti kolem sebe snést.

Camillus Justinus a Claudia Rufina se sice vzali v květnu, ovšem vseverní Africe, kde vládnou jiní bohové. Mě rodina adoptovala až potom, ale příbuzné, kteří se za sňatkuchtivou dvojicí vydali, stejně čekal šok, když museli přihlížet, jak jiného z mých strýčků v aréně zabíjí lev. To se dokonce i mezi mými nejbližšími pokládá za výlet za hranice všedních dnů. Všichni pak byli vděční za svatební recepci, díky níž dokázali myslet na něco jiného než na jeho křik, přestože při hostině Claudii očividně hryzalo svědomí, že si nevzala Quinta. Svatební tradice by se nicméně měly dodržovat a vůbec, nic se přece nevyrovná pohledu na mladounevěstu mučenou obrovskými pochybnostmi, že?

Jak Marcus Valerius Aviola, tak Mucia Lucilia ovšem byli ve zralém věku, a tak podle všeho věděli, do čeho jdou. Strachu určitě mnohonezažili, s výjimkou děsivých posledních chvil. Jejich svatba se naprosto ve všech ohledech řídila tradicemi, včetně toho, že se konala, jak se patří: v červnu. Zemřeli při druhé společné noci. Já jsem do jejich bytu dorazila až za týden. Mezitím proběhly pohřby jich obou a byt naneštěstí někdo nechal uklidit. Dávám přednost tomu, když si místo činu můžuprohlédnout i s krví nebo se zmuchlanými prostěradly stále in situ.

Manlius Faustus mě na Esquilinus doprovodil, stále pevně odhodlán najít pro mne ubytování. Představovala jsem si pokoj nad lokálem některé z hospod: v anonymitě, někde blízko, kde ve dne vládne klid, když si chci pročítat poznámky, kde je jídlo příhodně po ruce a kam večer přijde hodně lidí, takže budu v bezpečí. Můj paličatý zaměstnavatel to viděl jinak.

27


Zřejmě si myslel, že tam budu popíjet laciné víno a balit chlapy. Hm,

tohle jsou tradiční obavy Římanů, pokud jde o chování žen, a on mě ještě

tak dlouho nezná. Ujistila jsem ho, že na lov mužů vyrážím nejraději za

střízliva.

Pak z něj vypadla hotová perla: budu bydlet přímo v srdci pátrání, v domě Aviolových, v jejich pokoji pro hosty. „Takže chrám ani nebude muset platit činži? Ach, ti lakomci! Fauste! Opravdu myslíš, že je moudré zůstávat tam, kde byla spáchána tak krutá vražda?“

„Dromo bude každou noc spát na rohoži před tvými dveřmi.“

„Edile, toho mě ušetři!“

Právě Droma si Faustus bere s sebou do města. Pokud vím, Faustův strýc zpravidla na trhu s otroky pořizuje lepší exempláře, proto jsemodhadla, že ten pako ho nejspíš zklamal, a tak se ho zbavil: daroval hoedilovi, který se jeví jako překvapivě poslušný synovec.

Chlapec byl asi šestnáctiletý, podsaditý, nabručený, a páchl. Ve městě s tolika lázněmi, z nichž mnohé jsou zadarmo dokonce i pro otroky, Dromo určitě smrdí naschvál. Mizerné hygienické návyky rozhodněneodkoukal od svého pána. Jak čistě náhodou vím, Faustus je vždyvymydlený a zblízka voní čistotou. „Můžeš ho používat jako poslíčka, Albie. Někdo mi každý den musí nosit tvoje hlášení.“

„Kdo říká, že ti je budu posílat?“

„Já.“

Při našem prvním společném případu jsme se oba bavili tím, jak se on coby úředník snažil hrát roli přísného dohlížitele a já se proti tomubouřila. Teď jsem mu tak dlouho zírala do očí, dokud nesklonil hlavu jako poslušný pes, i když se při tom pousmál.

Poradila jsem mu, aby se usmíval častěji. „Vypadáš hned docela knakousnutí.“ Snažil se tvářit jakoby nic, ale málem se začervenal. Je legrace si z něj utahovat, i když mám podezření, že nikdo jiný to nedělá. Faustus žije léta bez manželky a podle toho mála, co vím o strýci, s nímž bydlí, o jeho jediném známém příbuzném, Tullius není ten typ.

Samozřejmě edil má právo dostávat zprávy o postupu vyšetřování. To k mé práci běžně patří. „Každý den“ je asi trochu moc často, ale nejsem hloupá; dokud vraha nedopadneme, chci, aby někdo jiný měl informace

28


o tom, co právě podnikám. Faustus dobře ví, že mu to nedává právo o mé

práci rozhodovat.

Anebo si to možná myslí. Však se brzy dozví, jak je tomu doopravdy. Dlouhá procházka z Aventinu potvrdila, že Řím vskutku stojí na sedmi pahorcích, což je krajně nepraktické. Tři, Quirinalis, Viminalis aEsquilinus, mají příkré svahy a jejich rovnoběžné hřebeny vévodí severnímpartiím města, takže vám stojí v cestě, kdykoli si chcete někam vyrazit. Ten nejvýchodnější, Esquilinus, leží převážně za historickým opevněním,takzvanou Serviovou hradbou, která shlíží na oblast kdysi nezdravou a s mnoha hřbitovy, i když některé její části byly v době docela nedávné odvodněny a přišly do módy. Smetánka římské společnosti se tak usadila v těsné blízkosti obydlí chudiny a dílen obtěžujících okolí.

Na městské straně starého nábřeží se nachází Zlatý dům, oblíbené místo šílence Nerona, jehož areál kdysi zabíral nejen plochu Fora Romana, ale sahal ještě dál. Dole, při úpatí Esquilinu, stojí chrám bohyně Minervylékařství; na jeho vrcholu je Liviin trh, pojmenovaný po císařovně, která v této oblasti také nechala postavit elegantní portikus s celou řadouvodotrysků a nevídaně bujně rostoucím keřem vinné révy, jehož šlahouny pokryly všechny zdi. Liviin trh leží u Esquilinské brány, pod jejímžobloukem vstupuje do města hlavní silnice z kdysi problematickéhopředměstí zvaného Subura.

Právě zde, v ulici Clivus Suburanus, jsme s Faustem našli Aviolův byt. Kde Aviola vlastně bydlel, jsme se museli zeptat hned několikrát, neboť v té čtvrti nebyl kdovíjak známý. Faustus se to snažil zjistit nenápadně, ale pak jsem nad jeho metodou zlomila hůl, zamířila jsem do hospody a zmínila se o loupeži a úmrtích; všichni klevetiví číšníci se nám ihned hnali ukázat, kde ke zločinu došlo.

Byl to nenápadný dům s několika krámky v přízemí, mezi nimiž stoupá schodiště do horních pater. Jak je v Římě běžné, rozlehlou stavbu uvnitř rozdělili na co možná největší počet lukrativních částí podle toho, kolik nájemců se podařilo najít. Nejlepší byt zabíral většinu přízemí, včetněuzavřeného dvora. Již několik let ho měl pronajatý Valerius Aviola – a podle mého odhadu za drahé peníze. Sem si po svatbě přivedl novomanželku.

29


Tady zemřeli dřív, než vášeň měla šanci se vytratit nebo mohly pominout

ekonomické důvody jejich soužití.

Nejdřív jsme narazili na správce domácnosti, propuštěnce Polycarpa.

Jeho vzhled napovídal, že pochází z některé země kdesi na východě,

a strniště mu sahalo od brady až po lícní kosti, jako by se právě vrátil

z pouště. Přesto mluvil slušnou latinou a už si stihl osvojit všechnyřímské mýty o mužské nadřazenosti. Mě ignoroval, zato s dokonalouzdvořilostí poslouchal Fausta, který mu vysvětloval, o jakou úřední záležitost

se jedná; poté propuštěnec ochotně souhlasil, že se v bytě můžu dočasně

ubytovat.

Ukázal Faustovi pokoj. Na dobrém místě, hned vpravo od hlavního vchodu. Přes edilovo rameno jsem viděla noblesní fresky a na podlazemozaiku s geometrickým vzorem, ale nábytku tam bylo poskrovnu. Pouze postel, vedle ní stolička pod nohy a pak už jen prázdná skříň. Nežádám výzdobu z květinových girland, ovšem aspoň nočník by přišel vhod.

„Našimi hosty jsou vysoce postavení lidé, kteří si byt zpravidlapohodlně za řizují vlastními věcmi,“ vysvětlil Polycarpus, přičemž všechny poznámky vytrvale adresoval Faustovi. „Mám pro dámu najít několik kusů nábytku...?“

„Neobtěžuj se,“ vypěnila jsem.

Toho propuštěnce jsem vyslýchat nehodlala, tedy aspoň dokud se tam bude zdržovat Faustus. Polycarpovi jsem sdělila, že ho chci vidět nazítří hned po ránu, abychom důkladně rozebrali, co se přesně stalo a kdo byl v bytě, když k vraždě došlo. Fausta jsem odtamtud vyhnala při první vhodné příležitosti a potom jsem se začala seznamovat s prostředím.

Dokonce ještě před tím, než se edil rozloučil, mi připadalo, že v bytě panuje nezvyklé ticho. Po jeho odchodu připomínal hrobku.

Velmi příjemné. Usadila jsem se na posteli, abych si přečetla seznam uprchlých otroků, který mi Faustus dal. Inkoust na papyru. Úhledné písmo. Až později mi dojde, že ačkoli edil pochází z domu, kde mají spoustu otroků a sluhů, napsal ho sám, i když se také mohl obrátit na veřejné písaře ve svém úřadu.

30


Sympatické. Tuze se mi zamlouvá, když muž věnuje pozornost mým

osobním potřebám.

U těch, kteří vyhledali útočiště v Cereřině chrámu, vypsal jména, věk, pohlaví a povolání.

Amethystus, přibližně 50 let, práce všeho druhu

Daphnus, 18 let, obsluha u stolu

Phaedrus, 24 let, nosič nosítek a dveřník

Nicostratus, 28 let, nosič nosítek a dveřník

Chrysodorus, přibližně 40 let, filozof

Melander, 20 let, písař

Olympe, 15 let, hudebnice

Diomedes, 47 let, zahradník

Amaranta, 29 let, komorná Mucie Lucilie

Libycus, 36 let, komorník Valeria Avioly Vida, onen příslovečný zahradník mezi nimi nechybí. Ale já mám stejně radši jinou hlášku. Za vším hledej ženu.

Říkala jsem si, jestli patnáctiletá Olympe nosí nákotníky a má nezbedné oči. V mém otci kastaněty vždycky vzbuzují podezření, ale většina mužů v Římě se s nadšením zapojuje do hovoru o cizinkách, jejichž úkolem je bavit hosty. Moje matka upozorňuje, že k tomu, abyste dobře hráli na lyru, plné poprsí není nutné; vlastně je tomu právě naopak. Příliš bujné tvary jsou hře na překážku. Ještě jsem o tom dumala, když se Polycarpus objevil znovu. Evidentně z pouhé zvědavosti, třebaže tvrdil, že mi musí vysvětlit, jak to zařídil s mým stravováním: v kuchyni nikdo není, takže tácy s obědem a večeří mi nechá nosit z blízkého thermopolia. Pověděla jsem mu, aby se sobědem neobtěžoval, protože nikdy nevím, kdy kde budu; například jednoho dne určitě budu muset zajít do Cereřina chrámu vyslechnout uprchlé otroky. Polycarpus řekl, že můžu večeřet ve svém pokoji nebo na zahradě, pokud jí dám přednost.

Proč v kuchyni nikdo není? Kuchaře a otroky, kteří myjí nádobí, poslal

31


Valerius Aviola do Kampánie, aby vše uchystali v letní vile, a na dobu, po

kterou s manželkou zůstal v Římě, si vypůjčil otroky od přítele, což je

mezi mohovitými běžná laskavost. Cizí otroci se ještě toho večera vrátili

domů, takže do vražd se pravděpodobně nezapletli; mohli ovšem lupičům

sdělit podrobnosti o stříbrném nádobí.

„Tys je na vlastní oči viděl odcházet?“

„Všechny jsem při tom přepočítal. Opatrnosti není nikdy nazbyt.“

Přesně tak. Právě z toho důvodu jsem si Polycarpa důkladně prohlédla a dala jsem si záležet, aby si toho všiml. Byl to typický případ: myslel si, že je něco zvláštního, ale to si fandil. V Římě jsou celé zástupypropuštěných otroků a někteří jsou skutečně talentovaní. Jiní, a to se týká právě jeho, o sobě jenom mají přehnaně vysoké mínění.

Snažil se odhadnout, koho má před sebou. Faustus mě představil jako „profesionálního vyšetřovatele, který mu pravidelně pomáhá“. Zanormálních okolností zdůrazňuji svou nezávislost, ale s tímhle jsem se smířila. Potřebovala jsem, aby bylo jasné, že mám právo dávat lidem rozkazy.

Polycarpus před sebou viděl ženu bezmála třicetiletou, vysokou a štíh - lou, s neproniknutelným výrazem ve tváři. Viděla jsem, že lidi posuzuje jenom podle vzhledu. Tuhle chybu dělá kdekdo. Já se snažím proniknout hlouběji, a právě proto jsem dobrý informátor.

Oblékla jsem se nenápadně, i když mé šaty a stolu dole zdobily barevné okraje. Nechyběl mi snubní prsten a běžné náušnice. Vzhledem k tomu, že mě čekala práce, jsem neměla nic za pasem tam, kde zahálčivé matrony nosí manikúru a klíče; zato jsem si přes rameno přehodila šikovnou kabelu, v níž se skrývá tabulka na poznámky, drobné a nabroušený nůž.Polycarus viděl tmavé vlasy v prostém uzlu na zátylku. Boty se šňůrkami, vekterých se dobře chodí. Vše praktické, ale nic, co by na ulici budilo pozornost.

„Žádná služka?“ zeptal se propuštěnec. Měl na mysli ženský doprovod; Dromo se pro účely doprovodu nepočítá. Polycarpus mě vyhodnotil jako osobu ne zcela úctyhodnou, což je teoreticky správné. Pozorovala jsem, jak mu hlavou prochází myšlenka, jestli si to nemá vyložit jako výzvu, aby si ke mně něco dovolil.

„Dotkni se mě, a je po tobě!“ podotkla jsem klidně. Naději bez lítosti zadusil; nebude mi dělat problémy, a když, tak ne velké. Jsme v Římě. Je

32


muž. Musí se podle toho chovat. „Vyřiďme jednu věc hned, Polycarpe.

Kdes byl, když k tomu útoku došlo?“

Předstíral, že je tou otázkou uražen (znovu čistě ze zásady), a potom sebejistě prohlásil: „Po večeři jsem odešel domů.“

„Kde bydlíš?“

„V malém bytě nahoře. Tady v domě.“

„Možná se tam budu muset podívat... Kdo ti může odchod dosvědčit?“

„Moji lidé, a všichni tady.“ Alibi měl chatrné, protože každý, o kom se zmíní, bude předpojatý, a navíc toho člověka mohl uplatit. Nijak jsem to nekomentovala. K tomu tématu se vrátím později, jestli to bude třeba.

„I když jsi propuštěný, pořád pracuješ pro původního majitele?“

„Aviola zjistil, že se beze mě neobejde. Dál plním povinnosti jako správce jeho domácnosti.“

„Jak dlouho?“

„Pět let.“

„Platil ti?“

„Dost, abych z toho vyžil. Odstěhoval jsem se; mám vlastní pokoje; manželku a děti. Docházím sem každý den.“

Získal právo bydlet někde jinde. Stal se z něj občan, i když o žádný úřad se ucházet nemůže; všichni jeho potomci však budou mít plná občanská práva. Podařilo se mu nedávat příliš najevo, jak je na to hrdý, jenom chtěl, abych věděla, že vede normální život, může přicházet a odcházet. Má vlastní byt, ženu a děti narozené na svobodě.

„Pocházejí z této domácnosti nějací další propuštěnci?“

„Ano, ale všichni odjeli pracovat na pánův majetek na venkově.“

Přišel čas vzít si na mušku zločin. „Takže, Polycarpe! Kdy a jak ses o té tragédii dověděl?“

„Nevím proč, ale tehdy večer jsem prostě měl takový divný pocit, a tak jsem se vrátil dolů.“

„Nikdo pro tebe nepřišel?“

„Byli by přišli. Ale já jsem se objevil hned po tom, co to pozdviženízačalo.“

„Zloději už byli pryč?“

„Nebylo po nich ani stopy. To já zavolal vigily.“ Polycarpovi záleželo

33


na tom, abych to věděla. Protože na členy domácnosti automaticky padlo

podezření, chtěl se předvést jako osoba, která dodržuje zákony.

„Došel jsi pro vigily sám?“

„Zůstal jsem tady a dohlížel jsem, aby se nikdo ničeho nedotkl...“ Teď vypadal zdolaně, jako člověk, který si vybavuje hrůzné zážitky. Usoudila jsem, že to nepředstírá, ale rozhodla jsem se nedělat předčasné závěry. „Poslal jsem tam jednoho otroka.“

Zeptala jsem se kterého, ale on byl zřejmě stále příliš v šoku, než aby

mi odpověděl. Budu mít příležitost zeptat se přímo jich. Ukázala jsem

rukou na seznam. „O otrocích v chrámu mám tyhle podrobnosti. Uprchli

všichni? Nezbyl tady v bytě někdo?“

„Myla,“ odpověděl Polycarpus. „V té době v pokročilém stadiutěhotenství. Těžko mohla utíkat. Dítě porodila za tři dny. Každopádně se asidomnívá, že vzhledem k jejímu stavu ji nikdo podezírat nebude.“

„Myslím, že se postarám, aby to posoudili naši právní poradci.“

Polycarpus zaznamenal můj skeptický tón. „To ji nezachrání?“

„V očích římského zákona? Těžko,“ odpověděla jsem cynicky. „Římské právo nejspíš říká, že plod se měl vydrat z lůna, aby chránil Aviolu a jeho manželku, jelikož byl jejich majetkem... Co tu Myla vlastně dělá?“

„Hm, je to prostě Myla. Žije tady s námi dlouhá léta. Dělá všechno, co je potřeba. Určitě ji uvidíš, jak tu něco kutí. Klidně ji o cokoli požádej.“

„Cože? I když právě porodila?“

„Dohlédl jsem, aby se neprodleně vrátila ke svým povinnostem. Ví, co se od ní čeká. Je verna – narodila se tady v domě.“

„Takže domácím otrokem je i její dítě,“ poznamenala jsem. „Kluk, nebo holka?“ Propuštěnec očividně nevěděl. „Má Myla syna, nebo dceru?“Pokrčil rameny; netušil. „Nemusíš ho zapsat jako nový majetek?“

„To má přece v popisu práce písař,“ namítl Polycarpus dotčeně. „Já jsem správce. Papírů se nikdy ani nedotknu.“

Melander, 20 let, písař, v té době v Cereřině chrámu.

Správce určitě viděl, jak se tvářím, proto se rozhodl odpověď trochurozvést. „Musím vědět, kolik lidí tu pracuje, to ano, a co kdo dovede.Používáme je od raného věku, příležitostně přinesou nějaký ten ručník nebo košík, ale nechci, aby tady rušili a aby se při tom nějaký malý vztekloun

34


přerazil. Proto mě nezajímá nemluvně, které za pár let stejně nejspíš umře.

Pro mě nemá žádnou cenu, dokud neumí pořádně chodit.“

Podotkla jsem, že je to naprosto pochopitelné.

Polycarpus nemohl tušit, že jsem kdysi byla malým dítětem v podobném

domě, kde se ode mne očekávalo, že budu dělat poskoka lidem, kteří se

na mě dívali, jako bych byla zboží. Pokusila jsem se necítit vůči němu po

téhle konverzaci averzi, ale dvakrát jsem se při tom nepřetrhla.

35


5

O

dpoledne poznenáhlu přešlo v soumrak a zase se objevil Dromo.

Kluk, jehož si Faustus před časem odvedl, si teď hvízdal a tlačil před

sebou vysoko naloženou kárku. Můj prázdný pokoj pravděpodobně vedilovi vyvolal pocit viny, a tak jeho otrok přivezl hned několik vymožeností,

které mi měly život usnadnit: věci na psaní, soupravu mis, pohárků, lžic

a naběraček, vše na podnose; dva polštáře a podhlavník s vyšívanýmipotahy; dvě rohože na podlahu; malý odkládací stolek se zakřivenýminohami; tři lampy, olej do nich a pazourek, který slouží jako křesací kámen

(pozorný to muž); dokonce i pohodlné křeslo z proutí. A kyj.

„Cože?“

„Ten je pro mě,“ protestoval Dromo a zbraň mi vyškubl, když jsem ji potěžkávala.

„Na mou obranu?“

Zachichotal se. „Ne! Abych chránil všechny tyhle věci svého pána.Vsadím se, že vím, co je to tu za lidi. On si přímo říká o to, aby mu všechno čmajzli. Na tu kárku se ani nekoukej, musím ji dovézt zpátky.“

Usmála jsem se nad jeho domněnkou, že bych ruční vozík zabrala pro soukromé účely. Jen si to představte... „Můžeš ji vrátit zítra, až tě pošlu za Faustem se zprávou.“

„Doufáš, že na to zapomenu!“

Já věděla jistojistě, že to tak dopadne. Dromo si o sobě myslí, že jepříslovečně chytrý, ale ve skutečnosti k tomu má hodně daleko. Odploužil se do sloupořadí před mým pokojem a začal se tam zabydlovat; rozprostřel si nejlepší rohože, potom kolem rozložil vybrané kameninové nádobí a jako zlatý hřeb výzdoby mu posloužil kyj připomínající falus. Já se zatím motala po pokoji a dělala jsem to, co Dromo pokládá za práci

36


vhodnou pro ženskou, například rozmísťování polštářů. Brzy mě topřestalo bavit.

Vypochodovala jsem ven a právě chtěla začít zkoumat půdorys bytu, když mi přinesli večeři. Dromo ji doručovateli vytrhl z ruky (čímž hodoálil, protože přišel o spropitné) a odvedl mě zpátky do pokoje. Nelíbilo se mu, kam jsem postavila odkládací stolek, proto ho přesunul, mrskl na něj tác, pak moji stoličku postrčil o kus dál, vytáhl misku a lžíci, jen tozařinčelo, a nakonec ještě neochotně přidal ubrousek.

Když jsem zvedla poklopy, ukázalo se studené jídlo: uválený dalamánek s oschlým salátem a k tomu nějaké flekaté ovoce.

„Já se nejspíš budu muset spokojit se zbytky,“ poznamenal Dromo anevraživě si mě změřil.

„A co když nic nezbude?“ nadhodila jsem nevzrušeně.

„Radši by mělo, jinak zůstanu o hladu.“

Bohové, kdo to s ním má vydržet? Právě proto otroky nevlastním. Na nepoživatelnou večeři jsem brzy rezignovala, odnesla jsem ji Dromovi a pak vyrazila na průzkum.

Byt nemohl být souměrný podle osy, protože dům měl na straně do ulice několik krámků. Právě kvůli nim museli vstupní chodbu takprodloužit. Na ni pak navázal prostor, který měl být atriem, ozdobou domu; naneštěstí kvůli bytům ve vyšších patrech nemohl mít otevřenou střechu. Takže tam, kde by se byla nacházela nádržka na shromaždování dešťové vody, stál jenom mramorový stůl: obdélníkový, s těžkými podpěrami na obou koncích. Na něm nic. Nuda. Já bych ho vyhodila a místo něj pořídila nestydatou sochu.

Za zastřešenou chodbou se otevíral dvůr, kam bylo z horních bytů vidět; pohled přes otevřený prostor měl lahodit oku a dělat dojem na významné hosty. Ale v tomto případě na něm nic impozantního nebylo. Příliš malý a holý, bez květin, pouhá omšelá kolonáda, z jejíž levných sloupů se tu a tam odloupl kousek kamene. I dvoru by byla prospěla socha. Možná tu nějaké byly, ale odvezli je do Kampánie (zůstaly zde totiž nízké podstavce, takže to je pravděpodobné).

Vpravo a vlevo od vchodu se nacházely pokoje; ten, který mi přidělili,

37


spolu s dalšími třemi nebo čtyřmi dobrými ložnicemi pro hosty. Všechny

hezké, obrácené do dvora.

Nalevo byly dvě jídelny: letní a zimní. Obě situované na stejnou stranu, takže to pojmenování postrádalo smysl. Jejich skládací dveře se dalyotevřít, aby dovnitř mohl vzduch a přítomným se naskytl výhled do zahrady, kdyby tam ovšem byla. Umínila jsem si, že se sedmačtyřicetiletéhozahradníka Diomeda zeptám, jak vlastně tráví čas, protože zastřihování keřů a tvarování stromů se zaručeně nevěnuje.

Provozním místnostem vyhradili vzdálenou



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist