načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Nejsou to bohové! -- Politické úvahy, projevy a rozhovory od května 2014 do listopadu 2015 - Lenka Mgr. Procházková

-6%
sleva

Elektronická kniha: Nejsou to bohové! -- Politické úvahy, projevy a rozhovory od května 2014 do listopadu 2015
Autor:

Sbírka politických úvah, projevů a rozhovorů, které autorka publikovala v období od jara 2014 do podzimu 2015 na nezávislých internetových serverech. Sama tvrdí, že pro tištěné deníky ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99 Kč 93
+
-
3,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 157
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-7002-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Sbírka politických úvah, projevů a rozhovorů, které autorka publikovala v období od jara 2014 do podzimu 2015 na nezávislých internetových serverech. Sama tvrdí, že pro tištěné deníky a časopisy jsou její texty příliš silné kafe. V předmluvě sbírky spisovatelka vysvětluje, proč místo dalšího románu píše aktuální texty reflektující současnou dobu a neváhá se účastnit i demonstrací. Věří, že: „Spisovatel nemá být povýšen nad nic, čím jeho národ prochází, pokud nechce být považován za zbabělce.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Lenka Mgr. Procházková - další tituly autora:
Bílý klaun Bílý klaun
Procházková, Lenka Mgr.
Cena: 93 Kč
Smolná kniha Smolná kniha
Procházková, Lenka Mgr.
Cena: 188 Kč
Slepice v klubu Slepice v klubu
Procházková, Lenka Mgr.
Cena: 94 Kč
Oční kapky Oční kapky
Procházková, Lenka Mgr.
Cena: 178 Kč
Narušitel Narušitel
Procházková, Lenka Mgr.
Cena: 188 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






NEJSOU TO BOHOVÉ!
Politické úvahy, projevy a rozhovory
od května 2014 do listopadu 2015





Foto: Jiří Skupien





NEJSOU TO BOHOVÉ!
Lenka Procházková
Politické úvahy, projevy a rozhovory
od května 2014 do listopadu 2015
NAKLADATELSTVÍ EPOCHA





Copyright © Lenka Procházková, 2016
Cover © Lukáš Tuma, 2016
Photo on Cover © Hans Štembera, 2015
Layout © Josef Kroupa, 2016
Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2016
ISBN (pdf) 978-80-7557-267-7
Kniha vychází díky laskavé podpoře Nadace Jana Klimenta





5
Kronika úzkosti
(úvod ke sbírce)
V květnu 2015 mě pozvali do Památníku písemnictví na debatu o vztahu
umění a politiky. Dalším účastníkem byl Jiří Pehe. „Co teď píšete?“ zeptal
se mě, než jsme vstoupili do sálu. Odpověděla jsem, že hlavně politické
komentáře a projevy. „Já myslel jakou knihu,“ objasnil. „Na psaní knížek
teď přece není čas!“ namítla jsem.
Ale když dnes pročítám své texty publikované od jara 2014 na nezá -
vislých internetových webech, vidím, že jsem tu knížku vlastně napsala.
Román to není, spíš kronika úzkosti. Že je ta úzkost občas prokládaná
humorem, zřejmě souvisí s dědičnými rysy českého písemnictví. Držet se
této tradice při psaní románu je poměrně snadné, ale uplatnit ji
i v politických komentářích, rozhovorech a veřejných projevech žádná legrace není.
I při chronologickém řazení textů do zamýšlené sbírky jsem si
připomínala, jak těžce se mi každý z nich psal a kolik dní a nocí to trvalo, než jsem
byla s výsledkem spokojena. Nejobtížnější byla tvorba projevů. Politický
projev je specifický žánr, nejblíž k němu má monolog postavy v divadelní
hře. Jenže herec dostává monolog už hotový. Divadlo je kolektivní umění,
jehož úmyslem je vyvolat u diváka katarzi, tedy stav rozechvění vlivem
prožitku z představení. To sice platí i o demonstracích a veřejných
shromážděních, nicméně odlišnosti tu jsou a není jich málo.
Jak se dělá demonstrace
Zatímco divadelní představení se plánuje i rok dopředu, podnět
k demonstraci může být náhlý a příprava je proto omezena jen na týdny, někdy
dokonce na dny. Prvním krokem je ohlásit na úřadě název akce, datum, čas,
místo a jméno organizátora. V Praze se tyto ohlášky podávají
na Magistrátu hl. města. Následuje krok druhý – shánění řečníků, kteří jsou schopni
a ochotni napsat k danému účelu projev a sami jej přečíst. Když jde
o shromáždění několika občanských iniciativ, nebývá o řečníky nouze a je naopak





Lenka Procházková: Nejsou to bohové
6
nutné určit jim maximální délku vystoupení. V této fázi příprav už bývá
vybrán i moderátor (či moderátorka), jehož úkolem je promyslet pořadí
přihlášených aktérů, připravit si úvodní a závěrečnou řeč a taky propojující
glosy. Souběžně se řeší grafická podoba letáků, jejich rozesílání interne -
tem, a pokud je čas, svolá se tisková konference. Pak se zajišťuje technika,
tedy ozvučení, pódium, často i petiční stánky a dobrovolníci, kteří u nich
budou při akci stát. Hudba se vybírá kolektivně, základem (našich
demonstrací a mítinků) bývá Kryl, písně Voskovce a Wericha a samozřejmě
státní hymna. S mladšími skladbami organizátoři vždy trochu riskují,
protože OSA má uši všude. (Ale i kontroloři jsou jen lidé a podléhají katarzi,
takže pokutu jsme zatím neplatili.) Vlajky, transparenty a zvětšené fotky
jsou nejmenším problémem a každá „délesloužící“ občanská iniciativa je
schopna během jediného večera inovovat i  historické kusy, takže
například transparent PRYČ S VLÁDOU! lze pomocí nůžek, tiskárny a izolepy
kreativně předělat na PRYČ Z NATO! Složitější je to s kostýmy.
Když jsme v červenci 2014 v den výročí začátku první světové války
v souvislosti s aktuální krizí na Ukrajině připravovali mírovou akci před
budovou ambasády USA, sepsal kolega Marek Řezanka inovovanou
scénku se Švejkem a paní Műllerovou. Rekvizity včetně pojízdného křesla pro
Švejka nám nakonec půjčili v nejmenovaném filmovém fondusu. Ale
uniformy pro pochodující vojáky jsme si předvídavě koupili v bazaru,
protože sborové písně „Brýle na noční vidění“ a „Běž domů Obamo!“ jsme
reprízovali i při dalších protiválečných shromážděních.
Další rozdíl mezi divadlem a demonstrací je v tom, že v divadle neprší
a nemrzne a na výkon herců nedohlíží policie. U veřejných shromáždění
naopak počasí sehrává svou roli a policie tam být musí, aby chránila
nahlášenou akci proti narušitelům. V jednom případu policisté svou úlohu
nepochopili a stali se narušiteli sami. Došlo k tomu při shromáždění 7. května
2014 na hlavním nádraží u pietní desky padlých, kdy nám členové Policie
České republiky v průběhu ohlášené akce neurvale odpojili proud a chtěli
zabavit i kameru, což jim ale pobouření posluchači nedovolili. Většinou





7
Kronika úzkosti
se však policie chová seriózně a uvážlivě, třeba když 17. listopadu 2014
odvrátila zástup lidí s červenými kartami od parku na Klárově, kde jsme
měli tribunu a stánky, a přesměrovala rušitele nahlášeného shromáždění
do Letenské ulice. Hluk rozhicovaného stáda však ztlumit nemohla, a tak
jsme opakovaně pouštěli do reproduktorů Krylovy „Maškary“, než cvičení
lidé odpochodovali a my mohli v mítinku pokračovat.
Rozdíl je tedy i v publiku. Do divadla se diváci (většinou) nechodí hádat
a nezasahují do dramaturgie. Na veřejných shromážděních se ale s aktivi -
tou posluchačů musí počítat, protože lidé, které téma přitáhlo a přišli, se
necítí být publikem, ale součástí „kusu“. Nesedí v pohodlných křeslech,
ale stojí na dlažbě. Pokud je projevy nebaví, odcházejí. Pokud je rozčilují,
zůstávají, protestně vykřikují a hvízdají. Když je řečník zaujme, přerušují
jej potleskem nebo hlasitými doplňky.
A je tu ještě jeden zásadní rozdíl. Zatímco divadelní kus se drží
na repertoáru popřípadě i několik let, každé veřejné shromáždění je premiérou
i derniérou současně. I když důvody pro zorganizování demonstrace nebo
jiné veřejné akce se často opakují, průběh je vždy jedinečný
a neopakovatelný. Z tohoto hlediska se nabízí srovnání se sportovním utkáním, které
taky proběhne jen jednou. Až na to, že třeba tenis mohou sledovat
televizní diváci v přímém přenosu, a i když sedí v různých bytech či hospodách,
prožívají ve stejné chvíli stejné vzrušení a obdobnou katarzi.
O demonstracích se však televizní divák povětšinou dovídá až
z účelového sestřihu, pokud vůbec. A jeho katarze je režírovaná podle zadání
editora, který obstarává i komentování šotu. A tak se přímí účastníci akce
po  návratu domů a  zapnutí televizního zpravodajství mnohdy vztekají
nad tím, jak neobjektivní mohou ty televizní objektivy být v zemi, kde je
svoboda slova zaručena ústavou.
Na počátku bylo Slovo
„Jaký smysl mají ty vaše věčné demonstrace, když vám tam přijde sto
lidí?“ posmíval se mi v telefonu bývalý spolužák. Namítla jsem, že video





Lenka Procházková: Nejsou to bohové
8
bude brzy na internetu a texty projevů taky. „No a? Tak se na to koukne
pár tisíc. A dál budou sedět doma!“ zavěštil a ukončil hovor. Takže jsem
mu nestihla říct, že je lepší sedět doma u internetu a rozšiřovat si obzory,
než sedět doma u televize a nechávat si okorávat mozek.
Doba velkých demonstrací se blíží, ale než nastane, měl by si co největší
okruh lidí ze všech vrstev společnosti a napříč generacemi ujasnit, jaká
nebezpečí chceme odvrátit a které konkrétní činy bychom měli od vlády
a parlamentu požadovat. Zprofanovaný slogan, že v jednotě je síla, stále
platí, ale my jednotní nejsme. Hlavní příčinou této nejednotnosti občanů
je nedostatek informací o skutečném stavu světa. A tak se lidé odkázaní
jen na zpravodajský mainstream stávají bezmocnými morčaty. Uvědomuji
si, že málokdo má čas vyhledávat denně na internetu aktuální necenzuro -
vané zprávy, ale když už mu někdo pošle odkaz na závažnou informaci,
měl by se o ni podělit s dalšími. Nazvala bych to občanskou odpovědností,
protože každý (dospělý) člověk je spoluodpovědný za dobu, ve které žije.
Například moje odpovědnost k této době prosycené úzkostí se projevuje
tím, že místo románu, který by lidi pobavil, píšu projevy a komentáře,
které je rozčilují a vyvolávají debatu. Před každou demonstrací cítím trému
stejně jako další řečníci a organizátoři. A přesto znovu a znovu chystáme
transparenty, vymýšlíme letáky a zveme novináře, kteří nás, až
na výjimky, zatím ignorují nebo se snaží akce dehonestovat.
Lidé spříznění volbou
Říká se nám aktivisté. Ale i aktivista může mít depresi. „Je to předem
prohraný boj,“ povzdechl si nedávno jeden z nás. „Vlastně všechno, co děláme,
děláme jen kvůli svému svědomí,“ dodal. Jeho slova mi uvízla a dlouho
jsem o nich přemýšlela. Podstatné je to slůvko JEN. Být občansky
aktivní JEN kvůli svému svědomí mi připadá jako alibismus - jdu tam, abych
měl v duši klid. Jenže většina účastníků (organizátoři i posluchači) chodí
na demonstrace z opačného důvodu, tedy proto, že mají v duši neklid.
Neklid vyvěrající z vědomí o křehkosti našeho současného světa. Přicházejí,





9
Kronika úzkosti
aby si ten společný neklid ujasnili, aby ve společenství stejně neklidných
definovali skutečné příčiny své úzkosti. Doufají, že v průběhu akce zazní
návrhy co dělat dál. Nejde tedy o udržování čistého svědomí jedinců, ale
o postupné vytváření občanské opozice.
Pravda nekádruje
Nejdelší text zařazený do  této sbírky se týká Jana Husa. Četla jsem jej
v Betlémské kapli na konferenci, kterou jsme připravili k šestistému vý -
ročí upálení mistra Jana. Konference byla určena veřejnosti a přijeli na ni
lidé z celé republiky i ze Slovenska, a dokonce ze Srbska. Historička Marie
Neudorflová sestavila tematické okruhy a požádala své kolegy, aby
připravili referáty. Byla to celodenní akce, na které se podílelo několik iniciativ,
především seskupení NE ZÁKLADNÁM a mnoho „bezejmenných“
dobrovolníků. Videozáznam je na webových stránkách nwoo.org.
Jeden z nejkratších zařazených textů sbírky má název Jízda v  protisměru.
Je to projev, který jsem četla na  demonstraci proti průjezdu
amerických vojenských kolon tzv. Dragounské jízdě. Akce se konala 28. března
na Václavském náměstí. Hlavním organizátorem byla opět iniciativa NE
ZÁKLADNÁM. Když jsem se tehdy blížila od  „Koně“ k  místu našeho
shromáždění, viděla jsem už zdálky desítky vlajek USA a NATO a slyšela
povyk militantních mužů i žen. „Našich“ ale bylo řádově víc a stále
přibývali, a tak se příznivci dragounů drželi od pódia dál a nakonec odešli
na náměstí Míru, kde se o Alianci mluvilo hezky. Veřejnoprávní televize
vyslala ten den do ulic Prahy několik štábů a pak z natočených materiálů
stvořila příhodný sestřih, takže naší demonstraci udělila nálepku KSČM.
Text pod názvem Lež jako nový světový řád? jsem napsala pro
Vratimovský seminář, který se týkal médií. Moje dospělé děti žasly, že jedu na akci
organizovanou komunisty. Na jejich užaslou otázku: „Jak se s tím může
srovnat tvé disidentské svědomí, mami?“ jsem jim odpověděla stručně:
„Pravda nekádruje.“ Podobně jsem před mnoha lety reagovala při
jednom výslechu v „Kachlíkárně“ na výtku vyšetřovatele, že uveřejňuji texty





Lenka Procházková: Nejsou to bohové
10
v samizdatu a v exilovém tisku. Řekla jsem mu: „Vaše komunistické plátky
by mi tohle neotiskly, tak to dávám tam, kde to vezmou. Jde mi o obsah
sdělení ne o logo novin.“ Tehdy mi vyšetřovatel přečetl výstrahu ministra
vnitra, v níž mě varoval před pokračováním v trestné činnosti. Dnes jsem
na tom mnohem lépe. Na výslechy (zatím) nechodím, i když moje články
opět vycházejí jen v samizdatu, tedy na internetu.
Texty shromážděné v  této knize byly publikovány na  internetových
webech od května 2014 do listopadu 2015. Jednalo se o  Britské listy,
Novou republiku, NWOO, První zprávy, Parlamentní listy, Zvědavce a server
nazvaný Disidenti.org. Výjimku představuje časopis Rodinné listy, kde
komentář Obchodníci s dětmi vyšel v tištěné podobě.
Sbírce jsem dala titulek Nejsou to bohové! podle názvu projevu, který
jsem četla 28. července 2014 na shromáždění před budovou ambasády USA.
Prosinec 2015
Lenka Procházková





11
Vzpomínky na budoucnost
(Projev 7. května 2014 na  hlavním nádraží v  Praze, který byl přerušen
zásahem Policie ČR)
Fašismus je slovo, při kterém mrazí. Slovo, které znamená surovosti,
nelidskosti, organizované násilí. Znovu se to vrací. Nejenom v ozvěně, ale
v  plné síle, rehabilitované počtem příznivců, kteří ten smrtící virus už
zase šíří světem.
Jsme užaslými svědky toho, že i  demokraticky zvolení politici sázejí
na fašisty jako na dostizích a svým hecováním je ženou po trati. Kam?
Čemu mají sloužit ti jezdci smrti?
Sedíme u počítačů a ohromeně hledíme na snímky lidí zavražděných
v Oděse. Z videí je zřejmé, že útočníci vraždili s vášní... Jednu sekvenci
jsem si musela pustit opakovaně, abych rozeznala, co dělají ty dívky
sklánějící se nad něčím na dlažbě. Zprvu to působilo téměř jako piknik, pak
jsem poznala, že plní lahve benzínem. Vypadaly pracovitě a  vesele, „to
je málo, přidej!“ hecovaly se, zatímco lidé uvěznění v hořícím domě už
skákali z oken. A pak jsem si s děsem přečetla komentář českého
novináře, který od svého psacího stolu vytipoval v zuhelnatělých ostatcích obětí
v Oděse ruské agenty...
Ovšem i naše tzv. veřejnoprávní média trestuhodně rezignovala
na objektivitu a převzala roli tlampačů. Je to nejen zbabělé a bezectné, ale také
nesmírně riskantní. Cesta, po které se naše média vydala, je úzká jako ostří
nože. Tím, že před veřejností obhajují extrémní postoj západních
politiků a jejich spolupráci s fašistickou juntou, se pracovníci médií podílejí
na záměru vytvořit z Ukrajiny vojenské nástupiště. Masírují nás
k pocitu, že je to neodvratné, a snaží se obrátit naši nenávist proti zástupnému
viníkovi. Média, která si platíme jako veřejnou službu, nás bombardují
vládní propagandou. Naši politici se totiž, až na výjimky, v této krizi
chovají jako klony řízené dálkovým ovladačem. Předpokládají, že i my jsme





Lenka Procházková: Nejsou to bohové
12
ztratili vlastní rozum. Že už nedokážeme rozlišovat. Že nemáme paměť.
Podle sebe soudí i nás, mají za to, že už jsme taky jen klony. Lhostejné
klony, které necítí odpovědnost za stav světa. Jenomže to je omyl. Mnoho
občanů ČR už přestalo vnímat hlásnou troubu „veřejnoprávní“ televize
a hledají autentické informace o ukrajinské tragédii na internetu. Pravdu
nikdy nelze utajit. Nelze ji utopit. Pokaždé se znovu vynoří, tak jako se
nám znovu a znovu budou vynořovat před očima snímky spálených lidí
v Oděse. Našich bližních. Ten strašlivý obraz pravdy už nikdy nezmizí ze
seznamu zločinů proti lidskosti a jméno Oděsa, stejně jako kdysi
Guernica, se stane mementem i pro děti našich dětí. Pokud ovšem tento svět
překoná zhoubný virus...
„Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého
kontinentu, část nějaké pevniny. Jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší,
jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj. Smrtí
každého člověka je i mne méně, neboť jsem část lidstva.
A proto se nikdy neptej, komu zvoní hrana.
Zvoní tobě.“ (John Donne)
Verše anglického básníka ze 17. století použil Ernest Hemingway jako
moto ke své knize Komu zvoní hrana, která se odehrává v době španělské
občanské války. Když jsme se o této epopeji evropských dějin učili ve škole,
připadalo mi, že jsou to události velice, velice staré. I druhá světová válka
mi připadala jako cosi vzdáleného, jako něco, co už se nikdy nemůže
opakovat. Fotografie mého dědečka s vybledlou trikolórkou přes růžek pro
mě byla zárukou, že lidská statečnost dokáže zvítězit i nad plány ne-lidí.
Dnes už jsem mnohem starší, než byl můj dědeček, když ho gestapáčtí
ne-lidé při výslechu umučili k smrti, a moje někdejší jistota, že fašismus
je navždy vymýcený a postavený na pranýř, je pryč. Kostlivec znovu ožil,
celé zástupy kostlivců táhnou krajinou, řinčí řetězy a  se smíchem plní
lahve benzínem.





13
Vzpomínky na budoucnost
Zítra budou mít naši politici perný den. Už teď se učí proslovy, kterými
uctí památku těch, co v posledních dnech války padli v boji proti fašismu.
A pozítří, o čem budou řečnit pozítří? A jaké dohody a závazky podepíšou?
Poslechněte si jejich slova a zapamatujme si je. Uchovejme nahrávky.
Archivujme noviny, které šíří etnickou nenávist. Budou potřebné v příš -
tím norimberském procese.
Shromažďovat důkazy o  zradě demokracie však nestačí! Přestaňme
mlčet a společně přinuťme k odpovědnosti ty, které jsme zvolili jako své
zástupce. Zakažme jim obcovat s ďáblem!
Už mluvím dlouho a vlaky, ke kterým pospícháte, na vás nepočkají.
Nastupte a odvezte si zážitek z tohoto setkání do svých domovů a měst. Buďme
aktivní, protože teď je to na nás! Čas, který ještě máme k dispozici, se krátí...





14
Mor na ty vaše rody!
( Britské listy 16. května 2014)
„Poslechni, Merkucio, vraťme se.
Horko je, všude samý Kapulet,
někoho potkat, dojde ke rvačce...“
V  prologu ke  hře Romeo a  Julie autor neobjasňuje, kdy a  proč vznikla
v městě Veroně nenávist mezi Monteky a Kapulety. Pouze konstatuje, že
tyto dva rody „zas dávná zášť popouzí k hněvu a nové rozbroje vodí je
cestou úkladů a vražd“. V průběhu děje se o nenávisti mezi rody mluví jako
o dědičném závazku, sdílejí jej i sluhové, kteří chodí ozbrojeni a trumfují
se ve vyvolávání potyček.
Diváka zpočátku nastíněná situace vzrušuje, je napjat, když Romeo
s  přáteli přijde zamaskován na  ples pořádaný nepřátelskými Kapulety
a Tybalt ho pozná:
„To bude Montek, poznám jeho hlas. Dones mi, chlapče, kord... při cti
a při jméně příbuzných, ubít ho k smrti, není žádný hřích.“ Starý Kapulet
ale nechce na domácím plese zabíjení, dokonce prohodí o Romeovi pár
objektivních vlídných slov, což Tybalta rozpálí ještě víc, ale navenek se musí
ovládnout. Z té situace vysvítá, že nenávist starého Kapuleta vůči
Montekům už není tak horká, nebo spíš, že je schopna rozlišovat. Jeho synovec
Tybalt, i když je o generaci mladší a tedy vzdálenější k prapočátku rodové
zášti, se ale rozlišováním nezabývá. Působí jako primitivní ranař a je
protipólem vtipného Merkucia (z montekovské skupiny), kterého v jiné scéně
zástupně vyprovokuje k souboji. Merkuciovo smrtelné zranění
a umírání provázené monologem „Mor na ty vaše rody!“ je (alespoň pro mne)
sentencí sdělení, které toto drama obsahuje. Mercucio je zasažen kordem
ve chvíli, kdy Romeo chtěl střet přerušit. „Proč jsi, k čertu, lez mezi nás?
Bodnul mě pod tvojí rukou...“ Nešťastný Romeo vysvětluje: „Já jsem to





15
Mor na ty vaše rody!
myslel dobře.“ A pak v odvetě za Merkuciovu smrt zabije Tybalta. Nenávist
rodů se znovu rozhoří. Pohřbena je teprve v závěru, společně s Romeem
a Julií, nad jejichž mrtvými těly si zdrcený Montek a Kapulet slíbí mír.
Klid zbraní do té doby nedokázal prosadit ani veronský vladař svými
výhružkami a sankcemi. Ani kněz Lorenzo, který je na straně lásky a dělá,
co může, to nedělá tak účinně, aby zamezil tragickému vyústění: „Vyšší
moc, před kterou jsme bezbranní, zmařila naše plány,“ říká dezorientova -
né Julii, která v hrobce (příliš pozdě) procitla z „umělého“ spánku. „Vstaň
a pojď!“ Pak ale Lorenzo uteče, protože slyší kroky přicházejících stráží,
a tím umožní Julii, aby se v zoufalství probodla. Její smrt vyznívá
anticky a je i pro diváka lepší variantou než Lorenzův chvatný náhradní plán:
„Najdu ti útulek mezi řeholnicemi.“
K připomínce Shakespearova dramatu mě přivedla pokračující tragédie
Ukrajiny. I ta je způsobena rivalitou. Na rozdíl od Shakespearovy hry, kde
diváci nevědí a celkem ani nepotřebují vědět, jak a proč zášť mezi rody
vznikla, dnešní diváci ukrajinského dramatu dostávají vysvětlení z tolika
zdrojů, že je pro mnohé obtížné rozeznat pravdu od lži a záminku
od skutečného motivu. Zatímco Montekové a Kapuleti pojímali své nepřátelství
jako zděděný odkaz a plnili jej kvůli rodové „cti“ (i navzdory veronským
zákonům), současný souboj o  Ukrajinu se vztahuje k  budoucnosti a  je
válečnou strategií. Rozněcování nenávisti mezi skupinami obyvatel
Ukrajiny přichází zvenčí a je pokerovou taktikou, která má přinutit protihráče
(Rusko), aby ve jménu své „cti“ zasáhl a tím porušil (veronské) zákony.
Následný „spravedlivý“ trest má být vlastně cílem celé hry. Je to hra
o kořist a obyvatelé Ukrajiny jsou rukojmími.
Účelově rozdmýchaná nenávist mezi nimi se ale už vymyká
chladnokrevné režii tak jako džin vypuštěný z láhve. I my diváci se začínáme bát,
protože nedokážeme odhadnout, v jaké fázi už hra je, natož jak skončí.
Připadáme si oklamaní, na tohle jsme si přece ty drahé vstupenky
nekoupili! Pobouřeně hvízdáme, ale nikdo nespouští oponu. Bezmocně
zavíráme oči.





Lenka Procházková: Nejsou to bohové
16
Těžce se probíráme z  hororového snu. Dezorientovaně se rozhlížíme.
Kde to, k sakru, jsme? Je tu zima a příšeří jako v nějaké hrobce. Na zdi sví -
tí monitor: „Vyšší moc, před kterou jsme bezbranní, zmařila naše plány“,
sděluje nám kdosi z obrazovky. „Chtěli jsme pouze zjednat mír...“
Otupěle se suneme vpřed, k východu ze sklepení. Tam stojí smutná řeholnice
a naběračkou nám přímo do úst odměřuje z kanystru vzácnou filtrovanou
vodu. „Kdo teda vyhrál?“ zeptá se někdo sípavě. A my se na něj rozzuřeně
vrhneme. Pak se porveme o jeho boty, rifle, triko a připínací placku
s nějakým ksichtem.





17
Nesmíme smlouvat se strachem
(Projev na demonstraci proti třetí světové válce a přítomnosti cizích vo -
jáků v ČR, Ovocný trh v Praze 29. května 2014)
Přemýšlím, jaký spánek mají dnes naši politici. Myslím, že spánek
spravedlivých to nebude. Ti méně otrlí z nich zřejmě usínají až pozdě v noci.
Pod vlivem alkoholu a prášků padají do nevědomí jako do studny. A ráno,
jako roboti, jdou poslušně zpět na své značky.
Z  toho, co mnozí říkají v  bdělém stavu, před televizními kamerami,
mám pocit, že žijí v jiném světě než my. Že jim kdosi podstrčil jiný glóbus,
o kterém tak vtipně mluvívá pan prezident Zeman. Tenhle nový globus se
ale točí proti času a vrací nás o sto let zpátky. Je distribuován z vojenských
skladů a je na něm vyznačena mapa k rozpoutání velkého válečného
konfliktu. Ukrajina je vyšrafovaná jako vojenské nástupiště.
My prý žijeme v demokratickém státě, veškerá moc prý vychází z lidu.
Ale kdo se nás, lidí, ptal, jestli chceme, aby naše republika byla členem
agresívního paktu NATO? Rozhodli o  tom bez nás! Jako bychom byli
morčata! A teď nás svou skvělou technikou pozorují. Jak snášíme ten
život v kotcích? Jsme už dost krotcí, poslušní a tvární? Už nás strach nahnal
do  houfu? Už jsme smířeni s  tím, že obrana našeho „útulného“ života
v kleci je tím jediným, co nám můžou chovatelé slíbit?
Přitom ani toto nedokážou splnit. Protože i oni jsou morčata. Ve svých
elitních kotcích mají jen větší misky než my. Zato ten neřád, který
vylučují, páchne mnohem víc.
Omlouvám se za tento nevábný příměr. Ale už není čas zacpávat si nos
navoněnými kapesníčky. Naopak. My si musíme uvědomit, jak páchne
jejich zbabělost a  čím zavání jejich zrada. Někteří z  našich vědoucích
a statečných předků to ve své době dokázali se sarkastickým humorem
předvádět i na jevišti. Za všechny chci připomenout Voskovce a Wericha,
kteří zpívali své geniální protiválečné songy do poslední vteřiny, než je





Lenka Procházková: Nejsou to bohové
18
mrazivý vichr strachu o život odvál do Ameriky. Tehdy byly (milé děti)
Spojené státy takovou archou Noemovou... Doba se ovšem mění, surovin
na planetě ubývá, zato lidi se nám přemnožili. Proto ten připravený nový
glóbus. Tam prý už to bude lepší a prostornější. Bez nás.
Proč takhle mluvím? Abych ten pocit bezmoci ještě posílila? Ne! Já
nejsem fatalista a odmítám kapitulaci. My v téhle chvíli už nesmíme se
svým strachem smlouvat, uspávat jej a vytěsňovat. Nesmíme se jím ale
ani nechat zmrazit. Musíme své obavy definovat a dát jim slovo. Pustit je
k mikrofonu. Až se naše společné obavy přetaví do odporu k těm, kteří
je vyvolali, přestaneme být bezmocná morčata.
Nemluvím o hněvu, který zapaluje domy, auta nebo policisty. Nebude
to hněv, který zabíjí, ale společný odpor, který zabíjení zakazuje. Jaká
slova bude křičet tento náš velký společný odpor do  uší našich pod -
měrečných politiků? V této chvíli mě napadají tato: „Přestaňte lhát
naším jménem! Nedali jsme vám pravomoc zatáhnout Českou republiku
do útočné války!“
Zřejmě to ale budou důraznější slova, protože hněv se málokdy
vyjadřuje spisovně.
Teď můžete skepticky namítnout, že verbální požadavky, i kdyby je
křičely milióny lidí ve všech městech a obcích naší země, ještě nejsou činem.
Na to mám jedinou odpověď: Ano, slova ještě nejsou čin. Ale co je v této
chvíli mlčení? Není to zločin?
Chcete svým mlčením stát na straně zločinu? Já ne!





19
Včera, dnes a zítra
(Příspěvek na semináři Média a demokracie, 18. června 2014 na Novot -
ného lávce v Praze)
Dne 26. června 1968 vstoupil v platnost zákon, který zrušil
v Československu cenzuru. Ihned se spustily rotačky a 27. června vyšel v Literárních
novinách, Práci, Mladé frontě a  Zemědělských novinách text Dva tisíce
slov, který na žádost skupiny vědců sepsal Ludvík Vaculík. Tuto
politickou výzvu, určenou občanům, měly redakce zmíněných novin
připravenou v sazbě ke zveřejnění ve stejný den. Článek vyvolal nadšený rozruch
u miliónů čtenářů po celé republice a současně vyděsil nejvyšší
politické představitele. K textu, který byl návodem, jak se občané mají zasadit
o udržení a zrychlení demokratizace v zemi, a výzvou, aby obrodný proces
nenechávali jen na politicích, byl připojen dlouhý seznam lidí ze všech
složek společnosti, kteří svým podpisem výzvu zaštiťovali. Z odtajněných
dokumentů vysvítá, že se zaskočené předsednictvo ÚV KSČ pokoušelo
přinutit některé významné signatáře, aby svůj podpis odvolali a že se to
u žádného nezdařilo. Nakonec se zoufalý Dubček v nočním telefonickém
rozhovoru s Kremlem zajíkavě omlouval, že akce byla „spáchána“ bez jeho
vědomí. Rozhněvaný Brežněv, který už samozřejmě měl na  stole ruský
překlad pořízený sovětskými zpravodajci, mu vyčetl: „A co jsi asi čekal,
když jsi zrušil cenzuru?!“ Následující den se v ulicích našich měst
spontánně objevily petiční stánky, občané text podepisovali a  média o  tom
průběžně informovala. Svým způsobem to bylo celostátní referendum,
v němž na otázku: „Pokusíme se ten zmršený socialismus ještě zachránit
a dát mu lidskou podobu?“ Bylo odpovězeno: „Ano!“ Od tohoto
momentu, který v praxi dokázal, jakou sílu mohou mít slova šířená svobodnými
médii, už pro sjednocenou společnost nebylo cesty zpátky. Zpětný chod
mohla nařídit a zařídit jenom vyšší moc. Což se i stalo. Lapidárně řečeno:
za každé slovo výzvy jeden tank.





Lenka Procházková: Nejsou to bohové
20
Jedním z prvních cílů každé okupační armády je převzetí kontroly nad
médii. V srpnovém týdnu roku 1968 se tohle nezdařilo a dodnes je fas -
cinující pouštět si archívní záznamy vysílání rozhlasu nebo číst zvláštní
vydání novin. I když v zemi byly okupační armády pěti států, svobodu
slova nedokázaly sestřelit. K jejímu pomalému odumírání a k umlčování
pravdy byl tedy nasazen virus lži. Uvedu dva „nejslavnější“ případy
plošného očkování tímto virem. První se týká mého otce, spisovatele Jana
Procházky, který byl jedním z protagonistů „pražského jara“. I v průběhu
invaze promlouval z náhradních vysílacích prostor do rozhlasu a TV, až
do podzimu 1969 uveřejňoval v novinách a časopisech své politické
úvahy. Druhé vydání knihy Politika pro každého však už skončilo ve stoupě.
Na jaře roku 1970 odstartovala československá státní televize mediální
lynč. Pořad se jmenoval Svědectví od Seiny a Jan Procházka v něm byl
„odhalen“ jako prozápadní agent a zrádce národa. Stejně o něm psaly
i noviny a mluvil rozhlas. Byla to organizovaná kampaň, jejímž podkladem byl
sestříhaný záznam odposlechu soukromé debaty s profesorem Václavem
Černým. Pořad byl vyroben na  příkaz StB, která televizi dodala scénář
i nahrávky k účelovému sestříhání. Mnoho diváků, dokonce i přátel naší
rodiny, televiznímu výrobku uvěřilo. Z odtajněných materiálů
ministerstva vnitra dnes vím, že StB si nahrávala telefonické rozhovory reagující
na tento denunciační pořad a průběžně ve svodkách komentovala tátovo
postupné upadání do deprese a do nemoci. O rok později zemřel.
Další osoba určená k dehonestaci byl Ludvík Vaculík, kterému StB při
domovní prohlídce zabavila intimní fotografie, aby měla materiál
k vydírání. Při následném výslechu byly fotky rozloženy na stole a vyšetřující
důstojník navrhl „gentlemanskou“ dohodu: „Buď veřejně odvoláte podpis
Charty, nebo do 48 hodin emigrujete. Třetí variantou je, že to zveřejníme
v televizi, aby diváci pochopili, jaký člověk je autor Dva tisíce slov.“ „Dělejte,
co umíte,“ ušklíbl se Vaculík. Státní televize pak dodané intimní snímky
ukázala v hlavním vysílacím čase národu. Mnozí z diváků prvoplánově
podlehli znechucení, protože si nedokázali představit, jak televize snímky





21
Včera, dnes a zítra
získala a jakému vydírání byl jejich autor vystaven, a tudíž nemohli po -
chopit, že v nemravné situaci morálně obstál. Pro tyto diváky však kredit
ztratil a stín pohrdání dopadl zpětně i na jeho texty. O to, samozřejmě, šlo
především. Nemohli tedy poznat, že vlastně morálně obstál, když
na vydírání nepřistoupil. Tyto a podobné estébácké praktiky, ve kterých média
hrála přisluhovačskou normalizátorskou roli, už byly mnohokrát popsány.
Málokdo ale ví, jak brzy po tzv. sametové revoluci se osvobozená média
ke starým osvědčeným metodám vrátila.
Moje první zkušenost s  účelovým zkreslováním faktů má datum
22. září 1991. Místo děje: Bratislava. Přijela jsem tam o den dřív
na nějakou konferenci. Odpoledne jsem se s kamarádem procházela centrem
města a stali jsme se svědky situace, kdy malá skupina starších mužů
zapálila na chodníku československou vlajku. Kolemjdoucí okamžitě zasáhli
a pachatelé utekli. Nevšimli jsme se, že by poblíž stál televizní štáb. Zpětně
jsem usoudila, že kamera zřejmě byla někde v okně. Ale nebudu předbíhat.
Druhý den odpoledne jsem na  žádost slovenských přátel vystoupila
s  projevem na  manifestaci, kterou svolala VPN na  podporu zachování
československého státu. Řečníci se střídali u  mikrofonu, obrovský dav
aplaudoval a mával podpůrnými transparenty. Podle odhadu
organizátorů se manifestace účastnilo přes třicet tisíc lidí. Náměstí bylo
ozvučeno od tribuny u sochy partyzánů až k Dunajské ulici. Bylo to moje první
a  zřejmě i  poslední řečnění před tak velikým zástupem. Shromáždění
trvalo zhruba dvě hodiny a bylo zakončeno státní hymnou. Pak jsme šli
radostně úspěch oslavit do sídla VPN. Tam naše nadšení polevilo, protože
někdo pustil rozhlas, kde ve zprávách hlásili, že manifestace se
zúčastnilo jen několik tisíc lidí. Pozdě v noci, když jsem se vrátila do Prahy, mě
dcera ohromila sdělením, že ve večerních zprávách televize byl
z manifestace krátký šot, v němž hlavním bodem bylo pálení státní vlajky. Sedla
jsem si k psacímu stroji a do rána sepsala reportáž, kterou jsem nazvala
Neobjektivní objektivy. Článek vyšel v Lidových novinách. Moje
svědectví o manipulaci s fakty však zapadlo pod lavinou dalších lží, stejně jako





Lenka Procházková: Nejsou to bohové
22
nebyly brány vážně podpisy miliónu Čechů a Slováků, kteří si přáli spo -
lečný stát zachovat.
Teď přeskočím do  roku 1994. Tehdy jsem pro Lidovky psala sloupky
do rubriky Poslední slovo. Opakovaně jsem se věnovala soudnímu sporu
o vlastnictví korunovační katedrály. Texty vždy vycházely bez sebemenších
redakčních zásahů. Jednoho dne na mě ale čekala redaktorka, odvedla si
mě do své kanceláře a smutně mi sdělila, že je povinna dát mi
na vybranou. Buď změním stanovisko ke katedrále, anebo to téma už vynechám.
Když jsem obě varianty odmítla, ukázala mi v počítači připravený článek
dehonestující můj rodinný život. „Tyhle bláboly fakt chcete otisknout?“
užasla jsem. Paní redaktorka přikývla a druhý den článek vyšel. Tím moje
spolupráce s Lidovkami, které jsem kdysi v samizdatu pomáhala
zakládat, skončila.
Další vzpomínka se týká Českého rozhlasu a spadá, myslím, do roku
1995. V  live rozhovoru, kde jsem společně s  Johnem Bokem a  Petrem
Uhlem objasňovala pozadí kauzy Marty Chadimové, nastal asi deset
minut před koncem v režijní kabině rozruch. Pak nám vypnuli mikrofony
a  diváci mohli slyšet jen hudbu. Rozčilený moderátor žádal vysvětlení
a editorka mu sdělila, že pořad skrečovala, protože ji vyděsilo, co
říkáme. Později se přiznala, že jednala na telefonický příkaz muže z okruhu
pražských premonstrátů. Byla usvědčena i z toho, že má falešné lustrační
osvědčení, a především proto byla z rozhlasu propuštěna. Muž, který ji
dirigoval, se dál těší přízni katolické církve, o jejíž vlastnická práva svedl
nelítostný boj, a Marta Chadimová je stále veřejností vnímaná jako
podvodnice a padělatelka.
Nechci ale vyplýtvat časový limit na  memoárové příběhy související
s cenzurou devadesátých let. Mohli byste namítnout, že naše demokracie
byla tehdy ještě mladá a neuměla se vymanit starým hlídačům
a zametačům. Jenže ta naše mladá demokracie jaksi stále odmítá dospět. Obávám
se, že její stále odkládaná plnoletost může nakonec vyústit až do zbavení
svéprávnosti.





23
Včera, dnes a zítra
Je podivné, jak dlouho a čím dál halasněji vede boj proti komunismu.
Ten zastydlý antikomunismus, „statečně“ podporovaný českými médii, mi
připomíná rituální tanec kolem mrtvoly. Všenárodní cifrování umožňuje
i těm, co dřív se stejným nadšením tančili kozáčka, přejít na stará kolena
k méně obtížným figurám. Ale z vyššího hlediska je riskantní věnovat se
stále jen rituálům, vtahovat do kolektivního halekání a kopání do mrtvo -
ly i  naivní dorostence a  vytvářet z  nich křoví, které nám zaclání výhled
na mnohem aktuálnější nebezpečí. Veřejnoprávní televize však k vyšším
hlediskům ještě nedorostla a pozoruje dění z přikrčeného stanoviska. Tímto
zkresleným úhlem pohledu lze samozřejmě dosáhnout i toho, že hlouček
třiceti mladých zmanipulovaných blbečků povzbuzovaných pěti
instruktory na zešeřelé jihočeské návsi se na obrazovce předvádí jako velkolepá
poslední bitva. Na kameramana tu manipulaci svádět nebudeme, ten jenom
vykonává svou profesi. Tak jako onen zvukový střihač, který z tříhodinové
nahrávky odposlechu z bytu Václava Černého několik týdnů sestavoval pod
dohledem StB jiné sdělení, pracně odstraňoval nádechy, lepil jména
do jiných vět, tehdejší technika byla nedokonalá a strašně pomalá, ale i tak byl
výsledek přesvědčivý. Ten střihač ale nevstřebal svůj pocit viny a jednoho
dne, už po tátově pohřbu, u nás zazvonil. Poprosil maminku, aby s ním
vyšla na ulici, a tam, bez dosahu UCHA, se jí přiznal, že sestřih pořadu dělal
on. Odpustila mu. Nenávist k zástupným viníkům je nesmyslná.
Na závěr už jen stručně. Současné zpravodajství ČT o dramatu
na Ukrajině manipuluje s fakty, používá slovní spojení, které zatemňuje pravdu
a  vytváří, nebo spíš slouhovsky přejímá, nelogické domněnky vedoucí
k šíření nenávisti vůči zástupnému viníkovi – Rusku. Nositelé
objektivních informací, pokud se zřídka na obrazovce objeví, se ocitají v pozici
vyslýchaných, a nikoliv svědků. Arogantní pohrdání inteligencí diváků je
pro tzv. veřejnoprávní televizi, i pro mnohé novináře z tištěných deníků
a časopisů, jakýmsi sjednocujícím prvkem.
To, že opět splétají bič ze lži, však nevylučuje, že sami nakonec dostanou
výprask. Problém bude s identifikací pachatelů. U novin je sice archivace





Lenka Procházková: Nejsou to bohové
24
politických komentářů snadná, ale Česká televize užívá sebeobrannou
taktiku, nezveřejňuje jména editorů a dalších lidí v pozadí a ničí důkazy.
Zpětná cenzura odvysílaných pořadů se uskutečňuje už v průběhu něko -
lika hodin. Takže to, co jsme slyšeli na vlastní uši a viděli na vlastní oči,
mnohdy zpětně už nedohledáme. Vymazané sekvence nevratně končí
v černé díře vesmíru. To všechno svědčí o tom, že Orwellova nejslavnější
kniha nazvaná 1984 není žánrově sci-fi román, ale proroctví, které už se
naplňuje.





25
Nejsou to bohové!
(Projev byl součástí mítinku „Evropané proti válce“, který se konal 28. čer -
vence 2014 v Praze na Tržišti před Velvyslanectvím USA)
Objevením Ameriky začal novověk. Evropský člověk překročil
dosavadní obzory a ve jménu svého jediného boha se vydal šířit lásku k bližnímu
za oceán. Láskyplný způsob dobývání Nového světa dnes vnímáme jako
genocidu.
Když novověk skončil první světovou válkou, vkročilo lidstvo
do moderní doby. V další válce se zmodernizovaly zbraně i metody genocidy
a v srpnu 1945 byl úspěšně otestován účinek atomových pum
na japonských civilistech. Těmi zasvěcujícími velkými záblesky byla smazána
tradiční představa hříchu a místo věčnosti nastolena dočasnost.
Tak jako zloděj stád zahání ukradený dobytek do své ohrady a vypaluje
mu své značky, tak i nám, lidem, vyhoštěným z krajiny duše, vypálily
velké záblesky společné logo – strach. Hromadný strach z nás dělá morčata
a planetu Zemi změnil na laboratoř.
Ve stínu atomového hřibu se Hamletova otázka stává naivní říkankou
chlapce, který si namlouvá, že má na výběr. Ve stínu atomového hřibu je
i Mefistovo pokoušení Fausta pasé, protože dnešní Faust už nedisponuje
duší, takže ďáblovi nemá co upsat.
Ve stínu atomového hřibu ztrácejí umělecká díla mrtvých mistrů smysl,
protože byla vytvořena v době s jiným životním pocitem a s jinou životní
energií. Knihy s protiválečnou tematikou, psané různými autory v různých
jazycích a mnohdy oceněné Nobelovou cenou, se dnes jeví jako zastaralé,
ačkoliv kdysi povzbuzovaly miliony čtenářů po celém světě. Připomeňme
si, že Alfred Nobel, vynálezce dynamitu, ještě duši měl. To ona mu
diktovala hluboké pokání za hrůzný vynález, a proto odkázal v poslední vůli
svůj majetek vynikajícím osobnostem budoucnosti, lidem, kteří svými
výzkumy, uměním a aktivitou ve prospěch míru posunou svět k naději.





Lenka Procházková: Nejsou to bohové
26
V roce 2009 obdržel Nobelovu cenu za mír americký prezident Barack
Obama. Už tehdy to působilo jako chválení dne před večerem. Dnes,
v hodině soumraku, si i američtí občané kladou otázku, čím přispěl ten -
to laureát míru ke zmírnění napětí ve světě. Jakými činy upevňuje
bratrství mezi národy, což je krédo vyryté na medaili, kterou má vystavenu
v Oválné pracovně. Možná, že jeho medaile za mír visí hned vedle mapy
Libye, Iráku, Sýrie, Afghánistánu, Ukrajiny a dalších zemí, které na šíření
humanity teprve čekají. Můžete namítnout, že americký prezident dnes
není hlavním plánovačem, který o rozsévání bratrství rozhoduje. Že jsou
tu jiní hybatelé, mnohem mocnější strůjci lidských osudů.
To mi připomíná starověký epos nazvaný Illiada, jehož autor sugestivně
líčil, jak dobývání Tróje ovlivňovali bohové. Tedy bytosti nadřazené, které
řídily boj smrtelníků ze svého povzneseného stanoviska jako počítačovou
hru. I tito někdejší Olympané měli mezi účastníky bojů své favority,
kterým nadržovali, poskytovali kouzelnou ochranu a nadstandardní vybavení.
Ale na rozdíl od dnešních nadřazených bytostí tehdejší Olympané lidmi
nepohrdali. Ani outsiderům nebrali odvahu a ani poraženým důstojnost.
O  tom, že dokázali cítit respekt k  lidské statečnosti a  intelektu,
vypráví příběh Odyssea. Muže, který šel do cizí války z donucení, jako jeden
z mnoha. Nebojoval pro žádný příslib, bojoval proto, aby přežil a vrátil se
po válce domů. Čekali ho žena a syn. A taky pole a pluh.
Odysseovu urputnou vůli přežít a vrátit se domů ke svému životu
sdílelo po celá tisíciletí mnoho dalších vojáků, povinně bojujících v cizích
válkách pro cizí slávu a  cizí chamtivost. Jiné jsou příběhy vojáků, kteří
bránili vlastní území a identitu společenství. A ještě jiné byly motivy těch,
kteří přijížděli na vzdálená bojiště, aby posílili ohrožené principy lidskosti.
Nebo naopak proto, aby tyto hodnoty pomáhali ničit. Je ale nutné
připomenout, že mnohdy se ve jménu lidskosti dopouštěli i její obránci nelidských
činů, protože každá válka otupuje cit a maže civilizační nánosy až na dřeň,
kde bují rakovina pomsty. Knihy Tolstého, Babela, Bunina, Pasternaka,
Remarqua, Bolla, Steinbecka, Hemingwaye, Hellera a mnoha jiných jsou





27
Nejsou to bohové!
svědectvím toho, čeho je člověk vůči člověku schopen v době války. Další
svědectví a varování je zachyceno ve filmech, písních, divadelních hrách,
obrazech a sousoších, a přes to tato váha lidského svědomí a paměti byla
dnes, v tzv. postmoderní době, shledána lehkou.
Jaký deus ex machina to může zachránit, když dnešní drony, rozsévající
spravedlnost, žádného pilota nemají? Ani lidé skosení onou neviditelnou
trestající rukou nejsou pokládáni za skutečné bytosti, když jejich smrt je
nazývána likvidací. Zní to téměř ekologicky, podobně jako třídění odpadu.
I když sledujeme televizní zprávy v rodném jazyku, musíme si dnes čím
dál více slov překládat a hledat jejich skutečný význam, smysl, z kterého
nás pak mrazí. Mnozí se ale překladu vzdali a přijali tu odlidštěnou řeč,
která zakrývá špinavou skutečnost. Snad proto, aby si udrželi svou vnitřní
čistotu? Říká se přece: čistému vše čisté. Ale taky se říká: kdo chce s vlky
býti, musí s nimi výti... Dnešní všudypřítomnou monitorovací techniku
však vyjící ovce neoklamou. I kdyby vyly jako šakali, v hledáčku stejně
zůstanou ovcemi a nakonec budou ostříhány.
Místo, kde jsme se dnes sešli, není vybrané náhodně. Je to důležité
místo a bylo důležité i v minulosti. Kdysi tu totiž býval selský trh, kam
lidé chodili s košíky pro čerstvá vajíčka a při nakupování se dovídali, co
nového se děje v obcích poblíž Prahy. Když se večer formani vraceli
z tržiště domů, byli zase moudřejší o pražské novinky.
Dnes sice informace kolují rychleji, nicméně tradice místa se zachovala,
takže i naši soudobí televizní formani pořád čerpají své rozumy z tohoto
jediného tržiště. Dokonce i formani vysílaní do vzdálených končin světa,
aby přinesli objektivní, autentické zpravodajství, nakonec mluví před
kamerou tak, jak jim napovídá toto tržiště. Stejný pohled na svět šíří i formani
z mnoha dalších zemí, kde jsou stejná tržiště se stejným logem. A tak se
z Evropy, kmenového základu naší civilizace, dnes stává pouze překladiště
dračích vajec. Vysedět už je máme my sami. Všichni, co denně sedí
na hřadu, krmeni televizními programy, které nás programují k  té plánované
líhni, k eskalaci hromadné nenávisti proti označenému nepříteli, kterým





Lenka Procházková: Nejsou to bohové
28
se stalo Rusko. Země plná surovin, které těží jak pro sebe, tak na vývoz.
Dnešním Olympanům však připadá nevhodné, aby s tolika zdroji dispo -
noval jeden stát, a proto chtějí jeho území rozparcelovat a rozdělit mezi
své vlčí favority. Plánovaná demontáž Ruska se skrývá pod hesly humanity,
obrany lidských práv a demokracie. Apel proti Rusku šířený televizními
formany podle diktátu centrálního tržiště už má všechny znaky válečné
propagandy. Tluče bubeníček, tluče na buben... A dračí vejce zahřívaná
sériovými zadky televizních konzumentů se už už chystají puknout. My
už jsme ale z gauče vstali, vypnuli televizi a zapnuli vlastní mozek.
Tento mítink však pochopitelně není svolán proti občanům Spojených
států! Ne. My protestujeme proti válečným plánům amerických politiků
a jejich věrných spojenců z Evropy, Kanady, Austrálie a dalších zemí, které
ve skutečnosti spojuje jen strach z USA, a proto jsou v pozici vydíraných.
A jaká pozice je v tomto gangsterském příběhu vymezena nám? Do jaké
role nás dnešní cyničtí Olympané obsadili? Odpověď je jasná, jsme
rukojmí. Ten scénář ale není dokonalý, protože pro tu roli je nás příliš mnoho.
Všem oči nezavážou a pusu nezalepí! Věříme, že v čase, který snad
ještě zbývá, se vlna občanských protestů převalí Evropou a zasáhne i USA.
Protože jenom naše společné odhodlání a sdílená odpovědnost za tuto
planetu mohou odvrátit válku.
Jsem ráda, že na náš protestní mítink přišlo tolik policistů. Myslím to
upřímně, bez ironie. Je dobré, že dostali příležitost strávit toto odpoledne
společně s námi. Mnohé z nich asi udivuje, že lidé našeho věku jsou ještě
ochotni obléct se do kostýmů a šaškovat tady na Tržišti. Někteří přihlížitelé
si ale možná uvědomí, že jsou chvíle, kdy pravda, aby přitáhla pozornost
lhostejných, musí vyzvánět rolničkami. Proti lži, která má tolik převleků,
iluminací, zesilovačů a hlavně sponzorů, je pravda vždycky v nevýhodě.
I když je ozdobně vyšita na vlajce, ve skutečnosti klečí v koutě. Do hry ji
můžou vrátit jenom lidé.
O  to se dnes tady pokoušíme s  nadějí, že naše švejkování provázené
vážnými slovy přinutí další lidi k tomu, aby taky vstali z gauče, vypnuli





29
Nejsou to bohové!
televizi a zapnuli vlastní mozek. Protože živým mozkem této planety ne -
jsou chladnokrevní programátoři, kteří tu chtějí rozpoutat peklo a pak je
monitorovat ze svých bezpečných bunkrů. Živým mozkem planety Země
jsme my, my, kterým jde o život. Nedovolme, aby Země byla zase pustá
a nesličná a aby tma byla nad propastmi. Zastavme to odčítání k nule!
My jsme nositelé paměti, která by byla utracena společně s námi.
Zabraňme tomu! Nedovolme, aby ze svobody, o kterou bojovaly generace
našich předchůdců, nakonec zbyla jen ohořelá měděná socha, přinášející
kdysi světlo světu.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist