načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nelítostná - Scott Bergstrom

Nelítostná

Elektronická kniha: Nelítostná
Autor:

Život Gwendolyn Bloomové jel odjakživa po jiné koleji než životy jejích vrstevníků. Matku viděla umírat při pouliční šarvátce, když jí bylo sedm. Teď je jí sedmnáct a jejího ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 316
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-4832-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Život Gwendolyn Bloomové jel odjakživa po jiné koleji než životy jejích vrstevníků. Matku viděla umírat při pouliční šarvátce, když jí bylo sedm. Teď je jí sedmnáct a jejího otce, amerického diplomata, někdo unesl. Oficiální pátrání nikam nevede, a tak Gwen začne pátrat na vlastní pěst. Vydává se do míst, kde strach hraje hlavní roli a slabost znamená jistou smrt.

Zařazeno v kategoriích
Scott Bergstrom - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Nelítostná

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Scott Bergstrom

Nelítostná – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


NELÍTOSTNÁ


SCOTT BERGSTROM

NELÍTOSTNÁ


Pro Janu,

která se nebojí

Jedním z důvodů, proč dítěti připadá dospělost tak ohavná, je, že dítě se

většinou dívá vzhůru a jen málokterý obličej je při pohledu zdola hezký.

George Orwell


5

JEDNA

Chlapci čekají na popravu. Sedí uchváceně, jako netrpěliví šakali,

a čekají, až ostří dopadne. Ovšem kdyby se obtěžovali přečíst si kni‑

hu, věděli by, že k popravě nedojde. Kniha tu prostě tak nějak končí.

Jako když vypnete film těsně před poslední scénou. Nebo jako v ži‑

votě. Člověk skoro nikdy nevidí dopadající ostří, že? Ostří, které ho

nakonec dostane.

Náš učitel, pan Lawrence, čte pomalu a při chůzi se dotýká toho příšerného vousku pod dolním rtem. Díky tlumenému bubnování jeho kroků po podlaze pokryté linem – pata‑špička, pata‑špička – to zní, jako by se pokoušel přistihnout slova zezadu: „Jako kdyby mě ten slepý vztek omyl do dokonalé čistoty a zbavil mě naděje; té noci plné hvězd a znamení jsem poprvé nabídl své srdce dokořán otevřené benigní lhostej‑ nosti světa.“

Kroky ustanou, když pan Lawrence dojde k lavici Lukea Bontem‑ pa a poklepává mu hřbetem knihy po hlavě. Luke komusi textuje na mobilu a pokouší se to skrývat bundou.

„Schovej si to, nebo to schovám já,“ vyzve ho pan Lawrence.

Telefon mizí v Lukeově kapse.

„O čem myslíš, že tady Camus hovoří?“

Luke se usmívá tím svým úsměvem, který ho celý život dostává ze všech průšvihů. Chudák Luke, myslím si. Hezký, zbytečný, úplně pito‑ mý Luke. Slyšela jsem, že jeho pra‑pradědeček vydělal za první světo‑ vé války celé jmění prodejem ropy Němcům a oceli Britům a že nikdo z jeho rodiny nemusel od té doby pracovat. Ani on nebude muset, tak k čemu je mu četba Camuse?

„Benigní lhostejnosti světa,“ opakuje pan Lawrence. „Co myslíš, že to je?“

Luke se zhluboka nadechne. Skoro slyším, jak se mu pod dokonale upravenými vlasy skřípavě roztáčejí mozkové závity.

„Benigní,“ začal Luke. „Benigní může být třeba nádor. Možná, že se Camus snaží říct, víte, jako že svět je jako nádor.“

Dvacet osm z dvaceti devíti studentů ve třídě, včetně Lukea, se smě‑ je. Já jsem jediná, kdo se nepřidal. Četla jsem tu knihu, Cizince, když mi bylo čtrnáct. Ale četla jsem ji ve francouzském originálu, a když nám pan Lawrence začlenil její anglický překlad do programu výuky světové literatury, nechtělo se mi ji číst znovu. Je to o chlapíkovi jmé‑ nem Meursault, kterému umře matka. Pak zabije nějakého Araba a za to ho odsoudí k smrti, k veřejnému stětí. A pak to skončí. Camus sku‑ tečnou popravu už nepopsal.

Otočila jsem se zpátky k oknu, na něž bubnuje déšť a jeho rytmus vtahuje všechny ve třídě do jakéhosi ospalého tranzu.

Za oknem vystupují obrysy budov na Šedesáté třetí ulici. Jejich hra‑ ny jsou za vodou stékající po okně rozmlžené a beztvaré, působí spíš jako vzpomínka na domy než jako skutečnost.

I když diskutujeme o závěru knihy Cizinec, právě její první slova mi utkvěla v paměti už napořád. Aujourd’hui, maman est mort. Ou peut‑ ętre hier, je ne sais pas. Znamená to: Dnes matka zemřela. Nebo možná včera, nevím přesně.

Ale já vím. Já vím přesně, kdy máma umřela. Dneska je to na den deset let. V té době mi bylo jenom sedm a byla jsem u toho, když se to stalo. Ta vzpomínka se mi tu a tam vrací ve formě drobných útržků a obrazů, jako jednotlivé momenty. Málokdy si přehrávám celý děj od začátku do konce. Psycholog, ke kterému jsem chodívala, tvrdil, že to je naprosto normální a že časem to bude snadnější. Nebylo.

„Jaký je tvůj názor, Gwendolyn?“ ptá se pan Lawrence.

Slyším jeho hlas. Dokonce i rozumím otázce. Ale moje mysl je pří‑ liš daleko, než abych mohla odpovědět. Sedím na zadním sedadle sta‑ ré hondy, mám přivřené oči, hlavu si opírám o chladivé okenní sklo. Rytmus auta, které kodrcá po polní cestě na předměstí Alžíru, mě us‑ pává. Pak cítím, jak kola na cestě zpomalují, máma zalapá po dechu. Otevřu oči, podívám se předním oknem a vidím plameny.

„Gwendolyn Bloomová! Země volá Gwendolyn Bloomovou!“

Vrátím se zpátky do přítomnosti a podívám se na pana Lawrence. Drží si ruce u úst jako megafon a opakuje: „Země volá Gwendolyn Bloomovou! Můžeš nám říct, co Camus myslí výrokem ‚benigní lhostejnost světa‘?“

Ačkoliv část mé mysli je stále ještě v hondě, začínám odpovídat. Je to dlouhá odpověď a myslím, že asi dobrá. Ale pan Lawrence na mě hledí s drobným úsměškem. Teprve po asi dvaceti vteřinách si uvědo‑ mím, že se všichni smějí.

„Prosím, mluv anglicky,“ upozorní mě pan Lawrence a se zdviže‑ ným obočím se zahledí na zbytek třídy.

„Omlouvám se,“ řeknu tiše a pohrávám si se sukní školní uniformy, pak si zastrkuju pramen ohnivě rudých vlasů za ucho. „Cože?“

„Mluvilas francouzsky, Gwendolyn,“ opakuje pan Lawrence.

„Omlouvám se – asi jsem myslela na něco jiného.“

„Máš přemýšlet o benigní lhostejnosti světa,“ upozorňuje.

Jedna z dívek za mnou poznamenává: „Bože, to je ale nafoukaná snobka!“ Protahuje slova a protáčí oči, aby podtrhla svoje slova.

Obrátím se a vidím, že to je Astrid Foogleová. Je jí taky sedmnáct, vypadá však nejmíň na jednadvacet. Její táta vlastní leteckou společnost.

„To stačilo, Astrid,“ mírní ji pan Lawrence.

Ale já teď zírám na ni, zavrtávám se jí pohledem do očí. Astrid Foogleová – jejíž náušnice stojí víc než všechno v našem bytě dohro‑ mady – mě nazývá nafoukanou snobkou?

Astrid pokračuje: „Chci říct, objeví se tu na začátku roku bůhví odkud a myslí si, že má ve všem navrch, a teď, no jenom se podívejte, mluví francouzsky, ne jako my, blbí Američani. No jen se podívejte, jak je vzdělaná. Královna karavanparku.“

Pan Lawrence ji zarazí: „Přestaň, Astrid. Hned.“

Několik dalších studentů Astrid přikyvuje, pár dalších se směje. Cítím, že se chvěju a červenám. Každou částečkou svého mozku se snažím tu reakci potlačit, ale nejde to. Proč se musí vztek tolik podo‑ bat zahanbení?

Kluk, který sedí vedle Astrid, Connor Monroe, se opře v židli a ušklíbne se. „Koukej, ona brečí.“

Což není pravda, ale teď, když to vyslovil, to má v myslích ostat‑ ních stejnou váhu, jako by to bylo doopravdy. lololol gwenny bloomova ztratila nervy a brecela na hodce literatury – staci rict #nafoukana snobka#

Zvoní. Všichni se okamžitě vrhají ke dveřím, vzorová ukázka Pav‑ lovova reflexu. Pan Lawrence drží svoji knihu vysoko ve vzduchu a ve smutné snaze udržet pořádek volá: „Zítra budeme pokračovat na tom samém místě!“ Pak se obrátí ke mně: „A ty budeš tázána jako první, Bloomová. Máš celou noc na meditování o benigní lhostejnosti světa, takže přijď s něčím pořádným. A v angličtině, por favor.“

Přikývnu na souhlas a sbírám si věci. Venku u skříněk stojí Astrid Foo‑ gleová, jako vždy obklopená houfem svých obdivovatelek. Napodobuje mě, vede monolog v imitaci francouzštiny a ukazováčkem a palcem si drží nos.

Klopím oči s patřičnou pokorou beta samičky a proklouznu kolem ní a jejích přítelkyň ke svojí skříňce. Jenže Astrid si mě všimla; poznám to, protože ona i její kmošky jsou najednou zticha a slyším jenom kla‑ pot jejich podpatků – značka Prada, ty malá náno – jak míří ke mně, kámošky jenom o krok za Astrid.

„Hej, Gwenny,“ začne. „Mám na tebe jeden překladatelský dotaz. Jak se francouzsky řekne ‚sebevražda nic neřeší‘?“

Nevšímám si jí, jdu dál a tiše se modlím za infarkt – její nebo můj, to už je jedno. Jsem celá rudá, můj vztek se mění v zuřivost a ta ještě v něco horšího. Radši si ani nepředstavuju, jak to vypadá. Založím si chvějící se ruce na hrudi.

„No vážně,“ pokračuje Astrid. „Protože někdo jako ty určitě čas od času musí o sebevraždě přemýšlet. Chci říct, proč by taky ne, že jo? Takže, s’il vous plaît, jak se to řekne, Gwenny? En français?“

„Va te faire foutre.“

Astrid se zastaví a na zlomek sekundy – ne, méně než to – se jí na tváři mihne strach. Pak si však uvědomí, kde je, ve svém království, obklopená patolízalkami, a vrátí se skutečná Astrid. Zdvihne svoje dokonale upravené obočí.

Chelsea Bunchmanová, jedna z jejích kámošek, se usměje. „Astrid, ona ti právě řekla, ať jdeš do prdele.“

Astrid poklesne čelist a pusa se jí otevře do dokonalého O. Dokonce zaslechnu tiché zajíknutí.

Vidím tu facku letět. Vidím ji, ale ani tak neudělám nic, abych ji zastavila. Místo toho se přikrčím a vtáhnu hlavu mezi ramena. Je to pořádná facka – Astrid to myslí fakt vážně – až se mi hlava otočí na stranu. Jedním nehtem mě škrábne na tváři, až to štípne.

Začíná se srocovat dav. Vidím uštěpačné tváře Lukea Bontempa a Connora Monroea a asi tuctu dalších studentů, kteří na nás zírají – spíš škodolibě než vyjeveně nad tou podívanou. Stojí v půlkruhu kolem mě a Astrid, jako v aréně. Dochází mi, že tohle je pro dav zábava, už od středověku. Neujde mi, že Astrid mě neuhodila, nenakopla, netahala mě za vlasy. Velmi klidně a s rozmyslem mi vrazila facku. Považuje se za Dámu (s velkým D), která fackuje služtičku (s malým s).

Místo abych jí facku vrátila – a komu se pokouším co namluvit, Gwendolyn Bloomová by nikdy nevrátila facku – zavřu oči. Hanba mě zaplavuje jako vítr, který si pamatuju ze Sahary, žhavý a bodající, kte‑ rý trvá celé dlouhé týdny. Jakýsi dospělý hlas přikazuje všem pokra‑ čovat v cestě, a když otevřu oči, stojí tam učitel středního věku, jehož jméno si nepamatuju, ruce vražené v kapsách kalhot. Přejíždí očima mezi Astrid a mnou.

„Co se tu stalo?“ zeptá se Astrid.

„Ona mi řekla – nemůžu to opakovat, bylo to sprosté slovo. Abych šla do p...,“ vysvětluje upejpavým a raněným hlasem.

„Je to pravda?“ obrátí se na mě.

Otevřu pusu a chystám se na ni žalovat, že mi dala facku. „Ano, je,“ říkám místo toho. L’Étranger, název knihy, kterou teď probíráme v literatuře, se obvykle překládá jako Cizinec. Taky to však může znamenat Outsider nebo Návštěvník. A tohle všechno jsem já, cizinec, outsider, návštěvník. For‑ málně jsem Američanka. To se píše v mém pasu. Ale nenarodila jsem se tady, a než jsem loni v září nastoupila do prváku, žila jsem v USA jenom osmnáct měsíců, tenkrát po tom, co se zabila moje máma. My – můj táta a já – jsme se teď přestěhovali do New Yorku, aby táta mohl pracovat v OSN, nedaleko od mojí školy, od Danton Academy.

Můj táta by si ani zaboha nemohl dovolit sám platit školu, jako je Danton. Ale pracuje jako diplomat a soukromé školy pro dětičky diplomatů patří k benefitům tohoto povolání. Podle toho, ve které zemi zrovna jste, může být soukromá škola jedinou dobrou školou tisíc mil široko daleko a pak sedíte ve třídě s děckem místního prezidenta, krále nebo nějakého příšerného diktátora. To se mi taky jednou stalo. Kretén‑ ský syn kreténského prezidenta vedle mě seděl na matiku. Nosil boty, které speciálně pro něho ušili ve Vídni a stály pět tisíc dolarů, zatímco jiné děti hladověly hned za štukovanými zdmi naší školy.

Ne že by to v Dantonu bylo až tak jiné. Děcka tady jsou taky potom‑ ci prezidentů a králů a diktátorů – akorát těch, co stojí v čele společ‑ ností, ne států. Většina mých spolužáků byla vždycky bohatá. Obvykle jediná chudá osoba, již kdy potkali, je potomek nějakých přistěhoval‑ ců, který jim rozváží potraviny nebo prádlo z prádelny. Výdělek mého táty by všude jinde na světě znamenal slušnou obživu, ale pro spratky z Dantonu jsme chudí jak kostelní myši.

Sedím na lavici před kanceláří zástupkyně ředitele a hraju si se sukní školní uniformy – bože, jak já nenávidím sukně – popotahuju za lem, aby splýval níž po mých stehnech, a uhlazuju drobné záhyby. Uniformy asi mají setřít rozdíly v příjmech, není však předepsáno, jaké se k nim mají nosit boty. A tak se bohatství a příslušenství k různým skupinám vyjadřuje obuví. Prada a Gucci pro ty, za kterými stojí dlouhé generace tradičního bohatství, versus Louboutin a Miu Miu pro rychlé zbohatlíky. Já jsem jednou z dvojice nevýznamných příslušnic kmene Doc Martens. Moje martensky jsou červené a odřené, ale druhý člen chodí v naleštěných černých – je to tichý syn nějakého umělce z cent‑ ra města, jehož zatím ostatní tolerují, protože je spolehlivým zdrojem adderallu (lék někdy zneužívaný studenty jako droga zvyšující pozornost a omezující únavu – pozn. překl.).

Ne že by to byl nějaký rozdíl, kdybych se najednou ukázala v pra‑ dovkách. Opravdu nevypadám jako Astrid Foogleová, ani jako kdokoliv jiný z nich. Jsem moc vysoká, moc široká v pase. Nos mám moc hranatý a pusu moc širokou. Všechno na mně je tak nějak moc. Můj táta a můj doktor tvrdí, že jsem hezká taková, jaká jsem – že prý jsou to hormony a taky svaly za všechny ty roky gymnastiky. Každý je prostě stavěný jinak, nepřijímej názory jiných na definici krásy, a tak dále, a tak po‑ dobně, až do omrzení. Jenže je to jejich práce, říkat takové věci. A tak si doma barvím vlasy tou nejlepší barvou z místního supermarketu, nosím martensky a předstírám, že je mi to jedno.

Když se zástupkyně konečně objeví ve dveřích kanceláře, je samý blahosklonný úsměv a falešný zájem. Jmenuje se Wassermannová a ne‑ odmyslitelně k ní patří oblak parfému a přeslazené veselosti, jako kdy‑ by každou vteřinou očekávala, že se z oblohy snese motýl z kreslených pohádek a přistane jí na prstu.

„Jak se dneska máš?“ ptá se, když mě vede dovnitř.

„Skvěle,“ odpovídám a zabořím se do křesla potaženého krvavě rudou kůží. „Prostě fantasticky.“

Paní Wassermannová si před sebou sepne prsty na znamení, že přejdeme k vážným záležitostem. „Dozvěděla jsem se, že máš nějaké interpersonální neshody s jednou ze svých spolužaček.“

Mám co dělat, abych v reakci na její falešně eufemistický tón nepro‑ točila oči v sloup. Věc se má tak, že žáci se z 95 procent skládají z velmi bohatých děcek, která mají všechno správně – pocházejí z bílých, ang‑ losaských, tradičně protestantských rodin. Těch zbylých 5 procent, jež k nim nepatří, jsou buďto na stipendiu, nebo mají za rodiče diplomaty. Ostatní nás „pětiprocentní“, jak se nám říká, nesnášejí, ale pomáháme lidem, jako je paní Wassermannová, předstírat, že Danton Academy není továrna na elitářská hovada.

Paní Wassermannová nahlíží do tlustého šanonu. „Drahoušku, ří‑ kají ti Gwen nebo Gwendolyn?“

„Gwendolyn,“ odpovídám. „Jenom táta mi říká Gwen.“

„Takže Gwendolyn,“ pokračuje paní Wassermannová s přeslazeným úsměvem, „je pravda, co se tu píše, že jsi dělala závěrečné zkoušky z – panebože – pěti cizích jazyků?“

Pokrčím rameny. „My se hodně stěhujeme.“

„To vidím. Moskva, Dubaj. Přesto máš skutečný talent.“ Projíždí prstem řádky v šanonu. „Musí to být těžké, když tvůj nevlastní otec pracuje jako diplomat. Každých pár let nové město, nová země.“

„Můžete říkat jen ‚otec‘“.

„Prosím?“

„On není můj nevlastní otec. Adoptoval mě, když si vzal mámu. To mi byly dva roky.“

„Otec, dobře. Jak chceš.“ Paní Wassermannová potřásá hlavou a za‑ pisuje si poznámku do šanonu před sebou. „A teď k tomu, proč jsi tady: Danton je bezpečné útočiště, Gwendolyn, tady prosazujeme politiku nulové tolerance vůči emočně zraňujícímu chování.“

„Jo. Přesně jako se to píše v příručce.“

„To zahrnuje nadávky na území školy či vůči ostatním studentům, což znamená, že pokud jsi nadávala jiné dívce ve francouzštině, po‑ rušila jsi školní řád.“

„Astrid nerozuměla ani slovu z toho, co jsem říkala, dokud jí to Chelsea Bunchmanová nepřeložila.“

„Podstatné je, že jsi říkala něco, co může druhého ranit, Gwendolyn. Nezáleží na tom, jestli to bylo ve francouzštině, nebo ve svahilštině.“

„Záleží na tom, pokud tomu nerozumí.“

„To je jenom sémantika,“ odbude mě. „Víš, co znamená slovo ‚sé‑ mantika‘?“

„To je věda o významu slov. Což by se zde mělo aplikovat.“

Vidím, jak se jí napnuly svaly v obličeji. Zvedne pero a svírá ho tak pevně, až se zdá, že ho zlomí. „Chápu, že je výročí úmrtí tvojí maminky, a je mi to moc líto,“ pokračuje jemně paní Wassermannová. Vidím, že se při té představě necítí dobře, nutí ji to přemítat, co se mnou. Potres‑ tat dívku za její interpersonální potíže na den výročí smrti její matky?

Paní Wassermannová si odkašle do dlaně a pokračuje. „Běžným trestem za nadávání druhým studentům je vyloučení na jeden den. Ovšem za těchto okolností jsem ochotná to prominout, pokud se sleč‑ ně Foogleové písemně omluvíš.“

„Vy chcete, abych se Astrid omluvila?“

„Ano, drahoušku.“

Je to snadné řešení a jednoznačná volba. Opřu se v židli a pokusím se usmát. „Ne, děkuji vám,“ odpovídám. „Raději přijmu vyloučení.“ Stále ještě prší. Je to takový ten ledový déšť, který se později může změnit ve sněžení. Březen je letos hrozný, vůbec se neobjevilo sluníčko a nikde ani náznak jara. Jenom olověná obloha a puch naší newyorské odpadní směsi valící se kanály pod našima nohama. Černá SUV, což je dantonská verze školních autobusů, stojí zaparkovaná u obrubníku. Nejbohatší studenti využívají tyhle soukromé minilimuzíny, aby je vy‑ zvedly na konci vyučování, a oni tak nemuseli utrpět újmu v podobě cesty metrem nebo pěšky.

Já jdu na stanici o pár bloků dál. Nemám deštník, a tak zvedám kapuci svojí staré armádní bundy. Bývala mojí mámy v době, kdy pracovala jako poručice, dávno předtím, než jsem se narodila. Když jsme se před pár lety s tátou stěhovali – asi z Dubaje do Moskvy, což byly dvě naše poslední mise – našla jsem ji v krabici. Tátovi se oro‑ sily oči, když jsem si ji oblékla, a tak jsem ji začala honem sundávat. Ale on řekl, že na mně vypadá výborně a že pokud chci, můžu si ji nechat a nosit ji.

Moje máma. Vyhýbala jsem se tomuhle tématu celý den a většinou docela úspěšně, až na tu příhodu při literatuře. Je těžké na to nemy‑ slet, když trávíte hodinu diskusí o alžírském systému spravedlnosti.

Déšť mě šlehá do tváře, a mě to uklidňuje. Chlap v černozelené kefíji se schovává pod stříškou svého vozíku s kebabem přímo před vcho‑ dem do metra. Objednávám si jídlo arabsky – kebab se vším, a nešetři jehněčím, říkám mu.

Mrkne na mě s překvapeným úsměvem a já zapřemýšlím, jestli mi rozuměl. Moje arabština už dávno není, co bývala, a je to formální ver‑ ze, kterou nemluví nikdo, kromě telky.

„Ty jsi Egypťanka?“ ptá se, zatímco kleštěmi upravuje jehněčí na pita chlebu.

„Ne,“ odpovídám. „Já jsem – odsud.“

Různé varianty otázky „ty jsi z X?“ dostávám dost běžně. Mám jan‑ tarově hnědé oči, pleť mám světlou, ale jako by jí bylo potaženo ještě cosi dalšího, možná jako mosaz pod pauzákem, jak mi jednou řekl naprosto zdrogovaný kluk v moskevském metru. Ale co vlastně je ono X, nemám tušení. Máma už tu není, abych se jí zeptala, a táta, kterému říkám táto, protože jím je podle zákona i v každém jiném ohledu kromě jednoho, tvrdí, že neví. Jméno mého biologického otce není dokonce ani uvedeno v mém rodném listu z Landstuhlu, americké vojenské ne‑ mocnice v Německu, kde jsem se narodila.

„Speciál pro Kleopatru,“ vtipkuje muž, přihodí trochu cibule a po‑ lije to celé bílou omáčkou, kterou hrozně miluju a které bych klidně spořádala litry, kdyby to šlo.

Na nástupišti v metru se hltavě pouštím do kebabu. Ani jsem si neuvědomila, jaký mám hlad. Tohle s vámi asi udělá, když vás někdo zfackuje jako služku. Čekám na linku N nebo Q do Queensu. Kéž by ten vlak už přijel. Kéž by už přijel a začala se zvětšovat fyzická vzdále‑ nost mezi mnou a tímhle místem a vzpomínkami, které přivolal Camus.

Přesně v tu chvíli, jako kdyby zafungovala telepatie, se objeví vlak linky Q a truchlivě zaskřípe brzdami přímo přede mnou. Zahodím zamaštěný papír od kebabu do koše a nastupuju.

Většina lidí metro nenávidí, ale já ne. Je to podivný, úchvatný zá‑ žitek, být sama mezi asi tak stovkou lidí ve vagonu. Vytáhnu si z ba‑ tůžku knihu a opřu se o dveře, zatímco vlak sviští tunelem pod řekou Queens. Je to román o dospívající hrdince, zasazený v dystopické bu‑ doucnosti. Jaký román, to je vlastně jedno, protože jsou všechny stejné. Ubohá náctiletá hrdinka, která musí vyrazit do boje, i když to jediné, co opravdu chce, je utéct s tím fantastickým klukem a živit se jen sběrem bobulí a láskou. Papírové světy, kde jsou hrdinové skuteční.

Ale jak vlak skřípavě uhání temnotou a kolíbá se sem a tam, jako by měl každou chvíli vyletět z kolejí, najednou zjišťuju, že nejsem schopná se soustředit na děj, ani rozluštit význam slov ze symbolů na stránce. Vzpomínky mě prostě tentokrát nenechají na pokoji. Chtějí se vynořit a jsou odhodlané, jako Astridina facka.

Dneska má táta narozeniny. Je to ten nejhorší možný den, kdy mít narozeniny. Nebo spíš nejhorší možný den, protože má narozeniny. Tak se to totiž stalo, na den přesně před deseti lety. Vraceli jsme se z narozeni‑ nového večírku, který pro tátu přichystali kolegové v restauraci v Alžíru.

Prostě o tom musím přemýšlet, že? Není zdravé vzpomínky potla‑ čovat, že? OK. Žádné další uhýbání. Pro jednou budu statečná. Bylo to na den přesně před deseti lety.

Když jsme zahnuli za roh, máma se zajíkla – a ten zvuk moje sed‑ mileté já vytrhl ze spánku. Podívala jsem se z okna a viděla jsem oheň. Rozeznala jsem tváře ozářené plameny z hořícího policejního vozu. Byly to mužské tváře, asi tak tucet, možná dvacet. Většinou s plnovousem a většinou mladé. Připletli jsme se k něčemu, co se nás netýkalo. Po‑ tyčka s vojenskou policií, která se zvrtla ve prospěch davu. Ale ti muži byli zvědaví na nové aktéry, nakukovali nám do auta a pokoušeli se odhadnout naši národnost.

Máma ječela na tátu, ať vycouvá. Ten zařadil zpátečku, ohlédl se přes rameno a šlápl na plyn. Na okamžik se honda rozjela, jenže pak se s trhnutím zastavila. Za náma jsou lidi, křičel táta. Tak je přejeď, křičela na něj máma.

To on však neudělal. Nebo by to možná udělal, ale neměl čas. Neměl na to čas, protože se nám na střeše roztříštila skleněná láhev a tekutý oheň stékal jako vodopád po straně řidiče. Říká se tomu Molotovův koktejl, lá‑ hev benzinu, která má v hrdle nacpaný hořící hadr. Ruční granát chudých.

Diplomati se učí, že v případě zásahu Molotovovým koktejlem mají pokračovat v jízdě co nejdál a co nejrychleji, dokud nejsou z dosahu nebezpečí. Auto ve skutečnosti nehoří tak rychle jako ve filmech. Ne‑ vybouchne najednou. Nějakou dobu to trvá. A ten čas potřebujete, pokud chcete zůstat naživu.

Ale dav se přibližoval a pak se cosi přihodilo a motor zhasl. Táta se ho pokoušel znovu nastartovat, jenže bylo slyšet jenom protáčení startéru a motor nechytil. Dveře na mámině straně se otevřely a ona křičela na chlapa, který je otevřel. Nevřískala, křičela. Křičela, jako by zapálení jejího auta a násilné otevření dveří bylo velmi neslušným činem a ona si teď chtěla promluvit s nadřízeným.

Neviděla jsem, co se dělo dál, protože táta se naklonil a rozepnul mi pás. Vytáhl mě dopředu k sobě jako panenku. Pamatuju si, jak drs‑ ně se choval, jak to bolelo, když mě protáhl mezi předními sedadly. Tiskl si mě k hrudi a vystoupil stejnými dveřmi jako máma – těmi, jež nebyly v plamenech.

Snesl se na něho déšť úderů holemi a kameny. Cítila jsem sílu těch úderů v otřesech jeho těla. Uchránil mě před nimi, před větši‑ nou z nich. Tři nebo čtyři rány skončily na mých nohou, které visely nechráněné tátovi z náručí. Chtěla jsem křičet bolestí, ale nešlo to, tak silně mě k sobě táta tiskl.

Táta utíkal, dokud jsme nebyli mimo dav. Visela jsem mu přes ra‑ meno, když vtom se z nějakého důvodu začal otáčet. Otočil se a běžel zpátky. Pak jsem málem ohluchla, protože rána, již vypálil z pistole, byla neuvěřitelně hlasitá. Jako by nastal konec světa pár decimetrů od mojí hlavy. Vystřelil znovu a znovu a znovu. Moje zorné pole se zúžilo a pak zmizelo úplně. Omdlela jsem. Čtrnáct bodných ran do hrudi a hrdla. To je oficiální příčina smrti mojí mámy. To se píše v pitevní zprávě a to mi řekl táta, jakmile jsem byla dost velká, abych se ho na to začala ptát. Bylo mi tak devět, možná de‑ set, když jsem se ho zeptala. Ale bylo toho samozřejmě víc. Věci, které se jí staly potom, co ji vytáhli z auta a než ji ubodali. Věci, které mi prý táta poví, až budu starší. Ale já jsem se ho na ty ostatní věci nikdy nezeptala a on o nich nikdy nezačal mluvit. Je to pro něho možná snad‑ nější, když to nemusí vyslovit, a taky pro mě, když to nemusím slyšet.

Už jsme v Queensu a vlak vyjíždí z tunelu na povrch. Řítí se do za‑ táčky, kola kvílejí jako démoni, tak šíleně nahlas, že stěží slyším vlastní myšlenky. Chytám se pevněji tyče nad hlavou, abych nespadla. Celé moje tělo se naklání setrvačností. Pak vlak zpomalí a skřípe na vlhkém kolejišti, jak vjíždí na Queensboro Plaza – všude šedivé průmyslové budovy, nově postavené věžáky a jasně osvětlené obchody s výlohami nabízejícími losy, cigarety a pivo.

Nahazuju si batoh na rameno. Vlak zastaví a já vyrážím na nástu‑ piště. Vzpomínky zanechávám tam, ať si mě shrbené a kulhavé honí. Vybíhám schody po dvou, pak po třech, jako při závodě. Když se do‑ stanu na úroveň ulice, proplétám se mezi pomalými a starými chodci, kteří mají na všecko dost času, až se mi podaří projít turniketem. Chla‑ pi na chodníku pohvizdují a volají za mnou všemožné návrhy. Tohle milujou – školní uniforma a záblesk sedmnáctiletých nohou pod sukní.

Dám se do běhu a běžím a běžím. Vběhnu do silnice, žlutý taxík zatroubí a zakličkuje. Běžím, až mě pálí v plicích a jsem celá promo‑ čená deštěm a potem. Běžím, až mě slepý vztek omyje do dokonalé čistoty a zbaví naděje. A poprvé za celé odpoledne oživené neonovými nápisy a hvězdami jsem nabídla své srdce dokořán otevřené benigní lhostejnosti světa.

DVA

Na zlomek sekundy letím obloukem vzduchem nad zemí, oddělená od

ní, jako šíp, který již opustil luk, avšak ještě nezasáhl svůj cíl. Kéž bych

takhle mohla zůstat, vznášet se, osvobozená od země.

Ale zemská přitažlivost o tom nechce ani slyšet. Přitažlivost mě stahuje dolů z přemetu vzad, prudce a neobratně jako hloupý magnet, kterým vlastně je. Jenže já jsem pro ni příliš rychlá, nedovolím, aby mě porazila. Rukama se dotknu povrchu kladiny. Je to tenká vrstva semiše na hladkém dřevě a může vám zlomit vaz, když si nedáte po‑ zor. Pak vymrštím nohy opět obloukem nad hlavu, jednu, pak druhou.

Když stojíte na rukou, je nejdůležitější těžiště. Kladina je deset centimetrů široká, takže nemůžete počítat s moc velkým prostorem. I chyba o centimetr nebo dva je příliš. Centimetr nebo dva je rozdíl mezi zlatou olympijskou medailí a pádem po zádech na zem s prudkostí oštěpu, umocněným vaší plnou tělesnou váhou. Zemské přitažlivosti je to jedno. Zemská přitažlivost je benigně lhostejná.

Udělám přemet stranou, opět na nohy, a zastavím se jen na tak dlou‑ ho, abych se stihla jednou nadechnout. Stisknu dlaněmi hrany kladiny a udělám stojku. Na okamžik zakolísám a vykopnu levou nohou, když cítím, jak začínám padat. Podaří se mi to vyrovnat, rovnováha se ob‑ noví, žádný problém.

Ale vlna nejistoty, která započala v mých pažích, se mi přelévá tělem vzhůru a já přepadám dopředu. Zhoupnu boky, abych to vyrovnala, jenže to přeženu a nohy se mi teď zaklánějí až moc na druhou stranu. Chvěje se mi pravá paže a vidím, jak se svět kolem naklání a kolísá. Pokouším se kopáním zabránit pádu, je však příliš pozdě. Rozplácnu se o žíněnku břichem dolů, žebra mi stlačí plíce na velikost hrášku a všechen vzduch mě opustí prudkým výdechem.

Kluk, který vedle trénuje na kruzích – jakýsi Ukrajinec, jehož už jsem tu párkrát zahlídla – se snáší k zemi a míří ke mně. „Ty možná zraněná? Stojka těžká moc.“ Pomáhá mi na nohy a podává mi ručník. Zavřu oči a dýchám do ručníku. „To dobrý,“ říká a pokládá mi ruku na třesoucí se rameno.

Poděkuju mu a potácím se pryč jako opilá. Moje tělo je vyčerpané a připadám si, jako by mi někdo píchnul do svalů injekci dezinfekce. Když se dostanu do šaten, hodím si ručník na hlavu, zhroutím se na lavičku s lokty na kolenou a dýchám tak trhaně, až cítím na jazyku lehkou pachuť krve. Zní to divně, ale já to miluju – tu bolest, ztrhané dýchání, pachuť krve. Připomíná mi to, že mám tělo, že jsem tělo. Že jsem čímsi skutečným, nejen myšlenkami ve své hlavě.

Upustím ručník k zemi a vysvléknu se z dresu. Když se dostanu do sprchy, chvíli trvá, než začne téct horká voda, ale stejně stojím v le‑ dových krůpějích a čekám. Voda je cítit chlorem a rzí a teče prudkým proudem. Buší mi do kůže jako tisíce malých jehliček. Začala jsem s gymnastikou potom, co zabili mámu. Bylo mi sedm a tak měsíc nebo dva potom, co se to stalo, jsem nedokázala dělat nic, jen ležet v posteli schoulená do klubíčka, schoulená do sebe, a vřískala jsem co nejhlasitěji do polštáře prosáklého usoplenými slzami. Táta mě objímal, samozřejmě, ale to vedlo jen k tomu, že se sám taky rozplakal. Takhle jsme jeden druhého nějakou dobu utěšovali, až nám slzy prostě vyschly. To bylo těsně potom, co jsme se přestěhovali z Alžíru do Washingtonu.

Jednou v sobotu jsme jeli autem do jakéhosi obchodu s elektroni‑ kou, protože táta shodil telefon do umyvadla, když se holil, a potřebo‑ val si koupit nový. A vedle toho obchodu byla gymnastická tělocvična. Stáli jsme tam za obřím oknem a sledovali, jak nějaký kluk cvičí na koni, otáčí se na madlech, jako by pro něho zemská přitažlivost nepla‑ tila, jako kdyby on byl tou výjimkou z pravidla, že nakonec se stejně všechno zřítí k zemi a roztříští. Trenérka vyšla ven, byla to Asiatka. Myslela jsem, že nám přišla říct, ať si jdeme po svých, ale ona se místo toho zeptala, jestli nechceme jít dál a podívat se, co dělají.

Tak se zrodila moje závislost – a když jsme se stěhovali na další místo, zjistila jsem, že většina zemí má v hlavním městě, kde táta vždy působil na ambasádě, tréninkové centrum pro olympioniky. Ti nejlepší trenéři byli vždycky ochotní přibrat novou americkou žákyni, zvlášť pokud ona nová žákyně platila v amerických dolarech.

Nikdo nikdy nepředstíral, že jsem olympijská naděje. Moc vysoká, moc velká, to říkali všichni, žádná elegance. Já jsem byla spíš surová síla v lid‑ ské podobě, jako silný řetěz místo biče. Ale dostat se na olympiádu, nebo vůbec někde soutěžit, to nebyl důvod, proč jsem s gymnastikou začala, ani důvod, proč jsem s ní pokračovala. Pronásledovala jsem ty zlomky sekundy ve vzduchu, ty prchavé momenty obelstění gravitace, jako drogu. A co má být, že rauš, při němž nemusím myslet vůbec na nic jiného, trvá jenom desetinu sekundy? A co má být, že šikana, samota a vzpomínky na mě dál čekají na zemi? Vždycky se přece můžu vrátit na kladinu. Venku mezitím přestalo pršet a v šeru časného večera působí ulice čistě. Povrchy se lesknou a Manhattan je poprvé za celé měsíce cítit chladnou čistou vodou, místo odpadků a benzinu. Razím si cestu po Třetí avenue směrem ke Druhé, kde odbočím vlevo. Nejdřív se zasta‑ vím v pekárně na rohu, kde mi trvá deset minut, než si vyberu pouhé dva košíčky: jeden čokoládový s červenou polevou a druhý citronový s růžovou polevou. Prodavačka mi je úhledně zabalí do malé krabičky.

O pár dveří dál stále ještě svítí výloha Atzmonova papírnictví. Stisk‑ nu zvonek a dívám se, jak se prodavačova postava pomalu šourá v zadní části krámu. Pak dveře zabzučí a já můžu vejít.

„Guten Abend, Rotschuhe!“ volá Béla Atzmon hlasitě zezadu. Dobrý večer, Červená botko – tak mě zdraví kvůli mým červeným marten‑ skám. Je to rodilý Maďar, ale ve škole se učil německy.

Proplétám se mezi regály z tmavého dřeva plnými neuvěřitelného množství balíků dopisního papíru každé myslitelné barvy a textury.

Mosazné lampy se zelenými stínidly všude vrhají teplé, tak nějak sta‑ robylé světlo, jako by tu ten obchod byl v nezměněné podobě už sto let. Doufám, že nikdy nebude muset zavřít – ale kdo ještě dneska píše dopisy?

V přední části obchodu se nachází skleněná vitrína plná psacích per a právě tam se setkávám s Bélou, který si mě prohlíží zpoza brýlí.

Je mu něco přes osmdesát, možná i devadesát, ale pořád je silný a čilý. Kdysi mi řekl, že býval farmářským synkem v malé vesničce, která byla daleko od čehokoliv, co by se dalo nazvat velkým městem. „Je dneska ten den, Červená botko?“ ptá se s přízvukem silným jako vrstva másla.

Kromě papírnictví vlastní Béla se svou ženou Lili byty nad obchodem. Bydlíme s tátou ve čtvrtém patře a Atzmonovi v pátém. Spřátelili jsme se s nimi hned, jak jsme se přistěhovali, a chodíme k nim na večeři mi‑ nimálně dvakrát týdně. Po večeři Béla vždycky vnutí tátovi maďarskou pálenku a pak všichni sedíme kolem stolu a povídáme si. O politice. O ná‑ boženství. O životě – nejdřív žili v Maďarsku, pak asi 30 let v Izraeli, než přišli do Států. Jak večer pokračuje, Béla mává svojí čtvrtou nebo pátou skleničkou kolem jako taktovkou a příběhy začínají být pochmurnější. Pak mu Lili vynadá a on toho nechá. Po nějaké chvíli jdu obvykle o patro níž udělat si úkoly, a když odcházím, Béla i Lili mi podají ruku a dají mi na rozloučenou pusu na tvář. Představuju si, že tohle asi dělají prarodiče. Vždycky se na mě dívají, jako kdybych byla nějaký poklad.

Chvíli mi trvá, než prohrabu kapsy u bundy a najdu tenkou obál‑ ku, kterou jsem si tam schovala ráno. Vytáhnu ji, vyndám její obsah – dvacet dolarových bankovek – a rozložím je na pult.

Béla mlaskne jazykem a vrtí hlavou: „Tohle je příliš mnoho, ma‑ ličká. Copak jsi neviděla cedulku ve výloze? Dnešní akce, sleva padesát procent pro všechny mladé ženy v červených botách.“

„To by nebylo fér.“

Béla zvedne peníze a polovinu mi vrací. „Kdyby se ke mně svět cho‑ val férově, uháněl bych každý den v bentleyi k vile v Beverly Hills.“ Ze zásuvky pod pultem vytahuje úzkou plastovou krabičku. „Ale to bych byl v Kalifornii a ty bys tady musela zaplatit plnou cenu.“

Položí krabičku na malou sametovou podložku a otevře ji. Plni‑ cí pero barvy klavírní černi s vyrytým nápisem Tátovi s láskou, G. se leskne, jako by bylo vlhké. Zvednu ho, odšroubuju násadu a otáčím perem v ruce. Dívám se, jak se stříbrný hrot zaleskne ve světle, jako břit skalpelu. Vyšplhám tři patra do našeho bytu. Na každém poschodí je jenom je‑ den byt, každý se rozprostírá od čelní strany budovy až dozadu. Vejdu a slyším tiše hrát Milese Davise, elegantní a melancholický kus, osamělá trumpeta ve zšeřelém pokoji, která sama sobě vypráví: Není to tak zlé, ne, není to tak zlé. Můj táta říká, že ho pozvedá na duchu, když ví, že někdo kdysi dokázal zvládat svůj smutek s takovou elegancí.

Skopnu boty a projdu kuchyní, kde na malém stolku leží šest krabic z naší oblíbené indické restaurace.

„Táto?“ zavolám. „Co to indické jídlo tady? Dneska máme špagety à la Gwendolyn, nezapomněls?“ Každý rok, od doby, kdy mi bylo osm, mu v den jeho narozenin dělám špagety. Ten první rok po mámině smrti byl příliš smutný, než abychom šli ven, a pak se z toho jaksi stala tradice.

Leží na gauči, akorát krk má trochu zvednutý, aby viděl na laptop, který mu hnízdí na hrudi. Takhle tráví většinu času, když přijde domů z práce: vyčerpaný za celý den, kdy se udatně bil s armádami diplo‑ matických zpráv a výkazů. Jeho pozice se nazývá politický atašé, což zní ohromně zajímavě, ale tvrdí, že jenom přesouvá papíry z místa na místo a chodí na schůze. Prý to jsou papíry s nejvyšším stupněm uta‑ jení, nebo mi to alespoň tvrdí, a po těch schůzích občas musí najednou hned druhý den do Nairobi nebo Singapuru. Stejně jsou to však jenom papíry a schůze, copak na tom může být něco zajímavého?

„Čau, kotě.“ Usměje se a v obrazovce laptopu se odrážejí obroučky jeho brýlí. V poslední době dost zhubl, tvář má protáhlou a úzkou. Když jsem mu minulý týden řekla, že mi to dělá starosti, odpověděl mi, že to dělá stres. Stres je nejlepší recept na hubnutí.

Svalím se na podlahu vedle jeho gauče. „Všechno nejlepší k naroz‑ kám, starý pane.“

Podívá se na mě dolů skrz brýle s vyjeveným výrazem na tváři, jako by neměl nejmenší tušení, že má dneska narozeniny – stejně jako to dělá každý rok. Natáhne se a pohladí mě po hlavě. „Omlouvám se za to indické jídlo, byl jsem prostě trochu unavený z těch špaget. Říkal jsem si, že bychom mohli dneska zkusit něco nového.“

„Indie není nová.“

„Tak chceš radši zelnou polévku z nějakého hippie‑veganského podniku? Nic proti.“

Usměju se a sundám jeho ruku z mých vlasů. Na obrazovce laptopu vidím malé písmo, které se mi nedaří přečíst, a fotku tlustého chlápka s oholenou hlavou a otevřenýma očima, který má poblíž středu čela malou černou dírku velikosti mince. Vteřinu mi trvá, než si uvědomím, že to je díra po kulce. „Fuj,“ prohlásím, „co je sakra tohle?“

Táta zavře laptop. „To je Viktor Zorić. Policista ho před dvěma dny zastřelil v jeho domě v Bělehradu,“ odpoví a vstane. „Zítra to bude v novinách. Srbský šéf mafie zastřelen při zatýkání.“

„A co provedl?“

„Spoustu špatných věcí,“ odpoví mi a šine se do kuchyně.

Vstanu a jdu za ním. „Jakých špatných věcí?“

„Těch nejhorších,“ odbude mě.

„Na to jsem se neptala.“

Otevře levné červené víno, přičichne k hrdlu láhve a nalije si skle‑ ničku. „Na tom nezáleží. Prostě buď normální teenager, Gwen.“

Vezmu mu skleničku z ruky a cucnu si vína. Máme dohodu, že si můžu dát jednu skleničku vína k večeři, jestliže dospělí pijí taky.

„Takže pokud jde o zatčení Viktora Zoriće,“ nedám se odbýt, „angažoval ses v tom taky?“

Táta vytáhne dva talíře a podává mi je. „Předal jsem pár papírů sem tam a napsal krátkou zprávu. Tentokrát si ji opravdu i někdo přečetl.“

„Takže byl vrah? Drogový král? Nebo co?“

„To stačí, Gwen.“

„Čtu zprávy. Tak nějak neurčitě tuším, že na světě nejsou jenom duhy a barevní motýlci.“

„Takže ty to chceš vědět? Dobře.“ Podává mi další skleničku s ví‑ nem. „Vraždy, drogy, to všechno. Ale Viktor se hlavně zaměřoval na obchod se zbraněmi a obchodování s lidmi. Prostituce. Ženy. Děti.“

Nakrčím nos. „Ok, už mi to došlo.“

„Posílal je především do Evropy, ale taky do Abú Dabí, Šangha‑ je nebo Los Angeles. V kontejnerech po moři. Tak je poslal i do LA.“

„Dík za vyčerpávající informace.“ Nakládám rýži a vindaloo na talíře.

„Byli zavření v plechové krabici s minimem jídla a vody a kýblem místo záchodu,“ pokračuje táta. „Když je našli celníci, byli už všichni mrtví. Čtrnáct dívek z Ruska a Ukrajiny.“

„Ježíši. Už toho nech,“ zarazím ho. „To není vhodné téma k večeři.“

„Chtělas to vědět, tak jsem ti to řekl.“ Ukáže, abych si sedla. „Vy‑ hni se tomu, jak nejdál můžeš, Gwen. Zjištění, jak svinský ten náš svět dokáže být.“

Když se posadím, nalije mi táta víno jako číšník ve vybrané restau‑ raci. „Votre vin, mademoiselle,“ uklání se.

„No ne, merci,“ odpovídám a zanořím se do vindaloo.

Pár minut jíme bez mluvení. V místnosti je ticho, až na žvýkání, bzučení lednice a ruch velkoměsta za okny. Město je všudypřítomné, připomíná se klaksony aut, sirénami, hlaholem a výkřiky – a i když jste sami, jste sami uprostřed úlu plného miliardy dalších včel.

„Něco se mi dneska přihodilo. Ve škole,“ ozvu se. „Potřebuju, abys mi něco podepsal.“

Zvedne obočí a otře si omáčku z brady papírovým ubrouskem. Na‑ táhnu se do bundy, která visí na věšáku u dveří, a vylovím lejstro od paní Wassermannové.

Táta dopis otevře a chvíli ho studuje. „Co se sakra stalo, Gwen?“

„Jenom vyloučení na jeden den.“

„Jenom vyloučení na den? To není malá věc, Gwen.“

Zhluboka se nadechnu. „Já vím. Promiň.“

„Co se teda stalo?“

„Astrid Foogleová řekla pár věcí. A já jsem jí nadávala francouzsky a nějakej učitel to slyšel a – teď jsem vyloučená. Jenom mi to prosím tě podepiš, jo?“

„Co přesně Astrid Foogleová řekla?“

„Táto, byly to hnusný věci, víš? Nemůžeme to nechat tak? Prosím?“

„Pokud jde o mě, Gwen, umíš si přece poradit líp než někomu sko‑ čit na špek a nechat se vytočit. Nenech se vyprovokovat a nebudeš mít problémy.“

Mám pocit, jako by mě náhle obklopila jakási elektrická mlha. Po‑ hlédnu stranou a sevřu pevně okraj židle. Nic bych neudělala radši, než mu pověděla o tom, jak mi Astrid dala facku, ale on by byl jenom zklamaný, že jsem se nebránila nebo to na ni alespoň neřekla.

„Chci říct, Gwen, tohle přece není poprvé. Byl tu ten kluk v Dubaji, jak se jenom jmenoval? A ta holka v Moskvě, Světa. A teď zase tady.“

„Sakra, tak to podepiš!“ Ta slova ze mě vyletí dřív, než je dokážu zastavit. Stojím a vzduch se mi zadrhává v plicích, jak se snažím dý‑ chat. Otočím se a zamířím do svého pokoje. Táta jde za mnou a volá mě jménem, ale přibouchnu mu dveře těsně před nosem.

Zdvořile zaklepe a ptá se, jestli jsem v pořádku. „Jistě,“ odpovím. „Je mi skvěle.“

„Co je to s tebou?“ ptá se. Tentokrát neodpovím. Vidím stín jeho no‑ hou v malé škvírce pod dveřmi, jak na chvilinku zaváhá, jak přemítá, jestli mi dopřát prostor, nebo tlačit dál. Nakonec odchází.

Co je se mnou, chtěl by vědět. Je se mnou to, že tohle místo ne‑ návidím. Nenávidím Danton a všechny tam. Nenávidím tátovu práci a všechno, co obnáší. Existují lidi mého věku, kteří strávili celý život v jednom domě. Existují lidi mého věku, kteří mají pořád stejné přátele už od školky. Mají psa a dvorek a na střeše tenisový míček, který tam odskočil, když jim bylo deset. Zalovím v nočním stolku pro lahvičku lorazepamu, nasbírám v puse sliny a polknu jednu malinkou pilulku. Je to sedativum na úzkost, které beru už několik let. Na nálepce se píše: Užívejte podle potřeby. Ale mně docházejí zásoby, protože podle potřeby je mnohem častěji od té doby, co jsme se přestěhovali do New Yorku. Účinek nastoupí za dvacet minut, jako by mě zahalil do tep‑ lé deky a šeptal mi, že Astrid Foogleová, ta facka ani ponížení nejsou zas až tak důležité, jak jsem myslela. Je to jako mít nejlepšího přítele v podobě tabletky.

Vedle lahvičky s tabletkami je moje druhé sedativum, balíček karet. Vytáhnu je z otlučené krabičky a začnu míchat, stále dokola. Pravi‑ delný rytmický dotyk plastem potaženého papíru na kůži mých dlaní je podivně uklidňující. Takový pocit asi mají lidé s obsedantně kom‑ pulzivní poruchou. Naučila jsem se to, když jsem se chodila dívat na pouliční podnikavce ve Venezuele, již lákali turisty na tzv. „hry“, které byly ve skutečnosti švindl. Během let jsem začala vynikat v nejrůzněj‑ ších tricích a teď mi karty slouží jako miniterapie, zatímco čekám, až lorazepam začne účinkovat.

Za oknem slyším sirénu, hluboký tón, jako když jedou hasiči. Někde něco hoří. Seberu karty a zamíchám je znovu. Slyším zvuky pneuma‑ tických brzd autobusu a klakson taxíku. Slyším opilce, jak venku na ulici vyje, že ho někdo obral o peníze a že se Ježíš vrátí. Bože, jak já se chci odsud dostat. Vytěsním tu myšlenku z mysli a míchám karty, moje prsty tvoří a přetvářejí a znovu formují řád v plastovém světě náhody a pravděpodobnosti, pokaždé nové univerzum vítězů a poražených. Když se probudím, je 23:36 – zatracený lorazepam – a tátovy naroze‑ niny už jsou skoro pryč. Vylezu z postele a otevřu dveře.

Sedí na gauči, má brýle a otevřený laptop. Protáhnu se do kuchyně a vylovím z ledničky krabičku z pekárny.

Košíček s červenou polevou se překotil na bok a je značně pomač‑ kaný. Ten si vezmu pro sebe. Prohrabávám šuplíky, až najdu zápalky a narozeninovou svíčku. Má tvar pětky a z nějakého důvodu jsme si ji přivezli z Moskvy, kde jsem slavila patnácté narozeniny. Můj táta trpí zvláštně sentimentálním vztahem k drobným památkám.

Stojím v kuchyňských dveřích a držím talíř s dvěma košíčky, dokud nevzhlédne a nevšimne si mě. Zaklapne laptop a složí si brýle do kapsy.

„Omlouvám se za pokažené narozky,“ řeknu a usadím se na gauč vedle něho.

„Zpívání nebude?“

„Ani náhodou. Tak si něco přej.“

Na chvilku se zamyslí a pak sfoukne svíčku. Opatrně zvedne ko‑ šíček z talíře a ukousne si. „Citronový,“ poznamená. „Ty sis to zapa‑ matovala.“

Všimnu si paperbackového vydání nějaké knihy, která je částečně zakrytá laptopem. „Co jsi četl?“

Druhou rukou se natáhne a ukáže mi knihu. 1984 od George Orwel la, starý paperback, odrbaný a zašlý. „Nečetl jsem, chci ji půjčit kamarádovi,“ odpoví. „Četlas ji?“

„Ne.“

„Tak to bys měla. Dystopická budoucnost. Nebo možná dystopická přítomnost.“

Přítomnost. Popadnu batůžek z podlahy a lovím v něm, až najdu malou krabičku. „Letos jsem ti něco koupila.“

Vezme si krabičku, prohlíží si ji a krčí nos. „Je to... rybářský prut?“

„Nech toho.“

„Ne, nové auto!“

„Nech toho! Prostě to otevři.“

Táta trochu pootevře krabičku a nakukuje dovnitř, jako by ho to, co je uvnitř, snad mohlo kousnout. Pak zvážní. „Gwendolyn Bloomová, cos to provedla?“ ptá se tónem, který používá, když se zlobí.

Upustí krabičku do klína a drží pero, jako by to bylo čerstvě ochmý‑ řené kuřátko, které může neopatrným pohybem zranit. Vytáhnu z ba‑ tohu blok a ukážu: „Na, tady, zkus s ním něco napsat.“

Položí pero na papír a naškrábe něco jako podpis, ale nejdřív ne‑ jde ven inkoust a pero jen škrábe nasucho. Pak inkoust začne proudit, elegantní modř, královská modř. Miluju ho! napíše.

„Fakt? Doopravdy?“

„Víc než miluju. Jsem z něho nadšený. Cítím se s ním jako – skutečný aristokrat,“ dodá s příšerným anglickým přízvukem.

Rozesměju se a on mě obejme. Mám hlavu na jeho rameni a slyším, jak mu bije srdce, pravidelně a silně. Škrtněme dům na předměstí, škrt‑ něme haldy kámošů, kteří se stejně nakonec obrátí proti vám, a co má být? Rodina o dvou členech je pořád ještě rodina. Stačí to. Chystám se mu to říct, a i když je to otřepané až hrůza, chystám se to říct nahlas – ale on promluví první.

„Hned zítra si ho vezmu s sebou na služební cestu,“ prohlásí. „Budu nejelegantnější chlap na schůzi.“

Zítra? Odtáhnu se a posadím se. „Kam jedeš?“

Škubne sebou, jako někdo, kdo si právě na něco vzpomněl. „Chystal jsem se ti to říct, ale usnulas. Musím zítra do Paříže.“

Zklamaně svěsím ramena.

„Je to jenom na dva dny,“ těší mě. „Letím zítra ráno, zítra večer je jednání a další den, než půjdeš spát, už budu doma.“

TŘI

Je to stejný vzkaz, jaký mi píše vždycky: Nejez ve fast foodech. Nechávám

ti 40 dolarů, pro případ. Pokud budeš něco potřebovat, zajdi za Bélou a Lili.

Ale tentokrát byl krasopisně napsaný tím elegantním inkoustem barvy

královské modři a perem, které jsem mu dala. Opřu se v sedadle vlaku

číslo 6, který míří do centra, a obrátím vzkaz na druhou stranu, kam

jsem si napsala adresu bazaru s gramodeskami na St. Mark’s Place.

S tátou se neshodneme skoro na ničem, co se týká muziky. Ale jazz je výjimkou. V zámoří mě občas brával do klubů a já jsem si ucpávala nos před kouřem a napjatě poslouchala i dva koncerty za sebou. Udělali jsme si takový sport z vyhledávání nejmenších a nejpodivnějších pod‑ niků a nejobskurnějších místních nahrávek v cizích městech. Škoda, že gramofon dorazil do New Yorku rozbitý na kusy. Jednou, až budu bohatá, mu pořídím nějaký kvalitní.

Za chvíli bude poledne a já jsem proflákala celé ráno pojídáním zbytků od včerejška před televizí. Ale hodlám si zbytek tohohle vzác‑ ného všedního dne bez školy maximálně užít. A tak vystoupím na Astor Place a mířím k St. Mark’s. Záplava hipsterských barů, tatérské salony a mexické občerstvení s manekýnem v sombreru před vchodem. Možná bych si měla nechat udělat tetování.

Táta mi vyprávěl, že jeho rodina se usadila ve zdejších činžácích před víc než stoletím. Tehdy jich bydlelo v jednom pokoji snad tucet, nebo podobně nesmyslné číslo. Táta mi vysvětlil, že takhle tenkrát žila většina čerstvě přistěhovalých Židů. Jeho rodina pochází z Litvy. Na Ellis Islandu se z Blumenthalů stali Blumové a o něco později Bloomo‑ vé. Technicky vzato to nejsou moji předkové, ne pokrevní – ale podle mě se to i tak počítá.

Táta je jedináček a oba jeho rodiče zemřeli, než jsem se narodila. Při autonehodě v San Diegu, kde vyrůstal. Jediní skuteční pokrev‑ ní příbuzní, které mám, jsou mámina sestra a její dcera. Moje teta si vzala rabína někde v Texasu. Setkala jsem se s ní a jejím manželem jenom jednou, hned potom, co mámu zabili, a už si ani nepamatuju, jak vypadají.

Nad dveřmi obchodu s hudebninami je malý zvoneček, který se rozklinká, když vejdu dovnitř. Od pokladny vykoukne chlápek s oho‑ lenou hlavou a tunelovými náušnicemi. Tohle místo pěkně voní, jako prach, vinyl a ozón. Po celé délce obchodu se táhnou dlouhé řady níz‑ kých pultů plných bedýnek s deskami.

Vytáhnu pár desek z několika bedýnek. Bitches Brew od Milese Da‑ vise, Ellington at Newport. Pak zahlédnu ruce, které se probírají deskami hned vedle těch mých, a vzhlédnu i ke zbytku těla a obličeji.

Rozhodí mě jeho oblečení. Jsem zvyklá ho vídat v uniformě Dan‑ tonu, v bílé košili a proužkované kravatě. Dneska má na sobě červený rolák a khaki kalhoty s nažehlenými puky, jako by zrovna přišel z fo‑ cení pro značku Ralph Lauren. Má jemnou tmavohnědou pleť a vyza‑ řuje z něj jakési vnitřní hřejivé teplo, jako kdyby měl v hrudi lucernu. Na Dantonu se drží stranou, jí sám a skoro s nikým nemluví. Ve sku‑ tečnosti se jmenuje Terrance, ale ostatní děcka mu říkají Stýpko, pro‑ tože se o něm povídá, že má celé školné hrazené díky svému nadání na informatiku.

„Čau,“ pozdravím ho.

Terrance vzhlédne. „Čau,“ odpoví mi.

„Ty jsi Terrance, že jo?“

„Jo.“

„Já jsem Gwendolyn.“

„Já vím.“

Na chvíli se rozhostí trapné ticho. Ticho tak trapné, až si vzpomenu, že právě tohle je ten důvod, proč se nikdy nebavím s klukama. Pak se Terrance usměje. „A nemáš být náhodou ve škole?“

„A ty?“

„Mám vyloučení na tři dny za falšování zápisů o docházce,“ odpoví. „Ti lidi nemají žádný smysl pro humor. A co ty?“

„Vyloučení na den,“ odpovím. „Za to, že jsem řekla Astrid Foogleo‑ vé, ať jde do pr...“

Zvedne obočí, jako by to na něho udělalo opravdu dojem. „Statečná holka,“ ocení to. „Co kupuješ?“

Tupě se zahledím na album, které držím, a všimnu si, že se mi chvějí ruce. „Sonny Rollins. Ale zatím se jen tak dívám,“ odpovím.

„Sonny je fajn. Podle mě je ale Charlie Parker lepší.“

„Samozřejmě že je. To není nic nového, zkus někoho jiného.“

Pokrčí rameny. „Já jsem byl vždycky obdivovatelem Coltranea.“

Bezděky se usměju: „Já jsem taky obdivovatelkou Coltranea.“

Rozesměje se a já zčervenám jako ten jeho svetr.

„Promiň, nic jsem tím nemyslel...“ Zaváhá. „Takže ty máš ráda jazz. To jsme asi jediní dva.“

Mávnu rukou po obchodě.

„Myslím v Dantonu.“ Terrance sklopí oči a upravuje si batoh.

„Já – jenom se tak poflakuju,“ řekne pak. „Tak kdybys chtěla – ne‑ vím, jaké máš plány...“

„Ráda,“ odpovím bez přemýšlení. Před obchodem zjišťujeme, že slunce je pryč, zakryté inkoustově temný‑ mi mraky, které jako by se plížily městem, těsně nad střechami budov. Ani jeden z nás nikam nemusí, což je fajn, protože jsme oba spokojení s tím, že jsme tady. Procházíme po St. Mark’s ještě další dva bloky. Je snad město dneska nezvykle prázdné, nebo nevnímám nikoho jiného?

Povídáme si o muzice, kterou máme rádi, o knížkách, které máme rádi, a o studentech z Dantonu, které nesnášíme. Říká, že si myslel, že jsem „nějaká Řekyně, nebo co“. Ne, vysvětluju – podle pasu jsem Američanka, ale jinak prostě další spratek z diplomatického hnízda, stejně jako ostatní. Super, opáčí.

V jednu chvíli jsme přešli Avenue A a skončili v parku na Tompkins Square. Procházíme se po dlážděné cestičce pod příkrovem holých vět‑ ví stromů. Na jedné straně pospává nějaký bezdomovec mezi vrstvami kartonu, po stranách vyčuhují špinavé ruce a nohy a balíky oblečení, vypadá to jako nějaký přecpaný sendvič.

„Takže – ty máš na Dantonu stýpko?“ zeptám se.

Pohled mu zpřísní. „Cože?“

„No, ta tvoje přezdívka, přece. Ostatní ti říkají Stýpko.“

„Říkají mi Stýpko, protože jsem černej. Ergo...“

„Ergo co?“

„Ergo jak jinak bych se asi mohl dostat na Danton?“ Zavrtí hlavou. Nad nimi. Možná i nade mnou. „Jediná doba, kdy pro ně vůbec existu‑ ju, je, když potřebujou sehnat nějakou trávu. Ať jdou do háje. Já tuhle hru nehraju. Můj život není kino pro jejich zábavu.“

Moje ruka se náhodou letmo dotkne té jeho. „Tak si napiš svůj vlast‑ ní film. Pak můžeš hrát, jakoukoliv roli chceš.“

Tváří mu proletí úsměv, jako by se mu ta myšlenka zalíbila. „A ja‑ kou roli hraješ ty v tom svém filmu?“

„Ve svém filmu?“ Pokrčím rameny. „Já vlastně asi nemám žádný film. Jsou to jenom – náhodné scény sestříhané dohromady.“

„No i tak,“ poznamená. „Stejně si zahraješ roli hlavní hrdinky.“

„Hrdinky?“

„No znáš to – nakopat cizí zadky, zachraňovat svět a u toho ještě vypadat jako miss.“

Ze srandy zaboxuje do vzduchu před sebou.

Je to vlastně kompliment: Já, jak zachraňuju svět. Gwendolyn Blo‑ omová, co vypadá jako miss. Věnuju mu drobný úsměv. „No jasně.“

Ale Terrance se zastavil a dívá se na dva kluky vedle výběhu pro psy. Postavili si tam kartonovou krabici místo stolku a hrajou karetní verzi skořápek. Je to pouliční hra, až na to, že to vlastně vůbec není hra, jenom to tak vypadá – a v tom je právě zakopaný pes. Jeden z klu‑ ků zamíchá karty a volá: „Najdi dámu, najdi dámu,“ na kolemjdoucí běžce a kancelářské myši na polední pauze.

Táta mi říkal, že tahle hra se hrávala kdysi po celém New Yorku, ale už se asi nehraje, protože Terrance podotkne, že ji nikdy neviděl. Já jsem ji však viděla hrát na spoustě míst po celém světě a bavilo mě sledovat, jak dealeři berou na hůl turisty. S pomocí pár videí na YouTube jsem se ji naučila i sama hrát a trénovala jsem na tátovi s penězi ze hry Monopoly.

Zatímco jeden kluk vyvolává, druhý okatě předvádí, jak vyhrál. Drží tlustý svazek bankovek a zvedá se od stolku.

„Chceš to zkusit?“ ptá se Terrance.

„Je to podfuk,“ vysvětluju. „Nemůžeš vyhrát.“

„Ten druhej kluk vyhrává.“

„Protože to je jeho úkol. Říká se tomu volavka. Pracujou společně.“

Ale Terrance se nedá odradit a stejně k nim zamíří. Vytáhne dvacku a položí ji na kartonový stolek. Dealer si ji vezme a ukáže mu karty – dámu a dva kluky, lehce prohnuté po delší ose, aby se daly snadněji zvednout. Pak dealer položí karty lícem dolů a mění jejich pozice, po‑ souvá královnu doleva, doprava, doprostřed.

Na začátku je to snadné, a to je taky účel. Ale trik, klíč ke hře a sa‑ motné jádro švindlu je v tom, že jednou rukou shrábnete dámu a jed‑ nu další kartu a pak pustíte tu druhou kartu a protihráč je obelstěný, protože věří, že jste právě položili dámu. Dealer je tak rychlý, že ani nevidím, jak to dělá. A Terrance teď sleduje špatnou kartu.

Když dealer zastaví, Terrance poklepe na kartu vlevo. S drobným úsměvem ji dealer otočí. Křížový kluk.

Terrance vytáhne další dvacku, ale tentokrát mu dealer řekne, že buďto zdvojnásobí sázku, nebo nic. A tak se na stole ocitá čtyřicet a o kolo později osmdesát dolarů.

„Jak jsi to věděla?“ ptá se, když konečně odcházíme pryč.

„YouTube, balíček karet a spousta času. O deset tisíc kol později jsem byla stejně dobrá jako ti kluci tady.“

„Tak to bychom měli začít vlastní hru,“ prohlásí. „My dva spolu.“ Zatouláme se dál do parku, kolem basketbalového hřiště a ručně ma‑ lovaného plakátku na kandelábru o hledaném morčeti jménem Otto. Podaří se nám najít čistou – nebo alespoň čistější – lavičku pod rozso‑ chatými stromy a uvelebíme se tam.

„Takže kdo je u vás diplomat, táta nebo máma?“ vyptává se Terrance.

„Táta,“ prozradím.

„A co dělá máma?“ vyzvídá dál.

Přemýšlím, že bych zalhala. Vždycky je to trapné, když řeknu prav‑ du. Ale tentokrát to z nějakého důvodu neudělám. „Umřela,“ odpovím.

„Je to deset let.“

„Ta moje taky,“ řekne na to Terrance. „Osm let. Nehoda na plachetnici.“

Otevřu pusu, abych doplnila, jak se to stalo nám, Terrance mě však zastaví tím, že položí svoji ruku na moji.

„To je v pohodě. Nemusíš, pokud nechceš.“

„Díky,“ uleví se mi.

A pak se skutečnost, že jsou obě naše mámy mrtvé, chvíli vzná‑ ší ve vzduchu – a je to tak v pořádku. Žádná trapnost. Žádné drama.

„Tak kam bys chtěla jít?“ zeptá se mě.

„Je mi fajn, když se jen tak couráme tady,“ odpovím.

„Ne, já my



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist