načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nejlepší den pro umírání - Vladimír Šlechta

Nejlepší den pro umírání

Elektronická kniha: Nejlepší den pro umírání
Autor:

Thompson nemůže žít ani s lidmi, ani s elfy. Pro jedny je nenáviděným půlelfem, pro druhé zase opovrhovaným poločlověkem. Jeho domovem se teď stalo gobliní město Likario. Nechává se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  134
+
-
4,5
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 401
Rozměr: 17 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 2., upr. vyd. (V nakl. Brokilon 1.)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-863-0935-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

První díl z fantasy cyklu Pohraničí. Thompson nemůže žít ani s lidmi, ani s elfy. Pro jedny je nenáviděným půlelfem, pro druhé zase opovrhovaným poločlověkem. Jeho domovem se teď stalo gobliní město Likario. Nechává se najímat jako žoldák, prozkoumává staré chrámy a hledá poklady, bojuje s orky i s prastarými stvůrami. Má dva cíle. Za prvé: přežít a udržet naživu i svou rodinu. Za druhé: pomstí se těm, kteří mu ublížili. Obojí je velice těžké, ale Thompson se nevzdává.

Popis nakladatele

Thompson nemůže žít ani s lidmi, ani s elfy. Pro jedny je nenáviděným půlelfem, pro druhé zase opovrhovaným poločlověkem. Jeho domovem se teď stalo gobliní město Likario. Nechává se najímat jako žoldák, prozkoumává staré chrámy a hledá poklady, bojuje s orky i s prastarými stvůrami.

Má dva cíle. Za prvé: přežít a udržet naživu i svou rodinu. Za druhé: pomstít se těm, kteří mu ublížili. Obojí je velice těžké, ale Thompson se nevzdává.

Knížka "Nejlepší den pro umírání" přináší příběhy, které jsou ve vnitřní chronologii cyklu Pohraničí na úplném začátku.

Druhé vydání knihy "Nejlepší den", doplněné o povídku "Zimní zakázka".

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

– 1 –


– 2 –


– 3 –

Motto:

Orok iss kygchwaa, orok iss kygchwaa...

(Skřeti vylézají, skřeti vylézají...)

popěvek starého elfa

„Nechodíme světem, abychom konali dobré skutky. Jsme žoldáci.

Bojujeme na základě smlouvy.“

Thompson

VLADIMÍR ŠLECHTA

NEJLEPŠÍ DEN PRO UMÍRÁNÍ

(Thompsonův rok)

Copyright © 2010 by Vladimír Šlechta

Cover © 2010 by Michal Ivan

Maps © 2010 by Ladislav Hrdina

2nd Czech Edition © 2010 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN tištěná kniha 978-80-86309-35-4

ISBN PDF: 978-80-7456-041-5 (142 kniha)

ISBN PDF čtečky: 978-80-7456-042-2 (143 kniha)

ISBN ePub: 978-80-7456-043-9 (144 kniha)

ISBN Mobipocket: 978-80-7456-044-6 (145 kniha)


– 4 –

Vladimír Šlechta

Nejlepší den

pro umírání

(Thompsonův rok)

Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2010


– 5 –

Knihy Vladimíra Šlechty

v nakladatelství Brokilon

KRVAVÉ POHRANIČÍ

Gordonova země

3. Hořící přízraky

Likarijská trilogie

1. Nejlepší den pro umírání (Thompsonův rok)

2. Likario (Nejhorší den) *

3. Orcigard *

Samostatné knihy

Válečná lest (Příběhy vojáka z Pohraničí)

OGGERDOVSKÝ CYKLUS

Střepy z Apokalypsy (povídky) *

Keltská brána *

* připravujeme


– 6 –

Obsah:

Zimní zakázka .......................................................................... 8

(konec roku 159 letopočtu Hraničních zemí, zima)

Největší záhada orcigardu ...................................................... 44

(začátek roku 160 letopočtu Hraničních zemí, zima)

Frank Ormond: Thonnierika .................................................. 94

(Z knihy „Zapomenutý svět, zapomenutý čas“) Zkáza Thonnieriky ............................................................... 102

(rok 160 letopočtu Hraničních zemí, jaro)

Frank Ormond: O magii ...................................................... 222

(Z knihy „Zapomenutý svět, zapomenutý čas“)

Čolkova výchova: Lekce z logiky ........................................ 232

Prastarý nepřítel ................................................................... 235

(rok 160 letopočtu Hraničních zemí, léto)

Nejlepší den pro umírání ..................................................... 292

(Thompsonova píseň)

Frank Ormond: hraniční země – užitečné informace ............ 295

(z knihy „Zapomenutý svět, zapomenutý čas“)

Stříbrný roh .......................................................................... 300

(rok 160 letopočtu Hraničních zemí, podzim)

Doslov.................................................................................. 345


– 7 –


– 8 –

Zimní zakázka

(konec roku 159 letopočtu

Hraničních zemí, zima)


– 9 –

Jorg Dachler klopýtal, brodil se sněhem a pokoušel se o běh.

Poslouchal vlastní zrychlený dech, skřípot sešlapávaného sněhu

i vzdálený pokřik pronásledovatelů. Nejsilnější ze všeho však bylo

ticho. Sníh, který pokýval cestu i les, dusil zvuky jako tlustá peřina.

V takových chvílích má člověk pocit, že slyší vzdálené zvonění.

Rolničky. Slyšel je i Jorg Dachler.

Rolničky? Nevěnoval tomu pozornost.

Jenže tohle byly skutečné rolničky.

Doběhl za ohyb cesty a uviděl jezdce v černém plášti. Srdce mu

poskočilo radostí. Zahlédl sáně, tažené čtyřspřežím vraníků.

Sáně a dva, tři, čtyři... Pouze čtyři ozbrojení muži.

Přerývaně oddechující Jorg zastavil uprostřed zasněžené cesty

a zamával rukama. Kočí už ho zahlédl a škubl opratěmi: „Ouuuu!

Zastavte, herky!“

Sáně setrvačností popojížděly k Jorgovi, sníh skřípal pod

skluznicemi, zvonění rolniček utichalo. Jezdci v černých pláštích

vyrazili vpřed.

„Pozor, můj pane!“ vykřikl Jorg. „Pozor! Nepřátelé!“

Z bílého lesa vylétl šíp a zabodl se mu pod levé rameno. Jorg se

znovu rozběhl.

Z ohybu cesty i zpoza zasněžených stromů vybíhali Jorgovi

pronásledovatelé: muži oblečení do zeleného sukna, obutí do

vysokých kožených bot. Na hlavách měli kapuce či huňaté bobří

čapky, v pěstích svírali luky a lovecké oštěpy. Byly jich snad dvě

desítky.

„Útočí na nás!“ vykřikl kapitán jezdců ochraptělým hlasem.

„Tam, v lese! Zpátky k saním! Braňte paní!“

Tři jezdci zarazili koně, čtvrtý si však špatně vyložil povel

a cválal po cestě dál. Minul Jorga Dachlera a pozvedl krátké kopí.


– 10 –

Chladný vzduch rozechvěly letky šípů. Střelci se nacházeli víc

než padesát kroků od jezdce, mířili však přesně. Muž i kůň schytali

během okamžiku víc než deset zásahů. Kůň zařičel, vzepjal se na

zadní a do plece se mu zabodl lovecký oštěp. Znovu zaržál. Pak padl

na bok a zalehl muže, který nestačil vyskočit ze sedla. K Jorgovi

dolehlo zapraštění jezdcových kostí.

Jorg se rozběhl se k jezdcům, do bezpečí.

Na plošině saní se vztyčil rozložitý vousáč v medvědím kožichu,

byl to pan Walter Kollmann, majitel panství. Vedle něj, přikrytou

kožešinami, zahlédl Jorg jeho mladou manželku, Aglaju rozenou la

Barro.

„Pro Bledou paní, můj pane!“ ječel Jorg. „Jsou v přesile a dobře

ozbrojení!“

„Co se to tu děje?“ překřikoval pan Kollmann ržání vystrašených

koní. „Kdo jsi?“

„Jsem Jorg Dachler, můj pane, váš hajný. V lese jsou pytláci!“

Cítil, jak mu po zádech stéká krev.

Trojice jezdců se shrnula před sáně do jakési ochranné hradby.

Jorga nechali projít. Pronásledovatelé se zastavili čtyřicet kroků od

saní, kousek od dodělávajícího koně.

Jeden z pytláků popošel ještě kus dál a hlasem plným nenávisti

křikl na Jorga: „Příště už budeš mrtvé, meslivečko! Pamatoj, že

máme tvojo staró a tvojo parchante – podřízneme je jako

podsvenčata! Počkáme do sómraku! Do sómraku – ne dýl! Pak

vezmeme Štěkeř atakem!“

Pan Kollmann, rudý vzteky, už slezl ze saní, v pěsti svíral tasený

meč. „Na co čekáte, zaútočte! Rozneste je na kopytech!“ řval

hněvivě.

Padlý kůň mátožně hrabal nohou, jezdec se nehýbal.

Než se jezdci odhodlali k útoku, zdvihl mluvčí pytláků ruku:

„Padáme vocáď!“

Pytláci ochotně poslechli. Ti obezřetnější couvali, ostatní se

prostě otočili a vběhli mezi zasněžené stromy. Náhle byli pryč.

Jorg Dachler se zapotácel a byl by padl do sněhu, jenže to už

u něj byl pan Kollmann a zachytil ho do náruče. „Neboj se, chlapče,

postarám se o tebe,“ zafuněl mu do ucha.


– 11 –

Vlekl Jorga k saním a hulákal: „Lambe, Zangenere! Dojděte pro

Ebera!“

Aglaja Kollmannová, rozená la Barro, se naklonila přes postranici

a začala zvracet. Teprve teď si Jorg všiml, že paní Aglaja je asi tak

v šestém měsíci těhotenství.

Pan Kollmann ho strkal na plošinu saní, kapitán jezdců mu s ním

pomáhal. Jorg slyšel hlasy jakoby z dálky.

„Eber je mrtvý, pane Kollmanne...“

Jorg přemáhal mdloby. „Pro Bledou paní, můj pane,“ jektal,

„otočte sáně a vraťte se do Barge!“

„Tohle je moje panství a já tady udělám pořádek. Projedeme do

Štěkře, chlapče?“

„Ano... Nechají nás projet... Máme čas do soumraku... Tak to

říkali...“

*

„To pod námi je Štěkeř?“ řekl Thompson. „Počkejte, pane správce,

trošku to obhlídneme, takhle z vršku.“

Správce Štěkře, tělnatý chlapík v obnošené šubě, zastavil

utahanou mulu, v jejímž sedle strávil značnou část včerejšího

i dnešního dne. Thompsonovi původci, Richarda i Čolek, se

okamžitě posadili na své batohy, obhlídka krajiny je nijak

nezajímala.

Hrádek Štěkeř se nacházel necelou míli od nich. Vystavěli ho ze

solidního hrázděného zdiva do výšky tří podlaží, zdálo se však, že

třetí patro nikdy nikdo nevyužil. Půdorysné rozměry nebyly nijak

přehnané, asi třicet na třicet kroků. Uprostřed zbýval prostor na malý

dvůr. Stavitel se vyřádil především při budování střechy: Střešní

plášť všelijak zprolamoval a dovybavil podružnými hřebínky,

úžlabími, vikýři, arkýři a vysokými komíny. Z jihozápadního rohu

vystupovala hranatá věžička, míněná spíše jako ozdoba.


– 12 –


– 13 –

K hrádku Štěkeř náležely hospodářské budovy, které však

nevytvářely obvyklou vesničku se shlukem domů a s návsí. Naopak:

sýpky, stáje stodoly i domy pro nevolníky se táhly zasněženou plání

jako korálky navlečené na šňůře. Řídká linie staveb, dlouhá necelé tři

míle, směřovala od západu na východ a hrádek se nacházel zhruba

v jejím středu.

„Pěkný hrádek,“ pokýval uznale Thompson.

Thompson nevypadal jako poloviční elf. Elfové jsou štíhlí

a drobnější než lidé, Thompson většinu lidí převyšoval. Elfové mají

vlasy plavé, popelavé či zcela bílé, kdežto Thompsonovy dlouhé

kadeře, rozhozené po ramenou, měly hnědou barvu. Byl vysoký,

ramenatý, zdánlivě třicetiletý. Po elfském otci zdědil jen delší, mírně

zašpičatělé uši, které prozrazovaly jeho původ – a pak ještě porci

příslovečného elfského půvabu. Měl úzkou tvář s velkýma očima

a ústy, která se dokázala jak usmívat, tak zkřivit do úsměšku.

V tuto chvíli byl oblečený s vybraným vkusem – do drahého

a vysoce módního kompletu, sestávajícího z kožených kalhot,

kazajky a vesty. Vše bylo ozdobeno přezkami, cvočky a vkusným

prošíváním. Před zimou se Thompson chránil dlouhým vlněným

pláštěm, pod nímž se rýsoval meč, zavěšený pod ramenem. Vedle

ušmudlaného správce vypadal Thompson spíš jako majitel panství

než jako najatý žoldnéř.

„Pěkný hrádek,“ zopakoval. „Proč ho postavili takhle v dolíku?

Co to bylo původně – nějaká pohraniční pevnůstka?“

„Ne,“ zafuněl správce. „Štěkeř nikdy nesloužila jako pevnost.

Postavili ji jako lovecký hrádek.“ Z hlasu bylo znát, že správce je

unavený až do krajnosti. Většinu včerejšího i dnešního dne strávil na

zasněžené cestě mezi Štěkří a městečkem Muchlov.

„Vévodové z Barro že by si užívali lovu a podobných

zábaviček?“ podivil se Thompson. „Měl jsem za to, že byli odjakživa

obchodníci a válečníci. Obchod a válka, válka a obchod a tak pořád

dokola. Jak to, že si udělali čas na honění jelenů?“

„To já nevím,“ hlesl správce. „Nepamatuji, že by tu kdy

vévodové lovili. Štěkeř tu stojí snad sedmdesát, možná osmdesát let.

Původně ji prý obklopoval Vychnický les, ale ten už ustoupil, jak


– 14 –

vidíte. Je tu obstojná půda, a tak tu praděd dnešního vévody založil

hospodářství... Je to důležité, pane?“

„Jistě, všechno je důležité,“ přikývl Thompson a pohledem

prozkoumával krajinu. „Štěkeř obklopoval les, ale ten ustoupil. Řekl

bych, že přímo uprchl. Zastavil se až támhle, pokud dobře vidím. Ta

bílá barva mi splývá.“

Severně od Štěkře, tedy tím směrem, kde stál Thompson, už

Vychnický les zmizel úplně, rozprostírala se tam jen zasněžená pole.

Daleko na západě i na východě však zůstával tak, jak tam rostl

odjakživa. Směrem k jihu se mezi linií budov a masivem

nedotčeného lesa nacházela proluka, široká asi míli. Proluku v létě

využívali jako pastviny, nyní byla zasněžená. Osadníci ponechali

v proluce osamocené skupinky stromů.

„Ten široký pás mezi lesem a do my – to je dobré, nepřítel se

nemůže přiblížit nepozorovaně,“ ukázal Thompson. „Znepokojují mě

ty remízky na pastvinách, je jich tam docela dost... Jenom si

zopakuji: Štěkeř i Vychnický les dostala madam Aglaja la Barro jako

věno. Budovy, polnosti i nevolníci teď náleží rovným dílem jak jí,

tak jejímu manželovi, panu Kollmannovi... Takže, pane správce, jak

je Vychnický les široký? Kolik má na šířku odsud až k Losinavě?“

„Patnáct mil,“ zněla odpověď.

„Losinava, pokud se nepletu, tvoří hranici mezi vévodstvím Barro

a Impériem,“ vyzvídal Thompson dál. „Komu patří země za

Losinavou?“

„Baronu org Charabelasovi...“

„Hele, dole se to nějak hemží,“ přerušil je Čolek.

„Jo, vidím,“ kývl Thompson.

„Co se tam děje?“ poulil správce krátkozraké oči.

„Prřijíždějí tam nějaké sáňky tažené čtyrřsprřežím,“ vysvětlila mu

Richarda. „A trři jezdci...“ Před časem jí poranili jazyk, od té doby

vyslovovala poněkud drnčivě.

„Pro Bledou paní!“ vyjekl správce. „To musí být pan Kollmann!

Snad s sebou nepřivezl paní Aglaju – to by bylo špatné! Slyšel jsem,

že paní Aglaja čeká dítě! Pojďte, musíme jít!“

„Jistě,“ přikývl Thompson. „Čolku, Ri, zvedněte se z toho sněhu.

Rodino, seberte se.“


– 15 –

Čolek a Richarda sbírali nadité batohy, z nichž neúpravně

vyčuhovaly opeřené konce šípů i nenatažené luky. Držením těla se

podobali vojákům poražené armády. Richardu sice Thompson oblékl

do pěkného kožíšku a módní liščí čapky, zpod kožíšku však stejně

vykukovaly třásně obnošené haleny a zimní mucklutiny, obšité

opelichanými pozůstatky jakési dávno zesnulé vydry. Hubený Čolek,

drobný elfolidský míšenec s veverčími zuby, se ani nepokoušel

o nějaký náznak elegance. Přes loveckou halenu si oblékl příliš

dlouhou vestu z beraní kůže a v pase ji stáhl několikrát obtočenou

šňůrou. Na hlavu si narazil ukořistěnou ušanku, její chlopně si svázal

pod bradou.

„Pojďte, rodino,“ vyzval je Thompson, vysoký, hezký, samolibý.

„Tam do le nás potřebují.“

*

Sníh před hrádkem byl rozdupaný, dva ukoptění chlapíci v dlouhých

hazukách a vypelichaných kožešinových vestách vypřahali koně ze

saní. Kolem nich pulzoval asi třicetihlavý shluk vyděšených

nevolníků. Správce vedl Thompsona do hrádku. Prošli vysokými

dvoukřídlými dveřmi, uvnitř na ně dýchl chlad starých stěn. I tady

bezcílně pobíhali nějací lidé, bylo jich méně než těch venku, ale zdáli

se ještě vyděšenější.

Prošli temným průjezdem, vystoupali po nějakých schodech

a ocitli se v rozlehlé prostydlé místnosti s vysokým trámovým

stropem. Denní světlo sem dopadalo velikými okny ze skleněných

tabulek. Kousek od krbu stál kovaný držák na palivové dřevo, vedle

něj rozlehlá postel a dvě titěrná sedátka. Víc nábytku tu nebylo. Na

neomítnutých kamenných zdech viselo pár zašlých drapérií.

Napříč postelemi ležel na břiše mládenec v kalhotách a kazajce ze

zeleného sukna, ze zad mu trčel zlomený šíp. U okna stál kapitán

jezdců v černém plášti, zpod kterého probleskoval kov kroužkové

košile. Pan Kollmann, brunátný, nízký, ale rozložitý čtyřicátník,

chodil sem a tam. Zatím si ani nesundal medvědí kožich. Ostatně –

nečekali ho, v místnosti dosud nikdo nezatopil a byla tu pořádná

zima. Když uviděl příchozí, zaprskal do pečlivě zastřižených černých


– 16 –

vousů: „Konečně vás našli, správce! Kde jste se schovával? Tenhle

muž nutně potřebuje ranhojiče!“

Richarda se opřela o kamennou zeď a sundala si z hlavy čapku.

Čolek položil svůj batoh na zem a sedl si na něj.

„Tady nemáme žádného doktora, vznešený pane!“ zakníkal

vystrašený správce. „Jen takového, který léčí dobytek...“

„Tenhle muž byl raněný, když hájil moje zájmy, a já se o něj

postarám, i kdybych ho měl operovat sám!“ řval pan Kollmann

a ukazoval na Jorga Dachlera. „A o vás se taky postarám – vy

neschopnej idiote!“

„Žádný křik není zapotřebí,“ zavrněl Thompson. „Ošetřím ho.“

„Cože? Co jste zač? Pane správce – co jste to sem přitáhl za

bandu pobu...“

Thompson udělal drobné gesto a pan Kollmann rázem ztichl. Pak

Thompson vysekl dokonalou poklonu: „Jmenuji se Thompson.

Thompson, k vašim službám. Tato dáma je má družka Richarda a zde

tento mladík je můj syn, říkáme mu Čolek. Patří k nám ještě můj

dědeček, ten je však dosud v lesích. Zjišťuje pozice pytláků a jejich

počet.“

„Váš dědeček...“

„Buďte bez obav, postarám se o vašeho hajného. Jsem studovaný

lékař. V Thonnierice jsem provozoval lékařskou praxi.“

„Lékařskou praxi?“

„Ano. Také jsem na tamní univerzitě přednášel filozofii, doufám,

že vás takové počínání příliš neuráží.“

Pan Kollmann, dokonale vyvedený z míry, se rozhlédl po

příchozích. Čolka jen přelétl pohledem, zadíval se však na Richardu

a nedokázal od ní odtrhnout oči.

„Ona je... Ona je...“ zakoktal.

Richarda měla štíhlou a houževnatou postavu, popelavě šedé

vlasy zkrácené hned pod špičatýma ušima, velké mandlové oči.

Nejvýraznější ze všeho byly jizvy na jejích lících. Kdysi jí někdo

rozřízl ústa od ucha k uchu a pak je zase sešil rychlými, neobratnými

stehy. Neúspěšně se pokusila zakrýt jizvy modrozeleným tetováním.

„Ona je elfka!“ vyhrkl konečně pan Kollmann.

„Nikoliv elfka, ale půlelfka. Je v tom nějaký problém?“


– 17 –

„Já nevím...“

„Já jsem také půlelf, pane Kollmanne, podívejte se na moje

ucho,“ odhrnul si Thompson dlouhé tmavé vlasy. „Ale teď, s vaším

dovolením, bych se věnoval pacientovi. Stále ztrácí krev.

V chladném počasí se krev špatně sráží, víte? Ri? Byla bys tak

laskavá a asistovala mi?“

Richarda se pohnula. Útlá ženská ruka chytila Jorga za zápěstí.

Jorg, nacházející se na rozhraní mdloby a vědomí, pocítil

mravenčení. Žhaví mravenci se mu rozlézali od zápěstí až k srdci. Do

této chvíle se třásl zimou, teď ho zalévalo teplo. Pohnul hlavou,

podíval se stranou a zahlédl zohyzděnou, nesmírně smutnou tvář

Thompsonovy společnice.

„Tak se na to podíváme,“ halasil Thompson. „Čolku – zalov

v batohu a podávej. Čisté plátno, nožík, umrtvující mast, vždyť víš,

co a jak. Chlapče, jak se jmenuješ? Jorg? Tahle tvoje kazajka i košile

jsou na vyhození. Nasákly krví a teď jsem ti je ještě musel rozřezat.

Je tu docela zima, co že jsi tak nalehko? Pane Kollmanne, Jorg bude

potřebovat náhradní oblečení...“

Jorg Dachler cítil, jak mu obratné prsty vyndávají hrot šípu ze

zad. Vlastně to ani nebolelo.

Utápěl se ve smutných Richardiných očích, tepnami mu proudilo

roztavené zlato.

„Hrot nebyl hluboko, narazil na lopatku. Víte, co si myslím?

Nechtěli ho zabít, jenom postrašit. Vypláchni to kořalkou, Čolku.

Podej jehlu a nit...“

Ve chvíli, kdy mu lili do rány silnou pálenku, pocítil Jorg

bolestivé škubnutí, které však okamžitě odeznělo. Zašívali ho – ale

jako by to dělali někomu jinému. Mohla za to utišující mast? A nebo

mravenčení, proudící z půlelfčiny ruky?

Obvázali ho, posadili na posteli a oblékli do vyšívané košile

a nabírané kazajky, které nechal pan Kollmann přinést ze saní.

Nakonec mu dali vypít nějakou trpce chutnající tekutinu. Jorg cítil,

jak se mu rychle vracejí síly.

„A teď, pane správce,“ zahartusil pan Kollmann, „bych rád věděl,

co se tady děje! Kdo byli ti lidé, kteří nás napadli?“

„Také bych si to rád vyposlechl,“ zaševelil Thompson.


– 18 –

„Jsou to pytláci, pane,“ pustil se správce do vysvětlování.

„Sedláci z druhého břehu Losinavy z panství barona org

Charabelase. Naučili se lovit ve vašich lesích.“

„Jak je to možné? Jak jste to mohli připustit?“

„Posílal jsem stížnost na baronovu kancelář. Odpověděl mi

nějaký nižší úředník – že pan baron má na svém panství pořádek

a nebude ho zajišťovat v nějakých... pustinách. Pro obyvatele

Impéria je všechno, co se nachází severně od jejich hranic,

pohraničím.“

„Jaké doprošování, člověče! Musíte těm sedlákům ukázat tvrdou

ruku! Zakročit!“

„Snažíme se, pane, ale je nás málo. Příliš málo.“

„Kolik máte lesníků? Dvanáct? To vám připadá málo?“

„Jen deset, můj pane. Jednoho zabili pytláci na jaře, dalšího

ošklivě potloukli. Ještě se nevzpamatoval, zůstává na lůžku...“

Pan Kollmann ochabl ve svém rozhořčení a řekl docela tiše: „Jak

dlouho už to trvá s těmi pytláky?“

„Odjakživa můj pane. Nechtěl jsem tím zatěžovat slečnu Aglaju,

dokud byla majitelkou panství ještě ona... Bylo to jen drobné

pytláctví, pane, jenomže teď se to strašně zhoršilo! Drzost pytláků

přesáhla všechny meze!“

„Ukážu jim!“ zvedl pan Kollmann sevřenou pěst.

Thompson se pousmál: „Co jim ukážete, pane Kollmanne?

Překročíte Losinavu, vtrhnete na území Impéria a vypálíte baronu

org Charabelasovi pár vesnic?“

Správce mu skočil do řeči: „My děláme, co je v našich silách,

můj pane! Předevčírem sbíral chalupník klestí a našel vyvrženého

srnce. Spěchal pro nás a my jsme číhali, až se pytláci vrátí pro kořist.

Jednoho jsme zatkli a uvěznili, další uprchli. Bál jsem se, že se jich

přihrne celá tlupa a pokusí se našeho zajatce osvobodit. Ještě včera

jsem odjel do Muchlova, před měsícem tam byli ubytováni naši

vojáci. Jenže vojáci odtáhli. Zastihl jsem v Muchlově jen tuhle

ozbrojenou skupinu... rodinu pana Thompsona... Oni se vyznají

v zacházení se zbraněmi, můj pane!“

„Co jste vůbec zač?“ podíval se pan Kollmann na Thompsona.

„Doktor? Filozof?“ Poslední slovo vyplivl, jako by to byla urážka.


– 19 –

„Nic z toho už není pravda,“ pokrčil Thompson rameny. „Jsme

žoldáci. Zabíjíme skřety za peníze.“

„Zabíjíte skřety?“

„Jistě. Orky v Orcigardu. Arkastie vyplácí za skalpy odměnu.“

„Jak jste se vůbec ocitli v Muchlově?“ zeptal se pan Kollmann

udiveně.

„Chystali jsme se tam přezimovat. Chtěli jsme v místním hostinci

strávit pár měsíců. Přečkat do jara. Muchlov – to jméno se mi líbilo.

Hodně jsme si zašli, abychom se dostali právě tam.“

„Věřte, že nám budou užiteční, můj pane!“ vmísil se do hovoru

správce. „Pytláci se vrátili, jak jsem se obával! Přitáhli ve velikém

počtu! Prý obsadili samoty Lomec a Kapradiny! Rodinu hajného

Jorga Dachlera vzali jako rukojmí – on utekl, aby nás varoval!“

„Můj pane!“ přerušil ho kapitán jezdců, stojící u okna. „Támhle

na západě stoupá sloup kouře.“

Okno směřovalo k jihu. Místnost se nacházela ve druhém patře

a krajina se stále mírně svažovala, takže skleněnými tabulkami bylo

možné přehlédnout celý pás zasněžených pastvin a remízků mezi

Štěkří a nedotčeným lesem. Sloup kouře se zdvíhal ve vzdálenosti

pěti či šest i mil.

Správce přešel k oknu a sevřel ruce v pěsti: „Zapálili samotu

Lomec!“

Brunátná červeň ve tváři pana Kollmanna se změnila na sinalou.

Zdálo se, že muž v medvědím kožichu neví kudy kam.

„Co budeme dělat?“ vyhrkl.

„Počkáme na dědečka,“ zaševelil Thompson. „Myslím, že tu za

okamžik bude.“

„Počkáme? Na vašeho dědečka?“

„Ano...“

Čekali. Pan Kollmann, správce i kapitán jezdců se dívali z okna,

pozorovali vzdálený požár. Mladičký Čolek seděl s hlavou v dlaních

na složených batozích. Zjizvená Ri k němu přiklekla, objala ho a cosi

mu šeptala do ucha.

Thompson přešel k posteli a oslovil Jorga: „Jak se cítíš,

mládenče?“

„Dobře,“ odpověděl Jorg. „Vlastně dobře.“


– 20 –

„Vždyť jsme si na tobě taky dali záležet.“

„Pane Thompsone, pytláci drží mou rodinu, ženu a dvě malé

děti...“

„Něco s tím uděláme. Neměj strach, Jorgu. Znáš dobře místní

lesy? Odsud až k Losinavě? Vyznáš se v situaci? Vede ty pytláky

někdo?“

„Vůdce pytláků se jmenuje Bogart,“ odpověděl Jorg.

„Bogart – to je jméno, nebo příjmení?“

„Nevím. Prostě Bogart. Je rychtářem osady Cambefort.“

„Ah! Vaše válka začala být osobní! Znáte se i jmény! Myslím, že

dědeček je tady.“

Dveře do místnosti se otevřely, dovnitř však foukl jen závan

studeného vzduchu. Oči přítomných se upřely tam, kde se ve veřejích

mihotala jakási rozostřená šmouha. Už jen z pozorování té šmouhy

bolely oči. A náhle, ostře a bez přechodu, se na místě šmouhy

zhmotnil vysoký stříbrovlasý elf.

Pan Kollmann, kapitán jezdců i Jorg Dachler tlumeně vykřikli.

„Tohle je můj dědeček Skjúwink,“ představil elfa Thompson.

Jorg vydechl. Ještě nikdy předtím elfa neviděl. Tohle nebyl elfský

les, tady elfové nikdy nežili. Rázem pochopil, proč se vypráví, že

elfové jsou ve skutečnosti přízraky nebo lesní démoni.

Šel z něj strach. Také z něj vyzařovala jakási nadlidská

vznešenost. Vůbec nevadilo, že je starý, prastarý. Oblékl se tak, jako

by venku zuřilo horké léto: do volné haleny z losí kůže, ozdobené

sežmoulaným třepením, která mu sahala až ke kolenům. Na nohy si

obul zašlé mucklutiny, vysoké elfské boty vykrojené z jediného kusu

kůže tak, aby při jejich šití bylo zapotřebí co nejméně stehů. Jinak už

na sobě neměl nic. Žádný plášť, žádný kožich nebo vestu, žádnou

čepici. Elf si zimy nevšímal. Možná že si však zima nevšímala jeho.

Na zádech mu visel obrovský dvouruční meč. Kolem hlavy se mu

ježily oslnivě bílé vlasy, které vypadaly jako svatozář. Trčely z nich

dvě dlouhé špičaté uši.

„Teď si můžeme popovídat, jak to vypadá v lese,“ řekl

Thompson. „Dědeček spočítal pytláky. Kolik jich je?“

„Sto a padesát,“ řekl elf. Hlas měl krákoravý, nemelodický. Jak

promluvil, bylo vidět, že už přišel o většinu zubů. Ty zbylé však


– 21 –

zůstávaly ve svých lůžkách jako vojáci, hájící se vší rozhodností

svěřenou pevnost.

„Sto padesát?“ vyjekl správce. „I se stráží pana Kollmanna a

s řemeslníky dáme dohromady sotva třicet mužů. Sto padesát

pytláků? Tohle ne! To je konec.“

„Co ta hořící samota? Byl jsi tam, dědečku?“

Elf zkřivil bezkrevné rty do úsměvu: „Oni... zdivočeli. Jejich

velitel říkal – žádné násilí. Jenže velitel byl jinde. Vyhnali lidi

z domu. Vyhnali krávy z chléva. Zapálili střechy. Dvě ženy

pomuchlovali, jednu potrhali uvnitř. Jeden mladík chtěl bojovat,

udeřili ho do hlavy sekerou, zemřel. Jednoho dospělého muže zbili,

zlomili mu ruku. Starého muže pověsili za nohy na strom. Odřízl

jsem ho. Odvedl jsem ho – i ty dvě ženy a všechny ostatní – do lesa

a ukryl je.“

„A co má manželka?“ vykřikl Jorge. „Ublížili jí? A co mé děti?“

„Kdo je tvá manželka, člověče?“ upřel na něj elf bledé oči.

„Zůstala ve srubu na mýtině. Je hezká, tmavovlasá... Jsou s ní

dvě děti, tříleté děvčátko a pětiletý chlapec.“

Elf kývl. „Ublížili jí, ale ne tak, jak myslíš. Tam jsou jiní muži.

Větší disciplína.“

„Vy jste se díval, jak týrají a zabíjejí nevinné lidi? Jen jste se

díval?“ vykřikl pan Kollmann. „Jak jste mohl? Máte přece zbraň!“

Elf mlčel, usmíval se. Místo něj promluvil Thompson.

„Asi jste mi špatně rozuměl, pane Kollmanne. Nechodíme

světem, abychom konali dobré skutky. Jsme žoldáci. Bojujeme na

základě smlouvy.“

„Necháte se najmout ode mne?“ zachraptěl pan Kollmann.

„Uzavřete se mnou smlouvu?“

„Jistě. Žádná práce nám není na obtíž.“

Z místa, kde seděl Čolek s hlavou v dlaních, zaznělo tiché

zakvílení: „Ne! Tohle ne! Už je to tady zase...“

„Jaké jsou vaše podmínky?“ vyptával se pan Kollmann.

„To si teprve musím ujasnit. Zatím jsme na smlouvu zabíjeli

jenom orky... Něco bych vám navrhl, pane Kollmanne. Ať se

rozhodnete tak či tak, musíte propustit uvězněného pytláka.“


– 22 –

„To neudělám! Byl přistižen při pytláctví, budu ho soudit

a nechám ho pověsit!“

Thompson přešel k oknu a zadíval se na vzdálený sloup kouře.

„Mám plán,“ řekl. „Ale zbývá málo času, všechno musíme

stihnout do soumraku. Pane Kollmanne, nemáte jinou možnost než

někoho poslat za tím Bogartem. Pošlete správce, jsem si jistý, že ho

zná. Ať dohodne podmínky. Pytláka vyměníme za rodinu Jorga

Dachlera.“

„Nebudu s nimi vyjednávat!“ vybuchl pan Kollmann, v obličeji

znovu zbrunátněl.

Thompson jen nepatrně zavrtěl hlavou: „Udělejte to. Věřte mi.

Mám plán. Budete spokojen.“

Pan Kollmann dvakrát nasucho polkl a pak přikývl. „Jděte tam,“

mávl na správce, jako by odháněl mouchu. „Vezměte si bílou vlajku

a jděte za tím Bogartem. Slyšel jste, co máte vyřídit.“

„Momentík,“ zadržel správce Thompson. Přes skleněné tabulky

ukázal do krajiny: „Předání rukojmí proběhne támhle pod tím

velkým osamělým dubem. Nikde jinde, na tom trvejte. A o nás, tedy

o mně a o mo jí rodině, nesmíte říct ani slo vo, rozumíte? Ani slo vo!

Teď jděte.“

Správce vyšel z místnosti, Thompson si zamyšleně mnul hladce

oholenou bradu.

„Myslíte, že na to přistoupí?“ vyhrkl dychtivě Jorg Dachler.

„Vrátí mi rodinu za propuštěného pytláka?“

„Ne. Odmítnou to,“ vysvětlil mu Thompson. „Řeknou správci, že

máme propustit zajatce a pak že se uvidí.“

„Tak jaký to má všechno smysl?“ přidal se pan Kollmann.

„Přemýšlím. Zatím jsme zabíjeli především orky. Předpokládám,

že zabíjet lidi bude o něco těžší. Je jich sto padesát... To by nemusel

být problém. Párkrát jsme se střetli se stejně velkou skřetí skupinou.

Už jsi někdy zabíjel lidi, dědečku? Myslím – v takovémhle

množství?“

Starý elf neřekl nic, jeho lehký úsměv se však rozšířil, jako by se

za starýma očima objevila příjemná vzpomínka.

„Znáte se s pytláky jmény,“ pokračoval Thompson. „Oni znají

vás, vy je. Dříve jste se nejspíš vzájemně navštěvovali o slavnostech,


– 23 –

že je to tak, Jorgu?“ Mladý lesník přikývl. „Teď se přátelství změnilo

v nenávist. Musíme si ujasnit, kdo ti pytláci jsou. Svobodní sedláci,

žádní nevolníci. Pokládají se za řádné lidi. Celý rok žijí bohabojným

životem, ctí barona org Charabelase, odvádějí mu daně. V zimě,

když nemají co na práci, přecházejí na území Barro, aby si v lesích

princezny Aglaji, nyní již provdané Kollmannové, dopřáli trochu té

panské zábavy. Nebo se pletu?“

„Tak to je,“ přikývl Jorg.

„Jsou to slušní lidé a vůbec nechtějí zabíjet, pálit a znásilňovat.

Když jim však někdo brání v lovu jelenů a kanců, tak je to pořádně

nakrkne.“

„To jsou moje lesy,“ zachraptěl pan Kollmann nevěřícně. „Moji

jeleni a kanci...“

„Jeleny a kance bych zatím neřešil. Máte mnohem větší problém,

pane Kollmanne. Jak jsem řekl – ti pytláci jsou slušní lidé z druhé

strany hranice. Teď jsou přesvědčení, a to je zajímavé, že jsou

v právu. To z vás se v jejich očích stali lupiči a násilníci. Bránili jste

jim v lovu v lesích, které podle jejich mínění nikomu nepatří. Teď

jste svévolně uvěznili jednoho z nich a oni jsou rozhořčeni. Chtějí

boj a chtějí krev. Ani ten Bogart je nejspíš nedokáže zadržet. I když

jim vydáte zajatce a ještě přihodíte výkupné, nezastavíte je. Těší se

na boj. A pokud jim boj neposkytnete, zařídí si ho sami. Zaútočí. Cítí

se naprosto beztrestní a ve skutečnosti i beztrestní jsou. Jejich pán,

baron org Charabelas, se nebude zajímat o to, co spáchali mimo jeho

území.“

„Budeme se bránit!“ vykřikl pan Kollmann.

„Jistě, můžeme je odrazit. Pokud však někoho zraníme nebo

zabijeme, ostatní se vrátí později a budou se mstít.“

Pan Kollmann bledl a jaksi se zmenšoval. „Řekl jste, že máte

plán,“ pronesl úplně tiše.

„Mám dobrý plán a ten zní: nejlepší by bylo zabít je všechny,

nebo alespoň většinu z nich. Zlomit je. Zmasakrovat je tak, aby už

nikdy nepomysleli na pomstu.“

„Ano! To chci!“ vykřikl pan Kollmann.

„Jste si jistý, pane Kollmanne? Víte, že to unese vaše svědomí?

Už jste viděl dvacet mrtvých chlapů, naskládaných do řady?


– 24 –

Dokážete se s tím vyrovnat? Věřte, že pokud je nezlomíme, půjdou

po vás znovu a znovu.“

„Chci, abyste je zlomili,“ řekl pan Kollmann pevně. „Pobijte jich

co nejvíc.“

„Dobře. Teď je tu otázka placení. Za jeden orčí skalp dostaneme

deset sorynů a nevím, proč by to mělo být u lidí jinak. Budete si přát

jejich skalpy? Nebo jejich hlavy jako důkaz?“

Jorg Dachler měl náhle pocit, že se stal svědkem čehosi

neskutečného. Pobít sto padesát lidí a přinést jejich hlavy?

Pan Kollmann dychtivě jednal: „Budu věřit vašemu slovu,

Thompsone. Žádné skalpy ani hlavy nepotřebuju.“

„Dobře. Je tu další věc. My uděláme práci, vezmeme odměnu

a půjdeme. Nechceme žádné pozdější splátky. Když vezmu v úvahu

sto zabitých pytláků, aby se nám to dobře počítalo, a vynásobím je

deseti, vychází mi částka jednoho tisíce sorynů. To je hodně peněz.

Máte u sebe vůbec tolik?“

Pan Kollmann se rozhlédl po místnosti, ale správce, který by mu

mohl říct, kolik je v pokladně Štěkře, už byl pryč.

„Počkejte chvíli,“ vyhrkl a vyšel z místnosti ven. Čekali, nikdo

nepromluvil. Sto zabitých mužů? Jeden tisíc sorynů? Jorg Dachler

ani kapitán jezdců si něco takového nedokázali představit.

Pan Kollmann se po chvíli vrátil a za ním šla jeho žena Aglaja,

podepíraná služkou, uplakaná, s rudými skvrnami na tvářích, břicho

vyduté těhotenstvím.

„Prosím tě, Waltere, už žádné násilnosti... Už žádní mrtví...

Prosím tě...“

Pan Kollmann ji odstrkoval zpět do chodby: „Tiše, dušinko, tiše,

musíš na sebe být opatrná. Vrať se zpátky do tepla. Věř mi, všechno

bude v pořádku...“

Konečně ji vystrkal zpět na chodbu a přesvědčil, aby odešla. Pak

přitáhl jednu z titěrných stoliček a na její sedadlo vysypal obsah

koženého měšce: hrst sorynů, čtyři zlaté marky, dvě náušnice

vykládané drobnými rubíny. Nakonec zlatý řetěz s medailónem,

který předtím měla na krku paní Aglaja. „Vezmete tohle?“

Thompson si cennosti pečlivě prohlédl: „V Likariu mi za všechny

tyhle věci zaplatí tak čtyři sta sorynů. Možná pět. Tímhle si můžete


– 25 –

zaplatit tak šedesát, sedmdesát mrtvých pytláků, při takovém

množství už vám můžu nabídnout slevu.“

Shrnul mince i ostatní věcičky zpátky do měšce a ten podal panu

Kollmannovi. „Tady – ještě si nechte měšec u sebe. Platí se až po

dokončení zakázky.“ Natáhl k panu Kollmannovi otevřenou dlaň:

„Obchod je ujednán?“

„Ujednán,“ plácl mu do dlaně pan Kollmann. Oči mu žhnuly jako

řeřavé uhlíky.

„A teď vám řeknu svůj plán. Myslím, že zabít sto padesát mužů

bude obtížné. S orky je to snadné – stačí si vyhlédnout příhodné

místo a vyprovokovat je. Orkové se rozběhnou jako lavina a pak už

je stačí jen odstřelovat z dálky. Nevím, jestli se nám to podaří

i s pytláky. Lidé jsou opatrní. Příliš si cení svých životů. Můj plán je

jednoduchý. Vyjdeme ještě o patro výš – viděl jsem tam nějaká okna

i jakousi věžičku. Co je tam?“

„Jenom půda. Trámy a tak. Pokud vím, třetí patro nebylo nikdy

obývané. Ale na věžičku se dostanete.“

„Dobře. Pustíme zajatce. Pytláci budou čekat támhle u dubu, je to

asi dvě stě kroků. Pokud je ten Bogart jen trochu chytrý, a já myslím,

že je, tak schová zálohu támhle do těch stromů na západní straně

osady. Vidíte? Můžou se tam dostat nepozorovaně, všechny ty

remízky tam splývají do jediné čáry a zakryjí je. Tam, u těch kůlen,

je naše slabé místo. Za kůlny nenápadně přemístěte všechny

bojeschopné muže. Můžete tam schovat i své tři jezdce. Podívejte se,

něco vám ukážu.“

Sáhl do batohu a vytáhl jeden z nenatažených luků. Luk

nevypadal nijak zvláštně, na délku měl sotva čtyři stopy, jen kolem

madla byl trochu silnější, než je obvyklé. Černě se leskl, jako by ho

natřeli silnou vrstvou laku.

„Toto je dokonalá zbraň, pane Kollmanne, vyrobili ji dva elfové

usídlení v Barge. Luk je vrstvený, na dřevo naklížili rohovinu

a zvířecí šlachy. Dostřelil bych s ním až k tomu dubu a ještě dál.“

„Až k dubu?“ vyjekl pan Kollmann. „Je to, jak jste řekl, dvě stě

kroků!“

„Říkám vám pravdu,“ pokýval Thompson hlavou. „Při výrobě

luku se skloubila elfská zkušenost s lidským důmyslem a lidskými


– 26 –

nástroji. Tohle je výsledek... No, jak jsem řekl: pustíme zajatého

pytláka. Až bude v polovině cesty ke svým, střelíme ho do zad.“

„Eh?“ vyhekl pan Kollmann.

„Slyšel jste dobře. Střelíme ho do zad a pytláky to rozzuří.

Vyhrnou se z remízků a poběží na nás. My je budeme shora pěkně

odstřelovat. Jestli se nestáhnou a poběží přes celou tu

dvousetkrokovou vzdálenost, dostaneme je všechny. Jenom mám

strach, že nemám dost šípů, ale vy mi jistě nějaké půjčíte. O zálohu

v hájku se musíte postarat vy.“

„Jistě,“ kývl Kollmann. „Budu taky bojovat.“

„Pytláky, které zabijete vy a vaši lidé, vám pochopitelně nebudu

účtovat. Upozorňuju vás: spolehněte se především na luky a šípy,

vaši lesníci určitě střílejí víc než obstojně. Nevybíhejte z úkrytů.

Teprve až pytláci doběhnou ke kůlnám, zapojte i jezdce.“

„Pane Thompsone!“ vykřikl Jorg Dachler. „A co má rodina?

Opustil jsem je! Utekl jsem od nich! Pytláci se na nich pomstí!“

„O rodinu se neboj, Jorgu,“ pousmál se Thompson. Obrátil se na

stříbrovlasého elfa: „Co tady ještě postáváš, dědečku? Jak to, že nejsi

na cestě, abys zachránil Jorgovu sladkou ženušku i s dětičkami? Tak

huš huš, moc času nám nezbývá!“

Starý elf se potěšeně zakřenil, otočil se na patě a vyšel

z místnosti.

„Dědeček je mizernej střelec,“ řekl Thompson na vysvětlenou.

„Střílet z luku ho nikdy nebavilo. Byl by nám tady k ničemu.“

Díval se z okna a uviděl, jak se správce vrací od čáry lesa.

Vyjednávání zřejmě skončilo.

„Čolku, Ri! Natáhněte tětivy, popadněte šípy, přesouváme se

o patro výš. Toho zajatce střelíš ty, Čolku, musíme něco udělat s

tvými morálními zábranami. Věřil byste,“ obrát il se Thompson na

pana Kollmanna, „že Čolkovi dělá hrozné problémy střelit někoho do

zad?“

*

Thompson a Čolek se skrývali za ozdobným cimbuřím kamenné

věžičky a dívali se přes zasněženou pláň k remízkům. Kolem


– 27 –

osamoceného velkého dubu se objevovaly první postavičky banditů.

Nejprve dva tři, pak už se jich tam hemžilo více než třicet.

„Je jich tam k padesáti,“ sykl Thompson. „Necelá třetina. To

znamená, že jeden oddíl se přesunul támhle ke kůlnám. Alespoň já

bych ho tam poslal. Odtamtud mají okraj Štěkře nadosah. Poslední

třetina se vzepřela velení a potuluje se lesem. Loví si na vlastní pěst,

plení samoty, drancuje. Koukej, synáčku, pan Kollmann už vypustil

návnadu.“

Vysokým sněhem kulhal muž oblečený v krátkém kožíšku

a kalhotách z šedého sukna. Pytláka chytili místní myslivci už včera

a nejspíš mu pořádně zvalchovali hřbet, protože je ani nenapadlo, že

se sem další pytláci přihrnou v tak velikém počtu.

„Čolku, synáčku, je na tobě, abys odhadl správnou chvíli. Co

myslíš, už by se hodilo vystřelit?“

„Ještě ne,“ zachrčel Čolek.

„Správně. Návnada by měla ujít asi tak polovinu cesty. Měla by

se cítit v bezpečí. Připrav se. Několikrát se zhluboka nadechni,

nadýchej se do zásoby... Ri! Jdeme na to!“ houkl stranou dolů, kde

u půdního okna postávala zjizvená půlelfka.

„Nadechni se, zamiř, nadsaď...“

Půlelfík zaklekl na zasněžené dláždění věžičky, ramenem se opřel

o zub cimbuří.

Propuštěný pytlák pocítil, že už je u svých. Zrychlil.

„Teď,“ zašeptal Thompson.

Tětiva zazpívala.

Šíp se nesl plochým obloukem. Snad to ani nebyla Čolkova

chyba, snad propuštěný vězeň ještě víc přidal do kroku. Hrot ho

zasáhl zezadu do stehna. Muž nadskočil a pak se překotil do sněhu.

„Do prdele! Čolku! Trefil jsi ho do nohy! No, možná je to takhle

ještě lepší. A teď do nich! Do nich!“

Pět, deset pytláků vyběhlo od mohutného dubu. Utíkali

k raněnému druhovi, aby ho odtáhli do bezpečí. Vstříc jim letěli

opeření poslové Thompsonovy rodiny.

„Nádech, zamiř, přizvedni hrot. Pusť tětivu. Nespěchej!“

předříkával Thompson a sám šel příkladem. Napínal tětivu a vysílal

jeden šíp za druhým. Než pytláci přeběhli šedesátikrokovou


– 28 –

vzdálenost mezi dubem a zraněným mužem, měl už na svém kontě

pět zásahů. Ri střelila tři muže a Čolek další dva.

Potíž byla v tom, že na takovouhle vzdálenost neměly šípy

potřebnou průraznost. Zasekávaly se sice do masa, ale ztlumeny

vrstvou zimního oblečení zůstávaly mělce pod kůží. Thompson

s touto skutečností počítal. Doufal, že dav útočníků poběží

zasněženou pastvinou až tam, kde je šípy zasáhnou s dostatečnou

razancí. Pak budou procházet těly skrz naskrz, drtit kosti, přetínat

šlachy a párat plíce. Až bude pláň posetá padlými těly, přijde na řadu

nejzábavnější činnost – stopování a dorážení prvních raněných.

Takováhle byla taktika v bojích s orky. Skřeti, když už se jednou

rozběhli, útočili s tupou urputností. Hrnuli se vpřed, mávali

kamennými sekerami a nechávali se odstřelovat jako na cvičišti.

U pytláků z druhého břehu Losinavy to však neplatilo.

Pytláci nedoběhli ani k raněnému zajatci a už se obrátili na útěk.

Na pláni jich zůstalo ležet šest, nikdo z nich však nebyl mrtvý.

Naopak – snažili se zahrabat do sněhu, což bylo chytré. Ještě víc

snižovali Thompsonovu šanci na účinný zásah. Ostatní pytláci,

někteří lehce zranění, ale bojeschopní, se vrátili pod ochranu

nejbližšího remízku.

„Tohle nám moc nevyšlo,“ odfrkl Thompson. „A co že támhle

z boku, z toho hájku, nevyrazil nikdo?“

Jako by ho uslyšeli. Ze shluku stromů, blízkého kůlnám, s řevem

vyrazila tlupa útočníků. Byli vyzbrojeni oštěpy, kančími kopími,

sekerami a tu a tam i meči. Ječeli, ale nezdálo se, že by chtěli

přeběhnout volný prostor mezi hájkem a kolnami.

Za jejich zády vyběhli z lesíka střelci. Do výšky se vznesla řádka

šípů, u hrotů ovinutých zapálenými hadříky, napuštěnými smolou.

Luky pytláků nebyly tak dobré jako zbraně Thompsonovy rodiny,

padesátikrokovou vzdálenost ke kolnám však přestřelily bez

problémů. Šípy se zabodávaly do silných srubových stěn, padaly do

sněhových návějí na střechách.

„Zápalné šípy?“ podivil se Thompson. „Co to dělají? Chtějí

zapálit domy? Na všem přece leží sníh!“

Vzápětí pochopil: „Mají stejný plán jako my! Chtějí nás

vyprovokovat!“


– 29 –

Vyklonil se z věžičky: „Pane Kollmanne! Zůstaňte na místech!

Nevyjíždějte!“

Už však bylo pozdě. Zpoza krajní kolny vyrazili tři jezdci a za

nimi houf pěšáků, vyzbrojených luky, oštěpy, vidlemi a cepy.

První řada pytláků se rozběhla vpřed. Popoběhli však jen pár

kroků, hodili kopí a oštěpy a otočili se k útěku. Proběhli rojnicí

střelců a ti vypálili další salvu šípů, tentokrát přímo do

Kollmannových lidí.

Pak se všichni pytláci stáhli mezi stromy.

I na tu vzdálenost Thompson viděl, že dobrá polovina

Kollmannových mužů je zraněná. Na bojišti zůstal ležet i jeden kůň,

bil kolem sebe kopyty a sníh kolem něj se barvil krví.

Nikdo z pytláků neutrpěl ani škrábnutí.

„Je to ale šikulka, tenhle Bogart,“ neodpustil si Thompson

obdivnou poznámku.

Jenže Bogart, rychtář vesnice Cambefort, měl v rukávu ještě další

triky. Zatímco u stodol probíhalo střetnutí, vyběhlo od velkého dubu

stádečko dobytka – krávy a ovce, které pytláci odehnali ze samot. Za

nimi se kryli muži, spěchající pro své zraněné druhy.

Tady už se nedalo dělat nic. Střílet? Šípy by zasáhly akorát

dobytek. Thompson sice napjal luk, ale než si stačil vybrat cíl, byli

zranění pytláci odtaženi do bezpečí pod stromy.

*

Obrovský pastevecký pes si Skjúwinka všiml včas. Byl to huňatý

zabiják, v jehož žilách kolovala i vlčí krev. Pytláci ho vycvičili pro

lov kanců. Běžel neslyšně, chystal se zaútočit bez varování.

Jenže Skjúwink o něm věděl.

Tichounce zahvízdal mezi zuby.

Pes rázem zapomněl na nepřátelství. Připojil se starému elfovi

k boku, lísal se mu k nohám. Skjúwink ho poplácal po hlavě, podrbal

za natrženým uchem.

„Poloviční vlk, co?“ oslovil ho přátelsky. „Běž pryč, bratříčku.

Tohle není tvoje záležitost.“

Mezi stromy už byla vidět stěna z oloupaných klád, srub Jorga

Dachlera. Zněly odtamtud hlasy.


– 30 –

„To néňy dobre,“ říkal muž v beránčím kožíšku, ozbrojený

důkladným kančím kopím. Opíral se o srubovou stěnu a předloktím

si utíral nos. „Mně sa to nelíbí.“

„Co ťa žere, Šmído?“ optal se ho vousatý chlapík, který

s přikrývkou přehozenou přes ramena přecházel sem a tam před

vstupem do srubu. Zpod přikrývky vyčuhoval tasený meč.

„Chlape z Dinka zdevočeli,“ řekl beránčí kožíšek Šmída. „Pré

tam utlókli ňákého hocha. Zapáleli domy. Pomuchlovali holke. To sa

mi nelíbí. My nésme žádné bandeti.“

„Na to kašlé,“ potrhnul rameny Tasený meč.

„To néňy dobre. Pan Kollmann to tak nenecha. On zajede za

panem baronem...“

„Co panu baronove do ňákého Kollmanna? Pan baron kašlá na

takého Kollmanna.“

Ze srubu vyšel třetí muž, oblečený do zeleného sukna, na hlavě

měl nasazenou jezevčí čapku. Také on svíral kančí kopí.

„Ta žencká pořád enem bréči. A děcka řvó. Ja už to nemóžu

poslóchat... Už bych chtěl bét doma, chlopi...“

„Šak už pudeme, enem to Bogart spraví. Povedám vám, sám bych

Kárlikovi zvolchoval hřbet, že se nechál tak hlópě chytiť...“

Zamžikal očima a pak je vykulil.

Na volném plácku se zničehonic zhmotnila stříbrovlasá postava,

navlečená do zašlé haleny, z níž visely třásně i otrhané kousky.

„Hé!“ vyjekl Beránčí kožíšek. „Co seš zač, dědečko? Kde ses tu

pobral?“

„Já jsem,“ zakřenil se Skjúwink, „tenhleten... chudý pocestný.“

Pravici schovával za zády.

„Chodé pocestné?“

„Tak,“ přikývl Skjúwink. „Hele co mám!“

Zdvihl pravičku a tři užaslí pytláci uviděli mnohem delší

a mnohem blyštivější meč, než jaký si kdy dokázali představit.

Skjúwink chytil jílec obouruč: „Do střehu,“ vyzval pytláka

s mečem. Ten se mimoděk zakryl a Skjúwink do jeho zbraně zlehka

udeřil.

Ozval se jasný a čistý tón.

„Poslal mě pan Kollmann,“ oznámil jim Skjúwink.


– 31 –

„Na něj, chlopi! Ze stran! Šmído, ty zprava!“

Skjúwink se protočil kolem vlastní osy a ťal po pytlákovi

s mečem. Jeho pohyb byl pomalý a zdánlivě těžkopádný, pytlák měl

dost času na to, aby do dráhy obouručáku nastavil vlastní čepel.

Ozvalo se slaboučké klink, které zaniklo v trojhlasém řevu

pytláků. Mužův meč se rozlétl na několik kousků. Skjúwinkovo ostří

pokračovalo dál. Prošlo pytlákovým tělem a rozťalo je na dva kusy.

Ve spršce krve, tryskající z roztržených tepen, provedl Skjúwink

drobný výpad vpřed. Hrot obouručáku přerazil levou paži Beránčího

kožíška a zastavil se o žebra. Skjúwink zapáčil vzhůru, rozpáral

mužův hrudní koš. Přeťal klíční kost, čímž čepel vysvobodil.

Hlava a pravé rameno Beránčího kožíška odlétly o kus dál. Trup

ještě chvíli stál na ochabujících nohou, pak padl naznak a zabořil se

do závěje.

Ještě než Šmída dopadl na zem, probodl Skjúwink třetího

pytláka, toho s jezevčí čapkou. Napíchnutého na čepeli ho odhodil

dál od dveří.

Ozvěna dosud přehazovala křik tří mužů, ale nikdo z nich už

nebyl naživu.

Skjúwink vešel do srubu. V koutě, vklíněná mezi skříní a stěnou,

se choulila manželka Jorga Dachlera. K ní se tiskly dvě malé děti,

chlapec a děvče.

Chlapeček se podíval po stříbrovlasém elfovi a kurážně se zeptal:

„Ty jsi strašidlo?“

Holčička přestala plakat. Obě děti se bez hlesu dívaly na

vyčouhlou stříbrovlasou postavu. Skjúwink chvíli přemýšlel a pak

řekl: „Pro někoho jsem strašidlo. Ale ne pro vás.“

Dotkl se ramene vzlykající ženy: „Odvedu vás do Štěkře. Posílá

mě tvůj muž.“

Žena se schoulila do klubíčka ještě víc.

Skjúwink vzal ženu za bradu a násilím otočil její tvář k sobě.

Měla rozbité rty. Její bradu i přednici košile pokrývala zčernalá

vrstvička zasychající krve.

„Musíme jít. Odvedu vás do Štěkře.“

Teprve teď žena šišlavě promluvila. „Vyrazili mi zuby... Už

nikdy nebudu hezká...“


– 32 –

Skjúwink jí pomohl vstát, pak vzal do náručí holčičku. Chlapec

se mu připojil k boku.

Vyvedl je ze srubu. Přešli kolem rozsekaných těl.

Žena vzlykala: „Už nikdy se mu nebudu líbit...“

Z lesa vyběhl pes a tázavě se na Skjúwinka zadíval.

„Běž!“ křikl na něj starý elf. „Ut íkej, bratříčku! Jsi svobodný!“

Pes se na elfa ještě chvíli díval a pak odběhl směrem ke Štěkři,

tam, kde cítil pach dalších pytláků.

Elfova tvář posmutněla. „Další člověčí otrok,“ hlesl zklamaně.

*

„Pět zraněných!“ vykřikoval pan Kollmann. „A to jsme měli velké

štěstí, že nedokončili útok! Váš plán byl na nic, Thompsone!“

„Jak to – na nic?“ ohradil se Thompson. „Říkal jsem vám, že to

nemusí vyjít! Zkusili jsme to, no a co? Ale vy jste selhal! Vyrazili

jste předčasně, málem vás zmasakrovali!“

„Stříleli zápalné šípy!“

„No a? Mohli snad něco zapálit? Ty stodoly jsou utopené

v závějích! Na doškách leží sníh! A i kdyby pár kůlen shořelo – byla

by jich taková škoda?“

„Škoda? To je majetek, který patří mně a mojí ženě...“ chroptěl

pan Kollmann. V uších mu doznívalo svištění šípů. Tentokrát se prst

smrti dotkl i jeho. Zabili pod ním koně a on jako zázrakem vyvázl

jen s pohmožděninami. Třásl se strachem. Hrozil se další pomsty

pytláků.

„Co budeme dělat? Jestli na nás vyrazí ještě jednou, pobijí nás

a spálí Štěkeř na popel! Moje žena čeká dítě... Za soumraku zaútočí

znovu. Zapálí všechno. Všechny nás pobijí...“

„Pane Kollmanne,“ řekl Thompson pevně, „přijal jsem zakázku

a chci ji dokončit. Zatím nemám ž



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist