načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nejlepší pro všechny - Petra Soukupová

Nejlepší pro všechny

Elektronická kniha: Nejlepší pro všechny
Autor:

Na rodinných vztazích založený příběh herečky Hany, která dostává životní příležitost prosadit se. Aby ji mohla využít, odkládá svého rozmazleného problémového syna k čerstvě ovdovělé matce na venkov.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 363
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7400-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Příběh má tři ústřední postavy. Divadelní herečka Hana žije se svým synem Viktorem v Praze. Chlapec je problémový a jde z průšvihu do průšvihu. Ani Hana sama není svým životem spokojena a proto když dostane příležitost prosadit se v televizi, okamžijě se jí ujme a vidí v ní východisko ze svých potíží. Jenže co s Viktorem, kterého s sebou na natáčení na druhý konec republiky vzít nemůže? Její matka Eva je čerstvá vdova a Hana si usmyslí, že by jí společnost vnuka mohla přijít vhod. Tak Viktor putuje z Prahy k babičce na vesnici. Přístup volnomyšlenkářské Hany a staromódní, na disciplíně lpějící Evy je ale diametrálně odlišný a chlapci se od základu změní celý život. Celé situaci nepřidá, že babička považuje jeho výchovu za dceřino selhání a snaží se ji vší silou napravit. A mezi tím vším je desetiletý chlapec, který se cítí zrazený.

Zařazeno v kategoriích
Petra Soukupová - další tituly autora:
 (e-book)
Zmizet Zmizet
Pod sněhem Pod sněhem
Kdo zabil Snížka? Kdo zabil Snížka?
Nejlepší pro všechny Nejlepší pro všechny
Nejlepší pro všechny Nejlepší pro všechny
Až se zamiluju Až se zamiluju
 
K elektronické knize "Nejlepší pro všechny" doporučujeme také:
 (e-book)
Vzdálená řeka Vzdálená řeka
 (e-book)
Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii
 (e-book)
Dům na samotě Dům na samotě
 (e-book)
Kovy - Ovšem Kovy
 (e-book)
Příběhy se šťastným koncem - Zasněžená červenka Příběhy se šťastným koncem
 (e-book)
Temné hlubiny Temné hlubiny
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

nejlepší

pro

všechny


petra

soukupová

Host


nejlepší

pro

všechny

Brno 2017


© Petra Soukupová, 2017

Cover art © Tereza Ščerbová, 2017

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

(elektronické vydání)

IsBN 978-80-7577-439-2 (PDF)

IsBN 978-80-7577-440-8 (ePUB)

IsBN 978-80-7577-441-5 (MobiPocket)


5

My Dv a

spolu

Přijdu ze školy domů a tam mamka odchlupuje tričko ta

kovým tím válečkem.

Ahoj, maminko, řeknu a ona se na mě podívá hrozně

naštvaně a řekne: To fakt nevíš, že když dáš kalhoty do

špíny, tak musíš vyndat kapesníky? Koukej. A já koukám,

všechno černý prádlo s malinkejma kousíčkama papíro

výho kapesníku.

Ale já to udělal.

No, neudělal.

Ale od toho jsi přece maminka, abys to po mně zkon

trolovala.

A mamka se na mě podívá a už vidím, jak se jí smějou

oči, a proto je nejlepší na světě, protože se na mě začne

smát a řekne, že to je pravda, ty jsi úplnej génius, co? Ale

já vím, že to myslí vážně, že takováhle odpověď se jí líbila,

že má ráda, když jsem chytrej, i když si neumím vyhodit

papírový kapesník z kapsy.

I  když ohledně zapomenutých kapesníků jsi jenom

hloupý děcko, dodá a já řeknu, no právě.

A ona válečkuje dál, ale já vidím, že má vztek, podle

toho, jak s tím válečkem zachází.

A pak jdu něco vyhodit a v koši je černý oblečení, s těma

bílýma ďubkama. Vytáhnu jeden kus, pod tím je totiž další


6

a ještě jeden, a ten první kus je moje triko s lebkou, chvíli

na to koukám, ale pak ho tam hodím zpátky a nahoru ho

dím kelímek od jogurtu, co jsem právě snědl.

Nebo: Děláme domácí úkoly a já v sešitě vyplňuju, že

bratr je někdo, kdo má stejnou mámu a tátu, a že švagr

je někdo a tak dále, a najednou mamka zabodne prst do

tý vedlejší stránky, kde je napsáno „Moje rodina“ a pak:

„Moje máma je...“ a prázdný místo, kam jsem napsal „Hana“

a „pracuje jako...“ a prázdný místo, kam jsem napsal „he

rečka“, a pod tím je „Můj táta je...“ a tam jsem napsal „Jan“

a „pracuje jako...“ a tam jsem napsal „nevím“ a to mi paní

učitelka zakroužkovala, jakože jak je možný, že nevím, co

dělá můj táta.

Co to je, říká mamka, co to je za příšernou blbost?

Krčím rameny.

Řekls jí něco?

Vrtím hlavou, co bych měl říkat, když opravdu nevím,

co dělá můj táta. Nikdo se mě neptal, jak to přesně je, takže

jsem to nemohl vysvětlit.

A mamka škrtne celej ten řádek, vlastně ho přeškrtá, že

skoro není k přečtení.

Tak, a je to.

Jestli ti něco řekne, tak jí řekni, ať mi zavolá. On není

žádná tvoje rodina, copak dneska je to taková samozřej

most, maminka a  tatínek? Mamka říká tyhle dvě slova

schválně hrozně protivně, co kdybys měl třeba dvě mámy,

proč to tisknou, jako kdybysme žili v minulým století, úči...

Dívám se na mamku zmateně, jak jako dvě mámy, ne

chápu, jak to myslí, teda teď už to samozřejmě vím a třeba

Kuba to tak má, jeho mámy jsou lesby.

Mamka se usměje. Dáme si k večeři špagety?


7

Hana potkala Jana úplnou náhodou, kamarád kamaráda,

hluboký oči a krásný tělo, chodil to léto pořád bez trika

a byl vtipnej, měl velký kouzlo, choval se k ní jako ke královně, a pak zas jako by ji neznal, byla mladá, tohle ji přitahovalo, temnej kluk, věčně bez peněz, opilí si slibovali lásku nadosmrti, střízlivej se nikdy neozval, každý to zažil,

všichni věděli, že to léto tahle láska nepřežije, ale ona si po

řád říkala, že jo, dávali si pozor, ale hodně pili, zpožděná

menstruace. Když mu řekla, že čeká dítě, věcně to odkýval,

jasně, budou teda spolu, ale pak odjel domů na Moravu

a měsíc se neozval, pak se zase objevil, ona nemohla pít,

bylo to divný setkání, osm měsíců na to smířit se s tím, že

to nevyjde, že je na to sama, všechny ty řeči rodičů a vůbec

všech, všechny ty lítostivý pohledy, všechny řeči kamará

dek, jaký hry zkoušejí, a jejich účastný pohledy, no jo, ty

si teď asi dáváš pauzu. Sama v porodnici, nepřijel, když se měl Viktor narodit, přijel až za pár dní, smrděl chlastem, k miminu byl něžnej, peníze jí dal, tak málo, až to bylo

směšný, stejně ho pořád milovala, stejně si pořád myslela,

že to nějak půjde, když ho uviděla, ale za tři dny byl zase

pryč, první rok Viktorova života pár takových setkání, po

řád spolu spali, ta vášeň tam byla, a taky všechny ty roz

hovory, co s nima bude, já s tebou nechci žít, nejsi žena pro mě, to naprostý nepochopení, ta největší vzdálenost,

jaká může mezi lidmi po sexu být, než jí řekl, že čeká dítě

s jinou a budou se brát. Pak mu řekla, že v jejím bytě už přespávat nebude, taky brečela.

Já jsem ti to říkala, řekla jí pak máma.

Ale máš Viktorka, to je hlavní, řekla taky.

Viktor zná jeho jméno a viděl ho v životě celkem třiatři

cetkrát, naposledy před půl rokem procházka v březnové

8

zasněžené Praze podél vody, jeho dvě malé dcery, osmi

letá a pětiletá, hází labutím staré pečivo. Viktor se jí držel

za ruku, tak moc z toho byl nejistý, jinak už ji za ruku ne

chytne nikdy, a jak držela tu jeho ručku, cítila takový štěstí,

oni dva jsou jediný, na čem záleží. Přitom si s Janem poví

dala jako s náhodným dávným známým, což vlastně taky

jsou. Zašli do kavárny a vypili kávu, děti horkou čokoládu.

Jan pracuje jako výzkumný archeolog.

Hana každé jejich setkání potom doma obrečí.

Nebo: v  druhý třídě máme napsat něco o  svojí rodině.

Moje rodina je mamka Hana. Je herečka a hraje v divadle

a trochu v televizi. Pak mám babičku a dědu. Bydlí na vesnici.

Děda rád spí a babička peče koláče. Mám ještě tetu a strejdu

a dvě sestřenice, ale jsou to holky, mimina. Chtěl bych zvíře,

ale už mi umřely dva křečky, tak mamka už zvíře nechce.

Tátu mám, ale není s náma. Má jinou paní a malý děti,

a mně to nevadí. Není moje rodina.

Hezký, řekne mamka tak, jako by říkala pavouk.

Vadí ti, že chci pořád zvíře?

To taky. Ten minulej umřel, protožes na něj zapomněl.

Ty taky!

Můj křeček to nebyl, truhlíku.

Neříkej mi truhlíku.

No jo.

Mlčíme.

Spíš tam příště o tátovi nepiš nic.

9

nestane

se to

Viktore, řekla mi mamka, a tak mi říká, když jde o vážný

věci. S tebou už to takhle nejde. To říká mamka často. Taky

říká, proč jí to dělám, ačkoliv já to samozřejmě nedělám jí.

Taky říká, že jestli to takhle se mnou půjde dál, tak se bude

muset něco změnit. Co jako změnit, ptal jsem se jednou

a myslel jsem, že mamka myslí, že mě dá na jinou školu.

To je mi jedno. Hrát online s Ondrou a Karlosem můžu tak

jako tak, tak co, a ven pak odpoledne můžeme jít normálně,

i když bysme byli na jiný škole.

A mamka na to neřekla nic, protože to nemyslela vážně,

ona takovýhle věci říká, protože tohle prostě mají rodiče

říkat, i když taková není, si teda myslím, třeba že děti ne

mají celou neděli ležet na gauči a koukat na filmy a jíst je

nom pizzu a k večeři zmrzlinu se šlehačkou, a to s mamkou

někdy děláme a je to naše hrozně skvělá chvilka, uděláme

si na gauči hnízdo, což znamená z polštářů a dek, a pak si

pouštíme jeden film za druhým, jeden vybírám já, jeden

ona, ale když vybere něco, co mě nudí, tak to samozřejmě

můžeme změnit, nebo si chvíli hraju na kompu a pak se

k ní zase vrátím.

Akorát pak někdy večer nemůžu usnout, myslím, že je

to tím, jak mi v mozku pořád běží všechny ty filmy a mo

zek jakoby nemůže usnout, ale mamka říká, že je to tím, že

10

jsem nebyl vůbec venku a že mám přebytek energie, a že

příště, až bude mít volno, půjdeme třeba do bazénu. A pak

někdy jdeme do bazénu, kde je to taky super.

Takže dneska pozdě odpoledne, zrovna jsem seděl ve

svým pokoji a hrál jsem na kompu a šel jsem se jenom vy

čurat, tak jsem viděl mamku, jak sedí v kuchyni u stolu

a kouří. Měla otevřený okno a v kuchyni byla zima, mamka

skoro nikdy v bytě nekouří, jenom když se něco děje anebo

v noci, když já už spím.

Ono je to totiž tak, že mamka přes den moc často v bytě

není. Někdy ji nevidím celej den, jenom ráno, když jdu do

školy. No ale dneska tu je, protože jí volali ze školy a ona

kvůli mně musela zrušit zkoušku, a je naštvaná i kvůli tý

zkoušce, i kvůli mně.

Tak jsem chtěl jenom zase rychle projít kolem kuchyně

pryč, ale mamka típla to cigáro a řekla: Počkej, pojď sem.

A pak vstala, popelník dala za okno a okno přivřela.

Je tady zahuleno, řekl jsem, abych tam nemusel, i když

o ten smrad z cigaret mi vůbec nejde, to je mi jedno. Zkou

šel jsem kouřit, už víckrát, a nechutná mi to, ale někdy,

když mě mamka v noci přijde zkontrolovat, tak voní svojí

voňavkou a taky těma cigeretama a to mám rád.

Dobře, tak já jdu za tebou, řekne mamka a jde za mnou.

Sedne si na moji druhou židli u stolu, kterou nikdy ne

používám a která mi jenom překáží, ale zase na ní sedí ná

vštěva, která se může koukat, jak hraju na kompu. Někdy

přijde Ondra nebo třeba Nik.

Tak co mi k tomu řekneš, řekne mamka docela mile.

Promiň.

To nestačí, Viktore. A nestačilo by to, ani kdybys to řekl

doopravdy a ne jenom proto, abych tě nechala.

Podívám se na mamku, jak to myslí, nevím, oči se jí ne

smějou, ale já se pro jistotu usměju, vím, že se usmívám hezky, vím, že když se tvářím úplně jako blbeček, tak mají dospělí pocit, že jsem hrozně hodnej.

Moc se neusmívej, řekne ale mamka, která to všechno

ví. Chápeš, že i bez týhletý věci už jsi měl tu dvojku z cho

vání skoro jistou?

Vím to, a tak neříkám radši nic.

Takže teď už ji prostě máš. V pátý třídě.

Pípne mi čet, trochu se otočím, abych se kouknul, kdo

mi píše, a mamka v tu chvíli vstane a vypne mi komp natvrdo, což mě pěkně naštve.

Ty vole, mami, řeknu, než si uvědomím, že jsem to zase

přehnal, a taky jo, mamka mě plácne po tváři, tomu se asi nedá říkat facka, mamka mi neumí dát opravdovou facku,

ale o to nejde, sice mě to nebolelo, ale nejsem malej, aby mě mamka fackovala.

Podívám se na ni tak, aby viděla, že jsem fakt dotče

nej, ale nevydržím to, mamka se někdy dívá tak hezky, tak měkce, že prostě nemůžu dělat nic. Chvilku se na sebe díváme. Moje mamka je nejkrásnější na světě, a to neříkám jenom proto, že tohle si o svý mámě myslí každý dítě,

vlastně je srandovní, že si tohle myslí o svý mámě i Vojta,

přitom jeho máma je stará, tlustá a hnusná, ale já to říkám proto, že moje mamka je doopravdy hrozně krásná, protože je mladá a hlavně proto, že je herečka.

Promiň, řekne ona, ale tohle fakt nejde.

Ty taky promiň, řeknu já, aby věděla, že chápu, že takhle

s ní mluvit nesmím, i když myslím, že v právu jsem já, a ne

ona. Ale řeknu to hrozně opravdovým tónem.

Já už to neudělám.


12

Prosím tě, neříkej to, když to nemyslíš ani trochu vážně.

Ne, fakt.

Nevím, co mám říct, jasně že už nikdy neudělám, že

bysme s Jonášem a Ondrou shodili Martina ze zábradlí,

což je věc, kvůli který musela dnes mamka do školy. On

totiž Martin spadl dozadu a rozkousl si jazyk a teklo mu hrozně krve, a možná se i uhodil do hlavy, ale to nebylo naschvál. On si začal a já za to nemůžu, že je slaboučkej

jak holka, ještě víc než já, a nic nevydrží, tak má teda držet

hubu, ale on si na nás dovoluje. Taky je jasný, že ještě udělám moc věcí, který mamku naštvou a učitelky taky.

Viktore, já jsem mluvila s babičkou a už jsme to asi vy

myslely.

Jako co?

Jak se řekne babička, tak tam bude nějakej problém,

protože s babičkou je vždycky nějakej problém.

Nastoupíš do školy tam.

Kam jako?

Tam, v Rybný.

V jaký Rybný?

No v jaký asi, v naší Rybný, u babičky.

Chvilku nevím, co říct, to je přece nějaká blbost, to ne

jde, jak bych jako mohl chodit do školy tam, vždyť je to

hrozně daleko od Prahy, jak bych tam asi jezdil? Mamka mě vidí, jak se tvářím.

Budeš bydlet u babi, řekne.

Jedna věc je, že bych chodil na jinou školu tady v Praze,

a jiná věc je, že bych měl bydlet úplně jinde, asi tak sto pa

desát kilometrů od Prahy, tam není ani mekáč a ani nic,

jsou tam jenom potraviny, nikoho tam neznám a babička

nemá dobrej internet a je hrozně přísná a vůbec mě nemá ráda, a hlavně tam nemám žádný kámoše, takže řeknu mamce, že to teda nikdy.

Už je to domluvený, řekne mamka.

Ne, ne! Nepojedu tam, nikdy a nikdy.

Viki, já na tebe prostě sama nestačím.

Ale dyť já nic nedělám!

Před měsícem jsi v obchodě ukradl sluchátka! A dneska

tohle!

Ty sluchátka, to byla taky pěkná nespravedlnost, pro

tože já jsem si je koupil, stály tisícovku a to je hodně, ale přestaly fungovat a ta prodavačka mi je nechtěla vyměnit, tak co jsem měl dělat, mohl jsem si říct mamce o další peníze, ale ta prodavačka se na mě koukala tak, že jsem to

v tu chvíli musel udělat, viděl jsem jí v očích, že si myslí,

že jsem jenom malej hajzlík, kterej na takový sluchátka

nemá nárok. A vzpomněl jsem si, že Ondra říkal, jak je to

snadný, že si člověk jenom musí dát bacha, aby ho neviděla

ochranka toho obchodu, a že on takhle jednou ukradl ně

jakou hračku, když byl menší. A tak jsem to udělal, ty slu

chátka jsem vybalil z krabice, a pak mě stejně chytil takovej

chlapík, kterej tam obhlížel vysavače a vypadal úplně nenápadně, vůbec jsem ho nepodezíral, že by mohl bejt hlídač.

Zkoušel jsem mamce vysvětlit, proč jsem to musel udělat,

ale nepochopila to. A ještě mi řekla, že když s těma sluchátkama pořád vztekle házím, tak ať se nedivím, že přestaly fungovat, a pak mi taky zarazila kapesný na čtrnáct dní.

A mezitím ještě ta sova, do háje, Viki, ty jsi jak šílenec.

Musím se pro sebe usmát, protože ta sova byla skvělá,

v naší škole je vycpaná obří sova, v takovým výklenku,

samozřejmě že ten výklenek je hodně nahoře, takže k tý

sově nikdo nemůže, stojí tam s roztaženýma křídlama, je

14

to znak moudrosti. A nedávno se v naší škole něco opra

vovalo a jednou jsem šel v hodině na záchod, to já dělám

často, učitelky si myslí, že jsem možná moc stydlivej nebo

divnej, a lidi ze třídy si to myslí taky, ale já hrozně rád cho

dím tou tichou školou. A jak jdu na ten záchod, tak vidím,

že v tom samým patře, kde je ta sova, stojí vysoký štafle.

A tak jsem napsal Ondrovi, ať přijde taky, a on po chvíli při

šel, úča ho nechtěla pustit, když už jsem byl pryč ze třídy

já, tak musel hrozně předstírat, jak se mu chce na záchod.

A nejhorší je, že já fakt musim, dodal Ondra, a tak jsem

šel s ním a mezitím jsem mu řekl, jak to uděláme, a pak

jsme tu sovu vyndali z výklenku, já stál nahoře na štaf

lích a Ondra o pár stupínků pode mnou a já mu ji podal

a pak jsme ji pustili ze čtvrtýho patra v tom prostoru mezi

schodištěm, aby letěla. Bylo to vymyšlený, protože tam je

na úrovni prvního patra síť, taková jako na ozdobu, jsou

tam na ní přidělaný výkresy a nějaký papírový věci, a my

jsme si mysleli, že ta síť tu sovu zachytne, ale překvapivě

nezachytla, sova tu síť strhla, spadla na zem a rozbila se.

A pak bylo jasný, kdo to byl, i kdybysme to video, jak ta

sova letí, na internet vůbec nedali.

Nesměj se, ta blbá sova tam byla skoro sto let, řekne

mamka a já v tu chvíli vím, že si rozumíme, že ji to vlastně

taky pobavilo, ale protože je dospělá, tak musí dělat, že

jsem hroznej, ale stejně se na ni radši podívám smutně.

Mami, že tam nemusím? Že je to jenom sranda?

Chvíli neříká nic. Třeba to jen tak řekla, aby mě postra

šila. Což se jí povedlo. I když už několikrát předtím mi ří

kala, že půjdu na jinou školu anebo že mi najde opravdo

vou hlídačku, která na mě bude dohlížet, anebo že nechá

svý práce v divadle a bude se věnovat jenom mně nebo že

15

mě pošle do internátní školy, ale to byl jenom vtip a myslím,

že nic takovýho už neexistuje.

Že jo, mami?

Musíš.

Maminko... já se budu snažit, fakt, já... třeba nebudu

vůbec hrát na kompu.

Dívá se na mě, jenže to slibuju pokaždý. Co mám slíbit

jinýho, když nic jinýho nedělám tolik.

Budu zase chodit do toho sboru, zkusím.

Do sboru jsem přestal chodit loni, protože je to hroznej

opruz, ale vím, že mamka by chtěla, abych tam chodil, pro

tože zpívám dobře a je škoda to nevyužít, říká ona a všichni

souhlasí, že to jo, pokaždý mám sólo na každý školní akci,

pokaždý vidím ty pohledy, pokaždý hledám mamku očima,

a ona tam někdy není a někdy jo.

A já vím, že mamku hrozně štve, že tu sedím sám všech

ny odpoledne, teda kromě čtvrtka, to chodíme s Nikem na

lezení, ale minule jsme tam nešli, šli jsme jen tak do Stro

movky. Přemýšleli jsme, jestli necháme rozjet mince vla

kem, ale pak nám to přišlo pro malý děti, tak jsme seděli na

opěradle lavičky, plivali na zem a dali si cigaretu, nebo spíš

to jenom zkusili, bylo to hnusný, tak jsme si radši koupili

a snědli každej dva nanuky.

Mamka zavrtí hlavou. To nemá cenu, řekne. Nech toho,

tohle všechno říkáš pořád. A nikdy nic nesplníš. Už je to

rozhodnutý, už se o tom nechci bavit.

Já se o tom chci bavit!

Tady ale už není o čem. Takhle to dál nejde, já tě nezvlá

dám, už takhle nemám čas...

Co to znamená už takhle?

No... že na tebe nemám čas, tolik času, kolik bych chtěla.

16

Ale proč říkáš už takhle?

Mamka zaváhá, mlčí.

Ty někoho máš? zeptám se. Proto na mě budeš mít míň

času?

Zavrtí hlavou a udělá takovej ten pohled, jakože úplná

blbost, tomu pohledu věřím, kdyby mamka někoho měla,

určitě by mi to řekla, řekla mi o Mirkovi i o Tomášovi, když

s nima chodila, a řekla mi i potom, když s nima chodit

přestala.

Díváme se na sebe, vůbec nechápu, že by mi to mohla

udělat, že by mě poslala do blbý vesnice, kde jsou samí cizí

lidi, k babičce, která mi taky připadá cizí.

Mami, ale já to tam nesnáším.

Vrtí hlavou. Jenom jsme tam málo jezdili.

No právě!

Viki, já vím, že se teď zlobíš. Ale já už fakt nevím, jak to

udělat jinak. To bude dobrý. Uvidíš, že to zvládneme.

Ale já nejedu, řeknu a otočím se od ní, nasadím si svoje

starý sluchátka a zapnu komp, aby věděla, že už se s ní

o tom dál bavit nebudu, ale je mi trochu divně, protože ona

je dneska jiná, divná, jako by se něco změnilo, jako kdyby

moje mamka byla najednou tak nějak daleko.

Ona tam ale dál sedí, docela dlouho se vydržím nepodí

vat, co dělá, ale když pořád neodchází, tak se otočím, sedí

tam a hrozně se snaží nebrečet. Rozbrečím se taky.

A najednou cítím, že se nemůžu nadechnout, a to se mi

stává, jenom když jsem v hrozným stresu, vím, že to pře

jde, ale v tuhle chvíli se o tom nedá přemejšlet, já popadám

dech a hrozná panika, mami, mami, a mamka mě chytne

a říká, dýchej, v klidu dýchej, a drží mě a já po chvilce cítím,

že už se zase můžu nadechnout a že je to dobrý.

17

Mami, já nikam nepojedu, že ne?

Ještě chvilku mě drží, pak vstane.

Musím jít do divadla, už takhle jsem to všem zkompli

kovala.

To není divný, co teď říká, to je naopak úplně normální,

že prostě musí jít. Přesto jdu za ní a sleduju ji, jak si bere

do kabelky jablko a nějaký papíry, jak si namaluje rtěnkou

pusu a jak si oblíká kabát a šálu a boty.

Ale mně je špatně!

Jak špatně?

Nevím, je mi blbě od žaludku.

Jedl jsi?

Pokrčím rameny, nemyslím, že mám hlad, je mi blbě

z toho, že mi mamka řekla takovou věc.

Tak se najez.

To není z hladu! zakřičím na mamku.

Miláčku, tak se uklidni. Znovu mě obejme. Vem si něco

k jídlu a ničeho se neboj.

Jak se nemám bát?

Nevím, mysli na to, jak se nebojíš, když děláš nějakej

průser, třeba.

Odtáhnu se od ní. Už jsem zase naštvanej, ne smutnej.

Lepší?

Ne! řeknu schválně.

Až budeš v divadle, tak se zase budu dusit, řeknu taky

schválně, aby věděla. Podívá se na mě shovívavě. Kocourku,

nech toho.

A dál pokračuje v těch přípravách na odchod. V tu chvíli

ji nenávidím, jak si klidně jde pryč.

Podívá se na mě a chce odejít v dobrým a asi udělat ně

jakej fór, třeba mi otisknout pusu na čelo, ale já udělám

18

krok dozadu. Doufám, že se na ni koukám tak, aby bylo

jasný, že ať řekne cokoliv, tak je to jedno, úplně jedno, pro

tože já tam chodit nebudu.

Přijdu pozdě. K večeři si objednej pizzu, chceš?

Chci, ale vím, že dneska je to ještě víc cena z lítosti.

Pusu si nedáme, nejsem malej. Slyším, jak na chodbě

klape podpatkama a pak nastupuje do výtahu. Zvuk, jak

odjíždí výtah. Někdy se koukám oknem, jak mamka od

chází ulicí. Někdy se otočí a zamává mi. Dneska to teda ale

schválně neudělám a jdu rovnou ke kompu.

Najednou, nevím přesně proč, musím vstát a podívat

se z okna, abych mamku viděl, aspoň v dálce, najednou

mi to připadá nejdůležitější na světě. Vrhnu se k oknu, ale

ona už je pryč.

Běžím do chodby, obuju si boty na ven a bez bundy bě

žím k tramvaji. Ale mamku už nezahlídnu. Zase nemůžu

dýchat, ale teď je to tím, že jsem běžel moc rychle.

Vrátím se domů a pustím si na kompu první věc, co mám

na youtubu. Jenom aby nebylo ticho. Pak hraju dál, až do

devíti.

Potom sním balíček sušenek a zapiju to mlíkem. Je mi

zase trochu blbě, ale to je tím, že jsem v bytě sám. I když si

nechám všude rozsvíceno a taky hraje televize, cokoliv, aby

tu nebylo ticho, a nemusím si čistit zuby a můžu bejt vzhůru,

do kolika chci, i tak mám radši večery, kdy tu mamka je.

Ale teď jdu hrát. Přihlásím se na čet. Ondra se ptá, co je,

kde jsem tak dlouho. Nic mu neřeknu. Protože nevěřím,

že se to stane.

V ten moment, kdy se zabouchnou dveře, se Hana chce oto

čit, vrátit se a říct mu, že nikam nepojede, že ho přece nedá,

19

že to nevydrží, jak se na ni dívá, protože jediný, na čem záleží,

je, že on ji má rád. Cítí slzy v očích, ale rozbrečet se nemůže

kvůli řasence, rychle mrká, nevracej se, mechanicky dojde

k výtahu, výtah je na jejich patře, to je dobře, může rychle

odejít, musí rychle odejít, aby to nevzala zpátky, je to domlu

vený a je to tak správný, pro všechny je to řešení, takhle to

dál nejde, ona přece dělala, co mohla, a nejde to, nezvládá to,

nezvládá to čím dál víc, mateřský selhání, pohledy učitelek,

je moc mladá a možná v Blesku viděly její fotku z večírku, ale

svýho syna miluju nade všechno, už jsem kvůli němu přišla

o tolik vlastních šancí, a teď, teď to můžeme vyhrát všichni.

Musíš bejt tvrdá, řekla jí máma. Jinak to nezvládneš.

A ona je dobrá herečka, byla tvrdá, chudák Viki, takhle

s ním ještě nikdy nemluvila.

Ve výtahu si zkontroluje líčení a řekne si svoji nejmilejší

větu, kterou teď říká, je to poslední věta Gabriely, než ode

jde od svýho muže: „Všechno už bude jenom lepší.“ Hana

ví, že to je klišé, je to nicneříkající prázdná věta, ale ona ji

umí říct tak, že z toho budou mít všichni husí kůži, to si

teda pište, řekne si ji nahlas, vteřinka toho pocitu, že na

to má, že je fakt dobrá, z výtahu vystupuje uklidněná, na

Viktora už nemyslí, ne že by ho neměla pořád někde vzadu

v mozku, při každém pohledu na každého kluka jeho věku,

kterého potká, nebo vlastně každého kluka jakéhokoliv

věku, když byl ještě takhle maličký, ježiš, bude za pár let

opravdu takovýhle? Ale už nemyslí na ten rozhovor, teď

se potřebuje soustředit, na zkoušku se život netahá, jsem

Gabriela, můj muž mě nemiluje a já sbírám odvahu k od

chodu. Nejsem Hana, nemám Vikiho, mám jenom sama

sebe a musím se ubránit tomu špatnýmu vztahu, chlapovi,

co mi občas dá facku, jde jenom o mě.

20

V tramvaji sleduje ženy středního věku, odhaduje, kte

rá se svýho muže bojí, která je spokojená, sleduje jejich

pohyby, jejich pohledy, to je Hanina oblíbená hra, lidí je

vždycky dost, i když spousta z nich nedělá nic a jen beze

slova sedí a čumí, pořád je dost dalších, které může pozo

rovat. Dvouletý chlapeček, ošklivé dítě, Viki byl vždycky

nádhernej, chvilku sleduje to dítě a jeho matku, ne, tahle

spokojená není, na chlapce teď zle zasyčela, i když se hned

zase usmívá.

Haně pípne zpráva na mobilu, na uzamčené obrazovce

rozesmátý Viki s chybějícími zuby, je s ní pořád, můj chlape

ček, přejede prstem displej, Viki zmizí, píše Daniel. „ Večer

Blue?“ Hana odpoví okamžitě: „Hraju, pak se ozvu.“ Přidá

srdce.

ZveD á

se vítr

Když jsem malej, někdy se v noci probudím, a i když mi

u postele svítí lampička, tak jdu za mamkou do ložnice

a lehnu si k ní, ona mě jenom pustí pod svoji vyhřátou deku a  já spím dál, a  dokonce si někdy ráno ani nepamatuju, jak jsem tam šel. A jednou mi mamka řekne, že už bych toho mohl nechat, protože už přece nejsem mimino, a že ji pak kopu a ona se špatně vyspí, a i když je to dvojpostel, tak já se na ni hrozně navaluju. Jenže já se

v noci probudím a nepřemýšlím nad tím, jenom vstanu

a jdu. Mamka mě naučila si večer v pokojíku uklidit malý hračky, abych na ně v noci nešlápl, protože jednou jsem na něco šlápl a hrozně to bolelo a já jsem začal řvát a mamka přiběhla a křičela: Co se ti stalo? Viki, co je!? A pak mi vynadala, že jsem ji vyděsil.

A jednou dojdu k ložnici, dveře jsou zavřený, tak vezmu

za kliku, ale je i zamčeno, to nechápu, mamka se nikdy ne

zamyká, lomcuju klikou, najednou slyším, jak mamka ode

myká a otvírá a řekne, pojď, lehneme si k tobě. A vede mě pryč a já vidím, že na posteli leží nějakej chlapík, a řeknu, ne, já chci do tvý postele, ale ona mě drží, nech toho, pojď.

Ať jde pryč, ať jde pryč, začnu teprve teď křičet.

Mamka mě popadne do náruče, klid, Viki, nekřič, a to

už se ten chlapík zvedne a rozespale kouká, co se děje, a já

22

křičím, jdi pryč, a on se začne sbírat a mamka říká, hele,

radši jdi. Chlapík se zvedne a začne se oblíkat, zakrývá

se, ale vidím mu i pindíka, a mamka mě položí na zem, jsi

hrozně těžkej, a já jdu rovnou do tý postele a lehnu si tam.

Chlapík odejde, ani pusu si s mamkou nedá, slyším, že

se obouvá a pak klapnou dveře. Mamka si lehne ke mně,

spíme, jo?

Ráno mi řekne, že to byl Marek.

Při snídani se ptám, jestli ještě někdy přijde.

Nevím, tobě by to vadilo?

Jo.

Proč?

Protože v tvý posteli chci spát já.

Ty máš svoji postel a já ho mám třeba ráda.

Máš ho ráda?

Nevím ještě.

Ale mě máš ráda, ne?

Tebe mám nejradši, bez ohledu na to, jestli tady Marek

někdy bude spát.

Jestli mě máš nejradši, tak ať už tu nespí.

Mamka se směje, ale já to myslím vážně.

Dobře.

Tak řekni, že už tu spát nebude.

To víš, že ne.

Ale spí. Příště už ale nedělám scénu a nechám se od

vést do svý postele, mamku ale nepustím, musí zůstat se

mnou.

Pak nás s mamkou vezme na výlet. Chová se ke mně

pěkně a nosí mi věci. Snaží se se mnou hrát na kompu.

Není špatnej, hraje dobře, a dokonce má na mobilu sám

od sebe nějaký hry. A má pěkný auto, kabrio. Dokonce už

je to mezi ním a mamkou takový, že můžu přijít do ložnice

a lehnout si mezi ně.

A pak zase zmizí.

Eva už budík nepotřebuje, vždycky, každé ráno se probudí

několik minut před ním, přesto ho má pořád nařízený. Pak

chvilku leží, je to chvilka, kterou má v klidu pro sebe, pokud včera usnula moc brzo, ještě přemýšlí, co přesně dnes upeče, i když je pravda, že sled koláčů a kišů se ustálil podle dnů, vždycky jeden sladký a jeden slaný, jen tu třetí věc, tu si Eva volí podle sebe a snaží se pořád vymýšlet něco nového, ale ono to není lehké, není toho tolik, co se stihne udělat za ty tři hodiny, a potom třeba některý koláč lidem moc chutná a ten pak Eva opakuje.

Ale dnes na koláče nemyslí. Dnes je ten den, kdy mu

to má Hanka říct. Ale ona to neudělá, určitě se to zase odloží, přestože Eva šla za ředitelkou a všechno domluvila, teď tam bude muset jít znovu a omlouvat se za něco, za co nemůže, protože Hanka to nechá na poslední chvíli, až už nebude zbytí, protože do tý doby nedokáže Viktorovi nic poručit, má ji omotanou kolem prstu.

Budík zapípá a Eva ho během vteřiny vypne. Dřív to

byl naučený pohyb, rychlý, aby zvuk nevyrušil Jindřicha.

I když to si asi Eva jen myslí, Jindřich by se probudit nene

chal, i kdyby budík zvonil minutu, jen by se vždycky převalil na druhý bok a zabalil se ještě víc do deky, vždycky tohle udělal, když ho ve spánku něco vyrušilo, třeba Evin záchvat kašle, v zimě trpí na průdušky. Jindřich byl v posteli jako

obří larva, po chvilce začal zase chrápat.

Když býval Viktorek u nich, Jindřich si vždycky musel

lehnout na gauč vedle, aby ho nebudil, ona ale s Vikim

spala v jedné místnosti vždycky, i když ji rušil, i ve spánku

byl divoký, hrozně sebou házel, vykřikoval, často se probouzel zmatený a plakal. To si pak Eva lehla k němu pod

peřinu a čekala, až usne, a přitom se dívala, není moc hez

čích věcí na světě než spící dítě.

Eva tedy vstane, cestou do koupelny zapne troubu, v kou

pelně rychle převléknout, je tam zima, ale ona se brzo ohřeje, prozatím ale radši svetr. Podívá se na teploměr za oknem.

Je těsně nad nulou. Někdy už přes noc mrzne, za chvíli je

zima. Do té doby musí být zahrada hotová na zimu. Dny se

krátí a na zahradě je pořád strašné práce. Ale teď na to ne

myslet, teď se soustředit na koláče.

Začne dělat těsta, pak připravit jablka, spařit špenát, na

strouhat sýr, rozmixovat tvaroh, péct. Tyhle tři hodiny jsou

její čas, nikdo ji nesmí rušit a ona se od nikoho rušit nene

chá. Za ty čtyři roky, co tohle dělá, už je z toho rutina, ani by

ty suroviny nemusela vážit, ale pro jistotu je dobré to udělat,

věci se mají dělat správně, peče se podle receptu, ne od oka.

Dnes udělá štrúdl, teď na podzim je hodně oblíbený

a jednoduchý, pak udělá kiš s kozím sýrem a se špenátem,

ten mají lidi nejraději, to Eva nechápe, kozí sýr je jí odporný, jen jednou tenhle svůj kiš ochutnala, aby věděla, co ti lidé

dostávají, ale ta odporná pachuť kozího chlívku ji donu

tila rozžvýkané sousto vyplivnout. Jindřich měl ale tenhle

koláč rád, takže tak jednou za týden upekla ráno dva a ten jeden pak Jindřich a případné návštěvy jedli další dny. Evo,

to je vynikající koláč, no jo, vždyť ty už jsi profesionální

pekařka, měla bys nám to taky naúčtovat, no teda, ten je.

Třetí koláč udělá Eva tvarohový švédský, bez rozinek,

ty spotřebovala do štrúdlu, na chvíli jí zkazí náladu tahle

nepozornost, jak to, že si nevšimla, že jí rozinky docházejí,

a rovnou nekoupila další? Tímhle se přece vždycky mohla

chlubit, jak si na tyhle věci dává pozor. Co přijde příště, zapomene koupit mouku?

Koláče do trouby a ven, na chodbu na zem, aby co nej

rychleji vychladly, zabalit, převléknout do kalhot a košile, i když jede jen ke kavárně, kam vejde zadním vchodem do kuchyně, uvidí se jen s Marií nebo s jednou z jejích holek,

ale ani tak by nikdy nejela v legínách a vytahaném svetru, tedy ne nikdy, když jde všechno podle plánu.

Venku je bílo, tráva přes noc namrzla. Evě jde pára od

pusy, když otevírá vrata a nosí koláče do auta. Jede, poti

sící v životě stejná cesta, do zatáček opatrně, koláče leží na

zadních sedačkách, aby nespadly. Teprve když slyší, jak se

jeden z plechů posunul a ťukl o ten další, uvědomí si, že

jede rychle. Jede rychle, chce to mít hotové, poprvé od Jin

dřichovy smrti spěchá, aby dělala něco jiného, přitom tohle, ty blbé koláče, to je její záchranné lano, i den po jeho

smrti pekla, i když jí Marie samozřejmě řekla, že nemusí,

ona chtěla. Co jinýho by dělala? Co jinýho než řád a malé

věci na svém místě můžou člověka zachránit, když se něco

velkého změní?

Ale od minulýho týdne se cítí jinak, ten den se vrátila

z města, seděla u stolu, pila kávu, snídala chleba s más

lem, posolený, po tom ránu, kdy peče, tolik té sladké vůně, nemá na sladké vůbec chuť, vždycky když odveze koláče,

vrátí se domů, udělá si čaj s mlékem a ten slaný chleba. Při

snídani si pustí čété dvacet čtyři, aby věděla, co se děje, ale nenechá ty zprávy běžet dlouho, protože by se akorát na

štvala. Hned po snídani jde obvykle na zahradu, dřív dě

lávala oběd, Jindřich měl rád polívku i jídlo, anebo možná neměl, ale ona mu ráda vařila, jenže sobě vařit ji nebaví,

26

k obědu má nejčastěji zase chleba, chleba má ráda, tak

komu by to vadilo.

Po obědě chvilku spí.

Dnes ale při snídani najednou uslyšela auto, jak zasta

vuje, tak se podívala z okna, před zahradou parkuje zelený

fiat, Eva to auto nezná, ale pak pozná řidiče, je to Hanka.

Eva se nesouhlasně zamračí, jezdí cizími auty, co to je, to

si opravdu nemůže dovolit svoje? A když jí to řekne, tak

se Hanka směje, mami, já skoro nejezdím, tak si prostě

vždycky od někoho půjčím, copak ona nechápe, že tohle

se nedělá, takhle se nežije?

Co Jindřich umřel, Hanka za ní jezdí víc. Už přijela dva

krát mondeem, pak jednou oktávkou, několikrát stříbr

ným volvem a teď tímhle. Eva ani nechce myslet na to, že

má pokaždý jinýho chlapa a ten jí to auto půjčí.

Viktor s ní přijel jen jednou, na pohřeb, pak už ne. Jed

nou se Eva zeptala, i když to ví.

Proč jsi ho nevzala s sebou?

Je ve škole.

Tak proč nepřijedete o víkendu?

Hraju, mami.

To mi neříkej, že by sis nenašla den, kdy nehraješ a kdy

bys mohla přijet s Vikim.

Mami, on sem nechce.

Protože tys mu to tady zprotivila.

Pak se pohádaly a Hana odešla s ošklivým ahoj, prásk la

dveřmi a zavolala až po dvou hodinách.

No ale dnes, když ji Eva poznala v tom zeleném fiatu,

vstala a postavila vodu na kávu. A šla do spíže, kde má od

středy kousek perníku.

27

Nedám si, mami, díky, řekla Hanka, a pak snědla tři

kusy. Nebudu dneska obědvat, řekla potom.

S cigaretou šla na zahradu ke kůlně, jako by Eva opravdu

nevěděla, že kouří.

Vrátila se, pořád ani jedna z nich nic neřekla, Eva se ne

může zeptat, proč jsi přijela, takhle se ony nebaví, i když

to obě vědí, Hana nejezdí jen tak, neohlášeně, ne tak často.

Něco se děje.

Viki má průser a já to nezvládám. Mami...

Eva vidí, že potřebuje pomoct, že to jenom neumí říct.

Co se stalo?

Musím ho dát na jinou školu, mami, dyť ty víš, že není

zlej, ale ty jeho kamarádi, já se bojím, kradou, seděj celý

dny na kompu, já nevím, co dělají, já na něj nemůžu pořád

dohlížet, učitelka ho myslím nemá ráda. Eva ji ale poslou

chá jenom napůl, protože už ví, jak tohle všechno vyřešit.

A taky ví, že Hanka nebude chtít, ale já ji přesvědčím, mu

sím, kdyby se nad tím v tenhle okamžik mohla zamyslet,

musela by si přiznat, že i kvůli sobě, nejen kvůli Vikimu.

Mohl by třeba přestoupit sem, přeruší Hanku. Jakoby

nic. Začít zlehka.

Mami.

Zůstanou se na sebe dívat, Eva pozoruje svoji dceru,

v něčem mi lže, něco mi tají. A pak se ten pohled změní,

Hanka vstane, vlasy si dá za ucho stejně, jako když jí

bylo pět.

Ne, to nejde, promiň, mami, to jsem nechtěla, já... není

to tak hrozný, to zvládneme. Eva už zase vidí, jak se před

ní drží, jak je cizí, jak ji štve, že vůbec něco řekla, že si na

Vikiho stěžovala, že vůbec přiznala, že něco nezvládá.

28

Pak už se nezdržuje, odjede během deseti minut, mami,

já zapomněla, že mám od jedný dabing. Prosím tě, nejezdi

jako blázen a napiš, až dojedeš.

Odfrčí, už tady ve vesnici jede strašně rychle, Eva stojí

na silnici a dívá se za autem, představí si, že vedle ní stojí

Viki. A on vedle ní stát bude.

Škoda že tu není Jindřich, Vikiho miloval, jediný vnuk,

s Adámkovými holčičkami se moc necítil, ale Vikiho měl

rád, povídal si s ním tak, že když je Eva někdy slyšela, cítila,

jak má Jindřicha i po těch letech ráda, jak i když to s dětmi

neumí, tak se doopravdy snaží.

Jde domů a pokračuje ve svých denních rituálech, sní

svůj chleba, dopije čaj, převlékne se do pracovního oble

čení, půjde hrabat listí. Celý zbytek dne, ještě přesně neví,

co udělá, jestli by měla Hance zavolat nebo čekat nebo jí

napsat e -mail, což nedělá ráda, ale i tak celý zbytek dne

stojí Viki vedle ní.

Přijíždět domů, jenom za mámou, je pro Hanu hrozně ne

příjemná věc. I když se tam už léta nic zásadního nezmě

nilo, naposledy si naši před šesti lety pořídili velkou tram

polínu, kvůli vnoučatům, kvůli Vikimu, ale možná hlavně

kvůli bráchovi, aby mu udělali kšeft, a ta trampolína tam

teď stojí, už je potrhaná a na té ploše leží vrstva listů.

Ale trampolína netrampolína, všechno je tam teď jinak.

I když máma je ta, která ten domov dělá, táta tam hrozně

chybí, jako kdyby ten barák byl prázdnej, máma se nemá

o koho starat, nemá komu vařit, je to najednou ztracená

osoba na velký zahradě, kde dělá práce, který dřív dělá

val táta. Krátce po pohřbu Hana přijela, máma se zrovna

snažila drtit větve v drtičce, a když to Hana viděla, jenom

29

vypnula motor a běžela až od auta a strhla ji od toho, pro

tože prostě viděla, jak tam omylem strčí ruku. Máma se

strašně lekla.

Pro koho to tu hraješ, řekla jí pak naštvaně, když Hana

vypnula drtičku.

Slib mi, mami, že už to nebudeš dělat. Zachytne tě to

a vykrvácíš.

Neprožívej to tak, prosím tě.

Já se o tebe bojím.

Chvíli mlčí, dívají se na sebe, Hana ví, že máma nikdy

nepřizná, že na něco nestačí.

Jo? A co jako s tím?

S tím dřevem? Tak to spal, ne?

S tou drtičkou. Ty si myslíš, že byla zadarmo?

Tak ji dej Adamovi třeba, ne?

Máma pokrčí rameny, možná by se mu hodila, viď,

a Hana z ní vymámí slib, že drtičku nebude používat.

A ty její chleby, Hana má pocit, jako by se tím máma snad

trestala, kdykoliv ji vidí něco jíst, tak je to chleba s máslem,

vaří jedině, když má přijet ona nebo Adam, Hana dokonce

za Adamem byla, přivítal ji ve firmě jako velkej šéf, velkej

bráška, na to ti neskočím. Chtěla, aby jí slíbil, že za mámou

občas zajede, sakra, mají to třicet kilometrů a jeho Katka

je doma s dětičkama, nic nedělá, jen se o ně stará, Hana to

má sto šedesát kilometrů a kurva má práci a Vikiho, přesto

se na ni Adam blahosklonně usmívá, hele, Haničko, máma

má prostě chleba ráda, o co jde? Já s ní mluvil, je v pohodě.

Tobě by tak něco řekla, chce říct Hana, ale neřekne, brácha

nic nechápe, pro něj je všechno tak jednoduchý, až moc.

Tak nemohla by se tam občas zastavit třeba Katka s hol

kama? ptá se Hana bráchy.

30

Hele, to by mohla, ale ty víš, který vnouče chce máma

opravdu vidět, že jo.

Jdi do háje, řekne bráchovi, co ten o tom ví, blbec, je

nom jeho ublíženost, že máma má radši Vikiho než jeho

děti, takovej nesmysl, máma ho má ráda, protože byl první.

A protože je podobnej tátovi. A protože tam s nima býval

častěji. No právě, proč tam asi býval častěji, protože z tebe

a tvýho Vikiho se rodiče můžou zbláznit, řekl by Adam, ale

ve skutečnosti by to byly slova jeho Katky. Navíc ty jeho

ufňukaný holky má taky ráda, máma má ráda každýho,

o koho se může starat.

Háňo, neboj, máma to zvládá a já to mám pod kontrolou.

Ty máš pod kontrolou leda hovno, neudrží se Hanka

a tím to celý zkazí, jasně že si brácha mámě postěžuje.

Hana jede pryč a ví, že máma stojí na silnici a mává za

autem. Dokud tam stojí, jede pomalu. Taky mává, tak, aby

to viděla. Vždycky když ona nebo Adam odjížděli, oba ro

diče vyšli až k silnici a mávali jim. Naposledy viděla tátu

živýho ve zpětným zrcátku, jak jí mává.

Táta byl její spojenec. Taky to neuznával, taky tomu ne

rozuměl, co Hana chtěla, jaká byla a jaká je, ale nikdy jí to

nedával najevo, nikdy v jeho očích neviděla takový to tichý

pohrdání, který viděla u mámy.

Jezdil na její premiéry a v rádiu poslouchal hry, v kte

rých měla roli, nikdy jí pak nenapsal „dobrá práce“ nebo

„jsi fakt šikovná“ nebo nějaký takovýhle kecy, kterýma mají

rodiče podporovat svý děti, ale pak třeba seděli u kávy

a o něčem se bavili a jen tak mezi řečí z toho vyplynulo,

že to táta zná. Byl to ten nejsladší pocit, kterej s rodičema

zažila.

A pak se většinou ukázalo, že máma to zná taky. Ani

pak ani jeden z nich neřekl „dobrá práce“, takže mohla leda doufat, že oni si myslí, že Hana je dobrá a fakt má talent, ale ve skutečnosti je to tak, že oni tomu vůbec nero

zumí, neví, co to znamená mít talent, teda talent na něco

takovýho, neví, co Hana cítí, když stojí na pódiu, a co cítí potom, neví, že každá herečka chce svým hraním změnit

svět a možná celej vesmír a že každá si myslí a musí myslet,

že to dokáže, protože bez toho se to dělat nedá.

Když byla malá, tak si asi rodiče mysleli, že půjde na vy

sokou školu a že bude třeba doktorka filozofie, byla chytrá

a bystrá a brácha zas tolik ne, takže ten když má teď na

starost pobočku firmy, která prodává zahradní nábytek

a trampolíny a další věci, tak to je přesně to, co měl dokázat, nikoho nezklamal, nikoho nepřekvapil, ale ona je zklamala, protože jenom kvůli tomu, co nikdo z nich nevidí a necítí

a hlavně nechápe, přece nepřečetla tolik knížek a neměla

ve škole pořád samý jedničky.

A přestože tátu zklamala taky, mohla bejt první z rodiny,

kdo by na tu vejšku šel, tak ji podpořil, a když šla do Prahy, dělal všechno jako nejlepší tatínek na světě, dokonce v pondělí ráno, kdy jel normálně do Hradce do práce, tak kvůli ní vstal o dvě hodiny dřív a odvezl ji autem až na kraj Prahy na metro. Vždycky na mámě viděla, jak s tím nesouhlasí,

a stejně to dělal.

S tátou se to zkazilo, když otěhotněla. Jasně že s mámou

se to zkazilo ještě víc, jezdila k nim na nedělní oběd, rostlo

jí břicho a neřekla, kdo je otec dítěte, k čemu by to bylo,

byla sama a neměla moc peněz a domů se vrátit nechtěla,

teprve teď, po těch letech, když má sama Vikiho, vidí, jak to

bylo zoufalý a na pár facek a jak byli rodiče vlastně dobrý,


32

že prostě dělali, co mohli. Ale v tu chvíli jí bylo dvacet a oni,

místo aby stáli na její straně, tak ji chtěli zabít, protože

kdyby se vrátila domů, tak by tam umřela.

Pokaždý když odtamtud odjížděla, cítila, jak se může

nadechnout, teprve když je pryč.

A cítí to tak pokaždý.

Když odbočuje na státní silnici, konečně je to ona, zpo

cená, ale je jí líp. Až po několika kilometrech si uvědomí,

že se nezastavila na hřbitově. Na příštím exitu sjede z dál

nice a vrátí se.

Vlastně si nikdy opravdu nemyslela, že by někdo z ro

dičů mohl umřít. Telefon brzo ráno, spí, v  polospánku

dlouho slyší vibrování, volá máma, nevezme to, první věc

ráno nechce mluvit s mámou. Telefon ztichne a hned se

rozvibruje znovu. To už vzít musím.

Když to říká, brečí do telefonu, máma ale nikdy nebrečí,

Hana se dívá na svoje oblečení rozházené po podlaze lož

nice, jak se včera v noci svlékala. Jednotlivé kusy tam leží jako nějaká mrtvá zvířata. Myslí jenom na to, jak je špatný

člověk, když si nedokáže ani poskládat oblečení nebo ho

položit na židli.

pokojík

pro vIkIho

Probudím se a strašně se leknu, když mi mamka zha

síná lampičku. Pohladí mě po tváři, má hrozně studenou ruku.

Spinkej, řekne a myslím, že byla někde na večírku, pro

tože voní cigaretama a vínem a má v tónu takovou zvláštní radost. A odejde. Po chvilce, co jsem vzhůru, si vzpomenu,

co mi řekla předtím, než odešla, a nevím, co mám dělat, protože bych za ní hrozně chtěl jít spát do ložnice, ale přece nemůžu, když mě chce poslat pryč, tak tam ležím a myslím,

že už neusnu, až usnu.

Ráno už je všechno jiný. Když je venku světlo, už se ni

čeho nebojím. Ráno jsem nejradši sám.

Mám mobil a na něm nařízenej budík na sedm dvacet,

sedm dvacet pět, sedm třicet a sedm třicet pět a pak už ne, protože to už by nemělo cenu vstávat, to už bych stejně nestihl. Vstanu a jdu na záchod a oblíknout se a vyčistit

si zuby, ale na to někdy zapomenu, nebo možná nezapomenu, ale někdy se mi nechce.

Když se ráno vyčurám, jdu ke dveřím ložnice a zkon

troluju, jestli tam mamka je. Vždycky tam je, ale stejně se

vždycky podívám. Někdy se probudí, jak vrznou parkety,

a ptá se mě, jestli má vstát, a já řeknu, ne, dobrý, já už jdu,

a ona se zachumlá a bude spát dál.

34

Pak teda jdu a cestou do školy si koupím koláč nebo ko

blihu nebo jinej jeden kousek sladkýho pečiva. Mamka mi

každej večer, když na to nezapomene, položí na stůl dvacet

korun. Když na to zapomene, tak si ty peníze vezmu z její

peněženky. Někdy tam má tolik drobných, že kapsička tý

peněženky skoro ani nejde zavřít, to si pak vezmu třeba

víc, ale to nevadí, protože mamka asi neví, kolik v tý peně

žence měla. Ale stejně si pak koupím jen ten jeden kousek

sladkýho pečiva.

To pečivo pak sním v tramvaji anebo ve škole v šatně.

Někdy je to ale taky tak, že mě probudí mamka a při

chystá mi snídani, kakao a chleba s marmeládou, a sedí se

mnou u stolu a pije kafe a chce si povídat, ale já nemám

rád kakao a nechci si ráno povídat.

A přesně takhle je to dneska ráno, mamka vypadá, že

by nejradši spala, pořád zívá a já pak musím zívat taky, pa

matuju si, že to byla taková naše hra, když jsem byl malej,

kdo vydrží nezívnout. Ale dneska nehrajeme.

Doprovodím tě ke škole, jo?

Vrtím hlavou, nejsem blbej. A ještě řeknu: Nechci kakao.

Nemám ho vůbec rád a je jenom pro malý děti.

Tak chceš čaj? zeptá se mamka, tohle na ní mám rád, že

neřeší takovýhle věci, jako proč nemám rád kakao, když

předtím jsem ho rád měl.

Nechci nic, ráno nepiju, až ve škole piju vodu, řeknu

mamce trochu ošklivě, protože ji chci naštvat, tohle ji

vždycky naštve, protože si myslí, že jako máma by o mně

takový věci měla vědět.

Dívá se na mě zmateně.

Jo? ověřuje si to.

35

Jo, lžu, protože kakao sice nemám rád, ale čaj s dvěma

cukrama rád mám a taky mám rád nepravý kafe, zvlášť

když bych tím zapíjel ten ranní koláček. To je jedno, že

normálně nic teplýho nepiju a piju až ve škole vodu.

Mamka vzdychne a já mám radost.

Anebo jsem taky mohl říct, že mám kakao rád, ale co

mám dělat, když ona mi ho ráno moc často nedělá, a to by jí

taky bylo líto. Ale to bych musel tohle kakao vypít, a to nejde,

protože bych se pozvracel, protože jednou na škole v pří

rodě jsem se po kakau pozvracel a od tý doby ho nemám rád.

Viki... začne mamka, ale nic nedořekne.

Vidím na ní, jak je z toho špatná, a vím, že teď nejspíš

ustoupí. Jdu k ní a obejmu ji. Najednou cítím, jak brečí.

Sevře se mi žaludek, to nemám rád, když mamka brečí. Je

úplně potichu, abych to nepoznal. Nenápadně si utírá slzy.

Tak mě tam neposílej, prosím, prosím, maminečko.

Vstane a odejde od stolu a z kuchyně pryč.

Chce se mi taky brečet. V tu chvíli jí pípne telefon a ob

jeví se tam nějaká nová zpráva a já v tu samou chvíli, není

to nijak rozmyšlený, převrhnu hrneček s kakaem, aby se

rozlilo na ten telefon.

Pak uteču z místnosti, zuby si dneska nevyčistím, v chod

bě beru tašku, boty, který si jenom rychle nazuju, a bundu

a pryč, mamku už nevidím ani ji nepozdravím.

Je výhodný mít v tašce pořád všechny věci na všechny

dny, protože pak nemůžu nikdy nic zapomenout. Sice je

pak ta taška těžká, ale to mi nevadí.

Ve škole to vypadá, že to není pravda, protože učitelka

se chová jako vždycky, a ne jako kdybych tam měl bejt po

slední den.

Ale když se odpoledne vrátím, v chodbě jsou papírový

krabice od banánů.

Eva ráno odveze dnešní várku koláčů, zastaví se na hřbi

tově, nejezdí tam každý den, ale skoro, chce, aby byl Jin

dřichův hrob pořád upravený a hezký, vozí tam květiny, ještě pořád je tam kytek hodně, chvilku se zastaví, i když je jí zima, nemluví s ním nahlas, není blázen, ale v duchu

mu všechno vypráví, představuje si, že sedí ve svém oblíbeném křesle, ne že leží ve studené zemi. V duchu s ním

vedla dlouhý rozhovor, když Hanka poprvé přijela a za

čalo se o tom nenápadně mluvit, možná to ani nebyl roz

hovor, ale monolog, Jindřich Hance nikdy nerozuměl, měl ji rád, zbožňoval ji, byli už starší rodiče a rozmazlili ji, ale

nerozuměl ničemu, herectví pro něj bylo ještě nepochopi

telnější, než kdyby chtěla dělat dobrovolnici v Africe, ale jejich dcera si vybrala tohle a oni ji v tom podpořili. Eva

si pamatuje, jak budívala Jindřicha, který vždycky tak ne

rad brzo vstával, aby ji odvezl do Prahy, aby jí ušetřil tu

cestu vlakem, na Evu Jindřich vrčel, byl nepříjemný, ale

pak Hanku odvezl. A Eva ho vždycky přiměla, aby jel na její představení, protože věděla, že to Hanku potěší, Jin

dřich přijel a vrtěl hlavou, a když Hana otěhotněla, tak

Jindřich řekl, že to je konec, a nechtěl ji vůbec vidět, do

konce se mu tehdy udělalo špatně, jak se rozčílil, a musel

si jít lehnout.

Takže teď by jí stejně neporadil, ani on by nevěděl, proč

tak najednou, když už k nim pár let skoro nejezdí a ještě

o prázdninách se tvářila, že to tak zůstane, jedna zdvoři

lostní návštěva za měsíc maximálně, týden v létě, dva dny

na Vánoce, a najednou je všechno jinak. Ale určitě by to

chtěl taky. Viki bude se mnou. Strašně se těším. Poprvé, co tu nejsi, cítím, že to přežiju. Už musím jít.

Vrátí se domů, venku už začalo pršet, dnes na zahradu

nepůjde, hned po snídani se ale oblékne jako na ven a jde nahoru do patra, teď se tam netopí, není proč, projde si pokoje, včera večer už se rozhodla, že malý hostinský pokoj přichystá pro Vikiho, sice je nejmenší, ale pro jednoho

Vikiho stačí, je jasné, že ten větší pokoj je pro Adámka

s rodinou, a tak to taky zůstane, je jich víc, tak mají větší pokoj, nic jiného v tom není. A Hana, když přijede, může přespat s ní v ložnici, na Jindřichově posteli, nebo na gauči

v  obýváku.

Otevře dveře, dvě postele, skříň, komoda, ve které jsou

uložené věci na zimu. Skříň vyklidí, do té si Viki dá věci, komodu taky, stůl sem přesune asi ten malý odvedle, Katka ho používala jako přebalovací pro holčičky, ale jak často, dvakrát za rok, když sem přijedou na noc, a holky už jsou

velké, přece už se ani nepřebalují, tak co.

Jde zkontrolovat stůl, možná by chtěl znovu natřít. Eva

se rozhodne, že ho obrousí a znovu natře, na modro zeleno třeba, aby to tu měl Viki veselé. Stůl má jeden šuplík, je

v něm společenská hra, nějaké kartičky s obrázky moř

ských tvorů a truhlic s poklady, tohle přece hrávali, když

byly děti malé, nepamatuje si nic než to, jak se všichni smě

jou. Pirátský poklad se to jmenovalo nebo tak nějak.

Dojde si dolů pro gumičku a kartičky sepne a uklidí do

skříňky, kde mají děti hračky. Třeba si to někdy zahrajou.

Stůl vytáhne z pokoje. Ze schodů jí ale bude muset ně

kdo pomoct. O víkendu bude muset říct někomu ze sou

sedů, popudí ji to, nemůže tu sama nic pořádně udělat, pořád se někoho musí prosit o pomoc.

38

Vrátí se do malého pokojíku a začne vyklízet skříně.

Najde Jindřichovu letní košili, není vypraná, co teda dělá

ve skříni? Voní jako Jindřich. Eva si k ní čichne, smutné,

pak ji hodí ze schodů dolů, vypere ji. Bude muset s jeho

věcmi něco udělat. Někomu je dát, někam odvézt. Ale proč

by na to musela spěchat? Dost sil ji stálo už jen vyhodit

jeho kartáček na zuby a holicí strojek a našpiněné pyžamo.

Převléct postel. Vrátit do poloplné basy jeho poslední lá

hev od piva, kterou večer nechal u sklepa, že ji tam ráno

odnese.

Krabice s fotkami, ona a Jindřich zamlada, ona a Jin dřich

jako mladí rodiče, Adámek se zmrzlinou, v zoo, u moře, pak

Adámek hraje fotbal a Hanička sedí v kočárku, už si mys

lela, že druhé dítě mít nebude, a pak najednou, Adámkovi

bylo deset let, jí jednačtyřicet, těšila se, že to bude holčička,

ale s Hankou to bylo od začátku těžké, Adámek tak hodné

dítě, zato Hanka nespala, pořád brečela, nikdy se nechtěla

mazlit, fotka z nějakého výletu, Adámek se směje a drží ji

za ruku, ona je ubrečená a mračí se.

Eva odloží fotky, tak dlouho už je neviděla, schválně, aby

jí nebylo líto, že tohle všechno už je pryč, připomínka toho,

jak je stará, vidět na fotkách své krásné tělo, své krásné

vlasy, dnes když se svlékne, sama sebe se skoro lekne, jak

je to strašné. Ale dnes se na fotky dívá jinak, prohlíží si ty

úsměvy dětí, škoda že neměla víc dětí, sen o velké rodině,

kdy se všichni sejdou u velkého stolu, a teď je ráda, když se

sejdou jednou za čtvrt roku.

Ale ještě jednou zažije něco hezkého, zase bude mít

u sebe dítě, miláčka Vikiho.

Eva to vydržela den a půl, než Haně napsala mail. Trvalo

jí hrozně dlouho ho napsat, mockrát ho přeformulovala,

ani náznak ničeho, co by si Hanka mohla vyložit negativně,

vstřícný tón („Hanko, já vím, že toho máš hodně, abys to

všechno zvládla, musíš pracovat víc než kdo jiný.“), milý,

nabídka pomoci („Mohla bych ti myslím pomoct, pokud

bys o tom uvažovala, jsem ti k dispozici.“), ne snaha jí uká

zat, že by to uměla líp, a přesto když ho večer odesílala, tak

nebyla spokojená. Byla jsem moc úřední, chladná, Hanka hned pozná, jak moc se snažím, jak moc mi na tom záleží.

„Přijedu v pondělí,“ napsala



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist