načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nepouštěj se mé ruky – Michel Bussi

Nepouštěj se mé ruky

Elektronická kniha: Nepouštěj se mé ruky
Autor: Michel Bussi

– Napětí, dlouho plánovaná pomsta a vzrušující zvraty. Francouzský thriller ověnčený řadou ocenění. – Slunce, palmy, tyrkysové vody oceánu, ostrov Réunion a mladý pár s šestiletou dcerkou na dokonalé dovolené. Ta se ale brzy změní v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 340
Rozměr: 21 cm
Úprava: 1 mapa
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Dana Melanová
Skupina třídění: Francouzská próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-1123-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Napětí, dlouho plánovaná pomsta a vzrušující zvraty. Francouzský thriller ověnčený řadou ocenění.

Slunce, palmy, tyrkysové vody oceánu, ostrov Réunion a mladý pár s šestiletou dcerkou na dokonalé dovolené. Ta se ale brzy změní v noční můru, když Liane zničehonic zmizí a nechá za sebou jen rozházený pokoj. Její manžel Martial nejprve spolupracuje s policií, ale pak se i s dcerou dává na útěk. Z truchlícího manžela se v očích policie rázem stává hlavní podezřelý a hon na domnělého vraha a únosce dcery začíná.

Zařazeno v kategoriích
Michel Bussi - další tituly autora:
Vážka Vážka
Maminka neříká pravdu Maminka neříká pravdu
 (e-book)
Mama klame Mama klame
Černé lekníny Černé lekníny
 (e-book)
Nikdy nezabudnem Nikdy nezabudnem
Byla prý docela hezká Byla prý docela hezká
 
K elektronické knize "Nepouštěj se mé ruky" doporučujeme také:
 (e-book)
Šestnáctá lež Šestnáctá lež
 (e-book)
Prahu rdousí strach Prahu rdousí strach
 (e-book)
Jíčínské pole mrtvých Jíčínské pole mrtvých
 (e-book)
Žena, která nemohla křičet Žena, která nemohla křičet
 (e-book)
Panský dům 1 Panský dům 1
 (e-book)
To prší moře To prší moře
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Nepouštěj se mé ruky

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Michel Bussi

Nepouštěj se mé ruky – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Praha 2018

MICHEL

BUSSI ČERNÉ LEKNÍNY

Přeložila Dana Melanová

© Presses de la Cité, un département de Place des Editeurs, 2013

Translation © Dana Melanová, 2018

Cover photography © Pixfiction / Shutterstock.com

Cover photography © rodho / Shutterstock.com

Cover photography © Ninell / Shutterstock.com

Cover photography © pernsanitphoto / Shutterstock.com

Cover photography © ChaiyonS021 / Shutterstock.com

ISBN tištěné verze 978-80-267-1123-0

ISBN e-knihy 978-80-267-1171-1 (1. zveřejnění, 2018) Pro Chloé, už osmnáctiletou

Fé lève lo mort...

(Probudit minulost je nebezpečné. Réunionské přísloví.)

Saint ‑Gilles ‑les ‑Bains, ostrov Réunion

Pátek 29. března 2013

1

Několik mokrých šlápot

15 hodin 1 minuta

„Vyběhnu si na chviličku do pokoje.“

Liane jen utrousí informaci pro dceru a manžela, nečeká na odpověď a  už odbíhá od bazénu, veselá a  rozzářená jako vždy.

Gabin za barem ji nenápadně pozoruje jako správný profesionál. V tomto týdnu je Liane nejkrásnější dívka v hotelu Alamanda. Úplně nejkrásnější... Přesto zrovna nepatří k druhu turistek, na něž Gabin obvykle zírá. Je drobná, hodně štíhlá, skoro žádná prsa, ale má v sobě cosi... je to zkrátka klasa. Dosud má bílou pleť, možná s ostrůvkem drobných pih na spodní části zad, těsně nad zlatavě smaragdovými plavkami. Její malý zadek se vzdaluje, měkce se houpe jako zelené ovoce kolébané větrem. Jako by bosá dívka lehce našlapovala po trávníku, a  nezlomila přitom ani stéblo. Gabin ji sleduje pohledem až k patiu za bílými plátěnými lehátky, kde ji napůl zakryje tenký kmínek palmy. Takhle ji zahlédl naposledy, takhle to také řekne kapitánce Purviové; nenápadně shodila vršek plavek, byla to prchavá sexy vidina – nahá záda a bílé ňadro s půlkou bradavky –, a obtočila si kolem těla velkou plážovou osušku. 15 hodin 3 minuty

Naivo v recepci za mahagonovým stolem oplácí Lianě její vlhký úsměv.

„Dobrý den, slečno...“

Ona projde zaplněnou halou mezi stojanem s pohlednicemi a věšákem, který je přecpaný parey a květovanými košilemi. Ze světlých vlasů jí kape voda na osušku upevněnou nad hrudníkem. Naivovi se líbí její pěkná ramena bez ramínek, holá a bílá. Dívka kráčí kupředu pomalu, aby neuklouzla, je bosa. Normálně je to zakázané, ale Naivo tady není proto, aby byl protivný na turisty. Voda stéká čúrkem podél dívčiných nohou. O vteřinu později zmizela u výtahu a zůstalo tu po ní jenom několik mokrých skvrn. Jako Amélie Poulainová, když se rozplývá v  slzách, pomyslel si Naivo v  tuto chvilku. Neví proč. A bude si to myslet stále. Celé hodiny a noci bude trápit paměť. Dívka se v pravém slova smyslu vypařila. Ale neodváží se to říct policajtům. Není si jistý, zda poldové takové věci chápou. 15 hodin 4 minuty

Lianu pohltí výtahová kabina. Druhé poschodí. Výtah vystoupá do ráje a nabídne nekonečný výhled prosklenými stěnami chodby na bazén a potom přímo na jih, na pláž Ermitage. Táhlý zlatistý půlměsíc, utopený v tichomořských přesličnících, jako by se rozkládal donekonečna, omývaný nesmělými vlnami laguny, které v dálce s hukotem usměrňuje hráz z korálů.

„Dávejte bacha, je to mokré!“ křičí Eve -Marie směrem k výtahu, ještě než pozná, kdo z něj vystoupí.

Eve -Marie se ušklíbne. Je to ta blondýna z  osmatřicítky! Samozřejmě bosa. Dívka v osušce pokorně předstírá nesmělost a zmatek, přesně takhle musí člověk jednat s pomocným personálem. Jde po špičkách a při stěně, dobrý metr od kbelíku a hadru, a stále se omlouvá.

„To nic,“ bručí Eve -Marie s mopem v ruce. „Jen běžte, já to po vás přetřu.“

„Opravdu je mi to líto...“

„No jo,“ komentuje to Eve -Marie spíš pro sebe.

Bloncka kroutí zadkem a cupitá po špičkách jako balerína, asi se bojí, že uklouzne. Spíš má nakročeno ke krasobruslení než ke sboristce z  opery, uvažuje Eve -Marie. Takový trojitý axel ve 30 stupních pod tropickou oblohou, to by byl vrchol! Před uklízeččinýma očima se kráska vyhne poslednímu smyku a  zastaví se před svým apartmá číslo 38. Zasune klíč do zámku, vstoupí a zmizí.

Zůstanou po ní jen mokré šlápoty na dokonale čisté podlaze. Už usychají, jako by studená dlažba vdechla poslední stopy po dívce, tedy po jejích nohou. Něco jako pohyblivé písky high -tech, napadne Evu -Marii. Vzdychne, je sama v obrovské prosklené chodbě. Ještě jí zbývá utřít prach z obrazů, ze stěn, z akvarelů představujících Hauts de La Réunion, réunionské výšiny, ostrůvky, prales, nejkrásnější kouty ostrova, kam turisté nikdy nevkročí. S okny a s chodbou toho zbývá na celé odpoledne ještě dost. Obvykle je v jejím poschodí po siestě klid. Nikdo nechodí nahoru, všichni jsou u bazénu nebo v laguně. Kromě té pěkné holky...

Eve -Marie váhá, jestli má přetřít mopem dívčiny stopy. Stejně půjde za dvě vteřiny zase zpátky v nové podprsence, protože v té první se tak dobře neopálila.

2

Mocné vlnobití

15 hodin 31 minut

Rodin ví, jak krotit vlny.

Jen očima.

Na rozdíl od toho, co si myslí ochmelkové z přístavu v Saint-Gilles, to ani zdaleka není snadné. Vyžaduje to čas. A trpělivost. A taky lstivost. Nesmí se nechat vyrušit jako třeba teď tím bouchnutím dveří auta za ním. Nikdy se nedívat na zem, jen na horizont.

Oceán je pro cvoky. Jednou v mládí zašel Rodin do muzea. Tedy do něčeho podobného muzeu. Na severu Francie poblíž Paříže stál dům jakéhosi starce, který se celý den koukal na odlesky slunce ve vodě, ani ne na vlny, jenom na lekníny. V  zemi, kde je pořád chladno a  obloha je tak nízko, že si na ni člověk může skoro sáhnout, sotva se probudí. To bylo jedinkrát, kdy Rodin opustil ostrov! A  neměl chuť si to zopakovat. V  muzeu vedle domu visely obrazy, krajiny, zá pady slunce, šedá obloha, místy i moře. Ty nejpůsobivější měřily dva krát tři metry. Procházel tam dav lidí, hlavně ženy, staré ženy, schopné prostát před jedním obrazem celé hodiny.

Podivné.

Ještě pořád slyší za zády ta dvířka auta. Podle sluchu odhaduje směr a vzdálenost: asi přístavní parkoviště, třicet metrů od hráze, kde sedí na skále. Určitě turista, který si myslí, že zachytí fotoaparátem vlny, stejně jako rybář, co doufá, že vytáhne rybu, sotva nahodí prut. Pitomci...

Znovu si vybaví toho vousatého blázna. Malíři jsou vlastně jako on, snaží se zachytit světlo, vlny, pohyb. Ale proč se ještě zahlcovat plátny a štětci? Stačí přece sednout si tváří k moři a dívat se. Dobře ví, že lidé z ostrova ho považují za cvoka, když tady celý den sedí a zírá na obzor. Není o nic větší cvok než ty stařeny před obrazem. Dokonce je menší cvok. Podívaná je zdarma. Jako by mu ji poskytoval geniální a štědrý malíř tam nahoře.

Přidušený křik naruší ticho za ním. Jakési sténání. Turistovi asi není dobře...

Rodin se neobrátí! Aby pochopil moře, aby zachytil jeho rytmus, nesmí se ani pohnout. I dýchat musí úsporně. Vlny jsou jako plaché veverky, pohnete se a  utečou... Dívka na místním pracovním úřadu se ho vyptávala, jakou práci hledá, jaké má schopnosti, znalosti, jak se chce začlenit. Vysvětlil jí, že umí hovořit s vlnami, poznávat je, krotit. Také se vážně dívky otázal, jaké povolání by mohl s touto schopností vykonávat. Možná něco ve výzkumu? Nebo v kultuře? Lidé se zajímají o  zvláštní věci. Dívala se na něj s  vykulenýma očima, jako by ho podezírala, že si z ní střílí. Byla docela roztomilá, klidně by ji přivedl na molo a předvedl jí vlny. Často to dělá se svými prasynovci. Oni to chápou. Trochu.

Aspoň že tak.

Za jeho zády se ozve výkřik. Tentokrát nejde jen o sténání. Je to jasné volání o pomoc.

Rodin se skoro instinktivně otočí. Každopádně je kouzlo přerušeno, bude trvat celé hodiny, než zase naváže spojení.

Zbledne.

Stačí jen zahlédnout terénní černý vůz 4 × 4. Také stín, zavalitý, spíš širší než delší, oblečený v kurtě, volné haleně, s tváří napůl zakrytou podivnou khaki čepicí. Určitě je to Malbar, obyvatel Réunionu původem z Indie.

Rodin koktá. Když tráví hodně času s  vlnami, nenachází hned slova, potřebuje nějakou chvíli, aby se opět rozmluvil.

„Promiňte... Chtěl...“

Nemůže odtrhnout zrak od nože v mužově ruce, od rudé střenky. Ani gestem nenaznačí, že by měl v úmyslu se bránit. Rád by se ještě jednou obrátil k  moři a  dal sbohem vlnám, světlu, obzoru. To je jediné, po čem v tomto okamžiku touží. Ostatní věci jsou mu fuk. Ale muž mu nedá příležitost.

Rodin ještě zahlédne otevřený kufr auta. Visící kus plátna. Paži, co z něj čouhá. Nějaká...

Všechno se zakymácí.

Jedna ruka ho uchopí za rameno a druhá mu zabodne nůž do srdce.

3

Prázdný pokoj

16 hodin 2 minuty

Slunce nehnutě stojí nad bazénem jako obrovská halogenová žárovka, která je tu zavěšená navěky. Pěkně vyrovnaná řada palem a tropických dřevin s ochlupenými listy za třemi vysokými týkovými stěnami chrání uzavřený prostor před sebemenším závanem větru. Oceán lze tušit podle letu faetonů, ptáků typických pro Réunion, v dálce pak svěžest pasátů. V zahradě hotelu Alamanda je ovšem na čtvercovém trávníku stále stejné vedro a několik turistů před ním prchá do chlorované vody a  pak do zastíněných koutů, kde jsou seřazená lehátka.

„Zajdu se podívat, co dělá Liane.“

Martial doprovodí svá slova posunkem. Opře se rukama o okraj bazénu a vyhoupne se. Gabin vidí, jak se k němu blíží. Nutno říct, že ani Lianin manžel není k zahození, svalnaté nohy, vyrýsované břišní svaly, široká ramena. Typ učitele tělocviku, hasiče nebo příslušníka speciálních policejních oddílů, zkrátka muže, jemuž v práci platí posilovnu. Také je dokonale opálený na rozdíl od manželky s mléčně bílou pletí. Ještě tu nejsou ani týden a on už má kůži jako Kafr, obyvatel ostrova s africkými předky... Krásný Martial má v sobě bezpochyby kapku černé krve, maličký chromozom otrockého předka, pigment, který spí a čeká jen na trochu slunce, aby se probudil a vylezl na povrch, jako jedna modrá kapka curaçaa obarví celý koktejl.

Martial se blíží k  barovému pultu a  Gabin pozoruje, jak mu voda stéká po hladkém hrudníku. Martial a Liane Bellionovi tvoří krásný pár turistů, kteří nicneděláním tráví čas v tropech. Sexy a bohatí. Tím líp pro nás, myslí si Gabin. Vydělávají na tom obě strany. Štěstí bílých zamilovaných bohatých dvojic tvoří základ obchodního úspěchu destinací, jež jsou označovány za ráj.

Jejich byznys...

Martial se u něj zastaví.

„Gabine, šla už moje žena dolů?“

„Ne, lituju, neviděl jsem ji...“

Gabin se podívá na hodiny za sebou. Už je to dobrá hodina, co šla Liane do pokoje. Je si jistý, že by mu neuniklo, kdyby se v jeho zorném poli objevil Lianin malý zadek. Martial se obrátí a přiblíží se na metr k tělům, která se plácají v bazénu.

„Margaux, můžeš pohlídat Sofu? Jdu se kouknout, co tam Liane dělá.“

Gabin si zapamatuje každou drobnost téhle scény, v tu chvíli si to ovšem neuvědomí. Na minutu přesně. Pozici těl ve vodě i těch na lehátcích. Policajti s notesem v ruce se ho budou vyptávat desetkrát. Nikdy si nebude protiřečit.

Margaux se jen napůl otočí k  Martialovi, plave v  bazénu sem tam; Margaux je žena z  druhé dvojice turistů, manželka advokáta Jacquesa, který si právě čte na lehátku. Nebo spí.

„Víte, kapitánko Purviová,“ omluví se Gabin, „za slunečními brýlemi...“

Margaux a Jacques Jourdainovi tvoří méně půvabný pár než Liane a Martial, jsou nejmíň o deset let starší. A také jsou nudnější. On tráví čas u počítače v hale a čte si maily. Ona plave jako o závod v bazénu. Celé kilometry. Vzhledem k tomu, že vzdálenost od jednoho konce k  druhému je dvanáct metrů, urazí poměrně úctyhodný počet délek. Je horší než tenrek, bodlín bezocasý, který žije na ostrově a děti si ho zavírají do skleněných klecí. Jourdainovi si lezou na nervy dokonce i pod tropickým sluncem. Gabin si nedokáže představit, jaké je to s nimi v Paříži...

Sofa je dcera Liany a Martiala. Sofa je vlastně její přezdívka, jmenuje se Josapha. Má nafukovací rukávky a tváří se, že v bazénu opravdu plave. Gabin odhalil tyranskou povahu téhle blondýnečky už první den; holčička se zjevně soustřeďuje jen na to, aby rodičům pokazila dovolenou. V tomto ohledu je to velmi nadané děvče. Něco přes šest let a už znuděná. Kolik Pařížanek v jejím věku okusilo třicetistupňovou vodu ve stínu palem, vidělo svítivé korály a klauny očkaté, drobné barevné rybky, které vám proplouvají mezi prsty u nohou?

Zatímco Gabin uvažuje o rozmazleném holčičím jedináčkovi, Martial vkročil do hotelu. 16 hodin 5 minut

Naivo si připomene jenom záda Martiala Belliona před výtahem. Když Bellion procházel halou, asi se zrovna obrátil, nebo koukal do účtů. Ale nebylo pochyb, byl to on. Stejné plavky, stejná záda, stejné vlasy. Nebude snadné vysvětlit to poldům, ale ano, člověka lze s jistotou poznat zezadu. 16 hodin 6 minut

„To je dobré, klidně jděte!“ křikne Eve -Marie na Martiala, jenž váhá před neposkvrněnou dlažbou. „Je to suché!“

Dokonale čistými skly oken ve druhém patře Martial pohlédne do hotelové zahrady. Sofa sedí sama na kraji bazénu. Margaux ji hlídá pohledem, když při záběru vynoří hlavu z vody. Martial vzdychne a kráčí až k pokoji 38.

Jemně zaklepe na dveře z tmavého dřeva. Čeká. Znovu zaklepe. Po několika vteřinách se otočí a vysvětluje Evě -Marii, která se ho na nic neptá:

„Klíče má moje žena... Asi mě neslyší. Zajdu do recepce, aby mi otevřeli...“

Eve -Marie pokrčí rameny. Je jí to fuk. Podlaha je suchá.

Martial se za chviličku vrátí s Naivem v úloze svatého Petra s obrovským svazkem klíčů, co mu zvoní na zápěstí. Eve-Marie rezignovaně zvedne oči k nebi. Dnes odpoledne je rozhodně na její chodbě mejdan! Naivo je metodický klíčník, už první klíč, který zasune do zámku, otevře dveře pokoje 38.

Martial vstoupí. Naivo zůstane stát na prahu, metr za ním.

Pokoj je prázdný.

Zmatený Martial popojde kupředu.

„Nechápu to. Liane by tu měla být...“

Naivo položí ruku na okraj dveří. Paží mu projede zachvění. Cosi tu nehraje, okamžitě to ucítil. Zatímco Martial pohledem prohledává těch několik málo zákoutí pokoje, Naivo se soustřeďuje na každý detail. Dvojlůžko, jehož fuchsiový přehoz je stočený do koule. Roztroušené šatstvo. Polštáře a dálkový ovladač televize na koberci. Váza z bílého skla převržená na stolečku z ipé. Připomíná to scénu domácího násilí.

Nebo bouřlivého šukání dvou milenců, snaží se Naivo nahlížet na věc pozitivně.

Martial horečně otevře dveře do koupelny.

Nikdo.

Ani v této místnosti, ani jinde. Není tady balkon, žádný prostor, kde by bylo možné se schovat pod postelí, žádná skříň s dveřmi, jen dřevěné police.

Martial si sedl na postel. Vyděšený, ztracený. Přesto mu Naivo kupodivu nevěří. Nebude to umět přesně definovat při rozhovoru s policajty, ale cosi v Bellionově reakci mu připadá nepřirozené. Takže kapitánce Purviové jen popíše scénu: čtyřicetiletý přitažlivý a sebejistý otec rodiny, který se zhroutí jako chlapec, když najde prázdný pokoj. Playboy v plavkách sedí strnule jako socha na posteli. Možná právě tohle mu připadalo surrealistické. Ten kontrast...

Kontrast... a rudé skvrny...

Naivo má skráně zalité potem.

Na povlečení jsou rudé skvrny.

Naivo vyvalí oči. Dalších deset rudých skvrn špiní béžový koberec kolem lůžka, pak u okna, krev je i na záclonách. Mlčí. Vidí už jenom místnost postříkanou krví.

Váhá, neví, jak se zachovat.

Scéna se protahuje, přesto netrvá déle než několik vteřin. Martial mlčky vstal, točí se na místě, přehází hadry na posteli, jako by hledal vysvětlení, slovo, indicii. Naivo cítí nad svým ramenem pohled Eve -Marie. Přiblížila se s hadrem v ruce, aby měla záminku, ten kousek látky má stejnou tyrkysovou barvu jako její šátek.

Martial se zvedne, vrací na polici vázu a konečně promluví dutým hlasem:

„Nechápu to. Liane by měla být tady...“

Naivův pohled se odvrátí k hromádce zmačkaného šatstva, pohozeného u nohy postele. Trika, kraťasy, košile.

Jenom pánské hadry!

Vtom se Naivovi v mozku rozbřeskne a všechny morbidní hypotézy jsou najednou pryč.

Kráska se normálně vypařila...

Tohle může dosvědčit jako znalec. Liane Bellionová má skoro každou hodinu jiné šaty, člověk by řekl, že ke svému letu s Corsair nechala připojit kontejner s hadry, který vyložili v přístavu Pointe des Galets. Přesto není v tomhle zdevastovaném pokoji ani stopa po krajkových kalhotkách, sexy sukni, pareu, přiléhavém tílku nebo po vykrojeném blejzru...

Naivovi se hned lépe dýchá. Zapomene na krev.

„To není možné,“ zaklíná se opět Martial a znovu prohlíží dva metry čtvereční koupelny.

„Pane Bellione,“ hlesne Naivo, „můžu pro vás něco udělat?“

Martial se okamžitě otočí a překotně ze sebe chrlí, jako by si odpověď předem připravil a naučil se ji zpaměti.

„Zavolejte policii! Moje žena by měla být v tomhle pokoji. Před hodinou šla nahoru. A dolů se nevrátila.“

Zabouchne dveře koupelny a naléhá.

„Ano, můžete něco udělat. Přiveďte sem poldy.“

Naivo jako správný profesionál potlačí znepokojení. Povolat do hotelu četníky... Šéf určitě nebude skákat radostí. Od chvíle, kdy se vyskytly případy horečnatého onemocnění chikungunya a zvedly se ceny letenek mezi Paříží a Saint -Denis na více než tisíc eur, není to s turismem na ostrově příliš růžové. A teď navíc těm nemnohým dovolenkářům přivedou k bazénu policajty, kteří podrobí soukromému výslechu každého v hotelu... Ne ne, šéfovi se určitě nebude líbit představa majáčku a sirény. Přesto recepční nemá na vybranou.

„Samozřejmě, pane,“ slyší Naivo vlastní slova. „Jdu dolů a dám vám číslo.“

Střetne se pohledem s očima Evy -Marie, rozumějí si beze slova, potom se naposledy zadívá na Martiala. Ten muž mu připomíná šelmu v  kleci. Studený vzduch proudící z  klimatizace mu rozechvívá každý sval v těle, jako surfařům v Baltském moři.

„Měl byste si vzít něco na sebe, pane.“

Sotva ho poslouchal.

„To... to není normální,“ mumlá ještě Martial Bellion. „Liane měla být tady.“

4

Návrat do Alamandy

17 hodin 7 minut

Kapitánka Aja Purviová se zaklením sešlápne brzdový pedál své Peugeotky 206. Přímo před tunelem Cap de la Ma rianne lemuje jednu ze dvou příbřežních silnic nekonečná řada oranžových kuželů.

Práce na silnici!

Vjezd do tunelu se podobá obrovské černé tlamě, která s nesnesitelnou pomalostí polyká náhrdelník barevných plechů. Peugeotka 206 ujede krokem ještě několik desítek metrů a pak se zastaví za čtyřkolkou, ve stejné úrovni jako červený pick -up.

Aja se podívá na hodiny vedle volantu. Nervy má na pochodu.

Jak dlouho asi pojede osm kilometrů, co ji dělí od hotelu Alamanda? Třicet minut? Hodinu? Víc?

Rozzuřená Aja pozoruje, jak se vlny Indického oceánu rozbíjejí o  skalnatý štít, který se prý podobá profilu Marianny, symbolu Francouzské republiky. No... Aja nikdy neviděla republikánskou ikonu v bloku čediče, který by měli raději vyhodit dynamitem do povětří, než vyházet miliardy na vybudování silnice des Tamarins o několik stovek metrů výše, která hyzdí krajinu a dopravu na ostrově nijak nevyřeší. Jen udržuje místní obyvatele v iluzi, že si můžou stále registrovat nová a nová auta, každý rok o  třicet tisíc víc než loni, až donekonečna. Přesto je nutné uvědomit si jednu věc: Réunion je hora, jež vyrůstá z oceánu. Téměř veškerá populace se tísní na břehu moře a všichni se přemisťují v autech po úzkém, skoro úplně plochém pruhu silnice mezi oceánem a  úpatím sopek. Točí se dokola a jsou při tom stejně svobodní jako protony v cyklotronu. Zpomalovač částic. Obyvatelé ostrova Réunion jsou pokusní králíci.

Aja rezignovaně vypnula motor. Chlápek v pick -upu ve vedlejším pruhu, na sedadle sotva o metr vyšším, se na ni neodbytně dívá. Je to Kafr. Paže vykukující z bílé polokošile mu čouhá z otevřeného okénka na dveře vozu. To Aju také rozčiluje. Kdyby si vzala policejní auto, nebo si aspoň přilepila na peugeotku majáček, projela by příbřežní silnicí za pár minut, vozy by jí uhýbaly z cesty, jako se moře rozestupuje před prorokem, počítaje v to i toho Kafra, který si může ukroutit krk, aby jí dohlédl hlouběji na ňadra... Aja si podvědomě přitáhne košili. Někdy by si kvůli takovým chlápkům nejradši navlékla čádor. Když pro nic jiného, taky aby je naštvala.

No, ve třiceti stupních v čádoru nebo v helmě, přece jen...

Nebo v policajstké čepici...

Ředitel hotelu Alamanda Armand Zuttor tak naléhal... Až moc!

„Buď diskrétní, Ajo, ano? Hlavně nesmíme vyděsit turisty!“

Velký Bílý, v místním jazyce Zoreille, jak se tu od kolonizace přezdívá bohatým přistěhovalcům z pevniny, jí tyká pod záminkou, že ji znal jako malou holku, když chodila s rodiči do Alamandy. Mezi projevem náklonnosti a přezíravostí je někdy velmi tenká hranice a Aja není naivní.

„Je to soukromý případ, chápeš, Ajo, nejde o oficiální vyšetřování. Martial Bellion nechce podávat trestní oznámení, jen se zastavíš a uklidníš ho, pokud jde o jeho ženu, žádám to od tebe jako službu.“

Službu? Inkognito? No dobrá, uvidíme... Jak mu to odmítnout? V turistickém odvětví je zaměstnáno 80 % lidí v Saint-Gilles. V hotelech je to 200 míst... Jen v Alamandě třicet.

Podle Armanda Zuttora není třeba panikařit, jde o banální aféru: dvojice Pařížanů, manželka odejde i se zavazadlem a manžel se octne sám jako blbec u bazénu s šestiletým dítětem v náručí.

„Spíš je to paroháč, co, Ajo? Kdyby se tohle přihodilo jakémukoli kreolovi, dělali bychom si z něj legraci. Dokonce i usedlíkovi z  pevniny. Ale jde o  turistu... Manžel si navíc odmítá připustit, co je naprosto evidentní, že ptáček uletěl z klece. Naléhal, abychom zavolali policii, a to hned... Chápeš?“

Aja chápe. Kapitánka četnictva v  Saint -Paul se sem tedy žene jako hasič při prvním zakašlání sopky Fournaise...

Se sklopenou hlavou v odpolední dopravní špičce. Mrtvý bod, teď už nikdo do tunelu nevjíždí, ani z něj nevyjíždí. Aja vzdychne a nervózně otevře okénko na straně řidiče. Vzduch je těžký, žádný vítr. Vedro, v  jakém by se roztavily pneumatiky.

Nad nehybnou řadou aut se line z  amplionů autorádia v pick -upu melodie segy, typického réunionského tance. Kafr buší v rytmu kreolské hudby do volantu prsty ověšenými prsteny, bezpochyby čeká, že moderátor rádia Freedom rozdrobí kilometry zácpy na ostrově, a aby zvedl místní morálku, prohlásí, že tu neexistují alternativní způsoby dopravy a že jízdní řád není pro ostrov typickou záležitostí.

Aja na sedadle řidiče zvrátí hlavu dozadu. Má sto chutí nechat tu káru stát a dokončit cestu pěšky. Kafr podle všeho na zácpu kašle, možná si jí dokonce užívá. Má tady hudbu, slunce, moře... a holku, kterou může okukovat.

To mu bohatě stačí ke štěstí na celý den... 17 hodin 43 minut

Martial Bellion stojí proti Aje Purviové. Je velice bledý, všimne si kapitánka. To ona se teď vypékala hodinu na slunci se zadkem přilepeným na koženkovém sedadle peugeotky, a  zatím se pořádně potí tenhle turista navzdory klimatizaci v hotelové hale. Jakmile vstoupila, zvedl se z křesílka z plastové imitace rákosu.

„Kapitánka Purviová?“

Ústa měl stále pootevřená, přesně jako exotické rybičky v akváriu za ním, asi aby se mu lépe dýchalo.

„Já... omlouvám se, že jsem vás vyrušil, kapitánko. Chápu, že četníkům se může takové zmizení zdát velmi... banální... Ale... ale jak to říct... Promiňte, kapitánko, hledám vhodná slova... Za tím zdáním... je... je...“

Aja zaujme shovívavý a  vnímavý postoj, zatímco Martial si osušuje mokré čelo cípem rozepnuté košile. V  jedné větě se Bellion dvakrát omluvil. Tenhle provinilý pocit jí připadá zvláštní, tím spíš, že kontrastuje se vzhledem krásného chlapa, jemuž se pod košilí značky Blanc du Nil dokonale rýsují hrudní svaly. Proč se Bellion cítí tak provinile?

Bellion se mohutně nadechne, málem tím zlomí světový rekord v apnoe, a potom vyhrkne:

„Kapitánko, řeknu to jinak, bude to jednodušší. Nejsem hlupák, je mi jasné, že si všichni budou myslet, že mi žena prostě utekla. Samozřejmě... Na ostrově nechybí pokušení. Poslyšte, kapitánko, tohle ale není náš případ... Nikdy by neutekla... bez své dcery... Ne bez...“

Aja najednou přeruší Martialovu váhavou řeč.

„Dobře, pane Bellione. Nemusíte se ospravedlňovat, uděláme všechno, co je v našich silách. Máte štěstí, Armand Zuttor o své hosty pečuje... Tady je četnictvo součástí služeb, které nabízí hotel. Zajišťuje tu bezpečnost, chápete. Budu po vaší ženě pátrat se vší nezbytnou diskrétností, ujišťuju vás...“

„Přejete si, aby...“

Lněná košile se Martialovi potem lepí na kůži. Je úplně průsvitná. Aja se usměje a odvrátí pohled k ostrotlamé zlaté živorodce, která si v akváriu hraje na vůdce bandy. Cosi v chování zpanikařeného turisty ji stále mate.

„Poslyšte, pane Bellione, dnes už je příliš pozdě, ale zítra byste se měl zastavit na stanici v  Saint -Gilles a  oficiálně tam ohlásit manželčino zmizení. Rovněž po vás budeme vyžadovat doklady totožnosti a nějaké administrativní informace. Potom uvidím, co pro vás můžu udělat. Máte manželčinu fotografii?“

„Samozřejmě.“

Podá jí fotku. Aja si pozorně prohlíží dokonalý ovál obličeje Liany Bellionové, vodopád světlých vlasů, drobné bílé zuby. Čistokrevná rasa! Chápe, že takový typ dokáže vzbudit velké touhy v míšenecké laboratoři, jakou je Réunion. Aja sevře rty, zatváří se chápavě.

„Díky, pane Bellione. Armand Zuttor už mi poskytl základní informace o tom, co se stalo. Zůstaňte v hale nebo v hotelové zahradě, dejte si rum nebo pivo, udělá vám to dobře, ale nevracejte se hned do pokoje. Ničeho se nedotýkejte, za pár minut vám předám zprávu.“ 17 hodin 46 minut

Gabin pozoruje Aju, jak obchází bazén a  blíží se k  baru. Kapitánka četnictva rázným gestem položí fotografii na barpult.

„Tak krásné holky v hotelu sis určitě všiml, Gabine, že jo?“

Barman si dá načas, než odpoví. Obvykle pohled klientů, kteří stojí před pultem, zabloudí za něj, směrem k  působivé sbírce rumů, co zabírá tři police v rozkošných lahvích. Rumy jsou barevné jako nápoje lásky v  apatykářově vitríně. Aja se mu však dívá přímo do očí. Rumy jsou jí fuk. Jako většina Zarabů, réunionských muslimů původem z Indie, nepije alkohol. Přesto jí to nabízeli, pro ochutnání, když dospívala a čekala celé hodiny na kraji bazénu na otce a matku. Ještě před tou tragédií.

Aja si Gabina prohlíží, on jí pohled oplácí. Velitelka četnické stanice v Saint -Gilles je na ostrově poměrně vzácná květina. Zarabka, kreolská míšenka. Gabin má dost vyhraněný názor na Zaraby; k míšení u nich dochází zřídka, neradi se dělí o  své geny stejně jako o  své účty v  bankách. Jsou nenápadní a výkonní. Pětadvacet tisíc členů komunity, třináct mešit, žádný nikáb, závoj ani jiný okázalý projev přináležitosti k náboženství... a  vlastní všechny textilní továrny, automobilky a klenotnictví na ostrově!

Aja je Zarabka po otci, po matce kreolka. Může být pokládána za hezkou dívku? Gabin si v  duchu klade otázku. Není snadné na ni odpovědět. Někdy z míšení ras vzejde mistrovské dílo, které vás uchvátí univerzální krásou; ale častěji si příroda testuje své postupy. Což je případ Aji. Dost nezvyklá kombinace dlouhých černých vlasů, modrých mandlových očí, hustého černého obočí, které skoro těsně nad očima srůstá. Hezký potenciál, uzavře úvahy Gabin, ale aby celek působil esteticky, měla by se Aja usmívat. Aspoň občas. Také by to chtělo vidět ji v plavkách. Tak to ani náhodou. Aja pochází z vrchoviny Saint -Paul, z jednoho z temných obydlí na planině Plateau Caillou, poznal ji v collège. Už tehdy se Aja chovala jako ještěrka ve třídě chameleonů. Byla nadaná, takových je jedna ku deseti. Skoro se neopalovala, nikdy si nesmočila nohy ve vodě zálivu, jen dřela, dřela, dřela víc než ostatní. Pak Aja odjela studovat do hlavního města mateřské země jako tolik jiných. Nejdřív právnická fakulta v Panthéon -Assas, potom četnická škola v Bretani v Châteaulin. Studia s vyznamenáním. Na rozdíl od jiných, mimořádně nadaných z ostrova, se sem Aja vrátila. Možná toho teď lituje. Míšenky, které chtějí šplhat po žebříčcích královské administrativy na ostrově, to s  uplatněním vůbec nemají lehké... Pohřbili ji na místní četnické stanici v Saint -Gilles -les -Bains. Jenomže tahle děvenka reaguje citlivě, je ambiciózní, rvavá. Gabin ji viděl při práci, malá ještěrka je schopná vyšplhat hodně vysoko. Touha po pomstě jako doplňková motivace. Francouzi z  mateřské země v  Saint -Denis si přivodí problémy, když ji budou chtít umlčet nadlouho...

Aja mu netrpělivě zamává fotografií před nosem.

„No tak, Gabine!“

„No tak co? Myslím, že jsem neslyšel sirénu, Ajo... Děláš přesčasy načerno?“

„Jak se to vezme... Znáš poldy. Nepohnou zadnicí kvůli kreolce, kterou mlátí manžel. Ale turistka, co si najde milence...“

Gabin se usměje a ukáže přitom všechny bělostné zuby.

„Učíš se diplomacii, Ajo, to je fajn...“

Aja neodpoví, jako by rozvažovala, poté znovu naléhá.

„Tak co víš o té dívce?“

„Skoro nic, zlato. Vždyť víš. Zasadili mě za bar jako přesličník. Jenom jsem tu dívku viděl, jak prošla před lehátky, sundala si plavky, zabalila se do osušky a pak fííí. Zeptej se Naiva v recepci. Nemůžeš ho přehlédnout, je tady nový; Malgaš, co vypadá jako lemur s  kravatou. To on odmykal dveře pokoje Bellionových...“ 17 hodin 51 minut

Aja vstoupí do haly. Ani stopy po Martialu Bellionovi. Určitě se řídí jejími radami, chová se nenápadně, vzdálil se a nechá ji vyšetřovat. Aja se náhle pousměje: Gabin nelhal, v recepci je opravdu lemur! Naivo sedí za recepčním pultem, vystupující hnědé oči jsou jako koule, obličej má porostlý světlými chlupy, hlavu korunuje od jednoho ucha k druhému čepec tuhých šedivých vlasů.

Mohutná lemurská huňatá koule, vnímavá k půvabu světlovlasých žen. Stačí zamávat mu před vypoulenýma očima Lianinou fotkou a proud jeho řeči se nedá zastavit.

„Ano, kapitánko Purviová, viděl jsem, jak jde dnes odpoledne Liane Bellionová nahoru do pokoje. Ano, její manžel pro mě přišel do haly, abych mu otevřel dveře pokoje 38. Jak dlouho potom? Řekl bych tak hodinu. Ten chudák byl pěkně nervózní, skoro vyděšený, byl jen v pantoflích a plavkách. To já jsem, kapitánko, otevřel dveře pokoje 38... Byl tam... jak to říct? Nepořádek. Stopy po zápasu. Nebo bouřlivé manželské siestě, jestli chápete, co tím myslím, kapitánko...“

Jedna z  oříškových koulí zmizela v  houštině obočí barvy pepř a sůl, což u lemurů patrně znamená mrknutí, pomyslela si Aja.

„Jenomže...,“ pokračuje Naivo, „jenomže všechny šaty té dívky zmizely. Můžete mi věřit, mám na to oko. Liane Bellionová se sbalila a vypadla.“

Oko v chlupech se znovu zavřelo, jako by ho překryla tkanina.

„Nejdůležitější není tohle, kapitánko, ale ty stopy... jak to říct...“

Aja přivře oči. Instinktivně cítí, že pokračování se jí nebude líbit. Lemur se ještě víc napřímí.

„Skvrny, které zatraceně připomínaly stopy krve.“

Aja informaci přijme bez mrknutí.

„Půjdeme nahoru, pokud vám to nevadí. Otevřete mi...“

Vyjedou nahoru. Druhé poschodí. Aja klouže pohledem po prosklených stěnách a pozoruje hotelové hosty s koktejly v ruce, jak si povídají kolem bazénu pod rudým nebem; nahá ženská záda, kotoučky kouře, děti, cákající se ve světélkující vodě, kterou podvodní reflektory postupně barví domodra, dočervena a dozelena.

Tropický večer. Nehybný klid. Rajská atmosféra. Armand Zuttor měl pravdu, policejní majáčky by sem vnesly nežádoucí rozruch.

Lemur Naivo točí klíči v ruce a kráčí k pokoji 38. Tváří se jako ošetřovatel v zoo, který za chvilku odevzdaně otevře mříže klece zmizelé gorily.

„Kapitánko, můžu s vámi mluvit?“

Hlas jako by vycházel z neviditelného amplionu. Aja se otočí a spatří starou ženu s mopem v ruce. Kreolka se k ní neslyšně přiblížila z druhého konce chodby a opakuje:

„Jsi přece kapitánka Purviová? Malá Aja. Dcera Laïly a Rahima?“

Aja neví, co ji rozčiluje víc. Zmínka o  jejím dětství z  úst ženy, kterou nepoznává, nebo jednotvárný rytmus uklízeččiných slov. Neurčitě přikývne.

„Často vídám tvoji matku, Ajo,“ pokračuje kreolka. „Na krytém tržišti v  Saint -Paul, skoro obden. Povídáme si o  minulosti jako dvě stařeny.“

Aja se přinutí k úsměvu.

„Poslouchám vás...“

Lemur se nepohnul. Kreolka rovněž ne. Jako by vrostla do země.

„Chci s vámi mluvit o samotě,“ upřesní nakonec.

„Dobře,“ přitaká Aja a obrátí se k Naivovi.

Lemur pohoršeně vyvalí oči, naježí chlupy nad očima a  u  spánků a  jen nerad se vzdálí na konec chodby. Kreolka s mopem jako by hledala slova, Aja pár vteřin počká a potom začne sama.

„Jak dlouho jste tady?“

„Třicet let a šest měsíců, Ajenko...“

Aja vzdychne.

„Mluvím o dnešním odpoledni, paní. Myslím tím, jak dlouho jste tady, na téhle chodbě.“

Eve -Marie se usměje a pomalu se zahledí na hodinky, pak odpoví.

„Čtyři hodiny a třicet minut.“

„To je hodně, ne?“

„Řekněme, že obvykle je v mém poschodí mnohem klidněji...“

Aja si prohlédne podlahu, zdi, obrazy, skleněné stěny, všechno je čisté jako v nemocniční chodbě. Křestní jméno má uklízečka vyšité na plášti.

„Evo -Marie, vypadáte jako rozumná žena, která má ve všem pořádek. Povězte mi přesně, co se dnes odpoledne na vaší chodbě stalo.“

Staré kreolce trvá nekonečně dlouhou dobu, než opře mop o stěnu.

„Dobrá. Naivo a manžel té ženy přišli nahoru kolem 16. ho- diny, aby otevřeli pokoj 38. Pokoj byl prázdný a...“

Eve -Marie si upraví šátek. Zastrká si pod něj kudrnaté vlasy, pramínek po pramínku. Aja se chopí slova, aby zrychlila tempo rozhovoru.

„Evo -Marie, to už víme, Martial Bellion přišel nahoru v 16 hodin. Liane Bellionová dorazila hodinu před ním, tedy kolem 15. hodiny. Zajímá mě, co se stalo mezitím. Jestli jste neopustila tuhle chodbu, určitě jste zahlédla, jak paní Bellionová vychází z pokoje.“

Eve -Marie si všimla na nejbližší tabuli skla neviditelné stopy a hned ji utřela cípem tyrkysového hadru. Trvalo věčnost, než odpověděla:

„Mezi třetí a čtvrtou jsem na chodbě viděla spoustu lidí... Ale tu blondýnu ne...“

To bylo jako rána do týla.

„Jak to?“ skoro zaječí Aja. „Liane Bellionová nevyšla ze svého pokoje?“

Eve -Marie tedy umí vystupňovat napětí, teď si zvolna načtyřikrát skládá hadr. Měla by psát detektivky.

„Manžel šel nahoru.“

„Hodinu nato, o tom vím.“

„Ne, ne hodinu nato, mnohem dřív. Řekla bych, že přišel tak čtvrt hodiny po manželce...“

Další rána klackem. Tentokrát přímo do hrudníku.

„Jste... jste si tím jistá?“

„Ach ano, Ajenko, můžeš mi věřit, nikdo neprojde mou chodbou, abych si ho nevšimla.“

„O tom nepochybuju, Evo -Marie. Pokračujte...“

Eve -Marie se zlomyslně koukne na Naiva. Lemur netrpělivě přešlapuje kolem výtahu. Kreolka trochu ztlumí hlas.

„Vešel do pokoje. Nejdřív jsem si myslela, že si chce dopřát s manželkou pěknou chvilku. Byla siesta, víš, co tím chci říct, Ajenko. Dcerka byla s přáteli dole. Manžel vyšel z pokoje po několika minutách, maximálně po deseti. Přistoupil ke mně. A požádal mě o službu.“

Aja se dívá na svůj odraz v okně. Její modrý pohled se vymývá ve světélkujících odrazech z bazénu o čtyři metry níž.

„Službu?“

Eve -Marie si dopřeje nekonečně dlouhý čas, než se obrátí k vozíku, na němž je velký odpadkový koš, čisticí prostředky a kartáče.

„Ano, o službu. Zeptal se mě, jestli by si mohl vypůjčit můj vozík. Ne tenhle, ten větší, do kterého dávám prádlo, prostěradla, povlečení a ručníky. Byl prázdný. Vjel s ním do pokoje a za dvě minuty zase vyjel a nastoupil do výtahu... pak hop, zmizel. Našla jsem potom svůj vozík dole v suterénu, u parkoviště. Možná ti to připadá trochu podivné, Ajenko... Ale tady hostům nic neodmítneme.“

Kapitánčina horečná ruka se opře o okenní parapet.

„Vozík na prádlo... Řekl vám, z jakého podělaného důvodu ho potřebuje?“

„Víš, Ajenko, tady ani neklademe hostům otázky. Réunionské přísloví říká: Jazyk nemá kosti, musíme si dávat pozor na pusu...“

Aja se kousne do rtů.

„Přišel ještě někdo jiný? Nebo vyšel? Do chodby nebo z ní, během odpoledne?“

„Nikdo! Můžeš mi věřit, Ajo. Ta kráska z osmatřicítky z pokoje nikdy nevyšla.“

Proč by Evě -Marii nevěřila?

„Ten... váš vozík na prádlo. Jak... jak je velký?“

Eve -Marie uvažuje.

„Abys měla představu, je na něm napsáno, že uveze osmdesát kilo prádla. Vím, proč se ptáš, Ajo. Mezi námi, překvapilo by mě, kdyby ta blondýnka vážila o moc víc než polovinu.“

Zatímco se pohled Evy -Marie stáčí k dalším neviditelným stopám prachu, Aja se zadívá do hotelové zahrady. Rozpráví tam maximálně dvacet osob; všichni popíjejí a čekají na západ slunce. Aja zahlédne pod lucernou Martiala Belliona, jak sedí na vysoké barové židli. Na kolenou má šestiletou holčičku.

Jeho žena nikdy nevyšla z pokoje.

Naivo mluvil o stopách zápasu v apartmá. O krvavých skvrnách.

Uklidňující hypotéza o milostném dobrodružství krásné ženy významně potemněla...

Lemur si očividně všiml, že rozhovor skončil, blíží se chodbou s klíči v ruce. Aja bude muset vysvětlit jemu i řediteli hotelu, že program se změnil. Armandu Zuttorovi se to nebude líbit... Je dost pravděpodobné, že věci rozházené po poko- ji 38 jsou usvědčující předměty zločinu. Aja sklopí oči a podívá se na hodinky. Ideální bude, když sejmou otisky prstů, odeberou vzorky krve, DNA a provedou všechno ostatní, co vyžaduje policejní protokol. Ještě dnes večer.

Musí ovšem přesvědčit Christose, aby pohnul kostrou...

5

Bál komárů

20 hodin 34 minut

Sofa se nedotkla grilovaného kuřete ani rýže. Trucuje s nosem přilepeným na sbírce pohádek Ti ‑Jean. Martial Bellion s  přemáháním dojedl svoji kreolskou specialitu z  uzeného vepřového rougail. Jen aby zachoval zdání. Lianino zmizení však nepřipravilo o  chuť k  jídlu Jacquesa ani Margaux Jourd ai n ov y.

Všichni tři jedí mlčky. Před bazénem vříská do mikrofonu chlápek v  košili s  květinovým vzorem šlágry z  osmdesátých let. Za jeho zády se zmítá žena v přiléhavých šatech se žhavě rudým náhrdelníkem z květů kolem vrásčitého krku. Dotyčná občas tleskne rukama nebo se zpěvákem opakuje refrén. Bez valného přesvědčení.

Mezi dvaceti hosty restaurace hotelu Alamanda s názvem Grain de sable nikdo netleská. Nikdo ani nemluví.

Cesta, cesta nás vede dál než noc a den...

Dvojice zpěváků je určitě placená právě za tohle: ne aby vytvářela náladu, ale aby vyplnila mlčení starých párů. Jacques Jourdain dolije Martialovi sklenici vína cilaos. Ruka se mu trochu třese, váhá, potom se k němu nakloní, jako by chtěl přehlušit ječení pěvecké dvojice.

„Vrátí se, Martiale. Nic si z toho nedělej, určitě se vrátí.“

Martial neodpoví. Jacquesova účastná tvář není příliš přesvědčivá. Soucítí tenhle pařížský advokát skutečně upřímně s nešťastným mužem, jehož ještě před pěti dny neznal? Martial o tom pochybuje. Jacques a Margaux vypadají jako manželský svazek, který spíš uklidní, když potkají někoho nešťastnějšího, než jsou oni. Něco mezi lítostí a lhostejností.

Nenech ji upadnout, je tak křehká...

Nálada...

Martial se nutí k ironii. Ano, zmizení jeho ženy se Jacquesa určitě dotklo. Aspoň trochu. Martial není hloupý. Pozorná prohlídka anatomické stavby Lianina těla na kraji bazénu patřila mezi advokátovy tiché tropické radosti.

Martial se ovládne, aby se nezvedl, neodvedl Sofu a nenechal je tady sedět. Znechuceně žvýká sousto vychladlé speciality. Ne, tentokrát nesmí podlehnout momentálnímu impulzu, musí být trpělivý, nenechat na sobě nic znát, hrát roli manžela zlomeného manželčiným zmizením. Bude to těžká hra, musí být opatrný, je si toho vědom. Všechno bude záležet na detailech, na jeho schopnosti zatajit pravdu před policajty. Podezření se kolem něj sevřou jako oprátka kolem krku, ale pokud policie neobjeví žádný nevyvratitelný důkaz, pochyby převáží... Jestli to špatně dopadne, bude Jourdainovy potřebovat. Hlavně Jacquesa. Vypadá na velmi vyhledávaného advokáta v pařížských kruzích, soudě podle stovky mailů, které denně vyřizuje.

Ticho bylo čím dál nesnesitelnější.

Vřískání dua se ztišilo. Přesto žádná dvojice v  restauraci ještě neodešla od stolu. Nevysvětlitelné.

Už neplakat, zůstat stát, jen se ptát proč...

Martial si rychle v duchu představí, jak bude probíhat zítřek. Past sklapne. Poldové, výslechy, turisté zavření v hotelu. Jourdainovi povolaní na četnickou stanici. Aspoň těm dvěma pokrytcům trochu pokazí dovolenou! To stačí. 21 hodin 17 minut

„Jdeme nahoru, Sofo.“

Martial s peněženkou v ruce přistoupí ke Gabinovu baru. Gabin k němu přistrčí lahev rumu. Jen stěží lze rozeznat ovoce uvnitř. Něco jako žlutá mišpule.

Martial podává Gabinovi bankovku a Gabin se dotkne jeho ruky. Martial se zachvěje.

„Je to rum s japonským kdoulovcem, pane. Speciální. Vaše žena se určitě vrátí, nic si z toho nedělejte.“

Tenhle aspoň vypadá upřímně. Martial se usměje, je to smutný úsměv, odpovídající okolnostem.

„Je to pochopitelné,“ pokračuje Gabin, „vaše žena má dobrý vkus. Kdo by chtěl dneska večer poslouchat tohle kvílení? Zítra tu bude hrát dobrá skupina, vrátí se.“ 22 hodin 12 minut

Žííít pod tropííííckým sluncem...

Ve světelném kruhu kolem žlutých neonů nad bazénem tančí jedině komáři.

Martial odstoupí od okna v pokoji 17. První patro. Obrátí se k  dětské postýlce, kterou Naivo jen s  velkou námahou napasoval mezi dvojlůžko a zeď. Sofa nakonec usnula. Celou hodinu se dožadovala maminky. Martial se ze všech sil snažil jí to vysvětlit. Nebyl moc obratný.

„Vrátí se, Sofo. Šla na procházku. Brzy bude zpátky.“

Marně vynaložené úsilí.

Hotový příval otázek.

Proč maminka nezavolá?

Proč se se mnou nepomazlila, než odešla?

Proč mě nevzala s sebou?

Kde je maminka? KDE JE?

Proč nespíme ve stejném pokoji jako včera?

„Protože tam jeden četník přišel sejmout naše otisky, Sofo.“ Ale tohle Martial své dceři říct nemůže.

Vyprávěl jí znovu několik Ti -Jeanových dobrodružství, o tom, jak babi s Kallem hospodaří, o Velkém čertu. Nakonec usnula. Byl to zázrak. Ti dva dole pořád ještě skřehotají.

Martial si stáhne tričko přes hlavu a  spustí kalhoty. Stojí teď ve tmě nahý.

Neklidný.

Nic se neodvíjí tak, jak má.

Za několik hodin, nejpozději zítra ráno, přijde policajt do patra nad ním a sundá pečeť z pokoje číslo 38. Naivo s policisty určitě mluvil o šatstvu na podlaze, o převržených předmětech... o krvavých skvrnách. Samozřejmě.

Martial dojde do sprchy.

Až do večeře měl situaci pod kontrolou. Ale už před několika minutami se mu cosi vymklo z rukou.

Voda teče. Skoro studená.

Myšlenky mu víří hlavou, kloužou po hladkých stěnách jeho mozku, mizí v zející propasti. Proč jenom vymyslel tak šílený plán? Nezavírá se snad právě kolem něj past, kterou nastražil?

Osuší se, rád by si třel kůži až do krve, až by bílý ručník s logem hotelu zešarlatověl.

Vybavují se mu ošklivé situace.

Měl na vybranou?

Martial znovu vkročí do místnosti. Stojí nahý před oknem, sotva krytý polostínem. Stejně nikdo neotočí k oknu hlavu. Jen několik turistů si prodlužuje večer, objímající se páry konečně tančí po týkových prknech. Jourdainovi ne. To není jejich styl.

Až uvidíš umírat siréééény...

Nekonečný slowfox je předzvěstí toho, že to zpěváci brzy zabalí.

Martial couvne, poslouchá Sofin jemný dech, dětská postýlka je pro ni skoro malá.

Jeho je zase až moc velká. „King size,“ upřesnil Naivo. Ten hlupák je skutečně taktní!

Martial zvedne bavlněnou deku, kterou klimatizace přeměnila na chladný příkrov. Dotyk mu není příjemný. Najednou je pro něj nesnesitelné, že tady Liane není. Martial kouše do stočeného prostěradla, aby neječel; uvědomuje si, že mimoděk napodobuje Lianu, která se každou noc dusí prostěradlem, aby utlumila sténání při orgasmu.

Pane Bože, co to provedl?

Dal by nevímco za to, aby cítil Lianino nahé tělo vedle sebe. Vrátit se tak o jeden den zpátky! Nebo o týden, kdyby to šlo.

Nikdy nevkročit na tenhle ostrov.

Neony v bazénu zhasínají jako vybuchující hvězdy.

Dnes v noci neusne.

Sobota 30. března 2013

6

Pravoslavné Velikonoce

9 hodin 11 minut

Imelda se vynoří z pokrývek jako vulkán, jenž vybuchne a pak ztuhne do hory antracitového popela.

„Christosi, máš vzkaz na mobilu! Ze včerejšího večera. 19.43. Copak se nikdy nekoukáš na telefon?“

„Když jsem s tebou v posteli, tak nikdy!“

Christos Konstantinov se protahuje a přitom si opírá hlavu o štědrou podušku Imeldina černého ňadra. Imelda ho bez okolků odstrčí, skloní se ke krabici, která slouží jako noční stolek, a natáhne paži, aby dosáhla na mobil.

„Je to tvoje šéfka, Christosi.“

Neodolatelně poutavý pohled na Imeldin královský zadek. Nic jiného teď nemá cenu.

„Aja? Otravuje jediného pravoslavného na ostrově o Velikonocích? Zažaluju ji za harašení...“

Christos zabručí a  plazí se po posteli, aby se schoulil do černé kůže své drahé kaferské milenky. Imelda je úchvatná matrace, která každým rokem ztloustne o několik centimetrů. V jedné zásuvce objevil album Imeldiných starých fotek, když jí bylo dvacet; nahá pózovala před fotografem, pro něhož musela být pěkná erotická podívaná, když zabíral všechny záhyby a křivky jejího božského těla, dlouhého, štíhlého a pevného, jež by probudilo ze spánku mrtvého. Přesto by Christos nevyměnil za nic na světě dívčí postavu mladé Imeldy za tohle bujné a překypující tělo své milenky o dvacet let později. Jak by se mu mohla líbit vosí postava, když ochutnal smyslnou tělesnost královny? Imelda má čokoládové tělo s dvojitou smetanovou náplní, člověk se ho nemůže nabažit. Bujné formy, měkké, proměnlivé, záplava smyslnosti, která hněte jeho tou hy.

Kdyby věděla...

Imelda roztomile vrní s mobilem v ruce:

„Můžu se podívat?“

Christos vzdychne. Je to zakázané. Jde o služební telefon. Ale kašle na to, jestli tím udělá Imeldě radost. V krabici ve dle postele je hromada detektivek. Imelda je něco jako kaferská slečna Marplová, i to je součást jejího kouzla.

„Když chceš...“

Imelda klikne na policejní mobil, zatímco Christos jede rukou podél její nohy stále výš, propátrává tisíce pahorků jejího břicha, potom sestupuje z  vyschlého území do vlhkých lučin, spěchá jako unavený horolezec. Není depilovaná, ach ne... Přirozenost sama, vychutnává si to Christos. Réunionská verze... Temný, chráněný, posvátný prales zapsaný ve světovém dědictví lidství. Ženství. Christos je dnes ráno v poetické náladě, rozhodně se necítí jako příslušník četnictva.

Mrkne do kočárku u zdi. Malá Dolaine spí. S trochou štěstí se neprobudí.

„Hotel Alamanda,“ upřesňuje Imelda s  očima přibitýma na displej mobilu. „Musíš tam jít, vzít otisky prstů, krevní stopy, DNA a všechno ostatní.“

Pod naléhavým stiskem Christosových prstů trochu roztáhne stehna.

„O. K.,“ připustí Christos. „Půjdu tam na aperitiv... Barman Gabin Payet nalévá nejlepší voňavé rumy na ostrově. Byla by urážka přijít tam v hodině, kdy se podává káva...“

„Nakonec tě vyrazí...“

Christosův ukazováček proniká do zakázaného lesa.

„Budeš mě živit. Jeden krk navíc...“

„Co bych asi dělala s příživníkem, jako jsi ty? Sotva mi stačí přídavky na děti, mám jich na krku pět...“

Christos zasune prozatím jedno koleno mezi Imeldiny nohy. Pak druhé.

„Christos Konstantinov a příživník!“ hekne policista. „Neměla bys provokovat maskarénského hřebce...“

Imelda se opře o zápěstí. Spolupracuje, položí mu na bílý zadek své rozpálené ruce. Vede ho, zaplavená potem.

Postel se zakymácí, poskočí, najednou se přemění na trampolínu.

Tři příšery skáčou v pokrývkách. Dorian, Joly, Amic. Jedna hlava s hustými rovnými vlasy, druhá kudrnatá, další klukovsky ostříhaná. Dvanáct let, sedm a čtyři roky. V kočárku je ta malá, chybí už jen Nazir. Podle toho, co ví, pochází Imeldino potomstvo od tří různých otců. On přišel jedenáct měsíců po odchodu posledního ploditele. Veselý cirkus, který lze jen těžko zařadit. Kreolové, Malabaři, Francouzi z  pevniny. Všichni se tísní v kleci o třech místnostech, vlastně čtyřech i se zahradou, nejstarší spí v hamaku.

Tři míšenci po něm skáčou. Christos protestuje jen naoko.

Žádná autorita!

„Ty dneska neděláš, Ježíši?“

„Christos, ne Ježíš! No jo, vyhodili mě! Hele, a co vy, haranti? Nemáte školu?“

Žádná odpověď, jen kaskády smíchu, na které by žárlily i salazijské vodopády.

Imelda vstala z postele a natáhla si pareo. Je to v háji, pomyslí si Christos. Také se odevzdaně zvedne.

„Co píše šéfka?“

Imelda se ani nepodívá na mobil, jako by si informaci obtiskla do paměti po prvním přečtení.

„Nějaký turista ztratil manželku. Hopla a  je pryč i  se zavazadlem!“

„Idiot!“

Christos si natáhne okrové plátěné kalhoty a  vybledlou košili.

„Víš, jak to dělám já, abych nepřišel o ženu?“

Imelda neodpoví. Energicky zatáhne za pokrývku a setřese drobotinu.

„Stejně jako to dělám s klíči, abych je neztratil.“

Stále žádná odpověď. Imelda se skloní, aby sebrala polštáře rozházené po pokoji.

„Pořídím si ještě jeden exemplář!“

Christos se rozchechtá a vyjde z místnosti, předtím ovšem inkasuje tři polštáře přímo do čenichu. 10 hodin 3 minuty

Hotel Alamanda. Směr bar. Christos se řídí instinktem jako kočka, když jde k misce. Nebalamutil Imeldu, Gabin opravdu servíruje nejlepší rum v Saint -Gilles, možná na celém ostrově. Christos do tohohle místa zavítá nejčastěji pozdě v noci, aby zklidnil rozjařené hosty, co vycházejí z vedlejších nočních klubů Red White nebo Loft. Gabin je něco jako místní hvězda, jazzman koktejlů, virtuos, který se pouští do všech možných improvizací. Už deset let se o  něj všechny bary na Réunionu přetahují, jednají o jeho přestupu, jako by šlo o středního útočníka réunionského mistrovství, jenž střílí jednu branku za druhou.

Gabin s  úsměvem sleduje, jak se k  němu Christos blíží. S  jeho dlouhými šedými vlasy vzadu svázanými do culíku, v modré vyšisované košili a s prastarými espadrilkami na nohou by totiž člověk sotva uhodl, že už je přes třicet let důstojníkem u četnictva.

„Hele, prorok!“ prohodí Gabin. „Dal sis načas. Čekali jsme, že přijdeš na snídani.“

Christos se spokojí jen s gestem, ukáže palcem směrem dolů. Barman nenaléhá, sám sobě udělil diplom etyloterapeuta, pozoruje hosty, poslouchá, analyzuje, potom vydá každému lék na míru. Christosovi naservíruje Mai Tai a  hned nato druhý. Mezitím si poručík vyslechne všechny detaily případu, hezký pár, líbačka v bazénu, šestiletá holčička, která je pěkně otravuje, takže mamina vyjde na chvíli nahoru a pak fí...

Christos soucitně poslouchá barmanovo líčení, jedním okem sleduje, jak se kostky ledu rozpouštějí v rumu ve sklenici, druhým se dívá k prázdnému bazénu. Žádná matka od rodiny, po které by mohl pošilhávat.

„No, řeknu ti, Gabine, bílí by si tu měli dávat bacha, tenhle ostrov je kurva past. Hele, povím ti fór, jo? Víš, jak jsem se tady octl já?“

Gabin vzdychne a zavrtí hlavou. Vlastně jeho skutečný titul je psychoetyloterapeut.

„Bydlel jsem v La Courneuve,“ naváže Christos. „Bylo mi pětadvacet a odpověděl jsem na inzerát četníků v Saint -Denis. Chtěl jsem se k nim nechat přeložit. Bylo to kousek ode mne. Třicet minut károu, počítaje v to i zácpu. Jen jsem si jaksi nevšiml jednoho detailu v inzerátu. Taková prdka, jenom jedno čísílko...“

Christos vyprázdní sklenici a dokončí vyprávění:

„Číslo departementu... Bylo tam devět sedm čtyři, ne devět tři... Tomu říkám osud! Tak jsem do toho skočil, naložil jsem celý svůj život do beden a  vyrazil směr tropy. Už jsem tady třicet let.“

Gabin lhostejně otírá zinkový pult.

„Není ta moje historka k posrání? Ty se nesměješ?“

Barman ani nezvedne oči a odpoví:

„Vykládáš mi to už popátý! Děláš pořád stejný voloviny, Christosi.“

Christos pokrčí rameny. Zachrastí kostkami ledu v prázdné sklenici a doluje v paměti přesvědčivý argument proti Gabinovi. Nakonec to nechá plavat.

„Hele, seš profík, Gabine, ale musíš zapojit i smysl pro humor, to je pro klienty důležitý. Tak čau, jdu nahoru makat do manželský ložnice. Stejně je blbý ztratit manželku, co?“

Vzdaluje se, zaváhá, otočí se.

„Gabine, víš, jak to dělám, abych tu svou neztratil?“

Barman zvedne oči k nebi.

„Fakt nevím. Pořizuješ si ještě jeden exemplář?“

Debil! 10 hodin 9 minut

Christos položil hliníkový kufřík na postel a vytáhl z přihrádky lahvičky Bluestar® Forensic, zkumavky, lampu Lumilight a  miniaturní digitální fotoaparát. V  brigádě Saint-Gilles -les -Bains umí používat tyhle pomůcky jenom Aja a on. Kompetentnost a zkušenosti přinášejí privilegia... Třeba nemusí chodit do práce brzy ráno. Vzpomene si na Malgaše z recepce, který mu otevíral pokoj 38. Naivo Randrianasoloarimino. Najednou ho napadne vtip, konečně něco, co by mu mohlo vynést poslední rum. Hele, Gabine, ty chytrolíne, víš, co je vrchol pro chlápka v recepci velkého hotelu? Nevíš? Tak se zeptej Naiva Randrianasoloarimina.

S takovým jménem se dovnitř nevejdeš, musíš spát venku...

Hmm...

Tak do toho...

Zkurvená práce...

Kolem každé temné skvrny na koberci, na pokrývkách, ve sprše, na hajzlu musí nanést několik kapek luminolu Bluestar® Forensic. Ovšem nejdřív si ho musí pečlivě připravit... Luminol dokáže detekovat skvrny od krve, jen když je smíchaný s aktivátorem, složeným z peroxidu vodíku a hydroxidu sodného. Kretén Gabin není jediný, kdo umí dávkovat koktejly, utěšuje se Christos. Až bude v místnosti trochu tma, přemění se každá krvavá skvrna na pěknou, modře světélkující pastilku.

Christos sebou musí hodit: modré fluorescenční světlo totiž nesvítí déle než třicet vteřin, což není moc na to, že musí skvrny detekovat pomocí lampy Lumilight a celou scénu vyfotografovat. Když to nestihne, musí začít znovu a opakovat to až do zblbnutí.

Christos vzdychne a  přejíždí lampou po podlaze. Modré skvrny mizí skoro okamžitě, jako by je pohlcoval koberec, ale stejně už není pochyb: v místnosti je prakticky všude krev, na posteli, na stěnách.

Řeznický pult...

Christos marně hledá argumenty, jež by to vyvrátily. Musí si to připustit.

Pokoj číslo 38 v hotelu Alamanda je podělané místo zločinu.

Christos zamává lampou nad postelí. Takovýhle objev by měl normálního policajta vzrušit stejně jako entomologa, který vkročí do neznámého mraveniště, nebo astronoma, co objeví novou planetu. Jeho to ale otravuje... Je dobrý tak akorát na to, aby znovu rozdělal luminol, opět ho metr po metru nanesl a pak udělal celkový záběr místnosti. V každém pitomém americkém seriálu si kolem jedné mrtvoly šlape po nohách



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.