načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nepálem na Enfieldech - Petr Hošťálek; Miloň Dvořák

Nepálem na Enfieldech

Elektronická kniha: Nepálem na Enfieldech
Autor: ;

Českobudějovický cestovatel a sběratel veteránů Petr Hošťálek nás ve svém cestopise zavede do Indie a Nepálu. Publikace s velkým množstvím fotografií nás dovede až na úpatí ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Nakladatelství RŮŽE
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 177
Rozměr: 25 cm
Úprava: tran : barevné ilustrace
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-869-7547-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Cílem autora, motorkáře, cestovatele a redaktora motoristických časopisů, bylo vyzkoušet cestovní kancelář, která připravuje adrenalinové motocyklové zájezdy, a zjistit, zda takto profesionálně připravená akce stojí za to. Společně s dalšími sedmi muži se vydává s cestovkou Rajbas na třítýdenní cestu na vypůjčeném motocyklu Enfield po Nepálu. Cestu podnikl na podzim v roce 2010. Reportáž z motocyklové dobrodružné cesty podhůřím nepálského Himaláje.

Popis nakladatele

Českobudějovický cestovatel a sběratel veteránů Petr Hošťálek nás ve svém cestopise zavede do Indie a Nepálu. Publikace s velkým množstvím fotografií nás dovede až na úpatí Himaláje. Spoluautorem knihy je jeden z členů expedice, Miloň Dvořák. Unikátní na tomto spoluautorství je, že oba autoři glosují stejné události, aniž by se předem domluvili. Čtenář tak dostává mnohdy unikátní výpověď dvou generací. Důležitou roli hrají v knize i staré britské motocykly Royal Enfield, které se v Indii v licenci vyrábějí dodnes.

Předmětná hesla
Hošťálek, Petr, 1943-
* 20.-21. století
Motocyklisté -- Česko -- 20.-21. století
Mototuristika -- Nepál
Nepál -- Reálie
Zařazeno v kategoriích
Petr Hošťálek; Miloň Dvořák - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vydání knížky podpořil Jihočeský kraj


Nepálem na Enfi eldech

Petr Hošťálek a Miloň Dvořák

V roce 2013 vydalo jihočeské Nakladatelství Růže, s.r.o.

Publishing©2013 Nakladatelství Růže, s.r.o.

Text©2013 Petr Hošťálek a Miloň Dvořák

Fotografi e©2013 Petr Hošťálek a Miloň Dvořák

ISBN: 978 -80 - 86975-52-8


na Enfi eldech

Nepálem

Petr Hošťálek

Miloň Dvořák


4


Úvod

Obvykle se na své motocyklové cesty za dobrodružstvím vydávám sám. Už jsem to párkrátvysvětloval: není jednoduché najít parťáka, který se může utrhnout a z normálního všedního života na

několik týdnů zmizet. A pokud už se takový vyskytne, jestli s ním bude možné vydržet...

Tentokrát to ovšem bylo jinak.

Už pár let jsem si říkal, že by stálo za to zkusit, jak fungují cestovky, které svým zákazníkůmnabízejí adrenalinové motocyklové zájezdy. Takže když jsem se seznámil s Honzou Odehnalem,zajímavým dobrodruhem, který jednu takovou cestovní kancelář provozuje, slovo dalo slovo a já řekl, ať mi

dá vědět, až v některém z příštích turnusů bude volno. Že pojedu s nimi.

Co jsem mu ovšem neřekl, bylo, že tu jeho cestovku chci vlastně vyzkoušet. Zažít na vlastní kůži, jestli taková profesionálně připravená akce stojí za to. Dozvědět se, jak je zorganizovaná, jak jepřizpůsobená skladbě přihlášených účastníků, jaký má program a jestli její účastníci dostanou za své peníze odpovídající očekávanou protihodnotu. No a protože už řadu let píšu pro několik motoristických časopisů, tak o tom napsat. Zkrátka tvářit se jako normální zákazník cestovní kanceláře Rajbas, ale ve skutečnosti cestu absolvovat jako zájezd „kontrolní“.

Jediné, co jsem věděl předem, bylo, že mají jet tři kamarádi motorkáři z moravských Bučovic,

všichni podnikatelé středního věku. Se mnou jsme byli čtyři a tak jsem ještě dal vědět kamaráduMiloňovi, mladému čerstvému doktorovi a inženýrovi lesních věd, o kterém jsem věděl, že tohledobrodružství pro něj bude „jak na míru šité“.

Petr Hošťálek

Pro mě to začalo jednou příjemnou letní akcí s veterány. Při závěrečném večerním posezení u vínka tam Petrův výrazný hlas pronikal rozhovory ostatních a když jsem se zaposlouchal, zjistil jsem, žeplánuje další dalekou motocyklovou cestu. Prý nějakou Indii, Himaláje, asi na tři týdny na Royal Enfi eldu. Zaujalo mě to. Jak to, že hodlá jet na anglickém motocyklu, který nemá a proč zrovna Indii?

Bylo to pro mě trochu moc neznámých. Tak jsem přisedl a dozvěděl se, že má v úmyslu zapsat se

do zájezdu, pořádaného cestovní kanceláří Rajbas po Indickém Himaláji na strojích, které se v Indii v

celkem nezměněné podobě vyrábějí už od roku 1956. Tyhle motocykly není problém v Indii vypůjčit,

takže Honza Odehnal, majitel oné cestovky, už pár let má tohle motocyklové dobrodružství v pestré

nabídce svých zájezdů.

Petr právě vysvětloval, že zrovna teď je ideální možnost se zájezdu zúčastnit. Je prý přihlášeno asi

pět lidí, tudíž je cena nižší a levné jsou i letenky do Delhi. Maximální počet účastníků je prý tak osm,

takže zájezd není naplněn a případní zájemci, nechť se ozvou.

Dopil jsem skleničku a povídám, že bych jel!

Jenže zájezd se toho roku nekonal, protože většina účastníků nakonec odřekla.

Já už ale byl infi kovaný. Zvlášť, když jsem zhlédnul fi lm z jednoho z předchozích turnusů, kdy

účastníci museli zčásti rozebrané motorky přepravovat přes povodní odplavené údolí pomocíprovizorní lanovky a ve vysokých horách jezdili kamením i potokem. Od záměru mě neodradilo ani to, že se z

cesty dokonce jeden z nich nevrátil. Stačilo jen neopatrně postavit motorku a ta ho shodila z příkrého

srázu...

O rok později jsem se tedy přihlásil na podobný zájezd podhůřím nepálského Himaláje. Pro mě bylo podstatné, že i ten se měl jet na Enfi eldech, nových veteránech, které budeme mít pro celé krásné tři týdny. A navíc, že to bude s Petrem Hošťálkem, člověkem velmi podobných zájmů a vkusu, ať už jde o historické motocykly nebo cestování. S člověkem, jehož cestopisy jsem doslova hltal a vždy chtěl být u toho, stát se součástí těch strhujících příběhů z dalekých cest.

Povedlo se. A tak bych se teď, v této knížce, chtěl prostřednictvím vsuvek do Petrova textu o zažité

krásné chvíle podělit.

Miloň Dvořák

5


6


Na letiště nás Jasoň veze ve svém luxusním

Cadillacu, mrňavé staré Tico, kterým jsme přijeli,

zůstalo opuštěné u něj v ohradě.

První, co mi během čekání na letišti padá do oka,

je, že Aerofl ot má pořád ještě ve znaku profl áknutý

srp a kladivo. To nám ale může být jedno, my

letíme s Ukrajinci, se společností AERO-SVIT.

Když přirolovává na stojánku náš Boeing 737, zdá

se shora letištní vyhlídky nějak mrňavý a takový

připlácnutý k zemi...

Sedáme po čtyřech hodinách letu v ukrajinském

Borispolu. Miloň hned při vystupování z letadla

zjišťuje to, co já vím dávno - že vytáhnout foťák,

tak ve všech rusky mluvících zemích je člověk

okamžitě za špióna. Stačí jedno cvaknutí a už ho

mají dvě policistky v maskáčích a musí fotky za

jejich dohledu vymazat. No, co mě se týče, tak od

té dlouhonohé v přiléhavých kalhotách bych se

nechal klidně zatknout i na pár dní...

Čekat pět hodin na letišti se nám nechce, tak

ukazujeme pasy, lezeme z letištní haly ven a hurá

na chvíli do Kijeva.

Já v Kijevě v životě nebyl a tak mě láká vidět

hlavní město Ukrajiny. Z Ukrajiny jsem navštívil

několikrát jen Podkarpatskou Rus, zem chudou, ale

krásnou, hornatou a svéráznou - zakarpatskou. Je mi

jasné, že hlavní město bude vypadat úplně jinak, ale

netuším jak.

Kijev, to je pro mě můj motocykl Dněpr, který mi

tu k mému potěšení vyrobili někdy před 40-ti lety...

Pokud se dobře pamatuji, tak z Borispolu

do hlavního města Ukrajiny by mělo být asi

kolem pětatřiceti kilometrů. Aspoň tak to mám

v podvědomí z doby, kdy jsem Kijevem projížděl

na mé motocyklové cestě do Číny. Šofér autobusu

říká, že ke kijevskému nádraží, kde budeme

vystupovat, je to ještě o pět víc, tedy rovných

čtyřicet. To ve zdejším velkoměstském provozu

znamená skoro hodinu jízdy a podle toho vypadá i

cena lístku. Na letišti jsme si vyměnili pět dolarů,

za které jsme dostali 47 hriven a měli zato, že nám

musí bohatě vystačit i na zmrzlinu.

Omyl! Už se bus rozjel, když se k nám prodírá

výběrčí a říká si o hriven dvakrát pětadvacet! No

a hned je tím pádem problém. Nemáme je, natož

abychom měli i na cestu zpět a tak nás výběrčí

obírá o eura. Samozřejmě v náš neprospěch...

Cesta trvá bez několika vteřin padesát minut.

Když u nádraží vystupujeme, je jasné, že takhle

máme času nejvýš na krátkou, tak hodinovou,

procházku.

Fotíme historickou, zeleně a červeně natřenou,

sovětskou lokomotivu, vystavenou na podstavci, já

k tomu nějaké kolem postávající náklaďáky GAZ

a Miloň míří objektivem jen tak kolem sebe.

Kijev je na první pohled město plné kontrastů.

Moderní, vysokánské mrakodrapy tu obklopují

stařičký dřevěný kostelík, pod moderním mostem

jsou rozpadlé prkenné boudy, v moderních

kožených bundách odění mladíci jen netečně

procházejí kolem sehnutých žebrajících babiček.

Jsou tu rezidence zbohatlíků v ještě kurióznějším

podnikatelském baroku, než je zvykem u nás.

Všechno větší, vyšší a hlavně nevkusnější!

Obcházíme pár bloků, kdy se nestačím divit,

jak se to tu za šest let změnilo - a už je čas se vracet.

Tak od hlavní třídy míříme k nádraží z druhé strany,

procházíme dlouhatánským podchodem pod bůhví

kolika kolejišti, pak po pohyblivých schodech

nahoru a jsme přímo u zastávky, kde právě čeká

autobus zpět na letiště. Šofér s úsměvem říká, že

7Nepálem na Enfi eldech

Kapitola 1.

Je sobota, třiadvacátého října 2010, když s Miloněm ve dvě ráno startujeme z Českých

Budějovic. Cíl máme kousíček od ruzyňského letiště, v Tuchoměřicích, před harleyskou

dílnou kamaráda Kamila, zvaného princ Jasoň. Slíbil, že kvůli nám vstane už ve čtyři,

abychom mohli nechat auto zaparkované u něj, než se z motocyklového dobrodružství po

Nepálu vrátíme.


odtud na letiště jezdí každých deset minut, takže

i kdyby nám byl tenhle ujel před nosem, pořád by

bylo dost příležitostí dostat se zpátky včas.

Při zpáteční jízdě mi padá do oka ohromná

hromada pruhovaných melounů, vyskládaných na

prodej vedle silnice.

Staré Mercedesy, které tu ještě v roce 2005

jezdily jako „maršrutnoje taxi“, už téměř zmizely.

Dneska místo nich drží službu ruské Gazely

nebo elegantní Sprintery. Čas viditelně poskočil i

tady, Kijev je evidentně velmi bohaté a rychle se

rozvíjející město.

Řadu míst tu poznávám, dokonce i tu křižovatku,

kde jsem mým Mercedesem popostrčil jednoho

místního Moskviče, to když jsem si tu byl hned

po revoluci koupit prvního Dněpra se sajdkárem

přímo ve zdejší fabrice...

Jak se blížíme k letišti, u silnice míjíme tabuli s

údaji Charkov 480 km a Poltava 314 km a mně se

vybavuje, jak jsem tím směrem jel. Výpadovka je

velkorysá, má osm proudů a u kraje visí ohromný

billboard, na kterém je v ukrajinštině reklama na

kupé Maserati. Jak už jsem řekl, Kijev je evidentně

bohaté město.

Kolem oken autobusu ubíhá řídký, ale strašně

vysoký les. Je tu parádní babí léto, všecko kolem

září v teplých barvách zlatové, rudé a usychající

hnědé. Paprsky odpoledního slunce hřejí, jsme

nalehko, na nohou sandály, co víc si přát? Cesta

začíná krásně...

Směr Indie odlétáme přeci jen trošku větším

Boeingem 767, než jsme přiletěli z Prahy. Když

z něj vystupujeme v Delhi, je příjemně teplá noc.

Žádné propocené tropy, vlhko nám připadá snad

jen o trochu větší než doma. Krása! Asi dobře, že

jsme vzali tenhle pozdní termín...

Letiště má nekonečně dlouhé, skoro prázdné

chodby, vyložené kobercem ode zdi ke zdi.

Kousek tu jedou pojízdné pásy, ale většinu trasy

musíme odkráčet. Dojde se na konec, zahne za roh

a tady je další nekonečná chodba a východ pořád

v nedohlednu...

Když jsme venku, první úkol je chytit taxík.

Podle instrukcí, které máme od Honzy Odehnala,

jinak majitele cestovky CK Rajbas, se kterou jsme

se na tenhle zájezd vydali, by taxík teoreticky

neměl být problém. Stojí jich tu několik řad, ale

okamžitě zjišťujeme, že u většiny z nich silně

nesouhlasí cena, kterou máme k domluvenému

hotýlku uvedenou!

8 Nepálem na Enfi eldech


Když něco nefunguje jak má, říká se, že

poslední, co člověk udělá, že si konečně pořádně

přečte návod. Takže znovu nahlížíme do instrukcí

cestovky a je to jasné. Přece v nich máme

srozumitelně napsáno, že to má být PRE-PAID

taxi! Taxíkářská společnost, která nabízí taxíky s

pevnou, předem zaplacenou, jízdou!

Budka s tímhle nápisem je na dohled, máme ji

od začátku před nosem. Platíme sice o pár drobných

víc - v našich asi o stokorunu, za což by se na

člověka letištní taxíkáři na Ruzyni ani nepodívali -

ale máme v ruce papírek, garantující, že se za tuhle

cenu dostaneme rovnou před zapikaný hotel.

Teď už si jen vybrat z řady čekajících vozů.

Oba jsme sběratelé historických motocyklů,

tak nám samozřejmě padá do oka ten, co vypadá

jak přesluhující veterán, připomínající stařičkého

Moskviče. Dveře při nastupování plechově

bouchnou, okna jsou ještě na kličky a čalounění

už skoro ani čalouněné není. Umouněný nemladý

šofér sedí nějak nakřivo - má jen jednu ruku, k

tomu pět zubů a převodovka rachotí, jako kdyby

měla zubů tak nastejno. Škube to, ale jede! Jiný by

měl námitky, my jsme nadšení, je to zážitek!

Tahle jízda je náš první kontakt se zdejším

provozem. Je pozdě v noci, takže provoz v Delhi

už není tak hustý, ale přeci jen se nám z něj první

malé porce dostává. Jízda vlevo - té si našinec

pořádně všimne, až když se odbočuje vlevo, přímo

okolo obrubníku, žádná přednost protijedoucím.

Nebo při vjezdu do prvního kruhového objezdu,

který se objíždí obráceně, po směru hodinových

ručiček! Další nezvyk jsou blinkry, které zdejší

vozidla používají jen velmi sporadicky a to ještě

dost zvláštním způsobem, ale o tom si povíme až

na jiném místě tohohle vyprávění.

Zvláštní vztah zde mají řidiči také k semaforům,

jejichž červené světlo berou jen jako informativní

a při průjezdu pouze důrazněji troubí.

Hotel jsme našli, ubytování klaplo. Lezeme

za všudypřítomného smradu po nezvykle strmých

schodech do poschodí a následně do velmi

špinavých postelí. To tedy je zatraceně prudký

vpád do Asie!

Tříhvězdičkový hotel Gold Regency s poměrně

honosnou recepci s pohovkou, televizí a dvěma

čistě oblečenými chlapíky, který má dokonce i

vlastní internetové stránky, skrývá ve skutečnosti

značně odporné pokoje. Ten náš, dvoulůžkový, má

jedno okno, ale ne ven. Vede do vnitrobloku, kam

ústí výdechy všech odvětrávacích zařízení této

budovy. Otvírám ho, ale jsou za ním ještě okenice.

Ty už se otevřít ani nepokouším, protože se na

mě vyvalil smrad a vedro ještě větší. Raději okno

rychle zase zavírám a jdu si prohlédnout toaletu.

Záchod je evropský, to jsem nečekal, sprcha

ale nemá žádný kout, takže makovice kropí celou

místnůstku, včetně záchodového prkýnka. Voda

jen studená, z kohoutku pro teplou nic neteče.

Studená? Vlastně moc ne, je to taková univerzálně

použitelná teplota. To půjde.

Trochu bych si tedy vybalil. Jenže kam?

Otvírám skříňku, ze které se vyvalí smrad ještě

horší, plesnivý. Je v ní tolik prachu a odpadků, že

bych sem neodložil ani boty.

Rozkládám zavazadla kolem postele a nemusím

ani moc zkoumat povlečení, aby mi bylo jasné,

že ho pro každého hosta nemění. Na polštáři v

místě hlavy je hnědý umouněný fl ek, deka je pro

jistotu pestrobarevná, a proto na pohled čistá. Lup!

Špinavý polštář letí do té smradlavé skříňky. Ještě,

že tu máme přečkat jen do rána...

9Nepálem na Enfi eldech


Main Bazar, ulička pro turisty, kde bydlíme na

hotelu, působí dost rozbořeně. Honza vysvětluje,

že ještě loni byla tak úzká, že tu nemohlo nic

projet a tak bylo rozhodnuto, že všechny domy se

musí kus ubourat. Prakticky všechny tak přišly o

jednu místnost, což je vidět. Hodně jich zůstala

nedostavěných a je vidět, jak byly ubourané

prostory vymalované...

Na snídani jdeme kousek vedle, do bistra,

kde už sedí zbytek výpravy. Karel, Jirka a Pinďa

z moravských Bučovic. Mají před sebou anglické

jídelníčky a my zjišťujeme, že objednávka se tu

píše na lístek papíru, který si obsluhující odnáší.

První překvapení - sodovka, kterou nám

přinášejí, je jednak otevřená, jednak hrdlo láhve

vypadá, jako kdyby ji někdo otvíral kudlou,

upatlanou od guláše. Hnědo-rezavý povlak ale je

ale i na další láhvi a tak vzápětí zjišťujeme, že to

hnědé je jen povlak od zevnitř rezavějícího víčka...

Během jídla kluci vykládají, jak viděli

elektrikáře opatrně dvěma prsty na ulici zkoušet,

zda je ve vedení proud. A taky, jak tu řemeslníci

natírají balkon barvou rukama, žádným štětcem!

Dneska máme v plánu vyřídit nutné formality

a pak vyrazit taxíkem na okružní jízdu po

památkách. Takže první cesta vede do fi rmy, od

které budeme mít pronajaté motocykly. Musíme

sepsat a podepsat smlouvy, že každý z nás přebírá

motorku v perfektním stavu - a to, ač ji ještě

neviděl. A dokonce neuvidí dřív, než zítra!

Pak jdeme nakoupit přilby, které tu stojí pár

korun a které jsme na Honzovu radu nikdo z

domova neměli zbytečně tahat...

No, já musím přiznat, já jsem svůj jawácký

„půlkokos“ s sebou vzal. Děsil jsem se představy,

že bych si musel na mou veteránistickou kebuli

nasadit nějakou indickou přilbu, byť téměř

zadarmo. Ale to jsem se setsakra spletl! V krámu,

kde helmy kupujeme, je úžasný výběr. Kromě

současných pestrých integrálek tu mají helmy

nejen klasické otevřené, ale dokonce i půlkokosy!

A ne jen tak obyčejné. Laminát totiž mají pošitý

kůží, takže nehrozí odření, když helmu motorista

nedbale pohodí a navíc to na starých mašinách

perfektně vypadá. Zvlášť, když máte přes vrchlík

dva efektní pruhy z bílé kůže. K černému bavoráku

s bílými linkami, co stojí doma v garáži, mi bude

moc slušet!

Jako extra bonus má tenhle půvabný půlkokos

sklopný štít z polykarbonátového skla. Až doteď

jsem nikdy nic takového nepoužíval, tak uvidíme!

Dávám za ni asi 250 korun...

Conan Place je kruhové náměstí, takové

centrum nového Delhi. Asi jako náš Václavák

10 Nepálem na Enfi eldech

Kapitola 2.

Ráno nás budí osobně šéf naší cestovky, Honza Odehnal. Je půl deváté, ale máme pocit, že

jsme spali tak nejvýš půl hodiny. Časové posuny nám drobet nabouraly režim.

Když lezu do báglu, zjišťuji, že jsem nechtě propašoval do letadla ampulku s pepřovým

sprejem. Během cesty autem do Prahy mi došlo, že v zavazadlovém prostoru letadla nebývá

přetlak a mohla by explodovat, tak jsem ji chtěl nechat u Jasoně. Ale v té chvíli jsem ji

v žádném z mých dvou baťůžků nenašel, tak jsem usoudil, že nejspíš zůstala doma. Teď ji

držím v ruce, ale doufám, že zbytečně, že ji nebudu potřebovat.


v Praze. Stavěli to tu Angličané tak něco před

sto padesáti lety. Kolem dokola se všude kolem

nás hemží žlutozelené tříkolové rikšy CNG

s maličkými skútrovými koly, poháněné stlačeným

zemním plynem.

Alternativní pohon plynem je prý pro veřejnou

dopravu v Indii nařízen vládou. Proto na CNG

jezdí i všechny taxíky, včetně toho vysloužilého,

Moskviči podobného Ambassadoru, který nás sem

přivezl z letiště. A městské autobusy také.

Indičtí rikšové jsou, co se nabídky služeb

týká, velmi pružní. Nejen, že vás za pár drobných

spolehlivě odvezou kamkoliv potřebujete, ale

pokud má váš motocykl či skútr poruchu, dotlačí

vás ochotně až domů vlastní nohou. Když jsme to

viděli poprvé, dost nás to pobavilo - jenže to jsme

ještě netušili, že stejným způsobem budeme muset

řešit nouzový přesun za pár dní i my...

První z památek, ke které míříme, je Qutub

Minar, údajně první muslimská stavba v Indii,

pocházející z roku 1192. Všechny stavby areálu jsou

zděné a úchvatná je zejména vysoká věž minaretu,

stavěná z cihel tvarovaných, propůjčujících stavbě

nesmírně zdobný charakter. Je trošku nahnutá. A

dokonce nadvakrát! Ne díky sesednutí půdy či

nějakému stavbařskému pochybení, našikmo je

postavená úmyslně a nahýbá se ve dvou různých

směrech.

„Až k první obruči ji musulmané stavěli

šikmou jedním směrem, pak osu šikmosti pootočili

a pokračovali k obruči druhé. Teprve pak stavěli

zbytek vzhůru už rovně.“

Když nám to průvodce vypráví, okamžitě se

vybavuje otázka proč? Co to bylo za nesmysl? Ale

vzápětí je to zřejmé a člověk musí dávné stavitele

za ten nápad i za jejich znalosti obdivovat. To,

kdyby Alláh seslal natolik veliké zemětřesení,

že by nevydržela, aby se zhroutila kontrolovaně,

šroubovitě a do přesně určeného místa, kde by

nemohla nic poškodit.

Jenže Alláh zatím tak veliké zemětřesení

neseslal a tak doposud nebyla šance zjistit, jak se

jejím stavitelům jejich záměr podařil...

Mě ale víc fascinuje tmavohnědý Brahmův

sloup s ozdobnou hlavicí, tyčící se uprostřed

zahrádky z mříží. Vždyť jsem o něm četl v Mladém

11Nepálem na Enfi eldech


Technikovi už někdy v deseti letech. Nebo dokonce

ještě dřív?..

Ano, to je ten legendární dávnověký Bráhmův

železný sloup, který nerezaví! Proč, to se ví. Prý je

to tím, že je z tak čistého železa, že prostě rezavět

nemůže. Co se ale neví, je, jak a jakou technologií

dokázali dávní slévači ten sloup udělat...

Jedna z hypotéz je, že při odlévání tehdy nebyl

přidáván vápenec, takže nedošlo k vysrážení

fosforu. Ten teď na povrchu sloupu vytváří tenkou

vrstvičku hnědavého oxidu, který chrání zbytek

materiálu před korozí.

Průvodce s úsměvem dává k lepšímu, že prý

se tu během stavby muslimové deset let několikrát

denně modlili čelem směrem k Mekce, než jim

někdo z místních prozradil, že se modlí blbě,

nesprávným směrem:

„Mekka je přece támdle!“

„Nevadí“, prohlásili prý, otočili se a modlili se

novým směrem dalších deset let...

Samozřejmě, celý objekt, který je zapsaný

jako mezinárodní památka, je střežený. Chodí tu

hlídací bezpečnostní služba v černých baretech a

s nenuceně nošenými bambusovými holemi místo

v Evropě obvyklých pistolí za pasem. Určitě je to

lepší, tu hůl, jak máme příležitost i vidět, neváhají

zdejší bezpečáci kdykoliv použít...

Miloň, vzatý svou profesí lesního inženýra a

doktora fytologie lesa, fotí a okukuje zdejší stromy

a stěžuje si, že tu nikde není vidět, jak vypadají

jejich plody, protože všecko sežerou všudypřítomné

zdejší veverky - chipmunkové.

Ale v ulicích Delhi, kde je plno zelených

stromů, nejsou jen chipmunkové. Chvílemi se tu

dají zahlédnout i opice, žijící ve velkoměstě. Jen

tak...

Jako všude v Asii tu jezdí spousta motocyklistů.

Polovina z nich bez helmy, občas sedí tři nebo i

čtyři za sebou, přičemž poslednímu vždy vlají

dozadu pokrčené nohy. Ptám se Honzy, jestli se tu

12 Nepálem na Enfi eldech


smí jezdit na motocyklu ve třech?

Odpověď zní „Tady uvidíš jezdit i v pěti, tady

to nikdo neřeší...“

Na rušné křižovatce stavíme na červenou.

Mezi čtyřmi proudy natěsnaných vozů se odněkud

ozývá bubínek. Najednou zahlédnu, jak kousek

před námi dvě malé holky metají mezi nárazníky

kozelce a hvězdy, třetí, trochu větší, jim k tomu

bubnuje. Pak žebrají u okýnek. Máma sedí dvacet

metrů vedle, pod semaforem, kojí další mimino na

klíně a o ty tři starší, které se proplétají záplavou

aut, se zjevně nestrachuje. Holky ukazují, že

nemají co jíst, ale hladové ani otrhané nevypadají.

Prostě vydělávají...

Když zas sedíme v taxíku a proplétáme

se provozem k dalšímu cíli, koukáme, co tu

jezdí. No samozřejmě, legenda celého třetího

světa - dodávkový Mercedes 207 a jeho různé

odvozeniny!

Jakmile se po listopadové revoluci 1989

otevřely hranice a my začínali objevovat svět

a cestovat po západních silnicích, devět z deseti

dodávkových vozů, které člověk potkal, byl právě

tenhle typ. Byl povedený. Nejen, že měl hezký

vzhled, ale jeho nenáročný a spolehlivý dieselový

motor byl schopný najezdit při troše slušného

zacházení klidně i 750.000 kilometrů. Když po

víc než dvaceti letech své produkce přestal být

v Evropě moderní, začal se v tisících míň či víc

ojetých exemplářů stěhovat do Ruska, na Ukrajinu,

do Maroka a do všech dalších zemí třetího světa,

kde ho všichni oceňovali nejen pro jeho odolnost

a spolehlivost, ale i proto, že to byl poslední

automobil, ve kterém nebyla žádná elektronika a

tudíž se dal opravit šroubovákem, kombinačkami

a pár matkovými klíči.

Jenže jak tady vidíme, Indové na to šli chytřeji.

Nespokojili se s dovozem v Evropě dosluhujících

ojetin, ale začali tenhle geniální auťák sami

vyrábět. Podle toho, jak kolem jezdí inovované

modely, které už místo třícípé hvězdy mají na

maskách nápisy Force a doslova září novotou, je

zřejmé, že je dělají dodnes...

Další pozoruhodností našeho programu je

Baháího chrám „Prayer Hall“, architektonicky

zajímavá stavba tvaru lotosového květu. Už z

dálky je jasné, že je to zdejší doslova poutní

místo. Vstup dovnitř rozlehlého areálu je dvěma

úzkými brankami, před kterými se tvoří dlouhé

fronty. Předbíháme, nemáme čas čekat, ale nikdo

neprotestuje ani nás neokřikuje. Dav postupuje

parkem jak šňůrka za sebou putujících mravenců.

První zastávka je v ďolíku, kde je mimořádně

moderní a s rozmachem udělané informační

centrum. Tady se dovídáme, že se vlastně jedná o

zvláštní církev!

13Nepálem na Enfi eldech


Začátkem minulého století jejímu zakladateli,

panu Bahá-ímu, začalo lézt na nervy, jak si

nejrůznější náboženství a světonázory jdou

vzájemně po krku. Jak jsou stávající církve schopné

se pro pravost té „jediné své správné“ víry vzájemně

nenávidět, po případě i vraždit a tak založil svou

vlastní novou církev, která, pokud jsem to dobře

pochopil, má zahrnovat víry všechny, hlavně ale

ve stavu tolerance a vzájemného pochopení. No,

mám pocit, že když už někdo věřit musí, asi je to

nejsympatičtější řešení...

Baháí-ho církev má dnes v mnoha místech

světa své chrámy. Ten zdejší, pozoruhodný svou

stavbou trochu připomínající australskou Operu v

Sydney, je vybudovaný na mírně vyvýšeném kopci,

kde nás decentně oblečení mladíci v tmavých

kalhotách a bílých košilích doslova „stavějí do

lajny“. Musíme za sebou, po jednom a zout boty.

V ponožkách či bosí, napočítaní přesně podle

míst uvnitř, pak smíme vejít, posadit se do lavic

a chvíli v tichu posedět pod impozantní kupolí.

Je tu ticho k rozjímání i k obdivování toho, jak

tahle stavba byla vlastně postavena. Na každého z

nás tenhle chrám zapůsobil a stálo za to ho vidět.

Ještě venku vykoupat nohy v chladivých bazénech

před vchodem a pak zpátky k čekajícímu taxíku,

spěchající Evropane!

Nejčastější značka osobních automobilů,

kterou tu zatím vidíme, je Suzuki, nákladních

TATA. Suzuki tu jezdí i japonské originály, tak

zdejší licence Suzuki-Maruti. Hlavně malé typy,

vycházející z někdejšího tříválce Suzuki ALTO,

ale i větší, jako Suzuki WagonR. Značnou část

parku tvoří terénní automobily ve spoustě typů

i provedení. Hodně z nich má na masce či zádi

značku Mahindra a velmi se podobají původnímu

americkému Jeepu CJ 5.

Třetí dnešní atrakcí je návštěva Halimas

Garden Humayns Tomb, kde se poprvé setkáváme

s rozdílným vstupným pro místní (10 Rs) a pro

cizince (Foreign Visitors 250 Rs). Nelze to Indům

mít za zlé, pořád ještě si lze připomenout, jak

i u nás ještě dlouho po sametové revoluci byly

některé služby či vstupné do památek pro cizince

dvojnásobné.

Areál hrobky Isa Kham Tomb z roku 1544,

který procházíme, a zejména jeho architektonické

uspořádání, byly prý inspirací pro stavitele pozdější

legendární indické stavby Tádž Mahal.

Nemohu si pomoci, ale mě historické stavby

nijak zvlášť nezajímají. Daleko raději bych

zašel do pěkného starého parku s mohutnými

zelenajícími se mohykány. Angličané jich tu určitě

založili nemálo. Ale tady, u Humayanovy hrobky,

je pěkně. Je celá postavená z přesně vytesaných

cihel z rudého pískovce a my máme to štěstí,

14 Nepálem na Enfi eldech


že jsme sem dorazili zrovna při západu slunce.

Povrch cihel tím dostává ještě působivější, teplou

červenou barvu. Přicházíme blíž a zjišťujeme, že si

ve spárách červených cihel vyklovali hnízdo nějací

zelení papoušci. Jak kdyby někomu utekli z klece.

Vracíme se k taxíku skrz proudy všech těch

podivných vozidel. Některá z nich vypadají jak

popelářské rikši. Ještě než mě napadlo, že tady

stejně asi ani žádní popeláři nejezdí, naskýtá se

nám pohled do jedné z nich. Neuvěřitelný kontrast!

Nádherné, čistě a pestře ustrojené ženy se v té

ohavné plechové krabici vracejí ze zaměstnání. Že

by tohle byl fi remní rozvoz?

Posledním místem, na které se musíme podívat,

je vítězný oblouk, postavený Angličany na památku

padlých vojáků. Honza říká, že oblouk, i park

kolem, jsou oblíbeným výletním místem nejen

turistů, ale i obyvatel Delhi. No a dnes je neděle,

takže se nelze divit mumraji, který tady panuje.

Na trávníku posedávají rodiny, děti řádí kolem.

Jsou tu stánky se zmrzlinou, s ovocem, jídlem i

sladkostmi, právě tak jako stánky se suvenýry.

A samozřejmě desítky potulných pouličních

prodavačů všeho možného. Už to začíná! Je načase

se obrnit, protože s dotírajícími prodavači budeme

nejspíš mít příští tři týdny co do činění denně.

Při odchodu odsud si cestou všímám chlapíka,

který má v ošatce kobru. Ukazuje nám ji, ale je

jasné, že jak si ji vyfotím, bude chtít bakšiš.

Předvádí, jak se nechá od kobry i kousnout, a to už

nevydržím a mačkám spoušť. I když to je briskně

a nenápadně, stačí si toho všimnout a tak musím,

chtě - nechtě, nějakou tu rupii pustit. Aspoň, kdyby

jí tak byl ještě zahrál na píšťalu pro objektiv...

Naše cesta začíná večer. Jedeme dvěma taxíky

skrz půlku Delhi na staré nádraží. Nové jsme měli

kousek od hotelu, skoro by se na něj dalo dojít

pěšky rychleji, než sehnat taxík, ale náš vlak do

Rudrapuru jede z nádraží starého. Provoz po městě

je v neděli večer na pohled neuvěřitelný. Neumíme

si představit, že bychom měli v tom chaosu a

zdejším levostranném provozu řídit motorky a

ještě se věnovat orientaci a neztratit se.

15Nepálem na Enfi eldech


Taxíkáři jsou ovšem profíci a tak před nádraží

dorážíme v pořádku a čeká nás jen dotáhnout bágly

do patra a pak až ke správnému kolejišti. Po všech

schodech, které tu mají, je to dost slušná fuška - jak

taky jinak, když každý z nás sebou vleče víc než

dvakrát tolik věcí, než bude na cestě potřebovat.

Jenže to v téhle chvíli zatím nevíme...

Na nástupišti nosí matky děti čurat do kolejí a

asi čtyřletý prcek, se zadkem vystrčeným nad trať,

tu dokonce kaká.

Jinak se ale o děti moc nestarají. Vedle nás chlap,

kolem něj asi čtyři ženské a dětí skoro jak mateřská

školka. Dvou, tříleté, nejstarší je asi pětiletý kluk,

pěkný prevít, který když nikdo nekouká, dělá

těm ostatním jen to nejhorší. Všechny lezou po

naložených nádražních vozících, padají, otloukají

si nohy, ale matkám je to celkem jedno.

Je tu smrad, rozhlas nepřetržitě něco mluví,

ale tak hlasitě a přitom šumlovaně, že není

rozumět. Kdo indické nádraží neviděl, neuvěří.

Prostor mezi kolejemi býval dlážděn šestihrannou

dlažbou. Polovička z ní je dnes vylámaná, leží

mezi kolejemi, po nichž už měl, podle hodin, náš

vlak být už pryč. Zvyklí na evropskou přesnost

upadáme do mírného zmatku, ale Honza v klidu

tvrdí, že tu ještě není.

16 Nepálem na Enfi eldech


Karel mezitím dává kakajícímu prckovi vlhké

hygienické ubrousky, aby si mohl utřít zadek a

Miloň si vprostřed nástupiště zapaluje fajfku.

Tak to by u nás, v dnešním světě bojujícím proti

kuřákům, neprošlo. Kouřit se nesmí ani tady,

anglicky psaná cedule visí Miloňovi přímo nad

hlavou, ale všichni jsme v tom smradu za trochu

libé vůně tabáku rádi. Jenom asi dvacetiletý zdejší

mladík ho jemně upozorňuje, ale když vidí, že ani

Miloň, ani nikdo z nás, nereaguje, odchází.

Proč také reagovat? Veškerá psaná pravidla

tu místní porušují s úsměvem na tváři, tak mi to ani nepřipadá. Jen se mi zdá, že zdejší lidé kouří málo - kdo ví, jestli tu klasickou dýmku neviděli naposled u kdysi přítomných Angličanů.

Během čekání na vlak se přímo dotýkáme bídy,

kterou tu člověk doslova dýchá. Petr ve volné chvíli

rozbaluje své bágly, které před odletem pečlivě

omotal potravinářskou folií, aby zavazadla zůstala

celá a s původním obsahem. Teď hroudu té folie

drží v ruce a rozhlíží se kam s ní. Od vedle ležící

rodinky se v té chvíli zvedá matka a prosí, jestli

by jí tu folii věnoval. Obdržený dar rozprostírá na

zem a klade na něj svoje nejmladší nemluvně. Je to

to nejčistší a nejlepší, co má...

Vlak, který jsme podezřívali, že je náš, protože

stál pod příslušnou cedulí, náhle odjíždí. Naštěstí

za chvíli, z té strany kam odjel, přijíždí a zastavuje

jiný. Honza měl pravdu, všechny naše obavy byly

zbytečné, teprve teď je to ten pravý!

Vlak je neskutečně dlouhý a my náš vagon ne

a ne najít. Vláčíme bágly až někam dozadu, snad

tři sta metrů. Podle místenek náš vagón nakonec

nacházíme, se značnými obtížemi cpeme objemná

zavazadla dovnitř a v indické tlačenici hledáme

svá místa mezi třípatrovými postelemi.

17Nepálem na Enfi eldech




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist