načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nepokojný plamen -- Život svatého Augustina - Louis de Wohl

Nepokojný plamen -- Život svatého Augustina

Elektronická kniha: Nepokojný plamen -- Život svatého Augustina
Autor:

Román známého beletristy nám přibližuje život svatého Augustina (354-430), velkého učitele církve a jednoho z nejpozoruhodnějších mužů všech dob. Autor vypráví příběh Augustinova ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Karmelitánské nakladatelství s.r.o.
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 253
Rozměr: 21 cm
Název originálu: Restless flame
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Eva Lajkepová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-5624-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Román známého beletristy nám přibližuje život svatého Augustina (354-430), velkého učitele církve a jednoho z nejpozoruhodnějších mužů všech dob. Autor vypráví příběh Augustinova přerodu z marnotratného, ctižádostivého mladíka v muže Božího, v duchovního spisovatele i teologa, jehož literární díla utvářela po staletí západní myšlení. Augustin díky Boží milosti zvítězil sám nad sebou, podobně jako později vítězil nad odpůrci církve. Louis De Wohl dokázal oživit historické pozadí Augustinovy doby, bouřlivou atmosféru římské říše v posledních dnech před jejím zánikem, přičemž do děje zakomponoval i jiné osobnosti, které měly na Augustina velký vliv: jeho statečnou matku Moniku, moudrého milánského biskupa Ambrože a mnoho dalších. Kniha Nepokojný plamen sleduje Augustinovo složité hledání i nalézání, jiskří napětím a nápady, čímž přesně vystihuje Augustinovu vášnivou povahu i jeho dramatické životní osudy.

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Nepokojný plamen Nepokojný plamen
Wohl Louis de
Cena: 239 Kč
Ve své lásce nás předem určil Ve své lásce nás předem určil
Brichcínová Kateřina
Cena: 402 Kč
Svatá hostina a svatý půst Svatá hostina a svatý půst
Bynum Carolinum Walker
Cena: 376 Kč
Řeholní kanovníci sv. Augustina v Lanškrouně. Řeholní kanovníci sv. Augustina v Lanškrouně.
Kraft Pavel, Mutlová Petra, Stehlíková Dana
Cena: 459 Kč
Oživujúce vanutie Ducha Svätého Oživujúce vanutie Ducha Svätého
Slaninka Leopold
Cena: 115 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Nepokojný plamen


Louis de Wohl

Nepokojný

plamen

KARMELITÁNSKÉ

NAKLADATELSTVÍ

KOSTELNÍ VYDŘÍ

2014

Život svatého Augustina


KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Wohl, Louis de

Nepokojný plamen : život svatého Augustina / Louis de Wohl ; [z anglického originálu ...

přeložila Eva Lajkepová]. – Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2014. – 253 s. –

(Beletrie)

Název originálu: Restless flame

821.111-31 * 929 * 27-36 * 27-1-051 * 27-335 * 27-9“01/07“-284-051(=124) * 27-184.3 *

2-312.6-584.5 * 27-584 * 27

- Augustin, svatý, 354–430

- křesťanští světci – 4.–5. stol.

- křesťanští teologové – 4.–5. stol.

- křesťanští filozofové – 4.–5. stol.

- latinští církevní otcové – 4.–5. stol.

- křesťanská víra

- vnitřní konverze

- duchovní život

- křesťanství – 4.–5. stol.

- anglické romány

- biografické romány

821.111-3 - Anglická próza, anglicky psaná [25]

929 - Biografie [8]

Original edition © 1951, Louis de Wohl

© 1961, by Ruth Magdalene de Wohl

Executrix of the Estate of Louis de Wohl

Copyright renewed 1979

Czech edition © Karmelitánské nakladatelství, s. r. o., Kostelní Vydří, 2014

ISBN 978-80-7195-960-1 (pdf)


Pozdě jsem si tě zamiloval,

Kráso tak stará a tak nová,

pozdě jsem si tě zamiloval.

Kam tedy mám odejít

mimo nebe a zemi,

aby odtamtud ke mně přišel můj Bůh,

jenž řekl:

„Nenaplňuji snad nebe a zemi?“

Stvořil jsi nás pro sebe,

a nepokojné je naše srdce,

dokud nespočine v tobě.

Svatý Augustin

(Vyznání, X, 27, I, 2, I, 1)


Kniha první

A. D. 370


8

I.

„Podváděls,“ řekl Alypius.

„To není pravda,“ protestoval Augustin bílý zlostí.

„Viděl jsem tě,“ tvrdil Alypius. „Hrášek byl pod druhou skořápkou. Pod tou, na kterou jsem ukázal! Ale udělal sis lepkavé prsty a hrášek se ti na ně nalepil, když jsi zvedl tu skořápku. Je to starý trik.“

„Ty ulhanej prašivej šakale!“ křičel Augustin, třásl se vzteky a ty tři skořápky hodil Alypiovi do obličeje. Z velkých temných očí mu šlehaly jiskry a rty měl pevně sevřené.

Všichni ostatní chlapci se smáli.

Měl bych ho teď praštit, pomyslel si Alypius. Byl však o hlavu větší a mnohem těžší než Augustin. Byl i silnější, ačkoli by toAugustin neuznal. Vůbec nerad cokoli uznával. Ve škole měl vždycky připravenou dlouhou řadu výmluv, aby se vyhnul výprasku. Říkali mu „malý advokát“.

Kdybych ho teď praštil, minimálně týden by se mnou nepromluvil, uvažoval Alypius. A to za to nestojí. Já vlastně ve skutečnosti nechci vést partu, a on chce. Samozřejmě, že podváděl. Ale to dělá ostatně vždycky, když mu nepřeje štěstí. Měl jsem to vědět...

„Tak dobrá,“ připustil nepřesvědčivě. „Vyhrál jsi.“

„To víš, že jsem vyhrál,“ vyštěkl Augustin. „Když s tebou hraju ořechy, tak nemám zapotřebí švindlovat. Seš na to šikovnej asi jako slepej pštros. Vyhrál jsem, takže tento týden povedu partu.“

Bylo jich sedm. Říkali si „Sedm proti Tagastě“ a toto ospaléměstečko s nimi mělo nejednou potíže. Otevřeli chlévy lakomce Rufa

a šest set krav pobíhalo celé hodiny po ulicích, než se je podařilo

pochytat. Také zavázali oči a zacpali ústa nejtlustší služce, kterou

se jim podařilo najít. Uvázali ji na hrb dromedárovi, čelem k ocasu,

a vehnali zvíře dovnitř radnice, kde zasedali moudří otcové a zrovna

byli v nejlepším. Na tržnici svedli urputnou bitvu s jinou partou, se

Syny blesku, kterých bylo mnohem více, ale byli mladší než „Sedm“.

Od té doby, co se Augustin vrátil po roce studií z Madaury, život

v Tagastě hodně ožil. Byl z nich nejmenší, kromě malého Pamfiho,

ale měl nevyčerpatelnou zásobu nápadů.


9

Nyní pomalu padal soumrak. Chlapci se ledabyle potulovali po městském parku, kde byly, jako obvykle, zamilované dvojice.

„To je ale starý osel,“ prohlásil opovržlivě Alypius. „Jeneuvěřitelné, jak jsou dětinští. Slyšels toho chlápka? Už pošestý se jí zeptal: ‘Čí jsou to ouška?’ Snad musí být, u všech čertů, způsob, jak tozjistit, když už ho to tolik zajímá! A ona se tomu jen hihňá.“

Augustin blahosklonně pokrčil rameny. „Oni jsou aspoň dětinští úmyslně, Alypie, ale ty proto, že to jinak neumíš,“ a vševědoucně se zasmál. „U mléka bohyně Tanit, však ty to jednoho dne líppochopíš!“

Zase se vytahuje, pomyslel si Alypius. A co by tomu řeklaMonika, kdyby slyšela, jak se její syn dovolává bohyně lásky? Všichni o ní věděli, že je lepší křesťanka než sám biskup – přinejmenším byla v bazilice vždycky ještě předtím, než biskup přišel, a byla tam ještě tehdy, když už zase odešel.

Nyní Augustin se zaujetím popisoval dvě děvčata, s nimiž seseznámil v Madauře.

Alypius rozmrzele poslouchal. Po chvíli mu skočil do řeči. „Koho zajímají všechny ty řeči o holkách? Ještě jsme toho dneska mocneudělali.“ Trošku ho překvapila jeho vlastní odvaha, ale pokračoval: „Kdybych já byl vůdcem party...“

Augustin se toho chytil. „Kdybys ty byl vůdcem,“ opakovalpovýšeně, „tak bys dělal co?“

„No...“ zaváhal Alypius.

„No...“ posmíval se mu Augustin, „tak co bys tedy dělal – kdybys byl vůdcem party?“

„Ať řeknu cokoli, je jasné, že ty budeš proti.“

„Ale vůbec ne,“ Augustin mluvil, jako když másla ukrajuje. „Jen řekni, co bys dělal, drahý Alypie? Anebo snad sám nevíš?“

„Glabriovi mají hrušeň obsypanou zralými hruškami,“ vyhrklnáhle Tullus. „Nevím, proč bychom si jich neměli pár utrhnout.“ Bylo mu sedmnáct, takže byl skoro o rok starší než ostatní.

„Zrovna jsem to chtěl navrhnout,“ řekl rychle Alypius. Tullus je prima chlapík.

Augustin pokrčil rameny. „Pár hrušek,“ zamumlal pohrdavě. „A nejsou dokonce ani dobré. Zkoušel jsem je.“

„Lepší než nic,“ řekl Tullus. „Pojďte, jdeme na ně.“


10

A vyrazil přes ulici směrem k sadu. Augustin však udělal párrychlých kočičích skoků a byl tam dřív. „Pár hrušek, to nic není,“ šeptal. „Otrhejme je všechny. Ti budou koukat, až se ráno probudí.“

Chlapci se zachechtali, a dokonce i Alypius byl unesen. Pár hrušek ze sousedova stromu by dokázal šlohnout každý šestiletý kluk. Ale otrhat je všechny! Zároveň ho ale štvalo, když viděl, jak rychle je má Augustin zase v hrsti.

„Tullus vyleze nahoru,“ nařídil Augustin, „a ty taky, Sexte.Všichni ostatní je budeme chytat – tamhle u zídky je pár pytlů. Pamfi,dones je. A vy dva ať už jste nahoře.“

A pak už začaly z hrušně pršet hrušky. Nebyl to nijak velký strom, ale bylo na něm plno ovoce. Z domu nebylo vidět žádné světlo. Glabriovi chodili spát brzy. Přesto však hoši pracovali v naprostém tichu. Dva pytle už byly plné a ještě tu byla spousta hrušek.

V temnotě se vznášel jako tenoučký srpek nad sehnutou palmou měsíc. Bylo velmi ticho. Chlapci slyšeli jenom šustění větví, dunění padajících hrušek a svůj vlastní dech.

Konečně slezli dolů. Nejprve Sextus a potom Tullus, který zvedl jako numidský jezdec pěst před obličej a podal zprávu. „Už to je všechno, veliteli.“

„To je dobře,“ odpověděl Augustin, sebral poslední hrušku aokamžitě ztratil pár z těch, co si předtím schoval do tuniky. „Vezměte ty dva pytle. Z nás tady nikdo nemá volné ruce.“

Odešli ze sadu a prohýbali se pod tíhou hrušek. Malý a praktický Pampfi si pomyslel, že by se hrušky lépe nesly uvnitř než venku, ale po jedenácté hrušce to vzdal. Ani ne tak proto, že už by se mu jich do břicha více nevešlo, ale proto, že ty hrušky opravdu nebyly moc dobré.

Vrávorali a klopýtali a nadšení je rychle opouštělo. Tullus navrhl, aby z hrušek uprostřed cesty postavili pyramidu. Právě procházeli kolem domu starého Smraďocha Burra, obchodníka s prasaty, který choval prasata v jakýchsi příkopech kolem celého svého domu, a ta mu propůjčovala velmi zvláštní pach, jemuž Burro vděčil za svoji přezdívku. Augustin začal spící prasata v příkopě bombardovat. Za chvíli se nocí všude rozléhalo kvičení. Když starý Smraďoch vyšel ven, aby se podíval, co se s jeho miláčky děje, uprchla parta donoci. Chlapci se popadali za břicha smíchy, tančili škodolibou radostí a zastavili se až u jižního vchodu do městského parku.


11

Augustinovi zářily zuby v širokém, vítězoslavném úsměvu. Měsíc dodal jeho bledé tváři stříbřitého lesku. „Tak, a teď se rozejdeme,“ řekl poněkud zastřeným hlasem.

Rozprchli se. Jenom Alypius se loudal za Augustinem, který si to namířil domů. Alypius nijak zvlášť nepospíchal. Kdyby teď přišel domů, otec by byl ještě vzhůru a on by dostal výprask za to, že jde pozdě. Bylo potřeba přijít ještě později, až otec usne. A zítra ráno už bude myslet na jiné věci. Možná dostane i tak výprask, ale už toho nebude tolik.

II.

Augustin bydlel v domě, jímž se člověk nemohl moc chlubit.Alyius se však na Augustinovy rodiče nedíval spatra jako například na Tullovy, kteří byli také chudí. A nebylo to jenom proto, že to byli jeho rodiče. Tullův otec se před Alypiem hrbil, protože dlužil jeho otci peníze, a Tullova matka byla prostořeká a šaty měla plné fleků.

Augustinovi rodiče nebyli jen tak někdo.

Došli k malé pergole. Jestli nestojí o moji společnost, může mi to

říct, pomyslel si Alypius. Když míjeli první malou skupinkuoleandrových keřů, Augustin se otočil a přikryl si ústa ukazovákem.Cestička byla vysypaná pískem a vydlážděná pár kusy žlutého mramoru,

takže mohli jít neslyšně. I tak se téměř okamžitě zastavili.

Alypius viděl Patricia jako nejasný tmavý stín zakrývající kusmramorové lavičky a Moniku stojící za ním v závoji a dlouhých vlajících

šatech. Pomyslel si, že vypadá jako mladý cypřiš – vysoká, štíhlá

a neustále vážná. Nikdy ji neviděl se usmívat a docela by hozajímalo, jestli se někdy vůbec usmála. Cypřiše se ostatně neusmívají.

Hovořili o penězích. To znamená, mluvil o nich Patricius. To už jsou ti staří! Neustále mluví o tom, co jim přes den víří hlavou.Nikdy si neodpočinou. Když Patricius zmlknul, Monika podotkla: „Už tady měl dávno být.“

„Kdo?“ otázal se stín na lavičce. „Aha, Augustin – ano, myslím, že ano. A co z toho?“

Monika neodpověděla.

„Už to není dítě, ženo. Však se o sebe umí postarat.“


12

Alypius do Augustina šťouchl a ten po něm vrhnul tak zuřivýpohled, že raději předstíral, že do něho strčil omylem.

„Je to moje dítě,“ odtušil cypřiš.

Následoval hluboký, hlasitý smích.

„Klidně by ses brzy mohla stát babičkou.“

„Patricie, co tím chceš říct?“

Muž se chichotal a vypadalo to, že zabírá celou mramorovoulavičku. Zdálo se, že Monika manželovo veselí nesdílí. Mlčela a její

muž se přestal smát.

„Co je to s tebou? Slzy? Proč pláčeš? Kdybys teď byla Nigidia

nebo Sabina, řekl bych, že se cítíš dotčená, že jsem ti řekl, že by ses

mohla stát do roka babičkou. Ale já vím, že ti na těchto věcechnezáleží. Tak co je? Dala jsi mi mužského potomka, ne? Tak proč brečet,

když se z něho stává muž?“

„Jeho tělo zmužnělo, ale jeho mysl a duše jsou stále ještě dětské.

A v tom je velké nebezpečí, Patricie.“

„Ale ženo! Tak to přece bylo vždycky. Narodili jsme se a máme

plno tělesných tužeb, o nichž naše mysl nemá ani ponětí. A když

v sobě máme mladickou jiskru, tělo je vždycky rychlejší než rozum.

Teprve když jsme starší, dáváme vůz před koně. A většině z nás se

to ani pak nelíbí.“

„Jsem jenom žena. Nedovedu s tebou filozofovat. Ale mám

strach...“

„U Eróta a Antera a u všech Grácií! Byl jsem jen o něco málostarší než Augustin, když jsem zplodil své první dítě.“

„Prosím tě, Patricie, neklej. Vzpomeň si, cos mi slíbil.“

Zasmál se trochu sklesle. „Zapomněl jsem. A tys zase zapomněla,

že jsem teprve katechumen a že ještě nejsem křesťan se vším všudy

jako ty. Je to dost náročné být křesťanem. Nevím, jestli to zvládnu. Je

těžké naučit starého psa, jako jsem já, novým kouskům. A podívej.

Kdybych řekl: Ve jménu Ježíše Krista a jeho Matky, taky by se ti to

nelíbilo, nebo snad ano? Při Plutově bradě! Muž musí při něčem klít!“

Najednou se z nevysvětlitelné příčiny rozzlobil.

„Budu klít při všem, při čem budu chtít, když na to budu mít chuť.

A ani ty, ani biskup mi v tom nezabráníte. A pokud chce Augustin

běhat za děvčaty, nechej ho běhat za děvčaty. K čemu ostatně holky

jsou? Problém s vámi křesťany je v tom, že vaše víra je tak... tak


13

omezující. Staří bohové možná mají své chyby, ale aspoň člověku

dopřejí, co potřebuje – ať už je to holka nebo kletba!“

Monika neodpověděla a Alypius myslel na to, co mu jednou řekl

Augustin: „Matčino mlčení je ostrá zbraň.“

Zdálo se, že její muž to ostří pocítil. Po chvíli řekl již mnohem

klidněji: „Je normální, že se ženy bojí, když se něco mění. Proženu je každá změna vždycky změnou k horšímu. Klukovi už ješestnáct...“

„Ano. A co celé dny dělá?“

„V tom máš pravdu. Ale ukončil studia v Madauře. Po jediném

krátkém roce už ho nic nového nemohli naučit. Uvědomuješ si, co to

znamená? Jeden rok, a zhltnul všechno, co oni vědí. Byli rádi, když

odešel. Působil jim rozpaky.“

„Celá tvá marnivost se jmenuje Augustin, Patricie.“

„A co ty? Neustále na něj myslíš.“

„Potřebuje mě.“

„To si myslí všechny matky.“

„Možná jsem jako všechny matky, ale on není jako všichni synové.“

„To si taky myslí všechny matky. A příležitostně si to myslí izbožňující otec.“

„On mě potřebuje. Ty tomu nerozumíš. Ani on tomu nerozumí.Potřebuje mě. Kdybys byl křesťanem, Patricie, věděl bys, co tímmyslím, a já bych ti to nemusela říkat. Protože snad největší můj hřích je to, že si v nejhlubším koutku srdce nedokážu přát, aby měpotřeboval méně.“

„Mluvíš jak delfská věštkyně. Nepotřebuje ani mě, ani tebe.Potřebuje prvotřídní vzdělání. A já mu je nemůžu dát. Nemůžu mu je dát, protože jsem nebral úplatky, když jsem byl členem městské rady v Tagastě. Při stínech bohů! Kolikrát jsem toužil po tom, abych je byl bral – Augustin by teď mohl jít studovat do Kartága. Místo aby tu pobíhal s houfem mladých chuligánů, mohl by být poradcemsamotného místodržitele. K čertu s penězi! K čertu s mou hloupostí! Kéž

bych byl přijal ten úplatek od Skaura, když jsem měl rozhodnout

o zdanění soli...“

„Z toho by nevzešlo nic dobrého.“

„Pcha! To jsou ženské řeči! I ta nejpočestnější a nejuznávanější

kariéra je často založena na několika dobrých, tučných úplatcích.


14

Nemohl jsem se ale na starého Skaura spolehnout, že by držel jazyk

za zuby. A kluk byl tehdy teprve kojenec a celé noci a půlku dneprořval. Měl jsem být ctižádostivější. Měl jsem jít přes mrtvoly a nedbat

na důsledky.“

Opět zasáhlo ostří jejího mlčení. Ale po chvíli promluvila. Pomalu vážila každé slovo, než je vyslovila. „Kartágo je velice nebezpečné. Ale možná máš pravdu, Patricie. Já nevím. Jenže – nemohla bych jít s ním.“

„Kéž by to byla jediná překážka! Máš ty představu, co by to stálo, kdybychom ho tam poslali? Už před deseti lety to bylo nesmírně drahé, a teď se životní náklady naprosto nesmyslně vyšplhaly ještě výš. Už mockrát jsem to počítal – je to úplně beznadějné.“

„Byl by tam sám, vystavený vší té hamižnosti, chtíči a neřesti...“

„A čím bys chtěla, aby se stal? Snad biskupem? Dalším svatým Cypriánem? Ale i kdyby se chtěl stát biskupem, stejně by musel jít studovat do Kartága – neřesti, neneřesti! A v tom mu brání peníze, ženo. Peníze a nic jiného.“

Monika se zhluboka nadechla. Bylo to, jako by musela sebratveškerou svou odvahu. A potom řekla jediné slovo: „Romanianus.“

Patricius na ni pohlédl, naprosto překvapený.

„Romanianus? Jak to myslíš? Aha, už vím! No, ten určitě mápeníze, ale pročpak by je měl dávat zrovna mně? Nejsem teď v situaci, kdy bych pro něho mohl cokoli udělat.“

„Nemyslím si, že by od tebe něco chtěl.“

„Ale proč? Vždyť ten přece určitě není křesťan.“

„Ne, to není. Ale je to muž činu. A je to dobrý člověk. Augustina má rád. Myslím, že nám pomůže.“

„Nemluvila jsi s ním o tom, že ne?“

„Nepřísluší mi to.“

„No, to bych řekl! Ale je to nápad. Ano, to je určitě dobrý nápad. Půjdu za ním a požádám ho o pomoc.“

Nejasný stín se zdvihl.

„Teď? V tuto hodinu?“

„Proč ne? Romanianus nechodí spát nijak brzy. Bude teď sedět nad džbánkem caecubánského nebo falernijského vína a číst si některého z veselejších filozofů. Anebo si pozval některou ze svých mladých otrokyň, aby mu zatančila. Jeho synovi je teprve šest let. Ten už bude


15

teď spát. Řeknu mu, že i pro něho bude dobré, když dá Augustinovi

možnost studovat v Kartágu. Může pak učit jeho malého Licentia!

To je dobrý fígl. Ať už jsou bohatí lidé sebelepší, vždycky chtějí mít

pocit, že za své peníze něco dostanou. Tak já jdu. A kdybych byltebou, má drahá, šel bych spát a na Augustina bych nečekal.“

Augustin položil Alypiovi štíhlou paži pevně na záda. Oba chlapci nehybně ztuhli, paže za zády a bradu si tiskli na prsa. Jejich tmavé tuniky splývaly s listy oleandrů.

Patricius prošel kolem nich, nedívaje se doleva ani doprava.Počkali, dokud jeho stín nezmizel na cestě k Romanianovu domu. Byla to asi čtvrthodina cesty.

„Dobrou noc, Alypie,“ rozloučil se chladně Augustin.

„Cože? Ano. Dobrou noc.“

Alypius si to namířil na hlavní ulici. Po pár krocích se ohlédl.Augustin šel za matkou. Alypius se vrátil tiše po špičkách koleandrovým keřům. Zajímalo ho, o čem ti dva budou spolu mluvit. Vždycky byl zvědavý. Cítil, jak ho to táhne k oleandrovým keřům, jako by se tam mělo hovořit o jeho vlastním osudu. A ono se tam o němskutečně mluvilo, ale to v tu chvíli ještě nemohl vědět.

„K čemu ti to bude, mami, když ti řeknu, kde jsem byl a s kým.“

„Nebyl jsi u žádné ženy, viď, Augustine?“

Mladík se zasmál: „Tentokrát ne, mami.“

„Velice těžko se mi s tebou o tom mluví, Augustine...“

„Tak proč bys o tom měla mluvit, mami?“

„Protože ti hrozí nebezpečí, chlapče. A v blízké budoucnosti se můžeš dostat do ještě většího nebezpečí.“

„Myslíš v Kartágu?“

„Jak to víš? Tys nás tajně poslouchal!“

„Ale, mami, nebylo zrovna snadné přeslechnout, co tady otec tak nahlas říkal. Není to moje chyba, že mluví i před jednou osobou jako řečník na tribuně.“

„Nejsi ke svému otci zrovna uctivý, Augustine.“

„Ale jsem k němu dost uctivý, mami. Myslíš, že dostane odRomaniana ty peníze? Chtěl bych jít do Kartága. Mám už plné zuby hraní s těmi křupany tady v městečku, zapomenutém bohy i lidmi. A už

mě to unavuje.“


16

„To nevím. Ale Romanianus je dobrý člověk. Je dost dobře možné,

že do Kartága půjdeš. Sám, Augustine. Prosím tě, vyhýbej se ženám.

Já... vím, že už nejsi dítě, hochu, ale není projevem velikosti, když

muž není zdrženlivý a marní čas se ženami. A už vůbec to neníprojev síly. Je to slabost.“

Syn se na ni sarkasticky usmál. „Bez této slabosti bych, matko,

neexistoval. A ty a otec taky ne. Připadá mi, že je třeba tuto slabost

trochu bránit.“

„Manželství je něco úplně jiného, synu. Manželství je posvátné

a má Boží požehnání. Ty se teď ale ještě nemůžeš oženit, třebaže tě

k tomu tvoje divoká krev vybízí. Zmařilo by ti to studium, tvojikariéru, postavení ve světě. Byl bys připoután ke svému domovu.Musel bys přijmout jakoukoli práci, aby ses postaral o svoji manželku

a později i o děti. Možná... bych tak neměla mluvit. Já nevím. Ale

strašně bych chtěla, abys plně využil svých darů. Pokud půjdeš do

Kartága...“

„Neboj se, mami. Nemám v úmyslu se ženit. Když to tak kolem

sebe vidím, vůbec nechápu, proč to vůbec nějaký muž chce. Apokud jde o to, cos říkala o ženách a zdrženlivosti, mami... jsou to

ženské řeči. Však já už si nějak poradím... Tak dobrou noc, mami.

Doufám, že otec trefí domů. Slyšel jsem, že Romanianus má dobrý

sklep. Půjdu spát, protože otec se může vrátit až za několik hodin.

Dobrou noc.“

Augustin loudavě zmizel v domě.

Matka zůstala venku. Hluboce vzdychla. Pozdvihla hlavu apoprvé ji bylo ve světle mladého měsíce a nesčetných hvězd vidět.Alyia napadla podivná myšlenka. Monika v něm pokaždé vzbuzovala

zvláštní myšlenky. Napadlo ho, že její pravou tvář je možné uvidět

pouze tehdy, když vzhlíží ke svému Bohu. Ruce měla nyní sepjaté

a modlila se.

Alypiova rodina nebyla křesťanská. Měli jakousi neurčitou víru ve

staré bohy jakožto božské principy pod železným jařmem Ananké,

bohyně nutnosti. Hlavní pokoj sice zdobili domácí bůžkové,larové, ale kdyby se k nim někdo z jeho rodiny modlil, považovali by

ho druzí za podivína a za poněkud prostoduchého. Alypiova matka

zemřela brzy a otec na modlení moc nedal. „Neobtěžujte bohy,“říkával. „Beztak už je obtěžuje spousta lidí. Asi jsou docela vděční,


17

když je aspoň někteří z nás nechávají na pokoji. Tedy, pokud vůbec

existují, což taky nemusí být pravda.“ Jednou nebo dvakrát ročně

navštívil chrám bohyně Tanit, pro niž měl, jak připustil, jakousipodvědomou slabost. To pak brával Alypia s sebou. Za císařeKonstantina byly chrámy zavřeny, za císaře Juliána byly znovu otevřeny,

a pak zase byly zavřeny a znovu otevřeny – a nyní se zdálo, že už

je to každému celkem jedno. Alypius viděl mnoho lidí se modlit.

Někteří se modlili všem na odiv, jiní celkem mechanicky. Ale nikdy

neviděl nikoho, kdo by se modlil jako Augustinova matka.

Byla v naprostém tichu. Ani nepohybovala rty. Ale svoji vůliupínala k nebi, jako by tam vysílala salvy šípů. Ty salvy šípů létaly výš a výše, až konečně dosáhly kamsi za tmavě purpurový příkrov noci a stříbřitý lesk hvězd.

Její tvář, rozhodná a bledá, byla také jakousi hvězdou. I onavydávala stříbřitý jas. Pokud ten její křesťanský Bůh existuje, nenímožné, aby k němu svou vůlí nedosáhla.

Už bylo chladno, ale Alypius se silně potil a ruce se mu třásly.Nebylo správné, že tu stál a poslouchal ty strašné věci.

Vyklouzl ven.

Když přišel domů, jeho otec byl ještě vzhůru. Seděl ve svéstudovně a četl. Když zdvihl oči od čtení, Alypius vyhrkl: „Tati, mohl bych jít studovat do Kartága?“

Velký prošedivělý muž otevřel překvapením ústa. Pak se usmál. „No, nevěděl jsem, že jsi tak ctižádostivý. Ráno si o tompopovídáme. Ale teď už jdi spát. Je pozdě.“

Úplně mu zapomněl nařezat.


Kniha druhá

a. d. 371–372


20

I.

Kartágo bylo strašným zážitkem. Život v Tagastě nebyl zrovna

tím, o čem by člověk snil, ale život tady byl jako velká nočnímůra. Doma už Alypia trochu nudily pořád tytéž ulice a náměstí, tytéž

tváře. Nikdy si nezvykl na chraplavý řev šakalů v noci a pronikavé

vytí hyen, které přicházely až těsně k domům, aby si na trhu našly

odpadky po řeznících nebo něco jiného, co by mohly sežrat.

To všechno však nebylo nic ve srovnání s řevem, řehtáním,ržáním, ječením, burácením a křikem, který se rozléhal tady. Prodavači

a kupci vyvolávali, ulice byly plné vozů, volských spřežení a jezdců

a Alypius cítil, že je tady cizincem, do kterého je možné kdykoli

kopnout a zlikvidovat ho.

Hemžení davu a vozů v ulicích Kartága bylo neuvěřitelné. Říkalo

se, že římská správa vážně uvažovala o tom, že pošle na hlavníkřižovatky trubače, kteří by jednou zatroubili, aby nechali projít masy

směřující ze severu k jihu, a dvakrát, aby prošly davy z východu na

západ. Cožpak je možné si něco takového představit? Celé město by

se rozdělilo do dvou nepřátelských armád, které by se neustáleformovaly a přeformovávaly a pokojným občanům by bylo nařizováno,

kdy mají jít a kdy se mají zastavit. Ten bláznivý nápad naštěstíměstská rada odmítla, protože nejméně polovina lidí by trubkám stejně

nevěnovala nejmenší pozornost. K tomu by byl nutný vojenský dril

a na všechny rohy ulic by se museli rozestavět vojáci, aby tutyranskou disciplínu vymáhali.

Alypius se v tom řvoucím pekle hned několik minut po příjezdu

ztratil. A když se konečně vzpamatoval a chtěl se obrátit nanejbližšího člověka, aby se zeptal, kde je ulice klenotníků, zjistil, že mluví

ke koni uvázanému u dveří. Zopakoval tedy svoji otázku mladému

muži oblečenému do nádherného roucha ze zlatého hedvábí, který

měl téměř na všech prstech prsteny. Ten si jej znuděně změřil aodtušil: „Udělal bys nejlíp, kdybys zašel do nejbližších lázní, příteli.

Možná jsi klenot, ale kupce nenajdeš, dokud se čistě nevydrhneš.“

Kůň aspoň nebyl hrubý! Ovšemže byl po tolika hodinách cestování

špinavý a propocený. A možná mu ten mladý muž koneckonců neradil

úplně špatně. Lázně se daly najít snadno. Bylo jich tolik, že je člověk

nemohl všechny minout.


21

Navštívil tedy lázně, které se jmenovaly Gargiliovy a byly samy o sobě městem. Bazény s chladnou, teplou a horkou vodoudokázaly najednou pojmout tisíc lidí nebo ještě více. Byly obklopeny

místnostmi, kde se nabízely masáže, rozličnými obchody, a dokonce

i veřejnými hostinci. Bylo tam i divadlo a samozřejmě také dům, kde

byly ženy. Zatímco se Alypius koupal, nechal si vyčistit a vyžehlit

tuniku a plášť, a když se pak oblékl, přistoupila k němu mladážena s kůží barvy žlutavého numidského mramoru. Nebyl to skvrnitý

italský mramor, ani bílý řecký. Přišla k němu, na tváři vymalovaný

úsměv, a vtiskla mu do dlaně velký červený květ. Pak se obrátila

a odešla a on stál a vyjeveně ji sledoval. Zmizela mezi sloupy domu,

kde byly ženy, a on se dovtípil, že ta květina byla jakýmsi pozváním.

„Jeden denár,“ řekl muž, který mu vyčistil a vyžehlil jeho věci. „Jí

bys musel dát mnohem více. Jsi z venkova, že?“

„Měla velmi hezké zuby,“ odtušil nenuceně Alypius. „Hezké zuby jsou u ženy velice důležité.“ Umínil si, že na mužovu otázku nebude reagovat. Zaplatil mu denár, v Tagastě by to stačilo na vyprání avyžehlení oblečení pro celou rodinu na týden, a odešel. Nešel však za tou ženou do domu.

Brzy ho znovu pohltila vřava na ulici a podařilo se mu najítvhodnou osobu, která mu ukázala, kde je ulice klenotníků.

Cestou natahoval krk a hledal Augustina, který do Kartága odešel o dva týdny dříve. Věděl, že je to hloupost. Byla by toneuvěřitelná souhra náhod, kdyby ho potkal na ulici, ale nemohl si pomoci. Toužil ho vidět, slyšet jeho chladný, ironický hlas. Nikdy by mu to samozřejmě neřekl. Augustin by vůči němu kvůli takové nesmyslné sentimentalitě právem cítil opovržení. Augustin nebyl vždyckynespravedlivý – jenom když se zlobil. Ale naštvaný byl často.

Je zbytečné říkat, že ho Alypius nespatřil. Začal přemýšlet, jestli to nebude trvat celé týdny, ba měsíce, než ho potká. Když Augustin vyrazil do Kartága, nevěděl, kde bude bydlet, a když odcházelAlyius, neměli od něho doma ještě ani řádku. Takže neznal jehoadresu. A Kartágo bylo obrovské město.

Alypiovi trvalo více než hodinu, než se mu podařilo najít důmstříbrotepce Juby, který jeho otci napsal, že má pro něj k dispozici volný pokoj za rozumnou cenu. Otec toho muže neznal, ale znal někoho jiného, kdo se mu pokusil najít pokoj, a našel ho tam.


22

Juba byl postarší muž s temnou pletí a s malýma, zarudlýmaočkama. (Říkal, že to má z toho, že pracuje dlouho do noci na svých

dílech, ale ve skutečnosti většinou holdoval vínu.) Jeho žena byla

obrovské, tlusté a beztvaré stvoření, které trávilo většinu času napohovce chroupáním sladkostí. Při tom ženu ovívala otrokyně.

Alypia však zavedla do jeho pokoje Mavrut – Jubova dcera zpředchozího manželství. Byla to docela pěkná dívka. Nebyla tak tmavá jako Juba a Alypius si pomyslel, že by se Augustinovi líbila.

Pokoj byl velice malý, s nízkým stropem a jediným okýnkemvedoucím na malý dvorek plný slepic, dětí a špíny. V celémdvoupatrovém domě se šířil pach cibule, výkalů a otevřeného ohniště.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se dívka. Řekl jí to a ona mu naoplátku prozradila svoje jméno. „Doufám, že se ti tu bude líbit,“ řekla zvláštním tónem.

„Taky doufám, Mavrut.“

Obdarovala ho širokým úsměvem. Měla pěkné zuby. Pak pomalu a opatrně kráčela pryč a podivně se při tom vlnila v bocích. Asi za to nemůže, pomyslel si Alypius. Šaty jí byly téměř všude příliš těsné. Určitě z nich vyrostla.

Ve směsici pachů po ní zůstal závan sladké vůně.

Posadil se na pohovku. Věděl, že by měl otevřít zavazadlo avybalit si věci, ale byl unavený a navzdory koupeli, kterou si dopřál docela nedávno, mu bylo horko. Cítil se ubohý a nešťastný. Už více než šest hodin nic nejedl, ale nedovedl se přimět, aby se znovu vydal do ulic a sehnal si něco k snědku.

Kartágo bylo obrovský, hemžící se a řvoucí proud rozlévající se všude kolem něho a on před ním utekl do této dusné malé komůrky, která pro něj představovala jediné útočiště. Okolo byly statisíce lidí, a on se přesto cítil osamělý jako ještě nikdy v životě.

Byl naprostý blázen, když otce požádal, aby ho sem poslal.

Augustina tu nikdy nenajde.

Trošku plakal a pečlivě si přitom držel před obličejem cíp pláště, aby ho nebylo slyšet.

Usnul dříve, než zapadlo slunce.


23

II.

Augustina spatřil hned následujícího dne. A nebyla to náhoda.

Prostě šel do školy poblíž Saturnova chrámu, kde se vyučovalarétorika. Takových škol bylo samozřejmě hodně, ale řekli mu, že tato je

nejmodernější, a on okamžitě věděl, že Augustin by si vybral tuto,

a žádnou jinou. Nechápal, proč ho to nenapadlo už včera. Bylo to

úplně jednoduché! Hluk ulic nezeslábl, ale zdálo se, že je opětschoen trošku přemýšlet. Augustin stál v hloučku mladých mužů poblíž

vchodu do školy a Alypius čekal, až si ho všimne. Chvíli simyslel, že Augustin nikdy nezdvihne hlavu a nepodívá se jeho směrem,

a pak se zase obával, že se podívá, ale nebude si ho všímat.

Když ho však Augustin nakonec spatřil, usmál se a bylo naprosto

zjevné, že z toho má radost, takže se Alypius málem roztančilradostí. Augustin se odpojil od ostatních, šel rovnou ke svému příteli

a položil mu ruku na rameno. Řekl, že je na čase, že už také vidí, jak

se žije, a že není zahrabaný kdesi daleko v provincii, kde se vůbec nic neděje. „Tedy kromě případů, kdy jsme něco podnikli my,“dodal a v očích se mu zablesklo.

Alypiovi připadlo, jako by měl prasknout štěstím, ale zmohl se

jenom na to, že se zaraženě usmál.

„Můžeš se tady odpoledne zapsat,“ navrhl mu Augustin a ukázal

očima na školu. „Anebo zítra. Však není naspěch. Teď ti půjduukázat Kartágo. Ještě jsi asi nic neviděl, že? To jsem si mohl myslet.

Tak už pojď.“

Vedl ho pryč. Byl nádherný den! Pozlacená střecha Saturnova

chrámu zářila jako druhé slunce.

„Samozřejmě je to starý Molochův chrám,“ poučil ho Augustin,

„ale nikdo mu tak neříká. Je to prostě Starý chrám. Už dávno přestali

obětovat děti. Nyní už bohu dopřejí jenom černé kozy a černéslepice. Nevím, jestli mu ta strava vyhovuje.“

Ještě tam byly další chrámy – Jupitera Kapitolského, Minervy,

Marta a Junony. Ulice s lázněmi vedla k Asklépiovu chrámu,kterému se za starých časů říkávalo Ešmun.

Hned za ním se vypínal mramorový palác prokonzula, obrovská

nestylová budova vypínající se až k vrcholu akropole, na jejímžvrcholku zářili obrovští zlatí orli.


24

„Víš,“ promluvil Augustin, „myslíval jsem si, že bychom se měli

na Římany dívat spatra jako na bandu nevychovanýchpovýšeneckých dobyvatel. Naše kultura je totiž mnohem starší. My byli už

v úpadku, když oni byli ještě ubozí barbaři. My jsme byli světovou

velmocí, když oni byli ještě venkovany s beznadějně provinčními

názory. Ale oni něčeho dosáhli. Před šesti sty lety nás zničili, alepomohli nám znovu se postavit na nohy a mají jakýsi kouzelný recept,

jak z jiných národů dostat to nejlepší a jak je přimět, aby jimsloužily. I dnes se toho od nich ještě můžeme hodně naučit.“

Stráže před palácem na sobě měly běžnou římskou zbroj, ale byli

to obrovští muži a měli rudé a žluté vlasy.

„Gótové,“ vysvětlil Augustin. „Najatí váleční psi. Proč by mělčlověk dělat sám to, co za něj můžou udělat jiní? Každý barbar, kterého

platí Římané, má cenu tří vojáků: je to víc spojenec, méně nepřítel

a potenciální ničitel nepřítele. Mají to chytře vymyšleno. Začal s tím

starý Tiberius, ale oni to teď přivedli k dokonalosti. Kdy jsi přijel?“

Alypius mu odpověděl a vylíčil mu své první dojmy. Augustina to

nesmírně pobavilo: „To tě nenapadlo obstarat si plán města? S ním

má člověk po problému. Pojďme touhle ulicí dolů k přístavu. Budeš si

muset koupit nové šaty, Alypie. Není dobré, aby na tobě každý hned

viděl, že jsi z venkova. Ošidili by tě o víc, než budou stát nové šaty.“

Augustin byl samozřejmě velice elegantní, jak si teď Alypius všiml.

Sešli dolů, přešli fórum a vydali se ulicí bankéřů a směnárníků,

lemovanou dvěma obrovskými sochami Marsyáse a Apuleia a ještě

sochami spousty méně významných celebrit. Obchody zakolonádami byly plné věcí, z nichž mnohé v Tagastě nebyly k vidění. Byly uspořádány tak, aby vábily pozornost kolemjdoucích.

V Tagastě obchodníci vystavovali své zboží postaru, ale tady se

zdálo, že všechno slouží velmi zvláštnímu účelu. Vypadalo to, že

o své obchody pečují, jako o sebe pečují některé ženy: „Podívej se

na mě, určitě stojím za pohled.“

Došli k nábřeží, ale moře nebylo vidět, protože všude byly samé lodi.

Byl jich celý les, všechny možné typy od veslic až po trirémy. Naněkterých se nakládalo, na jiných vykládalo, některé připlouvaly, jinéodlouvaly. A všude kolem davy dělníků s odstíny kůže sahajícími od bílé

až po černou jak uhel. Byl tam takový hluk, že na sebe museli křičet.

„Obrať se!“ ječel Augustin.


25

Alypius se obrátil a z toho, co spatřil, zavrávoral. Kdyby hoAu

gustin pevně nezachytil za rameno, byl by spadl do špinavé vody.

Na ten pohled nikdy v životě nezapomene. Za ním se tyčiloKartá

go v celém svém úžasném majestátu, s umělými pahorky, na jejichž

vrcholcích se třpytily zlacené střechy chrámů a akropole neboliByr

sy, jak se jí tu říkalo. Přírodu zastiňovalo strašlivé město, lidé,zvířa

ta a vozy, pomalu plynoucí jako nekonečné řeky.

Vyděsilo jej však něco jiného. Hned za nimi se tyčila zeď,nejvyš

ší, jakou kdy viděl, jejíž součástí byly – obludy.

Vypadaly dost realisticky, i když to byly jenom mozaiky poskládané

z kamenů všech druhů a barev. Byl tam obr bez hlavy, padesát stopvy

soký, s jediným okem uprostřed hrudi. Další obr měl jenom jednu nohu,

ale ta byla tak obrovská, že kdyby si lehl, mohl by se jí přikrýt a byl by

chráněn před sluncem. Byl tu také podivný titán bez úst, který si držel

jídlo u nosu a vdechoval je. Vedle něho se nacházel obrázek ryby veliké

jako válečná loď a po tuctech polykající lidi. Byly tu i další postavy, ale

ty byly od něj moc daleko na to, aby vnímal přízračnou hrůzu, kterou

vzbuzovaly. Alypius si matně vzpomínal, že mu otec o existencitako

výchto tvorů četl v Pliniově Přírodovědě. Nikdy ho však nenapadlo, že

by je někdy mohl uvidět. Byli tak strašní, že by při pohledu na ně mohl

člověk zkamenět, jako kdyby se podíval na Gorgonu.

„Hezcí drobečkové, ne?“ křičel Augustin.

„Pojďme odtud!“ vyzval ho křikem Alypius.

Procházeli spletitými uličkami, které všechny vedly vzhůru. Po

chvíli se dostali na jakousi terasu, z níž byl výhled na přístav, a nyní

se Alypiovi poprvé naskytl skutečný pohled na moře, tiché, modré

a nekonečné, na jehož hladině byly rozseté lodě.

„Víš, kde stojíš?“ otázal se ho Augustin.

„Ne. Kde?“

„Rovnou nad tou bezhlavou nestvůrou.“

Alypius příteli nedopřál radost z toho, aby na něm poznal, jak se

cítí nesvůj, ale ten znal onen pocit asi také. Bylo neuvěřitelné, jak

dobře se už Augustin po dvou týdnech ve městě vyznal. Vzali to

zkratkou zpět na fórum a odtamtud do malého hostince. Alypiusvě

děl, že Augustin asi neoplývá penězi, tak jej pozval na oběd. Ten to

přijal velice vděčně. Dali si pulsum a velmi chutné mořské plody,

cukrovinky a ovoce. Víno bylo dobré a nepříliš opojné.


26

Zdálo se, že to je místo, kam chodí studenti. Brzy se k nim přidali

dva mladí muži, kteří se znali s Augustinem, jmenovali seHonoratus a Nebridius. Byli to celkem příjemní hoši. Začali mluvit oCiceronovi, jehož v Tagastě nikdy nikdo nečetl. Oni ho považovali za

„velice vytříbeného“ a „nesmírně moderního“. Alypius ani pořádně

nevěděl, co to znamená.

Pro Alypia bylo zvláštní vidět Augustina zabraného do takového

vážného hovoru. Neubránil se a povzdychl si: „To je ale změna –

vypadá to, jako by už uplynuly celé roky od doby, kdy jsme očesali

Glabriům tu hrušeň a prováděli lidem různé šprýmy.“

Augustin ho pod stolem kopl do holeně, ale Honoratus se smál:

„Počkej, až potkáš Ničitele.“

„Koho?“

„Plenitele.“

„Kdo to je?“

„Věčně rozzlobení hoši, co všechno rozbijí napadrť. Všechnyškoly před nimi mají hrůzu. Je strašné, když si tě vyhlédnou – nalévají

ti do třídy špinavou vodu, unesou ti učitele nebo ti uspořádají takový

vřeštivý koncert, že si přeješ, aby ses narodil hluchý. Pokud se jim

ovšem znelíbíš, kéž ti jsou bohové milostiví! Nic nenechají celé –

od lavic a židlí v tvých pokojích až po kosti, co máš v těle. A nikdy se je nepodaří dopadnout. Patří k nim mnozí bohatí hoši. Bohatství může v Kartágu odvrátit leccos – stejně jako všude jinde na světě.“

Vypadá to, že o Ničitelích, Plenitelích a Věčně rozzlobených, nebo

jak si ještě říkali, dosud neslyšel ani Augustin. Nezdálo se však, že

by to na něj udělalo kdovíjaký dojem.

„Tak oni už existují?“ řekl nenuceně. „Tak to je pak nemusím hledat.“

Pohlédli na něj nikoli bez obav: „Nedáš se k nim, Augustine. Že ne?“

„Možná, že ne,“ odvětil chladně. „Předpokládám, že už majísvého vůdce.“

Chlapci se rozesmáli a Augustin se náhle rozzlobil: „Můžu serozmyslet, jestli se mi znelíbíte, nebo ne. A pokud se mi znelíbíte, ať

jsou vám bohové milostiví.“

Rty měl sevřené, takže vypadaly jako tenká rýha bez krve. Velké

oči mu sršely hněvem. Alypius ke svému velkému uspokojení viděl,

že jeho výraz na ostatní chlapce působil stejným způsobem, jakým

vždycky působil na něho. Rychle se jej snažili uklidnit.


27

„Promiň, Augustine, ale ty je neznáš. Když se k nim někdo dá,

dlouho, dlouho ho neudělají svým vůdcem. Musí projít všemožnými

ponižujícími obřady a iniciací. Musí jíst špínu a po celé hodiny se

plazit po čtyřech a štěkat jako pes, a oni ho tak dokonce vodíulicemi. Například Nubilo. Vedli ho ulicemi zašitého do leopardí kůže

a sedm lidí musel kousnout do lýtka, než mu dovolili, aby se zase

proměnil v člověka.“

„To není špatný nápad,“ pokýval hlavou Augustin, ale v tónu jeho

hlasu se ozývalo něco, z čeho Alypius vycítil, že se jeho přítel kNičitelům nikdy nepřidá. Také změnil téma.

„Je pravda, že se Hiereuovi dostalo přízně od Bereniky?“

„Aspoň ona to rozhlašuje,“ smál se Honoratus. „Ale má velkou

konkurenci. Začít si něco s Hiereuem je totiž velká móda.Koneckonců je to nejelegantnější muž ve městě, ať už jde o oděv, způsoby,

učenost, zkrátka o všechno. Jako bokovku si drží gladiátora.Intelektuálové nejsou vždycky ti nejlepší milenci.“

„Tak s tím nesouhlasím,“ prohlásil vášnivě Augustin. Pak pokrčil

rameny. „To mi připomnělo, že mám schůzku. Musím jít.“

Vstal a Alypius s ním. Alypius zaplatil za jídlo a odešli. Na oba

mladé muže zjevně udělal dojem, což si přál.

„Každý by si myslel, že jsi starý Kartaginec,“ řekl mu obdivně

Alypius.

Augustin se shovívavě usmál a řekl: „Dělej to, co dělají ostatní, ale

ještě o trošku lépe. Věř mi, je to dobrá zásada.“

„A ty máš nějakou schůzku?“

„Samozřejmě. Je to nedaleko odtud. Uvidíš.“ Alypius si říkal, proč

ho Augustin bere s sebou. Kdyby chtěl jít za nějakou ženou, asi by

s ní byl raději sám.

A divil se ještě více, když ho přítel zavedl do blízké baziliky.

„Ty máš, Augustine, dostaveníčko s křesťanským Bohem? S Kristem?“

Augustin se zasmál: „Ty jsi ale osel, Alypie!“ Pak se ale zamračil:

„Jako bych slyšel svou matku. Nechej to jméno na pokoji.“

Energicky vyběhl po schodech a Alypius se vlekl tiše za ním.Myslel si však, že mu rozumí. Augustin určitě mnohokrát viděl, jak se

jeho matka modlí. Bylo na tom něco neodbytného. Vybavil si její

rozhodnou tvář ozářenou světlem měsíce.

Bazilika byla téměř prázdná. Nebyla zrovna žádná bohoslužba.


28

Augustin se pozorně rozhlížel, ale zjevně nenašel, co hledal.„Půjdeme radši na druhou stranu, Alypie, a počkáme tam.“

Alypius poslechl. Viděl Augustina, jak se opírá o jeden zobrovských sloupů a oči má upřené ke vchodu. Na svatostánek se anineodíval, ale svatostánek na něm spočíval klidným okem jediné lampy

upevněné ke stropu. Alypius cítil, že hledí i na něho. Bylo to, jako by

ho rušili v jeho vlastní zbožnosti. Pomyslel si, že by tam neměli být.

Augustinovi se rozzářily oči, Alypius pohlédl ke vchodu a spatřil

přicházet dvě ženy. Měly na sobě závoj, takže jim nebylo moc vidět

do obličeje – někdo mu kdysi řekl, že to je křesťanský zvyk nebo

předpis, který zavedl muž jménem Pavel. Jedna z nich byla celkem

tělnatá, druhá byla štíhlá. Když procházely kolem Augustina,Alyius si všiml, že se ta štíhlá dotkla jeho ruky, nebo mu něco dala –

jistě dopis nebo vzkaz. Pak ženy poklekly před svatostánkem amodlily se, anebo to alespoň předstíraly.

Byl to vzkaz. Augustin jej otevřel a přečetl si ho. Potěšeně se usmál.

Nehnul se z místa a čekal, až ženy skončí modlitbu, což bylo brzy,

a když jej opět míjely, tak té mladší téměř nepostřehnutelně přikývl.

Nyní jí Alypius viděl do obličeje – byla to docela pěkná dívka,ačkoli měla prosté šaty. Augustin počkal, dokud neodešly, a teprve pak

se i on, následován svým druhem, odšoural ke dveřím.

„Viděl jsi ji?“ zašeptal vzrušeně. „Jsme do sebe zamilovaní už celý

týden, ale je pro nás těžké se setkat. Dobře ji hlídají. Je z velmivlivné rodiny. Není jí ani patnáct, takže jí ještě nedovolí nosit šperky.

Všiml sis jejích očí? Napsal jsem o jejích očích báseň.“

A mluvil o té dívce, i když vyšli z baziliky ven a ocitli se obklopeni

sluncem, davem a hlukem. Bylo zjevné, že se dívce, ačkoli jí ještě

nebylo ani patnáct let, nějakým způsobem podařilo získat zkušenosti.

„Taky budeš mít dříve nebo později nějakou dívku,“ dodalAugustin a poplácal Alypia po rameni. „Každý nějakou má. Není dobré se

snažit být jiný než zbytek světa. To bylo to první, co jsem se tady

v Kartágu naučil: Dělej to, co dělají ostatní.“ A po malé chvilcedodal: „Možná se časem naučíš dělat to lépe než ostatní.“

„Začnu tím,“ odpověděl Alypius. „že se zapíšu do školy. Jdu tam.“

O půl hodiny později již stál Alypius před holohlavým štíhlým

mužem s dlouhým, zvědavým nosem, který se ho vyptával, na jaká

studia se chce dát zapsat, a pak se dlouho a živě dohadovali o tom,


29

zda je nutné brát nejen hodiny rétoriky, gramatiky, dialektiky ageometrie, ale i hudby, kterou holohlavec zjevně považoval pro mladého

muže, který chce v životě něco dokázat a získat důležité postavení,

za nesmírně důležitou. Hovořil velice přesvědčivě a Alypiusnakonec souhlasil s tím, že si hudbu do rozvrhu přidá. Následujícího dne

zjistil, že ten holohlavý muž je učitelem hudby a že každý nový žák

znamená nějaké peníze do jeho peněženky. Pomyslel si však, že už

to je samo o sobě užitečná zkušenost, a nelitoval toho, zvláště když se zdálo, že by učitel potřeboval trochu více peněz. Kromě tohozjistil, že na hodiny chodí i Augustin, takže to nebylo úplně zbytečné. A také nebylo. A přijde den, kdy bude na holohlavého muže, který tak naléhavě potřeboval jeho pár mincí, že se s ním skoro dvě hodiny dohadoval, aby ho pro hodiny hudby získal, vzpomínat s vděčností.

Během několika následujících dnů Augustina moc neviděl.Zejména proto, že ho studium zaměstnávalo natolik, že mu prostěnezbýval čas na to, aby se po něm porozhlédl, a když mu skončila

škola, musel si opatřit jídlo a pak se vydal do ulice klenotníků, která

byla od školy pořádně daleko.

Jednoho dne, když přišel domů, zjistil, že má mistr Juba v krámku

zákazníky: staršího břichatého muže s mastnou, olivově zbarvenou

pokožkou a mladou ženu. Muž se s Jubou handrkoval kvůli jakémusi

náramku a náušnicím a hořce si stěžoval, že Juba chce za svojestříbrné šperky více než mnozí jiní klenotníci za nejjemnější zlato. Juba

vzýval Tanit, bohyni všeho krásného, a dovolával se jí za svědka, že

má ty nejrozumnější ceny ve městě.

„A podívej se, jak krásně ty náušnice na tvé okouzlující dáměvyadají.“

Zavěsil jí je do uší a Alypius ženě uviděl do tváře. Byla to – Mavrut.

Zmateně ustoupil. Dosud ho neviděli a on měl nejasný pocit, že by

možná bylo lepší, kdyby zůstal nespatřen.

Obstarožní pán pokračoval ve smlouvání, až Mavrut nakonecnašpulila pusu a prohlásila, že je vidět, že mu moc nezáleží na tom, aby

jí udělal radost, a že ona ví, že je to obchod se zvláště nízkýmicenami, a pokud pro ni nevybere nic tady, jistě nic nevybere ani jinde.

Nato ji starší pán spěšně ujistil, že pro ni není nic dostatečně dobré

a že jí koupí cokoli, co se jí bude líbit, ačkoli je naprosto zjevné, že

ho berou na hůl.


30

„Uvidíme,“ řekla Mavrut povýšeně. Natáhla si na paži náramek a ukázala na nějakou další blyštivou věc na Jubově stole: „Toto bych chtěla taky,“ prohlásila.

„Tento prsten je velice starý, milá dámo,“ řekl Juba. „Mám o tom písemné svědectví od Sarkida, Řeka, který kdysi patřil k rodiněHamilkara Barky, otce velkého Hannibala. Je vidět, že si umíš vybrat.“

„A nejen pokud jde o šperky,“ řekla Mavrut a blýskla poobstarožním pánovi úsměvem. To jej zřejmě zachránilo před záchvatem mrtvice, ale o minutu později, když Juba řekl, kolik prsten stojí, mu mrtvice hrozila znovu.

„Tak to tedy ne!“ prohlásila energicky Mavrut. „Tolik chtítnemůžeš! Nedopustím, aby rozhazoval své poctivě vydělané peníze,ačkoli připouštím, že ten kámen je nádherný a že jsem ještě nikdy nic takového neviděla. Musíš tu cenu o polovinu snížit.“

Pak se spolu nad hlavou ubohého muže, který nebyl schopenslova, hádali, až to Juba náhle vzdal.

„Vidíš,“ řekla starému muži triumfálně Mavrut, „ušetřila jsem ti třizlaťáky.“ A nasadila si prsten na prst. „Jsi velice milý a ušlechtilý,“ dodala, „a budu ti velice, velice vděčná. Tak, a teď tomu muži zaplať a půjdeme.“

Hlupák jejímu otci zaplatil a odešli ruku v ruce. Prošli tak těsně kolem Alypia, že se téměř dotkl jejích šatů. Na místě, kde stál, však byla tma, takže ho neviděli. Počkal pár minut a vstoupil.

Mistr Juba ho vesele uvítal, ale Alypius na něho jenom kývl,odměřeně popřál dobrou noc a vystoupal po schodech do svého pokoje.

Díky intenzitě svého znechucení si uvědomil, jak moc ho ta dívka přitahuje. Nezbývalo, než co nejrychleji odejít. Sbalil si svoje věci a bez ohlédnutí odešel.

O hodinu později vešel do Augustinova domu v ulici bankéřů.

„Promiň, že tě ruším,“ vyhrkl, „ale už jsem to tam, co jsem bydlel, nemohl vydržet. Nenašel by se pro mě někde tady v domě nějaký volný pokoj?“

„Jak víš, jsem tady taky jenom nájemník,“ smál se Augustin. „Ale myslím, že v Kartágu se volný pokoj najde v každém domě, pokud člověk může zaplatit. Však s tím něco uděláme.“

Teprve potom Alypius spatřil na protější straně pokoje na malé pohovce stočenou dívku. Byla drobná a snědá, na sobě měla zelené šaty a ve vlasech velký žlutý květ. Usmála se na něj.


31

„To je moje malá přítelkyně Melánie,“ představil dívkunonšalantně Augustin. „Také tu bydlí. Co je s tebou, Alypie? Ještě jsi nikdy

neviděl dívku?“

III.

Následovaly dosti příjemné měsíce. Pro Alypia se našel pokoj,který nebyl dražší než omšelá malá místnost v domě toho příšerného

Juby. Nepáchlo to tam. A nebyla tam Mavrut. Zato tam byla Melánie.

Do školy to bylo odtud mnohem blíž a Alypius mohl chodívatspolu s Augustinem. Večer šli do města navštívit přátele, nebo přátelé

přišli k nim. Když bylo dost peněz, zašli si na divadelní představení,

po němž následovaly nekonečné a úžasné diskuse.

Také ve škole to bylo příjemné, ačkoli to byl pořádný nápor na

hlavu, což Augustin ale samozřejmě vůbec nepociťoval. Bylo úžasné

sledovat, jak v diskusích, které uspořádali učitelé, předstihujestudenty, kteří byli mnohem starší než on. Byl geniální. Geniální! Za

pouhých sedm měsíců dostal titul „nejlepší student“. Nesl ho, jako

by se pro to narodil.

Byla tu však Melánie.

Ovšem na pohovce Augustinovy pracovny ji už Alypius vídal jen

zřídka. Většinou pro Augustina něco dělala. Uklízela mu, skládala

a žehlila mu tuniky, vařila mu – a Alypius, který s nimi častěji jedl, než nejedl, musel uznat, že je dobrá kuchařka. Vyřizovala za něj pochůzky a dohlížela na to, aby byl v jeho pracovně pořádek. Bylo však dosti jasné, že u něho nemá postavení jenom nějaké služky. Přinejmenším z Augustinova pohledu.

Byla hezká a špatně předstírala, že není. Nebyla tak ostentativně

krásná jako jiná děvčata. Byla hezká takovým klidným způsobem.

Nikdy nezvedla hlas, ale když ji něco pobavilo, rozesmála sehlubokým altem a zdálo se, že její oči tančí.

„Poletuje jako ptáček,“ odtušil jednou Augustin, když ji uznale

pozoroval. Alypius to vnímal jako majetnický pohled. Napadlo jej,

že ji Augustin určitě koupil na trhu s otroky. Když se zeptal, jak se

seznámili, Augustin prostě odpověděl: „No, našel jsem ji a vzal ji

k sobě. Byl to dobrý nápad.“ Ale je možné, že ji našel na trhu sot>


32

roky. Uši naříznuté neměla, ale to ještě nic neznamenalo. Už se to

všeobecně nedělalo.

Nezáleželo na tom, jestli je, nebo není otrokyně.

Důležité bylo, že tu je. „Našel jsem ji a vzal ji k sobě. Byl to dobrý nápad.“ Znělo to hezky, nenuceně a vznešeně. Možná si to myslel – na začátku. Nyní si to už ale nemyslel. Když přišli jeho kamarádi, držel ji z dohledu. Nesměla být v pokoji. A jednou, když strčila svůj jemný bronzový nosík do dveří, hodil po ní knihou. Byl to pořádně tlustý svitek a zasáhl ji plnou silou do obličeje. Dívka se jenhlubokým hlasem zasmála a zmizela.

Alypius mu jednou připomněl dívku, kterou viděli v bazilice. „Aha, ta dívka. A co je s ní?“

„Inu, myslel jsem, že jste do sebe oba strašně zamilovaní...“

„Byl jsem – tehdy. Nebo si myslím, že jsem byl. Byl jsemzamilovaný do zamilovanosti.“

„Už je tedy tomu konec?“

„Nikdy s tím není konec, Alypie. Ony se sice mění, ale láskazůstává. Láska k zamilovanosti.“

Myslel to opravdu vážně? A je nyní zamilovaný do Melánie?

Alypius se nad tím co nejvážněji zamyslel a dospěl k názoru, že není. Byl s Melánií jakoby ženatý. A to bylo něco jiného. Dávalo to jaksi větší smysl. Samozřejmě s ní nebyl doopravdy ženatý. Už sama tato myšlenka byla směšná. Jeho otec byl koneckonců státníúředník a z Augustina se stane vědec a právník. Bylo nutné, aby si vzal

dívku ze slušné rodiny, nikoli bezvýznamnou bytost, kterou „našel

a vzal k sobě“.

Byla všestranně užitečná. Augustin měl rád, když se mu dobře

sloužilo, a ona to dělala. Přesto by bylo moudřejší si na ni dávatpozor. Augustin při všech svých vynikajících znalostech nevěděl, jak

mohou být ženy nebezpečné.

Alypius s Melánií nikdy nemluvil, jedině když nebylo zbytí.Nezdálo se, že by jí to nějak vadilo. Dokonce se zdálo, že si to ani

neuvědomila. To mu velice vyhovovalo, ale nezmírnilo to jehopodezření. Augustina by sice ani ve snu nenapadlo, aby se s ní oženil,

ale možná ona měla v plánu se za něho provdat. Alypius o takových

ženách slyšel. Byly i v Tagastě. Spřádaly své sítě jako pavouci.

Byly to trudné myšlenky, a proto se rozhodl, že jim učiní přítrž.


33

Když už se Alypius rozhodl, neobtěžoval se čekat na zvláštnípří

ležitost. Dostal ten nápad, když byl sám ve svém pokoji. Ihned vstal

a šel najít Melánii.

Byl si jist, že ji najde. Bylo pozdní odpoledne a ona chodívala

nakupovat brzy ráno. Dům nebyl nijak velký. Patřil bohatémuKar

taginci, který v něm bydlel, než nashromáždil jmění. Nyní bydlel

v okázalé vile blízko Byrsy a jeden z jeho četných agentů pronajal

starý dům studentům.

Dveře Augustinova pokoje byly pootevřené. Viděl, že dívka sedí

v Augustinově oblíbeném křesle. Její drobné tělo v něm vypadalo

jako ztracené. Pažemi objímala opěradla křesla, jako by si chtěla

nepoddajné dřevo přitisknout k tělu.

Když vstoupil, Melánie vyskočila a stála tam se sklopenýmaoči

ma, jako by ji přistihl při něčem zakázaném.

„Přišel Baddu,“ špitla bez dechu. „Přinesl mu dopis. Sedí venku

u dveří.“ Baddu byl jeden ze dvou otroků, kteří patřiliAugustino

vým rodičům. Nosil dopisy sem a tam. Byl to postarší muž, nijak

zvlášť silný. Dobří otroci byli drazí.

„Už tady téměř dva měsíce nebyl,“ odtušil Alypius. „Bylo načase.“

„Ano, ale...“

„Mluvila jsi s ním? Co říkal? Stalo se něco?“

„Nemluvila jsem s ním. Mlčel.“

Nemělo to smysl. Ženy se chovají nerozumně. Když nekují zrovna

pikle nebo nekladou návnady, tak plácají nesmysly. Jen tak pro nic za nic.

Alypius se posadil. Ne do Augustinova křesla.

„Chtěl bych s tebou mluvit, Melánie.“

Zůstala stát, takže její velké a průzračné oči byly v úrovni jeho očí.

„Posaď se,“ vyzval ji poněkud podrážděně.

Sedla si mu na stoličku k nohám a vzhlížela k němu.

Alypius si odkašlal. „Jak jste se s Augustinem poprvé setkali?“

Po chvíli neslyšně odpověděla: „Našel mě.“

Byla to Augustinova slova. Řekl jí, aby to tak říkala. Asi to byla

přece jen otrokyně.

„Ty máš ráda – ráda se o něj staráš, že?“

Přikývla.

Zhluboka se nadechl a začal: „Uvědomuješ si, že je velice nadaný

a že je to ohromný člověk?“


34

„Ano,“ přisvědčila. „Někdy bych chtěla, aby tomu tak nebylo, ale

vím, že je mu to příjemné, a proto si to přeji i já.“

„A z jakého důvodu nechceš, aby tomu tak bylo?“

„Bohové jsou daleko,“ hlesla váhavě. „I on je někdy daleko.Sedím mu u nohou, ale nemůžu jít s ním. Musím počkat, až se vrátí.“

Trošku se usmála a dodala: „Já umím čekat.“

„Melánie, kdyby... kdyby se rozhodl, že tě pošle pryč, co bys dělala?“

Hleděla na něj široce otevřenýma očima. Mlčela.

„Já se jenom tak ptám,“ rychle se ji snažil uklidnit Alypius a ve spáncích mu bušila krev. „Víš, já si nemyslím, že... že to udělá.Jenom se tak ptám. Ale stát se to může, ne?“

„On mě potřebuje,“ řekla prostě.

To říkávala stále znovu a znovu i Monika. Ale tuto dívku byMonika určitě neschvalovala.

Alypius učinil poslední pokus: „Možná bude jednoho dne pro něj dobré, abys... abys od něho odešla.“

Pohlédla na něj vzdorovitě a pohodila hlavou: „Však on mi to řekne.“

Znovu si odkašlal: „Víš, myslím, že jsem strašný blázen.“

„Ano,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist