načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nejsem žádná lvice -- Životní příběh legendární hlasatelky - Kamila Moučková; Petra Braunová

Nejsem žádná lvice -- Životní příběh legendární hlasatelky

Elektronická kniha: Nejsem žádná lvice -- Životní příběh legendární hlasatelky
Autor: ;

První podrobné, upřímné a ucelené vyprávění legendární hlasatelky je proloženo krátkými rozhovory obou autorek. Kniha je doplněna četnýmifotografiemi, z nichž mnohé dosud nebyly ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  98
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2% 90%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » 65. pole
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 150
Rozměr: 22 cm
Úprava: 38 stran obr. příl. : ilustrace , portréty
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-903-9447-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Po knížce Barvy života, na které spolupracovala Kamila Moučková s Petrou Braunovou, se opět sešly, aby zaznamenaly životní příběh této hlasatelky. Kamila Moučková se tentokrát rozhodla mluvit nepokrytě o svých vzestupech a pádech (těch především). Vypráví o svém otci Vilému Novém, o svých manželstvích, o působení v televizi a rekapituluje tak svá vítězství a prohry. Jiřina Šiklová v předmluvě ke knize napsala, že "život Kamily Moučkové byl a je opravdu román" a může potvrdit, že to tak "opravdu bylo". Text doprovází fotografická příloha. Životní příběh legendární hlasatelky Kamily Moučkové.

Popis nakladatele

První podrobné, upřímné a ucelené vyprávění legendární hlasatelky je proloženo krátkými rozhovory obou autorek. Kniha je doplněna četnými
fotografiemi, z nichž mnohé dosud nebyly publikovány. „Kamila Moučková je prototyp ženy, za kterou byste nezašli, kdybyste potřebovali pomoct s vyšíváním nebo s cukrovou polevou na dort. Zato se jí budete pevně držet ve chvíli, kdy na město budou padat bomby,“ píše spisovatelka Petra Braunová a pokračuje: „Život Kamily je bohatý a zajímavý, prošpikovaný divokou láskou a něhou, neuvěřitelnými náhodami, setkáními, radostí, smutkem, beznadějí a nezlomnou vůlí žít. Jako by se stále vozila na horské dráze – dá se říct, že její život je dobrým námětem pro dobrý román.

Další popis

První podrobné, upřímné a ucelené vyprávění legendární televizní hlasatelky Kamily Moučkové, která dosáhla bodu, kdy už nic v životě není tabu, a s pomocí renomované spisovatelky Petry Braunové napsala tento životopisný román o lásce, smrti a krutém 20.století. Knížka, odkrývá soukromí "první dámy televize" a podává svědectví jedné generace citlivým ženským pohledem. Je doplněna četnými fotografiemi, z nichž většina dosud nebyla publikována. Předmluvu napsala Jiřina Šiklová.



Předmětná hesla
Moučková, Kamila, 1928-
* 1928-2010
Televizní hlasatelky -- Česko -- 20.-21. století
Kultura a společnost -- Česko -- 20.-21. století
Česko -- Společnost a politika -- 20.-21. století
Zařazeno v kategoriích
Kamila Moučková; Petra Braunová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Petra Braunová

Kamila Moučková

Nejsem žádná lvice

Životní příběh legendární hlasatelky


© Petra Braunová, 2010

© Kamila Moučková, 2010

© 65. pole, 2010

ISBN 978-80-903944-7-6


Káčo, Báro, Ondro,

tuhle knihu věnuju vám jako malý úplatek za to, že jsem vám

moc nečetla pohádky.

Miluju vás.

Máma



7

Kamila Moučková je prototyp ženy, za kterou byste nezašli,kdybyste potřebovali pomoct s vyšíváním nebo s cukrovou polevou

na dort. Zato se jí budete pevně držet ve chvíli, kdy na město

budou padat bomby.

Byla jsem v rozpacích, když si pro sepsání svých memoárůvybrala mě. Popsat čísi život na stránkách papíru je velkázodpovědnost. Jsem odmalička upovídaná a žádné tajemství neuchovám. Uklidnila mě ona sama. Ve svých dvaaosmdesáti letech dosáhla onoho úžasného bodu, kdy už nic v životě není tabu a člověk se před nikým a ničím nemusí obhajovat.

Život Kamily je bohatý a zajímavý, prošpikovaný divokou láskou a něhou, neuvěřitelnými náhodami, setkáními, radostí,smutkem, beznadějí a nezlomnou vůlí žít. Jako by se stále vozila nahorské dráze – dá se říct, že její život je dobrým námětem pro dobrý román. Doufám, že se mi ho podařilo i dobře literárně zpracovat.

Petra Braunová

Nemám ráda poučování. Svůj život jsem se rozhodla vyprávět ne

proto, aby se z něho někdo poučil, ale aby se díky mým životním

průšvihům lidi zamysleli, včas se zastavili, a hlavně – nepropadali

absolutní beznaději. Jsem živým důkazem, že co člověka nezabije,

to ho posílí.

Pojďte dál, nezouvejte se a dejte si se mnou kafe a cigáro... zvu vás na procházku proti proudu času.

Kamila Moučková

Předmluva

Když jsem otevřela knížku, kterou teď Vy držíte v ruce – tedy

ještě nevytištěnou, jenom na obrazovce v počítači – chtěla jsem

ji jen tak zběžně přehlédnout. Proč to číst, když bydlím za rohem

od Kamily Moučkové, přes dvůr si můžeme mávat, občas se spolu

sejdeme a vypijeme sedmičku, a tak stejně znám skoro všechny

události jejího života.

Pak jsem četla, četla, a k svému údivu jsem skončila až někdy k ránu. Nelituji toho.

Život Kamily Moučkové byl a je opravdu román a já potvrzuji, že to tak „opravdu bylo“. Současně je to příběh ženy dvacátého století ve střední Evropě, kde nebylo možné vyhnout se střetu s dějinami a osobní i milostné příběhy, včetně lásky k rodičům a prarodičům, probíhaly paralelně s tragédiemi podmíněnými historickými událostmi.

Hitler, koncentráky, tatínek v exilu v Londýně, maminka zavřena za protektorátu, další věznění v letech padesátých, kariéra hlasatelky i pád ze světa ozářených ramp doslova k lepeníigelitových pytlíků a bídě. K tomu děti ze dvou manželství. Přesto se našel čas na zamilování se a prožívání velké lásky a bolesti nad její či jejich ztrátami, tedy toho, co dnešní mladí, s představou, že vše má být cool, těžko pochopí. A kdyby to pochopili, asi by záviděli té naší odcházející generaci.

Kolik prožitků, bolesti a lásky může prožít člověk, a vůbec k tomu nepotřebuje chatovat a hledat partnery na facebooku. Současně si našinec připomene a mladší se dozvědí, jak se vlastně žilo ženám v období socialismu, který jim přinesl prý emancipaci a kdy BB neznamenalo zde v tzv. socialistické zemi značkuBrigitty Bardotové, ale značilo, že dotyčná žena má Byt a Babičku. Tedy všechno zvládne a je to dobrá ženská na vdávání nebo alespoň partnerský vztah.

Partnerů bylo v životě Kamily pochopitelně více, ale vždy tam byla zastoupena láska, vztah, o jakém se píší romány. Kamila to

9

dovede vylíčit, autorka textu Petra Braunová, která ji „zpovída

la“, to dovedla napsat. Celý text je jakési nastavované interview,

ve kterém se prolíná současnost, jsou i přestávky na kávu,ciga

retu, ba i četná zastavení s odbočkami do historie a zase zpět

do současnosti. Přitom to všechno, co budete číst, není vymyš

lené. To opravdu jedna z našich vrstevnic prožila a spisovatelka

Braunová se jí dovedla i na intimní pocity zeptat. Mně se to líbilo,

i když jsem ty příběhy znala.

Jiřina Šiklová

Něco málo naúvod...

Seznámení s Kamilou Moučkovou bylo rychlé jako spontánní

porod. Dostala jsem na ni na jaře 2008 telefonní číslo odredaktorky České televize, která mě požádala o literární zpracování

pořadu Barvy života. Kamila ho v letech 2000–2007 uváděla.

„Zavolejte jí co nejdřív, chceme, aby kniha vyšla ještě letos, v roce osmiček. Hodí se to nejen kvůli slavným osmičkám vhistorii českého národa, ale i proto, že paní Kamila slaví osmdesátiny.“

Přikývla jsem. Byla jsem potěšená i překvapená, do té doby jsem psala jen knížky pro děti a přispívala do různých časoisů. Jméno Kamila Moučková jsem samozřejmě znala, aleobrazně řečeno z dějepisu. V srpnu 1968 mi bylo 20 měsíců...

Kamile jsem zavolala a domluvila si schůzku. Ve chvíli, kdy jsem ji uviděla přicházet svižným krokem v červené peleríně, botách na podpatku, skvěle nalíčenou a chrastící náramky při každém kroku, ve mně hrklo. Asi jsem se přeslechla, téhle ženě bude tak šedesát, žádných osmdesát. Musím si dát pozor najazyk.

„Tak kdy začneme psát?“ Kamila si zapálila cigaretu,přehodila nohu přes nohu a objednala víno.

„Chtějí, aby byl rukopis hotový do vašich narozenin,“ nadhodila jsem zvolna.

„Ani mi tu osmdesátku nepřipomínejte, fuj, zní to hrozně,“ pohodila hlavou Kamila a zasmála se svým nezaměnitelným chraplavým hlasem. Během několika minut jsem pocítila, že si s touhle šarmantní ženou budu rozumět. Jako by se v jejím případě zastavil čas. Někdy mně svými moderními názoryvyrážela dech – jsem opravdu o čtyřicet let mladší než ona?

Náhody neexistují. S Kamilou jsme se měly potkat. Máme toho hodně společného. Kromě toho, že jsme obě drzé, hrdé a urputné, dokáže nás dojmout kdejaká pitomost. Nejsme žádné maminy, a přesto máme se dvěma muži tři děti – dvě holky a kluka, které jsme vychovávaly samy. Naši partneři se odstěhovali k našim nejlepším kamarádkám. Jsme rozvedené a nepoučitelné. Milujeme společnost a současně se umíme před lidmi schovat. Naše mámy byly švadleny a odmalička nás nutily oblékat si hezké šatičky, které jsme nesnášely. Máme stejný vkus. Zbožňujeme cetky, korále a náramky, umíme se hodit do gala a jít za dámy, ale současně dokážeme vmontérkách míchat maltu a klábosit u párků a piva. Ve vhodnýchsituacích dokážeme používat sprostá slova. Máme podobný názor na umění, politiku a lidskou společnost vůbec. Když hoří,zachraňujeme nejdřív sousedy. Obě vypadáme mladší, než jsme. A obě jsme si vymalovaly byt naoranžovo.

Během dvou měsíců byla kniha Barvy života napsaná a já si dala za úkol žít tak, abych byla v osmdesáti vitální jako Kamila. Pokud se ovšem té osmdesátky dožiju.

Když Barvy života spatřily světlo světa, bylo mi líto, žespoluráce s Kamilou skončila. Proto jsem byla ráda, když se po čase Kamila ozvala znovu.

„Chci zapsat svoje životní průsery. Po revoluci jsem se o to pokusila, ale nebylo to přesně ono. Vyšla o mně útlá knížkaŘíkali jí lvice. Ale copak já jsem nějaká lvice? Chci lidem vyprávět, jak to bylo se mnou doopravdy. Jdeš do toho se mnou?“

Jakby ne, Kamilo. S radostí.

1. Kulička (1928–1934)

„Kamilo, domů!“ rozléhá se parkem. „Jendo!“

Sedím v koruně stromu a tisknu si špinavý prst na rty. Tvářím se hrozivě, i když se dusím smíchy. Jenda koulí očima. Hned by nás prozradil, moula, ale bojí se mě. Ví, že by to schytal. Baví mě zlobit. Kluci, kteří jsou schovaní s námi, se zubí. Ještě chvíliposlouchám volání.

„Už jdeme, mami!“ křiknu pak, seskočím ze stromu a pádím domů.

Na Jendu se ani neohlédnu. Je to bačkora, jenom o rok mladší než já, a pořád by se mě držel za ruku. Z balkonu činžovního domu, v kterém bydlíme, na nás mává Kulička. Na sobě zástěru, v ruce vařečku jako žezlo. Nechce nám vyprášit kalhoty, to vím, vařečku mívá v ruce často, protože její království je v kuchyni. Vyběhnu schody a přes nos mě praští vůně rajské, kterou tolik miluju.

„Kde jste byli tak dlouho?“ Kulička nás jednoho po druhém popadne a přitiskne na měkké velké břicho. „Měla jsem o vás strach.“

Jenda využije toho, že je schovaný pod jejím křídlem, a spustí, žalobníček jeden. Vypláznu na něj jazyk, ale to už nás Kulička honí do koupelny umýt si ruce a ke stolu.

„Tatínku, oběd!“ Kulička nás všechny svolává a s potutelným úsměvem nakládá na talíře porce a pozoruje, jak nám chutná. Polykám knedlíky s omáčkou, kývám, že chci přidat, a slibuju, že už nebudu olizovat nůž.

„Kamuško,“ houpá mě odpoledne Kulička na kolenou aspiklenecky ke mně nakloní hlavu, „nesmíš zlobit, víš to, viď.“

Kývám, že vím a že nebudu.

„Už jsi velká holka a velký holky nezlobí. Už půjdeš do školy.“

Trochu se mračím. Školy se nebojím, však mi o ní kluci užmockrát vyprávěli. Když vydržím poslouchat pana učitele a mlčet,rákoskou nedostanu. Ale bude omezená moje svoboda, skončí řádění s kluky v parku. Je zajímavé, že už tehdy si vymáhám osobní svobodu a celý život mě to neopustí.

„A nesmíš se prát...“

Kulička mluví konejšivě, ale důrazně. Určitě naráží na to, jak jsem se poprala se sestřenicí Jarmilou u ohně. Jenže ta kačena chtěla z popela vyhrabat brambory moc brzy – nebyly ještě pečené.

„A taky musíš začít nosit šatičky a blůzky... aby si tě v Praze nepletli s klukem.“

„Já vím, mami,“ tisknu se ke Kuličce a vzdychám.

Mračím se, protože nejasně tuším, že v mém životě nastane velká změna, která se mi nebude líbit. A nebude to jen kvůlisukničkám s volánkem a bílým blůzkám s nabíranými rukávky. Budu totiž poprvé bydlet sama s maminkou a tatínkem.

Kulička, ačkoli jí odjakživa říkám „mami“, je totiž moje babička Marie Laštovičková. Tichý muž, který fi nancuje celou domácnost, je můj děda Jan Laštovička a prcek Jenda je můj bratránek,kterého si ze stejného důvodu jako mě vzali na starost – jeho rodiče taky nefungují, jak by měli. Dodnes nechápu, jak k tomu došlo, nikdo mi to nevysvětlil. Nikdy mi to však nepřišlo divné. Odnarození do šesti let vyrůstám v bezpečí dědy Jana a babičky Kuličky v uklizeném a prostorném bytě v Jihlavě, spokojená a šťastná, obklopená vynikající péčí a velkou hřejivou láskou. Po rodičích se mi nestýská, vidím je tak málo, že mi připadá, jako by k nám do rodiny ani nepatřili.

Babička Kulička! Jak ji miluju! Stejně vím, že to, co je ve mně dobré, je zásluhou babičky. Dala mi lásku, citlivost, vnímavost, toleranci a nevím, co ještě. Jí děkuji za všechno.

Obyčejná žena s prostým selským rozumem, bez bůhvíjakého vzdělání, baculka, hlučná a rozverná, s širokými boky a obrovským srdcem na dlani. Celý život věnovala domácnosti, kterou vedla pevnou rukou, a za všech okolností se o nás uměla postarat, ovšem s milujícím mužem za zády. Hladila a konejšila, vařila, prala a kromě košil svého muže žehlila všechny průsery svých dětí.

Jak jen mohla porodit tak tichou a nenápadnou zasmušilou dceru, jakou byla moje maminka Milada?

Maminka se narodila v Jihlavě 22. 6. 1903 jako čtvrtá z pěti docela normálních veselých dětí babičky Kuličky. Od svýchsourozenců se však diametrálně lišila. Geny umí vytvořit neuvěřitelné kombinace. Dodnes nechápu, jak si ji mohl můj extrovertní táta intelektuál a bohém vzít, ale je to asi jen důkaz toho, že protiklady se přitahují. Manžel Kuličky, děda Jan Laštovička, byl totiž taky pravým opakem své ženy. Vypracoval se na ředitele jihlavské nemocenské pojišťovny. Byl vysoký, štíhlý, dbal na hladce vyholenou hlavu a tvář, na nose mu seděly brýle se zlatou obroučkou. Vždy chodil v tmavém obleku s bílou košilí, nosil klobouk a po městě se pohyboval jen s bambusovou hůlkou. Jednou jsem si všimla, že jde hůlka rozšroubovat – a překvapilo mě, co ukrývá uvnitř: skleněnou lahvičku s pálenkou! Nevzpomínám si však, že bych někdy viděla dědu pít anebo opilého. Jeho velkou neřestí bylo kouření – zapaloval si jednu od druhé.

Babička Kulička nikdy se svým elegantním mužem, kterého uctivě zdravilo celé město, nechodila na procházky, ale vzpomínám si, že často navštěvovali kino – kam mě brávali s sebou. Shlédla jsem tak vtisknutá mezi dědečka a babičku téměř všechny prvorepublikové fi lmy. Samozřejmě jsem si nejvíc oblíbila tydětské – s tehdy velmi populární Shirley Temple. Milovala jsem ji! Zajímavé je, že se narodila stejně jako já 8. dubna 1928.

„Hodně zdraví a štěstí k narozeninám!“ táta mi obřadně podává ruku a já zírám na velký kulatý dort s bílými sněhovými pusinkami a šesti svíčkami.

Je 8. dubna 1934 a já zmateně poslouchám přednášku rodičů o tom, jak mi bude v Praze blaze. Jsem nesvá. Z křesla se na mě kromě táty culí i moje maminka. Moc se mi líbí, je na rozdíl odbabičky Kuličky drobná, světlovlasá a plachá. Nikdy mě všaknezalechtá a nikdy mě nebude honit kolem stolu s vařečkou jakoKulička. Jsem na ni pyšná. Málokdo z kluků z parku má tak hezkou, čistou a upravenou maminku, jako je ta moje! Maminka Milada nosí krásné šaty, které si sama šije, protože se vyučila švadlenou. To mi ale prozradila Kulička, protože maminka mluví málo a tak tiše, že musím kolikrát napínat uši, aby mi nic neuniklo. Dívám se na maminku jako na obrázek. Nikdy nevím, co si s ní mámpovídat. Zdá se ale, že jí to vůbec nevadí. Usmívá se na mě a pokaždé mi přinese taky krásné šatičky, které mi ušila. Stydím se jeodmítnout, a tak se jen při oblékání kroutím, a když se nikdo nedívá, vyplazuju na sebe do zrcadla jazyk. Ach, jak ráda bych ze sebe šaty se sukničkou s volánky strhla a oblékla si oblíbené trenýrky! Ale rodiče ze mě chtějí mít doopravdy holčičku jako ze slabikáře. Díky dárku, který rozbaluju u svého narozeninového dortu, se jim to málem podaří.

„Jééé,“ vydechnu, když roztrhnu mašli na balíku a rozcupuju hedvábný papír. Nikdy jsem si s panenkami nehrála, ale tu, codržím teď v rukou, jsem si zamilovala okamžitě. Je tak krásná!Velká jako novorozené miminko, s černými lakovanými botičkami! Nadzvednu jí sukýnku, má bílé punčošky s doopravdickýmipodvazky! Na dlouhou dobu se tenhle kaučukový zázrak stane mým nejlepším kamarádem. Tahám pannu s sebou do parku a nedám ji z ruky, ani když si s kluky hrajeme na četníky. Když se mi za dva roky narodí sestra Věra a poporoste, tak jí se značnýmsebezapřením panenku půjčím na hraní. Jsem už přece velká... jenže Věra mi ji posléze zničí. Já ji za to zmydlím a nikdy jí neodpustím –dokonce jí to občas připomenu i v dospělosti.

Teď je mi ale pořád ještě šest let, držím u dortu panenku Bibi jako svátost a zapřísahám se, že budu nadobro hodná. Způsobně lžičkou ujídám dort a dívám se na rodiče. Zajímalo by mě, kdepořád jsou, dny, kdy jsou se mnou pod jednou střechou, by se daly spočítat na prstech jedné ruky, ale ptát se jich nebudu.

Můj táta Vilém Nový se narodil 16. 5. 1904 v Jihlavě. V dětství jsem k němu vzhlížela s úctou. Byl to krásný urostlý člověk,tmavovlasý frajer, věčně se kolem něho motala spousta žen, až jsem na ně žárlila. Po něm mám černé přísné oči. Kdysi hrával jako ochotník v jihlavském divadle a měl mezi herci mnoho přátel, to mě fascinovalo a bavilo. Brával mě s sebou do divadla, do kaváren, recitoval mi Seiferta a Puškina... bůhvíproč tak záhy propadl ideálům komunismu, a nás jim obětoval. Nepocházel, jako většina komunistů té doby, z proletářské rodiny, naopak. Jeho otec, můj dědeček Gustav Nový, byl pánský krejčí, taky velký fešák. Vysoký, štíhlý, s dobře upraveným prošedivělým knírem. Doma mělkrejčovskou dílnu, která mu slušně prosperovala.

Babička Marie Nová byla vyhlášená krasavice, přestože kulhala, protože si kdysi v mládí poranila ostrým kamenem koleno. Děda ji zbožňoval a nosil na rukou. Byla tmavovlasá, vysoká a sošná, postavou jsem jí prý já nejvíc podobná. Byla uvážlivá, velice si dávala záležet na tom, co říká. Nikdy nepracovala, starala se odomácnost, ale na rozdíl od babičky Kuličky byla chladná jako voda zrána. Nikdy jsem se u nich necítila tak dobře jako u rodičů své maminky. Babička Kulička na ni dokonce roztomile žárlila, často mi špitala do ucha, když jsem šla k Novým na návštěvu: „Kamuško, nepij tam to kafíčko, co ti udělá babička Marie, není tak dobrý, jako umím já, ať ti pak není špatně...“

Ze studené rodiny Nových jsem si odnesla jen lásku k fotografi ím. Stejně jako babičce Marii učarovaly i mně. Babička měla velké množství rodinných fotek uložených v rámečcích na komodě v ložnici, a kdykoli přišla návštěva, nenápadně otevřela do ložnice dveře, aby se jimi mohla pochlubit.

V domácnosti dědečka a babičky Nových mě fascinovala jedna věc – a musím říct, že ve mně budí úžas dodnes, protože jsem jí nikdy pořádně nepřišla na kloub. U Nových totiž bydlel a vložnici s dědečkem a babičkou spal – pan Trnka. Dnes by se nad tím asi nikdo nepozastavil, ale v třicátých letech minulého století to byla skutečná rarita. Celá Jihlava si šuškala, že Ferdinand Trnka je otcem jednoho z dětí Nových, strýčka Oty, nakonec i babiččino oslovení „Trnečko“ v člověku vzbuzuje leccos, ale nahlas neřekl nikdo nic. I přes tento výrazný handicap žila rodina Nových ve vší vážnosti. Pan Trnka byl nenápadným členem domácnosti, aniž by se kdokoli dozvěděl, proč a jak se tam octl. Elegantní pán, hodný a tichý, vyučený krejčí, pracoval v pojišťovně a večerpomáhal dědovi šít. Vzpomínám, jak mlčky seděl se skloněnou hlavou u stolu s jehlou v ruce. Stejně jako děda byl velmi pozorný kbabičce, která si mezi oběma muži žila jako královna. Přestože jsem ji vždycky vnímala jako studenou, oba ji obskakovali a snášeli jí modré z nebe. Pana Trnku jsem vlastně měla z té rodiny nejradši, a nejen proto, že mi daroval k desátým narozeninám první náramkové hodinky s červeným koženým řemínkem, úplně stejné, jaké dal mojí hubaté sestřenici Jarmile. Po mnoha letech jsem zaútočila na tátu, aby mi záhadu s panem Trnkou vysvětlil.Zdráhavě ze sebe vysoukal, že pan Trnka byl zřejmě gay, ukrytý vrodině Nových, který jednou za osm neděl vyrážel do Prahy ukojit svoje sexuální potřeby. Čertvíco je na tom pravdy... Jak záhadně tahle trojice žila, tak i zemřela. Během jednoho měsíce opustili tento svět postupně všichni – první babička, týden po ní děda a zanedlouho nato pan Trnka.

Z raného dětství se mi v hlavě nezachovalo moc vzpomínek, ale jedna stojí za to. Zrcadlo! V obývacím pokoji, zavěšené nad jídelním stolem, ve starodávném zlaceném rámu, podivněnakloněné, nespouštějící ze mě oči. Kdykoli sedím za stolem, pozoruji se v něm. Moje dětská fantazie si představuje, co je asi zač, ta druhá Kamila, která se na mě šklebí ze zrcadla. Určitě je protivná, protože mě nikdy nenechá na pokoji. Cení na mě zuby, vyplazuje jazyk, šilhá, strká si prsty do nosu anebo si klepe prstem na čelo. Jednoho dne jsem vymyslela hru. Mám dvojče – to v zrcadle. Já jsem ta hodná holčička, ale ona je ta potvora! Hra mě bavila, i když nevím, co měla znamenat, a vydržela mi velmi dlouho, než náhle skončila.

Vzpomínám na večer, kdy mi naši sdělili, že od září s nimi budu bydlet v Praze, kde nastoupím do školy do první třídy. Neřekla jsem ani popel, nikdy jsem si netroufl a rodičům odporovat jako babičce Kuličce, ale rozčilením ve mně poskakovalo srdíčko.Těším se, že budu s opravdovskou maminkou a tátou, ale nedovedu si představit, že u toho nebude Kulička. Rodiče se loučí, odjíždějí. Kam? Těžko říct. Nezajímá mě to. Jsem ráda, že ze sebe stáhnu nepohodlné šatičky, které se nesmějí umazat. Kdyby mě v nich viděli kluci z parku, potrhali by se smíchy. Nastavuju buclatétvářičky ke zdvořilému polibku. Ahoj, maminko, ahoj, tatínku.

Nemůžu usnout, kňourám a nakonec potichu, aby mě neslyšel žalobníček Jenda, volám babičku: „Mami... mami!“

Kulička se objeví, popadne mě do náruče, Kamuško, spi, holka, už je půlnoc. Pak mi dá studenou dlaň na čelo a slyším, jak šeptá, propána, Kamuško, ty celá hoříš... Babička rozsvítila a potom už to jde ráz na ráz. Slyším hlasy, domlouvá se s dědou, nevím o čem, ale brečím, protože mě pálí světlo v očích, točí se mi hlava, pokoj se houpá, ale ne, to se houpám já, protože mě Kulička v náruči nese do obýváku, pokládá mě na jídelní stůl, slyším bouchnout dveře a břitký hlas šedivého doktora Kohna. Přestože pode mě babička položila deku, stůl mě tlačí do zad, je mi strašná zima, doktor mi svítí baterkou do krku, tlačí mi bradu k hrudníku,studené ucho mi přiložil na hruď. Snažím se nebrečet, i když se mi klepe brada a je mi špatně tak, jak mi nikdy nebylo. Zakloním hlavu a vykřiknu. Kdo se to na mě dívá ze zrcadla? Rozšklebená pusa, vyvalené oči, rozcuchané vlasy... dám se do křiku, prstem ukazuju na zrcadlo, blouzním...

První pochopil děda. Popadl deku a zrcadlo přikryl. Zůstalo zakryté do mého odjezdu do Prahy. Zakrýt můj strach ze soužití s rodiči a následný příšerný stesk po Kuličce však děda nedokázal.

„Tak co, myslíš, že to bude lidi bavit?“

Kamila sedí v křesle a kouří. Zatímco mi vyprávěla,vyprázdnila krabičku cigaret. Dopíjím druhé kafe a čtu si z obrazovky počítače to, co jsem právě zaznamenala.

„Myslím, že jo, vypadá to zajímavě. Kuličku bych ráda poznala.“

„Byla to mimořádná ženská,“ řekne Kamila. „Dodnes se mi po ní stýská.“

Hledím na fotku Kuličky, kterou má Kamila na zdi, a přemýšlím. Co se té ženě asi honilo hlavou? Jak dokázalaobstarávat tolik lidí, aniž by se z toho sama nezbláznila?

„Kulička věřila v Boha?“ zeptám se. „Chodili jste do kostela?“

Kamila však zavrtí hlavou.

„Nevzpomínám si, že bych s ní někdy byla v kostele. Netuším, jestli byli s dědou věřící, nebo bez vyznání. Ani se měnetej, v kolika letech jsem objevila, že existuje bible.“

„A jaký vztah k Bohu máš ty, Kamilo?“

„Narodila jsem se do komunistické rodiny, takže jsem bez vyznání. Celý život mám však ke kostelům a kostelíkům vztah. Nevím proč. Když jsem vyrostla, a měla rodinu a malé děti, tak jsem často – když jsem šla třeba náhodou kolem – vlezla dojakéhokoli kostela, bylo mi fuk, jestli je katolický, či evangelický. Vzpomínám, jak jsem zaplula dovnitř třeba ve chvíli, kdy jsem pospíchala a vůbec se mi to nehodilo. Praštila jsem o zem snákupními taškami a posadila jsem se potichu do lavice. Na pět nebo na deset minut jsem se dokázala soustředit a zamyslet se. Dodnes se neumím modlit, ale takové zamyšlení mipomáhalo.“

„Takže v Boha věříš?“

„Já nevím. Ale v kostelíčku vždycky Pánubohu poděkuju za všechno, co mi v životě dal. I za to zlé. Dělám to s velkou pokorou. V kostele jsem takhle malá.“

Kamila se culí a na prstech s nalakovanými nehty mi ukazuje zhruba dva centimetry.

„Ty vlastně nejsi pokřtěná, viď?“

„Jsem. Ale rozhodla jsem se k tomu až v pozdním věku. Můj kamarád evangelický farář Miloš Rejchert mě asi před pěti lety pokřtil v Břevnovském klášteře.“

„Proč ses nechala pokřtít?“

„Neptej se mě. Nevím. Ale určitě to není žádný můj úplatek Pánubohu před odchodem z tohoto světa.“

Usmějeme se na sebe. Už jsme přišly na to, že spolu můžeme mluvit upřímně o čemkoli, třeba i o smrti.

„Dej mi to přečíst,“ natáhne se Kamila po mém notebooku.

„Počkej, zvětším ti písmena, ať na to dobře vidíš,“ chcizměnit velikost písma z desítky aspoň na čtrnáctku.

„Dej to sem, vidím dobře,“ Kamila mě netrpělivě odstrkuje. Je fakt, že i ve svém požehnaném věku brýle nenosí. Vstávám a jdu si uvařit další kafe. Po chvíli se vracím a překvapeněhledím na Kamilu, která si drží obličej a pláče.

21

„Co se stalo?“ vyhrknu. „Napsala jsem něco špatně?“

„Ale ne,“ Kamila si utírá slzy hřbetem dlaně. „Právě že jsi to

napsala tak, že jsi mě rozbrečela, ty kačeno jedna...“

„Prima,“ zubím se. „Můžeme pokračovat.“

2. Táta (1934–1939)

Snad proto, že jsem se pobytu v Praze tak děsila, nevzpomínám si

téměř na nic. Absolutně si nedokážu vybavit první září roku 1934,

kdy jsem nastoupila do první třídy ve škole v Praze ve Vršovicích,

ale bezpochyby mi k tomuto účelu maminka ušila nové šaty.

Nevzpomínám si ani na to, kde a jak jsme bydleli. V naprosté mlze mám svou první paní učitelku, svoje spolužáky, natož pak první slabiky a slova, která jsem vykroužila do písanky. Nevím, jestli mi škola šla, či nešla, netuším, v jaké jsem seděla lavici, tohle období můj mozek totálně vygumoval...

Na co si ale velmi dobře vzpomínám a co přehlušilo všechny zážitky všedního dne, byl stesk po Kuličce. Každý večer jsem usínala s tichým pláčem, cucala jsem roh peřiny a představovala jsem si, že je vedle v kuchyni.

„Mami, mami,“ šeptám a vzlykám do tmy.

Otevřou se dveře a objeví se maminka. Skutečná, ta, co mě porodila. Postaví se tiše k posteli a čeká, až se uklidním. Těžko říct, co jí brání natáhnout ruku, aby mě pohladila, nadzvednout peřinu a lehnout si ke mně. Možná tuší, že bych ji odstrčila.Tragicky se mi stýská po Kuličce! Stydím se před skutečnoumaminkou brečet, a tak zmlknu a pomalu a složitě usínám...

Dominantní v pražské domácnosti byl jednoznačně táta. Maminka k němu zbožně vzhlížela a plnila každé jeho přání. Zdnešního pohledu zralé ženy vidím, že její láska k němu se dala nazvat obsesí. Protože jak jinak by mu mohla obětovat všechno, co měla, celý svůj život, a panebože, dokonce i obě děti? Maminka byla krásná, ale vedle táty vypadala jako šedá poslušná myška. Od chvíle, kdy se do něho v Jihlavě zamilovala, žila jeho život až do smrti.

Snad jen jednou v životě mi maminka vyprávěla, jak se s tátou seznámili na cyklistickém výletě v okolí Jihlavy. Přestože s maminkou koketoval tátův mladší bratr Ota, mámě učaroval táta. Měl obrovské kouzlo osobnosti. Mámu doslova zhypnotizoval.

Ačkoli ji politika vůbec nezajímala, jezdila s tátou – zapáleným komunistou – po vesnicích a městech na Vysočině, kde on burcoval lidi a zakládal komunistickou stranu. Nevadilo jí přespávat ve studených hostinských pokojích, udělala by pro něho cokoli. Prý mě počali právě při jedné takové štaci – při táboru lidu vTřebíči. Byla tehdy bouřka a maminka se k tátovi v cizí postelipřitiskla o něco víc...

Jednou mi táta řekl: „Zadělali jsme tě z velké lásky za divoké bouřky, a jsi beránek, narodila ses na Velikonoční pondělí... jsi výjimečná a čeká tě velká budoucnost.“

Maminku si bez protestů vzal za ženu a byl pyšný, že se jim narodila zdravá dcera. Je neuvěřitelné, že se ke mně v nejtěžším období mého života otočil zády.

Můj černooký elegantní otec byl pokaždé středem společnosti. Zbožňovala jsem ho. Nikdy mě netrestal – na rozdíl od maminky, která nešla pro pár pohlavků daleko – měl smysl pro všechny mé rošťárny. V hlavě mi dokonce uvízla vzpomínka, jak jsme po sobě jednou při obědě házeli škubánky, až musela maminka zasáhnout. Protože byl málo doma, byl mi vzácný a vzhlížela jsem k němu s úctou.

Z bůhvíjakých důvodů jsme v Praze dlouho nebydleli. Matně si vzpomínám na přesun do Olomouce, a pak ještě do Ostravy. Ovšem vzpomínky na tamní školu mi opět chybějí. Vybavuji si ale rodinný dům v Ostravě-Mariánských Horách, v kterém jsme bydleli, velký, prostorný a světlý. Běhala jsem mezi pokoji a bavila se boucháním dveří. Paměť mi tentokrát neselhává, vzpomínám si i na dětskou kamarádku, černookou Hannah. Byla Židovka.Pocházela z rozvětvené židovské rodiny, která pevně držela při sobě a dodržovala všechny židovské zvyky. Nechápala jsem je, alebavily mě. Ráda jsem k Hannah chodila na návštěvu, byla moc milá a hodná a v jejich rodině jsem se vždycky cítila dobře – líp než doma, kde bylo smutno a prázdno. Záviděla jsem Hannah jejíbabičku, přestože nebyla ani trochu podobná mojí Kuličce,rozpoutala ve mně obrovský stesk. V noci jsem plakala a přesto, že si mě naši začali více všímat, hlavně táta, schylovalo se ke katastrofě.

Společnost, v které se otec pohyboval, byla zajímavá. Táta se vyučil sazečem v tiskárně, ale velmi brzy se věnoval politice aobklopoval se intelektuály, novináři, spisovateli a herci. Maminka s ním do společnosti nikdy nechodila. Vím to, protože jednou, když nemohla najít klíče, mě za tatínkem do kavárny poslala – netroufl a si tam jít sama! Vzpomínám, jak jsem s tlukoucímsrdcem – jako osmiletá holčička – vstoupila do noblesní ostravské kavárny Opera a mezi těmi muži v tmavých oblecích, kolem nichž se vznášel oblak kouře z cigaret, jsem hledala tátu. Celá jsem zčervenala, když se obřadně postavil a celému lokálu nahlas řekl: „To je moje dcera Kamila.“

Mezi tátovy přátele patřili především členové komunistické partaje. Jednou u nás dokonce přespal „strejda Kléma“, dobrosrdečný chlapík, který si mě tehdy u večeře posadil na kolena a vyptával se na moje dětské trable. Nemohla jsem tušit, co se z Klementa Gottwalda vyklube. Vzpomínám na energickéhoprávníka doktora Sekaninu. Byl to Žid, který se u nás doma objevoval velmi často. Jednou dokonce přišel s malou židovskou vyplašenou holčičkou, se kterou jsem si pak hrála. Malá Ruth byla zamlklá a já jsem k ní cítila podivnou lítost, nabízela jsem jí všechno svoje dětské bohatství, dokonce i pannu Bibinku. Rozesmát se mi ji však nepodařilo. Až po letech jsem se dozvěděla, že to byla dcera popraveného lídra německých komunistů Ernsta älmanna.

Politici mi přišli nezajímaví – radši jsem měla herce. Táta se přátelil s Milošem Nedbalem, Rudolfem Deylem, Václavem Vydrou... nejspíš tehdy jsem objevila lásku k divadlu, která mipozději byla osudnou.

Přestože se táta snažil a bral mě s sebou na procházky, dodivadla i do kaváren, jako voda z protržené přehrady mě zaplavil příšerný stesk po Kuličce. Ztratila jsem chuť k jídlu, přestala jsem se chtít učit, nereagovala jsem na přátelství, které mi nabízela Hannah... Rozstonala jsem se. Můj dětský organismus vyhlásil stávku.

Mami! Mami! volala jsem v horečkách a oba rodiče věděli, že volám babičku. Naštěstí pro mě měli pochopení. Neuběhla anipolovina školního roku a já se k mé obrovské radosti vracela keKuličce! Cestu do Jihlavy si vůbec nepamatuju, ale to, jak mě babička v chodbě popadla a přitiskla ke svému měkkému břichu opásanému zástěrou, ze které voněla vanilka, si dobře vzpomínám.Narosto mi nevadilo, že musím změnit školu a zařadit se v pololetí mezi jihlavské děti, že nebudu s maminkou a s tátou...potřebovala jsem k životu Kuličku jako sůl. Ano, potřebovala, protože tahle situace se opakovala s železnou pravidelností rok co rok až do mých deseti let. Nastoupila jsem v září do školy v Ostravě, dochodila ji v Jihlavě. Ačkoli mi domlouvala sama babička, srodiči mi zdaleka nebylo tak dobře jako s ní. Stesk se trochu otupil teprve ve chvíli, kdy se mi 2. 9. 1936 narodila sestřička Věra.Začínal školní rok a já souhlasila, že budu s rodiči. Zírala jsem namalou živou panenku v kočárku a rázem se ze mě stala chůva. Sradostí jsem pomáhala miminko koupat, oblékat a vozit v kočárku. Dokonce jsem na ni nežárlila, i když bylo nad slunce jasné, že se až po narození Věry v mamince probudily mateřské city. S Věrou se mazlila tak, že jsem na ně obdivně hleděla a v podvědomínejspíš zjistila, oč jsem byla ošizená já. Jen co jsem si na sestřičku zvykla, stýskání po Kuličce se vrátilo.

Vzhledem k tomu, že jsem stále řešila svoje dětské problémy se stýskáním, rodiče mě nejspíš proto nezatěžovali takovými věcmi, jako je politika. Věděla jsem, že táta je novinář, znala jsem Eduarda Urxe, se kterým vydával komunistické noviny Polední zpravodaj, ale netušila jsem, jak moc se táta angažuje nanebezečné politické scéně. Neměla jsem ponětí o mračnech,stahujících se nad Evropou a nad Československem. Zdá se to možná neuvěřitelné, ale přestože už jsem byla docela velká holka, vůbec jsem nezaregistrovala, že se schyluje k válce.

Občas jsem ve škole tátovy komunistické názory na blaholidstva citovala. Nenapadlo mě, že by můj úžasný táta mohl hlásat něco, co je špatné! Učitelé si ho jednou dokonce předvolali do školy, kde mu důrazně sdělili, že si nepřejí, aby ve mně budil pochybnosti a ničil víru v Masarykovu republiku. Táta se ze školy vrátil rozčilený a doma mi několikrát zopakoval: Kamilo, buď svá! Nikdy si nenech od nikoho mluvit do svých pocitů a vždy říkej, co si myslíš!

Absolutně tehdy netušil, že moje názory na politiku budoujednoho dne naprosto opačné než ty jeho, rozhodně nepředpokládal, že nás politika rozdělí na mnoho dlouhých let... ale to předbíhám. V dětství pro mě táta byl velkou autoritou, výjimečnou osobností, ke které jsem vzhlížela s láskou. Oproti svým sourozencům, tetě Ele, bratrovi Otovi, a oproti mojí nemluvné mamince mi připadal jako urostlý a krásný černooký bohatýr. V Jihlavě mu dokonce kdosi dal přezdívku „šimi komunista“, a to jen díky tomu, jakelegantně chodil oblečený – jako do tanečních. Ale to jsem pochopila až po letech, kdy jsem se učila tanec „šimi“ tancovat.

Vzpomínám si na jedno chladné ráno, kdy mě v našem ostravském bytě probudil dusot mužských bot. Otevřela jsem oči a přemýšlela, co to může být, než mě napadlo vylézt z postele a nadzvednout záclonu. Pod naším oknem pochodovali vojáci. Zírala jsem s čelem přitisknutým na studeném skle a v dětské nevinnosti a naivnosti přemýšlela, kam jdou? Snad proto, žekomunikace mezi mnou a rodiči odjakživa vázla, nezeptala jsem se, oč jde, i když jsem si všimla, jak oba znervózněli.

„Už jsou tady,“ táta několikrát tuhle větu opakoval. Bleskurychle se oblékal. Maminka stála uprostřed kuchyně se sepjatýma rukama. Přestože byla kvůli otci komunistka, vsadím se, že se skutečně modlila a o Bohu nepochybovala.

Mobilizace pokračovala, a to, že je situace vážná, jsem siuvědomila až ve chvíli, kdy můj táta zmizel – překvapilo mě to, ale nevyděsilo. Táta byl přece často pryč! Pojmy jako komunisté afašisté pro mě byly v té době naprosto neidentifi kovatelné – stejně jako Arpádovci nebo derviši. To, že táta musel emigrovat, jsem přijala s naprostým klidem, přestože maminka plakala. Já jsem byla dokonce ráda, že jsme nemohli odjet s ním, protože dvouletá Věra dostala spálu, v horečkách blouznila a vycestovat s ní zahranice bylo nemožné.

1. 9. 1939 Němci vtrhli do Polska a začala válka. Pro mě bylo však mnohem důležitější, že maminka mě, mou sestru a několik zavazadel naložila do vlaku a odvezla nás k mojí milované babičce Kuličce do Jihlavy – kam jinam.

„Zajímalo by mě, jak to, že tvůj táta tak propadl ideálům komunismu, vždycky jsem si myslela, že se líhli hlavně mezi proletáři.“

Kamila krčí rameny. Sedíme pod slunečníkem na zahradě v Kytíně, vedle nás Kamilina kamarádka Helena Landovská,sestra proslulého exota Lanďáka – Pavla Landovského, který má dům za plotem vedle.

„Nevím. Pravděpodobně té zhovadilé myšlence doopravdy věřil. Protože jinak to fakt nechápu. Byl to vzdělaný člověk – intelektuál každým coulem.“

Kamila se zvedne.

„Jdeme se vykoupat!“

„Ale já tu nemám plavky,“ namítám.

„No a? Já se taky koupu bez nich.“

„Ale... a kam?“

„K Lanďákovi. Postavil si tu bazén jako v Podolí, a přitom do něj skoro nikdy nevlez.“

„Ale...“

Kamila odmítavě kroutí hlavou: „Chceš se upéct? A Lanďáka se neboj. Ten z té své haciendy nevystrčí ani nos.“

A tak se nechám přemluvit. Jdeme úzkou lávkou přes potok, který odděluje zahrady sourozenců Landovských.

„Fakt tam nikdo nebude?“ ujišťuje se moje jedenáctiletá dcera Johana, která s sebou taky nemá plavky.

„Prý ne,“ krčím rameny. „Neboj.“

„Já nechci před nikým plavat nahá,“ mračí se Johana.

„Já taky ne.“

Bazén v sousední zahradě je opravdu luxusní. Nikde nikdo. Dům vypadá, jako by tam nikdy nikdo nevkročil.

Kamila bez mrknutí oka shodí šaty. Já zdráhavě taky. Johana po chvíli velmi zdráhavě taky.

Plaveme – jaká je to rozkoš v tom vedru! Vlastní bazén... a úžasně velký. Kamila po půlhodině vylézá a jde zpátky. Potřebuje si zakouřit.

Nám s Johanou se ještě nechce z vody, a tak se cachtáme další půlhodinu – do chvíle, než se na dlaždicích kolem bazénu ozvou pleskavé kroky.

„Sem žádný děti nesmějí!“ zaburácí Pavel Landovský.

Než stačím na Johanu zavolat, že si dělá legraci, vidím, že se s hrůzou v očích potopila. Lanďák na břehu se otřásá smíchy, já zuřivě plavu k dceři, která málem polyká andělíčky.

„Chci pryč!“ plive vztekle vodu a syčí. „Jsi příšerná máma!“

Landovský se chechtá a sleduje náš úprk do bezpečí. 30

3. Polná (1939–1945)

Zdá se to k nevíře, ale v Jihlavě jsem žila klidně a spokojeně, aniž

bych tušila, že zuří válka. Navštěvovala jsem jihlavské osmileté

gymnázium. Přestože jsem často hlídala mladší Věru, nebránilo

mi to, abych lítala venku s kluky i s kočárkem. Vzpomínám, jak

nás jednou křik malé sestřičky rušil tak, že jsem vztekle obrátila

kočár proti slunci. Tak a máš to! řekla jsem si, když si Věra vrazila

pěstičky do očí, kam jí pralo slunce, hekala, slzela, ale za chvíli

usnula...

Jednou na mě po návratu ze školy čekala na rohu ulice Kulička. Tvářila se vážně, vzala mě za ruku, kterou pevně mačkala, a chvíli jí trvalo, než ze sebe dokázala dostat: „Kamuško, odvedli maminku.“

„Jakou maminku?“

„No přece tvou.“

Kulička věděla, že za svou maminku považuju ji, a myslím, že ji to zlobilo.

„Kam ji odvedli?“ zeptala jsem se překvapeně. „A kdo?“

„Policajti,“ řekla babička, „odvedli ji do vězení.“

Vždycky jsem si myslela, že do vězení se zavírají zloději alumové, ale moje tichá maminka? Ničemu jsem nerozuměla. I když se Kulička snažila vysvětlit mi, že maminku zavřeli kvůli tátovi, vůbec jsem to nechápala, a hlavně jsem tomu nevěřila. Myslím, že tomu nerozuměl nikdo.

Táta emigroval nejdříve do Polska, potom do Anglie, kde se stal zpravodajem londýnské rozhlasové stanice BBC. Pro všechny bylo nepříjemným překvapením to, že vysílal pod svým pravým jménem. Ani v dospělosti dost dobře nevím, co vedlo mého otce k tomu, že v emigraci provedl tak nehoráznou věc, že Němcům vyslal do éteru takovou konkrétní informaci. Dostal tím maminku a celou naši rodinu do obrovských potíží.

Pro nacisty nebylo těžké maminku najít a osočit ji ze spoluráce s komunisty. Nebránila se – neměla šanci – a proto byla zavřená s označením „politický vězeň“. Dlouho jsem si touhleotcovou chybou lámala hlavu a několikrát jsem se ho na to později ptala – neodpověděl mi. Jako jediný možný důvod mě napadá jeho vrozená bezmezná mužská ješitnost.

Události nabraly rychlý spád. Němci zavřeli gymnázium a já dostala předvolání dostavit se k výslechu. Kulička byla rozčilená. Míchala vařečkou v hrnci jako o závod.

„Že se nestydí! Tahat do toho malou holku!“ lamentovala.Poslechnout gestapo však museli, uškodili by nám mnohem víc.

Děda se snažil vysvětlit mi, že se maminka stala kvůli zmizení táty politickým vězněm – poslouchala jsem ho zamračeně. Představovala jsem si maminku zavřenou ve věži jako princeznu a dumala jsem nad tím, jak ji vysvobodit.

Maminku zavřeli nejdřív do jihlavského vězení a pak dobrněnského Cejlu. Návštěvy měla zakázané. Děda mě poučil, co mám u výslechu říkat – nic nevím, na nic si nevzpomínám, táta ani máma se mnou o politice nikdy nemluvili. Nebylo to tak těžké, protože to byla pravda.

Kulička mě k výslechu navlékla do čistých šatiček, jako bych šla k svatému přijímání. Výslechu jsem se bála, ale nakonec mě překvapil. Seděla jsem na vysoké dřevěné židli, nohama šourala po zemi, proti mně se usmívali dva muži a žena v civilních šatech a česky mi kladli docela neškodné laskavé otázky... Bylo midvanáct, byla jsem hubená, ostříhaná na kluka, vypadala jsemvykuleně a nevinně, možná jsem se zdála být snadnou obětí. Nebyla to však pravda.

„Tak jak se ti líbilo u táty na návštěvě?“

„Já jsem nebyla u táty na návštěvě,“ řekla jsem překvapeně.

„Ale jdi,“ usmála se žena. „Jezdíš přece za tátou.“

„Nejezdím.“

„Ovšem stýská se ti po něm,“ trochu se zamračila.

„Nestýská,“ zakroutila jsem rozhodně hlavou. „Stýská se mi po mámě. Kdy ji pustíte?“

Muži se ošili, žena se na mě zpytavě zadívala.

„Tvoje máma chtěla poškodit Říši.“

„Máma nic neudělala,“ troufl a jsem si tvrdit. „Stýská se mi po ní. Máma je hodná.“

„Když se ti nestýská po tátovi, nestýská se ti ani po mámě,“ odpověděla břitce žena.

Zamračila jsem se. Ta věta měla logiku a já pochopila, želaskavá paní přede mnou je silný protihráč. Teď už ti neřeknu nic, ježibabo! rozhodla jsem se mlčet a jen jsem kroutila hlavou.

Ne, nevím, kde je táta, krčila jsem rameny a špulila pusu. Fakt nevím. Nevím, s kým se kamarádil, nikdo k nám nechodil a nikoho neznám. Nevím, kdo je Urx, Gottwald. Ne, opravdu nevím, že táta psal do novin a už vůbec nevím, co by tam psal... Taktika to byla dobrá, nikdy jsem na ni nezapomněla a použila jsem ji potom v životě při výsleších mockrát.

Mrzutě mě propustili.

Děda na mě čekal na chodbě a v ruce žmoulal svůj tmavýfešácký klobouk. S babičkou ale nečekali na možné komplikace.Večer vzrušeně debatovali v kuchyni a hned následujícího dne mě odvezli k prababičce do Polné.

Prababička Laštovičková, matka mého dědy, byla zamlkláhubená žena s pečlivě staženým bílým uzlíkem vlasů, která do smrti chodila v tmavých šatech z devatenáctého století, málokdy se usmívala a téměř nikdy na mě nepromluvila. V Polné měla malý domek, kam jsme jezdívali před válkou na prázdniny a na víkendy. Bála jsem se její asketické postavy a přísného pohledu. Na jeden zážitek s ní nikdy nezapomenu. Hrála jsem si na zahradě zadomem, když jsem ji zpozorovala přicházet. Rázovala si to ve svých upjatých černých secesních šatech s dlouhou sukní s volánem, opírala se o hůlku. Náhle se zastavila, zůstala stát, trochuvykasala sukni a já zděšeně zaslechla zurčení proudu moči. Fascinovaně jsem na ni hleděla. Všimla si mě, zvedla hůlku a zamračeně křikla: „Co čumíš?“

Od té doby jsem se jí vyhýbala.

Teď jsme se sem nastěhovali spolu s dědou, který už byl v penzi. Kulička zůstala s Věrou a Jendou v Jihlavě. Dodnes je mi záhadou, proč se strejda Láďa se svou ženou – Němkou zvanou Mici – o svého syna nestarali. V životě jsem je viděla snad dvakrát. Jenda byl naštěstí dobrák, trochu pomalý, ale milý. I on považoval babičku za svou maminku a mě a Věru za své sestry. Kdo tehdy tušil, že ze sebe jednoho dne shodí masku pecivála, pořídí si ženu, dítě a motorku, na které se vzápětí – v necelých třiceti letech – zabije?

Z nového prostředí jsem nebyla vyplašená – naopak. Polná se mi moc líbila. Bydleli jsme v horní části města.

Bylo to poklidné městečko s velkým náměstím lemovaným vysokými stromy – ani tady jsem neměla z války žádné nervy – děda o ní nemluvil. Brzy jsem se skamarádila s místními dětmi – a kupodivu s dětmi z té bohatší vrstvy. Možná i proto, že necítily hmotnou nouzi, o tom, že běsní válka, jsme se nebavily a já sama jsem o ničem podobném absolutně neuvažovala. Po mamince se mi občas zastesklo, obzvlášť ve chvíli, kdy mi babička přinesla krásné šatičky, které pro mě maminka ve vězení na Cejlu ušila – kde na ně vzala látku, absolutně netuším. Byly šité rukou a padly mi jako ulité. Byla to poslední věc, kterou jsem od maminkydostala. Pak se po ní slehla zem.

Vytáhla jsem, už jsem nebyla mrně, a navíc jsem s sebounemusela vláčet sestru. A tak jsem se brzy dostala do pubertálních spárů Líby, dcery místního továrníka. S jejími kamarády z Prahy, hlavně sestřenicí Soňou, jsme utvořili nerozlučnou partu.

Místem našich každodenních setkání se stala plovárna urybníka Peklo. Vzpomínám na velký trávník, dřevěná lehátka, dřevěné kabinky, schůdky do vody a nezaměnitelnou vůni letních prázdnin. Myslím, že přesně o takové plovárně psal Vančura ve svém Rozmarném létě.

Kluci sem každý den přitáhli neforemný gramofon, stále dokola jsme poslouchali obehrané gramodesky: Jen pro ten dnešní den stojí za to žít... Tak jako slunečnice každý den otáčí se za sluncem... Jsem dívka v rytmu zrozená... a jiné hity tehdejší doby. Jako jsem milovala zpěvačku Inku Zemánkovou, ve fi lmu jsem obdivovala Zdenku Sulanovou. Třískali jsme volejbal a řádili jako všechny postpubertální děti, které vyrůstají z dětských her. Cítila jsem se dospěle. Táhlo mi na čtrnáct, narostla mi prsa adostala jsem menstruaci. Úsměvné je, že mě na to nikdo dopředu neupozornil. Když jsem zahlédla na kalhotkách krev, zděsila jsem se a myslela jsem si, že umírám. Naštěstí mi poradilykamarádky – byly starší a zkušenější. Vzpomínám si, jak jsem otráveně pochopila, že se hnusné krvácení bude každý měsíc opakovat. O tenkých vložkách s křidélky se nám mohlo jen zdát! Z toho, co jsme si my válečné dívky musely vtěsnat do kalhotek, by dnešní generace slečen omdlela.

Děda s babičkou se bezesporu snažili, abych necítila válečnou nouzi a neměla strach o rodiče, ale nemohli zabránit tomu, že jsem vyrůstala prakticky bez dozoru. Kulička byla přes týden v Jihlavě, jezdívala jen v pátek či v sobotu, obtěžkaná kastrůlky s jídlem a prádlem. Obětavost mojí babičky neznala mezí. Kromě mě s dědou se starala ještě o Věru a Jendu, a aby toho nebylo málo, objevila se její dcera Mářa, svého času provdaná do Jugoslávie. Její muž však zemřel, a tak se vrátila domů k rodičům. Mářa byla ostrá ženská, nikdo jsme ji moc nemusel. Snad proto se už nikdy neprovdala. S babičkou se staly jakýmisi „obchodnicemi s mlékem“. Netuším, jak se to semlelo, Mářa si otevřela v Jihlavě mlékárnu a mléko v konvích roznášela po domech. Babička jí pomáhala. Myslím, že hlavně proto, abychom my děti měly dost mléka a másla.

Přestože jsem byla v partě nejmladší, začala jsem koukat po klucích – a naučila jsem se kouřit. S cigaretami se nejdřívobjevily holky z Prahy. Nejradši jsem měla hubenou blondýnkuMariel. Jako správná Pražanda byla zkušenější než my z maloměsta. Jednoho dne se vytasila s krabičkou, ze které s řádnoupatnáctiletou noblesou vytáhla úzkou válečnou cigaretu Zorku, a zapálila si, jako by to dělala odjakživa. Všimla jsem si, jak na ni kluci obdivně hledí, a bylo mi jasné, že se chci zbavit puncu benjamínka party.

Pozorovala jsem holky a kluky, jak zkušeně svírají v ještědětských prstech cigarety, a přišlo mi to nesmírně dospělé avzrušující. Všichni dělali, jak jim to chutná.

„Dejte mi taky,“ natáhla jsem k nim ruku.

Soňa mi podala zapálenou cigaretu a já do sebe poprvé natáhla modrý kouř. Zatočila se mi hlava. Musela jsem si lehnout zpátky na dřevěné lehátko.

„Tak co?“ houkla na mě Soňa.

„Co by – dobrý!“

Bylo mi na zvracení a přitom jsem hrdinně kouřila dál. Jen jsem věděla, že musím ležet a nesmím se hýbat.

A tak jsem svou první cigaretu vykouřila s pohledem domodrého letního nebe. Závislost jsem získala téměř okamžitě.Vzpomínám si, jak jsem pak tajně dědovi chodila krást cigarety zválečného přídělu tabačenek. Krabičku jsem dokázala otevřít tak šikovně a chytře vytáhnout jen několik cigaret, že děda nikdy nic nepoznal. Od té doby jsem obrazně řečeno nevyndala cigaretu z pusy. Jsem vášnivá kuřačka a čert ví, jak to, že si moje plíce zvykly a nikdy mi nedělaly problémy. Zřejmě jsem je tak vyasfaltovala, že k nim žádný bacil nepronikne. Ale abych se nerouhala – ještě není všem dnům konec. Říkám si však, že kdybych teď v dvaaosmdesáti kouřit přestala, zabije mě to.

Prožívala jsem hezké období dospívání – obklopená zábavnými kamarády, opečovávaná Kuličkou a dědou. Na tátu ani na mámu jsem nijak moc nemyslela.

Jednoho dne v roce 1942 se objevila Kulička a z její tváře jsem opět vycítila, že se stalo něco zlého. Za kapsu u zástěry se jí držela ubrečená Věra.

„Maminku odvezli do koncentráku,“ sdělila mi babička apřemáhala pláč.

Podala mi dopis. Nevěděla jsem, co je koncentrák, a z dopisu psaného maminčiným úhledným rukopisem jsem nevyčetla, proč je babička tak rozčilená? Vždyť maminka napsala hezký dopis – sice stručný, ale nebylo v něm nic špatného?

Odjela jsem do Ravensbrücku – to je v Německu, víš, Kamilko – a mám se dobře a často na tebe a na Věru myslím. Doufám, že se dobře učíš a že posloucháš babičku. Až válka skončí, vrátím se.

Vracela jsem dopis babičce a nechápala, proč potlačuje slzy. Dnes obdivuju babiččinu sílu, s jakou dokázala přede mnou tajit svoje trápení. Za každou cenu chtěla, abych měla hezké dětství i dospívání. Jsem moc ráda, že jsem si to včas uvědomila a stačila jsem Kuličce před jejím odchodem za všechno poděkovat...

Věra byla mnohem mladší než já, o celých osm let, a proto maminčinu nepřítomnost vnímala velmi těžce. Vzpomínám si, jak jsem ji jednou slyšela plakat v noci v postýlce. Kulička tvrdě spala, není divu, celé dny těžce pracovala. Vstala jsem a vzala jsem si Věru k sobě do postele. Přimkla se ke mně, já jsem ji hladila po rozčepýřených vlasech a utěšovala ji. Slíbila jsem jí, že semaminka vrátí, přece to napsala do dopisu!

Podařilo se mi sestru uklidnit. Od té doby se mnou spala vposteli pokaždé, když s ní babička do Polné přijela. Bylo to takové malé ubrečené hubené kuře. Na rozdíl ode mě si se spoustou věcí neuměla poradit.

Vzpomínám si, jak mi lahodilo, že jí dělám náhradní maminku, vyprávěla jsem jí před usnutím báchorky a zubila se tomu, jak jí tluče srdíčko a jak se ke mně tiskne. Přestože byla tehdy opravdu malá, na noci v Polné si pamatuje dodnes.

Maminka psala málo, ale z jejích dopisů jsem nikdy nepoznala, kde ve skutečnosti je. Dopisy určitě procházely přísnou cenzurou, ale to mě tehdy v patnácti nenapadlo. Dokonce jsem získala dojem, že je maminka v nějakých lázních...

Maminka musela v koncentráku procházet peklem. Se svou povahou těžkého introverta, s křehkou konstrukcí svého těla, s obrovskou bolestí v srdci je nepochopitelné, že ho přežila.Bývalo mně divné, že žádný z dopisů nebyl adresovaný jenom mně, nebo Věře, v dopisech nás jen pozdravovala.

Dnes vím, že u ní fungoval pud sebezáchovy. Po napsání takového dopisu by se zhroutila. Po letech mi prozradila, že jípomohla přežít láska, a to nejen ta k nám, dětem, ale hlavně taobrovská hluboká a nezničitelná k tatínkovi. Držela se té představy, že se s ním shledá, jako klíště. Věřila, že je po válce čeká krásný společný život.

„Víra má obrovskou moc,“ řekla mi jednou maminka a já jí vživotě dala mockrát za pravdu.

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné

verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist