načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Neodolatelná svůdnice – Stephanie Laurensová

Neodolatelná svůdnice

Elektronická kniha: Neodolatelná svůdnice
Autor: Stephanie Laurensová

Píše se rok 1824 a Katherine přijíždí do Freetownu jako guvernantka. Ale záhy je unesena do zajateckého tábora, kde je zároveň vězněno několik dalších Angličanů kvůli černému obchodu s diamanty. Tyto zajatce se vydává vysvobodit kapitán ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HarperCollins
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 432
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: překlad Iva Harrisová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-83-276-2784-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Píše se rok 1824 a Katherine přijíždí do Freetownu jako guvernantka. Ale záhy je unesena do zajateckého tábora, kde je zároveň vězněno několik dalších Angličanů kvůli černému obchodu s diamanty. Tyto zajatce se vydává vysvobodit kapitán Caleb Frobisher se svou družinou, ale mise je náročná a velmi nebezpečná a je potřeba navázat se zajatci kontakt. Caleb se začne tajně setkávat s Katherine. A není to jen plán na záchranu, co je spojuje. Podaří se Calebovi s pomoci Katherine osvobodit zajatecký tábor? A dojde jejich osudová láska skutečnému naplnění?

Popis nakladatele

On musí své rodině něco dokázat – ona dává v sázku svůj život. Společně však zvládnou všechno!

 

Kapitán Caleb, nejmladší potomek námořnické dynastie Frobisherových, touží po tom, aby ho konečně všichni začali brát vážně. Vydává se tedy na další tajnou misi do Freetownu, kterou zahájili jeho bratři. Podaří se mu najít diamantový důl a zachránit zajatce před jistou smrtí? Na jeho rozhodnutí závisejí životy mnoha lidí.

Katherine připlula do Freetownu jako guvernantka, ale záhy poté byla unesena, aby dohlížela na děti v zajateckém táboře. Přestože se stále snaží podporovat mezi zajatci dobrou náladu, naděje na jejich osvobození se pomalu vytrácejí… Dokud se neobjeví záhadný odvážný muž.

Když Caleb pronikne do tábora jako nový „zajatec“, je jeho povinností udržet důl v chodu tak dlouho, než se k nim dostane pomoc. A Katherine mu v tom vydatně pomáhá.

 

 

 

Zařazeno v kategoriích
Stephanie Laurensová - další tituly autora:
 (e-book)
V zajetí hraběte z Glencrae V zajetí hraběte z Glencrae
 (e-book)
Zimní romance Zimní romance
 (e-book)
Kouzlo Lucilly Cynsterové Kouzlo Lucilly Cynsterové
Vynález lorda Randolpha Vynález lorda Randolpha
 (e-book)
Vykoupení Malcolma Sinclaira Vykoupení Malcolma Sinclaira
 (e-book)
Dáma v ohrožení Dáma v ohrožení
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Neodolatelná

svůdnice

Objednat můžete na

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

Stephanie Laurensová

Neodolatelná svůdnice – e-kniha

Copyright © HarperCollins Polska sp. z o.o., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Neodolatelná

svůdnice



Neodolatelná

svůdnice

STEPHANIE LAURENSOVÁ

c

Překlad

Iva H ar r isová


Český název: Neodolatelná svůdnice

Název anglického originálu: The Daredevil Snared

Autorka: Stephanie Laurensová

Překlad: Iva Harrisová

První vydání: MIR A Books, 2016

Grafika obálky: Madgrafik

Odpovědný redaktor: Ivana Čejková

Jazyková korektura: Dana Wotřelová

© 2016 by Savdek Management Proprietary Limited

© For the Czech Republic edition by HarperCollins Polska sp. z o.o.,

Warszawa 2019

Všechna práva vyhrazena, včetně práva na reprodukci celého díla nebo

jeho částí v jakékoliv podobě.

Tato kniha je vydána na základě licence Harlequin Books S.A.

Všechny postavy v této knize jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se

skutečnými osobami, žijícími či zesnulými, je čistě náhodná.

HarperCollins je ochranná známka, jejímž vlastníkem je HarperCollins

Publishers, LLC, New York, USA. Název ani známku nelze použít bez

souhlasu vlastníka.

Ilustrace na obálce byla použita po dohodě s Harlequin Books S.A.

Všechna práva vyhrazena.

HarperCollins Polska sp. z o.o.

02-516 Warszawa, ul. Starościńska 1B lokal 24-25

ISBN: 978-83-276-3363-7 (EPUB)

ISBN: 978-83-276-3364-4 (MOBI)

ISBN: 978-83-276-3365-1 (PDF)




7

1. K APITOLA

c

14. července 1824

džungle východně od přístavu Freetown,

západní Afrika

C

aleb Frobisher postupoval vytrvale zastíněnou

džunglí. Jeho jednotka o síle dvaceti čtyř mužů

se držela v  řadě za ním. Nikdo nemluvil. Panovalo tajuplné, nervy drásající ticho. Vlhkost pod hustou klenbou stromů byla tak vysoká, že měli pocit, že kráčejí pod vodou, jako by jim dusný vzduch doslova svazoval nohy.

„Zatraceně,“ ulevil si Phillipe Lascelle za Calebovými zády. „Určitě to už není daleko.“

„Je teprve dopoledne,“ zamumlal Caleb v  odpověď. „Ještě nemůžeš být unavený.“

Phillip si podrážděně odfrkl.

Caleb pokračoval po stezce, která nebyla o  moc širší než pěšinka vyšlapaná zvěří. Museli se neustále sklánět pod nízkými větvemi a popínavými rostlinami a vyhýbat se vějířovitým listům palem.

Kdesi před sebou měli tábor otrokářů, který se vypravili najít – a Caleb pevně doufal, že se jim to podaří. Omezovala ho však přísná pravidla nasazení a všichni zúčastnění, nejvíc ze všeho jeho rodina, na něj spoléhali, že je neporuší. Přesto nedokázal ignorovat svůj instinkt – třebaže občas působil jako bezhlavý impulz. Jeho bratr Robert nakreslil mapu a vlastnoručně na ní označil přístup k  táboru  – ke Kaleově základně  – ze západní strany. Caleb se však po pečlivém prozkoumání náčrtku rozhodl, že se k němu přiblíží ze severu. Z Robertových poznámek totiž vyrozuměl, že otrokáři počítají s  průnikem ze západu a  určitě tam postavili stráže, aby zabránili případnému útoku.

Což bylo přesně to, co měl Caleb v plánu. Zaútočit na tábor otrokářů. Proč jinak by se se svými dvaceti čtyřmi po zuby ozbrojenými muži plahočil takovou bohem zapomenutou pustinou?

Před třemi dny vklouzla jeho loď Princ, těsně následována lodí Havranem, plavidlem starého kamaráda v dobrodružství Phillipea, za nočního přílivu do ústí řeky. Drželi se severního břehu, daleko od lodních cest do přístavu Freetown, a pokračovali hlouběji do zálivu Tagrin Bay, aby se vyhnuli zvědavým pohledům z ostatních lodí. Podle informace od Roberta se tou dobou zdržovala v přístavu severoafrická flotila a  Caleb by jen nerad odpovídal na všetečné otázky viceadmirála Deckera.

Zakotvili u jižního břehu zálivu. Caleb odhadoval, že severně od Kaleovy základny. Podle Robertovy mapy je od tábora otrokářů dělily kilometry džungle. Nadalo se říct, jak moc je průchodná, ale Calebův optimismus posílily informace, které se jim podařilo získat v nedaleké vesnici. Phillipe měl talent na jazyky – což byl další ze skvělých důvodů proč ho přibrat k výpravě – a rychle se domluvil s náčelníky. Vesničané věděli, kde tábor leží, ale zcela logicky se mu vyhýbali jako čert kříži. Bohužel však neměli nejmenší tušení, jestli se někde v jeho okolí nachází důl nebo nějaký podobný zdroj diamantů. Ochotně však ukázali úzkou stezku a vysvětlili, že vede víceméně přímo k táboru otrokářů.

Byla jen škoda, že nevěděli, jak se jmenuje jejich vůdce. Caleb pevně doufal, že nedojdou k  táboru nějakých úplně jiných lumpů  – a  pochodoval odhodlaně vpřed. Vyrazili předcházející ráno, nechali na lodích jen nejnutnější posádku a vzali s sebou nejzkušenější a nejschopnější muže. Zmocnit se tábora nebude snadný úkol, zejména jestli mají otrokáři ve svých spárech nějaké zajatce.

Caleb zvažoval, co by v takovém případě udělali, a prorážel cestu.

Téměř nevěřil vlastním očím, když mezi hustou záclonou stromů, palem a  popínavých rostlin probleskla slabounká záře  – známka toho, že se blíží k mýtině, na kterou proniká denní světlo.

Úzká stezka pak přešla do širšího, lépe udržovaného chodníku, očividně často používaného.

Caleb se zastavil a  pozvedl ruku. Muži za ním následovali jeho příkladu a  strnuli na místě. Caleb napjal všechny smysly. Z dálky se ozývaly tiché, ale nezaměnitelné mužské hlasy.

Phillipe se k němu naklonil a zašeptal: „Jsme dvacet třicet metrů od okraje.“

Caleb přikývl. „Ten širší chodník musí být spojka mezi táborem a dolem.“

Rychle probral všechny možnosti. Phillipe byl sice zkušenější velitel, ale přesto poslušně čekal. Beze slov se podřídil – tohle byla Calebova výprava. Další z důvodů, proč s ním Caleb tak rád spolupracoval. Nakonec zamumlal: „Vyřiď ostatním  – připlížíme se blíž, zůstaneme ve skrytu džungle a pokusíme se co nejvíc zjistit. Zatím by bylo zbytečné dát o sobě vědět.“

Phillipe se otočil a poslal rozkaz dál po řadě mužů. Třináct z nich bylo z Calebovy posádky a deset z posádky Havrana. Caleb a Phillipe spolu už zažili nejedno dobrodružství a jejich muži se dobře znali. Caleb nepochyboval, že ve vypjaté situaci budou fungovat jako jednolitá jednotka.

Ještě jednou se pozorně rozhlédl a  vyšel na širší chodník. Obezřetně nakračoval, zastavil se před zátočinou, zpoza které by na něj bylo vidět z  mýtiny, a ustoupil napravo do krytu džungle. Tiše obkroužil mýtinu, pomalu a stále s velkou opatrností ze severu na západ. Na západním konci našel konečně místo, které potřeboval: skupinku palem se širokými listy na samém okraji mýtiny. Sklonil se a  vklouzl pod ně. Pohled přes rameno mu proradil, že Phillipe se drží těsně za ním, zatímco ostatní muži se přikrčili ve stínu opodál a pozorují dění v táboře.

Caleb se opět zaměřil na mýtinu a na Kaleovu základnu. Rozpoznal ji podle Robertova náčrtku – prostor ve tvaru podkovy s velkým podlouhlým domem veprostřed a čtyřmi menšími chatkami po stranách. Caleb se se svými muži nacházel u otevřeného konce podkovy naproti hlavnímu domu. Pokud měl Robert pravdu, stezka z Freetownu bude někde napravo. Caleb zapátral očima a  našel její ústí. Pěšina, po které dorazil se svými muži, ústila nalevo od hlavního domu a napravo se ztrácela v džungli další stezka – tu považoval Robert za nepoužívanou.

Caleb si vštípil do paměti rozložení tábora a soustředil se na jeho obyvatele pohybující se mezi domy a usazené u ohniště uprostřed.

Phillipe přidřepl vedle něj a  oba našpicovali uši, aby zachytili nezřetelný nesouvislý hovor.

Phillipe se po chvíli naklonil a  šeptl: „Ten velký chlap – chová se jako vůdce, ale neodpovídá Robertovu popisu. Nemyslím, že by to byl Kale.“

Caleb se zahleděl na naparujícího se, vysokého, statného otrokáře. „Řekl bych,“ zamumlal v odpověď, „že je to ten chlap, který řídí Kaleovy muže v osadě.“ Za okamžik zamyšleně dodal: „Zajímavé, že je tady.“

„Užitečné, že je tady,“ opravil ho Phillipe. „Když je vyřídíme všechny najednou, nebude hrozit, že se jejich řádění zase rozbují.“

Caleb přikývl. „To je pravda.“ Přejel očima po mýtině a ubikacích. „Nevypadá to, že by drželi nějaké zajatce. Dveře všech menších chat jsou otevřené a nezahlédl jsem nikoho uvnitř.“

„Já také ne.“

Caleb se ušklíbl. „Ani stopa po Kaleovi. Je tady vůbec, schovaný v  největším baráku, a  pokud ano, kolik má u sebe mužů?“

Phillipe pokrčil rameny.

Právě v tu chvíli zvedl hlavu jeden z mužů skloněný nad velkým kotlem zavěšeným nad ohništěm, pohlédl směrem k  největšímu domu a  zavolal: „Je hotový guláš!“

Dveře domu se otevřely a Caleb se spokojeně zazubil. Vyšel středně velký, šlachovitý otrokář s výraznou jizvou na obličeji – přesně tak Robert popsal Kalea – společně s dalšími třemi muži.

„Skvělé,“ zamumlal Phillipe.

Na stezce z Freetownu se vynořil další muž. Caleb šťouchl do Phillipea a  ukázal na něj bradou. „Měli tam postavenou stráž.“

Phillipe pozoroval, jak strážce přistupuje k ostatním mužům. „Nevypadá to, že by si moc lámali hlavu s  bezpečností. Vsadím se, že je nikdo jiný ne h l íd á .“

„Pochopil jsem to úplně stejně.“

„Takže je jich dohromady třináct.“

Caleb přikývl, pohled stále upřený na ohniště. Phillipe se také soustředil a oba pozorovali, jak Kale dostává od jednoho ze svých poskoků misku s gulášem, usazuje se na kládu sloužící jako lavice a pouští se do jídla. Ostatní ho napodobili a rozesadili se na klády kolem ohniště.

Hned po prvním soustě je však vyrušily tlumené kroky. Všichni vzhlédli, včetně Caleba a  Phillipea, a  podívali se na stezku vedoucí ze severu. Na stezku, o které byl Caleb přesvědčený, že vede k dolu.

Vynořili se čtyři muži, podle oblečení a  chování další otrokáři. Uctivě pozdravili Kalea a přivítali se s ostatními.

„Takže se vám podařilo ubytovat naše nejnovější hosty?“ zaskřehotal ochraptěle Kale nezaměnitelným hlasem, který ještě potvrdil jeho identitu.

Vůdce příchozí skupinky se spokojeně zasmál. „Ano – a mám vyřídit poděkování od Duboise. Tvrdí, že potřebuje další muže. S důrazem na slovo muže. Tvrdí, že bych jich mělo být nejméně patnáct.“

Kale šťavnatě zaklel. „S radostí bych mu je poskytl, kdyby nás ti mizerové v osadě nechali dělat naši práci,“ zavrčel, potřásl hlavou a pustil se zase do jídla. „Bohužel jsou to právě oni, kdo udávají tón a  platí jeho výsost Duboise, tak se bude muset Dubois spokojit s tím, co mu můžeme poskytnout.“ Kale přizval nově příchozí rukou ke kotli. „Posaďte se a  najezte se. Zasloužíte si to.“

Muži vděčně uposlechli a přisedli k ostatním.

Během jídla se nikdo s nikým nebavil. Caleb naštěstí trval na tom, že se ráno před opuštěním provizorního tábora pořádně nasnídají, tak neměl moc hlad. Nerad bojoval s prázdným žaludkem a byl přesvědčený, že se jim ten den podaří narazit na Kaleovu základnu.

„Teď je jich sedmnáct,“ zamumlal Phillipe. „To nebude tak úplně snadné.“ Kupodivu však zněl, jako by ho to těšilo.

Caleb tiše zavrčel. Přepočítal ještě jednou otrokáře, došel ke stejnému výsledku jako Phillipe a v duchu si pogratuloval, že přibral kamaráda a jeho posádku. Den poté, co vyplul ze Southamptonu, začal na jeho Princi prosakovat jeden z hlavních sudů s pitnou vodou, tak se rozhodl, že nebude zbytečně riskovat a udělá menší okliku přes Kanárské ostrovy. Ještě než zakotvili v přístavu Las Palmas, zahlédl nezaměnitelnou černou siluetu Havrana. Nechal opravit prasklý sud, a zatímco jeho muži doplňovali zásoby, strávil příjemný večer se svým starým kamarádem. Povídali si a vyšlo najevo, že Havran a  jeho zkušená posádka a  kapitán nemají v současné době žádný konkrétní úkol, tak Caleb Phillipea přizval, aby se s  ním zúčastnil výpravy. Jasně ho varoval, že nedostane zaplaceno a  patrně se nezmocní žádné kořisti, ale Phillipe byl stejně jako on závislý na dobrodružství. Skočil po příležitosti zpestřit si nudu a vyrazit opět do akce.

Phillipe byl samostatně podnikající korzár, původně se plavil pod Bonapartem pro Francouze, ale nebylo jasné, pro koho přesně pracuje tou dobou. Válka s Francií však už dávno skončila a na moři se víc než přetrvávající politické svazky počítá dlouholeté přátelství posílené společným názorem, že může být ukradené, co si myslí ostatní.

Dvacet pět mužů proti sedmnácti byl podle Caleba přesně počet, který v tu chvíli potřebovali. Bude stačit k tomu, aby jednou pro vždy zatnuli tipec nejen Kaleovi, ale i všem jeho operacím. Otrokáři se budou bránit jako zběsilí a udělají všechno proto, aby přežili. Caleb nechtěl nikoho ztratit, ani ze svých mužů, ani z  Phillipeových. Dvacet pět proti sedmnácti... to by mělo vyjít.

Ještě než doplul do Las Palmas, zavrhl nápad, že nechá Kalea na pokoji a pronikne po stezce severně od jeho základny nenápadně k dolu. Tak zněly ostatně jeho instrukce – najít důl, co nejvíc o něm zjistit a předat získané informace do Londýna. Ani trochu se mu však nelíbila představa, že se vydá na sever k  dolu a  bude mít Kalea a  jeho muže celou dobu v zádech. Kromě toho, kdyby se vrátil do Londýna, aniž by Kalea zlikvidoval, musel by to za něj udělat někdo jiný. Žádný trochu schopný velitel by nezaútočil na důl, zatímco Kale sedí poklidně v  táboře, u  zdroje případné posily, kterou proti němu může kdykoliv vyslat.

Kalea je však třeba vyřídit nenápadně, aby nevyburcovali darebáky, kteří za celým tím vychytralým plánem vězí – mizery, jak je nazval Kale – nebo Duboise či kteréhokoliv jiného velitele v  dole. To byla překážka – první nelehký úkol na cestě k úspěchu.

„Škoda, že jsme nedorazili dřív,“ zamumlal Phillipe. „Nejlepší by bylo zaútočit právě teď, když sedí všichni u ohniště a věnují se jídlu.“

Caleb pokrčil rameny. V dřívějších dobách by se patrně chopil příležitosti a okamžitě vyrazil, ale nyní a také v nejbližší budoucnosti se hodlal chovat jako spolehlivý a zodpovědný vůdce. V hlavě mu kromě toho zněly hlasy jeho tří bratrů nabádající k  tomu, aby se držel plánu, zvážil pečlivě všechny kroky a nevystavoval své muže zbytečnému nebezpečí.

Každý v jeho výpravě věděl, že budou muset zabít všechny otrokáře v Kaleově táboře, a přistoupili na to. Rozhodnutí jim usnadnila skutečnost, že Kale a jeho poskokové obchodovali s lidskými životy – se životy mužů, žen a  dokonce i  dětí. Otrokáři shromáždění u ohniště byli nejhorší špína společnosti.

Kale nabral poslední sousto guláše, rozkousal ho, polkl a pohlédl přes oheň na obrovského muže, na kterého předtím upozornil Phillipe. „Rogersi – můžeš si teď se svými lidmi odpočinout a  odpoledne se vrátíš do osady. Jestli tam na mě nebude čekat zpráva od Muldoona, použij svou vlastní hlavu. Porozhlédni se, jestli by se tam nedali odchytit další mladí námořníci. Přinejmenším Dubois by byl vděčný.“

Rogers se zazubil a  zasalutoval. „Uvidíme, koho se mi podaří najít.“

„Musíme zaútočit, než Rogers odjede,“ zašeptal Phillipe Calebovi do ucha.

Caleb se zadíval na skupinku a  sotva slyšitelně odpověděl: „Právě si dali oběd a měli k němu guláš. Těžké jídlo.“ Stočil pohled na Phillipea. „V  tomhle horku se jim bude chtít za hodinu příšerně spát.“

Phillipe zamrkal tmavě modrýma očima, významně se zazubil a zaměřil opět pozornost na tábor.

Kale se po několika minutách odporoučel se svými třemi muži do hlavního domu a ostatní otrokáři se rozdělili do menších skupinek a  tiše si povídali. Caleb poklepal Phillipeovi na rameno a pak se opatrně stáhl k ostatním, kteří na ně čekali.

Phillipe ho následoval. Jednotka postoupila na Calebův signál dál od tábora do krytu džungle.

Shromáždili se na malé přírodní mýtině velké právě tak, aby se na ni všichni vešli. Většina mužů s sebou měla námořnické pytle se stany a zásobami. Caleb počkal, až je odloží, a  pak je k  sobě přivolal a pokynul jim, aby se přidřepli do kruhu kolem něj. Rozhlédl se po jejich nedočkavých obličejích a zaznamenal důvěru, která z nich vyzařuje – důvěru v jeho velitelské schopnosti a v něho jako člověka. Všichni s ním už bojovali a jeho vlastní muži pod ním sloužili celá léta. „Dávejte pozor, jak to provedeme.“

Ne bezhlavě, ale promyšleně  – s  ohledem na co největší bezpečnost všech zúčastněných a způsobem, který neohrozí úspěch.

Jasně a stručně objasnil svůj záměr, malinko pozměněnou verzi principu rozděl a panuj. Zvážil několik nových aspektů, přivítal pár zlepšovacích návrhů a ochotně je zahrnul do své taktiky. Za necelou půl hodinu měli vypracovaný uspokojivý plán, který byli všichni připraveni nadšeně podpořit.

„Výborně,“ rozhlédl se ještě jednou Caleb po přítomných mužích a pohlédl každému z nich zpříma do očí. Pak rozhodně přikývl. „Pojďme se do toho pustit. Zaujměte postavení a čekejte na můj signál.“

Muži se po dvojicích a  trojicích rozešli, někteří směrem na západ, jiní na východ, a  obkroužili celý tábor.

Když se vzdálili, kývl Phillipe uznale hlavou. „To se ti povedlo.“

Caleb věděl, že Phillipe nenaráží na to, jak vypracoval plán, ale na způsob, jakým rozdělil méně zkušené, slabší bojovníky. Pět jeho mužů a  pět Phillipeových, včetně jich dvou samotných, se o  sebe dokázalo postarat v každé šarvátce – dokonce i proti ostříleným otrokářům Kaleova druhu, kteří se budou bránit jako smyslů zbavení, protože jim velice brzy dojde, že proti sobě mají přesilu a bojují o přežití. Caleb pokrčil rameny. „Jenom chci, aby z toho všichni vyvázli ve zdraví, a  když se vezme v  úvahu zdejší klima, tak pokud možno i bez jediného šrámu.“

Přibalili k zásobám nejrůznější masti, ale v tropických podmínkách vždycky hrozí, že se rána rychle zanítí.

„Měli bychom také zaujmout postavení.“ V  tak těsném střetu muže proti muži by byly nanic pistole  – mohlo by se stát, že zásah nedostane nepřítel, ale spolubojovník. Konflikt rozhodnou sečné zbraně. Caleb s  Philippem sáhli na jílce mečů, vytáhli je z  pochvy a  pak překontroloval nejrůznější nože připnuté na těle.

Uspokojilo je, že všechno je tak, jak má být, a Caleb ukázal k  místu, odkud si před chvílí prohlíželi tábor. Vybrali si s  Phillipem samozřejmě nejnebezpečnější pozici. Povedou jako obvykle útok, vpadnou do tábora z otevřeného konce podkovy a způsobí co největší škodu.

Další dva muži zaútočí z jejich levé a pravé strany a  ostatní se přihrnou po stezkách vedoucích podél hlavního domu a mezi menšími chatkami.

Jejich bocmani, Carter z  Calebovy lodi a  Reynaud z  Phillipeovy  – příliš statní na to, aby se dokázali rychle pohybovat, a tudíž moc pomalí na boj zblízka meči, ale silní jako zápasníci – zadrží Kalea a jeho tři muže v hlavním domě a zabrání jim, aby se zapojili do šarvátky.

„Kale nám nesmírně pomohl, že vzal ty tři s  sebou,“ zamumlal Phillipe a  zaujal postavení za palmami s velkými listy.

„Stačí, aby tam zůstal o  několik minut déle...“ Caleb pohlédl na druhou stranu tábora a zazubil se. „Carter je na svém místě.“

„Stejně jako Reynaud.“ Phillipe se podíval Calebovi do očí. „Kdykoliv, až budeš připravený.“

Calebův úsměv dostal známý hrozivý nádech. „Teď.“

Caleb s Phillipem vyskočili na nohy a vyrazili do tábora. Vrhli se na nejbližší dvojici povalující se na kládě a  vyřídili ji, ještě než se muži stačili postavit. Nemilosrdně a bez slitování – takoví hrdlořezové nemají právo na čestnost.

Ostatní otrokáři se tou dobou stihli zvednout, ale než se jim podařilo postavit se Calebovi s Phillipem, vyrušili je a přinutili k otočení a pak obraně ostatní Calebovi a Phillipeovi muži.

Caleb se narovnal, podíval se jim přes hlavy a ověřil si, že všechno běží podle plánu.

Carter s Reynaudem vylezli dlouho předtím, než zazněl první výkřik – předtím, než Kale zjistil, co se děje –, na verandu hlavního domu a naskládali před dveře deset až patnáct centimetrů silné klády vyrobené z očištěných větví. Potom odskočili a opřeli se zády o přední stěnu. Přidali se k nim dva kamarádi a  čekali, až se ze dveří vyřítí Kale se svými muži  – a zakopnou o kutálející se klády.

Caleb zaklel. Rozběhl se k němu osamělý otrokář máchající krátkou šavlí. Caleb se mu musel věnovat a přišel o legraci na verandě.

Prásk!

Calebův meč zazvonil o  šavli otrokáře. Otrokář odletěl dozadu a Caleb na něj zaútočil.

Byl se svými sto osmdesáti dvěma centimetry daleko vyšší, vypracovanější, měl delší paže a  daleko větší sílu. Otrokář dostal zásah do hrudi, padl na zem a  obrátil oči v  sloup. Caleb z  něj vytáhl meč a otočil se.

V  táboře vypukla vřava. Boj byl lítý a  bojovalo se o  život, přesně jak Caleb předpokládal. Na zemi leželo několik těl, ale podle všeho jenom otrokářů. Nejurputnější střety se odehrávaly před chatkami, ale Calebovi a Phillipeovi muži obsadili verandu, což byla za daných okolností výhoda.

Caleb však nikde neviděl Kalea.

Zaútočil na něj další otrokář, tak se musel odvrátit a  poradit si s  ním. Trvalo to déle, než by si přál – otrokáři se dostalo jakéhosi výcviku a byl vyšší a silnější než většina jeho kumpánů. Dokonce se mu podařilo škrábnout Caleba na předloktí, což Calebovi připomnělo, že si nepřišel hrát na džentlmena. Rozmáchl se nohou, zastihl otrokáře nepřipraveného a  nakopl ho podpatkem boty do žaludku. Otrokář se zlomil v pase a vzápětí byl mrtvý.

Caleb se z  náhlého popudu otočil na patě, přepočítal muže  – a  téměř instinktivně pátral po tom, co je v nepořádku.

Pohled mu padl na Phillipea, který urputně zápasil s otrokářem známým pod jménem Rogers.

Phillipe byl vysoký, ale měl postavu šermíře  – ohebný a  samá šlacha. S  mečem dokázal zacházet se smrtonosnou rychlostí. V  tu chvíli bojoval s  tradičním mečem oblíbeným všemi kapitány. Čepel se blyštěla a světélkovala ve slunci, jak odrážel všechny Rogersovy výpady.

Rogers však byl silnější, udělanější a měl delší dosah paží – a rozmachoval se mnohem těžší, nebezpečně zahnutou zbraní. Ve tváři se mu zračil nedočkavý výraz, jako by byl přesvědčený, že už na Phillipem zvítězil. Phillipe byl skutečně pod tlakem, ale stále elegantně uhýbal, pohledné rysy stažené do úšklebku.

Caleb věděl, že ho nesmí vyrušit ze soustředění.

Pak se Phillipe Rogersovi odkryl.

Rogers se s  vítězoslavným výkřikem rozmáchl, bodl – a zasáhl prázdný vzduch. Phillipe nebyl tam, kde ho čekal.

Phillipe se za ním vytáhl do výšky. Uhodil ho jílcem meče do zátylku a pak vykouzlil jakoby z ničeho nůž a zabodl ho Rogersovi do zad.

Rogers zalapal po dechu a zhroutil se. Phillipe se otočil, všiml si, že ho pozoruje Caleb, a  vážně mu zasalutoval.

Pak se oba unisono obrátili, pustili se zase do boje, postupovali směrem k verandě a pomáhali po cestě svým mužům. Za sebou zanechávali jen mrtvé otrokáře.

Caleb poklepal dvěma svým mužům na rameno a  mávnutím ruky je poslal na okraj bojiště, aby měli jistotu, že nikdo neunikne. Bylo nezbytně nutné, aby se zpráva o osudu Kaleova tábora nedostala do Freetownu.

Protivníci si všimli, že padl Rogers, začínala je opouštět odvaha a  snažili se vzít nohy na ramena. Caleb byl však příliš zkušený, než aby jim to dovolil. Jeho a Phillipeovi muži vytvořili neprostupný val a bojovali tak dlouho, až bylo po posledním otrokáři.

Až na Kalea.

Ten stál opřený zády o  stěnu vyvýšené verandy, šlehal kolem sebe dvěma meči a udržoval Calebovy a Phillipeovy muže v půlkruhu od sebe.

Robert popsal Kalea jako proradného bojovníka, tak vydal Caleb pokyn zbytečně neriskovat. Řekl, že Kalea je nutné obklíčit, ale netlačit na něj, a vyřídit ho jediným jistým zásahem.

Caleb s  Phillipem se přidali k  ostatním a  půlkruh se trochu rozestoupil, aby stáli bok po boku proti Kaleovi.

Udržovali řádnou – uctivou – vzdálenost. Kale je vzal na vědomí a přestal se rozhánět meči.

Vůdce otrokářů byl menší než Caleb a menší než Phillipe, ztělesnění štíhlosti a ohebnosti, a jeho držení těla, vyvážený na bříškách prstů na nohou, připravený vyrazit do akce, se dvěma zvláštními meči – lehce zakřivenými jako prodloužené turecké šavle – které držel jistě, ale uvolněně v ruce, hovořilo o tom, že je smrtonosně rychlý.

Ryc h lý, r yc h lý, r yc h lý.

Lhostejnost v jeho chladných očích svědčila o tom, že už zabil tolik lidí, že se pro něj stalo zabíjení instinktem – součástí jeho povahy.

Caleb koutkem oka zahlédl, jak Phillipe sevřel čelist a pak sáhl na druhou stranu – směrem k Reynaudovi, který pochopil nevyslovený rozkaz a vložil mu do dlaně nabitou pistoli.

Kaleovi ten pohyb neušel. Zavrčel: „Cože? Žádný smysl pro čest ve vaší spravedlnosti?“ Poslední slovo téměř vyplivl, ale ne na Phillipea. Upíral pohled na Caleba a ta výzva byla očividně určena jemu.

Caleb se zadíval Kaleovi do očí. Dobře věděl, že co se manipulování týče, mohl by být Kaleovi skvělým učitelem, ale... o to tady nešlo. Kale se ho snažil vyprovokovat a přimět k souboji, protože byl přesvědčený, že ho porazí a  získá díky tomu svobodu, alespoň v bezprostřední chvíli. V takových situacích znamenala pro muže jako Kale každá další hodina života další šanci k uniknutí.

Nebo šanci k  tomu, aby na svou poslední cestu vzal i ostatní. Bylo to něco jako pomsta.

Za normálních okolností by Caleb okamžitě zareagoval a  pustil by se s  Kalem do křížku. Za celý svůj život se nepostavil výzvě zády – ani se nevyhnul boji. Ale tentokrát operoval jinak než obvykle... jak se zachovat?

Caleb naklonil hlavu, propaloval Kalea očima a zvažoval klady a zápory. Varoval své muže, že nesmějí zbytečně riskovat. Neměl by se držet stejné zásady a ignorovat Kaleovo lákání?

Co ale ona proklatá, choulostivá věc zvaná vůdcovství? To, jak si s touhle situací poradí, bude mít bezprostřední vliv na vztah s  jeho muži a  také na vztah s Phillipem.

Kromě toho Kale zpochybnil – očernil – spravedlnost. Nikoliv Caleba, ale celé pojetí spravedlnosti, které slouží a kvůli které sem dorazil.

Nevyžaduje takové nařčení odpověď? Nejen ve vlastním zájmu, ale i v zájmu celé společnosti?

Nenařkl je Kale, že tady nemají co pohledávat? A  co je ještě horší, že nemají právo na to, co udělali  – že neměli právo připravit o  život lidi, které už zabili?

Phillip vedle něj přenesl váhu z  nohy na nohu a  střelil po něm pohledem. „Calebe... vykonáváme zde roli soudce a poroty. Takovýhle lump nemá v očích zákona nárok na čestný boj.“

Kdo řekl, že chci bojovat čestně? Kale to určitě nemá v úmyslu.

Kale nespouštěl bledé oči z Calebova obličeje. Nedal ani v  nejmenším najevo, že by slyšel Phillipeova slova.

Ignorovat Calebův upřený pohled se mu však dařilo daleko hůř. Jízlivě se ušklíbl. „Tak copak, chlapče – vyřízli ti jazyk?“

Caleb se usmál. „Kdepak. Jenom uvažuju, jaká je ironie osudu, že se s verbeží jako ty bavím o hodnotách spravedlnosti.“

Kale zamrkal  – a  vyrazil do akce. Rozmáchl se meči a vrhl se na Caleba.

Phillipe zaklel, ustoupil a sklonil pistoli. Ostatní uskočili polekaně dozadu.

Caleb však viděl, jak se Kaleovi napjaly svaly. Bez jediného mrknutí se rozehnal dlouhým nožem a mečem a odrazil Kaleovy zbraně.

Pak se rozhořel lítý boj. Caleb nemohl – neodvažoval se  – spustit oči z  Kaleových. Sledoval pohyb jeho mečů podle toho, kam Kale téměř nepostřehnutelně obrací pozornost. Nehodlal se nechat chytit do pasti a pozorovat zároveň oba meče.

Po necelé minutě litoval, že Phillipeovi nedovolil, aby toho mizeru zastřelil. Kale byl víc než smrtonosný a lepší šermíř než Caleb. Caleb se uměl ohánět mečem velice dobře, ale Kale představoval třídu samu o sobě.

Příležitost učinit zadost spravedlnosti pistolí však bohužel pominula. Pohybovali se s Kalem tak rychle, že by se ani střelec Phillipeových kvalit neodvážil vystřelit.

Kale to věděl, ale také mu bylo jasné, že z  toho půlkruhu nevyvázne živý, když Phillipe stojí na dostřel s nabitou pistolí v ruce.

To poznání se mu zračilo v  obličeji a  dodávalo jeho snažení divoký zvířecí vztek a  sílu vycházející z  poznání, že nemá co ztratit. Což v  kombinaci s přesnou plynulostí téměř znemožňovalo předvídat jeho výpady, natož je odrážet.

Obrana nebyla Calebova silná stránka, ale přinutil se do ní  – soustředil se, aby udržel Kalea v  patřičných mezích, zatímco Kale do něj bušil a  snažil se prolomit jeho obranu.

Caleb byl spravedlnost – zastupoval spravedlnost – a Kale mohl dělat, co umí. Jeho trestu a triumfu však neunikne. To Caleb nedovolí.

Caleb byl vyšší, silnější, měl delší dosah rukou – a co bylo nejdůležitější, byl mladší než Kale.

Když se Kaleovi nepodaří prorazit obranu... zvítězí nakonec spravedlnost.

Caleb dával pozor na okamžik, kdy tohle poznání pronikne do Kaleova sebevědomého mozku. Stalo se tak a Kale zamrkal.

Potom vykopl jednu nohu, s cílem zasáhnout Caleba do slabin.

Caleb však už dávno uskočil stranou.

Měl mnohem delší nohy. Než se Kale vzpamatoval, udělal krok dopředu a zarazil mu ze strany botu do kolena.

Kale zaječel a zavrávoral.

Caleb ho ladným pohybem tanečníka obkroužil a  sekl ho zezadu nemilosrdně nejprve do jednoho a pak do druhého zápěstí. Kale opět zaječel a upustil oba meče.

Caleb mu hmátl po ramenech, aby ho přitlačil na kolena.

„Uhni!“

Caleb se vrhl doleva a vzápětí zaduněla Phillipeova pistole.

Kale se zhroutil a klesl k zemi.

Caleb dopadl na bok, a  když se zvedal, všiml si dýky, která vyklouzla z Kaleovy bezvládné ruky.

Caleb si opovržlivě odfrkl. „Řekl bych,“ pravil, zatímco si zasouval zpátky do pochvy meč a dlouhý nůž, „že spravedlnosti bylo učiněno zadost.“

Phillipe potřásl hlavou a vrátil Reynaudovi pistoli. Potom se sklonil, sebral Kaleovy meče a obřadně, jílcem napřed přes rukáv, je podal Calebovi. „A zde je kořist pro vítěze.“

Caleb se zazubil. Natáhl se, sevřel jílec jednoho meče a kývl bradou na Phillipea, aby si vzal druhý. „Myslím, že jsme dva. Děkuju, že jsi zasáhl.“

Phillipe přijal nabízený meč, sekl jím do vzduchu, aby zjistil, jak sedí v ruce, a pokrčil ramenem. „Bylo načase. Hrál sis s tím mizerou dost dlouho.“

Caleb se zasmál a potom zvážněl a rozhlédl se po ostatních mužích. „Nějaká zranění?“

Přesně podle očekávání utrpěli jen pár škrábanců, z nichž si několik odnesli i Caleb a Phillipe, a jen tři byly natolik hluboké, že potřebovaly obvázat. Neměli ve svých řadách jediného mrtvého, za což vyslal Caleb neslyšné poděkování k nebesům. Ohniště vyhaslo. Společnými silami odtahali stranou mrtvé, rozdělali opět oheň, převařili vodu a ošetřili každičké zranění.

Jakmile byli hotoví, vylezl Caleb na verandu hlavního domu, dal si ruce v bok a rozhlédl se po táboře. Protáhl obličej. „Nerad vám sděluju špatné zprávy, ale budeme muset všechno tohle uklidit.“

Phillipe se vyhoupl nahoru a postavil se vedle něj. Po cestě do Freetownu si přečetl Robertovy deníky, tak chápal, jak to Caleb myslí. Povzdechl si. „Bohužel mi nezbývá nic jiného než souhlasit. Kale a jeho kumpáni musejí zmizet.“ Phillip luskl prsty. „Musejí se rozplynout ve vzduchu.“

„Aniž by tady zůstala jediná stopa po boji.“ Caleb přejel pohledem po jejich mužích. Později na nich dolehne únava po boji, zatím jsou však stále nabití energií a mají ji na rozdávání. „Tak se do toho pusťme. Tábor po sobě musíme zanechat v takovém stavu, aby vypadal, že Kale se svými pomocníky jenom odešel. To je náš úkol.“

Těžká práce jim zabrala čtyři hodiny, ale tábor byl nakonec uklizený, tichý a  podivně poklidný, jako by čekal, až se vrátí jeho obyvatelé. Těla odnesli po nepoužívané stezce na východ do džungle, kde našli kousek od okraje malou mýtinu a pohřbili všechna do společného hrobu. Caleb vytáhl z  lodního pytle Robertův deník s náčrtky Aileen Hopkinsové, která se k němu připojila během jeho mise. Nakreslila některé z otrokářů. Caleb je porovnával s obličeji mrtvých. Byl si jistý, že se jim podařilo odstranit nejen Kalea a největšího vůdce otrokářů v  osadě  – Rogerse  – ale také muže, kterému dala Aileen přezdívku Krysař, otrokáře s melodickým hlasem, jenž lákal pod příslibem dobře placeného zaměstnání z domovů děti. Do hrobu dopadlo poslední tělo a Caleb zavřel deník. „Při troše štěstí se nám podařilo úplně vymýtit tohle hnízdo verbeže.“

Když byli hotoví, zastavil se Phillipe vedle Caleba na okraji mírumilovně působícího tábora a rozhlédl se po něm. Dokonce uhladili palmovými listy zem, aby zahladili veškeré stopy po boji. „Sečteno a podtrženo, máme za sebou úspěšný den.“

Caleb s ním souhlasil. „Takže Kale záhadně zmizel a nikdo neví kam, natož proč.“

Ještě jednou se rozhlédl po táboře a  vykročil za Phillipem do džungle. Nikoho ani nenavrhl, aby strávili noc v  táboře otrokářů. Místo toho rozbili improvizované ležení na mýtině, kde nechali zavazadla a zásoby.

Když tam Caleb dorazil, zjistil, že už stojí prosté stany a  hoří oheň pod kotlem na vaření. Linula se z něj vůně mnohem lákavější než pach smrti. Všichni se posadili – všichni zvláštně zaražení. Prohlídli si zranění, a když byla hotová večeře, v tichosti se najedli.

Nepadlo skoro jediné slovo. Nezpívali kolem táboráku ani si nevyprávěli smyšlené příběhy. Každý z nich ten den někoho zabil, a přestože byli zvyklí, že životy kolem nich končívají často dřív, než by měly, padla na ně po prvotním nadšení z boje tíseň a vyrovnávali se s probouzejícími se výčitkami svědomí.

Oheň dohořel, zbyly v něm poslední žhavé uhlíky a všichni si jen mumlavě popřáli dobrou noc, ulehli na deky a oddali se spánku.

Následující den je čeká další část mise.

Následující noc vyrazí po stezce vedoucí k dolu.

DRUHÁ K APITOLA

c

„J

ohn mi při snídani řekl, že si není jistý, jak

dlouho se mu bude ještě dařit odkládat ote

vření druhé štoly.“

Katherine Fortescueová pohlédla na svou společnici Harriet Frazierovou. Prohlásily, že se půjdou během své dopolední přestávky v čistírně projít po dole, aby si protáhly nohy.

Ve skutečnosti si chtěly samozřejmě nerušeně popovídat. Za chůze nehrozilo, že někdo zachytí, o čem mluví.

John, o  kterém se zmínila Harriet, byl její milý, kapitán John Dixon, bývalý ženijní důstojník, kterého jako prvního z nich unesli z Freetownu. Vůdce žoldáků Dubois ho požádal, aby naplánoval a provedl průzkum nového naleziště diamantů, a když Dixon odmítl, Dubois se jen chladně usmál  – a  mezi dalšími zajatci se objevila i Harriet.

Dubois používal Harriet jako páku, aby Dixon vyhověl jeho požadavkům, za pomoci neslýchaných výhrůžek. Harriet zůstala na tváři malá jizva, která v Dixonovi stále vzbuzovala lítost a připomínala mu prožitou hrůzu. Harriet na ni však byla hrdá. Zastávala názor – stejně jako všichni ostatní zajatci –, že Dixon dělá pouze to, co musí, a pouze z přinucení, jelikož se snaží, aby zůstali s Harriet naživu.

Tohle moto jim bylo společné a  dívali se na něj jako na prubířský kámen: kdyby nepřežili, nepodařilo by se jim utéct.

Navzdory dojmu, že se smířili se svým osudem, dojmu, který snaživě budovali, všichni do jednoho, každý muž, každá žena a každé dítě, drželi nerozlučně pospolu a byli pevně odhodlaní uniknout.

Nejprve útěk. Trest přijde později.

Katherine se už dávno naučila tvářit tak, aby se nepoznalo, co se jí odehrává v hlavě. Zdánlivě bezstarostně kráčely s  Harriet proti směru hodinových ručiček po vyšlapané cestičce podél tábora, vedoucí od čistírny, kde otloukaly těžkou rudu ze surových diamantů vytěžených v dole, který se nakonec podařilo otevřít, kolem východní strany dlouhého hlavního baráku, kde pracoval a přespával Dubois se svými žoldáky, když zrovna nedrželi stráž u brány, nepochodovali po obvodu, nedoprovázeli zajatce při cestách pro vodu k  nedalekému jezeru nebo nepostávali ve vysoké věži na konci dlouhého baráku.

Katherine si zastínila oči a podívala se na dvojici žoldáků hlídkujících na věži. „Když se vezme v úvahu, jak se zmenšuje výtěžek u nás v čistírně,“ zamumlala, „musím – bohužel – uznat, že John má pravdu.“ Pohlédla na Harriet. „Pojďme se dneska večer sejít a zjistit, co si o tom myslí ostatní. Nemůžeme vodit Duboise za nos nekonečně dlouho, ohrozili bychom tím své postavení.“

Takzvaní ostatní byli faktičtí vůdci jejich malé komunity  – unesení důstojníci a  Katherine s  Harriet. Katherine se zmocnili, protože uměla jako guvernantka zacházet s  dětmi, ale dokázala také dobře šít a  Dubois si velice rychle všiml, že má dobré oči a podává v čistírně nejlepší výkon. Udělal z ní mluvčí a vedoucí skupiny žen a dětí.

Tak mluvila za obě skupiny a Harriet byla její zástupkyně mezi šesti ženami, které unesly hlavně proto, že měly šikovné ruce.

Pokračovaly s Harriet v procházce, lem neforemných, šedohnědých šatů, které dostaly, jim šustil o  spadané listí a  Katherine zvažovala  – určitě podobně jako v posledních dnech všichni zajatci – jak nesnadné je udržet vratkou rovnováhu. „Kéž by se nám podařilo přijít na jednodušší  – přesvědčivější a méně náročný způsob – jak tohle zvládnout.“

Harriet protáhla smutně obličej a pak rychle nasadila rádoby bezstarostný výraz. „Je to neustálé žonglování na okraji propasti. Vím, jak to Johna tíží.“

„A odvádí skvělou práci – kdyby nebylo jeho, neměli bychom sebemenší naději.“ Katherine položila Harriet ruku na předloktí a zlehka ho stiskla. „Všichni tomu dilematu rozumíme. Musíme dodávat Duboisovi tolik diamantů, aby byli spokojení jeho velitelé – ať už jsou to jacíkoliv ničemové –, a zároveň musíme vytvářet zásoby, abychom měli rezervu, až dojdou diamanty v dole a oni ho budou chtít zavřít.“

Ani jeden z nich se nekojil sebemenší iluzí, co nastane, jakmile padne rozhodnutí uzavřít důl. Zabijí je. Postaví do řady a zastřelí – nebo s nimi provedou ještě něco horšího.

A to něco horšího by bylo opravdu příšerné, když se vezme v  úvahu násilí, kterého se Dubois a  jeho muži dopustili krátce po otevření dolu na jedné mladé dívce, a  připočtou se výhrůžky na adresu žen a dětí, které používali, když potřebovali čas od času ukáznit unesené muže. Ta vidina byla tak příšerná, že se jí nikdo nechtěl zabývat.

Byl to jeden z dalších důvodů, proč se Dubois rozhodl rozšířit pracovníky v dole i o ženy a děti. Kromě jiných schopností se také výborně hodily jako figurky, které nasazoval, když si chtěl vynutit poslušnost mužů.

Vzhledem k umístění dolu museli být nucení pracovníci Evropané, a jelikož zdrojem pracovních sil byl Freetown, byli to většinou Angličané, takže Dubois potřeboval náležité páky, aby nad nimi měl moc. Šlo mu především o efektivitu a nadvládu – byl chladnokrevný, nemilosrdný a neměl ve svém velkém, silném těle jedinou stopu po zábranách či jemnějších citech.

Důl ležel na území jednoho z  místních náčelníků a  Dubois by si nedovolil unést kohokoliv z  domorodců – ať už z jakéhokoliv kmene. Evropané byli náčelníkovi ukradení. Nehodlal se plést do jejich záležitostí. Takže nucené pracovní síly musely být Angličané z  Freetownu. Kromě toho měli Angličané ještě jiné výhody. Ovládali znalosti a dovednosti potřebné v dole.

Kapitána Johna Dixona si vyhlédli proto, že byl zkušený ženista – pyrotechnik specializovaný na ražení tunelů. Několik mužů bylo zručnými tesaři, ostatní se dokázali ohánět krumpáči a  každá z  žen měla nějaké nadání, které považoval Dubois nebo jeho velitelé za přínosné. U dětí stačilo, že jsou děti – rychlé a zdravé, s malýma rukama a ostrým zrakem.

Mezi zajatci bylo dokonce i  několik mužů a  žen s lékařskými a ošetřovatelskými zkušenostmi, které se osvědčily při léčení občasných zranění. Práce v dole je nebezpečná a  dochází k  nehodám, ale tábor měl slušně vybavenou ošetřovnu.

Jednu věc musela Katherine na Duboisovi ocenit, i když s nádechem značného cynismu – byl absolutní a  nenapadnutelný vládce a  nezáleželo mu na ničem jiném než na výkonu a  efektivnosti  – ale díky tomu se staral o to, aby jeho pracovníci zůstali zdraví a v co možná nejlepší formě, přesně v jeho zájmu a v zájmu jeho velitelů.

Takže sice nemilosrdně vyhrožoval – a nikdo nepochyboval, že by své hrozby bez jediného mrknutí splnil, kdyby ho k  tomu dohnali  –, zároveň však dbal o  jejich blaho, aby mohli pracovat a  produkovat surové diamanty, po kterých toužili jeho velitelé.

Přesně za to dostával Dubois dobře zaplaceno  – za to, že udržuje důl řádně v  chodu a  posílá vytěžené diamanty jménem svých velitelů tajně do Amsterodamu.

Nikomu se však zatím nepodařilo zjistit, kdo jsou ti velitelé. Dubois byl sice Francouz a  jeho žoldáci pocházeli ze všech koutů světa, ale zajatci dospěli ke společnému závěru, že darebáci tahající v  pozadí za nitky jsou Angličané.

Katherine o  tom pár vteřin uvažovala a  pak tu myšlenku odehnala. Zabývat se tím, kdo je na vině, budou mít dost času, až uniknou.

Obešly s Harriet strážní věž, minuly sklad se zásobami a  hned vzápětí velkou kuchyni se širokou markýzou pokrytou palmovými listy, pod kterými hořela tři malá ohniště se zavěšenými kotlíky. Hlídal je obrovský Duboisův kuchař, nejnabručenější chlap, jakého kdy Katherine poznala. Neustále se na všechny mračil – dokonce i na Duboise.

Pokračovaly v  chůzi, kolem kasárenského domu žoldáků, po levé straně jim zůstala dlouhá ubytovna, ve které přespávaly ženy a děti, a pak následovala dvojitá brána, jako obvykle dokořán otevřená, po jednom strážci u každého křídla.

Zhruba kruhovitý tábor byl opevněný hrubou, ale účinnou palisádou z  klád svázanými silnými šlahouny popínavých rostlin a  drátem. Klády vypadaly tu a tam uvolněně a patrně by je bylo možné prolomit, ale i kdyby se jim podařilo uniknout, kam by se vydali?

Netušili, kde přesně je drží, jak daleko je to do prvního trochu bezpečného přístavu, a  kromě toho věděli, že kdyby někdo z nich uprchl, Dubois by se ošklivě pomstil na těch, kteří zůstali. Tak setrvávali zdánlivě bez odporu v zajetí.

Ta pokora byla klamná, ale okolnosti a Dubois je přinutili, aby se z nich stali pragmatici.

Kdyby chtěli utéct, museli by to udělat všichni najednou, a nemohli se o to pokusit, aniž věděli, jakým směrem leží bezpečí a jak dlouho jim to do něj bude trvat.

Katherine a Harriet obešly cosi jako společenský prostor pro zajatce – kruh klád naskládaných kolem velkého ohniště  –, minuly pomalým krokem dlouhou budovu, kde bydleli muži, a pokračovaly dál kolem otevřeného chřtánu dolu. Pokud nedostali muži zrovna nějaký jiný úkol, pracovali všichni uvnitř štoly, nyní přes patnáct metrů dlouhé, vytesané kousek po kousku víceméně rovně dopředu do úbočí strmého kopce zvedajícího se prudce z ploché džungle, jako by ho nad povrch vystřelila nějaká obrovská síla. Svah nad vchodem do dolu byl poměrně holý.

Když procházely kolem ústí dolu, pohlédly dovnitř. Na stěnách tančilo světlo z luceren, odhalovalo hrubě otesané plochy, ale po mužích nebylo ani vidu. Lopotili se hlouběji ve štole a odsekávali zbytky původního ložiska, nebo údajně zkoumali s Dixonem druhou žílu – skalní formaci obohacenou diamanty –, kterou Dixon díkybohu našel napravo od prvního naleziště.

Kdyby se mu tu druhou žílu nepodařilo najít, byl by důl už téměř vytěžený a všichni by stáli tváří v tvář smrti.

Nová žíla jim doslova dodala druhý dech, šanci, že budou žít natolik dlouho, aby přišli na způsob, jak uprchnout.

Všichni se už smířili s tím, že záleží jen na nich, jestli se zachrání. Zpočátku čekali, pouze přežívali a doufali, že dorazí pomoc v podobě záchranné výpravy z osady.

Nedokázali uvěřit, že z jednoho místa zmizelo tolik dospělých, žen stejně jako mužů, z nichž mnoho zastávalo důležité postavení a mělo významné konexe, nemluvě o malé armádě dětí, a nikdo je nepostrádá a nezburcuje poplach.

Uběhly však týdny a pak měsíce a záchranná výprava nedorazila.

Pochopili, že mají po nadějích a  propadli na čas trudomyslnosti a zoufalství.

Byli však Angličané. Vzchopili se.

A stále víc v nich rostlo odhodlání přežít a nakonec uniknout.

Nepřišli zatím na to, jak to provést, ale určitě se jim to podaří.

Katherine byla pevně odhodlaná, protože kdyby zakolísala, znamenalo by to, že není naděje, ani pro ni, ani pro skupinu otrhaných dětí, za které teď nesla odpovědnost.

Část té skupiny měla před sebou, většinou starší dívky přikrčené u  hromady rudy, kterou chlapci, mladší i starší, vynášeli z dolu. To byla role dětí. Chlapci a  mladší dívky pobíhali kolem pracujících mužů, sbírali kameny odpadlé od stěny a skládali je do proutěných košíků. Ty vynášeli ven a vysypávali na hromadu, kterou přebíraly starší dívky.

Dívky seděly nebo se hrbily ve stínu primitivního přenosného baldachýnu, který nechal na Katherinino naléhání vyrobit Dubois, a  probíraly se neúnavně hromadou rudy před sebou. Diamanty vycházely z dolu obalené silnou vrstvou horniny. Dívky braly do ruky kámen po kameni a pátraly po známkách, které je naučily. Poklepávaly, naslouchaly, hledaly čáry, kde se diamant sekává s rudou. Vytříděné potenciální diamanty pak putovaly k ženám, které je opatrně čistily dlátky a kladívky, odstraňovaly z nich nánosy a odkládaly stranou ty, které se hodily k transportu.

K zajatcům se doneslo, že očištěné diamanty se posílají přes přístav Freetown loděmi do Amsterodamu.

Kameny, které dívky odhazovaly jako nevhodné, putovaly na další hromadu blíž u obvodu tábora. Byla už obrovská a svědčila o tom, jaké množství horniny muži vytěžili, a kolik jí prošlo rukama dětí.

Katherine a  Harriet se u  dívek zastavily, několik z nich k nim vzhlédlo a mladé ženy je obdařily jemným, povzbudivým úsměvem.

Jedna ze starších dívek se světlými vlasy a bledou pokožkou se Katherine zeptala: „Přijdete se za námi podívat i odpoledne?“ Ukázala na už dost velkou hromadu vyřazené rudy. „Dneska toho budeme mít spoustu ke třídění.“

Katherine přikývla. Byla to jedna z  povinností, kterou jí Dubois přidělil. Musela kontrolovat, jestli dívkám neušel nějaký nadějný kámen. „Odpoledne se u vás zastavím.“

Ozvaly se kroky a  Katherine s  Harriet se otočily, aby se podívaly, kdo k nim přichází. Od ošetřovny kráčel Hillsythe, vysoký, uvolněný, hnědovlasý muž, v doprovodu Jeda Matherse, jednoho z tesařů. Hillsythe byl džentlmen, a dokonce i v odrbaném oblečení přirozený vůdce jejich malé komunity. Kromě toho patřil k těm, kterým se dostalo jistého lékařského vzdělání, a Jed měl zavázané zápěstí.

Když se Hillsythe přiblížil na úroveň Katherine s  Harriet, zpomalil a  zůstal stát. Kývl na Jeda. „Snaž se tu ruku nepoužívat alespoň do zítřka. Zavolej k sobě jednoho z kluků, ať ti pomůže.“

„Dobře. Provedu.“ Jed se rozloučil uctivým pokývnutím hlavou s  Katherine a  Harriet a  pokračoval směrem k dolu.

Hillsythe se chvilku zdržel. S pohledem upřeným na Jeda zamumlal: „Brzy se budeme muset přesunout do druhé štoly. V první už nezbyly skoro žádné diamanty.“

„Také jsem slyšela,“ potvrdila Katherine. „Nabízí se základní otázka, jak naložíme s výtěžkem z druhé štoly, až ji Dixon oficiálně otevře.“

Hillsythe sklonil hlavu, zároveň na souhlas a zároveň, aby se s neuvědomělou elegancí rozloučil. „Uvidíme se dneska večer. Jako obvykle po večeři.“

Katherine stála vedle Harriet a  sledovala, jak se Hillsythe vrací za Jedem do dolu. Dixon byl jediný důstojník, kterého chtěli Dubois a strůjci celého plánu unést z osady. Kvůli jeho znalostem ho považovali za nepostradatelného. Pleticháři však nepočítali s tím, že za Dixonem budou vysláni další důstojníci, aby ho našli. Nejprve se objevil poručík William Hopkins a po něm poručík Thomas Fanshawe, oba od námořnictva, a  nakonec Hillsythe  – který neměl hodnost a nesloužil ani u pozemního vojska ani u námořnictva –, ale měl očividně nějaké propojení na vojáky.

Dubois byl zpočátku nesmírně nešťastný, že se mu připletlo do cesty tolik důstojníků, protože nebyl hlupák  – dokázal rozpoznat nebezpečí, když se vynořilo. Brzy však pochopil, že příchod Hopkinse, prvního důstojníka po Dixonovi, je naopak nevyžádaný bonus. Nejednotné hejno mužů  – povětšinou námořníci polapení v  docích  – vycítilo přirozenou autoritu, kterou kolem sebe Will Hopkins šířil. Nebylo mu ještě ani třicet, ale byl rozený velitel a ostatní se mu podřídili.

A  Will byl natolik chytrý, že pochopil Duboisovu zálibu ve výkonnosti a  hladkém chodu a  vycítil šanci, jak ji využít ve prospěch zajatců.

To byl začátek hry, kterou krok za krokem rozjeli, založené na Duboisově slabosti. Netušili, do jaké míry Dubois jejich pečlivě vybudované fasádě pasivity a smíření se s osudem doopravdy věří, Katherine – ani ostatní – by za to nedali ruku do ohně, ale tábor hladce běžel a plnili úkoly intrikánů v pozadí, tak je nechával na pokoji.

Hillsythe tvrdil, že Dubois je ztělesněním úspěšného žoldáka. Nedožil by se věku, kterého se dožil, kdyby nedokázal řídit podobnou operaci a neměl absolutní, jasně strukturovanou moc nad svými muži. Jeho heslem byly efektivita a výkonnost. Dokud vykonávali svou práci přesně, jak si přál, bylo mu všechno ostatní ukradené.

Zajatí muži se pod Dixonem, Hopkinsem a Fanshawem stmelili a stala se z nich soudržná skupina, rozdělená do čtyř jednotek pod velením těchto tří důstojníků a Hillsythea. Hillsythe k tomu ještě vykonával úlohu stratéga. Byl to právě on, kdo poté, co se seznámil s tím, jak to v táboře chodí a jak Dubois uvažuje, vyburcoval poplach, že vysychá první naleziště a navrhl, aby Dixon hloubil více směry a pátral po novém.

Kdyby nebylo Hillsytheovy prozíravosti, ocitli by se už dávno v prekérní situaci.

Když se Dixonovi podařilo najít druhou žílu a  všem se ulevilo, Hillsythe opět vytušil příležitost a  přišel s  návrhem, aby Dixon  – s  plným vědomím všech ostatních zajatců – stále ochotněji „pomáhal“ Duboisovi s řízením dolu. Vysvětlil, že bude působit věrohodně, kdy muž Dixonova povolání – razič tunelů milující svou práci – propadne nadšení z druhého ještě bohatšího naleziště diamantů a  zapomene, na čí straně původně stál.

Dixonovi se do toho nechtělo, ale všichni viděli, jaký přínos by to pro ně mohlo mít, a přemluvili ho, aby to zkusil.

Dixon se pod Hillsytheovým vedením snažil „pomáhat“ ve věcech, které neměly pro zajatce moc velký význam.

Výsledkem bylo, že Dubois uvěřil v  Dixonovu změnu stran a  stále víc naslouchal všemu, co mu Dixon povídal o dole. To nesmírně pomohlo při odkládání otevření druhé štoly. Dixon v tom bodě nedokázal říct, jak bude nové naleziště bohaté, tak se rozhodli protahovat vyčerpání první žíly, co nejvíce to šlo – dodávali jen takové množství diamantů, aby si neměli Duboisovi velitelé na co stěžovat – a oddalovali zahájení těžby v druhé štole.

Dixon jim získával čas tím, že tvrdil, že druhá štola se musí razit nesmírně opatrně, aby se při kopání nepoškodila sama žíla nebo aby se nezřítil svah kopce a nezasypal ji. Dubois přistoupil na rozumné argumenty a smířil se s průtahy.

Nyní však byla první žíla téměř vytěžená a  nezbývalo nic jiného než zahájit těžbu v  druhé štole. Duboisovi a  jeho velitelům by se nelíbilo, kdyby se snížil přísun diamantů, a  nikdo nechtěl riskovat, že Dubois dostane rozkaz zredukovat počet zajatců, když už jich není v dole tolik zapotřebí.

Přesně takového hrozného činu by byl Dubois bez problémů schopen.

Zvláštní bylo, že i  když se všichni ostatní vzdali naděje na záchranu, Hillsythe v sobě stále hýčkal očekávání, že se jednoho dně někdo objeví – že se jim dostane nějakým způsobem pomoci a  vysvobození. Nedával to na sobě moc znát a v poslední době o tom skoro nemluvil, ale Katherine cítila, že z něj stále vyzařuje poklidné, nezlomné přesvědčení, že přežijí.

Což v  ní vyvolávalo otázku, kterou Hillsythe nikdy neobjasnil  – kdo ho poslal, aby pátral po Fanshaweovi.

Hillsythe zmizel v dole a Katherine probral ze zamyšlení dusot nohou. Od kuchyně k ní uháněl malý chlapec. Katherine se k  němu otočila a  usmála se na uvítanou. „Diccone.“ Chlapec se před ní zastavil a  Katherine mu shrnula z  čela světlé zlatavé vlasy. „Vyrážíš na výpravu?“

„Ano.“ Diccon pozvedl košík v  ruce. „A  určitě budu zpátky, ještě než se setmí.“

Katherine se nepřestala usmívat, ale neušel jí stín, který se mihl Dicconovi ve světle modrých očích. „Já vím, že budeš. Tak běž.“

Společně s Harriet stály, pořád se usmívaly a pozorovaly, jak Diccon peláší k bráně tábora. Bylo mu teprve sedm, ale byl na svůj věk hodně velký. Vytáhlý, hubený, kost a  kůže. Duboisovi ho dodali společně se skupinkou dalších dětí odchycených v chudinské čtvrti Freetownu. Diccon však nesnášel prach v dole. Dostával z  něj záchvaty kašle a  jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval.

Dubois se ho chystal zabít, protože ho považoval za neužitečné břemeno, ale Katherine namítala, že Diccon není neupotřebitelný – jenom nemůže chodit do dolu. Argumentovala tím, že jestli si Dubois přeje, aby zajatci podávali co nejlepší výkon, musí jim zajistit větší přísun vitaminů, nejenom dětem, ale i dospělým  – a  okolní džungle nabízí nepřeberné množství ovoce. Diccon ho může chodit trhat. Dubois se nad tím zamyslel a  pak souhlasil, že Diccon smí vyrážet každý den pro ovoce, ale do soumraku se musí vrátit.

Dubois se podíval Dicconovi do očí a  prohlásil, že kdyby se nevrátil, zabije dvě děti  – Dicconovy nejlepší kamarády.

Proto se mihl Dicconovi v očích stín. Pobíhání po džungli se mu zalíbilo, stal se z něj odborník na hledání ovoce, bobulovitých plodů a ořechů, ale neustále se bál, že se něco stane, nestihne se vrátit a způsobí tím smrt svých kamarádů.

To bylo Duboisovi podobné. Zbytečně tomu citlivému klukovi pověsil nad hlavu Damoklův meč. Nikdo alespoň trochu rozumný si nedokázal představit, že by se Diccon – který rozhodně nebyl hloupý 



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.