načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Nejlepší americké krimipovídky - James Patterson

  > > > > Nejlepší americké krimipovídky  

Elektronická kniha: Nejlepší americké krimipovídky
Autor:

Kniha obsahuje dvacet detektivek a thrillerů od řady významných současných amerických autorů, za všechny jmenujme Jamese Pattersona, Jefferyho Deavera nebo Lee Childa. Vynikající ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  159
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  179 Kč
11%
naše sleva
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 582
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: sestavil James Patterson
z anglického originálu The best American mystery stories 2015 ... přeložil Dalibor Míček
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8163-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha obsahuje dvacet detektivek a thrillerů od řady významných současných amerických autorů, za všechny jmenujme Jamese Pattersona, Jefferyho Deavera nebo Lee Childa.
Vynikající napínavé příběhy potěší pro všechny milovníky tohoto žánru.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











2016





Copyright © 2015 by Houghton Mifflin Harcourt Publishing Company
Předmluva © 2015 by James Patterson
Cover design © 2016 by DOMINO
Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být
reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího
písemného souhlasu majitele autorských práv.
Z anglického originálu THE BEST AMERICAN MYSTERY
STORIES 2015,
vydaného nakladatelstvím Houghton Mifflin Harcourt, Boston 2015,
přeložil Dalibor Míček
Odpovědná redaktorka: Naďa Hloušová
Korektura: Milena Nečadová a Iveta Muchová
Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Dušan Žárský
Obálka: Rajka Marišinská
Vydání první
Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,
v září 2016
ISBN 978-80-7498-164-7





Obsah
OTTO PENZLER
Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
JAMES PATTERSON
Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
DOUG ALLYN
Sněžný anděl (The Snow Angel) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21
ANDREW BOURELLE
Kovbojská spravedlnost (Cowboy Justice) . . . . . . . . . . . . . 71
TOMIKO M. BRELANDOVÁ
Rosalee (Rosalee Carasco) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94
LEE CHILD
Promočený deštěm (Wet with Rain) . . . . . . . . . . . . . . . . . 108
MICHAEL CONNELLY & DENNIS LEHANE
Červené oko (Red Eye) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126
JOSEPH D’AGNESE
Rána a kladivo (Harm and Hammer) . . . . . . . . . . . . . . . 154





JEFFERY DEAVER
Dobrodružství škodolibého rybáře
(The Adventure of the Laughing Fisherman) . . . . . . . . . . 176
BRENDAN DuBOIS
Hlubina (Crush Depth) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 212
JOHN M. FLOYD
Mollyin plán (Molly’s Plan) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 232
SCOTT GRAND
Láhev skotské a ostrý nůž
(A Bottle of Scotch and a Sharp Buck Knife) . . . . . . . . . . 251
STEVEN HEIGHTON
Společná noc (Shared Room on Union) . . . . . . . . . . . . . . 271
JANETTE TURNER HOSPITALOVÁ
Posmrtný život ukradeného dítěte
(Afterlife of a Stolen Child) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 292
RICHARD LANGE
Apokryfy (Apocrypha) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 325
THERESA E. LEHROVÁ
Schodiště na Měsíc (Staircase to the Moon) . . . . . . . . . . . 350
LEE MARTIN
Potížista (A Man Looking for Trouble) . . . . . . . . . . . . . . 395
JAMES MATHEWS
Zemřelo tu mnoho psů
(Many Dogs Have Died Here) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 430
KYLE MINOR
Únos v Koulèv-Ville (A Kidnapping in Koulèv-Ville) . . . 462





JOYCE CAROL OATESOVÁ
Domov v Craigmillnaru
(The Home at Craigmillnar) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 486
ERIC RUTTER
Výstřel (The Shot) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 519
Poznámky přispěvatelů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 551
Copyright . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .579





8 Otto Penzler





9 P EDMLUVA
Předmluva
Spisovatelé se jen zřídka stávají kulturními ikonami
Ame riky. Obrovská většina mladých Američanů nedokáže
identifikovat fotografii Joea Bidena nebo Mitta Romney­
ho, v životě neslyšela o magazínu The New Yorker nebo The
Atlantic, myslí si, že současným prezidentem Spojených států
je Abraham Lincoln (ano, průzkum prováděný v  roce 2014
prokázal, že tento názor zastávají čtyři procenta Američa­
nů) a domnívá se, že Stephen Hawking je, ehm..., fotbalový
záložník. Ovšem okamžitě poznají fotografii Katy Perryové
nebo Beyoncé a s největší pravděpodobností dokážou odří­
kat její kompletní diskografii v  relativně přesné časové po­
sloupnosti. Ale spisovatel? Člověk, který píše knihy, podle
nichž se tak často natáčejí jejich oblíbené filmy? Kdepak.
Nakladatelé vynakládají nemalé částky na  reklamu
a  mar keting svých hvězdných autorů a  zástupy spisovatelů
mají mozoly na  bříškách prstů z  nekonečného tweetování,
blogování a  přispívání na  nejrůznější sociální sítě. Autoři
pořádají autogramiády a osobně vystupují v knihkupectvích





10 Otto Penzler
a knihovnách, přednášejí na univerzitách a ve všech organi­
zacích, které jsou ochotny je přijmout, poskytují moře roz­
hovorů novinám, časopisům, webovým stránkám, rozhlaso­
vým a televizním stanicím, vystupují v diskuzních pořadech
a podobně, ovšem podle získané popularity jako by se účast­
nili programu na ochranu svědků a jejich díla vycházejí spíš
jako dokumenty, k nimž získají přístup jen držitelé bezpeč­
nostní prověrky na nejvyšší stupeň utajení.
Nemyslím si, že bych na předchozích řádcích až tak moc
přeháněl, nicméně bych měl dodat, že v  bezbřehé spisova­
telské anonymitě existují vzácné výjimky. A  není lepšího
příkladu autora, který rozhodně není anonymní, než James
Pat terson, hostující redaktor antologie Nejlepší americké
krimipovídky 2015.
K  jeho uznání a  rostoucí oblibě přispěla řada faktorů.
Především je to, podle očekávání, obrovská popularita jeho
knih, kterou do značné míry podnítila postava Alexe Cros­
se, afroamerického psychologa, který pracuje jako detektiv
v  oddělení pro vyšetřování vražd policejního oddělení ve
Washingtonu, D. C. Zatímco většina autorů detektivek nestí­
há plnit předsevzetí napsat jednu knihu ročně, plodný Pat­
terson jich za  rok publikuje stále více, až mu nestačí pouze
jedna série, a s přispěním autorů, které přizve ke spolupráci,
jich tvoří několik souběžně. Když do svého portfolia zařadil
i knihy pro mládež, jeho výkon dosáhl průměru jeden titul
měsíčně – a každý vychází v obrovském nákladu. (Podle sta­
tistiky listu New York Times napsal Patterson každý sedm­
náctý román, který od roku 2006 ve Spojených státech vyšel.)
Vzhledem k  tomu, že jeho díla vycházejí tak pravidelně
a v tak vysokém tempu, nikoho nepřekvapí, že v seznamech





11 PŘEDMLUVA
bestsellerů a  na  četném místě ve  výlohách knihkupectví
vždycky najdete nějakou Pattersonovu knihu. Neustálé při­
pomínce jeho jména a  jeho práce se tudíž v  podstatě nelze
vyhnout a dnes je známou „značkou“. Kromě toho – a to je
ve světě knižních nakladatelství mimořádně neobvyklé – se
jeho díla inzerují v televizi, často s autorem v živém vystou­
pení, lákají potenciální čtenáře a současně je varují před dě­
sivým a hrůzu nahánějícím zážitkem, který je čeká.
A konečně se Patterson stal významným mluvčím hnutí
prosazujících zvýšení gramotnosti, jimž přispívá nejen svým
jménem a  popularitou. Inicioval několik programů, které
dotoval milionovými částkami, zcela nedávno ve formě sti­
pendií pro nezávislé prodejce knih.
Můžeme jenom hádat, kde si našel čas, aby se stal redak­
torem této antologie. Otázka, proč se tohoto úkolu ujal, je
složitější. Věřte mi, kvůli penězům to nedělal, honorář se po­
hybuje v rámci zaokrouhlovací chyby jeho měsíčních příjmů.
Nedělal to ani proto, aby na  pultech knihkupectví přibyla
další jeho kniha jako důkaz, jak tvrdě pracuje. Přiznávám, že
jsem se ho na to nezeptal – jen proto, aby se nezarazil a ne­
položil si otázku, co to, pro všechno na světě, vlastně dělá.
S  největší pravděpodobností má Patterson tuto sérii rád
a  líbilo se mu, že se na  ní může podílet. Pomohl jsem mu
shromáždit sbírku vynikajících románů (tituly, které si vy­
bral), která odráží jeho eklektický, ale velmi vytříbený vkus
(miluje díla jako Vojna a  mír, Odysseus, Sto roků samoty).
Literatura pro něj očividně znamená velmi mnoho a řekně­
me si na rovinu, že jeho jméno zvedne prodej této knihy (na­
kladatelství Houghton Mifflin Harcourt plánuje na  letošek
vydání v  tvrdých deskách). Řadě přispěvatelů, kteří nepatří





12 Otto Penzler
mezi kmenové autory, se dostane publicity, o jaké by se jim
jinak ani nesnilo.
Jako každý rok (toto je již devatenáctý svazek série), i le­
tos držíte v rukou vynikající sbírku původních povídek, které
popisují extrémní projevy lidského chování vyvolané zou­
falstvím, nenávistí, chtivostí, strachem, závistí, šílenstvím
nebo láskou – někdy ve  vzájemné kombinaci. Zoufalí lidé
se dopouštějí zoufalých činů – nebo o  nich alespoň uvažu­
jí – a  zoufalství vytváří úrodnou půdu pro špatná rozhod­
nutí. Mnozí autoři v  této hojnosti zločinu líčí, jak vlastně
protispolečenská řešení obtížných situací vznikají a  proč se
pachatelé domnívají, že jejich násilná reakce na  konflikt je
vhodná a přiměřená.
V  posledních letech se dominantním tématem autorů
kri mipovídek a  románů stala psychologie zločinu, zatímco
vylíčení pozorování a  dedukce klasické detektivky ustoupi­
lo ještě dále do  pozadí. Příběhy čisté dedukce jsou v  tomto
žánru zřejmě autorsky nejobtížnější a je stále těžší a těžší na­
cházet originální motiv pro vraždu, neotřelou metodu jejího
provedení nebo dosud nepoužitý způsob ukrytí nejdůleži­
tější stopy, kterou detektiv hledá. Pracovní definice povídky
této série zahrnuje jakýkoliv vymyšlený příběh, v němž se zá­
pletka nebo děj točí kolem zločinu, ať už plánovaného nebo
dokonaného. Detektivní povídka či román jsou jen poddru­
hem literárního tvaru označovaného termínem „mystery“,
stejně jako napínavé romantické novely, špionážní romány
nebo příběhy ze soudní síně, thrillery z lékařského prostře­
dí, politické thrillery nebo příběhy vyprávěné z pohledu zlo ­
čince.
Nalezení nejlepších ukázek tohoto žánru představuje





celoroční namáhavou práci, kterou z  větší části umožňuje
Nat Sobel, nejlepší literární agent na světě, a moje nenahra­
ditelná kolegyně Michele Slungová, která soustavně probírá
tematické magazíny v  tištěné i  elektronické formě a  pátrá
po vhodných dílech. Ovšem zdaleka se neomezuje jen na ně,
pročítá povídkové sbírky (práce jediného autora) a antologie
(práce různých autorů) a populární časopisy, jakož i literár ­
ní žurnály, snad nejbohatší zdroj inspirace. Jako nejbystřejší
a nejrychlejší čtenářka, kterou jsem kdy poznal, pročte tři až
pět tisíc povídek a románů ročně, aby určila, zda dílo stojí za
vážný zájem (podle titulu se to nepozná). Já potom pročítám,
co mi ze své sklizně doporučí, vyberu padesát nejlepších (po­
dle mého osobního vkusu) a ty zašlu hostujícímu redaktoro­
vi, jenž z nich vybere dvacet k otištění a zbylých třicet uvede
v čestném seznamu Další vynikající detektivní povídky roku.
Předchozím osmnácti redaktorům (uvedeným na  začát­
ku této knihy) patří slova nehynoucích díků za to, že věnovali
tolik svého času a úsilí, aby pomohli vytvořit tuto uznávanou
a úspěšnou sérii.
Pátrání po  vhodných povídkách pro pokračování série
v  následujícím roce již začalo. Aby se povídka kvalifikovala
do užšího výběru, musí být, ehm, záhadná, její autor musí
být Američan nebo Kanaďan a musí být poprvé vydána v ka­
lendářním roce 2015 v  americké nebo kanadské publikaci.
Pokud jste autorem takové práce nebo jejím editorem, po­
případě jakoukoli zainteresovanou stranou (vaše pověření
nebude ověřováno), můžete ji předložit. Čteme každé slovo
otištěné v Ellery Queen’s Mystery Magazine, Alfred
Hitchcock’s Mystery Magazine a The Strand, takže není třeba utrá­
cet za poštovné a posílat nám díla publikovaná v těchto ma­
13PŘEDMLUVA





14 Otto Penzler
gazínech. Pokud bylo dílo poprvé publikováno elektronicky,
budeme číst pouze „papírové“ vydání, které musí obsahovat
název elektronického magazínu (e­zine), datum publikování
a kontaktní informace. Z pochopitelných důvodů nelze při­
hlásit nepublikovaná díla. Zaslané materiály nebudou vra­
ceny. Jestli nevěříte Poštovní službě Spojených států, že vaši
knihu, časopis nebo volné listy doručí, přiložte k zásilce po­
hlednici s vaší adresou a my vám zašleme potvrzení o přijetí.
Čím dříve příspěvek obdržíme, tím víc čas na  jeho pře­
čtení budeme mít. Příspěvky prosím zasílejte na adresu Otto
Penzler, The Mysterious Bookshop, 58 Warren Street, New
York, NY 10007. Jestli bude vaše dílo doručeno mezi pa­
desáti až šedesáti příspěvky, které nám posílají neuvažující
naivkové během vánočních svátků, pravděpodobně se mu
nedostane tak pečlivého pročtení jako dílům zaslaným v mé­
ně hektické části roku. Něco jiného samozřejmě je, pokud
byla povídka publikována v  posledních týdnech roku. Jestli
však vyšla na jaře a vy jste se odhodlali ji poslat v rámci vá­
nočního úklidu, budu to pokládat za osobní urážku a pokus
zničit mi nejkrásnější svátky v roce – a abych vám odpustil,
budete pro mě muset napsat opravdu mimořádný příběh.
Kvůli přísným termínům, které je při vydávání tohoto typu
knihy nutno bezpodmínečně dodržet, je absolutně posled­
ním datem 31. prosinec. Nechápejte to prosím jako aroganci
či náladový rozmar, dodržení termínů je nezbytně nutné pro
zajištění návaznosti jednotlivých výrobních fází. Pokud pří­
spěvek dorazí na stůl 2. ledna, nebude se jím nikdo zabývat.
Ano, opravdu.
Otto Penzler





15 ÚVOD
Úvod
Před několika lety jsem vyhledal několik povídek, s  ni­
miž jsem chtěl seznámit svého syna Jacka. Sehnal jsem mu
nejlepší (a  nejzábavnější) příběh o  poruchách a  dysfunk­
cích na pracovišti – „Výhodná pozice“ od Jamese Thurbera.
Oprášil jsem klasiku, jež podle některých inspirovala film
The Hunger Games – „Loterie“ od  Shirley Jacksonové. Se­
hnal jsem pro něj sice poněkud delší, leč nezapomenutelnou
Hemingwayovu klasiku „Krátké štěstí Francise Macombe­
ra“. Nabídl jsem mu srdceryvnou povídku Raye Bradburyho
„Celé léto v jediném dni“. A několik dalších.
Mezi nimi byly takové, které vás donutí k hlasitému smí­
chu či usedavému pláči, dostanou vám srdce do  krku nebo
přinutí hrozit zaťatou pěstí. Všechny byly podle mého ná­
zoru provokativní a sahaly do hloubky. Není divu, že prošly
zkouškou času. Každá říká na  pár stránkách něco hlubšího
a provokativnějšího než některé romány na stovkách stran.
V  dnešní době vnímá Amerika povídky poněkud, inu,
krátkozrace. Kolik povídek dokáže běžný čtenář vyjmeno­





16 James Patterson
vat z hlavy? Připouštím, možná jednu dvě od Edgara Allana
Poea. Ale co povídky publikované v  poslední době? V  po­
sledních pěti letech? Deseti? Myslím, že by vám dalo hodně
práce najít alespoň hrstku tak informovaných čtenářů.
Je prostým faktem moderního života, že se povídky netě­
ší přílišné popularitě. Což je bizarní, uvážíme­li, co slyšíme
o našem informačním záběru. Podle mé osobní teorie není
na  vině skutečnost, že nám už povídky nic neříkají, spíše
to, že už jsme na  ně zhusta zapomněli (s  výjimkou situací,
kdy chceme své děti inspirovat dílky, která inspirovala nás
samotné, když jsme byli v  jejich věku). A  možná nedávno
znovu vyšly, což je dost pravděpodobné, když uvážíme změ­
ny v časopiseckém světě.
Povídka rovněž patří k nejvděčnějším útvarům pro adap­
tace. Mnohé filmy, televizní inscenace a divadelní hry vznik­
ly adaptací původních povídek a  není tak těžké uhádnout
proč. Autoři na  omezeném prostoru oživují svět vytvořený
pečlivým a  namáhavým výběrem každého slova a  zanechá­
vají v myslích čtenářů trvalý a velmi vizuální dojem.
Vezměme některé kultovní filmy, které hluboce zapůsobi­
ly na náš svět: Ptáci, Podivuhodný případ Benjamina Buttona,
Zkrocená hora, Vykoupení z  věznice Shawshank, Minority
Report, Million Dollar Baby. Víte, že byly založeny na povíd­
ce? Ví to běžný americký filmový divák? Lidé povídky milují,
jenomže si to často neuvědomují.
Když myslím na porci povídek, které se teď chystáte číst,
přál bych si, aby si tyto imaginativní, bohaté a komplexní pří­
běhy přečetlo co nejvíce lidí ještě dříve, než (pokud) budou
převedeny na  filmové plátno. Často slyším nářky nad sou­
časným stavem hollywoodské produkce, diváci prý touží spíš





17 ÚVOD
po originálních, dynamických a překvapivých příbězích než
po nudných, druhořadých. Je­li tomu tak, měl bych pro vás
jeden návrh: přečtěte si tyto povídky. Poděkovat mi můžete
později.
Jedna z nich, „Mollyin plán“ od Johna M. Floyda, popisuje
přípravu a provedení bankovní loupeže tak reálně a napína­
vě, až se zdráhám uvěřit, že si autor vystačil s několika strán­
kami. „Vedoucí bankovní pobočky Donald Ramsey s oblibou
říkával, že žádný člověk na světě není natolik odvážný nebo
natolik hloupý, aby se pokusil jeho banku vyloupit. Mýlil se,“
píše Floyd. A o několik odstavců dál? Nechci prozrazovat děj,
ale dozvídáme se, že „trocha krve je fantastický prostředek“,
jak přimět lidi, aby poslouchali příkazy lupičů. A vynaléza­
vý dějový zvrat na konci dělá z povídky vskutku uspokojivé
čtení.
„Dobrodružství škodolibého rybáře“ od  Jefferyho Dea­
vera vám velkým počtem nečekaných zvratů zasadí tvrdý
úder do hlavy. Moderní parodie Sherlocka Holmese nás se­
znamuje s Paulem Winslowem, jehož podobnost se slavným
detektivem není taková, jak se zprvu zdá. Tato povídka mě
svou originalitou a kreativitou natolik okouzlila, že než jsem
dočetl poslední slovo, proklínal jsem malý rozsah tohoto
literárního formátu, protože jsem si chtěl o  postavě, kterou
Deaver vytvořil, přečíst mnohem víc. Tohle dílko je pro Hol­
lywood jako stvořené.
Na  povídkách se mi líbí také jejich schopnost přinášet
čtenářům nové, neotřelé hlasy. Vsadil bych se, že si lidé ra­
ději přečtou několikastránkovou povídku neznámého autora
než celý román. Vezměme například „Rosalee“ Tomiko M.
Brelandové, začínající autorky, jejíž dílo se umístilo v soutěži





Reader’s Digest Popular Fiction Contest v roce 2014. Vylíče­
ní tragédie na  střední škole mě dostalo svou jednoduchostí
a  silou výpovědi. Jak brzy zjistíte, Brelandová raději neříká
to, co zasadí nejtvrdší úder.
Antologie vám umožní krátce nahlédnout do  života
velmi zajímavých postav, jako například v  povídce „Únos
v Koulèv­Ville“ Kyle Minora nebo „Potížista“ Leeho Marti­
na. První se zabývá možnostmi volby privilegované mladé
ženy žijící na Haiti, druhá popisuje zničující dopady nevěry
a války na maloměstskou rodinu. V obou případech se jed­
ná o  velmi neznámé postavy, které prožívají velmi známé
situace. Čtenář se ochotně nechá vtáhnout do  děje – kdo
z  nás se nebouřil proti rodičům v  těch nádherně arogant­
ních letech dospívání? A  kdo z  nás nedospěl k  poznání,
že naši rodiče, v  dětských očích tak nepřekonatelní hrdi­
nové, jsou úplně normální lidé, kteří se dopouštějí chyb?
„Oné noci bych nemohl říct, že miluju matku nebo Billa
nebo otce, který odešel, aniž se se mnou slovem rozloučil,“
píše Martin. „Mohu říct jen tolik, že mi jich bylo líto, lito­
val jsem je kvůli tomu, do  čeho se dostali. A  bylo mi líto
i Connie, která si nezasloužila ocitnout se na druhé straně
té hrůzy. Dlouho potrvá, než dokážu připustit, že já si to
taky nezasloužil.“
Tyto příběhy nabízejí reálné a  výstižné portréty, aniž by
sklouzly do ufňukané sentimentality nebo melodramatu.
Věřím, že se při čtení těchto povídek budete bavit (a Jack
také), a  v  nejmenším nepochybuji, že se v  následujících le­
tech u některých dočkáme jejich adaptace pro stříbrné plát­
no. Bylo by jistě krásné, kdyby si je předtím přečetlo co nej­
více lidí, ale hlad Hollywoodu po povídkách má svou světlou
18James Patterson





stránku. Dokud budou autoři psát tak živě a  nápaditě, bu­
deme sklízet plody v podobě úžasných příběhů dostupných
na obrazovce i na papíru.
James Patterson
19 ÚVOD





20





21 SNĚŽNÝ ANDĚL
Doug Allyn
SNĚŽNÝ aN dĚl
Publikováno v Ellery Queen’s Mystery Magazine
Když jsem tu mrtvou dívku spatřil, usmál jsem se. Jen
krátce. Asi reflexivně, řekl bych.
V  Kábulu jsem se kdysi prohraboval plným autobusem
těl po výbuchu bomby v zoufalé snaze najít známky života.
Žádné jsem nenašel.
Jako detroitský policista jsem se prakticky denně setká­
val s oběťmi násilných trestných činů a i po přeložení domů,
do Valhally na severním pobřeží Michiganského jezera, jsem
viděl víc mrtvol, než mi bylo milé.
Ale takovouhle nikdy.
Dospívající dívka ležela na zasněženém trávníku, medo­
vě světlé vlasy jí věnčily obličej jako svatozář. Obklopovaly
ji osvětlené sváteční postavičky, rozesmátý Santa na  saních,
osmispřeží sobů ozdobených řetězy vesele blikajících a  mr ­
kajících světýlek. Dívčiny bílé saténové šaty byly posety ledo­
vými krystalky, od nichž se odráželo světlo blikajících LED
diod, takže zářila jako ústřední ozdoba scénky.





22 Doug Allyn
Sněžný anděl.
Scéna byla tak dokonalá, že vypadala jako naaranžovaná.
Jako by dívka usnula uprostřed fotografování v ateliéru.
Jenomže nespala.
Obličej a rty získaly pastelově modrý nádech, obočí a řasy
zbělely jinovatkou.
V posledních vteřinách života se pokoušela vstát, ale le­
dový chlad jí vzal síly. Upadla do  mrazivého kómatu a  pak
zemřela, její tělo strnulo uprostřed obrazu, který její před­
smrtný zápas vytvořil.
Dokonalý sněžný anděl.
Při prvním pohledu jsem nedokázal potlačit úsměv. In­
stinktivní reakce na tu podívanou. Komu by se nelíbil sněžný
anděl?
Moje partnerka Zina Redfernová si toho úsměvu všim­
la a  střelila po  mně vyčítavým pohledem. Odvrátil jsem se
a pokusil se změnit zazubení v škleb. Zřejmě na to neskočila.
Zina je vzrůstem malá, hranatá a silná. Vlasy barvy havraní
černi, tmavé oči a  měděná pokožka, do  práce chodí zásad­
ně v černém ve stylu Johnnyho Cashe – černé kalhoty, boty
a nylonové bundy. Pokud vlastní nějaké šaty nebo kostýmek,
neviděl jsem je. Pochází z Prvních národů, z anishanabegské
větve, ale je to indiánka, která vyrostla na ulici, na východ­
ním předměstí, území ovládaném Flintovým gangem. Je vý­
borná partnerka, ale člověk se v ní těžko vyzná.
„Kdo to ohlásil?“ zeptal jsem se.
„Pošťačka,“ odpověděla Zina. „Kolem osmé ráno doru­
čila do domu balíček. Cestou sem si všimla té dívky a cestou
zpátky si ji prohlédla pozorněji. Zavolala devět set jedenáct.
Hlášení přijal Van Duzen a našel ji tady. Zabušil na domovní





23 SNĚŽNÝ ANDĚL
dveře, ale nikdo se neozval. Usoudil, že by měl počkat na nás.
Pošťačka nic nevěděla, a tak jí dovolil odejít.“
„Fajn,“ přikývl jsem a pak jsem pomalu obešel místo činu.
Nacházeli jsme se v Sugar Hillu, nejbohatší enklávě Val­
hally. Domy tady nemají adresy, nýbrž jména. Tento, pojme­
novaný Champlin Hall, představoval nefalšované panské síd­
lo z  devatenáctého století. Rozlehlá cihlová budova, hotové
umělecké dílo, ozdobené sochami a  klenutými gotickými
ok ny.
Sídlo si kdysi nechal postavit starý dřevařský magnát, ale
v průběhu let bylo modernizováno. Z přístěnku pro kočáry
se stala garáž pro šest automobilů. V křídle pro služebnictvo
dnes bydleli studenti v  rámci výměnných programů, kteří
v závislosti na sportu, jemuž se věnovali, pocházeli ze Súdá­
nu, Srbska nebo Ontaria.
Na kruhové příjezdové cestě parkovalo šest aut, všechny
lehce zasněžené po  noční bílé nadílce. Nikdo nepřijel ani
neodjel. Jediné čerstvé stopy pneumatik zanechala poštovní
dodávka, můj džíp a  Van Duzenův hlídkový vůz, který stál
na  cestě se spuštěným motorem a  od  jeho výfuku stoupal
do ledového vzduchu bílý kouř.
Krásné zasněžené sobotní ráno. Taková se dávají na obál­
ky časopisů.
Až na to, že hlavní hvězda nedýchala.
Vedle dívky klečela Joni Cohenová, praktikantka na  po­
licejním oddělení ve  Valhalle, a  hledala neexistující životní
funkce.
Joni je vysoká, poněkud neohrabaná a mimořádně ener ­
gická studentka bakalářského stupně na Michiganské státní
univerzitě, specializuje se na  forenzní antropologii. Rozvrh





24 Doug Allyn
hodin ji nutí neustále pendlovat mezi Valhallou a  Lansin­
gem, hlavním městem státu Michigan. Nějakým zázrakem
se jí daří dosahovat výtečného studijního průměru a  sou­
časně odvádět prvotřídní práci jako kriminalistický technik
na místě činu.
Joni se obyčejně do  své práce totálně ponoří, uprostřed
krveprolití po srážce pěti aut si tiše sama pro sebe pohvizdu­
je. Dnes se však žádná melodie neozývala. Se Santou a blika­
jícím sobím spřežením nad hlavou se nezmohla ani na faleš­
né Rolničky.
„Tak co?“ vybídl jsem ji.
„Na první pohled je to zhruba takové, na co to vypadá,“
odvětila Joni a zamračila se na anděla. „Podchlazení. Žádné
otisky kromě jejích, žádné známky násilí. Podle všeho mířila
k některému autu na příjezdové cestě a vzala to zkratkou přes
trávník. Možná na ni přišla malátnost nebo se jí udělalo zle
a  sedla si, aby si chvilku odpočinula. V  noci bylo osmnáct
pod nulou a ta chudinka si nevzala kabát. Usnula a... no pro­
stě umrzla.“
„Jsi v pořádku?“ zeptala se jí Zina.
„Ne,“ odpověděla Joni suše. „Já tu holku znám. Ne osob­
ně, ale vídávala jsem ji v kampusu Vale Junior College. Mys­
lím, že studovala prvák.“
„Ou, zadrž, Joni,“ vyhrkl jsem. „Kriminalisté ze státní po­
licie tu budou coby dup...“
„Ne, já to zvládnu. Fakt.“ Trhaně se nadechla. „Strejda mě
varoval, že když půjdu na  praxi do  okresu Vale, dříve nebo
později narazím na oběť, kterou znám. Aspoň že ta holka ne­
skončila rozmašírovaná pod sněžným pluhem. Já... prostě to
dodělám.“





25 SNĚŽNÝ ANDĚL
„Fajn,“ souhlasil jsem. „Časový rámec?“
„Teplota těla je o  jedenadvacet stupňů vyšší než okolní.
Čas úmrtí někdy mezi půl druhou a třetí ráno. Po pitvě mož­
ná získáme přesnější čísla. Necítím alkohol. Pokud pila, tak
jen velmi málo.“
„Neměla na to věk,“ poznamenala Zina. „Ve sněhu vedle
příjezdové cesty jsem našla její kabelku. Řidičák na  jméno
Julie Novaková. Sedmnáct let. Bydliště Poletown, severně
od řeky. Ale podle studentského průkazu chodila na Valhall­
skou střední, ne na Vale College.“
„Vale Junior College nabízí pokročilé kurzy nadaným
středoškolákům,“ řekla Joni.
„No, nevím, jak moc byla tahle holka inteligentní,“ po­
znamenala Zina. „Nepřipadají vám ty její šaty divné?“
„Divné?“ napodobil jsem ozvěnu, ale mě se kolegyně ne­
ptala.
„Jsou trochu mimo,“ souhlasila Joni. „Takové šaty pat­
ří spíš na školní ples než na domácí večírek. Vypadá v nich
jako...“
„Sněžný anděl,“ dokončil jsem. „Takže teď se z  nás stala
módní policie nebo co?“
„Ne, pořád jsme oddělení závažných trestných činů,“ při­
pustila Zina. „A tuhle dívku postihlo něco mnohem horšího
než vkus na oblékání. V noci bylo fakt pořádně zima. Co dě­
lala venku bez kabátu?“
„Poptáme se,“ navrhl jsem.
Přední veranda měla velikost terasy. Nacházela se v úrov­
ni třetího podlaží, podpíraná sloupy jako z  filmu Jih proti
Severu . Stiskl jsem tlačítko zvonku u vstupních dveří. Žádná





26 Doug Allyn
odpověď. Naklonil jsem se blíž. Zaslechl jsem tlumený te­
levizní smích a  pak kdosi zakřičel, ať jde někdo otevřít ty
zatracené dveře. Nikdo nepřišel. Zkusil jsem vzít za  kliku.
Odemčeno.
Vešel jsem dovnitř a  jako by mě cosi bodlo. Cestování
v čase. Chmurné ráno po studentském večírku. Ve vzduchu
se vznášelo aroma zvětralého piva, studené pizzy, marihua­
nových cigaret a sexu.
Páchlo to tu duchem dospívání.
Vyrazil jsem chodbou k místnosti s televizorem.
„Kam jdeš?“ ptala se Zina a spěchala za mnou.
„Budou v salonu.“
„Kdo?“
„Všichni schopní pohybu.“
„Ty už jsi tu někdy byl?“
„Párkrát jo.“
Dveře na konci chodby se otevíraly do gigantického po­
koje, hotové herny. Stěny lemovaly stroje na  pinball, stolní
fotbal, kulečníkové stoly. Uprostřed místnosti stála obrovská
plazmová televize a naproti ní dlouhá zaoblená pohovka ča­
louněná kůží.
Žádný kulečníkový stůl nebyl obsazený, když pominu
drobného útočníka, který se zabalil do školního saka Valhall­
ské střední a usnul mezi koulemi a tágy.
Na  pohovce se rozvalovalo několik mladých lidí, podle
věku středoškoláků, s  červenýma očima v  různých stadiích
neupravenosti a kocoviny. Čtyři mládenci a tři dívky sledo­
vali na širokoúhlé obrazovce fotbal.
„Nazdárek, lidičky,“ pozdravil jsem a ukázal služební od­
znak. „Jsem seržant LaCrosse, valhallské policejní oddělení.
Kdo to tady vede?“





27 SNĚŽNÝ ANDĚL
Podívali se jeden na  druhého a  pak zase na  mě. Někte­
ří zavrtěli hlavou, neodpověděl nikdo. Nebyli agresivní, jen
zmatení, bezradní a grogy.
„Fajn,“ řekl jsem. „Snadnější otázka. Jsou Champlinovi
doma? Myslím rodiče.“
„Já jsem Sissy Champlinová,“ řekla jedna z  dívek a  za­
vrtala se hlouběji do  náruče svého vysportovaného přítele.
Měla kroužek v  nose a  bodlinaté vlasy s  modrým melírem.
„Naši jsou na víkend... v Torontu. Včera večer jsme se trochu
zhulili. My jsme ti, co přežili.“
Její přítel na  mě tupě zíral. Měl svěšená ramena, hlavu
velkou jako meloun a na sobě tričko s emblémem University
of Massachusetts. „Já vás znám,“ řekl rozvláčně. „Svého času
jste hrál hokej za Valhallskou střední, že jo? V obraně.“
„Už jsme se potkali?“
„Ne­e,“ zazubil se. „Viděl jsem vás na filmovém záznamu.
Mark nám občas promítá to utkání v  play­off, když jste se
svým bratrancem vymazali útočnou řadu Traverse City. Roz­
hodčí všechny vyloučil. Úžasné, člověče.“
„Jak se jmenujete?“
„Laslo. Metyavich. Chytám za Vale Vikings.“
S černými vlasy oholenými na milimetrovou délku vypa­
dal spíš jako kozácký bojovník v pyžamu. No ale na brankáře
byl urostlý dost. „Kde jste byl v noci, Laslo?“
„Já tady bydlím, člověče. My všichni,“ dodal a gestem ob­
sáhl povadlé kamarády na pohovce. „Studenti na výměnném
pobytu.“
„V noci opustila večírek jedna dívka a... dostala se do pro­
blémů. Julie Novaková. Znáte ji někdo? Nebo víte, s kým tu
byla?“





28 Doug Allyn
Znovu bezradné pohledy.
„Moment,“ zamračila se Sissy Champlinová. „Julie? Mla­
dá kočka? Bílé večerní šaty jako nějaká zatracená družička?“
„Znáte ji?“
„Vím, že přišla na nesprávný večírek,“ odfrkla si pohrda­
vě. „Přivedl ji ten indickej kluk. Jakže se jmenoval, zlato? Ten
pako, co trénuje basketbalisty.“
„Myslíš Dereka?“ prohodil Laslo.
„Příjmení?“ vybídla Zina.
„Takové cizí,“ odpověděl Laslo bez nejmenší ironie. „My­
slím... Patel. Jo, Derek Patel.“
„Netušíte, kde bychom mohli pana Patela najít?“
„Vypadl dost brzo.“ Laslo pokrčil rameny. „Jako spousta
jiných. Ňákej blbec zřejmě něčím nadopoval punč. Derek to
nejspíš zabalil v jednom pokoji pro hosty. Ukážu vám.“ Po­
kusil se vstát, zavrávoral a rychle se zase posadil. „Ou,“ vyjekl
a mírně zezelenal.
„Zůstaňte sedět,“ řekl jsem. „Vyznám se tu.“ Laslo se sva­
lil na opěradlo. Sissy odstrčila jeho paži. Držela v ruce mobil­
ní telefon a horečně textovala.
Zamířili jsme se Zinou do  křídla pro hosty, přístavby
o osmi pokojích zbudované v padesátých letech. Postupovali
jsme každý po jedné straně chodby. Vždycky jsme zaklepali,
a  když se nikdo neozval, strčili jsme dovnitř hlavu – a  vy­
sloužili si zděšené výkřiky mladých milenců. V třetím pokoji
jsem narazil na mladíka indického původu. Ležel zhroucený
na jedné ze dvou postelí, oblečený v tmavém obleku a krava­
tě. Vysoký, štíhlý, kůže barvy bílé kávy, husté kudrnaté mod­
ročerné vlasy. Pomalu se posadil a vyděšeně mrkal, obluzený
a zmatený.





29 SNĚŽNÝ ANDĚL
„Derek Patel?“
„Já... Ano?“ Potřásl hlavou a protřel si oči, zjevně se sna­
žil vzpomenout si, jak se jmenuje. Soucítil jsem s  ním. Už
jsem tady kdysi byl a také to zažil.
„Znáte jistou Julii Novakovou?“
„Julii? Ehm... Jistě. Moje partnerka na  večírku. Je v  po­
řádku?“
„Je nějaký důvod, proč by neměla?“
„Pustila mě k  vodě a  šla domů. Prý nemá vhodné oble­
čení. Nebyl jsem ve stavu sednout za volant, a tak jsem jí dal
klíčky... A sakra! Nabourala mi auto? Bože, táta mě zabije...“
„Nenabourala vám auto, Dereku. Kolik jste toho večer
vypili?“
„Jenom ten panenský punč. Julie je nezletilá.“
„Jak jste se mohl takhle zřídit, když jste pil pouze nealko­
holický punč?“ chtěla vědět Zina.
„Dal jsem si s klukama pár panáků. Nejsem žádný pijan.“
„A co Julie? Taky si dala pár panáků?“
„Ne! Jenom punč, jak říkám. Slíbil jsem jejímu tátovi...
Ach bože, ten bude totálně nasranej. Už tak mě nesnáší. Ra­
sové předsudky, řekl bych. Je tady?“
„Ne. Obujte se, Dereku. Musíme jít.“
„Zatýkáte mě?“
Neodpověděl jsem a  doufal, že se v  tom nebude rýpat.
Nerýpal a  mrzutě si nazul kožené mokasíny se střapci. Po­
slal jsem Zinu zkontrolovat zbylou část domu a  doprovodil
Dereka na vzduch.
Scéna venku se změnila z  poklidu vánoční pohlednice
v chaos vyšetřování na místě činu. Hlídkové vozy valhallské
policie uzavřely oba vjezdy na kruhovou příjezdovou cestu,





30 Doug Allyn
jejich majáčky blikaly v mírném sněžení, a zablokovaly půl­
tucet aut parkujících před domem. Třetí automobil stál na­
příč přes zadní cestu, která vedla ke garáži.
Dodávka kriminalistů státní policie zakrývala výhled
na sněžného anděla a oblast kolem ní uzavírala žlutá policej­
ní páska. Nad obětí se skláněli technici v  černých bundách
s logem CSI na zádech a Joni se zájmem přihlížela. Pořád si
nehvízdala.
Odvedl jsem Dereka k  nejbližšímu hlídkovému vozu.
Vyběhl nám vstříc Joe Van Duzen, nejzelenější bažant VPD,
valhallského policejní oddělení, metr pětaosmdesát vysoký
blonďák s vojenským sestřihem. V khaki kalhotách a objem­
né hnědé služební bundě představoval ideální model pro ná­
borový plakát.
„Co se děje, seržo?“
„Tohle je Derek Patel, Duzi. Důležitý svědek. Posaď ho
do vozu a drž ho u ledu. Nehne se z auta a nikdo s ním nebu­
de mluvit, jasné?“
„Rozumím. Co se tam k čertu děje, Dylane?“
„Ráno po předchozí noci, Duzi. Neztrať toho kluka, jo?“
„Spolehni se.“ Van Duzen usadil Dereka na zadní sedadlo
hlídkového vozu a zabouchl dveře.
Zina na mě čekala u hlavního vchodu v ještě temnější ná­
ladě než předtím.
„Máme problémy, Dylane,“ oznámila suše. „Pojď se
mnou.“
„Co se stalo?“ zeptal jsem se a srovnal s ní krok.
„Našla jsem mísu s  tím proslaveným panenským pun­
čem,“ odpověděla. „V obývacím pokoji. Ve skutečnosti jsou
dvě. Jedna s ovocným punčem, druhá s margaritou.“





31 SNĚŽNÝ ANDĚL
„To by odpovídalo.“
„Taky jsem našla tohle.“ Natáhla ruku s otevřenou dlaní,
na níž ležely tři malé červené kapsle.
„A sakra,“ uklouzlo mi a cítil jsem, jak mi žaludek padá
jako nákladní výtah. „Spačky?“
Přikývla. „Znásilňovací droga. Našla jsem je na  podlaze
u  těch punčových mís. Obsah obou je zakalený, ale na dně
jsou vidět zbytky kapslí. Podle mě někdo nasypal do obou
mís géhábéčko...“ Odmlčela se, když jsem poklepal na
mikrofon u krku.
„Bardene? Blokuješ příjezdovou cestu?“
„Ano, seržo.“
„Udělej si procházku kolem zaparkovaných aut před ba­
rákem a podívej se, jestli v nich někdo nespí. Nerad bych tu
měl další sněžné anděly.“
„Jaké anděly?“
„Zkontroluj ty zatracený auta, Tommy.“
„Rozumím.“
„Říkals, žes tu už byl?“ zajímala se Zina, když jsem pře­
rušil spojení.
„Jo, na pár večírcích, ještě na střední škole. Mark Cham­
plin byl starší než my, ale tehdy se dostal do  all stars týmů
ve  třech sportech a  jeho rodiče byli velcí sponzoři sportov­
ních oddílů. Tohle místo představovalo centrum společen­
ského dění. Neminul víkend, aby se tu nepořádal mejdan.
Pivo zdarma, roztleskávačky a  pan Champlin měl vždycky
pár dolarů, když některému hráči pochybělo. Když se tak dí­
vám na dnešní osazenstvo, moc se od té doby nezměnilo.“
„Byl jsi někdy nahoře?“
„Ne, tam byl vstup zakázán. Proč?“





32 Doug Allyn
„Tak pojď,“ vyzvala mě Zina. „Bude se ti to líbit.“
Nemýlila se. Pokoje v patře byly větší, přepychověji zaří­
zené, s  připojenými koupelnami a  šatnami. Dveře na  konci
chodby zely dokořán, zámek rozbitý. Někdo je vyrazil.
Práh jsem překročil s rukou na pažbě pistole, ale nebylo
to nutné. Vůbec to nebylo nutné.
„Vida,“ utrousil jsem a  pomalu jsem se otočil, abych si
prohlédl celou místnost. „Copak to tu máme?“
Ložnice připomínala líbánkový apartmán v lasvegaském
bordelu. Zrcadlový strop, šikmá zrcadla na  stěnách, v  kaž­
dém rohu královská postel, uprostřed místnosti ještě jedna,
větší a  kruhová a  všech pět natolik blízko sebe, že se dalo
snadno přeskakovat z  jedné na  druhou. A  všechny byly za­
kryté přehozy z falešného hermelínu.
Jednomu rohu dominoval zavěšený velký širokoúhlý te­
levizor, na  polici pod ním stál videorekordér značky Sony,
obstoupený jako čestnou stráží dlouhými řadami DVD. Nej­
méně polovina z  nich obsahovala – podle křiklavých hřbe­
tů – komerční porno, druhá polovina byla označena pouze
čísly. Otevřel jsem jeden obal. Disk uvnitř také neměl etiketu,
jen rukou psané číslo, shodné s obalem.
„Co myslíš?“ zeptal jsem se.
„Myslím, že tahle cimra je napíchutá.“ Zina ukázala na
téměř neviditelnou miniaturní kameru zabudovanou do
zrcadlového stropu. „Jestli tu vyráběli domácí filmy, vidím
svou budoucnost na  pláži v  Bimini. Mrkni se na  ty věci na
nočních stolcích.“
Mezi postelemi stály noční stolky přiražené ke  zdi a  na
každém se skvěla sbírka lubrikantů, masážních olejů a  ero­
tických pomůcek. Některé sloužily zřejmému účelu, ale u ně­
kolika jsem mohl jenom hádat.





33 SNĚŽNÝ ANDĚL
„Fajn,“ řekl jsem a znovu se rozhlédl po místnosti. „Takže
dole se koná večírek a  někdo rozkopne dveře této milostné
herny, ale jinou škodu nezpůsobí. Já alespoň žádnou nevi­
dím.“
„Postele nejsou ani zmuchlané,“ souhlasila Zina. „Třeba
někdo doufal, že se mu později zadaří.“
„Na  důvodu nezáleží. Ty drogy dělají z  téhle pubertální
tragédie něco mnohem horšího.“ Stiskl jsem tlačítko EJECT
a  z  rekordéru vyjela přihrádka s  diskem. Vyňal jsem ho
a uložil do sáčku na důkazy. „Tak jo, shromáždíme obvyklé
podezřelé...“
„Hej! Tady nemáte co dělat!“ čertil se mladistvý hlas.
„Znáte pravidla. Patro je jenom pro rodinu. Žádní hosté!“
Chlapci ve  dveřích bylo tak patnáct. Na  sobě měl zelenou
mikinu s  emblémem Michiganské státní univerzity, ale ne­
připadal mi jako člověk, který směřuje na vysokou.
Brýle s tlustými obroučkami byly vybaveny naslouchátky.
Bezelstné oči měl posazené daleko od sebe a lehce sešikme­
né, jako mívají osoby trpící Downovým syndromem. Jeho
emocionální věk jsem odhadoval mezi deseti a dvanácti.
„To je v pořádku.“ Ukázal jsem mu služební odznak. Po­
díval se na něj, ale nereagoval. Pochybuju, že věděl, co to je.
„Jak se jmenuješ?“
„Jsem Joey Champlin. Tady nahoře být nemůžete. Táta to
zakázal.“
„Nevíš, kdo rozbil ty dveře, Joey?“
Spadla mu brada a  jeho pohled se rovnal podepsanému
doznání.
„Musíte... Musíte odejít.“
„Jistě,“ souhlasil jsem. „Už jdeme.“ Co jsme potřebovali,





34 Doug Allyn
to jsme už měli, a pochybuju, že v domě s otcem­sportovní
hvězdou a armádou jeho fandů věnovalo mnoho lidí pozor­
nost tomuhle klukovi.
Poslušně jsme vyšli z  pokoje, a  když jsem se u  schodů
ohlédl, chlapec zmizel.
Další hodina uplynula v  horečném spěchu. Nechal jsem
strážníky uzavřít dům a rozdělit návštěvníky do jednotlivých
místností. Sepsali jsme jména, stáří a osobní údaje, ale jinak
jsme se na  nic moc nevyptávali. Nikdo nedostal dýchnout.
Pít už mohli a toto byl soukromý dům. Jak se na večírku ba­
vili, byla čistě jejich věc.
Nechtěli jsme nic jiného než informace o té dívce na za­
sněženém trávníku.
A těch jsme získali – mírně řečeno – poskrovnu.
Někteří znali Dereka Patela ze školy, ale jeho andělskou
partnerku zřejmě neznal nikdo. Nejvyšší čas změnit taktiku.
Derek možná natolik vystřízlivěl, aby zvládl rozhovor.
Nechal jsem na Zině, ať vyslechne posledních pár jedin­
ců, a  zamířil jsem k  hlavnímu vchodu. A  vyšel z  království
kocoviny do boxerské arény.
Derek Patel ležel na  zádech uprostřed příjezdové ces­
ty, místo obličeje krvavou masku. Van Duzen se potýkal
s urostlým chlapem ve flanelové košili, který se očividně sna­
žil uvolnit ze sevření, aby se mohl znovu vrhnout na  kluka
sraženého k zemi.
Rozběhl jsem se a nabral Van Duzenova protivníka zeza­
du. Zahákl jsem mu v  neumělém škrticím chvatu předloktí
pod krk a podařilo se mi odtrhnout ho od Van Duzena, ale
ten chlap měl sílu jako býk a vztekem viděl rudě. Soustavně
se snažil kopat do  Dereka ležícího bezmocně na  zemi a  já
měl co dělat, abych ho udržel.





35 SNĚŽNÝ ANDĚL
Zasadil jsem mu tvrdý direkt do žeber, ale byl tak rozzu­
řený, že ho ani necítil. Netušil jsem, co je zač a co se tu sakra
děje, ale to bylo vedlejší. Museli jsme ho zpacifikovat.
Padl jsem na záda a strhl zuřivce s sebou, předloktí pořád
pod jeho krkem. Pokusil jsem se nasadit mu nohama nůžky
přes kolena a znehybnit ho, ale jako bych se potýkal s med­
vědem. Neudržel jsem ho.
Přiřítil se strážník Tommy Barden s vytaseným obuškem.
Rozmáchl se a praštil mohutného chlapa přes břicho. Vyrazil
mu dech a na chvíli ho znehybnil. Rozmachoval se k druhé­
mu úderu, ale Van Duzen ho odstrčil ramenem.
„Neubližuj mu, sakra! Je to otec té holky!“
Van Duzen a Barden klesli na kolena, popadli chlapa kaž­
dý za jednu paži a zalehli mu je. Všichni čtyři jsme se váleli
v jednom ragbyovém chumlu na sněhu a funěli námahou.
„Pane Novaku,“ zasípal jsem a snažil se o vyrovnaný tón.
„Přestaňte se prosím s námi prát. Pustím vás, abyste se mohl
nadechnout, ale musíte se uklidnit.“
Neodpověděl. Ještě chvíli jsme leželi ztuhlí jako živé sou­
soší, násilný kontrapunkt sváteční scény na trávníku.
Trochu jsem povolil sevření a  Novak rychle zalapal po
dechu. A pak se zlomil, ochabl na mě jako mokrý pytel a roz­
plakal se.
Nechal jsem Van Duzena odvézt Novaka do  Hauserova
centra, „domova“, který valhallské policejní oddělení sdílelo
se státní policií a úřadem šerifa okresu Vale. Bez pout. Novak
nebyl zatčený, ale stejně nikam nemohl.
Dereka Patela jsem ve svém džípu odvezl na pohotovost
s  plynem na  podlaze, sirénou a  majáčky. Derek neřekl ani





36 Doug Allyn
slovo. Nejspíš nemohl. Nos měl na placku, očividně zlomený,
a odhadoval jsem, že má vykloubenou čelist. Předal jsem ho
zdravotnickému personálu a pak jsem přecházel po přeplně­
né čekárně jako nastávající otec, když se ve dveřích vynořila
moje partnerka. Vyšli jsme na chodbu, abychom měli trochu
soukromí.
„Co se sakra stalo?“ dožadovala se Zina vysvětlení.
„Derekovi se udělalo nevolno a  Van Duzen ho pustil
z auta, ať se projde na čerstvém vzduchu. No ale pak se obje­
vil Carl Novak a uviděl svou dceru mrtvou na trávníku. De­
rek si s  ním chtěl promluvit a  Novakovi ruply nervy. Srazil
ho k zemi, přerazil mu nos a zřejmě i čelist. Upozornil jsem
ošetřovatelku na pohotovosti, že Derek může být pod vlivem
návykových látek, takže mu musí udělat toxikologické testy,
než se do něj budou moci pustit. Počítám, že nějakou dobu
toho moc nenamluví. A teď ty,“ vybídl jsem ji. „Zjistilas něco
od svědků?“
„Zkrácená verze? Julie Novaková odešla z  mejdanu
brzo,“ informovala Zina. „Všimla si toho jen hrstka těch dě­
cek a ohledně času se vyjadřovali hodně mlhavě. Vlastně se
mlhavě vyjadřovali úplně o  všem. Polovina je ještě v  limbu
a  druhá polovina má takovou kocovinu, že by raději byli
mrtví.“
„No, jedna z nich mrtvá je,“ poznamenal jsem. „Co jejich
chytré mobily?“
Zabavila jsem jich pět nebo šest a Joni teď stahuje jejich
obsah. Domnívá se, že bychom mohli získat sbírku památ­
ných okamžiků noční akce...“
„Co se to tu k čertu děje?“ Vrazil mezi nás indický doktor
v bílém plášti, popadl mě za ramena a prudce se mnou škubl.





37 SNĚŽNÝ ANDĚL
„Dozvěděl jsem se, že vaši lidé přivezli mého syna na poho­
tovost. Zmláceného! Co jste mu udělali?“
„Hej! Uklidněte se!“ okřikl jsem ho, vymanil jsem se ze
sevření a ukázal mu služební odznak. „Jsem detektiv LaCros­
se. Kdo jste vy?“
„Doktor Patel.“
„Derekův otec?“
„Ano, já...“
„Vy se především musíte uklidnit, pane doktore,“ vstou­
pila Zina mezi nás. „Dobře mě poslouchejte. Váš syn byl na­
paden. Muže, který mu ublížil, jsme zadrželi. Dereka také.
Dívka, kterou vzal včera na večírek, je mrtvá. Možná příčina
smrti předávkování drogami, přesněji řečeno léky na spaní.
Měl Derek přístup k GHB nebo podobným látkám? Myslím
u vás doma nebo v ordinaci.“
Patel na  ni vytřeštěně zíral. „Drogy?“ vykoktal. „Derek?
Zbláznili jste se?“
„Konkrétně léky s obsahem GHB,“ tlačil jsem na něj a ne­
nechal ho vydechnout.
„Dobrý bože.“ Patel se odvrátil a  nasucho polkl. „Ten,
ehm, večírek, co se ho Derek zúčastnil. Konal se u Champ­
linů?“
„Správně.“
„V tom případě jsem se ocitl v... konfliktu zájmů. Cham­
plinovi jsou moji pacienti. Podle zákona nesmím prozradit
žádné informace...“
„No tak v  tom případě byste měl svému synovi zajistit
dobrého právníka, pane,“ prohlásila Zina.
„Moment! Počkejte prosím,“ žadonil Patel. „O svých pa­
cientech s vámi mluvit nesmím, ale můžu vám říct, že Derek





38 Doug Allyn
na ten večírek žádné léky nepřinesl. Něco takového by v ži­
votě neudělal. Ostatně by to nebylo... nutné.“
„Protože tam ty léky už byly?“ naléhala Zina. „Chcete říct,
že někdo v rodině je bere na předpis?“
„Toto nemůžu komentovat, detektive,“ opáčil Patel. „Ale
v  dobré víře to nemohu ani popřít. Chápete, co vám
neříkám?“
„Rozumím,“ přikývla Zina.
„Víc vám k  tomu opravdu sdělit nemohu, dokud mě
Cham plinovi nezbaví mlčenlivosti. A  omlouvám se... za
svou předchozí hrubost. Můžu teď za synem?“
„Běžte,“ propustil jsem ho. „Ale na vašem místě, dokto­
re, bych si opatřil to zproštění mlčenlivosti. Ještě jsme spolu
neskončili.“
Patel se odplížil jako spráskaný pes a  mně zazvonil mo­
bilní telefon. Otočil jsem se a  přijal hovor. Poslouchal jsem
a mračil se. „Dobře,“ řekl jsem. „Už jedu.“
„Stalo se něco?“ zajímala se Zina.
„Volal okresní státní zástupce. Právník Champlinových si
chce promluvit. V restauraci U Porotce.“
„Že by se chtěl dohodnout?“ podivila se Zina. „Případ je
na samém počátku. Teprve jsme ho otevřeli.“
„Nechce se dohodnout,“ odpověděl jsem. „Tvrdí, že ho
pro nás může uzavřít.“
Nechal jsem Zinu v nemocnici, aby vyslechla Dereka Pa­
tela, jen co bude moci mluvit.
Sám jsem odjel do Valhally, malebného pobřežního leto­
viska, které se za posledních deset dvanáct let rozrostlo z ves­
nice v město. Většinou internetové peníze. Mladí zbohatlíci





39 SNĚŽNÝ ANDĚL
z  Detroitu, Flintu a  Chicaga na  útěku z  velkoměsta, aby se
zbavili stresu. Spoustu ho s sebou přivezli k nám.
Jako kluk jsem vyrůstal tady, na venkově, a nemohl jsem
se dočkat, až odsud vypadnu. Ale po dvou turnusech u vo­
jenské policie v  Afghánistánu a  policejní službě v  Detroitu
jsem šťastný, že jsem se vrátil. Tedy většinou.
Hostinec U Porotce je příjemný lokál navštěvovaný míst­
ními policisty, právníky a kriminálními reportéry, kteří zde
hledají útočiště po napětí v soudních síních. Nachází se jen
domovní blok od policejního velitelství a můžete si tu objed­
nat hamburger nebo pivo, dohodnout se s právníkem proti­
strany nebo vyčenichat palcový titulek pro svůj článek, aniž
byste museli zvednout zadek z barové stoličky.
Onoho zasněženého sobotního dopoledne byl podnik
poloprázdný. Jukebox tlumeně vyhrával staré hity gramo­
fonové společnosti Motown, tři zástupci šerifa si po  směně
vyměňovali nevinné lži a dva právníci nad koktejly licitovali
o práva svých klientů jako při šestákovém pokeru. Náš trest­
ně právní systém v celé kráse.
V  zadním rohu jídelny stál odděleně od  ostatních velký
osmihranný stůl, který zajišťoval soukromí každému, kdo ho
potřebuje.
Dnes u  něj seděl Todd Girard, státní žalobce pro pět
severních okresů. Vysoký blondýn hezký jako model patří
k  aristokracii severního pobřeží. Dřevařské peníze. Absol­
vent Yale. Místní legenda.
Na  Valhallskou střední chodil o  tři ročníky výš než já
a byl mistrovský střelec školního basketbalového týmu. Naše
sporty sdílely část sezony, takže jsme se míjeli v šatně a na­
vštěvovali stejné mejdany, včetně několika v  Champlinově





40 Doug Allyn
domě. Tehdy jsme nebyli žádní kamarádi, ale já samozřejmě
dobře věděl, kdo to je. Všichni věděli, kdo je Todd.
Girardovým patří pily, dřevozpracující závody, papírny
a  tak trochu kousek od  všeho. Členové rodiny bydlí v  pan­
ských sídlech v  enklávách střežených branami. Před více
než sto lety přijeli do okresu Vale s dřevorubeckými valníky
a pokáceli severní lesy jako lány obilí.
Rodina mé matky, Métiovi, pocházela ze smíšené  krve
původních francouzských voyageurs a Prvních národů a při­
stěhovala se sem zhruba ve stejné době, když uprchla po ne­
zdařeném povstání proti kanadské vládě. V Kanadě jsme byli
zálesáci, trapeři a obchodníci. A nakonec rebelové na útěku.
V Michiganu se z nás stali dřevorubci. Pracovali jsme se
sekerami a pilami i jako předáci na pilách. LaCrossovi a nám
podobní vykonávali namáhavé a  nebezpečné práce, z  kte­
rých bohatli dřevařští magnáti. Když stromy došly, Girardovi
zůstali ve svých panských sídlech na Hlavní třídě, přeorien­
tovali se na bankovnictví a jiné výnosné podnikatelské obo­
ry a  dál pevně svírali otěže místní moci. Většinou mazaně
a inteligentně.
Métiovi rovněž zůstali a  dělali, co se naskytlo. Dřevaři,
obchodníci, mechanici a tesaři. Několik darebáků.
A jeden polda.
Todd Girard pochází ze „starých peněz“, ale nechlubí se
tím. Sportovní plášť z jehněčí kůže měl pohodlně obnošený,
džínsy vybledlé. Modrá košile s  rozhalenkou, bez kravaty.
Neformální, leč slušný oděv severu.
Ve škole vymetal večírky, ale jeho jednotka národní gardy
odsloužila jeden turnus v  Afghánistánu a  on se vrátil jako
úplně jiný člověk. Jako ostatně všichni, kdo jsme tam byli.





41 SNĚŽNÝ ANDĚL
Teď bere každý zločin spáchaný v okresu Vale osobně a díky
tomu dosahuje jako žalobce více než devadesátiprocentní
úspěšnosti ve smyslu odsouzení pachatelů.
Vedle něj seděla jeho pravá ruka, asistent okresního ža­
lobce Harvey Bemis. Na  sobě měl tradiční třídílný oblek
a kravatu University of Massachusetts. Ambiciózní a praco­
vitý právník připomínal svými vyčnívajícími předními zuby
a neklidnýma očima tak trochu bobra. V soudní síni působí
jako lovecký pes, muž, kterého si přejete mít na  své straně.
Ale po procesu jsem s ním nikdy na pivo nezašel. Počítám,
že v kravatě chodí i spát.
Třetí muž u  stolu byl štíhlý a  elegantní, oblečený nefor ­
málně v tvídovém saku a golfové košili. Jason Avery byl nej­
dražší hlásná trouba severně od  Detroitu. Stříbrnou hřívu
měl mírně neupravenou a  dnes se zřejmě neholil. Obávám
se, že jeho soboty jen vzác


James Patterson

JAMES PATTERSON


22. 3. 1947

James Patterson patří k nejlepším spisovatelům poslední doby. Za rok napíše dvě až tři knihy, ale jak sám říká, nápadů má stále víc než může sepsat.

Napsal sérii knih s detektivem/psychologem Alexem Crossem, z nichž například dvě byly zfilmovány v hlavní roli s Morganem Freemanem.
Další řadou jsou příběhy "Woman´s Murder Club" (Ženský vyšetřovací klub). Na základě těchto románů vytvořila americká televizní stanice ABC seriál. Jedním z producentů je i James Patterson.

James Patterson velmi rád čte Gabriele Garcíu Márqueze a Jeana Geneta, ale co ho inspirovalo ke psaní byl "Deník šakala" a "The Exorcist".

James Patterson žije se svou ženou a jejich malým synem v Palm Beach County na Floridě.

V roce 1977 obdržel cenu Edgar za nejlepší detektivní prvotinu (The Thomas Berryman Number). V roce 2007 pak získal Thriller Master Award od The International Thriller Writers .




       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.