načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Němá dívka - Hans Rosenfeldt; Michael Hjorth

Němá dívka
-11%
sleva

Elektronická kniha: Němá dívka
Autor: ;

Čtvrtý díl série o policejním psychologovi Sebastianu Bergmanovi. O velikonočních svátcích je surově zavražděna rodina se dvěma malými chlapci. Sebastian Bergman a jeho tým ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189 Kč 168
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 430
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ze švédského originálu Den stumma flickan ... přeložila Petra Hesová
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1430-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

V době velikonočních svátků je brutálně zavražděna rodina se dvěma malými chlapci. Sebastian Bergman a jeho tým zjistí, že by mohl existovat svědek. Je jím desetiletá Nicole, která byla během Velikonoc na návštěvě u svých zavražděných bratranců. Policisté najdou její stopy vedoucí do lesa. Dívka je nezvěstná tři dny a její šance na přežití v divočině jsou malé, a tak se policie rozhodne požádat o pomoc veřejnost, přestože tím může upozornit vraha na existenci svědka. Bergmanovi se podaří dívku vystopovat a vznikne mezi nimi zvláštní pouto. Nicole je však natolik traumatizovaná, že nemluví, jen kreslí obrázky. Sebastian Bergman s ní začne pracovat a zjišťuje, že mu čím dál víc připomíná jeho vlastní dceru, o kterou přišel. Dokáže ji před vrahem ochránit? Čtvrtá část z volné série švédských detektivních příběhů, v níž řeší složité kriminální případy svérázný policejní psycholog Sebastian Bergman. Tentokrát se snaží přesvědčit desetiletou svědkyni, aby promluvila.

Popis nakladatele

Čtvrtý díl série o policejním psychologovi Sebastianu Bergmanovi.

O velikonočních svátcích je surově zavražděna rodina se dvěma malými chlapci. Sebastian Bergman a jeho tým zjistí, že u tragédie byl nejspíš svědek. Je jím desetiletá Nicole, která v tu dobu byla u svých bratranců na návštěvě. Policisté předpokládají, že se schovává v lese. Dívka je nezvěstná tři dny a její šance na přežití v divočině jsou malé. Policie se proto rozhodne požádat o pomoc veřejnost, přestože tím může vraha na svědkyni upozornit.

Bergmanovi se podaří děvče vystopovat a vznikne mezi nimi zvláštní pouto. Nicole je však hluboce traumatizovaná a nemluví, jen kreslí obrázky. Sebastian Bergman s ní začne pracovat a zjišťuje, že mu čím dál víc připomíná jeho vlastní dceru, o kterou přišel. Dokáže dívku před vrahem ochránit?

Němá dívka je čtvrtým dílem série o policejním psychologovi a sebestředném sukničkáři Sebastianu Bergmanovi. Romány mají úspěch po celém světě, prodalo se jich více než dva miliony výtisků. Práva na sérii koupila nakladatelství ve třiceti zemích. Pátý díl vychází ve Švédsku v říjnu 2015.

Román Němá dívka se dostal do užší nominace na prestižní cenu Nejlepší švédská detektivka roku, udělovanou Švédskou akademií autorů krimi.

 

Hans Rosenfeldt pracoval jako ošetřovatel lvounů, řidič, učitel a herec. Tvorbě pro televizi se věnuje od roku 1992. Napsal scénář ke dvaceti televizním seriálům, včetně mezinárodně úspěšného seriálu Most (Bron). Podílel se rovněž na přípravě rozhlasových a televizních pořadů. Miluje psaní, hraní videoher a čas strávený se svou manželkou a třemi dětmi.

Michael Hjorth je jedním z nejvýznamnějších současných skandinávských scenáristů a producentů. Je spoluzakladatelem produkční společnosti Tre Vänner, která stojí mimo jiné za prvním opravdu úspěšným švédským sitcomem Svensson Svensson (1994) nebo filmem Snadný prachy (Snabba cash, 2010). Hjorthova tvorba se pohybuje napříč žánry, od komedií přes horory až k detektivkám.

Zařazeno v kategoriích
Hans Rosenfeldt; Michael Hjorth - další tituly autora:
Temná tajemství Temná tajemství
Učedník Učedník
Poslední zkouška Poslední zkouška
 (e-book)
Poslední zkouška Poslední zkouška
 (e-book)
Hrob v horách Hrob v horách
Hrob v horách Hrob v horách
 
K elektronické knize "Němá dívka" doporučujeme také:
 (e-book)
Učedník Učedník
 (e-book)
Hrob v horách Hrob v horách
 (e-book)
Půlnoční slunce Půlnoční slunce
 (e-book)
Zapomenutý pokoj Zapomenutý pokoj
 (e-book)
Jsou světla, která nevidíme Jsou světla, která nevidíme
 (e-book)
Syn Syn
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

MICHAEL HJORTH & HANS ROSENFELDT

Němá dívka




Copyright © Michael Hjorth & Hans Rosenfeldt, 2014

First published by Norstedts, Sweden, in 2014

Published by agreement with Norstedts Agency

Translation © Petra Hesová, 2015

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2015 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7491-631-1 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7491-632-8 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7491-633-5 (Formát MobiPocket)


7

Netuší, co je dnes za den.

Ale každopádně je volno. Sedí tu v pyžamu, přestože už je po

deváté ráno.

Celá rodina je doma a z obývacího pokoje sem doléhá zvuk

seriálu Spongebob v kalhotách.

Maminka před něj postaví misku s jogurtem a zeptá se, jestli

si po čurání umyl ruce. Přikývne. Pak chce ještě vědět, jestli by si

nedal chleba. Chlapec zavrtí hlavou. Jogurt stačí. Je vanilkovo­

­banánový. Hoch by měl chuť na lupínky Frosties, jenže ty dojedl

Fred, takže on se nejspíš bude muset spokojit s ovesnými polštář­

ky. Za odměnu si hned po snídani může pustit DVD. Rozhodne

se pro Transformers 3: Temná strana Měsíce.

Už poněkolikáté.

V tu chvíli někdo zazvoní u dveří.

„Kdo to může takhle po ránu být?“ diví se maminka a jde ote­

vřít. Ozve se povědomé cvaknutí kliky a poté vrznou dveře, ale

to si hoch ani nestačí uvědomit.

Do ticha zaburácí rána a zdá se, že v předsíni něco spadlo

na zem.

Chlapec nadskočí a jogurt vyšplíchne na stůl. Hoch si toho

ani nevšimne. Z prvního patra se ozve tatínkův znepokojený hlas.

Dneska si přispal, ale teď rychle vstává, jsou slyšet jeho kroky.

Ve dveřích do kuchyně se objeví postava.

A v ruce drží pušku.


8

Teď jsou na to dvě.

Rozdvojila se.

Jedna část zůstala venku a druhá se skryla uvnitř.

Zvnějšku byla stále v pohybu.

Cítila se rozpolcená, ale měla před sebou cíl. Ve škole je

učili, že když se člověk ztratí, má si sednout na zem a počkat

na místě. Ona ale toužila utéct co nejdál.

Přemýšlela, jestli se ztratila.

Nevěděla sice, kde přesně je, ale svým cílem si byla jistá.

Nezatoulala se daleko od silnice. Slyšela projíždějící auta. Moh

la by na tu cestu dojít. Pokračovat podél ní a schovat se, když

někdo pojede okolo. Napadlo ji, že by mohla najít nejbližší

ukazatel, utvrdit se, že jde správně, a znovu se ukrýt v lese.

Takže se neztratila. Tím pádem nemusí čekat na místě. Navíc

bylo chladno, což ji nutilo jít dál. Při chůzi se zahřeje. Nebude

mít takový hlad. Znovu vyrazila.

Uvnitř spočívala bez hnutí.

Nejdřív se rozběhla. Zvnějšku i uvnitř. Bezhlavě prchala.

Uvědomila si, že zapomněla, před čím to vlastně utíkala. A kam.

Nebylo to místo ani prostor, jednalo se spíše o... jakýsi pocit...

Nevěděla. Ale právě tam spočívala a byl tam klid a prázdnota.

Ona sama je prázdnota a klid.

Všude vládlo ticho.

To jí připadalo nejdůležitější. Cítila, že dokud bude tiše,

je v bezpečí. Na tom místě, které žádným místem nebylo. Ve

tmě, která nebyla tmou. Pomyslela si, že sem nepronikají

žádné z těch barev, které vidí venku. Všemu se uzavřela. Potře

bovala pocit bezpečí. A věděla, že ten zmizí, jakmile vystoupí

z ticha. Cítila to. Cítila, že slova by ji prozradila. Neviditelné

stěny, které si vybudovala, by zmizely a všechno to skutečné

by se vrátilo. Hrůza, která tam venku číhá.


9

Rány, křik, teplá červeň a strach.

Strach ostatních i její vlastní.

Tiše a bez hnutí zůstávala uvnitř.

Venku však musela jít dál.

Věděla, že musí tam, kde ji nenajdou. Někam, kde se s ní

nebudou pokoušet mluvit. Ta venku musí ochránit tu dru

hou uvnitř.

Věděla, kam se potřebuje dostat.

Vyprávěli jí o jednom místě. Varovali ji před ním. Říkali, že

když tam člověk vejde, tak už ho nikdo nikdy nenajde. Nikdy.

Takhle jí to povídali. Nikdo ji nenajde.

Ta venku se pevněji zavinula do tenké bundy, kterou měla na

sobě, a zrychlila krok.

Ta uvnitř se schoulila do klubíčka a cítila se čím dál menší.

Doufala, že nakonec zmizí docela.

Anna Erikssonová čekala v autě před světle žlutým domem.

Vanja měla zpoždění. Anna si pomyslela, že se jí to nepo

dobá. Nejspíš další důsledek toho, co se s Vanjou během ně

kolika posledních měsíců stalo.

Nejhorší bylo, že se jim přestala ozývat.

Anna sama to dokázala přijmout. Chápala ji. Dokonce jí

připadalo, že si to svým způsobem zaslouží. Dlouhé hovory

mezi matkou a dcerou k jejich vztahu upřímně řečeno nikdy

nepatřily.

Valdemar to nesl hůř. Z jeho bývalého já zbyly jen trosky

a nezpůsobila to ani tak nemoc, jako spíše to, že se jich Vanja

začala stranit. Nesmírně ho to bolelo. Neustále o dceři mluvil


10

a opakoval, že jí neměli zamlčovat pravdu. Tolik toho měli

udělat jinak. Utekl snad hrobníkovi z lopaty jen proto, aby teď

žil život plný výčitek a poraženectví? Annu celá situace trápi

la také, ale snášela ji lépe. Vždycky byla silnější než její muž.

Valdemara sice propustili z nemocnice před více než měsí

cem, ale stále vůbec nevycházel z bytu. Tělo podle všeho při

jalo novou ledvinu bez problémů, jenže Valdemar nedokázal

přijmout svůj nový svět. Svět bez Vanji. Odstrkoval od sebe

všechno a všechny.

Annu. Těch několik málo kolegů, kteří se mu navzdory

jeho prohřeškům ozvali. I tu hrstku přátel, kteří se pak po

stupně ozývat přestali.

Zdálo se, že ho nezajímá ani vyšetřování jeho osoby. Po

dezření z daňových úniků a finančních machinací bylo sice

závažné, ale ve Valdemarových očích vše přebila zrada, které

se dopustil na Vanje.

Když se to dozvěděla, zuřivě se do něj pustila. Bylo to straš

né. Křik, nadávky, slzy. Ani on, ani Anna tak Vanju ještě ne za

žili.

Byla rozlícená.

A hluboce zraněná.

Výčitky se točily kolem jediného: Jak jí to mohli udělat? Co

jsou vůbec za lidi? Jaký rodič dokáže provést něco takového?

Anna to chápala. Kdyby byla na Vanjině místě, uvažovala

by stejně. Ano, šlo o oprávněné, pochopitelné otázky. Zato

odpověď na ně se Anně nelíbila.

Ona sama. Ona je rodič, který něco takového provedl.

Během nejhorších hádek už se Vanji několikrát málem

zeptala.

„Chceš to vědět? Vážně chceš vědět, kdo je tvůj otec?“

Ale nakonec se pokaždé ovládla. Nic neřekla. Jen prohlá

sila, že je to jedno.

Ne snad kvůli tomu, aby chránila Sebastiana Bergmana.

Chápala, o co se ten chlap snaží. Že se pokouší Vanje vetřít


11

do života. Získat něco, co mu nepatří, jako vymahač, který

se z lidí snaží vymámit neexistující dluh.

Sebastian nikdy nebyl Vanjiným otcem. Věděla, že tím je

Valdemar. Byl jím vždycky a naplno. A je jedno, že na tom

papíru z nemocnice, kterým se Vanja vztekle oháněla, stálo

něco jiného. Jediná světlá stránka toho všeho byla, že Sebas

tian nebude moci využít nastalé situace ve svůj prospěch. Byl

totiž do těch lží zapletený stejně jako Anna sama. Kdyby teď

Vanje prozradil, jak dlouho už ví pravdu, zklamal by ji stejně

jako ona a Valdemar.

A Vanja by ho také začala nenávidět.

Odcizili by se.

Sebastian si toho byl vědom. Během posledních týdnů

Anně několikrát volal a v podstatě žadonil, aby mu pomohla

vymyslet způsob, jak Vanje říct pravdu. Anna odmítla. Řekla,

že mu nikdy nepomůže vrazit klín mezi Vanju a Valdemara.

Nikdy. To byla jedna z mála věcí, které věděla jistě. Všechno

ostatní jí splývalo.

Ale rozhodla se, že dnes vezme všechno znovu do vlast

ních rukou.

Udělá první krok, aby vše napravila.

Měla to vymyšlené.

Domovní dveře se otevřely a objevila se v nich Vanja. Se

zvednutými rameny a rukama v kapsách kabátu. Pod očima

měla tmavé kruhy, byla bledá a vypadala unaveně. Jako by bě

hem pár měsíců o několik let zestárla. Když přecházela ulici

k autu, odhrnula si z čela zplihlé, nemyté vlasy. Anna si utří

dila myšlenky, zhluboka se nadechla a vystoupila.

„Ahoj. To je dobře, žes přišla,“ prohlásila a snažila se znít

co nejveseleji.

„Cos chtěla?“ opáčila Vanja. „Mám spoustu práce.“

Naposledy spolu mluvily před třemi týdny a Anně připada

lo, že tentokrát zní Vanjin hlas trochu mírněji. Že by se přání

stalo otcem myšlenky? napadlo ji.


12

„Chci ti něco ukázat,“ nadhodila opatrně Anna.

„A co?“

„Pojedeš se mnou? Řeknu ti to v autě.“

Vanja si ji nedůvěřivě prohlížela. Anna věděla, že čím déle

vydrží stát beze slova, tím větší je šance, že s ní Vanja pojede.

To ji jejich dřívější hádky naučily. Nesmí na ni udeřit přímo

a prosazovat svou. Vanja se nesmí cítit zahnaná do kouta. Po

kud má s Annou jet, musí se rozhodnout sama — bez nátlaku

a z vlastní vůle.

„Uvidíš, že to bude stát za to,“ pokračovala Anna obezřetně.

„Jsem si jistá.“

Vanja nakonec přikývla a došla ke dveřím auta. Nastoupi

la. Beze slova.

Anna nastartovala a vyjela. Ticho prolomila přibližně ve

chvíli, kdy projížděly okolo čerpací stanice ve čtvrti Friham

nen. Tam udělala první chybu.

„Pozdravuje tě Valdemar. Stýská se mu po tobě.“

„Mně se po tátovi taky stýská. Myslím tím po tom pravém

tátovi,“ odsekla Vanja.

„Mám o něj trochu strach, abych se přiznala,“ řekla Anna.

„Můžete si za to sami,“ vpadla jí Vanja do řeči. „To vy jste

mi celý život lhali.“

Anna cítila, že stojí na prahu další hádky. Jen ho překročit.

Ano, pomyslela si, je pochopitelné, že má Vanja vztek. Přesto

si přála, aby její dcera pochopila, že svým chováním zraňuje ty,

kdo ji milují, stojí za ní a celý život ji podporují. Chtěla Vanje

vysvětlit, že lhali jen proto, aby ji chránili. Nechtěli jí ublížit.

Vanja však zjevně čekala na jakoukoli záminku, aby mohla

rozčileně vybuchnout, proto se Anna pokusila zmírnit napětí.

„Já vím, já vím. Promiň, vážně se s tebou nechci hádat. Ne

dneska...“

Zdálo se, že Vanja je ochotná přistoupit na dočasné příměří.

Dál pokračovaly beze slova. Mířily ulicí Valhallavägen západně

k výpadovce u Nortullu ve Vasastanu.


13

„Kam to jedeme?“ zeptala se Vanja, když projížděly okolo

hotelu Stallmästargården.

„Chci ti něco ukázat.“

„A co?“

Anna neodpovídala. Vanja se k ní otočila.

„Tvrdilas, že mi to řekneš v autě, tak teď máš možnost.“

Anna se zhluboka nadechla, ale nepřestávala se soustředit

na provoz a silnici před sebou.

„Vezmu tě za tvým otcem.“

„Už můžete jít dovnitř.“

Erik Flodin se otočil k bílému dvoupatrovému domu. Na

terase stál technik Fabian Hellström, který s ním přijel z Karl

stadu, a ukazoval na budovu za sebou. „Jsme s tím skoro

hotoví.“

Erik zvedl ruku na znamení, že ho slyšel, a znovu se zadíval

do krajiny, která se před ním otevírala.

Krásné místo.

Svěží jarní trávník sahal až ke kamenné zdi, za níž se pro

stíraly lány polí, kde ještě nestihlo nic vyrůst. O kus dál byl

vidět tmavý pruh stále zelených jehličnanů, kterými tu a tam

začínaly prosvítat rašící světlé pupeny listnatých stromů. Nad

poli se vznášelo káně a přerušovalo ticho svými pronikavými,

naléhavými výkřiky.

Erika napadlo, zda nemá zatelefonovat Pie před tím, než

vejde. Stejně se dozví, co se stalo, a bude z toho zoufalá. Za

sáhne to život v celém okrese.

V jejím okrese.

Erik si uvědomil, že kdyby jí zavolal teď, začne se Pia vyptávat.

Bude se chtít dozvědět víc.


14

Všechno.

A on sám zatím ví pouze to, co mu řekli kolegové, kteří sem

dorazili před ním.

Tak čemu by prospělo, kdyby jí zavolal?

Ničemu.

Rozhodl se, že Pia počká. Pohlédl na dětské pískoviště po

pravé straně. Žlutý plastový náklaďáček měl korbu plnou vody, protože o víkendu pršelo. Ležela tam lopatka, hračka Transformer obalená pískem a dva dinosauři.

Erik si povzdechl a vydal se do domu k mrtvým.

Fredrika Franssonová postávající u hlídkového vozu se

k němu beze slova připojila. Právě ona byla na místě první

a ona mu také stručně vyložila, o co se jedná. Znali se z dří

vějška. Pracovali spolu, dokud Erika nepovýšili na vrchního komisaře a nepřeveleli ho do Karlstadu. Podle jeho názoru

byla Fredrika dobrá policistka. Důkladná a zapálená do práce.

A taky o dvacet centimetrů menší a dobrých deset kilo těžší

než Erik. Ten při svých 185 centimetrech vážil 78 kilo gramů. Zato o Fredrice zlé jazyky říkaly, že je širší než delší. Ona sama

o své nadváze nikdy nemluvila. A popravdě řečeno ani o čemkoli jiném. Nebyla příliš hovorná.

Když Erik došel na verandu k první oběti, zdálo se mu, že

cítí střelný prach. Ale věděl, že to není možné. Soudní lékař

už oběti zběžně ohledal a předběžně určil dobu úmrtí. Bylo to

zhruba před čtyřiadvaceti hodinami. I kdyby vchodové dveře

byly zavřené — což podle devítileté holčičky od sousedů, kte

rá si sem přišla hrát, nebyly —, uběhlo příliš mnoho času na

to, aby ve vzduchu zůstaly pachové stopy po střelbě.

Erik si oblékl bílé gumové rukavice, nasadil návleky na

boty a teprve pak vešel do domu. Vedle botníku stál květináč

s březovými větvemi ozdobenými pestrobarevnými velikonoč

ními vajíčky. Erik několik větviček odhrnul stranou a klekl

si k ženě, která ležela na zádech na hrubé kamenné podlaze. První ze čtyř obětí.

15

Čtyři mrtví.

Dva z nich byly děti.

Rodina.

Zatím neurčili jejich totožnost, ale věděli, že v domě byd

leli jeho majitelé Karin a Emil Carlstenovi se syny Georgem

a Fredem. Takže bylo Erikovi jasné, že žena před ním bude nej

spíš Karin Carlstenová. Kolegové ze Stockholmu, Göte borgu,

a někdy dokonce i z Karlstadu se občas podivovali, jak je mož

né, že Erik v Torsby nezná úplně každého. Vždyť odtamtud

snad pocházíš, ne? ptali se. A není Torsby náhodou jenom

taková zastrčená díra v lesích? Erik si většinou odevzdaně

povzdychl. V okrese žilo téměř dvanáct tisíc lidí, z toho přes

čtyři tisíce v městečku Torsby. Kdo ve Stockholmu zná čtyři

tisíce lidí? Nikdo.

S Carlstenovými se tedy neznal, přesto mu připadalo, že

o nich už slyšel. Neměli náhodou nedávno nějaké opletačky

s policií?

„Znala jsi je?“

Erik vzhlédl k Fredrice, která si na prahu s jistými obtížemi

nasazovala návleky na boty.

„Ne.“

„Mám pocit, že jsme s nimi v zimě měli tu čest.“

„Je to možné.“

„Mohla bys to prověřit?“

Fredrika přikývla, stáhla modrý návlek, který se jí poda

řilo nasoukat na jednu nohu, a zamířila ven k autu. Erik se

znovu otočil k asi pětatřicetileté tmavovlásce ležící na pod

laze v předsíni.

Měla díru v hrudníku. Velkou. Téměř deset centimetrů.

To byla příliš velká rána na zbraň s drážkovaným vývrtem

hlavně, jako je pistole nebo kulovnice. Podobalo se to spíš

vstřelu dvouhlavňovou brokovnicí. Množství krve na podlaze

naznačovalo, že i otvor, kudy střela z těla vylétla, je rozsáhlý.

Erik odhadoval, že útočník pálil z bezprostřední blízkosti. Mezi pokožkou a hrudní kostí se při výstřelu nahromadily

výbuchové plyny a tkáň se tlakem potrhala. Na kůži kolem

místa vstřelu i na ženině bílém pleteném svetru bylo patrné

začernání. Smrt musela nastat okamžitě.

Podíval se ke vstupním dveřím. Ležela sotva metr od nich.

Jako kdyby útočník čekal, až otevře, okamžitě jí přitiskl puš

ku na prsa a vypálil, než stihla cokoli udělat. Síla nárazu ji

odhodila. Střelec — ať už to byl kdokoli — ji posléze musel překročit a pokračovat dál do domu.

Erik se narovnal a šel dál.

Z předsíně se vcházelo do velké kuchyně. Kdyby byl dům na

prodej, realitní makléř by místnost určitě označil za „kuchyni

v rustikálním stylu“. V rohu stál zděný sporák se sopouchem. Pěkná podlaha z borového dřeva. I strop byl dřevěný. U stěny

stála selská lavice, nad kterou byla zavěšena sázecí lopata na

chleba a další kuchyňské náčiní, jehož účel Erik neznal. Zbylé kuchyňské vybavení bylo moderní, až na stará kamna na dřevo.

Na prostorném borovicovém stole ležely zbytky snídaně.

Miska s něčím, co vypadalo jako jogurt a ovesné polštářky. Převržená židle. A pod ní na podlaze chlapec, asi osmi nebo

devítiletý. Ještě v pyžamu.

Jsou velikonoční prázdniny.

Tím pádem děti nemusely do školy.

Bohužel, pomyslel si Erik.

Když si chlapce prohlédl lépe, potvrdila se jeho teorie

o brokovnici. Jedna ruka vypadala v rameni téměř ustřelená. Hoch měl i menší rány na krku a tváři. Jednotlivé broky. Erik

odhadoval, jak je to daleko ke dveřím — pro případ, že vrah

střílel odtamtud. Dva tři metry? Dost na to, aby se projektily

rozptýlily. Možná chlapce nezabily okamžitě, ale stejně vzápětí vykrvácel.

A jak to bylo dál? uvažoval Erik.

Někdo tudy běžel poté, co byl chlapec zasažen. A bylo to

dítě. Erik si v krvi kolem stolu všiml stop dětských nohou. Za

17

díval se směrem k místnosti, do které se vcházelo z kuchyně.

Nevelký obývací pokoj s televizí a DVD přehrávačem. Druhý

z chlapců tam možná sledoval nějaký program. Potom za

slechl výstřely. Možná vstal už při první ráně. Ve dveřích viděl,

jak mu zastřelili bratra. Dal se na útěk. Kam? Stopy vedly ke

schodům do prvního patra.

Proč ho vrah nezastřelil v kuchyni? Že by musel dobíjet?

Erik se rozhlédl. Na podlaze žádné prázdné nábojnice nenašel.

Řekl si, že se zeptá Fabiana, jestli je neposbíral.

„Jan Ceder.“

Erik málem nadskočil. Fredrika se mu za zády zjevila zni

čehonic.

„Carlstenovi na něj v prosinci podali trestní oznámení,“ po

kračovala Fredrika s pohledem upřeným na chlapečka na

podlaze.

„A za co?“

„Pytláctví.“

„Za co přesně?“ dodal Erik trpělivě.

„Našli na Cederově pozemku zabitého vlka a natočili to.“

„Takže ho dostali.“

„Napařili mu pokutu,“ přitakala Fredrika.

Erik pokývl hlavou.

Takže lovec.

A brokovnice. Samozřejmě to nic neznamenalo, věděl, že

v kraji se to lovci i puškami jen hemží, ale začátek to byl dobrý.

„Minulé úterý jim vyhrožoval.“

Erik se zarazil a prolétlo mu hlavou, jestli ji chápe dob

ře. S Fredrikou to občas bývalo těžké, protože zásadně ne

mluvila víc, než bylo nezbytně nutné. A občas neřekla vůbec

nic.

„Myslíš Cedera?“ ujišťoval se. „Chceš říct, že Jan Ceder Carl

stenovým v úterý vyhrožoval?“

Fredrika přikývla a poprvé od okamžiku, kdy přišla do ku

chyně, se na Erika otočila.

„Před plaveckým stadionem. Máme na to několik svědků.“

Erik v rychlosti uvažoval nad tím, co se dozvěděl. Že by to bylo takhle jednoduché? Může se někdo chovat tak průhledně? Odpověď na obě otázky zněla ano. Surový zločin automa

ticky neznamená složitost a promyšlenost. Vlastně je to spíš

naopak.

„Chci si s ním promluvit,“ oznámil Fredrice. „Předveďte ho.“

Fredrika odešla z kuchyně. Erik znovu promýšlel své roz

hodnutí a sledoval přitom drobné krvavé šlépěje, které mířily

ke schodišti.

Výhružky.

Lovec.

Brokovnice.

Erik si upřímně přál, aby to tak skutečně bylo. Velel oddělení násilných činů policie ve Värmlandu teprve asi dva měsíce a skutečně nechtěl, aby se tento případ táhl delší dobu. A věděl, že Pia bude jeho názor sdílet. Bude trvat na tom, aby se vše rychle objasnilo. Aby na to obec mohla zapomenout a žít dál.

Krvavé šlépěje byly s každým dalším krokem méně zřetelné a kousek od schodiště zmizely úplně. Erik se opřel o bíle natřené zábradlí a vydal se nahoru.

Schodiště v patře ústilo do úzké chodby s trojími dveřmi.

Dvoje byly otevřené. Erik nahlédl do pokoje po své levici. Stá

la tam palanda a na podlaze ležely hračky, takže usoudil, že

se jedná o dětský pokoj. Došel na konec chodby a zastavil se.

Opřený o zavřené dveře do koupelny tam seděl Emil Carlsten.

Vypadal o několik let starší než Karin. Možná to bylo tím, že

měl šedé vlasy. Každopádně byl mrtvý. Zjevně ho zastřelili brokovnicí. Doprostřed hrudi. Erik si představil, jak se Emil vyřítil z ložnice a ocitl se proti střelci, který stál na posledním schodu.

Erik se rozhlédl. Nezdálo se, že by si muž opatřil nějakou

zbraň. Přitom musel slyšet, co se odehrává v přízemí. Přesto

vyběhl z pokoje s holýma rukama.

19

Erik si pomyslel, že v takovém případě člověk nejspíš ne

uvažuje jasně. Sám si nedokázal představit, jak by se zachoval,

kdyby se něco podobného odehrálo u nich doma. Kdyby tam

dole byla Pia s jejich dcerou.

Překročil mužovy natažené nohy a vstoupil do ložnice. Vé

vodila jí manželská postel. Velká přinejmenším dva krát dva

metry. Spousta prostoru pro děti, které trápí noční můry. Pře

hoz i ozdobné polštáře byly na svých místech. U postele stály

dva noční stolky a u stěny prádelník se zrcadlem. U druhé zdi

šatní skříně. Ta uprostřed byla pootevřená.

Zjevně patřila Karin.

Visely tam šaty, blůzy a sukně.

Na podlaze mezi botami čouhaly ven dvě bosé nožičky.

Erik došel ke skříni.

Úplně vzadu seděl druhý chlapec. Schoulil se, jak to jen šlo.

Na kolenou měl deku, jako by se chtěl schovat. Tak proto se

Emil nedostal dál než ke dveřím do koupelny? napadlo Eri

ka. Viděl snad, jak syn prchá nahoru, a pokusil se ho ukrýt?

Snažil se ho zachránit.

Nepodařilo se mu to.

Vrah ho našel. Musel stát na tomtéž místě jako teď Erik.

Asi metr od chlapce. Hlaveň pušky byla ještě blíž. Rána mu

téměř ustřelila hlavu.

Erik se odvrátil. Mnohokrát byl svědkem zrůdností, ja kých

se lidé dokážou dopustit, ale tohle...

Děti. V pyžamkách. Ty bosé nožičky.

Erik dosedl na ustlanou postel a zhluboka dýchal. Dusil

v sobě pláč. A v té velké manželské posteli, s očima plnýma

pálících slz přísahal, že ho dostane. Dostane člověka, který to

spáchal. Nevzpomínal si, že by si kdy něco podobného slíbil.

Rozhodně ne těmito slovy. Postará se, aby pachatele dopadli.

Za každou cenu. Sebastian šel do práce ve čtvrti Kungsholmen pěšky jako

obvykle.

Byl to jeho nový zvyk. Zabralo to totiž více času a jemu se

zdálo, že čím méně se bude zdržovat ve svém bytě, tím lépe.

Začal vážně uvažovat o tom, že by se přestěhoval. Stejně trávil

většinu času mimo domov. V bytě neměl stání. Pochodoval

tam a zpátky, znovu četl knihy, které už znal. Ale cítil takový

neklid, že se do dalšího románu pustil dřív, než předchozí

dočetl do konce. Kapitola sem, kapitola tam. Přitom mu myšlenky neustále odbíhaly do všech stran.

Dokonce i ženy ho přestaly bavit. S flirtováním sice neskon

čil nadobro, protože mu přinášelo jistou úlevu, ale sám byl

překvapený, jak dlouho už žádné rande nedotáhl do konce. To se mu nepodobalo.

Ursula ležící na podlaze...

Nedokázal ten výjev dostat z hlavy.

Krev proudící z pravého očního důlku, jako by v něm praskl

naplněný sáček. Mokré, slepené vlasy. Připadalo mu, že je v před

síni stále cítit ten nasládlý pach, i když ji celou vydrhl chlorem.

A tak každý den chodil do kanceláře. Potřeboval pracovat.

Nejlepší by bylo nějaké zapeklité vyšetřování. Něco tak složi

tého, že by si to žádalo veškeré jeho soustředění.

Jenže jako naschvál zrovna žádný případ nebyl. Ani jeden

policejní okrsek v současné době nepotřeboval jejich pomoc,

a tak si tým vybíral zasloužené volno jako náhradu za své

obvyklé přesčasy. I Billy, který většinou do kanceláře chodil,

i když právě žádný případ nevyšetřovali, se teď v práci objevo

val jen zřídkakdy. Občas si přišel přečíst elektronickou poštu

a tím to končilo.

Torkela teď Sebastian vídal ještě méně. Napadlo ho, že je

to nejspíš jen dobře.

Protože Torkel miloval Ursulu. Ursulu, která byla zrovna

u Sebastiana doma, když vyšel ten výstřel. Její bezvládné tělo

21

se k zemi zhroutilo u něj v předsíni. Sebastian měl pocit, že

v Torkelových očích bude vina vždy ležet na něm, ačkoli se

tomuto tématu zatím při každém setkání dokázali vyhnout.

Sebastian uvažoval, zda i on Ursulu miloval. Kdysi nejspíš

ano, ale když zaslechl výstřel a uviděl ji ležet v té předsíni, jako

první ho napadlo něco hrozného. Nemohl se vymlouvat na

to, že zpanikařil, protože uvažoval naprosto jasně. A nebyla to

láskyplná myšlenka.

Sakra, to je zase opruz.

Žena, kterou znal řadu let. Žena, k níž dokázal být upřím

nější než ke komukoli jinému a která mu byla blízká, umíra

la na podlaze u něj v předsíni a jeho první myšlenka byla, že

je to opruz.

Ne že by tak nikdy předtím neuvažoval.

Naopak, podobné myšlenky ho přepadaly ve většině situa

cí: při hádkách, rozhovorech s neodbytnými ženskými, plnění

nudných pracovních úkolů i společenských povinností. V ta

kových případech to bylo přirozené. Téměř přijatelné.

Ale v tu chvíli...

V předsíni chvíli poté, co se střílelo.

Sebastian si musel přiznat, že to je silná káva i pro něj.

Těšila ho teď jediná věc: že se občas vidí s Vanjou. Právě

ona byla hlavním důvodem, proč začal do práce chodit pěšky.

Jejich vztah se v poslední době začal opět zlepšovat. Zjiš

tění, že Valdemar není její biologický otec, Vanjou otřáslo

a převrátilo jí život vzhůru nohama. A zároveň přestala Sebas

tiana tolik podezírat, že má prsty v jejím nepřijetí ke studiu

u FBI. Zdálo se, jako by neměla sílu dál v sobě tyto pochybnosti

živit.

Bylo to pochopitelné. Málokdo zvládne být na kordy se vše

mi ve svém okolí. Málokdo dokáže vést válku na více frontách.

Je jednodušší uzavřít křehké příměří.

Sebastian se navíc důsledně držel své verze příběhu, podle

níž neměl s celou záležitostí nic společného. Dokonce se za

Vanju dvakrát přimluvil u členů přijímací komise a označil

jejich rozhodnutí za nesprávné. Při obou příležitostech se

samozřejmě postaral, aby se Vanja o jeho statečném snažení

dozvěděla. Komise svůj názor nezměnila. Dle jejího rozhodnu

tí se Vanja Lithnerová může přihlásit znovu, až se v Quantiku

uvolní místo. Sebastianova snaha ale nepřišla vniveč.

Pár dnů po svém prvním pokusu přijímací komisi přemluvit

potkal Vanju náhodou na chodbě. Byla vstřícnější než předtím.

Vypadala unaveně a jako by se kamsi vytratila její bojovnost

i dřívější kousavost. Dokonce Sebastiana oslovila. Prohlásila,

že se doslechla o jeho snaze přesvědčit komisi, a potom se

rozhovořila o otci, který přestal být jejím otcem.

Takže se znovu začali sbližovat. Nevycházeli spolu tak dob

ře jako kdysi, ale byl to alespoň začátek. To setkání oslabilo

i Sebastianovy myšlenky na Ursulu.

Zase se našel.

Vanju ani nenapadlo znovu usednout k ní do auta. Bylo jí

jasné, že se od té ženy — ženy, která je sice její matkou, ale

vůbec se tak nechová — musí držet dál.

Ačkoli byl teprve duben, krajina za okny taxíku už vypadala

jarně. Před týdnem se oteplilo, a ve vzduchu byly dokonce cítit první záchvěvy léta. Vanje přesto připadalo, jako by v sobě no

sila kus ledu. Je tak sama. Ztratila tátu a zdálo se jí, že mámu

neměla snad nikdy.

Přemítala, kdo v jejím životě zůstal.

Billyho vyloučila. Jejich vztah se změnil. Dřív bývali jako

sourozenci, ale v poslední době se odcizili. On se věnoval hlavně vztahu se svou snoubenkou. S My chodil už téměř

rok, a Vanja se s ní přitom znala jen zběžně. A podle všeho se schylovalo ke svatbě. Vanja si dokonce nebyla jistá, jestli ji vůbec pozvou.

Ani s Torkelem, svým nadřízeným a učitelem, už se nestý

kala tak často. Po tragédii, která se stala Ursule, se v kanceláři

příliš nezdržoval. Vanja uvažovala, zda Torkel nechce dát výpo

věď. Připadalo jí to tak, když na sebe občas přece jen narazili.

Přemýšlela, kdo jí tedy ještě zbývá.

Byl to krátký seznam.

Dokonce směšně krátký.

Jonathan, bývalý přítel, který se jí tu a tam ozval v naději,

že se dají znovu dohromady nebo si spolu alespoň trochu užijí.

Potom možná pár spolužáků z policejní akademie, se kterými se příležitostně vídala, jenže ti už většinou zakládali rodiny.

A nakonec Sebastian Bergman.

Kdyby jí někdo tehdy ve Västeråsu — kde spolu pracovali poprvé — oznámil, jak často se budou scházet, vysmála by se mu do očí. Znělo by jí to tak absurdně, že by se tím vůbec nezabývala. Tehdy ji střídavě unavoval a vytáčel k nepříčetnosti. Poslední dobou se ale několikrát přistihla, že se jí po něm dokonce i stýská. Jak k tomu došlo? Jak se na jejím směšně krátkém seznamu octl ten do sebe zahleděný kriminální psycholog se závislostí na sexu?

Bylo by jednodušší Sebastiana ze svého života vyloučit, jen kdyby měla ještě někoho blízkého. Ale nedostatek přátel nebyl hlavní příčinou jejich vztahu.

Existoval ještě jeden důvod.

Vanja si se Sebastianem ráda povídala. K jiným lidem se

choval přezíravě, povýšenecky a hrubě, ale v její společnosti byl duchaplný a starostlivý. Jemu, který sbíral ženy jako trofeje a ani ho nenapadlo ohlížet se na jejich pocity, na ní záleželo. Vanja sice nechápala proč, ale cítila, že je to opravdové.

To nemohl popřít.


24

Nebyla si však jistá, jestli se na něj může spolehnout. Až

příliš často byl u toho, když se stal nějaký průšvih.

Podezřelá spojitost s důkazy, kvůli nimž šel Valdemar do

vězení.

Podezřelá spojitost s Perssonem Riddarstolpem a jeho za

mítavým posudkem ohledně jejích studií u FBI.

Ale ať si lámala hlavu sebevíc, nepřišla na jediný rozum

ný důvod, proč by jí chtěl Sebastian zničit život. A dospěla k závěru, že je asi pravda to, co Sebastian tak tvrdošíjně opakuje — tedy že šlo o pouhou náhodu. Vanja se ale při svém povolání naučila jednu věc: náhody existují jen odtud potud.

Jakmile jich je příliš, stávají se z nich vodítka. Možné se změ

ní v nepravděpodobné.

A těch náhod kolem Sebastiana bylo dost. Přesně na hra

nici. Ale Vanja chtěla věřit, že ji zatím nepřekročil.

Protože ho potřebuje.

Je tak sama.

Erik Flodin zaparkoval před jednopatrovým domem s plo

chou střechou v ulici Bergebyvägen. Budova, kde ještě v únoru

míval své pracoviště, vypadala nevýrazně, ne-li přímo nehezky. Erik vypnul motor, vystoupil z auta a zamířil ke vchodu. Na dře

věných lavičkách tam posedávali tři lidé. Když si ho všimli, vstali. Erik je všechny poznával: dva byli z deníku Värmlands Folk­

blad a jeden z místní redakce novin Nya Wermlands­Tidningen.

Otázku, co jim může říct o vraždě, odbyl slovy „vůbec nic“

a vešel dovnitř. Kývl na pozdrav Kristině a Dennisovi v recep

ci, a když vytahoval čipovou kartu, zazvonil mu telefon. Projel kartou čtečku, zadal čtyřmístný kód, kterým odemkl dveře policejní stanice, a přijal hovor. Byla to Pia.

„Je to pravda?“ ozvalo se místo pozdravu. Erikovi se zdálo, jako by jí v hlase zaznívala výčitka, že se to musela dozvědět od někoho jiného než od něj. „Rodina? Vážně někdo postřílel celou rodinu?“

„Ano.“

„Kde? Koho?“

„Kousek od Storbråtenu. Carlstenovy.“

„A víte, kdo to spáchal?“

„Víme o jednom... ne přímo podezřelém, ale o člověku, který té rodině vyhrožoval.“

„A kdo to je?“

Erik se nerozmýšlel. Vždy své ženě sděloval podrobnosti

z probíhajících vyšetřování a ona si je dokázala nechat pro

sebe.

„Jan Ceder.“

„Toho neznám.“

„Už měl s policií co do činění. Teď s ním budu mluvit.“

Pia si zhluboka povzdechla a Erik si ji představil, jak sto

jí u okna ve druhém patře obecního úřadu a dívá se ven na jeřáby rostoucí před samoobsluhou na ulici Tingshusgatan.

„Noviny to rozmáznou,“ podotkla a opět si smutně po

vzdechla.

„To není jisté, zatím tu jsou jen reportéři z VF a Nya Werm­

land.“ Erik tomu sám nevěřil, ale snažil se jí říct něco, co by

chtěla slyšet.

Samozřejmě že se o tom bude psát.

Nepotrvá dlouho a k těm třem před policejní stanicí se

připojí jejich kolegové z Karlstadu i novináři z velkých deníků sídlících ve Stockholmu. Pravděpodobně se objeví i televizní

štáby. A možná dokonce i reportéři z Norska.

„Copak si nevzpomínáš na Åmsele?“ utrousila Pia uštěpačně a dala mu tím okamžitě najevo, že jeho pokus o uchlácho

lení prohlédla. Erik si v duchu povzdechl. Jak by mohl zapo

menout na Åmsele? Trojnásobná vražda. Rodina zavražděná

26

na místním hřbitově kvůli ukradenému kolu. Erik byl teh

dy v prvním ročníku na policejní akademii. Celé Švédsko

tehdy v novinách, rádiu i televizi sledovalo hon na Juhu

Valjakkalu a jeho přítelkyni Maritu. „Už je to pětadvacet let,“

pokračovala Pia, „a Åmsele je s tímhle zločinem pořád spoje

no. Přece chceme, aby se k nám lidi stěhovali, ne aby odtud

vyděšeně prchali.“

Erik došel do kuchyně ke kávovaru, postavil šálek na mříž

ku a stiskl tlačítko s nápisem cappuccino. Najednou se cítil

unavený. Ztrácel s Piou trpělivost. Ona tam nebyla, pomyslel

si. Nebyla v domě. Neviděla toho chlapečka, který měl na pod

zim teprve jít do školy, ležet vzadu ve skříni. Ani jeho bratra,

kterého zastřelili v pyžamu uprostřed snídaně.

Neviděla je na vlastní oči.

Neviděla krev.

A beznaděj.

„Chápu, že to není dobré,“ prohlásil a musel se přemáhat,

aby nezněl podrážděně. „Ale čtyři lidé jsou mrtví. A dva z nich

byly děti. Nezdá se ti, že otázka, jak to ovlivní populační nárůst

v okrese, je teď trochu vedlejší?“

Odpovědí mu bylo ticho. Mezitím vypnul kávovar, vzal šálek

a trochu se napil. Cappuccino nebylo zrovna teplé. Pomyslel

si, že v Karlstadu mají lepší kávu.

„Máš pravdu,“ ozvalo se vzápětí. „Omlouvám se, promiň.

To znělo hrozně sobecky.“

„Znělo to tak, že ti leží na srdci blaho našeho města,“ odvě

til Erik. Jako obvykle z něj podráždění vyprchalo, jakmile mu

v něčem ustoupila a omluvila se. Začal mít výčitky svědomí.

„Jako vždycky,“ dodal.

„A chcete povolat nějakou pomoc?“ zeptala se Pia a v jejím

hlasu opět zaznívala touha být co nejvýkonnější.

„Co tím myslíš?“

„Myslím pomoc zvenčí.“

„Ne, to bych neřekl. Aspoň mě to zatím nenapadlo.“

27

Vtom do dveří strčila hlavu Fredrika a zadívala se na něj.

Její výraz dával jasně najevo, že by měl Erik hovor ukončit bez

ohledu na to, s kým mluví, a jít k ní do kanceláře. Poslechl.

„Musím jít, Pio. Probereme to večer. Posílám pusu.“

Strčil telefon do kapsy, téměř plný šálek cappuccina nechal

stát v kuchyni a rychlým krokem zamířil za Fredrikou.

Sebastian odložil knihu s akademicky znějícím názvem

Psycho patologie zločinu: kriminální chování jako klinická po­

rucha. Někdo šramotil u vchodu. Vanja. Byla bledá a zatínala

zuby. Vytáhla čipovou kartu a otevřela dveře s mnohem větším

úsilím než obvykle. Sebastianovi bylo jasné, že se něco přiho

dilo. Vstal a šel jí vstříc přes jejich nudně zařízenou kancelář.

Nasadil úsměv na přivítanou, ale Vanja si ho všimla, až když

byl na půli cesty k ní.

„Ahoj, stalo se něco?“ zeptal se a s ustaraným výrazem do

šel až k Vanje.

Vypadalo to, že mu neodpoví. Beze slova stála a prohlížela

si ho. Z jejích krásných modrých očí sršela síla, kterou v posled

ní době postrádala. Zdálo se, že veškerou energii soustředí do

pohledu, protože když promluvila, znělo to slabě a zlomeně,

jako by se v ní něco zadrhlo.

„Máma... řekla mi, jak je to s mým otcem,“ vypravila ze

sebe nakonec.

Sebastiana málem ranila mrtvice. S tím nepočítal.

Nezvladatelná chvíle.

Přece jí to Anna nemohla říct! Odmítla mu jakkoli pomoct.

Je možné, že to Vanje opravdu prozradila? uvažoval.

„A kdo to je?“ nadhodil a téměř sám sebe obdivoval, jak vy

rovnaně působí. V jeho hlase zaznívala přirozená zvědavost.

„Víš, co mi ukázala?“ pokračovala Vanja trochu silnějším

hlasem, jako by ho neslyšela.

„To nemám tušení,“ pronesl a cítil, že je z nejhoršího ven

ku. Tentokrát z toho vyvázl. Byl přesvědčený, že kdyby jí Anna

prozradila pravdu, Vanja by se s ním takto nevybavovala. Znal

ji. Ona na rozdíl od něj není lhářka.

„Hrob. Ukázala mi hrob.“

„Hrob?“

„Ano. Je po smrti. Tvrdila, že zemřel v roce 1981. Jmenoval se Hans Åke Andersson.“

„Hans Åke Andersson?“

Sebastian se snažil rychle vyrovnat s novou situací a přitom

v duchu skládal poklonu Anně. Podařilo se jí opatřit Vanje otce a zároveň se ho taky hned zbavit. Musel uznat, že to je vynalézavé řešení. Na Vanju zjevně podobný dojem neudělalo.

„Prý spolu chodili, ale pak máma otěhotněla a on s tím nechtěl mít nic společného,“ pokračovala a kroutila přitom hlavou. „A když se pak objevil Valdemar, dohodli se, že o mém

pravém otci nebudou mluvit.“

„Nikdy?“

„Ne. Máma tvrdí, že mi nechtěla ublížit. Navíc ten Hans

Åke Andersson umřel, když mi bylo osm měsíců, a neměl

žádné příbuzné.“

Vanja se rozčilila. Její síla byla zpátky a už nesršela jen z očí.

Takovou ji znám, pomyslel si Sebastian.

„Musí si myslet, že jsem pitomá. Po několika měsících se najednou vytasí se jménem člověka, u kterého příhodně vyjde najevo, že umřel. Fakt věří tomu, že jí na to skočím?“

Sebastian si pomyslel, že to asi bude řečnická otázka,

a držel jazyk za zuby. Vanja na odpověď stejně nečekala. Slova z ní nezadržitelně prýštila. Potlačený vztek našel cestu ven.

„Proč mě teda k tomu pitomýmu hrobu nezavedla rovnou?

Proč několik měsíců čekala?“

„To já nevím,“ odvětil Sebastian po pravdě.

„Ale já jo. Protože je to lež, sakra. Jenom se snaží... zamést

to pod koberec. Přimět mě se s nimi usmířit.“

Sebastian vyčkával. Nebyl si jistý, jakou strategii zvolit. Ob

hajovat Annu? Přimět Vanju, aby té lži uvěřila, anebo ji naopak

podpořit a utvrdit v její nedůvěřivosti? Mohl by mezi ni a Annu

vrazit další klín. Přemítal, která možnost bude z dlouhodobé

ho hlediska prospěšnější. Je to složité, ale nějak se rozhod

nout musí. Vanja zavrtěla hlavou a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila.

„Jediné, co by mě mohlo přimět uvažovat o odpuštění, je upřímnost. Musejí mi přestat lhát. Chápeš?“

Sebastian se rozhodl, že se postaví za Vanju. Připadalo mu

to nejlepší. Získá tím čas a také, a to zejména, její blízkost.

„Chápu. Musí to pro tebe být hrozně těžké,“ prohlásil účastně.

„Nemám sílu se s tebou dál hádat,“ špitla Vanja a důvěřivě se na něj zahleděla. Oči jí zvlhly. „Nemám sílu být rozhádaná se všemi okolo. To prostě nejde.“

„Se mnou válčit nemusíš,“ prohlásil co nejopatrněji. Vanja

zlehka přikývla a ve tváři se jí zračila úpěnlivá prosba.

„V tom případě mi řekni, jestli jsi měl prsty v mém nepřijetí

k FBI. Můžeš za to, že mě Riddarstolpe nedoporučil?“

Sebastian se musel přemáhat, aby na něm nebylo znát, jak

je překvapený. Proč přišla znovu řeč právě na tohle?

„Vždyť už jsem ti to říkal,“ prohlásil, aby získal čas na rozmyšlenou.

„Tak to řekni znovu,“ opáčila Vanja a nespouštěla z něj oči.

„A upřímně. Radši bych přijala, kdybys to opravdu udělal, než

pomyšlení, že mi moji blízcí neustále lžou.“

Sebastian na ni prosebně hleděl a snažil se, aby jeho vý

raz působil tak nelíčeně jako její smutek. Nešlo o nic těžkého

vzhledem k tomu, co všechno bylo v sázce.

„Ne,“ řekl a potěšilo ho zjištění, že se mu hlas láme pod tíhou

okamžiku. „Přísahám, že s tím nemám vůbec nic společného.“

30

Všiml si, že Vanja vydechla a úlevou povolila ramena. Se

bastian byl pyšný. S trochou snahy je nepřekonatelný lhář. Na

padlo ho, že by ji dost možná přiměl věřit i tomu, že Země je

placka.

„Ale fakt, že si něco takového myslíš...“ pokračoval truchli

vým hlasem, aby svou lež dokonale prodal. Vanja však zvedla

ruku a skočila mu do řeči.

„Nic víc už říkat nemusíš. Rozhodla jsem se, že ti budu vě

řit.“

Její slova Sebastiana rychle vyvedla z jeho samolibé spoko

jenosti. Co to prohlásila? Že se rozhodla mu věřit?

„Jak to myslíš?“ zeptal se s nelíčenou zvědavostí.

„Jak to říkám. Rozhodla jsem se ti věřit, protože ti věřit

potřebuju.“

Sebastian si prohlížel svou dceru a viděl, že má zase na

krajíčku. Chápal, že po všem, co se přihodilo, někoho po

třebuje a vybrala si jeho. Rozhodnutí někomu věřit sice není

totéž jako skutečná důvěra, ale teď je to asi všechno, na co se

Vanja zmůže, přemýšlel. A je na něm ji ubezpečit, že si zvolila

správně.

„Nezklamu tě,“ prohlásil.

„Tak fajn.“ Usmála se, přikročila k němu a objala ho.

A držela ho pevněji a déle, než se kdy odvažoval doufat.

Erik se dozvěděl, že Jan Ceder už čeká v jedné ze dvou vý

slechových místností. Prostorům se sice říkalo výslechové

místnosti, ale mnoho výslechů se v nich ve skutečnosti ne

odehrávalo. Většinou se tam vedly hodnotící pohovory a men

ší pracovní schůze, zaměstnanci si tam vyřizovali soukromé

telefonáty a občas si tam chodili i zdřímnout.

Fredrika Erikovi sdělila, že Ceder nevypadal nijak zvlášť překvapeně, když si pro něj přišli. Nerozčiloval se, nekladl odpor. Šel s nimi zcela dobrovolně. Několikrát se zeptal, proč s ním chtějí mluvit. Řekli mu jen, že potřebují pomoct něco objasnit, ovšem podrobnosti mu neprozradili. Fredrika připravila složku s veškerými informacemi, které o Janu Cedero

vi měli. Jednu kopii položila Erikovi na stůl. Závěrem dodala,

že už kontaktovala státní zástupkyni Malin Åkerbladovou,

která má celé vyšetřování na starost, a dostala od ní povolení

k domovní prohlídce. Kolegové jsou teď na cestě k Cederovi

domů.

To na Erika udělalo dojem. Pak Fredriku poprosil o chvil

ku strpení, aby si mohl v klidu pročíst Cederovu složku, a ze

ptal se jí, jestli se tu někde dá sehnat káva s teplotou vyšší než pokojovou. „Ne, to nedá,“ odpověděla Fredrika. „Alespoň ne na policejní stanici. Po neděli by měli přijít kávovar spravit.“

Erik tedy ke stolu zasedl bez kávy a otevřel tenkou složku s dokumenty.

Jan Ceder, narozen 1961. O pět let starší než Erik. Žije v dom

ku po rodičích několik kilometrů od Carlstenových. Od roku

2001 v invalidním důchodu. Dvakrát rozvedený. Obě manželky

byly Thajky. Je sám od chvíle, kdy ho loni na Vánoce opustila jeho ruská přítelkyně. Tu označoval za „ženskou, kterou si sem nechal přivézt“. Jejich vztah skončil po hádce a obvinění

z domácího násilí, jež bylo posléze staženo.

Erik ve složce vyhledal výpis z trestního rejstříku.

Několik případů řízení bez oprávnění, jízda pod vlivem alko holu, zabavený řidičský průkaz a dvakrát pobyt na záchytné stanici, porušení zákona o ochraně před alkoholismem a zákona o myslivosti, domácí výroba a prodej alkoholu, napadení veřejného činitele a ještě jedno obvinění z domácího násilí, které manželka ovšem později také stáhla.

Erik složku zavřel.

Alkoholismus a neschopnost se ovládat.


32

Pomyslel si, že je rozhodně načase s Janem Cederem pro

mluvit.

Jan Ceder seděl skloněný za stolem, na sobě měl obyčejné

bílé triko a ošoupané džíny. Erikovi blesklo hlavou, že vypadá na víc než na svých padesát let. Vpadlé tváře měl neoholené,

zrzavé vlasy potřebovaly umýt i ostříhat a na kostnatém nose

byly pod suchou pokožkou jasně vidět popraskané červené žilky. Zarudlýma očima sledoval, jak z místnosti odchází uni

formovaný policista. Erik s Fredrikou se posadili. Fredrika

zapnula diktafon, který ležel na stole. Nejdříve řekla datum,

poté uvedla, že budou pořizovat záznam z výslechu Jana Ce

dera, a nakonec dodala, že druhým přítomným je kriminální komisař Erik Flodin. Potom se odmlčela. Erik si odkašlal a střetl se s Cederovým otráveným pohledem.

„Chtěli bychom si s vámi promluvit o rodině Carlste no

vých.“

Jan si zhluboka a s nelíčenou únavou povzdechl.

„Co jsem podle nich provedl tentokrát?“

„Co jste provedl?“

„Já nic, ale přišel chlápek od vás a chtěl po mně to... jak se

tomu říká...“ Ceder zvedl mírně se třesoucí ruku. „Chtěl mi

udělat stěr z rukou a taky po mně chtěli bundu, košili a boty.

O co tady jde?“

Erik se rozhodl, že na jeho otázku prozatím neodpoví.

„Předevčírem jste Emilovi a Fredovi Carlstenovým vyhrožoval před plaveckým stadionem,“ pokračoval a nespouštěl

z Cedera oči.

„Nikomu jsem nevyhrožoval.“

Erik se otočil k Fredrice, která otevřela spis na stole před

sebou.

„Doporučil jste jim, aby...“ Fredrika zalistovala tenkou slož

kou a začala předčítat, „aby si dali pořádnýho majzla a nepři

motali se vám do rány.“

„To mi zní jako výhružka,“ podotkl Erik.

Jan Ceder pohlédl z jednoho na druhého a pokrčil rameny.

„Měl jsem upito.“

„To nic nemění na tom, že jde o výhružku.“

„Byl jsem ožralej.“

„Víte, co si myslím, když lidi, jako jste vy, omlouvají svoje prohřešky pitím?“

V místnosti zavládlo ticho. Ceder byl zjevně přesvědčen,

že od něj Erik nečeká odpověď. Po zhruba deseti vteřinách mlčení mu došlo, že se spletl.

„Ne, to nevím.“

„Přemýšlím, jestli se ten dotyčný domnívá, že jsem idiot.“

Erik se naklonil dopředu. Ne příliš, ale dost na to, aby Jan Ce

der maličko ucukl. „Alkohol vám nevnukne žádné nové myš

lenky, akorát vás přiměje říct nahlas to, co byste za střízliva

nikdy nevyslovil. Vyhrožoval jste jim smrtí.“

Jan si odkašlal a rázem vypadal nesvůj. Přejel si rukou šedé

strniště vousů.

„Jestli jde jenom o to, můžu se jim omluvit. Jestli jsem to děcko třeba vyděsil.“

Než Erik stačil cokoli odpovědět, rozezněl se na stole Fred

ričin mobil. Erik se po ní nespokojeně ohlédl, ale Fredrika se jeho pohledu úspěšně vyhnula, a k jeho překvapení dokonce hovor přijala. Oba muži se odmlčeli a čekali, až Fredrika skončí. Ticho v místnosti přerušovalo jen její přitakávání a jednoslabičné odpovědi.

„Nebylo by kafe?“ odkašlal si Ceder.

„Ne. Alespoň ne teplé,“ odpověděl Erik. Fredrika mezitím

zavěsila. Erik se právě chystal pronést na její adresu uštěpač

nou poznámku a pokračovat ve výslechu, ale policistka se

k němu naklonila a něco mu pošeptala.

Nebylo toho moc, nejvíc tak tři věty, odhadoval Ceder, ale

když se k němu vyslýchající znovu obrátil, zdálo se, jako by

najednou ožil.

34

„Máte zbrojní průkaz na dvě kulovnice a brokovnici,“ spustil

a otevřel spis, který si s sebou přinesl. „Brokovnice značky...“

Erik se podíval do dokumentu, „Benelli Supernova, ráže 12.

Je to tak?“

Ceder přikývl.

„Řekněte to, prosím, nahlas,“ vmísila se do hovoru Fredrika.

„Kvůli záznamu,“ dodala na objasněnou a kývla směrem k na

hrávacímu zařízení.

„Ano,“ pronesl Ceder přehnaně nahlas a zřetelně. „Mám

Benelli Supernovu ráže 12 mm.“

„Právě nám telefonovali kolegové, kteří u vás provádějí

domovní prohlídku.“ Erik se odmlčel a znovu se naklonil do

předu. Tentokrát o trochu víc, naléhavěji. „Nemůžou ji najít.

Prozradíte nám, kde je?“

„Někdo mi ji ukradl.“

Odpověď zazněla rychle a samozřejmě. Buď je to pravda,

nebo si to Ceder nacvičil, pomyslel si Erik. Sám nevěděl. Vě

děl ale, že má na stole případ čtyřnásobné vraždy. Oběti byly

popraveny brokovnicí a Jan Ceder tu svou postrádá.

To je ale náhoda.

Erik nehodlal měnit téma.

„A kdy vám ji ukradli?“

„Před pár měsíci. Někdy před Vánoci.“

„Nevidím tu, že byste to hlásil,“ podotkl Erik a ukázal na

složku před sebou.

„Však taky nehlásil.“

„A proč?“

Poprvé od chvíle, kdy za ním přišli, se vyslýchaný usmál.

Erik si pomyslel, že hned po návštěvě holiče by se Ceder měl

vypravit i k zubaři.

„A proč bych měl? Copak jste za posledních deset roků vy

řešili jedinou vloupačku?“

Je pravda, že procentuální objasněnost násilných vniknu

tí je směšně nízká, blesklo Erikovi hlavou, ale stejně většina

spořádaných občanů takové zločiny hlásí. Zejména jedná-li

se o zbraně. Ovšem Ceder ne. Však to taky není zrovna spořádaný občan.

„Taková puška určitě stojí alespoň deset tisíc,“ Erik se tro

chu odtáhl a působilo to, že přešel k nezávaznému povídání.

„Nějak tak.“ Ceder pokrčil rameny, jako by chtěl zdůraznit,

že netuší, kolik Benelli Supernova v současné době stojí.

„To je vcelku dost peněz. Copak by vám to nekrylo pojiště

ní? Ale to byste musel podat oznámení.“

„Já žádný pojištění nemám.“

„Vůbec žádné?“ Tentokrát se zeptala Fredrika. Ceder se

k ní otočil.

„To přece není nezákonný.“

„Ne, je to trochu hloupost, ale nezákonné to není.“

Ceder znovu pokrčil rameny. Potom se podrbal na nose

a založil si ruce na prsou. Řeč jeho těla jasně naznačovala, že ho toto téma přestává bavit. Erik s ním byl v duchu zajedno. Tušil, že tudy se dál nedostanou. Bylo načase znovu se vrátit k rodině Carlstenových.

„Kde jste byl včera?“ zeptal se opět nenuceně, jako by spolu

klábosili někde v kavárně. Erik Flodin vztekle praštil do rozbitého kávovaru v kuchyni. Byl vystresovaný. Museli výslech přerušit, protože si Jan Ceder

vyžádal právního zástupce. Samozřejmě si neřekl o nikoho

určitého, takže teď čekali, až do Torsby dorazí advokát při

dělený z moci úřední. Fredrika mezitím odjela do Cederova

domku a zavolala Erikovi se zprávou, že zatím nenašli nic, co

by Cedera spojovalo s vraždami, jež se odehrály jen několik kilometrů odtud. Jeden z techniků však objevil ve stodole

na kraji Cederova pozemku vlčí kůži. Musel zvíře zastřelit

teprve nedávno, protože kůže byla ještě vypnutá a nasole

ná, aby řádně vyschla. Fredrika podotkla, že jestli nenajdou

nic dalšího, mohou Cedera znovu zadržet za pytláctví, a s těmi slovy zavěsila. A k dovršení všeho nemáme kafe, pomyslel si Erik.

Věděl, že nikam nepokročili. Jediný záchytný bod je Ce

derova výhružka. Pokud se jim nepodaří mu něco prokázat, budou začínat v podstatě od nuly. Jednalo se o Erikův první velký případ po přeložení. Bylo mu jasné, že musí uspět, ale

čas běžel. Vrah už má téměř den a půl náskok. Důležitých prv

ních dvacet čtyři hodin bylo dávno pryč.

Budou potřebovat pomoc.

On potřebuje pomoc.

Uvědomil si, že není mnoho lidí, na které by se mohl obrá

tit. Svého nadřízeného z Karlstadu, Hanse Olandera, okamžitě

zavrhl. V boji o místo vrchního kriminálního komisaře totiž

Olander podporoval Erikova protikandidáta, Pera Karlssona,

a vůbec se tím netajil.

„Však uvidíme, jak ti to půjde,“ byla jeho první slova po

Erikově jmenování do funkce. Ne, přijít o dva měsíce později

žádat Olandera o pomoc nepadá v úvahu. Zvlášť když Erikovi v telefonu naznačil, že je připraven vyšetřování převzít —

tedy pokud by se ukázalo natolik obtížným, že by si žádalo

„dlouholetou praxi“, jak to Olander vyjádřil. Erika prozatím

drželo nad vodou, že měl dobré jméno u krajské policejní náčelnice. Byla jí Anna Bredholmová, jedna z Piiných nejbližších kamarádek. Ani ji však o pomoc prosit nechtěl, aby nevzbudil dojem, že udělal kariéru díky známostem své manželky. Stejně už tuhle pověst mám, pomyslel si. A nehodlal ji

přiživovat. Došel k závěru, že bezpodmínečně musí sehnat

někoho, kdo nemá s politickými půtkami ve Värmlandu nic společného.

Jeho matka vždy tvrdila, že říct si o pomoc není žádná ostu

da. Erik si pomyslel, že to je sice pravda, ale jak bude působit,

když si ke svému prvnímu velkému vyšetřování přizve pomoc

zvenčí, navíc ani ne za dva dny? Člověk nemusí být zrovna génius, aby si spočítal, jak se na to bude tvářit Olander. Ale

37

co ostatní? Co když si tím podkope autoritu a zkomplikuje si

situaci do budoucna? Bude působit jako slaboch.

Blbost, blesklo mu hlavou. Pokud vraždu Carlsteno vých

nevyřešíme, budu vypadat jako neschopný amatér. A to je

horší.

Před očima mu vytanul zastřelený chlapec ve skříni.

Je načase povolat ty nejlepší.

Vždycky se na ni rád díval.

Tak rád si prohlížel její ústa, nos a tváře. Nakonec mu po

hled vždy spočinul na jejích očích. Občas ji v kanceláři pozoro

val, když o tom nevěděla. Bylo na tom něco zvláštního — dívat

se na ni potají. Většinou to samozřejmě ucítila. On v takovém

případě rychle sklopil oči a dělal jakoby nic. Když na ni pak

znovu pohlédl, všiml si, že se usmívá.

Ale v poslední době, krátce předtím než se to přihodilo, už

se bohužel neusmívala.

Jejich vztah se vyvinul špatným směrem. Netušil proč.

Když se rozváděla, Torkel doufal, že by mohl přestat být jen

příležitostným milencem a stát se jejím životním partnerem.

Jenže k tomu nedošlo. Místo toho se stýkali stále méně. Ona

se mu vyhýbala. Postrádal ji.

Bylo pro něj těžké přijmout, že ho chce mít v životě pouze

jako milence. Nynější výzva však byla ještě těžší a větší než

zklamání z toho, že si ho nevybrala.

Uvědomil si, že už se na ni nedokáže dívat.

Třeba když teď ležela na pohovce v obývacím pokoji přikry

tá červenou puntíkovanou dekou. Ať se Torkel snažil sebevíc,

z celého milovaného obličeje se dokázal soustředit pouze na

bílý obvaz, který měla přes pravé oko. Věděl, že se nemůže

jejímu pohledu dál vyhýbat, ale vyhledat ho také nesvedl. Kul

ka prošla pravým okem a poškodila oční nerv. Naštěstí to

bylo pod takovým úhlem, že vylétla ven pravým spánkem, aniž by způsobila rozsáhlejší škody. Pravé oko však bylo nenávratně pryč.

Torkel vstal, aby se na ten obvaz alespoň chvíli nemusel

dívat. Zamířil do kuchyně.

„Nedáš si kafe?“

„Dolij si,“ odpověděla Ursula. „Já ještě mám.“

Torkel se podíval do šálku, který držel v ruce, a připadal si

hloupě. Kávy téměř neubylo. Uvažoval, jestli je Ursule jasné,

že se před ní snaží utéct. Teď už se ale nemohl jen tak otočit a jít si znovu sednout, a tak pokračoval do kuchyně.

„Trochu si doliju,“ zabručel spíše sám pro sebe. Ursulin

hlas ho dostihl.

„Jak to vypadá s Vanjou?“

Torkel se zarazil před černým kávovarem, který stál u spo

ráku.

Neměl ponětí. Poslední dobou totiž nemyslel na nikoho

jiného než na Ursulu. V podstatě přestal chodit d



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist