načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nejlepší americké krimipovídky - James Patterson

Nejlepší americké krimipovídky

Elektronická kniha: Nejlepší americké krimipovídky
Autor:

Kniha obsahuje dvacet detektivek a thrillerů od řady významných současných amerických autorů, za všechny jmenujme Jamese Pattersona, Jefferyho Deavera nebo Lee Childa. Vynikající ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 582
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: sestavil James Patterson
z anglického originálu The best American mystery stories 2015 ... přeložil Dalibor Míček
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8163-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha obsahuje dvacet detektivek a thrillerů od řady významných současných amerických autorů, za všechny jmenujme Jamese Pattersona, Jefferyho Deavera nebo Lee Childa.
Vynikající napínavé příběhy potěší pro všechny milovníky tohoto žánru.

Popis / resumé

Antologie devatenácti pečlivě vybraných krimipovídek a thrillerů od renomovaných i méně známých amerických autorů. Napínavé a nevšední povídky, malá psychodramata s překvapivými zvraty, popisují většinou jednání lidí v extrémních podmínkách a jsou ukázkou toho nejlepšího ze současné americké literatury kriminálního žánru. V závěru uvedeny stručné charakteristiky autorů.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2016


Copyright © 2015 by Houghton Mifflin Harcourt Publishing Company

Předmluva © 2015 by James Patterson

Cover design © 2016 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE BEST AMERICAN MYSTERY

STORIES 2015,

vydaného nakladatelstvím Houghton Mifflin Harcourt, Boston 2015,

přeložil Dalibor Míček

Odpovědná redaktorka: Naďa Hloušová

Korektura: Milena Nečadová a Iveta Muchová

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Dušan Žárský

Obálka: Rajka Marišinská

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v září 2016

ISBN 978-80-7498-164-7


Obsah

OTTO PENZLER

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

JAMES PATTERSON

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .15

DOUG ALLYN

Sněžný anděl (The Snow Angel) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21

ANDREW BOURELLE

Kovbojská spravedlnost (Cowboy Justice) . . . . . . . . . . . . . 71

TOMIKO M. BRELANDOVÁ

Rosalee (Rosalee Carasco) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94

LEE CHILD

Promočený deštěm (Wet with Rain) . . . . . . . . . . . . . . . . . 108

MICHAEL CONNELLY & DENNIS LEHANE

Červené oko (Red Eye) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126

JOSEPH D’AGNESE

Rána a kladivo (Harm and Hammer) . . . . . . . . . . . . . . . 154

JEFFERY DEAVER

Dobrodružství škodolibého rybáře

(The Adventure of the Laughing Fisherman) . . . . . . . . . . 176

BRENDAN DuBOIS

Hlubina (Crush Depth) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 212

JOHN M. FLOYD

Mollyin plán (Molly’s Plan) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 232

SCOTT GRAND

Láhev skotské a ostrý nůž

(A Bottle of Scotch and a Sharp Buck Knife) . . . . . . . . . . 251

STEVEN HEIGHTON

Společná noc (Shared Room on Union) . . . . . . . . . . . . . . 271

JANETTE TURNER HOSPITALOVÁ

Posmrtný život ukradeného dítěte

(Afterlife of a Stolen Child) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 292

RICHARD LANGE

Apokryfy (Apocrypha) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 325

THERESA E. LEHROVÁ

Schodiště na Měsíc (Staircase to the Moon) . . . . . . . . . . . 350

LEE MARTIN

Potížista (A Man Looking for Trouble) . . . . . . . . . . . . . . 395

JAMES MATHEWS

Zemřelo tu mnoho psů

(Many Dogs Have Died Here) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 430

KYLE MINOR

Únos v Koulèv-Ville (A Kidnapping in Koulèv-Ville) . . . 462 JOYCE CAROL OATESOVÁ Domov v Craigmillnaru (The Home at Craigmillnar) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 486 ERIC RUTTER Výstřel (The Shot) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 519

Poznámky přispěvatelů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 551

Copyright . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .579 8 Otto PenzlerP EDMLUVA

Předmluva

Spisovatelé se jen zřídka stávají kulturními ikonami Ame riky. Obrovská většina mladých Američanů nedokáže identifikovat fotografii Joea Bidena nebo Mitta Romney­ ho, v životě neslyšela o magazínu The New Yorker nebo The Atlantic, myslí si, že současným prezidentem Spojených států je Abraham Lincoln (ano, průzkum prováděný v  roce 2014 prokázal, že tento názor zastávají čtyři procenta Američa­ nů) a domnívá se, že Stephen Hawking je, ehm..., fotbalový záložník. Ovšem okamžitě poznají fotografii Katy Perryové nebo Beyoncé a s největší pravděpodobností dokážou odří­ kat její kompletní diskografii v  relativně přesné časové po­ sloupnosti. Ale spisovatel? Člověk, který píše knihy, podle nichž se tak často natáčejí jejich oblíbené filmy? Kdepak.

Nakladatelé vynakládají nemalé částky na  reklamu a  mar keting svých hvězdných autorů a  zástupy spisovatelů mají mozoly na  bříškách prstů z  nekonečného tweetování, blogování a  přispívání na  nejrůznější sociální sítě. Autoři pořádají autogramiády a osobně vystupují v knihkupectvích Otto Penzler a knihovnách, přednášejí na univerzitách a ve všech organi­ zacích, které jsou ochotny je přijmout, poskytují moře roz­ hovorů novinám, časopisům, webovým stránkám, rozhlaso­ vým a televizním stanicím, vystupují v diskuzních pořadech a podobně, ovšem podle získané popularity jako by se účast­ nili programu na ochranu svědků a jejich díla vycházejí spíš jako dokumenty, k nimž získají přístup jen držitelé bezpeč­ nostní prověrky na nejvyšší stupeň utajení.

Nemyslím si, že bych na předchozích řádcích až tak moc přeháněl, nicméně bych měl dodat, že v  bezbřehé spisova­ telské anonymitě existují vzácné výjimky. A  není lepšího příkladu autora, který rozhodně není anonymní, než James Pat terson, hostující redaktor antologie Nejlepší americkékrimipovídky 2015.

K  jeho uznání a  rostoucí oblibě přispěla řada faktorů. Především je to, podle očekávání, obrovská popularita jeho knih, kterou do značné míry podnítila postava Alexe Cros­ se, afroamerického psychologa, který pracuje jako detektiv v  oddělení pro vyšetřování vražd policejního oddělení ve Washingtonu, D. C. Zatímco většina autorů detektivek nestí­ há plnit předsevzetí napsat jednu knihu ročně, plodný Pat­ terson jich za  rok publikuje stále více, až mu nestačí pouze jedna série, a s přispěním autorů, které přizve ke spolupráci, jich tvoří několik souběžně. Když do svého portfolia zařadil i knihy pro mládež, jeho výkon dosáhl průměru jeden titul měsíčně – a každý vychází v obrovském nákladu. (Podle sta­ tistiky listu New York Times napsal Patterson každý sedm­ náctý román, který od roku 2006 ve Spojených státech vyšel.)

Vzhledem k  tomu, že jeho díla vycházejí tak pravidelně a v tak vysokém tempu, nikoho nepřekvapí, že v seznamech PŘEDMLUVA bestsellerů a  na  četném místě ve  výlohách knihkupectví vždycky najdete nějakou Pattersonovu knihu. Neustálé při­ pomínce jeho jména a  jeho práce se tudíž v  podstatě nelze vyhnout a dnes je známou „značkou“. Kromě toho – a to je ve světě knižních nakladatelství mimořádně neobvyklé – se jeho díla inzerují v televizi, často s autorem v živém vystou­ pení, lákají potenciální čtenáře a současně je varují před dě­ sivým a hrůzu nahánějícím zážitkem, který je čeká.

A konečně se Patterson stal významným mluvčím hnutí prosazujících zvýšení gramotnosti, jimž přispívá nejen svým jménem a  popularitou. Inicioval několik programů, které dotoval milionovými částkami, zcela nedávno ve formě sti­ pendií pro nezávislé prodejce knih.

Můžeme jenom hádat, kde si našel čas, aby se stal redak­ torem této antologie. Otázka, proč se tohoto úkolu ujal, je složitější. Věřte mi, kvůli penězům to nedělal, honorář se po­ hybuje v rámci zaokrouhlovací chyby jeho měsíčních příjmů. Nedělal to ani proto, aby na  pultech knihkupectví přibyla další jeho kniha jako důkaz, jak tvrdě pracuje. Přiznávám, že jsem se ho na to nezeptal – jen proto, aby se nezarazil a ne­ položil si otázku, co to, pro všechno na světě, vlastně dělá.

S  největší pravděpodobností má Patterson tuto sérii rád a  líbilo se mu, že se na  ní může podílet. Pomohl jsem mu shromáždit sbírku vynikajících románů (tituly, které si vy­ bral), která odráží jeho eklektický, ale velmi vytříbený vkus (miluje díla jako Vojna a  mír, Odysseus, Sto roků samoty). Literatura pro něj očividně znamená velmi mnoho a řekně­ me si na rovinu, že jeho jméno zvedne prodej této knihy (na­ kladatelství Houghton Mifflin Harcourt plánuje na  letošek vydání v  tvrdých deskách). Řadě přispěvatelů, kteří nepatří Otto Penzler mezi kmenové autory, se dostane publicity, o jaké by se jim jinak ani nesnilo.

Jako každý rok (toto je již devatenáctý svazek série), i le­ tos držíte v rukou vynikající sbírku původních povídek, které popisují extrémní projevy lidského chování vyvolané zou­ falstvím, nenávistí, chtivostí, strachem, závistí, šílenstvím nebo láskou – někdy ve  vzájemné kombinaci. Zoufalí lidé se dopouštějí zoufalých činů – nebo o  nich alespoň uvažu­ jí – a  zoufalství vytváří úrodnou půdu pro špatná rozhod­ nutí. Mnozí autoři v  této hojnosti zločinu líčí, jak vlastně protispolečenská řešení obtížných situací vznikají a  proč se pachatelé domnívají, že jejich násilná reakce na  konflikt je vhodná a přiměřená.

V  posledních letech se dominantním tématem autorů kri mipovídek a  románů stala psychologie zločinu, zatímco vylíčení pozorování a  dedukce klasické detektivky ustoupi­ lo ještě dále do  pozadí. Příběhy čisté dedukce jsou v  tomto žánru zřejmě autorsky nejobtížnější a je stále těžší a těžší na­ cházet originální motiv pro vraždu, neotřelou metodu jejího provedení nebo dosud nepoužitý způsob ukrytí nejdůleži­ tější stopy, kterou detektiv hledá. Pracovní definice povídky této série zahrnuje jakýkoliv vymyšlený příběh, v němž se zá­ pletka nebo děj točí kolem zločinu, ať už plánovaného nebo dokonaného. Detektivní povídka či román jsou jen poddru­ hem literárního tvaru označovaného termínem „mystery“, stejně jako napínavé romantické novely, špionážní romány nebo příběhy ze soudní síně, thrillery z lékařského prostře­ dí, politické thrillery nebo příběhy vyprávěné z pohledu zlo ­ čince.

Nalezení nejlepších ukázek tohoto žánru představuje

celoroční namáhavou práci, kterou z  větší části umožňuje

Nat Sobel, nejlepší literární agent na světě, a moje nenahra­

ditelná kolegyně Michele Slungová, která soustavně probírá

tematické magazíny v  tištěné i  elektronické formě a  pátrá

po vhodných dílech. Ovšem zdaleka se neomezuje jen na ně,

pročítá povídkové sbírky (práce jediného autora) a antologie

(práce různých autorů) a populární časopisy, jakož i literár­

ní žurnály, snad nejbohatší zdroj inspirace. Jako nejbystřejší

a nejrychlejší čtenářka, kterou jsem kdy poznal, pročte tři až

pět tisíc povídek a románů ročně, aby určila, zda dílo stojí za

vážný zájem (podle titulu se to nepozná). Já potom pročítám,

co mi ze své sklizně doporučí, vyberu padesát nejlepších (po­

dle mého osobního vkusu) a ty zašlu hostujícímu redaktoro­

vi, jenž z nich vybere dvacet k otištění a zbylých třicet uvede

v čestném seznamu Další vynikající detektivní povídky roku.

Předchozím osmnácti redaktorům (uvedeným na  začát­

ku této knihy) patří slova nehynoucích díků za to, že věnovali

tolik svého času a úsilí, aby pomohli vytvořit tuto uznávanou

a úspěšnou sérii.

Pátrání po  vhodných povídkách pro pokračování série

v  následujícím roce již začalo. Aby se povídka kvalifikovala

do užšího výběru, musí být, ehm, záhadná, její autor musí

být Američan nebo Kanaďan a musí být poprvé vydána v ka­

lendářním roce 2015 v  americké nebo kanadské publikaci.

Pokud jste autorem takové práce nebo jejím editorem, po­

případě jakoukoli zainteresovanou stranou (vaše pověření

nebude ověřováno), můžete ji předložit. Čteme každé slovo

otištěné v  Ellery Queen’s Mystery Magazine, Alfred Hitchcock’s Mystery Magazine a The Strand, takže není třeba utrá­ cet za poštovné a posílat nám díla publikovaná v těchto ma­

13PŘEDMLUVA


14 Otto Penzler

gazínech. Pokud bylo dílo poprvé publikováno elektronicky,

budeme číst pouze „papírové“ vydání, které musí obsahovat

název elektronického magazínu (e­zine), datum publikování

a kontaktní informace. Z pochopitelných důvodů nelze při­

hlásit nepublikovaná díla. Zaslané materiály nebudou vra­

ceny. Jestli nevěříte Poštovní službě Spojených států, že vaši

knihu, časopis nebo volné listy doručí, přiložte k zásilce po­

hlednici s vaší adresou a my vám zašleme potvrzení o přijetí.

Čím dříve příspěvek obdržíme, tím víc čas na  jeho pře­

čtení budeme mít. Příspěvky prosím zasílejte na adresu Otto

Penzler, The Mysterious Bookshop, 58 Warren Street, New

York, NY 10007. Jestli bude vaše dílo doručeno mezi pa­

desáti až šedesáti příspěvky, které nám posílají neuvažující

naivkové během vánočních svátků, pravděpodobně se mu

nedostane tak pečlivého pročtení jako dílům zaslaným v mé­

ně hektické části roku. Něco jiného samozřejmě je, pokud

byla povídka publikována v  posledních týdnech roku. Jestli

však vyšla na jaře a vy jste se odhodlali ji poslat v rámci vá­

nočního úklidu, budu to pokládat za osobní urážku a pokus

zničit mi nejkrásnější svátky v roce – a abych vám odpustil,

budete pro mě muset napsat opravdu mimořádný příběh.

Kvůli přísným termínům, které je při vydávání tohoto typu

knihy nutno bezpodmínečně dodržet, je absolutně posled­

ním datem 31. prosinec. Nechápejte to prosím jako aroganci

či náladový rozmar, dodržení termínů je nezbytně nutné pro

zajištění návaznosti jednotlivých výrobních fází. Pokud pří­

spěvek dorazí na stůl 2. ledna, nebude se jím nikdo zabývat.

Ano, opravdu.

Otto Penzler


15ÚVOD

Úvod

Před několika lety jsem vyhledal několik povídek, s  ni­ miž jsem chtěl seznámit svého syna Jacka. Sehnal jsem mu nejlepší (a  nejzábavnější) příběh o  poruchách a  dysfunk­ cích na pracovišti – „Výhodná pozice“ od Jamese Thurbera. Oprášil jsem klasiku, jež podle některých inspirovala film The Hunger Games – „Loterie“ od  Shirley Jacksonové. Se­ hnal jsem pro něj sice poněkud delší, leč nezapomenutelnou Hemingwayovu klasiku „Krátké štěstí Francise Macombe­ ra“. Nabídl jsem mu srdceryvnou povídku Raye Bradburyho „Celé léto v jediném dni“. A několik dalších.

Mezi nimi byly takové, které vás donutí k hlasitému smí­ chu či usedavému pláči, dostanou vám srdce do  krku nebo přinutí hrozit zaťatou pěstí. Všechny byly podle mého ná­ zoru provokativní a sahaly do hloubky. Není divu, že prošly zkouškou času. Každá říká na  pár stránkách něco hlubšího a provokativnějšího než některé romány na stovkách stran.

V  dnešní době vnímá Amerika povídky poněkud, inu, krátkozrace. Kolik povídek dokáže běžný čtenář vyjmeno­ James Patterson vat z hlavy? Připouštím, možná jednu dvě od Edgara Allana Poea. Ale co povídky publikované v  poslední době? V  po­ sledních pěti letech? Deseti? Myslím, že by vám dalo hodně práce najít alespoň hrstku tak informovaných čtenářů.

Je prostým faktem moderního života, že se povídky netě­ ší přílišné popularitě. Což je bizarní, uvážíme­li, co slyšíme o našem informačním záběru. Podle mé osobní teorie není na  vině skutečnost, že nám už povídky nic neříkají, spíše to, že už jsme na  ně zhusta zapomněli (s  výjimkou situací, kdy chceme své děti inspirovat dílky, která inspirovala nás samotné, když jsme byli v  jejich věku). A  možná nedávno znovu vyšly, což je dost pravděpodobné, když uvážíme změ­ ny v časopiseckém světě.

Povídka rovněž patří k nejvděčnějším útvarům pro adap­ tace. Mnohé filmy, televizní inscenace a divadelní hry vznik­ ly adaptací původních povídek a  není tak těžké uhádnout proč. Autoři na  omezeném prostoru oživují svět vytvořený pečlivým a  namáhavým výběrem každého slova a  zanechá­ vají v myslích čtenářů trvalý a velmi vizuální dojem.

Vezměme některé kultovní filmy, které hluboce zapůsobi­ ly na náš svět: Ptáci, Podivuhodný případ Benjamina Buttona, Zkrocená hora, Vykoupení z  věznice Shawshank, Minority Report, Million Dollar Baby. Víte, že byly založeny na povíd­ ce? Ví to běžný americký filmový divák? Lidé povídky milují, jenomže si to často neuvědomují.

Když myslím na porci povídek, které se teď chystáte číst, přál bych si, aby si tyto imaginativní, bohaté a komplexní pří­ běhy přečetlo co nejvíce lidí ještě dříve, než (pokud) budou převedeny na  filmové plátno. Často slyším nářky nad sou­ časným stavem hollywoodské produkce, diváci prý touží spíš ÚVOD po originálních, dynamických a překvapivých příbězích než po nudných, druhořadých. Je­li tomu tak, měl bych pro vás jeden návrh: přečtěte si tyto povídky. Poděkovat mi můžete později.

Jedna z nich, „Mollyin plán“ od Johna M. Floyda, popisuje přípravu a provedení bankovní loupeže tak reálně a napína­ vě, až se zdráhám uvěřit, že si autor vystačil s několika strán­ kami. „Vedoucí bankovní pobočky Donald Ramsey s oblibou říkával, že žádný člověk na světě není natolik odvážný nebo natolik hloupý, aby se pokusil jeho banku vyloupit. Mýlil se,“ píše Floyd. A o několik odstavců dál? Nechci prozrazovat děj, ale dozvídáme se, že „trocha krve je fantastický prostředek“, jak přimět lidi, aby poslouchali příkazy lupičů. A vynaléza­ vý dějový zvrat na konci dělá z povídky vskutku uspokojivé čtení.

„Dobrodružství škodolibého rybáře“ od  Jefferyho Dea­ vera vám velkým počtem nečekaných zvratů zasadí tvrdý úder do hlavy. Moderní parodie Sherlocka Holmese nás se­ znamuje s Paulem Winslowem, jehož podobnost se slavným detektivem není taková, jak se zprvu zdá. Tato povídka mě svou originalitou a kreativitou natolik okouzlila, že než jsem dočetl poslední slovo, proklínal jsem malý rozsah tohoto literárního formátu, protože jsem si chtěl o  postavě, kterou Deaver vytvořil, přečíst mnohem víc. Tohle dílko je pro Hol­ lywood jako stvořené.

Na  povídkách se mi líbí také jejich schopnost přinášet čtenářům nové, neotřelé hlasy. Vsadil bych se, že si lidé ra­ ději přečtou několikastránkovou povídku neznámého autora než celý román. Vezměme například „Rosalee“ Tomiko M. Brelandové, začínající autorky, jejíž dílo se umístilo v soutěži Reader’s Digest Popular Fiction Contest v roce 2014. Vylíče­ ní tragédie na  střední škole mě dostalo svou jednoduchostí a  silou výpovědi. Jak brzy zjistíte, Brelandová raději neříká to, co zasadí nejtvrdší úder.

Antologie vám umožní krátce nahlédnout do  života velmi zajímavých postav, jako například v  povídce „Únos v Koulèv­Ville“ Kyle Minora nebo „Potížista“ Leeho Marti­ na. První se zabývá možnostmi volby privilegované mladé ženy žijící na Haiti, druhá popisuje zničující dopady nevěry a války na maloměstskou rodinu. V obou případech se jed­ ná o  velmi neznámé postavy, které prožívají velmi známé situace. Čtenář se ochotně nechá vtáhnout do  děje – kdo z  nás se nebouřil proti rodičům v  těch nádherně arogant­ ních letech dospívání? A  kdo z  nás nedospěl k  poznání, že naši rodiče, v  dětských očích tak nepřekonatelní hrdi­ nové, jsou úplně normální lidé, kteří se dopouštějí chyb? „Oné noci bych nemohl říct, že miluju matku nebo Billa nebo otce, který odešel, aniž se se mnou slovem rozloučil,“ píše Martin. „Mohu říct jen tolik, že mi jich bylo líto, lito­ val jsem je kvůli tomu, do  čeho se dostali. A  bylo mi líto i Connie, která si nezasloužila ocitnout se na druhé straně té hrůzy. Dlouho potrvá, než dokážu připustit, že já si to taky nezasloužil.“

Tyto příběhy nabízejí reálné a  výstižné portréty, aniž by sklouzly do ufňukané sentimentality nebo melodramatu.

Věřím, že se při čtení těchto povídek budete bavit (a Jack také), a  v  nejmenším nepochybuji, že se v  následujících le­ tech u některých dočkáme jejich adaptace pro stříbrné plát­ no. Bylo by jistě krásné, kdyby si je předtím přečetlo co nej­ více lidí, ale hlad Hollywoodu po povídkách má svou světlou 18 James Patterson

stránku. Dokud budou autoři psát tak živě a  nápaditě, bu­

deme sklízet plody v podobě úžasných příběhů dostupných

na obrazovce i na papíru.

James Patterson

19ÚVOD 20SNĚŽNÝ ANDĚL Doug Allyn SNĚŽNÝ aNdĚl Publikováno v Ellery Queen’s Mystery Magazine

Když jsem tu mrtvou dívku spatřil, usmál jsem se. Jen krátce. Asi reflexivně, řekl bych.

V  Kábulu jsem se kdysi prohraboval plným autobusem těl po výbuchu bomby v zoufalé snaze najít známky života. Žádné jsem nenašel.

Jako detroitský policista jsem se prakticky denně setká­ val s oběťmi násilných trestných činů a i po přeložení domů, do Valhally na severním pobřeží Michiganského jezera, jsem viděl víc mrtvol, než mi bylo milé.

Ale takovouhle nikdy.

Dospívající dívka ležela na zasněženém trávníku, medo­ vě světlé vlasy jí věnčily obličej jako svatozář. Obklopovaly ji osvětlené sváteční postavičky, rozesmátý Santa na  saních, osmispřeží sobů ozdobených řetězy vesele blikajících a  mr­ kajících světýlek. Dívčiny bílé saténové šaty byly posety ledo­ vými krystalky, od nichž se odráželo světlo blikajících LED diod, takže zářila jako ústřední ozdoba scénky. Doug Allyn

Sněžný anděl.

Scéna byla tak dokonalá, že vypadala jako naaranžovaná. Jako by dívka usnula uprostřed fotografování v ateliéru.

Jenomže nespala.

Obličej a rty získaly pastelově modrý nádech, obočí a řasy zbělely jinovatkou.

V posledních vteřinách života se pokoušela vstát, ale le­ dový chlad jí vzal síly. Upadla do  mrazivého kómatu a  pak zemřela, její tělo strnulo uprostřed obrazu, který její před­ smrtný zápas vytvořil.

Dokonalý sněžný anděl.

Při prvním pohledu jsem nedokázal potlačit úsměv. In­ stinktivní reakce na tu podívanou. Komu by se nelíbil sněžný anděl?

Moje partnerka Zina Redfernová si toho úsměvu všim­ la a  střelila po  mně vyčítavým pohledem. Odvrátil jsem se a pokusil se změnit zazubení v škleb. Zřejmě na to neskočila. Zina je vzrůstem malá, hranatá a silná. Vlasy barvy havraní černi, tmavé oči a  měděná pokožka, do  práce chodí zásad­ ně v černém ve stylu Johnnyho Cashe – černé kalhoty, boty a nylonové bundy. Pokud vlastní nějaké šaty nebo kostýmek, neviděl jsem je. Pochází z Prvních národů, z anishanabegské větve, ale je to indiánka, která vyrostla na ulici, na východ­ ním předměstí, území ovládaném Flintovým gangem. Je vý­ borná partnerka, ale člověk se v ní těžko vyzná.

„Kdo to ohlásil?“ zeptal jsem se.

„Pošťačka,“ odpověděla Zina. „Kolem osmé ráno doru­ čila do domu balíček. Cestou sem si všimla té dívky a cestou zpátky si ji prohlédla pozorněji. Zavolala devět set jedenáct. Hlášení přijal Van Duzen a našel ji tady. Zabušil na domovní SNĚŽNÝ ANDĚL dveře, ale nikdo se neozval. Usoudil, že by měl počkat na nás. Pošťačka nic nevěděla, a tak jí dovolil odejít.“

„Fajn,“ přikývl jsem a pak jsem pomalu obešel místo činu.

Nacházeli jsme se v Sugar Hillu, nejbohatší enklávě Val­ hally. Domy tady nemají adresy, nýbrž jména. Tento, pojme­ novaný Champlin Hall, představoval nefalšované panské síd­ lo z  devatenáctého století. Rozlehlá cihlová budova, hotové umělecké dílo, ozdobené sochami a  klenutými gotickými ok ny.

Sídlo si kdysi nechal postavit starý dřevařský magnát, ale v průběhu let bylo modernizováno. Z přístěnku pro kočáry se stala garáž pro šest automobilů. V křídle pro služebnictvo dnes bydleli studenti v  rámci výměnných programů, kteří v závislosti na sportu, jemuž se věnovali, pocházeli ze Súdá­ nu, Srbska nebo Ontaria.

Na kruhové příjezdové cestě parkovalo šest aut, všechny lehce zasněžené po  noční bílé nadílce. Nikdo nepřijel ani neodjel. Jediné čerstvé stopy pneumatik zanechala poštovní dodávka, můj džíp a  Van Duzenův hlídkový vůz, který stál na  cestě se spuštěným motorem a  od  jeho výfuku stoupal do ledového vzduchu bílý kouř.

Krásné zasněžené sobotní ráno. Taková se dávají na obál­ ky časopisů.

Až na to, že hlavní hvězda nedýchala.

Vedle dívky klečela Joni Cohenová, praktikantka na  po­ licejním oddělení ve  Valhalle, a  hledala neexistující životní funkce.

Joni je vysoká, poněkud neohrabaná a mimořádně ener­

gická studentka bakalářského stupně na Michiganské státní

univerzitě, specializuje se na  forenzní antropologii. Rozvrh


24 Doug Allyn

hodin ji nutí neustále pendlovat mezi Valhallou a  Lansin­

gem, hlavním městem státu Michigan. Nějakým zázrakem

se jí daří dosahovat výtečného studijního průměru a  sou­

časně odvádět prvotřídní práci jako kriminalistický technik

na místě činu.

Joni se obyčejně do  své práce totálně ponoří, uprostřed

krveprolití po srážce pěti aut si tiše sama pro sebe pohvizdu­

je. Dnes se však žádná melodie neozývala. Se Santou a blika­

jícím sobím spřežením nad hlavou se nezmohla ani na faleš­

né Rolničky.

„Tak co?“ vybídl jsem ji.

„Na první pohled je to zhruba takové, na co to vypadá,“

odvětila Joni a zamračila se na anděla. „Podchlazení. Žádné

otisky kromě jejích, žádné známky násilí. Podle všeho mířila

k některému autu na příjezdové cestě a vzala to zkratkou přes

trávník. Možná na ni přišla malátnost nebo se jí udělalo zle

a  sedla si, aby si chvilku odpočinula. V  noci bylo osmnáct

pod nulou a ta chudinka si nevzala kabát. Usnula a... no pro­

stě umrzla.“

„Jsi v pořádku?“ zeptala se jí Zina.

„Ne,“ odpověděla Joni suše. „Já tu holku znám. Ne osob­

ně, ale vídávala jsem ji v kampusu Vale Junior College. Mys­

lím, že studovala prvák.“

„Ou, zadrž, Joni,“ vyhrkl jsem. „Kriminalisté ze státní po­

licie tu budou coby dup...“

„Ne, já to zvládnu. Fakt.“ Trhaně se nadechla. „Strejda mě

varoval, že když půjdu na  praxi do  okresu Vale, dříve nebo

později narazím na oběť, kterou znám. Aspoň že ta holka ne­

skončila rozmašírovaná pod sněžným pluhem. Já... prostě to

dodělám.“SNĚŽNÝ ANDĚL

„Fajn,“ souhlasil jsem. „Časový rámec?“

„Teplota těla je o  jedenadvacet stupňů vyšší než okolní. Čas úmrtí někdy mezi půl druhou a třetí ráno. Po pitvě mož­ ná získáme přesnější čísla. Necítím alkohol. Pokud pila, tak jen velmi málo.“

„Neměla na to věk,“ poznamenala Zina. „Ve sněhu vedle příjezdové cesty jsem našla její kabelku. Řidičák na  jméno Julie Novaková. Sedmnáct let. Bydliště Poletown, severně od řeky. Ale podle studentského průkazu chodila na Valhall­ skou střední, ne na Vale College.“

„Vale Junior College nabízí pokročilé kurzy nadaným středoškolákům,“ řekla Joni.

„No, nevím, jak moc byla tahle holka inteligentní,“ po­ znamenala Zina. „Nepřipadají vám ty její šaty divné?“

„Divné?“ napodobil jsem ozvěnu, ale mě se kolegyně ne­ ptala.

„Jsou trochu mimo,“ souhlasila Joni. „Takové šaty pat­ ří spíš na školní ples než na domácí večírek. Vypadá v nich jako...“

„Sněžný anděl,“ dokončil jsem. „Takže teď se z  nás stala módní policie nebo co?“

„Ne, pořád jsme oddělení závažných trestných činů,“ při­ pustila Zina. „A tuhle dívku postihlo něco mnohem horšího než vkus na oblékání. V noci bylo fakt pořádně zima. Co dě­ lala venku bez kabátu?“

„Poptáme se,“ navrhl jsem.

Přední veranda měla velikost terasy. Nacházela se v úrov­ ni třetího podlaží, podpíraná sloupy jako z  filmu Jih proti Severu . Stiskl jsem tlačítko zvonku u vstupních dveří. Žádná Doug Allyn odpověď. Naklonil jsem se blíž. Zaslechl jsem tlumený te­ levizní smích a  pak kdosi zakřičel, ať jde někdo otevřít ty zatracené dveře. Nikdo nepřišel. Zkusil jsem vzít za  kliku. Odemčeno.

Vešel jsem dovnitř a  jako by mě cosi bodlo. Cestování v čase. Chmurné ráno po studentském večírku. Ve vzduchu se vznášelo aroma zvětralého piva, studené pizzy, marihua­ nových cigaret a sexu.

Páchlo to tu duchem dospívání.

Vyrazil jsem chodbou k místnosti s televizorem.

„Kam jdeš?“ ptala se Zina a spěchala za mnou.

„Budou v salonu.“

„Kdo?“

„Všichni schopní pohybu.“

„Ty už jsi tu někdy byl?“

„Párkrát jo.“

Dveře na konci chodby se otevíraly do gigantického po­ koje, hotové herny. Stěny lemovaly stroje na  pinball, stolní fotbal, kulečníkové stoly. Uprostřed místnosti stála obrovská plazmová televize a naproti ní dlouhá zaoblená pohovka ča­ louněná kůží.

Žádný kulečníkový stůl nebyl obsazený, když pominu drobného útočníka, který se zabalil do školního saka Valhall­ ské střední a usnul mezi koulemi a tágy.

Na  pohovce se rozvalovalo několik mladých lidí, podle věku středoškoláků, s  červenýma očima v  různých stadiích neupravenosti a kocoviny. Čtyři mládenci a tři dívky sledo­ vali na širokoúhlé obrazovce fotbal.

„Nazdárek, lidičky,“ pozdravil jsem a ukázal služební od­ znak. „Jsem seržant LaCrosse, valhallské policejní oddělení. Kdo to tady vede?“SNĚŽNÝ ANDĚL

Podívali se jeden na  druhého a  pak zase na  mě. Někte­ ří zavrtěli hlavou, neodpověděl nikdo. Nebyli agresivní, jen zmatení, bezradní a grogy.

„Fajn,“ řekl jsem. „Snadnější otázka. Jsou Champlinovi doma? Myslím rodiče.“

„Já jsem Sissy Champlinová,“ řekla jedna z  dívek a  za­ vrtala se hlouběji do  náruče svého vysportovaného přítele. Měla kroužek v  nose a  bodlinaté vlasy s  modrým melírem. „Naši jsou na víkend... v Torontu. Včera večer jsme se trochu zhulili. My jsme ti, co přežili.“

Její přítel na  mě tupě zíral. Měl svěšená ramena, hlavu velkou jako meloun a na sobě tričko s emblémem University of Massachusetts. „Já vás znám,“ řekl rozvláčně. „Svého času jste hrál hokej za Valhallskou střední, že jo? V obraně.“

„Už jsme se potkali?“

„Ne­e,“ zazubil se. „Viděl jsem vás na filmovém záznamu. Mark nám občas promítá to utkání v  play­off, když jste se svým bratrancem vymazali útočnou řadu Traverse City. Roz­ hodčí všechny vyloučil. Úžasné, člověče.“

„Jak se jmenujete?“

„Laslo. Metyavich. Chytám za Vale Vikings.“

S černými vlasy oholenými na milimetrovou délku vypa­ dal spíš jako kozácký bojovník v pyžamu. No ale na brankáře byl urostlý dost. „Kde jste byl v noci, Laslo?“

„Já tady bydlím, člověče. My všichni,“ dodal a gestem ob­ sáhl povadlé kamarády na pohovce. „Studenti na výměnném pobytu.“

„V noci opustila večírek jedna dívka a... dostala se do pro­ blémů. Julie Novaková. Znáte ji někdo? Nebo víte, s kým tu byla?“ Doug Allyn

Znovu bezradné pohledy.

„Moment,“ zamračila se Sissy Champlinová. „Julie? Mla­ dá kočka? Bílé večerní šaty jako nějaká zatracená družička?“

„Znáte ji?“

„Vím, že přišla na nesprávný večírek,“ odfrkla si pohrda­ vě. „Přivedl ji ten indickej kluk. Jakže se jmenoval, zlato? Ten pako, co trénuje basketbalisty.“

„Myslíš Dereka?“ prohodil Laslo.

„Příjmení?“ vybídla Zina.

„Takové cizí,“ odpověděl Laslo bez nejmenší ironie. „My­ slím... Patel. Jo, Derek Patel.“

„Netušíte, kde bychom mohli pana Patela najít?“

„Vypadl dost brzo.“ Laslo pokrčil rameny. „Jako spousta jiných. Ňákej blbec zřejmě něčím nadopoval punč. Derek to nejspíš zabalil v jednom pokoji pro hosty. Ukážu vám.“ Po­ kusil se vstát, zavrávoral a rychle se zase posadil. „Ou,“ vyjekl a mírně zezelenal.

„Zůstaňte sedět,“ řekl jsem. „Vyznám se tu.“ Laslo se sva­ lil na opěradlo. Sissy odstrčila jeho paži. Držela v ruce mobil­ ní telefon a horečně textovala.

Zamířili jsme se Zinou do  křídla pro hosty, přístavby o osmi pokojích zbudované v padesátých letech. Postupovali jsme každý po jedné straně chodby. Vždycky jsme zaklepali, a  když se nikdo neozval, strčili jsme dovnitř hlavu – a  vy­ sloužili si zděšené výkřiky mladých milenců. V třetím pokoji jsem narazil na mladíka indického původu. Ležel zhroucený na jedné ze dvou postelí, oblečený v tmavém obleku a krava­ tě. Vysoký, štíhlý, kůže barvy bílé kávy, husté kudrnaté mod­ ročerné vlasy. Pomalu se posadil a vyděšeně mrkal, obluzený a zmatený.SNĚŽNÝ ANDĚL

„Derek Patel?“

„Já... Ano?“ Potřásl hlavou a protřel si oči, zjevně se sna­ žil vzpomenout si, jak se jmenuje. Soucítil jsem s  ním. Už jsem tady kdysi byl a také to zažil.

„Znáte jistou Julii Novakovou?“

„Julii? Ehm... Jistě. Moje partnerka na  večírku. Je v  po­ řádku?“

„Je nějaký důvod, proč by neměla?“

„Pustila mě k  vodě a  šla domů. Prý nemá vhodné oble­ čení. Nebyl jsem ve stavu sednout za volant, a tak jsem jí dal klíčky... A sakra! Nabourala mi auto? Bože, táta mě zabije...“

„Nenabourala vám auto, Dereku. Kolik jste toho večer vypili?“

„Jenom ten panenský punč. Julie je nezletilá.“

„Jak jste se mohl takhle zřídit, když jste pil pouze nealko­ holický punč?“ chtěla vědět Zina.

„Dal jsem si s klukama pár panáků. Nejsem žádný pijan.“

„A co Julie? Taky si dala pár panáků?“

„Ne! Jenom punč, jak říkám. Slíbil jsem jejímu tátovi... Ach bože, ten bude totálně nasranej. Už tak mě nesnáší. Ra­ sové předsudky, řekl bych. Je tady?“

„Ne. Obujte se, Dereku. Musíme jít.“

„Zatýkáte mě?“

Neodpověděl jsem a  doufal, že se v  tom nebude rýpat. Nerýpal a  mrzutě si nazul kožené mokasíny se střapci. Po­ slal jsem Zinu zkontrolovat zbylou část domu a  doprovodil Dereka na vzduch.

Scéna venku se změnila z  poklidu vánoční pohlednice v chaos vyšetřování na místě činu. Hlídkové vozy valhallské policie uzavřely oba vjezdy na kruhovou příjezdovou cestu, Doug Allyn jejich majáčky blikaly v mírném sněžení, a zablokovaly půl­ tucet aut parkujících před domem. Třetí automobil stál na­ příč přes zadní cestu, která vedla ke garáži.

Dodávka kriminalistů státní policie zakrývala výhled na sněžného anděla a oblast kolem ní uzavírala žlutá policej­ ní páska. Nad obětí se skláněli technici v  černých bundách s logem CSI na zádech a Joni se zájmem přihlížela. Pořád si nehvízdala.

Odvedl jsem Dereka k  nejbližšímu hlídkovému vozu. Vyběhl nám vstříc Joe Van Duzen, nejzelenější bažant VPD, valhallského policejní oddělení, metr pětaosmdesát vysoký blonďák s vojenským sestřihem. V khaki kalhotách a objem­ né hnědé služební bundě představoval ideální model pro ná­ borový plakát.

„Co se děje, seržo?“

„Tohle je Derek Patel, Duzi. Důležitý svědek. Posaď ho do vozu a drž ho u ledu. Nehne se z auta a nikdo s ním nebu­ de mluvit, jasné?“

„Rozumím. Co se tam k čertu děje, Dylane?“

„Ráno po předchozí noci, Duzi. Neztrať toho kluka, jo?“

„Spolehni se.“ Van Duzen usadil Dereka na zadní sedadlo hlídkového vozu a zabouchl dveře.

Zina na mě čekala u hlavního vchodu v ještě temnější ná­ ladě než předtím.

„Máme problémy, Dylane,“ oznámila suše. „Pojď se mnou.“

„Co se stalo?“ zeptal jsem se a srovnal s ní krok.

„Našla jsem mísu s  tím proslaveným panenským pun­ čem,“ odpověděla. „V obývacím pokoji. Ve skutečnosti jsou dvě. Jedna s ovocným punčem, druhá s margaritou.“SNĚŽNÝ ANDĚL

„To by odpovídalo.“

„Taky jsem našla tohle.“ Natáhla ruku s otevřenou dlaní, na níž ležely tři malé červené kapsle.

„A sakra,“ uklouzlo mi a cítil jsem, jak mi žaludek padá jako nákladní výtah. „Spačky?“

Přikývla. „Znásilňovací droga. Našla jsem je na  podlaze u  těch punčových mís. Obsah obou je zakalený, ale na dně jsou vidět zbytky kapslí. Podle mě někdo nasypal do obou mís géhábéčko...“ Odmlčela se, když jsem poklepal na mikrofon u krku.

„Bardene? Blokuješ příjezdovou cestu?“

„Ano, seržo.“

„Udělej si procházku kolem zaparkovaných aut před ba­ rákem a podívej se, jestli v nich někdo nespí. Nerad bych tu měl další sněžné anděly.“

„Jaké anděly?“

„Zkontroluj ty zatracený auta, Tommy.“

„Rozumím.“

„Říkals, žes tu už byl?“ zajímala se Zina, když jsem pře­ rušil spojení.

„Jo, na pár večírcích, ještě na střední škole. Mark Cham­ plin byl starší než my, ale tehdy se dostal do  all stars týmů ve  třech sportech a  jeho rodiče byli velcí sponzoři sportov­ ních oddílů. Tohle místo představovalo centrum společen­ ského dění. Neminul víkend, aby se tu nepořádal mejdan. Pivo zdarma, roztleskávačky a  pan Champlin měl vždycky pár dolarů, když některému hráči pochybělo. Když se tak dí­ vám na dnešní osazenstvo, moc se od té doby nezměnilo.“

„Byl jsi někdy nahoře?“

„Ne, tam byl vstup zakázán. Proč?“ Doug Allyn

„Tak pojď,“ vyzvala mě Zina. „Bude se ti to líbit.“

Nemýlila se. Pokoje v patře byly větší, přepychověji zaří­ zené, s  připojenými koupelnami a  šatnami. Dveře na  konci chodby zely dokořán, zámek rozbitý. Někdo je vyrazil.

Práh jsem překročil s rukou na pažbě pistole, ale nebylo to nutné. Vůbec to nebylo nutné.

„Vida,“ utrousil jsem a  pomalu jsem se otočil, abych si prohlédl celou místnost. „Copak to tu máme?“

Ložnice připomínala líbánkový apartmán v lasvegaském bordelu. Zrcadlový strop, šikmá zrcadla na  stěnách, v  kaž­ dém rohu královská postel, uprostřed místnosti ještě jedna, větší a  kruhová a  všech pět natolik blízko sebe, že se dalo snadno přeskakovat z  jedné na  druhou. A  všechny byly za­ kryté přehozy z falešného hermelínu.

Jednomu rohu dominoval zavěšený velký širokoúhlý te­ levizor, na  polici pod ním stál videorekordér značky Sony, obstoupený jako čestnou stráží dlouhými řadami DVD. Nej­ méně polovina z  nich obsahovala – podle křiklavých hřbe­ tů – komerční porno, druhá polovina byla označena pouze čísly. Otevřel jsem jeden obal. Disk uvnitř také neměl etiketu, jen rukou psané číslo, shodné s obalem.

„Co myslíš?“ zeptal jsem se.

„Myslím, že tahle cimra je napíchutá.“ Zina ukázala na téměř neviditelnou miniaturní kameru zabudovanou do zrcadlového stropu. „Jestli tu vyráběli domácí filmy, vidím svou budoucnost na  pláži v  Bimini. Mrkni se na  ty věci na nočních stolcích.“

Mezi postelemi stály noční stolky přiražené ke  zdi a  na každém se skvěla sbírka lubrikantů, masážních olejů a  ero­ tických pomůcek. Některé sloužily zřejmému účelu, ale u ně­ kolika jsem mohl jenom hádat.SNĚŽNÝ ANDĚL

„Fajn,“ řekl jsem a znovu se rozhlédl po místnosti. „Takže dole se koná večírek a  někdo rozkopne dveře této milostné herny, ale jinou škodu nezpůsobí. Já alespoň žádnou nevi­ dím.“

„Postele nejsou ani zmuchlané,“ souhlasila Zina. „Třeba někdo doufal, že se mu později zadaří.“

„Na  důvodu nezáleží. Ty drogy dělají z  téhle pubertální tragédie něco mnohem horšího.“ Stiskl jsem tlačítko EJECT a  z  rekordéru vyjela přihrádka s  diskem. Vyňal jsem ho a uložil do sáčku na důkazy. „Tak jo, shromáždíme obvyklé podezřelé...“

„Hej! Tady nemáte co dělat!“ čertil se mladistvý hlas. „Znáte pravidla. Patro je jenom pro rodinu. Žádní hosté!“ Chlapci ve  dveřích bylo tak patnáct. Na  sobě měl zelenou mikinu s  emblémem Michiganské státní univerzity, ale ne­ připadal mi jako člověk, který směřuje na vysokou.

Brýle s tlustými obroučkami byly vybaveny naslouchátky. Bezelstné oči měl posazené daleko od sebe a lehce sešikme­ né, jako mívají osoby trpící Downovým syndromem. Jeho emocionální věk jsem odhadoval mezi deseti a dvanácti.

„To je v pořádku.“ Ukázal jsem mu služební odznak. Po­ díval se na něj, ale nereagoval. Pochybuju, že věděl, co to je. „Jak se jmenuješ?“

„Jsem Joey Champlin. Tady nahoře být nemůžete. Táta to zakázal.“

„Nevíš, kdo rozbil ty dveře, Joey?“

Spadla mu brada a  jeho pohled se rovnal podepsanému doznání.

„Musíte... Musíte odejít.“

„Jistě,“ souhlasil jsem. „Už jdeme.“ Co jsme potřebovali, Doug Allyn to jsme už měli, a pochybuju, že v domě s otcem­sportovní hvězdou a armádou jeho fandů věnovalo mnoho lidí pozor­ nost tomuhle klukovi.

Poslušně jsme vyšli z  pokoje, a  když jsem se u  schodů ohlédl, chlapec zmizel.

Další hodina uplynula v  horečném spěchu. Nechal jsem strážníky uzavřít dům a rozdělit návštěvníky do jednotlivých místností. Sepsali jsme jména, stáří a osobní údaje, ale jinak jsme se na  nic moc nevyptávali. Nikdo nedostal dýchnout. Pít už mohli a toto byl soukromý dům. Jak se na večírku ba­ vili, byla čistě jejich věc.

Nechtěli jsme nic jiného než informace o té dívce na za­ sněženém trávníku.

A těch jsme získali – mírně řečeno – poskrovnu.

Někteří znali Dereka Patela ze školy, ale jeho andělskou partnerku zřejmě neznal nikdo. Nejvyšší čas změnit taktiku. Derek možná natolik vystřízlivěl, aby zvládl rozhovor.

Nechal jsem na Zině, ať vyslechne posledních pár jedin­ ců, a  zamířil jsem k  hlavnímu vchodu. A  vyšel z  království kocoviny do boxerské arény.

Derek Patel ležel na  zádech uprostřed příjezdové ces­ ty, místo obličeje krvavou masku. Van Duzen se potýkal s urostlým chlapem ve flanelové košili, který se očividně sna­ žil uvolnit ze sevření, aby se mohl znovu vrhnout na  kluka sraženého k zemi.

Rozběhl jsem se a nabral Van Duzenova protivníka zeza­ du. Zahákl jsem mu v  neumělém škrticím chvatu předloktí pod krk a podařilo se mi odtrhnout ho od Van Duzena, ale ten chlap měl sílu jako býk a vztekem viděl rudě. Soustavně se snažil kopat do  Dereka ležícího bezmocně na  zemi a  já měl co dělat, abych ho udržel.SNĚŽNÝ ANDĚL

Zasadil jsem mu tvrdý direkt do žeber, ale byl tak rozzu­ řený, že ho ani necítil. Netušil jsem, co je zač a co se tu sakra děje, ale to bylo vedlejší. Museli jsme ho zpacifikovat.

Padl jsem na záda a strhl zuřivce s sebou, předloktí pořád pod jeho krkem. Pokusil jsem se nasadit mu nohama nůžky přes kolena a znehybnit ho, ale jako bych se potýkal s med­ vědem. Neudržel jsem ho.

Přiřítil se strážník Tommy Barden s vytaseným obuškem. Rozmáchl se a praštil mohutného chlapa přes břicho. Vyrazil mu dech a na chvíli ho znehybnil. Rozmachoval se k druhé­ mu úderu, ale Van Duzen ho odstrčil ramenem.

„Neubližuj mu, sakra! Je to otec té holky!“

Van Duzen a Barden klesli na kolena, popadli chlapa kaž­ dý za jednu paži a zalehli mu je. Všichni čtyři jsme se váleli v jednom ragbyovém chumlu na sněhu a funěli námahou.

„Pane Novaku,“ zasípal jsem a snažil se o vyrovnaný tón. „Přestaňte se prosím s námi prát. Pustím vás, abyste se mohl nadechnout, ale musíte se uklidnit.“

Neodpověděl. Ještě chvíli jsme leželi ztuhlí jako živé sou­ soší, násilný kontrapunkt sváteční scény na trávníku.

Trochu jsem povolil sevření a  Novak rychle zalapal po dechu. A pak se zlomil, ochabl na mě jako mokrý pytel a roz­ plakal se.

Nechal jsem Van Duzena odvézt Novaka do  Hauserova centra, „domova“, který valhallské policejní oddělení sdílelo se státní policií a úřadem šerifa okresu Vale. Bez pout. Novak nebyl zatčený, ale stejně nikam nemohl.

Dereka Patela jsem ve svém džípu odvezl na pohotovost s  plynem na  podlaze, sirénou a  majáčky. Derek neřekl ani Doug Allyn slovo. Nejspíš nemohl. Nos měl na placku, očividně zlomený, a odhadoval jsem, že má vykloubenou čelist. Předal jsem ho zdravotnickému personálu a pak jsem přecházel po přeplně­ né čekárně jako nastávající otec, když se ve dveřích vynořila moje partnerka. Vyšli jsme na chodbu, abychom měli trochu soukromí.

„Co se sakra stalo?“ dožadovala se Zina vysvětlení.

„Derekovi se udělalo nevolno a  Van Duzen ho pustil z auta, ať se projde na čerstvém vzduchu. No ale pak se obje­ vil Carl Novak a uviděl svou dceru mrtvou na trávníku. De­ rek si s  ním chtěl promluvit a  Novakovi ruply nervy. Srazil ho k zemi, přerazil mu nos a zřejmě i čelist. Upozornil jsem ošetřovatelku na pohotovosti, že Derek může být pod vlivem návykových látek, takže mu musí udělat toxikologické testy, než se do něj budou moci pustit. Počítám, že nějakou dobu toho moc nenamluví. A teď ty,“ vybídl jsem ji. „Zjistilas něco od svědků?“

„Zkrácená verze? Julie Novaková odešla z  mejdanu brzo,“ informovala Zina. „Všimla si toho jen hrstka těch dě­ cek a ohledně času se vyjadřovali hodně mlhavě. Vlastně se mlhavě vyjadřovali úplně o  všem. Polovina je ještě v  limbu a  druhá polovina má takovou kocovinu, že by raději byli mrtví.“

„No, jedna z nich mrtvá je,“ poznamenal jsem. „Co jejich chytré mobily?“

Zabavila jsem jich pět nebo šest a Joni teď stahuje jejich obsah. Domnívá se, že bychom mohli získat sbírku památ­ ných okamžiků noční akce...“

„Co se to tu k čertu děje?“ Vrazil mezi nás indický doktor v bílém plášti, popadl mě za ramena a prudce se mnou škubl. SNĚŽNÝ ANDĚL „Dozvěděl jsem se, že vaši lidé přivezli mého syna na poho­ tovost. Zmláceného! Co jste mu udělali?“

„Hej! Uklidněte se!“ okřikl jsem ho, vymanil jsem se ze sevření a ukázal mu služební odznak. „Jsem detektiv LaCros­ se. Kdo jste vy?“

„Doktor Patel.“

„Derekův otec?“

„Ano, já...“

„Vy se především musíte uklidnit, pane doktore,“ vstou­ pila Zina mezi nás. „Dobře mě poslouchejte. Váš syn byl na­ paden. Muže, který mu ublížil, jsme zadrželi. Dereka také. Dívka, kterou vzal včera na večírek, je mrtvá. Možná příčina smrti předávkování drogami, přesněji řečeno léky na spaní. Měl Derek přístup k GHB nebo podobným látkám? Myslím u vás doma nebo v ordinaci.“

Patel na  ni vytřeštěně zíral. „Drogy?“ vykoktal. „Derek? Zbláznili jste se?“

„Konkrétně léky s obsahem GHB,“ tlačil jsem na něj a ne­ nechal ho vydechnout.

„Dobrý bože.“ Patel se odvrátil a  nasucho polkl. „Ten, ehm, večírek, co se ho Derek zúčastnil. Konal se u Champ­ linů?“

„Správně.“

„V tom případě jsem se ocitl v... konfliktu zájmů. Cham­ plinovi jsou moji pacienti. Podle zákona nesmím prozradit žádné informace...“

„No tak v  tom případě byste měl svému synovi zajistit dobrého právníka, pane,“ prohlásila Zina.

„Moment! Počkejte prosím,“ žadonil Patel. „O svých pa­ cientech s vámi mluvit nesmím, ale můžu vám říct, že Derek Doug Allyn

na ten večírek žádné léky nepřinesl. Něco takového by v ži­

votě neudělal. Ostatně by to nebylo... nutné.“

„Protože tam ty léky už byly?“ naléhala Zina. „Chcete říct,

že někdo v rodině je bere na předpis?“

„Toto nemůžu komentovat, detektive,“ opáčil Patel. „Ale

v  dobré víře to nemohu ani popřít. Chápete, co vám neříkám?“

„Rozumím,“ přikývla Zina.

„Víc vám k  tomu opravdu sdělit nemohu, dokud mě Cham plinovi nezbaví mlčenlivosti. A  omlouvám se... za svou předchozí hrubost. Můžu teď za synem?“

„Běžte,“ propustil jsem ho. „Ale na vašem místě, dokto­ re, bych si opatřil to zproštění mlčenlivosti. Ještě jsme spolu neskončili.“

Patel se odplížil jako spráskaný pes a  mně zazvonil mo­ bilní telefon. Otočil jsem se a  přijal hovor. Poslouchal jsem a mračil se. „Dobře,“ řekl jsem. „Už jedu.“

„Stalo se něco?“ zajímala se Zina.

„Volal okresní státní zástupce. Právník Champlinových si chce promluvit. V restauraci U Porotce.“

„Že by se chtěl dohodnout?“ podivila se Zina. „Případ je na samém počátku. Teprve jsme ho otevřeli.“

„Nechce se dohodnout,“ odpověděl jsem. „Tvrdí, že ho pro nás může uzavřít.“

Nechal jsem Zinu v nemocnici, aby vyslechla Dereka Pa­ tela, jen co bude moci mluvit.

Sám jsem odjel do Valhally, malebného pobřežního leto­ viska, které se za posledních deset dvanáct let rozrostlo z ves­ nice v město. Většinou internetové peníze. Mladí zbohatlíci SNĚŽNÝ ANDĚL z  Detroitu, Flintu a  Chicaga na  útěku z  velkoměsta, aby se zbavili stresu. Spoustu ho s sebou přivezli k nám.

Jako kluk jsem vyrůstal tady, na venkově, a nemohl jsem se dočkat, až odsud vypadnu. Ale po dvou turnusech u vo­ jenské policie v  Afghánistánu a  policejní službě v  Detroitu jsem šťastný, že jsem se vrátil. Tedy většinou.

Hostinec U Porotce je příjemný lokál navštěvovaný míst­ ními policisty, právníky a kriminálními reportéry, kteří zde hledají útočiště po napětí v soudních síních. Nachází se jen domovní blok od policejního velitelství a můžete si tu objed­ nat hamburger nebo pivo, dohodnout se s právníkem proti­ strany nebo vyčenichat palcový titulek pro svůj článek, aniž byste museli zvednout zadek z barové stoličky.

Onoho zasněženého sobotního dopoledne byl podnik poloprázdný. Jukebox tlumeně vyhrával staré hity gramo­ fonové společnosti Motown, tři zástupci šerifa si po  směně vyměňovali nevinné lži a dva právníci nad koktejly licitovali o práva svých klientů jako při šestákovém pokeru. Náš trest­ ně právní systém v celé kráse.

V  zadním rohu jídelny stál odděleně od  ostatních velký osmihranný stůl, který zajišťoval soukromí každému, kdo ho potřebuje.

Dnes u  něj seděl Todd Girard, státní žalobce pro pět severních okresů. Vysoký blondýn hezký jako model patří k  aristokracii severního pobřeží. Dřevařské peníze. Absol­ vent Yale. Místní legenda.

Na  Valhallskou střední chodil o  tři ročníky výš než já a byl mistrovský střelec školního basketbalového týmu. Naše sporty sdílely část sezony, takže jsme se míjeli v šatně a na­ vštěvovali stejné mejdany, včetně několika v  Champlinově Doug Allyn domě. Tehdy jsme nebyli žádní kamarádi, ale já samozřejmě dobře věděl, kdo to je. Všichni věděli, kdo je Todd.

Girardovým patří pily, dřevozpracující závody, papírny a  tak trochu kousek od  všeho. Členové rodiny bydlí v  pan­ ských sídlech v  enklávách střežených branami. Před více než sto lety přijeli do okresu Vale s dřevorubeckými valníky a pokáceli severní lesy jako lány obilí.

Rodina mé matky, Métiovi, pocházela ze smíšené  krve původních francouzských voyageurs a Prvních národů a při­ stěhovala se sem zhruba ve stejné době, když uprchla po ne­ zdařeném povstání proti kanadské vládě. V Kanadě jsme byli zálesáci, trapeři a obchodníci. A nakonec rebelové na útěku.

V Michiganu se z nás stali dřevorubci. Pracovali jsme se sekerami a pilami i jako předáci na pilách. LaCrossovi a nám podobní vykonávali namáhavé a  nebezpečné práce, z  kte­ rých bohatli dřevařští magnáti. Když stromy došly, Girardovi zůstali ve svých panských sídlech na Hlavní třídě, přeorien­ tovali se na bankovnictví a jiné výnosné podnikatelské obo­ ry a  dál pevně svírali otěže místní moci. Většinou mazaně a inteligentně.

Métiovi rovněž zůstali a  dělali, co se naskytlo. Dřevaři, obchodníci, mechanici a tesaři. Několik darebáků.

A jeden polda.

Todd Girard pochází ze „starých peněz“, ale nechlubí se tím. Sportovní plášť z jehněčí kůže měl pohodlně obnošený, džínsy vybledlé. Modrá košile s  rozhalenkou, bez kravaty. Neformální, leč slušný oděv severu.

Ve škole vymetal večírky, ale jeho jednotka národní gardy odsloužila jeden turnus v  Afghánistánu a  on se vrátil jako úplně jiný člověk. Jako ostatně všichni, kdo jsme tam byli. SNĚŽNÝ ANDĚL

Teď bere každý zločin spáchaný v okresu Vale osobně a díky

tomu dosahuje jako žalobce více než devadesátiprocentní

úspěšnosti ve smyslu odsouzení pachatelů.

Vedle něj seděla jeho pravá ruka, asistent okresního ža­

lobce Harvey Bemis. Na  sobě měl tradiční třídílný oblek

a kravatu University of Massachusetts. Ambiciózní a praco­

vitý právník připomínal svými vyčnívajícími předními zuby

a neklidnýma očima tak trochu bobra. V soudní síni působí

jako lovecký pes, muž, kterého si přejete mít na  své straně.

Ale po procesu jsem s ním nikdy na pivo nezašel. Počítám,

že v kravatě chodí i spát.

Třetí muž u  stolu byl štíhlý a  elegantní, oblečený nefor­

málně v tvídovém saku a golfové košili. Jason Avery byl nej­

dražší hlásná trouba severně od  Detroitu. Stříbrnou hřívu

měl mírně neupravenou a  dnes se zřejmě neholil. Obávám

se, že jeho soboty jen vzácně začínají takhle brzy.

„Dobré ráno, detektive LaCrossi,“ pozdravil Avery. „Díky,

že jste přišel.“

„Zdravím, vážení právníci.“ Pokynul jsem trojici a  klesl

na židli naproti nim. „Přišel jsem z úcty k panu prokurátoro­

vi, ale vyšetřuju vraždu a nemám moc času. O co tady jde?“

„Champlinův případ,“ odpověděl Todd. „Marka Cham­

plina znám celá léta. Abych zamezil byť jen náznaku nečest­

ného právního jednání, dávám od  toho ruce pryč. Kdyby

mělo dojít na soudní žalobu, podá ji Harvey Bemis.“

„Tomu se doufám budeme moci vyhnout,“ prohodil Ave­

ry klidně. „Musíme tuhle polízanici vyřešit dříve, než se sta­

ne katastrofou pro celé severní pobřeží.“

„Jakou katastrofu máte na mysli?“ zeptal jsem se.

„Než se k  tomu dostanu, potřebuju záruky,“ prohlásil


42 Doug Allyn

Avery. „Jsem ochoten odhalit informace, které by mohly

poškodit mé klienty, ale tento rozhovor zůstane přísně dů­

věrný.“

„Všichni jsme tu gentlemani, snad s  výjimkou tady Dy­ lana,“ řekl Todd suše. „Fajn, mluvíme neoficiálně, mimo zá­ znam, Jasone. Jaké je to tvoje velké tajemství?“

„Tak především to děvče. Novaková. Můžu ten případ uzavřít.“

Ztuhl jsem, Todd také. Avery měl naši plnou pozornost.

„Poslouchám,“ povzbudil jsem ho.

„Chápu to tak, že ta dívka pila nealkoholický punč, omdlela na trávníku a... umrzla. Ve skutečnosti toxikologic­ ký test prokáže přítomnost drogy. GHB. Pokud vím, zadrželi jste Dereka Patela, jejího partnera. Jako podezřelého?“

„Je to jedna z možností,“ připustil jsem.

„Je to mylná možnost,“ prohlásil Avery kategoricky. „Punč byl říznutý. Někdo do  něj přidal GHB, což je látka běžně označovaná jako večírková nebo uspávací nebo také znásilňovací droga.“

„Kdo ji tam přidal?“ zeptal se Todd.

„Hned se k tomu dostanu,“ řekl Avery. „Pro oficiální zá­ znam uvádím, že lék byl legálně předepsán a řádně přecho­ váván uzavřený a zamčený v...“

„Byl zamčený v salonu, že?“ Už mi to začalo docházet.

Avery přikývl. „Přesně tak. GHB je součást běžných léků na  spaní, ale moji klienti to občas používají na  vylepšení... ehm, rekreačního sexu. Všichni zúčastnění jsou plnoletí a svéprávní dospělí. Pokud by to bylo nutné, můžu sdělit je­ jich jména.“

„To teď nechme stranou,“ řekl jsem. „Co se stalo té dívce?“SNĚŽNÝ ANDĚL

„Na soukromý večírek ji přivedl její partner Derek Patel. Starší Champlinovi odjeli na víkend mimo domov a podobné večírky jsou docela běžné. Zúčastnila se ho jejich dcera Sara a několik studentů na výměnném pobytu, všichni ve věku...“

„Jakých studentů?“ chtěl vědět Harvey Bemis.

„Sportovci, Harveyi,“ v



James Patterson

JAMES PATTERSON


22. 3. 1947

James Patterson patří k nejlepším spisovatelům poslední doby. Za rok napíše dvě až tři knihy, ale jak sám říká, nápadů má stále víc než může sepsat.

Napsal sérii knih s detektivem/psychologem Alexem Crossem, z nichž například dvě byly zfilmovány v hlavní roli s Morganem Freemanem.
Další řadou jsou příběhy "Woman´s Murder Club" (Ženský vyšetřovací klub). Na základě těchto románů vytvořila americká televizní stanice ABC seriál. Jedním z producentů je i James Patterson.

James Patterson velmi rád čte Gabriele Garcíu Márqueze a Jeana Geneta, ale co ho inspirovalo ke psaní byl "Deník šakala" a "The Exorcist".

James Patterson žije se svou ženou a jejich malým synem v Palm Beach County na Floridě.

V roce 1977 obdržel cenu Edgar za nejlepší detektivní prvotinu (The Thomas Berryman Number). V roce 2007 pak získal Thriller Master Award od The International Thriller Writers .




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist