Kniha: Nepouštěj se mé ruky - Michel Bussi

9 

JEDINÝ, KDO MĚL TOHO MLHAVÉHO a deštivého rána

rozum, byl operační důstojník. A díky němu budou mít do

hodiny – maximálně do dvou – za mřížemi pachateleloupežného přepadení pošty v pražských Bohnicích. Státnízástupkyni a soudce by nejraději poslala do psychiatrické léčebny,

která se v této známé pražské čtvrti nachází. Tolik opatrnosti

a přehnané korektnosti ji rozčilovalo.

Vyšetřovatelka stála v blátě jako solný sloup v holínkách a s deštníkem v ruce a snažila se nahlédnout do staré tmavě modré felicie bez registračních značek. Auto zůstalonastartované na štěrkové cestě, stěrače stále stíraly z okna drobné kapičky a světla svítila do mrholení. Dveře u řidiče nechal lupič otevřené a zmizel v jednom z pěti nových domů, které tu na okraji Bohnického údolí vyrostly.

Alespoň to tvrdila hlídka, která auto sledovala odpošty v Lodžské ulici. Problém byl ale v tom, že policisté na okamžik ztratili vůz z dohledu a to v tu nejméně vhodnou chvíli, předtím než lupič zastavil a ztratil se. Jak snadné by bylo nařídit prohlídku všech domů a toho, u něhož se najdou peníze z pošty, jednoduše zavřít, až zčerná. Jenže to se zadrhlo na alibismu soudců a vlezlé podřízenostistátní zástupkyně.

Kapitánka Věra Kostohryzová se podobných kategorických soudů nebála a často si je nenechávala pro sebe, ale dávala je pěkně bez obalu najevo. Po pětatřiceti letechpráce na pražském krajském policejním ředitelství na to měla podle svého názoru právo. Nikdo to neověřoval, ale říkalo se o ní, že déle sloužící vyšetřovatel, než je ona, v Praze není.

Kdo by si stěžoval, že prohlídka zasáhla neoprávněně do jeho práv a svobod? Nevinné to ani nenapadne a zloděje nebude brát nikdo vážně. Důkazy proti němu budouneprůstřelné. Proto absolutně nechápala, když první soudce řekl, že takovou prohlídku nepovolí, a mladá státní zástupkyně sháněla dalšího. Kdyby to nebyla nezkušená nána, která se před soudci hrbí a doma je určitě pěkně panovačná, přitlačila by, a domy už mohli dávno prohledávat policisté.

Těch tu byly desítk y. Stáli v unifor mách rozestaveni kolem domů pro případ, že by lupič zpanikařil a pokusil se utéct do listnatého lesa v údolí. Kapitánce se nechtělo přemýšlet nad tím, jak se lupič čekající v pasti na zatčení asi cítí. Podzimní počasí s mlhami a dešti neměla v oblibě odmala a popadesátce, kterou oslavila před necelými pěti lety, se tozhoršovalo. Takže by nejraději nasadila lupiči pouta a přesunula se do své teplé a suché kanceláře. Kdyby nebylo takové chladno, bylo by to možná snesitelnější, ale teploměr ukazoval od rána jen deset stupňů a to byl teprve začátek října.

Na palubní desce felicie leželo cosi upleteného z tmavě zelené vlny. Postrádalo to tvar a zdálo se, že tam tu věc někdo odhodil ve spěchu. Informace o případu se scházely pomalu, ale už toho věděla dost, aby si domyslela, že to nejspíš bude kukla, kterou měl pachatel na hlavě. Protože stála víc než pět metrů od auta, neviděla dovnitř moc dobře, ale připadalo jí, že by mohla být ručně pletená. Babička ji kdysi naučila plést, v životě to však nikdy nevyužila.  10 

Na bočních oknech a také na zadním se držely kapičky deště, který smáčel Prahu už druhý den. Proto se mohla do auta podívat jen otevřenými dveřmi u řidiče. Na zadnísedadla neviděla a do kufru už vůbec ne. Hlídka autozkontrolovala, jestli v něm někdo není, ale pak operační důstojník kvůli pachov ým stopám zakázal, aby se k němu kdokolipřiblížil.

Na podlaze u řidiče se válel zmačkaný bílý papír. Mohl to být účet, ale také cokoli jiného. Dalších známek nepořádku si Věra Kostohryzová nevšimla. Auto neslo hodně stop podlouhodobém užívání. Kromě zrezlých blatníků mělo na palubní desce hluboké rýhy a zbytky po samolepkách na čalounění dveří. Obrys ryby na zadním okně byl na několika místech přerušený.

Kromě kukly viděla kapitánka ještě druhý důkaz kzajištění – pistoli, kterou nechal lupič na sedadle spolujezdce. Byla položená tak, že si netroufala odhadnout typ,natožak ráži.

Auto vypadalo hodně staře a možná jezdilo už dvacet let, ale léta vyšetřování naučila Věru Kostohryzovou všímat si takových detailů, jako že motor má zvuk jako nový. Kdysi s manželem felicií několik let jezdili, a tak poznala, že otechnický stav vozu se někdo dobře staral. Jasné to bylo i z toho, že stěrače, které zůstaly zapnuté, nijak nevrzaly a vypadaly nově. Ani pneumatiky nebyly sjeté.

Kapitánka přesměrovala svůj pohled na novostavby rodinných domů, mezi které lupič zajel. Relativně dokončeně vypadal jen jeden – na přední stěně už měl fasádu, zatímco ostatní ji měly různě nedokončenou nebo jim zatím chyběla. Ve všech už se ale bydlelo.

Z oken se však nikdo nedíval, což bylo divné. V oknech domů za silnicí se pravidelně někdo objevoval, aby odtáhl  12 závěsy a podíval se, co se venku děje. A aby taky ne, když domy obstoupili policisté v uniformách a na ulici stálapolicejní auta.

Ani z jednoho z pěti domů, ve kterých mohl být pachatel, však zatím nevykoukl vůbec nikdo. Měli všichni napráci něco, kvůli čemu si nevšímali okolí? Korespondovalo to s atmosférou, kterou to místo mělo – všechno v zamračeném dopoledni vypadalo ocelově šedě, motor felicie tiše předl, na deštník dopadalo mrholení, ale jinak se neozvalo nic. Ani ptáci tu nezpívali.

Dokonce ani chlapi postávající u policejních aut senavzdory všem zvyklostem nebavili. Normálně by semleli první poslední, a především by nadávali na šéfy nebo probírali nějaký sport. Divnější to bylo o to víc, že před týdnem se řada z nich účastnila pátrání po seniorovi se silnoudemencí a obvyklým tématem hovorů pak bývaly přesčasy a jejich proplacení nebo neproplacení.

Několik policistů kouřilo a na většině z nich bylo vidět naštvání, že nemůžou nic dělat a musí čekat, až dorazípsovod, technici a až soudce vydá povolení k prohlídce. Mít pachatele na dosah ruky, a jen tak postávat v mrholení usilnice nikoho nebavilo. Nejednomu se proto honilo hlavou přání, aby lupič zpanikařil, pokusil se utéct a sám se tím usvědčil. To se ale nestalo.  U bílého audi zaparkovaného mezi policejními vozy nasilnici klaply zadní dveře a vystoupila z nich vysoká odbarvená žena kolem třicítky – státní zástupkyně Leona Broumová. Telefonovala, a zatímco mířila ke kapitánce, mávala agestikulovala na ni, že si má ten hovor převzít.