načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Neohrožení - Jonathan Northcroft

Neohrožení

Elektronická kniha: Neohrožení
Autor:

Neuvěřitelná cesta od jistého sestupu k vítězství v Premier League: největší úspěch v moderní éře fotbalu. Historie jedné neuvěřitelné fotbalové sezony od ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 299
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh : barevné ilustrace, portréty
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Fearless: Amazing underdog story of Leicester City, the greatest miracle in sports history ... přeložili Romana Bičíková a Milan Růžička
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7025-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha popisuje příběh anglického fotbalového klubu Leicester City FC, který se v sezoně 2015/2016 stal šampionem Anglie.

Popis nakladatele

Neuvěřitelná cesta od jistého sestupu k vítězství v Premier League: největší úspěch v moderní éře fotbalu. Historie jedné neuvěřitelné fotbalové sezony od zpravodaje deníku  The Sunday Times. Stadion King Power odpočítává poslední vteřiny do výkopu. Na hřišti hraje osamělý trumpetista tklivou melodii „Post Horn Gallop“, neoficiální hymnu Leicesteru City. Po zádech běhá mráz. Soupeř zajíkavě lapá po dechu. Je odpískáno, začíná hon. Z velké obrazovky na stadion shlížejí žhoucí liščí oči. Na stěnách září nápisy #Fearless (#Neohrožení). Leicester City byl vždycky trochu jiný klub, ale v sezoně 2015/2016 napsal příběh, který je v moderní fotbalové historii naprosto ojedinělý. Koho by to napadlo? Místo jistého sestupu šampionem Anglie? Na stadionu King Power se splnily sny všech malých klubu a nemožné se stalo skutečností. ----- Kniha  Neohrožení  vypravuje o jednom nevšedním mužstvu s mnoha naprosto rozdílnými a jedinečnými osobnostmi, z nichž někteří by si zasloužili svou vlastní knihu. Autor se zaujetím líčí historii jedné sezony a rovněž příběh o tom, co tato událost může znamenat pro budoucnost anglického fotbalu.     Jonathan Northcroft je fotbalový zpravodaj deníku  The Sunday Times , komentátor živých fotbalových přenosů Rádia 5 stanice BBC a pravidelný host show  Sunday   Supplement   na televizním kanálu Sky Sports. Je spoluautorem knihy  Manchester United Opus   (2006) o historii klubu Manchester United.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jonathan Northcroft - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Kniha Neohrožení vypravuje o jednom

nevšedním mužstvu s mnoha naprosto

rozdílnými a jedinečnými osobnostmi,

z nichž někteří by si zasloužili svou

vlastní knihu. Autor se zaujetím líčí

historii jedné sezony a rovněž příběh

o tom, co tato událost může znamenat

pro budoucnost anglického fotbalu.

HISTORIE JEDNÉ NEUVĚŘITELNÉ

FOTBALOVÉ SEZONY OD ZPRAVODAJE

DENÍKU THE SUNDAY TIMES

Stadion King Power odpočítává

po slední vteřiny do výkopu. Na hřišti

hraje osamělý trumpetista tklivou

melodii „Post Horn Gallop“, neo‰ ciální

hymnu Leices teru City. Po zádech

běhá mráz. Soupeř zajíkavě lapá po

dechu. Je odpískáno, začíná hon.

Z velké obrazovky na stadion shlížejí

žhoucí liščí oči. Na stěnách září nápisy

#Fearless (#Neohrožení).

Leicester City byl vždycky trochu jiný

klub, ale v sezoně 2015/2016 napsal

příběh, který je v moderní fotbalové

historii naprosto ojedinělý. Koho

by to napadlo? Místo jistého sestupu

šampionem Anglie? Na stadionu

King Power se splnily sny všech malých

klubů a nemožné se stalo skutečností.

NEOHROŽENÍ

Jonathan Northcroft

ÚŽASNÝ PŘÍBĚH OUTSIDERŮ

Z LEICESTERU CITY

329 KČ

 

Neuvěřitelná cesta od jistého sestupu

k vítězství v Premier League:

největší úsp ěch v moderní éře fotbalu

HOST

ÚŽASNÝ PŘÍBĚH OUTSIDERŮ

Z LEICESTERU CITY

JONATHAN NORTHCROFT

je fotbalový zpravodaj deníku

 e Sunday Times, komentátor živých

fotbalových přenosů Rádia 5 stanice

BBC a pravidelný host show Sunday

Supplement na televizním kanálu

Sky Sports. Je spoluau torem knihy

Manchester United Opus (2006)

o historii klubu Manchester United.

Foto © Ray Wells


HOST


ÚŽASNÝ PŘÍBĚH OUTSIDERŮ

Z LEICESTERU CITY

ÚŽASNÝ PŘÍBĚH OUTSIDERŮ

Z LEICESTERU CITY



JONATHAN NORTHCROFTJONATHAN NORTHCROFT


NEOHROŽENÍ

BRNO 2017


Copyright © 2016 Jonathan Northcroft

Jacket photo © Reuters / Darren Staples LIVEPIC via Action Images

Cover photo © Mike Egerton / EMPICS Sport via Press Association Images

Translation © Romana Bičíková, Milan Růžička, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-084-4 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-085-1 (Formát ePUB)

ISBN 978-80-7577-086-8 (Formát MobiPocket)

Pro Jan, mou první zázračnou Lišku.


Copyright © 2016 Jonathan Northcroft

Jacket photo © Reuters / Darren Staples LIVEPIC via Action Images

Cover photo © Mike Egerton / EMPICS Sport via Press Association Images

Translation © Romana Bičíková, Milan Růžička, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-084-4 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-085-1 (Formát ePUB)

ISBN 978-80-7577-086-8 (Formát MobiPocket)

Pro Jan, mou první zázračnou Lišku.


9

PARTA

kapitola 1

„Proč byste nemohli porazit bohatší klub? Ještě jsem neviděl

pytel peněz dát gól.“

Johan Cruyff

Pytel peněz sice ještě nikdy gól nedal, ale spousta už jich na něj

nahrála. A pak se objevil Leicester, maličký Leicester, který by si

měl raději zalézt zpátky do krabice. Zdálo se, že její víko zatěžují

peníze všech velkých světových klubů.

Je možné, že klub složený z odložených hráčů a rádoby trenér,

z města, které na fotbalové mapě světa nenaleznete, obsadilpřed

ní příčku Premier League? Jejich série byla úctyhodná, ale to už

se psal únor a fotbal čekal na okamžik, kdy skončí. Zdálo se, že ta

chvíle právě nastala.

Bylo 14. února, zachmuřené a chladné londýnské odpoledne.

Realita se tvrdě zakousla do outsidera a hráči prožívali densvaté

ho Valentýna bez romantiky. Na stadionu Emirates svítilkoneč

ný výsledek Arsenal 2:1 Leicester. Z osmatřiceti zápasů Premier

League jich do konce sezony zbývalo dvanáct. Leicester v zápase

ztratil vedení, prohrál gólem z poslední vteřiny a jeho náskok

v čele tabulky se povážlivě zmenšil.

Arsenal ztrácel pouhé dva body, stejně jako Tottenham, který

právě nabral formu a později téhož dne porazil Manchester City.


9

PARTA

kapitola 1

„Proč byste nemohli porazit bohatší klub? Ještě jsem neviděl

pytel peněz dát gól.“

Johan Cruyff

Pytel peněz sice ještě nikdy gól nedal, ale spousta už jich na něj

nahrála. A pak se objevil Leicester, maličký Leicester, který by si

měl raději zalézt zpátky do krabice. Zdálo se, že její víko zatěžují

peníze všech velkých světových klubů.

Je možné, že klub složený z odložených hráčů a rádoby trenér,

z města, které na fotbalové mapě světa nenaleznete, obsadilpřed

ní příčku Premier League? Jejich série byla úctyhodná, ale to už

se psal únor a fotbal čekal na okamžik, kdy skončí. Zdálo se, že ta

chvíle právě nastala.

Bylo 14. února, zachmuřené a chladné londýnské odpoledne.

Realita se tvrdě zakousla do outsidera a hráči prožívali densvaté

ho Valentýna bez romantiky. Na stadionu Emirates svítilkoneč

ný výsledek Arsenal 2:1 Leicester. Z osmatřiceti zápasů Premier

League jich do konce sezony zbývalo dvanáct. Leicester v zápase

ztratil vedení, prohrál gólem z poslední vteřiny a jeho náskok

v čele tabulky se povážlivě zmenšil.

Arsenal ztrácel pouhé dva body, stejně jako Tottenham, který

právě nabral formu a později téhož dne porazil Manchester City.


10

Ve chvíli, kdy Arsenal vsítil Leicesteru vítězný gól, posunulibook

makeři Leicester mezi největšími favority na titul až na třetí místo.

Onen gól vstřelil Danny Welbeck — mladý anglický útočník

s takřka dokonalým rodokmenem, jeho přestup přišel Arsenal

na šestnáct milionů liber. Druhý gól klubu pak vstřelil TheoWal

cott — hráč, který pobírá sto čtyřicet tisíc liber týdně.

A to Welbeck s Walcottem hráli v Arsenalu jen roli náhradníků.

Na gól Welbeckovi nahrál německý mistr světa a posila v hodnotě

čtyřiceti dvou milionů liber Mesut Özil. A svou roli v klíčovém

vyloučení Dannyho Simpsona sehrál slavný Sánchez, AlexisSán

chez, za něhož Arsenal vysázel dvaatřicet milionů liber.

A jak na tom byl Leicester při porovnání síly na hřišti?Simp

son dostal červenou kartu a Claudio Ranieri na lavičce ukázal na

levného mladíčka (Demarai Gray s hodnotou tří milionů liber),

nevyhraného polského veterána (Marcin Wasilewski) a věrného

odchovance klubu Andyho Kinga. Plat těchto náhradníků se ani

dohromady nevyrovnal tomu, co pobíral Theo Walcott. CeláRa

nieriho základní jedenáctka měla hodnotu zhruba jako polovina

Mesuta Özila.

Zdálo se tedy, že je to nejlepší způsob, aby boháči vykázali

chudáky do patřičných mezí — a rovněž to nejvhodnější místo.

Přímo tady, na Emirates Stadium, nejlukrativnějším ze všech

sportovišť na světě, kde se díky čtyřem milionům libervyděla

ným během každého zápasu Arsenal staví nad takové kluby, jako

je Real Madrid, Barcelona či Manchester United — vlastně nad

všechny ostatní kluby na světě. Kde nejlevnější permanentkyvy

jdou na více než tisíc liber. Kde je v místnosti pro novinářea bo

xech pro vedení servírován uzený losos a zmrzlina. A pokud je

libo méně formální alternativu pětichodového menu, můžete

si objednat „zábavné“ menu sestávající z labužnických burgerů

s humřími ocásky.

„Bude to ten gól, za kterým se Arsenal v květnu ohlédnejakož

to za gólem, který jej postrčil k mistrovskému titulu?“ zeptal se

komentátor na Sky Sports. Welbeck se vrátil po vleklém zranění

11

a skóroval v poslední vteřině: „Konec byl jako ze skvělého filmu,“

vyhrkl Thierry Henry v televizním studiu Sky. Zdálo se,že pohád

ku nyní prožívá Arsenal, nikoli Leicester.

Šatna domácích na stadionu Emirates je navržena v duchufilo

zofie Arsèna Wengera — je to chrám zenu a dobrého vkusu. Aby

v ní nepřekážely žádné sloupy a podpěry, je postavena ve tvaru

písmene U a krom toho má také zvukově odizolovaný stropa am

bientní osvětlení. Každý hráč má nikoli jednu, nýbrž dvě skříňky.

Vkusné, malé, temně šedé kachlíky ve sprchách a regeneračním

bazénku jsou jako z nějakého luxusního hotelu.

Ani šatna hostů není špatná. Má sice prostší vybavení, ale

je velmi prostorná a rozhodně splňuje kritéria Davea Rennieho.

Rennie, který u Leicesteru vykonává funkci hlavníhofyziotera

peuta už šestnáct let, velmi rád jízlivě tweetuje o nedostatečném

vybavení určeném hostujícím týmům na některých stadionech.

Například na stadionu Queens Park Rangers: „Záchody přímo

vedle masážních lůžek.“ A takové věci.

K této čisté, rozlehlé místnosti vykládané borovicovýmdře

vem však nemá vůbec žádné připomínky. Už v ní čeká Simpson,

který své spoluhráče po zápase vítá omluvou za to, že se nechal

vyloučit. „Nech to být, Simmere,“ zazní z úst jeho spoluhráčů.

Hráči Leicesteru se posadí. Někteří z nich neztrácelioptimis

mus. „Poslouchejte, prohráli jsme 2:1 na Arsenalu o deseti. Jsme

na špici. Hrajeme skvěle. Zapomeňte na to. Jedeme dál,“povzbu

zuje Kasper Schmeichel. Ale ostatní to neviděli tak růžově. „Měl

jsem pocit, jako bychom sestoupili,“ vzpomíná Robert Huth.

Všichni se zlobili na rozhodčího Martina Atkinsona, který

vyloučil Simpsona po dvou žlutých kartách za dva mírné fauly.

V hlavách už si hráči skládali omluvy pro partnerky a děti.

Když Leicester čekala série zápasů, která měla otestovatje

jich vytrvalost v boji o titul — Liverpool doma, Manchester City


10

Ve chvíli, kdy Arsenal vsítil Leicesteru vítězný gól, posunulibook

makeři Leicester mezi největšími favority na titul až na třetí místo.

Onen gól vstřelil Danny Welbeck — mladý anglický útočník

s takřka dokonalým rodokmenem, jeho přestup přišel Arsenal

na šestnáct milionů liber. Druhý gól klubu pak vstřelil TheoWal

cott — hráč, který pobírá sto čtyřicet tisíc liber týdně.

A to Welbeck s Walcottem hráli v Arsenalu jen roli náhradníků.

Na gól Welbeckovi nahrál německý mistr světa a posila v hodnotě

čtyřiceti dvou milionů liber Mesut Özil. A svou roli v klíčovém

vyloučení Dannyho Simpsona sehrál slavný Sánchez, AlexisSán

chez, za něhož Arsenal vysázel dvaatřicet milionů liber.

A jak na tom byl Leicester při porovnání síly na hřišti?Simp

son dostal červenou kartu a Claudio Ranieri na lavičce ukázal na

levného mladíčka (Demarai Gray s hodnotou tří milionů liber),

nevyhraného polského veterána (Marcin Wasilewski) a věrného

odchovance klubu Andyho Kinga. Plat těchto náhradníků se ani

dohromady nevyrovnal tomu, co pobíral Theo Walcott. CeláRa

nieriho základní jedenáctka měla hodnotu zhruba jako polovina

Mesuta Özila.

Zdálo se tedy, že je to nejlepší způsob, aby boháči vykázali

chudáky do patřičných mezí — a rovněž to nejvhodnější místo.

Přímo tady, na Emirates Stadium, nejlukrativnějším ze všech

sportovišť na světě, kde se díky čtyřem milionům libervyděla

ným během každého zápasu Arsenal staví nad takové kluby, jako

je Real Madrid, Barcelona či Manchester United — vlastně nad

všechny ostatní kluby na světě. Kde nejlevnější permanentkyvy

jdou na více než tisíc liber. Kde je v místnosti pro novinářea bo

xech pro vedení servírován uzený losos a zmrzlina. A pokud je

libo méně formální alternativu pětichodového menu, můžete

si objednat „zábavné“ menu sestávající z labužnických burgerů

s humřími ocásky.

„Bude to ten gól, za kterým se Arsenal v květnu ohlédnejakož

to za gólem, který jej postrčil k mistrovskému titulu?“ zeptal se

komentátor na Sky Sports. Welbeck se vrátil po vleklém zranění

11

a skóroval v poslední vteřině: „Konec byl jako ze skvělého filmu,“

vyhrkl Thierry Henry v televizním studiu Sky. Zdálo se,že pohád

ku nyní prožívá Arsenal, nikoli Leicester.

Šatna domácích na stadionu Emirates je navržena v duchufilo

zofie Arsèna Wengera — je to chrám zenu a dobrého vkusu. Aby

v ní nepřekážely žádné sloupy a podpěry, je postavena ve tvaru

písmene U a krom toho má také zvukově odizolovaný stropa am

bientní osvětlení. Každý hráč má nikoli jednu, nýbrž dvě skříňky.

Vkusné, malé, temně šedé kachlíky ve sprchách a regeneračním

bazénku jsou jako z nějakého luxusního hotelu.

Ani šatna hostů není špatná. Má sice prostší vybavení, ale

je velmi prostorná a rozhodně splňuje kritéria Davea Rennieho.

Rennie, který u Leicesteru vykonává funkci hlavníhofyziotera

peuta už šestnáct let, velmi rád jízlivě tweetuje o nedostatečném

vybavení určeném hostujícím týmům na některých stadionech.

Například na stadionu Queens Park Rangers: „Záchody přímo

vedle masážních lůžek.“ A takové věci.

K této čisté, rozlehlé místnosti vykládané borovicovýmdře

vem však nemá vůbec žádné připomínky. Už v ní čeká Simpson,

který své spoluhráče po zápase vítá omluvou za to, že se nechal

vyloučit. „Nech to být, Simmere,“ zazní z úst jeho spoluhráčů.

Hráči Leicesteru se posadí. Někteří z nich neztrácelioptimis

mus. „Poslouchejte, prohráli jsme 2:1 na Arsenalu o deseti. Jsme

na špici. Hrajeme skvěle. Zapomeňte na to. Jedeme dál,“povzbu

zuje Kasper Schmeichel. Ale ostatní to neviděli tak růžově. „Měl

jsem pocit, jako bychom sestoupili,“ vzpomíná Robert Huth.

Všichni se zlobili na rozhodčího Martina Atkinsona, který

vyloučil Simpsona po dvou žlutých kartách za dva mírné fauly.

V hlavách už si hráči skládali omluvy pro partnerky a děti.

Když Leicester čekala série zápasů, která měla otestovatje

jich vytrvalost v boji o titul — Liverpool doma, Manchester City


12

a Arsenal venku —, slíbil Ranieri všem týden volna, pokud vyhrají

všechny tři zápasy. S Liverpoolem a City si tým poradil nevídaným

způsobem, ale tato porážka by znamenala, že by hráči museli

svým milovaným říct: „Je mi líto, ale žádné volno nebude.“

Ale pak se něco stalo.

Pak přišla selfie.

Proslulá arsenalská selfie.

Sociální sítě se začínaly zaplňovat fotkami s poněkudnabub

řelými oslavami z té krásné zenové šatny domácího týmu.

Poté, co si hráči Arsenalu zakřepčili kolem Welbeckaa za

skandovali jeho jméno, přišla fotka Aarona Ramseyho, Özila,Wal

cotta, Héctora Bellerína se zaťatými pěstmi, zpívajícího Sáncheze,

Oliviera Girouda, Nacha Monreala, Alexe Oxlada-Chamberlaina,

Caluma Chamberse a Mathieua Flaminiho. Skupinová oslavahrá

čů před jejich naleštěnými borovicovými skříňkami.

Tweetoval ji Ramsey. Tweetoval ji Oxlade-Chamberlain.Twee

toval ji Sánchez. A také Özil, který doplnil emoji zaťatého bicepsu

a #bigpoints.

Chambers, Petr Čech, Laurent Koscielny, Walcott a Bellerín

postovali další veselé vzkazy a oficiální účet Arsenalu se připojil

k oslavám. „JE ZPÁTKY!“ troubil do světa v narážce na Welbecka.

Zanedlouho následovalo množství twitterových memůod fanouš

ků: Welbeck jako papež, Welbeck jako král.

A hoši z Leicesteru to všechno viděli. Ani nepotřebovaliam

bientní osvětlení a jejich nálada se změnila. Znovu se sjednotili.

Vzdor převážil nad vším zoufalstvím. V následujících dnecha týd

nech se selfie z Arsenalu stala propíraným tématem v soukromých

skupinách, kde na sociálních sítích figurují hráči Leicesteru.

„Pro mě nastal klíčový moment sezony, když jsme v poslední

minutě prohráli na Arsenalu. Všichni už slavili,“ říká Huth.„Se

děli jsme v šatně, a oni si fotili selfie, ačkoli jsme byli stále první.“

„Máme na telefonech takovou skupinu. Pár kluků tam sdílelo

ty fotky, co si hráči Arsenalu dělali, a nám se začala vařit krev.

Rozhodně nám to v několika dalších zápasech dost pomohlo.“

13

Jsme na špici. Hrajeme skvěle. Hráči se začali opět soustředit.

Možná Kasper nebyl tak daleko od pravdy. „Většinu druhé půle

jsme hráli v deseti a jim se podařilo skórovat až v posledními

nutě, a ještě slavili tak, jak slavili... což jen dokládalo, jak jsme

dobří,“ rekapituloval Wes Morgan. „Myslím, že nás to doopravdy

nakoplo. Dobře, chlapi, tohle už znovu nedopustíme.“

Andy King přemýšlí: „Hodně lidí se dívalo na zápas a říkalo si:

‚Je to tady, bublina splaskla.‘ Ale my to tak nevnímali. Arsenalu

trvalo devadesát pět minut dát dva góly proti deseti hráčům.“

Kasper: „Sociální sítě jsou nebezpečná věc. Víc neřeknu.Vel

mi nebezpečná.“

Už i izolované indiánské kmeny v Amazonii teď pravděpodobně

vědí, že kurz na titul pro Leicester byl pět tisíc ku jedné. Slovy

bookmakerů, kdyby se hrálo pět tisíc sezon Premier League,pou

ze jednou by vyhrál klub jako Leicester. Přeřiďte si hodinky na rok

7016, kdy můžeme očekávat další podobný triumf.

Jinými slovy: Liverpool za celou svou historii odehrál kolem

pěti tisíců zápasů, ale nikdy předtím se jim nepovedlo otočitpolo

časové skóre 0:3 tak, jak to udělali, když vyhráli finále Ligy mistrů

v Istanbulu. Pro mnohé byl toto ten největší fotbalový „zázrak“

v historii. Aby se Leicester stal mistrem, musel by dokázat něco

podobného. Akorát to nepotřeboval udržet pětačtyřicet minut,

nýbrž pětačtyřicet týdnů.

Pytle peněz opravdu pomáhají. Některé ekonomickéukazate

le hovořící v neprospěch Leicesteru doslova vháněly slzy do očí:

Žádný tým s výplatní listinou mimo top 5 nikdy nevyhrál

Premier League. Posledním týmem mimo top 3, kterému

se to podařilo, byl Arsenal v roce 1998. Výplatní listina

Leicesteru patřila mezi pět nejnižších.

Rozpočet Leicesteru byl sto čtyři milionů liber. Chelsea jen

na výplatách utratila více než dvojnásobek. Manchester


12

a Arsenal venku —, slíbil Ranieri všem týden volna, pokud vyhrají

všechny tři zápasy. S Liverpoolem a City si tým poradil nevídaným

způsobem, ale tato porážka by znamenala, že by hráči museli

svým milovaným říct: „Je mi líto, ale žádné volno nebude.“

Ale pak se něco stalo.

Pak přišla selfie.

Proslulá arsenalská selfie.

Sociální sítě se začínaly zaplňovat fotkami s poněkudnabub

řelými oslavami z té krásné zenové šatny domácího týmu.

Poté, co si hráči Arsenalu zakřepčili kolem Welbeckaa za

skandovali jeho jméno, přišla fotka Aarona Ramseyho, Özila,Wal

cotta, Héctora Bellerína se zaťatými pěstmi, zpívajícího Sáncheze,

Oliviera Girouda, Nacha Monreala, Alexe Oxlada-Chamberlaina,

Caluma Chamberse a Mathieua Flaminiho. Skupinová oslavahrá

čů před jejich naleštěnými borovicovými skříňkami.

Tweetoval ji Ramsey. Tweetoval ji Oxlade-Chamberlain.Twee

toval ji Sánchez. A také Özil, který doplnil emoji zaťatého bicepsu

a #bigpoints.

Chambers, Petr Čech, Laurent Koscielny, Walcott a Bellerín

postovali další veselé vzkazy a oficiální účet Arsenalu se připojil

k oslavám. „JE ZPÁTKY!“ troubil do světa v narážce na Welbecka.

Zanedlouho následovalo množství twitterových memůod fanouš

ků: Welbeck jako papež, Welbeck jako král.

A hoši z Leicesteru to všechno viděli. Ani nepotřebovaliam

bientní osvětlení a jejich nálada se změnila. Znovu se sjednotili.

Vzdor převážil nad vším zoufalstvím. V následujících dnecha týd

nech se selfie z Arsenalu stala propíraným tématem v soukromých

skupinách, kde na sociálních sítích figurují hráči Leicesteru.

„Pro mě nastal klíčový moment sezony, když jsme v poslední

minutě prohráli na Arsenalu. Všichni už slavili,“ říká Huth.„Se

děli jsme v šatně, a oni si fotili selfie, ačkoli jsme byli stále první.“

„Máme na telefonech takovou skupinu. Pár kluků tam sdílelo

ty fotky, co si hráči Arsenalu dělali, a nám se začala vařit krev.

Rozhodně nám to v několika dalších zápasech dost pomohlo.“

13

Jsme na špici. Hrajeme skvěle. Hráči se začali opět soustředit.

Možná Kasper nebyl tak daleko od pravdy. „Většinu druhé půle

jsme hráli v deseti a jim se podařilo skórovat až v posledními

nutě, a ještě slavili tak, jak slavili... což jen dokládalo, jak jsme

dobří,“ rekapituloval Wes Morgan. „Myslím, že nás to doopravdy

nakoplo. Dobře, chlapi, tohle už znovu nedopustíme.“

Andy King přemýšlí: „Hodně lidí se dívalo na zápas a říkalo si:

‚Je to tady, bublina splaskla.‘ Ale my to tak nevnímali. Arsenalu

trvalo devadesát pět minut dát dva góly proti deseti hráčům.“

Kasper: „Sociální sítě jsou nebezpečná věc. Víc neřeknu.Vel

mi nebezpečná.“

Už i izolované indiánské kmeny v Amazonii teď pravděpodobně

vědí, že kurz na titul pro Leicester byl pět tisíc ku jedné. Slovy

bookmakerů, kdyby se hrálo pět tisíc sezon Premier League,pou

ze jednou by vyhrál klub jako Leicester. Přeřiďte si hodinky na rok

7016, kdy můžeme očekávat další podobný triumf.

Jinými slovy: Liverpool za celou svou historii odehrál kolem

pěti tisíců zápasů, ale nikdy předtím se jim nepovedlo otočitpolo

časové skóre 0:3 tak, jak to udělali, když vyhráli finále Ligy mistrů

v Istanbulu. Pro mnohé byl toto ten největší fotbalový „zázrak“

v historii. Aby se Leicester stal mistrem, musel by dokázat něco

podobného. Akorát to nepotřeboval udržet pětačtyřicet minut,

nýbrž pětačtyřicet týdnů.

Pytle peněz opravdu pomáhají. Některé ekonomickéukazate

le hovořící v neprospěch Leicesteru doslova vháněly slzy do očí:

Žádný tým s výplatní listinou mimo top 5 nikdy nevyhrál

Premier League. Posledním týmem mimo top 3, kterému

se to podařilo, byl Arsenal v roce 1998. Výplatní listina

Leicesteru patřila mezi pět nejnižších.

Rozpočet Leicesteru byl sto čtyři milionů liber. Chelsea jen

na výplatách utratila více než dvojnásobek. Manchester


14

City takřka dvojnásobek na nákladech na tréninkové hřiště.

Manchester United zaplatil téměř stejnou sumuza jediné

ho hráče (Paula Pogbu). V listopadu 2015 měl Arsenal na

svém bankovním účtu sto padesát devět milionů liber.

Manchester United každoročně shrábne sto dvacet dva

milionů liber z prodeje dresů. Za umístění loga na dresech

Leicesteru platili sponzoři jeden milion liber ročně, což je

druhá nejnižší suma z celé Premier League. Výrobce dresů

Puma jednal s Leicesterem prostřednictvím stejné divize

své společnosti, která jedná s menšími kluby, s nimiž má

smlouvu, jako například Fleetwood Town.

A pak zde byl precedens:

Od založení Premier League pouze jednou za dvacet tři

sezon připadl titul někomu jinému než kartelu čtyřnej

lepších klubů ze dvou měst. Tehdy se šampionem stali

Blackburn Rovers — v tu dobu nejlépe financovanýbrit

ský klub. Během posledních deseti let vítězové Premier

League své následující sezony končili průměrně nadru

hém místě se ztrátou 4,2 bodů na titul. Leicester bylv se

zoně 2014/2015 na čtrnáctém místě se ztrátou čtyřiceti

šesti bodů na první místo. Dalo by se to přirovnatk poku

su o zdolání Mount Everestu bez aklimatizace, zkušeností

a rovnou ze základního tábora.

A také tu máme seznam úspěchů:

Vezměte v úvahu následující fakta. Před sezonou 2015/2016

vyhrálo celkem čtyřicet tři různých klubů jednuz anglic

kých prestižních fotbalových trofejí, ligu a FA Cup.Lei

cester, se stotřicetidvouletou historií, mezi nimi všakne

byl. Časté postupy a sestupy klubu připomínaly spíš jojo.

15

Celkový počet dvaceti dvou postupů a sestupů je čtvrtý

nejvyšší mezi anglickými kluby.

Mezi fanoušky koloval starý vtip, že by se měla vymyslet nová

liga, „Prvníapůltá“, protože tam Leicester patří. Leicesterskýro

dák James Astill, washingtonský korespondent The Economist,

vzpomíná, že v dobách jeho mládí se lidé v Leicesteru častozdra

vili větou: „Tak jak je na tom City, sestupuje, co?“

A v neposlední řadě nechme promluvit také fotbalovou realitu.

Leicester stále hrál „jako provinční tým“, měl nejhorší úspěšnost

přihrávek z celé ligy a průměrné držení míče pod čtyřicet pětpro

cent — žádný šampion Premier League ani zdaleka nenechával

své protihráče tak dominovat na míči.

Říkalo se, že kdyby Leicester vyhrál, bylo by to, jako když

Buster Douglas knockautoval Mika Tysona, sedmnáctiletý Boris

Becker coby divoká karta vyhrál Wimbledon nebo na poslední

chvíli nominovaný John Daly jel celou noc na americký golfový

turnaj PGA a pak ho vyhrál. Ale ve všech těchto případech se

jednalo o individuální sporty a jednorázové turnaje. Jakmůže

te šokovat svět v týmové soutěži hrané více než deset měsíců?

Otloukánci z Leicesteru by museli své vítězství obhajovat týden

co týden. Představte si, že by Douglas porazil Tysona a mistrovský

pás by si udržel i po dalších třicet sedm zápasů nebo že by Daly

dlouho zůstával na prvním místě světového žebříčku.

Dokonce i nejpodobnější fotbalový příběh — Nottingham

Forest a jeho zisk titulu v sezoně 1977/1978 — nenabízel moc

srovnání. Byla jiná doba. O finančních rozdílech mezi velkými

a malými kluby se tehdy nemluvilo — ale Forest držel přestupový

rekord z roku 1979. A byl také působištěm génia Briana Clougha,

postavy tak výrazné, že se dokonce na televizních obrazovkách

škádlila s Muhammadem Alim. Ranieri sice dokázal, nakolik je

podceňovaný — ale že by byl génius? Takovou charakteristiku by

tento laskavý Ital nikdy nepřipustil.


14

City takřka dvojnásobek na nákladech na tréninkové hřiště.

Manchester United zaplatil téměř stejnou sumuza jediné

ho hráče (Paula Pogbu). V listopadu 2015 měl Arsenal na

svém bankovním účtu sto padesát devět milionů liber.

Manchester United každoročně shrábne sto dvacet dva

milionů liber z prodeje dresů. Za umístění loga na dresech

Leicesteru platili sponzoři jeden milion liber ročně, což je

druhá nejnižší suma z celé Premier League. Výrobce dresů

Puma jednal s Leicesterem prostřednictvím stejné divize

své společnosti, která jedná s menšími kluby, s nimiž má

smlouvu, jako například Fleetwood Town.

A pak zde byl precedens:

Od založení Premier League pouze jednou za dvacet tři

sezon připadl titul někomu jinému než kartelu čtyřnej

lepších klubů ze dvou měst. Tehdy se šampionem stali

Blackburn Rovers — v tu dobu nejlépe financovanýbrit

ský klub. Během posledních deseti let vítězové Premier

League své následující sezony končili průměrně nadru

hém místě se ztrátou 4,2 bodů na titul. Leicester bylv se

zoně 2014/2015 na čtrnáctém místě se ztrátou čtyřiceti

šesti bodů na první místo. Dalo by se to přirovnatk poku

su o zdolání Mount Everestu bez aklimatizace, zkušeností

a rovnou ze základního tábora.

A také tu máme seznam úspěchů:

Vezměte v úvahu následující fakta. Před sezonou 2015/2016

vyhrálo celkem čtyřicet tři různých klubů jednuz anglic

kých prestižních fotbalových trofejí, ligu a FA Cup.Lei

cester, se stotřicetidvouletou historií, mezi nimi všakne

byl. Časté postupy a sestupy klubu připomínaly spíš jojo.

15

Celkový počet dvaceti dvou postupů a sestupů je čtvrtý

nejvyšší mezi anglickými kluby.

Mezi fanoušky koloval starý vtip, že by se měla vymyslet nová

liga, „Prvníapůltá“, protože tam Leicester patří. Leicesterskýro

dák James Astill, washingtonský korespondent The Economist,

vzpomíná, že v dobách jeho mládí se lidé v Leicesteru častozdra

vili větou: „Tak jak je na tom City, sestupuje, co?“

A v neposlední řadě nechme promluvit také fotbalovou realitu.

Leicester stále hrál „jako provinční tým“, měl nejhorší úspěšnost

přihrávek z celé ligy a průměrné držení míče pod čtyřicet pětpro

cent — žádný šampion Premier League ani zdaleka nenechával

své protihráče tak dominovat na míči.

Říkalo se, že kdyby Leicester vyhrál, bylo by to, jako když

Buster Douglas knockautoval Mika Tysona, sedmnáctiletý Boris

Becker coby divoká karta vyhrál Wimbledon nebo na poslední

chvíli nominovaný John Daly jel celou noc na americký golfový

turnaj PGA a pak ho vyhrál. Ale ve všech těchto případech se

jednalo o individuální sporty a jednorázové turnaje. Jakmůže

te šokovat svět v týmové soutěži hrané více než deset měsíců?

Otloukánci z Leicesteru by museli své vítězství obhajovat týden

co týden. Představte si, že by Douglas porazil Tysona a mistrovský

pás by si udržel i po dalších třicet sedm zápasů nebo že by Daly

dlouho zůstával na prvním místě světového žebříčku.

Dokonce i nejpodobnější fotbalový příběh — Nottingham

Forest a jeho zisk titulu v sezoně 1977/1978 — nenabízel moc

srovnání. Byla jiná doba. O finančních rozdílech mezi velkými

a malými kluby se tehdy nemluvilo — ale Forest držel přestupový

rekord z roku 1979. A byl také působištěm génia Briana Clougha,

postavy tak výrazné, že se dokonce na televizních obrazovkách

škádlila s Muhammadem Alim. Ranieri sice dokázal, nakolik je

podceňovaný — ale že by byl génius? Takovou charakteristiku by

tento laskavý Ital nikdy nepřipustil.


16

A Leicester samotný? Město Leicester? Hraje se tam rugby.Ob

čas tam vyroste nějaký dobrý hráč snookeru. Sem tam také nějaký

hráč kriketu. Ale fotbal? Kromě bývalého reprezentačníhokapi

tána Garyho Linekera a několika starých legendárních brankářů,

čím Leicester přispěl fotbalu?

A kde se vlastně nachází? Severně od Birminghamu... ne,již

ně... moment, východně... dobře, je to kousek od Birminghamu,

když jedete z Londýna. Někde v oblasti Midlands. Ukazuje na

něj dálniční cedule, kterou se zrovna moc lidí neřídí. Brambůrky.

Lineker. Kasabian. Druh sýra.

A co ještě?

„Vítejte v Leicesteru, domově největšího krytého venkovního

tržiště v Evropě.“

„Navštivte Leicester, rodiště Daniela Lamberta, nejtlustšího

muže Anglie georgiánského období — přijďte se podívat na jeho

kalhoty do muzea Newarke Houses.“

Turisté raději z dálnice ani nesjedou.

A co se týče samotné Británie, je to prostě obyčejné město, kde

se nemluví žádným přízvukem, nežijí tam lidé žádných typických

rysů, není tam žádná pamětihodnost, žádná výstřednost a nic

důležitého se tam nestalo. Provinční město s tři sta třicetitisí

ci obyvateli, velikost jedné londýnské čtvrti... ne, na takovýchto

místech se nic úžasného neděje.

Když Kasper Schmeichel odcházel ze hřiště, přišel za ním Petr

Čech. Jednička Arsenalu mu položila ruku na rameno a chválila

výkon svého protějšku. Brankáři drží spolu, v Anglii se tomuto

zvláštnímu vztahu přezdívá odbory. Kdyby takové odboryskuteč

ně existovaly, Kasper Schmeichel by byl jejich předák: nepotkáte

brankáře, který by přistupoval ke svému postu s takovou vášní

a jehož by se zároveň víc dotýkalo, když jsou brankářivystave

ni kritice.

17

I v předchozím kole jsme mohli být svědky toho, jakbranká

ři drží spolu. Poté, co Leicester zaskočil Manchester City 3:1 na

stadionu Etihad, objal Kasper Schmeichel na hřišti Joea Harta.

Hart, přítel a zároveň rival, mu i přes ambice City řekl: „Tak dobře,

do toho. Pokud máte někdy vyhrát titul, teď je ta správná chvíle.

Vyhrajte to. Vyhrajte to.“

Kasper si moc nepotrpí na pozlátko. Velký a přímočarýblon

ďák, který řeší to, co se před ním v danou chvíli odehrává — pro

brankáře docela užitečná vlastnost. Podle něj je současný fotbal

převážně jen šaráda. Vezměte si například tu obvyklou show pro

televizi, kdy se hráči řadí vedle sebe a rozhodčí obřadně bere míč

z podstavce. „Stýská se mi po časech, kdy jste prostě vyběhli na

hřiště. Nesnáším to pochodování na hřiště a třesení rukou. Radši

bych tam jen vběhl,“ stěžuje si Kasper.

A ten podstavec? „Nemůžu ho vystát,“ pokračuje. „Prostě bych

nejradši vyběhl na hřiště a připravoval se na zápas. Co se mě týče,

všechny ty nesmysly kolem by si klidně mohli odpustit.“

To je celý Kasper.

Do Leicesteru přišel v roce 2011 a včetně sezony 2015/2016

odehrál celkem sto jedenáct zápasů doma na stadionu King Power.

Tam stále dodržují sedmdesát pět let starý rituál, kdy sólista na

trubku uvádí tým na hřiště písničkou „Post Horn Gallop“. Týmu

z Leicesteru se přezdívá Lišky a (třebaže tomu tak není) ta skladba

zní jako lovecká píseň.

Člověku z toho běhá mráz po zádech. Je to naprostojedineč

né. Kasper už takto vcházel na hřiště sto jedenáctkrát. A toto se

mu líbí? „Vůbec mě nenapadlo se nad tím zamýšlet, jestli se mi

to líbí, nebo ne.“

Jeho otec Peter, možná nejlepší brankář v dějinách, mápřes

ně takovéto tunelové vnímání. Ačkoli se spolu jen těžko dajísrov

nat, mají otec a syn nepochybně hodně společného.

Jedna z těch věcí je chování v šatně. Kasperovo povzbuzování

spoluhráčů je naprosto typické. Jsme na špici. Hrajeme skvěle. „Chci

říct, ale no tak,“ líčí Kasper, „byla to teprve naše třetí porážka


16

A Leicester samotný? Město Leicester? Hraje se tam rugby.Ob

čas tam vyroste nějaký dobrý hráč snookeru. Sem tam také nějaký

hráč kriketu. Ale fotbal? Kromě bývalého reprezentačníhokapi

tána Garyho Linekera a několika starých legendárních brankářů,

čím Leicester přispěl fotbalu?

A kde se vlastně nachází? Severně od Birminghamu... ne,již

ně... moment, východně... dobře, je to kousek od Birminghamu,

když jedete z Londýna. Někde v oblasti Midlands. Ukazuje na

něj dálniční cedule, kterou se zrovna moc lidí neřídí. Brambůrky.

Lineker. Kasabian. Druh sýra.

A co ještě?

„Vítejte v Leicesteru, domově největšího krytého venkovního

tržiště v Evropě.“

„Navštivte Leicester, rodiště Daniela Lamberta, nejtlustšího

muže Anglie georgiánského období — přijďte se podívat na jeho

kalhoty do muzea Newarke Houses.“

Turisté raději z dálnice ani nesjedou.

A co se týče samotné Británie, je to prostě obyčejné město, kde

se nemluví žádným přízvukem, nežijí tam lidé žádných typických

rysů, není tam žádná pamětihodnost, žádná výstřednost a nic

důležitého se tam nestalo. Provinční město s tři sta třicetitisí

ci obyvateli, velikost jedné londýnské čtvrti... ne, na takovýchto

místech se nic úžasného neděje.

Když Kasper Schmeichel odcházel ze hřiště, přišel za ním Petr

Čech. Jednička Arsenalu mu položila ruku na rameno a chválila

výkon svého protějšku. Brankáři drží spolu, v Anglii se tomuto

zvláštnímu vztahu přezdívá odbory. Kdyby takové odboryskuteč

ně existovaly, Kasper Schmeichel by byl jejich předák: nepotkáte

brankáře, který by přistupoval ke svému postu s takovou vášní

a jehož by se zároveň víc dotýkalo, když jsou brankářivystave

ni kritice.

17

I v předchozím kole jsme mohli být svědky toho, jakbranká

ři drží spolu. Poté, co Leicester zaskočil Manchester City 3:1 na

stadionu Etihad, objal Kasper Schmeichel na hřišti Joea Harta.

Hart, přítel a zároveň rival, mu i přes ambice City řekl: „Tak dobře,

do toho. Pokud máte někdy vyhrát titul, teď je ta správná chvíle.

Vyhrajte to. Vyhrajte to.“

Kasper si moc nepotrpí na pozlátko. Velký a přímočarýblon

ďák, který řeší to, co se před ním v danou chvíli odehrává — pro

brankáře docela užitečná vlastnost. Podle něj je současný fotbal

převážně jen šaráda. Vezměte si například tu obvyklou show pro

televizi, kdy se hráči řadí vedle sebe a rozhodčí obřadně bere míč

z podstavce. „Stýská se mi po časech, kdy jste prostě vyběhli na

hřiště. Nesnáším to pochodování na hřiště a třesení rukou. Radši

bych tam jen vběhl,“ stěžuje si Kasper.

A ten podstavec? „Nemůžu ho vystát,“ pokračuje. „Prostě bych

nejradši vyběhl na hřiště a připravoval se na zápas. Co se mě týče,

všechny ty nesmysly kolem by si klidně mohli odpustit.“

To je celý Kasper.

Do Leicesteru přišel v roce 2011 a včetně sezony 2015/2016

odehrál celkem sto jedenáct zápasů doma na stadionu King Power.

Tam stále dodržují sedmdesát pět let starý rituál, kdy sólista na

trubku uvádí tým na hřiště písničkou „Post Horn Gallop“. Týmu

z Leicesteru se přezdívá Lišky a (třebaže tomu tak není) ta skladba

zní jako lovecká píseň.

Člověku z toho běhá mráz po zádech. Je to naprostojedineč

né. Kasper už takto vcházel na hřiště sto jedenáctkrát. A toto se

mu líbí? „Vůbec mě nenapadlo se nad tím zamýšlet, jestli se mi

to líbí, nebo ne.“

Jeho otec Peter, možná nejlepší brankář v dějinách, mápřes

ně takovéto tunelové vnímání. Ačkoli se spolu jen těžko dajísrov

nat, mají otec a syn nepochybně hodně společného.

Jedna z těch věcí je chování v šatně. Kasperovo povzbuzování

spoluhráčů je naprosto typické. Jsme na špici. Hrajeme skvěle. „Chci

říct, ale no tak,“ líčí Kasper, „byla to teprve naše třetí porážka


18

v sezoně. Tři prohry za celou sezonu? To je přece úžasný výkon.

Cítil jsem, že nás jen tak něco nerozhodí. Že na tom výsledkunese

jde... a kromě toho byla některá rozhodnutí hrozně nespravedlivá

[vyloučení Simpsona]. Jedenáct proti jedenácti — to se nám hrálo

dobře. Za tu dobu Arsenal ani nevystřelil na naši bránu. Dokonce

i v deseti se nám hrálo dobře. Ale prohrát ten zápas způsobem,ja

kým jsme ho prohráli? Vidět Arsenal slavit, jako kdyby právě proti

nám vyhráli nejenom zápas, ale celou ligu? Že by pro ně vítězství

zrovna proti nám tolik znamenalo? Jen mě to utvrdilo v tom, jakvel

ký kus cesty jsme ušli. Vidět je oslavovat mě ve skutečnosti nakoplo.“

Podobně to cítil i Andy King. „Po tom zápase si někteřímysle

li, že vyhráli mistrovství světa! Klečeli na kolenou, ruce vzpínali

k nebi, dělali vítězná kolečka... A my jsme si říkali: ‚Tak moment,‘“

usmívá se.

Jestli je Kasper „Pan pozitivní“, pak King je „Pan Leicester“,

je to ještě mnohem déle sloužící hráč, který v prvním týmupra

videlně nastupuje už devět let, tedy od svých devatenácti, a šíří

své nadšení a lásku ke klubu mezi všemi spoluhráči.

V šatně stadionu Emirates tehdy všichni seděli na svýchob

vyklých místech. V tréninkovém centru to funguje jinak, ale při

zápase se hráči v šatně řadí podle čísel na dresech. Vedle Kaspera

seděl Danny Drinkwater, „Drinky“, svéráz z drsné částiManches

teru, co sám o sobě říká, že je reptal.

A Drinkwater je drsný. S výškou 177 cm a váhou 70 kg mápo

stavu zápasníka velterové váhy a také srovnatelnou sílu.V po

silovně to překvapivě bývá právě on, kdo soupeří s Morganem,

Huthem a Marcinem Wasilewským o rekordy.

Vedle něj seděl Wes Morgan, spolehlivý silný chlap, se kterým

není radno si zahrávat, ale také starostlivý. „Velký Wes“ je slovy

bývalého útočníka Leicesteru Andreje Kramariće „kapitán, který

nikdy nezvýší hlas“. O poločasové přestávce ho nechává Ranieri

mluvit jako prvního. Když hráči něco chtějí, je to právě Wes, kdo

jde za trenérem. „Kluci si často vymýšlí nesmysly. Hlavně volné

dny a tak,“ odfrkává si Morgan. Ale pozor, „jsou to mí kluci“.

19

Ranieri zná Kiplingovu knihu a Morganovi dal přezdívku

Bálú. V Disneyho verzi je komický a líný, ale v originálníchKni

hách džunglí je to „ospalý hnědý medvěd Bálú, který učí vlčatazá

konům džungle“. A Morgan opravdu už v začátcích kariéry dostal

přezdívku medvěd. „Je to úžasný pocit, když víte, že vás někdo

podrží,“ vypráví Morgan o spoluhráčích. „A já zas podržím je.“

Vedle Morgana seděl Robert Huth, „Huthy“. Ironickýa ve

lice zábavný Němec. Andy King hrával za dorost Chelsea, když

tam tehdy Huth kopal v prvním týmu. Jednou dorostenci při

autogramiádě podávali hráčům z áčka dresy na podpis. „Huthy

podepsal dres a pak mi něco načmáral na obličej. Chodil jsem

po tréninkovém centru pokreslený nesmazatelným fixem a říkal

si: ‚Co když mě uvidí někdo z velkých hráčů?‘“ směje se naoko

naštvaně King.

Pak následuje Jamie Vardy, „Vards“. „Myslím, že kdybych mu

dal podržet žárovku, rozsvítila by se,“ žertuje Ranieri. Vards je

v kabině živá voda, vtipálek s čírem a očima predátora. Žije přesně

ten příběh, jaký miluje Hollywood — z amatérského týmu sedmé

nejvyšší soutěže se vyšvihl až na národního hrdinu.

Novináři, kteří s Vardym dělají rozhovory, zjišťují,že odpoví

dá stejným stylem, jakým hraje: až ošemetně rychle, ostře a přímo.

Samý sval a šlacha, je to zkrátka jednoduchý chlapík: šest procent

tělesného tuku, nula procent nesmyslů.

Další místa patří umírněnější dvojici Albrighton a N’Golo

Kanté. Žádný tým nemůže existovat bez svého MarcaAlbrigh

tona. „Sharky“ je totiž pravý profesionál, týmový hráč a rodinný

typ. Držel smutek, ale nikoho tím nezatěžoval. A pak je tu Kanté,

„NG“, drobný a tichý. Jednou si s ním na londýnském Nádraží

svatého Pankráce dal schůzku jistý francouzský agent (k němuž

se vrátíme později) a Kanté inkognito vystoupil z vagonu druhé

třídy, aniž by ho kdokoli obtěžoval.

Vedle Kantého seděl Danny Simpson, zcestovalý krajníobrán

ce známý svou pověrčivostí. Například večer před každýmzápa

sem se nechává ostříhat od stejného kadeřníka a levé zápěstí si


18

v sezoně. Tři prohry za celou sezonu? To je přece úžasný výkon.

Cítil jsem, že nás jen tak něco nerozhodí. Že na tom výsledkunese

jde... a kromě toho byla některá rozhodnutí hrozně nespravedlivá

[vyloučení Simpsona]. Jedenáct proti jedenácti — to se nám hrálo

dobře. Za tu dobu Arsenal ani nevystřelil na naši bránu. Dokonce

i v deseti se nám hrálo dobře. Ale prohrát ten zápas způsobem,ja

kým jsme ho prohráli? Vidět Arsenal slavit, jako kdyby právě proti

nám vyhráli nejenom zápas, ale celou ligu? Že by pro ně vítězství

zrovna proti nám tolik znamenalo? Jen mě to utvrdilo v tom, jakvel

ký kus cesty jsme ušli. Vidět je oslavovat mě ve skutečnosti nakoplo.“

Podobně to cítil i Andy King. „Po tom zápase si někteřímysle

li, že vyhráli mistrovství světa! Klečeli na kolenou, ruce vzpínali

k nebi, dělali vítězná kolečka... A my jsme si říkali: ‚Tak moment,‘“

usmívá se.

Jestli je Kasper „Pan pozitivní“, pak King je „Pan Leicester“,

je to ještě mnohem déle sloužící hráč, který v prvním týmupra

videlně nastupuje už devět let, tedy od svých devatenácti, a šíří

své nadšení a lásku ke klubu mezi všemi spoluhráči.

V šatně stadionu Emirates tehdy všichni seděli na svýchob

vyklých místech. V tréninkovém centru to funguje jinak, ale při

zápase se hráči v šatně řadí podle čísel na dresech. Vedle Kaspera

seděl Danny Drinkwater, „Drinky“, svéráz z drsné částiManches

teru, co sám o sobě říká, že je reptal.

A Drinkwater je drsný. S výškou 177 cm a váhou 70 kg mápo

stavu zápasníka velterové váhy a také srovnatelnou sílu.V po

silovně to překvapivě bývá právě on, kdo soupeří s Morganem,

Huthem a Marcinem Wasilewským o rekordy.

Vedle něj seděl Wes Morgan, spolehlivý silný chlap, se kterým

není radno si zahrávat, ale také starostlivý. „Velký Wes“ je slovy

bývalého útočníka Leicesteru Andreje Kramariće „kapitán, který

nikdy nezvýší hlas“. O poločasové přestávce ho nechává Ranieri

mluvit jako prvního. Když hráči něco chtějí, je to právě Wes, kdo

jde za trenérem. „Kluci si často vymýšlí nesmysly. Hlavně volné

dny a tak,“ odfrkává si Morgan. Ale pozor, „jsou to mí kluci“.

19

Ranieri zná Kiplingovu knihu a Morganovi dal přezdívku

Bálú. V Disneyho verzi je komický a líný, ale v originálníchKni

hách džunglí je to „ospalý hnědý medvěd Bálú, který učí vlčatazá

konům džungle“. A Morgan opravdu už v začátcích kariéry dostal

přezdívku medvěd. „Je to úžasný pocit, když víte, že vás někdo

podrží,“ vypráví Morgan o spoluhráčích. „A já zas podržím je.“

Vedle Morgana seděl Robert Huth, „Huthy“. Ironickýa ve

lice zábavný Němec. Andy King hrával za dorost Chelsea, když

tam tehdy Huth kopal v prvním týmu. Jednou dorostenci při

autogramiádě podávali hráčům z áčka dresy na podpis. „Huthy

podepsal dres a pak mi něco načmáral na obličej. Chodil jsem

po tréninkovém centru pokreslený nesmazatelným fixem a říkal

si: ‚Co když mě uvidí někdo z velkých hráčů?‘“ směje se naoko

naštvaně King.

Pak následuje Jamie Vardy, „Vards“. „Myslím, že kdybych mu

dal podržet žárovku, rozsvítila by se,“ žertuje Ranieri. Vards je

v kabině živá voda, vtipálek s čírem a očima predátora. Žije přesně

ten příběh, jaký miluje Hollywood — z amatérského týmu sedmé

nejvyšší soutěže se vyšvihl až na národního hrdinu.

Novináři, kteří s Vardym dělají rozhovory, zjišťují,že odpoví

dá stejným stylem, jakým hraje: až ošemetně rychle, ostře a přímo.

Samý sval a šlacha, je to zkrátka jednoduchý chlapík: šest procent

tělesného tuku, nula procent nesmyslů.

Další místa patří umírněnější dvojici Albrighton a N’Golo

Kanté. Žádný tým nemůže existovat bez svého MarcaAlbrigh

tona. „Sharky“ je totiž pravý profesionál, týmový hráč a rodinný

typ. Držel smutek, ale nikoho tím nezatěžoval. A pak je tu Kanté,

„NG“, drobný a tichý. Jednou si s ním na londýnském Nádraží

svatého Pankráce dal schůzku jistý francouzský agent (k němuž

se vrátíme později) a Kanté inkognito vystoupil z vagonu druhé

třídy, aniž by ho kdokoli obtěžoval.

Vedle Kantého seděl Danny Simpson, zcestovalý krajníobrán

ce známý svou pověrčivostí. Například večer před každýmzápa

sem se nechává ostříhat od stejného kadeřníka a levé zápěstí si


20

před zápasy omotává tejpovací páskou, protože když to kdysiudě

lal jako dítě, odehrál pak dobrý zápas. Nemá trochu obsedantně

kompulzivní poruchu? „Nejenom trochu,“ dodává Schmeichel. „Je

pověrčivý úplně ve všem. I co se týče maličkostí. Musí jíst to samé,

dělat to samé. Je to docela sranda. Začíná s tím už osmačtyřicet

hodin před výkopem.“

Za Simpsonem vykukoval Šindži Okazaki. Pro kluky jenom

„Šindži“. Japonský útočník je tak populární, že když udělalzkouš

ku z angličtiny, dostalo se mu v tréninkovém centru aplausu

ve stoje. Jeho snaha přijmout Anglii za svůj domov se projevila

v jeho oblibě tradičních anglických „fish and chips“. Podle Kinga

je Okazaki nejpodceňovanějším fotbalistou v týmu.

Christian Fuchs, „Fuchsy“. Nesměle ztřeštěný Rakušans brad

kou. Kdyby pracoval v kanceláři, určitě by nosil barevnéponož

ky. Na svých potrhlých výlevech na sociálních sítích a oblíbeném

hashtagu #NoFuchsGiven (#VšechnoJeMiFuchs) si dokonceza

ložil vlastní značku oblečení. Krásná slovní hříčka s tím natolik

známým anglickým slovem. Ovšem podobná věc se dá říct také

o významu německého slova „Fuchs“. Dost příznačně znamená

„liška“. Fuchsova žena a děti žijí na Manhattanu a Christian by

chtěl za pár let skončit s fotbalem, přejít na americký fotbal a stát

se kickerem.

Nezvyklá kariéra? O tom něco ví Rijád Mahriz. Posledníz hrá

čů Leicesteru, kteří toho dne vyběhli na trávník na stadionuEmi

rates, se roky trápil v malém klubu na předměstí Paříže. Až moc

velká hračička a přespříliš křehký pro velký fotbal. Nakonec však

jeho fotbalové umění převážilo a Mahriz se vyšvihl až nanejlep

šího hráče Premier League ročníku 2015/2016. Jeho pohodová

a šprýmařská povaha se však nezměnila.

Pohodová? Mahriz, pro spoluhráče většinou jenom Rijád či

„Ri“, je tím v Leicesteru známý. Tak moc miluje svoje šlofíky, že před

některými zápasy na stadionu King Power si jde prostě lehnout.

Natolik různorodý, ale soudržný tým. Způsob, jakým sepo pro

hře na stadionu Emirates semkl, je pro něj naprosto normální.

21

Když pak Ranieri skončil své pozápasové rozhovory s jednotlivými

hráči a přišel do šatny promluvit k celému týmu, nebyl už anizapo

třebí žádný velký proslov. „Většinou ani nemusí nic dalšíhododá

vat,“ podotýká Schmeichel. „Dokážeme si to v šatně vyříkat sami.“

King souhlasí a snaží se to vysvětlit jednodušeji: „Prostě se

o sebe v šatně postaráme.“

Poté, co rozhodčí Atkinson odpískal konec, zůstal Ranieri stát

nezúčastněně u lavičky se založenýma rukama, zapnutýmkabá

tem a na jeho italské tváři se rozhodně neskvěl úsměv. Byl tak

zamyšlený, že si ani nevšiml, když za ním po zápase přišelArsè

ne Wenger. Musel mu poklepat na rameno, aby se Ranieri otočil

a trenéři si mohli po konci utkání podat ruce.

Arsenal 2:1 Leicester. Během sezony dokázal Ranieri umlčet

posměšky, které doprovázely jeho jmenování, a konečně získat

respekt celé Anglie, ale teď se zdálo, že prožil další smolný zápas

v dlouhé kariéře, kdy mu jen těsně unikaly velké úspěchy.

Zápas probíhal následovně: Arsenal, který v září na stadionu

King Power přetlačil Leicester svou obrovskou útočnou siloua vy

hrál 5:2, se snažil udělat to samé, ale v cestě mu stál tým, který se

neuvěřitelně zdokonalil.

Arsenal hrál zeširoka, tahal balon po stranách, přenášel hru

a stahoval se zpátky, ale defenzivní val Leicesteru byl teď už

mnohem zkušenější. Nešlo s ním pohnout. Arsenalu senedaři

lo překonat Schmeichela, a když se Sánchezova střela odrazila

od Simpsona, Wes Morgan zkrátka zadržel dech, zahleděl se na

míč, a aniž by se pohnul, nechal se napálit do břicha.

Kanté byl všude: obehrával protihráče, sbíhal si pro míča vy

bíhal do protiútoků. V jednom z nich ho odstavil Koscielny a míč

putoval směrem k Vardymu, který s ním upaloval do pokutového

území. Tam naběhl do Nacha Monreala, upadl a rozhodčína

řídil penaltu. Vardy ji s přehledem proměnil a poslal Leicester


20

před zápasy omotává tejpovací páskou, protože když to kdysiudě

lal jako dítě, odehrál pak dobrý zápas. Nemá trochu obsedantně

kompulzivní poruchu? „Nejenom trochu,“ dodává Schmeichel. „Je

pověrčivý úplně ve všem. I co se týče maličkostí. Musí jíst to samé,

dělat to samé. Je to docela sranda. Začíná s tím už osmačtyřicet

hodin před výkopem.“

Za Simpsonem vykukoval Šindži Okazaki. Pro kluky jenom

„Šindži“. Japonský útočník je tak populární, že když udělalzkouš

ku z angličtiny, dostalo se mu v tréninkovém centru aplausu

ve stoje. Jeho snaha přijmout Anglii za svůj domov se projevila

v jeho oblibě tradičních anglických „fish and chips“. Podle Kinga

je Okazaki nejpodceňovanějším fotbalistou v týmu.

Christian Fuchs, „Fuchsy“. Nesměle ztřeštěný Rakušans brad

kou. Kdyby pracoval v kanceláři, určitě by nosil barevnéponož

ky. Na svých potrhlých výlevech na sociálních sítích a oblíbeném

hashtagu #NoFuchsGiven (#VšechnoJeMiFuchs) si dokonceza

ložil vlastní značku oblečení. Krásná slovní hříčka s tím natolik

známým anglickým slovem. Ovšem podobná věc se dá říct také

o významu německého slova „Fuchs“. Dost příznačně znamená

„liška“. Fuchsova žena a děti žijí na Manhattanu a Christian by

chtěl za pár let skončit s fotbalem, přejít na americký fotbal a stát

se kickerem.

Nezvyklá kariéra? O tom něco ví Rijád Mahriz. Posledníz hrá

čů Leicesteru, kteří toho dne vyběhli na trávník na stadionuEmi

rates, se roky trápil v malém klubu na předměstí Paříže. Až moc

velká hračička a přespříliš křehký pro velký fotbal. Nakonec však

jeho fotbalové umění převážilo a Mahriz se vyšvihl až nanejlep

šího hráče Premier League ročníku 2015/2016. Jeho pohodová

a šprýmařská povaha se však nezměnila.

Pohodová? Mahriz, pro spoluhráče většinou jenom Rijád či

„Ri“, je tím v Leicesteru známý. Tak moc miluje svoje šlofíky, že před

některými zápasy na stadionu King Power si jde prostě lehnout.

Natolik různorodý, ale soudržný tým. Způsob, jakým sepo pro

hře na stadionu Emirates semkl, je pro něj naprosto normální.

21

Když pak Ranieri skončil své pozápasové rozhovory s jednotlivými

hráči a přišel do šatny promluvit k celému týmu, nebyl už anizapo

třebí žádný velký proslov. „Většinou ani nemusí nic dalšíhododá

vat,“ podotýká Schmeichel. „Dokážeme si to v šatně vyříkat sami.“

King souhlasí a snaží se to vysvětlit jednodušeji: „Prostě se

o sebe v šatně postaráme.“

Poté, co rozhodčí Atkinson odpískal konec, zůstal Ranieri stát

nezúčastněně u lavičky se založenýma rukama, zapnutýmkabá

tem a na jeho italské tváři se rozhodně neskvěl úsměv. Byl tak

zamyšlený, že si ani nevšiml, když za ním po zápase přišelArsè

ne Wenger. Musel mu poklepat na rameno, aby se Ranieri otočil

a trenéři si mohli po konci utkání podat ruce.

Arsenal 2:1 Leicester. Během sezony dokázal Ranieri umlčet

posměšky, které doprovázely jeho jmenování, a konečně získat

respekt celé Anglie, ale teď se zdálo, že prožil další smolný zápas

v dlouhé kariéře, kdy mu jen těsně unikaly velké úspěchy.

Zápas probíhal následovně: Arsenal, který v září na stadionu

King Power přetlačil Leicester svou obrovskou útočnou siloua vy

hrál 5:2, se snažil udělat to samé, ale v cestě mu stál tým, který se

neuvěřitelně zdokonalil.

Arsenal hrál zeširoka, tahal balon po stranách, přenášel hru

a stahoval se zpátky, ale defenzivní val Leicesteru byl teď už

mnohem zkušenější. Nešlo s ním pohnout. Arsenalu senedaři

lo překonat Schmeichela, a když se Sánchezova střela odrazila

od Simpsona, Wes Morgan zkrátka zadržel dech, zahleděl se na

míč, a aniž by se pohnul, nechal se napálit do břicha.

Kanté byl všude: obehrával protihráče, sbíhal si pro míča vy

bíhal do protiútoků. V jednom z nich ho odstavil Koscielny a míč

putoval směrem k Vardymu, který s ním upaloval do pokutového

území. Tam naběhl do Nacha Monreala, upadl a rozhodčína

řídil penaltu. Vardy ji s přehledem proměnil a poslal Leicester


22

do vedení 1:0, ale zanedlouho poté dostal Simpson žlutoukar

tu za rutinní zákrok na Sáncheze. Chvíli po něm chytil Girouda

za zápěstí. Atkinson v souladu s pravidly, avšak poněkud přísně,

vytáhl druhou žlutou a poté červenou.

S deseti muži na hřišti se Leicester začal houževnatě bránit,

ale Arsenal začal útočit po levé straně, kde Christiana Fuchse

chránil jen mladičký náhrad



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist