Kniha: Největší lži historie II -- aneb... Jak se falšovaly dějiny – Frank Fabian

TÉMATICKÁ TABU A FALŠOVÁNÍ HISTORIEUž jenom letmý pohled na „dějiny dějin“ nás může poučit o

tom, že historie byla skoro vždyckyvyužívána k tomu, aby se upevnila, ba přímo zacementovala

nějaká mocenská pozice, aby bylopěvován vládce, nebo aby se podpořilo nějaké přesvědčení –

nějaké náboženství, nějaká ideologienebo nějaký konkrétní názor.Na tom se dodnes změnilo málo.

Raději si trochu povykládejme o něčem že školy:V našich zeměpisných šířkách, konkrétně v Evropě,

byl dějepis zhruba do 17.-18. století orientovánkřesťansky. Dějiny tedy sepisovali zbožní učenci, kteří

dobře vládli brkem či perem, a ti, kdo umělizručně vykroužit písmenka a řadit jedno za druhým, byli

převážně kněží. Jejich základní záměrspočíval samozřejmě v tom, aby své ovečky udržovali na té

správné pastvě. A tak byly vybájenymnohé legendy a náboženské pohádky, ale byly také falšovány

právnické dokumenty, přirozeněvšechno pro „větší slávu Boží“. Situace se trochu zlepšila, když začali

v 18. století neohroženíosvícenští duchové poukazovat za zjevné chyby a nesrovnalosti

historiografie.Ale běda! Netrvalo dlouho, a jistý Karel Marx předestřel nový a krajně sporný „výklad

dějin“,který byl například v někdejší NDR a jinde přežvykován hluboko do 20. století, a který je na

Kubě a vČíně přítomen dodnes! Gigantické lži komunismu nikdo do dnešního systematicky

nerozpracoval. Alety falešné historické údaje se cpaly do hlav miliardám lidí (což se také děje

dodnes!). K tomu, jakpadělali dějiny národní socialisté, kteří se zahnízdili v Německu od roku 1933 do

roku 1945, je vlastnědocela škoda ztrácet slova: také nacisté překroutili historii a historiky

degradovali na své štolby apohůnky.A přitom dokonce ani v současné době, a to v těch nejsvětějších

„vědeckých“ kruzích, není všechnozlato, co se třpytí; pořád ještě se některé věci „zatloukají“ nebo

tutlají pod pokličkou, tu a tam senějaký historický údaj zfalšuje nebo vyžehlí, jak si to ještě ukážeme

na stránkách téhle knihy.„Dějiny, to je Mississippi lží“, pronesl úsudek již Voltaire, a my nemůžeme

než mu sekundovat.Ale vraťme se prozatím jenom o jeden krůček nazpět a položme si otázku, co to

vlastně je, přesněvzato, takové falšování dějin?DEFINICEO falšování historie se hovoří tehdy, když se

někdo záměrně, s využitím nekalých vědeckýchprostředků, pokouší nepravdivě reprodukovat

historické události.Zfalšovat se dá dokonce i pramen – jako v případě Konstantinského darování.Tady

jde o padělaný dokument přibližně z roku 800 po Kr. Praví se v něm, že údajně v údobí let 315–317

věnoval římský císař Konstantin papeži a jeho nástupcům vládu nad Římem, Itálií, ba dokoncenad

celou západní polovicí tehdejší Říše římské. A papežové samozřejmě této (padělané) listinyvyužívali k

prosazování svých teritoriálních nároků. Rovněž Hitlerovy deníky jsou krystalicky čistýmpříkladem

falzifikátu.O falšování dějin se hovoří také v případě, kdy se určité prameny, jež se podle vlastního

názorupisatele nejeví jako příjemné, záměrně vynechají, načež se pak historické skutečnosti směle

tradují vjednostranném pohledu.Také přímá, hrubá lež patří k falšování dějin. Tak třeba v historických

textech někdejší NDR setvrdilo, že v roce 1950 přepadla Jižní Korea Sever – a nikoli naopak.Něco

docela jiného než falšování je rekonstrukce, při níž se jeden z pramenů nevydává za „starý“,a při níž

nejde o přímý úmysl něco zfalšovat. Přesto bývá i v takových případech nutno brát věci seznačnou

rezervou, pokud se týče pravdivosti.Jenom o docela malý významový odstín se liší od pojmu falšování

historie pojem rozmělňováníhistorie. V tomto případě jde o nekritický dějepis, který zaujímá výrazně

jednostrannou pozici neboleží daleko mimo jakoukoli racionalitu. Ať již jde o úmyslně nebo

neúmyslně jednostranné tradování,označujeme je za rozmělňování dějin. Přechod k pojmu falšování

není jasně vyznačen, je v podstatěplynulý. Ve své podstatě je ovšem pojem falšování dějin

agresívnější, masívnější, jde v něm o jasněbezprávný a zlý úmysl.O omylu historie se mluví tehdy,

když nejde o žádný zlý úmysl. Tak například (údajné) přibitíLutherových tezí na kostelní dveře ve

Wittenbergu (v Sasko-Anhaltsku) je pouhý omyl – nikdy kněmu nedošlo. Nicméně v tomto případě

nehovoříme o falzifikaci, jakkoli tuto skutečnost tvrdí četnédějepisné učebnice.Pokud jsme nadáni

trochou humoru, mohli bychom tedy mluvit o maligním a benigním falšování.Zásadně musí

odpovídat čas a místo, máme-li přesně referovat o tom, „jak to doopravdy bylo”. Alemusíme se také

pečlivě dopracovat k těm, kteří skutečně „tahají za provázky” nějaké události, a kteřípůsobí často

neviditelně za kulisami, mají-li být dějiny prezentovány tak objektivně, jak jen lze,přičemž naprosté

objektivity nebude patrně dosaženo nikdy.Existuje mnoho metod, jak se dá lhát, jak uvidíme na

stránkách této knihy, ba existuje dokonce„vysoká škola lži”, a často byla tak rafinovaná, že nám to

dodnes bere dech. Pravděpodobně tedy budetřeba rozšířit pojem „falšování dějin” – budeme ho

muset definovat obsažněji, než jak bylo dosudobvyklé.A jaké tedy bývají důvody překrucování zpráv o

tom, co se událo? Falšováním historie chtějínapříklad falzifikátoři budovat svou vlastní (vědeckou)

kariéru, chtějí si vydělat peníze (jak tomu bylov případě Hitlerových deníků), snaží se upevnit – nebo

změnit – mocenské struktury, ospravedlňovatválečné zločiny (popírání holokaustu), oslabit

protivníka, získávat přátele, vybudovat si reputaci,znectít určité skupiny, podkopat právní

pozice.ZNÁMÉ A NEZNÁMÉ HISTORICKÉ FALZIFIKÁTYAž do dnešního dne nejsme dostatečně

senzibilizováni, pokud jde o téma falšování dějin. To téma jestále ještě do jisté míry tabu. A přitom

jsou dějiny přeplněny polopravdami, věcmi, na nichž je čtvrtinapravdy, výroky ochranného

charakteru a prohlášeními public relations, jak to vzápětí ukážeme.Zdálo by se, že obludné lži za dob

právě citovaného nacistického režimu jsou známy. Ale připodrobnějším pátrání užasneme, na jakou

spoustu neznámého v této souvislosti sami narazíme. Faktje, že důsledky podobného nevědění

přispěly k druhé světové válce. Dále se například falzifikacekolem komunistického psaní dějin staly

zdánlivě intelektuální běžně dostupnou samozřejmostí.Zdánlivě! Ve skutečnosti je přitom i v

odborných kruzích sotva známo, jak Marx nebo Lenin přesněpostupovali, když se pustili do

překrucování dějin.Nadto existují početné případy padělání historie, jež jsou prakticky neznámy

dokonce „expertům“–například kde se historicky vzal Poslední soud, nebo jak tomu bylo s

výpůjčkami, které si udělaliautoři Nového zákona u Peršanů. Do stejné kategorie spadají (zatajované)

vědomosti kolemegyptských zdrojů.A konečně to začne být silně brizantní, když se zadíváme na

padělání dějin v moderní době – taknapříklad na události kolem Francouzské revoluce. Ještě pořád

jsou praví, skuteční aktéři, kteřívyvolali tuto revoluci, zahalováni pláštíkem mlčení – a že to byla

nejvýznamnější revoluce v dějináchlidstva!Ale ani národně motivované psaní dějin nás nerozmazluje

nějakým přebytkem „pravdy“, jakdokazují například dějiny Spojených Států Amerických.Je na čase,

abychom vytvořili nějaký protipól!Těmito řádky – a to jste jistě dávno uhodli – vám chceme

poskytnout malý přehled toho, co je provás přichystáno v této knížce. Čeká na vás tedy několik

nových vhledů do dějin, ale také dohistoriografie, která je plna falzifikátů a ideologií – daleko víc, než

jsme si doposud připouštěli. Dálevás očekává také nejedno neortodoxní nové hodnocení mnoha

faktů, která najednou dovolí, abyzdánlivě známé „historické skutečnosti” zničehož nic vyvstaly v

docela novém světle...