načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Někdo to s holkama umí -- Povídky z časů balení a kotrmelců pozadu - Jiří Traxler

Někdo to s holkama umí -- Povídky z časů balení a kotrmelců pozadu

Elektronická kniha: Někdo to s holkama umí -- Povídky z časů balení a kotrmelců pozadu
Autor:

Když autor čítával své povídky při svých koncertech, bavili se diváci všeho věku. Zaujmou příběhy i dnešního čtenáře? Humoristické povídky prostupuje jediné téma – erotika ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  246
+
-
8,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Cosmopolis
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 252
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-5670-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha humoristických povídek je oddechovým čtením a vzpomínkou na mládí a těžkosti s ním spojenými. S odstupem času už dospělí mohou na problémy mládí nahlížet s nadhledem a smíchem, ovšem v období, kdy tyto věci byly prožívány osobně, to bývala silná emoční káva. Jiří Traxler vyhmátl z erotiky dospívání úsměvné okamžiky a zavede tak čtenáře po setmění na Vyšehrad, vysvětlí, za jakým účelem se běhalo Stromovkou, dohromady dá na milostné schůzce více než dva účastníky a rozveselí vážnou známost. Skvělý muzikant si účinnost svých veselých historek mnohokrát ověřil na koncertech a nyní příběhy vychází v podobě povídkové knihy, aby pobavily čtenáře napříč věkovými kategoriemi. Bonusem jsou připojené soubory písňových textů a básní. Zábavná kniha známého českého swingového muzikanta s pikantním a zároveň velmi úsměvným "retro" motivem dospívání a s ním spojených trapasů kolem prvních lásek, námluv a erotiky.

Popis nakladatele

Když autor čítával své povídky při svých koncertech, bavili se diváci všeho věku. Zaujmou příběhy i dnešního čtenáře? Humoristické povídky prostupuje jediné téma – erotika dospívání – v mnoha podobách a situacích. (povídky z časů balení a kotrmelců pozadu)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jiří Traxler - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Někdo to

s holkama

umí

Jiří Traxler

Povídky z časů

balení a kotrmelců

pozadu

Humoristické povídky Jiřího Traxlera

prostupuje jediné téma – erotikadospívání – v mnoha podobách, proměnách

a situacích. Mimo jiné se dozvíme, co

dělají dospělí, když jdou děti spát, že

Petřín není ohřívárna, komu patřilVyšehrad po setmění nebo co se odehrávalo

v křovinách zpustlé Grébovky, zažijeme

svatební noc v dětském táboře, lásku

v páternosteru, milostnou schůzku ve

dvou, ve třech i ve čtyřech, posoudíme

nápad s manželstvím na zkoušku,vydáme se motorovou lodí do ZOO a na

rande se dvěma sněhuláky, dostane se

nám poučení jak rozveselit vážnouznámost, jak vyprostit milovanou bytost ze

spárů šelmy či jak ztrestat samozvaného

ochránce mravů a pochopíme, jaképonížení prožívá poslíček lásky, čím vším

dívky telefonují a proč starý Bell věděl

starou belu.

Když autor čítával své povídky připísňových koncertech, bavili se diváci všeho

věku. Věříme, že knižní vydání těchto

retro příběhů zaujme i dnešního čtenáře.

Náctiletý se jistě usměje nad bezmeznou

naivitou dospělých, čtenář vproduktivním věku snad na chvíli zapomene na

hromadění produktů a senior možná

nostalgicky zalistuje vlastní pamětí.

Motivy příběhů, reálie a zvolená forma

vyprávění navozují dojem skutečných

zážitků. Autor však s nadhledem sobě

vlastním podotýká, že se jedná spíše

o zastydlé projevy pubertálníhofantazírování, cosi jako pubesc/i/ence fiction.

A jedním dechem za všechny kluky

dodává, že titulní věta je nonsens a že

s holkama to umět vlastně nelze. Naštěstí

to umějí ony s kluky.

Někdo to s holkama umí

Jiří Traxler


Někdo to s holkama umí



Jiří Traxler

Někdo to

s holkama

umí

Povídky z časů

balení a kotrmelců

pozadu

Grada Publishing 2015


ISBN 978-80-247-5670-7


Obsah

8 Někdo to s holkama umí

14 Obětavost

18 Jak okouzlit milovanou bytost

25 Zápisník zhrzeného

30 Manželství na zkoušku

34 Pomsta je sladká

41 Dívkám s chybami (Nedělní chvilka poezie)

58 Líbám, ženy, vás tak rád

64 Hlavně se neztrapňovat

69 Prstýnky z trávy

77 Dívky se vyskytují ve dvou

85 Musíš si vždycky vědět rady!

95 Dívkám s chybami — pokračování (Pondělní chvilka poezie)

112 Deník

125 Mít svou hrdost

138 Dopis

142 Sbohem, dieto!

147 Samouk

155 Žebříčky do ráje (Top ten, top fór, top sex...)

171 Setkání po létech

178 O jednom dívčím pokoji

187 Filozofská historie

195 Život s telefonem

209 Pod víčky je nostalgie

223 Kámošky ze sámošky

234 Děvčátko a píšťalička (Protest song naruby)

241 Svět v obrazech


Svým holkám — Pavle, Pápě, Věrce, Elišce a Ádě

Povídky a připojené soubory písňových textů a básní vznikaly

v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Od té

doby se mnohé změnilo, ale předělávat je, modernizovat jazyk

dialogů a upravovat dobové reálie by znamenalo zasáhnout

do jejich atmosféry. Místa a kulisy příběhů odpovídajísku

tečnosti, použitá jména osob a samotné děje jsou smyšlené.


8

Někdo to s holkama umí

To je vrozené nadání. Kdo jím oplývá, má v životě vyhráno.

Působí na dívky buď svým vzezřením, nebo svými činy,ane

bo svými řečmi. Prostě je buď okouzlí, nebo uchvátí, anebo

ukecá.

Nejhorší je, že se to nedá naučit ani napodobit. Můžu sene

chat potetovat výjevy jako ten šťastlivec, můžu si pěstovat

kníry a licousy, chroupat neuralgen, čichat čikuli či trousit

drsné poznámky — marně. Dívky se za mnou ani neotočí.

A když, tak jako za nějakou směšnou kuriozitou.

Je to až tragické: udělám (ve svých — řekněme —pětadva

ceti letech) všecko pro to, abych dívky zaujal, několikrát se

předem přesvědčím, že je se mnou všechno jak má být,a vy

razím na lov.

Hle, řekne si dívka, pološílený stařík. Jde na čolky.

Pochopil jsem to někdy na počátku puberty. Na počátku;

schválně neříkám přímo v pubertě, protože jak tvrdí mípřá

telé, trvá u mě dosud.

Chtěl jsem vyznat lásku své spolužačce. Jedním z těch, kteří

to s holkama umějí, byl můj kamarád. „Na tom přece nic není,“

ujistil mě, „prostě jí napiš, že ji máš rád, a je to.“

Připadalo mi to prosté.

„Ahoj Blaženko,“ napsal jsem, „mám tě rád.“

Blaženka dopis přečetla a rychle něco pošeptala kamarádce.


9

Už o přestávce mi několik spolužáků řeklo: „Ahoj, Blaženko,“

a brzy mi tak přezdívala celá škola. Dvě holky se měspiklenecky zeptaly, kolik hodláme mít dětí, na zádech jsem měl

přišpendlený lístek s nápisem:

Nedráždit! Blaženka se dívá! a místo zmizelé svačiny jsem našel v aktovce cedulku:

Žeru tě, a všechno co s tebou souvisí.

Tvá Blaženka Na písemný dotaz, proč se ke mně tak ošklivě zachovala,Blaženka písemně odpověděla: „To mi zaplatíš, ty pse. Podívej se na sebe do zrcadla, ale až o přestávce na záchodě, kdyby se ti náhodou udělalo špatně. Jestli to přežiješ, zase napiš.“ Blažence už jsem nenapsal. Zato brzy nato jiné dívce.I kamarád, který mi nyní radil, byl jiný, mnohem zkušenější. „Musíš jí poslat hrozně vznešenej a uctivej dopis,“ řekl, „aby ji to šokovalo. A musíš jí vykat a musíš tam zamontovat samý takový ty řečičky, protože to mají holky hrozně rádi.“

Má nejdražší Eliško, (začal jsem)

předem mého dopisu přijměte srdečný pozdrav

a milou vzpomínku na Tebe. Rozhodl jsem se Vám

napsat, protože už to v sobě nemohu dýl tutlat.

Váš krásný úsměv a Vaše krásný to, tělo, měuvádějí v šílenství. Miluju Vás, a kdybych Vám tonenapsal, asi bych se musel zastřelit.

(Zastřelit jsem po krátké úvaze škrtl a napsal

oběsit. Pak jsem škrtl oběsit a napsal prostě:

oddělat.)

Prahnu po Vás, to mi věřte. Mohu doufat, ževyslyšíte mé smělé přání, krásná velitelko? Chtěl bych

s Váma chodit. Jestliže byste také chtěla se mnou

chodit, počkejte na mě odpoledne v parku. To je,

drahá Eliško, zatím vše. Dopis spal, sežer nebo

roztrhej.

V hluboké úctě

Váš — A podepsal jsem se. Spolužačka Eliška si dopis zběžně přečetla, a když se učitelka obrátila k tabuli, položila jí ho na stůl. Učitelka mateřského jazyka byla osamělá duše, žijící jen pro svůj předmět. Smutně jsem si uvědomil, že se shodouokolností také jmenuje Eliška. Studovala dopis dlouho a pozorně, oči se jí zvláštně leskly a mně bylo jasné, že mě čeká nejen zhoršená známkaz chování, ale také z češtiny, protože v tom spěchu jsem sis pravopisem nedělal hlavu. Ale nic takového se nestalo. Přistoupila ke mně a zeptala se: „To jsi psal opravdu ty?“ Co mi zbývalo — přisvědčil jsem. Chvíli mlčela, pak se otočila k tabuli a dlouze smrkala. Pak řekla: „Víš, vždycky jsem si o tobě myslela, že jsi mírnýa citlivý chlapec. Netušila jsem, že jsi —“ Odmlčela se a pak řekla slovo, které jsem tehdy slyšel poprvé a které mi od té doby říkali častěji, „— že jsi cynik.“

11

Pak — ve shodě s mým přáním — dopis roztrhala a hodila

do koše.

Na odpolední vyučování se tehdy nějak nedostavilaa někte

ří kluci se šklebili a pravili, že ji zahlédli obcházet v parku za

školou.

Třetí pokus o milostné vyznání jsem podnikl o prázdninách.

Tentokrát už jsem nedal na cizí radu a snažil se sámvypo

zorovat, jak se tedy takové věci vlastně sdělují. A měl jsem

štěstí.

Na břehu seděla holka s klukem a já jsem předstíral, že se

koupu. Přitom jsem však dával dobrý pozor, aby mi ani slovo

neuniklo. Nevšímali si mě.

„Hele,“ řekl najednou ten kluk té holce, „musím ti něco říct.“

„Tak říkej,“ řekla.

„Víš, líbí se mi tady jedna holka.“ A díval se na ni zamilovaně.

„Vážně?“ zeptala se a usmála se.

„Vážně. A víš, co je zvláštní? Že má stejný oči jako ty. Fakt.“

„Vopravdu?“ podivila se a hleděla mu také zamilovaně do očí.

„Vopravdu. A víš, co je ještě zvláštnější? Že má stejný vlasy

jako ty. A stejnou pusu jako ty. A směje se jako ty a mluví

stejně jako ty. A je stejně hezká jako ty. Není to zvláštní?“

Seděli u sebe a říkali si to úplně zblízka.

„A ty nevíš, jak bys jí to řek, viď?“ zeptala se ta holka.

„To teda vopravdu nevim.“

„Tak víš co, jestli chceš, já jí to řeknu.“

Pak vstala, odešla kousek po břehu a hned se vrátila a zase

si sedla.

„Tak co?“ zeptal se ten kluk.

„Nic, řekla jsem jí to.“ A oba se smáli.

„A ona?“

12

„Říkala, že se jí taky líbíš, a posílá ti pusu. Tak ti ji musím

předat.“

Pak ho chytla za uši a políbila, pak zase políbil on ji, pak se

líbali dokonce vzájemně — a já se začal topit.

Tak takhle se na to musí, pochopil jsem. To je ten pravýzpů

sob. A hned jsem se rozhodl to vyzkoušet.

Jistá dívenka, kterou jsem tehdy zrovna miloval a kterou jsem

se rozhodl využít ke svému experimentu, neměla v zásadě nic

proti tomu, abychom si sedli na břeh.

„Hele,“ začal jsem, „můžu ti něco říct?“

„Když to nebude nic trapnýho...“

„Prostě, líbí se mi tady jedna holka, no.“

„A proč to říkáš mně?“ vyjevila se.

„Protože totiž vona má stejný oči jako ty.“

„A co má jako bejt?!“

„Vona má taky stejný vlasy jako ty, stejnou pusu jako tya smě

je se stejně jako ty, vážně.“

Zamyslela se.

„Tak v tom případě to může bejt jedině Eva. Ta je mi tedavo

pravdu podobná. A žádná jiná zrzavá tady není.“

„Jenže, co je zvláštní...“ chtěl jsem pokračovat, ale přerušila

mě.

„A ty nevíš, jak bys jí to řek, viď?“

Přikývl jsem.

„Jenže je blbý,“ přemítala, „že vona zrovna chodí s Tondou. No

ale jestli chceš, já jí to klidně řeknu.“ Vstala a odešla.

Očekával jsem, že přijde za chviličku, sedne si ke mně a políbí

mě. Nevracela se.

Za půl hodiny přišel Tonda. Byl o dva roky starší než já, už

chodil do učení, učil se drvoštěpem, a když někdy zavítal do

restaurace, všichni rychle zaplatili.

13

„Mladej, tak se mi doneslo, že se ti líbí Eva,“ spustil.

„Ale já...“ snažil jsem se něco vykoktat.

„Tak moment,“ a postavil mě, „aby bylo jasno: líbí, nebone

líbí? Protože jestli se ti líbí,“ a přiložil mi pěst k oku, „tak to

s tebou nedopadne dobře.“

„Nelíbí,“ zvolal jsem. „Vůbec se mi nelíbí. Je hnusná.“

To ho šokovalo.

„Tak tobě se, synku, nelíbí moje holka? Chceš snad dokonce

říct, že chodím s ňákou zrůdičkou, s ňákým vořezávátkem?!

Tak na.“ A hodil mě do vody.

„A příště bacha na mě,“ křičel ze břehu, „mohlo by to bejt

i horší.“

Za vydatného polykání andělíčků jsem s respektem sledoval,

jak pomalu odchází.

V tu chvíli jsem si také uvědomil, že léta, která mě čekají,ne

budou lehká. Někdo to s holkama umí, začínal jsem chápat,

ale já to nejsem...

14

Obětavost

Dokázala by pro mě všechno na světě. Byla by se rozdala,roz

krájela, nechala zavřít. Udělala všecko, všecičko, co mi viděla

na očích. A víc. Byla v tom směru nepřekonatelná.

Šli jsme po pláni, žvýkala žvejkačku. Chvílemi ji natahovala

nebo nafukovala a propichovala prstem. Díval jsem se na ni,

jak žvýká, a dostal jsem taky chuť na žvejkačku. Žvejkačky

byly tenkrát vzácné. V duchu jsem žvýkal, nafukovala pro

pichoval s ní, visel jsem jí na rtech.

V tu chvíli ji vytáhla z pusy.

„Na,“ řekla, „už mi nechutná. Žvejkám celý odpoledne.“

Jiná by se dala o ni prosit nebo by naznačovala, jak nerada se

s pochoutkou loučí, ale ona ne. Ten takt, s jakým se dovedla

něčeho vzdát! Cit, s nímž uměla něco darovat, tak aby točlo

věk mohl bez uzardění přijmout! Taková byla.

Dívali jsme se na sousedovy psy. Hráli si, váleli se po sobě

a byli hrozně roztomilí. Dívali jsme se na ně celý den,proto

že byla neděle.

V pondělí mi přinesla v košíku štěně. Šíleného podvraťáka, na

němž se podílela jistě aspoň polovina psů z Pankráce a okolí.

Byl samá blecha a na svůj věk už dosti temně vrčel. Podala mi

košík s tím vzácným darem.

„Na, ty máš rád pejsky,“ řekla, „vem si ho.“

Na ta slova po mně štěně skočilo.

„Co tě to napadlo, přinýst mi psa?“

15

„Na nic se neptej, je tvůj.“

„Ale co s ním budu dělat?“ vyplašil jsem se.

„Co? Budeš si s  ním hrát. Pohlaď ho, tak. Budeš ho krmit

a můžeš mu říkat Borku. Už na to trochu slyší, viď, Borku?“

Na znamení souhlasu mě kousl do ruky.

Na podzim nám bylo chladno a celou schůzku jsem prokašlal.

Za pár dní jsem od ní dostal svetr. Nebyl právě nejslušivější,

jeden rukáv měl kratší a celý byl trošku šejdrem.

„Upletla jsem ti ho, aby ses nenastyd.“ Projevovala péči až

dojemnou.

„Ale co řeknu doma?“ namítl jsem skromně.

„Řekneš, žes ho našel.“

Potom se zasmála: „V sobotu jsou naši pryč, půjdeme k nám.

Uvařím ti grog, pravej námořnickej, dáme do něj sádlo. Máme

doma věci, to budeš koukat. Ségře jsem řekla, aby vypadla.“

„V sobotu nemůžu, až v neděli.“

„Dobře, tak v neděli.“ Obratem telefonicky přemluvilaumíra

jící tetu, aby pozvání rodičů o den odložila.

Vyprávěli jsme si o jedné knížce, která nebyla nikde k dostání.

A i kdyby byla, stála tolik peněz, že bych se na ni sotvazmo

hl. Měla asi tři sta barevných fotografií na křídovém papíře

a byli v ní samí mloci. Záhy jsem od ní dostal dárek, pečlivě

zabalený v novinách.

„To je pro tebe. Budeš překvapenej. Sehnala jsem ji!“ dodala

vítězoslavně.

Měl jsem opravdu radost. Řekl jsem, že si neměla dělatško

du, tak jak to vždycky říkají dospělí, když něco dostanou, a už

jsem pospíchal, abych se do knížky pustil. Některé listy byly

vytrhány a  brzy jsem pochopil proč — při vší důkladnosti

přece jen zapomněla zlikvidovat jednu ze stránek s razítkem

lidové knihovny.

+

16

„Co je to dneska s tebou,“ ptala se opatrně jednoho dne, když

jsem kráčel vedle ní mlčky a posmutněle.

„Ale nic,“ povídám, „jen se mi nechce zejtra do školy. Umím

houby a určitě mě vytasí. A večer už to nedoženu. Potřeboval

bych na tom sedět aspoň tejden, jinak bude malér.“

Druhý den ráno mi před domem podávala lékařské osvědčení.

„Jenom si tam doplň jméno, svoje jsem vyzmizíkovala. Nikdo

nic nepozná, máš to na tejden.“

„Kdes to prosím tě vzala?“

„Šla jsem k doktorovi a řekla jsem, že mám křeče.“

„A to ti jako věřil?“

„Asi né! Vždyť jsem snědla celý mejdlo.“

„A není ti blbě?“

„Ani ne. Akorát trochu pěním. Hele!“ A počala vypouštět z úst

krásné duhové bubliny.

Nebo s tím magnetofonem. Jak já toužil po magneťáku. Měli

jsme jeden ve škole a pouštěli nám z něj ptactvo, zvukmoto

ru, hluk davu, kroky a pád člověka ze zvonice. Zvlášť pád ze

zvonice se mi moc líbil, byl to slábnoucí výkřik končícížuch

nutím. Představa, že bych měl něco takového doma a mohl

pomocí toho okénkem ve světlíku strašit sousedy, měvzru

šovala. Přitáhla obrovský magneťák a řekla: „Tady ho máš, já

už ho nepotřebuju.“

„Neblázni, to nejde, co by řekli vaši?“

„Řekla jsem, že mi spad z vokna, tak co.“

Když jsem měl zápal pohrudnice a po telefonu se dozvěděla,

že je mi moc zle, zaběhla do blízkého sboru a přivedla k nám

faráře.

Byla to bezvadná holka, a přesto moje láska k ní časemochlad

la. Jednou jsem ji pozoroval a uvažoval jsem: Jsi hezká, ale já

už s tebou nechci chodit. Nemůžu za to, ale už tě nemiluju.

17

Jak ti to ale řeknu, když jsi taková hodná? Dokážu ti to vůbec

říct? — Neuvědomoval jsem si, jak se při tom na ni nešťastně

dívám a že ty oči mluví za mě.

Za pár dní stála venku s cizím klukem a přišívala mu knoflík.

Ukousla nit, schovala jehlu do kapsy a chytla ho za ruku.Prochá

zeli se. Když mě spatřila, vytrhla se mu a běžela ke mně.

„Hele, to je můj novej kluk. Já už s  tebou nechci chodit.

Promiň.“

Tak to abych si našel ňákou jinou holku, říkal jsem sizaraže

ně pro sebe.

To jo, souhlasily její oči, třeba támhletu. A nenápadně ukázala

hlavou. Na druhé straně ulice postávala blondýnka.

„Dělá, jako že je tu náhodou, ale buď klidnej, všecko jedomlu

vený. Řekla jsem jí, že jsi do ní šílenej, ale že se jí to stydíš říct.

Vem ji do bijáku, dneska od půl šestý. Tak ahoj.“ A podala mi

dva lístky.

Šel jsem tedy s tou blondýnkou do kina a cestou jsemuvažo

val, jestli jsem neprohloupil. Pochybuju, že se někdo jinýdo

káže pro mě takhle obětovat. Moc pochybuju. Jsem vlastně

nevděčný hlupák. Měl jsem chuť na všechno jiné než na kino.

Blondýnka si mě bedlivě prohlížela, pak se usmála a řekla:

„Hele, jestli se ti do toho kina nechce, tak nemusíme. Můžeme

jít třeba na fotbal, jestli tě baví fotbal.“

A tak jsme šli na fotbal.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist