načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Neobjevitelná - Renata Gavenčiaková

Neobjevitelná

Elektronická kniha: Neobjevitelná
Autor:

Cabal patří mezi lykaje. Při náhodném setkání s čarodějkou Talisou zjistí, že je jeho předurčená žena. Ta s tím ovšem nesouhlasí, nesnáší totiž lykaje a před Cabalem uteče. Ten ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Skleněný můstek s.r.o.
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 296
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-5041-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Cabal patří mezi lykaje. Při náhodném setkání s čarodějkou Talisou zjistí, že je jeho předurčená žena. Ta s tím ovšem nesouhlasí, nesnáší totiž lykaje a před Cabalem uteče. Ten se tedy vypraví na cestu, na které musí získat náhrdelník Halsband a najít Talisu. Pak ho ovšem čeká ten nejtěžší úkol – přimět jí, aby s ním odešla a hlavně si získat její lásku. Zjistí, jak nelehký úkol ho čeká. Talisa skrývá nejedno tajemství a překvapení.

Související tituly dle názvu:
Neobjevitelná Neobjevitelná
Gavenčiaková Renata
Cena: 52 Kč
Renáta Tyršová Renáta Tyršová
Štěpánová Irena
Cena: 243 Kč
Renáta nad hlavou a jiné povídky Renáta nad hlavou a jiné povídky
Bratršovská Zdena, Hrdlička František
Cena: 159 Kč
Nedostihnutelná Nedostihnutelná
Gavenčiaková Renata
Cena: 52 Kč
Nebezpečné chvíle Nebezpečné chvíle
Gavenčiaková Renata
Cena: 52 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Skleněný můstek s.r.o.

Vítězná 37/58, Karlovy Vary

PSČ 360 09 IČO: 29123062 DIČ: CZ29123062

Renata Gavenčiaková © 2017

Skleněný můstek s.r.o. © 2017

ISBN 978-80-7534-177-8


OBSAH

Prolog

1. kapitola

2. kapitola

3. kapitola

4. kapitola

5. kapitola

6. kapitola

7. kapitola

8. kapitola

9. kapitola 10. kapitola 11. kapitola 12. kapitola 13. kapitola 14. kapitola 15. kapitola 16. kapitola 17. kapitola 18. kapitola 19. kapitola

Epilog


Prolog

Říše Narinda, Lykajské království, o 136 let dříve

„Přede mnou se neschováš!“ ozvalo se agresivní zavrčenídoprovázené zaskřípáním drápů o cihlové obložení krbu. Talisa se ještě víc zachvěla a schoulila do klubíčka.

Prosím, ať mě nenajde, prosím, ať mě nenajde. Její modlitby byly asi stejně tak zoufalé, jako slzy divoce jí kanoucí z očí.

„Dřív, nebo později tě objevím...“ ujišťoval ji ten šílený hlas prolínající se s třískáním nábytku, který měl tu moc jí děsit jako ještě nic, co se natomto světě nacházelo.

Ne, prosím, ne! Rukou si nahmatala obrovské, těhotenské bříško.

„...a pak to bude ještě horší, rozumíš! Okamžitě vylez!“ Talisa si zobličeje setřela všechny ty horké slzy beznaděje a odsunula dřevěnou židli před psacím stolem, pod kterým se schovávala. Jakmile Kasen zaznamenalposouvání nábytku, vztekle zavrčel, uchopil Talisu za loket a vytáhl ji na nohy. „Co sis, sakra, myslela!“ zakřičel a volnou paží ji silně udeřil do tváře. Talisiny oči se pod náporem rány protočily a společně s pálivou bolestí viděly jen černou mlhu. „Co jsem ti řekl!“ vyštěkl na ni a znovu ji uhodil.

„Dost!“ vykřikla Talisa a rukou si před ním bránila obličej.

„Ty mi nemáš co poroučet! Jsi moje! Rozumíš! Můžu si s tebou dělat cokoli, co mě jen napadne! A když se rozhodnu, že tě zmlátím, tak tězmlátím!“ Položil jí ruce na ramena a shodil ji na skoro zdevastovanou sedačku.

„Ne, už dost! Ber aspoň nějaké ohledy na můj stav!“ zaúpěla a snažila se zklidnit dech tím, že si rukou přejížděla po bříšku.

„Tvůj stav?“ Zhnuseně ohrnul své masivní rty.

„Ano, naše dítě! Ber ohledy na naše dítě!“ Horlivě přikyvovala asnažila se v jeho šílených očích najít nějakou známku emocí, ale nic, byly prázdné, stejně tak jako on. Byly to jen bulvy, bez sebemenšího náznaku slitování, přetékající zuřivostí, vztekem a nenávistí.

„Nevěřím, že je moje!“ zahučel opovržlivě. Talisa jen nevěřícněvykulila oči.

„A koho jiného by asi tak mohlo být! Držíš mě tu zavřenou už tři roky! Nemohla jsem tě s nikým podvést!“ Vyskočila na nohy, a když spatřila jeho zvířecí oči naplněné vztekem a ruce zcela se transformující do Lykajsképodoby, začala prudce couvat.

„Jak jsi to dokázala!“ zakřičel, když udělala dva kroky za psací stůl a s hrůzou v očích ho pozorovala.

„Jak jsem dokázala co?“ Skoro se bála zeptat.

„Jak jsi mě podvedla! Jak?! A s kým! Líbilo se ti, když si tě bral? Líbilo se ti, když tě naplňoval a dával do tebe své semeno?! Tak líbilo!“ Zaťal drápy do dřevěné desky a s vyceněnými zuby ji nehnutě pozoroval.

„O čem to proboha mluvíš! Já jsem tě přeci nikdy nepodvedla!Neměla jsem k tomu ani příležitost! Držíš mě tu jako vězně a nedovolíš mipromluvit ani se svou vlastní rodinou!“ Nevydržela být v klidu už ani chvilku a rovněž zvýšila hlas.

„Ty nemáš žádnou rodinu! Přeci jsem ti řekl, že pro tebe umřela vokamžiku, kdy jsem se rozhodl tě nárokovat! Tak mě nechtěj ještě víc rozzuřit!“ Vztekle na ni zavrčel. Talisa sevřela pěsti a snažila se držet jazyk za zuby, ale jeho výrok zkrátka nešel ignorovat.

„A to je přesně ono! Ty ses rozhodl! Vůbec tě nezajímalo, že já jsem to nechtěla! Vůbec tě nezajímalo, že mi můj život naprosto vyhovoval a že jsem s tebou nešťastná!“ zakřičela v návalu vzteku a adrenalinu. Kasen ztuhl snad ještě víc, jestli to tedy bylo vůbec možné, a pokusil se po ní hmátnout. Talisa ale na poslední chvíli ucouvla.

„Ty jsi moje! A nemáš do toho co mluvit!“ Napřímil se do predátorské pozice.

„Posloucháš se vůbec, co říkáš! Nemám do toho mluvit! A co můjživot! Ten je, jestli sis tedy nevšiml, ve hře taky!“ Všechen ten stres posledních tří let, kdy ji vyrval z jejího života a unesl do svého domu, na okrajiLykajského království, se náhle uvolnil a pramenil z ní doslova ve vlnách.

Když ho před těmi necelými čtyřmi lety ve světě lidí poprvé potkala, byl okouzlující, vždy se k ní choval hezky a v žádném případě by jí ani ve snu nenapadlo, že by jí snad kdy ublížil.

Nebylo tedy divu, že se do něj hluboce zamilovala. Povězme si to na rovinu, která žena, by po svém boku nechtěla milého, galantního azatraceně sexy muže? Byla tenkrát tak šťastná, myslela si, že našla spřízněnou duši, se kterou se dokonce odhodlala risknout i riziko kletby a mít s ním dítě.

Jak jen byla ale naivní a hned na začátku nepoznala, že ve skutečnosti není takový, jaký se před ní dělal. Že je přesným opakem muže, kterého v něm viděla? Jak mu pro svaté Čarodějky ve stínech, mohla tak rychle uvěřit? Tak jak? Doteď nechápala.

Vždy si dávala sakra velký pozor na to, s kým se scházela, byla, jak jednou řekla její babička, už od přírody podezíravá a trvalo jí delší dobu, než začala někomu důvěřovat, a ještě větší, než si ho pustila do života. O to víc nemohla pochopit, jak s Kasenem už po sedmi měsících jejich známosti mohla jít do jeho království, údajně navštívit jeho rodinu.

Proč jsem se, sakra, tenkrát neřídila svými pravidly! Kdyby tomu tak bylo, ani zdaleka bych takhle neskončila!

Hned co se dostali do Lykajského království, její pozorný a milýspolečník se proměnil na arogantního a velmi dominantního muže, jehož chování ji okamžitě probudilo z její počáteční zamilovanosti. Jaké překvapení bylo, když zjistila, že ve skutečnosti žádnou rodinu nemá, celou tu dobu měl v plánu ji dovést do svého ponurého domu a tam ji držet pod zámkem.

Její život se naprosto zhroutil. Během několika minut přišla o všechno, co pro ni bylo doposud důležité, o svou rodinu, o své přátele, o svůj život, a dostala za to na oplátku soužití s agresivním a šíleným Lykajem, který ji den co den čím dál tím víc ničil a snažil se proměnit na nic než bezvládnouloutku, která by přikyvovala na všechno, co by řekl.

Několikrát se sice pokusila o útěk, ale ještě než se dostala sotva deset metrů před jeho zděný dům, ji chytil a na dlouhou dobu zamkl ve sklepě. Což mělo představovat trest za to, že se od něj pokusila uprchnout.

Doteď měla panickou hrůzu z tmavých prostorů a rezavých řetězů, kterými vždy ovázal její kotníky a prodřel je až do masa. Nenáviděla ten puch zatuchliny a červotočů hodujících na dřevěné podlaze, která se při každém našlápnutí, prohýbala a vydávala naříkavé zvuky.

Nenáviděla celý svět, do kterého ji Kasen zavřel, celou tu bublinu,kterou pro ni vybudoval. To, že jí zakázal vidět její rodinu, byla jedna z dalších obrovských ran, které jí zasadil. Rodina a její sabat, pro ni představoval vše a on jí to sebral, všechno jí sebral a nenechal nic, z čeho by se mohla těšit.

Z jedné mocné Čarodějky se mu během dne podařilo udělat otroka, který měl zastupovat místo jeho ženy.

„Ty jsi se mnou nešťastná!“ hrozivě zavrčel a tentokrát se mu podařilo zachytit její nadloktí. Talisa se jen hrůzou otřásla a tělo jí polil studený pot.

Ne! křičela v duchu, když ucítila jeho ostré drápy, zařezávající se jí do kůže a tvořící potůčky krve.

„Pust mě!“ vykřikla a snažila se mu všemožně vymanit, ale oproti jeho síle zkrátka neměla naději.

„Tak mě, sakra, pusť! Ubližuješ mi!“ Kroutila rukou, problém byl ale v tom, že ji přestávala cítit. Kasen znovu vztekle zavrčel, odsunul stůl a tímzároveň zařídil, že jejich těla mezi sebou nic nedělilo. Drápy druhé ruky zabořil do jejího ramene a přiblížil svůj děsivý obličej až příliš blízko tomu jejímu.

„Ty ubližuješ mně! Chtěl jsem po tobě jenom jedno, abys měmilovala! A co jsi udělala! Kurvila ses za mými zády a dokonce sis pořídila ibastarda!“ vrčel a křečovitě s ní trhnul k sobě. Talisa jen bolestně zanaříkala, když její bříško narazilo do jeho pevné hrudi.

„S nikým jsem tě nepodvedla, to dítě je tvoje,“ ujišťovala ho sípavým hlasem, jelikož jí obmotal dlaň kolem krku. „Však už brzy uvidíš, že je tvoje, až se narodí, uvidíš, že je z části Lykaj,“ chraptěla a snažila se najít jakékoliv stéblo trávy, kterého by se mohla chytit. Kasen ji znovu prudce strhl narozmlácenou sedačku, dlaněmi si vjel do vlasů a chvíli chodil v kruzích.

„Copak si myslíš, že jsem naprostý idiot a nedojde mi, že jsi měpodvedla s nějakým jiným Lykajem, právě kvůli tomu, abys neměla pochybnosti, že toho bastarda příjmu!“ Došel k její schoulené postavě a dominantně se před ní rozkročil. „Zeptám se tě naposledy, kdo to byl!“ zakřičel. Talisa jen beznadějně zakroutila hlavou a dlaněmi se objala v pase.

„Nikdo, nikdy jsem tě...“ nestihla doříct, jelikož jí jeho dlaň přistála na tváři.

„Řekl jsem ti, abys mi nelhala! Tak kdo to byl!“ Znovu na ni slovně zaútočil.

„Já fakt nevím, co ti mám říct. Jak se zdá, pravdu slyšet nechceš,“vzlykavě se rozplakala.

„Ale samozřejmě, že chci! Chci slyšet pravdu! Ale skutečnou pravdu a ne tu historku, co sis vymyslela!“ Popadl ji za paži a smykl s ní o zem.

„Au, to bolí!“ vykřikla a dlaně si přitiskla na vystouplé bříško.

„A bude ještě víc, když mi neřekneš, s kým ses to kurvila, ty děvko!“ Začal do ní surově kopat.

„Přestaň! Copak ses dočista zbláznil! Ublížíš dítěti!“ Dlaněmi sesnažila vykrývat jeho rány vyvíjené na bříško, ale bylo to skoro nemožné, byl velmi silný a rovněž agresivní.

„Není to moje dítě! Nezajímá mě, jestli ublížím dítěti nějakého parchanta, kterej mi tě vzal! Rozumíš! Nezajímá!“ Nepřestával do ní kopat a Talisa popravdě ani nevěděla jak, ale náhle se v ní zvednula síla, kterou nepocítila už roky. Síla, která nevyzařovala jen z její podstaty, ale i z podstaty v jejím lůně.

„Dost!“ Namířila na něj dlaně a pomocí své čarodějnické síly s ním mrskla o protější zeď. Ještě chvíli, co tak učinila, jen pohledem nevěřícně přeskakovala jak po svých dlaních, tak po Kasenovi.

Jak? kolovala jí v hlavě tato jediná otázka. Jak dokázala vyprodukovat tuhle sílu? Odpovědi se jí dostalo mnohem dřív, než čekala. Stáhla si tenkou látku z jejího bříška a spatřila žlutou záři, vycházející z jejího pupíku.

Neuvěřitelné, němě zírala na tu čistou energii, která jí nejspíšzachránila život.

Její dítě! Věštba nelhala, když tvrdila, že bude velmi silné! Jak ale...

„Za to zaplatíš, ty děvko!“ Talisa se polekaně ohlédla za tím hlasem a spatřila Kasena, kterému po spánku stékal pramínek krve. Zvedl se na nohy a z košile si oprašoval úlomky dřeva, které na něm ulpělo, když smetl psací stůl. „Rozumíš! Za to zaplatíš!“ Chytil ji za ramena a mrskl s ní o zeď.

„Ne, dost! Přestaň! Mysli na dítě!“ Snažila se vzpamatovat z té prudké rány, ale než se tak stalo, Kasen ji znovu chytil a třískl s ní do rozmláceného stolu.

„Nikdy mě nedonutíš myslet na dítě nějakého bastarda, kterej mi tě vzal! Rozumíš! Nikdy!“ Znovu se k ní vrhnul a pěstí jí prudce udeřil nejdříve do tváře a hned nato i do břicha.

Talisa bolestí zasténala a ještě než popadla dech, se rána na jejímbřiše zopakovala.

„Nedělej to! Takhle ho zabiješ,“ zasténala a snažila se ignorovat ty prudké křeče, které se přes ni přelévaly.

„Je mi to jedno! Slyšíš jedno!“ křičel zcela nepřítomně. „Kde je ten tvůj milenec teď! Co?! Tak kde je! Kde je, když ho potřebuješ!?“ Ptal se na věci, na které mu nemohla nikdy odpověď. Z očí jí stékaly stále větší slzy.

„Tak už dost,“ zachraptěla zničeně. Natáhla k němu rozklepanou ruku a s jedinou myšlenkou a cílem se rozhodla provést své poslední kouzlo. Kouzlo, na které měla každá Čarodějka v momentě, co cítila, že se jedná o její poslední chvíle, nárok. Kouzlo tak mocné, že dokázalo její síly probudit dokonce i na cizím území. Kouzlo, které si vezme tu největší oběť, její život.

Celou dobu se tomu bránila, nosila v sobě nový život, novou generaci Čarodějů, její budoucnost a odkaz, ale nedalo se nic dělat, po tvářích jí stekly nové, horké slzy.

Cítila, že zklamala nejen sebe, ale i ten drobný život, který v ní rostl a nyní umíral. Cítila to! Bolelo to jako čert! Ta myšlenka, že ho nedokázala ochránit a teď ho ztrácí, ji bolela jako ještě nic, co kdy zažila. Tak zatraceně to bolelo, zvedla své uplakané oči na muže, kterého nenáviděla a opovrhovala jím, snad víc než samotným peklem. Zaslouží si trpět, tak moc, jak trpěla ona i jejich dítě.

Nikdy ho nepodvedla, nikdy! Nedostala k tomu koneckonců anipříležitost. Choval ji tu jako nějakou plnokrevnou klisnu.

„Proklínám tě! Proklínám tě kletbou silnější než proroctví, nikdynenajdeš pokoje, nikdy nenajdeš pochopení, nikdy nenajdeš omluvu pro to, co jsi udělal. Proklínám tě k životu ve stínech tvého utrpení a věcí, co ses na nás dopustil. Tato kletba se pro tebe stane tvým novým vězením, vězením, které jsi ty přichystal pro nás.“ Dovršila svá slova a ruka jí klesla na její napínající se bříško. Z posledních sil se zahleděla na Kasena, který se s hlasitým řevem svezl na zem a zuřivě ze sebe začal strhávat košili.

Kletba fungovala, honilo se jí hlavou, když se na jeho hrudi začínala objevovat slova kletby, kterou na něj uvrhla.

Kasen s křikem přejížděl po jednotlivých písmenech, které se do jeho kůže pomocí čarodějnického ohně vypalovaly.

Křik náhle ustal a Talisa hleděla na Kasenovo bezvládné tělo, ležící na podlaze.

„Proklínám tě,“ vyšlo z jejích úst už jen šeptem a mlhavě se zahleděla na jasné slunce, jehož paprsky pronikaly rozbitým oknem.

...

„No tak, holčičko, probuď se.“ Talisa se sebou prudce škubla aotevřela víčka.

„Je vzhůru,“ řekl zase jiný jemný hlas. Talisa zakmitala řasy a snažila se zaostřit okolí. Je mrtvá? Proč ji tedy všechno tak bolí? Nedokázala najít potřebné odpovědi.

„Jak se cítíš, Taliso?“ zeptal se jí zase nový hlas. Talisa ho okamžitě rozpoznala.

„Babičko?“ ptala se nakřáple.

„Ano, jsem to já, holčičko,“ utvrdila jí v její domněnce ta starší žena a drobnou dlaní jí přejela po tváři.

„Co se to děje, kde to jsem?“ Nechápala a zmateně se rozhlíželakolem sebe.

„Zdá se, že v Lykajském království. Společně s tvou sestrou jsme přišly hned, co jsme ucítily tvou kletbu,“ objasnila jí důvod, jak ji našly.

„Delling?“ zachraptěla.

„Jsem u tebe, sestřičko,“ uklidnila ji. Talisa se pokusila narovnat, ale prudce se jí zamotala hlava.

„Jak to, že jsem naživu? Použila jsem přeci kletbu,“ vůbec ničemunerozuměla.

„Já vím, holčičko a ani nevíš, jak ráda jsem, že tě nezabila,“ odvětila jí Odina.

„Moje dítě!“ Okamžitě si nahmatala bříško, které i přesto, že bylostále objemné, Talisa přesto cítila, že v něm bylo něco špatně. „Kde je moje dítě, co je s mým dítětem!?“ Prudce sevřela sestřinu dlaň.

„Taliso, uklidni se,“ snažila se ji utěšit Delling.

„Nemůžu se uklidnit, když nevím, co je s mým dítětem!“ Rukamazajela na podbřišek a náhle ucítila lepkavou tekutinu. „Né!“ vykřikla, když siuvědomila, že ta lepkavá tekutina je ve skutečnosti krev. „Né!“ zaúpěla znovu, hned co ji udeřila celá krutá pravda. „Já jsem ho ztratila! Já jsem ho ztratila!“ Nepřestávala panikařit a obracet své ztrápené pohledy po své jediné rodině.

„Já vím, holčičko, a ani nevíš, jak moc mi je to líto. To ta kletba,opravdu si vyžádala smrt Čaroděje. Čaroděje ve tvém lůně,“ pravila smutně Odina, zatímco Talisa nepřestávala usedavě plakat.

„Musíme ji odsud co nejrychleji dostat. Může se co nevidět probudit,“ pronesla Delling a rukou ukázala na Kasenovo bezvládně ležící tělo aspálenou pokožku na hrudi, s červeně svítícími slovy kletby.

„Já ho zabiju! Musím ho zabít,“ opakovala stále dokola Talisa a snažila se vymanit z náruče své sestry.

„Uklidni se, Taliso,“ postavila se před ni Odina a chytila jí obě tváře do dlaní. „No tak, holčičko, já vím, že ti bylo ublíženo, ale pomysli na to, že kdybys ho teď zabila, smrt tvého dítěte by byla zcela zbytečná. On jeprokletý,“ prstem ukázala na Kasenovu zapálenou pokožku. „Kletba je pro něj daleko horší trest než smrt. Bude trpět do konce života, jelikož ty mu nikdy neodpustíš, o tom jsem naprosto přesvědčená,“ vážně pokývala hlavou.Talisa se zahleděla do očí obou žen a nakonec souhlasně přikývla. „To je moje holčička,“ pravila Odina a pohladila jí po paži.

„Prosím, dostaňte mě odsud,“ špitla Talisa a zavrtala bradu doDellingtina krku. Ta známá vůně domova a rodiny ji zvláštním stylem uklidňovala.

„Proto jsme přišly, holčičko, abychom tě odvedly domů,“ zašeptala Odina a společně s Delling pevně ji svírající v náručí, začala procházetdomem, na který chtěla Talisa stejně tak jako na muže, který ji v něm věznil, navždy zapomenout.

1. kapitola

Svět lidí, Pensylvánie, podzemní základna

„Víš jistě, že si pro tebe ten tvůj slavný Lykaj nepřijde?“ rozezněl se místnosti Jeudoneenin líbezný hlas. Adamaris se na popud jejích slov jen v rychlosti otočila a podrobila ji zkoumavým pohledem.

„Už jsem vám řekla, že nemá absolutně tušení o tom, že jsem odešla do lidského světa, a do té doby, dokud sama nebudu chtít, se to aninedozví,“ hájila se suverénně, mezitímco otevřela velkou, železnou skříň avyndala z ní dvě ostré dýky.

„Jak si tím můžeš být tak jistá?“ zajímal se Terrian sedící u počítače.

„Jelikož odjel na Seatwerewolves, aby dohlédl na stěhováníslužebnictva a ostatních věcí na Unseenwolf,“ odpověděla mu a společně k dýkám přihodila i pár vrhacích hvězdic.

„Stejně je to hrozné! Jak jsme mohli, klesnou tak hluboko! Žoldáci, kteří dělají dobré skutky, kdy to svět viděl,“ naříkal Aaran, už dobrých pět minut chodil v kruzích a stále dokola si pro sebe něco mumlal.

„No bože! Tak taky jednou uděláš něco zadarmo! A vůbec, zrovna ty si máš na co stěžovat! Komu že se to podařilo za Vasinteritus dostatdvojnásobek její původní ceny?“ pravila Adamaris a s nadzvednutým obočím čekala na Aaranovu odezvu.

„Mně,“ fňukl zuboženě se stále svěšenými rameny.

„Tak vidíš! Máš peněz víc než dost, proto tě jedna laskavost nezabije!“ pohoršeně rozhodila ruce a hleděla na něj s výmluvně nadzvedlým obočím.

„Když já Lykaje nerad, nemohli bychom tu laskavost udělat třeba pro někoho jiného?“ nepřestával to pořád všelijak zkoušet. Adamaris sinetrpělivě povzdechla.

„Tak si představuj, že tu laskavost děláš pro mě,“ rozhodila ruce do stran a tím považovala celé téma za uzavřené.

„Když to není to samé! Vím, že až ten náhrdelník najdeme, dáš ho tomu Lykaji!“ bránil se a protestně si dupnul.

„Co jsem, kurva, komu udělala? Tak poslouchej! Já to pro toho Lykaje udělat musím, rozumíš? Zachránil mi život, bez něj bych tu nebyla,kapišto? Žádná Adamaris, rozumíš? Tohle všechno...“ rukou opsala své tělo, „...by bylo pryč. Fuč!“ Aaran nakonec pevně přikývl.

„No tak dobře, ale jenom kvůli tomu, že tě zachránil!“ zvedl jeden prst ve znamení podmínky.

„Jo, tohle si klidně mysli a všechno bude v pořádku,“ pronesla tiše Adamaris a zahleděla se na Terrianovu hlavu. „Máš něco, Terri?“ ptala se.

„Ehm...“ přikývl, a ještě dobrých pět minut klepal do klávesnice.„Podle souřadnic na mapě, kterou jsi mi předala, by se ten náhrdelník mělnacházet přesně tady,“ sdělil jí a prst zapíchl do monitoru obrazovky přesně v místech, kde se rozblikala červená tečka.

Všichni se přesunuli za Terrianova záda. „Maledivy?“ divila seJeudonee.

„Jo, Maledivy,“ usmál se lišácký Terrian.

„Jdu si zabalit plavky a opalovací krém,“ prohlásil Aaran a s veselým pohvízdáváním se vydal do svého pokoje. Všichni tři se zájmem sledovali jeho vzdalující se postavu.

„Tak tedy Maledivy, kdo by to kdy řekl, že mě do tohohle ráje zažene zrovna práce,“ pobaveně se uchechtla Jeudonee a následovala Aarana.

„Mohl bys, prosím, rezervovat nejbližší letenky, Terri?“ požádala ho mile Adamaris a položila mu dlaň na rameno, když okamžitě najel nawebové stánky aerolinek.

Hm... Maledivy, tak se zdá, že tuhle laskavost udělá spíš sobě, než Cabalovi, sama pro sebe se pousmála.

Svět lidí, Maledivy, ostrov Vilingily, východní strana

„Jo, Maledivy, ty mě snad nikdy neomrzí,“ zašeptal zasněně Aaran, na nose si poupravil sluneční brýle a vdechl ten úžasný, sluncem a mořem naplněný vzduch.

„Tohle je přesně ta chvíle, kdy vidíš, že lze zkombinovat příjemné s užitečným,“ prohlásil Terrian, došel k průzračně modré vodě a nechal si ji proklouznout skrz prsty.

„Tak a teď, jelikož nás tlačí čas, navrhuji, abychom se pustili do práce. Koneckonců, tenhle ten ráj...“ pustila se do řeči Adamaris a rukama ukázala na slunnou pláž, „...nám neuteče,“ dořekla, a ještě víc zabořila bosá chodidla do rozžhaveného písku.

„Měla by sis toho svého Lykaje co nejdřív vycvičit, tyhle ty rychlý asakra utajený akce mě moc neberou,“ reagoval na její právě pronesenou větu Aaran, vytáhl z tašky mapu a zadumaně stáhl obočí.

„Vždyť to mám taky v plánu, zlato, ale ještě je na to moc brzy,přemýšlela jsem, že bych s ním mohla začít manipulovat tak za dva měsíce, to se mi zdá jako dostatečně promlčená doba a zároveň nejvyšší čas na to hopostupně zpracovávat,“ sama pro sebe se uchechtla už jen při samotné představě toho, jak by Gavana cvičila. Její slova sice zněla vydařeně, ale s porovnáním s realitou zcela nemožně, i když... za zkoušku nic nedá.

Přestože by pro ni Gavan udělal cokoliv, některé věci přesto viděljinak. Jedna z nich byla i představa toho, že by se sama a podle jeho slov «nechráněná“ nemohla vydat do lidské říše.

Pobaveně se uchechtla a ve stejném duchu i zakroutila hlavou.

Nemohla si pomoct, byl tak roztomilý, když se ji snažil přesvědčit o tom, že by ji mohl někdo zranit.

Ji! Tu tvrdou Adamaris, které se obávali snad všichni nesmrtelníci, a někteří z nich by si snad raději utrhli ruku, než by se s ní setkali.

Byl vážně tak sladký! Bohužel pro ni byl ale snad ještě víc než sladký, panovačný. Proto jí tedy nezbylo nic jiného, než to všechno «půjdu s tebou a osobně dohlédnu na tvé bezpečí“ obejít a tajně se vyplížit do lidské říše na vlastní pěst. A světe div se, fungovalo to! Docílila přesně toho, čeho chtěla, a to dokonce i bez zbytečných průpovídek!

To, že se dostala do lidské říše, ale stejně ještě úplně neznamenalo, že má vyhráno. Tak se stane až teprve tehdy, co bude v rukách svírat Halsband a bezpečně ho předá do Cabalova vlastnictví jako poděkování za záchranu svého života.

Nechtěla nikomu nic dlužit a Cabalovi dlužila. Musela se tedy svého dluhu co nejrychleji zbavit. Nesnášela to! Nesnášela, když měl proti ní někdo podobnou munici.

Což byla ovšem podle Gavana naprostá hloupost, jelikož jak jí stále dokola opakoval, ona nikomu nic nedlužila, ale Adamaris to přesto viděla jinak.

Mohla děkovat stvořiteli, že jí tak šikovně nahrál. Nechtěla anipomyslet na to, co by se dělo, kdyby Gavan neodešel na Seatwerewolves a ji, i když s velkou nevolí, nenechal na Unseenwolfu.

Co jí to ale stálo námahy, aby ho ujistila, že za dobu jehonepřítomnosti se jí určitě nic nestane. Nakonec se jí to ale povedlo.

Hned tedy, co za Gavanem zapadla hradní brána, začala s okamžitým balením a zajišťováním letenek do Pensylvánie.

Od té doby, co se dali s Gavanem dohromady, byla v neustálémkontaktu jak s Jeudonee, Aaranem i Terrianem. Společně dávali dohromadyinformace o náhrdelníku Halsband. Což Gavan samozřejmě nevěděl, zbytečně by jí do toho mluvil.

Co se týkalo zajišťování informací, měli své zajeté a také velmi účinné zvyky, které se občas skládaly z mučení a podobných bu bu bu věcí, které, nutno ale podotknout, vždy fungovaly! A jak se ukázalo, fungovaly i v tomto případě.

Podařilo se jim vypátrat jednu Sirénu, která o náhrdelníku veskutečnosti věděla mnohem víc, než na začátku tvrdila, ale nakonec, jak jí řekla Jeudonee, zazpívala, a to do slova a do písmene. Jaký to pro ni byl ale šok, když Jeudonee ani Aarana, kteří ji «vyslýchali“, jestli se to tedy dalo taknazvat, její zpěv nepoznamenal tak, jak zřejmě měl. Neuvěřitelný šok. Dala by, neví co za to, kdyby mohla na vlastní oči vidět její obličej, ve kterém semuselo skrývat nefalšované zděšení, hned jak zjistila, že má co dočinění s jejím vlastním druhem, sama pro sebe se zachechtala.

Bylo vážně hezké vědět, že jejich léta staré praktiky ani po těchdesetiletí neubraly na účinnosti.

Tak tedy, hned co Siréna promluvila a navedla je k dalšímu vodítku, představujícímu mapu, která se čirou náhodou nacházela v Lykajskémkrálovství, Adamaris na nic nečekala a hned druhé ráno, když měl Gavan nějaké povinnosti ohledně královských záležitostí, se na to místo rozešla a společně s dřevěnou krabičkou jí objevila pod kořeny jednoho velmi starého dubu.

Jak se ale už velmi brzy ukázalo, ani zdaleka nebyli jediní, kdo se o náhrdelník zajímal. Talisa, ta Čarodějka, mu byla taky pilně na stopě.

Doteď vlastně nechápali, jak se o náhrdelníku dozvěděla, o to víc, jak mohla znát Cabalovy úmysly jí ho nasadit, ale nějak zvláště se nad tímneozastavovali. A důvod? Byl víc než jednoduchý. Byla to přeci Čarodějka se všemi těmi abraka dabraka věcmi.

Vlastně se už i docela těšila, až bude pod drnem, ale předevšímodříznuta od své moci. Čarodějky moc v lásce neměla a mohla za to především ta skutečnost, že to byly opravdu silné protivnice.

„Co to bylo?“ zamumlal Terrian a prstem namířil do nebes, kde se vznášelo malé soukromé letadlo, chystající se k přistání.

„Zdá se, že nejsme jediní, kdo je na správné stopě,“ pravil Aaran hned, co se jejich oči ve vzduchu střetly s těmi pronikavě zelenými.

„O to větší důvod, abychom vyrazili,“ prohlásila Jeudonee a sama byla z přítomnosti Čarodějky v tom malém letadle nad jejich hlavy, rozrušená.

„Dobrej nápad,“ odkývali jí to i ostatní, sáhli po svých batozích a začali z nich vyndávat neopreny.

V ten samý čas, Maledivy, ostrov Vilingily, západní strana ostrova

„Tak si, sakra, pohněte! Za co vás, kurva, platím!“ vykřikla Talisa.Skuinka tří Kentaurů, které si najala na pomoc při získání náhrdelníku, se po ní jen nasupeně otočila. Talisa měla pocit, že zaslechla, jak si pro sebe začali něco tiše brblat. Do tváře se jí nalila přebytečná krev způsobená vztekem.

Nic nešlo tak, jak si původně plánovala, vůbec nic! Nejenže si musela najmout tyhle ty neschopný idioty, ale k tomu všemu se ještě jediná letecká dráha, na které mohli bezpečně přistát, nacházela přesně na druhé straně místa, kam se museli dostat!

„Jestli jste si ještě nevšimli, pánové, my opravdu nemáme časunazbyt, ti žoldáci jsou o jeden krok před námi!“ snažila se je zmoralizovat, a jak se zdálo, zmínění se o Lykajské královně a jejích společnících se ukázalo jako dobrá motivace. Kentauři zpozorněli a beze slov začali z břicha letadla tahat potápěčské zařízení. „Tak se mi to líbí,“ znatelně si oddechla a založila ruce na hrudi.

Už od chvíle, kdy se dozvěděla, jaké že to má s ní ten zpropadený Lykaj plány, nepřestávala zuřit a panikařit zároveň. Jak se vůbec opovažovalpomyslet na to, že by jí zbavil jejích schopností! Schopností, které pro ni byly vším! Schopností, jejichž prostřednictvím chránila jak sebe, tak jejich dítě! Tak jak! Jak ho mohlo něco podobného vůbec napadnout!

Tuto skutečnost se dozvěděla před čtrnácti dny, kdy jí v Kanaděvyhledala jedna proradná Siréna, která s ní chtěla uzavřít obchod. Talisa se jí v prvním momentě samozřejmě vysmála do obličeje, Sirénám nikdy nevěřila, byly to jen manipulativní potvory, které byly k přetvářkám a intrikám přímo stvořeny. Vypovídal o tom i jejich zpěv, který neváhaly použít ihned, jak něco nešlo podle jejich představ.

Tak tedy, hned co jí Kaysa nalezla, dožadovala se s ní mluvit. Talisa na ní v prvních chvílích opravdu neměla náladu, a proto jí všemožněignorovala, což Sirénu akorát tak podráždilo. To ostatně dokazovalo i to, že zazpívala jedné z Čarodějek z jejího klanu a donutila ji jít za Talisou a říct, že pokud se s ní do večera nesetká, zazpívá zase další a další, až si nakonec z celého jejího klanu udělá jen poslušné loutky, které by pro samou lásku k ní obětovaly i životy.

Toto Sirénino jednání Talisu samozřejmě naštvalo a dohnalo k tomu se s ní setkat. Měla v plánu jí zabít za to, co si k ní samotné, ale především k Lessie, kterou ovlivnila těmi jejími prokletými hlasivky, dovolila. Ale ještě před tím, než tak stačila učinit, jí Siréna dočista vyrazila dech tím, co řekla.

Doteď si přesně pamatovala ten svíravý pocit na prsou, když sedozvěděla, že Adamaris Krizia společně s jejími přáteli pátrá po náhrdelníku Halsband, který míní po jeho nalezení předat do Cabalova vlastnictví.

Nemusela zrovna dvakrát uvažovat nad tím, co s ním bude Cabal asi tak dělat. Na to toho proradného Lykaje znala moc dobře. Jen co by hozískal, snažil by se jí objevit, a až by se tak stalo, připnul by jí ho na krk jako nějakému zablešenému psiskovi.

To se ovšem nesmělo stát! Nikdy! Její svoboda pro ni představovala vše!

Jedno jí ale i v té vypjaté situaci, která jí donesla pravda o tom, co s ní ten lykajský pes hodlá udělat, stále nedávalo pokoje.

Sirény nikdy nedělaly nic jen tak bez důvodu, a tak tomu bylo ostatně i v tomto případě. Kaysa za informace, které ji poskytla, od ní žádala pátrací kouzlo. Což pro Talisu, jakožto pro Čarodějku, nebylo vůbec nic složitého, na rozdíl od jiných frakcí, které neoplývaly stejnou magií jako jejich rod.

Ještě ten samý den pro Sirénu vykonala pátrací kouzlo, jež mělo za následek nalezení její dcery.

„Jakým směrem teď, Čarodějko?“ promluvil k ní jeden z Kentaurů, co měl přes rameno přehozené neopreny.

Talisa se zadumaně zahleděla na palmy a moře kolem nich.

„Musíme se co nejrychleji dostat na druhou stranu ostrova, Adamaris a ti tři její nohsledi tam už jsou. Potřebujeme co nejrychleji vyrovnat náskok, co oproti nám mají,“ prohlásila pevně a společně s muži si to pevnýmkrokem začala razit skrz ostrov.

Svět lidí, Maledivy, Ostrov Vilingily, východní strana

„Jak ještě daleko?“ ptal se Terrian a nepřestával pádlovat. Aaran se na jeho popud podíval na kompas a hned nato do mapy, kterou před sebou držela Jeudonee.

„Řekl bych, že tak patnáct metrů,“ odpověděl stále soustředěně.Terrian si otráveně povzdechl, vyměnil si pohledy s Adamaris a společně s ní se pustili do dalšího zběsilého pádlování.

„Ty jo, kdy to svět viděl, místo toho, abych se opaloval a jen taklenošil na pláži, sem tam přetáhl i nějakou tu kočku, se potácím polorozpadlou kánoi s dalšími třemi nesmrtelnými, kteří si každou minutu navýsost užívají,“ zachrčel a nepřestával si stěžovat.

„Héj! Já jsem tady taky nechtěl být!“ přidal se k němu okamžitěAaran. Jeudonee ho zahrnula výchovným pohlavkem. „Au! Za co to jako bylo!“ Naoko bolestně si promnul temeno.

„Ty víš, za co, a radši sleduj kompas.“ Bradou kývla na tu stařičkou věc v jeho rukách.

Ampyxův kompas byl nejen velmi starý, ale taky velmi mocný artefakt, který sloužil k nalézání právě magických předmětů odcizených z jejich světa.

I když ten drobný dřevěný předmět v Aaranových rukách vypadalvelmi křehce a bezcenně, věc se měla tak, že kdyby tento kompas nevlastnili, neměli by žádnou šanci Halsband objevit.

Každý předmět z říše Narinda v sobě měl uschovanou sílu, kteráartefakty, v němž sídlila, chránila do poslední chvíle. Což znamenalo, že sesnažila obelstít prostředky, které by mohly sloužit k nalezení jejího hostitele tím, že díky své magnetické síle pozměnila souřadnice či světové strany lidského kompasu. Na světě existovaly pouze čtyři magické kompasy a oni měli to štěstí, že vlastnili jeden z nich.

„Už jen tři metry,“ hlásil jim o chvíli později Aaran.

„Dobře, připravte se,“ promluvila Adamaris, pustila pádlo a sáhla po kotvě připevněné na boku kánoe. „Jedna, dvě, tři,“ odpočítala, než společně s Terrianem vrhli kotvu přes palubu a se zájmem sledovali její pouť dohlubin. „Tak to by bylo,“ zamumlala, promnula si ruce a začala na zádanasazovat vzduchovou lahev společně s potápěčským vybavením.

„Nemáme moc času, ta Čarodějka tu bude co nevidět,“ říkalaJeudonee, sáhla po voděodolném vaku a společně s Aaranem do něj vložila jak mapu, tak kompas. Už teď velmi pochybovala o tom, že by se sem snad vrátili.

Nebyli naivní, věděli, že hned, jak by tak učinili, by se té Čarodějce naservírovali na zlatém podnosem, a to nehodlali dopustit.

„Máme všechno?“ ujišťovala se Adamaris a přehodila nohy v ploutvých přes okraj kánoe.

„Jo,“ odpověděly jí synchronizovaně tři hlasy za ní a seskočily do vody.

„Dobře,“ pokývala hlavou, vytáhla z poutka neoprenu ostrý nůž aodřízla kánoi od kotvy. „To by je mohlo chvilku zdržet,“ říkala, kdyžsledovala Aaranovy svalnaté ruce, které se zapřely o stěny kánoe a odstrčily ji co nejdál od nich.

„Připraveni k ponoru?“ ujišťoval se Terrian a sám si už stačil nasadit potápěčské brýle.

„Že váháš,“ přikývl Aaran, aniž by počkal na ostatní, vložil si do úst hadici se vzduchem a zmizel pod hladinou.

„K tomu snad není ani co dodat,“ ušklíbl se Terrian a společně sostatními napodobil Aaranovo počínání.

Říše Narinda, Lykajské království, hrad Seatwerewolves v ten samý čas

„Už jsi tady zase,“ zachraptěl hrubý, mužský hlas, ozývající se zezaadlého kouta sklepení.

Cabal se prudce otočil a přese všechny ty stíny a temnotu zdepřítomnou, měl možnost rozpoznat jen nepatrnou siluetu muže, sedícího v koutu místnosti.

„Stejně tak jako ty,“ poznamenal, došel ke zděné zdi a opřel si o ni záda.

„Nikdy dřív jsem tě tu neviděl tak často, jako v posledním měsíci,“ řekl muž a prolomil hrobové ticho, které po Cabalových slovech zavládlo.

„To bude zřejmě tím, že nikdy dřív jsem neměl důvod vyhledávatzaadlá zákoutí hradu,“ odpověděl mu po chvíli přemýšlení tiše Cabal.

„A nyní ho máš?“ nepřestával v pokládání otázek Lykaj, jemuž sevyhýbali snad všichni na hradě.

„Poněkud zbytečná otázka i na tebe, Lennarte,“ povzdechl si Cabal a svezl se na zem.

„Možná zbytečná, ale přesto stojící za odpověď,“ povzdechl si Lennart a z tichého šustění bylo zřejmé, že se posunul do pohodlnější polohy.

„A co bys chtěl slyšet? Že jsem totálně na dně, že vlastně nemám pro co žít? Tak co, sakra!“ zakřičel Cabal a ruply mu nervy, přesně tak, jak se to u něj v posledním měsíci stávalo zajetým zvykem, kdykoliv, když mu někdotřeba i jen nedopatřením připomněl, že si nechal Talisu proklouznout skrz prsty.

„Ne, jelikož to bychom pak měli stejný příběh.“ Cabal se na malýmoment zarazil. Zdálo se, že Lennart nebyl jeho zvýšeným hlasem a vrčením, co se tak náhle vyrojilo z jeho hrdla, absolutně zaskočený, právě naopak.

„Jak to myslíš?“ zaujala ho jeho slova v takové míře, že dokonce na chvíli dokázal zapomenout na své problémy a rozhodl se dozvědět trochu víc o tomto Lykaji.

„Tak, jak to říkám,“ zhluboka si povzdechl. Cabal v tom šeru rozpoznal jeho zářivě žluté oči, proměněné do lykajské podoby. „Já jsem beznadějný případ, příteli, mně se už nedá pomoct, jsem zatracený, ale ty, ty jsi úplně jiný, nic nemůže být tak složité, aby se to nedalo napravit, nic,“ jeho hlas se s přibývajícími se slovy stával čím dál tím nesrozumitelný.

„Kéž by to všechno bylo tak jednoduché, jak jen to zní, ale není, nic není jednoduché,“ pronesl ztrápeně Cabal a sevřel si obličej v dlaních. „Nemá mě ráda. Dokonce přede mnou utekla,“ vylezlo z něj po chvíli mlčení.

„Takže jde o ženu,“ zkonstatoval tiše Lennart, v jehož hlase Cabalvycítil jakýsi podivný citový odstup.

Nechápal to, ale aby byl upřímný, nikdo z hradu tohohle, podlemnohých šíleného Lykaje nechápal.

Lennart byl jeden z opravdu starých Lykajů, už když se Cabal jako malý proháněl po hradě, věděl o jeho přítomnosti, a stejně tak jako všichni ostatní ze sklepení se mu vyhýbal jako čert kříže.

Podle příběhu, který mu jednou vyprávěl jeho otec, těsně před tím, než se společně s tím Gavanovým vydal do bitvy, kde nakonec zahynul, byl Lennart jen žijící schránkou, která byla natolik zlomená a prázdná, žekaždého udivovalo už jen to, že ještě dýchá.

Lennart byl něco jako věčným a neodmyslitelným stínem celého Seatwerewolvesu. Byl žijící ukázkou toho, že i silný a mocný Lykaj se může ocitnout na dně, a že tedy alespoň z vyprávění starších silný byl. Byl to jeden z nejsilnějších Lykajů na hradě. Bezhlavě se vrhal do jedné bitvy za druhou. O jeho odvaze a bojovnosti se tradovalo po celém království, až jednoho dne se stalo něco, co tohohle silného muže zlomilo.

Démoni, se kterými vedli zrovna v tu dobu boje, vtrhli do domuLennartovi matky, který obývala ještě s jeho malou sestřičkou, a obě jenemilosrdně zavraždili.

Když se o tom Lennart dozvěděl, nehledě na nebezpečí, které na sebe jeho činem přitáhnul, se sám vydal do Země Démonů, našel vrahy své jediné rodiny a zabil je.

Dalo by se říct, že tato etapa jeho života ho dost poznamenala, ale přesto z něj neudělala tu trosku, která se tu před ním momentálněnacházela.

Hned co se vrátil ze Země Démonů, sbalil si věci a dočista se vypařil. Lykaji o něm neměli žádné zprávy přes třicet let, když ho náhle jednoho rána našla skupinka Lykajů polomrtvého se válet před bránou hradu. Okamžitě ho zvedli, odnesli do pokoje, a dokonce pozvali i medika ze vzdálené části království, kterému se podařilo ho nakonec dát dohromady.

I když to taky nebyla úplná pravda, sice se medikovi podařilo doprovozu opětovně uvést jeho životní funkce, ale přesto se mu nepodařilo vyléčit chaos a zmatek v jeho hlavě, nikomu se to nepodařilo. A že se mu snažilo pomoct hned několik odborníků, ale Lennart s nimi odmítal komunikovat, a vždy, když před ním zmínili minulost, jen nepříčetně vrčel, rozbíjel věci a mlátil do všeho, co se kolem něj nacházelo. To byl tedy taky ten hlavní důvod, proč nakonec jejich snahy, donutit ho mluvit, ukončili a Lennart se postupem času čím dál tím víc uzavíral do sebe.

Tak tomu bylo ostatně až do teď, jak šly roky kupředu, lidé na hradě na něj začínali postupně zapomínat a z Lennarta se tedy stal jen temný stín sklepení, které bylo Lennartovým šílenstvím nasáklé natolik, že se sem Lykaji doslova obávali vkročit.

„Ano, jde o ženu, jde o mou předurčenou ženu. Ona mě odmítla,“ svěřil se mu, a přitom pomyslel na Talisiny dlouhé, rozevláté vlasy a krásné, zelené oči.

„Je to tvá žena, nemůže tě odmítnout,“ zachraptěl Lennartův hlasjakoby z obrovské dálky.

„Já vím, snažím se jí najít, ale ona je příliš mocná,“ vzpomněl si na ten okamžik, kdy se přímo před ním propadla zdí.

„Jsi její muž, nemůže být mocnější než ty, Lykaji jsou už od přírody silnější než Lykajky,“ zachraptěl.

„A v tom je právě ten problém, ona není Lykajka, je to Čarodějka.“ Od Lennarta se ještě několik minut neozvala žádná odezva. „Sakra mocnáČarodějka, i když jsem ji měl na našem území, přesto se jí podařilo uniknout, až tak mocná je,“ dodal a temeno hlavy opřel o chladivou zeď za ním.

„Proč tě odmítá?“ zeptal se nakonec. Cabal byl jeho hlasem opravdu překvapen, myslel si, že Lennartova mlčenlivost znamenala konec jejichdiskuze.

„Protože jsem Lykaj. Zdá se, že ona Lykaje z hloubi duše nenávidí,“ vzpomněl si na její opovrhající pohledy, s nimiž se musel potýkat.

„To je dost zásadní problém. Nedokážeš změnit to, čím jsi,“zkonstatoval Lennart skutečnost, která Cabalovi moc dobře docházela.

„Já vím, ale co mám teda dělat, abych jí na mě přiměl změnit názor? Bez ní jsem nic, já jí prostě potřebuji!“ sevřel dlaně v pěst a zaťal zuby.

„Nejdřív ze všeho bych se soustředil na to, abys jí získal zpět,“zhodnotil.

„Máš pravdu, s pomocí pár nesmrtelných se pokouším vypátratnáhrdelník Halsband, slyšel jsi o něm někdy?“ ptal se ho se zájmem.

„Ano,“ odkýval mu to.

„Je to ale, jako bych snad hledal jehlu v kupce sena, po tomnáhrdelníku není ani památky. A další věcí je to, že i kdyby se mi ho podařilo objevit, musím se nějak dostat i k ní,“ unaveně si povzdechl.

„Teď se soustřeď především na ten náhrdelník, je zbytečné uvažovat a zatěžovat se věcmi, které prozatím nemůžeš zrealizovat.“

Měl pravdu, jak strašně ho štvalo, že měl pravdu, ale snad ještě víc, jak tohle ho štvalo to, že zkrátka nemohl přestat myslet na to, jak Talisuobjeví. Moc dobře si uvědomoval, že nyní je o tom zbytečné uvažovat, ale on si prostě nemohl pomoct. Jeho mysl nemohla zapomenout a jeho tělo bylo tak rozbolavělé touhou, ale především city, které ho díky jejích vzdáleností a nevraživosti, kterou vůči němu zaujala, trhaly na kusy.

„Myslíš, že to nevím?“ bezmocně rozhodil ruce. „Ale je to, sakra,těžké! Nedokážu myslet na nic jiného než na to, kde právě je, s kým je a co dělá,“ bezmocně zavrčel a snažil se před očima nepředstavovat jejírozvernou tvář, ve které nebyla ani stopa po tom, že by jí na něm záleželo. Jak má, sakra, bojovat s jejím nezájmem! Tak jak! Hledal odpovědi tam, kde se zdály být už předem ztracené.

„Taky jsem měl jednou někoho, koho jsem si měl daleko víc vážit,“ zazněl v éteru náhle Lennartův stísněný hlas. Cabal byl jeho slovy, a ještě víc obsahem šokován natolik, že dokonce přestal přemýšlet o Talise.

„Co tím myslíš?“ ptal se ho opatrně.

„Nezasloužil jsem si jí, nikdy jsem si jí nezasloužil,“ pokračoval dál, aniž by bral zřetel na Cabalovu otázku.

„Koho sis nezasloužil?“ zkoušel to ještě jednou Cabal a hned natosebou prudce škubl, když se muž naproti němu vymrštil do stoje a dvě zářící, žluté oči se k němu začaly čím dál tím víc přibližovat. „Co to děláš, Lennarte? No tak, Lennarte!“ snažil se vyhrabat na nohy, ale oproti druhému Lykaji neměl absolutní šanci.

„Nikdy jsem si jí nezasloužil! Já si jí ale chtěl zasloužit! Rozumíš! Oni ale nechtěli, aby to tak bylo, oni to nechtěli!“ začal blábolit a popadl Cabala za krk.

„No tak, Lennarte, uklidni se!“ chraptěl Cabal a snažil se muvšemožně vyškubnout, vůči jeho síle ale neměl žádnou šanci.

„Donutili mě jí ubližovat, já jsem ale nechtěl! To oni za všechnomůžou! Oni můžou za to, že jsem jí ztratil!“ Cabal se upřeně zahleděl doLenhartových sklovitých očí. Snažil se alespoň částečně porozumět jeho šílenství, ale už předem se to zdálo jako prohraný boj, a tak zkusil to jediné, co se mu v této situaci nabízelo.

„Kdo jsou oni, Lennarte? No tak, mluv se mnou, nechceš mi ublížit, jsem tvůj přítel, tvůj rod!“ Rukou sevřel Lennartovu silnou dlaň a snažil se jí sundat ze svého krku.

„Mrtví, oni za to všechno můžou, dostali se mi do hlavy a nutili dělat ty strašné věci!“ Začal nešťastně kroutit hlavou.

„Mrtví?“ zarážel se Cabal a stále nepřestával pracovat na uvolnění svého krku.

„Já nejsem blázen! Slyšíš! Všichni tvrdí, že ano, ale to není pravda! Já nejsem blázen!“ nepřestával opakovat, což Cabala jak se patří, vyděsilo.

„Já ti věřím, Lennarte. Vím, že nejsi blázen, a proto mě pustíš, že ano?“ navrhl a s nadějí čekal na Lennartovu reakci, která se ale stále ještě nedostavovala.

„Pustit tě?“ nechápavě zopakoval Cabalova slova a zmateně zakroutil hlavou.

„Ano, pustit mě,“ přitakal Cabal a měl možnost vidět, že až teprve teď se Lennart začíná zase navracet do přítomnosti.

„U svatého otce Lykajů!“ vykřikl, když spatřil svou dlaň sprodlouženými drápy obtočenou kolem Cabalova krku. „Co jsem to udělal! Prosím, odpusť!“ vykřikl, v momentě pustil Cabalův krk a v rychlosti se od něj vzdálil. „Nechte mě být!“ slyšel Cabal jeho tlumená slova, hned co si prohmatal krk a zjistil, že z celého incidentu vyvázne jen s malými modřinami.

„Kdo tě má nechat, Lennarte?“ Jeho zvědavost Lykaje byla mnohem silnější než pud sebezáchovy, a tak se opatrnou chůzí vydal k tomuobrovskému Lykaji, který si objímal kolena a pohupoval sebou na místě.

„Oni, jsou všude,“ říkal a schovával si hlavu mezi koleny.

„Kdo jsou oni?“ Poklekl a dlaň položil na Lennartovo rameno, tensebou ještě víc škubl a o poznání silněji se vtiskl do kamenné zdi.

„Tiše, oni nás slyší. Jsou to mrtví, oni slyší všechno,“ šeptal tak vážně, jako by si snad byl svými slovy naprosto jistý.

„Nemůžeš slyšet mrtvé, Lennarte, to není možné, nikdo z násnemůže,“ zkrabatil obočí.

„Já je ale slyším, jsou tu všude kolem nás, už celá století mě mučí jejich obviněními. Jejich hlasy jsou tak pronikavé, mám jich plnou hlavou, je jich tak mnoho, někdy mám pocit, že se mi rozskočí hlava, prosím, zastav je! Ať zmizí! Zařiď, ať zmizí!“ Drápy mu zaryl do předloktí. Cabal sebou jen prudce škubl a bolestně zasyčel.

„To, co říkáš, není možné, Lennarte, nevím, co vidíš a slyšíš, ale mrtví to být nemůžou,“ rozhodně kroutil hlavou.

„Je to trest,“ ozval se jeho hlas znovu.

„Trest?“ ptal se pochybovačně Cabal a nechápavě pokroutil hlavou. „Trest za co?“ nepřestával v pokládání otázek.

„Trest za všechno, čeho jsem se v minulosti dopustil, trest za všechno zlé, co jsem vykonal! Já jsem se ale už poučil, oni ale stále nemizí!“ zoufale zařval.

„Uklidni se! Lennarte, hlavně klid,“ Lykaj jako by ale snad jeho slova vůbec neslyšel, anebo je jen nebral v potaz, jelikož začal hlavou mlátit o zeď. „U svatého stvořitele, Lennarte, přestaň!“ Snažil se ho zastavit, ale krev, ulpívající na zdi za Lennartovým temenem, ho ujišťovala o tom, že se mu to absolutně nedaří. „No tak, už konečně přestaň!“ Křečovitě si sevřel spánky a upřeně se mu zahleděl do bolesti zakalených očí. „Proč to děláš?!“ ptal se naprosto šokovaný.

„Protože jen tak můžu na chvíli zapomenout,“ šíleně se rozesmál a hned nato upadl do bezvědomí.

Cabal ještě chvíle jen seděl na patách, s úžasem rozevřenou pusou a prsty potřísněné horkou krví.

„Stráže!“ zakřičel hlasitě a nepřestával Lennarta poplácávat po tváři. „No tak, stráže!“ zvolal tentokrát ještě hlasitěji.

„Co se děje?!“ ptali se dva muži v brněních, kteří na jeho zavolání vběhli do sklepení a s nechápavými pohledy zírali na Cabalovu pokrčenou postavu.

„Musíme ho dostat do jednoho z pokojů a okamžitě ošetřit!“ Bradou jim pokynul, aby se k němu přiblížili a pomohli mu zvednout Lennartovo těžké tělo.

„Co se mu stalo?“ ptal se jeden ze strážných, když Lennarta společně nesli hradem do lykajských pokojů.

„Říkal nějaké nesmysly o hlasech a nemrtvých, kteří ho za něcotrestají, a pak si rozmlátil hlavu o zeď,“ odpověděl mu Cabal a nohou rozkopl dveře od jednoho z pokojů.

„On je vážně šílený,“ zkonstatoval jeden ze strážných a Lennartovuporaněnou hlavu natočil tak, aby se rána nedotýkala polštáře.

„Musíme zavolat léčitele, aby ho dal do hromady a zároveňzapracoval na jeho psychické schránce, není možné, aby se nám po hradě toulal jeden šílený Lykaj, který by napadal každého kolem sebe a tvrdil, že za to můžou mrtví v jeho hlavě,“ sdělil jim Cabal a založil si ruce na hrudi.

„On vás napadl?“ vyřkl šokovaně jeden ze strážných, zatímco tendruhý se už chopil telefonu a mluvil s léčitelem.

„Ano, naštěstí se ale v čas vzpamatoval. Jestli se tedy vzpamatováním dá nazvat rozmlácení hlavy,“ konstatoval suše a hleděl do naprosto klidné tváře Lykaje, ležícího v obrovské posteli.

„Co se to tady děje!? Slyšel jsem křik a pak mi stráže řekly, že se někdo zranil!“ vlítl do místnosti celý udýchaný Gavan a hleděl na Cabala s otázkou vepsanou v očích.

„Jde o Lennarta, myslím, že každým dnem začíná svému šílenstvíproadat čím dál tím hlouběji.“ Bradou kývnul na muže, o němž byla řeč.

„U svatých Lykajů, co se mu stalo?“ ptal se zaraženě, došel k posteli a zkoumal Lennartovu hlavu.

„Myslíš snad i něco jiného než to, že kdybych tam nebyl, tak by sihlavu rozmlátil na kaši?“ nadzvedl tázavě obočí. Gavan si sevřel tváře, a ještě notnou chvíli sjížděl Lykaje před sebou hodnotícím pohledem.

„Musíme s ním něco udělat, tohle jeho chování už nemůžeme déle snášet. Minulý týden napadl dva mladé Lykaje a teď tohle? Takhle to dál nejde,“ zničeně kroutil hlavou.

„On někoho napadl? Koho?“ zaujalo Cabala a se zájmem hleděl na svého přítele.

„Corstiaana a Ceyxe, měli štěstí, že byli dva, jinak nevím, jak by todoadlo,“ bylo mu vážně na nic už jen při té myšlence, že by Lennart jednoho z nich zabil.

„To jsem nevěděl,“ povzdechl si Cabal a unaveně promnul čelo.

„Pane?“ ozvalo se za Gavanovými zády.

„Ano?“ odpověděl mu Gavan.

„Léčitel tady bude každou chvíli, měli jsme štěstí, že jsme ho zachytili ještě na hradě,“ sdělovala Gavanovi stráž.

„To je jedině dobře. Potřebujeme s ním něco udělat. Je jako bomba vždy plně připravena k výbuchu,“ naposledy se zahleděl na Lennartovitmavé, krví ulepené vlasy.

2. kapitola

Svět lidí, Maledivy, ostrov Vilingily, východní strana ostrova, pláž

„Jdeme pozdě, zdá se, že už jsou na cestě do jeskyně,“ pronesl jeden z Kentaurů. Talisa jen vztekle zavrčela a ruce semkla do pěstí.

„Tyhle ty řeči si laskavě nech pro sebe, Roscoe.“ Div, že mu nezakřičela do obličeje. Kentaur zamumlal jen tichou omluvu a pohodil na zempotápěčské vybavení.

„Když tedy dovolíš, Čarodějko, jak podle tebe asi tak zjistíme, kde se ten náhrdelník nachází? My na rozdíl od nich nemáme mapu ani žádnávodítka. Nechci ti to připomínat, ale už jen tenhle ostrov jsme nalezli jen díky tvrzení jedné šílené Sirény, která, světe div se, snad poprvé v dějináchSirénského národa mluvila pravdu,“ přidal se k Roscoeovi i druhý Kentaur.

„U svatých Čarodějek ve stínu, proč jsem si je vůbec najímala?“Spráskla ruce k sobě a zahleděla se na nebesa. „Vy tři!“ ukázala na něukazováčkem. „Jste ty nejhloupější Kentauři, které jsem kdy potkala, a to, že jsem jich potkala už opravdu mnoho!“ Každého jednoho sjela ostrým pohledem. „Myslím, že nastal čas, pánové, aby vás někdo z nesmrtelných zasvětil do vašich schopností, netvrdím, že zrovna já jsem na to tou nejideálnějšíosobou, ale vy mi nedáváte na vybranou!“ Poraženecky rozhodila ruce, zatímco ji Kentauři naštvaně, ale tak trochu i zvědavě pozorovali. „Takže, kdo z vás chlapců mi řekne, čím se Kentauři liší od ostatních nesmrtelných?“ položila svou první otázku, prstem si poťukávala po bradě a čekala na odpověď, které se jí ale stejně nedostávalo. Nevěděla, jestli za to mohla opravdu jejichnevědomost, nebo uražená hrdost. „Tak?“ Zakroutila hlavou a v gestu očekávání mávla dlaní.

„Jsou zatraceně sexy?“ mrkl na ni jeden z Kentaurů. Talisa si jenunaveně povzdechla a sklopila hlavu.

„Tak dobře, měla jsem hned tušit, že to nepůjde tak jednoduše,“brblala si sama pro sebe. „Kentauři, takže vy...“ namířila na ně ukazováčkem, „...jsou už odjakživa... teď dávejte pozor, přijde důležitá část...“poznamenala, „...jako jediný nesmrtelný druh přitahování velkou energií.“ Pohlédla jim do tváří a hledala snad nějaké známky pochyb, žádné nenašla. „Dobře, tohle by nám tedy bylo jasné,“ oddechla si, že má tu první část za sebou. „Tímpádem se víc, než předpokládá, nebo abych byla přesnější, já předpokládám, že mě k tomu náhrdelníku, který, dovolte, abych poznamenala, je magickou silou víc než nacuclý, dovedou vaše instinkty,“ ukončila svou řeč a rozhlížela se, jaké měla účinky.

„Proč jste to neřekla hned,“ ozval se po chvilce ticha jeden z Kentaurů a rozhodil ruce do stran.

„U svatého stvořitele, tak to já se tedy omlouvám, že jsem vámmusela připomenout něco, co by vás díky vašim schopnostem mělo napadnout automaticky,“ pravila ironicky a nehledě na jejich pichlavé pohledy, popadla jednu potápěčskou soupravu a začala se do ní soukat. „Tak na co ještěčekáte?“ ptala se jich, když furt tak zkoprněle stáli a do ničeho se neměli. „Že mě to hned nenapadlo. Chlapi,“ zamručela si pod nos a snažila se ignorovat jejich pohledy, jimiž hodnotili její polonahé tělo. „Tak jo, pánové, ne že by mi to nelichotilo...“ rukou poukázala na svou postavu, kterou už stačilanasoukat do neoprenu, „...ale máme jaksi naspěch, ódy na mou dokonalost si proto musíme nechat na později a věnovat se momentálně důležitějším věcem,“ nadzvedla obočí. „Takže?“ ptala se, na což se na ni Kentauřinecháavě zahleděli.

U svatých Čarodějek, co sis to se sebou dovedla za idioty! Protočila oči a zhluboka si povzdechla.

„Ok, takže pomaleji.“ Promnula si obočí a rukou ukázala na azurově modrou vodu. „Mohl by se někdo z vás už konečně soustředit a zjistit mipolohu Halsbandu?“ Lítala pohledem z jednoho obličeje do druhého. Kentauři zmateně zatřepali hlavami, na což se jeden z nich rozešel, poklekl u břehu a dlaněmi začal jezdit nad vodou.

Talisa naklonila hlavu na stranu a se zájmem ho pozorovala.

„Měla jsi pravdu, ten náhrdelník opravdu překypuje energií,“zamručel Kentaur se stále zavřenýma očima.

„Dokázal si ho vycítit už tak brzy?“ zarážel zase ten druhý stojící po Talisině pravici.

„Ano...“ přikývl, „...jak už jsem řekl, ta energie je opravdu silná. Jedna z nejsilnějších, kterou jsem kdy cítil. Už se nedivím, že ten předmět chceš, Čarodějko,“ mručel a náhle otevřel oči. Talisa si založila ruce na hrudi asnažila se na sobě nedat znát tu nedočkavost, která ji naplňovala až po okraj.

Tohle nebylo vůbec dobré, pomyslela si. Jestli je ten náhrdelníkvskutku tak mocný, jak říkal, a že zajisté byl, když ho dokázal vycítit už tak brzy, nesmí v žádném případě dopustit, aby jí vyklouzl z rukou. Musí ho získat a hned potom zničit. Jedině tak si může být zcela jistá, že se jeho síla proti ní nestane vězením.

„Co jsi zjistil, Dathane,“ zajímal se Roscoe a obrátil zvědavý pohled na svého přítele.

„Ta síla se nachází, řekl bych, tak dvě stě metrů od břehu,“ zamručel a oprášil si z rukou písek.

„Dobře, to jsem potřebovala slyšet,“ zamumlala Talisa, rozpřáhla ruce a zaměřila svou sílu na dvě uschlé palmy ležící v písku nedaleko od nich.

Mezi tím, co nepřestávala soustředěně dýchat, před očima si začala představovat dřevěný vor.

Cítila, jak se jejím tělem začíná rozlévat hřejivá síla, pramenící právě do jejích prstů, ze kterých vystřelovala a zrealizovala její představu do reality.

„Páni,“ slyšela udivené lapání po dechu a tichá slůvka úcty a respektu. Chtě nechtě na rtech vykouzlila úsměv a stále se zavřenýma očima se s ještě větší vervou pustila do utváření její představy.

„No,“ zamumlala, spustila ruce a pomalu otevřela oči. „To by bylo, pánové,“ zapředla, když před sebou spatřila své veledílo ala palmový vor s opravdu propracovanou konstrukcí. „Dostaňte ho do vody, ať můžeme co nejdřív vyrazit,“ poznamenala a už jen hleděla, jak se dva z Kentaurů rozešli a začali vor sunout po písku.

„Tak tohle byla opravdu síla. Víš, znám víc Čarodějek, ale ani jedna z nich se tvé moci nevyrovná.“ Talisa nedokázala potlačit jeden samolibý úsměv alespoň do doby, než pokračoval: „Proto mě vlastně napadá, žemusíš být v daleko větším problému, než jsem si původně myslel, když sinedokážeš pomoct svou čarodějnickou mocí.“ Zahleděl se do jejího náhle tak šokovaného pohledu.

Talisa jen pevně sevřela zuby a měla co dělat, aby toho drzéhoKentaura neposlala ke všem čertům, nakonec se ale přeci jen ovládla, a dokonce i škrobeně usmála.

„Jestli si dobře vzpomínám, platím tě za práci, a ne za hloupé řeči, tak si to příště, než otevřeš pusu, laskavě uvědom,“ pravila přeslazeným hlasem, pohodila vlasy a rozešla se k voru, který už Kentauři dostrkali do vody.

„Nemusíš být hned tak útočná,“ špitl a se sklopenou hlavou jinásledoval.

„Jak je vidět, myslela jsi na všechno,“ poznamenal Roscoe a vytáhl tři pádla.

„Samozřejmě,“ vysunula hrdě bradu a ladně se vyhoupla do voru.

Svět lidí, Maledivy, podmořská jeskyně

„Sakra, viděl jsem už hodně, ale tohle je zaručeně jedno znejkrásnějších míst, které jsem kdy navštívil,“ prohlásil Terrian, jen co se stejně tak jako ostatní vynořil v podmořské jeskyni, ve které byly, jak je samo překvapilo, vytvořeny vzduchové kapsy.

„Nic bych nedal za to, že jsme po dlouhé době jediní, kdo semzavítali,“ říkal Aaran a malou baterkou svítil na krápníkovou konstrukci jeskyně. „Támhle je něco jako pevnina,“ prohlásil a posvítil na místo, o němž hovořil.

„To jsou drahé kameny?“ ptala se udiveně Jeudonee a hned na to, co vyšplhala na skálovitou stezku, prsty objela červené drahokamy, co byly zasazeny v krápnících.

„Zřejmě rubíny,“ zkonstatoval Terrian a sám po jednom z nich sáhnul.

„A támhle jsou safíry,“ upozornil je Aaran na další stěnu, ze které se odrážel zelený lesk.

„Tak to vypadá, přátelé, že jsme právě narazili na drahokamový důl,“ pronesla Adamaris a nemohla se vynadívat na tu neuvěřitelnou krásu kolem sebe.

„Možná bychom se sem mohli později vrátit a něco málo si ukořistit, co tomu říkáte?“ zajímala se Jeudonee, na což se jí dostalo souhlasného zamručení.

„Teď ale zpět k tomu, pro co jsme přišli,“ řekl už zase naprosto vážně Terrian a bradou kývl na Aarana, který bez zaváhání přikývl a vytáhl kompas.

„Tudy,“ navedl je do jedné z temných, vlhkých chodeb na druhémkonci toho kruhového podmořského jezírka, skrz které se se



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist