načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Není Milán jako Milán - Aldo Nove

Není Milán jako Milán
-4%
sleva

Elektronická kniha: Není Milán jako Milán
Autor:

Milán je jako špička ledovce. A pod ním leží jeho nesmírná historie. Jednou za čas jeho přívaly odkrývají její zlomky, dříve než v jeho díle jeho vody podléhají nezadržitelné ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Quadrom
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 173
Spolupracovali: překlad Matteo Difumato
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
PDF velikost (MB): 1.34
ISBN: 978-80-905290-0-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Milán je jako špička ledovce. A pod ním leží jeho nesmírná historie. Jednou za čas jeho přívaly odkrývají její zlomky, dříve než v jeho díle jeho vody podléhají nezadržitelné korozi, které si tohle město umínilo pro svou existenci, které vždy představuje samo sebe a jehož přítomnosti přicházejí zespodu. Tisíciletí podsvětí. Abychom ho poznali, je třeba mít trpělivost ho poslouchat. Stetoskopem. Jak pulzuje uvnitř. Je třeba umět ho slyšet. Jeho "navzdory". Tam, kde odhaluje svou paměť. Nietzsche říkával, že životaschopnost nelze učinit jen z prospěchu historie. Ten, kdo žije, pokud chce jít napřed, musí zapomenout. Svou minulost. A Milán se zapomíná, mění se. Aby sám přežil.

Autor Aldo Nove (nar. 1967 ve Viggiù) se proslavil svou prvotinou "Woobinda", která v 90. letech minulého století vstoupila do historie italské novodobé literatury jako odraz programového literárního a populárního "hnutí kanibalistů". Mimo to napsal italský bestseller "Lásko má nekonečná" (2000), který se stal oblíbenou četbou mladé italské generace a byl stejně jako Woobinda přeložen do několika světových jazyků. Nyní žije v Miláně a živí se jako svobodný spisovatel na volné noze. Kniha "Není Milán jako Milán" je jak odrazem jeho prožitého dětství, tak i vysoce uměleckého vnímání jeho současného pobytu v Miláně a v Itálii vyšla poprvé v r. 2004.

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Aldo Aldo
Horváth Aleš
Cena: 172 Kč
Není Milán jako Milán Není Milán jako Milán
Nove Aldo
Cena: 129 Kč
Není přání jako přání Není přání jako přání
Potter Alexandra
Cena: 227 Kč
Gala Dalí Gala Dalí
Domingo Carmen
Cena: 244 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ALDO NOVE

NENÍ MILÁN

JAKO MILÁN

Atypický průvodce

Tato kniha je poněkud atypickým místopisem jedné z nejimpulzivnějších a

nejkosmopolitnějších metropolí Itálie. Oproti leckdy povrchním klasickým průvodcům autor

zachází již podle názvu kapitol do nejtemnějších a zároveň nejsvětlejších koutů historie

tohoto města, k neobvyklým postřehům a zajímavým metaforickým reflexím podob jeho

současnosti.

Milán je jako špička ledovce. A pod ním leží jeho nesmírná historie. Jednou za čas jeho

přívaly odkrývají její zlomky, dříve než v jeho díle jeho vody podléhají nezadržitelné korozi,

které si tohle město umínilo pro svou existenci, které vždy představuje samo sebe a jehož

přítomnosti přicházejí zespodu. Tisíciletí podsvětí. Abychom ho poznali, je třeba mít

trpělivost ho poslouchat. Stetoskopem. Jak pulzuje uvnitř. Je třeba umět ho slyšet. Jeho

"navzdory". Tam, kde odhaluje svou paměť. Nietzsche říkával, že životaschopnost nelze

učinit jen z prospěchu historie. Ten, kdo žije, pokud chce jít napřed, musí zapomenout. Svou

minulost. A Milán se zapomíná, mění se. Aby sám přežil.

Autor Aldo Nove (nar. 1967 ve Viggiù) se proslavil svou prvotinou "Woobinda", která v 90.

letech minulého století vstoupila do historie italské novodobé literatury jako odraz

programového literárního a populárního "hnutí kanibalistů". Mimo to napsal italský bestseller

"Lásko má nekonečná" (2000), který se stal oblíbenou četbou mladé italské generace a byl

stejně jako Woobinda přeložen do několika světových jazyků. Nyní žije v Miláně a živí se

jako svobodný spisovatel na volné noze. Kniha "Není Milán jako Milán" je jak odrazem jeho

prožitého dětství, tak i vysoce uměleckého vnímání jeho současného pobytu v Miláně a v

Itálii vyšla poprvé v r. 2004.


OBSAH:

Axolotl

Milán všeobecně

Milán je hlavní město italské oblasti Lombardie a má víceméně 4.250.000 obyvatel

Milán v současnosti

Podivuhodné osudy Moplenu

Písařka na stroji ve hře světel

Plechový vojáček nad mostem

Rovníková oblast Milána

Nikdo se však nevrací


Panenka Marie utajená

Co udělal pan Fasulo

McMilán ́s

Mezihra číslo jedna. "De magnalibus Mediolani“

Je to ráj (ohledání po milánských obchodních centrech a jejich bezprostřední blízkosti)

Korzo Como 10

Výrobna a velkoobchod

Věž hradu vikomtů postavená jako stavebnice

Milánské kosti (I)

Milánské kosti (II)

Zapalovač na způsob 11 září. Každodenní procházka Enrica Cuccia

Jmenuju se Jovanotti, dělám dýdžeje a do postele nikdy nejdu dříve než v šest ráno

Pornomilán

Druhá mezihra. Celý Milán jedním dechem

"Milánský salón, setkání žen a největší elity města"..

"Večeřadlo" je stále v módě

"My Nation Underground"

Pahorek lásky a jiné milánské "lokace" k vyznávání citů

Milánská poéma. Kanály.

Milénia

Kapitola Druhá mezihra. Celý Milán jedním dechem je plodem jednoho přepracování

stran 139-141 a 158-162 z knihy Lásko má nekonečná od stejného autora, vydané v r.

2000 v Turíně nakladatelstvím Einaudi. Kniha „Není Milán jako Milán“ je z r. 2004 vydaná

nakladatelstvím Laterza v Římě. Překlad Matteo Difumato, roz. Jiří Zygma (*1981).

V Česku vydáno poprvé jako e-kniha spol. Quadrom o.s. v r. 2012.

www.quadrom.mysteria.cz ISBN 978-80-905290-0-7


Axolotl

Axolotl. Ano.

Axolotl.

Je to nějaká nadávka, Axolotl?

Nějaké slovo beze smyslu?

Nějaké psychofarmakum?

Nebo snad zaříkadlo?

Není to nic z toho.

Ale souvisí to tak trochu s magií.

Ne přesně. Spíše s náboženstvím.

Souvisí to s náboženstvím, ten Axolotl.

S prastarým náboženstvím, které už se nepraktikuje.

Axolotl, řekněme, bylo božstvo aztécké.

Aztékové, jak víme, tvořili populaci vyhlazenou před několika stoletími

horlivými hledači zlata z naší Evropy.

A celá ta věc v doprovodu Kryštofa Kolumba, který přivedl Civilizaci do

zámoří a zapříčinil tím šedesát devět miliónů mrtvých.

Ale tohle je jiný příběh.

Vraťme se k Axolotlu.

Božstvo aztécké. Jako náboženství nebylo normální.

Vskutku, bylo to náboženství v mnohém bizarní, Axolotl.

Tehdy..

Pro Aztéky vládl vesmírný řád, v jehož čele se nacházelo Slunce. Slunce

bylo také jedno z božstev, nejdůležitější ze všech, které tehdy existovalo.

Zároveň si Slunce jistě uvědomuje, že pro to, aby mohlo spravovat svět,

je zapotřebí spousty energie. Přemnoho.

Takto mysleli rozliční Aztékové již před stoletími.

Slunce zkrátka nedokáže víc než se zachmuřit, riskuje zhasnout: jaká by

to byla vesmírná katastrofa? A proto žádá všechny ostatní aztécké bohy

obětovat se pro něj.

"Všichni bohové musí zemřít, aby mi dali sílu", říká Slunce.

Bohové tím myslí trochu víc. Situace je tragická. Poněvadž bohové jsou

ve vesmíru, a není zde nic jiného než vesmír, a vesmír je poplatný Slunci,

které mu dává život, tak jestliže umře Slunce, umírají také oni, ostatní

bohové.

Je to složitý příběh.

Bozi se rozhodnou obětovat. Zabíjí se a nabízejí vlastní tělo slunci. Slunce

je pozře, nabije se energií a pokračuje dál v ovládání vesmíru. To Slunce,


které jakožto jediná božskost zůstalo, v době, kdy byli Aztékové vybiti

křesťanskými hledači zlata, bylo jediným zbylým místním náboženským

kultem, který se přetvořil do Boha nájezdníků. Byl to bůh kříže a bůh

oběti. Dříve než se však tato náboženská změna stačila ujmout, všichni

Aztéci byli mrtví a nebylo z toho nic.

Aspoň jedno božstvo kromě ostatních Slunce nesnědlo. Boha, který se

jmenoval Xolotl. Tento bůh měl obrovskou chuť žít. Říkal, že nechce

zemřít a že nepůjde vstříc vesmíru. Proč taky? Když by nebyl on,

z vesmíru by již nic nezůstalo.. Měl pravdu, v přímém smyslu bylo na té

řeči mnoho rozumného.

Já například, pokud umírám pro dobro vesmíru, nevím, jak to chodí, zda

se mi to líbí nebo ne, protože i já jsem kousek vesmíru a z mého pohledu,

což je jediné, co mám, nedělám více než něco pro jeho zmizení.

Pro zmizení vesmíru.

Xolotl to věděl.

Myslel na to.

Schoulil se do jednoho ze schovaných míst Stvořitele a přemýšlel.

Měl strach.

Jak na to myslel, našel Xolotl řešení. Všichni ostatní bozi jsou božskost,

říkal si pro sebe, každý z nich má svou formu a své jméno. Avšak pokud

se já přetvořím v pokračování, nejsem již nic. Stávám se bez ustání jinou

věcí. Nejsem to již já. Jsem vše. A nic. A když jsem vše a nic, nikdo mi

nerozumí, nikdo neví, kdo jsem, nikdo mě nesní a já dál žiju.

Tak změnil Xolotl své jméno a stal se Axolotlem.

Příkladně Levi ve své novele "Andělský motýl" vypráví o jednom zvláštním

živočichovi, kterého rovněž nazývá Axolotlem (to je, co?): "V jistých

místech Mexika žije pozoruhodný tvor neobvyklého jména, podobný na

mloka. Žije nerušen nevím kolik miliónů let jakoby byl nic, a přesto je

jedním ze zodpovědných zvláštního druhu přírodního úkazu: protože se

množí v larválním stadiu.. Je zkrátka jako ponrava, nebo vlastně jako

stonožka, která se spojí s jinou larvou, stane se oplodněnou a naklade

vajíčka ještě dříve, než se stane motýlem. A z vajíček, přirozeně, se

narodí další larvy. Takže - na co pak slouží stát se motýlem? Na co být

bezchybným hmyzem? Mohl by se bez toho obejít. Totiž, Axolotl se bez

toho obejde (tak se říká nedodělanci, zapomněl jsem vám říct). Obejde se

bez toho téměř vždy: jen každá stá nebo tisícátá bytost, která žije

obzvláště dlouho poté, co se rozmnoží, se přetvoří v úplně jiného

živočicha"..

Zde mimo jiné uvádím to, co o Axolotlovi říká Vinicio E. Morales ve svém

díle Mýty Májů a Aztéků (Xenia, 1993): "Když byla řada na něm, aby

umřel, rozutekl se do kukuřičného pole, kde se přetvořil v rostlinu s

dvojitým stonkem - důvod, proč ho venkované nazývali Xolotlem - ale byl


nalezen mezi ostatními rostlinami. A tak utíkal podruhé a schoval se mezi

agáve, kde se rovněž proměnil v bylinu s dvojitým stonkem, pročež se mu

přezdívalo Mexolotl. Avšak našli ho znovu, a tak prchal opět, tentokrát do

vody, kde se proměnil v rybu, za což ho pojmenovali Axolotl".

Zkrátka a dobře - velmi sympatický a bizarní bůh. Zvláštní živočich, larva,

která zapře svoji náklonnost proměnit se v motýla, ale ne zcela; jednou

se stane motýlem. Časem.

Božskost, která se promění v rostlinu.

Aby neumřela.

Která se stane rybou.

Která se neustale přetváří.

Jako Milán.

Milán všeobecně

Máš chuť říct Milán, Milán.

Máš chuť napsat Milán, Milán.

Avšak nejdříve tomu musíme porozumět.

Rozumět, o čem je tu vlastně řeč.

O čem vlastně píšeme.

Co se týče internetu, ten může být značně zavádějící.

Pokud hledáme informace o Miláně prostřednictvím vyhledávače, najdeme

spoustu stránek.

Někdy hned.

Jindy po chvilce strpení.

Záleží na spojení.

Některé stránky o Miláně jsou pornografického charakteru a jsou

věnovány Alysse Milano, což není město, ale žena.

Herečka (ne porno).

Stala se světovou hvězdou díky televiznímu seriálu Čarodějky.

Alyssa Jaine Milano se narodila 19. prosince 1972 v Brooklynu. V osmi

letech debutovala v jednom muzikálu, se kterým jezdila napříč Amerikou

celý rok. Na konci turné v New Yorku účinkovala v adaptaci muzikálu Jane

Eyre pro Operní hudební divadelní institut.

Studuje divadlo několik let a v roce 1984 má první roli v televizním seriálu

Kdo je šéf?, který se natáčí až do roku 1992.

V roce 1985 se Jenny objeví po boku Arnolda Schwarzeneggera

v Komandu.

V roce 1988 účinkuje ve dvou televizních filmech: první je Crash Course,

kde se představí v roli Vanessy Crawfordové, další je Dance till Dawn, kde

hraje roli Shelly Sheridan.

V roce 1993 natáčí film Dvojitý drak režírovaný Jamesem Yukichem a tři

televizní inscenace: Svíčky ve tmě (role Sylvie Velliste), Oběti lásky: The

Long Island Lolita Story (v roli Amy Fisher) a Confessions of a Sorority

Girl, v roli Rity.

V roce 1994 je znovu vidět v kině ve filmu Embrace of the Vampire od

Anne Goursaudové.

V roce 1995 ztvárňuje hlavní postavu ve filmu Veřejný nepřítel –

znovunalezení živí nebo mrtví, režírovaném Markem L. Lesterem, a ve

filmu Má nejhorší nepřítelkyně číslo 2, opět od Anny Goursaudové.

V roce 1996 hraje spolu s ostatními ve Strachu od Jamese Foleyho a

podílí se na televizním filmu Krutá Aljaška.

Od roku 1997 až do roku 1998 účinkuje ve velice populárním seriálu

Melrose Place, který jí vynesl celosvětovou slávu, a má hlavní roli ve filmu

Hugo Pool od Roberta Downeyho Sr.

V roce 2000 hraje v Čarodějkách, které ji učinily opravdovou hvězdou.

V Itálii program Rai Uno rozšířil jejich první dvě série. V televizním filmu

Alyssa hraje Phoebe Halliwell, jednu ze tří hlavních rolí sester série,

obdařenou nadpřirozenými schopnostmi, které jí dovolují vidět

budoucnost vstříc zlým předtuchám a vymýšlet nové magické formulky.

Nyní je mimojiné Alyssa Milano velmi krásná. A tak o ní vznikla stovka

stránek, zřetelně neoficiálních. Některé z nich obsahovaly její nahé fotky

(poměrně slušné), jiné rozhodně odvážnější (ale falešné) a některé zase

používaly a používají její jméno právě k přesměrování neobeznámených

nešťastníků a uživatelů vyhledávačů na nejrůznější pornografické placené

stránky. Jenže to vše nás v podstatě moc nezajímá. I když by bylo lepší si

to přezkoušet, abychom se vyhli dvojsmyslům.

A nyní přejděme k jinému Milánu.

Tomu, které nás zajímá.

Milán je hlavní město italské oblasti Lombardie a

má víceméně 4.250.000 obyvatel

Opouštěje Alyssu, které přejeme stále větší úspěchy a méně

nerozvážného užívání její přitažlivosti v síti, zabývejme se nyní naším

Milánem. Přímo na školní úrovni.

Opravme lekci.

Stanovme parametry.

Učiňme věci spořádanými.

Jinak bychom si totiž vůbec nerozuměli.

Poněvadž je potřeba vědět, o čem se tu vlastně mluví.

Tedy.. Milán je v Lombardii.

Hranice Lombardie, regionu v Severní Itálii, jsou: na severu Švýcarsko,

na západě Piemonte, na východě Benátsko a Trident Alto Adige, na jihu

pak Emilia Romagna.

Provincií je jedenáct: Milán, Bergamo, Brescia, Mantova, Cremona, Pavia,

Lodi, Varese, Como, Lecco a Sondrio.

Území oblasti je ze 47% pokryto nížinou, 12% pahorkatinou a ze 41%

horami. Na severu je lemováno hornatým pásem, který zahrnuje

Lepontýnské a Rétské Alpy; sestupuje směrem k jihu a nejdříve se

potkává s předalpským pásem, který je přavážně kopcovitý a zahrnuje

Orbite, varézské Předalpí a komské, bergamské a brešské Předalpí,

pročež přechází v rovinatý pás Pádské nížiny. V nejvzdálenějším cípu

jihozápadu oblast znovu vystupuje k ligurským Apeninám. Nejdůležitější

reliéfy tvoří hory Bermina (4049 m), Gran Zebrù (3859 m), Cevedale

(3764 m), Adamello (3554 m) a Pizzo di Cocca (3052 m). Klíčovými

horními propustkami jsou pak Stelvio, Spluga a Tonale. Svár mezi

Předalpím a nížinou obsahuje pahorkatý pás hlavně morénového původu.

Nížina je pak zcela nánosovitého původu a dělí se na vysokou planinu z

pevných částic a štěrku s hlubokými vrstvami bohatými na vodu a málo

úrodnými a na nízkou planinu tvořenou pískem s kvetoucími úpatími a

bohatou na vodu a úrodu. Obě pásma jsou rozdělená podzemními

prameny a zřídly.

Oblastí také protéká spousta řek: Ticino, Adda, Brembo, Serio, Oglio,

Mincio nebo Pád.

Početná jsou také jezera, z velké části ledovcového původu: lago

Maggiore, lago di Lugano, Komské jezero, lago d’lseo, lago d'ldro, lago di

Garda a spousta dalších alpského nebo umělého původu.

V nížině existuje velký počet kanálů, určených k zavlažování, mezi

kterými jmenujme například Villoresi, Martesana, Muzza a Velký nebo

Pavijský kanál (Naviglio Grande a Naviglio Pavese).

Podnebí Lombardie semikontinentálního mírného typu není homogenní a

představuje změny související s blízkostí jezer a polohou. Na jaře a na

podzim se koncentrují větší srážky, které oscilují mezi 800 a 3000 mm

ročně. Vegetace se proměňuje v závislosti na výšce a lidské aktivitě.

Hlavní město oblasti je Milán, nejdůležitější hospodářské a finanční

centrum Itálie. Vezmeme-li v úvahu i městskou aglomeraci, jedná se o

město s největším počtem obyvatel v Itálii (4.250.000).

Tak jsme se dostali až sem.

Zprávy jsou jasné.

Z jedné části. Co se však rozumí městskou aglomerací?

Kde končí Milán?

Ve skutečnosti je Milán v neustálém vývoji.

A jestliže se Tokio každý den zbavuje poloviny svých obyvatel, s Milánem

to není o moc odlišné. A tak i s hranicemi města.

Čtvrť Oggiaro (slavná v šedesátých letech jako velmi riziková čtvrť, dnes

již téměř rezidenční zóna - přes svůj okrajový charakter je velmi

populární) je v Miláně?

Na mapě ano. Je to zkrátka periferie.

A Pero (průmyslové centrum na severovýchodě metropole)?

Na mapě ne.

Ale když se vjíždí do Milána vnějším městským okruhem, začíná právě

čtvrtí Pero. Je součástí "městského milánského seskupení".

Milána, který se každý den přetváří.

Milán v současnosti

"Není možné vstoupit dvakrát do stejné řeky", říkával Hérakleitos (a také

Battiato). Stejně tak není možné navštívit dvakrát ani Milán. Samozřejmě

ve smyslu rčení Hérakleitova (a Battiata).

Stejně jako bizarní aztécké božstvo (a)Xolotl, které se proměňuje, aby

neumřelo, i Milán sám o sobě nechce dopustit nic takového.

Stává se stále něčím jiným.

Přijedeš, rozhodneš se procházet, procházíš se v nějaké neutuchající

stavbě a přemýšlíš, kdy skončí.

Pracoviště.

To město.

Ale město ani neustálá stavba nikdy nekončí a dál se mění.

Je to jen povrchní náhled na věci, který ti dovoluje vnímat to, co se ti

ihned představuje před tebou a má ti co říct.

Milán se momentálně mění.

Mění svou řeč.

Zrovna teď je tím a toho, kdo se pokouší ho sledovat.

Tak pokračuje proměna.

Tahle forma architektonických přeměn (tak jako pro Axolotla - živočicha -

popsaného Primo Levim, má své nevýhody) je nerozvážná, protože ze

zmatku hluků, které ho napadají, je jejich počet neodkladný.

První, která tě zasáhne, když se procházíš, pak podruhé..

A najdeš ho jiný než předtím.

Pak si zvykneš.

Nacházíš ho pořád změněný.

Miláňané to ví. Stejně jako jejich město, i oni se mění. Změní práci, změní

pobyt. Valná většina obyvatel Milána, pokud může, jede za město. Na

jedno místo, které je poměrně blízko. Z těch, co se vrátí za týden, najdou

vše tak, jak to bylo před týdnem.

Ten, kdo píše, strávil své dětství v malé vesnici na hranici se Švýcarskem,

pár hodin cesty autem z Milána. Místo se jmenuje Viggiù. Až do

sedmdesátých let bylo Viggiù oblíbeným místem víkendových pobytů. V

padesátých letech se místo stalo známým zejména díky svéráznému dílku

"Hasiči z Viggiù", což byl jeden z nejhezčích filmů od Totò.

Ve Viggiù v těch časech byla spousta hotelů a nejrůznější vily, které celý

týden zůstávaly prázdné. V pátek večer se ty hotely a vily naplnily lidmi z

Milána.

Pro nás vesničany byli Miláňané zvláštními živočichy. Byli stále ve spěchu,

ti milánští. Pořád se rychle hýbali. Když se v oratoři ve Viggiù někdo

během utkání ve fotbale nechal sbírat ze zlosti ze země a přecházel celé

hřiště s balónem v ruce, jako by hrál sám pro sebe a rychleji než ostatní,

stávalo se, že jsme řekli: přestaň dělat Miláňana.

Milánští měli řadu příznačných postojů daných jejich místem původu.

Pořádali pikniky. V kopcích kolem Viggiù. Ale pořádali je jen z půli. V

jistém smyslu. Objevovali se blízko cest. Skoro na cestě. Pořádali pikniky

napůl na trávě a napůl na asfaltu. Vysvětloval jsem si tuhle zvláštnost

milánských jako nostalgii po jejich městě, jako předpoklad jejich místa

bydliště poletém cementem.

Poslouchali jsme písničky od Celentana, který nám zpíval o stromech o

třiceti patrech, o chlapcích z ulice Gluck vyrůstajících v deprimujících

polích přestavěných na nezměrná skladiště nájemních činžáků.

Nebyly to pěkné představy.

Abych řekl pravdu, Milán jako město mi nahánělo tak trochu strach.

Neměl jsem v něm moc jasno.

Pokud bys tam jel, něco bys viděl.

Něco.

Nebylo možné vidět ho celé.

A pokud se vrátíš, změní se.

Ale ne tak úplně, aby bylo něčím jiným.

Byl to pořád Milán.

Dělaly se tam panettoni*.

A byl tam Dóm.

A na vrcholku Dómu Panenka Maria.

Občas jel někdo do Milána pracovat.

* panettone je druh italské jemné bábovky

Podivuhodné osudy Moplenu

Poprvé, když jsem byl v Miláně, mi bylo pět let.

Psal se rok 1974.

Byl tam prodejní veletrh a otec mě tam vzal s sebou.

Vlakem.

Jet do Milána vlakem z provincie Varese na začátku sedmdesátých let

znamenalo účastnit se za okny postupného budování idejí města, které

odpovídaly na neuvěřitelné potřeby roztahování prostoru, zároveň však

nuceného nadýmat se k smršťování ve zvláštní hře vizuálního přibývání a

ubývání. Ulice a domy. A pak budovy, které vyrůstaly, mrakodrapy a

obrovské činžáky, které byly jako domy pár kilometrů předtím, ale více

nahuštěné a přeplněné lidmi. Ta zácpa lidí, kteří bydleli na stejném

místě, oddělení stěnami, které jsi viděl otlučené a našponované v lesku a

které působily tak prostě.. Protože ještě nebyli tam, ještě ne tam.. Na

tom místě.. Vnímal jsi tu energii spoustu kilometrů předtím, než jsi tam

přijel. A ono místo, centrum, kam jsi jel, se najednou vynořilo, a

jmenovalo se Milán.

Jedete přes městečko Saronno, které se ještě stále nachází v posloupnosti

území přerušovaných čím dál častěji vzorovými činžáky, a potom

opravdovými periferiemi Baranzate, Novate Milanese a Quarto Oggiaro.

Čtvrť Oggiaro je již v Miláně.

A je snad ještě více v tom pravém Miláně. Celá plná domů. Obrovských. V

očích dítěte, které přichází z malinké vesničky podívat se na Milán,

vyvolává rozpaky.

Tak, jako v osobách, které zde žijí.

Protože bydlí zde.

Jelikož tady je Milán.

Tedy - téměř Milán.

A všichni tady jsou.

Protože v Miláně je tolik věcí.

Tolik věcí, které na jiných místech nenajdete.

Ty věci jsou zde.

Proto lidé jezdí do Milána.

Tak jsem přemýšlel. Pak vlak vjel do opravdového Milána. Nejdřív stanice

Bovisa a pak Bullona. Bullona byla stanice, kde se smělo vystupovat na

Výstaviště - dnes se jmenuje Domodossola. Přijíždělo se tam v

posloupnosti malých černých chodeb. Ocel na oceli. Těžký průmysl. Léta

opuštěný průmysl, jako "totem" na místě uplynulé civilizace, ještě dnes

viditelné na severním předměstí metropole plném zchátralých továrních

hal. Závan mastného průmyslu. Mastnota práce. Dělnický svět. Rychlost a

lidé, kteří se nezastaví. Kteří musejí do práce. To vše jsem cítil a viděl,

když jsem vystupoval z vlaku. Naproti zdem začmouzeným od smogu.

Samozřejmě, že pro dítě je Milán ještě větší. A samozřejmě, že pro dítě,

které přijíždí do Milána z venkova, je město jako zvláštní sen. Snad

bychom také mohli říci noční můra. "V centru je to zkažený a prázdný

přelud", řekl velký milánský básník Milo de Angelis, během posledních

třiceti let snad nejschopnější vyjádřit kouzla i stinné stránky

lombardského hlavního města. Nebo spíš střídměji - bez metafyzických

přitažlivostí a toho, čeho si všimneš; to, čeho jsem si všiml jako dítě, byl

úder města "pronikavého a tvrdého" (Franco Buffoni, další velký

lombardský básník).

Z (ex)stanice Bullona lezl po dvou paralelních schodech obrovský dav lidí

ke dvěma částem nádraží, odkud se šlo jednoduše a krátce na Výstaviště.

Milánské trhy mají svou tradici z osmnáctého století až dodnes a je to

dokonalý příklad neustálé proměny. Na začátku se konaly v parku

Sempione. V roce 1906 se přemístily na cvičiště z osmnáctého století. Byl

to čtverec se dvěma alejemi osázenými stromy - dvě korza, kterými se

dalo proběhnout, abyste viděli každý druh zboží. V roce 1920 se

přestěhovaly k baštám Benátské brány (Porta Venezia) a tři roky poté se

znovu přemístily na místo, kde se momentálně nachází až dodnes a které

jsem navštívil na začátku sedmdesátých let. Poprvé, co jsem navštívil

Milán.. Rok za rokem se rozrůstaly, během druhé světové války byly

částečně zničeny a poté znovuobnoveny a rozšířeny.

Milánský veletrh je nezměrný expoziční prostor.

A byl až do konce osmdesátých let jakýmsi městečkem, kde namísto bytů

čněly výstavní domy, pavilóny a sídla expozic. Po válce byl veletrh

rozšířen a pokračoval v expanzi až do devadesátých let. V roce 1947 byl

postaven Palác národů, v r. 1957 Emiciclo a Pavilón zemědělství, v roce

1997 Pavilón strojírenství..

Následuje zkrácený postřeh jednoho z návštěvníků milánského veletrhu z

roku 1932, žijícího mimo vlast a stojícího zrovna před "množstvím nových

zařízení pro domácnost": "Zajímavé vymoženosti se nacházejí v Pavilónu

potřeb pro hospodyně přezdívanému rovněž Pavilón o pěti galeriích;

narážím na nejrůznější kuchyně, kuchyňky, vařiče, rádélka, hrnce a

kávovary, které velice zajímají publikum návštěvníků pro jejich přímé a

jednoduché použití. Tyto stánky jsou stále úplně přeplněné. Jedni

připravují bifteky a deklamují rychlost jejich přípravy, druzí s přehnanou

sebedůvěrou nechají vařit před očima publika kuře. Je zřejmé, co

znamená takový elegantní sporák na benzín pro ty, kdo pocházejí z

malých měst, kde není plynovod. Obdivoval jsem jeden vařič na líh, který

obrácený naruby hleděl spalovat mírně, aniž by způsobil nějakou

katastrofu. Obdivoval jsem kohoutek Carloni, tento geniální vynález

jednoho velmi praktického experta, který by si zasloužil být více znám a



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist