načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Nemoc jako symbol - Ruediger Dahlke

Kniha: Nemoc jako symbol
Autor:

Nalezněte souvislost mezi svými zdravotními potížemi a psychickým stavem, a naučte se tuto situaci vyřešit do stavu uzdravení či smíření. Pokud chceme nemoc pochopit jako smysluplnou ...
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
doručujeme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  330
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  389 Kč
15%
naše sleva
11
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75% 85%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Computer press
Rok vydání: 2014-08-13
Počet stran: 320
Rozměr: 167 x 225 mm
Úprava: 320 stran
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Handbuch der Psychosomatik Symptone
Spolupracovali: překlad Zdeněk Dan
Vazba: brožovaná lepená
ISBN: 9788026403692
EAN: 9788026403692
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nalezněte souvislost mezi svými zdravotními potížemi a psychickým stavem, a naučte se tuto situaci vyřešit do stavu uzdravení či smíření. Pokud chceme nemoc pochopit jako smysluplnou reakci našeho těla, kterou naše duše reaguje na neřešené konflikty a převádí je do vědomí, musíme pochopit symbolické významy příznaků nemoci. Přijmout je jako poselství. V této příručce naleznete přes 400 klinických obrazů nemocí, potíží a zdravotních problémů, a více než 1000 jejich příznaků. Autor vám zde předává návody, jak si sami pomoci, jak se vyrovnat s vlastními nevyřešenými problémy a úkoly, které musíte zvládnout, abyste současně zvládli svou chorobu. Ruediger Dahlke (*1951) pracuje jako lékař a terapeut, vede semináře a přednášky. V německy hovořících zemích, ale již také v České republice je velice populární a postupně získává čím dál víc příznivců. Ve svých knihách si všímá souvislostí mezi tělem a duší, psychikou a nemocí. Je zastáncem veganské stravy. Jeho další knihy postupně naleznete na www.albatrosmedia.cz.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Ruediger Dahlke - další tituly autora:
Nemoc jako cesta Nemoc jako cesta
Dethlefsen, Thorwald; Dahlke, Ruediger
Cena: 214 Kč
Nemoc jako řeč ženské duše Nemoc jako řeč ženské duše
Dahlke, Ruediger
Cena: 411 Kč
Princip stínu + CD Princip stínu + CD
Dahlke, Ruediger
Cena: 398 Kč
Strava pro klid v duši Strava pro klid v duši
Dahlke, Ruediger
Cena: 254 Kč
Nemoc jako řeč duše Nemoc jako řeč duše
Dahlke, Ruediger
Cena: 330 Kč
Životní krize jako vývojové šance Životní krize jako vývojové šance
Dahlke, Ruediger
Cena: 296 Kč
 
Zákazníci kupující knihu "Nemoc jako symbol" mají také často zájem o tyto tituly:
Stopy duše aneb Co o nás prozrazují ruce a nohy Stopy duše aneb Co o nás prozrazují ruce a nohy
Dahlke, Ruediger; Faselová, Rita
Cena: 239 Kč
Jak správně jíst -- Celostní cesta ke zdravé výživě Jak správně jíst
Dahlke, Rüdiger
Cena: 256 Kč
Psychologie peněz -- Životní zákony štěstí a úspěchu Psychologie peněz
Dahlke, Ruediger
Cena: 150 Kč
Co nám tělo říká -- aneb Po stopách nemocí Co nám tělo říká
Hrabica, Miroslav
Cena: 266 Kč
O velké proměně O velké proměně
Dahlke, Ruediger
Cena: 363 Kč
Máte problémy s váhou? -- aneb Jsme to, co jíme Máte problémy s váhou?
Dahlke, Rüdiger
Cena: 239 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Úvod
4
Úvod
„Nejlepším lékem pro člověka je člověk.
Nejvyšším stupněm léku je láska.“
PARACELSUS
Myšlenka využít obrazů nemocí jako šance dostat se dál na cestě vývoje je prastará a podle jejího
charakteru ji lze najít již v posvátných spisech různých národů. V naší době byla v souvislosti
s úpadkem náboženství a vítězným tažením přírodovědeckého lékařství zatlačena do pozadí a do
značné míry zapomenuta. Od roku 1983, kdy byla poprvé uveřejněna kniha Nemoc jako cesta, zažila
tato myšlenka nový rozmach. Dnes se tento přístup – rozšířený a hlouběji propracovaný – dokonce
začíná uplatňovat v lékařské praxi. V okruhu terapeutů orientovaných na přírodní léčbu
a psychologii si zajistil místo již dříve. Toto staré, znovu objevené umění vysvětlování klinických obrazů
nemoci neprosadili profesionální terapeuti, jak se původně doufalo, ale postižení lidé. Tuto metodu
přinesli pacienti svým terapeutům, kteří původně většinou nechtěli postupovat tak jednoduchou
a evidentní cestou. Přitom se již dlouho poukazovalo na to, jak je důležité vysvětlit význam nemoci,
třeba když Viktor Frankl zdůraznil: „‚Vůle ke smyslu‘ je součástí života. Jestliže se podaří výklad
smyslu nemoci, nemoc se lépe překoná.“
Na tělesné rovině může každý ukázat přinejmenším prstem na místo, kde je problém, kde ho
tlačí bota nebo ho trápí bolest. Na přenesené rovině jde rovněž pouze o to, vložit prst do (nehmotné)
rány a položit správnou otázku, která mohla již kdysi zbavit krále Grálu Amfortase jeho utrpení. Je
to otázka po stínu, který se ztělesňuje v každé ráně a v každém obrazu nemoci, to je to „Co ti chybí,
strýci?“ Tělo je jevištěm, kde se odehrává nevědomé duševní dění, nebo jak to vyjádřil spisovatel
Peter Altenberg: „Nemoc je výkřik ublížené duše.“ Je proto nutné zjistit, co duši ublížilo, a k tomu
tělo poskytuje nutná upozornění. Může se stát jevištěm, kde uvidíme úkoly, které máme při růstu
a učení. Způsob vyjadřování těla je symbolická řeč, s níž se setkáváme ve všech náboženských
tradicích a mýtech, ale i v obrazech pohádek a legend a samozřejmě i v prostém a často velmi přímém
způsobu vyjadřování hovorového jazyka. Z tohoto stínového výrazu obrazu nemoci je možné zjistit
smysl dění, aby se pak smysluplnějším zpracováním tématu nalezl krok k jeho řešení.
Řeč těla, z níž řeč příznaků představuje pouze jednu, i když zvláště důležitou nižší formu, je
nejrozšířenější řečí na této zemi. Mluví jí všichni lidé, přestože si tuto skutečnost pokaždé
neuvědomují a mnozí již řeči svého vlastního těla vůbec nerozumějí. Přitom většina lidí, dokonce i moderní
lidé, má ještě v sobě skryté vědění o řeči těla, a může ji proto úžasně rychle oživit. Zdá se, že patří
k onomu velkému, nepřehlédnutelnému pokladu vědění, který v nás dříme od pradávných dob
a pouze čeká na svoje vzkříšení.
Jestliže porozumíme řeči těla, získáme opět přístup ke svým kořenům jak v naší kultuře, tak
v rodině lidstva. Zažijeme, jak se tělo vyjadřuje vzorným způsobem, a vrátíme se jakoby
do původního stavu před babylonským zmatením jazyků, kdy ještě všichni lidé vystačili s jednou a toutéž
řečí. Jestliže se kutálejí slzy, je barva kůže, na které se kutálejí, vedlejší; vykládáme je ze souvislosti
spontánně správně jako slzy radosti, smutku nebo bolesti a nezáleží na tom, zda stékají po černé,





Úvod
5
bílé, rudé nebo žluté kůži. Čím je člověk archaičtější, tím je způsob jeho vyjadřování původnější,
a tak se můžeme učit ze starých dob a přitom pozorovat, že v sobě ještě stále máme jejich zkušenosti.
Tato příručka staví na výkladech obrazů nemocí v knihách Nemoc jako cesta, Nemoc jako řeč
duše a Životní krize jako šance na vývoj i v publikacích na speciální témata jako Problémy srdce,
problémy zažívání a problémy s váhou a Psychologie modrého dýmu. Poprvé se snaží zpracovat
souhrn všech obrazů nemocí s nárokem na úplnost. Po osmnácti letech práce na základu výkladů se
zdálo, že je doba zralá na vyplnění mezer. Celkem příručka obsahuje výklad více než čtyř set obrazů
nemocí s jejich jednotlivými příznaky a umožňuje uživatelům snadný a rychlý přístup k symbolice
příslušného obrazu nemoci.
Zatímco v knize Nemoc jako cesta jsme ještě zvolili způsob rozdělení podle orgánů, který používá
školní lékařství, a například sdružili všechny nemoci jater a ledvin, zvolil jsem o deset let později
v pokračování Nemoc jako řeč duše schéma „od hlavy k patě“, aby bylo možno lépe přihlížet k příslušnému
souhrnu vlivů působících na obraz nemoci. V této příručce připadalo v úvahu kvůli rychlejší a jisté
orientaci seřazení podle abecedy. Všechny systémy rozdělení mají své výhody a nevýhody a nejlepší
ochranou při práci s nimi je dobrá znalost především jejich nevýhod. Rozdělení podle orgánů svádí
například k velmi omezeným pohledům, které se příčí celostnímu hledisku, jako jsou „ledviny
z pokoje 12“, dostatečně známé ze školního lékařství. Schéma „od hlavy k patě“ se sice tomuto problému
vyhýbá, není však pro orientaci dost přehledné, protože mnoho obrazů nemoci, jako třeba onemocnění
krve a nervová onemocnění, není možné bezpečně zařadit. Abecední pořadí naproti tomu poskytuje
nejrychlejší přehled a nejjistější orientaci, zcela ovšem ignoruje významové a funkční souvislosti.
Vzhledem k této nevýhodě je nejlepším způsobem při výkladu obrazu nemoci spojit různé
roviny podle následujícího schématu: Čtenář si nejprve v prvním díle příručky najde výklad
významu postižené krajiny těla – při zánětu mandlí třeba výklad významu krku – a informuje se tam
o symbolickém významu problémové oblasti. Druhý krok vede – opět v první části knihy –
k postiženému orgánu, jeho symbolice a funkci, v našem příkladě tedy k mandlím a tím k rovině, na které
se problém odehrává. Třetí krok vede do druhého a hlavního dílu knihy k základnímu problému
a jeho výkladu, v našem případě tedy k zánětu a jeho symbolice. Potom teprve se doporučuje jako
čtvrtý a poslední krok vyhledat heslo „zánět mandlí“.
Ve druhé části knihy, v seznamu příznaků nemocí, jsou ke každému základnímu a speciálnímu
problému uvedeny také poukazy na možnosti, jak dané téma zpracovat a splnit. V našem příkladě
jsou nabídnuty všeobecné informace o problematice zánětu, které umožňují pochopit jeho hlubší
smysl. Teprve potom má smysl přejít ke speciálnímu problému (zánět mandlí). I když někomu může
připadat lákavé vrhnout se ihned na cíl, nedoporučujeme to. Teprve když čtenář udělá předchozí tři
kroky, postaví tak základ, který mu umožní pochopit téma do hloubky. Navíc cesta od všeobecného
ke speciálnímu odpovídá osvědčenému archetypickému vzoru.
Kromě toho uživateli často pomůže, když bude sledovat příslušné příčné odkazy na příbuzné
obrazy nemoci nebo na ty, které s daným obrazem nemoci obsahově souvisejí (například na takové,
které vyjadřují jeho pravý opak), takže na konci výkladu získá široký obraz příslušné symptomatiky.
Tento postup je příkladně uplatněn v knize Nemoc jako řeč duše. Doporučujeme, aby se uživatel
nejprve sám s pomocí této příručky pokusil o vlastní výklad. Vlastní úsilí a řešení, která čtenář sám
najde, jsou – třebaže ještě nejsou zcela správná – vždy lepší než cizí názory. Ostatně vlastní myšlenky
je možné při dalším kroku výborně doplnit výklady, které jsou již k dispozici.





Úvod
6
Důležitými pomůckami, především při zpracování a naplnění, mohou být také poukazy
na základní principy. Jsou vždy uvedeny jak u krajin těla a orgánů, tak u obrazů nemoci, takže se vedle
speciálního úkolu čtenáři příkladně ujasní i archetyp ický soubor vlivů. I při malé znalosti tohoto
systému archetypů může při práci s příručkou dospět k jeho hlubšímu porozumění. V případech,
kdy přiřazení není jasné, jsou za základními principy uvedena v závorkách objasňující hesla. Nejprve
se vždy uvádí základní princip postižené krajiny těla, tedy roviny, na které se odehrává dění, pak
po spojovací čárce následuje základní princip symptomatiky. Často se také jedná o smíšení
příslušných základních principů, což je vyjádřeno spojením šikmou spojovací čárkou. Úvod do práce se
základními principy v souvislosti s obrazy nemocí je v příslušné kapitole knihy Nemoc jako řeč duše,
všeobecné pojednání o základních principech najdete v publikaci Svislý obraz světa.
Systém zahrnování různých rovin a základních principů do úvahy může udržet v přehledných
hranicích nebezpečí, která jinak skrývá převádění příznaků ve výklady prováděné podle receptů (krátká
spojení, jež míjejí podstatné věci, a příliš jednoduchá srovnání). Pomocí hierarchizace různých rovin
je možné lépe poznat i vztah k celému organismu, se kterým každý klinický obraz nemoci souvisí.
V každém případě je nemocný celý člověk a musí být také jako takový léčen; alternativou k tomu by
byl nevhodný výklad, případně léčba příznaků. Pomocí hierarchizace lze najít podstatu a stěžejní bod
problému, aniž se opominou celkové souvislosti. I když slovo „hierarchie“ se již téměř neoceňuje
pozitivně – doslova přeloženo znamená „vláda Svatého“ nebo „Jednoho“ –, může nám pomoci dostat se
dál, protože nám musí jít právě o to, abychom našli rozhodující bod, na kterém dotyčný pacient uvázl.
Kdo pro samé stromy již nevidí les, nikdy nepochopí téma nemoci. Patří k ní konečně i vztah
k okolnímu světu a dokonce i společenská rovina, jak se projevuje v tématech rodiny a společenství
a v sociální oblasti vlivů bydlení a práce – přestože jsme se zde o nich mohli zmínit pouze okrajově.
Podrobně o takových vztazích pojednávám v knize Člověk a svět jsou jedno. Čím je vzorek rozsáhlejší
a pestřejší, tím z něho vyplývají lepší a jistější poukazy, jak dospět k uzdravení. Paracelsus vycházel
z toho, že lékař by měl již z vlivů působících na pacienta poznat, kterou nemocí pacient trpí, stejně
jako by měl být naopak schopen soudit z obrazu nemoci na tyto vlivy. Lékaři, který neznal základní
principy (Paracelsus používal slovo „astrologie“), dokonce přímo upíral způsobilost léčit. V dnešní
době je lékař, jenž rozumí archetypům, resp. základním principům, výjimkou. Přitom je potěšitelné,
že ve vzdělávacích seminářích vzrůstá opět i o ně citelně zájem.
V mnoha případech jsem zjistil, že spolu s tím, jak pacienti projevují horlivý zájem o obrazy
svých nemocí a o úkoly, které jsou v nich skryty a jež se musí naučit, přidávají se k tomuto hledisku
i lékaři, protože jim nebrání využívat jiné jejich léčebné přístupy, ale naopak je podporuje. Výklad
obrazů nemocí nechce v zásadě oslabovat spolupráci lékaře a pacienta, ale naopak ji posilovat.
Pacienti s vlastní odpovědností ulehčují lékařům práci. Čím více pacienti přemýšlejí a vyciťují
spolu s lékaři a spolupracují s nimi, tím je terapie efektivnější. Po této stránce je tato příručka spíše
podnětem k prohloubení vztahu mezi terapeuty a pacienty, ovšem s cílem umožnit léčeným lidem,
aby ve svém nitru objevili na delší dobu vlastního lékaře. Podporovat jejich vývoj je však
nejvznešenějším úkolem každého lékaře. Po této stránce využije šance výkladu obrazů nemocí také velké
možnosti, které tento výklad nabízí v oblasti prevence.
Prevence se stala kouzelným slovem v době, která si vlastně již vůbec nemůže dovolit své lékařství
používající nejmodernější, náročnou techniku. Je to tím hroznější, že od ministra zdravotnictví až
po odpovědné lékaře téměř nikdo neví, v jaké situaci se tím nachází. V tomto dilematu se představitelé





Úvod
7
školního lékařství uchylují k nemorálnímu podvodu, který se dnes společensky téměř akceptuje, a svá
opatření směřující k včasnému rozpoznání nemoci drze nazývají prevence. Včasné rozpoznání je
nesrovnatelně lepší než rozpoznání opožděné, s prevencí však nemá nic společného. Prevence by
vyžadovala, aby se člověk tak předčasně a dobrovolně podvolil, že by ho již osud nemusel zkrušit. K tomu
by ale museli lidé vědět, čemu je nutno se podvolit, to znamená, museli by znát podstatu nemoci,
resp. obrazu nemoci připadajícího v úvahu. Svým bojem proti nemoci, který se projevuje záplavou
antiprostředků (antibiotika, antihypertonika, antihis taminika atd.), inhibitorů (kyselinové inhibitory,
ACE inhibitory) a (beta)blokátorů, školní lékařství již téměř nikdy nepozná podstatu obrazů nemoci,
které potírá, a není jim proto ani schopno zabránit. Jeho představitelé se ve zčásti strašných akcích
snaží toto nápadné selhání přehlédnout. Dokonce i vyhlazovací tažení proti dělohám v posledních
desetiletích byla označována za preventivní opatření proti rakovině. Na této rovině by si mohli tak uboze
„argumentující“ gynekologové také nechat amputovat ušní boltce – v rámci stejně šílené profylaxe
rakoviny kůže. Dnes jsme skutečně – když křižácká tažení proti dělohám vůbec neskončila – již opět
na začátku podobné lékařské grotesky. Poté, co byla odhalena souvislost mezi rakovinou prsu a určitým
genem, enormně vzrostl strach z rakoviny, kterou by bylo možné zdědit. V USA si již nechávají ženy,
jež jsou nositelkami tohoto genu, ze strachu amputovat zdravá prsa. Při vší hrůze bychom však přesto
neměli přehlédnout bezmocnost obou stran, která se v tom projevuje. Ženy, jejichž matky a babičky
onemocněly rakovinou prsu, mají samozřejmě právem strach, že samy onemocní. Intenzivně využívají
možnosti naší takzvané profylaxe rakoviny a nezřídka vyžadují až deset mamografi í ročně. Protože
to vše probíhá v rámci takzvané profylaxe, cítí se při tom po lékařské stránce jisté. Po deseti letech by
taková žena měla za sebou sto mamografi í, a tím by se riziko rakoviny prsu zřetelně zvýšilo. O prevenci
zde nemůže být řeč, jedná se o nesprávně pochopené včasné rozpoznání. Na tomto příkladě si však
můžeme uvědomit, jak nebezpečný může být v této oblasti nemorální podvod.
Představa, že se včasnou amputací sníží rizika, je sama o sobě ubohou myšlenkou lékařství, které
žije z toho, že nefunguje prevence. Jestliže důsledně domýšlíme tuto myšlenku pocházející z USA
a existuje nebezpečí, že se stále více bude prosazovat, docházíme k závěru, že všechno skončí
mozkem v živném roztoku. Tento mozek ale bude mít panický strach, že se v něm vyvine nádor. V této
příšerné perspektivě zjevně nemůže spočívat budoucnost našeho lékařství.
Na půdě výkladu obrazů nemocí v souvislosti s pochopením základních principů je možné
předcházet nemocem smysluplným způsobem. Jakmile postižení pochopí podstatu nebo vzor rakoviny
prsu, mohou se dobrovolně podvolit úkolům, které mají zvládnout, přijmout vyzvání a vystoupit
z nebezpečného rodinného vzoru; přitom zde nechceme vzbudit dojem, jako by to šlo snadno – ale
přesto je to možné. Za předpokladu, že se výklad podaří, lze myšlenku prevence přenést na každou
situaci nemoci a lékařství by konečně mohlo začít plnit jednu ze svých nejvznešenějších úloh.
Prevence je myšlenka, která se táhne celou mojí prací a tedy i touto knihou. Proto jsou v ní
i jednotlivé výklady, které v akutní situaci nemají smysl možná proto, že pacient není vůbec při vědomí.
Pokaždé pak směřují k aspektu prevence, který získá na důležitosti, jakmile se pacient zotaví
z momentálního ohrožení. Když překoná akutní onemocnění – lhostejno, jaké prostředky se použijí k léčbě
–, měla by se vlastně jakoby sama od sebe vnucovat otázka: „Čemu jsem se z toho naučil a jak mohu
v budoucnosti najít jiné, vhodnější roviny pro své učení?“ Také při zpětném pohledu mají dosud smysl
standardní otázky, které vyvstávají při výkladu obrazů nemoci: „Proč se to stalo právě mně, právě to,
právě tak a právě v tomto období mého života? K čemu mě tento obraz nemoci nutí a v čem mi brání?“





Úvod
8
Z příkladu strachu z rakoviny prsu, vyvolaného genetickými objevy, je možné čerpat další
poučení. Pro školní lékařství je charakteristické, že jakmile při posuzování klinického obrazu nemoci
nalezne nějakou tělesnou součást příčin, ihned popírá jakýkoli podíl duševních faktorů na vzniku nemoci.
Tento fakt možná spočívá v tom, že představitelé školního lékařství jen velmi neradi přenechávají
něco „konkurenci psychosomatiky“ a jsou velmi spokojeni, když se pacient opět vrátí do oblasti jejich
vlivu. Toto oborové myšlení v úzkých hranicích velmi překáží i v lékařství. V budoucnosti budeme
odhalovat stále více genetických vlivů působících na vznik obrazů nemocí jednoduše proto, že
genetika dělá obrovské pokroky a již brzy po přelomu tisíciletí rozluští celý lidský genotyp. Podobný bude
vývoj v imunologii. Nesmí to však být důvod k opětovnému upadnutí do jednostrannosti, jak se to
již stalo v případě žaludečního vředu, za jehož příčinu se v poslední době ve sto procentech případů
pokládá bakterie Helicobacter. Pouze fakt, že polovina obyvatelstva má ve svém žaludku tyto bakterie,
aniž onemocní žaludečními vředy, a naštěstí ne všechny pacientky s příslušným genem dostanou
rakovinu prsu, by nám měl v tomto případě ukázat cestu, dříve než se znovu vylije s vaničkou i dítě.
Objev genu souvisejícího s rakovinou prsu je vědeckým pokrokem, který je nutno jako takový uvítat;
jestliže je ovšem chápán jako argument proti psychoonkologii (nauka o podílu duševních faktorů
na vzniku rakoviny), je přeceněn a především nesprávně interpretován. Nedávno američtí badatelé
také izolovali látky, které mají lidé v krvi ve stadiu zamilovanosti. Nebudeme přece tvrdit, že lidé
po staletí nesprávně považovali lásku za duchovně-duševní stav, dokud jsme ji konečně nepoznali
jako čistě tělesnou záležitost. Přes tento zajímavý objev zůstane zamilovanost duševním jevem, který
však nachází svou analogii i v těle. Právě to má na mysli psychosomatika: synchronnost duše a těla.
Stejně jako má smysl seznámit se již na začátku s mezemi zvolené metody, zdá se být přiměřené
znát světový názor, na němž se zakládá, aby bylo možné otevřeně využít její šance a čelit jejím
nebezpečím. V našem případě tvoří tento základ světový názor ezoterické fi lozofi e. Není však možné
informovat zde o něm. K tomu doporučujeme – co se týká výkladu obrazů nemocí – přečíst si
všeobecnou část knihy Nemoc jako řeč duše. Samozřejmou součástí ezoterické představy o světě je
nauka o reinkarnaci, která sice k výkladu klinických obrazů nemocí není nutná a sama o sobě ani
vnitřně nesouvisí se symbolikou nemoci, při tvrdých výkladech přesahujících smyslový rámec
života však přesto představuje podstatné usnadnění a pomoc. V souvislosti s tím si zde dovoluji uvést
několik poznámek. Například vrozené znetvořeniny, které jsou rovněž důsledně vykládány jako
příznaky vyskytující se v dalším životě, pokládáme za životní úkoly, které si dotyčný člověk přinesl
s sebou. To lze v rámci nauky o reinkarnaci akceptovat mnohem snadněji. Z tohoto chápání světa
vyplývá i jistota při výkladech u dětí nebo vůbec novorozenců, které se zásadně neliší od výkladů
u dospělých. Lidé mají úkoly a přinášejí si velkou část z nich již s sebou. To je dnes možné pochopit
za pomoci diferencovaných výpovědí genetiky i bez nauky o reinkarnaci, příp. nauky o karmě;
na základě těchto nauk je však možné mnoho věcí pochopit podstatně lépe a hlouběji. Výklady obrazů
nemocí, které směřují ke smrti, ztrácejí mnohdy na své tvrdosti a zdánlivé nesmyslnosti, jestliže
si uvědomíme řetěz životů. Dnes skutečně víme – aniž se musíme namáhat pochopit myšlenku
reinkarnace – z výzkumů umírání, že se lidé při umírání ještě mnohému naučí, třeba když se před
jejich vnitřním zrakem odvíjí fi lm jejich života. Z reinkarnační terapie, jež se zakládá
na ezoterické představě o světě, vyplývá i mnoho výkladů a poznatků, které by přírodovědecky orientovaný
uživatel mohl hůře chápat, jako je třeba jistota, že sebevražda nepomůže člověku postoupit dál,





Úvod
9
protože neukončí život, ale vede pouze k opakování neabsolvované třídy ve škole života, a to často
ještě za ztížených podmínek.
Všechny výklady v této knize pocházejí z přímého př ekladu řeči těla a příznaků do roviny
symbolické řeči naší duševní skutečnosti. V dosavadních publikacích bylo přednostně pojednáno o velkých
a častých obrazech nemocí, k nimž je přirozeně k dispozici nejvíce zkušeností s pacienty. V tomto
lexikonu šlo kvůli úplnosti také o to, zahrnout do něj i mnoho takzvaných malých nebo řidčeji se
vyskytujících obrazů nemoci, i když k nim existovalo méně terapeutických zkušeností.
Pro postižené je přirozeně obraz jejich nemoci nejdůležitější věcí a rozlišování mezi velkými,
malými, častými a řídkými a tím zdánlivě méně důležitými dostává medicínskou příchuť. V rámci
této knihy bylo od takového rozlišování upuštěno; je ale nutno podotknout, že jsme podle
osvědčených pravidel provedli výklady některých méně často se vyskytujících obrazů nemocí, aniž jsme
s nimi měli psychoterapeutické zkušenosti, nebo byly tyto zkušenosti pouze malé. Protože jsme však
po téměř dvacetileté práci využívající tento přístup získali velkou jistotu a stejně tak velkou důvěru
v to, že se tělo projevuje správným způsobem, zdál se nám tento postup omluvitelný. V každém
případě musí čtenář zůstat ostražitý a celkově si ujasnit, že nemohou existovat dva stejné žaludeční
vředy, ale že jsou vždy pouze individuální pacienti, kteří se vypořádávají s podobnými vzory nemoci.
Mít na zřeteli tuto individuální složku je rozhodující pro to, aby všichni pacienti se stejnou diagnózou
nebyli léčeni stejně. Na druhé straně mají klinické obrazy nemocí něco velmi vzorového. To se
samozřejmě týká i této příručky, kterou je možné po mnoha stránkách srovnat s přehledem homeopatie.
V případě, že je uživatel na pochybách, doporučuje se požádat o radu lékaře nebo terapeuta, který
tento přístup dobře zná, a společně s ním najít individuální složku ve všeobecně závazném vzoru.
Rozdílný rozsah zkušeností s obrazy nemocí vedl k různě podrobnému zpracování. Délka
rozboru příznaků ani tak nesouvisí s hodnocením jeho důležitosti, jako spíše odpovídá zkušenostem,
které s ním máme, přičemž samozřejmě rozšíření určitého obrazu nemoci prozrazuje na jedné straně
jeho důležitost pro postiženou společnost, na druhé straně vede k bohatším zkušenostem terapeutů.
Po této stránce jsme o malárii, která si vždy vyžádá většinu lidských životů, pojednali velmi krátce
ve srovnání třeba s pubertální hubeností, která je v Evropě mnohem rozšířenější a v důsledku toho
se nashromáždilo hodně zkušeností z její léčby. Nakažlivé nemoci a velmi rozšířené obrazy nemocí
odrážejí poměry panující v oblasti jejich rozšíření. Tak například můžeme v naší situaci vykládat
nemoci jako srdeční infarkt a rakovina, ale i zubní kaz a nachlazení jako typické jevy této doby
a společnosti. Tento slovník je nutno chápat na základě naší dnešní situace vysoce industrializované
společnosti založené na individuálním výkonu ve střední Evropě. Nečiní si nárok poskytovat délkou
pojednání o určitém příznaku objektivní měřítko jeho důležitosti, nehledě vůbec na to, že každý
příznak je pro svého nositele (subjektivně) beztak nejdůležitější věcí. Předpokládáme, že se příručka
patřičným způsobem rozšíří, a máme v plánu ji postupně přepracovávat a dodatečně přidávat další
poznatky o méně častých klinických obrazech nemocí.
Při výkladové práci je dále nutno si uvědomit, že v oblasti živých organismů nemohou zásadně
existovat stoprocentně správné výpovědi a tím ani výklady, které by byly pro každého v každém
případě správné. Výklady mohou být samozřejmě správné pouze všeobecně, i když existují příslušné
příznaky. Samotná diagnóza často vypovídá velmi málo a nemusí být vůbec pro nemoc a tím i pro
výklad důležitá. Třeba nízký krevní tlak, který nevytváří žádné příznaky, není nutno vykládat.





Úvod
10
Protože každý jedinec se podílí na kolektivním světě obrazů a zároveň má zcela vlastní vnitřní
svět obrazů, je vhodný teprve skutečně individuální výklad a sestavené výklady mohou být jen
ukazateli cesty, třebaže cennými, které poskytují rámec a často i barvy stejně jako hlavní složky obrazu.
Nálada a atmosféra – rozhodující pro účinek obrazu – jsou a zůstanou něčím nanejvýš osobitým, co
je možné objevit pouze osobním úsilím, které se zaměřuje na získání individuálního vzoru nemoci.
Taková omezení mohou vést k tomu, že právě nepříjemné pravdy nejsou ve výkladech přijímány
jako takové, což by bylo škoda. Zrovna ty nejtvrdší výklady jsou často těmi nejdůležitějšími,
protože v dění nemoci se skrývá vždy stín. Lidová mluva se často o obrazech nemoci vyjadřuje velmi
nestrojeně a poctivě. Také osud volí při svých zásazích a příslovečných ranách nezřídka tvrdé cesty.
Po dvaceti letech reinkarnační terapie ze zkušenosti vím, že osud není zlý, ale pouze je svázán se
všemi prostředky našeho vývoje. Proto čtenáře prosím, aby mi věřili, že uvedené výklady, které by
mohli pociťovat jako zraňující, jsou přesto míněny jedině ve smyslu podpory uvědomění si sebe
sama a vlastního vývoje.
Celkově výklady nikdy nehodnotí, protože nikd y není možné vědět, na jaké rovině někdo něco
žije. Kde hovorový jazyk používá v souvislosti s hrbatým člověkem výraz „hrbáč“, je tento výraz
bezpochyby hodnotící, v tomto případě negativně hodnotící. V této knize se o něm zmiňujeme,
protože tvrdě, ale zřetelně ukazuje téma: (ne)upřímnost a nadto pokoření, ale i (v případě, že se
člověk oprostí) pokoru. Hrb ztělesňuje tato témata a lidová mluva je vyslovuje bez respektu. Z čistě
tělesného dění však nikdy nevyplývá, na jakém pólu pacient téma žije či prožívá. Hrbatého člověka
nezřídka jeho okolí pokořuje a on se může cítit pokořen osudem. Je ale samozřejmě možné, že úkol,
který v tom je obsažen, totiž sestoupit (z vysokého postavení) a pokorně se obrátit dolů (k matičce
Zemi), tento člověk již zvládl a pokoření se změnilo v pravou pokoru. Na těle to nemůžeme zvnějšku
vidět; na člověku to sice můžeme zpozorovat, ale k tomu ho musíme dobře poznat.
Z toho všeho by mělo být jasné, že je vždy nesmyslné zneužívat výklady obrazů nemocí
k účelům hodnocení. Vykládat je vede dál ve vývoji k většímu uvědomění, hodnotit je – jak u jiných, tak
i u sebe – bude vždy jen škodit. Když někdo zneužívá výklady k usuzování nebo dokonce
k odsuzování, vypovídá to hlavně něco o jeho charakteru a ukazuje to, že (dosud) nepochopil podstatu přístupu,
který zde zastáváme. Nemoc odhaluje stín a ten lidé odmítají, téměř nikdo se k němu nehlásí. Kdo
bez vyzvání zahrnuje jiné lidi výklady, nechce jim pomáhat, ale ztrhat je, a všeobecnou reakcí bude
právem prudká obrana. Výklad obrazů nemocí je obdivuhodnou pomůckou, kterou je možné lidem
pomoci, aby se dostali dál na své cestě – ale pouze když o to prosí a také pouze pokud projevují
nutný respekt a uznávají fakt, že při výkladu zvnějšku není nikdy možné dosáhnout úplné jistoty.
Velká záliba přisuzovat někomu vinu je tak úzce spjata s dějinami křesťanské kultury, že před tím
nelze dost varovat. Vina je tématem náboženství a křesťanské církve se velmi nešikovně snaží, aby tato
tematika nebyla vnesena i do lékařství. Přitom tento problém nespočívá v samotné Bibli, ale v politice,
kterou na ní církve vybudovaly. Kristus sám nemá sklon ke kramaření s hříchy, které jeho profesionální
zástupci na Zemi přivedli k největší dokonalosti. Není možné si o něm vůbec myslet, že by Otčenáš,
jedinou modlitbu, kterou nám zanechal, chápal jako trest, který je možné udělovat při zpovědi. Pět
Otčenášů za desetkrát provedenou onanii je běžným křesťanským neporozuměním a nemá s Kristem
nic společného. Evangelia spíše svědčí o opaku, vždyť Kristus se zabýval také celníky a prostitutkami,
spodinou tehdejší židovské společnosti, zato však byl nanejvýš kritický vůči zákoníkům. V příhodě
s cizoložnicí zabrání jejímu kamenování tím, že Židům objasní, že jsou všichni vinni cizoložstvím; jakoby





Úvod
11
zabrání projekci této „viny“ na cizoložnici. Podobně se chová při svém výkladu přikázání v Kázání
na hoře. Jestliže již závistivá myšlenka stačí k poru šení sedmého přikázání, jsou i zde rychle všichni
vinni. Podle jeho výkladu zákonů, které sepsal Mojžíš, jsme se všichni provinili na všech a tato
„kolektivní vina“ je zřejmě také spojena s pojmem dědičného hříchu. Vyhnáni z jednoty ráje jsme všichni jako
potomci prvních lidí hříšní, což ve svém původním významu znamená totéž co „odloučeni“. Jestliže je
člověk odloučen od jednoty, neznamená to, že má dostat trest, ale že má plnit celoživotní úkol, aby této
jednoty opět dosáhl. V tom jsou základní východiska různých tradic dosud shodná. Všechny projekce
viny se dostavují později, když se náboženství v průběhu svého „vývoje“ nebo lépe řečeno „zaplétání
se do zmatků“ politizují a získávají světskou moc. Pokud pojem viny v této podobě kramaření s hříchy
vůbec patří do náboženství, měli bychom dbát, aby pokud možno nepronikl do lékařství.
Církve svým přisuzováním viny, které nelze odvodit z evangelií, nalezly prostředek, jak získat
nad lidmi moc a jak je pomocí opatření, která jsou s tím spojena – od obchodu s odpustky až
po vyvolávání sexuálních pocitů viny –, přimět k povolnosti. Na celá staletí se z toho stalo opravdové pole
viny, jemuž dnes očividně mohou stěží uniknout i lidé, kteří se odloučili od církví. Záliba přisuzovat
někomu vinu je přímo známkou západních lidí a v terapeutických oblastech se projevuje obzvlášť
rušivě. Pocity viny vedou prokazatelně k nemoci, a jestliže je lékaři vyvolávají v pacientech, provádějí
nebezpečné chybné léčení na základně špatného úsudku. Přispívat k tomu, aby si pacienti uvědomili
své viny, a ukazovat cesty k jejich odčinění, je však přednostní terapeutický úkol.
V souvislosti s výkladem obrazů nemocí jsme zde dospěli k nejzávažnějšímu nedorozumění.
Jestliže člověk, který již má v podobě svého obrazu nemoci těžký úkol, z toho navíc pro sebe vyvodí
vinu, jeho situace se přirozeně ještě ztíží. Americká autorka Joan Borysenková zde výstižně mluví
o vině New-Age (vině nové doby), která působí nepříznivě na vývoj a život podobně jako vina
Old-Age (vina staré doby), kterou církve uvalovaly na své věřící, aby je učinily povolnějšími.
Tato potřeba viny, která je v nás hluboce zakořeněna, se týká rozsáhlých oblastí našeho
společenského života a mezilidských vztahů. Co se týče lékařství, převrací to potenciální šance výkladu
obrazů nemocí v opak. Celá záležitost dospěla tak daleko, že se u nás nechce již téměř nikdo omluvit,
protože by tím přece přiznal, že se něčím provinil. Místo toho se lidé všude snaží přičítat vinu
druhým. Tím si ztěžují život a sami na sebe uvalují ještě více „viny“. Takové výnosné obchody s vinou
kvetou od politiky až po oblast partnerství. Na své cestě vývoje se od toho musíme oprostit a mohli
bychom začít hned u výkladů obrazů nemocí.
Pokud můžeme věřit Bibli, máme zásadní vinu, jak dokládá narušení jednoty ráje a fakt našeho
bytí zde na Zemi; proviňujeme se takříkajíc uskutečňováním jednoty na vědomější úrovni. Kromě
toho nemáme vinu, ale pouze „odpovědnost“, abychom se vyvinuli v jednotu. Protože odtud
pocházíme, spočívá naše úloha v návratu, což se nám objasňuje v mandale jako univerzálním životním
vzoru (viz Životní krize jako šance na vývoj, str. 23–30). Georg Gorddeck tuto souvislost pouze
vyjadřuje jinak, když v nemoci stále vidí touhu po matce a snahu o návrat do dětství. Nemocnému
se jako tehdy dostává lásky a péče bez protislužby. Navazuje na to dokonce i moderní zaopatření
pro případ nemoci. Proplácení mzdy v případě nemoci je pokus oživit počáteční zemi blahobytu,
kde bylo ještě všechno bez protislužby. Vyskytují se zde i určitá nebezpečí, a to pokus zneužít
nemoc k tomu, aby se člověk zbavil odpovědnosti. Útěk do nemoci jako nevědomý nezdařený pokus
dosáhnout jednoty je u nás jedním z nejúčinnějších prostředků vytěsnění a jedním z posledních
alibi, která společnost akceptuje. Je potřeba odvahy, aby od toho člověk upustil.





Úvod
12
Jestliže se vrátíme k mandale, najdeme v ní obdivuhodný jízdní řád svého života se všemi
archetypickými přechody a s počátečním a konečným bodem uprostřed. Vycházejíce ze  středu,
dosáhneme vnějšího okraje kruhu v době obratu v polovině života, změníme zde směr a vracíme se
domů k vysvobození v jednotě středu. Základní podmínkou uzdravení a spásy, jež se nalezne pouze
uprostřed mandaly, je pochopení toho, že na cestě polárním světem si nikdy nejsme nebo
nemůžeme být jisti. Není možné si sebezdravějším životem udržet od těla všechno zlo a nemoci. I když
zdravě jíme, máme dostatek pohybu a myšlenky podporující vývoj, přesto si nemůžeme podmanit
osud, třebaže všechny tři složky rozhodujícím způsobem přispívají k našemu dobrému zdravotnímu
stavu. Osud je větší, obsáhlejší a především zahrnuje delší období, než se domníváme, a proto se jej
snažíme rafi novanými pokusy obejít nebo oklamat. Kosmické životní pojištění není možné – ani
při mravní bezúhonnosti.
Smíření se smrtí jako osvobození (spása) našeho života je proto nejlepším základem pro
uzdravení. Všichni svatí a mudrci přece zemřeli, a někteří i v mládí. Musíme se naučit překonávat náš
západní způsob hodnocení, který vrcholí ve stanovisku, že život je dobrý a smrt je špatná. Málo
okolností mluví pro to, že čím déle život trvá, tím je lepší. Pokud stejně jako ezoterická fi lozofi e
považujeme život za školu, začneme ihned přikládat největší význam jiným věcem než dosud. Zůstat
ve škole pokud možno co nejdéle není zvlášť vynikající výkon. Nejlepší je zůstat tak dlouho, jak je
nutné, a pokud se člověk ještě může něčemu naučit, nehledě vůbec na radost ze života a možnost
užívat si, kterou nám život rovněž může dát. Pokus přinutit správným („bohumilým“) životem
osud, aby člověku poskytl dlouhý život, směřuje ke starému puritánskému nedorozumění, že Bůh
obzvláště miluje snaživé, pracovité, zdravé a úspěšné lidi a daruje jim dlouhý život. Většina svatých
například nespadá do této kategorie a Kristus sám se také příliš nezachoval podle toho.
Obrazy nemocí představují úkoly a ne tresty. Francouzský básník Blaise Pascal to zformuloval
velmi jednoduše a jasně větou: „Nemoc je místo, kde se člověk učí.“ Jestliže je život jakýmsi druhem
školy, patří obrazy nemocí k učebnímu plánu. Vysvědčení za jednu třídu může špatnými známkami
vyjadřovat budoucí úkoly, které je nutno se naučit, je to určitě důsledek uplynulého školního roku,
ale ne trest za něj. Podobně obrazy nemocí objasňují úkoly, které je nutno řešit, a nechtějí nás ani
potrestat ani odsoudit. Známky na vysvědčení bychom ovšem měli vykládat správně a také za ně
převzít odpovědnost, abychom z toho vyvodili důsledky do budoucnosti. Otázku, zda všechny
obrazy nemocí jsou úkoly, je možné touto analogií rovněž snadno vysvětlit: Kdo je ve škole, musí
zjevně ještě řešit úkoly, kdo žije na Zemi, ten také.
Ve škole rovněž nemluvíme o vině, když je někdo postaven před velkou zkoušku jako maturita,
a stejně tak bychom to neměli říkat o zkouškách, které se ukazují v obrazech nemocí. Podobně to
logicky platí i pro jiné životní problémy a krize. Dítě bude po oceánských zkušenostech dálky a stavu
beztíže v mateřském lůně přece jen muset opustit tuto zemi blahobytu, když se nevyhnutelně blíží
porod, a nikdo tím není vinen. Když v pubertě přirozeně skončí hravě lehké dětství, nemluvíme
také o vině a stejně tak málo o ní mluvíme tehdy, když život po první polovině směřuje ke katastrofě
(řecky: he katastrophe = bod obratu) změny. I když mnoho lidí dnes tuto dobu obratu v životě
interpretuje výhradně v negativním smyslu jako katastrofu, nemůže být přesto ani v nejmenším řeč
o vině. Takové (životní) krize lze vykládat stejně zásadně jako obrazy nemocí a jsou přece také často
spojeny s příznaky. Protože jsem je podrobně rozebral v předchozí knize Životní krize jako šance
na vývoj, v tomto lexikonu se o nich zmiňuji pouze v souvislosti s jejich tělesnou symptomatikou.





Úvod
13
Úkoly, které život připravuje člověku ve formě nemocí, krizí a jiných zkoušek, je dost náročné
poznat a přijmout. Pro jiného člověka je těžké říci, v čem tyto životní úkoly spočívají, a pokud
k tomu není vyzván, je to i troufalé. Terapeuti si osobují toto právo a to je opět možné omluvit pouze
tehdy, jestliže se zcela vyhnou hodnocení. Jak jsme již několikrát zdůraznili, koncept viny nepatří
do terapeutické souvislosti a kdo se toho nemůže vůbec zbavit, měl by se alespoň omezit na otázku:
„C o jsem dlužen budoucnosti já?“
Tělo jako poctivý učitel to může prozradit. Nechme se od něho oslovit a poučit, vždyť máme
nejpoctivějšího terapeuta, který nás provází životem na každém kroku a velmi přesně zaznamenává vše,
co jsme zanedbali a udělali špatně. Co nám chybí, můžeme vyčíst z něho, a pokud se naučíme klást
mu dotazy, bude nám sdělovat, jak můžeme jemu a sobě pomoci zlepšit svůj zdravotní stav. Otázka
„Kde jsem udělal chybu?“ je prospěšná i ve škole života a může být chápána také jako otázka, kde
jsem se minul smyslu svého života a tím i středu životní mandaly. „Minout se bodu“ – tak je možné
překládat hebrejské slovo „hamartanein“, prohřešit se. V této souvislosti je hřích všechno, co nás
vzdaluje od středu. Každý krok směrem ke středu by však byl opakem: odčiněním hříchu, a Kristus
skutečně ukazuje tuto cestu. V takovém rozšířeném smyslu již potom neexistují chyby v absolutní,
jakoby objektivní míře, ale pouze relativní, měřené osobním smyslem života a životním cílem.
Všechno, co je napsáno v této knize, nemusí být vždy správné, ale podle zkušenosti se přesto většina
tělesných příznaků shoduje s příslušnými duševními tématy. Abychom objevili tuto paralelnost,
musíme se touto problematikou zabývat dostatečně do hloubky. V jedné knize mohou být učiněny
pouze nabídky. Každý jednotlivec je vyzván, aby sám přišel na to, co je v jeho „případě“ v popředí.
Kdo si ovšem vybírá jen věci, které se mu hodí, promarní nejlepší šance výkladu, protože stín se
odhalí především v tom, co se nám vůbec (na nás) nehodí.
Za posledních patnáct let, kdy více než milion mých knih nalezl své čtenáře a především uživatele,
jsem dostal velké množství dopisů, které mají většinou nápadně podobnou osnovu. V úvodní větě
se pisatelé vyslovují pochvalně, protože v popisech příznaků obsažených v knize opět poznali celou
svoji rodinu, zejména i její členy, s nimiž je nesnadné pořízení, jako tchyně nebo partner. Potom si ale
stěžují, že právě u jejich vlastního obrazu nemoci se uvedené výklady neshodují. To přesně vědí,
protože se tímto tématem zabývali mnoho let. Celkově dopisy vyjadřují široký souhlas s velkou většinou
výkladů a přísnou kritiku některých z nich. Široký souhlas se týká obrazů nemoci jiných lidí, ojedinělá
kritika téměř bez výjimky vlastního tématu. Určitě nebude na škodu připomenout si biblickou
moudrost, která praví, že je snadnější poznat třísku v oku bližního než břevno ve vlastním oku. Pro vlastní
vývoj jsou totiž samozřejmě rozhodující především ony třísky a břevna, které si sami zapříčiňujeme.
Krok k vlastní chybě a její přiznání může být o to snadnější tím, že se nám největší šance na růst
nabízejí právě při poznání vlastních chyb. Pouze když jsme nemocní, klade se nám otázka, co nám
chybí. Jen v tom případě tedy můžeme vypátrat, co nám chybí, a když to najdeme, integrovat to
do svého života. Již proto je nemoc šancí. S pomocí této příručky může člověk začít sám hledat to,
co mu chybí k úplnosti. A každá chyba, která vede k integraci chybějícího duševního podílu, je krok
na cestě k uzdravení a záchraně.
V obrazu nemoci se ztělesňuje základní princip, který sestoupil do nevědomí a od něhož se člověk
neoprostil. Z tohoto tématu stínu je možné poznat nejen postižené základní principy, ale najít





Úvod
14
i možnosti, jak z toho odvodit pozitivní vývojové kroky. Sloupec „splnění“ v hlavní části sleduje
možnost najít jinou, oproštěnější rovinu, na které se dá žít archetypálně tatáž energie, aniž by se
narušily tělesné procesy – dokonce se šancí, že se člověk přiblíží vlastnímu životnímu tématu.
Sloupec „zpracování“ uvádí poukazy na to, jak se smysluplně zorientovat v tématu skrytém v obrazu
nemoci. Konkrétní návrhy terapie sem byly za hrnuty jen v případě, že něčím přispějí k výkladu.
Poukazy ke zpracování a splnění vycházejí především z homeopatického myšlení a jen výjimečně
berou zřetel na alopatický protipól. Oba směry ovlivňují lékařství a zbytečně polarizují terapeuty
a pacienty. Přitom mají oba své úlohy a jsou – jako všechny protipóly – na sebe odkázány více, než
aby se vylučovaly. Alopatie je schopna zachránit život a tím splnit jednu z nejvznešenějších úloh
lékařství, léčit však žel neumí. Homeopatie umí naproti tomu léčit a má i při chronických nemocech
ještě šance, zato v akutním případě často není schopna zachránit život.
Osobně jsem si to ujasnil na dojemném příkladu na začátku své lékařské praxe. Při setkání
terapeutů orientovaných na přírodní léčbu dostal jeden účastník alergický šok z bodnutí hmyzem,
a přestože mu již zakrátko byly podány homeopatické prostředky jako Apis a Rescue Remedy
z Bachových kapek, přetrvával u něho oběhový kolaps a pacient byl na cestě na onen svět. Drastickým
nasazením alopatických prostředků se však podařilo překvapivě rychle stabilizovat krevní oběh
a muž se o hodinu později opět účastnil semináře. Ze své alergie ovšem nebyl vyléčen. To ani
pomocí noradrenalinu a kortizonu není možné. Uplatněním homeopatického výkladu i podáváním
vhodných homeopatických prostředků se lze naproti tomu dostat ke kořenům alergie a dokonce
se s ní vypořádat. Oba přístupy jsou tedy naléhavě nutné: bez alopatického by již pacient nežil, bez
homeopatického by se nevyléčil, protože potlačení příznaků pomocí alopatických prostředků si toto
jméno nezaslouží. Stav, kdy se u pacienta neprojevují příznaky nemoci, a skutečné vyléčení nemají
co do podstaty nic společného, naopak, potlačení totiž dokonce ještě snižuje šance na vyléčení.
Pro postup při výkladu obrazů nemocí naštěstí neexistuje alternativa mezi oběma velkými
lékařskými směry, protože tahají za jeden provaz, i když z opačných konců. Jestliže někoho zachvátí
úzkost, touží po alopatickém opaku šířky a otevřenosti, které v těsnosti své úzkosti postrádá. Pokud je
v nebezpečí, že si v záchvatu paniky něco udělá, může mít smysl postarat se podáním alopatických léků
o to, aby měl příslušný pocit šířky. Problematika úzkosti se jimi však nedá vyřešit natrvalo. To je možné
pouze tehdy, když se člověk pustí do těsnosti své úzkosti, projde jí a za ní najde šířku a otevřenost. Jen
těsností se dojde trvale do šířky. Proto může vyvstat nutnost v akutních situacích vsadit pro zachování
života na alopatickou cestu, k vyléčení však jsme odkázáni na cestu homeopatickou. Jako v příkladě
úzkosti se člověku dost často dostane téměř samo sebou pravého opaku, jestliže se dost hluboko
(homeopaticky) začal zabývat principem, kterým trpí. Z toho přirozeně vyplývá i to, že v nebezpečných
akutních situacích lidé zůstanou přes výklad obrazů nemocí odkázáni na lékařskou pomoc.
Většinou má spolupráce výkladové a zasahující medicíny i v oblasti opravného lékařství ještě
nepřehlédnutelné výhody. Lze například doporučit poznání hlubšího smyslu střevní píštěle, přičemž
tím ještě píštěl nemusí zmizet. Když se potom operativně uzavře, je ale mnohem větší šance, že se
již znovu nevytvoří. Vykládat obrazy nemocí neznamená opomíjet všechno dodatečné, naopak:
Jestliže se pochopí smysl a učební úkol, má operativní náprava v každém případě více šancí, že
proběhne bez komplikací a recidiv.
Dále je nutno si uvědomit rozdíl mezi alopatií používající léky, aby potlačila příznaky, a jejím
použitím v duševní oblasti, které má za účel, aby se pacient přiblížil přes opačný pól ke středu.





Úvod
15
Depresivní pacient se musí za pomoci homeopatie vyrovnat se svými tématy úzkosti – temnotou,
smrtí a agresí, ale mohou mu pomoci dostat se dá le také zkušenosti se světlem, jež mu odhalují
druhou stranu mince. Proto je pochopitelné, že stínová terapie i světelné a sluneční lázně a zejména
setkání s vnitřním světlem působí smysluplně na cestě zpět do středu, který je přece cílem veškeré
terapie.
Být nemocný znamená konec konců vypadnout ze středu (životní mandaly) a představuje to
nerovnováhu. Tělo se snaží tento nerovnovážný stav vyrovnat. Léčení musí směřovat ke středu a střed
leží podle defi nice mezi póly. Proto se terapie, která stále pracuje na této ose, musí snažit obnovit
střed. Nejrychlejší (akutní) cesta tam často vede přes opačný pól (alopatický). Homeopatický přístup
naproti tomu svým prvním krokem jednostrannost ještě zvětší, což občas ještě zesiluje problémy
v tom smyslu, že se stav zpočátku zhorší. Jejím dlouhodobějším cílem při tom je natolik povzbudit
samoléčivé síly organismu, aby se nastartoval pohyb z vlastní síly směrem do středu. V každém
případě obě strany pracují na téže ose a na tomtéž tématu.
Nemoc (vyjádřenou příznakem) již přitom můžeme považovat za korekturu nerovnováhy
na tělesné rovině, která je nutná, aby se rameno vah nenaklonilo na jednu stranu. Aby se zůstalo v tomto
obrazu, jde při uzdravování o to, zajistit rovnováhu ne pomocí nedobrovolných a bolestivých kroků,
ale kroků dobrovolných a vědomých. Na miskách vah života mají tělo a duše podobnou váhu, ať se
nám to (a školnímu lékařství) líbí nebo ne. Když něco duševně nezvládneme, zaskočí tělo a udělá to
svým tělesným způsobem. Jen tak se může rameno vah zjevně udržet v horizontální poloze. Jestliže
začneme přece jen zpracovávat duševní téma, může tělo opět upustit od svého symptomatického
úsilí, váhy zůstanou v rovnováze a hovoříme o uzdravení. Duše se vrátí ke své odpovědnosti a žije
vědomě tematiku, kterou předtím tělo muselo nevědomě představit v obrazu nemoci.
Standardní otázka lékařů „Co vám chybí?“ je nejdříve zaměřena na alopatickou složku, a tak se
z toho vyvinula hlavní cesta lékařství, která je více v popředí. Homeopatický směr se zajímá
o otázku: „Jak natrvalo dospěji co nejlépe k rovnováze?“ Postupuje nepřímo, zato však vede ke skutečně
stabilní rovnováze, protože spočívá na samoléčivých silách těla, místo aby mu pomáhal cizími
prostředky (jako třeba antibiotiky). Tím se organismus stává trvale závislým na cizí pomoci; naopak
homeopatický postup přispívá k tomu, že se zvětšuje jeho soběstačnost. Člověku hynoucímu žízní
samozřejmě chybí zpočátku voda, kterou je nutno podat alopaticky, aby se zachránil jeho život.
V další fázi by se však měly objasnit otázky, jak mohlo dojít k tomuto vysychání a jak je možné
pacienta v budoucnu uchránit takových a podobných problémů. Archetypicky reprezentuje vysychání
princip Saturnu, takže by se pacient musel dlouhodobě vyrovnat s pojmy jako „struktura“, „jasnost“
a „střídmost“, aby se jeho problém defi nitivně vyřešil.
Příznaky, které uvádíme na lékařovu otázku „Co vám chybí?“, odhalují, co máme, a v tom
princip, o který se jedná. Alergici trpí boji, které jejich imunitní systém vede proti domněle nepřátelským
alergenům. Princip boje je symbolizován v základním principu Marsu, a proto je to Mars, který jim
chybí. Touží po míru, který reprezentuje Venuše. Jestliže se v obrazu nemoci objevuje Mars, a proto
chybí ve vědomí, je nutno naučit se přednostně i Marsu, to znamená, že postižení lidé by se měli
učit nasazovat své energie otevřeně a ofenzivně, měli by začít intenzivně prožívat život a chápat se
příležitostí. Až to učiní, připadne jim protipól, Venuše, jako zralý plod.
Pouze když pochopíme podstatu alopatie a homeopatie, můžeme oba směry uvést smysluplně
do vzájemného souladu. Pragmatická cesta, která se osvědčila v okruhu rozporů mezi univerzitním





Úvod
16
lékařstvím a doplňkovými metodami, je: myšlenkově rozdělit diagnózu a terapii. Diagnóza by měla
být stanovena nebo přinejmenším zajištěna metodami školního lékařství. To, co je vždy možné
zjistit laboratorními vyšetřeními krve, je nezbytné zajistit tímto způsobem a ne to snad zjišťovat
pomocí kyvadla. To nehovoří zásadně proti používání kyvadla, tato metoda je však obecně spojena
s enormním faktorem nejistoty a příliš závisí na osobě používající kyvadlo a na jejích kvalitách.
U laboratorních vyšetření a většiny jiných diagnostických metod školního lékařství tomu tak není.
Při všem nebezpečí žádoucích i vedlejších účinků alopatického lékařství nelze přehlédnout, že jeho
diagnostické postupy jsou často neškodné a velmi objasňující. Také pro výklady v této příručce
jsem tak často, jak to bylo možné, využil výsledky výzkumu univerzitního lékařství. Při diagnóze
se osvědčilo pravidlo, pokud je to (bezpečně) možné, postupovat způsobem školního lékařství a při
léčbě používat léky školního lékařství pouze málo, pokud je lze nahradit jinými. Také při pohledu
zvnějšku nejsou vyšetřovací metody jako počítačová tomografi e a pozitronová emisní tomografi e
tělesně téměř vůbec škodlivé ve srovnání s rutinními rentgenovými vyšetřeními, kterým jsme byli
jako děti neuvážlivě vystavováni. Totéž samozřejmě neplatí pro vyšetření, při nichž se injekčně
vpravují do těla radioaktivní látky, nebo pro odebírání vzorků tkání na testy.
I když radím nasazovat léky, které používá školní lékařství, to znamená v praxi alopatické léky,
jen tehdy, pokud je nelze nahradit jinými, přesto je možné akutní životu nebezpečné nemoci ihned
léčit alopaticky – většinou pomocí léků, jež nemoc potlačí a tím zaženou nebezpečí. V takových
situacích by bylo možné nahradit dokonce i afi rmace, které téměř bez výjimky zakryjí duševní
problémy. Obě metody mohou sice potlačením akutních příznaků zachovat pacienta při životě, ale
nemohou ho vyléčit. Neměly by si na to ani činit nárok, protože v tom případě brání vyvoji. Kdo
používá afi rmace, měl by v každém případě vědět, že se tím nenachází na duchovní cestě, ale naopak
snaží se ve své nouzi přenést se přes problémy a tím i přes úkoly. Úspěch takových opatření je vždy
časově ohraničen, i když toto období může být mnohdy dlouhé. Právě potom je to však obzvlášť
nebezpečné, protože se časem ztratí souvislost s původním problémem. Je-li akutní nebezpečí
zažehnáno, bylo by potřeba opět pomýšlet na léčení a tím na homeopatickou cestu. Tou je možno jít
jak za pomoci známých léků, tak za pomoci příslušných výkladů a splnění životních úkolů, které
z toho vyplývají. Nejlepší je sledovat paralelně oba způsoby homeopatické terapie, které se přirozeně
obdivuhodně doplňují.
Léčení akutních situací, které ohrožují život, homeopatickou cestou může mít fatální následky,
protože tento způsob často nemá dostatečně rychlé účinky. Zde by již bylo zapotřebí opravdového
mistrovství v umění homeopatie. Podobně nevhodná a často nebezpečná je ale i alopatická léčba
(pomocí metod školního lékařství nebo afi rmací z oblasti „pozitivního myšlení“) neakutních
chronických onemocnění v naději, že se tím dosáhne vyléčení. I když je tento postup míněn dobře, může
přece jen zakrýt a potlačit příznaky a tím je zahnat hlouběji do stínu. Terapie, které slibují vyléčení,
musejí naopak odhalovat a zpracovávat a konečně zbavit pacienta nemoci.
Výklad obrazů nemocí může často učinit jiné léčebné metody zbytečnými, může se ale také
libovolně kombinovat s oběma směry lékařství, alopatií a homeopatií, a principiálně nevylučuje žádnou
formu léčení. Přirozeně se doporučuje zacházet s alopaticky potlačujícími metodami tak úsporně,
jak je možné, a vyhradit je pro skutečně kritické stavy. Jestliže by chtěl někdo dodatečně použít
tělesná léčebná opatření, doporučují se vedle cvičení a meditací, které vyplynou z výkladů, především
metody přírodní léčby, třebaže zde je nutno si uvědomit, že většinou beznadějně zabloudily v houští





Úvod
17
mezi homeopatií a alopatií. I když přírodní léčby většinou nasazují v porovnání s jinými metodami
neškodné prostředky, děje se tak přece jen příliš často s úmyslem potlačit příznaky onemocnění.
Mnoho léčitelů používajících přírodní léčbu tak dokonce používá homeopatické prostředky
na alopatické bázi (třeba mnoho takzvaných komplexních prostředků). Tím nepochopitelnější je bojovné
soupeření mezi školním lékařstvím a takzvanými alternativními směry. Beztoho by byl lepší pojem
„komplementární metody“, který přece zdůrazňuje doplňující a nikoli nahrazující aspekt.
Nepotřebujeme alternativní medicínu, ale syntézu v lékařství, která dokáže na půdě společné fi lozofi e
nemoci a zdraví zkombinovat různé metody, pokud to má v současné situaci smysl.
Uměle vykopané příkopy mezi školním lékařstvím a přírodní léčbou stejně žádným způsobem
neodolají racionálnímu zkoumání. Mnoho prostředků školního lékařství pochází z přírody, jako
třeba preparáty z náprstníku používané na srdce, nebo penicilin, za nímž se skrývá plíseň
Aspergillus penicillinum, nebo také kortizol, na který se hodně nadává a který by se vlastně měl jako
stresový hormon vyskytující se v těle počítat k přírodní léčbě. Pokud se ale podává dlouhodoběji,
má přesto značné vedlejší účinky. Ne všechno, co pochází z přírodní léčby, je zásadně neškodné.
Mnoho věcí ve školním lékařství je na druhé straně lékařstvím, které se opírá o zkušenost, a není
jištěno vědeckými poznatky o přesných mechanismech působení. Klasická homeopatie se zase často
počítá k přírodní léčbě, přestože její zesílené prostředky není nikdy možné v přírodě najít. Zbourání
beztak nesmyslných front by posloužilo celé medicíně a upravilo by cestu syntéze. Výklad obrazů
nemocí ve smyslu psychosomatiky, kterou zde zastupujeme, by přitom mohl vytvořit most, neboť
je v souladu s oběma základními směry lékařství a může velmi dobře objasnit, jak jsou dnes na sebe
navzájem odkázány.
Kromě toho otevírá šanci opět sblížit tělo a duši. To se daří zásadnějším způsobem, jako je tomu
v případě psychosomatiky odvozené z psychoanalýzy. Podle mého pojetí, které jsem zde uvedl jako
základní východisko, má bez výjimky všechno, co v těle nabývá určité podoby, také duševní stránku.
Kde je forma, musí být i obsah, nebo jak to již před několika tisíciletími zformuloval Platon: „Za
každou věcí je idea.“ Jakmile obsah op


Ruediger Dahlke

RUEDIGER DAHLKE


24. 7. 1951

Dr. Ruediger Dahlke je německý lékař, psychoterapeut, psychosomatik a publicista.

Narodil se ve Freisigu v Německu. Vystudoval Mnichovskou univerzitu, kde promoval v roce 1978. Kromě toho se vzdělával v oblasti přírodního lékařství a homeopatie. Od roku 1979 působil jako lékař a psychoterapeut v Mnichově a zde také spatřila světlo světa jeho literární prvotina a jedno ze stěžejních děl jeho tvorby Nemoc jako cesta, která vysvětluje, že všechny nemoci, úrazy a zdravotní potíže jsou projevem duševní stránky našeho života a naznačují nám, že je v něm třeba učinit změny, přičemž mnohdy k úlevě postačí pouze změna postoje. Knihu napsal s význačným psychologem Thorwaldem Dethlefsenem.
V roce 1989 založil společně se svou první manželkou Lékařské centrum Johanniskirchen, které se záhy stalo vyhledávaným centrem spirituální psychoterapie, konaly se zde ozdravné pobyty, semináře a kurzy. V roce 2010 potom založil se svou spolupracovnicí Ritou Fasel seminární centrum TamanGa v rakouském Štýrsku. Farma uprostřed kouzelné přírody slouží jako společenské a vzdělávací středisko a plodiny vypěstované přímo na pozemcích jsou základem místního veganského jídelníčku. Ruediger Dahlke je dlouholetým veganem a propagátorem zdravého způsobu života.
Dalhke pravidelně pořádá semináře a přednášky v mnoha evropských zemích, nejčastěji navštěvuje Rakousko, Švýcarsko a Itálii. Velmi proslulým je i u nás v Čechách. Napsal více než 40 knih, které byly přeloženy do mnoha jazyků. Dahlke také často vystupuje v televizních a rozhlasových pořadech a působí na Akademii Dalhke v kurzech psychosomatické medicíny.

Na dříve zmiňovanou knihu Nemoc jako cesta tématicky navazují tato další díla: Nemoc jako symbol, Nemoc jako řeč duše, Nemoc jako řeč ženské duše a Nemoc jako řeč dětské duše, které osvětlují jak správně diagnostikovat zdravotní problém a vyléčit ho pomocí odstranění psychické příčiny.
Další stěžejní Dahlkeho kniha je Princip stínu. Autor vychází z učení C.G. Junga o temné stránce naší osobnosti, kterou ovšem musíme přijmout k tomu, abychom byli celiství. Dahlke radí, jak tento svůj stín najít, konfrontovat a nakonec přijmout. Kniha je doplněna CD.
Velmi ceněnou je kniha Agrese jako cesta, kde Dahlke vysvětluje agresi jako symptom jehož nepochopení vede k nejrůznějším typům společenského násilí a k poruchám fyzického zdraví. Říká, že potlačovanou agresí vznikají alergie, záněty, revmatismus či hyperaktivita u dětí. A přináší podobenství vnitřní agrese člověka s agresí na poli mezinárodní politiky.
Ruediger Dahlke je dlouholetým veganem a napsal řadu knih o jídle, stavování a jeho souvislostech se zdravím - Stávám se veganem -- 4týdenní program pro zdravý a dlouhý život je cesta k čistě rostlinné stravě, která může v konečné podobě pomoci člověku v jeho mentálním vývoji, Strava pro klid v duši je obhajobou veganského způsobu života, Dahlke nazval tuto svou filozofii Peace Food, Strava pro klid v duši přináší recepty veganské kuchyně podobně jako Peace food - italská veganská kuchařka.
V knize Stopy duše Dahlke ukazuje, jak z rukou a nohou vyčíst osud člověka a jeho životní úkoly. Psychologie peněz hovoří o vztahu k penězům, odpovídá na otázky ohledně jejich zákonitostí a radí, jak vhodně investovat. Své dlouholeté terapeutické zkušenosti popsal Dahlke v knize Mandaly léčí - terapie mandalou, říká zde, že mandaly jsou cestou k usmíření s mnoha důležitými tématy lidství. V knize Léčivá síla dýchání se věnuje holotropnímu dýchání a v díle Zbavte se toxinů v těle ukazuje přírodní cesty k očistě.

Dahlkeho knihy byly přeloženy do 24 jazyků, přitom čeština je druhý nejčastěji překládaný.




       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist