načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nepovedený pokus - Aneta Špičáková

Nepovedený pokus

Elektronická kniha: Nepovedený pokus
Autor:

  Karin Lárkinová právě ukončila doktorát z psychologie a jen dva měsíce poté přijde dobře oblečený muž s nabídkou, jaká se neodmítá. Nabízí jí práci na přísně ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  52
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Skleněný můstek s.r.o.
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 265
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

  Karin Lárkinová právě ukončila doktorát z psychologie a jen dva měsíce poté přijde dobře oblečený muž s nabídkou, jaká se neodmítá. Nabízí jí práci na přísně utajovaném projektu M na jeho soukromém ostrově v tichomoří. Náplní práce je zkoumat pokusný subjekt ohledně léčiv. Doktorka je však po příletu na ostrov šokována. Nejde tu o žádná léčiva či podpůrné látky, ale vědci tu pracují na čemsi děsivě zakázaném a nezákonném. Žena má povoleno vcházet jen do tzv.

Zařazeno v kategoriích
Aneta Špičáková - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Skleněný můstek s.r.o.

Vítězná 37/58, Karlovy Vary

PSČ 360 09 IČO: 29123062 DIČ: CZ29123062

Aneta Špičáková © 2016

Skleněný můstek s.r.o. © 2016

ISBN 978-80-7534-133-4


OBSAH

Kapitola 1 Subjekt

Kapitola 2 Probuzení

Kapitola 3 Seznámení

Kapitola 4 Pozorování

Kapitola 5 Rozkaz

Kapitola 6 Poplach

Kapitola 7 Tornádo

Kapitola 8 Špión

Kapitola 9 Žlutá zóna

Kapitola 10 Oslava narozenin

Kapitola 11 Pokus

Kapitola 12 Nebezpečný krok

Kapitola 13 Tajemství

Kapitola 14 Netvor

Kapitola 15 Blízko smrti

Kapitola 16 Svědek nehody

Kapitola 17 Sblížení

Kapitola 18 Odhalení

Kapitola 19 Pravda

Kapitola 20 Kapitulace

Kapitola 21 Výbuch

Kapitola 22 Zkáza ostrovaTrovita

Kapitola 23 Nová pravidla, nový život

Kapitola 24 Voodoo


Kapitola 1 Subjekt

Bylo všední odpoledne 6. července.

Hlavní hrdinka celého příběhu právě přišla do své novékanceláře, kterou si před necelým měsícem zařídila.

Pohodlné kožené křeslo stálo ledabyle za mohutným stolem a po pravé straně odpočívala lenoška, na kterou lehávali pacienti.

Karin se pomalu odstrojila, poté posadila k oknu do křesla, v ruce svůj pořadník.

Prstem putovala od shora dolů, po zatím neznámých jménech ve svém diáři.

Mrkla na hodinky. Za chvilku bude devět hodin. Musela sepřiravit.

Urovnala si některé podklady z kartotéky na stůl a posunula svou jmenovku dopředu, aby jí mohl každý vidět, pokud by její jméno svou roztržitostí zapomněl.

Dívka s velkými ambicemi se těšila na dny, kdy si otevře svou psychiatrickou ordinaci. Od mala jí svět citů a duševních zákrutpřitahoval a později se rozhodla zrovna pro toto nelehké avšak zajímavé povolání.

Navíc milovala knihy, kterým dominovala známá smyšlenápostava Hannibala Lectera. I on byl geniální psychiatr.

Velké město na pobřeží se zdálo dostatečně rozmanité propůsobnost rozvíjející se klientely.

Karin si stáhla své po ramena vlnité světlé vlasy do culíku, tak vypadala jako intelektuál, to měli lidé rádi. Hlavně, aby odpovídala své profesi, to se od ní očekávalo a pak následoval patřičný honorář.

Nebylo ani devět hodin, když kdosi tiše zaklepal na prosklené sklo dveří.

„Pojďte dál,“ zavolal dívčí hlas a vyzval neznámého ke vstupu.

Do kanceláře vešel dobře oblečený muž s pevnýmsebevědomým krokem, jež si stále zachovával mladistvý vzhled. Rozhodně to nebyl nervózní třesoucí se člověk, těkající očima po místnosti a bojící se na sebe cokoliv prozradit.

Takové pacienty většinou vídala každý den, patřili kekaždodennímu koloběhu.

On byl jiný. Cítila z něho vnitřní sílu, že by se o ni mohla opřít.

Kdo byl ten muž? Podezření stouplo s jeho gestem napřažené ruky.

„Doktorka Karin Lárkinová?“ zvláštně pronikavé pichlavé oči si ji prohlédly od hlavy až k patě, jako by ji hodnotili.

Vstala a potřesení paže přijala podle slušnosti.

„Ano?“

„Morfeus Giovanni,“ představil se cizinec, „rád bych si s vámi promluvil, slečno Lárkinová, a učinil vám zajímavou nabídku, kterou jistě neodmítnete,“ sdělil muž v klobouku záhadně, jako by to užpovažoval za vyřízenou věc.

Přes to, že psycholožce nedělalo problém odhadnout charakter lidí, zde to bylo nanejvýše obtížné. Člověk před ní, patřil jistojistě k té horní vrstvě.

Zachovala proto klid.

„Je mi líto, pane Giovanni, za pár minut zde mám svéhopacienta a ten...“

„Ten dozajisté počká,“ zdůraznil s uhrančivým úsměvem a klidně jí pokynul, aby se posadila zpátky do židle, sám zůstal stát jako by mu to tu patřilo.

Ten byl tedy drzý, ušklíbla se v duchu. Zvláštní, opravdu jícharakterem připomínal sebevědomého Hannibala, ale předem věděla, že se v něm skrývá něco jiného, než nějaký kanibalismus či jinázávažná úchylka.

I ona si dovolila zevrubnou prohlídku jeho postavy. Na prvnípohled dokonalý elegán a ta vychytralost v očích. Až děsivá. Usedla, jak přikázal.

Netroufla si tomu autoritativnímu hlasu odporovat. PanuWillovi snad nebude vadit pár minut posečkat, uchlácholila se.

Podrobila se tomu záhadnému muži, ač nerada, však o to více dívku napínala nabídka, se kterou přišel.

„Nuže, slečno Lárkinová znáte tohoto muže?“

Giovanni sáhl do vnitřní kapsy svého kabátu a vytáhl staroufotku. Nedal jí plavovlásce do ruky, jen jí držel před Kařinýma očima.

Psychiatrička se přes své brýle zaměřila na několik postavstojících v bílých pláštích vedle sebe. Nic zvláštního.

Nikoho nepoznávala, až na postaršího štíhlého muže s bradkou po straně. Než se však stačila více rozkoukat, schoval muž obrázek zpátky do útrob svého drahého šatstva.

„To je můj otec,“ pozvedla tvář bez jakéhokoliv výrazu.

„Správně,“ přitakal,„pracoval jako důležitý vědec na mémprojektu před několika lety a bohužel při nehodě, jež vám nemohu blíže specifikovat, zemřel,“ konstatoval Giovanni stále s tím zvláštnímďábelským úsměvem na tváři.

„Je to pět let,“ přikývla dívka a mávla rukou, „vlastně jsme ho s matkou mnoho roků neviděly. Nedával o sobě vědět a nepřijížděl ani na vánoce, moc společného jsme toho neměli,“ řekla zcela vážně mladá doktorka naprosto bez emocí.

„Nebuďte tak skromná, má drahá, máte stejně bystrou mysl jako on, o tom není pochyb a proto jsem zde,“ lehce uhodil do podlahy svou vycházkovou holí, „chci vám nabídnout výhodnou práci, která se neodmítá,“ lákal svou oběť. Musela uznat, že opravdu chytře, nejdříve ji naláká na city a pak na ni vybafne nějakou skvělou nabídku. Byla vážně zvědavá i lehce znechucená, že ji nutí vzpomínat na staré hořké časy, kdy doma den co den, čekala na svého tatínka, který nepřijížděl.

„Skutečně?“ zamrkala překvapeně. Nevěřila by tomu, alecharismatický elegán si získal dívčinu plnou pozornost.

Je jen krátce po škole uvědomila si a tohle by mohla býtzajímavá zkušenost, než sedět v kanceláři. Na to má zbytek života. Alespoň si to poslechne.

„O co přesně se jedná?“

„Chci, abyste šla v otcových stopách, jedná se o tajný vojenský -projekt M- zaměřený na výzkum léků a farmacie. Po vás se žádávytvářet psychologický profil subjektů, na kterých se léky testují. Nicnáročného, to vás ubezpečuji,“ usmíval se.

„Více vám nemohu říci. Má práce je přísně tajná, ale mohlo by to vzbudit váš zájem slečno. Stejně jako ve vašem otci,“ lákal jí.

Dívka se na cizince beze slova dívala skrze obroučky svých brýlí.

Přemýšlela.

Vědec uvnitř říkal ano, poměrně lákavá nabídka stoupla vKařiných očí o to více, že by se mohla dozvědět, co se s otcem kdysi stalo. Okolo tátovi smrti se trousili jen tiché neurčité dohady.

„Musíte mě přesvědčit,“ hrála na mužovu aroganci. Nechtěla se dát tak snadno, aniž by z toho neměla žádnou výhodu a také jizajímalo, kam až je až ochoten zajít.

„Nabízím vám 500 000 dolarů roční plat. Vlastní výzkum ačestné místo v týmu specialistů. Pokud se mi upíšete na dva roky,“Giovanni ji sledoval žraločíma očima.

On mě vážně chtěl!

Přemlouval ji, chtěl ji získat, jinak by už uraženě odešel a navíc pět set tisíc ročně je celé jmění! Nehledě o cenných informacích jaké se jinde nedozví. Bylo rozhodnuto.

„Kam mám přijet?“

„Nikoliv přijet, má drahá, přiletět,“ opravil psychiatričku jemně, „laboratoř je na mém soukromém ostrově Trovita v tichomoří,daleko od pevniny. Budete muset se mnou letět letadlem, jiná možnost není.“

„Ostrov?“ vydechla, netušila, že cizinec vlastní celý ostrov!

Odříznuti od světa.

„Mám rád klid, a výzkum probíhá v utajení, je to perfektnílokace,“ vysvětlil, „pokud tedy souhlasíte, buďte za pět dní na letišti u nástupiště číslo pět pro soukromá letadla. Budu se na vás těšit, slečno Lárkinová.“ pozvedl svůj černý klobouk na znamení rozloučení anonšalantně odešel pryč.

Pokud, by se charisma mohlo krájet, byla by ho plná mísa. Pak by ho Karin rozdala svým pacientům, kteří ho nutně postrádali.

Rozporuplné pocity se dívce uhnízdily v žaludku.

Vše svědčilo o nepopiratelně skvělé nabídce, na druhoustranu už samotná přítomnost pana Giovanniho jí naháněla husí kůži. Rozhodně nepochybovala o pravdě jeho slov, jenže znala lidi natolik dobře, že nevylučovala ani to, že neříká úplnou pravdu, nebo jí cosi zatajuje.

Musela být ostražitá. V tomto světě nezbytnost.

Jisto jistě se nejednalo o náhodu. Vybral si ji záměrně, o tom nepochybovala.

A ani neváhal nabídnout tak vysokou sumu.

Co se dá dělat, nikdo vám hned neřekne všechno. Navíc je to tajné, jak řekl.

Pokud tedy ten boháč spolupracuje s vojenskými silami, kdo ví, co v tom může vězet.

Posunula si brýle více k očím.

Teď teprve mohla o něčem přemýšlet a ani nyní nepochybovala o své zvědavosti.

Udělá to.

Práce ve vlastní kanceláři může dva roky počkat, rozhodla.

A je to tady.

Na letišti čekalo malé soukromé letadlo pro nejméně deset osob. Karin nemusela čekat dlouho, sám majitel se ukázal téměř ihned.

Giovanni ženu uvítal a i s kufry pomohl na palubu, což bylo sice gentlemanské gesto, ale v jiné situaci by tím raději pověřil nějakého stevarda, který tu bohužel nebyl.

Luxusní interiér a kožená sedadla slibovala pohodlný odpočinek. Dokonce po vzlétnutí byl doktorce nabídnut alkohol, ten věru od svého hostitele vděčně přijala. Měla totiž z létání strach.

Její nový zaměstnavatel se choval v mezích přívětivosti,neustále vyprávěl své zážitky. Bohužel k její smůle se o ostrově nezmínil ani slovem.

Stále však neztrácela naději. Už tak Kařina zvědavost přetékala jako vroucí omáčka z hrnce.

Poté jí strčil do rukou několik hustě popsaných papírů s pracovní smlouvou.

Vše si podrobně přečetla, ale ani zde se nedalo dočíst, co se na tajuplném ostrově skrývá. Musela tedy podepsat nebo se vrátit.

Karin se chytře snažila několikrát vyptávat, bohužel to cizinec pokaždé prokoukl a jen se zasmál její nedočkavosti.

Nakonec podepsala.

Upsala se na celé dva roky se štědrou sumou na konci.

O tři hodiny později, kdy se bílé mraky třpytily na křídlechletounu, začali klesat.

Nepříjemný pocit závratě se naštěstí brzy vytratil, přesto nehty zarývala do sedadla, na kterém seděla.

Přilepená dívčina tvář viděla skrze okénko ostrov velký asi jako celý New York hrající všemi barvami, přesto převládala sytě zelená. Několik obrovských budov tvořily celý komplex s ještě větší kulatou halou uprostřed toho všeho, dál už ostrov pokrývala jen bujnávegetace a písečné pláže nezkrotné přírody.

„Malý, dokonalý ráj,“ podotkl pyšně muž, když viděl její reakci.

Úžasný pohled, to musela uznat.

Jen ta celá romantická scenérie postrádala vojenské vzezření, žádná auta, zbraně, vojáci, pokud prve mluvil o něčem takovém,nebylo po ničem takovém ani památky.

Nic.

„Líbí se vám Trovita?“ zajímal se zaměstnavatel nevzrušeně.

„Je úchvatný,“ vyhrkla plavovláska s pohledem na bělostnou pláž a jasně průzračné moře.

Za několik minut letadlo dosedlo na malou ranvej a poté dvojice vystoupila.

Doktorce celé tělo najednou ovanulo tropické horko, slunceblahodárně hřálo a vydatně pálilo do pokožky i přes oblečení, zatímco vdechovala vzduch s vůní kokosu a soli.

Omámeně se nadechla. Bylo to moc dokonalé, aby to bylapravda, a přesto to vše stálo přímo před ní jako na dlani.

„Tudy,“ pokynul Giovanni rukou směrem k vybetonované cestě mezi pískem vedoucí přímo k jedné z obřích budov v pozadí.

„Moje kufry!“ Otočila se Karin zpět, vědoma si svézapomnětlivosti.

„Nebojte se, o vše je již postaráno. Zavazadla vám odnesou do vašeho pokoje,“ pokračoval dál bez ohlédnutí muž, na kterého o pár metrů dál čekal o poznání mladší, důležitě vyhlížející. Něco si spěšně řekli a než si ho stačila blíže prohlédnout, zase někam odspěchal.

Majitel ostrova znovu pokynul rukou a vyrazili vpřed.

„Dovolte, abych vás nyní seznámil s komplexem a provedl vás. Pochybuji však o tom, že si hned zapamatujete, co kde leží, to jepochopitelné,“ pokývl znalecky.

„Jistě jste Karin zvědavá, jak to tu celé vzniklo,“ začal nadutě vyprávět, „tedy, tento úžasný ostrov jsem zasvětil výzkumu a vědě, něčemu zvláštnímu, k čemu se ještě brzy dostaneme,“ provázel dívku ve žlutých šatech zatím všedními místnosti. Spolu navštívili kuchyň, jídelnu, luxusní ubikace, tělocvičnu a jiné vymoženosti moderní doby.

„Celý můj geniální plán vychází naprosto skvěle, však uvidíte. Laboratoře se začali stavět v roce 1980 a po celých dvacet let probíhá výzkum nepřetržitým tempem se 100% výsledky!“ chvástal se elegán.

Dále se spojovací chodbou přesunuli k prvnímu ze střežených komplexů označeným zelenou barvou. Celé to připomínalo dokonalý betonový čtverec s rovnou střechou.

„Zde je zapotřebí čipu. Až přijdeme do mé kanceláře, už na vás čeká vlastní karta,“ tu svojí nechal projet čtečkou a těžké dveře se sami otevřely dokořán a vpustili návštěvníky dovnitř.

„Je zde 7 pavilonů, jak jste si již stačila všimnout, každá sepovažuje za samostatnou jednotku, označenou barvami: zelená, žlutá, bílá, fialová, červená, modrá a černá zóna. V každém se pracuje na jiném výzkumu kmenových buněk ale vcelku si je to dosti podobné,“ nadhodil věcně průvodce.

„Vy, budete pracovat v Černé zóně. Tedy již s hotovýmsubjektem, který čeká jen na vaše ohodnocení, slečno Lárkinová.“

„Experimentuje se zde na zvířatech?“ zeptala se psychiatrička jdoucí po ředitelově boku chodbou opatřenou několika stejnýmidveřmi. Ty bílé stěna kolem na Karin působili nemocničním dojmem a ke všemu ten pach dezinfekce nebyl moc příjemný.

„Ano,“ potvrdil Giovanni bez vytáček a prudce zastavil, aby jivýmluvně pohlédl do očí, „ale jaký by to byl pokrok, bez nutného rizika a pokusu. Každé léky se nejdříve testují na nižších formách života, není to trestné. Jak jinak by doktoři vynalezli vakcíny na mnoho zákeřných těžkých nemocí?“ chytře jí vymluvil nevyslovenou námitku. On byl vskutku silná osobnost, z toho měla lehce obavy, takový lidé většinou neberou na nikoho ohled, ale to neznamená, že si nechá všechno líbit.

Měl však pravdu, uvědomila si. Alespoň jednal na rovinu.

Moderní medicína se doslova opírala na pokusech se zvířaty, tak to je a jiné to zřejmě nebude.

„Takže tu jde o farmacii a její účinky na lidi a já mám posoudit, zda jsou po použití duševně v pořádku?“ pokusila se slečna Lárkinová dovtípit.

„Ano i ne,“ ušklíbl se Giovanni tím svým žraločím pousmáním, ze kterého měla husí kůži, „bereme různé zakázky z celého světa.Výzkum trvá měsíce i roky, avšak výsledky stojí za to. Například vZeleném komplexu, zkoušíme nové robotické implantáty, jež by se mohli v budoucnu vyrábět a následně využívat po celém světě. Jedná se o dlouhodobé testy s tkání, nervy a léčivy a i když jsme teprve vpolovině, nevzdáváme se ani po několika nezdarech, protože víme, že to jednou prostě fungovat bude,“ nepřipouštěl si jinou možnost.

Znělo to slibně, jenže jak mu mohla věřit, když jí do žádnéhopokoje ani laboratoře nevzal? Stále procházeli jen chodbami, ale nikam nesměla nahlédnout.

Je to vůbec pravda? Nebo ji vodí za nos?

Vše uzavřené, skryté před jejíma očima kam nemohlanakouknout, jak se má přesvědčit? Musela tedy jen slepě věřit, nebo doufat.

Pomalu procházeli dalšími stanovišti a občas bylo možné zahlédnout doktory v bílých pláštích a vědce se vzorky ploužící seprostory komplexu jako duchové.

Nakonec se venku vyhnuly několika budovám, kam ji aninezavedl a rovnou přikročil k té poslední.

„Zde je Černá zóna.“

Další velké dveře, tentokrát s černým pruhem protínající obě poloviny.

„Tady je mé nejcennější dílo ze všech. Proto jste tu. Tak tady je můj výtvor,“ prohlásil ředitel s neskonalou pýchou v hlase a v Karin to probudilo zatím největší zvědavost.

„Celých třicet let, toto je základ, srdce ostrova.“

Čtečka souhlasně zapípala a dveře se otevřely.

Aniž by měla Karin alespoň nějaké tušení, o čem to vlastněmluví, vedl dívku dovnitř. Prošli chodbou, jak jinak než natřenou nasterilně bílou, ze které už se ji točila hlava. Prošli kolem čtyř dveříznačených čísly, až se zastavili u posledních, za nimiž se skrývalo to, čeho si její zaměstnavatel nejvíce cenil.

„Již filozof Nietzsche před více než sto lety řekl, že Bůh je mrtev. Nezůstalo po něm nic než prázdná židle. Já jsem toto místo vlastním přičiněním vyplnil,“ dmul se pýchou jako krocan, div nepraskl.

Doktorka byla zvědavá, na co je tak hrdý. Byla ochotna spokojit se s nějakým zázračným lékem na rakovinu, na nevyléčitelnou nemoc nebo nějakým fascinujícím přístrojem, ale to co měla vidět, jišokovalo. A stále to bylo slabé slovo.

„O čem to mluvíte?“ nechápala. Místo odpovědi ji Giovannipoostrčil kupředu ihned, jakmile se otevřely dveře.

Oba se dostali do kulaté velké laboratoře.

Obvod místnosti vyplňovali různé přístroje, obrazovky shodnotami, zdravotní medikamenty a další pomůcky. Nic zvláštního, až na shluk drátů a hadic silných jako mužská paže plazících se po podlaze doprostřed místnosti. Tam stál veliký barel, tyčící se až ke stropu, s průhledným sklem.

Uvnitř naplněný jakousi světle nazelenalou tekutinou, ve které plavalo něco neuvěřitelného.

Co plavalo, spíše se to v tekutině vznášelo a vyplňovalo takvětšinu prostoru.

Ta bytost, či vlastně co to je, v sobě snoubila nepředstavitelný strach se zdánlivou netečností a nepřítomností.

Dívka nasucho polkla.

Nešlo to ignorovat. Bylo to tam.

K nově příchozím se obrátilo několik vědců pracujících vmístnosti, poté zase tiše dělali svou práci.

Dívka o krok polekaně ucouvla, jenže ji ředitel vzal za paži aspolu se přiblížili k tomu zvláštnímu tvorovi.

Přinutil ji dojít přímo k barelu, jež vyzařoval slabé světlo,proudící do tmavé místnosti. Tím ten nasvícený hybrid přitahoval ještě více pozornosti.

Ta bytost vypadá jako exponát naložený v lihu na nějaké katedře vysoké školy s tím rozdílem, že tohle žilo! To byla Kařina prvnímyšlenka, jež se jí dostala na mysl přes překotné bušení srdce.

Dýchá to! Uvědomila si.

Zřetelně pozorovala, jak se mu mělce zvedá hrudník. Dlouhé šlahouny připojené ke kůži té sněhobílé entity, toho nadpozemského stvoření, vedly zpátky přes dno barelu k počítačům vytvářejícímnějaké hodnoty.

Děsilo ji to až do morku kostí.

Zachvěla se a odvrátila pohled.

Zrůda.

Mutant? Hybrid nebo mimozemšťan? Je nebezpečný?Primitivní? Nebo neškodný?

Sama náhle zjistila, že se nemůže ani hnout, jako by bylaochrnutá, tak na ni celé tohle překvapení zapůsobilo. Očima těkala po tom neznámém vetřelci, že ani zprvu nevnímala hlas vedle sebe.

„Teď již nelze couvnout, děvče! Odtud nevede jiná cesta zpátky než vzduchem! Není důvod mít z čehokoliv strach,“ chlácholil jistvořitel té zrůdy, ke které zbožně hleděl. Jistě vycítil, jaké má žena, kterou právě přivedl, obavy.

Otázkou bylo, kdo by neměl?

„Pane bože, co to je?“ vydechla v posvátné hrůze a obdivusoučasně, jako by právě viděla Satana, kterého popisovala sama Bible. Dokonce se to bála vyslovit i nahlas, aby to neprobudila.

Dlouhou dobu na to upírala své oči přes skla brýlí, snažíc se to psychicky vstřebat a dokonce i pochopit. Vše se to vymykalojakémukoliv chápání, pokud...

„Říkal jste, že děláte pokusy na zvířatech a ne že...“

Okamžitě setřásla Giovanniho ruku ze své paže, za kterou ji stále držel, jako by si nebyl jistý, že nevezme vyplašeně do zaječích.

„Že stvořím jedinečnou bytost, jaké není na světě rovno? To je můj odvěký sen. S ním dobudu svět, neumíte si ani představit, jaké má schopnosti. Směsice lidské a zvířecí DNA snoubící se v dokonalou inteligentní entitu,“ ředitel rozpřáhl ruce k barelu jako by ho chtělláskyplně obejmout.

V tu chvíli mladé doktorce došla ta pravá hrůza.

Stvořit něco takového je nelidské, zrůdné, ohavné, i když to představuje pro lidstvo neuvěřitelný pokrok.

V žádném případě si neuměla představit být s tím zavřená vjedné místnosti, až se to probudí. Teď bude muset. PODEPSALA TO!

Už jen myšlenka na to ji naháněla husí kůži a převracela obsah žaludku, hrozící co chvíli katastrofou.

„Jste blázen!“ obvinila muže se vším odhodláním, co jí zbylo.

Slyšíc zvýšený hlas, se k oběma příchozím několik hlavpracovníků znovu otočilo. Karin to však bylo jedno, ten škrobený chlap jipodvedl! Měla tu zkoumat pacienty užívající nové léky, ne nějaké křížené monstrum, jehož psychika mohla být značně narušená!

Uvědomoval si vůbec ten nadutec, co se může stát?

Zahrávat si s přírodou si koleduje o malér, vždyť je to zakázané! Proto tedy provádí ty své zvrhlé pokusy tajně, zaštítěné vojenskými silami?

Takovéto jednání rozhodně nebylo fér a ona si to nenechá líbit.

Byla doslova naštvaná jako sopka před výbuchem a znechucená touhle zradou a ochromená vnitřním děsem.

Nadechla se k prudké odpovědi, ale on jí vzal všechnyargumenty z rukou.

„Blázen? Považujete za blázna vědu, slečno Lárkinová?Obviňujete snad Edisona, že vynalezl žárovku? Kde bychom se bez něhoocitli? Místo toho by lidé stále jen seděli u ohně jako neandrtálci a hřáli se jeden o druhého. Bez Nikoly Tesly by žádná žena nevěděla co je to sporák a televize. Bez Charlese Darwina a jeho evoluční teorie by mé dílo nemohlo nikdy vzniknout, nebo Abraham Michelson a jeho brýle, bez kterých byste neviděla absolutně nic,“ ukázal na mě prstem,„takto bych mohl pokračovat až do večera. Opravdu si myslíte, že bezvývoje máme šanci pokročit do dalšího věku?“ zamračil se na ni až měla chuť couvnout, tak velká síla se v něm skrývala. Takové odhodlání.

„Všechno je pokrok a průlom ve vědě, já se jen snažím o něco fascinujícího. Něco co ještě nikdo nedokázal. Odsuzujete mě jenproto, že nám dostatek prostředků a odvahu stvořit něco, o čem senikomu nesnilo?“ ředitel společnosti se obrátil zpátky ke svémuvznášejícímu se božskému výtvoru.

“Krása, dokonalost, inteligence a síla. To všechno se snoubí v tomto jedinečném těle. Představuji vám Maduru, slečno Lárkinová -projekt M-“.

Kapitola 2 Probuzení

Madura, bytost lidská, zvířecí nebo mimozemská. Takovéexperimenty jsou v rozporu proti vší etice a zákonům jakéhokoliv státu na světě. Všichni vědci to vědí a řídí se tím, tady to však vypadalo, jako když si toto pravidlo překroutili k obrazu svému. Přesto se tu ta hrůzná bytost tiše vznáší v tom fosforujícím roztoku.

Karin cítila, že nadechnout se jí dělá větší potíže, než přizávěrečné zkoušce na vysoké škole, kdy usilovala o to nejlepší hodnocení svých lektorů.

To co měla před očima, vidělo jen několik málo lidí a ona mohla být ráda, že může být mezi nimi. Jenže nebyla, docela dobře by se takové zkušenosti vyhnula kilometrovým obloukem.

Přesto subjekt, jen metr a půl na dosah, vyzařoval chladný, až ledový klid před bouří.

„Snad nemáte strach?“ vysmál se ředitel dívčině mlčení.

„Mám,“ potvrdila slabošsky a snažila se ze všech sil uklidnit.

V tom jediném slově Karin přiznala veškeré pocity, jež se v ní právě prali a ty se shlukly do jediné. STRACH, hrůza z toho neznáma, z toho co lidé neznají a ani nechtějí znát.

Rozhodně to není pes, který vás může JEN pokousat. Stvoření před jejíma očima bylo lehce shrbené, aby se tak to rozložité tělo do barelu vešlo. Štíhlé paže, křížem položené na ramenou jako mumie na věčném odpočinku, zakončené třemi prsty, vyhlížely zvláštně od těch lidských pěti.

Ke všemu by si troufala odhadnout k celkové konstrukci těla, že po narovnání do plné výšky musí měřit přes dva metry. Úplný obr.

Spící netvor, protože označení – spící Růženka- se k tomu moc nehodilo.

Karin se zachvěla a bála se i nadechnout.

S možností se detailně podívat, studovala to hladké bílé tělo bez jediného chloupku, či možná to srst byla, ale tak jemná, že se tonedalo rozeznat, aniž by na něho člověk sáhl. Z hlavy mu vyrůstali asi patnáct centimetrů dlouhé dva tupé rohy, nebo výčnělky potažené tou samou bílou kůží. Tvář se lehce podobala kočce s lidskými ostrými rysy. Všechno jemné, vyhlazené bez vrásek. Pohled níže ukazovallidskou, ne moc statnou hruď, ukrytou pod překříženými pažemi, jak už bylo řečeno. Spodní část těla se honosila velkými silnými, vyvinutými stehny. Protažená lýtka dávala tušit, že Madura musí být skvělý běžec, snad i lovec, odhadovala. Vypadalo to na prodloužené nártní kosti, stejně jako u psa či vlka. To definovalo velkou obratnost a mrštnost, i chodidlo stejně jako paže byli zakončené též třemi prsty.

Pokud by to byl muž řekněme, že sehnat na něho boty by bylo opravdu nanejvýše obtížné.

„Co je to?“ Karin se lehce zmateně naklonila ke straně, zaujata jinou částí jeho těla.

Až nyní si pozorovatelka všimla, že se vzadu cosi lehce míhá, jak přístroj uvnitř čerpá roztok dovnitř a ven, voda tím pádem lehce s něčím pohybovala.

„To je ocas.“

Doktorce Lárkinové padl zrak na tu silnou věc, jež vyrůstala... No nebudeme to více rozebírat. Fascinující tmavě fialový hladký ocas, zužující se do tenka a lehce rozšiřující na konci, vytvářel oválnou kapsli podobnou fazoli. Nic podobného nikdy neviděla.

Tento kus přebytečné části těla se vznášel až k hornímu víkubarelu a i tam se musel lehce zkroutit, aby se tam vešel.

Nahánělo to strach.

Tělo toho úctyhodného tvora se zdálo jaksi uhlazené, tajemné a nic tomu neubírala ta hrůzostrašná výška.

Nikde nebyla znát nedokonalost, ač se to vymykalo všemkonvencím i vědě, přesto se tu vznášel jedinečný tvor hodný obdivu.

Vše napovídalo tomu, že si s ní její bujná představivost hraje, tohle přeci nemohlo být možné, absurdní, bláznivé, bytostpřipomínala všechno možné jen ne člověka nebo zvíře, něco napůl, nebo ani jedno z toho.

„J...já, já...Ne to nejde. Musím odmítnout. Tohle nemohu dělat. Končím!“

Probrala se psychiatrička ze svého šoku a zjistila, jak se jí dohlasu stále více vtírá panika prosycená děsem. Tohle nemůže dělat, je to proti jejímu přesvědčení.

Co když to zabilo jejího otce? Zbaví se to i jí?

Myšlenky se stávaly stále více reálnějšími a troufalejšími a ona je nedokázala nijak potlačit. Prostě se objevovali jako Silvestrovský ohňostroj, jedna rachejtle za druhou vybuchovala v její hlavě se stále hrůznějšími představami.

„Nechcete se podílet na novém jedinečném výtvoru moderní medicíny, doktorko? Nezapomeňte, že jste podepsala smlouvu. Jste moje,“ srazil její chabé výmluvy Giovanni svými tvrdými slovy k zemi, vyhlížel jaksi nebezpečně.

Asi nebyl zvyklí, aby mu někdo odporoval.

„Jste moje na celé dva roky, nezapomínejte. Jediné řešení, jak se odtud můžete dostat je letadlem. To neodletí, pokud nedám rozkaz a jestli ráda plavete, můžete to zkusit, troufnete si plácat rukama 183 kilometrů zpátky do San Francisca?“

Boháčův zlý úsměv napovídal, jak je to bizarní. Vysmíval se jí. Ano bylo to naprostá blbost a on si to dobře uvědomoval, nehodlal se jí vzdát za žádnou cenu, ale proč?

„Vy jste se zbláznil! Chcete mě tu držet proti mé vůli?“ vykřikla bezmocně a dala si ruce odvážně v bok. Vytáčel ji víc a víc a i onazvyšovala svůj soprán, aby dala průchod vší nespravedlnosti, jakou na ní napáchal.

Bastard.

Při zvýšeném tónu jejího hlasu se to prozatím nehybné stvoření lehce pohnulo. Nešlo si toho nevšimnout, to trhnutí se dalo srovnat, jako když někomu vykřiknete za zády a on se lekne. V dívce by se v ten moment krve nedořezal.

Náhle se na ní upíraly dvě ty nejpodivnější oči na světě.

Tam, kde každý člověk měl bělmo, se u Madury zbarvilo to černa a samotné panenky se pyšnily zlatou až oranžovou barvou sluneční erupce.

Dost děsivé na to, aby o krok ucouvla do bezpečnějšívzdálenosti očekávajíc to nejhorší.

„Být vámi, jsem trochu tišší, doktorko. Madura je citlivý a vnímá věci trochu jinak, než my,“ varoval psycholožku Morfeus Giovanni jako by káral malé dítě.

Se zadrženým dechem Karin sledovala, jak se netvorovi dračí oči opětovně zavřely do nehybného klidu.

„To je samec?“ odtušila z Morfeových slov, jakmile byla schopná promluvit.

„Ano, dokonalý prototyp mužského pokolení. Jistě se vám bude spolu dobře spolupracovat,“ obdařil doktorku proradnýmvychytralým úsměvem.

Ten chlap byl strašný! Nesnášela ho!

Neměla na výběr? To jí chtěl naznačit?

Doktorku mrazilo v zádech. Ten nepříjemný pocit přejížděl od shora dolů po páteři jako by vás čert škodolibě lechtal ledově zmrzlým peříčkem po holé kůži.

Zaměstnavatel si natolik jistý svou nadřazeností klidněpokračoval: „musíte však počkat ještě několik hodin, než se Madurovo tělo zregeneruje a dostane patřičné živiny,“ pokývl k muži v bílém plášti opodál.

„Pak po vás chci, abyste začala s pozorováním. Nechceme z něho přeci mít neovladatelnou zrůdu, že? Zvláště vám, která s ním budete v neustálém kontaktu, by se to nevyplatilo. Nyní pojďte do mé kanceláře, hlavní objekt svého zkoumání jste již viděla.“

Muž věnoval svému dokonalému výtvoru poslední pohled,otočil se na podpatku a odváděl zdrcenou psychiatričku pryč z laboratoře.

Spolu s kartou byly plavovlásce dána pravidla. Jinými slovy,nespočet pouček a pravidel tohoto zařízení, dokonce měla omezenýpřístup na různá stanoviště. Mohla jen do Zeleného komplexu a Černé zóny s dalšími výhodami pohybovat se po ostrově, pláži, ubikaci aspolečných místností.

Jak jí řekl, i ostatní doktoři neměli přístup do všech komplexů, nebyla tedy sama.

Dalším ze zákazů se stal mobilní telefon a fotoaparát. Přísnětajné, sdělil ženě ředitel tohoto místa hrůzy, opírající se do svéhohonosného křesla v kanceláři s výhledem na tropický ráj za svými zády.

„Pokud budete mít potřebu si s někým promluvit, jsou tuurčené telefony v centru, samozřejmě monitorované, je to nezbytnéopatření, jelikož se zde jedná o choulostivá témata.“

„Děkuji.“ Doktorka s kyselým výrazem přišoupla svůj telefon po stole k tomu nafoukanci, nezapomněla ho i probodnout pohledem.

„Je to jen nutné opatření slečno. Vše je tu sterilní, takžedostanete patřičné oblečení pro výkon své práce a dokumenty, jež vám budou k dobru, nic víc není potřeba,“ kroutil na srozuměnou hlavou a momentálního rozpoložení svého nového zaměstnance nebral na zřetel. Ani ho to nezajímalo.

„Takže mě tam pošlete beze zbraně a budete čekat, až se na mě nevrhne, jakmile vkročím do místnosti?“

Jak stála, přitiskla hlasitě dlaně ke stolu, dívce docházelatrpělivost. Měla o sebe strach, což jí bylo rozhodně přednější, než nějaký jeho experiment, to dá rozum.

„Pokud to považujete za nutné?“ zaměstnavatelovo husté,černé obočí kontrastující s jeho bílým, až bledým obličejem, se významně nakrčilo vzhůru, jako by se vlastně nic nedělo. Stejně tak jste si mohli představit jezírko plné hladových piraní a on by vám ještě řekl:nebojte se, oni nekoušou, klidně se vykoupejte.

Naprosto ignoroval všechna nebezpečí, to Karin jen víc dráždilo.

Má vstoupit do arény k nevyzpytatelné zrůdě! Nejde přeciprodávat zmrzlinu!

„Ujišťuji vás však, že to nebude nutné. Madura je zcela pod naší kontrolou a vychován k poslušnosti. Není třeba se bát. Bohuželpalné ani sečné zbraně nedostanete, bude vám muset stačit jen taser účinkující na jeden metr. Radím vám, použít ho jen v té nejnutnější situaci,“ varoval Morfeus a sejmul si z hlavy klobouk, poté jej položil na stůl.

„A ty dokumenty?“ ptala se Karin stále s jistou nervozitou anetrpělivostí.

„Jistě, tady.“

Giovanni vyndal z jedné zásuvky svého stolu tmavě šedousložku s několika listy uvnitř, „je to udělané speciálně pro vás. Jistéinformace jsou vám samozřejmě zatajeny, mějte to na paměti.“ Sebejistý muž pošoupl Karin dokumenty po stole, stejně jako ona předtím svůj mobil.

„Máte tuším tři hodiny na přípravu a nastudování, než bude proces ukončen, čtěte proto pozorně,“ usmíval se.

„A ještě něco. Na nějakou dobu jsem vám přidělil pomocníka, aby vás doprovázel po areálu a zodpovídal vaše otázky. Bohužel já jsem dosti zaneprázdněný žádaný muž a mám na starosti i jinédůležité věci.“

Vůdce celého ostrova vstal. „Nuže, představuji vám vašehospolečníka, kterého nejspíše znáte,“ přešel svou kancelář a pak i vedlejší místnost, kde za stolem seděl onen muž, kterého viděla při příletu na cestě, pak otevřel dveře na chodbu, za nimiž stál nijak nevýraznýmladík s milým úsměvem a očima ukrytými za tlustými brýlemi. Prostě knihomol na první pohled. Hned věděla, co myslí tím znáte.

„Jeff Wilard vám na vše odpoví.“

Ředitel za dvojicí okamžitě zabouchl dveře, aby se vyhnulpříadným námitkám.

„Zdravím tě Karin, dlouho jsme se neviděli,“ zubil se mladík s pláštěm nejméně o dvě čísla větším, než by měl být. Ta vychrtlápostavička doktora se v něm doslova utápěla.

„Co tady děláš?“ nevěřila svým očím a cítila, jak se jí ježí každý vlas na hlavě.

Jeffa potkávala na Yalu a vždy se ten šprt nějakým záhadným způsobem začlenil mezi její přátele. Nakonec se jej zbavila tak, že on se šel věnovat své milované biologii a ona se spíše přiklonila kezkoumání duše místo těla. Obě vědy měli hodně společného, doktoři však člověka zkoumají fyzicky a psychiatři duševně.

Rozhodně však netušila, že ho najde zrovna tady!

Mohlo to být ještě horší?!

Teď není šance se ho zbavit, nepotkat ho tu celé dva roky, to by byl prostě zázrak, ledaže by ho potkala nějaká ošklivá nehoda,pomyslela si škodolibě.

Na druhou stranu, to byl alespoň člověk, kterého tu znala, tedy jen jako známého, ale i to je víc než zůstat cizinkou na neznámém místě. Mohla z Wilarda vytáhnout určité informace, jež by se tu jinak asi nedozvěděla. To stálo za to utrpění.

Ten šprt byl jako houba, informace všemožného druhu do sebe doslova vsakoval díky fotografické paměti, což mu mnohdy trochuzáviděla.

„Pracuji tu a víš co? Když sháněly psychologa, vzpomněl jsem si na tebe. Doporučil jsem tě!“ rozzářil se pyšně, a když se chlubil touradostnou novinou, v tu chvíli by ho nejraději začala škrtit, dokud by mu ty špatně nasazené brýle nespadly. Jen kdyby nedržela tu zatracenou složku v rukou!

V hlavě si vytvořila pomyslný seznam pozdějších aktivit: uškrtit Jeffa, dostat se odsud, nezemřít. Možná trochu promíchá pořadí.

Ani tohle slečnu Lárkinovou moc na duchu nepozvedlo, spíše měla pocit, jako by ji někdo mlátil lopatou a ona se modlila, aby to bylo tak silně, že si to nebude ani pamatovat.

„To je od tebe vážně milé, Jeffe,“ procedila skrze zaťaté zuby.

Tohle je tedy ten důvod? On za to mohl? Hloupá shoda náhod?

JÁ HO ZABIJI!!! Proč musí mít takovou smůlu sakra?

„Půjdeme?“ zeptal se ten natvrdlí poskok, jež nepřátelský tón v hlase své kolegyně nijak nezaregistroval.

„To už jistě víš, budeme pracovat spolu v Černé zóně, není to báječné?“ Jeff se rozplýval jako malé dítě nad sladkým dortem a ona pomyslela, jak by mu ho zarazila do krku.

„To je hezké, nějak jsem to tušila, když jsem tě tu viděla,“přinutila se nevraživě pípnout.

TO JE KONEC!

„Oba budeme na stejném projektu. Já osobně jsem tamnejméně rok a je to úžasné, nepředstavitelné, určitě se ti tam bude líbit. Představím tě ostatním!“ navrhoval rozjařeně.

Karin nemohla pochopit, jak takového magora mohli přijmout.

Vlastně se to pochopit ani nedalo, byl prostě dobrý ve svém oboru, ale jako člověk naprosto strašný! Otravný! Idiot!

Pokud v sobě měl nějaké kouzlo či skrytý potenciál, tak ona ho tedy rozhodně neviděla. Vždy toho cvoka považovala za idiotaslintajícího nad hromadou knih. Proboha, nezavázal by si snad ani tkaničku u boty!

Stačil jeden pohled, aby si potvrdila svoje domněnky, jistěsucháč, ušklíbla se v duchu.

Dokonce jak vidno, neuměl pořádně ani zapnout knoflíky na svém plášti, dívka obrátila oči v sloup.

Blbec.

„Doprovodím tě do tvého pokoje!“ vyhrkl znenadání a celou dobu nezastavitelně vykládal a vykládal, až to nebralo konce.

Starý známý knihomol přišel pro dívku o tři hodiny později, kdy si pročetla vše, co měla k dispozici. Dokonce v pokoji našla už i nově přichystané oblečení a nějaké navíc do zásoby. Vyšla tedy ven vdlouhých kalhotách, bílém speciálním triku s knoflíčky po straně adlouhém plášti, v jehož kapse si nesla svou jedinou zbraň.

Elektrický taser.

„Vyrazíme?“

„Jak to, že nemáš vůbec strach?“ ptala se mladá psychiatrička, zatímco se ubírali cestou ke svému cíli po kamenném chodníčku.

„Myslíš, Madury?“ culil se.

„Je obrovský a vůbec, musím říci, dost mě děsí,“ vydechla Karin s obavami na rtech.

„Neměj strach, nekouše, i když je někdy nesnášenlivý, ale zase za naivního psíka bych ho taky nepovažoval, to bych ho urazil,“ smál se bezelstně Jeff, poklepávajíc si přemýšlivě prstem na rtech.

„Co je vlastně zač? Giovanni říkal, že je mu už třicet let, je to tak?“ pokusila se Karin nenápadně z mladíka vytáhnout něco navíc.

Povedlo se! Zajásala.

„Zhruba tak,“ přikývl. „Je to první projekt zde a vůbecnejfantastičtější nová forma života jakou jsem kdy viděl,“ rozhodil velikánsky rukama, oči mu svítili vzrušením, jak se mohl o své dojmy s někým podělit.

„Je to výsledek mutace lidské a zvířecí DNA. Například ta bílá kůže je výsledkem tuleně, kočkovité šelmy i plaze. Všechnonasvědčuje skvělé odolnosti vůči teplotě i mrazu, a to je jen začátek,“rozpovídal se Jeff.

Nejspíše knihomol nepovažoval za žádné riziko jí cokoliv říci a tím se podělit o své fantastické zpovědi. Prostě naivní mladík s velkou pusou.

Jistě by si s kdejakou drbnou měl co říci.

Dvojice se začlenila mezi doktory v Černém pavilonu. Několik jich sice chybělo, ale Wilard je přesto vřele představil: „Tohle jevedoucí týmu Bill, dále Jimmy, Andrew, Melissa, Shigi, náš oblíbený Japonec Kento a krásná Margaret,“ uzavřel všechny do kruhu.

„Ráda vás poznávám. Jmenuji se Karin Lárkinová a jsem nová posila do vašeho týmu, psychiatr,“ snažila se plavovláska vyhlížetpřívětivě a uvolněně, jenže to moc nešlo. Strach z nadcházejícího setkání se dívce šířil celým tělem a vyvolával občasný třes.

Všichni si postupně podali ruce, zatímco vedli seznamovacírozhovor.

Karin si za zády přítomných povšimla prázdného vypuštěného barelu uprostřed rozlehlé laboratoře. Byla to ta samá co předtím.Nebyl tu.

Kde se skrýval?

Jistě se nemohl jen tak beze všeho procházet po chodbách!

Z toho pomyšlení se doktorce málem zamotala hlava.

Toho pátravého pohledu si všiml menší, štíhlý Japonec. Nic mu zřejmě neušlo.

“Je ve svém pokoji,“ podotkl suše, „zavedu tě tam.“

Ke svému štěstí předběhl Jeffa, jež už se na to doslova třásl.

Mužík si vypůjčil plavovlásku a doktoři se vrátili zpátky ke svým povinnostem.

„Jsou to tamty dveře,“ upozornil stroze, „sám jsem mu radil, aby na vás nic nezkoušel, jste tu nová. Nechci, aby vás nějak vystrašil,“ ubezpečoval novou pracovnici. To však neměl dělat, jelikož jejípodezřívavost zafungovala jako bumerang.

„O čem to mluvíte? Měla bych snad něco vědět?“

„Není třeba, však sama časem zjistíte, co tím myslím, ale radím vám, abyste se Madury nedotýkala. Je na lidi zvyklý, nemá bohužel rád, když se ho někdo dotýká,“ pokynul Kento naproti.

Ještě se ho dotýkat, to tak! Vysmála se tomu v duchu. Takovou hloupost neměla ani v úmyslu. Ještě to tak.

Karin na dobrou radu jen přikývla, „Budu si to pamatovat,“nadechla se a přitiskla si k ňadrům sešit na poznámky.

„Nuže použijte kartu,“ vyzval Japonec slečnu Lárkinovou k akci. Ani nyní mu neuniklo, jak se jí chvěje ruka, když ji natahovala kupředu.

„Nemějte strach, dokáže ho vycítit a pak obrátit proti vám jako kterékoliv jiné zvíře. Taková druhá rada pro začátek,“ vzal doktorčinu třesoucí se ruku a pomohl jí kartu vložit do čtečky. Kento byl takový ten typický představitel svého ostrovního národa, vyzařovala z něho duševní síla a ohleduplnost, avšak cestu přes jeho uzavřenost jste si museli pracně najít a důvěru zasloužit.

„Hodně štěstí.“

Jemný mechanismus pípl a dveře se od sebe rázem oddělily.

Karin vkročila do rozlehlého pokoje ve tvaru obdélníku sčernými stěnami. Jen několik bodových světel kdosi umístil na strop. Toto jediné chabé osvětlení dodávalo místnosti nádech tajemna.

Zvláštní.

To horší však představovaly nulové zábrany, žádná bariéra,žádné sklo, prostě volný přístup. Prostě absolutně nic, co by dotyčného chránilo před útokem.

V jednom rohu stála velká postel, v jiném stůl se židlí, ve třetím našla poházené dětské hračky. Plno hraček, od dřevěných kostek po hlavolamy, panenky a skládačky. Karin napadlo, zda je její pacient na úrovni tříletého dítěte? Vše by tomu nasvědčovalo.

Tak se k němu má chovat? Proč by to tu jinak bylo?

Po pravé straně vedle dveří stála další židle, nejspíše pronávštěvy.

Doktorka opatrně vkročila na nezmapovanou půdu.

Tohle byl asi nejtěžší krok v jejím životě, tváří v tvář strachu.

Blok si tiskla k sobě jako štít, obdobně se tak chránily rytíři před draky.

Jen je škoda, že nemá vidle.

Říše neznámého predátora se rozprostírala všude kolem ačerná barva na stěnách vyzařovala prazvláštní tíseň a prostor ještě více zmenšovala, optický klam.

Nic víc, uklidňovala se.

Spíše čekala nějakou klec, nebo kotec pro velká zvířata, to přeci byl nebo ne? Velké zvíře, nový neznámí tvor ze zkumavky.

To, co však vyzařovalo tu veškerou nejistotu, stálo uprostřed v celé své impozantní výšce zády k ní.

Musel o ní vědět, určitě, jenže mu to bylo asi jedno?

Ve chvíli co se nadechla a otevřela ústa k začátku prvníkonverzace, se Madura pomalu přes rameno podíval směrem k vetřelci.

To monstrum ji probodlo doslova dračím nelítostným pohledem svých oranžových očí.

Zaváhala. Nakonec to přeci jen překonala, co jiného měla dělat.

„Jmenuji se Karin Lárkinová a jsem tvoje nová o...ošetřovatel- ka,“ její slova zněli nerozhodně, téměř cize, vůbec se nepoznávala. Naproti tomu se pokusila situaci alespoň zachránit malým úsměvem.

Zvláštní jak vás vlastní strach donutí koktat.

Titán doktorku bez mrknutí oka pozoroval, poté se to celé bílé tělo otočilo čelem k ní, snad si získala jeho pozornost nebo byl jen zvědavý?

Je to dobrá zpráva nebo špatná?

„Budeme tu spolu zřejmě nějakou dobu spolupracovat, proto bych ti chtěla říci jedno. Nemám v žádném úmyslu ti nějak ubližovat.“

Karin se snažila získat si Madurovu důvěru.

Rozuměl jí vůbec?

Nehýbal se.

Stál tam jako abnormálně veliká socha z kamene, jen tendlouhý silný ocas se mírně míhal vzduchem sem a tam kousek nad zemí. Připomínal ji škorpiona vyčkávajícího k útoku. Ani tohle nebylo zrovna moc pozitivní.

Madura pozoroval svou oběť očima dravce, nepříjemné, až z toho bušilo srdce na poplach.

Vyčkával na tu správnou chvíli?

Plavovláska by nejraději vzala nohy na ramena, zbabělec.

Musela přeci ukázat svou nebojácnost, vzala tedy židli vedle sebe za opěradlo a popošla s ní dopředu, jen však do vzdálenosti,kterou považovala za bezpečnou.

Bohužel slovo bezpečné se stávalo velmi nestabilním.

Nechtěla jej nijak vylekat a tak se posadila potlačujíc v sobě ty nepříjemné pocity, aby tu nezačala běhat dokola a mávat rukama.

Nejmoudřejší bude, začít mluvit pomalu a srozumitelně.

Podle těch plastikových hraček, se bude nacházet intelektem někde u pětiletého, předpokládala.

Stále si v hlavě opakovala slovo KLID!

„Snad ti nebude vadit, když se tu posadím a budu si dělatpoznámky,“ komentovala své kroky. Mezi tím uchopila do ruky tužku a počala psát drobné zápisky.

„Co to?“

Najednou to nešlo, zasekla se uprostřed rozepsaného slova.Neohnula rukou ani propiskou.

Překvapeně zamrkala, ale ani o minutu později se nic nedělo, prostě prsty drželi na kovovém těle tužky jako přilepené a i samotné pero se dotýkalo papíru jako zamrzlé v čase.

Náhle propiska sama od sebe vyletěla z dívčiny ruky mimo její dosah...

Měla už začít panikařit?

Kapitola 3 Seznámení

Co to má znamenat?

Tužka se samovolně vznášela mezi oběma soky.

Nikde žádný vlasec za který by visela, ani necítila mravenčení, jež by naznačovalo nějaké gravitační pole, co to tedy je? Nějaký vtip?

Kouzelnické představení? Kdo si z ní dělal legraci? Právě v tuto chvíli na tom ale nic k smíchu nebylo.

Dělal to on?

Má i nadpřirozené síly? To je hloupost, napomenula se, nictakového není, věda je věda, ta se musela pochopit. Vše se dalo vypočítat řadou rovnic a pokusů.

Nic mezi moderní vědou a nadpřirozenem prostě neexistovalo.

Přesto se tu pero vznášelo bez jakéhokoliv logického vysvětlení.

Karin se podívala na Maduru.

Nespouštěl z ní své oči, těžko říci, kdo z nich dvou tu měl nad kým navrch.

Karin mu musela uznat obrovu fyzickou i psychickou převahu. Nebál se, nic nevykazovalo opak, žádný zrychlený dech, rozšířenézorničky ani třes.

Neměl z ní strach, ač dívku viděl podruhé v životě.

Ona strach rozhodně měla.

A co víc, čelil konfrontaci neústupným odhodláním azatvrzelostí hodným ledovce.

Snad odhadoval čeho je schopna, jenže to samé čekala i ona od něho.

Slečna Lárkinová, přesunula pohled na svou tužku, poté sevymrštila jako had, aby na ní dosáhla, jenže se v ten samý moment pero vzdálilo nejméně o metr dál.

Nyní nebyl pochyb, kdo s předmětem pohybuje.

Hrál si s ní. Zkoušel reakce té lidské samice, která se mu vetřela do útočiště.

Naprosto přesně, jak očekával, udělala přesně to, co se odčlověka čekalo, natáhla se po tužce. Směšně předvídatelné.

Situace se změnila.

Kdo teď zkoumal koho?

Nyní se levitující předmět přesunul na dosah k Madurovi, ten si ho však nevzal, čekal zda se výzkumnice pro předmět vydá až k němu. Odváží se?

Karin se bála.

Kdo by ne, obrovského čehosi co nejde pořádně ani definovat.

Odhodlaně však překonala svůj strach a popošla o několik kroků blíže. Tvorův ostrý nebezpečný pohled vyzýval k opatrnosti, jenže bez pera si nemůže nic poznamenat. Jinou tužku u sebe neměla a zatím to nevypadlo, že by jí ho chtěl dát.

Pro všechny případy má přeci ještě v kapse taser!

Ještě jeden odhodlaný krok, téměř již cítila dech toho stvoření na tváři, zastavila se pět kroků od přímé konfrontace. Nechtěla se jej dotknout, před tím jí naštěstí varoval Kento a ani to nechtěla udělat. To by byla vážně blázen.

„Prosím, vrať mi to,“ žádala Karin hlasem učitelky, kterápromlouvá k prvňáčkovi.

Předmět levitující ve vzduchu se nepohnul ani o milimetr.

Ten spalující oranžový nepřátelský pohled byl naprostozdrcující. Bílá lesklá kůže Madurova těla do sebe nasávala všechnu dobrou energii kolem, měly snad ty černé stěny nějaký hlubší význam?

„Prosím, buď hodný, ty tu tužku přeci nepotřebuješ,“ anishovívavý prosebný hlas nezabral, znovu se tedy natáhla.

Teď už jí musí chytit! Ještě pár centimetrů...

Náhle se ozvalo hlasité KŘUP!

Propiska s kovovou konstrukcí se doslova rozlomila vedví azničené zbytky spadly na zem k jejich nohám.

Taková síla!

Děsivé.

Mělo to znamenat, že ji tu nechce?

Aniž se předmětu vůbec dotkl, ukázal vetřelci, co se stane i jemu, pokud tu bude otravovat. Jednoznačné gesto alfa samce.

Znamenalo to nepřátelský počin? Nelíbí se mu?

To nebylo dobré, žena si to uvědomovala každou buňkou svého těla.

Ač vyděšená tímto zvratem situace, Karin zachovala ledový klid, už jednala s hodně neurotickými dětmi, tohle bude stejné.

Stačí trochu pochopení, promluvit si, naladit se na stejnou vlnu, jak ji to učili ve škole.

Pomalu se odtáhla, jako když couváte před divokou šelmou a zamířila do rohu s hračkami, sehnula se a vytáhla kulatou didaktickou pomůcku, neznala žádné dítě, které by takovou doma nemělo.Jednotlivé tvary kostek se musely vložit do správné zdířky a tak jedinec poznal, co k čemu patří.

Udělala dobře, že sahá na jeho věci? To ji zprvu nenapadlo. Chtěla se mu nějak přiblížit a lepší řešení se nenabízelo.

Madura se otočil za ni a následoval doktorku pohledem stejně jako celou dobu předtím.

Že by zvědavost?

„Co kdybychom si spolu hráli? Hmm? To by nás přeci jenmohlo sblížit, co říkáš?“nutila se do klidného milého tónu, ale mělo to úspěch, jako když právník říká vězni, že ho z toho dostane, zatímco o dva pokoje dál už zahřívali elektrické křeslo.

Nic.

„A co třeba panenky? Nebo autíčka? Co máš raději?“ doktorka se snažila intuitivně nalákat svého pacienta k nějaké činnosti. Bohužel i tento krok se minul účinkem.

Než se však dostala k další otázce, nastala okamžitá změna.

Hračky dívce prudce vyletěly z rukou, doslova jí je cosi vyrvalo z prstů pryč a nechalo je hrůzně levitovat opodál ve vzduchu, jako by na ni měli co chvíli zaútočit.

„Já už si s hračkami nehraji,“ promluvil Madura úsečně, poprvé za celou tu dobu.

Měl hluboký, tichý a přesto vyspělý hlas, jež naznačoval to, že velmi dobře ví, o čem tu celou dobu ta ženská mluví a jemu rozhovor nestojí ani za námahu otevřít ústa k odpovědi.

Šokovaná Karin dostala ledovou sprchu. Stála tam ještězaskočenější než předtím. Nejen že mluvil, ale evidentně ji považoval za tu nejhloupější bytost, kterou viděl a dával to té ženské před sebou pořádně na vědomí.

Podcenila ho. Velká chyba.

Do takového situace by se jistě Hannibal nedostal, co by asiudělal? Přemýšlela.

Nejspíše by pronesl něco duchaplného, ale ona měla v hlavě vygumováno.

Teď se cítila hloupě sama.

Je to trpké ovoce, když vás přechytračí váš objekt zkoumání.

Zatímco se s ním snažila pomalu navázat kontakt, domnívala se, že je primitivní a řídí se jen svými instinkty. Jak právě zjistila, nebyla to pravda.

Celou dobu od začátku si z ní dělal legraci!

„Sedněte si,“ vyzval doktorku vyrovnaným mrazivým hlasemnehybný obr a dětské požární autíčko mladou doktorku dostrkalo zpátky k židli.

Proč si připadá tak hrozně? Co může být horší, než inteligentní monstrum se zvláštními schopnostmi?

Hračka, jež psychiatričku donutila k ústupu, se vzdálila aodporoučela na své původní místo mezi ostatní věci na zemi v rohumístnosti.

„Kdo jste?“ pootevřela bytost svá ústa, ve kterých se dalizahlédnout dva ostré špičáky. Nejspíš pozůstatek šelmovité DNAodhadovala, na klidu to Karin moc nepřidalo.

„Jsem doktorka, mám za úkol tě pozorovat a zkoumat.“

Karin si obezřetně prohlížela Maduru ze svého místa čestného hosta, nic víc tu nebyla, jen obyčejný vetřelec. V pokoji je přechodným návštěvníkem a nepřítelem. Tak se cítila. Možná i kořistí uvědomila si a začala raději myslet na svoje přežití a ignorovat bušící srdce anepravidelný dech.

„Zkoumají mě jiní,“ zazněl nepříliš potěšený hlas a jen na malou chvíli se ty pronikavé dračí oči přesunuly k levému hornímu rohumístnosti, kde se natáčela připevněná průmyslová kamera.

„Já neléčím tělo, ale duši,“ odvětila Karin po pravdě a nervózně si poposedla. Stále nemohla uhodnout, co se tvorovi odehrává vhlavě. Prostě to nešlo. Nedal jí žádný podmět, na jakém by nějakéhodnocení mohla provést, odpovídal na otázky jen striktně, né-li vůbec a moc to o jeho charakteru nevypovídalo.

Alespoň s ní tedy mluvil, i to se považovalo za malé vítězství, pokrok. Bohužel takhle by si mohli hrát celý den a k žádné kloudné informaci by nedošli, dá tomu tedy ještě čas, cesta k cíli je sice trnitá, ale trpělivost přináší růže.

„Duše?“ Madura se zamračil, na čele se mu vyrýsovala hluboká vráska.

„Tvé pocity, myšlenky, nálada, můžeš mi říci všechno,“ snažila se dívka udržet rozhovor co nejdéle.

„Nemám v úmyslu se s vámi dělit o své myšlenky,“ tvrdě přivřel oči, jež se změnily na malé úzké škvírky, až měla plavovláska strach, že to vezme jako nepřátelskou výzvu. Chtěl si své byť nepatrné soukromí nechat pro sebe, ani se nedivila, tady každý věděl co dělá, ale to co si člověk myslí a cítí, zjistit nikdo nemůže.

„Nemusíš se bát, nic nebude použito proti tobě. Přísahám. Vše co si spolu řekneme je naprosto normální, já mám pocity a myšlenky a někdy je lepší se někomu svěřit, nemusíš se vůbec strachovat.“

„Ani tohle?“ v mžiku stál Madura u její židle, nestačila nijakzareagovat.

Stačila k tomu jen milisekunda, aby to své velké těžké tělopřesunul strategicky vpřed a sáhl těmi zvláštními prsty drze do doktorčiny pravé kapsy pláště. Vytáhl z ní černou krátkou zbraň.

Vskutku bystré reflexi, tomu nešlo nijak konkurovat. Tohle se dalo odkoukat snad jen u vymyšlených superhrdinů, on však byl až moc pravý.

„Mám věřit vašim prolhaným slovům? Proč mi tu lžete?“ tvor se hrozivě tyčil nad plavovláskou. Doktorce nestačil dech k odpovědi, jak se intenzivně snažila přitisknout k opěradlu své židle.

Z Madury šel strach. Ten hybrid byl nebezpečný, jak si zprvumyslela, teď jí navíc vzal jedinou pomůcku proti němu!

Opravdu to nabralo až moc rychlý spád a to tu nebyla anipatnáct minut.

„Nelžu, přísahám!“ natáhla bezmocně ruku k uzmuté zbrani, což byla chyba. Stačil však jeden tvrdší stisk jeho silných prstů a taser se v té tříprsté ruce doslova rozdrolil na popel. Dost pozdě na to, aby se Karin stáhla zpět.

Ženina dlaň minula Madurovu pozvednutou ruku, ze které se už sypal jen prach a rozdrcené kousky kovu s plastem, ta sjela po té lesklé bílé hladké kůži.

Jeden jediný dotek v tomto božském stvoření vyvolalprapodivný zmatek a jakýsi obranný mechanismus odhodil nebohé dívčí tělo stranou, aniž by se jí nějak dotkl.

Ještě předtím viděla zblízka jeho oči, ty prozrazovali takový děs, jako když vás útočník pořeže nožem a to se ho jen letmo dotkla.

Psychiatrička prudce narazila zády o protější černou stěnuMadurova pokoje. Vykřikla bolestí a udeřila se zezadu tvrdě do hlavy.

Její tělo se sesunulo na zem v bezvědomí.

Cosi se nad nebohou doktorkou sklánělo.

Všechno se jí zdálo prapodivně šedivé a netečné jako kdyžstojíte za oknem a venku ošklivě prší, téměř jako pokryté neprostupnou mlhou. Hlava bolela, tak bolela, zabodával jí snad někdo do mozku střepy?

Nebyla schopna se ani pohnout jen lehce vnímat.

Možná měla otřes mozku, nebo zlomené všechny kosti v těle. Možná oboje.

Dokonce nadechnout se se podobalo vdechovat žhavou lávu.

Kařin pohled se lehce zaostřil. Ležela na zemi. Perifernímviděním se k ní skláněla bílá skvrna.

Co to jen mohlo být? Je v nebi? Anděl? Ne, tomu bolestneodpovídala, uvědomila si hned. Umírá? To už se zdálo přijatelnější řešení.

Cítila u sebe zvláštní pach. Pak ta bílá věc zmizela a teďpřicházeli hlasy. Rozčílené hlasy.

„Co jsi jí to proboha udělal? Nemohl ses trochu ovládat?“

„To není moje věc,“ zavrčel druhý hlas opovržlivě.

„Že není? Skoro jsi tu ženu zabil, takhle jsem tě neučil schovat se k lidem!“ káral bytost černovlasý Japonec, jež vypadal vedle Madury jako trpaslík.

Ticho.

Obr mlčel, nejspíše uznával své pochybení na rozdíl od svého tvrdého výrazu ve tváři.

„Tohle se příště nebude opakovat, nebo víš, co tě čeká,“varoval jej Kento a hrozil tvorovi prstem, jako by to snad mělo mít nějaký účinek.

Madura cosi zavrčel.

Nerozuměla následným slovům ostré konverzace, jež nadále pokračovala, poněvadž kdosi nemohoucí Karin zvedl a odnášel zpokoje pryč na ošetřovnu.

Jeff, poznala ho matně podle velkých kulatých brýlí.

Ten magor, který neumí rozeznat velrybu od delfína, se ujaltakového Herkulovského úkolu?

Řekli byste to do něho?

Po opětovném vrácení se k životu doktoři nové pacientcezavázali hlavu. Podle diagnózy jde o lehký otřes mozku, prorokovala postarší žena jménem Melissa, která vzhledem připomínala zralou hrušku.

To co se stalo, zřejmě nebylo tak neobvyklé, jenže Karin toho měla právě dost.

Ten divný mutant vytvořený z nějaké zkumavky ji odzbrojil,naadl a vcelku zesměšnil.

Kdo mohl tušit, na jakém stupni vývoje se nachází? Zatracená Giovanniho složka, neobsahovala nic, co by to naznačovalo a kdyžviděla všechny ty hračky....

Dost, už tu nebude! Jak by mohla dopadnout příště?

Třeba nabodnutá na nějaký zákeřný špičatý předmět? Či jípokouše ostrými zuby? Taky by ji mohl umlátit tím pevným ocasem nebo udupat nohama.

Stačil už jen ten pohled, při kterém by se nejraději schovala do nejzazšího koutku své duše.

Mutant.

Černé myšlenky se kupily stále více jedna přes druhou.

Vstala z lehátka, tělo pocítilo hrozný nápor gravitace, jak hlava odporovala a mdloby se také netoulaly daleko, přesto nějakýmzázrakem stála.

Ještě že tu nebyl Jeff, Melissa ho totiž vyhodila, jelikož začal šílet a to Karin na bolavou hlavu opravdu nepomáhalo.

„Doprovodím tě do pokoje, číslo 28 že?“ pomohla Ka



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist