načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Neklidná mysl – Kay Redfield Jamison

Neklidná mysl

Elektronická kniha: Neklidná mysl
Autor: Kay Redfield Jamison

– Autorka, uznávaná autorita v oblasti psychiatrie a léčby bipolární poruchy, s velkou upřímností, vhledem a moudrostí líčí vlastní zápas s touto nemocí. Odkrývá děsivou stránku i krutou přitažlivost odmítnutí medikace, pro něž se během své ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  258
+
-
8,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4% 97%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PORTÁL
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 182
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu An unquiet mind přeložila Miroslava Kopicová
Skupina třídění: Psychiatrie
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-262-1383-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Autorka, uznávaná autorita v oblasti psychiatrie a léčby bipolární poruchy, s velkou upřímností, vhledem a moudrostí líčí vlastní zápas s touto nemocí. Odkrývá děsivou stránku i krutou přitažlivost odmítnutí medikace, pro něž se během své nemoci několikrát rozhodla. Popisuje závratné výšky i tíživé deprese, které léčila u mnoha svých pacientů, a které prožila na vlastní kůži, včetně záchvatovitého utrácení, epizod násilí a pokusů o sebevraždu.Téma přijetí diagnózy, potřeby léčby a medikace, které tak často lidem postiženým duševní nemocí typu bipolární poruchy činí potíže, je stěžejním tématem knihy. Autorka, navzdory svému vzdělání a profesi, pouze postupně dochází k rozhodnutí rozloučit se se svým onemocněním s pomocí medikace a psychoterapie. Díky své autentičnosti i odbornému vhledu se kniha stala v původním vydání bestsellerem. Kay Redfield Jamison je uznávaná psychiatrička, odbornice na bipolární poruchu, autorka odborných publikací.

(můj příběh bipolární poruchy)
Předmětná hesla
Jamison, Kay R., 1946-
PsycholožkySpojené státy americké – 20.-21. století
Bipolární afektivní porucha
Zařazeno v kategoriích
Kay Redfield Jamison - další tituly autora:
Neklidná mysl -- Můj příběh bipolární poruchy Neklidná mysl
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Kay Redfield Jamison

Neklidná

mysl

MŮJ PŘÍBĚH BIPOLÁRNÍ PORUCHY

Neklidná mysl

Kay Redfield Jamison


Neklidná

mysl

Kay Redfield Jamison

MŮJ PŘÍBĚH BIPOLÁRNÍ PORUCHY


Původní anglické vydání:

Unquiet mind

Copyright © 1995 by Kay Redfield Jamison

This translation published by arrangement with Alfred A. Knopf, an imprint

of The Knopf Doubleday Group, a division of Penguin Random House, LLC.

České vydání: Translation © Miroslava Kopicová, 2018

© Portál, s. r. o., Praha 2018

ISBN 978-80-262-1419-9 Občas přemítám, zda by

mi byl klidný nerušený život

vůbec vyhovoval – přesto ale

po něm někdy toužím.

George Gordon Byron

Pro mou matku,

Dell Templeovou Jamisonovou,

která mi dala život ne jednou,

ale nesčetněkrát.

7PROLOG

PROLOG

Když jsou dvě hodiny ráno a vy se zrovna nacházíte v manické fázi, může mít

i lékařské centrum na Kalifornské univerzitě své kouzlo. Tato nemocnice – oby

čejně jen chladný shluk nezajímavých budov – se onoho podzimního rána ani ne

před dvaceti lety dostala do centra pozornosti mé vnímavé, dokonale čilé nervové

soustavy. Vstřebávala jsem všechno kolem sebe s naježenými vibrisy, vztyčenými

tykadly a se složeným muším zrakem. Byla jsem na útěku. Ne jen tak rozběh

nutá. Pobíhala jsem divoce a zběsile sem a tam po parkovišti a pokoušela jsem se

vybít tu bezmeznou, roztěkanou spoustu manické energie. Utíkala jsem rychle,

ale pomalu jsem začínala přicházet o rozum.

Muž, který tam byl se mnou, kolega z lékařské fakulty, přestal pobíhat o ho

dinu dříve a byl, jak mi netrpělivě sdělil, vyčerpaný. Člověka s rozumnějším uva

žováním by to nepřekvapilo: obvyklý rozdíl mezi dnem a nocí pro nás dva dávno

zmizel a nekonečné hodiny plné skotské, povykování a rozesmátého vrávorání

si vybraly svou zjevnou, ne-li finální, daň. Měli jsme tou dobou spát nebo sedět

u práce, ‚publikovat, abychom neupadli v zapomnění‘, pročítat časopisy, zapi

sovat údaje do tabulek nebo kreslit nudné vědecké grafy, které nikdo nebude číst.

Najednou vedle nás zastavilo policejní auto. I když jsem v tu chvíli nebyla

tak docela při smyslech, všimla jsem si, že při vystupování z auta policista po

ložil ruku na svou zbraň. „Proč sakra v tuhle hodinu pobíháte tady po parko

višti?“ otázal se. Což nebyla nijak nerozumná otázka. Zbývající ostrůvky mého

8 PůvodnPí aglo

zdravého rozumu se pospojovaly alespoň na tak dlouho, abych stihla usoudit, že

tuto situaci bude nejspíš těžké vysvětlit. Můj kolega naštěstí uvažoval mnohem

lépe než já a podařilo se mu sáhnout kamsi hluboko do svého vlastního i celo

světového kolektivního nevědomí, načež prohlásil: „My tu oba učíme na katedře

psychiatrie.“ Policista na nás pohlédl, usmál se, vrátil se do služebního vozu

a odjel pryč.

Tím, že jsme profesoři psychiatrie, se to všechno vysvětlovalo.

Zhruba měsíc po podpisu jmenovacích dokumentů, díky nimž jsem se

stala profesorkou psychiatrie na Kalifornské univerzitě v Los Angeles,

jsem byla na nejlepší cestě se zbláznit. Psal se rok 1974 a mně bylo dva

cet osm. Do tří měsíců byl ze mě nepoznatelný maniak a teprve jsem se

tehdy pouštěla do své dlouhé a nákladné osobní války s léky, k jejichž

užívání jsem jen o pár dalších let později důrazně přemlouvala druhé.

K mé nemoci a mému boji s lékem, který mi nakonec zachránil život

a navrátil zdravý rozum, se schylovalo celá léta.

Co se pamatuji, vždycky mnou hrozivě, by často také nádherně, zmí

taly změny nálad. Jako dítě jsem byla velmi emotivní, jako mladá dívka

vrtošivá, první vážnou depresi jsem měla během dospívání a poté jsem

se v době, kdy jsem začínala se svým profesním životem, zamotala do

koloběhu maniodepresivní nemoci,* takže jsem se, z nutnosti i vrozené

zvídavosti, začala věnovat studiu nálad. Neznám jiný způsob, jak nemoci,

kterou mám, porozumět, a vlastně ji tak také přijmout. Je to také jediný

způsob, který znám, jak se pokoušet pomáhat druhým, kteří poruchami

nálad trpí také. Tato nemoc, která mě při několika příležitostech málem

připravila o život, zabije ročně desítky tisíc lidí. Vesměs jsou to mladí lidé,

* Autorka používá starší označení maniodepresivní psychóza pro dnes ob

vyklou bipolární poruchu. Důvod vysvětluje ve čtvrté části v kapitole Když

mluvím o šílenství.

9PROLOG

většina zemře zbytečně a mnohdy patří k těm nejnápaditějším a nejtalen

tovanějším lidem, které naše společnost má.

Číňané se domnívají, že proto, abyste nějakou nemoc porazili, mu

síte ji nejprve proměnit v něco krásného. Jistým podivným způsobem

se tohle pokouším udělat s maniodepresivní poruchou. Je to fascinu

jící, by ábelský nepřítel a společník; připadá mi svůdně komplikovaná,

je esencí toho nejlepšího i toho nejnebezpečnějšího v našich povahách.

Abych se s touto poruchou smířila, musela jsem ji poznat ve všech jejích

náladách a věčných převlecích a porozumět její skutečné i domnělé síle.

Kvůli tomu, že mi má nemoc zpočátku připadala prostě jako prodlou

žení mě samotné – tedy mých běžných proměnlivých nálad, mé energič

nosti a okamžiků nadšení –, jsem jí nechávala možná někdy až příliš pro

storu. A protože jsem se domnívala, že bych své čím dál prudší změny

nálad měla zvládat sama, jsem během prvních deseti let ani nevyhledala

žádnou léčbu. Dokonce i poté, co začal můj stav být z lékařského hle

diska naléhavý, jsem občas odmítala léky, které, jak mi radilo mé vlastní

vzdělání i klinický výzkum, byly jediným rozumným způsobem, jak se

s nemocí, kterou jsem měla, vypořádat.

Mé manické stavy, alespoň v jejich rané a mírné podobě, byly naprosto

opojné a vedly k velkému osobnímu potěšení, jedinečnému přívalu my

šlenek a neustálé energii, která umožňovala nové myšlenky převést na

papír a do projektů. Medikace nejenže tato období rychlosti a rozletu

ostře omezila, ale přinesla s sebou i zdánlivě nesnesitelné vedlejší účinky.

Trvalo mi až příliš dlouho, než jsem si uvědomila, že ztracené roky

a vztahy nelze získat zpět, že škody spáchané na sobě a na druhých nelze

vždy napravit a že nezávislost na kontrole, kterou léky představují, ztrácí

svůj význam, jsou-li jedinými alternativami smrt a šílenství.

Boj, který jsem sváděla sama se sebou, není nijak neobvyklý. Hlavním

klinickým problémem při léčbě maniodepresivní poruchy není, že by

neexistovaly účinné léky – existují –, ale pacienti je často odmítají brát.

10 PůvodnPí aglo

A co je ještě horší, vzhledem k nedostatku informovanosti, špatným

lékařským doporučením, stigmatizaci či obavám z osobních nebo pro

fesních potíží ani nevyhledají pomoc. Maniodeprese deformuje nálady

a myšlenky, podněcuje hrozné způsoby chování, ničí základy racionál

ního uvažování a často také podkopává touhu a vůli žít. Je to nemoc svým

původem biologická, zkušenost s ní je však pociována jako psychická.

Tato nemoc je jedinečná v tom, že vede k výhodám a potěšení, vzápětí ale

také k téměř nesnesitelnému utrpení a nezřídka také k sebevraždě.

Já mám to štěstí, že jsem na svou nemoc nezemřela, že se mi dostalo

té nejlepší dostupné lékařské péče a že mám přátele, kolegy a rodinu,

které mám. Na oplátku se zase já snažím, seč mohu, využívat svých vlast

ních zkušeností s touto nemocí jako zdroje informací pro svůj výzkum,

výuku, klinickou praxi a práci obhájkyně duševního zdraví. Doufám, že

prostřednictvím psaní a výuky přesvědčím své kolegy o paradoxním já

dru této nevypočitatelné nemoci, která dokáže zabíjet i tvořit; a spolu

s mnoha dalšími se snažím změnit postoje veřejnosti vůči duševním

onemocněním obecně, a konkrétně vůči maniodepresivní poruše. Občas

je těžké skloubit vědeckou disciplinovanost mého intelektuálně zaměře

ného oboru s pádnějšími skutečnostmi svých emočních zážitků. A přesto

mám pocit, že právě z tohoto spojení syrovějších emocí a nadhledu, který

je vlastní klinické vědě, jsem získala svobodu žít takový život, jaký chci,

a lidské zkušenosti nutné k tomu, abych se pokusila ovlivnit veřejné po

vědomí i klinickou praxi.

Měla jsem mnoho obav ohledně napsání knihy, která tak otevřeně po

pisuje mé vlastní záchvaty mánie, deprese a psychózy, a také popisuje, jaký

jsem měla problém uznat, že potřebuji stálou medikaci. Kliničtí lékaři, ze

zjevných důvodů spojených s udělováním licencí a nemocničních výsad,

váhají, když mají sdělovat své psychické problémy druhým. Často jsou

tyto obavy zcela na místě. Nemám představu, jaké dlouhodobé dopady

bude mít otevřené probírání takových témat na můj osobní a profesní

11PROLOG

život, ale a již budou následky jakékoli, rozhodně to bude lepší než se

trvávat v mlčení. Už mě unavuje se skrývat, unavuje mě plýtvat energií

a cítit se svázaná, unavuje mě pokrytectví a unavuje mě chovat se, jako

bych měla co tajit. Člověk je tím, kým je, a neupřímnost, spočívající ve

schovávání se za nějaký akademický titul, určité vystupování nebo sbírku

slov, je i tak stále neupřímností. Možná nezbytná, ale přesto neupřímná.

Mám stále ještě obavy ohledně svého rozhodnutí promluvit veřejně

o své nemoci, ale jednou z výhod toho, že mám maniodepresivní poru

chu už více než třicet let, je, že mi máloco připadá nezvladatelně těžké.

Podobně, jako když cestou přes Bay Bridge zuří nad zátokou Chesapeake

bouře, je možná děsivé pokračovat dál, ale o návratu nemůže být ani řeči.

Zjišuji, že vcelku nevyhnutelně nalézám jistou útěchu v základní otázce,

kterou si položil Robert Lowell: Inu, proč neříct, co se stalo?

13PROLOG

ČÁST PRVNÍ

NEZKROTNÉ

MODRÉ DÁLAVY

14 NEZKROTNÉ MODRÉ DÁLAVY

VZHŮRU AŽ KE SLUNCI

Stála jsem se zakloněnou hlavou, jeden cop se mi zachytil mezi zuby, a po

slouchala jsem tryskové letadlo nad sebou. Ten zvuk byl neobvykle hlasitý,

což znamenalo, že je blízko. Moje základní škola se nacházela poblíž letecké

základny Andrews, kousek za Washingtonem. Hodně z nás bylo dětmi pi

lotů, takže to byl všední zvuk. Všednost mu ale nijak neubírala na kouzlu a já

jsem na hřišti instinktivně zvedla hlavu a zamávala. Samozřejmě jsem věděla,

že mě pilot nemůže vidět – odjakživa jsem to věděla – a stejně tak jsem vě

děla, že i kdyby mě viděl, pravděpodobně to nebyl můj otec. Byla to ale jedna

z těch věcí, které prostě člověk dělá, a milovala jsem jakoukoli výmluvu,

abych mohla jen tak zírat do nebe. Můj otec, kariérní důstojník leteckých

sil, byl především vědec, a až poté také pilot. Létání ale miloval, a protože

byl meteorolog, vznášela se jeho mysl i jeho duše nahoře v oblacích. Stejně

jako otec jsem raději hleděla vzhůru, než abych se opatrně rozhlížela kolem.

Když jsem mu říkala, že námořnictvo a armáda jsou mnohem starší

než letectvo a mají mnohem větší tradici, vždycky odvětil: „Ano, to je

pravda, ale letectvo je budoucnost.“ A pak pokaždé dodal: „A navíc – mů

žeme létat.“ Poté, co vyjádřil své přesvědčení, často následovalo nadšené

podání písně letectva, z níž si útržky pamatuji dodnes, propletené poně

kud nesourodě s verši z vánočních koled a dětských básniček a úryvky

z Knihy obecných modliteb, a ještě te mi dokáže zrychlit tep.

15VZHŮRU AŽ KE SLUNCI

A tak jsem poslouchala a věřila, a když jsem slyšela slova „Do nezkrot

ných modrých letíme dálav“, pomyslela jsem si, že slova „nezkrotné“

a „dálavy“ patří k těm nejnádhernějším, která jsem kdy slyšela. Stejně

tak jsem byla naprosto nadšená veršem „Stoupáme vzhůru až ke slunci“

a instinktivně jsem věděla, že patřím k těm, kdo milují rozlehlost oblohy.

Hluk tryskového letadla zesílil a já jsem viděla, jak ostatní děti, které

se mnou chodily do druhé třídy, najednou prudce zvedly hlavy. Letadlo

letělo velmi nízko, prosvištělo kolem nás a těsně minulo hřiště. Vyskočili

jsme a naprosto vyděšení jsme se tiskli k sobě, zatímco letadlo vlétlo

mezi stromy a explodovalo přímo před námi. Prudkost nárazu byla při

strašlivém dopadu letadla cítit i slyšet; a byla i vidět v hrozivé, leč ne

smírné skomírající kráse plamenů, jež následovaly. Během několika mi

nut se na hřiště přihrnula spousta maminek, aby děti uklidnily, že to

nebyl jejich tatínek. Naštěstí pro mého bratra, sestru a mě to nebyl ani

ten náš. Během několika následujících dnů díky zveřejnění pilotovy po

slední zprávy kontrolní věži předtím, než zemřel, vyšlo najevo, že věděl,

že se mohl zachránit a seskočit s padákem. Také ale věděl, že pokud by

to udělal, riskoval by, že neřízené letadlo dopadne na hřiště a zabije nás,

kdo jsme tam byli.

Mrtvý pilot se stal hrdinou, proměnil se ve spalující, pronikavý, na

prosto neskutečný ideál toho, co se myslí slovem povinnost. Byl to ne

možný ideál, ale o to podmanivější a vtíravější právě kvůli své nedosa

žitelnosti. Vzpomínka na ten náraz se mi za ta léta mnohokrát vybavila,

jednak jako připomínka toho, jak člověk o takové ideály usiluje, a také

toho, jak vražedně složité je jich docílit. Už jsem se nikdy nepodívala na

nebe a neviděla jen rozlehlost a krásu. Od toho odpoledne jsem viděla,

že je tam vždycky také smrt.

Ačkoli jsme se, jako všechny rodiny příslušníků armády, hodně stěhovali –

než jsem nastoupila do páté třídy, prošli jsme s mým starším bratrem

16 NEZKROTNÉ MODRÉ DÁLAVY

a sestrou čtyřmi různými základními školami, a žili jsme na Floridě,

v Portoriku, v Kalifornii, Tokiu, a Washingtonu, dvakrát – naši rodiče, ob

zvláště má matka, udržovali v životě co největší bezpečí, vřelost a stálost,

jak to jen šlo. Můj bratr byl z nás tří dětí nejstarší a nejvyrovnanější a byl

mým neochvějným spojencem, navzdory tříletému věkovému rozdílu

mezi námi. Když jsem vyrůstala, byl to můj idol a často jsem se ploužila

za ním, když se s kamarády vydal hrát baseball nebo na obchůzku po okolí,

a hrozně jsem se snažila být nenápadná. Byl chytrý, hezký a sebevědomý

a já jsem měla pocit, že kdykoli je poblíž, jsem o něco víc pod ochranou.

Můj vztah se sestrou, která byla jen o třináct měsíců starší než já, byl

komplikovanější. Ona byla v rodině ta opravdová kráska, s tmavými vlasy

a nádhernýma očima, která si už od malička téměř bolestně uvědomovala

všechno kolem sebe. Měla charismatické vystupování, prudkou povahu,

velmi temné proměnlivé nálady a jen málo pochopení pro konzervativní

vojenský životní styl, který nás všechny podle ní svazoval. Vedla si svůj

vlastní vzdorovitý život a nevázaně unikala, kdykoli a kdekoli mohla.

Střední školu nesnášela, a když jsme žili ve Washingtonu, často místo

školy chodila do Smithsonova institutu nebo do Vojenského lékařského

muzea, nebo jen tak na pivo a cigaretu s kamarády.

Mě nesnášela, a měla pocit, že jsem, jak posměšně říkávala, „ta oblí

bená“ – sestra, která si podle ní až příliš snadno nacházela přátele a zvlá

dala školu – a procházela životem příliš lehce, chráněná před realitou

absurdně optimistickým pohledem na lidi a na život. Mezi bratrem,

který byl od přírody atlet a na vysoké a při přijímacích zkouškách na

magisterské studium nikdy neměl jiné než dokonalé známky, a mnou,

která školu v zásadě milovala a vrhala se energicky do sportovních a škol

ních činností a aktivit s přáteli, vyčnívala má sestra jako někdo, kdo se

bouří a vzdoruje světu, který vnímala jako nevlídný a těžko zvladatelný.

Nenáviděla vojenský život, ty neustálé přesuny a potřebu stále hledat

nové přátele, a měla pocit, že zdvořilost naší rodiny je pokrytectvím.

17VZHŮRU AŽ KE SLUNCI

Možná proto, že mé vlastní útrapy s pochmurnými náladami přišly,

až když jsem byla starší, dostalo se mi více času stráveného ve vlídnějším,

méně hrozivém a pro mě ve skutečnosti naprosto báječném světě plném

dobrodružství. Myslím, že tento svět má sestra nikdy nepoznala. Dlouhé

a důležité roky dětství a raného dospívání pro mě vesměs byly velmi

šastným obdobím a poskytly mi pevný základ laskavosti, přátelství a se

bedůvěry. Staly se pak velmi silným amuletem, mocnou pozitivní silou

vyvažující budoucí smutky. Má sestra žádné takové roky, žádné takové

ochranné amulety neměla. Možná proto není nijak překvapivé, že když

jsme se ona i já musely každá potýkat se svými démony, má sestra vní

mala temnotu jako něco, co je její součástí, i součástí celé rodiny a světa.

Já jsem místo toho vnímala temnotu jako něco cizího. Bez ohledu na to,

jak moc se mi usídlila v mysli, připadala mi téměř vždy jako nějaká vnější

síla, která válčila s mým přirozeným já.

Stejně jako otec dokázala být i má sestra velmi okouzlující, plná ži

vota, originální a ohromně duchaplná, a také byla nadána mimořádným

citem pro estetickou tvorbu. Nebyla uvolněným nebo bezstarostným

člověkem, a jak rostla, její potíže narůstaly s ní, ale měla nesmírnou

uměleckou představivost a ducha. Také dokázala člověku zlomit srdce

a vyprovokovat ho mimo jakoukoli rozumnou míru snesitelnosti. I tak

jsem si ale vždycky připadala při zemi ve srovnání se sestřinou ohnivostí.

Co se mého otce týče, pokud se angažoval, angažoval se často na

prosto kouzelně: temperamentní, zábavný, zvídavý téměř ve všech

oblastech, a schopný s potěšením a originalitou popisovat krásy a jevy

přírodního světa. Sněhová vločka nebyla nikdy pouhou sněhovou vlo

čkou, nebo mrak mrakem. Stávaly se událostmi a postavami, součástí

rušného a podivně uspořádaného světa. V dobrých chvílích, když měl

povznesenou náladu, se jeho nakažlivé nadšení dotýkalo téměř všeho.

Dům byl plný hudby, objevovaly se nové šperky – prsten s měsíčním ka

menem, propracovaný náramek s leštěnými kabošonky rubínů, přívěšek

18 NEZKROTNÉ MODRÉ DÁLAVY

z kamene zelenkavé barvy moře obtočený zlatou spirálkou – a my jsme

se všichni nachystali do posluchačské nálady, protože jsme věděli, že se

brzy dozvíme spoustu věcí o tom, co nového ho zaujalo. Občas se hovor

točil kolem zaníceného přesvědčení, že budoucnost a spásu světa lze na

lézt ve větrných mlýnech; jindy šlo o to, že se my tři děti prostě musíme

učit rusky, protože ruská poezie je v originále tak nevýslovně krásná.

Jednou, poté, co se otec dočetl, že George Bernard Shaw odkázal v zá

věti peníze na vývoj fonetické abecedy a stanovil, že Androkles a lev má být

první z jeho her, která bude přeložena, jsme všichni dostali několik výtisků

Androkla, stejně jako každý, kdo se mému otci nachomýtl do letové dráhy.

Rodinná šuškanda mluvila dokonce o téměř stovce zakoupených a rozda

ných knih. Jeho sdílnost měla nakažlivé kouzlo. Zbožňovala jsem ji, a ještě

te se musím pousmát, když si vzpomenu, jak otec předčítal o tom, jak

Androkles ošetřoval lvovi zraněnou tlapu, vojáci skandovali „Předhote je

všechny lvům“ na melodii písně „Vpřed, Kristovi vojáci“ a otec to prokládal

redakčními poznámkami o životně důležitém – a nelze ani dost zdůraznit,

jak velmi životně důležitém – významu fonetických a mezinárodních ja

zyků. Dodnes mám ve své ordinaci velkého keramického čmeláka, a také

se vždycky musím smát, když si vzpomenu, jak ho otec naplnil až po okraj

medem a létal s ním kolem, včetně oblíbených leteckých manévrů, jako

byl příznačný trojlístek. Když byl čmelák v letu vzhůru nohama, med se

přirozeně rozlil po celé kuchyni, až se matka nakonec otázala: „Marshalle,

je tohle opravdu nezbytné? Jenom děti ponoukáš.“ Načež jsme se sou

hlasně zachichotali a docílili tím ještě několika dalších minut letu čmeláka.

Bylo to vážně kouzelné, trochu jako mít za otce Mary Poppinsovou.

O mnoho let později mi věnoval náramek s vyrytými slovy Michaela

Faradaye, která jsou vytesána nad budovou fyzikální fakulty na UCLA:

„Nic není tak úžasné, aby to nemohla být pravda.“ Netřeba dodávat, že

Faraday prodělal opakovaná nervová zhroucení, a že je ta poznámka pa

trně nepravdivá, ale je to krásná myšlenka i postoj a dost přesně vystihuje

19VZHŮRU AŽ KE SLUNCI

mého otce v jeho skvělých chvílích. Matka často říkávala, že se vždycky

cítí být ve stínu otcovy duchaplnosti, šarmu, náruživosti a představivosti.

Její postřeh, že na děti působí jako Krysař se svou flétnou, rozhodně po

tvrzoval účinek jeho charismatu na mé přátele a další děti, a už jsme

bydleli kdekoli. Má matka ale byla tím, s kým si mí přátelé chtěli posedět

a popovídat; s otcem jsme si hráli a s matkou jsme si povídali.

Má matka, která je naprosto přesvědčena o tom, že nejde o to, jaké

karty člověk od života dostane, ale jak s nimi hraje, je zdaleka tou nejvyšší

kartou, kterou mi život dal. Je laskavá, spravedlivá a velkorysá a má takový

ten typ sebevědomí, který člověk získá díky tomu, že ho vychovávají ro

diče, kteří ho nejen hluboce milují, ale kteří jsou i sami laskaví, spraved

liví a velkorysí lidé. Můj dědeček, který zemřel, než jsem se narodila, byl

univerzitní profesor a vystudovaný fyzik. Byl to podle všeho duchaplný

člověk, který byl také nadmíru laskavý jak ke svým studentům tak i kole

gům. Babička, kterou jsme znala velmi dobře, byla srdečná a starostlivá

žena, která se, stejně jako má matka, hluboce a skutečně zajímala o druhé,

což pak ústilo v pozoruhodnou schopnost navazovat přátelství a vytvářet

pro ostatní pohodu. Lidé za ní vždy chodili, stejně jako za mou matkou,

a nedostatek času nebo přílišná zaneprázdněnost nikdy nebyly výmluvou

pro to, aby se jim nevěnovala nebo je neposlouchala dost pozorně.

Nebyla to žádná intelektuálka, na rozdíl od mého dědečka, který opa

kovaně pročítal Shakespeara a Marka Twaina. Místo toho se zapojovala

do různých klubů. Vzhledem k tomu, že byla oblíbená a byla rozeným

organizátorem, neustále ji volili předsedkyní různých skupin, do nichž

vstupovala. V mnoha ohledech byla znepokojivě konzervativní – repub

likánka, Dcera Americké revoluce s tendencí trávit čas na čajových dý

cháncích, z toho všeho býval můj otec na mrtvici – ale byla to vlídná,

leč rázná žena, která nosívala květované šaty, leštila si nehty, prostírala

dokonalé tabule a vždycky voněla po květinovém mýdle. Nedokázala být

nepřívětivá, a byla to skvělá babička.

20 NEZKROTNÉ MODRÉ DÁLAVY

Má matka – vysoká, štíhlá a krásná – byla na střední i na vysoké oblí

benou studentkou. Obrázky v jejích fotoalbech ji ukazují jako očividně

šastnou mladou ženu, většinou obklopenou přáteli, jak hraje tenis, plave,

šermuje, jezdí na koni, zabraná do aktivit dívčího spolku nebo také tro

chu ve stylu Gibsonovy dívky s řadou pohledných chlapců. Ty fotogra

fie zachycují pozoruhodnou naivitu jiné doby a jiného světa, byla to ale

doba a svět, v nichž se má matka evidentně cítila velmi příjemně. Nebyly

tam žádné neblahé předzvěsti, žádné zádumčivé nebo melancholické

tváře, žádné otázky vnitřní temnoty nebo nestability. Její přesvědčení, že

by člověk měl být schopný spoléhat na určitou míru předvídatelnosti,

mělo nejspíš kořeny v naprosté normálnosti lidí a událostí zachycených

na těchto obrázcích a také v předchozích generacích jejích předků, kteří

byli spolehliví, stabilní, vážení a všechno překonali.

Se staletími takové zdánlivé stability v genech nebyla má matka tak

docela připravená na všechen ten poprask a potíže, kterým měla čelit

poté, co odešla z domova svých rodičů a založila svou vlastní rodinu.

Byla to ale právě matčina vytrvalá nezlomnost, její víra v to, že se všechno

překoná, a její úžasná schopnost milovat a učit se, naslouchat a měnit,

co mě udrželo naživu během těch let bolesti a zlých snů, které měly

přijít. Nemohla vědět, jak těžké bude vypořádat se s šílenstvím, nic ji

nepřipravilo na to, jak s duševní chorobou nakládat – to nevěděl nikdo

z nás –, avšak v souladu se svou schopností milovat a se svou vrozenou

odhodlaností s ní nakládala s pochopením a moudrostí. Nikdy jí nepřišlo

na mysl, že by to vzdala.

Matka i otec vždy velmi podporovali můj zájem o psaní poezie a škol

ních her, a také o vědu a medicínu. Ani jeden z nich se nesnažil mé sny

omezovat, a díky rozumu i citlivosti dokázali rozeznat, jestli se jedná jen

o nějakou fázi, kterou procházím, nebo o vážnější zájem. I má přechodná

období byla ale většinou snášena s laskavostí a vynalézavostí. Vzhledem

21VZHŮRU AŽ KE SLUNCI

k tomu, že jsem si mimořádně libovala v silném a nezvratném nadšení

pro různé věci, byla jsem jednu dobu zoufale přesvědčena, že musíme

mít jako domácího mazlíčka lenochoda. Má matka, která byla zahnána

tak daleko, jak jen se dalo, když mě nechala chovat psy, kočky, ptáky, ryby,

želvy, ještěrky, žáby a myši, už tak bujné nadšení nepociovala. Otec mě

přesvědčil, abych vypracovala o lenochodech podrobný vědecký a lite

rární zápisník. Navrhl, že bych kromě praktických informací o jejich

výživových potřebách, životním prostředí a veterinárních nárocích

měla také sepsat řadu básní a esejů o tom, co pro mě lenochodi zname

nají, navrhnout pro ně v našem současném domě přirozené prostředí,

a podrobně pozorovat jejich chování v zoologické zahradě. A pokud to

všechno udělám, mí rodiče pak zváží, že by mi nějakého lenochoda našli.

Jsem si jistá, že oba věděli, že jsem se prostě zamilovala do před

stavy, že bych měla nějaké podivné zvíře, a že pokud dostanu něja

kou jinou možnost, jak své nadšení vyjádřit, budu naprosto spokojená.

Samozřejmě, že měli pravdu. Došlo mi to při samotném pozorování

lenochodů v Národní ZOO. Pokud existuje něco nudnějšího než pozo

rovat lenochoda – snad kromě pozorování cvrčka nebo sledování schůzí

Dotační komise Sněmovny reprezentantů na satelitním vysílání sítě

C-SPAN – tak jsem to zatím ještě neobjevila. Nikdy jsem se ještě tak

vděčně nevrátila do prozaického světa své fenky, která ve srovnání s le

nochodem působila svou komplexností až newtonovsky.

Můj zájem o medicínu byl ovšem trvalý a rodiče ho plně podporovali.

Když mi bylo zhruba dvanáct let, koupili mi preparační nástroje, mik

roskop a výtisk Grayovy Anatomie. Ukázalo se, že ta je příliš složitá, ale

její přítomnost mi dodávala pocit toho, co podle mě skutečná Medicína

představovala. Mou laboratoří byl pingpongový stůl u nás ve sklepě a trá

vila jsem nekonečná odpoledne pitváním žab, ryb, žížal a želv. A až teprve

když jsem se na vývojovém žebříčku zvolených subjektů posunula výš

a dostala plod prasete – jehož maličký rypáček s dokonalými vousky mě

22 NEZKROTNÉ MODRÉ DÁLAVY

nakonec odrovnaly – mě svět pitvání znechutil. Doktoři z nemocnice

na letecké základně Andrews, kam jsem o víkendech chodila vypomáhat

jako dobrovolnice nebo pomocná sestra, mi dávali skalpely, hemostaty

a mimo jiné také lahvičky s krví pro mé domácí experimenty. Mnohem

důležitější ovšem bylo, že mě a mé zájmy brali velmi vážně. Nikdy se

mě nesnažili zrazovat od toho, abych se stala lékařkou, přestože vnímání

té doby bylo, že žena má být spíše zdravotní sestrou. Brali mě s sebou

na vizity a dovolovali mi, abych je pozorovala, nebo dokonce asistovala

při drobných chirurgických zákrocích. Pečlivě jsem je sledovala, když

vyndávali stehy, měnili obvazy a prováděli lumbální punkce. Držela jsem

nástroje, nahlížela do ran, a při jedné příležitosti jsem vyndala stehy z pa

cientovy zašité abdominální incize.

Chodívala jsem do nemocnice brzy ráno a odcházela pozdě večer.

Nosívala jsem s sebou knihy a spoustu otázek: Jaké to je být studentem

medicíny? Pomáhat při porodu? Být v blízkosti smrti? Nejspíš jsem byla

ohledně svého zájmu o poslední jmenované téma obzvláště přesvědčivá,

protože jeden z doktorů mi dovolil zúčastnit se části pitvy, což bylo mi

mořádné a také děsivé. Stála jsem vedle ocelového pitevního stolu a usi

lovně jsem se snažila nedívat se na malé nahé tělo mrtvého dítěte, ale

nedokázala jsem se tomu ubránit. Pach, který prosycoval celou místnost,

byl odporný, a dlouho mě zachraňovalo jen rozptýlení zvukem cáka

jící vody a rychlost patologových rukou. Nakonec, abych neviděla to, co

jsem viděla před sebou, jsem se uchýlila ke svému racionálnějšímu zví

davému já a kladla jsem jednu otázku za druhou a na každou odpově

navazovala další otázkou. Proč dělá patolog ty řezy, které dělá? Proč nosí

rukavice? Kam se všechny ty části těla dávají? Proč se některé části váží

a jiné ne?

Zpočátku to byl způsob, jak uniknout hrůze toho, co se přede mnou

odehrávalo, ale po chvíli se ze zvědavosti stala podmanivá síla sama

o sobě. Soustředila jsem se na otázky a přestala vnímat samotné tělo.

23VZHŮRU AŽ KE SLUNCI

Stejně jako od té doby snad tisíckrát mě má zvědavost a temperament

dovedly do míst, která jsem nebyla schopna emočně zvládnout, ale ta

táž zvědavost a vědecká stránka mé mysli vytvořily dostatečný odstup

a strukturovanost, aby mi umožnily to zvládnout, odklonit, promyslet

a posunout se dál.

Když mi bylo patnáct, jela jsem s ostatními pomocnými sestrami na sku

pinovou exkurzi do nemocnice svaté Alžběty, washingtonské federální

psychiatrické nemocnice. Svým způsobem to byl mnohem děsivější zá

žitek než sledovat pitvu. Všechny jsme byly cestou v autobuse nervózní,

chichotaly jsme se a dělaly jsme nesmyslné poznámky jako malé ško

lačky v marné snaze zmírnit svou úzkost z neznáma a z toho, jak jsme si

představovaly, že vypadá svět bláznů. Myslím, že jsme měly strach z ně

čeho tak cizího, z možné násilnosti a z toho, jaké bude vidět někoho, kdo

se naprosto neovládá. „Ty jednou skončíš u svaté Alžběty,“ popichovali

jsme se navzájem jako děti, a přestože jsem neměla žádný důvod se do

mnívat, že bych nebyla celkem slušně racionální, začínaly se mi v mysli

objevovat iracionální obavy. Koneckonců jsem měla hrozně vznětlivou

povahu, a i když se projevovala málokdy, pokud propukla, vyděsila mě

i každého, kdo byl poblíž epicentra výbuchu. Byla to jediná, leč znepo

kojivá trhlina v jinak vzduchotěsném plášti mého chování. Jen bůh vě

děl, co se odehrává pod naprostou sebekázní a emočním sebeovládáním,

pramenícím z mé výchovy. Věděla jsem ale, že tam trhliny jsou, a měla

jsem z nich strach.

Nemocnice sama o sobě vůbec nebyla tak ponurá, jak jsem si předsta

vovala. Pozemky byly rozlehlé, krásné, plné nádherných starých stromů.

Na několika místech byl úžasný výhled na město a jeho řeky a půvabné

předválečné budovy vyzařující jižanskou vlídnost, která bývala tak ne

dílnou součástí Washingtonu. Při vstupu na oddělení ale iluze vytvo

řená noblesní architekturou a krajinou zmizela. Okamžitě nastoupila

24 NEZKROTNÉ MODRÉ DÁLAVY

hrozivá realita výjevů, pachů a zvuků představujících šílenství. U sva

tého Andrewa jsem byla zvyklá vídat na léčebných a chirurgických oddě

leních relativně velký počet sester, ale vrchní sestra, která nás prováděla

u svaté Alžběty, říkala, že tady je na každého psychiatrického ošetřovatele

devadesát pacientů. Fascinovala mě představa, že se od jednoho člověka

očekává, že bude zvládat takovou spoustu potenciálně násilnických pa

cientů, a tak jsem se zeptala, jak se zaměstnanci chrání. Odpověděla, že

většinu pacientů drží pod kontrolou medikace, ale občas je nutné je „po

kropit hadicí“. „Pokropit hadicí“?! Jak je možné, že může být někdo tak

nezvladatelný, že je třeba použít tak brutální metodu na jeho ukáznění?

Nemohla jsem to dostat z hlavy.

Mnohem horší ale bylo vstoupit do společenské místnosti jednoho

z ženských oddělení, stát bez hnutí a pozorovat kolem sebe bizarní ob

lečení, podivínské chování, nervózní popocházení, zvláštní smích a ob

časný srdceryvný křik. Jedna žena stála jako čáp, s jednou nohou scho

vanou pod sebou, a celou dobu, co jsem tam byla, se pro sebe hihňala.

Další pacientka, která nejspíš bývala velmi krásná, stála uprostřed spo

lečenské místnosti, povídala si sama pro sebe a rozplétala si své dlouhé

zrzavé vlasy. Mezitím pořád roztěkaným pohledem sledovala veškerý

pohyb kohokoli, kdo se k ní pokusil přiblížit. Zpočátku jsem z ní byla

vystrašená, ale také mě zaujala a tak nějak upoutala. Pomalu jsem došla až

k ní. Nakonec, poté co jsem pár minut stála několik stop od ní, jsem se

brala odvahu a zeptala jsem se jí, proč je tady v nemocnici. Koutkem oka

jsem si všimla, že se všechny ostatní dobrovolnice shlukly na opačném

konci místnosti a povídají si mezi sebou. Rozhodla jsem se ale zůstat tam,

kde jsem byla. Má zvědavost obrušovala hrany strachu.

Pacientka mezitím dlouho hleděla skrze mě. Pak pohlédla stranou,

aby se nedívala přímo na mě, a vysvětlila mi, proč je u svaté Alžběty.

Říkala, že když jí bylo pět let, rodiče jí dali do hlavy hrací automat na

kuličky. Červené kuličky jí říkaly, kdy se má smát, modré, kdy má být

25VZHŮRU AŽ KE SLUNCI

zticha a držet se od ostatních dál, zelené kuličky jí říkaly, že má odříkat

násobilku tří. Co pár dní se mezi páčky automatu dostala stříbrná kulička.

V tu chvíli se obrátila a zahleděla se přímo na mě. Domnívala jsem se, že

si ověřuje, jestli ji ještě poslouchám. Samozřejmě, že jsem poslouchala.

Jak by člověk mohl neposlouchat? Celá ta věc byla bizarní, ale strhující.

Zeptala jsem se jí: „A co znamenala ta stříbrná kulička?“ Upřeně na mě

hleděla, a pak v jejích očích všechno pohaslo. Hleděla kamsi do prostoru,

lapená v nějakém svém vnitřním světě. Nikdy jsem se nedozvěděla, co ta

stříbrná kulička znamená.

Ačkoli mě to tam fascinovalo, primárně mě děsila podivnost pacien

tek a citelná míra hrůzy v místnosti. Ještě silnější než strach však byly

bolestné výrazy v očích těch žen. Nějaká část mého já s nimi instinktivně

komunikovala a nějakým podivným způsobem tu bolest chápala, ale ani

omylem bych si byla nedokázala představit, že se jednoho dne podívám

do zrcadla a uvidím, jak se jejich smutek a šílenství zračí i v mých vlast

ních očích.

Během celého svého dospívání jsem měla to štěstí, že mě nejen mí ro

diče a lékaři v nemocnici svatého Andrewa, ale také mnoho přátel mých

rodičů, aktivně podporovalo v tom, abych se věnovala svým lékařským

a vědeckým zájmům. Rodiny z Letecké meteorologické služby bývaly

přidělované na tytéž vojenské základny, a obzvláště jedna rodina mí

vala často shodné umístění jako ta naše a byla nám mimořádně blízká.

Chodívali jsme společně na pikniky, trávili jsme společně dovolené, cho

dily k nám stejné paní na hlídání a často jsme ve velké skupině vyráželi

do kina, na večeři a na večírky v Důstojnickém klubu. Jako malí jsme

si s mým bratrem a sestrou hrávali s jejich třemi syny na schovávanou.

Pak, když jsme byli starší, chodívali jsme na softball, do tanečních, na

poklidné večírky i na o trochu divočejší večírky. A nakonec jsme ne

odvratně vyrostli a vydali se každý svou cestou. Jako děti jsme ale byli

26 NEZKROTNÉ MODRÉ DÁLAVY

ve Washingtonu a v Tokiu, a pak zpátky ve Washingtonu téměř neroz

luční. Jejich matka – srdečná, legrační, energická, praktická zrzavá irská

katolička – mi dala druhý domov a já jsem k nim chodívala jako domů

a zůstávala jsem tam dost dlouho na to, abych vstřebala vůni koláče a su

šenek a laskavost a smích a hodiny hovoru. S mou matkou byly, a stále

ještě jsou, nejlepší přítelkyně, a vždycky mi dávala pocit, jako bych byla

součástí její širší rodiny. Byla zdravotní sestra a pokaždé pozorně po

slouchala, když jsem sáhodlouze vykládala o svých velkolepých plánech

na studium medicíny, psaní a výzkum. Občas se do toho vložila se slovy

„Ano, ano, to je moc zajímavé“, „Jistěže můžeš“ nebo „A přemýšlela si

o...?“ Nikdy ale neřekla nic jako „Myslím, že to není moc praktické“

nebo „Co kdybys počkala, a uvidíš, jak to půjde?“

Její manžel, matematik a meteorolog, se choval dost podobně. Vždy

se mě pečlivě vyptával na můj nejnovější projekt, na to, co čtu, nebo jaké

zrovna pitvám zvíře a proč. Mluvil se mnou velmi vážně o vědě a medi

cíně a povzbuzoval mě, abych své plány a sny dovedla co nejdál. Stejně

jako můj otec hluboce miloval přírodní vědy a dlouze diskutoval o tom,

jak jsou fyzika, filozofie a matematika, každá svým vlastním způsobem,

jako žárlivé milenky, které se dožadují absolutního zanícení a plné po

zornosti. Teprve te, při zpětném pohledu – po pozdějších událostech

v mém životě, které zchladily mé nadšení a kdy mi bylo řečeno, abych

buto slevila ze svých nároků nebo abych držela svůj elán na uzdě –,

dokážu plně ocenit vážnost, s jakou přijímali mé myšlenky mí rodiče

a jejich přátelé. A až te začínám skutečně chápat, jak nesmírně důležité

bylo jak pro můj intelektuální, tak i můj emoční život to, že se mým

myšlenkám dostávalo nejen úcty, ale i aktivního povzbuzení. S vášnivou

prudkou povahou je člověk velmi zranitelný vůči bořitelům snů a já jsem

měla veliké štěstí, že jsem vyrostla mezi nadšenci a milovníky nadšenců.

Takže jsem byla téměř naprosto šastná. Měla jsem skvělé přátele, ak

tivní život plný plavání, jízdy na koni, softballu, večírků, známostí, letní

27VZHŮRU AŽ KE SLUNCI

dovolené v Chesapeakské zátoce a všechny ty spousty dalších začátků

ve svém životě. Uprostřed toho všeho mi ale postupně docházelo, co to

znamená být citově založenou, poněkud impulzivní dívkou v extrémně

tradicionalistickém vojenském světě. Nezávislost, temperament a dívčí

mládí se v podivné zemi společenských plesů setkávaly jen velmi ob

tížně. Ples námořních sil byl místem, kde se měly děti důstojníků naučit

jemné finesy chování, tance, nošení bílých rukaviček a dalších životních

neskutečností. Tam se také děti měly naučit, pokud jim to bolestně ne

vyjasnilo už předchozích čtrnáct patnáct let, že generálové svým postave

ním předčí plukovníky, kteří naopak předčí majory a kapitány a poručíky,

a všichni, ale opravdu všichni, svým postavením předčí děti. A v řadách

dětí, chlapci svým postavením vždy předčí dívky.

Jedním ze způsobů, jak tuto obzvláště iritující hierarchii vštípit

mladým dívkám, bylo naučit je prastarému a směšnému umění pukr

lat. Těžko si představit, že by jakákoli dívka, která to má alespoň trochu

v hlavě v pořádku, považovala purklata za něco by jen vzdáleně snesi

telného. Vzhledem k tomu, že se mi dostalo výhody liberální výchovy

otcem, jehož názory a chování byly silně nekonformní, vypadalo nesku

tečně, že by se ode mě něco takového vážně očekávalo. Viděla jsem před

sebou řadu dívek s naškrobenými krinolínami a sledovala jsem, jak každá

vysekla úhledné pukrle. Ovce, říkala jsem si v duchu, jsou to ovce. Pak

přišla řada na mě. Něco ve mně vzkypělo. Přetekla míra toho, kolikrát

jsem byla svědkem toho, že se od dívek očekává poslušnost. A ještě mno

hem nesnesitelnější bylo sledovat, jak dívky ochotně na tuto obřadnou

podřízenost přistupují. Odmítla jsem. V jakémkoli jiném světě by šlo

možná o pouhou drobnost, ale ve světě vojenských zvyklostí a protokolu,

kde symboly a poslušnost byly vším a dětské neuposlechnutí mohlo

ohrozit otcovy šance na povýšení, to bylo vyhlášením války. Odmítnout

uposlechnout dospělého, bez ohledu na absurdnost jeho požadavku,

se to prostě nedělalo. Slečna Courtnayová, naše taneční učitelka, mě

28 NEZKROTNÉ MODRÉ DÁLAVY

propalovala nasupeným pohledem. Znovu jsem odmítla. Říkala, že si

je velmi jistá, že to plukovníka Jamisona hrozně rozčílí. Já jsem odvětila,

že se domnívám, že to plukovníku Jamisonovi bude úplně jedno. Mýlila

jsem se. Ukázalo se, že to plukovníku Jamisonovi jedno nebylo. Jakkoli

mu připadalo směšné učit dívky dělat pukrlata před důstojníky a jejich

manželkami, daleko víc ho trápilo, že jsem byla k někomu nezdvořilá.

Omluvila jsem se a pak jsme spolu vymysleli kompromisní pukrle za

hrnující jen co nejnepatrnější pokrčení kolen a snížení těla. Bylo jemně

vybroušené a představovalo jedno z otcových typicky geniálních řešení

ze své podstaty nepříjemné situace.

Poklony jsem nesnášela, ale zbožňovala jsem eleganci slavnostních

uniforem, hudbu a tanec a krásu večerních plesů. Bez ohledu na to, jak

moc jsem potřebovala svou nezávislost, zjišovala jsem, že mě také bude

vždy přitahovat svět tradic. Žít za zdmi tohoto vojenského světa předsta

vovalo nádherný pocit jistoty. Očekávání byla jasná a výmluv bylo málo.

Byla to společnost, která skutečně věřila ve fair play, čest, fyzickou od

vahu a ochotu zemřít za svou vlast. Pravda, pro členství vyžadoval tento

svět jistou slepou oddanost, ale toleroval, protože musel, mnoho inten

zivních a donkichotských mladých mužů, kteří byli ochotni závratně ris

kovat své životy. A toleroval, protože musel, dokonce i méně společen

sky disciplinovanou skupinu vědců, z nichž mnozí byli meteorologové

a z nichž většina milovala nebe téměř stejně jako piloti. Byla to společ

nost vybudovaná na napětí mezi romantikou a disciplínou, kompliko

vaný svět vzrušení, zmaru, rychlého života a náhlé smrti, a umožňovala

nahlédnout do toho, jaký byl nejspíš, v tom nejlepším i v tom nejhor

ším, život v devatenáctém století: civilizovaný, pohodlný, elitářský, a mi

mořádně netolerantní vůči slabosti jedince. Ochota obětovat své vlastní

touhy byla daná; sebekontrola a zdrženlivost se předpokládaly.

Matka mi jednou vyprávěla o tom, jak šla na čaj do domu otcova

velícího důstojníka. Jeho žena byla, stejně jako ženy, které pozvala na

29VZHŮRU AŽ KE SLUNCI

čaj, manželkou pilota. Součástí její úlohy bylo promluvit si s mladými

manželkami o veškerých záležitostech od etikety, jako například jak

uspořádat společenskou večeři, až po zapojení do obecních aktivit na zá

kladně. Poté, co se těmto tématům chvíli věnovaly, obrátila pozornost

ke skutečnému předmětu hovoru. Řekla, že piloti by neměli nikdy lé

tat rozhněvaní nebo rozrušení. Hněv může vést k chybnému úsudku

nebo výpadku soustředění, může pak dojít k leteckým nehodám, piloti

mohou přijít o život. Manželky pilotů by se tudíž se svými muži před

letem neměly nikdy hádat. Klidná mysl a sebekontrola jsou u ženy nejen

žádoucími, ale také nezbytnými vlastnostmi.

Jak později matka říkala, bylo už tak dost špatné strachovat se po

kaž dé, když manžel vzlétne s letadlem, a te jí ještě řekli, že se má navíc

cítit provinile, pokud letadlo spadne. Hněv a nespokojenost bylo třeba si

nechat pro sebe, aby nebyly příčinou smrti. Vojenský svět, ještě více než

zbytek společnosti, kladl důraz na dobré vychování, jemnost a vyrovna

nost žen.

Kdybyste mi v oněch zdánlivě nekomplikovaných dnech bílých ru

kavic a klobouků se širokou krempou řekli, že ze mě za dva roky bude

psychotička a budu toužit jen po smrti, zasmála bych se, podivila se nad

tím, a přešla bych to. Hlavně bych se tomu ale smála.

A pak, uprostřed toho, jak jsem si zvykala na všechny ty změny a pa

radoxy a poprvé jsem se cítila pevně zakořeněná ve Washingtonu, můj

otec odešel od letectva a přijal práci jako vědec ve výzkumné instituci

Rand Corporation v Kalifornii. Psal se rok 1961, mně bylo patnáct let

a všechno v mém světě se začalo rozpadat.

První den na střední škole v Pacific Palisades – což, příznačně pro dítě

z armády, bylo to už několik měsíců po začátku školního roku pro

všechny ostatní – mi dal počáteční představu, že život bude hrozivě jiný.

Začalo to obvyklým rituálem při změně školy, to znamená přeříkáním



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.