načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nemáš co ztratit, můžeš jen získat -- Z člena pouličního gangu dolarovým milionářem - Ryan Blair

Nemáš co ztratit, můžeš jen získat -- Z člena pouličního gangu dolarovým milionářem

Elektronická kniha: Nemáš co ztratit, můžeš jen získat -- Z člena pouličního gangu dolarovým milionářem
Autor:

Ryan Blair se stal z člena pouličního gangu úspěšným podnikatelem. O své cestě životem z „temné strany“ na stranu úspěchu vypraví v této poutavé knize, která si získala mnoho ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  290
+
-
9,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: IMPOSSIBLE, s.r.o.
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 218
Rozměr: 24 cm
Název originálu: Nothing to lose, everything to gain
Spolupracovali: ve spolupráci s Donem Yaegerem
překlad David Jeřábek
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-876-7302-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ryan Blair se stal z člena pouličního gangu úspěšným podnikatelem. O své cestě životem z „temné strany“ na stranu úspěchu vypraví v této poutavé knize, která si získala mnoho fanoušků po celém světě. Ukazuje, jak se stal dolarovým multimilionářem a úspěšným podnikatelem, který se svou firmu s názvem 24/7 založil již v jednadvaceti letech. Od té doby následovaly mnohé další.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Ryan Blair - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

NEMÁŠ CO ZTRATIT,

MŮŽEŠ JEN ZÍSKAT

JAK JSEM SE Z ČLENA GANGU

STAL MNOHONÁSOBNÝM

MILIONÁŘEM A PODNIKATELEM

RYAN BLAIR

VE SPOLUPRÁCI S

DONEM YAEGEREM


Nemáš co ztratit, můžeš jen získat

Z člena pouličního gangu dolarovým milionářem

Nothing to Lose, Everything to Gain

Copyright © 2013, Ryan Blair

Český překlad originálu „Nothing to lose, everything to gain:

how I  went from gang member to multimillionaire entrepre

neur“, vydaného v roce 2014 nakladatelstvím Portfolio/Penguin.

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být

šířena bez výslovného souhlasu vydavatele.

CZECH language edition published by IMPOSSIBLE, S.R.O.,Co

pyright © 2014 All rights reserved including the right ofrepro

duction in whole or in part in any form. This edition published

by arrangement with Portfolio, a  member of Penguin Group

(USA) LLC, a Penguin Random House Company.

Impossible, s.r.o.

Neslovická 353, Tetčice

knihy.impossible.cz

Překlad: David Jeřábek

Podle sazby Davida Hampela e-knihu vytvořil

Milan Vilímek Jihlavský

V knize použité názvy programových produktů, firem apod.mo

hou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochran

nými známkami příslušných vlastníků.


ISBN 978‒80‒87673‒02‒7 (tisková verze)

ISBN 978‒80‒87673‒05‒8 (formát EPUB)

ISBN 978‒80‒87673‒06‒5 (formát MOBI)

ISBN 978‒80‒87673‒07‒2 (formát PDF)


Obsah

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

Nejdříve si přečtěte toto . . . . . . . . . . . . . . . . . 15

Kapitola 1

Odkud přicházím . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23

1.1 Vítejte v chudobě . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30

1.2 Ty nejsi můj otec . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 Kapitola 2

Nemít co ztratit je stav mysli . . . . . . . . . . . 39 Kapitola 3

Podvodníci, šarlatáni, ... a Tonny Robbins . . . 43 Kapitola 4

Filozofie z vězeňské cely i zasedačky . . . . . . 49

4.1 Zlatá pravidla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 Kapitola 5

Užívej dne . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 Kapitola 6

Dodržujte dohody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 Kapitola 7

Srovnejte si to v hlavě . . . . . . . . . . . . . . . . 96

7.1 Kdo jsou vaši mentoren? . . . . . . . . . . . . . . 100 Kapitola 8

To nejdůležitější na začátek . . . . . . . . . . . . 109

8.1 Pozor na peněženku . . . . . . . . . . . . . . . . . 114 Kapitola 9

Co vás pohání? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118

9.1 Nejste stereotyp . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124 Kapitola 10

Využijte svých aktiv . . . . . . . . . . . . . . . . . 129 Kapitola 11

Riziko a oběť . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137

11.1 Udělejte si opravdové nepohodlí . . . . . . . . . . 143 Kapitola 12

Chyby za milion dolarů . . . . . . . . . . . . . . . 150 Kapitola 13

Nesnáším podnikatelské záměry . . . . . . . . . 168

13.1 Jméno pro vaši firmu, nikoliv pornohvězdu . . . 171

13.2 Teorie her . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174 Kapitola 14

Klady a zápory podnikání z domova . . . . . . 181 Za vším je nábor . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190

14.2 Jak si zvolit základnu . . . . . . . . . . . . . . . . 192 Kapitola 15

Rozjeďte svůj byznys . . . . . . . . . . . . . . . . . 196

15.1 To je můj příběh a já se ho držím . . . . . . . . . 199

15.2 Nejdřív prodávejte, pak se ptejte . . . . . . . . . . 203 Kapitola 16

Jak získat finance . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 206

16.1 Spekulativní investoři: plavání se žraloky . . . . 213 Kapitola 17

Růst, najímání a propouštění . . . . . . . . . . . 218

17.1 Technika „CONNECT 4“ . . . . . . . . . . . . . . 228 Kapitola 18

Cashing out . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 237

18.1 Pojistěte si to správně . . . . . . . . . . . . . . . . 244 Kapitola 19

Já vám to říkal . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 252 Epilog: A jde se dál . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 255 PODĚKOVÁNÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 265 ZVLÁŠTNÍ PODĚKOVÁNÍ . . . . . . . . . . . . . . . . 267

PORTFOLIO / PENGUIN

NEMÁŠ CO ZTRATIT, MŮŽEŠ JEN ZÍSKAT

Ryan Blair je mnohonásobným milionářem a  sériovým podni

katelem, jenž se vypracoval vlastními silami. Svou první firmu

s  názvem 24/7 Tech založil v  jednadvaceti letech a  od té doby

vytvořil řadu startupových společností a aktivně do nichinves

toval. V pozici CEO firmy ViSalus ji Blair během recese v roce

2009 zvedl ode dna a během tří let zvýšil její prodejní obratz šes

ti set tisíc dolarů měsíčně na více než šest set milionů dolarů

za rok. Ryan Blair žije se svým synem Reaganem v Detroitu ve

státě Michigan.

Mé matce, Erle Huntové.

Dalas mi život, lásku a sílu.

Budu vždycky tvrdě pracovat,

abys na mě mohla být pyšná.

POZNÁMK A AUTOR A

Od 11. srpna 2011, kdy poprvé vyšla kniha Nemáš co ztratit, se

mnohé změnilo. Tehdy jsem doufal, že moje matka nějakým

zázrakem přežije pád ze schodů, jenž jí přivodil těžké zranění

mozku a  po kterém upadla do kómatu; nyní, osmnáct měsíců

poté, doufáme v její úplné uzdravení. Tehdy jsem vnímalautis

mus svého syna jako nepřekonatelnou překážku pro něj a velice

obtížně zvládnutelnou věc pro mě samotného jako otce. Nyní

je prognóza stále stejná, avšak výrazně jsme pokročili ve snaze

naučit ho, že jeho nevýhoda se stane výhodou. Tehdy se moje

firma ViSalus, předtím na pokraji úpadku, zvedla až na obrat

okolo 20 miliónů dolarů měsíčně, a měl jsem nabídku na jejípro

dej, který by mi vynesl více než 50 milionů dolarů. Firmu jsem

však nastavil takovým způsobem, abych ji mohl provozovat po

zbytek svého života, a  mohl tak vybudovat z  této společnosti

hybnou sílu, jež ukončí celosvětovou epidemii obezity.

Na následujících stránkách se dozvíte o  podrobnostech

výše zmiňované cesty a  mého postoje plynoucího z  faktu, že

jsem se podílel na jednom z největších úspěchů na polipodniká

ní. Obsah jsem upravil tak, aby odrážel můj nový postoj, a přidal

jsem bonusovou kapitolu popisující, jak se vypořádat se škaro

hlídy a lidmi, kteří nevěří ve vás ani vaši podnikatelskou cestu.

Jmenuje se „Já vám to říkal“ a napsal jsem ji konkrétně pro ty, co

mě nemohou vystát. Také jsem přidal na svoji webovou stránku

odkaz, kde učitelé i studenti naleznou výukové zdroje založené

na informacích obsažných v  této knize. Podívejte se na www.

nothingtolose.com/resources.

Předmluva

Napsal Nick Sarnicola

Ryan Blair je tím nejvíce frustrujícím člověkem, se kterým jsem

se kdy setkal. Je složitý, plný emocí, mění názory, překrucuje

realitu – je pro mě tajemstvím. Navzdory všem jehovýstřednos

tem mě však naučil víc než kdokoliv jiný na planetě Zemi.

Ryan Blair je současně tím nejvíce inspirujícím člověkem,

se kterým jsem se kdy setkal. Je výjimečný a charizmatický, je

zapálený pro věc, je otevřenou knihou a snadno se mu odpouští.

Proto mě naučil víc než kdokoliv jiný na planetě Zemi.

Toto je záhada, kterou je Ryan Blair.

Jako jeden ze zakladatelů společnosti ViSalus, ve které je

Ryan výkonným ředitelem, jsem měl příležitost se s toutozáha

dou denně setkávat. Jako Ryanův (duchovní) bratr, nejlepšípří

tel a v posledních deseti letech obchodní parter vás mohu ujistit,

že je nejen tím vším, ale ještě mnohým dalším. Jen pár lidí,po

kud takoví vůbec existují, ho zná tak dobře jako já, a málokdo

má tedy to veliké potěšení poučit se z  jeho úspěchů i  porážek

takovým jedinečným a bezprostředním způsobem, kterým jsem

se mohl poučit já. Přeji vám všem, abyste při čtení knihy Nemáš

co ztratit zahlédli alespoň zlomek jeho osobnosti, jejíž duši na

papíře odhaluje.

A v této knize svou duši skutečně odkryje. Pro Ryana bylo

vždy důležité „obnažit se až na kost“. Ve svém nitru jepřesvěd

čen, že pokud nebude nic skrývat a  podělí se o  svá nejhlubší

a nejtemnější tajemství, lidé ho budou respektovat, budou se od

něho učit a budou ho za to milovat. A oni tak činí.

Nemáš co ztratit vás oproti jiným knihám, které se zabývají

byznysem a ve kterých se píše o všech hezkých a načechraných

chvílích kariéry, naučí, jak se potýkat s tím dobrým i špatným.

Není totiž typem knihy, u níž se podivujete nad tím, jak seau

torovi podařilo zůstat po celou dobu tak „dokonalým“, a  která

ve vás zanechá pocit nejistoty z toho, jak tvrdě s vámi vašepod

nikání (i život) nakládají. Podnikání je těžké. Život je těžký.Po

kud se však obklopíte správnými lidmi, správnými obchodními

partnery, pokud budete číst ty správné knihy a učit se od těch

správných rádců, pak možná zbohatnete a současně budetena

plněni radostí. Ať je tato kniha jednou z těchto knih. Ať je Ryan

jedním z těchto rádců.

Vzpomínám si, že když jsem se s Ryanem poprvé seznámil,

byla to jedna z těch chvil, kdy si řeknete: „Páni, s tímhlečlově

kem budu dělat dlouho.“ Ve skutečnosti to bylo právě naopak.

Ryan se nacházel těsně před prodejem své společnostiSkyPipe

line a náš společný přítel a obchodní partner Rich Pala pro nás

domluvil oběd v kalifornském Camarillu. Rozhovor, který jsme

měli vést, se rychle změnil v Ryanův monolog, a o hodinupoz

ději jsem se sám sebe ptal: „Řekl jsem vůbec něco?“ Na mnoho

měsíců to byl jediný kontakt, který jsem s Ryanem měl.

Když jsem se s  Ryanem setkal podruhé, svou firmu prá

vě prodal a  žil si životem playboye, jenž se neohlíží zpět. Jako

šéf krachující marketingové firmy, který se pokouší získat ka

pitál, aby ji opět postavil na nohy, jsem za ním poníženě přišel

očekávaje, že ten zbohatlý zlatý hoch, který zrovna prodal svou

společnost, bude opět dominovat naší konverzaci a přitom bude

kolem sebe šířit auru „já vám to říkal.“ Namísto toho jsem na

šel pokorného MUŽE – pokorného díky tvrdé realitě, že peníze,

na které tak tvrdě dřel, se téměř rozplynuly kvůli nesmyslným

nákupům šestadvacetiletého člověka, který jich měl víc nežro

zumu – s diářem a perem v ruce, se spoustou otázek o mě a mém

obchodním modelu a připraveného dát se s vášnivým srdcem do

práce.

Tehdy jsem si Ryana Blaira zamiloval. Poznal jsem, že se

jedná o  člověka, který se dokáže změnit, dokáže růst a  vést

ostatní, protože vede sám sebe. Toto byl muž, jehož jsem chtěl

následovat. Byl to muž, se kterým jsem chtěl řídit firmu, jíž jsem

spolu s  Blakem Mallenem založil. Naproti mně seděl vizionář

ský CEO ViSalusu.

Lhal bych, kdybych vám tvrdil, že od té doby je náš vztah

bez mráčku. Který dlouhodobý vztah však je? Prali jsme se jak

bratři, neshodli se jako obchodní partneři, křičeli na sebe jako

nejlepší přátelé a  plakali spolu jako staří manželé. Zažili jsme

úspěch, potom porážku, pak zase úspěch a  více zdánlivě ne

překonatelných proher. Při pár příležitostech jsme vsadili úpl

ně všechno a sotva to přežili. Za tím vším se vždy skrývala ta

iracionální moudrost kluka z ulice, kluka, který porazil systém

a stal se celosvětovým lídrem v oboru podnikání, muže, který

svou knihou Nemáš co ztratit inspiroval miliony dalších k tomu,

aby uskutečnili své sny.

Ryanovi navždy vděčím za to, že mě naučil podnikat. Dnes

řídím desetitisíce lidí bez mrknutí oka, protože on mi dodalse

bedůvěru. Stanovil standard, který jsem následoval, a nakonec

se jím sám stal. A  pak nastal den, kdy jsem vzal všechno, co

jsem se od Ryana naučil, a řekl mu: „Následuj mě.“

V následující části této knihy nazvané „Nejdříve si přečtěte

následující“ se dočtete, že naše společnost se ve vleku finanční

krize z let 2008 až 2009 ocitla na pokraji krachu. Náš modelne

fungoval a  lidé odcházeli. Zákazníci a  manažeři nás opouštěli

po tisících a  každý, včetně našich investorů, nám to dával za

vinu. S tím, jak jsme spolu s ostatními zakladateli ViSalusu dali

každý svůj poslední milion na výplaty, mi bylo jasné, že aby

chom změnili kurz a  společnost zachránili, musí se stát něco

drastického. Tehdy jsem vyrazil do akce. Jak mě to učil Ryan,

jednal jsem, jako kdybych neměl coztratit

O pár dní později jsem poslal ostatním spoluzakladatelům

e-mail, ve kterém jsem vysvětloval, co vše bylo na společnosti

špatné a  proč nefungovala. Nedržel jsem se zpátky a  dal jsem

tomu plný průchod. Ten e-mail byl mou rezignací na poziciře

ditele prodeje ViSalusu. Můj mentor Ryan Blair mě vždy učil:

„Nechoď za mnou s problémem, pokud nemáš řešení,“ a já tedy

řešení nabídl: vyhodím Ryana, svého vlastního předsedu před

stavenstva, a sám se ujmu funkce nezávislého promotéra 90den-

ní výzvy, kterou jsme právě uvedli na trh, abych světu ukázal

svou vlastní verzi přístupu „já vám to říkal.“ Z terénu jsemově

řoval obchodní model, zatímco Ryan se soustředil napodniko

vou stránku, a po třech letech práce ruku v ruce jsme na prahu

toho stát se značkou s hodnotou miliardy dolarů.

Jedná se o nejpádnější důkaz moudrosti Ryana Blaira,kte

rou dokumentuje kniha Nemáš co ztratit. Naučil mě podnikání,

dodal mi sebedůvěru a, jak to dokážou pouze ti NEJVĚTŠÍučite

lé, mě nakonec nechal, abych se učitelem stal i já sám.

A proto děkuji Bohu za záhadu, kterou je Ryan Blair.

Nick Sarnicola, spoluzakladatel společnosti ViSalus

Nejdříve si přečtěte toto

Los Angeles je městem, které je věhlasné jeho znaky. Tím zce

la zásadním symbolem čtvrti, kde bydlím, jsou bílá písmena

uhnízděná v  kopcích, která můžete vidět mezi budovami při

průjezdu Hollywoodem. Symbol definující můj život skládá ze

stejných písmen jako město, ve kterém žiji. Těmi písmeny jsou

L a A, která se překrývají jako u loga Dodgers, ale tam, kde A

kříží L, je vyobrazen samopal AK-47.

Bydlím ve střešním apartmánu v exkluzivní budověv Ho

llywoodu, kde se každou noc po zavírací hodině valí z klubů do

komplexu nepřetržitý tok celebrit, aby tam pokračovalyv zába

vě. V mém domě se stavil snad každý, miliardářem PaulemAlle

nem počínaje a Jessicou Bielovou konče. Můj příbytek je taképa

třičně vybaven tak, aby odrážel můj životní styl. Místo válendy

mám kulečníkový stůl a také vlastním sbírku cennýchumělec

kých a literárních děl, jež jsem za ta léta nashromáždil. Jedním

z unikátních kousků je obraz s námětem LA/AK-47, který jsem

si nechal namalovat od módního návrháře Brydena Landa po

dle jednoho z jeho nejslavnějších triček.

Obraz symbolizuje násilí, ve kterém jsem vyrůstal,a připo

míná mi doby, kdy jsem se skutečně chodíval vyzbrojen AK-47.

Tehdy, když jsem byl problémy zmítaným mladíkem a  členem

gangu, byla tato zbraň mým nejcennějším majetkem – chránila

mě během nepokojů v LA i během přestřelek mezi gangy. Za ten

obraz, který visí u mě na zdi, bych si jich teď mohl pořídit celý

náklaďák.

Vedle obrazu stojí prosklená zamčená knihovna, plnásvaz

ků. Jsou tam první vydání knih Napoleona Hilla, DaleaCarne

gieho a pár dalších od přátel jako jsou Jerry Rice, Bode Miller,

trenér Dale Brown, již zesnulý John Wooden, a jeden výjimečný

titul, který mi věnoval světoznámý podnikatel a  investor Bob

Goergen, když si ode mě kupoval mou společnost. Uvnitřpřeba

lu knihy je vepsáno: „Vítej v rodině Blyth. Těšíme se naspoleč

nou výnosnou budoucnost, Bob Goergen 8/08.“

Zvenčí se jeví, že můj styl života je skvělý a snadný.Prav

dou ale je, že jsem nikdy nevydělal milion dolarů snadno. A to

jsem těch milionů dolarů vydělal hodně.

Psal se srpen 2008, stejné datum, které je uvedeno uvnitř té

knihy, a já se cítil na samém vrcholu. Právě jsem veřejnéakcio

vé společnosti jménem Blyth, vlastněné rodinou Goergenových,

prodal firmu ViSalus v rámci transakce, jejíž hodnota se, včetně

částky vázané na obchodní výsledky v následujících letech,vy

šplhala na 120 milionů dolarů (případně i více, pokud by se nám

dařilo lépe, než se očekávalo). Své vítězství jsem slavil v  show

Donnyho Deutsche, na Fox News, MSNBC a všude v éteru. Do

mé e-mailové schránky se valily gratulace odevšad, z WallStre

et i ze sousedství. Podařilo se mi něco, co v mém oboru předtím

nikdo nedokázal: vyjednali jsme desetinásobek svých předpo

kládaných výnosů v  roce 2008 a  osminásobek výnosů v násle

dujících třech letech. Na poli přímého prodeje se společnost tak

malá, jako byla ta naše, nikdy předtím neprodala za tak vyso

kou cenu, za kterou jsme ji prodali my. V zásadě jsme na tomzís

kali víc, než kdybychom bývali firmu nabídli k prodeji na burze.

Jak jsem přicházel na scénu Donnyho show, dorazila mi textová

zpráva od mé tehdejší přítelkyně, jež byla rovněž na scéně jako

modelka v pořadu NBC Deal or No Deal. Obsahovala prostésdě

lení: „Budeš táta.“

Téměř ihned poté, co jsem se vypořádal s oznámením, že

se stanu otcem (otcovství beru vážně, vzhledem k tomu, že můj

biologický otec mě nechal na holičkách), se americkáekonomi

ka ocitla ve smrtící spirále. Během pár krátkých měsíců,v pro

sinci 2008, oznámil prezidentův ekonomický poradce, žeekono

mika USA upadla do „deprese“. Oznámení doprovázela zpráva

amerického ministerstva práce, která uváděla, že v  listopadu

2008 přišlo o práci více než 533 000 Američanů, přičemž během

celého kalendářního roku to dělalo 1,9 milionu. A já jsemzrov

na očekával narození svého prvního potomka.

Jako student oboru podnikání jsem věděl, že se jednáo vý

jimečnou historickou chvíli. Jelikož jsem se učil o  kapitalismu

a  dopadu Velké hospodářské krize, byl jsem si vědom toho, že

šestnáct společností z dnešních Dow 30 bylo založeno běhemre

cese či deprese. Ikony byznysu jako General Electric, Johnson &

Johnson, Procter & Gamble a Disney vznikaly v těžkých dobách.

Tuto knihu jsem začal psát, abych v Američanech probudilprů

kopnického ducha, a nazval jsem ji Nemáš co ztratit podle stavu

mysli, který jsem v sobě nastolil, abych se vymanil z bídy a stal

se ředitelem společnosti s majetkem milionů dolarů.

Přeskočme však do prosince 2009. V  té chvíli byla společ

nost ViSalus, kterou jsem právě prodal za 120 milionů dolarů,

bezcenná. Během roku obrat klesl z 2,5 milionu dolarů měsíčně

na 600 000 dolarů. Ta výnosná budoucnost, kterou mi BobGoer

gen vepsal do mé knihy, se nekonala. Firma Blyth ztratila v mou

společnost důvěru a odepsala ji. Recese v našem obchodnímmo

delu odhalila nedostatky – nedostatky, kterým naši nadměrně

utrácející zákazníci nevěnovali příliš pozornosti v  době, kdy

měli přístup ke kreditním kartám a  spotřebitelským úvěrům,

hodnota jejich domů stoupala a zvedaly se jejich příjmy.

V časech hojnosti se slabým podnikům daří. A ukázalo se,

že já ten svůj na časech hojnosti postavil. Firma Blyth mizapla

tila nadmíru dobře za společnost, která pro ně v tu chvíli neměla

žádnou cenu. Všichni ti manažeři, kteří bojovali o  to, aby mi

mohli vyplatit desetinásobek hodnoty firmy, který jsem v roce

2008 tak vehementně vyjednal, se teď červenali studem. Lidem,

kteří tomuto obchodu nevěřili, se dávalo za pravdu. A  já jsem

byl ukázkovým příkladem chlápka, který obral veřejnouakcio

vou společnost o slušnou hromádku peněz.

Toho prosince si mě pozvali do centrály společnosti Blyth

na mimořádnou schůzku, která se konala ve stejné zasedačce

vedení, v  níž jsem o  rok dříve usedl k  jednání o  podmínkách

prodeje ViSalusu. Požádali mě, abych se dostavil sám, avšak ze

sídla vedení v  Greenwichi ve státě Connectlcut vyslali do Los

Angeles chlápka v obleku, který tvrdil, že díky svému MBAti

tulu ví o mém podniku víc, než já sám. Ten na mě měldohléd

nout během přípravy prezentace, kterou jsem na schůzce měl

přednést, a zajistit tak, že bude odpovídat jejich firemnímstan

dardům.

Situace byla taková, že do té chvíle jsem do svého podni

ku investoval téměř milion dolarů z  vlastních peněz ve snaze

přivést jej zpět k životu. Jakmile se ekonomika začala propadat,

dobrovolně jsem přistoupil na roční plat ve výši jednoho dola

ru. Má hlava byla plná mého novorozeného syna a já se obával

se, že možná sázím svou i  jeho budoucnost na podnik, který

byl v  posledním tažení. Firma potřebovala ještě alespoň další

milion, aby přežila nadcházejících pár měsíců. Avšak ani ten

nejspíš nestačil, což jsem si uvědomoval. Možná byly potřeba

dva miliony, možná tři, a  do tohoto okamžiku jsme do ní už

26 milionů dolarů vložili. Víc než peníze jsem však potřeboval

maják naděje. Potřeboval jsem, aby se na mě investoři podívali

a řekli: „Ryane, víme, že to dokážeš. Věříme ti jako podnikateli,

a s tvou vizí jsme zajedno.“

V Greenwichi panoval zimní den. Vzal jsem si na sebe svůj

nejlepší oblek a šel na jednání. Během několika vteřin bylo jasné,

že má prezentace nikoho nezajímala, ale že mě chtějí mě ukři

žovat. Hryzaly je výčitky investorů. Jeden po druhém se do mě

obuli, až se na mě jeden z manažerů rozlítil tak, že se zatnutýma

zubama a brunátnou tváří odkráčel z místnosti.

Pamatuju si, že mé pocity byly stejné jako během dob, kdy

jsem byl členem gangu a jeho starší členové se mě pokoušeliko

mandovat, protože jsem byl jen kluk. Hlavou se mi honilo, Měli

byste se chovat uctivě. Nejsem malej kluk.

Jasně mi sdělili, že ViSalus nepodpoří. Firmu odepsali. Na

dalším kole financování se již nebudou podílet. Zatloukli do

rakve poslední hřebíček tak tvrdě, jak jen mohli, a oznámili mi,

ať se již dál nezdržuji. A právem. Zasloužil jsem si to.

Okamžitě poté, co jsem odletěl zpátky do LA, skolila mě

prasečí chřipka a Vánoce jsem strávil v posteli. Znovu a znovu

jsem se sám sebe ptal, jestli bych to neměl vzdát, jestli bych

neměl opustit loď. Svému egu jsem oponoval, že mi to nestojí za

to, a mé ego mělo sklony toho napovídat vcelku hodně. V noci

jsem se neustále budil, rozčilený sám na sebe. Proč jsem nechal

toho chlápka v  obleku, aby ovlivnil mou prezentaci? Byl jsem

na sebe rozlícený za peníze, které jsem si kvůli firmě vypůjčil.

Za miliony, jež jsem utratil za přátele, kteří mě znali, je když se

dařilo, a snadný život. Měl jsem předvídat, co se s ekonomikou

stane. Ředitel firmy nemůže svalovat vinu na nikoho jiného než

sám na sebe a já si toho byl vědom. Chyba byla na mé straně a já

to nechtěl takhle vzdát.

Neměl jsem co ztratit a  byl jsem rozhodnut ukázat svým

investorům a  potažmo i  zbytku světa, že se z  té jámy dokážu

vyhrabat.

První svátek vánoční jsem strávil střídavě zvraceníma te

lefonními hovory, kterými jsem povolával do zbranězaměstnan

ce, přátele, rodinu, druhé dva spoluzakladatele, Todda Goergena

a několik dalších investorů, především však sám sebe. Nakonec

jsme dali dohromady milion dolarů, které ale byly určeny pro

podnik, jehož situace se zhoršila do té míry, že i já sám jsem již

přestal doufat. Todd mi poslal e-mail, ve kterém mi řekl, že ve

mně věří a že za rok touto dobou si budeme gratulovatk úspě

chu. Nevěnoval jsem mu pozornost. Nikdy jsem nepotřeboval,

aby mě motivoval investor.

A tehdy přišla další rána. Obdržel jsem dopis od NickaSar

nicoli, svého partnera, a  viceprezidenta prodeje Mikea Craiga,

ve kterém mi oznámili svou rezignaci. Ten dopis byl úplně jako

manifest z  filmu Jerry Maguire. Uváděl soupis všech věcí, kte

ré bylo třeba změnit. Začal jsem tu jejich pětistránkovou tirádu

číst, ale až na konec se mi dojít nepodařilo. Dorazila mi totiž

deset minut předtím, než jsem se dozvěděl, že správní radapro

jednává návrh na mé odvolání. Byl jsem bez sebe vzteky.

Nikdy nezapomenu, jak jsem pochodoval sem a  tam po

hotelovém pokoji, kam mi dorazila zpráva, že ztrácím dva ze

svých nejtalentovanějších lidí a že mi vlastní správní rada dává

padáka. To jsem se dozvěděl díky přátelům z branže.

Když mě vztek opustil, přemohlo mě vyčerpání. Poddal

jsem se mu a  poklekl, abych se pomodlil. Už jsem nemohl dál.

Abych se vypořádal s nejtěžší situací, ve které jsem se během své

podnikatelské kariéry ocitl, musel jsem poprosit o radu.

S  jasnou myslí i  srdcem jsem se vrátil k  Nickovu dopisu,

pak mu zavolal a řekl mu: „Pojďme se pustit do všech těch věcí

ze seznamu.“ Dohodli jsme se, že on a Mike se přesunou doob

chodních rolí v prodeji a že jim poskytneme veškerou podporu,

kterou máme, aby nás vyvedli z recese.

Jakmile tahle strategie začala fungovat, věděl jsem, a tona

vzdory jednání za jednáním, během kterých jsem byl vystaven

nelítostné kritice, že jsem chytřejší, než oni. Věděl jsem, žedoká

žu otočit loď správným směrem, s jejich podporou či bez ní. Pro

sebe jsem si myslel, Znám naše zákazníky líp, než tihle chlápci. Já

jsem ten, kdo tady podniká. Během naší akce s  názvem Vitality,

která se konala v  říjnu 2008 v  Las Vegas, se rodina Goergeno

vých postavila tváří v tvář tisícům našich distributorů a pyšně

vyhlásila, že jednoho dne se ViSalus stane nejsilnějšía nejhod

notnější firmou v  jejich držení. I  přesto, že se toto prohlášení

zdálo v  roce 2009 na hony vzdálené, ve mně byl kousek maso

chisty, kterého stále vzrušovala představa dokázat jim, že měli

pravdu. Z nějakého důvodu jsem se cítil naživu díky myšlence,

že vítězství je mou jedinou možností.

Nakonec jsem tedy dal na svou intuici. Začali jsme podnik

přetvářet tak, aby odpovídal nové ekonomice, novým spotřebi

telům a přesunu dvou z mých nejnadanějších manažerů doteré

nu. A ukázalo se, že plán, jejž jsem se pokusil vykreslitv prezen

taci, kterou jsem toho dne v roce 2009 měl, byl strategií vítěznou.

Dnes má společnost ViSalus mnohem větší hodnotu, než

kterou za ni firma Blyth zaplatila. Z měsíčního obratu ve výši

600  000 dolarů v  prosinci roku 2009 se zvedla na více než 600

milionů dolarů za celý rok 2012. Vzhledem k  současnému růs

tu bude to číslo v  době, kdy čtete tyto řádky, mnohem vyšší.

Jednání, kterých se v té zasedací místnosti ústředí firmy Blyth

účastním, probíhají nyní zcela odlišně. Dostalo se mi tedyzado

stiučinění, po kterém jsem toužil. A kdybych se býval mýlil, co

jsem mohl ztratit? Ano, mohlo toho být dost: podnik, miliony

dolarů, budoucnost mého syna, a to ani nezmiňuji to ponížení

plynoucí z neúspěchu.

Důvod, proč dnes vlastním společnost, jež je cennější než

kdykoliv v  minulosti, je ten, že navzdory okolnostem jsem se

tvářil, jako kdybych neměl co ztratit.

Připomíná mi to projev Stevea Jobse ve Stanfordu v  roce

2005. Tehdy řekl, že „tváří tvář smrti se všechen strach z neú

spěchu a ostudy vytratí.“

Já jsem realitě smrti čelil, čelil jsem výšlehu z hlavně,ztrá

tě otce, vraždám páchaným gangy a  sebevraždám přátel a  ve

srovnání s tím neúspěšný podnik neznamená nic. Máte-li v sobě

takovou úroveň instinktu k přežití, je to vaše největší aktivum.

Takové aktivum, jakým býval ten AK-47. A  proto mi na stěně

visí obraz, o němž jsem mluvil. Abych nikdy nezapomněl, odkud

jsem přišel, a  co mě to stálo, abych se dostal až sem. Tato ces

ta nebyla snadná. Na každém kroku byly překážky, které jsem

musel překonat, často jsem musel pohlížet nepříjemné realitě

do tváře a napravovat škody. Tato kniha není návod, jaksvépo

mocí dosáhnout lepšího života, tato kniha ukazuje cestu, kterou

jsem se vydal, abych překonal nástrahy, s nimiž jsem se setkal.

Doufám, že když se o tuto cestu s vámi podělím, vytvoříte si i vy

svou vlastní cestu k úspěchu v životě i podnikání.

Kapitola 1

Odkud přicházím

Nezačínal jsem na dně. Velmi tvrdě jsem však na dno dopadl.

Dávno předtím, než jsem se stal podnikatelem a milioná

řem, jsem byl mladíkem se záznamem v  rejstříku trestů, zku

šenostmi s  pouličními gangy a  se spoustou psychických jizev

plynoucích z  roků, kdy se mnou otec mizerně zacházel. Roky

mého dospívání lze stěží označit za běžný počátek normálního

produktivního života, natož za počátek úspěšné podnikatelské

kariéry. Jak je však vidno, nezáleželo na tom.

Přibližně prvních deset let života jsem prožil tak nějakne

výrazně, příjemným způsobem vyšší střední třídy. Má rodina

žila v malé příjemné komunitě v jižní Kalifornii. V místě našeho

bydliště nebyli žádní vyložení boháči, avšak o město či dvě dál

se nacházela vyhledávaná miliardářská sídla, a ve stejnévzdále

nosti, avšak opačným směrem, pak leželo ghetto. Na tompomy

slném žebříčku jsme znali své místo všichni s ním byli vcelku

spokojeni.

Měli jsme bazén, spoustu pěkného oblečení, a  když jsem

chtěl, dostal jsem k Vánocům kolo nebo koloběžku – podlemě

řítek většiny lidí se nám dařilo dost slušně. A pak, zrovna když

jsem nastupoval na 2. stupeň základní školy, se můj otec stal

závislým na drogách.

Vždycky byl dost vznětlivé povahy. Mých pět staršíchsou

rozenců se již naučilo dávat si na jeho výbušnost pozor a já, jako

benjamínek rodiny, jsem tuhle lekci dostal téměř hned poté, co

jsem se naučil chodit. Ale špatný chlap to nebyl.

Vždycky mě dostává, jak lidé teď, když slyší můj příběh,

řeknou: Zdá se, že tvůj otec je příšerný člověk. Bylo nesnesitelné

s  ním žít, když se jeho život začal hroutit. Ale příšerný člověk

nebyl, alespoň ne zpočátku, a dost jsem se od něj i naučil.

Kupříkladu mě jako dítě odměňoval penězi. Když jsem

v baseballu udělal „base hit“, dostal jsem pak nějakou odměnu,

třeba novou pálkařskou rukavici. Vždycky jsem o něco soutěžil,

a  byl to můj otec, kdo mi tyto odměny nabízel – byl prvním

člověkem, který do mě vštípil pracovní etiku a mentalitu pojící

k sobě riziko a odměnu.

Nevěřil v kapesné, ale věřil v práci a platil mi za ni. Když

jsem myl auta, dostal jsem pět dolarů za jedno. Když jsempose

kal trávník, také jsem dostal zaplaceno. Možná to není tennej

lepší způsob výchovy pro každou rodinu, ale na mě to rozhodně

fungovalo. Vytvořil jsem si tak pojítko mezi úsilím a výdělkem.

Ale bylo v tom víc než jen výdělek. Otec mě rovněž naučil

pociťovat pýchu, která se dostavuje po tvrdé dřině. Před svými

kamarády a kolegy mě vždycky uznale pochválil a vyprávěl jim,

jak dobrý jsem pracant a kolik jsem si vydělal, a já jsem se pak

snažil pracovat tím víc. Před jedním kamarádem se vytahoval

mou roznáškou novin, a  protože jsem miloval, když na mě on

i jeho kamarádi byli hrdí, brzy nato jsem už měl novinovéroz

nášky tři.

Také jsem se naučil vytěžit co nejvíce z příležitosti vydělat

peníze. Otec mi platil dolar za pytel plevele, který jsem vytrhal

na dvorku. Pokud by se mi podařilo přesvědčit pár kluků zesou

sedství, aby to udělali za padesát centů, vydělal bych tím, že by

současně naplnili víc pytlů najednou, zatímco já bych dělal něco

jiného, za co jsem dostával také zaplaceno. Díky svému otci jsem

si záhy vštípil cílevědomost, motivaci a ocenění hodnoty peněz.

Avšak psychologický dopad špatné výchovy, které se jemu

samému dostalo, pocity nejistoty, kterými byl zmítán, a zkrátka

všechny jeho problémy ho nakonec přemohly. Myslím si, že to

jsou věci, které nakonec někam dotlačí všechny, kdo se vydají

tímhle směrem. Problémy, které měl on, vedly k  drogám a  vše

ostatní se pak vymklo kontrole.

Můj otec byl ze střední třídy, ale žil takovým způsobem,

jako kdyby patřil k elitě.

Zadlužil se tak, jak se to stává mnoha dalším Američanům

– vzal si auto na leasing, půjčil si na dům, utratil poslední peníze,

aby náš domov vypadal pěkně, a  tím se cítil důležitější. Žil si

nad poměry, a aby se s tím vypořádal, začal brát drogy, což ho

odrovnalo.

Jednoho dne jsem si hrál s kamarády na dvorku za domem,

když se k  mému překvapení doma objevil otec. Tvářil se tak

zahanbeně, jak jsem ho nikdy předtím neviděl. Přišel o  práci.

Později jsem se od mámy dozvěděl, že ho nachytali, když si na

toaletě dával metamfetamin, a  šéfům firmy, kde byl viceprezi

dentem, to konečně došlo a nastražili na něj past, aby ho dostali.

To byl konec otcovy kariéry a začátek jeho celoživotnídro

gové závislosti. V  té době jsme doma byly ještě tři děti – moji

starší sourozenci již z domova odešli. Zdálo se, že i jejich životy

se rozpadají, snad jako kdyby jim otcovo selhání nabídlovýmlu

vu, kterou hledali. Po jednom se odstěhovali, až jsem zůstal sám,

jen s matkou a otcem. Jedna sestra začala žít s feťákem, druhá

utekla a nějakou dobu žila na ulici. Když jsme zbyli jen rodiče

a já, můj život se skutečně obrátil naruby.

Otec se vždycky rád chlubil se svou sbírkou zbraní a já byl

to samé. Jednou, pár dní poté, co jsem je ukazoval svýmkama

rádům, se do našeho domu vloupal starší brácha méhonejlepší

ho přítele a do poslední je ukradl. Zjistil jsem až po pár letech,

kdo v  tom byl namočený, ale tehdy na tom nezáleželo. Otec si

myslel, že jsem to udělal já.

V  té době se díky metamfetaminu stával paranoidním

a  choval se ještě více násilnicky. Prohlašoval, že jsem zbraně

ukradl a prodal, a vyhrožoval, že mě zabije, pokud je nevrátím.

Po tom všem, co jsem viděl, mi bylo jasné, že nechci seděta če

kat, jaké to bude mít následky. Bylo to nebezpečné. Toho večera

jsem zavolal sestře Stephanii a řekl jí: „Je to vážné. Táta slibuje,

že mě zabije, jestli ty zbraně nevrátím, a já nemám ani páru, kdo

je má nebo kde jsou. Zachraň mě.“

Přestože jsem byl sestře vděčný za to, že mi nabídla, abych

u ní zůstal, nová situace přede mě postavila své vlastníproblé

my. Tehdy sestra žila s nějakým hudebníkem. Možná se snažil

stát se rockovou hvězdou, takových je v jižní Kalifornii habaděj,

ale určitě neměl tolik peněz jako rocková hvězda. Bydleliv ma

linkatém, špinavém domu a přežívali na makarónech se sýrem,

což bylo to jediné, co si mohli dovolit.

Když jsem k nim dorazil, vytáhli spacák, hodili ho doroz

padající se malé kůlny vzadu za domem a oznámili mi: „Tady to

máš.“ Byla to chatrč a měla akorát dveře, okno a díry ve stěnách.

Přívětivěji to popsat nejde. Ale v té chvíli bylo nejdůležitější, že

jsem byl z dosahu otce

O pár dnů později jsem šel do sekáče pro nějaké koberce,

které tam lidi odnesou potom, co si nechali doma vymalovat.

Nacházelo se tam pár kousků dost velkých na to, aby se daly

použít jako izolace, a tak jsem je připíchnul na stěny, abych se

trochu chránil před nepřízní počasí. Byla to jižní Kalifornie,

a tedy není úplně nejextrémnější klima, ale v noci bylo chladno,

a tak jsem natáhl kusy koberce přes dveře, aby tam nefoukalo.

Měl jsem ale miniaturní elektrická kamínka i elektřinu k jejich

provozu, a to mi pomohlo přečkat zimu.

Avšak počasí nebylo největším nepřítelem. Tahle výsada

patřila vším, kterými byla bouda zamořená.

Bez ohledu na to, jak moc jsem se sprchoval nebo co jsem

si zkoušel udělat s vlasy, abych se vší zbavil, byly druhého dne

zpět. Jak jsem spal na podlaze na otrhané matraci, kteránako

nec nahradila spacák, cítil jsem, jak mi lezou dolů po hlavě a na

záda. V posledním zoufalém pokusu jsem si oholil hlavu, abych

se jich zbavil. V  90. letech se holá hlava stala dost populární

díky lebce Michaela Jordana, ale tehdy ta móda na scénu ještě

nedorazila. V  té době se oholené hlavy za „cool“ rozhodně ne

považovaly. Když jsem se poprvé objevil s holou hlavou ve třídě,

přišel ke mně kluk, co ve škole všechny šikanoval, plácnul mě

zezadu po hlavě a prohlásil: „Ryan Blair je plešoun.“ Ve škole se

z toho stal oblíbený posměšek, který mě otravným,prozpěvova

ným rytmem tahal za každý nerv v těle i přesto, že jsem se ho

pokoušel ignorovat.

V té malé mizerné boudě jsem bydlel skoro rok. Cítil jsem,

že domů se vrátit nemůžu, dokud otec bude brát drogy, a matka

se ho v dohledné době očividně opustit nechystala. Zůstal jsem

tedy u Stephanie s pocitem, že i když jsem to já, kdo odešel, byli

to oni dva, kdo mě opustili.

Když si mě kvůli zhoršenému prospěchu zavolala do své

kanceláře ředitelka školy Dr. Judy Dunlapová, všechno ze mě

nakonec vypadlo: problémy s rodiči, ta chatrč, ve které jsemby

dlel – řekl jsem jí všechno. Můj prospěch byl najednou to po

slední, co ji zajímalo. „Musíme zavolat sociálku. Nemáme jinou

možnost,“ vysvětlila mi. „Podle toho, co mi tu říkáš, jsiv nebez

pečí.“

Podle zákona mě ředitelka také musela poslatk psycholo

govi, a po mé matce požadovala, aby se toho účastnila taky. Poté,

co jsem udělal výčet všeho, co se za posledních pár let v  mé

rodině stalo, podíval se cvokař mé matce do očí a prohlásil: „Vy

ho t ý r áte,“

Moje matka byla v šoku. „To jeho otec,“ trvala na svém. „On

je ten parchant! Je to násilník a mlátí i mě.“

Psycholog jen zavrtěl hlavou a sdělil jí: „Jste dospělá osoba,

a  dopustíte, aby vaše dítě tímhle procházelo. Podle zákona ho

zanedbáváte, a  pokud věci nedáte okamžitě do pořádku, ode

bereme vám ho. Nemáte jinou možnost, než ihned začít jednat.“

To mou matku poprvé přimělo situaci přehodnotit, neboť

v jejích očích byla obětí ona sama, nikoliv já. A ona byla obětí.

Schytala rány, které na mě nikdy nedopadly, protože se posta

vila před otce. Pamatuju si modřiny, které měla po obličeji,a li

dem přitom říkala, že měla autonehodu. Pamatuju si, jak sázel

rány, a pamatuju si, jak mě přitáhl do pokoje a nutil mě dívat se

na to jako varování, abych se nikdy nepokoušel postavit se mu.

Pamatuju si, jak jednou namířil matce na hlavu zbraň a řekl jí,

že ji zabije, jestli nepřestane brečet. Nebylo pochyb o tom, že má

matka byla oběť. Ale v  její mysli všechno tohle týrání snášela

tak, abych jej nemusel snášet já. Nikdy jí nedošlo, že mě topřes

to stejně ničilo.

Nakonec souhlasila s  psychologem, že s  tím něco udělá,

a ten večer otci zavolala a sdělila mu, „Dají Ryana do pěstounské

péče, takže musíš pryč. Vrátím se s Ryanem domů, protože žije

v  nevyhovujících podmínkách, a  budou nám tam chodit kont

roly.“

To, že se stát rozhodl zakročit, ji od něj odpoutalo. Stála si

za svým a my doufali, že to bude znamenat změnu pro všechny.

Avšak zhruba o tři měsíce později se otec začal zase objevovat,

stejně násilnicky jako vždy, a  napadal jak matku, tak mě. Jak

mile začal útočit, utíkal jsem z domu zpět k sestře, což se stále

jevilo jako ta nejlepší možnost.

Má matka byla však tentokrát odhodlána mě chránit. Na

šla malý byt s jednou ložnicí vedle mé sestry a nějakýmzpůso

bem se jí podařilo dát dohromady 500 dolarů na zálohu, aniž

by se to otec dozvěděl. Jednoho dne mi oznámila, ať si sbalím

všechny své věci, a tak jsem do auta nacpal všechno, co bylo pro

třináctiletého kluka nejdůležitější: Nintendo, cédéčka a oblečení

– všechny ty doplňky příjemného, středostavovského života mé

rodiny, které se nakonec ukázaly být jen součástí toho klamu.

Všechno jsme přestěhovali na novou adresu a pak se vrátili

do starého domu pro poslední várku věcí mé matky. Když jsme

se vrátili, náš nový domov byl vybrakovaný. Všechno, co bylo

uvnitř, zmizelo. Někdo nás předtím sledoval, jak jsme nosilido

vnitř krabice, počkali si, až odjedeme, a pak se vloupali dovnitř

a všechno ukradli.

Moje matka byla nepříčetná. Konečně se odhodlala jít

s  kůží na trh v  zoufalé snaze nás vymanit nás z  neutěšené si

tuace a hned první den nás obrali úplně o všechno. Ani policie

nám nebyla s to příliš pomoct. Policista, který přijel, když jsme

ohlásili krádež, nám poradil, abychom nepodávali trestníozná

mení. Bydleli jsme hned vedle parku, kde se potloukali všichni

místní pobudové a  gangsteři. Viděli jsme, jak se tam scházejí

strach budící muži, z nichž někteří měli u oka vytetovanou slzu

a všude po pažích vězeňská tetování.

Sledovali, jak přicházíme a odcházíme, a prohlíželi si nás

tak, že mi z toho běhal mráz po zádech. „Pokud od vás toozná

mení příjmu,“ řekl nám ten policista, „dozví se, že jste je udali,

a pomstí se vám. Pro všechny bude bezpečnější, když to prostě

necháte plavat.“

Ta čirá bezmoc, kterou matka v té chvíli cítila, ji rozplakala.

Policista sáhnul do kapsy, podal mojí matce dvacetidolarovku

a řekl: „Opravdu mě mrzí, co se vám stalo.“ Pak se obrátil ke mně

a povídá: „Ty chlapče se těmhle lidem se vyhýbej. Ať se děje co

se děje, nedávej se s nimi dohromady.“

A tohle bylo přivítání, kterého se nám dostalo do našeho

nového života.

1.1 Vítejte v chudobě

Otec se nakonec dozvěděl, kde jsme, ale podle mě si řekl, že bez

nás je na tom líp. Tehdy se nikdy nepokusil návyku se zbavit.

Protože mě matka odvedla, aby mě ochránila, připadlo mu jako

dobrý nápad, aby taky prásknul do bot. Zmizel z mého života na

příštích čtrnáct či patnáct let.

Já i máma jsme se snažili z té situace vytěžit co nejvíc. Ona

si sehnala práci v  oddělení lahůdek v  místním supermarketu

a pokoušela se zbavit problému s pitím, zatímco já jsem hrával

basket v parku a snažil se držet se stranou problémů. Moc se mi

to ale nedařilo. Problémy byly všude okolo a já si řekl, že bude

snadnější se přidat, než proti tomu bojovat. Kdykoliv jsem byl

venku a házel na koš, nějací chlapi přišli a zjišťovali, ke kterému

gangu patřím. Řekl jsem jim, že k žádnému, jelikož celá ta věc

s pouličními gangy pro mě byla pořád dost nová.

Rychle jsem však zjistil, jak ten systém funguje, jak sešé

fové ulice drželi u moci pomocí vlivu a manipulace. Pozoroval

jsem, jak ti starší podplácením a  zastrašováním nutili mladší,

aby za ně dělali špinavou práci, a viděl jsem, jak se tomu timlad

ší dobrovolně přizpůsobovali, neboť se zdálo, že to je jedinémo

censké uspořádání, které v té čtvrti někdo respektoval.

Byl to blýskavý zlostný a lákavý svět, ve kterém jstemoh

li dostat, co jste chtěli, a  nestarali jste se o  rizika. Rizika byla

součástí úcty – čím troufalejší byl váš čin, tím víc si vás vážili.

To mě, vychrtlému klukovi, který se cítil bezmocný vůči všemu,

co v  jeho životě probíhalo, imponovalo. To, jak jsem si vybral,

nedávám za vinu nikomu a ničemu, pouze sobě. Chápu ale, jak

se do toho všeho může zamotat člověk, který je soutěživý, hy

peraktivní a v hlavě má zmatek.

Mé chování i  prospěch se opět prudce zhoršily. Byl jsem

tehdy v  osmé třídě a  ze školy mě vyrazili. Po dvou měsících

na střední mě rovněž vyzvali, abych odešel. Nebyl jsem velký.

Pořádně jsem začal růst asi tak rok nebo dva poté, ale měl jsem

prořízlou pusu a  s  učiteli se vždycky hádal až do mezí, ve kte

rých měli pocit, že jim ode mě něco hrozí.

Do třídy jsem každý den přicházel nabroušený a  myslel

jsem si: Nikdo z  vás by nikdy nepochopil, čím procházím, jak se

tedy opovažujete mi říkat, co mám dělat? Je zvláštní, když mi říkáte,

že algebra pro mě jednou bude důležitá. Chápete, že v tuhle chvíli je

pro mě v životě důležité přežít? A to mi říkáte, že je opravdu důležité,

abych se učil dějepis? Po cestě domů mě někdo přepadne nebo mi

bude pod nosem mávat pistolí a mě má zajímat, co mi chcete říct?

Učitelé si mě okamžitě zaškatulkovali jako problémového.

Snažili se mi předepsat Ritalin na syndrom poruchy pozornosti

a Prozac na deprese. Snažili se mě dostat pryč ze třídy. To mini

jak nevadilo. Stejně bylo snadnější poflakovat se po ulici. Abych

získal, co jsem chtěl, bylo pro mě lehčí krást z aut rádia, která

jsem pak prodával, než pracovat. A tak jsem si řekl, že to pro mě

bude lepší směr.

Párkrát jsem skončil ve vězení pro mladistvé, což sez dlou

hodobého hlediska ukázalo jako pozitivní, neboť tam jsemobje

vil svou fascinaci počítači, která posléze, po mnoha letech, vedla

k založení mé první společnosti.

Tou druhou pozitivní věcí v  tom období mého života byl

Randy Pentis. Místní polda s obličejem, který může mít jedině

polda – plný hlubokých vrásek a  špatného rozpoložení. Když

jsem byl v pubertě, znamenal pohled na tenhle obličej jen jediné,

a to jistotu nevyhnutelného trestu. Když jsme toho chlapa, byť

letmo, zahlédli, celý náš gang se rozlétl po ulici jako kuleční

kové koule po odpalu a schovávali jsme se za domy a mizeli za

rohy. Od tohohle policisty, jehož osobním posláním bylouchrá

nit mě před chybami, jež jsem byl odhodlán dělat, jsem sezou

fale snažil držet se dál.

Ze setkání se seržantem Pentisem si nejlépe pamatuju stisk

jeho ruky, kterým mě držel vzadu za košili a  přitom mě upro

střed noci vlekl po chodníku, aby vzbudil mou matkua vysvět

lil jí, proč má její syn na hlavě šátek a  na sobě tenisky, pásek

a ostatní součásti výstroje gangu. Randy Pentis je mužem, který

mě zatkl, a to nejednou. A postavil mě před úkol, abych pro sebe

dokázal něco víc, než co jsem tehdy dělal. Ale výsledky i téhle

lekce se dostavily až po letech. V té chvíli jsem byl dospívajícím

klukem, který se vymkl kontrole, a jehož osudem se zdálo být

vězení.

A pak si moje matka našla přítele jménem Robert Hunt.

1.2 Ty nejsi můj otec

Během pár let se má matka vypracovala z prodavačkyv lahůd

kách s minimální mzdou na vedoucí oddělení a s Robertem se

seznámila, když do ochodu přišel jako zákazník. Byl úspěšným

stabilním podnikatelem, který vedl vlastní realitní společnost.

Na den, kdy jsem se poprvé seznámil s Robertem Huntem, nikdy

nezapomenu. Jednoho dne se na naší prašné příjezdovce objevil

Cadillac Allante. Mou matku si přijel vyzvednout na randeně

jaký muž. Pomyslel jsem si: Kdo je ten plešoun, co jde za mou

mámou?

K mé matce jsem choval extrémně ochranné pudy, a když

jsem mu potřásal rukou, byl jsem připraven na konfrontaci. Ale

nezaregistroval jsem u něj ani náznak špatných úmyslů. Podle

všech fyzických ukazatelů jsem se neměl čeho obávat. Byl malý

a dost vyzáblý. A měl smysl pro humor, který zbořil mouobra

nou hráz.

Matka se mě zeptala, jestli bych s  nimi nešel na večeři

k němu domů. Poslední věcí, kterou jsem měl ve svých téměř 18

letech chuť dělat, bylo trávit čas s matkou a jejím přítelem. Bob

ale cítil, že jsem váhal i z jiných důvodů. Nelíbila se mimyšlen

ka, že by se kolem mě a mé matky měl motat nějaký muž.

„Víš co, řídit budeš ty.“ řekl mi.

Podíval jsem se na jeho Cadillac a přemýšlel o tom. Mohla

by to být zábava. Nikdy předtím jsem takové auto neřídil.

„Ale jsou tam jen dvě sedadla,“ odvětil jsem, čímž jsemhle

dal výmluvu, abych s nimi na tu večeři nemusel.

Bob řekl: „Já si vlezu do kufru.“

Bob nebyl typem člověka, který by se smířil s výmluvou od

kohokoliv. A rozhodně ne od sedmnáctiletého fracka. Tak tohle

bych chtěl vidět, pomyslel jsem si.

Jak Bob řekl, vlezl si do kufru svého auta a zabouchnul za

sebou; já jsem přešel na stranu řidiče a  usedl za volant. Moje

matka si sedla na přední sedadlo, Bob prostrčil hlavu dírou

v zadní sedačce a navigoval mě celou cestu až k jeho domu.Pa

matuji si na to, jak jsem říkal, že by nevěstilo nic dobrého,vzhle

dem k mým záznamům v rejstříku, kdyby mě zastavili a našli by

v kufru prachatého chlápka.

Robert a moje matka spolu chodili docela krátce, když nám

Bob navrhl, abychom se nastěhovali k němu domů. Tu nabídku

učinil poté, co ho naprosto zděsilo místo, kde jsme bydleli. Má

matka trochu váhala, ale Robert jí vyložil, že mě to dostane od

party, se kterou jsem se scházel, ze špatné čtvrti, kde jsme žili,

a umožnilo by mu to přímější vliv na můj život. Bylo mu jasné,

že při mém způsobu života bylo naší jedinou šancí na úspěch

odtamtud zmizet. Já i má matka jsme si uvědomili, že nemáme

co ztratit.

K tomu stěhování došlo, když mi bylo sedmnáct, a Robert

trval na tom, že budu žít s ním a mou matkou alespoň do doby,

než dovrším osmnáct. S touhle dohodou jsem souhlasil, protože

jsem ve skutečnosti jinou volbu neměl. Ale do Westlake Island

jsem nezapadl. Jedním z důvodů bylo, že jsem měl všude po těle

tetování s motivy gangu, protože když je boj váš denní chleba,

bojujete míň, máte-li na sobě víc jizev a inkoustu.

Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem ve svém kombíku

Toyota Corolla ́78 zaparkoval před branami krásné nóbl čtvrti,

kde Robert žil. Jeden ze členů bezpečnostní agentury mě poznal.

Jmenoval se Terry a jeho podnik byl jedním z mála těchlegitim

ních v mé staré čtvrti. Nosili jsme k němu svůj recyklovatelný

odpad, on ho zvážil a dal nám poukázky do supermarketu.

„Co tu sakra děláš?“ zaburácel na mě Terry, když jsemzpo

malil. Odvětil jsem, že tam teď bydlím. „Vypadni odsud! Ty tady

nebydlíš,“ řekl.

Zazubil jsem se, ujistil ho, že tam skutečně bydlím, a poté

jsem dodal: „Teď děláš pro mě.“ Zasmál se tomu. S  tím, jak na

mě mávnul, abych projel, jsem si uvědomil, jak moc se celý můj

život změnil.

Jak jsem se rozhlížel kolem sebe, začal jsem pozorovat, jak

lidé žijí. Nikoliv, když se živí vykrádáním aut, a nikoliv, když jen

předstírají, že mají velké příjmy, ale jak žijí skutečně legitimně

bohatí lidé. Zjistil jsem, že všechno se to odvíjí od práce, kterou

investují do sebe a svých profesí. Zjistil jsem také, že majísys

tém. Systém bohatství, který byl jiný než systém, který vládl

v ulicích.

Jednou jsem vezl vůz svého nevlastního otce do myčky,

když ke mně přišel jeden postarší pán a nenuceně se mě otázal:

„Tak čím se živíš?“ Hádám, že si myslel, že jsem celebrita nebo

sportovec, když mám takové auto ve svém pubertálním věku.

A s touhle zkušeností a s pár dalšími, které následovaly, jsemza

čal sledovat, jak vám společnost dává nálepky. Začal jsem nosit

tričko s límečkem a hezky jsem se oblékal. Dívky ze školy měly

najednou dovoleno chodit se mnou na rande, zatímco předtím

jsem byl pro většinu „slušných“ holek zapovězený. Nezdálo se,

že by někdo věděl či se zajímal o  to, že mě Robert Hunt nevy

chovával od narození. Choval jsem se jako syn Roberta Hunta,

velmi úspěšného realitního makléře, a pracoval jsem pro něj.

Ta myšlenka, že pro něj dělám, že jsem profesionál i  přes

svůj teenagerovský věk, ta jediná pro mě měla skutečný vý

znam. Sáhl jsem zpět do svého dětství, do doby před gangy,ná

silím a drogami, našel jsem etiku práce, kterou mi vštípil otec,

a oprášil ji.

Má první práce pro Roberta spočívala v  pochůzkách

a  v  různých obecných povinnostech v  kanceláři. Po nějakém

čase mi dal další úkoly, z nichž ten hlavní bylo doručovatozná

mení o  vystěhování rodinám, které neplatily nájem, jež jim

nařizovala ve lhůtě tří dnů zaplatit nebo opustit nemovitost,

a oznámení o to, že jim banka kvůli neplacení hypotékynemo

vitost zabavuje.

Někomu by se mohlo vyhazování rodin z  jejich domovů

zdát trochu drsné, já to však viděl jinak.

Lidé neplatili dluhy buď proto, že se nastěhovali do větších

domů, než si mohli dovolit, nebo protože učinili špatná inves

tiční rozhodnutí a  místo plnění skutečných závazků si zvolili

financování iluze prosperity. A nejednalo se jen o nějakouano

nymní korporaci, která platila za jejich chyby, ale byl to Robert,

můj mentor. Když někdo nezaplatil nájemné za tři měsíce, ten

hle schodek jen tak nezmizel. Platil ho Robert z  vlastní kapsy.

V zásadě ho tedy každý neplatící nájemník pasivně okrádal.

Svou práci jsem bral vážně. Chtěl jsem, aby každá rodina

dostala šanci splátky uhradit, nebo možnost si najít novébydle

ní, a tak jsem se ujistil, že každé oznámení doručím včasa řád

ně. Mnoho lidí si dalo své záležitosti do pořádku, čímž byla věc

vyřízena. Jiní prostě odmítali odejít, a v takových chvílích mým

úkolem bylo, abych je odtamtud dostal.

V  té době mi bylo osmnáct, měřil jsem 190,5 centimetrů

a vážil skoro sto devět kilo a také jsem předtím strávil spoustu

času v  drsné společnosti. Při své práci jsem nikdy nepoužíval

fyzickou sílu. To by Robert netoleroval. Moje postava však byla

impozantní a chtěl jsem dokázat nejen svému otčímovi, ale i sám

sobě, že na to mám. Pokaždé, když jsem zaparkoval u nějakého

domu, připravil jsem se na konfrontaci. Lidé hovoří o významu,

který pro ně v  jejich začátcích měla investice vlastního potu.

Něco o tom vím, protože pot, který jsem investoval, mi doslova

stékal po zádech a kapal z čela do očí, kde mě pálil.

Můj otčím Robert Hunt byl puntičkář, ale naučil mě toho

tolik, že netrvalo dlouho, než se má dřina vyplatila, a já z jeho

společnosti odešel poté,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist