načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Němci – Jakuba Katalpa

Fungujeme! Vážení zákazníci, nařízením vlády jsou od 22. 10. 2020 z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky. Knihy si ale můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na některých našich výdejnách. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Bližší informace naleznete zde
Němci

Elektronická kniha: Němci
Autor: Jakuba Katalpa

Román současné české prozaičky líčí složitý osud ženy, která obtížně hledá své naděje a uplatnění v nemilosrdném soukolí dějinných událostí v první polovině dvacátého století. Vypravěčkou je mladá žena, která žije s manželem a dítětem v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 88.5%hodnoceni - 88.5%hodnoceni - 88.5%hodnoceni - 88.5%hodnoceni - 88.5% 92%   celkové hodnocení
9 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 416
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
Hodnocení: 255. nejlépe hodnocený produkt
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Host, 2012
ISBN: 978-80-729-4682-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Román současné české prozaičky líčí složitý osud ženy, která obtížně hledá své naděje a uplatnění v nemilosrdném soukolí dějinných událostí v první polovině dvacátého století. Vypravěčkou je mladá žena, která žije s manželem a dítětem v Londýně a vrací se do Čech na pohřeb svého otce Konráda. Při této příležitosti si vzpomene na poštovní zásilky, které na otcovu adresu přicházely skoro až do konce osmdesátých let minulého století z tehdejšího západního Německa a obsahovaly většinou sladké zákusky a pochoutky. Konrádovi, který byl vychován adoptivními rodiči, je až v dospělém věku prozrazeno, že tyto balíčky mu posílala jeho biologická matka Klára Rissmannová. Po Konrádově smrti se jeho dcera pokusí zjistit pravdu o Klářině osudu. Odjíždí do Německa, pátrá v archívech a před jejíma očima začne znenadání vyvstávat plastický obraz Klářina složitého údělu, zakomponovaného do bouřlivých dobových kulis. Klára prožila obě světové války, první sice jako dítě, druhá však navždy poznamenala její existenci. Jako učitelka se totiž ocitne na protektorátním území v malé, zastrčené a stranou všech událostí položené sudetské obci, kde na místní škole vykonává pedagogickou praxi. Ale i sem dolehnou ozvěny válečného konfliktu, jehož konec přinese i vyhrocené vztahy mezi německými starousedlíky a českými rodinami, které sem přicházejí z vnitrozemí. Tyto okolnosti Klářin život krutě poznamenají...

Popis nakladatele

Píše se rok 1987 a ze západního Německa do Prahy dorazí poslední z balíčků, které rodině Mahlerových pravidelně přicházely od konce čtyřicátých let. Svému synovi Konradovi je posílala Klára Rissmannová. O babičce Kláře se však u Mahlerových nikdy nemluvilo, a proto po Konradově nečekané smrti zůstane řada nezodpovězených otázek.  Pochopení rodinné minulosti a odhalení jejích traumat leží na Klářině vnučce, která se rozhodne babičku najít.

Ve svém novém románu zavádí Jakuba Katalpa čtenáře do prostředí německé rodiny zasažené útrapami první a druhé světové války, do válečných Sudet a poválečné Prahy. Slibný svět hlavní hrdinky, z počátku přímočaře bezstarostný, začíná s přibývajícím časem dostávat trhliny, růžové brýle střídá deziluze a před čtenářem vyvstává otázka – opravdu je možné po tolika letech nalézt pravdu?

Autorčin vytříbený jazyk silně kontrastuje se syrovostí, s níž jsou líčeny životní milníky jednotlivých postav, a umožňuje tak ještě zevrubněji prozkoumat téma ztráty a vykořenění, které v mnoha variacích dominuje celému románu.

Jakuba Katalpa (vlastním jménem Tereza Jandová, nar. 1979) je spisovatelka a výtvarnice. Vystudovala bohemistiku, mediální studia a psychologii. Její románový debut Je hlína k snědku?  byl v roce 2007 nominován na cenu Magnesia Litera v kategorii objev roku a  Hořké moře  získalo v roce 2009 nominaci na Cenu Jiřího Ortena.

([geografie ztráty])
Zařazeno v kategoriích
Jakuba Katalpa - další tituly autora:
Němci Němci
Doupě Doupě
 (e-book)
Doupě Doupě
Divočina -- Povídky pro DUHU Divočina
Zuzanin dech Zuzanin dech
 (e-book)
Zuzanin dech Zuzanin dech
 
K elektronické knize "Němci" doporučujeme také:
 (e-book)
Věra Čáslavská   život na Olympu Věra Čáslavská život na Olympu
 (e-book)
Lístek na cestu z pekla Lístek na cestu z pekla
 (e-book)
Prázdné místo Prázdné místo
 (e-book)
Praga piccola Praga piccola
 (e-book)
Rybí krev Rybí krev
 
Recenze a komentáře k titulu



2013-02-20 hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%
vážné téma, napsané čistým, výstižným jazykem.
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jakuba Katalpa

host

n

ě

m

c

i

n

ě

m

c

i

němci I. kšandičky Pohřeb Smutek Kšandičky Telefonát Pottsau Dovolená Broskvový koláč Klára Gertrude Prasklina II. krásné německo. dětské krůčky Narození Strach Bratr Hrdina Smrt Dědečkova pracovna III. krásné německo. muži Mladík Nesmělost 1931; štěpení času 1932; úlomky za okny vlaku

němci

Geografie ztráty

j

akuba

k

ata

l

pa

n

ě

mci

Brno 2012

© Jakuba Katalpa, 2012

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2012

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7294-830-7 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7294-831-4 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7294-832-1 (Formát PDF pro čtečky)

ISBN 978-80-7294-833-8 (Formát MobiPocket) I.

9

kšandičky

Viselo to ve vzduchu.

Konrad Mahler

Do určitého věku

je korekce stále ještě možná.

Profesor Arnold Pavlík

10

Pohřeb

Otázkou je, zda na pohřeb pozveme také příbuzné z Německa.

Záhy se však ukáže, že to trápí pouze mě, bratři v tom mají

jasno.

Martin, který ráno přiletěl ze Států, vypadá unaveně. Na

sobě má obnošené džínsy a plátěnou bundu, oči mu opuchly

z nedostatku spánku. Upíjí kávu, ruka mu spočívá na bílém lis

tu s černým lemováním, který přinesl Daniel.

„Nemůžeme je pozvat,“ řekne. „Táta by si to rozhodně ne

přál.“

„Jak to můžeš vědět?“ zeptám se.

„Stejně už je pozdě,“ řekne smířlivě Daniel. „Nestihli by při

jet.“

V hotelové restauraci jsme sami, hosté už posnídali a číšníci

tiše sklízejí ze stolů.

„Měli by se dozvědět, že otec zemřel,“ řeknu.

Otcův pohřeb zařizuje Daniel, který jako jediný z nás zůstal

v Čechách. Vystudoval medicínu a pracuje na ortopedickém od

dělení ve fakultní nemocnici; když jsem zjistila, že Dorotka se

narodila s kloubní vadou, uklidňoval mě dlouhými telefonáty.

„Dozvědí se to od právníka,“ odpoví Martin.

Měl s otcem bližší vztah než my ostatní. Z Kalifornie, kde

žije, mu posílal lahve červeného vína na posílení srdce. Otcova

srdeční arytmie ho děsila, bál se, že na ni zemře, což se nako

nec stalo, navzdory kardiostimulátoru, který mu před několika

měsíci voperovali.

Mlčím; vím, že s Martinem nemá cenu bojovat, pokaždé zví

tězí. Už když jsme byli děti, musel mít poslední slovo.

11 I. kšandičky

„Obřad začne v  jedenáct,“ řekne Daniel. „Měl by trvat asi

půl hodiny. Pro popel si můžeme přijít za dva dny. Uložíme ho

samo zřejmě k mámě.“

Maminka zemřela krátce po Danielově promoci na rako

vinu prsu. Otec nesl její smrt těžce a pár dní po pohřbu si po

prvé začal stěžovat na srdce, zadýchával se a brněla ho levá

ruka.

„Mohli jsme jim alespoň poslat to parte,“ řeknu.

Martin se rozčílí. Prudce pohne rukou a porazí šálek s ká

vou.

„Táta je mrtvej, kurva!“ vykřikne. „A ty se staráš o posraný

Němčoury!“

Daniel vytáhne papírové kapesníčky a otře rozlitou kávu.

„Měli bychom se uklidnit. Když se budeme hádat, nikomu

tím nepomůžeme.“

Zvedne parte a osuší je, pak pohledem přivolá číšníka.

„Dám si čaj. Martine?“

Martin si objedná vodku, já dvě deci bílého.

Je březen roku 2002 a právě se chystám na svůj druhý po

hřeb. První byl maminčin. Přijela jsem na něj z Anglie, v čer

ném kostýmu a klobouku, který v Čechách vypadal nepatřičně.

V obřadní síni byl suchý vzduch a mně se z nosu spustila

krev.

O otcově smrti jsem se dozvěděla před třemi dny, právě jsem

se vrátila z nákupu a dávala do lednice krabice s mlékem, když

zazvonil telefon.

Zemřel na ulici, cestou od lékaře. Když přijela záchranná

služba, byl už mrtvý; pár minut se ho pokoušeli oživovat, a pak

ho odvezli rovnou do nemocniční márnice.

12

Daniel plakal, když mi to vyprávěl, já jsem strnule stála mezi

dveřmi lednice, nedokázala jsem pochopit, že je mrtvý. Na ko

nec jsem odložila krabici s mlékem a šla do dětského pokoje,

sluchátko jsem stále měla přitisknuté k uchu, na druhém konci

vzlykajícího bratra. Posadila jsem se a přitáhla si na klín půlroč

ní Dorotku, rozepnula jsem si blůzu a nabídla jí prs; kojila jsem

dcerku a poslouchala Danielovo líčení otcovy smrti. Dorotčina

ústa mě uklidňovala, pach mléka a dětského pudru mě ujišťo

val, že se ve skutečnosti nic nezměnilo, jsem v Londýně a držím

v  náručí své dítě; jsem daleko od Prahy, kde se mému otci

zastavilo srdce.

Daniel se posléze utišil a  začal uvažovat logicky, mluvil

o pohřbu. Když jsme se rozloučili, napustila jsem do vany vodu

a společně s Dorotkou jsme se vykoupaly; přidržovala jsem ji

na hladině a plakala jsem.

Večer jsme si s Peterem otevřeli láhev vína. Seděla jsem na

koberci a vykládala mu o otci, o hořkosti, která naplňovala jeho

život, o nedůvěře, kterou choval k ostatním. Nebylo snadné

s ním vyjít, byl náladový a vztahovačný, často propadal záchva

tům vzteku a rozbíjel předměty kolem sebe, jindy měl zase plač

tivou náladu a dojatě nás všechny objímal a ubezpečoval se, zda

ho máme rádi.

Není divu, že jsme se rozprchli, jak nejrychleji jsme mohli

a co nejdál od něj, já do Anglie a bratři ještě dál, Martin do Ame

riky a Pavel do Austrálie. Pouze nejmladší Daniel zůstal doma.

Cítili jsme k němu podivnou, vysilující lásku; on nás měl rád po

dobně. S Martinem chodíval na ryby a s Pavlem stavěl papírové

modely letadel. Mně koupil vytoužené akvárium a pravidelně

se mnou objížděl burzy, kde jsem měnila závojnatky za paví

očka a naopak. S Danielem fotografoval, pořídil mu dokonce

drahý aparát a učil ho vyvolávat fotky.

13 I. kšandičky

Navzdory tomu však byly dny, kdy bylo lepší mu jít z cesty.

Zničehonic se celý scvrkl, zavřel se v ložnici a odmítl vycházet,

matka mu nechávala jídlo za dveřmi.

Museli jsme být ostražití, stále na pozoru, protože život

s ním se podobal chůzi po zamrzlém rybníce, neměli jsme tu

šení, jak je led pod našima nohama silný. Někdy jsme si mohli

dovolit, cokoli nás napadlo, a otec se jen blahosklonně usmí

val, jindy stačilo neopatrné slovo a sesypal se, křičel a odcházel

s prásknutím dveří.

Nejhorší to bylo, když přišly balíčky z Německa.

„Svině už zase píše,“ říkával s posměchem.

Mluvil o své matce.

Balíčky přicházely na naši adresu v Praze nepravidelně. Někdy

dorazily otevřené, to když si někdo na hranicích prohlížel je

jich obsah. Většinou však byly neporušené, zabalené v hnědém

papíře a opatřené řadou barevných známek, o které jsme se

s bratry hádali.

Když jsem o  nich poprvé vyprávěla svému muži, musela

jsem se smát jeho zjihlému výrazu. Peter vyrůstal v Londýně

a miluje historky z východního bloku; spousta věcí, o kterých

vykládám, mu připadá komických — a mně ostatně také, když

je můžu pozorovat zpovzdálí a  vím, že už se nikoho netýka

jí — pracovní soboty, prvomájové průvody, pionýrské unifor

my, pod nikové dovolené. Bylo mi jasné, že si představuje pod

vyživená děcka sápající se po vzácnostech, které jim poslal kdo

si z neznámého světa, z pohádky. Možná to tak opravdu bylo,

až na to, že jsme nebyli podvyživení; byly jsme dravé sídlištní

děti, v teplákách a plátěných teniskách.

Balíčky pokaždé obsahovaly sladkosti, čokoládu, marmelá

dy v luxusních skleničkách, nutelu. Nikdy tam nebyly žádné

14

knihy nebo léky. Byly to balíčky jako od Mikuláše, určené pře

devším dětem.

A poté, co padla železná opona, jejich příliv ustal.

„Bude zapotřebí probrat jeho věci,“ řekne Daniel. „Vyházet ob

lečení, roztřídit knihy.“

Nabídnu se, že to udělám.

Otec zůstal v bytě, ve kterém jsme vyrůstali. Poté, co jsem

odešla do Británie, jsem ho několikrát navštívila a časem jsem

si uvědomila, že na svém bytě nehodlá nic měnit, vyhovoval

mu umakart, sedací souprava potažená koženkou i laciný zá

těžový koberec v předsíni; v bývalém dětském pokoji dokonce

nechal palandy, na nichž jsme s bratry spávali, a plakáty vystří

hané z časopisů.

Nemohla jsem v  tom bytě spát; kdykoliv jsem přijela do

Prahy, ubytovala jsem u známých nebo v hotelu.

„Moc toho neměl,“ řekne Daniel. „Nemělo by ti to trvat

dlouho.“

Potom už nikdo nic neříká. Martin zaplatí účet a jde se do

svého pokoje vyspat, Daniel se vrací do nemocnice. Já vklouz

nu do pražských ulic, s pocitem, že jsem je nikdy neopustila.

Možná si Prahu pletu s Londýnem, jsou tu stejné obchody a re

staurace, dlažba po ránu vycíděná, hloučky turistů.

Přejdu Karlův most. Kdysi jsem tu ztratila prstýnek, od té

doby pátrám ve spárách mezi kameny.

Na Kampě se posadím na lavičku.

Prázdno.

Zakloním hlavu, stromy jsou v březnu ještě holé.

15 I. kšandičky

Odpoledne se zastavím v McDonaldu a dám si hranolky. Přes

Hradčany zamířím do Dejvic, k přítelkyni Tereze. Chová se ke

mně laskavě, protože jsem pozůstalá; jako by ze mě otcova

smrt udělala někoho jiného, jeho odchodem jsem zkřehla a sta

la se zranitelnější; nemám odvahu jí říct, že kromě smutku

cítím také úlevu, protože už nebudu muset poslouchat otcovy

ironické poznámky, navždy jsem se zbavila pocitu provinilos

ti, jenž mě přepadal pokaždé, když nadával své matce, babičce

Rissmannové, která nám z Německa posílala oplatky a čoko

ládu.

16

Smutek

Po obřadu postává před krematoriem několik otcových zná

mých.

Jsou to bývalí kolegové z ČKD a spoluhráči ze šachového

klubu. Čekají na pohoštění, ale Daniel bezradně krčí rameny:

„Nic jsem neobjednal.“

Pomalu se rozcházejí, bezděčně je počítám, pět mužů a jed

na žena o holi, všichni v černém a schlíplí, sotva však projdou

hřbitovní branou, narovnají ramena a do jejich chůze se vrátí

energie.

Jsme tu zase jen my tři, Pavel leží v nemocnici v Melbourne,

kde mu operují žlučník.

Martin má ruce zabořené v kapsách, při obřadu se snažil

neplakat, ale teď se mu chvěje brada. Zvedne hlavu, z komína

krematoria stoupá tenký proužek dýmu.

„Myslíte, že je to on?“ zeptá se.

„Ne,“ odpovím rozhodně.

Z představy, že bych měla vdechovat částečky svého otce,

se mi dělá špatně.

„Jdeme,“ řeknu.

„Kam?“

„Jíst.“

Vedu udivené bratry do restaurace, kterou jsem vyhlédla

už včera. Objednám pečenou kachnu, a teprve když ji přine

sou, dojde mi, jak je to nevhodné; odlomím kousek masa a za

čnu se smát; myslím na pece v krematoriu a na ztuhlé tátovo

tělo.

17 I. kšandičky

Jíme s překvapivou chutí a Martin dost pije, naučil se to

v Kalifornii, kde je spotřeba vína stejně vysoká jako spotřeba

vody.

Mluvíme o otci, obnažujeme drobné křivdy a přiznáváme

se k úskokům, kterými jsme se jako děti pokoušeli získat jeho

přízeň.

Smějeme se, čas od času se některému z nás zlomí hlas. Jsme

si blízcí a cítíme se bezpečně, nejspíš proto, že za několik dní se

opět rozejdeme, oddělí nás oceán, stanou se z nás cizí lidé, sou

rozenci po telefonu.

Martin vzpomíná na to, jak si otec jednou nedopatřením

vzal rohypnol. Bolela ho hlava, a protože nikdy žádné prášky

nebral a maminka nebyla doma, rozhodl se léčit sám. Spolkl tři

tabletky a marně bojoval s ospalostí, usnul v kuchyni, nad ta

lířem s obědem.

Vzpomínám si na tu historku, ale z  jiného důvodu než

Martin. Den předtím jsme byli u  babičky Hedviky a  přinesli

jsme si odtamtud jeden z balíčků, které na její adresu posílala

babička Rissmannová. Byl plný gumových medvídků a čokolá

dových mincí. Otec, který si nikdy z žádného balíčku nic nevzal,

se tehdy probudil z rohypnolového spánku, omámený a v po

vznesené náladě, položil si babiččin balíček na klín a vyjedl ho

do posledního drobečku. Oplakala jsem to a dlouho jsem mu to

nemohla odpustit, želatinové medvídky jsem milovala, a on mi

nenechal ani jediný.

Když vyjdeme z  restaurace, spustí se drobný déšť. Martin si

přetáhne přes hlavu kapuci, tašku, ve které má věci, si tiskne

k boku. Jde pomalu a ztěžka, všimnu si, že přibral, zakulatil

18

se a zpohodlněl. Před lety se oženil, v Kalifornii má šestiletou

dceru. Občas si zavoláme. Jeho dcera umí několik českých slov,

manželka mluví jenom anglicky. Nikdy jsme se nesetkaly, znám

ji pouze z fotografií.

Před vstupem do metra se Martin zastaví.

„Kdybys v otcových věcech našla něco zajímavého,“ řekne,

„dáš mi vědět?“

Přikývnu.

Obejmeme se. Daniel podá Martinovi ruku. Díváme se, jak

bratr mizí ve vestibulu metra, v trafice si koupí noviny a jízden

ku. Odlétá zítra ráno, zdržel se necelé tři dny.

„Idiot,“ řekne Daniel.

Vím, jak to myslí. Martin si od nás vždy udržoval odstup.

Odešel jako první, jakmile dokončil vysokou školu. Brzy se ože

nil, na svatbu nepozval nikoho z nás, patrně se domníval, že za

oceánský let by pro nás byl nepřekonatelný problém.

„Nezměnil se,“ řeknu.

„Je tlustší,“ namítne Daniel.

Potěší mě, že si toho také všiml. Položí mi ruku na rame

no.

„Zajdeme na skleničku?“

„Neměla bych tolik pít,“ řeknu. „Ještě kojím.“

„Než se vrátíš domů, všechno vyčuráš.“

Váhám.

„Věř mi, jsem doktor,“ přesvědčuje mě.

„Tak jo.“

V malé vinárně nedaleko nádraží si dáme lahev vína. Daniel

se čas od času dívá na hodinky.

„Myslíš, že už ho spálili?“

„Nevím.“

Smutek se mezi námi zvláštně přelévá, nedokážeme truch

lit oba zároveň. Střídáme role plačícího a  těšitele; teď je to I. kšandičky

Daniel, kdo loví z tašky kapesník a otírá si oči. Když se vzchopí,

objedná další láhev.

„Víš, že dělají akce na urny?“ zeptá se. „Jaké akce?“ „Jako v  supermarketu. Kup teď a  další dostaneš zdarma.“

Udiví mě to. „Další urnu?“ „To zrovna ne. Ale třeba rámeček na fotku nebo slevu na za

sklení vitríny v kolumbáriu.“

„Byznys,“ řeknu. „Cos dostal ty?“

Vytáhne propisku a diář, přisune je ke mně. Na propisce je

nápis Pieta a adresa pohřební služby, diář je z černé napodo

beniny kůže.

„Síla,“ řeknu. „Jo.“

Při odchodu mi dá klíče od otcova bytu v Řepích. „Všechno, co půjde, vyhoď,“ požádá mě. „Koupil jsem nějaké

igelitové pytle, jsou v chodbě.“

Přikývnu. „Pro knížky si přijede jeden známý, o zbytek se postará vy

klízecí firma.“

„Dobře.“ „Rád bych ti pomohl,“ řekne, „ale nedali mi volno.“ „Zvládnu to.“

Políbí mě na tvář a zmizí v metru.

Do Terezina bytu se vracím pěšky, přes polovinu města, trvá

mi to skoro tři hodiny. Cestou ze mě vyprchává víno, které jsme

s Danielem vypili, na patře zůstává jen lehká trpkost hroznů

a neurčitý smutek, stesk.


20

Kšandičky

Dva dny vyklízím otcovo oblečení, papíry a knihy.

Naplním polovinu kontejnerů v  ulici, plížím se do nich

v noci, abych nerozhněvala sousedy, kteří poctivě platí za od

voz odpadků. Jím toasty, které si chystám v otcově kuchyni,

cpu do nich všechno, na co mám chuť, salám, rajčata, eidam,

majonézu. Večer s bolavým břichem a pocitem na zvracení vo

lám domů Peterovi, přiměju ho, aby mi dal k telefonu Do rotku,

a daleko od ní se snažím zachytit její smích.

„Pozítří jsem doma,“ řeknu Peterovi.

„Fajn.“

Varuje mě, že Dorotka možná nebude chtít mé mléko, pří

liš si zvykla na sušené, které jí připravoval. Mrzí mě to, kojení

mě uklidňuje.

Neochotně se s Peterem rozloučím, musím se vyspat, zítra

mě čeká poslední den v otcově bytě.

Kšandičky najdu na dně šatníku, pod roztrhanými zelenými

manšestráky a pleteným svetrem. Jsou zpuchřelé, s kovový

mi přezkami a  kouskem vlněné látky všitým na místě, kde

přiléhají k  dětským bokům. Připomínají podvazky; že jde

o zdravotní pomůcku, vím jen proto, že Dorotka nosívala po

dobné.

Mučící nástroj, který nutí děti se špatně vyvinutými kyčel

ními klouby držet nohy od sebe.


21 I. kšandičky

Odložím je a jdu do kuchyně. Se sklenicí vody se posadím

ke stolu. Věděla jsem, že otec se narodil s kyčelní dysplazií, ale

nikdy jsem o tom nijak zvlášť nepřemýšlela; teprve když stej

ná věc postihla Dorotku, napadlo mě, že je to dědičné; Daniel,

kterého jsem se na to zeptala, potvrdil, že do určité míry ano.

Naštěstí se Dorotčiny klouby brzy vrátily na své místo, hlavice

zapadly do kloubních jamek a po čtyřech měsících jsme moh

ly kožený aparátek odložit. Byla jsem za to nesmírně vděčná,

v nemocnici, kam jsme s Dorotkou chodívali, jsem vídala děti,

které kvůli své vadě musely být zavěšené v soustavě kladek

a závaží.

Otcovy kšandičky nevidím poprvé. Jako děti jsme si s nimi

hráli, používali jsme je jako postroj při hře na indiány, poutali

si s nimi ruce, uvazovali k nim plyšové hračky.

Netušila jsem, že si je schoval. Jsou nejmíň půl století sta

ré, jde o jeden z prvních modelů, které se používaly pro korekci

této kloubní vady. Chvíli je držím v ruce, pak je vsunu do od

padkového pytle, posledního, s nímž se vyplížím k popelnicím.

Nakonec zamknu byt, Daniel ho během následujících měsíců

nabídne k prodeji.

Odpoledne jdeme na hřbitov uložit urnu s otcovým popelem.

Vrátím Danielovi klíče.

„Máš fotku?“

Přikývne. Vložíme otcovu podobenku do rámečku, který

opřeme o urnu. Zamkneme prosklenou skříň, pár minut před

ní stojíme. Otcova tvář na obrázku je bezvýrazná, dojde mi, že

Daniel nechal zvětšit jeho pasovou fotografii. Matka, jejíž obrá

zek se opírá o vedlejší urnu, se usmívá, na fotografii je zachyce

no celé její tělo, stojí v parku a na sobě má puntíkaté šaty, ještě

jí není ani dvacet, nikdo z nás dosud není na světě.

„Vypadá to jako maturitní tablo,“ řekne Daniel.


22

Pomalu odcházíme, on se vrací do nemocnice, já do Dejvic,

sbalit si věci a připravit se na zítřejší odjezd. Na metro čekám

jen chvíli, jakmile se vagón rozjede, zavřu oči. Náhle mě napad

ne, že už tu nezůstal nikdo, kdo by mě znal jako dítě, možná

Martin nebo Pavel, ale ti byli sami dětmi, když jsem přišla na

svět, těžko si pamatují mé první kroky nebo slova.

Pocítím úzkost, musím otevřít oči a chytit se tyče před se

bou; moc přemýšlíš a málo žiješ, řekl mi jednou Martin, možná

měl pravdu. Ale nedá mi to, všechno, s čím se setkám, musím

v duchu prozkoumat a osahat, přivlastnit si to, pojmenovat.

Vystudovala jsem překladatelství z němčiny a angličtiny, je

den jazyk mi nestačil. Každý den jsem se z panelákového bytu

v Řepích spouštěla do centra, kde jsem si v přecpané univer

zitní posluchárně dělala poznámky. Rok před státnicemi jsem

odjela na studijní pobyt do Cambridge, kde jsem se seznámila

s Peterem. Vyměnili jsme si adresy a v roce 2000 jsme se vzali

a odstěhovali do Londýna. Chvíli jsem pracovala v malém na

kladatelství, a když se naskytla možnost jít pracovat do jed

noho z prestižních ekonomických týdeníků, chopila jsem se

jí. Jazyk je naštěstí podobně logický jako matematika, a pro

tože jsem na jazyky měla odjakživa nadání, brzy se mi podaři

lo vklouznout do světa čísel a burzovních zpráv; od finančních

analytiků jsem dostávala informace, překládala je do srozumi

telného jazyka a sestavovala z nich články, které jsem následně

odesílala ke korekturám.

Vystoupím na konečné, přejdu silnici a podél bloku domů se vy

dám k Tereze. Výtah nefunguje, do čtvrtého patra vyjdu pěšky.

Když Tereza večer dorazí, uvaříme si těstoviny, ona k nim pije

víno, já minerálku.

Jdeme si lehnout před jedenáctou.


23 I. kšandičky

Telefonát

Peter s Dorotkou na mě čekají.

V Londýně drobně mží, Dorotka leží v kočárku, přes který je

přetažený igelitový obal, a Peter drží deštník. Vezme mi tašku

a společně jdeme k autu.

Jsem rozlámaná z  dlouhého sezení, přepitá špatné kávy,

kte rá se v autobuse podávala, a nevyspalá. Poslední noc v Pra

ze jsem nemohla usnout, neustále jsem myslela na kšíry, kte

ré jsem našla v otcově skříni, visely nade mnou jako oprátka.

Držely ode mne spánek v bezpečné vzdálenosti, dokud jsem

to nevzdala a nevstala, bylo půl třetí ráno a já jsem seděla ve

čtvrtém patře dejvického činžáku, poslouchala, jak ve vedlej

ším pokoji Tereza oddechuje, a proklínala svou neschopnost

usnout.

Postroj pro korekci kyčelní dysplazie vyvinul ve čtyřicátých le

tech profesor Arnold Pavlík. Jeho princip je jednoduchý. Jedná

se o soustavu třmínků, do kterých se upne postižené dítě. Tedy

v lepším případě, v horším ho čekají sádrové kalhotky, operace

nebo vis na kladce. Otec, stejně jako Dorotka, zřejmě trpěl lehčí

formou dysplazie, pokud si vzpomínám, o zalití do sádry nebo

o operaci nikdy nepadlo ani slovo. Ale můžu se mýlit. Neznám

dítě, které by se zajímalo o zdravotní stav rodičů, a my jsme

o otcových potížích s kyčli věděli jen díky koženým kšírům,

které po něm zůstaly.


24

Po příjezdu domů nakojím Dorotku; navzdory Peterovu varo

vání to jde docela snadno. Potom ji vykoupu. Neodolám a pro

hlížím si její tělo, růžovou a hebkou kůži, měkké záhyby v pod

kolení. Je dokonalá, po vykloubených kyčlích nezůstala ani sto

pa. Mazlím se s ní, dokud mě Peter nezavolá k obědu.

Když večer Dorotku uložíme, posadím se s Peterem na po

hovku. Peter mě drží za ruku; když mluvím o otcově pohřbu,

trochu pláču. Nakonec mu začnu vykládat o otcově bytě, kte

rý jsem vyklízela, a kupodivu také o kšírách. Říkám mu, jak mě

překvapilo, že vypadaly úplně stejně jako ty Dorotčiny, lišily se

pouze materiálem, byly kožené, zatímco Dorotka je měla ze sil

né, omyvatelné látky.

„Geniální věci jsou obvykle jednoduché,“ řekne Peter. „Jejich

princip se během let nemění.“

V noci, když Peter usne, se vyplížím z ložnice a jdu do své

pracovny. Je to malá místnost s oknem obráceným do zahrady,

proleželou pohovkou a počítačem. Zvednu telefon. Chci zjistit

adresu německých příbuzných. Přestože jsem jako dítě rozbali

la desítky balíčků, nemám tušení, odkud nám je posílali.

V kalifornském Reddingu jsou tři hodiny odpoledne. Martin

zní otráveně, a když mu řeknu, co po něm chci, dlouho mlčí.

„Na co to potřebuješ vědět?“ zeptá se pak.

Tisíce kilometrů, které mezi námi leží, ho uklidňují, Praha

s otcovým hrobem i Němci jsou nyní dostatečně daleko.

„Zajímá mě to,“ odpovím.

„Mám spoustu práce,“ řekne. „Našla jsi něco v tátově bytě?“

„Máš na mysli něco konkrétního?“

„Nevím. Nejspíš ne.“

„Kšíry,“ řeknu.

„Cože?“

„Hráli jsme si s nimi, pamatuješ? Taková soustava kožených

řemínků.“


25 I. kšandičky

Neví, o čem mluvím. Nepřekvapuje mě to. Vyrostl a zapo

mněl; ani já bych si na ně nevzpomněla, kdybych na ně náho

dou nenarazila.

„Máš tužku a papír?“

Přisvědčím.

„Lahnstein,“ řekne. „Je to kousek za Koblenzem.“

Zapíšu si to. Fascinuje mě, že si to pamatuje.

„To kvůli těm známkám,“ vysvětlí mi. „Bylo na nich razítko. Díval jsem se do atlasu, odkud jsou.“

Pamatuje si dokonce i ulici. Poznamenám si její jméno na

kousek papíru.

„Díky.“

Něco zabručí. Potom se zeptá, jak vypadala otcova urna.

Popíšu mu ji. Je zvědavý, jestli byla těžká, a já nevím, co od

povědět, protože jsem ji v  ruce neměla, dotýkal se jí pouze

Daniel.

„Ale byla hezká, že jo?“ ujišťuje se znovu.

„Ano.“

„Důstojná?“

„Jo.“

Chvíli mlčí, potom si odkašle.

„Kdybys ještě něco potřebovala, klidně se ozvi.“

„Dobře.“

„Ale co se týče těch Němců,“ řekne, „nechci s nimi nic mít.“

„Už o nich neuslyšíš,“ slíbím mu.

Nezdá se, že by ho to přesvědčilo. Když se loučíme, poznám,

že je rozladěný, bude přemýšlet na tím, co jsem mu řekla, a litovat, že mi tu adresu prozradil.

26

Pottsau

Martin si uchoval víru v to, co mu otec řekl, až do dospělosti.

Klára Rissmannová, která nám z Lahnsteinu posílala balíč

ky sladkostí, pro něj zůstala sobeckou a nezodpovědnou mat

kou; ženou, která opustila své dítě v době, kdy ji nejvíc potřebo

valo. Martin se nikdy nepokusil svůj názor korigovat, a když mu

bylo deset let, přestal si dokonce nárokovat čokoládu, kterou

nám německá babička posílala. Upřímně nás to s bratry potěši

lo, my sami jsme nikdy zábrany profitovat z toho, co přišlo přes

západní hranice, nepocítili.

Balíčky od Kláry Rissmannové chodily na adresu naší babič

ky Hedviky Mahlerové od konce čtyřicátých let. Obvykle přišly

dva nebo tři do roka a byly v nich především sladkosti, čokolá

da, pražené oříšky, oplatky a bonbóny. Občas babička přibalila

omalovánky, ponožky nebo spodní prádlo.

Když byl otec malý, domníval se, že je posílá nějaká vzdále

ná příbuzná, a teprve v dospělosti se dozvěděl pravdu; balíčky

posílala jeho matka, žena, kterou nikdy neviděl.

Hedvika Mahlerová, kterou až dosud považoval za svou

mat ku, mu vysvětlila, jak k tomu došlo; během dlouhého vy

právění seděl s rukama založenýma na prsou a zhluboka dýchal.

Před očima mu vytanula podoba dvou žen; té opravdu těhotné,

totiž jeho matky, a té, která ho pak vychovala a která teď sedě

la před ním, provinilá a zajíkající se.

„Do prdele,“ řekl, když Hedvika domluvila a nejistě na něj

pohlédla; v té době byl už šest let ženatý a měl dvě děti, které

Hedviku oslovovaly babičko.

27 I. kšandičky

Hedvika měla strach, že se Konrad rozhodne svou skuteč

nou matku vyhledat, a ulevilo se jí, když se nic takového nesta

lo. Těsně předtím, než odešel domů, se zavřel na záchodě a ona

neodolala a přitiskla ucho ke dveřím; když ho zaslechla plakat,

tiše se odplížila do kuchyně a rukama si zakryla tvář.

Večer napsala sestře Anně, která navzdory svému věku do

sud učila na obchodní akademii v Tichém Brodě.

„Řekla jsem mu to,“ přiznala na začátku dopisu a Anna jí o tý

den později odpověděla, rozčileně a uraženě.

„Tajemství mělo zůstat tajemstvím,“ psala; špičkou pera při

tom protrhla papír.

Konrad Mahler, který pracoval v továrně ČKD, neměl v úmys

lu vyvodit z odhalení své matky žádné důsledky. Zpočátku byl

dokonce nad věcí; žena odesílající z Německa balíčky pro něj

zůstala cizí. Teprve časem se začal vážněji zabývat tím, co se do

zvěděl; když se mu narodilo třetí dítě, vzal je do náručí a zkou

mavě si ho prohlížel.

„Co by se muselo stát, abys ho opustila?“ zeptal se své ženy.

On sám byl s dětmi srostlý, nedokázal si představit, že by od

nich mohl odejít. Když si připustil, že mu něco podobného udě

la la matka, propadl depresi. Uprostřed noci telefonoval Hedvice.

„Proč?“

Stále dokola mu opakovala, že byl nemocný a pobyt ve sběr

ném táboře, kam jeho matku z Prahy deportovali, by pravdě

podobně nepřežil.

„Chtěla se pro mě vrátit?“

Na to Hedvika neodpověděla, takže dospěl k přesvědčení, že

nikoliv. Pomyslel si, že jeho matka si v Německu zařídila nový

život. Nejspíš měla další děti a on se do něj nehodil. Posílala mu

balíčky, aby uklidnila svědomí. Vyvážila svůj vztah k němu čo

koládovými tyčinkami a šumivými bonbóny.

28

Onemocněl z toho. Dostal zánět mozkových blan a dva týd

ny proležel v nemocnici. Zdálo se mu o německé matce a smeč

ce strakatých psů; když se probral z horečnatého spánku, shle

dal, že u lůžka sedí Hedvika a otírá mu ústa.

Sklony k depresím, které měl odjakživa, se po jeho návra

tu z nemocnice prohloubily. Začal vyhledávat samotu, zahořkl

a zcyničtěl. Bylo mu přes čtyřicet let a považoval se za opuštěné

dítě. Když se Hedviky zeptal na svého otce, řekla mu, že ho ne

znala, narodil se až po jeho smrti. Další bolestivé zatrnutí. Sčí

tal raději zápory než klady a bláznivě visel na vlastních dětech;

neustále se potřeboval ujišťovat o jejich lásce.

Věděl, že byl nemocný, v tom Hedvika nelhala. Narodil se

s vykloubenými kyčli; jako důkaz měl kožené kšíry, do kterých

ho museli poutat; schovával je v zásuvce. Avšak nepovažoval

tu vadu za tolik vážnou, aby ho kvůli ní opustila matka, jedna

lo se o ortopedickou záležitost, nebyla to otázka života a smrti.

Chtěla ho opustit; to byl jediný závěr, ke kterému dospěl. Ani

fena neopouští štěňata; jeho matka musela být horší než zví

ře, řekl Hedvice.

Mlčela. Naplnilo ho to uspokojením, měl strach, že bude ne

známou ženu v Německu obhajovat.

Brzy si pro ni vytvořil vlastní slovník; svině, kráva, píča. Ně

mecky to ovšem znělo líp. Před dětmi tak nemluvil, jeho žena

si to nepřála. Pouze občas mu to vyklouzlo, když se díval na ba

líček s německými známkami a razítkem Lahnsteinu.

„Svině,“ říkal. „Pottsau.“

Poslední balíček přišel v roce 1987, a protože Hedvika Mahle

rová na jaře toho roku zemřela, mému otci jej předala její sou

29 I. kšandičky

sedka, paní Otrubová. O rok později zemřela Hedvičina sestra

Anna, a  to bylo také naposledy, kdy otec vstoupil do domu

v Průmyslové ulici, zaťukal na dveře paní Otrubové a zeptal se,

jestli se tu během roku nenashromáždily nějaké další dopisy

nebo balíčky. Sousedka zavrtěla hlavou a otec si oddechl; ule

vilo se mu, že žádné další balíčky z Německa nehrozí.

Na ten poslední balíček si dobře pamatuji. Bylo mi třináct let

a nemohla jsem pochopit, jak je možné, že balíček tu je, a babič

ka Mahlerová ne; sladkosti, které přicházely z Německa, jsem

vždy měla spojené s ní, jedině ona byla prostředníkem mezi

námi a neviditelnou babičkou z Lahnsteinu, komunikovala s ní

a předávala nám od ní vzkazy — barevná vánoční přání, čokolá

dová vajíčka o velikonocích a kalhotky, na kterých byly vyšité

německé názvy dnů.

Nikdy mi nepřipadalo divné, že máme tři babičky, dvě oprav

dové — maminčinu matku a babičku Mahlerovou — a jednu

korespondenční, v Německu.

„Ale korespondenční babička byla tvoje pravá babička,“ řekl

mi Peter, když jsem mu o tom vyprávěla. „Co když jsi jí podobná?“

Nedokázal pochopit, že jsem německou babičku nikdy nevi

děla. Newmanovi znají svůj rodokmen až do sedmnáctého sto

letí, genealogie je koníčkem Peterova otce.

„Nenapadlo tě jet se za ní podívat?“

Zavrtěla jsem hlavou.

Po revoluci v devětaosmdesátém roce byla cesta k babičce Klá

ře otevřenější než kdykoliv jindy. Otec mi to ne řekl a mně to

nedocházelo, mnohem víc než dějinný zlom mě zajímali spolu

žáci z gymnázia.

30

Balíčky od babičky Kláry se během let staly součástí dět

ských legend a to, že skutečně existovaly, dokazovaly jen ně

mecké známky, které si mí bratři nalepili do alb.

31 I. kšandičky

Dovolená

Sedm měsíců po Dorotčině narození nastoupím na zkrácený

úvazek do práce, a během oběda si v počítači otevřu německý

telefonní seznam.

Lahnstein spadá pod telefonní obvod Koblenz a zpočátku

se mi nedaří najít nikoho s příjmením Rissmann. Pátrání je

tedy u konce dřív, než mohlo začít. Když chci seznam zavřít

a najíst se jako slušný člověk, s plastovým táckem položeným

na kolenou, všimnu si, že v něm lze hledat nejen podle jména,

ale také podle adresy. Odložím jídlo a do prázdné kolonky na

píšu Erzbachstrasse, jméno, které mi před několika týdny pro

zradil Martin. Za pár vteřin dostává mýtus německé babičky

pevný tvar; z obrazovky počítače svítí jméno Gertrude Riss

mannová.

Rozruší mě to, ale snesitelně, opíšu si telefonní číslo a do

jím oběd. Pak zavolám do Lahnsteinu, a když někdo na druhém

konci zvedne sluchátko, zavěsím. V ústech mám sucho a začí

nám se potit.

Gertrude Rissmannová bude zřejmě Klářina dcera, a kdo ví,

zda vůbec tuší, že v Čechách měla bratra.

Zamířím do kuchyňky a udělám si kávu. Vypiju ji opřená

o kuchyňskou linku, a když se ve dveřích objeví můj nadřízený,

požádám ho o týdenní dovolenou. Zajímá ho, na co ji potřebuji;

má strach, že Dorotka je nemocná.

Uklidním ho.

„Jsem na stopě kšandiček,“ řeknu.

Nevyvede ho to z míry, zřejmě už zažil horší věci.

32

Gertrude Rissmannová se možná sama narodila s kyčelní va

dou, která se všem ostatním, s výjimkou mého otce a mé dcery,

vyhnula. A pokud ne, mohla by vědět, po kom ji dědíme.

Když mi Martin diktoval adresu, ze které před lety chodily

balíčky, zdálo se mi nepravděpodobné, že by na ní mohl bydlet

někdo, kdo by si je ještě pamatoval, někdo, kdo by si vzpomínal

na korespondenční babičku.

Ale telefonní seznam nelže. Britský snad ano, ale německý

rozhodně ne. Je pinktlich, stejně jako všechno ostatní.

33 I. kšandičky

Broskvový koláč

Cesta do Německa je příšerná.

Řídím starý renault, Dorotka v  sedačce na zadním seda

dle střídavě křičí a spí. K Erzbachstrasse se přibližujeme spíš

přískoky než plynulou jízdou, protože za každou stovkou kilo

metrů následuje zastávka na kojení nebo přebalování. Vyjela

jsem brzy ráno a rozhodla jsem se přespat v Lovani; majitelé

rodinného penzionu na okraji města jsou přátelští, a když ráno

zaspím, přinesou mi dokonce snídani do postele.

Do Lahnsteinu dorazím pozdě odpoledne a po chvíli blou

dění najdu hotel, ve kterém jsem si zamluvila pokoj, zaplatím

kartou a s vřískající Dorotkou se nacpu do výtahu, k postarší

mu páru, který si mě soucitně prohlíží.

Pokoj je malý a čistý, patří k němu úzký balkon a koupelnič

ka se sprchovým koutem. Postupně vynosím věci z auta, sklá

dací dětskou postýlku, laptop, redukci na elektrické zásuvky

a  balík plen. Nakrmím a  uspím Dorotku, zavolám Peterovi

a  osprchuju se. Nemám sílu zajít si do hotelové jídelny na

večeři, místo toho načnu tabulku čokolády, zalezu si do poste

le a pustím televizi. Dávají nějaký seriál, pár minut se snažím

sledovat děj a pak usnu; spím tak dlouho, jak mi to Dorotka

dovolí, necelé tři hodiny, a poté, co ji nakojím, další čtyři.

Dům v Erzbachstrasse je dvoupatrový, s malou zahrádkou, plo

tem z dřevěných latěk a plechovou schránkou na dopisy. Podle

telefonního seznamu v něm bydlí Gertrude Rissmannová.

34

Trudi.

Je deset hodin ráno a já stojím před brankou; Dorotka, kte

rou mám v šátku na prsou, spí. Oblékla jsem si džínsy, lehký

svetr a krk si omotala šátkem, přes rameno mám batoh.

Drobně prší.

Jsem nervózní. Nevím, co řeknu, a automaticky se připra

vuju k boji; uvědomuju si, že jsem cizinka chystající se pronik

nout do života neznámých lidí.

Na zvonku je nápis Ing. G. Rissmann, o inženýrském titulu

telefonní seznam mlčel.

Otevřít mi přijde starší žena ve světlém kostýmu, vlasy má

ostříhané na krátko a pleť téměř průsvitnou; zprudka trhne

bran kou a já si všimnu, že k elegantnímu kostýmku si vzala

boty s gumovou podešví, které ji mají ochránit před blátem.

„Přejete si?“

Má ostrý kovový hlas.

Představím se jí. Její tvář zůstane bez výrazu, a teprve když

dodám, že jsem vnučka Kláry Rissmannové, zahlédnu v jejích

očích špetku údivu.

„Konradova dcera?“ zeptá se.

„Ano.“

Prohlíží si mě a já bezděčně položím dlaň na Dorotčinu hla

vičku, dcerka sebou zavrtí a malými ústky zaloví v záhybech

mého svetru.

Žena váhá, neví, jestli mi může věřit.

„Mám rodný list,“ řeknu a jsem vděčná Peterovi, který mě

přesvědčil, abych si ho s sebou vzala; vůbec mě nenapadlo, že

bych musela někoho o své identitě přesvědčovat.

„Pojďte dál,“ řekne žena.

Následuju ji úzkou cestičkou vysypanou pískem, v prosklené

předsíni se zuju a žena mi nabídne pantofle. Zavede mě do ku

35 I. kšandičky

chyně, kde je moderní linka, bylinky v terakotových květiná

čích a kávovar. Na stole leží otevřený notebook a šálek s kávou,

v popelníku doutná cigareta. Žena notebook zaklapne a odsu

ne, nabídne mi židli a stiskne páčku kávovaru. Pak se skloní

nad lednicí, a když se narovná, drží v ruce talířek zakrytý prů

svitnou fólií.

Broskvový koláč.

Uřízne mi pořádný kus a položí ho přede mě společně s hor

kou kávou a konvičkou mléka. Dorotka zakňourá a mně je jasné,

že ji budu muset nakojit; zeptám se ženy, jestli jí to bude vadit,

a ona zavrtí hlavou, ukáže na dveře vedlejšího pokoje a řekne:

„Zatímco budete krmit dítě, ráda bych se podívala na vaše

doklady.“

„Samozřejmě,“ vyhrknu a přehrabuju se v batohu; posléze

vy táhnu papírovou obálku s  rodným listem, několika foto

grafiemi a útržkem papíru, na kterém je německá známka, již

jsem kdysi odloupla z jednoho balíčku, a kousek poštovního

razítka.

Podám to ženě a přesunu se do pokoje, který mi ukázala; je

vymalovaný krémovou barvou, s měkkým kobercem a dřevě

ným konferenčním stolkem, na němž se povaluje několik časo

pisů; tři stěny zabírají velké knihovny a čtvrtou stěnu okno se

žlutými závěsy. Posadím se na pohovku a nakrmím Dorotku;

když se vrátím do kuchyně, žena drží v ruce jednu z fotografií,

které jsem přivezla, a tváří se zaraženě.

„Něco není v  pořádku?“ zeptám se a  cítím, jak se mi ježí

chloupky vzadu na krku.

„Tak tohle je Konrad,“ pronese zamyšleně žena a odloží sní

mek, na kterém je zachycený otec, sotva pětiletý; pevně svírá

ruku své adoptivní matky Hedviky a vážně hledí do objektivu.

„Nikdy jsem ho neviděla,“ řekne žena. „Doma se o něm ne

mluvilo.“

36

Osmělím se.

„On je váš —“

„Bratr,“ odpoví a potvrdí tak mou domněnku, že ona sama je

Gertrude Rissmannová, má teta.

Než jsem se do Lahnsteinu vypravila, Peter mě varoval,

abych si od setkání s příbuznými nic neslibovala, a já nyní shle

dávám, že měl pravdu; Gertrude Rissmannová zůstává odta

žitá a nedůvěřivá. Pomyslím si, že má možná strach, že jsem

přijela usilovat o dědictví, ale ona se zasměje. Sáhne po krabič

ce cigaret, s očima upřenýma na Dorotku ji však odloží.

„Kdepak, má milá,“ řekne. „Žádné dědictví není. A ani být ne

může, matka je totiž stále naživu.“

Vyrazí mi to dech. Ráda bych si spočítala, kolik může být ba

bičce Rissmannové let, ale vzhledem k tomu, že nevím, kdy se

narodila, jde o celkem zbytečnou snahu.

Trudi Rissmannová mi čte myšlenky.

„Devadesát,“ řekne. „Narodila se v roce 1912.“

Nedokážu potlačit úžas. Žena naproti mně přikývne.

„Má tuhý kořínek.“.

„Bydlí tu s vámi?“

Když jsem odjížděla z Londýna, nedoufala jsem, že by babič

ka mohla být ještě naživu.

Gertrude Rissmannová zavrtí hlavou.

„Před pěti lety jsme ji museli dát do ústavu.“

„To je mi líto,“ řeknu. „Dovedu si představit, jak těžká musí

být péče o —“

„Má Alzheimerovu chorobu,“ přeruší mě.

Rychle vzklíčivší naděje, že si poslechnu babiččino vyprávě

ní, se rozbije na kousky.

37 I. kšandičky

Johanna Schmittová, má druhá teta, je ještě obezřetnější než

její sestra. Sedíme v restauraci mého hotelu a já jsem neklid ná,

protože jsem Dorotku nechala samotnou na pokoji. Každou

půl hodinu odbíhám, abych se na ni podívala, ale Dorotka, jako

by tušila, jak důležité je pro mě setkání se ztracenými příbuz

nými, hluboce spí, umytá a nakrmená.

Také Johanna kouří. Je o  čtyři roky mladší než Gertrude,

kte ré je dvaapadesát. Narozdíl od své sestry je vdaná a má dvě

děti; společně se svým mužem, který je advokát, bydlí v moder

ní vile nedaleko za městem.

„Věděly jsme, že máme bratra,“ řekne, když si objednáme ve

čeři. „Ale byl pro nás něco jako mytický hrdina z pohádky; žil

v cizí zemi, odkud nikdo nesměl jezdit ven.“

Telecí medailonky, které přede mě položí číšník, jsou horké

a voní bílým vínem. Zakrojím do nich a přivřu oči, celý obličej

ponořím do páry vycházející z talíře.

„A po revoluci,“ řeknu a sestry se na sebe podívají, „jste ne

měly chuť ho vyhledat?“

„Ne.“

Gertrude s odpovědí neotálí; Johanna, zřejmě poučená svým

manželem, je mnohem opatrnější, raději věci opisuje a čas to

váhá.

„Konrad nikdy nebyl součástí naší rodiny,“ vysvětlí mi Ger

trude. „Matka mu posílala balíčky, to ano, a nikdy se netajila

s tím, že existuje. Ale nic nám o něm neříkala a z adresy, kterou

jsme si na balíčkách přečetly, jsme zjistily, že se ani nejmeno

val tak jako my. Jméno Mahler nám nic neříkalo, my jsme byly

Rissmannovy a věděly jsme, že matka se za svobodna jmeno

vala Kolmannová.“

Gertrude, která si objednala lososa se zeleninovým salátem,

krájí rybu na malé kousky a zkoumá, zda neobsahuje kosti.

38

„Jednou jsem si v restauraci dala filé z tresky a skončila jsem

na pohotovosti,“ řekne. „V krku jsem měla takovouhle kost.“

Odtáhne od sebe palec a ukazováček.

„Od té doby si dávám pozor.“

„Losos nemá kosti,“ řekne Johanna; sama večeři odmítla,

pije hořkou kávu.

Gertrude s  sebou vzala fotografie babičky Rissmannové

a  po večeři mi je ukazuje; snímky mají zadní strany vzorně

po psané letopočty, vidím tu rok 1958, 1965, 1970, 1972 a 1980.

Překvapuje mě, jak je babička Rissmannová vysoká. Má hus

té vlasy a příjemnou kulatou tvář; když se na ni pečlivě zadí

vám, připadá mi, že v rysech jejího obličeje poznávám svého

otce.

Robert Rissmann, kterého si babička ve čtyřicátém devá

tém roce vzala, je štíhlý muž v brýlích a s nejistým úsměvem.

Gertrude mi prozradí, že se živil jako architekt a před patnácti

lety zemřel na srdeční infarkt.

„Projektoval náš dům,“ řekne Gertrude. „Na začátku padesá

tých let, tehdy to byla velká moderna.“

„Jak se s babičkou seznámili?“zeptám se.

Johanna zamává na číšníka a objedná nám koňak, který si

netroufám odmítnout.

„To bylo přes nějakou služku,“ řekne Gertrude. „Matka se teh

dy vrátila z Protektorátu —“

„Z Československa,“ opraví ji Johanna.

Gertrude se nenechá přerušit.

„A protože ta služka pocházela z Koblenze, matka sem ode

šla s ní.“

Johanna má pevně sevřené rty, je na ní znát, že o minulosti

své matky mluví nerada. Zmocňuje se mě nervozita, měla bych

se jít podívat na Dorotku, ale zároveň se bojím odejít — co když

se vrátím a sestry tu nenajdu?

39 I. kšandičky

„Časem si našla učitelské místo v  Lahnsteinu,“ pokračuje

Ger trude.

„S otcem se potkali na nějakém odpoledním čaji,“ doplní Jo

hanna. „Vzali se po necelém měsíci a rok po svatbě se narodi

la Trudi.“

„A babiččini rodiče?“

„Kolmannovi?“

Johanna pokrčí rameny a Gertrude na ni pohlédne, koutek

úst vytažený nahoru. Zapálí si cigaretu.

„On byl prý esesák,“ řekne.

Johanna sebou škubne a položí dlaň na sestřinu ruku.

„Nevíme to jistě,“ řekne. „Matka o nich nikdy nemluvila.“

Omluvím se a vstanu, vyběhnu do svého pokoje a překontro

luju Dorotku. Do hotelové restaurace se vracím s jistotu, že Ger

trude a Johanna zmizely, obě sestry však sedí u stolu, Jo hanna

si lije do kávy koňak a Trudi špičkou prstu načíná nový balíček

cigaret.

„Mohla bych se s ní setkat?“ zeptám se.

„S matkou?“

Johanna usrkne kávu a zašklebí se.

„Trudi vám neříkala, že má Alzheimera?“

„To ano, ale —“

„Zítra vás za ní vezmu,“ řekne Gertrude.

Johanna se odvrátí, a když dopije kávu, zatelefonuje svému

muži, aby pro ni přijel. Matthias Schmitt dorazí v tmavém saku

a kožených botách, představí se mi a při loučení mi vtiskne do

ruky vizitku.

Dr. jur. Matthias Schmitt, advokát pro majetkové právo, sto

jí na ní a mně je jasné, že je to varování, abych si nedělala na

dě je, dcera Konrada Mahlera se rozhodně k majetku svých ně

meckých příbuzných nedostane.

40

Klára

Ústav svatého Josefa je několikapatrová vila na okraji Lahn

steinu.

Gertrude zaparkuje vůz na poloprázdném parkovišti a za

míří k proskleným dveřím, já s Dorotkou v šátku ji následuji.

Žena v recepci je příjemná a usmívá se.

Vyjedeme do druhého patra. Potím se; kromě Dorotky s se

bou nesu kytici zabalenou v  celofánu, kterou jsem koupila

u ben zinové pumpy.

Dveře výtahu se s cinknutím otevřou. Před námi je dlouhá

chodba s podlahou zakrytou šedým kobercem, na stěnách visí

obrazy, které malovaly děti. Hlavonožci a schematické domky,

čtyři čáry a jednoduchá stříška.

Gertrude jde rychle a bez zaváhání, mlčky. Má na sobě stej

ný kostým jako včera a střevíce na vysokém podpatku, přes ra

mena si přehodila hedvábný šátek. Přála bych si, aby mě nějak

podpořila, úsměv by stačil, ale její tvář zůstává bezvýrazná, ne

dokážu v ní číst.

Dveře s číslem 22 otvírá bez klepání.

„Mutti,“ řekne.

Vstoupím hned za ní, s hlubokým nádechem a tiše mňouka

jící Dorotkou na prsou.

Korespondenční babička se mění v babičku opravdovou.

Klára Rissmannová, která nám přes třicet let posílala balíčky,

sedí na okraji postele. Je scvrklá a bezzubá, vlasy má zastrčené

41 I. kšandičky

za ušima a nad čelem sepnuté dětskou sponkou. Fascinují mě

její ruce, velké a bílé, s křehkými prsty; ráda bych se jich dotkla,

ale neodvažuju se přistoupit blíž.

„Mutti,“ řekne znovu Gertrude.

Udělá několik kroků a položí své matce ruku na rameno.

„Někoho jsem ti přivedla.“

Matka na ni pohlédne a mě zarazí, jak jasné má oči, svět

le modré, průzračné. Vydá nějaký zvuk, kterému nerozumím,

a Gertrude se nad ní skloní.

„Vzpomínáš si na Konrada?“ řekne. „Tohle je jeho dcera.“

Stará žena se na mě konečně podívá. Dodám si odvahu a po

zdravím ji, můj hlas zní přiškrceně a nesměle.

„Posílala jste nám balíčky,“ řeknu.

Gertrudina matka na mě nechápavě hledí. Pak se obrátí ke

své dceři.

„Kdo je to?“

„Konradova dcera,“ vysvětluje trpělivě Gertrude. „Tvá vnuč

ka.“

Klára Rissmannová se na mě usměje, ale v jejím úsměvu

není nic, co by mi prozradilo, že ví, o kom je řeč.

„Posaďte se,“ řekne mi Gertrude.

Posadím se na křeslo u okna a prohlížím si ženu před se

bou. Pokouším se v její tváři najít rysy svého otce a možná

i své vlastní. Mám pocit, jako bych se dívala do zrcadla, a mís

to svého obličeje v něm viděla cizí tvář; pozoruji oči, nos a ústa,

formu, ze které byl odlit můj otec a později já sama, a nena

cházím vůbec nic, co by potvrzovalo, že patřím do rodu Klá ry

Kolmannové.

Také ona na mě zkoumavě hledí. Nakonec zavrtí hlavou

a opře se o polštář. Zavře oči. Tázavě pohlédnu na Gertrude,

která pokrčí rameny. Beze slova sedíme v pokoji a čekáme; do

okenní tabulky se opírá slunce.

42

Nakonec, po nesmírně dlouhé době, Gertrudina matka

otevře oči. Vypadá překvapeně, zřejmě na nás již zapomněla.

Narovná se a natáhne ruku, ukáže na mě a mně se rozechvěje

srdce, jsem přesvědčena, že mě poznala. Usměju se a její ruka

náhle klesne, žena se odvrátí a z úst jí vyjde pramínek slin.

Ve výtahu pláču. Gertrude mi podá papírový kapesníček.

„Já už jsem si to odbyla,“ řekne. „Před pěti lety, když nám

oznámili diagnózu.“

Recepční se na nás dívá s pochopením. Z velké skleněné mí

sy nám dokonce nabídne peprmintový bonbón. V Gertrudině

BMW si ho rozbalím a vložím do úst; Gertrude, která se opírá

o kapotu, si zapálí cigaretu. Když dokouří, nedopalek zamáčk

ne podpatkem.

„Co teď budete dělat?“ zeptá se.

„Nevím.“

Dorotka, kterou mám na klíně, se zavrtí.

„Můžu si ji pochovat?“

Gertrude vezme holčičku do náruče a tvář jí zjihne. Pozoruji

je, a  náhle mě napadne, že můj otec se mnohem víc podobá

Gertrude než své matce.

„Gertrude?“ řeknu.

Neodpovídá a šimrá Dorotku pod bradou.

„Vy jste se nikdy nevdala?“

„Ne.“

Podá mi Dorotku.

„Nemám ráda muže.“

Dostanu obrovskou chuť na cigaretu.

„Nechte si ji ještě chvíli,“ řeknu. „A dejte mi cigaretu.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.