načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Němé zpovědi -- Jak se tělo zbavuje traumatu a obnovuje harmonii – Peter A. Levine

Fungujeme! Vážení zákazníci, knihy si u nás můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na našich výdejnách v Brně, Praze a Plzni. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Nařízením vlády jsou z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky, bližší informace naleznete zde
Němé zpovědi -- Jak se tělo zbavuje traumatu a obnovuje harmonii
-13%
sleva

Kniha: Němé zpovědi
Autor: Peter A. Levine
Podtitul: Jak se tělo zbavuje traumatu a obnovuje harmonii

- Tato kniha je vyvrcholením autorovi celoživotní práce. Peter A. Levine objasňuje podstatu transformace traumatu v těle, mysli a psychice. Čerpá při tom z bohatých zkušeností z klinické ... (celý popis)
Titul doručujeme za 2 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  480 Kč 418
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
13,9
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 49Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2% 100%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Maitrea
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2019
Počet stran: 410
Rozměr: 215,0x153,0x26,0 mm
Úprava: ilustrace
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: předmluva Gábor Maté
přeložil Kamil Pinta
Skupina třídění: Fyzioterapie. Psychoterapie. Alternativní lékařství
Hmotnost: 0,562kg
Jazyk: česky
Vazba: Brožovaná bez přebalu lesklá
Datum vydání: 201903
ISBN: 978-80-7500-449-9
EAN: 9788075004499
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tato kniha je vyvrcholením autorovi celoživotní práce. Peter A. Levine objasňuje podstatu transformace traumatu v těle, mysli a psychice. Čerpá při tom z bohatých zkušeností z klinické praxe, komparativních studií mozku, vlastního bádání v oblasti stresu a pečlivého pozorování zvířecího světa. Kniha Němé zpovědi vychází z myšlenky, že trauma není ani onemocnění, ani porucha, nýbrž zranění způsobené pocity děsu, bezmoci a ztráty, zranění, které je možné zhojit, zapojíme-li naši vrozenou schopnost samoregulace silně vybuzených a emocionálních stavů.

Kniha, která navíc poskytuje i přehledný teoretický rámec, elegantně mísí nejnovější poznatky z biologie, neurovědy a bodyterapií, aby dokázala, že když v sobě propojíme zvířecí instinkt a rozum, můžeme se stát celistvějšími lidskými bytostmi.

(jak se tělo zbavuje traumatu a obnovuje harmonii)
Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Peter A. Levine - další tituly autora:
 (e-book)
Trauma očima dítěte -- Probouzení obyčejného zázraku léčení. Od raného dětství po dospívání Trauma očima dítěte
 (e-book)
Probouzení tygra -- Nový a optimistický pohled na trauma Probouzení tygra
 (e-book)
Trauma a paměť Trauma a paměť
Léčba traumatu - Program probuzení moudrosti těla Léčba traumatu
 (e-book)
Léčba traumatu Léčba traumatu
 (e-book)
Němé zpovědi Němé zpovědi
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Přeložil Kamil Pinta

Předmluva Gábor Maté, M.D.


K ATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Levine, Peter A.

[In an unspoken voice. Česky]

Němé zpovědi : jak se tělo zbavuje traumatu a obnovuje harmonii / Peter A.

Levine ; z anglického originálu In an unspoken voice: How the body releases trauma

and restores goodness ... přeložil Kamil Pinta. -- První vydání v českém jazyce. -

Praha : Maitrea, 2019. -- 413 stran

ISBN 978-80-7500-449-9

616:159.9 * 159.974 * 159.913 * 612.064 * 613.86:616 * 615.8-022.214 * 615.851 * (0.062)

– klinická psychologie

– psychická traumata

– stres (psychologie)

– stres (fyziologie)

– psychosomatika

– autoterapie

– psychoterapie

– populárně-naučné publikace

615.8 - Fyzioterapie. Psychoterapie. Alternativní lékařství [14]

Peter A. Levine

Němé zpovědi

In an Unspoken Voice

Copyright © 2010 by Peter A. Levine

Translation © Kamil Pinta, 2018

Czech edition © MAITREA a.s., Praha 2019

ISBN 978-80-7500-449-9


Ve všech věcech přírody tkví cosi obdivuhodného.

– Aristotelés (350 př. n. l.)


Milí čtenáři,

snažíme se, aby naše knihy byly perfektní. Pokud i přesto objevíte v textu nějakou

chybu, napište nám na nakladatelstvi@maitrea.cz a my ji rádi opravíme.

Díky, Vaše nakladatelství


vii

Poděkování

Za všechno, oč se opírá naše „lidská

existence“, vděčíme bezejmenným

zástupům těch, kteří žili před námi

a jejichž úspěchy nám byly zůstaveny

jako dary.

– Hans Hass (1981)

ZA SVÉ DNEŠNÍ NÁZORY a postoje vděčím slavné vědecké tradici

řady etologů – badatelů zkoumajících chování živočichů v jejich přirozeném prostředí –, jejichž práce do značné míry utvářela můj naturalistický pohled na člověka. Můj nejosobnější dík patří laureátu Nobelovy ceny Nikolaasi Tinbergenovi, jehož doporučení a  laskavá slova podpory mě inspirovala k  zájmu o  naturalistický světonázor. Přestože jsem se s nimi setkal jen na stránkách knih, které nám odkázali, chci vzdát hold Konradu Lorenzovi, Erichu von Holstovi, Paulu Leyhausenovi, Desmondu Morrisovi, Ericu Salzenovi a Irenäusu Eibl-Eibesfeldtovi. Mými dalšími „virtuálními“ učiteli byli Ernst Gellhorn, jenž ovlivnil mé rané úvahy o neurofyziologii, a Akhter Ahsen, díky němuž jsem získal ucelený pohled na „nediferencovanou a bezešvou jednotu těla a mysli“.

Obrem, na jehož mocných ramenou stojím, je Wilhelm Reich,

M.D. S  jeho monumentálním příspěvkem k  chápání fenoménu „životní energie“ mě seznámil Philip Curcuruto, muž prodchnutý prostou, mlčenlivou moudrostí. S hlubokým uznáním a vděčností vzpomínám také na Richarda Olneye a Richarda Price, od nichž jsem se naučil to málo, co vím o sebepřijetí. Katalyzátorem pro formování mé identity vědce-léčitele bylo seznámení (a  podnětná

Němé zpovědi

viii spolupráce) s Idou Rolfovou. Dr. Virginii Johnsonové děkuji za její kritický náhled na změněné stavy vědomí. A Edu Jacksonovi děkuji za to, že v 60. letech minulého století důvěřoval mé tehdy ještě nehotové metodě body-mind terapie a poslal za mnou Nancy, mou první traumatizovanou klientku.

Cítím se zavázán za  obrovskou podporu, jíž se mi dostává od  mých přátel. Mnoho let (počínaje rokem 1978) vedu inspirativní diskuze se Stephenem Porgesem, dnes již vůdčí postavou na poli psychofyziologie. Díky podobným trajektoriím našeho vývoje a vzájemnému přátelství se naše cesty po desítky let pravidelně kříží. Můj dík a  obdiv patří Besselu van der Kolkovi za  jeho neukojitelnou zvědavost, široký a  komplexní pohled na  trauma, celoživotní vědeckou práci, jež pozvedla výzkum traumatu na jeho současnou úroveň, a za odvahu nabourávat zažité struktury. S potěšením vzpomínám na letní měsíce, které jsme trávili ve Vermontu koupáním v jezeře East Long Lake a dlouhými nočními rozhovory o traumatu.

Za tvůrčí impulzy a skvělou redakční práci děkuji Lauře Regalbutoové, Maggie Klineové a Pheobe Hossové a za báječnou technickou pomoc Justinu Snavelymu. A velice si vážím dlouhodobé spolupráce a partnerství s nakladatelstvím North Atlantic Books, jmenovitě s jeho projektovou manažerkou Emily Boydovou a redaktorem Paulem McCurdym.

Svým rodičům Morrisovi a Helen děkuji za dar života, v němž mohu uskutečňovat svou práci, a  za jejich neúnavnou podporu z „druhé strany“ fyzické roviny. Pouncerovi, dingovi, jenž mě uvedl do zvířecího světa a byl mi věrným společníkem, děkuji za mnoho šťastných fyzických vzpomínek na chvíle hravosti a harmonie. Ještě ve svých sedmnácti letech (což je v lidském měřítku více než sto) mi ukazoval, jak je důležité radovat se z tělesnosti.

Poděkování

ix

A  konečně stojím v  úžasu nad  mnoha „souhrami okolností“,

„náhodnými“ setkáními, synchronicitami a oklikami osudu, které

mě postrkovaly a vedly na cestě životem. To, že mohu žít život plný

tvůrčího objevování a podílet se na zmírňování lidského utrpení, je

pro mě požehnání a dar nevyčíslitelné hodnoty.

Děkuji všem svým učitelům, žákům, přátelům a  organizacím

po celém světě, kteří naplňují poselství mého díla.

Peter A. Levine

Obsah

Poděkování ............................................................................. vii

Předmluva .............................................................................. xiii

PRVNÍ ČÁST – VÝCHODISKA: ZÁKLADY, NA NICHŽ LZE TANČIT 1

První kapitola: Síla hlasu beze slov ....................................... 3

Druhá kapitola: Okamžik osvícení ..................................... 21

Třetí kapitola: Proměnlivá tvář traumatu .......................... 35

Čtvrtá kapitola: Ochromení strachem ................................ 43

Pátá kapitola: Od paralýzy k transformaci ......................... 81

Šestá kapitola: Mapa k terapii .......................................... 107

Sedmá kapitola: Mapování těla, uzdravování mysli .......... 147

DRUHÁ ČÁST – TĚLO JAKO VYPRAVĚČ:

POD ÚROVNÍ MYSLI 173

Osmá kapitola: V ordinaci ................................................ 175

Devátá kapitola: Poznámky k Peterově nehodě ................ 233

TŘETÍ ČÁST – INSTINKT VE VĚKU ROZUMU 245

Desátá kapitola: Jsme jen tlupa zvířat ............................... 247

Jedenáctá kapitola: Vzhůru nohama ................................. 275 ČTVRTÁ ČÁST – VTĚLENÍ, EMOCE A SPIRITUALITA: OBNOVA HARMONIE 297

Dvanáctá kapitola: Vtělené já ........................................... 299

Třináctá kapitola: Emoce, tělo a změna ............................ 337

Čtrnáctá kapitola: Trauma a spiritualita .......................... 383

Epilog .................................................................................... 395

Poznámky ............................................................................. 397

Ohlasy na knihu Němé zpovědi .............................................. 411

Zdroje odkazující na metodu Somatic Experiencing® (SE®) v ČR ......................................... 413

xiii

Předmluva

NĚMÉ ZPOVĚDI JSOU MAGNUM OPUS Petera Levina, suma jeho

celoživotního bádání v oblasti stresu a traumatu a jeho průkopnické terapeutické práce. Je to také nejosobnější a nejpoetičtější z jeho knih, nejvíce otevřená v  líčení jak soukromých, tak profesních zkušeností. Je rovněž nejdůkladněji vědecky podložená a odborně zasvěcená.

Název jednoho z prvních oddílů úvodní kapitoly – „Síla laskavosti“ – vystihuje podstatu Peterova učení. Po  dopravní nehodě, při níž utrpěl zranění, zjistil, že když věnuje plnou pozornost svým tělesným a duševním prožitkům a nechá jim volný průchod, může tím odblokovat svůj potenciál k uzdravení. Práci mu usnadnila přítomnost soucitné osoby. Harmonizaci – v tomto případě vrozenou schopnost organismu uzdravit se a obnovit svou rovnováhu – podpořila náhodná kolemjdoucí, empatická svědkyně, jejíž vtělená laskavost a otevřenost pomohly Peterovi vyhnout se traumatizaci.

Není divu, že  právě tyto kvality pokládá Peter Levine za  nezbytné u osob povolaných k terapeutické práci s traumatizovanými jedinci. Jak sám říká, terapeut musí „pomoct vytvořit prostředí relativního bezpečí, atmosféru, která vzbuzuje pocit jistoty, dává naději a nabízí možnosti“. Ale empatický a vřelý terapeutický vztah sám o sobě nestačí, neboť traumatizovaní jedinci často nedokážou soucit rozpoznat a plně přijmout. Jsou zaseklí v primitivních obranných reakcích, které se více hodily našim obojživelným nebo plazím evolučním předchůdcům.

Co má tedy terapeut dělat s lidmi zatíženými traumatickou minulostí? Má je vést k tomu, aby začali naslouchat němé řeči svého těla, a umožnit jim pocítit „sebezáchovné emoce“ hněvu a hrůzy,

Němé zpovědi

xiv aniž budou těmito intenzivními stavy zahlcení. Jádrem traumatu, jak Peter před několika desetiletími geniálně rozpoznal, není vnější událost, která způsobila fyzickou či psychickou bolest, ba dokonce ani bolest samotná, ale  naše uvíznutí v  primitivních reakcích na  tuto událost. Trauma vzniká, když nemůžeme uvolnit zablokovanou energii, plně dokončit fyzickou/psychickou reakci na zraňující prožitek. Trauma není to, co se nám stalo, ale to, co v sobě zadržíme při absenci empatického svědka.

Řešení pak musíme hledat v těle. „Většina lidí,“ podotýká Levine, „považuje trauma za ,psychický‘ problém nebo dokonce za ,ner- vovou poruchu‘. Trauma se ale odehrává také v těle.“ Ve skutečnosti, jak Levine ukazuje, je trauma především věcí těla. Na  trauma vázané psychické stavy jsou sice důležité, ale  až druhotné. Tělo dává podněty, tvrdí Levine, a mysl se jimi řídí. Proto „terapie slovem“, jež spoléhají na sílu intelektu nebo i emocí, nemohou nikdy proniknout dostatečně hluboko.

Terapeut/léčitel musí být schopen u klienta rozpoznat psychoemoční a  fyzické známky „zamrzlého“ traumatu. Musí se naučit naslouchat „němé řeči“ těla, aby  se i  klienti mohli učit bezpečně vnímat sami sebe. Tato kniha je mistrovskou lekcí v  naslouchání tomuto hlasu beze slov. „V  metodologii, již zde budu popisovat,“ píše Levine, „je klient veden k tomu, aby se zdokonalil v uvědomování si svých vlastních fyzických vjemů a pocitů a získal nad nimi vládu.“ Klíčem k uzdravení je podle Levina „rozšifrování této neverbální sféry“. Řešení nachází v  syntéze zdánlivě neslučitelných vědních oborů zkoumajících evoluci, zvířecí instinkty, fyziologii savců a  lidský mozek a  svých vlastních mnohaletých terapeutických zkušeností.

Potenciálně traumatická situace je taková, jež vyvolá stav vysoké fyziologické excitace (nabuzení), kterou postižená osoba nemůže

Předmluva

xv

vyjádřit a překonat. Je to ohrožující událost, při níž nemůžeme reagovat útokem nebo útěkem a po níž se nemůžeme „oklepat“, jako to dělají volně žijící zvířata po děsivém setkání s predátorem. To, čemu etologové říkají tonická imobilita – paralýza a fyzické/psychické uzamčení v reakci na smrtelné ohrožení –, se stane dominantním stavem našeho běžného života. Jsme „ztuhlí strachem“. U  člověka se totiž na rozdíl od ostatních živočichů stává z dočasného stavu zamrznutí dlouhodobý rys. „Přeživší,“ zdůrazňuje Levine, zůstanou „uvěznění v jakémsi limbu, odkud se nedokážou znovu plně zapojit do života.“ V situacích, v nichž ostatní pociťují nanejvýš mírné ohrožení, vnímají traumatizovaní akutní nebezpečí a  pociťují hrůzu nebo fyzickou či psychickou apatii – jakousi paralýzu těla a vůle. V patách takové bezmoci jdou pocity zahanbení, deprese a odporu k sobě samému.

Jak trefně poznamenává psychiatr a výzkumník Daniel Siegel, Diagnostický a  statistický manuál mentálních poruch (DSM) Americké psychiatrické asociace (APA) „zajímají kategorie, ne bolest“. Ústředním pilířem učení Petera Levina je přesvědčení, že trauma nelze redukovat na  diagnostické rysy vyjmenované v  DSM pod hlavičkou PTSD (posttraumatická stresová porucha). Trauma není onemocnění, připomíná Levine, ale  lidská zkušenost pevně spjatá se sebezáchovnými instinkty. Povzbudíme-li traumatizovaného k úplnému, ovšem pečlivě dávkovanému, projevení instinktivních reakcí, okovy traumatu mohou padnout. Zdraví a  vitalita se pak vrátí samy. Vytrysknou z  našeho nitra. „Trauma je životní fakt,“ píše Levine. „Nemusí být ale  doživotním trestem.“ V  utrpení se skrývá naše spása. Jak Levine dokazuje, tytéž psychické systémy, které traumatizovaný stav vytvářejí, zprostředkují také pocity harmonie a sounáležitosti.

K  úhelným kamenům Peterova učení patří vedle speciálních technik vedení a  facilitace terapeutického procesu také jeho

Němé zpovědi

xvi obdivuhodná všímavost a pozornost k drobným nuancím při pozorování a popisu toho, jak jeho klienti „roztávají“. Překvapilo mě, kolikrát jsem při  četbě zažil „aha moment“, kdy jsem si vybavil své vlastní postřehy z práce s traumatizovanými a často závislými lidmi. Řadu zkušeností – a nejen z klinické praxe, ale i z osobního života – jsem náhle pochopil a interpretoval novým způsobem. A to je důležité, neboť, jak Peter připouští, terapeutova naladěnost na jeho vlastní prožívání je nezbytným světlem, jež udržuje ozdravný proces na správné cestě.

V  závěru této literární pouti prozkoumá autor spolu se čtenáři spiritualitu ve  vztahu k  traumatu. Mezi těmi dvěma totiž, píše Levine, „existuje přirozený a  nerozlučný vztah“. Člověk, jakkoli pevně je spojený se svým fyzickým tělem, je duchovní tvor. Jak s  jistotou tvrdil psychiatr Thomas Hora: „Všechny problémy jsou duševní, ale všechna řešení jsou duchovní.“

Peter Levine touto knihou upevňuje svou pozici čelního teoretika, praktika a učitele na poli práce s traumatem. Pro všechny členy terapeutické komunity – praktické lékaře, psychology, terapeuty, aspirující léčitele i zainteresované laiky – je toto shrnutí jeho dosavadních poznatků velkým obohacením.

Gábor Maté, M.D.

Autor knihy In the Realm of Hungry Ghosts:

Close Encounters with Addiction




PRVNÍ ČÁST

Východiska:

základy, na nichž lze tančit

Člověk musí jít až k základům života.

Veškerá povrchnost v životním řádu,

která nechává nejhlubší životní potřeby

neuspokojeny, je právě tak nedokonalá,

jako bychom nepodnikli vůbec žádný

pokus o ustavení řádu.

– I-ťing, hexagram č. 48,

„Studna“ (cca 2500 př. n. l.)



3

PRVNÍ KAPITOLA

Síla hlasu beze slov

Jestliže jsme se vnitřně naučili,

co je to bázeň a chvění,

pak jsme v bezpečí

vůči vnějším vlivům.

– I-ťing, hexagram č. 51,

„Podnět“ (cca 2500 př. n. l.)

AŤ JSME SI JAKKOLI jisti sami sebou, náš život se může ve zlom

ku vteřiny ocitnout v  troskách. Nevysvětlitelné síly traumatu a pocitu ztráty nás mohou, jako v biblickém příběhu o Jonášovi, pohltit, vtáhnout hluboko do svých chladných a temných útrob. Jsme v  zajetí, a  přitom bloudíme, beznadějně zmrazení hrůzou a bezmocí.

Na začátku roku 2005 jsem vyšel ze svého domu do přívětivé

ho jihokalifornského rána. Vlahé ovzduší a mírný vánek od moře mě naplňovaly svěžestí. Byl to ten druh zimního jitra, kdy všichni lidé ve  zbytku Států (snad s  výjimkou Garrisona Keil lora v jeho smyšleném městě Lake Wobegon) musejí mít chuť zahodit sněhové lopaty a odstěhovat se na vyhřáté, slunečné pláže kalifornského jihu. Byl to začátek dokonalého dne, dne, kdy cítíte, že všechno bude, jak má být, že se zkrátka nemůže stát nic zlého. A přece se stalo.

Němé zpovědi

4

Okamžik pravdy

Vykračoval jsem si po ulici a těšil se, jak se večer setkám se svým drahým přítelem Butchem na oslavě jeho šedesátin.

Vešel jsem na přechod pro chodce...

A  v  příští vteřině ležím na  silnici, znehybnělý, znecitlivělý, neschopný pohnout se ani nadechnout. Nemám ponětí, co se stalo. Jak jsem se sem dostal? Přes závoj zmatku a nevěřícného údivu vidím, že  se ke  mně sbíhá skupinka lidí. S  vyděšenými výrazy se u  mě zastavují. Chvatně se ke  mně sklánějí v  zužujícím se kruhu a  třeští oči na  mé bezvládné a  zkroucené tělo. Mému bezmocnému zraku připomínají hejno hladových vran, které se slétly k  raněné kořisti – ke  mně. Pomalu se začínám orientovat a poznávám, kdo mě to „sejmul“. Jako na staré, bleskem ozářené fotografii vidím, jak se vedle mě tyčí béžové auto s maskou chladiče podobnou zubaté tlamě a roztříštěným čelním sklem. Dveře auta se prudce otevřou. Ven vyskočí náctiletá dívka s očima jako talíře. Zírá na mě s hrůzou. Nějakým zvláštním způsobem vím a současně nevím, co se stalo. Jak se jednotlivé střípky začínají skládat dohromady, vyjevují děsivou skutečnost: když jsem vstupoval na chodník, muselo mě srazit auto. V nevěřícném zmatku se propadám zpět do mlhavých mrákot. Zjišťuji, že nedokážu rozumně uvažovat, ani se z té noční můry silou vůle probrat.

Nějaký muž přiběhne a poklekne vedle mě. Představí se jako paramedik v  civilu. Když se chci podívat, kdo to na  mě mluví, přísně zavelí: „Nehýbejte hlavou.“ Rozpor mezi tím ostrým povelem a tím, co mé tělo přirozeně touží udělat – otočit se za jeho hlasem –, mě poleká a uvrhne do jakési paralýzy. Mé vědomí se podivně rozštěpí a dojde u mě ke zvláštní „dislokaci“. Jako kdybych se vznášel nad svým tělem a sledoval celou tu scénu shora.

První kapitola: Síla hlasu beze slov

5

Do těla mě prudce vrátí, když mě ten muž necitlivě popadne za zápěstí, aby mi změřil tep. Pak se přesune a skloní se přímo nade mnou. Oběma rukama mě neobratně uchopí za  hlavu a  sevře ji, aby se nemohla pohnout. Jeho spěch a palčivá ozvěna jeho příkazu ve mně vyvolávají paniku a ještě více mě ochromují. Do mého omámeného, zamlženého vědomí se vkrádá hrůza: Co když mám zlomenou krční páteř? Pocítím nutkavou potřebu soustředit se na  někoho jiného. Postrádám něčí uklidňující pohled, záchranné lano, kterého bych se mohl chytit. Jsem ale příliš vyděšený na to, abych se dokázal pohnout. Cítím bezmocnou strnulost.

Můj dobrý samaritán na mě chrlí otázky v rychlém sledu: „Jak se jmenujete? Kde jste? Kam jste šel? Co je dnes za den?“ Já ale nedokážu rozhýbat ústa a artikulovat. Nemám sílu odpovídat na jeho dotazy. Z  toho výslechu jsem ještě více dezorientovaný, dočista zmatený. Konečně se mi podaří zformulovat a pronést několik slov. Můj hlas zní nervózně a přiškrceně. „Prosím vás, nechte mě být.“ Muž mi vyhoví. Tónem nezúčastněného pozorovatele, který mluví o cizí osobě ležící na vozovce, jej ujišťuji, že chápu, že nemám hýbat hlavou a že na jeho otázky odpovím později.

Síla laskavosti

Po chvíli se do věci nenápadně vloží nějaká žena. Tiše si ke mně přisedne. „Jsem doktorka, pediatrička,“ řekne. „Můžu vám nějak pomoct?“

„Prosím vás, jenom tu buďte se mnou,“ odpovím. Z její upřímné, laskavé tváře vyzařuje podpora a klidný zájem. Vezme mě za ruku a já stisknu tu její. Něžně to gesto opětuje. Když se naše pohledy setkají, cítím, jak mi do očí vstupují slzy. Jemná a zvláštně povědomá vůně jejího parfému mi říká, že  nejsem sám. Svou povzbudivou přítomností mi poskytuje emoční oporu. Projede mnou vlna

Němé zpovědi

6 uvolňujícího třesu a poprvé se zhluboka nadechnu. Pak se celý rozklepu děsem a z očí mi vyhrknou slzy. V duchu slyším slova: Proč se to muselo stát zrovna mně? To není možné. Tohle jsem si na Butchovy narozeniny neplánoval. Strhne mě hluboký spodní proud bezbřehé lítosti. Moje tělo se dál třese. Začínám si uvědomovat realitu své situace.

Prudký třes přejde po  chvilce v  mírnější chvění. Zaplavují mě střídavě vlny strachu a  smutku. Vidím jako reálnou možnost, že jsem vážně zraněný. Možná skončím na invalidním vozíku, zmrzačený a odkázaný na druhé. Znovu mě zaplavují vlny hlubokého smutku. Bojím se, že mě ten smutek pohltí, a upínám se k očím té ženy. Pomalejší nádech mi přinese vůni jejího parfému. Její vytrvalá přítomnost mě drží nad vodou. Cítím se méně zahlcený, můj strach slábne a mizí. Pocítím jiskřičku naděje a po ní burácející vlnu prudkého hněvu. Mé tělo se dál třese a chvěje. Cítím střídavě ledový chlad a horečnatý žár. Hluboko v mém břiše propuká do ruda rozžhavený vztek: Jak mě ta husa pitomá mohla srazit na přechodu? Nemůže dávat pozor? Sakra!

Pak všechno přehluší ječící sirény a blikající červená světla. Žaludek se mi stáhne a  oči opět vyhledají laskavý pohled té ženy. Stiskneme si ruce a křeč v mém žaludku povolí.

Slyším, jak na mně trhají košili. Opět se polekám a přeskočím do  perspektivy pozorovatele vznášejícího se nad  svým vlastním ležícím tělem. Dívám se, jak mi cizí lidé v  uniformách systematicky připevňují na hruď elektrody. Dobrý samaritán paramediky informuje, že mám tepovou frekvenci 170 úderů za minutu. Slyším další trhání látky. Vidím, jak mi záchranáři navlékají na krk fixační límec a pak mě opatrně nasouvají na nosítka. Zatímco mě kurtují, slyším chrchlání vysílačky. Paramedici požadují kompletní traumatým. Strachy ve mně hrkne. Prosím, aby mě odvezli do nejbližší

První kapitola: Síla hlasu beze slov

7

nemocnice jen půl druhého kilometru odsud, je mi ale  řečeno, že má zranění si žádají odvoz do hlavního traumacentra v La Jolle vzdáleného nějakých pětačtyřicet kilometrů. Zmocní se mě úzkost. Strach ale kupodivu brzy přejde. Když mě zvedají do sanitky, poprvé zavřu oči. Slabá vůně parfému té ženy a pohled jejích mírných, laskavých očí mě provázejí. Znovu mám ten útěšný pocit, že mě její přítomnost drží nad vodou.

Když v sanitce otevřu oči, cítím zvýšenou ostražitost, jako kdybych byl napumpovaný adrenalinem. Ten pocit, byť intenzivní, se dá vydržet. I  když se moje smysly touží rozlétnout a  zkoumat neznámé a znepokojující prostředí, cíleně se zaměřuji dovnitř. Pustím se do  inventury svých tělesných pocitů. Při  tomto aktivním soustředění upoutá mou pozornost pronikavé a nepříjemné brnění v celém těle.

Vedle toho nepříjemného vjemu zaznamenám také zvláštní napětí v levé paži. Nechám ten pocit vyniknout a sleduji, jak sílí a sílí. Postupně si uvědomím, že se paže chce ohnout a zvednout. Jak se to niterné nutkání k pohybu vyjasňuje, cítím, že se chce otočit také moje ruka. Vnímám, jak se pomaloučku zvedá k levé straně obličeje – jako by chtěla chránit hlavu proti nárazu. Před očima mi náhle prolétne obraz čelního skla béžového auta a znovu – jako na bleskem ozářené fotce – prázdný pohled očí zpoza pavoučí sítě roztříštěného okna. Slyším kratičký „cvakavý“ náraz, jak levým ramenem rozbíjím sklo. Pak mě zničehonic zalije všeobjímající pocit úlevy. Cítím, jak se vracím do těla. Elektrické bzučení ustoupilo. Obraz nepřítomných očí a roztříštěného skla se vzdaluje a rozplývá. Místo toho si představuji, jak vycházím z domu, do tváří mě hřeje slunce a jsem plný radosti z nadcházejícího setkání s Butchem. Moje oči, stále zaměřené vně, se mohou uvolnit. Jak se tak rozhlížím po sanitce, připadá mi najednou méně cizí a zneklidňující. Můj zrak je

Němé zpovědi

8 jasnější a „měkčí“. Hluboce mě uklidňuje pocit, že už nejsem zamrzlý, že čas zase plyne, že se z té noční můry probouzím. Podívám se na záchranářku sedící vedle mě. Její klid mi dodává jistotu.

Po několika drncavých kilometrech cítím, jak mi z hrudní páteře vyvstává další silný napěťový vzorec. Pravá ruka chce předpažit – mám kratičký flashback toho, jak proti mně letí černá asfaltka. Slyším plesknutí ruky o povrch vozovky a v pravé dlani cítím štiplavé pálení. Spojím si to s vjemem napřažení ruky ve snaze zabránit nárazu hlavy do silnice. Pocítím obrovskou úlevu spolu s hlubokou vděčností za to, že mě tělo nezradilo, že vědělo přesně, co má dělat, aby ochránilo křehký mozek před možným smrtelným zraněním. Stále se slabě třesu a spolu s vlnou mravenčení cítím, jak v hloubi mého těla narůstá vnitřní síla.

Za jekotu sirény mi záchranářka měří krevní tlak a EKG. Když se jí ptám, co zjistila, odvětí zdvořile profesionálním tónem, že mi to nemůže říct. Cosi mě nutí udržovat s  ní kontakt, pokračovat v osobní komunikaci. Klidným tónem jí prozradím, že jsem lékař (což je poloviční pravda). Spiklenecky se na sebe usmějeme. Chvíli něco dělá s přístroji a pak naznačí, že asi naměřily chybné hodnoty. O minutu později mi sdělí, že mám tep 74 úderů za minutu a tlak 125/70.

„Kolik to ukazovalo, když jste mě napojila?“ ptám se.

„Tep jste měl 150. Ten, co vás měřil, než jsme přijeli, říkal 170.“

Zhluboka vydechnu úlevou. „Děkuju.“ Pak dodám: „Díky Bohu! Nebudu mít PTSD.“

„Jak to myslíte?“ ptá se záchranářka s upřímnou zvědavostí.

„Že z toho snad nebudu mít posttraumatickou stresovou poruchu.“ Když se dál tváří nechápavě, vysvětlím jí, že mi třes a dokončení sebeobranných reakcí pomohly „resetovat“ nervovou soustavu a vrátily mě zpátky do těla.

První kapitola: Síla hlasu beze slov

9

„Díky tomu,“ pokračuji, „už nejsem v módu útok nebo útěk.“

„Hmm,“ na  to ona, „tak proto se s  námi oběti nehod někdy perou – jsou pořád ještě v módu útok nebo útěk?“

„Ano, přesně tak.“

„Víte,“ dodá, „všimla jsem si, že  v  nemocnici někdy lidi cíleně zbavují třesu, když je tam přivezeme. Pevně je přikurtují nebo jim dají injekci valia. Vy myslíte, že to není dobře?“

„Není,“ odpoví kantor ve  mně. „Dočasně se jim možná uleví, zůstanou ale zamrzlí a zablokovaní.“

Záchranářka se mi svěří, že nedávno absolvovala kurz metody „první pomoci při  traumatu“ zvané debriefing kritické události. „V nemocnici to zkoušeli i na nás. Museli jsme mluvit o tom, jak jsme se po nehodě cítili. Ale mně i dalším paramedikům po tom bylo jen hůř. V noci jsem pak nemohla spát. Kdežto vy jste o tom, co se vám stalo, nemluvil. Co jsem viděla, tak jste se jenom třásl. Myslíte, že díky tomu vám klesl tep a tlak?“

„Ano,“ souhlasím a  dodám, že  mi pomohly i  drobné obranné pohyby, které spontánně prováděly moje paže.

„Vsadím se,“ uvažuje nahlas záchranářka, „že  kdyby se třes, který lidi často mívají po chirurgických zákrocích, nechal proběhnout, místo aby se potlačoval, zotavovali by se rychleji a možná by měli i menší pooperační bolesti.“

„Přesně tak,“ přitakám s úsměvem.

Jakkoli hrůzná a otřesná zkušenost to byla, umožnila mi vyzkoušet si na vlastní kůži techniky přímého zpracování traumatu, které jsem vyvinul a o nichž jsem tolik let psal a vyučoval je. Díky tomu, že jsem naslouchal „němému hlasu“ svého těla a nechal je dělat to, co samo potřebovalo – díky tomu, že jsem se nepřestal třást, sledoval své niterné vjemy a umožnil také dokončení obranných a orientačních reakcí, a  že jsem si procítil „sebezáchovné emoce“ hněvu

Němé zpovědi

10 a děsu, aniž jsem jimi byl zahlcen –, jsem z té nehody vyvázl díkybohu bez újmy na těle i na duši. Byl jsem nejen šťastný, ale také dojatý a vděčný za to, že jsem se zachránil s pomocí své vlastní metody.

Někteří lidé se z podobných traumat zvládnou zotavit sami, jiní ne. Desetitisíce vojáků jsou vystaveny extrémnímu stresu a hrůzám války. Hluboký otřes způsobují také znásilnění, pohlavní zneužívání a  násilná napadení. Mnozí z  nás však mohou být zahlceni mnohem „všednějšími“ událostmi, jako jsou chirurgické zákroky nebo invazivní lékařské procedury.

1

Důkazem je nedávná studie,

v níž byla u 52 % ortopedických pacientů po chirurgickém zákroku diagnostikována rozvinutá PTSD.

K dalším traumatům patří pády, vážná onemocnění, opuštění, šokující nebo tragické zprávy, viděné násilí nebo účast v dopravní nehodě – to vše může vést k rozvoji PTSD. Tyto a mnohé další poměrně běžné zkušenosti jsou potenciálně traumatizující. Nemožnost vzpamatovat se z nich, ať už vlastními silami nebo s pomocí odborníka, nás může vydat na  pospas PTSD a  nespočtu dalších tělesných a duševních symptomů. Děsím se představy, jak by moje nehoda dopadla, kdybych nevěděl, co vím, a neměl to štěstí, že mě podpořila ona pediatrička a její konejšivá vůně.

Hledání metody

Posledních čtyřicet let vyvíjím přístup, který má lidem usnadnit zpracování traumat nejrůznějšího druhu včetně takových, jaké jsem zažil já onoho lednového rána, kdy mě porazilo auto. Tuto metodu lze aplikovat jak bezprostředně po  traumatické události, tak mnoho let po ní – moje přelomová klientka, jejíž případ popíšu v příští kapitole, se dokázala zotavit z traumatu, které se odehrálo dvacet let před naším prvním sezením. Somatické prožívání, jak svou metodu nazývám, pomáhá navodit fyziologické, smyslové

První kapitola: Síla hlasu beze slov

11

a  afektivní stavy, v  nichž dochází k  transformaci pocitů strachu a bezmoci. Dociluje toho tím, že prostřednictvím uvědomění si tělesných vjemů zpřístupňuje instinktivní reakce.

Lidé se odnepaměti snaží vyrovnat se silnými a děsivými pocity tím, že dělají věci, které vyvolávají opačné emoce, než jsou strach a bezmoc: konají náboženské obřady, věnují se divadlu, tanci, hudbě, meditují, požívají psychoaktivní látky atd. Moderní medicína z těchto různých cest ke změně bytí akceptuje pouze užívání chemických přípravků (a  ještě limitované, tj. psychiatrické/psychiatrem regulované). Další „zvládací“ metody nacházejí výraz v alternativních a  tzv. holistických přístupech, jako jsou jóga, tchaj-ťi, tělesné cvičení, bubnování, hudba, šamanismus a techniky zaměřené na tělo. Tyto užitečné přístupy sice přinášejí řadě lidí úlevu, jsou ale  poměrně nespecifické a  nepracují dostatečně do  hloubky se základními fyziologickými mechanismy a procesy, jež umožňují transformaci děsivých a zahlcujících zážitků.

V metodologii, o níž bude řeč na následujících stránkách, je klient veden k tomu, aby se zdokonalil v uvědomování si svých vlastních fyzických vjemů a pocitů a získal nad nimi vládu. Z toho, co jsem pozoroval při několika svých návštěvách domorodých kultur, se zdá, že tento přístup má cosi společného s šamanskými léčebnými rituály. Věřím, že kolektivní, transkulturní přístup k traumatu ukazuje nejen nové směry v  léčbě, ale  ve  výsledku může přispět i  k  hlubšímu porozumění dynamické obousměrné interakci mezi myslí a tělem.

V průběhu svého života, stejně jako při psaní této knihy, jsem se snažil překlenout propast mezi každodenní prací klinického odborníka a různými vědními disciplínami, hlavně etologií – stu diem chování živočichů v  jejich přirozeném prostředí. Tento důležitý obor dosáhl nejvyššího uznání v roce 1973, kdy si Nobelovu cenu

Němé zpovědi

12 za fyziologii a lékařství rozdělili mezi sebe tři etologové – Nikolaas Tinbergen, Konrad Lorenz a Karl von Frisch.*

Všichni tito badatelé trpělivým a pečlivým pozorováním zkoumali, jak se živočichové projevují a jak komunikují prostřednictvím svého těla. Bezprostřední fyzická komunikace je něčím, co děláme i my, racionální, jazykově založení tvorové. Přestože tak rádi spoléháme na komplikovaný mluvený projev, nedůležitější informace si často předáváme „bezeslovným hlasem“ fyzických projevů v tanci života. Rozšifrování této neverbální sféry je základem léčebného přístupu, jejž představuji v této knize.

K objasnění podstaty a přeměny traumatu v těle, mozku a psýše využívám také vybrané neurovědecké poznatky. Jsem přesvědčen, že  klinické, naturalistické studie na  zvířatech a  komparativní výzkum mozku mohou společně výrazně přispět k  rozvoji metodik podporujících sebeuzdravení a obnovu rezilience. Proto zde vysvětlím hierarchickou strukturu, kterou si naše nervová soustava vyvinula, to, jak tyto hierarchické vrstvy interagují a jak se vyspělejší systémy v situaci zahlcujícího ohrožení uzamknou a předají vládu nad mozkem, tělem a psýchou archaičtějším funkcím. Snad se mi podaří objasnit i  to, jak účinná terapie obnovuje vyvážený chod těchto systémů. Překvapivým vedlejším účinkem takové terapie je to, co lze nazvat „probuzením živoucího, vědoucího těla“. Jak si ještě ukážeme, tento termín popisuje v podstatě to, co se děje, když živočišný pud a rozum spojí síly, aby nám umožnily stát se celistvějšími lidskými bytostmi.

Má slova směřují k terapeutům, kteří chtějí lépe porozumět příčinám traumatu v mozku a těle, tedy psychologům, psychiatrům, * Tinbergen byl oceněn za studium chování zvířat v jejich přirozeném prostředí, Lorenz za  výzkum procesu vtiskování a  von Frisch za  rozluštění včelího tance, jímž včely dokážou sdělit zbytku včelstva, kde se nachází zdroj nektaru a pylu.

První kapitola: Síla hlasu beze slov

13

ergoterapeutům a terapeutům zaměřeným na práci s tělem. Doufám, že oslovím také lékaře, kterým zamotávají hlavu případy pacientů s nevysvětlitelnými a proměnlivými příznaky, zdravotní sestry, které už dlouho pracují v  předních liniích péče o  vyděšené, zraněné pacienty, a politické činitele, jimž leží na srdci problematický stav našeho zdravotnictví. A konečně se obracím i k širšímu publiku čtenářů lačných informací z  mnoha oblastí – od  dobrodružných objevů přes antropologii, biologii, Darwina, neurovědu, kvantovou fyziku, teorii strun, relativitu a  zoologii až po  články z vědecké rubriky New York Times.

Inspirovaný dětskou četbou Sherlocka Holmese snažím se čtenáře nakazit svým nadšením pro  tuto celoživotní pouť plnou záhad a odhalení. Mě osobně přivedla až k samotné podstatě toho, co  znamená být člověkem na  této nevyzpytatelné a  někdy drsné planetě. Měl jsem to privilegium, že jsem mohl zkoumat, jak se lidé vzpamatovávají z krutých ran osudu, být svědkem nezdolnosti lidského ducha a životů nespočtu lidí, kteří i po velkých katastrofách dokázali znovu najít štěstí a životní harmonii.

Následující příběh bude zčásti osobním svědectvím. Psaní této knihy pro mě bylo nesmírně vzrušující výzvou. Podávám zde zprávu o svých zkušenostech klinického lékaře, vědce i člověka zkoumajícího vlastního nitro. Doufám, že občasné narativní pasáže činí z knihy čtenářsky přístupný text, který pracuje s klinickými a vědeckými poznatky, aniž by se utápěl v  žargonu a  byl příliš suchý a  kantorský. Různé principy budu ilustrovat na  konkrétních případech a čtenáře budu zvát k vybraným uvědomovacím cvičením, jež tyto principy uvádějí do praxe.

Tuto knihu, přestože je určena klinickým pracovníkům, praktickým lékařům, vědcům a  zvídavým laikům, věnuji nakonec především těm, jež sužují neodbytné přízraky traumatu.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist