načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: NeMáma -- Radosti a strasti mateřství - Sarah Turnerová

NeMáma -- Radosti a strasti mateřství
-15%
sleva

Kniha: NeMáma -- Radosti a strasti mateřství
Autor:

Tohle není návod pro rodiče. To je rodičovská realita! Mateřství je bezesporu v životě to nejkrásnější, co vás může potkat, proto si ho přirozeně užíváte a jen kvetete. A co když ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  349 Kč 297
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
9,9
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BIZBOOKS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-03-18
Počet stran: 312
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 310 stran : portréty
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Petr Bokůvka
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Doporučená novinka pro týden: 2017-12
ISBN: 9788026505822
EAN: 9788026505822
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autorka na svém blogu na téma každodenního boje s mateřstvím popisovala skutečné myšlenky, život s batoletem a druhé těhotenství, nedostatek spánku, kojení věčně hladového dítěte, batolecí záchvaty vzteku během nákupů... Nejvíc pochybovala o svých rodičovských schopnostech. V komentářích se setkala s příznivými ohlasy, mnoho rodičů mělo stejné pocity. Komentáře ostatních rodičů ji motivovaly k dalšímu psaní i dalšímu dítěti. Humorné vyprávění anglické matky o skutečných pocitech v těhotenství, rodičovství, při výchově dvou synů. Knižní vydání blogu Nemáma.

Popis nakladatele

Tohle není návod pro rodiče. To je rodičovská realita! Mateřství je bezesporu v životě to nejkrásnější, co vás může potkat, proto si ho přirozeně užíváte a jen kvetete. A co když zrovna ne? Jste vyčerpaná, podrážděná a občas si dokonce přejete zpátky svůj starý, bezdětný život. Ale pšt!, o tom se přece nemluví. (Ještě by si o vás lidé řekli, že jste nevděčná a své děti nemáte ráda.) Jen kdyby tu nebyly ty nekonečné pochybnosti, kterými se trápíte při pohledu na ostatní šťastné matky: Co když na mateřství skutečně nejsem stavěná? Co když jsem omyl přírody? Co když je se mnou něco špatně? A pak přichází NeMáma (The Unmumsy Mum) Sarah Turnerová se svým blogem, který milují rodiče z celého světa. To proto, že Turnerová píše bez cenzury o všem, co ji trápí i dělá radost. Nepřikrášluje nic. Nebojí se žádného tabu. Přiznává zřetelně chybějící „záření“ během těhotenství, zoufalství z nikdy nekončícího nočního krmení a věčného kňourání, píše o hledání identity mezi ostatními matkami, o svých přáních, radostech i potížích. Píše o tom otevřeně, hravě, s nadhledem a humorem. V této knize se nedočtete, jak máte vychovávat děti, co jim kupovat nebo jak se máte cítit. Díky její osvěžující upřímnosti se zasmějete, možná si popláčete, ale hlavně si oddechnete, že v tom všem skutečně nejste sama.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Sarah Turnerová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

31

Tak co, už celá záïím?

Jak víte, tohle píšu z pozice pyšné, byť už trochu umořenémajitelky dvou dětí. To znamená, že jsem osmnáct měsíců svéhoživota věnovala výrobě malých lidí. (Jde o celkové číslo, samozřejmě.

Ani zdaleka se neblížím době těhotenství slonů afrických, což je

640 dnů. Kdybych byla jako slonice, nikdy bych to nezvládla. Jen

si to představte: tak dlouho snášet tlak na pánevní dno a muset

vydržet bez ginu?!) No ale i tak – osmnáct měsíců je asi pětprocent mého dosavadního života. Když se mě lidé ptají, jak jsem

těhotenství prožívala, mám pro ně univerzální a praktickynevinnou odpověď: „Byl to trochu opruz.“

Vážně jsem se snažila si to užít. Hlavně jsem si alenamlouvala, že bych si to užít měla, protože těhotenství je přece požehnání a spousta párů se snaží marně nebo o dítě přijdou. Vždycky jsem věděla, že otěhotnět, donosit a v termínu porodit dvě zdravé děti je obrovské štěstí pro celou rodinu.

Byly věci, které jsem si na těhotenství opravdu užívala. Hlavně všechna ta malá poprvé. První kopnutí nebo když jsem běhemvyšetření na ultrazvuku poprvé uslyšela bít srdíčko. Vybírání jména


32

(to byla legrace jen zkraje; když jsme se naivně svěřili přátelům

a  rodině, nebrali si servítky a  řekli nám velmi upřímně, co si

o  našich variantách myslí); návštěvy předporodních kurzů spolu s Jamesem (kde jsme se neúspěšně snažili chovat jako dospělí,

když nám na panence předváděli, co se děje v rozhodujícíchvíli v  porodních cestách); nakupování dětských oblečků; malování dětského pokoje, kde jsem si zarámovala svůj oblíbený citát,

abych dodala stěnám trochu moudrosti.

Byla jsem pyšná na své tělo za jeho schopnost nechat uvnitř růst človíčka – dvakrát!

Ale abych si užívala všechno? Ani náhodou!

Ze všeho nejdříve vás přestane bavit zvracení do záchodové mísy po každé večeři. Pokaždé, když jsem vyšla schody nebo se jen převalila v posteli z levého boku na pravý, jsem měla co dělat, abych se stihla dovalit na záchod, protože můj močový měchýř se zmenšil na velikost mince. Posledních šest týdnů druhéhotěhotenství jsem spala (nebo spíš nespala) v nepohodlné pozici nagauči a sledovala reprízu seriálu Akta X. A jakoby těhotenskáinkontinence a  zažívací problémy nestačily, měla jsem plné zuby těch profl áknutých lidových mouder, pověr a jiných hovadin, které se na mě valily ze všech stran.

„Jestli je ti tak špatně, tak to bude určitě holka.“ To nám to ale vyšlo, že.

„První dítě se nikdy nenarodí v termínu.“ Bylo přesně načas.

„Protože se první narodilo v termínu, druhé se narodí dřív.“ Sedm dnů jsem přenášela.


33

„Už podle břicha poznám, že to bude cvalík.“ Henry vážil přesně 3 kila.

Ale ze všeho nejvíc mě štvalo to, že jsem zažívala deziluzi z té velké těhotenské legendy, která pravila, že bych měla ZÁŘIT!

Nezářila jsem ani omylem.

Nevzdávala jsem to a  čekala, že se to zlomí. Věřila jsem té legendě a  těšila jsem se, až začnu zářit. Jen to chtělo nějak přečkat první trimestr, kdy vypadám spíš tlustá, ale pořád ještě ne až tak docela těhotná. Pak už to bude pohodička, přesně jak všichni slibují: kvalitní vlasy, nádherná pleť a krásné bříško vystavované ve stylových těhotenských šatech. Stal se z toho vtípek napokračování. Jen místo dětského „už tam budem?“ moje „tak co, už zářím?“.

Já jsem sakra nikdy nezářila!

Místo toho jsem zvracela, potila se a byla permanentněunavená. Pleť jsem měla šedou a samý pupínek. Kdepak anglická růž, spíš teenager po opici. Těšila jsem se na úhledné bříško podvzorovanými šaty. Mojí realitou ale bylo něco, co vypadalo spíš jako pneumatika ženy bojující s  nadváhou, která jako by se rozlezla i na ruce. A brady. Bylo jich víc. V mnoha ohledech se mi moje těhotenská tělesná schránka i líbila – pokaždé jsem přibrala kolem osmnácti kilogramů. Je velmi osvobozující, když si můžete říct: „K čertu s tím, další kousek dortu mi přece nic neudělá.“

Ale prostě jsem nezářila. Přitom jsem ale pár zářících matek v  květovaných šatech potkala, takže vím, že možné to je. Jen se to nestalo během oněch pěti procent mého života, co jsem byla v tom. (Ne, nezahořkla jsem úplně!)


34

Rozhodně ale můžu potvrdit dvě věci (řekněme spíšvýstřednosti), které se o těhotenství vykládají a které spousta lidízavrhuje jako výmysly. Vím to, protože jsem je zažila.

Tou první bylo hnízdění.

V  mém případě je tento termín trochu zavádějící, asi proto, že vyvolává představu uklízení, zdobení a  piplání. Hnízdění v mém podání nebylo ani tak o uklízení, jako spíše o dezinfekci. Všechen prach, špína a  pachy musely z  domu a  nahrazovaly je všudypřítomné vůně Cifu a Pronta.

Čisticích prostředků a jejich vůně jsem se nemohla nabažit. Znáte tu reklamu na Cillit Bang, kde ten chlapík vycídí sprchu a  nakonec deklamuje „A  špína je pryč“? V  jednu chvíli to bylo moje soft porno. V  tom nejhorším stadiu posedlosti čištěním (když jsem čekala Judea, bylo to horší) jsem byla schopná drhnout pracovní desku v kuchyni třikrát denně, a to bylo asi tonejobyčejnější z mých čisticích aktivit. Pucovala jsem i okrasné lišty, dezinfi kovala vnitřky skříněk a odsunovala jsem lednici od stěny, abych to mohla za ní vytřít. Umývala jsem i dveře a stěny. Jednou dokonce vnější stěny našeho domu a  okna v  přízemí, zatímco okna v  prvním patře jsem dala za úkol tchánovi, abych využila situace. Zrovna totiž stál na žebříku v  příhodné výšce, protože čistil okapy. I James to schytal – toho jsem dvakrát běhemjednoho týdne požádala, aby odsunul televizní stolek od stěny, protože jsem neutřela pořádně všechen prach už napoprvé a neměla bych klid, dokud bych nezlikvidovala poslední zrníčko prachu.

Nikdo se neodvážil mi odporovat, protože jsem byla v osmém měsíci a protože viděli můj šílený pohled kombinovaný


35

s  odhodláním. Báli se totiž, že bych byla schopná sama na ten

žebřík vylézt anebo posunovat tu obrovskou televizi vlastnímisilami. Báli se oprávněně. Zpětně vzato, těm situacím nechybělkomediální element, ale tehdy opravdu nebylo jednoduché se mnou

vyjít. Jednou v  pátek večer jsem zastavila fi lm v  půlce a sundala potahy z  gauče i  polštářů, abych je okamžitě hodila do pračky. Nemůžete přece přivést dítě do domu s nevypranými potahy!

Jindy zase dal James do mé právě vyčištěné ledničky nedojedené

lasagne, které trošilinku ukáply z  talíře ven. Můj psychický záchvat jsme později pojmenovali jako „Velká lasagnová aféra“,protože jsem půl hodiny brečela, abych pak lednici znovu vyčistila.

Chudák James.

Teď už se mi to mluví, když vím, že brečet nad skvrnou od lasagní v lednici bylo iracionální a směšné. Tehdy mi to aledávalo smysl. Potřebovala jsem naléhavě a instinktivně čistit hnízdo. Teprve několik týdnů po porodu jsem konečně mohla v  Tescu projít uličkou s čisticími prostředky, aniž bych nasávala tucitrusovou vůni. (Aby bylo jasno, ten chlapík z reklamy na CillitBang už mě nerajcuje.)

Tou druhou těhotenskou výstředností, která mě také zasáhla, jsou samozřejmě chutě. Během prvního těhotenství to takhrozné nebylo, když nepočítám McChicken Menu, které si ale zhusta dopřávám celý život. Jenže ve druhé polovině druhéhotěhotenství se u mě rozvinula posedlost ledem. Nemyslím ledové nápoje nebo nanuky, ale kostky ledu.

Vylupovala jsem je z  tvořítka v  mrazáku rovnou do pusy a chroupala je jako buráky v čokoládě. Jen co jsem jedno tvořítko


36

celé spotřebovala, hned jsem do něj nalila novou vodu a dalazamrazit, abych vždycky měla dostatečnou zásobu. Pokud bych ji

neměla, znamenalo by to katastrofu. Chroupání ledu prýsignalizuje nedostatek železa a u těhotných matek je běžné. Byla jsem

schopná těch kostek spořádat i  padesát denně a  dodnes přesně

nevím proč. Jen vím, že to bylo ujeté. Stačí na to pomyslet a bolí

mě zuby. Takže asi není divu, když svá těhotenství popíšu jako

přinejmenším zajímavé dobrodružství.

(A svým způsobem požehnání.)

(A taky trošku opruz.)

Když jsem byla těhotná, šla jsem poprvé do známého

velkoobchodu s hračkami. Jak jsem vcházela, zaslechla

jsem rozhovor rodiny, která zrovna vycházela:

– „Já chci Mimoně.“

– „Žádnýho Mimoně nedostaneš.“

– „Ale já chci Mimoně. Bééééééé.“

– „Vždyť jsi ani nevěděl, co to je, dokud jsme tam

nevlezli.“

– „Tohle ti nikdy neodpustím.“

Marie, Exeter




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist