načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Němé oběti - Tim Weaver

Němé oběti

Elektronická kniha: Němé oběti
Autor:

ZTRATIL VŠECHNO, NA ČEM MU ZÁLEŽELO. ZBÝVÁ JEN SPRAVEDLNOST… A POMSTA.   Colm Healy patřil k nejlepším detektivům Metropolitní policie – až do chvíle, kdy se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Mystery Press
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 537
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

ZTRATIL VŠECHNO, NA ČEM MU ZÁLEŽELO. ZBÝVÁ JEN SPRAVEDLNOST… A POMSTA.   Colm Healy patřil k nejlepším detektivům Metropolitní policie – až do chvíle, kdy se začal zabývat případem brutální vraždy mladé matky a osmiletých dvojčat. Vyšetřování uvázlo na mrtvém bodě a skutečnost, že nikdy nedokázal najít a potrestat viníka, Healymu zničila kariéru a připravila ho o rodinu.   David Raker, který se specializuje na pátrání po nezvěstných osobách, je jediný přítel, který Healymu zbyl. Zároveň jako jediný chápe, že bez odpovědí Healy nikdy nedokáže najít klid a jeho život zůstane v troskách.   Proto se společně znovu pouštějí do vyšetřování.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

KNIHY TIMA WEAVERA

V NAKLADATELSTVÍ MYSTERY PRESS

David Raker

Není cesty zpět

Bez slitování

Němé oběti

Připravujeme

Zlomené srdce



Tato kniha je beletristické dílo. Jména, postavy, organizace, místa a události v ní uvedené

jsou buď výplodem autorovy představivosti, nebo jsou použity ve fiktivním kontextu.

Tato kniha, ani žádná její část, nesmějí být kopírovány, zálohovány ani šířeny

v jakékoli podobě a jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu nakladatele.

Copyright © Tim Weaver, 2015

Translation © Alžběta Lexová, 2017

Cover © Book Makers, 2017

Czech Edition © Mystery Press, Praha 2017

ISBN 978-80-88096-85-6 (PDF)


Mámě a tátovi


16. července 2010

POLICIE PÁTRÁ PO VRAHOVI MATKY

A DVOU DCER

Osmiletá dvojčata a jejich devětadvacetiletá

matka se staly oběťmi útoku, který policieozna

čuje za „mimořádně krutý a zcelachladnokrev

ný“. Těla Gail Clarkové a jejích dcer Abigail a April

byla objevena poté, co sousedka zalarmovala

policii, protože rodinu už čtyři dny neviděla.

Oběti bydlely v sedmnáctém patředvacetipo

dlažního bytového domu Searle House na jihu

Londýna a policie vyzývá všechny, kdo se v okolí

budovy nebo uvnitř pohybovali, aby se přihlásili

na okrsku. Vyšetřování vede inspektor Colm

Healy, který oznámil, že bude na odpolednesvo

lána tisková konference, během níž se veřejnost

dozví další podrobnosti. Mezitím žádá ospolu

práci všechny obyvatele Searle House i okolních

domů: „Podle předběžného odhadu byly slečna

Clarková a její dvě dcery zavražděny v neděli

nebo pondělí – tedy 11. nebo 12. července. Jedná

se o mimořádně brutální zločin, jeden znejhor

ších, jaké jsem za čtyřiadvacet let ve služběvi

děl, a důrazně apeluji na občany, aby se na nás

bez váhání obrátili, pokud se stali svědkyčeho

koli podezřelého.“

7


Inspektor Healy dodal: „Rád bych veřejnost

a místní komunitu ujistil, že máme mnoho stop

a že osoba zodpovědná za tento ohavný čin bude

dopadena a postavena před soud.“

8




1

S Colmem Healym jsem se setkal v motelu v Kew.

Byla to velká ocelově šedá budova, která stála kousek severně od dálnice a oplývala estetickou krásou přepravního kontejneru, ozdobeného dvěma dlouhými řadami identických oken. Parkoviště bylo poloprázdné, chodníky a příjezdovou cestu pokrývalasněhová břečka a z proraženého okapu nad hlavním vchodem se valilaledová voda.

Bar byl v celé té díře asi jediným příjemným místem, a to nejen proto, že jste – díky alkoholu – mohli předstírat, že jste někdejinde. Nedávno nejspíš prošel renovací, a třebaže okna skýtala výhled jen na parkoviště a kousek Temže, vnitřní vybavení – směs boxů a pohovek – zářilo novotou a bylo chytře rozmístěné do půlkruhu kolem vyřezávaného pultu.

Zamířil jsem do jednoho boxu, setřásl z ramen kabát a objednal si černou kávu. Zbývající čas do Healyho příchodu jsem strávilvytahováním a řazením papírů ze složky, kterou jsem s sebou přinesl. Byly to inzeráty s nabídkami zaměstnání. Rozložil jsem je do dvou řad po pěti, z mého pohledu textem vzhůru nohama, a seřadil je chronologicky od té, jejíž uzávěrka nejvíc hořela.

O pár minut později vrzly dveře a v ostrém světle místnosti se objevil Healy. Jednou na mě kývl a pak se vydal k baru. Na sobě měl ošoupané džíny a červené triko s jakýmsi nápisem na přední

11


straně. Učesal se, ale vlasy měl mokré a tvář zardělou, jako byprávě vylezl ze sprchy. Slyšel jsem, jak si objednal lehkou kolu, a pak

zamířil ke mně. Přejel pohledem po papírech na stole a beze slova

se posadil.

„Nazdar,“ pozdravil jsem ho. „Jsi v pohodě?“

„Víceméně.“

„Co se děje?“

Pohlédl na mě. „Nic. Mám se fajn.“

Jenže já věděl, co se děje. My oba.

Před šesti dny, osmého ledna, jsme se sešli v kavárně vHammersmithu poté, co mi Healy volal a požádal mě o schůzku. Bylo to poprvé, co jsem ho za uplynulých čtrnáct měsíců viděl. Zapouhých šest dní se toho tolik změnilo. Nejenže jsem mu uhradilubytování v motelu na deset dní, ale taky jsem mu zaplatil lítačku na městskou hromadnou dopravu, dal mu peníze na benzín, obcházel s ním pracovní agentury a taky ho vozil na pohovory a do obchodu na nákup. Nebylo mu to příjemné – a mně mnoha způsoby taky ne –, ale dospěl do bodu, kdy už mu moc možností nezbývalo.

Pro svou rodinu byl jen duch, z kariéry policajta se stalavzpomínka, o většinu úspor už přišel, a z toho, co mu zbývalo, si platil palandu, matraci a polštář v příbytku pro bezdomovce. Nikdo jiný – exmanželka, synové ani bývalí kolegové z Metropolitní –nevěděl, jak hluboko Healy padl, protože byl příliš pyšný a přílišzhrzený na to, aby jim zavolal. Nicméně mezi mnou a jím panovaltrochu jiný vztah. Nebyli jsme tak úplně přátelé, což byl možná také částečně důvod, proč zavolal mně. Především ale mezi námiexistovalo spojení. Věděl, že mu budu nejen rozumět, ale navíc honebudu soudit.

Oba jsme ztratili někoho milovaného, bojovali jsme se stejnými démony, lovili stejné lidi ve stejných stínech a oba jsme byli svědky toho, jaká temnota se může v člověku ukrývat. Nikdy jsem nevěřil 12


na osud nebo předurčení – a vlastně stále nevěřím –, ale za ty roky,

co znám Healyho, jsem začal věřit v něco podobného. Mnohokrát

jsme se vydali každý jiným směrem, a přesto se jakýmsi způsobem

cesty našich životů pokaždé znovu zkřížily.

„Co to je?“ zeptal se a prohlédl si nabídky zaměstnání.

„Krátkodobé přivýdělky na pozici ostrahy supermarketu.“

Přikývl a pár si jich přitáhl k sobě.

Všiml jsem si, že má na jedné straně krku vyrážku od holení a nad ní čerstvé krvavé tečky; ranky, které se ještě nezacelily. Healy měl podobných zranění celou řadu, jenže většina z nich zůstávala zrakům okolního světa skryta. Bylo mu skoro devětačtyřicet, ale vypadal starší, protože se nijak neudržoval ve formě. Měl nadváhu, mírně odulý obličej a vějířky vrásek kolem očí tak husté, že senedalo s jistotou říct, kde končí jedna a začíná druhá. Rudé vlasy mu při čtení padaly do čela a na papíry z nich pomalu kanuly kapičky vody. Nyní jsem jasně viděl nápis na jeho červeném triku: Hoši na tahu – Dublin 2007.

„Divoký výlet?“ prohodil jsem.

Vzhlédl ke mně. „Cože?“

Kývl jsem na triko.

Podíval se na slova na své hrudi, roky nošení a praní už značně popraskaná. „Jo,“ zamumlal a na okamžik se ztratil vevzpomínkách. „Šel jsem jednomu kámošovi za svědka, a tak jsme na pár dní zajeli do rodný země.“ Zarazil se a na rtech mu zahrál kratičký úsměv. Hned byl zas pryč. „To byly jiný časy.“

Obrátil pozornost zpět k papírům a očividně se o výletě,během kterého se vrátil do města, kde se narodil a vyrostl, nehodlal dál bavit.

„Jak dopadl ten dnešní pohovor?“

Pokrčil rameny. „Kdo ví?“

„Co tím myslíš?“

13


„To, že jsem se táhl až do Rotherhithe, kecnul si na židli,odpověděl na jejich otázky a oni na mě chvíli tupě zírali a pak prohlásili, že mi dají vědět.“

„Řekli kdy?“

„Za pár dní.“

Barman přinesl Healyho lehkou kolu a postavil ji před něj.Healy mlčky očima hypnotizoval sklenici a myšlenky se mu zračily ve tváři tak jasně, jako by je tam měl vytetované: Tohle pít nechci.

Sice jsem mu nabídl pomocnou ruku, ale stanovil jsem dvěpodmínky: zaprvé si Healy musel najít práci, i kdyby jen dočasnou, aby se co nejdřív dostal finančně na nohy; zadruhé musel seknout salkoholem. Toho dne, kdy jsme se sešli v kavárně, jsem ho z něj necítil, ale bylo mi jasné, že celé týdny předtím nedal lahev z ruky.Prozrazovala ho mdlá, povadlá pokožka, zakalené oči a celkově ztrhané rysy a vznášela se kolem něj nepřehlédnutelná aura alkoholika.

„Co ta druhá záležitost?“ zeptal se.

„Jaká druhá záležitost?“

„Ty dvojčata.“

Vyhlédl jsem z okna na parkoviště, za nímž mezi provazci deště se sněhem probleskovala světla od řeky. Smrt dvojčat a jejichmatky byla počátečním bodem – spouštěčem Healyho pádu. Včervenci 2010 vstoupil do bytového domu v jižním Londýně a nalezl tam jejich těla. Případ přebíral jako jeden z nejlepších detektivů u Metropolitní policie – a nyní, o tři a půl roku později, z něj byl opilec bez domova, oplakávající rozpad manželství a rodiny aneslavný konec kariéry. Před šesti dny mi nezavolal proto, aby zjistil, jak se mám. Dokonce nešlo ani o to, že je bez peněz, bez práce, bez domova a zoufalý. Zavolal mi proto, abych mu pomohl vypátrat muže, který měl na svědomí vraždu té rodiny; zabijáka bez tváře, zodpovědného za Healyho zhroucení.

Na ničem jiném mu už nezáleželo. 14


Jak jsem tak nad tím přemýšlel – nad honem na muže, který to všechno odstartoval –, vybavilo se mi, co Healy řekl, když jsme se v Hammersmithu sešli: Nedokázal jsem vypátrat toho šmejda, co jim to udělal, nenarazil jsem na jedinou stopu, a tehdy se můj život začal řítit do hajzlu. Mluvil rozechvělým hlasem a oči se mu lesklyslzami. A koukni na mě teď. Žiju v útulku pro bezdomovce. Jsem ubohá troska.

„Rakere, co ty dvojčata?“

Trhl jsem sebou a vrátil se do přítomnosti. Healy odsunullehkou kolu stranou, sepjal ruce na stole a nakláněl se ke mně.

„Můj známý z Metropolitní mi pošle kopii spisu,“ řekl jsem. „Zítra ji budu mít. Nejdřív ale musím uzavřít případ, na kterém teď dělám.“

Živil jsem se pátráním po pohřešovaných osobách a můjposlední případ byla šestnáctiletá dívka, která utekla z domova vGreenwichi. Našel jsem ji a vrátil k rodině, ale zbývalo několiknedořešených záležitostí. Musel jsem zavolat na Metropolitní a informovat je o tom, že je dívka v pořádku doma, sejít se s rodinou,zodpovědět případné dotazy, podepsat formuláře a převzít honorář. Sem tam se mi případy na začátku a na konci překrývaly, ale nikdy jsem nepracoval na dvou zároveň, protože jsem každému chtěl věnovat plnou pozornost. Měl jsem pocit, jako by mezi mnou a těmipohřešovanými existovalo zvláštní pouto, emocionální vazba, kterou jsem nedokázal úplně popsat, a proto pro mě byla ta dívka stejně důležitá jako Healy. Navíc – z pragmatického hlediska – mi za to její rodina platila.

Naproti tomu všechno, co jsem kdy udělal pro Healyho, amožná i všechno, co pro něj ještě udělám, bylo bez nároku najakoukoli finanční odměnu. A často jsem se za svou pomoc nedočkal ani uznání nebo vděku. Už dávno jsem to neřešil, smířil jsem se s tím, že Healy takový prostě je – možná i proto, že ho poháněly podobné

15


motivy jako mě. Náš vztah byl zkrátka zvláštní. Jednou jsem mu

zachránil život. On mně taky.

A to nás navždy spojilo.

„Takže budeš na tom spisu jen tak sedět, dokud se nezbavíš toho předchozího?“ zeptal se.

„Jak můžu sedět na něčem, co ještě ani nemám?“

Zatvářil se popuzeně.

„Healy, minulý týden jsem ti tu situaci jasně vysvětlil.“

Namísto odpovědi se jen natáhl po sklenici s kolou a prsty na ni začal vyťukávat netrpělivý rytmus. Pak se zhluboka nadechl a řekl: „Fajn. Tak až ta složka dorazí, můžeš ji dát mně a já na tom už začnu dělat.“

„Nemyslím si, že to je dobrý nápad.“

„Nepotřebuju chůvu, Rakere.“

„To jsem nikdy netvrdil.“

„Nikdo o tom případu neví víc než já.“

„Chápu.“

„Byl jsem tam. Ten případ byl můj.“

„A přesně proto je zapotřebí čerstvý pohled.“

Odmlčel se.

V nastalém tichu jsem začal listovat vytištěnými nabídkami a snažil se vymyslet způsob, jak v něm o ně vzbudit zájem, ale když jsem zvedl oči, zjistil jsem, že se Healy nedívá ani na mě, ani na ty papíry – civěl z okna a sledoval auto, které právě couvalo z parkovacího místa.Působil odtažitě, jako by na mě úplně zapomněl. „Klečel jsem mezi jejich postýlkama,“ zamumlal potichu, skoro jen pro sebe, „v tom zkurveně malým bytě. Jejich máma ležela mrtvá ve vedlejší místnosti.Vzpomínám si, že se tam forenzní tým nijak dlouho nezdržel a já s nimi zůstal sám. Nezbyl v nich ani ždibec dětské nevinnosti. A já... já...“

Jeho hlas se vytratil, ale přesto jsem od něj nedokázal odtrhnout pohled. Tohle se Healymu vůbec nepodobalo, až mě napadlo, jestli 16


je s ním všechno v pořádku. Zbytek té věty se mu chvěl na rtech

a já se k němu naklonil, abych ho slyšel lépe, jenže ten pohyb ho

vytrhl ze zamyšlení. Škubl sebou, jako by se snažil vymanit zesevření pochmurné vzpomínky, a nálada ve vzduchu se okamžitě

změnila. Zadíval se na mě a pak přejel pohledem papíry na stole.

Zjevně mu bylo trapné, že se přede mnou na okamžik přestal hlídat.

„Jsi v pohodě?“

Mlčky seděl a ani se nehnul.

„Koukni,“ řekl jsem vyrovnaným hlasem, „slíbil jsem, že tipomůžu, a to taky udělám. Ale chci to vidět jako první. Čerstvýma očima. Nechystám na tebe žádnou boudu, tak v tom přestaňhledat háčky.“

Odfrkl si, ale nijak to nekomentoval.

„Healy?“

Podíval se na mě.

„Co se děje?“

„Co bys tak řekl?“ vyštěkl a popadl jeden z papírů. „Tyhlekokotiny. Je to k hovnu. Důležitý je najít toho, kdo zabil ty holky.“

„Potřebuješ práci.“

Nesouhlasně zakroutil hlavou. „Mám toho plný zuby.Vyplňování formulářů, předstírání, že jsem někdo jinej, líbání zadkůlidem, který jsou mi volní a nikdy mi na nich záležet nebude. Ale víš ty co? O to vlastně ani nejde. Co mě fakt sere, je to, že všechny tyhle práce bych zvládl dělat i ve spánku. Šestadvacet let jsem byl u policie, viděl jsem věci, který už nikdy nevyženu z hlavy,vyslýchal jsem chlapy tak zvrácený, že vysávali světlo z místnosti. Jenže podle tý hromady odmítacích dopisů, co poslední doboushromažďuju, to vypadá, že nejsem dost kvalifikovanej ani k tomu, abych brouzdal mezi uličkama v obchoďáku a snažil se přistihnout při činu nějakýho smrada, co si chce nacpat do kapsy mobil. Chci říct... za celej rok jsem dostal jednu – jednu – práci jako bezpečák

17


na dva měsíce. Nic víc snad dodávat ani nemusím. Je to na hovno,

Rakere. Nikdo mě zaměstnat nechce.“

„Sehnat v dnešní době práci není snad–“

„Já práci nechci.“

Potlačil jsem nával podráždění. „Jak chceš těm holčičkámpomoct, když zase skončíš v útulku?“

„Pomohlo by jim, kdybych vypátral toho, co jim to udělal.“

„Však ho najdeme.“

„Jestli budeme jen vysedávat na zadku a prohrabávat sezbytečnýma papírama, jako jsou tyhle, tak ne.“ Zamával několika dalšími listy. „Jako by mi snad tohle nebylo úplně u prdele.“

„Healy, když si najdeš práci, vyděláš peníze. Za ty si zvládnešzalatit nájem. A až budeš mít kde bydlet, pak se můžeš soustředit na tohle. Pokud chceš těm holkám a jejich matce pomoct – pokud to opravdu chceš –, tak odpovíš na všechny tyhle inzeráty a uděláš, co bude v tvých silách, aby tě přijali.“

Zíral na mě s napjatým výrazem ve tváři a mnul si místo na prsou, které ho očividně bolelo.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se.

Došlo mu, že jsem si toho pohybu všiml. „Je mi fajn.“

„Tak prostě rozešli životopis na tahle místa, dobře?“

Ticho. Založil jsem mu mailovou adresu a on z počítače vzasedačce motelu odpovídal na nabídky práce. Nebylo to nijak těžké.

„Dobře?“

Další ticho.

Povzdechl jsem si. „Healy?“

„Kdy dokončíš ten předchozí případ?“

„Zítra odpoledne.“

Přestal se škrábat na prsou a namísto toho si začal pohrávat s okraji papírů před sebou. Nakonec je všechny shrnul na jednuhromádku a posunul se na kraj boxu. „Ve tři mám schůzku v pracovní 18


agentuře,“ řekl. „Ale potom bychom se tady mohli sejít, jestli

chceš. Mohl bys donést tu složku a promluvili bychom si o těch

holkách.“

Přikývl jsem.

„Doneseš tu složku?“

„Jestli mi do té doby přijde, tak jo.“

„Nezkoušej se mnou vydrbat.“

„To by mě ani nenapadlo, Healy.“

Postavil se a stále ze mě nespouštěl oči. Tentokrát jsem všakneměl ponětí, co si myslí – jeho pohled byl prázdný a výraznečitelný. U dveří do baru se naposledy ohlédl. Samota se kolem něj vznášela jako hustý opar.

Chvíli nato byl pryč.

19


2

Nebyl takový vždycky.

Předchozí večer, poté co jsem zavolal svému kontaktu uMetroolitní, abych se dostal ke kopii spisu o té vraždě, jsem si Healyho vygooglil. Snažil jsem se zjistit, jaký byl předtím, než se mu celý svět zhroutil. Poprvé jsme se setkali v roce 2011, kdy už se muživot drobil mezi prsty, takže jsem ho znal jen takového, jaký byl teď. Ale původně býval jiný. Před vraždou dvojčat to byl bystrý, mazaný a úspěšný detektiv.

Historie ho nevykreslovala jako trosku.

Ve skutečnosti tomu bylo právě naopak.

Našel jsem bezpočet odkazů na významné případy, které vedl, vyřešil a uzavřel. V roce 2005 dokonce získal ocenění policie zastatečnost – o čemž se mi nikdy nezmínil – za to, že mimo službupřekazil ozbrojenou loupež. Dokonce jsem objevil jeho fotografii z roku 2008, kdy se právě nacházel ve svém nejtlustším období. Bylo to ještě před dvojčaty, před rozpadem jeho manželství atragickou smrtí dcery, a tehdy měl dobrých dvacet kilo nadváhy. Možná víc. Měl otylý obličej, zarudlé tváře a dvojitou bradu, apřesto – navzdory přebytečným kilům – se kolem něj vznášela aurajakési tiché sebedůvěry, hbitosti a síly. Třebaže ji nebylo možnéposat a už vůbec ne vysvětlit, byla tam, jasná jako den a zvěčněná objektivem foťáku. 20


Při pohledu na tu fotografii mě napadlo, jak se Healy k případu dvojčat vůbec dostal. Domníval se snad jeho velicí důstojník, že Healy – jakožto jeho nejlepší muž – dokáže pro tu rodinu udělat nejvíc, a tak mu případ přidělil? Nebo to proběhlo mnohemnahodileji? Byl Healy v tu chvíli nejblíž, nebo snad jediný v kanceláři? Jestli se jednalo jen o náhodu, musel se Healy už nesčetněkrátmučit myšlenkami na to, co by se stalo, kdyby tehdy zrovna neměl čas, nebo byl uprostřed jiného vyšetřování. Ubíral by se jeho životjiným směrem? Ať to bylo jakkoli, jedno bylo zřejmé – vMetropolitní nikdo nepochyboval o Healyho schopnostech. Očekávali, že se mu podaří případ vyřešit.

Svůj průzkum jsem zakončil u té noci, kdy došlo k vraždě ženy a jejích dvou dcer. I novinová verze, okleštěná o podrobnosti z místa činu, se mi četla velmi těžko. S každým dalším řádkem se mi vžaludku usazovala směsice tíživého neklidu a vzteku, a náhle jsem k Healymu pocítil vlnu sympatií a pochopení, protože jsem sidokázal živě představit, jaké to asi muselo být, když o samotě klečel mezi postýlkami holčiček, zatímco forenzní tým místo činu opustil.

V přesvědčení mě ale utvrdilo až video, na které jsem narazil na youtube – tisková konference z 16. července 2010. Začínalo záběrem na reportéra Sky News, stojícího před budovou Scotland Yardu, který zprávu uváděl a mluvil o případu a zavražděné rodině.

O třicet vteřin později se na stupínku za hnízdem mikrofonů objevil Healy.

Pro televizní kamery se neobvykle vymódil: měl na soběnámořnicky modrý oblek šitý na míru, stříbrno-šedou kravatu a rudévlasy si učesal a rozdělil postranní pěšinkou. Za ty dva roky od jeho poslední fotografie, kterou jsem objevil, zhubl o pět kilo, možná o něco víc.

Jak jsem ho sledoval, plnou vahou na mě dolehl propastný rozdíl mezi tímhle profesionálním, vyrovnaným mužem a tou troskou,

21


která bloumala ulicemi města. Představil sebe i své kolegy na pódiu

a pustil se do čtení připraveného tiskového prohlášení a já pocítil

lítost, že jsem tohoto Healyho nikdy nepotkal.

Ten pocit ve mně přetrvával, zatímco jsem poslouchal, jakHealy uvádí podrobnosti ohledně jmen obětí a místa činu, okolnosti jejich úmrtí a popisuje krutou povahu vraždy. Pár minut natoodložil prohlášení a rozhlédl se po davu. „Pokusím se vaše dotazy zodpovědět co nejuspokojivěji,“ prohlásil zřetelně s mírnýmirským přízvukem, „ale jedná se tu o probíhající vyšetřování, takže jistě pochopíte, že nemohu prozradit všechno.“

Přejel očima po místnosti, zaměřil se na kohosi mimo záběrkamery Sky News a kývl na něj.

„Proč byla cílem celá rodina?“ zeptal se novinář.

„V tuto chvíli pracujeme s teorií, že cílem byla Gail Clarková, ale vyšetřování je v plném proudu, a tudíž se to může kdykoli změnit.“

„Takže ty dívky byly jen vedlejší ztráta?“

Healy sebou trhl. „Ta volba slov mi nepřipadá nejšťastnější.“

„Co jejich otec?“

Následovala pauza vyplněná cvakáním fotoaparátů a jemným vrněním přetáčejícího se filmu. Healy se zahleděl na reportéra, který tu otázku položil, a pak svou odpověď směřoval všempřítomným. „Kevin Sims, bývalý manžel Gail Clarkové a otec obou dívek, je po smrti. Zemřel šest měsíců po narození dvojčat. Vzhledem k tomu logicky není předmětem vyšetřování. Pátráme však po bělochovi mezi pětatřiceti a čtyřiceti lety, který se podle výpovědí svědků v měsících před vraždou často vyskytoval ve společnosti Gail Clarkové.“

„Můžete nám o něm říct víc?“

Healy se opět na okamžik zarazil, jako by se snažil utřídit si myšlenky. „Věříme, že by mohl mít klíčové informace související s touto tragickou událostí, a proto ho důrazně vyzýváme, aby se 22


nám přihlásil, stejně jako kdokoli, kdo by věděl, jak se s ním

spojit.“

„Byli s Gail Clarkovou milenci?“

„To v tuto chvíli nemohu potvrdit.“

„Ale svědky už máte, je to tak?“

„Opakuji – v tuto chvíli to nemohu potvrdit. Jak jsem alezmínil dříve, sledujeme a prošetřujeme mnoho vodítek.“

Nic víc neprozradil a zanedlouho poté se reportáž vrátila kmoderátorovi stojícímu před budovou Scotland Yardu. O pět vteřin později video skončilo.

Pokračoval jsem v online vyhledávání a pročítal zprávypublikované ve dnech po tiskové konferenci, stejně jako další útržkyrozhovorů s Healym. Jak čas plynul, začala se Healyho prohlášeníměnit – jejich tón byl úsečnější a zoufalejší. S médii komunikoval stále méně, až na ně nakonec úplně zanevřel. Tři měsíce poté,navzdory věku obětí a hrůzné povaze celého činu, začala kauzapostupně utichat a v závěru – čtyři měsíce po vraždě – už po rodině nikdo ani neštěknul.

Začalo to tiskovou konferencí, na níž byl Healy plnýoptimismu, že vraha vypátrá, a skončilo to selháním, sebepohrdáním apocitem viny. Možná byla ta tíha pro jednoho člověka neúnosná,dokonce i pro tak ostříleného detektiva, jakým byl Healy. Možná jste uprostřed podobných jatek museli nevyhnutelně přijít o kus sebe sama. Objevit těla dvou dětí zavražděných ve spánku, ale ne jejich vraha. Něco takového muselo člověka pohltit – pomalu ho toužíralo, kousek po kousku.

V ten moment jsem náhle jasně dokázal pochopit hloubku jeho zármutku – snad poprvé od chvíle, kdy se mi vrátil do života.Netruchlil jen pro děti a jejich matku, které zemřely tak otřesnou smrtí, ale také pro tu ztracenou – lepší – část sebe sama apromarněnou kariéru. A mučilo ho také vědomí, že kvůli neschopnosti

23


odhalit vraha přišel o vlastní rodinu. Převládl ve mně soucit azahnal veškerou frustraci, jíž ve mně Healy doposud vyvolával, a v tu

chvíli jsem věděl, co musím udělat.

Co jsem vždycky musel udělat.

Musel jsem mu pomoct. 24


3

Čtyřiadvacet hodin po schůzce s Healym v motelovém baru začal

padat sníh, který přinášel vítr ze severu, kde se nad střechamikupila černá, těžká mračna.

Vyšel jsem z domu svých klientů v Greenwichi, jejichž dceru jsem úspěšně našel, nasedl do auta a zamířil na západ, poBlackheath Road ve směru na New Cross Road. V houstnoucímprovozu přede mnou poblikávala brzdová světla, jež se proti snášejícím se vločkám rýsovala jako rudé šmouhy, ale právě když se kolona úplně zastavila, já dospěl k odbočce, kterou jsem potřeboval, a uhnul jsem z hlavní silnice na Cork Hill Lane.

O pár vteřin později hluk z New Cross Road utichl a ze tmy se vynořil železniční viadukt, jehož prostřední oblouk se klenulpřímo nade mnou. Na druhé straně se v nekonečné řadě dveří a oken rozkládal blok pětiposchoďových činžáků a dvacetipatrovýchbytovek. Zastavil jsem u obrubníku a zhasl motor. Spolu s ním sevynulo i rádio a auto se ponořilo do ticha, umocňovanéhosněhovými vločkami, které nehlučně dopadaly na ty hromady betonu venku.

Ohlédl jsem se přes rameno na zadní sedačku, kde ležel spis s případem vraždy v plastové složce uzavřené na rozíchgumičkami. Když mi pošta toho rána spis doručila, na okamžik jsem sipohrával s myšlenkou, že bych ho Healymu nedal a využil ho jako

25


motivaci k tomu, aby si Healy dal život do pořádku. Jenže jsemneměl žaludek na to zneužívat smrti matky a dvou dcer jako páky

k vyjednávání, a jak jsem tam teď seděl – jen pár metrů od místa,

kde se našla jejich těla –, pocítil jsem další záchvěv smutku. Sice

jsem oběti osobně neznal, ale přesto mi jich bylo hluboce líto,stejně jako muže, kterého jejich smrt tolik pronásledovala. Za hodinu

jsme se s Healym měli sejít v motelu v Kew a probrat, jak šel jeho

pohovor v pracovní agentuře. Měl jsem pro něj několik dalších

pracovních nabídek, ale věděl jsem, že ho nebudou zajímat. A při

pohledu na stín tohoto místa jsem možná lépe než kdy jindycháal proč.

Nalevo se rozkládal parčík přiléhající k bytovkám. Dvě osamělé houpačky se tam tiše pohupovaly ve větru. Všechno – trávu,houačky, popraskané okenní parapety i děravé střechy – pokrývala dokonalá, netknutá sněhová pokrývka.

Pohlédl jsem na panelák stojící nejblíž.

A Searle House mi pohled oplatil.

Bylo to dvacet pater mizérie, jen přežívající budova, která dosáhla vrcholu života tak před deseti lety. Pod zvýšeným přízemím setáhla dlouhá, ohavná zeď – kdysi natřená na bílo, nyní pokrytá graffiti –, u níž stály v řadě srovnané popelnice a před nimi černé odpadkové pytle, které se do nich už nevešly. Ten obrázek mipřiomněl scénu z předchozího dne: jak se Healy zadíval naparkoviště před motelem a ztratil se v pochmurných vzpomínkách naobjevení místa činu. Klečel jsem mezi jejich postýlkama, v tom zkurveně malým bytě. Jejich máma ležela mrtvá ve vedlejší místnosti.Vzpomínám si, že se tam forenzní tým nijak dlouho nezdržel a já s nimizůstal sám. Nezbyl v nich ani ždibec dětské nevinnosti. A já... já... Větu nedokončil, ale moje oči nyní zabloudily k sedmnáctému patru Searle House, a zatímco se všude kolem s šepotem snášely sněhové vločky, já si v duchu představil, jak to pokračovalo. 26


Poklekl mezi nimi s pocitem ochromujícího vzteku, a zároveň smutku, a přemohlo ho vědomí zodpovědnosti. Jako by se – hrou osudu – stal jejich strážcem, prostředníkem. Mstitelem. A když se forenzní tým vrátil pro těla, naposledy se dívkám zadíval doprázdných, mrtvých očí a v duchu jim slíbil, že najde toho, kdo to udělal.

Jenže to nikdy nesplnil.

Všechno, co následovalo, všechny jeho chyby a lži, kterénavykládal, každé selhání, pramenilo z tohoto okamžiku. Tady. Tento případ ho zlomil a stál ho kariéru. Tohle zničilo jeho rodinu avrazilo klín mezi něj a jeho ženu a děti.

Tohle byl začátek konce.

27


4

Motel doslova zel prázdnotou, když jsem tam toho odpolednedojel. Na parkovišti nestálo jediné auto, na několika místech se jen

hromadil shrnutý šedivý sníh a holé stromy se zmítaly zlevadoprava v poryvech větru vanoucího od řeky. Healyho jsem našel v baru,

ve stejném boxu, kde jsme seděli i předchozího dne. Omluvil jsem

se za zpoždění, protože mě zdržela nejen zajížďka na New Cross

Road, ale také zoufale ucpané londýnské ulice, které mou zpáteční

cestu značně prodloužily. Healy však neodpověděl, namísto toho

už očima hypnotizoval složku v mé ruce. Podal jsem mu ji a šel

nám oběma objednat pití.

Než jsem se vrátil se dvěma kávami, měl už třetinu spisu za sebou. Rychle očima přejížděl stránky a připomínal si výslechy, které vedl osobně, i práci odvedenou detektivy pod jeho velením. Jeho tvářpřiomínala sochu, jako by při čtení těch stránek vůbec nic necítil, ale byla to jen přetvářka. Znal jsem ho až moc dobře – koneckonců jsem s ním sdílel kus života – na to, abych věřil, že mu nevadí otevíratznovu tu starou ránu. Od chvíle, kdy ho vykopli z Metropolitní, se k tomu případu nedostal – bylo to poprvé za osmnáct měsíců, co se k rodině, jejich vraždě a jizvám, jež v něm zanechala, tolik přiblížil. Třebaže se mu to nezračilo ve tváři, spis mu pronikl pod kůži – vytáhl z něj a odložil stranou tři listy papíru. Fotografie tří obětí.

Gail Clarková. 28


Abigail.

April.

Nechtěl, aby byly i nadále součástí celé složky, aby je něcopojilo se slovy napsanými uvnitř, s chladnými popisy, utrpením anezodpovězenými otázkami. Potom dál listoval spisem, ale sem tam stále utíkal levou rukou k fotografiím – očividně zcela nevědomky – a vždycky prsty spočinul kousek od nich.

Za půl hodiny dočetl.

Vzhlédl a se znepokojeným výrazem ve tváři sáhl po hrnku skávou, která mu už mezitím vystydla. „Díval ses na to?“ zeptal se a odložil hrnek zpět na stůl.

„Na pár věcí.“

„Ale neprošel jsi všechno?“

„Ne. Chtěl jsem, abys mě tím provedl ty.“

Podíval jsem se na spis a všiml si další rozmazané barevné kopie rodinného snímku. S očima upřenýma na tváře dvojčat a ženy,která je přivedla na svět, jsem se pozastavil nad tím, jak moc jsouholčičky Gail podobné: stejná barva vlasů, stejný mírný pršáček,stejný úsměv, s jedním koutkem úst zvednutým výše než druhým. Gail byla nevýrazná a hubená a kůži na krku měla zvrásněnou a povislou, jako by příliš rychle hodně zhubla. Její pleť takénevyadala zdravě – kolem úst měla drobné flíčky a bradu a tváře jípokrývaly jizvičky po akné. Dvojčata však měla stejně jako ona vřelé oči připomínající potůčky modrého inkoustu, a bez útrapsouvisejících s věkem byly dívenky krásné a bez vady. Nedokázal jsem od nich odtrhnout pohled a opět se ve mně cosi pohnulo.

„A co si o tom myslíš?“

Vrátil jsem se do přítomnosti. „O čem?“

„O tom, co sis přečetl.“

Když jsem složkou listoval, znovu na mě udělalo dojem, jak důkladná Healyho policejní práce byla. Sledoval případ z mnoha

29


různých úhlů, nevynechal jediné vodítko, vytvořil a zavrhlbezpočet teorií a provedl spoustu vyčerpávajících a podrobnýchvýslechů. K muži, jehož jsem v posledních dvou letech poznal, to vůbec

nesedělo, ale odpovídalo to tomu, kterého jsem našel na webu.

Rozhovory s médii odrážely jeho vyrovnanost a bystrý rozum,tiskové konference vedl s tichou důstojností a s ledovým klidem se

dokázal poprat i s vlezlými otázkami bulváru. Tohle byl muž,kterého si v Metropolitní cenili nade vše, ne člověk, kterého nakonec

vyhodili.

„Rakere?“

„Vypadá to jako dobrý případ, Healy,“ odpověděl jsem.

„Jenže jsem něco přehlídl.“

Pokrčil jsem rameny. „Netuším. To teprve zjistíme.“

Objednal jsem další kávu a pustili jsme se do práce.

Rozhodl jsem se nechat Healyho mluvit a dělal jsem sipoznámky. Sem tam jsem ho přerušil otázkou, ale jinak jsem mu dovyprávění nezasahoval. Měl pozoruhodnou hlavu na detaily, možná podpořenou i tím, že se na spis znovu podíval. Párkrát si složku přitáhl k sobě, aby se o nějakém faktu ujistil, ale vesměs si vystačil s vlastní pamětí.

„Věděl jsi, že to byla bývalá feťačka?“ zeptal se.

„Kdo, Gail?“

„Nikdy jsme to nezveřejnili, protože jakmile otěhotněla, šla na odvykačku a nadobro s tím skončila. Když ji zabili, byla už skoro devět let čistá. Přesto jsme si došlápli na místního dealera, chlápka, co jí kdysi prodával fet. Lidem na New Cross ničil životy takdlouho, že nebylo těžký ho najít. Jenže to nebyl náš vrah. Můj týmprověřil i sociálku, abychom se ujistili, že nám nic neuniklo – týrání dětí, zanedbávání péče, cokoli –, ale žádnej záznam jsmeneobjevili. Vzpomínám si na rozhovor s jednou její kamarádkou pár dní poté.“ Odmlčel se a nalistoval příslušnou pasáž ve spise. „Cituju: 30


‚Gail byla skvělá, nechápejte mě špatně, ale po všech těch potížích

s drogama si myslím, že se dost děsila toho, aby se historieneopakovala. A tak skoro nechodila ven. Vlastně... co se narodiladvojčata, už si s náma asi nikdy nevyrazila. Nejspíš ji to ani nelákalo.

Udělala se tak nějak sama pro sebe.‘“

Healy se zarazil a sklouzl očima na Gailinu fotografii.

„Na jednu stranu,“ ozval se po chvíli, „jsme mohli spojení mezi drogami a její smrtí rychle vyloučit. Na druhou stranu fakt, že se nestýkala s přáteli, znamenal taky to, že se nikomu s ničímnesvěřovala. Většina výslechů jejích takzvaných přátel nikam nevedla.“

„Studovala na vysoké, ne?“

„Historii a společenský vědy. Ale bylo to dálkový studium na Open University, takže – opět – se s ostatními nestýkala. Navíc si horozložila na šest let. Studovala z domova, se svým vedoucím se nevídala, a ani nechodila na přednášky. S ostatními studenty se setkávala jen u zkoušek. Poslední seminárku odevzdala týden před smrtí.“Odmlčel se a se sklopenýma očima obemkl prsty hrnek s kávou. „Párměsíců nato jsem na OU zavolal,“ pokračoval tišším hlasem, „abych zjistil, jak dopadla. Tehdy už mě vážně začínalo užírat, že jí nezůstal nikdo, komu by záleželo na tom, jestli prošla, nebo ne.“

„A prošla?“

Přikývl. „S červeným diplomem.“

„Co její rodiče?“

„Mrtví.“

„Žádní sourozenci?“

„Ne. Nejbližší příbuznou byla sestřenice Erica Swiddleová. Ta ale žila v Liverpoolu, takže se vídaly jen zřídka. Prý si jednou za pár měsíců zavolaly, ale to bylo všechno.“

„A otec?“

„Těch holčiček? Kevin Sims. Naprostej budižkničemu. Nikdo o něm nedokázal říct nic dobrýho. S Gail se seznámili v únoru

31


2001 v jakýsi putyce v Peckhamu – jemu bylo čtyřiadvacet, jíjedenadvacet – a o pět měsíců později byla těhotná. Mluvili jsme se

Simsovou matkou, která tehdy byla ještě naživu, a podle ní se

o dvojčatech nezmínil ani jednou. Vůbec netušila, že se z ní stala

babička. Věřil bys tomu? Hajzl hnusnej.“ Healy se zarazil aznechuceně potřásl hlavou. „O vztahu Gail a Simse nám dokázala

něco říct jen Erica, Gailina sestřenice. Sims vzal kramle ve chvíli,

kdy mu Gail oznámila, že je těhotná. Pak už o něm neslyšela,dokud se šest měsíců po narození dvojčat nezabil v autě, když se

po M23 řítil dvoustovkou.“

„Mrtvý na místě?“

„Jo.“

Dokončil jsem poznámky a zvedl hlavu. Healy opět zíral z okna na parkoviště, stejně jako předchozího dne.

„Jsi v pohodě?“ zeptal jsem se.

Podíval se na mě. „Jo. V klidu.“

„Připravený pokračovat?“

Pochopil, co tím skutečně myslím. Znovu si celý případpřipomněl, mohl o něm mluvit, provést mě všemi podrobnostmi, a to jako by mu vlilo do žil nový život. Přestože jsme prozatím jen klouzali po povrchu, jemu se už začínala vracet barva do tváří.

Jenže to nejhorší bylo teprve před námi.

Zhluboka se nadechl a přikývl.

„Fajn,“ řekl jsem. „Pověz mi o tom, cos našel v tom bytě.“ 32


5

„Bylo to tam,“ spustil, „dost stísněný.“

Ve složce se nacházel půdorys bytu, který Healyho slovapotvrzoval. Úzká chodbička vedla od vstupních dveří k obývacímupokoji. Po levé straně se nacházely dva pokoje – obojí ložnice. První patřila Gail, druhá dvojčatům. Napravo byla kuchyň a koupelna. Ať plánek načrtl kdokoli, zaznačil do něj i okna – jedno v kuchyni a jedno v obývacím pokoji.

Nic víc.

„V ložnicích okna nebyla?“

Zakroutil hlavou. „Ne. Ložnice měly společnou zeď s vedlejším bytem. Žádná okna a logicky ani světlíky. Vzpomínám, že první, o co jsem po příjezdu požádal, bylo, aby někdo rozsvítil. Jenže ono už rozsvíceno bylo.“

Přikývl jsem a čekal, až bude pokračovat.

„Holčičky jsem našel v postýlkách,“ řekl a odkašlal si. „Ležely na zádech, na sobě měly stejný pyžámka a byly zakryté dekami až kramenům. Oběma někdo podřízl krk.“ Znovu se odmlčel, tentokrát na delší dobu, a já mezitím sklopil oči ke složce a s kyselou pachutí v ústech jsem pročítal odosobněný popis toho, co se dívkám stalo. Healy se znovu ozval: „Jakmile jsem tam dojel, jakmile jsem jeuviděl, napadlo mě: ‚Proč jsem tohle dostal kurva zrovna já? Proč neněkdo jinej?‘ Tou dobou jsem u Metropolitní sloužil čtyřiadvacátým

33


rokem, ale případy, ve kterých figurovaly děti, mě pokaždý sebraly,

jako bych byl naprostej zelenáč. Kdykoli řešíš mrtvý dítě, kus tebe

zemře s ním, a už ho nikdy nedostaneš zpátky.“

Oběma lokty se opíral o stůl, bradu měl složenou v dlaních a díval se kamsi za mě. „Když jsem se ten večer vrátil domů, byla Leanne ve svým pokoji. Poslouchala hudbu,“ přesunul se ve vyprávění k vlastní dceři, které tehdy bylo kolemdevatenácti. „Šel jsem k ní, pevně ji objal a jen tak držel. Nechápala, o co jde – nejdřív se mi pokoušela vykroutit, ale po chvíli to vzdala. Nevím... prostě jsem se potřeboval ujistit, že je moje holčička v pořádku.“

Přes tvář mu přeběhla bolest, když si uvědomil svou tehdejší prozíravost – o šest měsíců později o Leanne přišel, stejně krutým způsobem.

Jiný případ, jiný vrah.

Další ztracený život.

„No nic,“ vrátil se zpět, odkašlal si a napil se kávy. „Gail byla v obýváku. Ležela vedle pohovky, napůl přimáčknutá ke zdi. Na sobě měla noční košili a župan, takže bylo jasný, že k vraždě došlo pozdě v noci a Gail toho šmejda dobře znala. Na dveřích jsmeneobjevili stopy po vloupání, ani žádný známky boje – a nikdo ze sousedů neslyšel křik ani zvýšený hlasy.“

„Nebála se ho.“

„Přesně tak. Podle mě ho dokonce bez váhání pozvala dovnitř. Nepřevlíkla se, tudíž se v jeho přítomnosti buď cítila příjemně, nebo nepočítala s tím, že se zdrží dlouho. S tělem po smrti nikdo nehýbal, nenašla se na ní žádná obranná zranění ani známkysexuálního napadení, takže jsem si myslel, že útok vůbec nečekala.“ Odmlčel se a očima přejel černobílý popis Gailiny smrti. Pro něj černobílý nebyl. „Devětkrát ji bodl do prsou.“

„To vypadá na záchvat vzteku.“ 34


„Ale tak to nebylo. Všechny rány se nacházely blízko sebe, skoro jedna na druhý, jako by si vybral konkrétní místo a pak si jen chtěl být jistej. Podle mě to byl profík.“

Zvedl jsem k němu pohled. „Jak to myslíš – ‚profík‘?“

„Že vraždil i předtím. Za jejími nehty jsme nenašli žádnou DNA, která by stála za řeč. Důkazy ukazovaly na to, že neměla ani šanci se bránit – neškrábala, neprala se s ním, nedala mu jedinou ránu. Nikdo nezvládne bodnout devětkrát za sebou, aniž by sám schytal jedinou ránu – ledaže je v tom opravdu dobrej.“

„A stopy DNA jinde na těle?“

„Na hovno.“

„Vůbec nic?“

„Našli jsme DNA jiných lidí na Gailině županu a pod nehty, ale nebylo to semeno ani sliny, jen vlasy a kožní buňky jejích dcer a dalších, neidentifikovaných jedinců. Mohly patřit vrahovi – nebo přátelům, kteří během pár měsíců její byt navštívili. Pokud to byla DNA našeho vraha, pak o něm z databáze nic nevyběhlo.“

Zničehonic se mi rozezvonil mobil a začal ke mně vibrovat po stole. Moje dcera. Ztlumil jsem zvuk. „To je Annabel,“ řekl jsem Healymu. „Zavolám jí později.“

Zalistoval jsem ve svých poznámkách o několik stránek zpět k místu, kde jsem si pár nocí předtím poznamenal cosi z Healyho tiskové konference.

„Zmínil ses, že se s Gail a děvčaty v měsících před jejich smrtí někdo stýkal?“

Přikývl. „Mal.“

„Mal?“

„M-A-L, jako Malcolm.“

„Tak se jmenoval?“

Healy pokrčil rameny. „Kdo ví? Napravo od Gail bydlela jakási Sandra Westerwoodová. Byla to taková všetečná babka kolem

35


šedesátky, ale milá a tu rodinu měla moc ráda. To ona zavolala na

policii, když Gail ani holky pár dní neslyšela.“

Proletěl spis, našel, co hledal a otočil to ke mně. Byl to přepis

rozhovoru s Westerwoodovou.

WESTERWOODOVÁ: Slyšela jsem ty holky vedle každý den.

Zpívaly si, hrály... prostě věci, co takové děti dělávají, víte?

Jenže pak to přestalo. Připadalo mi to zvláštní, protože

v těch proklatých bytech jsou stěny z papíru a jediná chvíle,

kdy je v tom baráku opravdu ticho, je pozdě v noci, když

všichni konečně usnou. Říkala jsem si, že jsou možná nadovolené, ale o ničem podobném se nezmínily a Gail si často

stěžovala na nedostatek peněz. HEALY: Kdy jste je slyšela naposledy? WESTERWOODOVÁ: V neděli, možná v pondělí. HEALY: Dneska máme pátek šestnáctého července. Takže se

odmlčely v neděli jedenáctého nebo v pondělí dvanáctého,

je to tak? WESTERWOODOVÁ: Jo. HEALY: Když jsme spolu včera mluvili u vás doma, prohlásila

jste, že jste Gail naposledy viděla v sobotu desátého. WESTERWOODOVÁ: To je pravda. Došel mi cukr a chtěla jsem

si udělat čaj. Výtah zase nejel a mně se nechtělo plahočit

sedmnáct pater dolů a pak půl kiláku do večerky. A tak jsem

zaklepala na Gail, jestli by mi trochu nepůjčila. HEALY: Byla v pořádku? WESTERWOODOVÁ: Vypadala normálně. Ode dveří jsem viděla

i holky, jak koukají na telku. S Gail jsme chvilku poklábosily. HEALY: O čem? WESTERWOODOVÁ: Už nevím. O počasí nebo tak. Byla vpohodě. Smála se a tak vůbec, víte?

36


HEALY: A tehdy jste ji viděla naposledy?

WESTERWOODOVÁ: Jo. Potom už bylo jen ticho. Zašla jsem je

v úterý zkontrolovat, protože mi to připadalo správný, ale

nikdo neotevíral. Ve středu ráno a pak večer jsem to zkusila

znova. A včera jsem zavolala policii.

Nejistě jsem se na Healyho zahleděl. Netušil jsem, proč to považuje

za důležité. Vyplňovalo to hluchá místa, především to, jak se policie

v Searle House ocitla, ale nepadla tam jediná zmínka o muži, který

se s rodinou stýkal v měsících před jejich smrtí. O muži, jehožHealy pár dní nato zmínil během tiskové konference – jakémsi Malovi.

Jako by mi četl myšlenky – otočil pár stránek s přepisem a zapíchl

prst do poloviny stránky. „Jakmile pitva potvrdila, že ke smrtidošlo s největší pravděpodobností v neděli jedenáctého, a nikoli

v pondělí,“ vysvětlil, „zaměřili jsme se na to, co nám řekla tady.“

WESTERWOODOVÁ: Prostě si nedokážu představit, kdo jim to

mohl udělat. Víte, byla to tak milá rodina. Myslíte, že je zabil

její přítel? HEALY: Přítel? WESTERWOODOVÁ: No, podle mě s někým chodila. HEALY: A to vám řekla ona? WESTERWOODOVÁ: Ne. Jen jsem ji i s holkama občas viděla

s nějakým mužským, během těch měsíců, než... však víte...

zemřely. A tak jsem si myslela, že... no... se s někým schází. HEALY: Kde jste ho viděla? WESTERWOODOVÁ: Na jedný straně Searle House je dětský

a fotbalový hřiště. Jsou tam houpačky, prolézačka, několik

klouzaček a tak. Rozhodně tam s těma holkama párkrát byl. HEALY: Kolikrát? WESTERWOODOVÁ: Hm, no určitě to bylo víc než jednou.

37


HEALY: A kdy tam byli poprvé, vzpomenete si?

WESTERWOODOVÁ: Nejspíš někdy v únoru, protože dvacátýho má

moje sestra narozeniny a já zrovna šla na metro na New Cross

Gate, abych za ní zajela, a tehdy jsem je tam všechny viděla.Říkala jsem si, že by bylo fajn, kdyby si k sobě Gail někoho našla. HEALY: Takže Gail se s tím mužem stýkala od února dočervence? To je pět měsíců. WESTERWOODOVÁ: Ano. HEALY: Řekla vám jeho jméno? WESTERWOODOVÁ: Ne, ale... HEALY: Ano? WESTERWOODOVÁ: Jednou jsem slyšela holky, když si venku

hrály. Nějak na něj volaly – myslím, že „Mal“ nebo tak nějak. HEALY: Jako Malcolm? WESTERWOODOVÁ: Jo, podle mě jo. HEALY: Viděla jste ho s nimi i při jiných příležitostech? WESTERWOODOVÁ: Hm, jo, určitě. Ehm... párkrát, ale vesměs

jsem na ně narážela na tom hřišti. HEALY: Prohlédla jste si ho někdy z blízka? WESTERWOODOVÁ: Ne. HEALY: Takže jste s ním ani nemluvila? WESTERWOODOVÁ: Ne. Ale často mě napadalo, jestli třeba

nepracuje jako kurýr. HEALY: Co vás k tomu vedlo? WESTERWOODOVÁ: Jednou měl pod bundou takovou olivově

zelenou polokošili s límečkem a já si říkala, že v něčemtakovém jezdívají kurýři. HEALY: A měl ji na sobě víckrát? WESTERWOODOVÁ: To už nevím. HEALY: Potřebuju, abyste se nad tím opravdu zamyslela, Sandro. WESTERWOODOVÁ: Ne, myslím, že ne.

38


HEALY: Takže to mohlo být jen zelené triko s límečkem a žádná

firemní uniforma?

WESTERWOODOVÁ: Asi jo.

HEALY: Nezdálo se vám, že by se Gail v jeho přítomnosti cítila

nepříjemně?

WESTERWOODOVÁ: Ne, vůbec ne. Vypadala šťastně. Ona

i holky se kolem něj chovaly naprosto přirozeně.

Na konci výslechu Sandra Westerwoodová poskytla policistům

mužův popis do záznamu, ale výsledek byl dost nejednoznačný –

běloch, vysoký něco mezi metr pětasedmdesát a metr osmdesát,

černé vlasy, mezi pětatřiceti a čtyřiceti lety, střední postavy. Tomuselo být vyšetřovatelům úplně k ničemu.

„Ta stopa s Malcolmem nikam nevedla,“ řekl Healy abezmyšlenkovitě si mnul bříškem palce ostatní prsty. V nastalém tichu bylo chvíli slyšet jen šustivé tření suché pokožky. „Můj tým sestavil seznam jedenácti tisíc Malcolmů žijících v Londýně a okolí. A to to ani nemusel být Malcolm. Co když to byl Malachi nebo jiné jméno? A co když ani nebyl z Londýna? Na takové pokročilévyhledávání jsme neměli zdroje. V náš prospěch hrálo jen to, že podle Westerwoodové byl ten muž běloch – takže jsme alespoň mohli vyloučit jména jako Malik a Jamal.“

„Zmínila se o tom, že možná pracoval jako doručovatel...“

Zakroutil hlavou.

„To taky nikam nevedlo?“

„Domněnka. Neměli jsme jediný další svědectví, který by topotvrzovalo. Pár lidí sice připustilo, že možná v okolí v měsících atýdnech před vraždou viděli doručovací dodávku, ale nikdo nedokázal s jistotou určit, jestli šlo o stejnou dodávku. Vyhledali jsme firmy s olivově zelenýma uniformama, prošmejdili jsme všechnydoručovací společnosti ve městě a nic.“

39


Nasazení Healyho týmu bylo opravdu pozoruhodné. Sestavili seznam 11 236 mužů s křestním jménem Malcolm, zúžili ho na třicátníky střední postavy s černými vlasy a pak se ho snažiliprotřídit ještě na ty, kteří by mohli být zaměstnaní jako kurýři. A to vše vycházelo z vratkého předpokladu, že Sandra Westerwoodovázaslechla jméno správně a že olivově zelené triko bylo součástípracovního oděvu. Healy o tom očividně pochyboval.

„Takže vyšetřování uvízlo na mrtvém bodě?“

„Jo.“ Odmlčel se, popotáhl a pokrčil rameny. „Našli jsmedoručovatele s křestním jménem Malcolm, kteří neodpovídalifyzickýmu popisu od Westerwoodové, a objevili jsme i Malcolmy, kteří popisu odpovídali, ale nepracovali jako doručovatelé. Nevynořil se ale ani jeden, co by spadal do obojího.“

„Co záběry z bezpečnostních kamer?“

Zadíval se na mě. „To měla být naše nejlepší stopa.“

„A byla to jen další slepá ulička?“

„Jsou to městský byty, a městu je ta oblast ukradená, takže tam věčně něco nefunguje. Jen tři kamery vypadaly docela slibně.Jedna byla v chodbě na desátým podlaží, ale to bylo k hovnu. Vúnoru ji kdosi rozmlátil a od té doby se nikdo neobtěžoval ji opravit. Zbývaly dvě kamery zabírající okolí budovy. Jedna snímala Cork Hill Lane, jedinou přístupovou cestu, když se tam chceš dostatautem – musel bys tam parkovat.“

Přikývl jsem. „A druhá?“

„Ta druhá zabírala hřiště. Tamtudy vedla cesta od metra.“

„A co se stalo?“

„Kamera u hřiště měla problémy s dráty, takže záznam neustále vypadával.“ Frustrovaně potřásl hlavou. „Čím víc do minulosti jsme šli, tím čistší to bylo, a nakonec se nám podařilo objevit něco z šestadvacátýho března. Záběr neidentifikovanýho muže uhoupaček s rodinou Clarkových. Odpovídal popisu ‚Mala‘, ale bylo to 40


moc daleko na to, abychom určili víc detailů, a navíc se pak všichni

sebrali a zamířili na metro. Je to jedinej záběr všech čtyř pohromadě.“

„A co záznam z doby, než vypadla ta kamera na desátém patře?“

„Ptáš se, jestli ho máme na videu z doby před únorem? Ne.Možná to je tím, že s Gail začal oficiálně chodit až v březnu, možná byl dost chytrý na to, aby se držel mimo záběr – přinejmenším do šestadvacátýho března, kdy ho zachytila ta kamera u hřiště. Stejně na tom nesejde. I když se nám podařilo ho na videu najít, byla z něj jen rozmazaná šmouha.“

„Takže v noc vraždy fungovala jen jedna kamera?“

„Jo.“

„Dostali jste z ní něco?“

Nyní už si prsty mnul mnohem silněji – přestože myšlenkami setrvával u případu a nekonečných nezodpovězených otázek, jeho svaly a šlachy podvědomě hledaly cigaretu, která tam nebyla.Nakonec sáhl do kapsy, vytáhl zapalovač – položil ho vedle hrnku s kávou – a pak krabičku s cigaretami. Ten pohyb ho vytrhl zezamyšlení a on se zahleděl na složku.

„Healy?“

„Celý to byla jen hromada sraček,“ zamumlal.

„Co tím teď myslíš?“

„Všechno. Kdyby byl ten případ pes, nechal bys ho utratit.Žádnej motiv, žádná DNA, svědci na houby, jedenáct tisíc chlapů se jménem, který ani nemuselo být správný.“ Odmlčel se a začal si hrát s krabičkou cigaret – přendával si ji z ruky do ruky a opětovně ji otevíral a zase zavíral. Po chvíli znovu zvedl složku a zalistoval spisem na další svědecké prohlášení.

Jakmile ho objevil, otočil spis ke mně.

„Co je to?“ zeptal jsem se.

„Nejspíš jediná věc, co za něco stojí.“

Jenže já už nedostal příležitost si ji přečíst.

41


6

O vteřinu později mi opět zazvonil mobil.

Annabel. Podruhé. Pohlédl jsem na Healyho a pak zpět na displej. Měli jsme tu rozdělanou práci a bylo evidentní, že ode mě očekává plnou pozornost, ale já to nemohl nechat spadnout do hlasové schránky, protože Annabel většinou nevolala takhle zničehonic, a ještě podivnější bylo to, jak urputně se se mnou chtěla spojit. Ve svých pětadvaceti už byla nezávislá a soběstačná, a kvůli práciučitelky pevně věřila v řád a rutinu. Jestliže mi volala, aniž by se na tom se mnou předem domluvila, nepochybně šlo o něco vážného.

„Musím to vzít,“ řekl jsem Healymu.

Zamračil se. „Nemůže to počkat?“

„To je Annabel.“

„No a?“

„No a proto to zvednu.“

„Prostě jí zavoláš zpátky, až skončíme, ne?“

„Já to vzít musím, Healy.“

Zatěkal pohledem mezi složkou – stránkou, kterou minalistoval – a mobilem v mé ruce. „Blbost,“ zahuhlal dost nahlas na to, abych ho slyšel, vyklouzl z boxu a mezi rty si vložil cigaretu. Bez dalšího slova zamířil k východu. Venku hustě sněžilo a vločky se rychle snášely k zemi jako kousky tvrdého bílého papíru.Zaměstnanec motelu – v bundě s kapucí a zipem zataženým až k bradě – 42


se zoufale snažil posypávat štěrkem parkoviště, zatímco vrávoral

pod náporem silného větru od řeky. Healy se vynořil ze dveří sezaálenou cigaretou a naštvaným výrazem.

Stiskl jsem Přijmout.

„Ahoj, zlato.“

„Ahoj,“ odpověděla Annabel tiše.

„Jsi v pořádku?“

„Jde o Olivii.“

Zaplavila mě panika.

Olivia byla její devítiletá sestra. Annabel a já jsme pravdu onašem příbuzenském vztahu zjistili teprve před čtrnácti měsíci – a přestože Olivia nebyla moje biologická dcera, ve chvíli, kdy mi do života vstoupila Annabel, přijal jsem je bez výhrad obě.

„Co se stalo? Je v pořádku?“

„Jsem v Torquay,“ vysvětlila mírně zastřeným hlasem,prozrazujícím slzy. „V nemocnici. Dost tady nasněžilo, a tak šla s jednou kamarádkou sáňkovat – jen na pole na konci naší ulice.“ Annabel se rozplakala. „Vrazila do stromu. Právě ji operují. Já...“ Hlas se jí vytratil.

„Jen klid,“ řekl jsem a snažil jsem se znít vyrovnaně. „Bude to v pohodě.“

„Má vnitřní krvácení.“

Sevřel se mi žaludek. A sakra.

„Omlouvám se,“ vzlykla. „Nevěděla jsem, komu zavolat.“

„Vůbec se neomlouvej,“ opáčil jsem a v myšlenkách jsem byl už o krok dál. „Udělala jsi správně, žes mi zavolala.“

Zarazil jsem se a pohlédl z okna na Healyho. Cigaretu měl už z půlky dokouřenou a její oranžová špička zablikala v padajícím sněhu, jak znovu potáhl.

„Co říkali doktoři?“

„Nic.“

43


„Neprobrali s tebou její zranění?“

„Nejsem si jistá, jestli sami vědí, co přesně jí je.“ Odmlčela se, popotáhla a evidentně se snažila uklidnit. „Řekli jen, že došlo k vnitřním zraněním a že ji musejí okamžitě operovat. Nevím, co mám dělat. Co když...“ Znovu se rozvzlykala.

Pokoušel jsem se pročistit si hlavu. Jednoduše jsem ji nemohl nechat v nemocnici samotnou.

„Jedu za tebou,“ řekl jsem.

„Nemusíš –“

„Já chci.“ Vyhlédl jsem z okna. Healy stál na stejném místě asledoval zaměstnance motelu, táhnoucího ke vchodu obrovský pytel s posypem. „Bude mi to trvat tak čtyři hodiny, možná dýl kvůli tomu sněhu. Ale chci, abys mi zavolala hned, jak budeš vědět něco nového, dobře? Volej kdykoli. Jestli s tebou doktoři nebudoumluvit, dáš mi jejich jména a já to vyřídím.“

„Děkuju.“

„Fajn. Zavolám za chvilku.“

Ukončil jsem hovor, schoval mobil do kapsy a přeletěl očima po spise otevřeném na stole přede mnou. Healy v něm nalistoval další přepis svědecké výpovědi, tentokrát od Jobana Kehala. Vytáhl jsem propisku z kapsy bundy, příslušnou stránku jsem označilhvězdičkou, abych věděl, kde navázat, a pak jsem sesbíral tři fotografie, které Healy ze spisu vytáhl, a zase jsem je do složky vrátil. Zajistil jsem složku gumičkami a vyrazil z baru do úzké vstupní haly.

Healy se už vracel dovnitř.

„Musím jít,“ řekl jsem.

Zastavil se a nakrčil čelo. „Cože?“

„Vezmu si ten spis s sebou a projdu ho, až dorazím.“

„Dorazíš kam?“

„Musím jet za Annabel.“

„Ty jedeš do Devonu?“ 44


„Olivia měla nehodu.“

Už se nadechoval k další otázce – Proč ksakru jedeš do Devonu, když tady máme rozdělanou práci? –, ale sotva jsem zmínil Oliviinu nehodu, zarazil se. Stiskl rty, jako by se snažil ta slova polknout a zařadit zpátečku.

„Bude v pořádku?“

Pokrčil jsem rameny. „Nevím.“

„Co se stalo?“

„Sáňkovala a narazila do stromu.“

Zakýval hlavou. „Určitě se z toho dostane.“

„Jo, no, každopádně tam musím být.“

Pohlédl na složku. „Bereš si to s sebou?“

„Pročtu si to.“

„Při řízení?“

Pokoušel se znít bezvýrazně, ale jeho kousavost byla stále zřetelná.

„Je na operačním stole s vnitřním krvácením,“ vyjel jsem na něj. „Mám nad tím jen tak mávnout rukou a další hodinu, dvě, tři tady sedět a klábosit o tomhle případu?“

„Není pro tebe důležitej. Chápu.“

„Nepřekrucuj moje slova. Posloucháš vůbec, co ti říkám?“

Upřeně jsem ho sledoval a čekal na odpověď.

Žádná nepřišla.

„To je fuk,“ dodal jsem. „Jedu. Zítra ti zavolám.“

Zamířil jsem ven a on na mě ještě zavolal: „Nech tady tu složku.“

Obrátil jsem se. „Já se na to podívám, dobře?“

Zakroutil hlavou a jeho výraz se změnil. Pochopil jsem.Nenavrhoval mi, abych ten případ nechal být proto, že mám teď svých

starostí dost. Chtěl, abych se na něj vykašlal úplně a Healy na něm

mohl dělat sám.

„Ne,“ řekl jsem.

„Stejně už vím všechno, co v tom spise je.“

45


„Tak proč ho po mně chceš?“

Přeměřil si mě pohledem. „Prostě mi tu zkurvenou složku dej.“

„Tak hele,“ zkusil jsem to znovu a kousal se do jazyka, abych potlačil vztek, který mnou cloumal. „Zítra ráno máš pohovor v tom obchoďáku se stavebninami. Co kdyby ses soustředil na tohle, a já ti zavolám zítra kolem oběda a navážeme tam, kde jsme dneska skončili –“

„Nejdu tam.“

„Cože?“

„Na ten pohovor nepůjdu.“

„O čem to mluvíš?“

„Slyšel jsi mě. Nejdu tam.“

Vykročil jsem k němu. „Je to slušná práce.“

Odfrkl si. „Ostraha v obchoďáku.“

„Platí víc než dobře.“

Pokrčil rameny.

Promnul jsem si čelo a snažil se uklidnit. „Mohl bys to udělat jako laskavost pro mě? Prosím. Potřebuju, abys na ten pohovorzítra šel, protože znám ředitele toho obchodu a právě díky němu ses dostal do zúženého výběru. Přemluvil jsem ho, ať ti dá šanci, a on zatahal za pár nitek a protlačil tě tam. Takže pokud se zítra na tom pohovoru neukážeš, budu vypadat jako –“

„Na to kašlu.“

„Domluvil jsem ti to, Healy.“

„Tak to zase odmluv – protože já tam nejdu.“

Přistoupil jsem k němu ještě o krok blíž. „Co to s tebou sakra je?“

„Nic se mnou –“

„Slíbil jsem ti, že s tím případem pomůžu.“ Zamával jsem mu složkou před očima. „Právě jsem řekl, že se na to podívám.Podívám se na to. Jasný? Jak jinak ti to mám vysvětlit? Jenže potřebuju



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist