načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nejlepší britské krimipovídky – Maxim Jakubowski

Nejlepší britské krimipovídky

Elektronická kniha: Nejlepší britské krimipovídky
Autor: Maxim Jakubowski

– Dvaačtyřicet povídek, pečlivě vybraných britskou editorskou legendou Maximem Jakubowskim, nabízí výběr toho nejlepšího ze současné žánrové tvorby. – Jakubowskému se podařilo ukázat, jak širokou škálu britská krimipovídka zahrnuje: v této ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 696
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: sestavil Maxim Jakubowski
z anglického originálu The mammoth book of best British crime 10 ... přeložili Michael Havlen a Viktor Janiš
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8288-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dvaačtyřicet povídek, pečlivě vybraných britskou editorskou legendou Maximem Jakubowskim, nabízí výběr toho nejlepšího ze současné žánrové tvorby.
Jakubowskému se podařilo ukázat, jak širokou škálu britská krimipovídka zahrnuje: v této antologii čtenář nachází noir, příběhy s prvky psychothrilleru i komorní detektivní případy.
Seznamu autorů vévodí jména Lee Child a Neil Gaiman, ale nalezneme tam i několik dalších nositelů prestižních žánrových cen. Tradičně je poskytnut prostor také mladým začínajícím autorům, které zkušený editor považuje za nejslibnější talenty.

Předmětná hesla
Anglická povídka – 21. století
Detektivní povídkaVelká Británie – 21. století
Zařazeno v kategoriích
Maxim Jakubowski - další tituly autora:
 (e-book)
Světové krimipovídky Světové krimipovídky
 
K elektronické knize "Nejlepší britské krimipovídky" doporučujeme také:
 (e-book)
Loutkář Loutkář
 (e-book)
Veselí Veselí
 (e-book)
Temný karneval Temný karneval
 (e-book)
Povídky z Manhattanu Povídky z Manhattanu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2018

SESTAVIL MAxIM JAkubowSkI

Lee Child, Neil Gaiman

a dalších čtyřicet pečlivě vybraných autorů


Copyright © 2013 by Maxim Jakubowski, pokud není v závěrečných

doložkách uvedeno jinak

Translation © 2018 by Michael Havlen, Viktor Janiš

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reproduko

vána ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího písemného

souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE MAMMOTH BOOK OF BEST BRITISH

CRIME 10,

vydaného nakladatelstvím Constable & Robinson Ltd, Londýn 2013

přeložili Michael Havlen a Viktor Janiš (povídka Případ smrti a medu)

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazykový redaktor: Jiří Popiolek

Korektura: Iveta Muchová

Sazba: Rajka Marišinská a Dušan Žárský

Obálka: Rajka Marišinská

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v srpnu 2018

ISBN 978-80-7498-289-7


Obsah

LEE CHILD Spolek pitomců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

PETER TREMAyNE Dílo temnoty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17

PAuL JOHNSTON Vazoun . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38

CHRISTOPHER FOwLER Spiklenci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44

MARTIN EDwARDS Pískle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66

COL BuRy Pěsti osudu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84

BARBARA NADEL Nain Rouge . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93

AMy MyERS Recept krále z Avadhu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .104

IAN AyRIS A NICK QuANTRILL

Volá Londýn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122

LISA TuTTLE

Podivuhodný případ deodandu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127

STEVE MOSBy

Bůh vznášející se nad vodami . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165

PHIL LOVESEy

Hvězdný prach . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173

CLAIRE SEEBER

Žena, kterou někdy nebylo vidět . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191

SIMON BRETT

Vražda podle Metody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 198

PETER TuRNBuLL

Muž, který smekl klobouk před strojvedoucím . . . . . . . . . . 219

CAROL ANNE DAVIS

Navždy spolu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 230

RICHARD GODwIN

Poslední vlak z Despritu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 240

MARGARET MuRPHy

Zpráva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 251

SALLy SPEDDING

Večeře pro dva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 273

EDwARD MARSTON

Živ a zdráv . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 284

PAuLA wILLIAMS

Doznání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 300

NINA ALLAN

Wilkolak . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 307

PAuL D. BRAZILL Kdo zabil Skippyho? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 348

JANE CASEy Dědictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 359

L. C. TyLER Nezapomenutelný den . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 380

CATH STAINCLIFFE Notebook . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 389

BARRy MAITLAND Krev na ghátu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 408

CHRISTINE POuLSON Kdo je vrah? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 443

ROGER BuSBy Zrada . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 458

JuDITH CuTLER Záhada starožitných stolů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 477

JOHN HARVEy Hodinový manžel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 498

KEITH MCCARTHy Neviditelný střelec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 511

BERNIE CROSTHwAITE Zlatá hodina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 539

ANN CLEEVES Ticho, prosím . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 557

SARAH RAyNE Utajený zločin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 571

ADRIAN McKINTy Žebříček . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 584

JOEL LANE

Hostitelka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 604

STELLA DuFFy

Odjeď se mnou pryč . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 610

KEN BRuEN

Cvokárna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 633

ALISON LITTLEwOOD

Čtyři ráno, kdy jsou zdi tenčí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 640

MAxIM JAKuBOwSKI

Vražda v exotice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 657

NEIL GAIMAN

Případ smrti a medu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 670

Copyright . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 691 Lee Child Spolek pitomců

FBI taky jednou udělala správnou věc: poslala anglofila do Anglie. Konkrétně do Londýna, na tříletý pracovní pobyt na ambasádě Spojených států na Grosvenorském náměstí. Radostí tam bylo požehnaně a povinností pomálu. Většina agentů prověřovala minulost žadatelů o víza a potenciálních přistěhovalců a sledovala mezinárodní dění, ale já jsem spolupracoval s londýnskou metropolitní policií na případech zločinů, ve kterých figurovali američtí občané, ať už jako oběti, svědci nebo pachatelé.

užíval jsem si tam každou minutu, ostatně jak jsem dopředu předpokládal. Tenhle druh práce mám rád. Mám rád britský životní styl, mám rád divadlo, kulturu, hospody, zábavu, lidi, domy, Temži, mlhu, déšť. Dokonce i  fotbal. Čekal jsem, že to bude fajn, a taky že bylo.

Až do jisté doby.

Jedno vlhké středeční únorové dopoledne jsem strávil obvyklou výpomocí s  razítkováním přistěhovaleckých papírů, Lee Child před nímž mě zachránil telefonát jednoho seržanta ze Scotland yardu, který mě jménem nadřízeného inspektora žádal, abych se dostavil na místo činu mezi wigmore Street a Regent’s Parkem. Konkrétně na adresu Baker Street 200, což stačilo k tomu, aby se moje anglofilské srdce zatetelilo, protože každý anglofil ví, že na fiktivní adrese Baker Street 221b sídlil Sherlock Holmes. Bylo tedy celkem dobře možné, že budu pracovat přímo pod fiktivním oknem slavného detektiva.

A taky že ano, stejně jako pod mnoha jinými okny, protože metropolitní policie si místo činu vždycky dokonale obšancuje a připraví. V televizi běží Kriminálka Las Vegas, kde se všechno vyřeší během čtyřiceti tří minut díky DNA. Londýnská policie má zase speciální strážníky, kteří čtyřicet tři minut zavírají ulice a odklánějí chodce, pak se čtyřicet tři minut navlékají do spe ciálních ochranných obleků, bot a  kapucí, dalších čtyřicet tři minut rozvěšují mezi stožáry pouličních lamp a  plotovými sloupky pásky s nápisem Nevstupovat a nakonec čtyřicet tři minut staví bílé stany a zástěny kolem všeho, co by mohlo být jakkoli zajímavé. Takže když jsem dorazil na místo, našel jsem tam velice zdařilou napodobeninu kočovného cirkusu.

Kolem byl samozřejmě také kordon sestávající z  několika vrstev policistů, přes které jsem se dostal díky dokladům amerického ministerstva spravedlnosti a  odvolání na inspektora, který se jmenoval Bradley Rose. Jeho samotného jsem našel pár metrů od největšího bílého stanu, jak si to těžkým krokem štráduje po mokrém chodníku. Byl to malý, avšak robustní muž s  vyholenou hlavou, elegantními brýlemi a  bez kravaty. Londýnský policajt ze staré školy, který mluvil tichým hlasem, ale neměl trpělivost na nesmysly, jimiž ho jeho vlastní oddělení zásobovalo měrou vrchovatou.

Trhl palcem směrem ke stanu a řekl: „Mrtvej chlap.“Spolek pitomců

Přikývl jsem. Samozřejmě mě to nepřekvapilo. Nepřekva pilo by mě, ani kdyby metropolitní policie používala stany a skafandry i při vyšetřování krádeží peněženek.

Znovu škubl palcem a pravil: „Američan.“

Znovu jsem přikývl. Věděl jsem, že Rose by to dokázal určit i podle zubů, oblečení, bot, účesu nebo postavy, zároveň mi však bylo jasné, že by mě oficiálně neoslovil, kdyby neměl v ruce něco průkaznějšího. Jako odpověď na mou nevyřčenou otázku vytáhl z  kapsy dva igelitové sáčky na důkazy. Jeden obsahoval otevřený modrý pas uSA a druhý bílou vizitku. Oba sáčky mi podal, znovu škubl palcem a řekl: „To měl v kapsách.“

Věděl jsem, že samotného důkazního materiálu se dotýkat nesmím. Různě jsem tedy pytlíky otáčel a zkoumal oba předměty přes igelit. Pasová fotografie zachycovala zasmušilého muže s bledou pletí, převislými víčky a očima, které působily vyhýbavě, ale současně vyzývavě. Když jsem vzhlédl, Rose pronesl: „Nejspíš to bude on. Ciferník odpovídá fotce, je si dost podobnej.“

Ciferník v  londýnském dialektu slangově znamenal obličej. Pár podobných výrazů už jsem znal, a  tak mě to nezaskočilo. „Na co umřel?“ zeptal jsem se.

„Na nůž do žeber,“ odtušil Rose.

Podle pasu se mrtvý jmenoval Ezekiah Hopkins.

„Slyšel jste už někdy takový jméno?“ otázal se Rose.

„Hopkins?“

„Ne, Ezekiah.“

Zvedl jsem oči k oknům nad sebou a odpověděl: „Ano, slyšel.“

Jako místo narození bylo uvedeno: Pennsylvánie, uSA.

Vrátil jsem pas v sáčku Roseovi a podíval se na vizitku. Nemohl jsem to říct s naprostou jistotou, aniž bych ji vzal do ruky, ale vypadala lacině. Tenký papír, hladký povrch, obyčejný tisk, Lee Child žádná ražba. Takovou věc si dneska může objednat na internetu každý a  za pár liber jich pořídí tisíc. Na vizitce stálo Hopkins, Ross & Spaulding, jako by šlo o  firmu. Nedalo se z  toho však vyčíst, v  jakém oboru by dotyční měli podnikat. Bylo tam telefonní číslo s  předvolbou 610. Východní Pennsylvánie, ale ne Philadelphia. Adresa zněla jednoduše: Lebanon, PA. Východně od Harrisburgu, jak jsem si vybavil. Předvolba 610 by souhlasila. Nikdy jsem tam nebyl.

„Volali jste na to číslo?“ zeptal jsem se.

„To je váš džob,“ odpověděl Rose.

„Nikdo to nevezme,“ řekl jsem. „Vsadím se, že je falešné.“

Rose se na mě dlouze zadíval a vytáhl telefon. „Doufám, že se nepletete. Na mezinárodní hovory nemáme fondy. Jestli to v  Americe někdo vezme, bude mě to stát majlant.“ Namačkal 001, pak 610 a následně sedm dalších číslic. I na vzdálenost téměř dvou metrů jsem slyšel triumfální triplet telefonní společnosti, který ohlašoval, že volané číslo neexistuje. Rose ukončil spojení a  znovu se na mě upřeně zahleděl. „Jak jste to věděl?“ zajímal se.

„Omne ignotum pro magnifico .“

„Co to je?“

„Latina.“

„A co to znamená?“

„Vše neznámé vypadá úžasně. Jinými slovy: dobrý kouzelník svoje triky neprozrazuje.“

„A vy jste jako kouzelník?“

„Jsem zvláštní agent FBI,“ odvětil jsem. Znovu jsem vzhlédl k oknům. Rose následoval můj pohled a řekl: „Jo, já vím. Bydlel tady Sherlock Holmes.“

„Omyl,“ opravil jsem ho. „Sherlock Holmes neexistoval. Byl vymyšlený. Stejně jako tyhle domy. V dobách Arthura Conana Doylea sahala Baker Street jen asi k číslu devadesát. Nebo možná sto. Zbytek tvořila venkovská cesta. Čtvrť Marylebone byla tehdy samostatnou vesnicí ležící míli odsud.“

„Narodil jsem se v  Brixtonu,“ pravil Rose. „Tohle jsem nevěděl.“

„Conan Doyle si číslo dvě stě dvacet jedna vymyslel,“ vysvětlil jsem mu. „Stejně jako si filmoví a televizní scénáristé vymýšlejí telefonní čísla, která vidíte na plátně nebo na obrazovce. Nebo registrační značky aut. Aby nedělali problémy opravdovým lidem.“

„Kam tím míříte?“

„Zatím přesně nevím,“ přiznal jsem. „Ale budete mi muset půjčit ten pas. Tedy až s ním budete hotoví. Protože je asi taky falešný.“

„Co se to tady děje?“

„Kde bydlíte?“

„V Hammersmithu.“

„Máte v Hammersmithu knihovnu?“

„Nejspíš jo.“

„Tak si tam půjčte jednu knížku. Dobrodružství Sherlocka Holmese. Druhá povídka. Jmenuje se ‚Spolek ryšavců‘. Dneska večer si ji přečtěte a já se u vás ráno zastavím.“

Návštěva Scotland yardu je vždycky radost. Jde o  kus historie. A jde také o kus budoucnosti. Scotland yard je v dnešní době velice moderním místem se spoustou pokročilé techniky. A spoustou lidí, kteří ji obsluhují.

Rose jsem našel v jeho kanceláři, která nebyla ničím víc než otevřeným prostorem obestavěným nábytkem. Jako dětská pevnost. „Sehnal jsem tu knížku, ale ještě jsem se k  ní nedostal,“ řekl Rose. „Přečtu si to teď.“

13Spolek pitomců


14 Lee Child

ukázal na tlustý brožovaný svazek ležící na stole. Abych mu poskytl čas, odnesl jsem si pas Ezekiaha Hopkinse s  sebou na velvyslanectví a  nechal ho prověřit. Byl to padělek, ale velice dobrý, až na nějaké chyby, které byly tak zjevné, že muselo jít o záměr. Něco jako výsměch nebo provokace. Když jsem se vrátil do sídla metropolitní policie, Rose mi oznámil: „Tak jsem si tu povídku přečetl.“

„A?“

„Jsou v ní všechna ta jména. Ezekiah Hopkins, Ross i Spaulding. A taky Lebanon a Pennsylvánie. A Sherlock Holmes řekl stejnou latinskou větu jako vy. Zřejmě to byl vzdělaný muž.“

„A o čem ta povídka byla?“

„O  návnadě,“ odpověděl Rose. „Někdo vymyslel lest, díky které pravidelně odlákal jistého pana wilsona na pevně danou dobu z pracoviště, aby v jeho nepřítomnosti mohl provádět určitou nezákonnou činnost.“

„Velmi správně,“ pochválil jsem ho. „A co z té povídky plyne?“

„Nic,“ odvětil Rose. „Vůbec nic. Mě nikdo z  pracoviště neodlákal. Já jsem na svém pracovišti byl. Chodím tam, kde jsou mrtví.“

„A dál?“

„Kdyby se mě snažili odlákat, nenechávali by přece nápovědu, ne? Neprozradili by mi to předem. Jakou by to mělo logiku?“

„Nějaká by se v tom možná najít dala,“ řekl jsem.

„Jaká?“

„Co byste dělal, kdyby ten zabodnutý muž v Baker Street byl cizinec?“ zeptal jsem se.

„upřímně řečeno nic moc.“

„Přesně tak. Šlo by o jeden případ z mnoha. Ale co uděláte teď?“ 15ÚVOD

„Teď hodlám zjistit, kdo mě tahá za fusekli. Nejdřív se vrátím na místo činu a přesvědčím se, jestli jsme nic nepřehlédli.“

„Quot erat demonstrandum,“ pravil jsem.

„A to je zas co?“

„Latina.“

„A konkrétně?“

„Snaží se vás vylákat ven. Něco si naplánovali, a to jim vyšlo.“

„Od čeho by mě chtěli vylákat? Nemám teď v  kanceláři na práci nic důležitého.“

Trval na tom, že půjde. Vydali jsme se tedy zpátky do Baker Street. Stany tam pořád byly. Páska se pořád třepotala. Žádné další stopy jsme nenašli, a tak jsme namísto toho pátrali po souvislostech a usilovně přemýšleli, k jakým vážným zločinům by eventuálně mohlo dojít v případě nepozornosti bezpečnostních složek. Na nic jsme však nepřišli. V té části Baker Street se nacházelo oficiální Muzeum Sherlocka Holmese s výstavou voskových figurín, řádka obchodů, které nebyly ničím důležité, a také pár bank, ale ty byly stejně všechny před krachem. Kdyby jednu z  nich vyhodil někdo do povětří, prokázal by jí velkou laskavost.

Pak Rose projevil zájem o nějakou knížku, kde by se různé holmesovské odkazy rozebíraly do větší hloubky, a tak jsem ho vzal do Britské knihovny v Bloomsbury. Tam jsme strávili hodinu nad výtahem z díla Arthura Conana Doylea opatřeným poznámkami. Inspektora upoutaly zeměpisné chyby, jichž se autor dopustil. Začal se domnívat, že povídka, kterou si přečetl, by se dala vykládat nepřímo – jako by byla napsaná v šifrách.

Společně jsme nad tím strávili celý zbytek týdne. Středu, čtvrtek i  pátek. Dohromady snad třicet hodin. Nikam jsme se nedostali. Nezaznamenali jsme žádný pokrok. Nic se však

15Spolek pitomců


16 Lee Child

nestalo. Žádný z  dalších Roseových případů nezůstal bez ob

jasnění, ani zločinnost v Londýně prudce nestoupla. Nemělo to

žádné následky. Vůbec žádné.

Takže jak týdny plynuly, Rose i já jsme na tu záležitost úpl

ně zapomněli. A  Rose už na ni, pokud je mi známo, jaktěživ

nepomyslel. Já samozřejmě ano. O tři týdny později totiž vyšlo

najevo, že jsem to byl já, kdo se nechal odlákat. Hodili mi ná

vnadu, vzbudili můj zájem, a  já jsem se dlouhých třicet hodin

věnoval směšným anglofilským věcem. Oni samozřejmě věděli,

že se to stane. Měli to naplánované dobře. Věděli, že budu povo

lán k tomu mrtvému Američanovi, a věděli, jak nastražit vějič

ku, po které skočím jak slepice po flusu. Tři dny. Třicet hodin.

Mimo budovu, daleko od razítek, s  nimiž jsem jim měl vypo

máhat. Proto jsem si nemohl všimnout, že si vydělali na dobré

školy pro svoje děti orazítkováním víz, která se měla okamžitě

zamítnout. Následkem čehož se jisté čtyři osoby dostaly do Spo

jených států amerických, následkem čehož v Denveru zemřely

tři stovky lidí, následkem čehož byly ty čtyři osoby popraveny.

Já teď sedím ve věznici Leavenworth v Kansasu a jednou z mála

knížek, které tady mám povolené, jsou shodou okolností Dob

rodružství Sherlocka Holmese.


Peter Tremayne DílO temnOty Tajuplný příběh mistra Hardyho Drewa

„Toto dílo temnoty

já prohlašuji svým.“

william Shakespeare, Bouře

Mistr Hardy Drew, konstábl stráže v Bankside, stál a hleděl na zčernalé a  stále kouřící ruiny kdysi velkolepého domu na rohu Kamenné ulice nedaleko kostela Krista Vykupitele. Příliš z  něj nezbylo, jelikož se jednalo o  dřevostavbu a  dřevo se suchou omítkou tvoří hořlavou směs.

„Byl to krásný starý dům,“ pronesl zahloubaně společník mistra Drewa. „Kdysi patříval biskupu Gardinerovi.“

„To je ten, co se v době královny Marie vyžíval v upalování lidí, které považoval za kacíře?“ zeptal se mistr Drew a lehce se otřásl. Za Mariina panování ještě nebyl na světě, ale věděl, že šlo o zvláštní zjitřenou dobu a že si královna během svých pěti krátkých let na trůnu vysloužila přezdívku „Krvavá Marie“.

Mistr Pettigrew, velitel hasičského sboru, přikývl.

„Ba ba, mistře Drewe. Ten, co odsoudil některé dobré muže do plamenů, protože nechtěli přijmout papeženecké způsoby. “

„Nuže, domy občas vzplanou a vyhoří, na tom není nic vzácného. Vy a  vaši statní hoši jste plameny uhasili a  žádné další stavby, zdá se, v ohrožení nejsou. Proč jste mě sem tedy povolal?“

Mistr Pettigrew naklonil hlavu k doutnajícím troskám. „Našli jsme zde tělo. Myslím, že byste ho měl vidět.“

Konstábl se zachmuřil. „Nějaký nešťastník při tom požáru uhořel? To je spíše práce pro koronera, ne?“

„Může být, mistře. Bude ovšem lepší, když se podíváte sám. Není příliš ohořelý,“ dodal, když viděl nechuť v  tváři mistra Drewa. „Myslím, že oheň ho nezabil.“

Vykročil přes zuhelnatělé dřevo kolem samostatně stojící zdi do míst, kde zřejmě býval zadní trakt domu částečně vystavěný z cihel, a tudíž ho požár tolik nepoškodil.

Mistr Drew okamžitě spatřil, v čem je problém. Mrtvý muž visel na silném trámu, ke kterému byl přivázaný řetězem za zápěstí spoutaná železnými okovy. Drew ostře vydechl.

„Toto je dílo temnoty. Skutek ďáblův,“ zamumlal.

Konstábl se snažil nedívat na nohy mrtvého, protože se na nich silně podepsal oheň. Trup měl zčernalý, ale ne ohořelý, protože jak už to tak někdy při požárech bývá, plameny zvláštním řízením osudu nezachvátily celé tělo. Zdálo se, že zhasly hned poté, co k němu dospěly. Tělo patřilo muži zhruba třicetiletému nebo snad o něco staršímu. Přes mour a špínu nebylo dobře možné rozeznat jeho podobu. Mistr Drew viděl, že má ústa zacpaná roubíkem. Oči byly vypoulené a podlité krví, jak zoufale lapal po vzduchu, který musel být plný dusivého dýmu a zplodin. 18 Peter Tremayne

„Povšimněte si, mistře Drewe, že horní část oděvu tohoto muže svědčí o jisté zámožnosti a vyšším postavení a jeho smrt zjevně někdo naplánoval.“

Konstábl si rozhořčeně odfrkl.

„Nemusíte mě poučovat, mám vlastní oči,“ ohradil se přík - ře.

A skutečně už si povšiml, že šaty, jakkoli zčernalé a sežehnuté, očividně patřily bohatému člověku. Jeho bystrý zrak zahlédl cosi pod košilí mrtvého. Vytáhl tedy dlouhou dýku, kterou nosil za opaskem, a rozhrnul jí mužův kabátec a nátělník. Pod nimi se zaleskl zlatý řetízek, na němž visel jakýsi medailon.

Mistr Pettigrew si dlouze povzdychl. Zřejmě pomyslel na bohatství, jež mu bylo odepřeno, protože příjem velitele hasičského sboru v oblasti Bankside mu neumožňoval žít, jak by sám chtěl... tedy nebýt věcí sem tam posbíraných v troskách podobných vyhořelých domů.

Mistrovi Drewovi se špičkou dýky podařilo přetáhnout řetízek přes hlavu mrtvého a zblízka si ho prohlížel. Mistr Pettigrew se mu podíval přes rameno.

„Mrtvá ovce odlitá ve zlatě,“ vydechl.

Mistr Drew zavrtěl hlavou.

„Ne mrtvá ovce, ale ovčí rouno. Podobnou věc už jsem jednou viděl. Bylo to těsně po porážce španělské invazní armády. Do Toweru přivezli zajatce a mě určili za strážného. Jeden z těch zajatců u  sebe měl právě takový symbol. Když mu ho chtěl seržant vzít, kapitán ho pokáral, že je to znak vznešeného řádu a že s tím zajatcem má proto zacházet s veškerou úctou.“

Hasič se zatvářil znepokojeně.

„Šlechtic zavražděný u nás v Bankside? To budeme mít pořád na talíři, pane konstáble. Šlechtici mají vliv.“

Mistr Drew zamyšleně pokýval hlavou.

19DÍLO TEMNOTY


20

„Ba, šlechtic. Ale z  jaké země a  v  čích službách? Tento řád byl založen na obranu katolické církve.“

Mistr Pettigrew se na něj s hrůzou podíval. „Katolické církve, říkáte?“

„Jedná se o  španělský řád, protože na rubu vidím insignie Filipa Španělského.“

„Španělský?“ vydechl mistr Pettigrew. „Několik vznešených Španělů právě nyní v Londýně pobývá.“

Mistru Drewovi ztvrdly rysy.

„A  mnozí by v  odvetě za krutosti minulých let Španělovi s potěšením podřízli hrdlo. Máte nějaké svědky tohoto žhářského činu?“

Mistr Pettigrew k jeho překvapení souhlasně přikývl.

„Tom Shadwell, projíždějící obchodník s ovocem, viděl plameny a  spustil poplach,“ pravil mistr Pettigrew. „To bylo dnes za úsvitu. Mým mužům se během hodiny podařilo budovu izolovat a plameny uhasit. Pak jsme vstoupili dovnitř, a tehdy jsem nalezl tělo a poslal pro vás.“

„Nuže, jedna věc je jistá, tento nešťastník se nepověsil sám, ani to tady nezapálil. Komu dům nyní patří?“

„Myslím, že pořád biskupovi z winchesteru, protože ten má v okolí řadu nemovitostí. Býval tu úřad biskupa Gardinera, ale ten už je padesát let v pánu a po tu dobu zůstávala budova opuštěná.“

„To je pravda,“ přemítal mistr Drew. „Od té doby, co jsem sem přišel jako zástupce konstábla, jsem v  ní nikoho neviděl. Nikdo se k ní nikdy nehlásil ani neusiloval o její obsazení.“

„Ba ba. Místní lidé totiž tvrdí, že tam straší duchové nešťastníků, které biskup Gardiner mučil a  odsoudil do plamenů za kacířství.“

Mistr Drew zamyšleně zastrčil řetízek do kapsy a ještě jednou se zadíval na tělo. 20 Peter Tremayne 21SNĚŽNÝ ANDĚL

„Svěřte mrtvolu do péče koronera, mistře Pettigrewe, a řekněte mu, že si s ním brzy promluvím a ať do té doby nedělá nic unáhleného.“

Když už se chtěl otočit k odchodu, zahlédl v rohu místnosti zvláštní věc. Přestože byl prostor zpustošený ohněm, mistr Drew si všiml, že jsou tam vytrhaná prkna a na jejich místě zeje v zemi obdélníková díra. Vykročil k ní.

„To je dílo vašich mužů, mistře Pettigrewe?“ zeptal se.

Velitel požární stráže zavrtěl hlavou.

„Nikoli.“

Mistr Drew se ostře nadechl.

„Pak tuto jámu někdo vykopal. Ale za jakým účelem?“

Sklonil se, nahlédl do díry a dloubl do ní špičkou své dlouhé dý ky.

„Nová není. Něco tady bývalo zahrabané, a nedávno to někdo odkryl, vyzvedl a...“ Zamračil se, znovu udělal pohyb dýkou a  pak se k  jámě sklonil, ale opatrně, aby se neušpinil od sazí. V příští chvíli se spokojeným zamručením cosi zvedl mezi palcem a ukazovákem.

„Mince?“ hádal mistr Pettigrew, jenž se mu nakláněl přes rameno.

„Ba, mince,“ potvrdil konstábl a seškrábal hrotem dýky vrstvu sazí.

„Groš?“

„Ne, tohle je šilink, a ještě k tomu irský šilink Filipa a Marie. Vidíte tu harfu pod korunou na líci... a po obou stranách, pod menšími korunkami, iniciály F a M? Kde se tady mohla vzít?“

„No, biskup Gardiner byl v dobách královny Marie papežencem a  schvaloval její sňatek se španělským králem Filipem. Je tedy logické, že zde tenkrát mohl minci vytrousit.“

Mistr Drew se znovu podíval do díry. Věděl, že nemá smysl věc dál komentovat. Místo toho si zastrčil minci do kapsy

21DÍLO TEMNOTY


22 Peter Tremayne a vykročil k východu ze zčernalé budovy. Venku už se shromažďovaly hloučky lidí. Měl podezření, že někteří z nich sem přišli rabovat, kdyby se tu snad dochovalo něco užitečného.

„Kam jdete?“ zavolal na něj mistr Pettigrew.

„Pokračovat ve vyšetřování,“ odpověděl. „Promluvím si s tím ovocnářem, který spatřil požár jako první.“

„Má trakař na rohu Clink Street. Prodává ovoce a  květiny lidem, kteří jdou na návštěvu do vězení.“

Konstábl neodpověděl, ale Toma Shadwella dobře znal. Když procházel kolem chmurných zdí starého žaláře, často se u něj zastavil na kus řeči.

„Říkáte, že se tam našla mrtvola, pane konstáble?“ Když mu mistr Drew řekl o  tom příšerném nálezu, Tom Shadwell po - bledl. „Viděl jsem jen plameny. Neměl jsem tušení, že v  tom domě někdo bydlí. Kdybych to věděl, pokusil bych se toho nebožáka zachránit. Myslel jsem si, že dům už je řadu let prázdný.“

„Stejně byste mu nepomohl,“ ujistil ho mistr Drew. „Jednalo se totiž o  vraždu. Proto si všechno dobře promyslete, než mi podrobně vylíčíte, co vám utkvělo v paměti.“

Tom Shadwell se ohnutým ukazovákem poškrábal na kořeni nosu.

„Když jsem cestou na stanoviště došel na roh Kamenné ulice, zrovna začínalo svítat. Tlačil jsem svůj trakař jako vždycky. Brána věznice se prvním návštěvám otvírá brzy po rozbřesku. Proto obvykle začínám prodávat časně ráno. Nuže, procházel jsem kolem toho starého domu, a  vtom jsem spatřil plameny... “

Najednou se odmlčel a zachmuřil se.

„Vzpomněl jste si na něco, mistře Shadwelle?“ pobídl ho konstábl.

„To s ohněm nesouvisí.“DÍLO TEMNOTY

„Dovolte, abych to posoudil sám.“

„V Kamenné ulici, nedaleko od domu, stál kočár. Dva muži do něj nakládali menší dřevěnou truhlu. Zdála se být těžká. Když jsem míjel konec ulice, zvedli ji do kufru, pak jeden nastoupil do kočáru, druhý si vylezl dopředu a  chopil se opratí. V  cuku letu byli pryč. Pak jsem přešel ulicí k  tomu starému domu, a  tehdy jsem uslyšel praskání ohně a  uviděl za oknem plameny. Dostrkal jsem trakař na konec ulice, protože jsem věděl, že tam bydlí velitel požární stráže mistr Pettigrew. Nechtělo se mi tam trakař nechávat – všude je spousta lapků a tuláků –, ale nikdo tam nebyl, a  tak jsem se rozběhl k  domu a  volal na poplach. To je všechno, co vím.“

„Poznal byste ten kočár?“

Shadwell zavrtěl hlavou.

„Byla tma a ti dva na sobě měli tmavé pláště.“

„Řekl byste, že to byli dobře oblečení muži?“

„Těžko říct, mistře konstáble.“

„A kudy se vůz rozjel? K mostu?“

Shadwell zakroutil hlavou.

„Tímhle směrem, ke Clink Street nebo možná podél řeky, k mostu ne.“

Když se mistr Drew ujistil, že z prodavače ovoce už nic víc nedostane, zahnul kolem věznice k  sousední impozantní starobylé stavbě winchesterského paláce, který vévodil oblasti západně od předmostí. Southwark byl největším městem winchesterské diecéze. V  dobách, kdy winchester býval hlavním městem království wessex, než Londýn získal zpět svůj význam, byli biskupové z  winchesteru doslova všemocní. Dokonce i  poté, co winchester zažil úpadek a  přestal sloužit jako hlavní město, zůstali biskupové součástí dvora, a tudíž pro potřeby panovníka a  administrativy museli často pobývat v  Londýně. Peter Tremayne Proto byl na jižním břehu Temže postaven velkolepý winchesterský palác.

Mistr Drew vysvětlil strážím paláce účel své návštěvy a byl uveden přímo do úřadovny sira Gilberta Scrivenera, tajemníka Jeho Milosti Thomase Bilsona, biskupa z winchesteru.

„Dům na rohu Kamenné ulice? Jak jistě víte, mistře Drewe, my máme v  Southwarku velké majetky. Ale ano, mlhavě si na něj vzpomínám. Od skonu biskupa Gardinera zůstal neobydlený.“

„Osobně jste tedy v tom domě nikdy nebyl?“

„Drahý konstáble,“ odvětil sir Gilbert, „věřte mi, že mám na práci jiné věci než se osobně seznamovat se všemi nemovitostmi ve správě diecéze. Pokud jde o  požár oné budovy a  vraždu cizinců, není divu, že je s nimi a s prázdnými domy nakládáno takovým způsobem – a tato skutečnost může být nakonec požehnáním, protože Jeho Milost si už dlouho přála tu zchátralou budovu strhnout a na jejím místě postavit něco pro církev i město užitečnějšího.“

„Takže ten dům znáte,“ řekl mistr Drew ostře.

Sir Gilbert rozpřáhl ruce a nasadil strojený úsměv. „Jak jsem říkal, nikoli osobně. Ale jsem tajemníkem Jeho Milosti. Obávám se, že tady skutečně marníte čas. Cožpak nežijeme v Southwarku a nevíme, že tyto mrzké ulice lze nazvat spíše odporným doupětem než krásnou zahradou? Jeho pověst je mírně řečeno nechvalná. Samotná oblast Bankside je hnízdem lehkých žen, zlodějů, hrdlořezů a vagabundů.“

„A  také divadel,“ usmál se mistr Drew neradostně. „Nezapomeňte na divadla, sire Gilberte.“

Tajemník netrpělivě vzdychl.

„Více času vám věnovat nemohu, mistře konstáble. Přeji vám hezký den a ať se vám dílo daří.“DÍLO TEMNOTY

Za branami winchesterského paláce se mistr Drew zastavil, zamračil a dotkl se zlatého řetízku, který měl v kapse kalhot.

Zhluboka si povzdechl. Věděl, že pokud chce pokračovat ve vyšetřování, bude se muset pořádně projít. Jako konstábl stráže v  Bankside měl omezený rozpočet, a  pokud by k  cestě na druhou stranu řeky využil služeb převozníka, jeho nadřízení by to mohli považovat za neoprávněný výdaj. Pokrčil tedy rameny a vydal se ke vchodu na Londýnský most. Jak k němu tak kráčel, kdosi na něj zavolal.

„Buďte zdráv, mistře konstáble.“

Zvedl zrak a  uviděl starého Jephesona, koželuha jedoucího s nákladem kožek k mostu. Mistr Drew ho dobře znal, protože kdysi toho starého muže a jeho manželku v koželužně v Medvědí uličce zachránil před oloupením.

„Buďte zdráv, mistře Jephesone. Kampak jedete?“

„Vezu kožky na Strand.“

Mistr Drew se usmál od ucha k uchu. Přálo mu štěstí.

„V tom případě bych vás požádal, jestli bych se nemohl svézt s vámi, protože jinak bych se tam musel vláčet pěšky a darmo bych si ošoupal podrážky.“

„Jen si račte nasednout. Jsem vaším dlužníkem.“

Mistr Drew ochotně uposlechl. Zatímco starý Jepheson dál žvanil, konstábl se musel v  duchu neustále vracet ke zlatému řetízku, který měl v  kapse. Odznaku španělského šlechtického řádu nalezenému u  mrtvoly zavražděného muže... Celá země věděla, že dlouhá válka mezi Anglií a  Španělskem se zdárně chýlí ke konci. Vyslanci obou království se nyní scházeli v paláci postaveném vévodou ze Somersetu. Válka se táhla už od roku 1585 a žádná strana nedokázala strhnout vývoj na svou stranu. Po smrti Alžběty a  nástupu Jakuba VI. Skotského coby Jakuba I. Anglického nazrál čas dlouhou a  zbytečně drahou válku Peter Tremayne ukončit. Starý nepřítel, Filip II. Španělský, byl rovněž mrtvý a  teď vládl Filip III. Do Anglie dorazilo šest předních španělských šlechticů s družinami, aby zde vedli jednání, která, dá-li Bůh, dospějí k mírové dohodě.

Sídlo Somerset House stálo na severním břehu řeky Temže. Southwark se nacházel jižně od Londýnského mostu, a  tudíž tvořil samostatnou správní oblast Londýna. Za svůj význam vděčil právě poloze na druhém konci jediného mostu přes Temži. Kdo chtěl jet na jih, musel přes Southwark. Město zvýšilo svůj blahobyt i počet obyvatel tím, že se z něj stala zábavní oblast pro spořádanější občany žijící na sever od Temže. Až v roce 1550 se město Londýn rozhodlo zakročit proti bující zločinnosti a  zřídilo justiční a  policejní orgány, k  nimž se řadil i  mistr Drew, které tam měly zjednat pořádek.

Southwark si však svého ducha uchoval a  londýnská justice na něj byla krátká. V  roce 1554 se z  města stal hlavní stan vzbouřenců pod vedením sira Thomase wyatta, který shromáždil vojska, s nimiž vyrazil na Londýn ve snaze zabránit zamýšlenému sňatku královny Marie I. Tudorovny s Filipem II. Španělským. Teprve opevnění na severním konci Londýnského mostu a kanóny namířené z londýnského Toweru přes řeku na domy a kostely v Southwarku přinutily povstalce, aby se stáhli.

Právě díky této „nezávislosti“, svobodě a  laxnímu přístupu k dodržování zákonů začala v oblasti Bankside vzkvétat divadla, která u sousedů na severním břehu podléhala přísným omezením. Z  Bankside se stalo rejdiště prostitutek, pasáků a  zlodějíčků. Mistr Drew měl za úkol vést je k pořádku, ale na severní břeh Temže se jeho pravomoce nevztahovaly.

Mistr Drew zanechal Jephesona a  jeho vůz s  kožkami na Strandu a  vykročil k  branám Somerset House. Na nádvoří ho zastavil jakýsi strážný, který zavrtěl hlavou, když mu Drew sděDÍLO TEMNOTY lil, že chce mluvit s někým ze španělské delegace nebo alespoň s jedním z tajemníků.

„Tady nemáte žádnou zákonnou moc, konstáble,“ odmítl ho strážný. „Jako takového vás dovnitř vpustit nemohu.“

„Mistře Drewe?“ zavolal na něj náhle čísi hlas.

Konstábl se otočil a spatřil menšího chlapíka s hrbem, hnědou bradkou i vlasy, který si ho prohlížel pronikavýma zelenýma očima. Zřejmě vyšel z  nedalekých dveří. Důstojník stráže zkoprněl a  zasalutoval, zatímco mistr Drew předvedl neobratnou úklonu, když v  muži poznal lorda kancléře sira Roberta Cecila.

„Myslel jsem si, že jste to vy,“ řekl sir Robert se zlomyslným úsměvem. „Na tváře mám dobrou paměť. Co vás sem přivádí?“

Mistr Drew se snažil zaplašit vzpomínku na to, jak ho sir Robert dal málem uvěznit za velezrádné spiknutí, když Alžběta vloni ležela na smrtelné posteli.

„Věc, která může být záležitostí velkého státního významu, sire Roberte.“

Lord kancléř povytáhl obočí a mávl na strážného, aby ustoupil. „Pak tedy pojďte se mnou a povězte mi, co máte na srdci.“

Cestou přes nádvoří mu mistr Drew bez zbytečných okolků vysvětlil, co se stalo, a skončil tím, že siru Robertovi předal zlatý řetízek.

Lord kancléř si ho zachmuřeně prohlížel.

„Podobné věci už jsem viděl, a není to tak dávno. Domníváte se, že patří jednomu z členů španělské delegace?“

„Ano,“ přitakal mistr Drew, „ale nejen to. Obávám se, že vlastníkem tohoto řetízku, jehož tělo se našlo v domě v Kamenné ulici, může být jeden z vašich španělských šlechticů. Pokud tomu tak skutečně je a některý z vyslanců byl v tak napjaté době zavražděn...“ Pokrčil rameny. Peter Tremayne

Sir Robert si dobře uvědomoval možné diplomatické dop a dy.

„Pokud ano, pak nás čekají vskutku nebezpečné časy,“ pronesl tiše. Otočil se ke strážnému a zavolal na něj.

„Běžte do apartmá Jeho Milosti vévody z Fríasu a zeptejte se ho, jestli by byl tak laskav a mohl mě navštívit v mých komnatách. A prosím vás, požádejte ho o to nanejvýš zdvořile a uctivě.“

Strážník odešel za svým novým posláním.

Sir Robert uvedl mistra Drewa do budovy a dále až do síně, kde v krbu praskal oheň.

„Viděl jsem vévodu z Fríasu, kterak se vracel z ranní projížďky na koni, takže vím, že je v bezpečí,“ svěřil se sir Robert. „Je to vrchní španělský vyslanec, a proto by nám měl být schopen s touto záležitostí pomoci.“

Netrvalo dlouho, a  ozvalo se zaklepání na dveře, načež do místnosti vešel strážný a ustoupil stranou.

„Jeho Milost Juan de Velasco Frías, vévoda z Fríasu, konstábl kastilský,“ ohlásil formálně.

Dovnitř vstoupil vysoký, snědý a  elegantně oděný muž a hluboce se jim poklonil.

Sir Robert ho vykročil pozdravit.

„Vaše Milosti, odpusťte, že vás rušíme od dopoledních povinností, ale potřebovali bychom od vás informace v záležitosti státního významu, která nesnese odkladu.“

Vévoda se pousmál, aniž by přitom výrazněji pohnul mimickými svaly. Jeho tmavé oči se tázavě zadívaly na mistra Drewa a zhodnotily jeho obyčejné šaty i vzezření, které příchozího neřadilo mezi dvořany či vysoké státní úředníky.

„Od toho tady přece já i  moji druhové jsme, sire Roberte. Ale s tímto pánem jsem ještě neměl tu čest.“DÍLO TEMNOTY

„To je mistr Drew, konstábl z Bankside...“

„Mistr Drew? A  konstábl? Já jsem konstábl kastilský. Cožpak konstáblové ve vašem království nemusí mít rytířskou hodnost?“

„Jsou to rozdílné úřady, Vaše Milosti,“ vysvětlil sir Robert chvatně. „Postačí, když řeknu, že mistr Drew se těší naší velké důvěře. Povězte mi, viděl jste dnes ráno všechny své krajany?“

Vévoda se zamračil.

„Zda všechny? Nu ano, společně jsme posnídali, abychom probrali jistá témata, která chceme vznést při dnešních jednáních. Proč se ptáte?“

„Mistr Drew by vám rád něco vysvětlil.“

Mistr Drew si odkašlal, zopakoval svůj příběh a  pak podal Španělovi řetízek, aby si ho mohl prohlédnout.

„Řád zlatého rouna,“ zašeptal vévoda. „Nese insignie Jeho Veličenstva Filipa Třetího.“ Výraz jeho tváře jim napověděl, že si význam nálezu uvědomuje. upřel tmavé oči na sira Roberta. „Můžete někdo požádat hraběte z  Villy Mediny, aby se k  nám přidal?“

Sir Robert se podíval směrem k  důstojníkovi stráže, který zůstal stát u dveří, a udělil mu pokyny.

Když muž odešel, mistr Drew se zeptal: „Myslí si Vaše Milost, že tato věc patří hraběti z Villy Mediny?“

Vévoda z Fríasu zavrtěl hlavou. „Vím, že hrabě z Villy Mediny není členem tohoto urozeného řádu. Jsem si však jist, že nám bude schopen osvětlit, kdo se zmíněné poctě těšil.“

Znovu netrvalo dlouho, a  do dveří vstoupil nervózní muž, jehož pohyby mistru Drewovi připomínaly ptáka, neposedného a nepředvídatelného. Při řeči si ze zvyku rychle přejížděl rukou přes malou špičatou bradku. Peter Tremayne

Vévoda z  Fríasu mu záplavou španělských slov vysvětlil situaci, pak se otočil k mistru Drewovi a požádal ho, aby ukázal zlatý řetízek.

Když si ho hrabě prohlížel, viditelně pobledl.

„Vím, komu ta věc patří,“ pronesl pomalu. Mluvil slušnou angličtinou, ale ne tak plynule jako vévoda.

„A tím dotyčným je...?“ pobídl ho mistr Drew.

„Můj tajemník, rytíř Stefano Jardiniero y Barbastro.“

Mistr Drew se zachmuřil.

„Stefano Jardiniero?“ zopakoval.

Hrabě zvedl ruku a rychle se pohladil po bradce.

„Pochází z  anglické rodiny, která po smrti Marie, bývalé choti španělského krále, uprchla do Španělska.“

Sir Robert s rozpaky vysvětlil: „Stefano Jardiniero byl synovcem biskupa Stephena Gardinera. Proto vám to jméno zní povědomě. Na tu rodinu si vzpomínám.“

Mistr Drew se snažil zakrýt překvapení.

„Biskupa Gardinera z winchesteru?“

„Nebožtík král Filip udělil rodině azyl a  věnoval jí půdu v  Barbastru,“ dodal hrabě z  Villy Mediny. „Rytíř v  králových službách prokázal svou urozenost a věrnost, a tak byl povýšen dvorem do šlechtického stavu a jmenován členem tohoto řádu.“

Sir Robert upřel na mistra Drewa pronikavý pohled.

„Vím, že biskup Gardiner poslal několik ctihodných mužů do plamenů jako mučedníky protestantské víry, a proto by někteří mohli považovat smrt jeho příbuzného za spravedlivou odplatu. Než však k takovému závěru dospějeme, pojďme zjistit fakta. Rozumím správně, že onen rytíř je v současné době nepřítomen?“

Hrabě rozpačitě přikývl.

„Dnes ráno jsem pro něj poslal, abychom spolu probrali DÍLO TEMNOTY otázky mírové dohody, ale bylo mi řečeno, že se ve svých komnatách nenachází a přes noc nespal ve svém lůžku. Od včerejšího večera ho nikdo neviděl.“

„A proč jste nevyhlásili poplach?“

Hrabě z Villy Mediny pokrčil rameny.

„Rytíř je ještě mladý muž a toto město skýtá mnohá pokušení, která by mohla rozptýlit jeho pozornost.“

Mistr Drew ho zpražil pohledem. Hrabě mluvil tak opatrně, jako by něco tajil.

„Pokud mám tuto záležitost spěšně vyřešit, musím znát veškerá fakta.“

Hrabě zaváhal, ale vévoda z Fríasu mu španělsky řekl něco od plic.

„Máte pravdu,“ pravil hrabě, jako by odpovídal vévodovi, ale anglicky. Obrátil se na mistra Drewa. „Chcete fakta? Máte je tedy mít. Rytíř včera říkal, že musí večer ven, protože se chce zastavit pro jednu starou... jak tomu říkáte? Una reliquia de familia.“

Vévoda mu to přeložil.

„Rodinnou památku. Slyšel jsem, jak o tom mluvil s hrabětem. O ničem dalším se nezmínil.“

Mistr Drew zhluboka vzdychl.

„Byl bych vděčný, kdyby mě hrabě kvůli identifikaci těla mohl doprovodit na druhou stranu řeky. Nakonec by se nemuselo jednat o vašeho rytíře. Ale pokud ano, pojďme to potvrdit. Sire Roberte, byl byste tak laskav a  poskytl nám na cestu svůj kočár? Nemohu přece po panu hraběti žádat, aby se mnou chodil pěšky.“

„Mám lepší nápad,“ odpověděl lord kancléř. „u nábřeží kotví loď, kterou mám neustále k dispozici, ta vám zkrátí cestu ještě víc. Otočil se k důstojníkovi stráže. „Kapitáne, vezměte s sebou Peter Tremayne dva spolehlivé muže a doprovoďte mistra Drewa s panem hrabětem. Konstábl vás má na povel a může vydávat rozkazy mým jménem. Je to jasné?“

Důstojník zasalutoval, otočil se a šel splnit úkol.

O chvíli později už hrabě a strážci seděli s mistrem Drewem v lodi, jejíž čtyři vesla obsluhovali muži v uniformě úřadu lorda kancléře. Vyrazili od severního břehu a  rychle pluli tmavými vodami Temže k  méně spořádaným břehům a  dřevěným molům lemujícím Bankside.

Po přistání k  nim kulhavým krokem přistoupil starší muž, aby jim pomohl uvázat loď, v naději, že za svou námahu dostane nějaké drobné. Mistr Drew v něm poznal jednoho z nešťastníků pravidelně chodících do přístavišť, kde vybírají odpadky a shánějí příležitostnou práci. Najednou ho něco napadlo.

„Byl jsi tady včera večer?“ zeptal se zostra.

Muž se neohrabaně dotkl své čepice.

„Jakpak by ne, mistře konstáble. Bývám tady vždycky, pokud mě zimnice neupoutá do komůrky u Zvonu, kde mě hodný hostinský nechává ohřát u ohně.“

„A nevšiml sis podobné lodi, jako je tahle?“ Pohodil hlavou k lodi, jíž připluli. „Nepřistál tady včera večer mladý muž?“

„Do Bankside chodí hodně mladých mužů, dobrý mistře. To víte stejně dobře jako já. Mladí zhýralci, kteří hledají zábavu v krčmách, v divadlech a ve společnosti žen lehkých mravů.“

Mistr Drew vytáhl penci a  obracel ji v  prstech před mužovýma očima.

„Tenhle mládenec byl dobře oblečený, a navíc cizinec.“

„Cizinec, říkáte? Mluvil jako Talián?“

Drew přimhouřil oči.

„Hovořil jsi s ním?“

„Jářku, mluvil. už bylo pozdě a já jsem se chystal zpátky ke DÍLO TEMNOTY Zvonu. Kolem bylo pár lidí. Přišel z  přístaviště a  ptal se, jestli bych mu neřekl, kudy se dostane do Kamenné ulice, což jsem udělal. Pak se ptal, jestli náhodou nevím, zda Gardinerův dům ještě stojí. To jsem mu říct nedokázal, protože jsem o něm jaktěživ neslyšel. Ale když mi vysvětlil, že Gardiner tady kdysi býval biskupem, poradil jsem mu, aby se zeptal ve winchesterském paláci. Řekl jsem mu, kde to je, on mi dal minci a  šel si svojí cestou. Nic víc nevím.“

Mistr Drew mu upustil penci do dlaně a  vydal lodníkům pokyn, aby byli připravení odvézt hraběte zpátky do Somerset House. Márnice nebyla daleko, a jakmile hrabě potvrdil, že mrtvým je skutečně jeho pohřešovaný tajemník rytíř Stefano Jardiniero, dostal ujištění, že vrah bude brzy dopaden, a jeden ze strážných ho doprovodil k lodi.

Mistr Drew se společně s hlavním strážným a jeho kolegou vydal do winchesterského paláce a  zamířil rovnou k  hlídači u brány, který tam měl službu i předtím.

„Kdo stál na stráži včera večer mezi soumrakem a půlnocí?“ zeptal se bez okolků.

Muž nervózně přejel pohledem z  konstábla, kterého znal, k vojákům v uniformách stojícím za ním.

„Nu, starý Martin, mistře Drewe.“

„A kde ho najdu?“ štěkl konstábl.

„V tuhle dobu bude v Medvědím doupěti.“

Ke krčmě stojící na nábřeží to byl pěšky jen kousek a starého Martina mu ukázali hned.

Mistr Drew se posadil naproti němu.

„Včera večer jste měl službu u vchodu do winchesterského paláce.“ Bylo to konstatování, nikoli otázka.

Martin se na něj podíval vodnatýma očima.

„To nemůžu popřít.“ Peter Tremayne

„Nezastavil se tam jeden mladý cizí džentlmen?“

„To ano, mistře. Zastavil. Ptal se mě, jestli Gardinerův dům v Kamenné ulici pořád stojí.“

„A vy jste mu to řekl?“

„Řekl jsem mu, že všechny domy patří pod winchesterskou diecézi, a který má na mysli. Snažil se mi to vysvětlit, ale vtom se objevil mistr Burton a vzal si ho stranou, že mu pomůže. Chvíli se spolu bavili a ten cizí džentlmen pak odešel. Vypadal celkem spokojeně.“

„Potom už jste ho neviděl?“

„Ne.“

„A kdo je mistr Burton?“

„Sluha sira Gilberta Scrivenera.“

Mistr Drew se opřel a po tváři se mu rozlil zvláštní úsměv.

Za čtvrt hodiny už stál před stolem tajemníka Jeho Milosti biskupa z winchesteru, důstojník stráže lorda kancléře u dveří za jeho zády. Sir Gilbert se mrzutě kabonil.

„Mám hodně práce, mistře konstáble. Věřím, že to nepotrvá příliš dlouho. Věnuji vám svůj čas jen proto, že přicházíte, jak říkáte, v záležitosti lorda kancléře.“

Mistr Drew neochvějně opětoval jeho pohled a nenechal se zastrašit ani jím, ani jeho úřadem.

„Nejprve bych vám chtěl vyprávět krátký příběh o  jednom z  biskupů z winchesteru. Měl štěstí, že zemřel v  době královny Marie, a tak se nemusel zodpovídat z upalování protestantů, které tím léčil z údajného kacířství. Byl to zámožný, vlivný muž a v době, kdy obýval tento palác, mu patřila řada domů. Jeden z nich sloužil k výslechům a mučení heretiků. Dobře ho znáte... včera večer shořel.

Zdá se, že biskup nashromáždil značné jmění, plnou truhlici peněz, a ty mu v případě, kdyby Marie přišla o trůn a vlády se DÍLO TEMNOTY ujala protestantská opozice, měly pomoct prchnout do Španělska a tam poklidně dožít v exilu. Marie ho nakonec přežila a do Španělska museli utéct členové jeho rodiny. Zdá se, že tam před smrtí příbuzným poslal dopis s instrukcemi, kde truhlu se zlaťáky najdou. Válka mezi Španělskem a Anglií však jeho blízkým zabránila, aby se ji vydali hledat. Došlo k tomu až nyní po téměř dvaceti letech, kdy byl jeden z členů biskupovy rodiny jmenován tajemníkem španělských vyslanců, kteří přijeli do Anglie vyjednávat o míru.“

Sir Gilbert zachovával kamenný výraz.

„Kam tím míříte, mistře konstáble?“

„Včera večer se tento potomek rodiny Gardinerů, nyní známý jako rytíř Jardiniero y Barbastro, vydal hledat Gardinerův dům, kde byla truhla zakopána. udělal však chybu, že si při tom pustil pusu na špacír.“

„Chcete říct, že se ho někdo rozhodl zabít, když zjistil, že je příbuzným biskupa Gardinera?“

Mistr Drew zavrtěl hlavou.

„Nikoli. Motiv vraždy tak vznešený nebyl, šlo o  obyčejnou krádež. Někdo ho sledoval, a když rytíř vykopal truhlu s mincemi, přepadl ho a  svázal tak, že mohl sotva dýchat, a  pak ho nechal napospas láskyplné milosti ohně, který založil. Vrah doufal, že požár důkazy jeho zločinu zničí. Naložil truhlu do čekajícího kočáru a vyrazil pryč. Tak praví svědectví.“

Sir Gilbert zvedl oči a rychle pátral v konstáblově tváři.

„A poznal ho někdo?“

„Když sem ten mladík dorazil a ptal se na cestu, poradil mu mistr Burton,“ pokračoval mistr Drew, aniž by odpověděl.

„Mistr Burton? Můj sluha?“

„Kde je mistr Burton?“

Sir Gilbert se zamračil. Peter Tremayne

„Dnes ráno odjel mým kočárem do winchesteru s nějakými dokumenty.“

„A s truhlicí plnou peněz?“

„Pokud je do této záležitosti zapleten, nemusíte mít obavy. Osobně toho darebáka vyslechnu a dostane trest, jaký si zaslouží. Můžete ho ponechat v mých rukou.“

Mistr Drew se usmál a zavrtěl hlavou.

„Ve vašich rukou raději ne, sire Gilberte. Mistr Burton měl totiž komplice.“

„A sdělíte nám jeho jméno?“ Sir Gilbert zaťal čelist.

„Tím komplicem jste byl vy.“

„To nemůžete dokázat.“

„Možná ne. Ale prozradil jste se sám. Když jsem se vás ptal, komu dům patří, zmínil jste se o mrtvole, která se tam našla. Já jsem vám o ní ale neřekl, ani o tom, že by mohlo jít o Španěla. Vy jste ovšem prohlásil, že v  tomhle městě se vypálení domu ani cizincově vraždě nelze divit. Jak byste věděl, že nalezené tělo patřilo cizinci, kdybyste neznal tajemství mistra Burtona?“

Sir Gilbert přimhouřil oči.

„Jste chytrý, mistře Drewe, a  máte hadí jazyk. Ale když všechno dobře uvážíte, já jsem Angličan s dobrými styky, a ten mládenec byl cizák, a navíc Španěl.“

„Válka je minulostí, sire Gilberte, nebo brzy bude, jakmile obě strany podepíší mírovou dohodu.“

„Moje reakce na jakékoli obvinění bude taková, že jsem jen zabránil krádeži právoplatného majetku biskupů z winchesteru tímto cizincem. Řeknu, že se s pokladem pokusil prchnout a my s mistrem Burtonem jsme mu to překazili a navrátili jmění skutečnému majiteli.“

Mistr Drew se odmlčel a zamyšleně pokýval hlavou.

„To může být dobrá obhajoba. Existuje však okolnost, která DÍLO TEMNOTY by vám do ní nemusela zapadat: fakt, že rytíř Stefano Jardiniero y Barbastro patřil k delegaci, která v současné době vyjednává o míru. Pravda, šlo o pouhého tajemníka a obě strany si budou muset teprve vyjasnit, zda poklad, pro který se vydal, patří jeho rodině, či zda na něj mají nárok pozdější biskupové z winchesteru. A  samozřejmě také musíme zjistit, zda mistr Burton šel s truhlicí přímo za biskupem, nebo měl nějaký důvod ponechat ji na vašem panství ve winchesteru.

I  po vyjasnění a  zvážení všech argumentů však celá záležitost skončí u  politiky. Jak moc si lord kancléř a  Jeho Veličenstvo přejí, aby tato mírová dohoda ukončila dvacet let trvající válku se Španělskem? Španělští vyslanci by ještě před ukončením konfliktu mohli požadovat odškodnění za vraždu jednoho z členů delegace.“

Dohoda o  míru a  trvalém spojenectví mezi Anglií a  Španělskem byla nakonec v sídle Somerset House podepsána koncem srpna roku 1604. Dva týdny před jejím uzavřením odvezli jistého mistra Burtona na káře z věznice Newgate k tyburnské šibenici, kde ho oběsili. O rok později se jeden vězeň v šatlavě Clink nakazil tyfem, přestože žalářníkovi dobře platil za lepší podmínky během trestu. Do tří dnů byl mrtvý. Mezi odsouzenci se šuškalo, že to kdysi býval vysoce postavený a mocný muž, a že dokonce přebýval ve velkolepém paláci biskupa z winchesteru stojícím v sousedství žaláře. Paul Johnston VazOun

Tak vám sedím ve vlaku z  Oxfordu, kde jsem podepisoval výtisky svého nejnovějšího románu. Personál knihkupectví Blackwell’s and waterstones měl o  akci asi takový zájem jako hollywoodští producenti o herečky přes padesát, takže to netrvalo dlouho. No ale sedmý díl mojí série o svérázném stokilovém silákovi Stormu watersovi (ano, bůhvíproč mám rád Pink Floyd) měl jen jednu recenzi v  celostátním tisku, a  ta nebyla zrovna pochvalná: „watersovská série Andyho Stewarta má v sobě asi tolik života jako vyschlé jezero. Dej si pauzu, příteli – nejlíp navždycky.“ A  to jsem tomu kreténovi vloni v  létě na Slavnostech cideru v Tauntonu koupil šíleně drahé pití.

Dívám se z okna a v dešti rozeznávám flekaté betonové chladicí věže didcotské elektrárny. Medové stěny mojí alma mater mi teď připadají neuvěřitelně vzdálené. Cha cha! Jako bych snad do Oxfordu chodil. Já jsem vystudoval univerzitu života – ze školy jsem odešel v  šestnácti bez maturity a  pak jsem dlouhá léta dělal v různých bufáčích a psal nevyžádané recenze desek, VAZOUN až si jednu (na Bowieho Reality) nakonec vybral jeden fakt super (mysleli si oni) měsíčník, makal jsem za barem na bezpočtu hudebních festivalů, nezřízeně pil, ještě víc kouřil, a  tak dál... a tak dál. Ale taky jsem četl, hodně a  pozorně. Dělal jsem si průzkumy a  sledoval, co se prodává. A  pak jsem napsal svůj první román o Stormovi. Znáte tu otřepanou radu „pište o tom, co znáte“? Jděte s tím někam. Já měřím v martenskách stopětašedesát centimetrů a  nikdy jsem nevážil přes šedesát kilo, dokonce ani, když jsem holdoval hamburgrům a pivu. Prostě jsem zapojil fantazii a pustil z klece vazouna – někdejšího mariňáka a příslušníka speciálních jednotek SBS Storma waterse, nyní na volné noze. Chlápka, co bojuje s  padouchy a  zachraňuje svět. Často. Jakéhosi Jamese Bonda s většími břišáky i bicepsy a taky s  mnohem větší bouchačkou, a  ne jen jednou. Ženy z  něj přirozeně vlhnou. Překvapivější je, že ze mě začaly taky. Měl jsem v  posteli holky z  propagace, vydavatelky, vedoucí knihkupectví, novinářky, televizní redaktorky, a dokonce i supermodelku (pravda, už dost za zenitem). A pak tu jsou fanynky. Nechtějte po mně, abych vám začal vyprávět o svých fanynkách...

Čtu si filmový magazín a  poslouchám Radiohead z  iPodu, když vtom si uvědomím, že o  kousek dál ve vagonu se něco děje. Je to jeden z těch mizerných vlaků, kde je oddělení první třídy malé a vejdou se do něj jen blbí kravaťáci. Já navíc rád jezdím levně. udržuje mě to v kontaktu se čtenáři, i když nikoho čtoucího román o  Stormovi jsem ke svému zklamání celý den neviděl. Podle toho, jak bělovlasý průvodčí potřásá hlavou, je každopádně zřejmé, že se dohaduje s  nějakým cestujícím. Vypnu muziku a poslouchám.

„Máte jednosměrnou jízdenku,“ říká. „Za zpáteční cestu budete muset zaplatit plnou taxu.“

Provinilec, mladík s  mastnými vlasy a  odřenou koženou Paul Johnston bundou, začne držkovat, ale ne moc hlasitě.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.