načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Není - Mariusz Szczygiel

Není
-13%
sleva

Kniha: Není
Autor: Mariusz Szczygiel

Základní otázkou, kterou si autor klade, je hledání pravdy v příbězích. Proto uvažuje o pocitu nenahraditelných ztrát, o postavení člověka a jeho roli v kolotoči života, o světě, ... (celý popis)
Titul je skladem 3ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
doručujeme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  350 Kč 305
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
10,2
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 49Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » DOKOŘÁN
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2019
Počet stran: 304
Rozměr: 207 x 146 x 28 mm
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: z polského originálu Nie ma přeložila Helena Stachová
Skupina třídění: Polská literatura
Vazba: Vázaný
Umístění v žebříčku: 392. nejprodávanější kniha za poslední měsíc
Novinka týdne: 2019-39
Datum vydání: 24. 9. 2019
ISBN: 978-80-7363-946-4
EAN: 9788073639464
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Základní otázkou, kterou si autor klade, je hledání pravdy v příbězích. Proto uvažuje o pocitu nenahraditelných ztrát, o postavení člověka a jeho roli v kolotoči života, o světě, který zůstává jen ve vzpomínkách a jehož kulisy jsou nenávratně "pryč". Mariusz Szczygieł hledá v této knize i jiné formy vyprávění než je u něho obvyklé. Mísí esej s reportáží, píše příběh v podobě excelové tabulky, využívá i prázdných míst. Avšak nikdy nezapomíná na lidský osud, který tentokrát přichází z různých koutů světa a je reprezentován třeba českou básnířkou, ukrajinským vojákem, albánským malířem nebo dokonce i autorovým otcem, který chce naposledy navštívit Prahu. Každá z těchto postav bojuje s nějakým nedostatkem, s něčím, co "není" a každá z nich má také ctižádost tento nedostatek nahradit slovem "je".

Popis nakladatele

Kniha literárních reportáží a fejetonů na téma pomíjení vypráví o dramatickém životě české básnířky Violy Fischerové; o neblahém osudu majitelky slavné pražské vily Miladě Müllerové; o stárnoucím autorově otci, který přijíždí opakovaně do Prahy, aby ji naposledy viděl; o polském sochaři-perfomerovi, jehož díla mizí z veřejného prostoru, protože provokují; o ženě, která umlátila dítě, ale nadále zůstala učitelkou, a mnoha dalších. Tématem těchto příběhů jsou nejen různé druhy ztrát, které autor shrnuje pod pojem „není“, ale také to, co zůstává a s čím se musíme potýkat – smutek, nostalgie, skryté touhy. Autor chápe „není“ pokaždé jinak, snaží se nás přimět k zamyšlení nad tím, co „není“ v našem vlastním životě, a nutí nás přemýšlet o významu vzpomínek. Přes své vážné ladění je to kniha o pocitu bezpečí a přátelství, o snech a rituálech. Podle hlasování polských čtenářů se jedná o nejlepší reportáže desetiletí a nejlepší publikaci roku 2018. Kniha Není byla nominována do finále Ceny Ryszarda Kapuścińského i na literární cenu Nike.

Další popis

Kniha literárních reportáží, esejů a fejetonů

o tom, jak všechno v životě pomíjí, ať jsou to

lidé, situace, věci, prožitky. Náhle není někdo,

něco, není klika, vidličky na fondue, správná

barva, není hrob, sestra, není kce, modré tulipány, není s kým vypít čaj. Texty z různých

koutů světa - o české básnířce, ukrajinském vojákovi, polské knihovnici, albánském malíři, izraelské spisovatelce nebo o otci autora, s nímž

se naposledy v jeho životě vydal do Prahy. Právě

reportáže z Čech patří k zásadním textům knihy

-příběh dramatického života básnířky Violy

Fischerové či osudy slavné funkcionalistické

Müllerovy vily a jejích obyvatel. Autor se nás

snaží přimět k přemýšlení o tom, co chybí v našem životě, nutí nás zamyslet se nad významem

vlastních vzpomínek. „Je to kniha o pocitu bezpečí a přátelství, o snech a rituálech, o pomíjení. Ale především je to kniha o lásce,“ říká

sám autor.


Kniha je zařazena v kategoriích
Mariusz Szczygiel - další tituly autora:
 (CDmp3 audiokniha)
Gottland - CD Gottland - CD
Udělej si ráj Udělej si ráj
Láska nebeská Láska nebeská
Projekt: Pravda Projekt: Pravda
Gottland Gottland
Urob si raj Urob si raj
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

38

JERZY SZCZYGIEŁ V PRAZE

Musím naposledy spatřit to nádherné město, kde ses, synu,

tolik napracoval.

Naposled je viděl v roce 2009, pak v desátém, pak ve dvanác

tém. A tak je tady naposled, počtvrté.

Tatínku, ptám se 7. června 2015 od počítače, píšu reportáž

o tobě v Praze. Jak by měla vypadat?

No, tak to tam musí být moje příjmení a  křestní jméno –

Szczygieł Jerzy. A  ten text musí být lehký, ne těžký, protože

v Praze je všechno lehké. A ještě dodávám, že by měl být zají

mavý a úchvatný.

Ano, potvrzuje znenadání maminka, která se málokdy ozve,

měl by být úchvatný, jinak by nemělo smysl ho psát.

Tak takovéhle požadavky na mě ještě nikdo nevznesl!

Tatínek toho nepotřebuje moc, stačí, že vpustí českou televizi

do hotelového pokoje a nehne se od ní celý večer. Rád poslouchá

kanál, kde hrají dechovku, sekanou pro dechové nástroje, i ten

nejprimitivnější Bregović je ve srovnání s  českou dechovkou

přímo něžný. Půl hodiny dechovky mě přivádí k šílenství.

To je ono!

Cože?

No, mládnu, říká tatínek od televizoru.

Z toho se řine jeden dechovkový šlágr za druhým, malé, větší

i velké soubory, zpěvačky všechny po šedesátce. Poslyš, říká tatí

nek, já už vím, proč tolik starých bab v Čechách zpívá. Protože


39

nechodí v neděli do kostela jako ty naše. Ony si tam chodí ve

sele zazpívat. Kdežto ty naše nábožné kozy nemají v sobě tako

vou radost, tu už v nich církev zabila.

V tu chvíli se mé myšlení zastavilo a nevědělo kudy kam. Tatínek,

v Polsku horlivý katolík, je zřejmě Čechami demoralizován.

Lituje, že neumí česky, ač sem tam z něho nějaké to slůvko

vypadne. Když je v dobré náladě, postaví se do pozoru a říká:

Vstupenka! Jízdenka! Letenka! Řekni mi to ještě jednou: vstu

penka je lístek do divadla, jízdenka lístek na tramvaj, letenka

lístek na letadlo? Nemůže se vynadivit, že lístek může mít tři

významy. Vysvětluju mu, že Češi jsou civilizovanější než mnoho

jiných národů, rozvíjejí svůj jazyk a mají jedno slovo pro něco,

kde jiní potřebují tři, například „lístek na letadlo“. Jak to ten

krát bylo? Tvůj kamarád se prý chtěl dostat do klubu za slečin

kami a řekl, aby mu prodali jízdenku?

Tatínek je velice upovídaný, a tak na mně chce, abych oslovoval

Čechy. Jen Čechy, nezapomeň, jiní nejsou tak zajímaví. Oslovil

jsem tedy u oběda v předzahrádce zavalitého bruneta se zrzavými

vousy. Jan, manažer z nějakého hotelu. Zeptej se ho, naléhá tatí

nek (no maucta, to se budu ve stáří chovat stejně jako on nebo

ještě hůř, už to na sobě vidím!), tak se ho zeptej, jací jsou Češi.

To se ho mám jen tak normálně zeptat, jací jsou Češi, když ho

vůbec neznám? No ano, rád bych to věděl, jsem přece v Praze už

počtvrté a ještě jsem se na to nikoho nezeptal. Tak se ptám. Onen

Jan (34) říká, že Češi jsou hrozní a že je nemá rád. Vlastně vů

bec nemá lidi rád. Má rád jen ty, který pozná blíž. Prý: můžeme

se poznat, až se s ním napijeme vína. Nabízet pivo je jen tako

vej českej kýč. To je divný, vy tak pěkně voníte! Cítit kolínskou

z českýho chlapa, to je hotovej zázrak a já jsem na zázraky citlivej,

protože žiju v tak trochu lepším světě. Řekni mu, povídá tatínek,

že mi syn kupuje kolínskou dvakrát do roka, a ať mi tedy řekne


40

něco o Češích. Říká, že Češi jsou smutní, říkám tatínkovi. Že je

jim srdečně jedno, co se děje kolem nich, jsou uzavření do sebe.

Ale kdepak! protestuje tatínek, Češi jsou úžasně veselí, například

tenhle klobouk jsem si koupil, když jsme byli v Praze podruhé,

u Vietnamců v ulici Na Veselí! Kdepak bychom v Polsku našli

takovou ulici, no kde? U nás je smutno a katolíci. A kromě toho

jsme jednou o prázdninách bydleli u pana Milana, a to bylo Na

Veselí a Na Lepším. No, lepší už to být nemůže.

Tatínku, pan Jan říká, že Češi jsou úžasně veselí, ale teprve až

někoho poznají blíž. Na sebe se sice smějí, ale vůbec nepotřebují

svět kolem sebe, ten jim může být ukradený. Právě proto se mi

ten národ líbí, říká tatínek. Oni nikam nejezdí, vystačí si sami,

ne jako Poláci. Vlastenectví spočívá v tom, že se nikam nejezdí,

nanejvýš do Prahy. Na čtrnáct dní. S manželkou.

Dá se jet i na tři týdny, dodává tatínek, když mu čtu tento text.

Řeknu vám, povídá Jan, kterého si tatínek vyvolil, aby mu

vysvětlil, jací jsou Češi, lidi jsou vlastně všichni stejný. Vím to

z vlastní praxe, dělám porát ve stejným podniku už čtrnáct let.

Teď už jsem samozřejmě něco víc než recepční. Přijde do na

šeho hotelu Žid a pořád jen: giv mí, giv mí, giv mí. Přijde Arab

a mele to samý: giv mí, giv mí, giv mí. Lidi, proč spolu válčíte,

propánajána, proč se tak nenávidíte, když jste úplně stejný? Není

to náhodou proto, že všichni nesnášíte sami sebe? A  když se

vidíte v  těch druhejch, tak honem chcete spáchat harakiri, je

nomže na to nemáte, musíte přece ještě večer voject svý ženský,

a tak to harakiri děláte těm druhejm?

Ne, voject svý ženský – to se mi moc nelíbí, takové věci nepo

slouchám rád, poznamenal tatínek, za chvilku budeme obědvat,

tak ať nám ten pán nekazí chuť k  jídlu. Pověz mu, že čeština

je moc zajímavá. No, já vám zas řeknu upřímně, povídá Jan, že


41

polštinu poslouchám nerad, je hrozně měkká, jako by šišlalo malý

dítě, kdežto naše čeština je tvrdší, je nejtvrdší ze všech slovan

skejch jazyků, skoro tak tvrdá jako němčina.

Tatínku, pojď už, musíme se před divadlem zastavit pro ma

minku. Chceš tomu pánovi ještě něco říct? No, já mu můžu říct

třeba to, odpovídá tatínek, že když člověka přehlídnou dvě kosy,

je tak šťastný, že ani neví co říct.

Dvě kosy?

Sedm a sedm. Sedmdesát sedm, čili dvě kosy. Když životem

projdou a  člověku neublíží, žije sice dál, ale rok za rokem po

maloučku chátrá, protože takový už je běh věcí. A co by tady

ještě měl povídat? A kdo by ho měl poslouchat? Když se najde

někdo, kdo chce poslouchat starého člověka, tak by mu měl ten

starý člověk odkázat všechen svůj majetek. V takovém věku se

už člověk jen rozhlíží, kde je nejbližší pláž.

Pláž?

Nojo, pláž, aby si tam mohl lehnout a pomalu si zvykat na písek.

Jsme na Nové scéně Národního divadla. Tatínek ho obdivuje.

Nezapomeň na divadlo, říkal mi ještě v Polsku, proto přece je

deme do Prahy v červnu, a ne v červenci, abychom mohli cho

dit do divadla, protože v červenci a srpnu jsou herci na dovolené.

A nejlepší bude, když půjdeme do Národního, ostatní divadla si

můžeme prohlédnout zvenčí, architektura je úžasná věc, to dobře

vím jako stavař a umělecký malíř pokojů. Musíme toho zhléd

nout co nejvíc, synu, protože vzpomínky mám rád.

Všechno je, jak má být, dokud nezačne balet. Bohužel mo

derní. Tančí izraelští a čeští tanečníci. Skáčou jako opice, míní

tatínek. Hudba jako v transu, sám se divím, na co jsem to kou

pil lístky. Sedíme ve druhé řadě po straně, bubny duní, bicí ohlu

šují, zvuky jakýchsi vrtaček nám ženou tlak nahoru. Kdybychom


42

na divadlo podali žalobu pro poškození zdraví, vyhráli bychom.

Nejvýznamnější izraelský choreograf Ohad Naharin neboli „Mr.

Gaga“– psali kritici – dokázal, že tanečníci jsou vedeni jakýmsi

primárním instinktem a  neovládají své pohyby vůlí. Ale před

stavení Decadance nemůžu vydržet ani já. Tatínek odchází po

představení zmasakrovaný. Dlouho nemluví, je vyděšený a po

tom řekne: Ženo a synu, budu se chovat velice způsobně. Slibuju,

že odteď budu dobrý člověk.

Proč odteď? ptá se maminka.

Protože se po smrti nechci dostat do pekla. A peklo – to bylo

to představení. I když trvalo jen hodinu, a ne věčnost.

Tatínku, ještě něco. Nemůžeš mezi jednotlivými čísly říkat na

hlas, že bys radši šel do divadla na Zošu Czerwińskou, protože

Češi Zošu Czerwińskou nemají, a kromě toho, když je na jevi

šti ticho, tak se v hledišti nemluví.

A kdy jsem to měl říct? Když mlátili do těch bubnů? Kdo by

mě prosím tě slyšel?

Rodiče snídají v hotelovém pokoji, já ležím s laptopem na je

jich posteli. Poslouchám na Youtubu Karla Gotta, který zpívá

česky Forever Young jako Být stále mlád. To je krása, říká tatínek,

stálo za to přijet do Prahy, abychom si to mohli poslechnout.

Mohl bych mu říct, že pro mne je to příklad kultury, která po

sluchače vstřebává. Česká kultura vstřebává. Polyká každé cizí

těleso a  rozpouští ho svými žaludečními šťávami, přetváří ho

na vlastní kašičku. Například světové české hity. Které? Copak

jste si nevšimli? Čtěte laskavě po-ma-le-ji, ano? Řekl jsem: svě

tové české hity, jenže to je naprostý nesmysl, copak Češi slo

žili nějakou píseň, která se stala světovou? Houby s octem. Češi

počeští kdeco, každou líbivou skladbu s anglickým textem hned

přepíšou do češtiny a vyhledají české interprety. Vy si myslíte,

že zpívá Janis Joplinová, ale po několika taktech slyšíte: „Padni


43

na kolena před jeho láskou...“ Anebo Killing Me Softly with

His Song – to je zase přece v Česku píseň o potratu, o tom, že

v prázdném domě už nejsou dvě malá křídla. V rozhlase ohla

šují Abbu v provedení Hany Zagorové: A teď, říká moderátor,

uslyšíme klasické české hity. Pokud Čech cizí slovo neznetvoří, nebude ho používat. Například tolk šou. Oni říkají „tolk šou“

a  ani sedm detektivů, které bych si najal na etymologii, nevy

pátrá, proč „tolk“. A proč víkend? Ne „uikend“, ale „víkend“ se

zřetelným vé na začátku. cd spolkli a vypustili ze sebe jako cé

déčko, dvd jako dévédéčko. Nachmelený kibic sedí v tramvaji,

natáhne nohy před sebe a vyndá mobil: Kde jsi, Marku? Jak to,

že jedeš auťákem, když já jedu tramvají? Že jedeš za tramvají?

Já teda vystoupím a sejdeme se v Káefcíčku.

Tatínku, já ti ten prapodivný jev vysvětlím. To je vlastenec

tví! I v tom tkví jejich láska k vlasti. K vlastní kultuře. Oni odjakživa tvrdili, že pro své vnuky víc udělá ten, kdo vydá slovník,

než nějaký ztřeštěnec, který mává pistolí. Když měl Mickiewicz

přednášku v Paříži, řekl, že český inteligent je sice pracovitý, ale

nedovede rozeznat důležitý cíl od nedůležitého. Důležitý cíl by

ho přiměl, aby se pral. Když polští cestovatelé projížděli v 19. sto

letí přes Čechy, informovali nás o mravním úpadku národa, který

nechystá žádné povstání. Pokud jde ovšem o mne, pánové a dámy, jakožto cestovatel z  jedenadvacátého století přece jen vidím

mravní nadřazenost v Káefcíčku.

Mají v tom cíčku tonik? ptá se tatínek.

V oněch pražských červnových vedrech objevil tatínek tonik.

Až dosud nesnášel nic jiného než čaj a jídla, která se maminka

naučila vařit v polovině dvacátého století, když měli svatbu. Chtěl jsem mu jednou ve Varšavě objednat kokakolu, ale řekl, že už ji jednou pil, když přišel z vojny, a že děkuje, ale nebude. V Praze je tolerantnější ke všemu, i k nápojům, které nejsou čajem.

44

Má tedy za sebou dvě kosy a poprvé ochutnává tonik, teplý,

protože studené věci nesnáší, míchá si ho s neperlivou vodou.

Chodíme do různých kaváren. Když říkáš, že je to kavárna kubi

stická a je už sto let stará, tak je v ní tonik třeba ostřejší, když má

ten kubismus takové ostré hrany? Hehehe! Víš, tatínku, Praha

má takovou zajímavou stoletou architekturu proto, že spolu

Češi a Němci válčili. Češi s Němci? Neříkej, a kdy? Ano, válčili

spolu, ale architekturou. Když německá rodina postavila zají

mavý dům, chtěla česká rodina postavit ještě zajímavější a tak

vznikala avantgardní Praha. Ale ty české domy jsou úžasné!

I  když Češi neměli vlastní stát, konspirovali ve stavebnictví.

Vezměme si ten kubismus, domy měly vypadat, jako by se hýbaly,

jako by se chvěly. Češi byli přesvědčeni, že doba už tak nazrála

a je tak dynamická, ten rok 1913, že kubistický dům musí od

rážet chvění doby.

Poslyš, synu, a kdy bude Franz Kafka?

Franz Kafka? To mi vyrazilo dech. No co se tak divíš? Jsi tak

učený a  nikdy jsi neslyšel slova Franz a  Kafka? Tatínku, a  co

ty máš společného s Franzem Kafkou? Jak to, co mám společ

ného? Ještě když jsem dobře viděl, četl jsem, že bydlel u sestry

ve Zlaté uličce číslo dvacet dva. Mám dojem, že jim to spolu

zřejmě neklapalo, protože Franz se odstěhoval. Bylo to pro něj

možná lepší, chlap by přece jen měl být nezávislý. Kdysi jsme

se tam přece byli podívat. Ještě jednou bych rád viděl ten do

meček, kde bydleli.

Proč ještě jednou?

Abych si to uložil do paměti. Určité věci by si člověk měl uklá

dat do paměti, synu. Pak se mi například může o nich v noci zdát.

Až už nebudu vidět vůbec.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist