načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nemoc jako řeč duše – Ruediger Dahlke

Nemoc jako řeč duše

Elektronická kniha: Nemoc jako řeč duše
Autor: Ruediger Dahlke

- Autor zde vkládá čtenáři do rukou prostředek k porozumění řeči vlastního těla, k výkladu vlastních symptomů i k navázání vztahu s duševními příčinami nemoci. Tato kniha ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 264
Rozměr: 23 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Krankheit als Sprache der Seele
Spolupracovali: překlad Dagmar Sklenářová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, CPress, 2014
ISBN: 978-80-264-0368-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Autor zde vkládá čtenáři do rukou prostředek k porozumění řeči vlastního těla, k výkladu vlastních symptomů i k navázání vztahu s duševními příčinami nemoci. Tato kniha obsahuje velké množství chorobopisů, přičemž doplňuje a rozšiřuje publikaci Nemoc jako cesta.

Ruediger Dahlke přispívá k novému chápání nemoci jako psychosomatického procesu. Nemoc se naučíte vnímat jako příležitost, jak uvést tělo a duši opět do harmonie a jak je v harmonickém vztahu také udržet. Symptomy pojmete jako smysluplný odkaz a jako učební látku, a nebudete mít důvod snažit se příznaky chorob sprovodit ze světa.

Dr. Ruediger Dahlke je lékař a psychoterapeut, zabývající se psychosomatickou medicínou, homeopatií a přírodní léčbou.

([význam a naděje chorobopisů])
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Ruediger Dahlke - další tituly autora:
Nemoc jako cesta Nemoc jako cesta
 (Kniha + CD)
Princip stínu + CD -- Smíření s naší temnou stránkou Princip stínu + CD
Nemoc jako symbol -- Příručka pro výklad příznaků psychosomatických chorob a jejich řešení Nemoc jako symbol
Zvíře jako zrcadlo lidské duše -- O dokonalém spojení člověka se zvířetem Zvíře jako zrcadlo lidské duše
Omega - jak nalézt vnitřní bohatství Omega - jak nalézt vnitřní bohatství
Tajemství životní energie ve veganské stravě Tajemství životní energie ve veganské stravě
 
K elektronické knize "Nemoc jako řeč duše" doporučujeme také:
 (e-book)
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel
 (e-book)
Když tělo bojuje s duší Když tělo bojuje s duší
 (e-book)
Strava pro klid v duši Strava pro klid v duši
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ruediger Dahlke

NEMOC JAKO ŘEČ DUŠE

CPress

2014, Brno


Nemoc jako řeč duše

Význam a naděje chorobopisů

Ruediger Dahlke

Překlad: Dagmar Sklenářová

Jazyková korektura: Kateřina Komárková

Sazba: Daniele Janošců

Obálka: Martin Vlach

Odpovědný redaktor: Ivana Auingerová

Technický redaktor: Radek Střecha

Original title: Krankheit als Sprache der Seele.

Be-Deutung und Chance der Krankheitsbilder by Ruediger Dahlke

© 1992 by C. Bertelsmann Verlag, a division of Verlagsgruppe Random House GmbH, München,

Germany.

Přeloženo z originálu Krankheit als Sprache der Seele Be-Deutung und Chance der Krankheitsbilder.

Translation © Dagmar Sklenářová, 2014

Objednávky knih:

www.albatrosmedia.cz

eshop@albatrosmedia.cz

bezplatná linka 800 555 513

ISBN 978-80-264-0368-5

Vydalo nakladatelství CPress v Brně roku 2014 ve společnosti Albatros Media a. s. se sídlem

Na Pankráci 30, Praha 4. Číslo publikace 18 809.

© Albatros Media a. s., 2014. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být kopírována

a rozmnožována za účelem rozšiřování v jakékoli formě či jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu

vydavatele.

1. vydání


PRO MARGIT


Cennými podněty a korekcemi se na knize podíleli: Angela Stargalla, Alexandra Steinbeins,

dr. Helmut Oberhofer, dr. Felix Reimer, dr. Ueli Egli, dr. Erwin Stross a moje matka.

Všem upřímně děkuji.


Obsah

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7

ČÁST I.

I. Úvod do poselství chorobopisů: K filozofii jejich významu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

1. Interpretace a hodnocení – 2. Vlastní slepota a projekce – 3. Zhodnocení symptomů –

4. Přesunutí symptomů dvěma směry – 5. Forma a obsah – 6. Homeopatie – 7. Hra příčin –

8. Analogie a symbolika – 9. Formativní pole

II. Nemoc a rituál . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24

1. Rituály v naší společnosti – 2. Přechodové rituály – 3. Rituály moderní medicíny – 4. Rituály

staré medicíny – 5. Nemoc a vzor – 6. Vertikálně orientované myšlení a prapůvodní principy –

7. Nemoc jako rituál

III. Praktické odkazy ke zpracování chorobopisů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38

1. Naše slovní zásoba – 2. Mýty a pohádky – 3. Cesta k poznání přes protipól

IV. Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41

1. Východiska – 2. Směřování a základní otázky – 3. Nemoc jako šance

ČÁST II.

I. Schéma hlavy až paty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45

II. Rakovina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49

1. Obraz rakoviny v naší době – 2. Rakovina na buněčné úrovni – 3. Vznik rakoviny

– 4. Významové roviny rakovinného procesu – 5. Vývojové fáze chorobopisu – 6. Regrese

a religiozita – 7. Rakovina jako karikatura naší skutečnosti – 8. Rakovina a obrana –

9. Rakovina na sociální úrovni – 10. (Vy)řešení problému s rakovinou – 11. Terapeutické

metody

III. Hlava . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67

1. Vlasy – 2. Obličej

IV. Nervový systém . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108

1. Od nervozity k nervovému zhroucení – 2. Otřes mozku – 3. Zánět mozkových blan neboli

meningitida – 4. Neurologická onemocnění


6 Nemoc jako řeč duše

V. Krk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139

1. Hrtan – 2. Štítná žláza

VI. Páteř . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155

1. Problémy s ploténkami – 2. Vybočení prvního krčního obratle – 3. Problémy s držením těla –

4. Hrb – 5. Skolióza neboli boční zkřivení páteře – 6. Příčné ochrnutí

VII. Ramena . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173

Problémy s rameny

VIII. Paže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178

1. Problémy s pažemi – 2. Loketní kloub

IX. Ruce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183

1. Dupuytrenova kontraktura (zkřivená ruka) – 2. Nehty

X. Hrudník . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189

1. Široký hrudní koš

2. Zúžený hrudní koš – 3. „Chorobopis“ hrudníku – 4. Ženská hruď

XI. Břicho . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 200

1. Herpes zoster, pásový opar – 2. Kýly neboli hernie

XII. Pánev . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 207

1. Herpes genitalis – 2. Prostata – problémy s předstojnou žlázou – 3. Kyčelní kloub

XIII. Dolní končetiny. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 215

1. Kolenní kloub – poranění menisku – 2. Lýtka a křeče v nich – 3. Přetržení Achillovy šlachy

XIV. Chodidla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221

1. Hlezenní kloub – 2. Kuří oka – 3. Mykózy nohou – 4. Bradavice na chodidlech

XV. Problémy související se stářím . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 228

1. Stárnutí v naší době – 2. Moderní válka proti vzorci života – 3. Přechod a osteoporóza –

4. Krize středního věku – 5. Zlomenina krčku kosti stehenní – 6. Ženský knír neboli integrace

opačného pólu – 7. Od stařecké dalekozrakosti po vrásčitost – 8. Šedá barva – 9. Alzheimerova

choroba

Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 248

Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 252

Publikační činnost Ruedigera Dahlkeho . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 258

O autorovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 261

Zajímavé adresy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 261


Úvod Deset let po vydání knihy Nemoc jako cesta nastal čas pro pokračování a rozšíření tematické oblasti, jíž se uvedený text zabývá. Skutečnost, že v knize popsaná koncepce naráz získala tak velkou odezvu – zpočátku zejména u zainteresovaných laiků, mezitím však stále více také v lékařských kruzích –, může být znamením rostoucí poptávky po porozumění nemocem, které by opět sjednotilo formu a obsah, tělo a duši.

Z reakcí pacientů, účastníků seminářů a čtenářů vysvítala potřeba dalších interpretací, zejména v případě chorobopisů, které nebyly pojednány v prvním svazku. Zmíněné výklady nyní v rozšířené formě předkládáme. Na základě mnohých podnětů nespočívá těžiště této knihy v množství chorobopisů. Mnohem spíše byly představeny takovým způsobem, aby lidé chorobou postižení dokázali rozpoznat směr, kterým je na sobě třeba dále pracovat.

Z prvního svazku také vyplynul záměr popsat průběžné kroky, z nichž se odvíjí výklad jednotlivých chorobopisů, názorněji a věnovat se rovněž „vertikálnímu myšlení“, které tvoří základní kámen interpretací. V poradenské praxi se také osvědčilo jako přínosné neosvětlovat chorobopis jen prostřednictvím zvlášť silných reflektorů namířených na hlubokou podstatu problému, nýbrž také jej nahlížet z různých stran. Výkladem mnoha jednotlivých symptomů a nálezů jediného chorobopisu může sice utrpět čtenářský vkus, další práce lidí, kteří jsou danou chorobou postiženi, však bude plodnější a důslednější. Z tohoto důvodu také mezitím vzniklo množství sešitů řady „Zdraví“, které pojednávají velké tematické celky jako srdeční, oběhové, trávicí problémy či potíže s hmotností tak podrobně, že umožňují jak prohloubenou konfrontaci s vlastními chorobopisy, tak studium výkladu. Zmíněné tematické okruhy jsou také zohledněny v dodatkové části tohoto svazku, podobně jako tomu bylo s chorobopisy v díle předchozím. Cílem rejstříku, který překračuje rozsah práce, pak bylo shromáždit hlavní hesla, která se k pojednaným tematickým okruhům vážou, na jednom místě.

Ve prospěch lepšího osvětlení pojednaných chorobopisů jsme rezignovali na jejich členění podle medicínských funkčních okruhů ve prospěch členění podle schématu „hlava až nohy“. Výjimku představují pouze tematické okruhy týkající se rakoviny a problémů spojených se stářím, které byly zařazeny na začátek, respektive na konec knihy. Bylo proto možné zařadit vždy k popisům jednotlivých chorobopisů obšírný úvod, který se netýká pouze symboliky postiženého orgánu, ale také celé příslušné oblasti těla.

Při psychoterapeutické práci s uvedenou koncepcí vyplynula na jedné straně potřeba rozšíření některých jeho bodů, na druhé straně pak nutnost určitých korekcí. Tak jsme například v prvním svazku při navrhování svobodných řešení komplikací občas opouštěli podstatu homeopatické metody. To se stalo i ve chvíli, kdy jsme pacientům s nízkým krevním tlakem doporučili jednat ofenzivněji a ukázat vlastní sílu. Ve skutečnosti však šlo také v uvedeném případě především o to, aby pacienti nahlédli zejména přínos symptomu, aby se tedy naučili akceptovat svoji slabost a cvičili se v pokoře a odevzdanosti. Cesta k opačnému pólu může být smysluplná jen tehdy, když bude vyplývat z řešení konkrétního úkolu. Z odevzdanosti a pokory časem vyroste síla, jež ovšem není prvořadým cílem.


8 Nemoc jako řeč duše

Abychom uvedenou stěžejní metodu poněkud více objasnili, věnujeme homeopatickému myšlení vlastní oddíl. Vedle základní koncepce, kterou lze shrnout slovy „nemoc přináší poctivost“, je v tomto svazku stále znovu zohledňováno také motto „nemoc ukazuje úkoly“. Otázky navazující na každou kapitolu pak cílí jak na pacientovu osvobozenou oblast, tak na oblast dosud nesvobodnou.

Kapitola „Úvod do poselství chorobopisů: K filozofii jejich významu“ představuje pouhé shrnutí základních teoretických předpokladů. Zvláštní pozornost přitom věnujeme oněm bodům, které podle našich zkušeností vedly k častým nedorozuměním. Obecná část knihy Nemoc jako cesta je zde pouze inspirací, nikoli podkladem k opakování už řečeného. Úvod k tomuto novému svazku je zčásti ovlivněn reakcemi čtenářů na svazek první a na jeho existenci do určité míry navazuje. Zásadní témata jako „polarita a jednota“, „dobro a zlo“ či „stín“ jsou zde pouze naznačena, aby se mohla stát podkladem dalekosáhlejších koncepcí, jakými jsou například formativní pole či rituály.

Velkým tematickým okruhům, jako je srdce, ledviny nebo játra, které jsme pojednali buď v prvním svazku, nebo v sešitech řady „Zdraví“, se zde již znovu nevěnujeme; v dodatku však odkazujeme na příslušná místa v textech. Pokud je v knize zmíněný chorobopis pojednán na jiném jejím místě podrobněji, upozorňujeme na uvedenou skutečnost hvězdičkou*.

Ovšemže bylo nutné pojmout celé téma rakoviny ve vztahu k jejímu typu, který postihuje ženy nejčastěji, tedy k rakovině prsu*, ještě jednou a také jej podstatně rozšířit. Původně, v prvním svazku, plnila odpovídající kapitola funkci závěrečného slova, což se pro mnohé pacienty a pacientky ukázalo jako matoucí. Přílišný důraz zde byl totiž kladen na v pořadí až druhý krok učebního úkolu, na lásku, zatímco nutný první krok, totiž boj, kapitola zcela opomíjela.

Na závěr mi ještě nezbývá než projevit lítost nad skutečností, že se Thorwald Dethlefsen, který se o realizaci tohoto záměru rozhodujícím způsobem zasloužil, definitivně stáhl z veřejného života a již se nepodílel na pokračování naší společně zahájené práce.



Část I.


I. Úvod do poselství chorobopisů: K filozofii jejich významu 1. Interpretace a hodnocení Název knihy Nemoc jako cesta vedl ke vzniku některých nedorozumění. Přitom je míněn jako veskrze doslovný, bez jakéhokoli hodnocení. Nemoc představuje schůdnou cestu, která sama o sobě není ani dobrá, ani špatná. Její kvalita závisí výlučně na tom, kdo po ní kráčí. Společně s celou řadou pacientů jsem mohl prožít, jak se vědomě vydali cestou nemoci, aby nakonec konstatovali, že se pro ně stala „jejich nadváha“, „jejich infarkt“ nebo dokonce „jejich rakovina“ velkou příležitostí. U svaté Terezie z Ávily musíme dnes přijmout skutečnost, že ji na její pozdější cestu přivedl právě infarkt. O Hildegardě z Bingenu zase víme, jak úzce její vize souvisely s migrénou. Obě zmíněné vynikající ženy přijaly zcela nepokrytě poselství skryté v jejich chorobopisech a dokázaly je příkladným způsobem přenést do svého života. Také motto titulu Nemoc jako cesta je stejné: Učit se a růst pomocí vlastních symptomů.

Velké nedorozumění představuje situace, kdy se uvedený koncept a filozofie, kterou je podložen, zneužívá k hodnocení. Ezoterika nemá nic společného zejména s distribucí viny, neboť – jak jsme podrobně vyložili v prvním svazku – vychází z předpokladu, že každý člověk je vinen už ze zásady, protože žije v odloučení od jednoty. Provinění není otázkou malých či velkých chyb v běžném každodenním životě, ale otázkou zásadní. Lidská pra-vina spočívá v opuštění rajské jednoty. Život v našem světě protikladů je nutně plný chyb a slouží ke znovunalezení cesty k jednotě. Každá chyba a každý chorobopis ozřejmují elementy chybějící k dokonalosti, čímž se zároveň stávají příležitostí k dalšímu vývoji.

Zneužívat výkladu nemocí k hodnocení druhých lidí představuje nedorozumění hned v mnoha ohledech. K distribuci viny předně vůbec nevzniká důvod, protože prapůvodní vina byla už dávno rozdělena, aniž by k tomu bylo zapotřebí spolupráce člověka. Stejně dobře bychom mohli postiženému k jeho chorobě gratulovat kvůli možnostem dalšího vývoje a učení, které se v ní ukrývají. Takřečení „primitivové“ jsou v uvedeném ohledu před námi, protože dovedou ocenit symptomy nemoci jako zásah osudu do svého života a ochotně je přijímají jako ověřovací zkoušky. V mnoha kmenech touží začínající šaman po prodělání zasvěcující choroby, která by jej uvedla do oblasti nových zkušeností. Někdy se zmíněná myšlenka sleduje tak důsledně, že léčitel smí ošetřit pouze příznaky, které již sám prožil na vlastním těle i duši. Uvedený postoj je nezbytný – léčitel je vnímán jako duchovní průvodce po vnitřních světech a po každém průvodci konečně chceme, aby již znal zemi, kterou nás provází.

V našem prostředí se uvedená myšlenka objevuje zatím pouze v náznacích. V němčině například vyjadřuje slovo „osud“ (das Schicksal) „zdárnou záchranu“ (das geschickte Heil). Stejně tak by bylo možno odkázat na zkoušky léčiv u homeopatů. Lékař se dobrovolně vydává do zkušenostního


12 Nemoc jako řeč duše

prostoru nemoci, aby se zde seznámil s rámcem fungování svého léčebného prostředku. A od psychoterapeuta konečně také právem očekáváme, že vydatně zcestoval území vlastní i kolektivní duše, takže ví, kam své pacienty provází.

Nemá nejmenší smysl předhazovat pacientovi zásadní a nás všechny spojující skutečnost onemocnění jakožto obtížné období učení s odpovídajícími příležitostmi k osobnímu růstu. Podobný postup nemá nic společného s koncepcí „nemoci jako cesty“, ale spíše s chutí někoho sekýrovat.

Kdo ze svého ukazováčku dělá zbraň a druhé „výkladem“ jejich chorobopisu obviňuje, případně vztahuje vinu na sebe sama, prozrazuje ostatně, že nepochopil podstatu přístupu. Zneužitím interpretace k obviňování podle hesla „Trpíš zácpou, protože jsi lakomec!“ odmítá samozvaný léčitel poznávat stínový charakter v každém symptomu nemoci. Stín nemá pro nemocného povahu něčeho, co by bylo možno definovat na vědomé úrovni. Tak dalece by obviněný stejně nedokázal výklad akceptovat. Kdyby totiž věděl, že je skrblivý, neměl by k zácpě nejmenší důvod. Existenci stínu není vhodné užívat jako výčitku. V případě zmíněného nejobtížnějšího tématu naší existence je naopak nutné postupovat se zvláštní opatrností. Nemocný potřebuje veškerou sílu a ze strany svého okolí mnoho prostoru k tomu, aby v postupných malých krocích odhalil vlastní vztah k tématu vyjádřenému prostřednictvím chorobopisu. Přitom se metoda hodnocení ukazuje stejně překážející, jako se metoda výkladu jeví smysluplnou.

Kdo sám sebe obviňuje, přehlíží také příležitost k růstu, kterou mu nemoc přináší. Usouvztažnění chorobopisu až k duševní rovině nic nemění ani na existenci prapůvodní viny, ale ani na konkrétních okolnostech vzniklého problému. Nalezením vztahu chorobopisu k duševní rovině se také nikdo nestane lepším či horším člověkem, nýbrž pouze člověkem vědoucnějším, který si je více vědom vlastní odpovědnosti. Pokud nemocný ono vědomí a s ním spojenou zodpovědnost ignoruje, zůstává vše při starém. Pokud však převezme zodpovědnost za vlastní život, stane se nemoc příležitostí, umožní odpovídat na signály vlastního nitra.

Celý proces přitom není příliš obtížný. Na tělesné rovině dokáže prstem ukázat na místo, které mu činí potíže, úplně každý. Uvést zmíněnou zkušenost do souvislosti s duševní rovinou pak bude cílem této knihy. Dříve bývalo takové počínání stejně samozřejmé jako dodnes užívané ukázání prstem na postižené místo těla. Jde tedy o to, abychom – v přeneseném slova smyslu – uměli přiložit prst k ráně. Takové počínání vyžaduje odvahu, ale nikoli přílišnou, protože rána už existuje. Nevzniká až ve chvíli, kdy k ní přiložíme prst, tím se stává pouze vědomější. Z dlouhodobého hlediska však získává uvedeným odvážným krokem možnost opětovného zahojení. 2. Vlastní slepota a projekce Příležitost k růstu nespočívá ve výkladu cizích chorobopisů, ale chorobopisů vlastních. Potřebnou interpretaci však ztěžuje všudypřítomná vlastní slepota. Problematika projekce, naše tendence převádět všechno nepříjemné a obtížné navenek, k dalšímu zpracování, potažmo k našemu boji, je na překážku i v případě interpretace chorobopisů. Zatímco zřetelně rozpoznáváme třísku v oku druhého, přehlížíme trám v oku vlastním. Zkušenosti s „nemocí jako cestou“ nám poskytují názorný příklad. Odpovídajícím symptomům u přátel a známých čelíme velkým „ale“, jakmile jde o příznaky naše. To, co tak přesvědčivě fungovalo u partnera či u tchána a tchyně, náhle vypovídá službu.


I. Úvod do poselství chorobopisů: K filozofii jejich významu 13

Výklad chorobopisů představuje práci na stínu, a tedy práci často nepříjemnou. Dokonce bychom mohli vyjít ze skutečnosti, že odpovídající interpretace narážejí na spontánní odpor. Jestliže se nám výklad bude zdát příjemný, pak buď není správný nebo dostatečně hluboký. Nejjednodušší je učit se na cizích chorobopisech a získané zkušenosti poté aplikovat na sebe sama. Celý koncept získá svůj smysl jen tehdy, pokud se uvedený nepříjemný krok skutečně realizuje. Jen potom se nám otevře čestná cesta k sebepoznání a seberealizaci.

Oproti jiným interpretačním systémům, zejména z ezoterické oblasti, má symbolika chorobopisů výhodu spočívající ve skutečnosti, že jen stěží může být zdrojem nedorozumění ve vztahu k postižené oblasti. Nese s sebou například jen malé nebezpečí, že by se žaludeční nevolnost interpretovala jako znak bezprostředně předcházejícího osvícení. Tělo je garancí, že se zde jedná o zcela reálný úkol, který do značné míry pramení v materiální oblasti. 3. Zhodnocení symptomů Na první pohled nejmarkantnější rozdíl našeho přístupu oproti přístupu současné medicíny spočívá v našem pozitivním hodnocení symptomů. Místo abychom se, jak je obvyklé, spolu s pacientem spolčovali proti příznakům jeho nemoci, snažíme se spojit se samotnými symptomy, abychom zjistili, co pacientovi chybí, a poté mu mohli odpovídající příznaky, potažmo chyby předložit. Jestliže příznak osvobodíme od negativního hodnocení, může se stát cenným ukazatelem chybějícího tématu a pomoci pacientovi k dosažení potřebné úplnosti a lepšího zdraví.

Příležitost k růstu je nepřehlédnutelná, neboť symptomy vykazuje každý člověk. V druhé části uvedeného tvrzení vládne vzácná shoda mezi všemi oblastmi medicíny. Klasická (standardní) medicína nachází díky svým stále rafinovanějším vyšetřovacím metodám určitou odchylku od normy prakticky u každého člověka. Statistiky zdraví

1

, které lze spíše považovat za statistiky nemocnosti, hovoří stejně jasnou řečí.

A přírodní medicína se svými jemnějšími diagnostickými postupy už vůbec nenachází zdravá individua. Oba medicínské směry si na uvedený stav stěžují, zatímco náboženství a ezoterika jej přijímají jako nezvratnou danost. Podle jejich pojetí je člověk coby součást polarizovaného světa nutně nezdravý, stále hledající ztracenou jednotu, kterou zanechal v ráji, zatímco se vydal na cestu k vlastnímu vývoji. Je zajímavé, že klasické medicíně povinovaná WHO

2

definuje zdraví způsobem upomínajícím spíše na ezoterickou

tradici. Zdraví je podle definice uvedené organizace stavem prostým tělesného, duševního a sociálního utrpení. Podle ní tedy na světě (kromě učebnic anatomie a fyziologie) neexistuje žádný zdravý člověk.

Ať už všeobecnou nemocnost interpretujeme jako skandál zdravotní politiky nebo jako nutný důsledek našeho odloučení od jednoty, skutečností zůstává, že všichni máme určité symptomy a tím také šanci díky nim růst. Otázka zní: Chceme pokračovat v pokusu, který byl tisíce let neúspěšný a jenž spočívá ve snaze vymýtit příznaky, nebo v nich začneme rozpoznávat ukazatele cesty, které je třeba následovat? 4. Přesunutí symptomů dvěma směry Ve víře, že dokáží vymýtit příznaky chorob ze světa, zůstali medikové zcela osamoceni. Fyzikové či chemikové vědí a dokazují, že možná je nanejvýš přeměna jedné formy v druhou, nikdy ale zánik bez náhrady.


14 Nemoc jako řeč duše

Zahřátím ledu se pevná látka změní v tekutinu – vodu. Pokud ji budeme dále zahřívat, vznikne z tekutiny pára. Zchlazením lze celý proces opět obrátit, plyn se změní v tekutinu a poté v pevný led. Celý proces nám připadá samozřejmý, fyzika jej už dávno popsala pomocí zákona o zachování energie, podle nějž zůstává množství energie stále konstantní. Nikdy se nedá nic skutečně zničit.

Fyzika dále učí, že rozličná skupenství vody jsou ovlivněna rozdílnostmi v kmitání molekul. V pevné látce kmitají molekuly s relativně nízkou frekvencí. V tekutině jsou molekuly energeticky aktivovanější a kmitají rychleji. V pevném skupenství je jejich aktivace nejvyšší, a proto kmitají nejrychleji.

Ezoterika vychází z odpovídajícího předpokladu, když spatřuje v pevném skupenství materiální zemský element, v kapalném skupenství duševní element vodní a v plynném skupenství duchovní vzdušný prvek. Úroveň kmitání roste směrem od tělesného k duchovnímu. Ve vztahu k našemu tématu to znamená: Tělo jako výraz materiálního světa vykazuje nejnižší frekvenci kmitání, duševní rovina frekvenci střední a duchovní úroveň frekvenci nejvyšší. Abychom mohli téma, které bylo jakožto tělesný symptom zatlačeno na nejnižší úroveň kmitání, povznést na duševní rovinu, potřebujeme dostatek energie. Ještě více energie je třeba k tomu, abychom jej přenesli na úroveň duchovní. Zmíněná energie musí mít v případě interpretace symptomů podobu uvědomělosti a náklonnosti.

Při opačném procesu vzniku choroby je energie naopak uspořena. Pokud vycítíme blízkost tématu, se kterým se odmítáme vypořádat, šetříme tím energii vědomí, zatímco necháváme téma klesnout do oblasti duševní a poté dále na tělesnou úroveň. Co nechceme mít ve vědomí a co má být upozaděno ignorancí, spočívá skutečně v pozadí neboli – řečeno terminologií C. G. Junga – ve stínu. Stín tedy sestává ze všeho, co nechceme vzít na vědomí a akceptovat, ze všeho, co bychom raději přehlédli. Stín představuje přímý protiklad Já, tedy všeho, co sami na sobě rádi akceptujeme a s čím se identifikujeme. Žádné Já a žádný člověk nemá radost, pokud musí opět čelit tématům, která se nashromáždila ve stínu.

Protože však představuje stín nutnou součást naší jednoty, můžeme dojít uzdravení ve smyslu nalezení vlastní celistvosti jen prostřednictvím jeho integrace. Úplný člověk sestává z Já a ze stínu. Obě složky tvoří vlastní já, které je podstatou integrovaného, seberealizovaného člověka. Přijetí a zpracování tematiky stínu, která je vtělena do symptomů nemoci, následně otevírá cestu k sebenalezení. Chorobopisy představují manifestace stínu, které jsou díky svému vynoření z hloubi duše na povrch tělesného světa snadno přístupné, čímž se stávají vynikajícími ukazateli na cestě k dokonalosti.

Na konkrétním příkladu žaludečních obtíží se pokusíme objasnit fenomén přesouvání symptomů, a to do obou rozdílných směrů. Pojem razily jako první klasická medicína a klasická psychologie, když zaregistrovaly, že se „odterapeutované“ symptomy opět vynořily na jiném místě. V případě na oblast těla fixované klasické medicíny se přesouvání symptomů odehrává přirozeně uvnitř těla. S trochou cynismu bychom mohli říci: Symptomy se přesouvají od orgánu k orgánu, pacienti od specialisty ke specialistovi.

Kdo dnes navštíví lékaře kvůli žaludečním obtížím vyvolaným nervozitou, odnese si zpravidla psychofarmakum, které působí takzvané psychovegetativní rozpojení. Jde o to, že chemicky zablokuje spojení mezi vegetativními nervy žaludku a psychikou, což zabraňuje jejich vzájemné komunikaci. Odstranění bolesti, které ovšem na situaci nemocného nic nemění, je pouze dočasné. Následující, intenzivnější krok klasické medicíny by spočíval v psychovegetativním rozpojení chirurgickým


I. Úvod do poselství chorobopisů: K filozofii jejich významu 15

způsobem, při němž dochází k přerušení odpovídajících větví příslušného bloudivého nervu (nervus vagus). Pokud je však i na uvedený zákrok příliš pozdě, přistoupí se k odříznutí jedné nebo dvou třetin zmoženého žaludku. Co už neexistuje, to také nemůže bolet, říká stejně jednoduchá jako krátkozraká logika, neboť takto zmenšený žaludek s sebou brzy přinese další trávicí problémy. Všechny uvedené kroky cílí výlučně na tělo. Symptomy se přesouvají do vodorovné úrovně.

Jako alternativní řešení se nabízí přesun symptomů do svislé roviny: z oblasti těla do oblasti duševní a posléze také duchovní. K tomu, aby nemocný takového přemístění dosáhl, však nezbytně potřebuje energii, kterou ovšem musí nasbírat sám. Lékař zde může pouze sehrát roli katalyzátoru

3

.

S jistým nasazením je pak možné rozpoznat duševní kořeny žaludečních bolestí. Co tlačí na žaludek, co nestravitelného bylo pozřeno, co vede k onomu aktu sebedrásání, který zrcadlí vůbec každý žaludeční vřed? Za pocitově akcentovanými tématy lze odpovídajícím pátráním vysledovat a zpracovat specifický vzorec vědomí. Přesunutí symptomů do svislé roviny s sebou nese nepopiratelnou výhodu: Symptomatika dále neeskaluje, nýbrž se naopak stává řešitelnou. 5. Forma a obsah Svisle na sobě ležícím rovinám těla a duše, potažmo ducha odpovídají oblasti formy a obsahu. Tělo zosobňuje aspekt formy; duše, potažmo duch představuje obsah. Z religiózního a ezoterického hlediska je uvedená paralela samozřejmá, přírodním vědám je však zcela cizí. V antice se každá forma, a tedy každá věc, považovala za manifestaci myšlenky, která se za ní ukrývala. Ještě Goethe pronesl: „Vše minulé je pouhým podobenstvím.“ V mnoha oblastech života, od umění k technice, se spojení formy a obsahu dodnes považuje za samozřejmé. Michelangelovy sochy si ceníme pro sílu její výpovědi. Ať už je materiál jakkoli důležitý, za obsahem zaostává. Pokud začne na technickém zařízení blikat světlo, je to pro nás signálem k hledání příčiny. Chceme vědět, co blikání znamená. Když naproti tomu vysílá bolestivé varovné signály tělo, pokoušejí se je mnozí lidé potlačit pilulkami, aniž by pátrali po jejich hlubokých příčinách. Proč by právě znamení, která nám dává naše tělo, neměla nic signalizovat? Našemu zdraví by prospělo, kdybychom se o o své tělo starali stejně vědomě jako o kterýkoli oblíbený přístroj.

Následující příklad si klade za cíl osvětlit vztah mezi vědeckou a výkladovou medicínou. Představme si, že by nám náš známý odpověděl na otázku, jaká byla nejnovější divadelní hra, následovně: „Jeviště bylo osm krát čtyři metry dlouhé a dva metry vysoké. Produkce se zúčastnilo čtrnáct herců, z toho osm žen a šest mužů. Kostýmy byly ušity z šestaosmdesáti metrů lnu a z pětačtyřiceti metrů hedvábných látek, jeviště osvětlovalo pětatřicet reflektorů...“ Zatímco s podobnou odpovědí bychom byli navýsost nespokojeni, lékaře, který nám po zdlouhavých vyšetřeních předloží celé množství faktů a informací o našem těle, veskrze oceňujeme. Takový lékař se vznáší v prostředí formálnosti a nechává v něm tak viset i svého pacienta. Teprve když na závěr celého výčtu naměřených hodnot a vysledovaných nálezů řekne: „Tomu všemu se říká zápal plic,“ cítí se pacient poněkud informovaněji. Nyní lékař svoje čísla a nálezy interpretoval, čímž jeho výpověď získala pro nemocného jasný význam.

Zde postoupíme pomocí naší metody stěží o pár kroků. Přirozeně je možné rozvinout významovou stránku výpovědi, a sice otázkou: Co vlastně znamená zápal plic? Odpověď se točí kolem postižené roviny: Plíce jsou orgán sloužící k výměně vzduchu, s jejich pomocí také komunikujeme,


16 Nemoc jako řeč duše

neboť řeč vzniká modulací výdechového proudu. Všichni dýcháme stejný vzduch a skrze plíce jsme také ve vzájemném kontaktu. V těle spojují oba plicní laloky levou a pravou stranu, stejně jako dýchání spojuje vědomí s nevědomím. Žádná jiná tělesná funkce není tak stejnoměrně přístupná oběma uvedeným rovinám. Plicím jako orgánu odpovídá rovina řešení problémů a téma kontaktu a komunikace. Zánět pak – jak naléhavě ukazují nálezy klasické medicíny – představuje válečný stav, konflikt uvnitř tkáně. Protilátky bojují proti původci nemoci, zbrojí se, válčí, umírá a vítězí. Se zápalem plic jsme dále spojili konflikt v oblasti komunikace. Uvedená – už poněkud zavádějící – interpretace ještě dále umožňuje klást odpovídající otázky a hledat patřičná vysvětlení: Proč se to stalo právě mně, proč právě teď? V čem mi nemoc brání, k čemu mě nutí?

Skutečně odpovídající interpretace jsou ovšem možné jen tehdy, když do nich zahrneme také individuální prostředí a zohledníme specifickou symptomatiku. Výklad diagnóz rychlostní metodou, který se dnes často odehrává, zůstává podobně plakativní jako diagnóza sama. Přesto považujeme interpretaci diagnóz za smysluplnou, jakkoli představuje pouze malý kamínek ve velké mozaice chorobopisu. Pokud jsou diagnózy stanoveny latinsky nebo – nově – anglicky, doporučuje se nejprve jejich překlad. Sclerosis multiplex bude po převodu z latiny znít „mnohačetné zatvrdliny“, což na chorobopis vrhá poněkud jasnější světlo. Jiné diagnózy se bortí samy do sebe, přičemž poněkud ztrácejí na hrůznosti. Pacientovi vyděšenému „rozsudkem“ PCP

4

lze překladem dodat novou odva

hu: Primární (= od počátku působící) Chronická (= plíživě postupující) Poly (= mnohočetný) Artritida (= zánět kloubů). K vyslovení takovéto diagnózy byste ovšem žádného lékaře nepotřebovali. Skutečnost, že se nemoc projevuje plíživým zánětem postupujícím od jednoho kloubu k druhému, víte stejně dobře sami.

Protichůdnost formy a obsahu nám umožňuje nahlédnout důležitost obého. Žádná divadelní hra by nedávala smysl bez jeviště a herců, bez kostýmů by pak byla přinejmenším trapná, bez osvětlení by její smysl zůstal zahalen temnotou. Všechny uvedené věci jsou důležité, nepředstavují však celou hru. Analogicky tomu je s naměřenými tělesnými údaji a nálezy. Považujeme je za nezbytné k popisu formálního aspektu a zároveň je samozřejmě využíváme jako výchozího bodu. Umožňují nám udělat první krok, čímž se zároveň stávají předpokladem kroku druhého – hledání smyslu, potažmo interpretace. Přirozeně však interpretaci nenahrazují.

Klasická medicína tedy poskytuje důležitou základnu pro pochopení nemoci, takže se činností výkladové medicíny nestává přebytečnou, ale podstatně rozšířenou. Z naší strany k ní proto nesměřují podstatné výtky. Oba medicínské směry sice mají stejné východisko – totiž tělo –, oblasti jejich hlavního působení se však nacházejí na rozdílných rovinách.

Klasická medicína se omezila na tělo a v oblasti nápravy jeho fungování často dokáže neuvěřitelné. Péči o duši nově přenechala psychologii, o ducha se stará už odedávna teologie. Každý, kdo vytýká klasické medicíně, že mu nevyléčila i duši, se podobá návštěvníkovi městského koupaliště, který si stěžuje, že nemá vyhlídku na moře. Pohled na mořské vlny mu ovšem nikdo nesliboval, stejně jako dnes medicína už nikomu neslibuje vyléčení těla, duše i ducha, nýbrž se skromně omezuje na dobrou nápravnou léčbu v tělesné oblasti.

Odklon od významové roviny sdílí klasická medicína s většinou metod léčby přírodní

5

. Oba

druhy medicíny jsou si podobnější, než se má všeobecně zato – spočívají přece na stejném mechanistickém obrazu světa. Pátrají v minulosti po příčinách a konkurují si v otázce, kdo se probádá hlouběji a odstraní symptomy efektivněji. Zejména ve výběru zbraní

6

jsou si podobnější, než udávají. Kdo


I. Úvod do poselství chorobopisů: K filozofii jejich významu 17

vytáhne do boje proti symptomům, potřebuje zbraně, aby otevřeně hájil alopatické stanovisko. Hledá co nejúčinnější prostředky, jak svého protivníka vyřadit ze hry.

Když přírodní léčitelé předhazují klasické medicíně, že příliš ráda potlačuje příznaky nemoci kortizonem, měli by si uvědomit, že kortizon představuje hormon obsažený v kůře nadledvinek, a tedy zcela odpovídající přirozenosti, dokonce přirozenosti naší vlastní. Nejoblíbenější preparát používaný při léčbě srdce, Digitalis, zase není nic jiného než náprstník, jehož přírodní původ nelze popřít. Podobně se už za prvním antibiotikem, penicilinem, skrývá Aspergillus penicillinum, tedy plíseň. Jako ryze nepřírodní se naproti tomu jeví homeopatie. V přírodě bychom těžko hledali centisimální potenci C 30 či desetinnou potenci D 200, s nimiž homeopatie pracuje. Homeopatii můžeme považovat za uměleckou metodu – sami staří homeopaté se nestyděli ji nazývat uměním a jako takovou ji také vykonávali. 6. Homeopatie Homeopatie a její chápání světa stojí v diametrálním protikladu jak ke klasické medicíně, tak k běžnému přírodnímu léčitelství, přičemž tvoří základnu skutečně alternativní medicíny, z níž vychází také naše metoda. Homeopatii nejde o potlačování symptomu jeho protikladem, ale naopak o spojení se s příznakem nemoci, a v posledku dokonce i o jeho podporu v rámci pokusu vnést do života nemocného chybějící princip.

Skutečnost, že medicína má své původní kořeny hluboko v uvedené myšlenkové metodě, prozrazuje už její symbol – had obtočený kolem Aeskulapovy hole. Přestože si zmíněný symbol Světová zdravotnická organizace zvolila za mezinárodně závazný znak lékařů teprve v padesátých letech, sahá jeho historie až do období počátků lidstva. V ráji je to právě had, kdo coby prodloužená ruka ďábla svádí lidi na cestu vývoje. Právě had představuje symbol polarizovaného světa naplněného protiklady, v němž se vine mezi oběma póly skutečnosti, aby postoupil kupředu. Je spjat se zemí do takové míry jako žádné jiné zvíře, a to jak skrze boží prokletí za pád člověka do hříchu, tak skrze vlastní podobu. Filozof náboženství Hermann Weidelener o hadovi řekl, že je obdobou chodidla

7

. Had polyká svoji

oběť vcelku podobně jako podsvětí, za jehož symbol se považuje rovněž. Vedle svých dvou jedovatých zubů má také rozeklaný jazyk, symbol nečestnosti, roztržek a rozdvojení. Na druhé straně však stejně tak disponuje schopností radikálně za sebou nechat vše staré a přežité: Každoročním svlečením kůže začíná vždy zcela nový počátek. Zejména však má had k dispozici jed, který dokáže zabíjet i uzdravovat. Anglický výraz „gift“ pro dárek s uvedenou dvojjakostí nepochybně souvisí – tím spíše, že podstatné jméno der Gift znamená v němčině jed.

A stejně jako v dávných dobách, kdy se hadi chovali v léčebném chrámu Aeskulapově (řecky Asklépios), zůstává i dnes vlastní a přednostní úlohou lékaře vytvořit z jedu

8

polarity dárek, díky

němuž by pacient mohl dále růst a uzdravit se. Homeopatická medicína následuje od samého počátku zmíněnou cestu ve svém myšlení a jednání, a to včetně výroby medikamentů. Z jedů, jako je arzen nebo lachesis

9

, tvoří homeopatie léčebné prostředky, zatímco je pomocí protřepávání pozvolna

zbavuje jejich hmotné podstaty. Uvedený proces potenciace není ředěním, nýbrž protřepáváním neboli dynamizací, jak zdůrazňují sami homeopaté. Základní substance či tinktura se přitom dále redukuje protřepáváním, a to buď na desetinu (decimální, D-potence), nebo na setinu (centisimální,


18 Nemoc jako řeč duše

C-potence), přičemž se její vzorec zároveň přenáší na ředicí médium

10

. Při využití popsané metody

už potence nad D 23 neobsahují žádnou výchozí látku, ale pouze její – původní jedovatosti zcela prostou – kompletní informaci. Získaná informace plně náleží do duševní roviny, přičemž překonala níže kmitající úroveň materie. Osvobozená od své tělesnosti a transponovaná na vyšší úroveň pak může fungovat jako skutečný léčebný prostředek. Předává pacientovi informaci, která mu chybí, a tak jej uzdravuje.

Homeopatické prostředky jsou nacházeny díky již zmíněným testům léčiv. V jejich rámci užívají zdraví lékaři prostředek v nízkých – tedy původní látku obsahujících – potenciacích a registrují vyvolané symptomy. Pokud má pacient stejné nebo podobné příznaky, dostane obvykle lék ve vyšší – tedy původní látku neobsahující – formě. V podobě ryzí informace může prostředek prospět pacientově zdraví jen tehdy, když se jeho obraz jako léčiva kryje s podobou symptomů.

Každý chorobopis je výrazem na tělesnou úroveň pokleslé myšlenky potažmo vzorce, který chybí ve vědomí. Uvedený vzorec může být ošetřen podobnou – na tělesné či duchovní rovině působící – informací. V prvním případě hovoříme o homeopatii, ve druhém o procesu uvědomování si vzorce neboli o interpretaci chorobopisu. Informace je na základě své přirozenosti vlastní vyšší rovině kmitání, než na které se nachází tělesný problém. Když se podaří navrátit problematiku zdraví na onu vyšší rovinu, stane se z jedu dar. Manifestace stínu v symptomatice vede k jeho prosvětlení. Nemoc se pak začne jevit jako cesta k sebepoznání. 7. Hra příčin Klasické medicíně stojí v cestě – pokud se týká obsahu, potažmo poselství chorobopisů – její vlastní koncept hledání příčin. Podobně jako přírodní vědy vychází i medicína z předpokladu, že vše má určitou, v minulosti tkvící příčinu. Její nalezení a odstranění se tedy stává záměrem medicíny. Klasická medicína ráda kritizuje jiné metody jako nevědecké, přičemž vyslovuje výtku, která platí i pro ni samotnou.

Na konceptu příčin je nápadná jeho omezenost. V jeho rámci se lze dotazovat výhradně na minulost, často pomocí pouze jednou či nanejvýš dvakrát položené standardní otázky: „Proč?“ Přirozeně bychom mohli pátrat i jiným směrem než pouze do minulosti, případně bychom se mohli ptát libovolně dlouho. Proč jsem se nachladil? „Protože jsem před dvěma dny chytil bacil,“ mohla by znít odpověď akceptovatelná klasickou medicínou. „Proč jsem si však přinesl bacil? – „Protože jsem měl oslabený imunitní systém.“ Také odsud je možné dále pokračovat v dotazování: Proč jsem měl imuninitní systém oslabený?“ Někdy se odpověď stočí k odkazu na genetickou výbavu podle motta: „Protože jsem svůj imunitní systém zdědil po rodičích.“ Proč mi ale moji rodiče předali právě takovouto imunitní výbavu?“ Odpověď by následně odkazovala na prarodiče, kteří svoji genetickou výbavu opět zdědili po svých rodičích a tak dále. Nakonec bychom zakotvili u Adama a Evy a u otázky: Proč dostali první lidé do vínku právě takový imunitní systém? Při sledování „vědecké“ linie bychom se pomocí uvedené techniky dotazování mohli dostat až k Velkému třesku. Odpověď na související otázku by ovšem zůstala rovněž otevřená: Proč – proboha – tehdy k náhlému třesku vlastně došlo?

Kauzální princip ovšem působí přesvědčivě jen na první pohled – na ten druhý už prozrazuje zřejmé slabiny. Jako největší z nich se jeví skutečnost, že prokazatelně neodpovídá skutečnosti, což


I. Úvod do poselství chorobopisů: K filozofii jejich významu 19

svojí existencí dokládá moderní fyzika. Jako vůbec nejpokročilejší přírodní věda překročila fyzika hranice mechanistického, na kauzalitě vybudovaného obrazu světa a popřela jej.

Ke zmíněnému – nejen pro medicínu rozhodujícímu – bodu obratu dospěli fyzikové při svých výzkumech v oblasti nepatrných částic uvnitř atomu. Objevili, že všechny částice kromě fotonů mají svůj zrcadlový protipól

11

. Ke každé částici tedy existuje její dvojče, které se jeví jako ve všem proti

kladné. Se jménem Einsteina je spojeno pokusné uspořádání, při němž se ovlivňuje jedna z obou částic-„dvojčat“, zatímco druhá je ponechána v klidovém stavu. S uhrančivou jistotou se ukázalo, že v okamžiku změny stavu ovlivněné částice se také neovlivněná částice změnila takovým způsobem, že obě „dvojčata“ zůstala i nadále protikladná. Ještě podivnější se pak jevil následující fakt: Protože se navíc obě změny odehrály ve stejném okamžiku, nelze chování částic vysvětlit ani jakoukoli formou přenosu informací.

Angličan John Bell dokázal z matematického hlediska, že částice pocházející z jednoho zdroje, takzvané fázově blokované částice, si navždy zachovávají vzájemnou vazbu, a sice logicky neuchopitelným, nekauzálním způsobem. Bellův teorém jde pak ještě o další krok dále, když dokládá, že uvedený vztah neplatí pouze pro nejmenší částice v subatomární oblasti, nýbrž všeobecně. Došlo tak k popření kauzality, potažmo k její degradaci na model objasňování, který se může ke skutečnosti stěží přiblížit.

Pokud vezmeme v úvahu, že podle vědců vznikl náš vesmír z exploze, z prokazatelného Velkého třesku, pak také musí sestávat ze vzájemně spojených částic. A právě z uvedeného předpokladu vycházejí svatá písma Východu. Hinduistické védy i buddhistické sútry popisují skutečnost a její aspekty v neustálém vztahu se všemi aspekty ostatními. Tam, kde dnes fyzikové přinášejí podobně metafyzicky povzbudivé výsledky, se ovšem nejedná o sblížení moderního a nejstaršího vědění, jak se s oblibou tvrdí, nýbrž o jednostranný příklon přírodních věd k věčně platným poznatkům, jak nám je zanechala moudrá učení.

Jestliže je kauzalita odmítnuta, zůstává otázka: Proč bychom se jí měli nadále držet? Zcela bez příčinnosti bychom se – alespoň v současné společnosti

12

– neobešli, neboť naše myšlení včetně jazyka

je orientováno kauzálně (jak například dokládá i tato věta). Není ovšem žádný důvod lpět na omezené formě kauzálního myšlení jakožto na vědeckém systému. Kauzalitu bychom však mohli rozšířit tak, aby se pro nás stala vůbec nejlepším možným přiblížením k synchronně se „odehrávajícímu“ univerzu, jak to ostatně činil už Aristoteles. Výhoda jeho rozšířeného vnímání kauzality se ozřejmí, zaostříme-li pozornost na jednoduchý proces, jakým je například sportovní závod. I běh na sto metrů je ještě příliš dlouhý, musíme z něho tedy vyselektovat malou výseč, například start. Na standardní vědeckou otázku: „Co je příčinou náhlého vyběhnutí sportovců?“ můžeme poskytnout vědecky akceptovatelnou odpověď: „Startovní výstřel.“ Výstřel ze startovní pistole působí z minulosti na přítomný okamžik, je vždy k dispozici a vždy reprodukovatelný.

Kdo ovšem poněkud rozumí lehké atletice, nebude uvedenou odpovědí příliš uspokojen. Odkáže na skutečnost, že podstatnější příčinou vyběhnutí závodníků je jejich touha získat zlatou medaili. Případné vítězství ovšem leží ještě v daleké budoucnosti, a proto se vědě jeví coby neakceptovatelná příčina. Podstata každého dění spočívá podle Aristotelova pojetí ve vzorové příčině. V případě běhu na sto metrů by ji představovala pravidla hry. Ta zakazují například použití jízdního kola či jiných nedovolených pomůcek. Pouze na základě již dlouho existujícího vzoru pro „běh na sto metrů“ sportovci vůbec vědí, jakým směrem mají vyběhnout. A konečně existuje také materiální báze či příčina,


20 Nemoc jako řeč duše

která spočívá ve škvárové dráze, ve svalech a tak podobně a kterou akceptuje i věda. Ani rozlišením čtyř příčin místo jedné se nám však nepodaří skutečnost postihnout, podaří se nám k ní však přiblížit. Jestliže k posledku už žádné příčiny neexistují, musí být povoleno rozšířit jednu příčinu právě o trojici dalších. Pokud čtveřici příčin použijeme k interpretaci chorobopisů, nebude se přirozeně žádná z nich zdát klasické medicíně nesprávná, nýbrž pouze doplněná a rozšířená.

Vlivem zvyku a naší slepoty se často přihodí, že právě v případě vlastních důležitých chorobopisů prchneme do náruče obvyklé monokauzality. Zápal plic se tak opět smrskne pouze na otázku po původci choroby, k žádnému dalšímu doptávání proto nedojde. Původce nemoci je ovšem v případě zápalu plic přirozeně také ve hře – zpřítomňuje příčinu, která na nemocného působila v minulosti. Jen samotní původci chorob však za naše onemocnění neodpovídají, což dokládá skutečnost, že sídlí v plicích většiny zdravých lidí. Pokud však bude zdravý člověk – například v důsledku autonehody – přeložen na jednotku intenzivní péče, mohou se původci choroby náhle zaktivovat. Na jednotce intenzivní péče není riziko onemocnění zápalem plic tak vysoké proto, že by se zde původců chorob vyskytovalo takové množství – právě naopak, těžko bychom našli místo, kde jsou tak pronásledováni a decimováni, jako právě tam. Závažnější důvod spočívá v komunikačním konfliktu, který vyplyne na povrch, jakmile začne kontakt nemocného se světem probíhat pouze pomocí plastových hadiček. A stejně jako vždy hledáme funkční příčinu současného stavu, hledáme také příčinu, která se váže k cíli či smyslu našich potíží – podobně jako toužíme najít vzor, do nějž veškeré dění zapadá. 8. Analogie a symbolika I když využijeme čtyř příčin Aristotelových, je zřejmé, že filozofie „nemoci jako cesty“ spočívá spíše než na kauzálním myšlení na myšlení analogickém. A je to opět fyzika, která nám dokáže cestu k naznačenému pohledu na svět otevřít. Na místo kauzality dosadili fyzikové symetrii a objasnili, že posledními nám pochopitelnými zákony byly právě věty o symetrii. Analogické myšlení staré medicíny, jak se odráží v Paracelsově tezi „mikrokosmos = makrokosmos“ nebo ve stěžejním principu ezoteriky („nahoře stejně jako dole“, potažmo „jak uvnitř, tak venku“), se porozumění zákonům symetrie přibližuje. Jestliže nahlížíme formu a obsah, tělo a duši, člověka a svět

13

analogicky, přiblí

žíme se skutečnosti více, než hledáme-li příčiny: Fyzika totiž dokládá, že svět neurčuje kauzální „za sebou“, nýbrž synchronní „vedle sebe“.

Klíč k uvedenému chápání světa nespočívá v analýze, ale v symbolice. Právě ona je také středobodem interpretace symptomů. Stejně jako jiné obrazy lze také chorobopisy coby obrazy nemocí nejsnáze uchopit nikoli analýzou materiálu, nýbrž kontemplativním

14

pojetím jejich jednoty. Výpověď obrazu

nám unikne, budeme-li se pokoušet o ještě rafinovanější analýzu materiálu. Nakonec tak získáme pouze číselná data o složení barevných pigmentů, zatímco podzimní nálada obrazu nám unikne. Spočívá totiž mnohem spíše v symbolice barev než v jejich chemickém složení. Abychom dokázali interpretovat obraz, musíme spojit všechny jednotlivosti v celkový dojem. Celek je více než suma jednotlivých částí.

Slovo „symbol“ pochází z řeckého slovesa symballein, které znamená „smíchat, spojit dohromady“. K postižení jednoty při výkladu chorobopisů coby „obrazů nemoci“ je nutné připojit všechny jednotlivé dojmy k jedinému vzoru, potažmo všechny drobné symboly k jedinému symbolu všezahrnujícímu.


I. Úvod do poselství chorobopisů: K filozofii jejich významu 21

Navzdory legitimizaci skrze moderní fyziku zůstává analogické myšlení oproti myšlení analytickému stejně upozaděno jako dříve. Přitom vystihuje náš život podstatně dalekosáhleji, než jsme ochotni přiznat. Když se poprvé setkáme s nějakým člověkem, učiníme si o něm představu, která spočívá v symbolicko-analogickém chápání. Jakkoli se nám intelekt pokouší vsugerovat, že první dojem klame, víme to lépe. Jestliže důvěřujeme rozumu, potřebujeme často dlouhou dobu k tomu, abychom nakonec objevili, že vše bylo vlastně jasné už na začátku. Jakmile někoho navštívíme v jeho bytě, činíme si jak o příbytku, tak o jeho obyvateli určitý obrázek; totéž například platí, pozorujeme-li někoho při vystupování z auta. Naše poznatky uvedeného druhu spočívají na více či méně vědomém chápání symbolů. Také základnou každého religiózního vztahu je symbolika a analogie. Jen jejich prostřednictvím je možné porozumět podobenstvím. Když se modlíme Otčenáš a říkáme: „Buď vůle Tvá, jak v nebi, tak i na zemi,“ používáme jen jinou formulaci výrazu: „nahoře stejně jako dole“, přičemž se pohybujeme na půdě analogie.

Při bližším zkoumání zjišťujeme, že sama přírodní věda spočívá na srovnávacím myšlení: Každý proces měření přece představuje proces srovnávání a usouvztažňování, potažmo uplatňování analogie. Ať už měříme dráhu, teplotu či tlak, vždy jsme odkázáni na srovnávání s kalibrovanou stupnicí. A protože měření představuje samotnou bázi přírodních věd, spočívá k posledku na srovnávacím myšlení.

Blízkost medicíny k analogickému myšlení je ještě patrnější v oblasti statistiky, jedné z jejích oblíbených disciplín. Stále znovu v medicíně dokonce narážíme na pokusy provést pomocí statistiky důkazy. Metoda je přitom známá a svůdná. Je třeba položit stovce závislých na heroinu dotaz, jestli dříve konzumovali produkty z konopí, jako je hašiš nebo marihuana. Pokud 90 % respondentů odpoví kladně, získali jsme „důkaz“, že konopí funguje jako vstupní droga pro užívání heroinu. Jakkoli zní náš „důkaz“ logicky, nemá ve skutečnosti žádnou výpovědní hodnotu. Neboť – jinak řečeno – stejně tak dobře lze statisticky „dokázat“, že mléko je nejnebezpečnější vstupní drogou světa, neboť jím začíná plných sto procent závislých na heroinu i alkoholiků. Žádným způsobem zde ovšem nejde o pochybování nad významem statistiky, nýbrž naopak o rehabilitování srovnávacího myšlení, které leží v samém jejím základu. Statistiky mohou vypovídat mnoho podstatného, ale nemohou nikdy nic dokazovat, neboť jejich korelace nemají nic společného s kauzalitou. Jak procesy měření, tak statistiky ukazují, jak široce je analogické myšlení rozšířeno. Skutečnost, že to nechceme vzít na vědomí, na věci mnoho nemění.

Zejména v moderní medicíně si symbolika zachovala rozhodující význam. Symboly a na nich vybudované rituály hrají ve zdravotnictví – jak ještě ukážeme – i nadále zásadní a zároveň většinou přehlíženou roli. Významnou roli symbolů v medicíně je třeba přijmout a podpořit; také chorobopisy se totiž skládají ze sybolů a vyžadují náležité rituály. 9. Formativní pole Protože se stará kultura stejně jako moderní společnost neobejde bez rituálů, můžeme vycházet z předpokladu, že nutně tvoří součást lidského života. Účinky rituálů jsou – vzhledem k jejich rozšíření – dosud prozkoumány jen málo. Teprve v posledním desetiletí byla nalezena jejich interpretační metoda, totiž Sheldrakeova metoda morfogenetických či formativních polí. Sheldrake pomocí


22 Nemoc jako řeč duše

pokusů ověřil, že mezi různými živými bytostmi existují rozmanité spojitosti, které se vzpírají logickým výkladům. Postuloval takzvaná formativní pole, jež uvedená spojení zprostředkovávají, aniž by k tomu potřebovala materii či informační přenos. Rozmanité experimenty prokázaly, že živé bytosti vyskytující se na určitém společném poli jsou spolu nevysvětlitelným způsobem navzájem spojeny, podobně jako částice-„dvojčata“ objevené atomovými fyziky. Kmitají totiž ve stejné chvíli na téže rovině a chovají se takřka jako nějaká bytost, přičemž je můžeme srovnat s hejnem ryb nebo s obilným polem pohybujícím se ve větru. U pozorovaných situací nebylo zaznamenáno žádné vzájemné spojení v obvyklém smyslu.

Američan Conden dokázal existenci srovnatelného procesu také u lidí. Nechal v extrémním zpomalení z boku natočit komunikující osoby. Vysledoval, že mluvčí a posluchač jsou ve stejném okamžiku spojeni takzvanými mikropohyby. Uvedená vzájemná oscilace se vyskytovala u všech lidí, s výjimkou autistických dětí. V oblasti organického života jsme zde na stopě souvislosti, jíž odpovídají ony jedinečné a nevysvětlitelné souvislosti, které známe z fyziky elementárních částic.

Zkušenosti takových – na čase a prostoru nezávislých – polí může každý získat v koncertním sále, kde vládne harmonie, již nelze objasnit pomocí obvyklých kritérií. Jak je možné, můžeme se naivně ptát, že tak mnoho rozličných hudebníků s tolika různými reakčními dobami hraje ve stejném taktu? Všichni přirozeně vidí stejného dirigenta, ale uvážíme-li individuální reakční dobu každého hudebníka, musel by každý z nich přenášet dirigentovy signály na svůj nástroj v rozdílném čase. Skutečnost, že tomu tak není, spočívá ve spojujícím vzoru hudby. Místo logicky očekávaného chaosu může vzniknout naopak symfonie, souzvuk, neboť hudebníci se stávají jednotnými ve vzorci hudby a chovají se jako jediná bytost. Součástí onoho vzoru se mohou stát i diváci a doslova splynout s hudbou, s dirigentem, s hudebníky i s ostatními posluchači. V tom také spočívá tajemství naživo hraného koncertu a zároveň odpověď na otázku, proč jej ani technicky nejdokonalejší reprodukce nedokáže nahradit.

Získat praktické zkušenosti s uvedenými logicky neuchopitelnými, neviditelnými poli, jejichž existenci však přesto pociťujeme, nám umožňuje také meditace. V téměř každém klášteře existovaly prostory vyhrazené výlučně zbožnému rozjímání, aby nedocházelo k rušení patřičné atmosféry. Takovou zkušenost prodělal každý, kdo někdy meditoval v klášterním prostoru, kde se meditace praktikovaly už tisíc let. Zde je rozjímání snazší a zároveň hlubší než doma ve vlastní ložnici nebo třeba při cestě letadlem. Znatelné pole produkují ovšem i velké skupiny, v nichž panuje jednota. Obzvlášť patrné je to například u tai-chi jako u jedné z nejstarších čínských pohybových meditací. Pokud se skupina pohybuje jako jediná bytost, vzniká enormní síla. Stará vojenská zkušenost říká, že stejným krokem se pochoduje lépe. Jak velká může být síla souzvuku, rezonance, vidíme na nebezpečí zřícení, které mašírující vojska představují pro mosty.

Takováto pole se mohou také tvořit a široce působit takřka nezávisle na prostoru, což lze ilustrovat faktem, že k určitému vynálezu nezřídka dojde současně v rozmanitých koutech světa, i skutečností, že tytéž myšlenky se ve stejné chvíli vynořují na různých místech. Podobná zkušenost je typická zejména pro oblast politiky. V takřka synchronním pádu režimů východního bloku se ukázala síla pole poplatného určitému vzoru. Jeho čas vypršel, takže tanky, které po celá desetiletí zajišťovaly hrobový klid, náhle nemohly situaci ani v nejmenším zvrátit. Zatímco rozum zahnaný do úzkých se ve všech uvedených případech může ještě pokoušet o hledání jiných vysvětlení, staví jej drastický experiment před problém, který je v daném směru neřešitelný. Kachně byla v rámci pokusu odebrána mláďata,


I. Úvod do poselství chorobopisů: K filozofii jejich významu 23

aby následně v atomové ponorce urazila tisíce kilometrů. Když byla poté mláďata v ur



Ruediger Dahlke

RUEDIGER DAHLKE


24. 7. 1951

Dr. Ruediger Dahlke je německý lékař, psychoterapeut, psychosomatik a publicista.

Narodil se ve Freisigu v Německu. Vystudoval Mnichovskou univerzitu, kde promoval v roce 1978. Kromě toho se vzdělával v oblasti přírodního lékařství a homeopatie. Od roku 1979 působil jako lékař a psychoterapeut v Mnichově a zde také spatřila světlo světa jeho literární prvotina a jedno ze stěžejních děl jeho tvorby Nemoc jako cesta , která vysvětluje, že všechny nemoci, úrazy a zdravotní potíže jsou projevem duševní stránky našeho života a naznačují nám, že je v něm třeba učinit změny, přičemž mnohdy k úlevě postačí pouze změna postoje. Knihu napsal s význačným psychologem Thorwaldem Dethlefsenem.

Dahlke – Ruediger Dahlke – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist