načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Nejhloupější anděl – Christopher Moore

Nejhloupější anděl
-12%
sleva

Kniha: Nejhloupější anděl
Autor: Christopher Moore

V městečku Borová zátoka vrcholí přípravy k vánočnímu večírku, když bývalý soukromý pilot a věčný smolař Tuck Case, najatý leteckou společností jako pátrač po ilegálních pěstitelích konopí, zavítá mezi místní svérázné obyvatele. Dojde k ... (celý popis)
Titul je na partnerském skladu >50ks - doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  299 Kč 263
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,8
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 49Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2019
Počet stran: 296
Rozměr: 208 x 151 x 31 mm
Spolupracovali: přeložil Tomáš Jeník
Skupina třídění: Americká próza
Vazba: Knihy - vázané
Datum vydání: 22. 11. 2019
ISBN: 978-80-7553-745-4
EAN: 9788075537454
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

V městečku Borová zátoka vrcholí přípravy k vánočnímu večírku, když bývalý soukromý pilot a věčný smolař Tuck Case, najatý leteckou společností jako pátrač po ilegálních pěstitelích konopí, zavítá mezi místní svérázné obyvatele. Dojde k tomu ve stejné době, kdy se na svou druhou vánoční misi do těchže míst vydává splnit svůj vánoční úkol nepříliš úspěšný anděl. Nenápadný příchod anděla a hlavně jeho nepromyšlené zásahy uvedou obyvatele městečka do neuvěřitelného zmatku a jeho nešikovnost je příčinou, že se obvyklý tradiční vánoční večírek zvrhne v hrůznou záležitost za účasti živých i mrtvých, normálních i šílených spooluobčanů. Jedině s pilotovou pomocí a s nemalým úsilím se andělovi nakonec podaří dát věci alespoň částečně do pořádku. Kniha má vtip, čtenář jistě ocení gejzír bláznivých situací a celé procesí originálních figurek.

Popis nakladatele

Svátky se vkradly do Borové Záto­ky jako ztělesněná vánoční vlez­lost: táhly za sebou řetězy, světýl­ka a ozdoby, vydechovaly vůni vaječňáku, čpěly borovicí a jako omrzliny od dlouhého vysedávání pod jmelím kolem sebe šířily úděs­ně slavnostní atmosféru.


Byl předvečer (no spíš předtý­den) Vánoc a všichni obyvatelé městečka Borová Zátoka v Kali­fornii zuřivě nakupovali, balili dárky, sebe na cesty a všeobecně se dostávali do té správné nálady.


Zdaleka ne všichni byli šťast­ní: malý Joshua Barker zoufale toužil po vánočním zázraku. Ale Josh si byl naprosto jistý, že právě viděl, jak Santa dostal po hlavě rýčem, a tak se ten sed­miletý kluk urputně modlil:


Prosím, Santo, vstaň z mrtvých.


Ale počkat! Opodál právě poletuje archanděl Raziel, který přišel na Zem hledat dítě, jehož přá­ní není splnitelné lidskými sila­mi. Náš anděl se bohužel nepyš­ní zrovna nejostřejší svatozáří, a než stihnete říct „rolničky, rol­ničky“, celou svou posvátnou misi totálně zvoře a uvrhne obyva­tele Borové Zátoky do nepřed­stavitelného vánočního chaosu. (laskavý příběh vánočních hrůz)

Kniha je zařazena v kategoriích
Christopher Moore - další tituly autora:
Použité duše Použité duše
 (e-book)
Použité duše Použité duše
Špinavá práce Špinavá práce
 (e-book)
Špinavá práce Špinavá práce
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

11

Vánoce přilézají

Svátky se vkradly do Borové Zátoky jako ztělesněná vánoč­

ní vlezlost: táhly za sebou řetězy, světýlka a ozdoby, vyde­

chovaly vůni vaječňáku, čpěly borovicí a jako omrzliny od

dlouhého vysedávání pod jmelím kolem sebe šířily úděsně

slavnostní atmosféru.

Borová Zátoka nasoukala celou svou pseudotudorovskou

architekturu do sváteční nádhery – barevné svíčky pobliká­

valy na všech stromech podél Cypřišové ulice, umělý sníh

tvořil závěje v rozích výlohy každého krámu, miniaturní

svítící Santové a obří svíce se houpali na všech pouličních

lampách. Borová Zátoka se prostě otevřela nájezdu turistů

z Los Angeles, San Franciska a Central Valley, kteří se sem

hrnuli v touze najít ten pravý, smysluplný okamžik vánoční

komerce. Borová Zátoka, ospalé městečko na kalifornském

pobřeží – spíš takové městečko pro panenky, kde najdete

První kapitola


12

víc galerií než benzinek a víc degustačních sklípků než

železářství –, před nimi ležela jako opilá královna plesu

a Vánoce byly na spadnutí, chybělo už jen pět dní. Vánoce

se blížily – a s Vánocemi letos přijde Dítě. Obojí nezměr­

né a neodolatelné a kouzelné. Borová Zátoka počítala jen

s jedním z nich.

Což neznamená, že se místní nedokázali vcítit do ducha

Vánoc. Ty dva týdny před Vánocemi a po nich nabízely ví­

taný příliv peněz do městské kasy, od letních turistických

hodů notně vyhladovělé. Každá servírka oprášila santov­

skou čepici a připínací sobí paroží a dvakrát překontro­

lovala, jestli má v zástěře opravdu zastrčené čtyři píšící

propisky. Recepční v hotelech se obrnili a duševně připra­

vili na vlnu změn rezervací za pět minut dvanáct a pokoj­

ské vyměnily normální osvěžovače vzduchu, páchnoucí po

dětském zásypu, za slavnostnější smrad borovic a skořice.

V místním butiku přišpendlili ceduli Sváteční exkluzivita na

příšerný sobí svetr a desátý rok po sobě ho vystrčili do vý­

lohy. Jeleni, Losi, Zednáři a VZV, což byla v podstatě stejná

banda ožralých staříků, zuřivě chystali každoroční vánoč­

ní přehlídku na Cypřišové, jejíž letošní téma znělo Vlaste

nectví na korbě pickupu (hlavně proto, že to bylo téma na

čtvrtého července a všichni ještě pořád měli potřebné re­

kvizity). Spousta lidí z Borové Zátoky se dokonce nabídla,

že bude ve dvouhodinových šichtách šestnáct hodin denně

postávat s kotlíky Armády spásy před poštou a supermar­

ketem. Navlečení v červených oblečcích s falešnými plno­


13

vousy řinčeli zvonci, jako by si šli pro zlatou ve slintu na Pavlovově olympiádě.

©

„Naval drobáky, ty hamižnej parchante,“ povídá Lena Mar­ quezová, která měla to pondělí, pět dní před Vánocemi, právě službu u kotlíku. Lena pronásledovala místního zlého developera Dalea Pearsona přes parkoviště k jeho pickupu a pokoušela se mu vyzvonit díru do hlavy. Když šel do krá­ mu, kývl na ni a řekl: „Stavím se cestou zpátky,“ ale když se osm minut poté vynořil z obchodu se sáčkem zeleniny a pytlíkem ledu, proletěl kolem jejího kotlíku, jako by v něm škvařila sádlo z tlustých zadků stavebních inspektorů a on chtěl před tím smradem utéct.

„Neříkej mi, že si nemůžeš dovolit pustit pár babek pro pár míň šťastných lidí.“

Obzvlášť hlasitě mu zařinčela zvoncem těsně u ucha a on se otočil, přičemž se po ní asi v úrovni pasu ohnal pyt­ líkem s ledem.

Lena uskočila zpět. V osmatřiceti byla štíhlá, snědá, měla elegantní šíji a linii zad připomínající tanečnici fla­ menca. Dlouhé černé vlasy měla po stranách santaclausov­ ské čepice stočené do vrkočů à la Princezna Leia. „Nemůžeš se ohánět po Santovi! To je špatné z tolika důvodů, že je ani nestihnu vyčíslit.“

„Myslíš vypočítat,“ opravil ji Dale. Měkké světlo zimní­ ho slunce se zalesklo na korunkách, které si zrovna nechal nasadit na přední zuby. Bylo mu dvaapadesát, měl téměř úplně holou hlavu a tesařská ramena, která zůstala široká a svalnatá, přestože mu pod nimi vyrostl úctyhodný pivní mozol.

„Prostě je to špatné. Jsi mizera – a lakomec.“ S těmi slo­ vy mu Lena strčila zvonec zase až k uchu a zatřepala s ním, jako když teriér ve slušivém červeném kabátku cupuje na kusy kvičící měděnou krysu.

Dale sebou při tom zvuku trhl a máchl pětikilovým pyt­ lem ledu v širokém oblouku, přičemž zasáhl Lenu na solar plexus takovou silou, až o několik kroků couvla a zalapala po dechu. A tehdy dámy v OBLINÁCH zavolaly policii – no, vlastně policajta.

©

OBLINY bylo ženské fitness centrum, které sídlilo na tak pří­ hodném místě nad parkovištěm supermarketu, že jeho členky mohly přímo z rotopedů a šlapadel sledovat, kdo vchází a vy­ chází z obchodu, aniž měly pocit, že někoho aktivně šmírují. A tak se to, co pro šest z nich začalo jako chvíle čirého veselí a mírného vzedmutí hladiny adrenalinu, když Lena naháněla Dalea po parkovišti, rychle změnilo v pořádný šok, když se ten zlý developer ohnal po latinskoamerické Santince sáčkem s kostkami ledu. Pět z těch šesti ani nevzdechlo a nenechalo se vyvést z rytmu, ale Georgia Baumanová – ta si v tu chvíli nastavila rotoped na závratných třináct kilometrů v hodině, protože se snažila shodit aspoň šest sedm kilo, aby se vešla do při léhavých koktejlových šatů s červenými flitry, které jí manžel koupil v záchvatu sexuálního idealismu – se svalila po zádech z rotopedu a přistála v pestrobarevném elasťákovém klubku studentů jógy, kteří cvičili na žíněnkách za ní.

„Au, moje prdelová čakra!“

„To je tvoje základní čakra!“

„Bolí to jak moje prdel.“

„Viděli jste to? Skoro ji srazil na zem, chudinku!“

„Neměli bychom se jít podívat, jestli se jí něco ne stalo?“

„Někdo by měl zavolat Thea.“

Cvičenci jako na povel vyklopili véčkové mobily, vypadali v tu chvíli jako Tryskáči, když současně vystřelí čepele nožů a ve scéně s válkou pouličních gangů ve West Side Story si tančí pro smrt.

„Proč si vlastně toho chlapa brala?“

„Je to strašnej blbec.“

„Dřív dost pila.“

„Georgie, jsi v pořádku, zlato?“

„Dovolám se Theovi, když vytočím 911?“

„Ten hajzl si prostě odjede a nechá ji tam.“

„Měli bychom jí jít pomoct.“

„Mám na tom předplacených ještě dvanáct minut.“

„V tomhle městě je fakt příšerný signál.“

„Já mám Theovo číslo na rychlé předvolbě. Kvůli dětem. Já mu zavolám.“

„Koukněte na Georgii a holky. Vypadá to, jako by hrály twister a popadaly.“

„Haló, Theo. Tady Jane z OBLIN. Jo, no, právě jsem se tady dívala z okna a všimla si, že by mohl být nějaký pro­ blém naproti u krámu. No, nechci se do toho míchat, ale řekněme, že jistý podnikatel praštil jednoho ze Santa Clau­ sů od Armády spásy pytlem ledu. Dobře, takže budu vyhlí­ žet tvoje auto.“ Zaklapla telefon. „Hned tu bude.“

©

Mobilní telefon Theophila Crowea zahrál osm tónů Tangle Up in Blue, znělo to dost protivně elektronicky, asi jako sbor much domácích v předsmrtné křeči nebo jako když Jiminy Cricket krká hélium nebo... vždyť víte, no... Bob Dy­ lan. Každopádně než se mu podařilo telefon otevřít a hovor přijmout, věnovalo mu pět lidí v zahrádkářské sekci super­ marketu sadu tak vražedných pohledů, že mu z nich div neuschla roketa v košíku. Zakřenil se na ně, jako by chtěl říct – sorry, lidi, já to taky nesnáším, ale co mám dělat? Ho­ vor přijal s formálním „strážník Crowe“, aby všem ukázal, že se tam jen tak nefláká, že je ZÁKON.

„Na parkovišti supermarketu? Fajn, hned jsem tam.“

Páni, to se šiklo. To byla jedna z nejlepších stránek práce strážce zákona v městečku s pouhými pěti tisíci obyvateli – nikdy jste to neměli k místu činu daleko. Theo zaparkoval nákupní vozík na konci uličky, protáhl se kolem pokladen a vyšel automatickými dveřmi na parkoviště. (Vypadal jako kudlanka nábožná v džínách a flanelu, dva metry, osmde­ sát kilo, a znal jenom tři rychlosti – šourání, lehký poklus a postávání.) Venku uviděl Lenu Marquezovou, jak se ohýbá v pase a snaží se popadnout dech. Její exmanžel Dale Pear­ son zrovna nasedal do masivního pickupu s náhonem na všechna čtyři kola.

„Hej, Dale! Počkejte!“ křikl na něj Theo.

Ujistil se, že Lena má jenom vyražený dech a bude v po­ řádku, teprve potom se obrátil na podsaditého podnikate­ le, který se zastavil s jednou nohou na stupátku, jako kdyby chtěl nasednout a odjet, jakmile auto trochu vychladne.

„Co se to tady dělo?“

„Ta kráva pitomá mě praštila tím svým zvoncem.“

„To není pravda,“ vypravila ze sebe Lena.

„Mám hlášení, že jste ji udeřil pytlem ledu, Dale. To je napadení.“

Dale se kolem sebe rychle rozhlédl a všiml si hlouč­ ku ženských, které se nahoře v tělocvičně lepily na sklo. Všechny uhnuly pohledem a zamířily k nejrůznějším stro­ jům, na nichž cvičily, když celý incident začal. „Tak se jich zeptej. Řeknou ti, že mi ten zvonec div nevrazila do hlavy. Jenom jsem se v sebeobraně ohnal.“

„Tvrdil, že přispěje, až bude odcházet z krámu, ale ne­ udělal to,“ prohlásila Lena, která konečně popadla dech. „Jako kdyby podepsal smlouvu o smlouvě budoucí. A nedo­ držel ji. A já ho nepraštila.“

„Vždyť je to vypatlaná magorka.“ Dale to prohlásil, jako kdyby oznamoval, že je voda mokrá – prostě něco, co kaž­ dý ví.

Theo se díval z jednoho na druhého. Už s těmi dvěma měl co do činění, ale doufal, že je to minulost, když se před pěti lety rozvedli. (Dělal strážníka v Borové Zátoce už čtrnáct let – zažil na vlastní kůži špatná období spousty manželských párů.) Prvním pravidlem v případě domácího násilí bylo od­ dělit strany sporu od sebe, ale to už se zjevně stalo. Od Thea se čekalo, že bude nestranný, ale on zkrátka měl slabost pro magorky – jednu si ostatně vzal –, a tak se rozhodl vynést rozsudek a zaměřil se na Dalea. A mimoto, ten chlap byl pěknej parchant.

Theo poklepal Leně na rameno a přiklusal k Daleovu pick­ upu.

„Ztrácíš čas, hipíku,“ zavrčel Dale. „Padám odsud.“ Vlezl do auta a zavřel za sebou dveře.

Hipíku? blesklo Theovi hlavou. Hipíku? Culík si ustřihl

už před spoustou let. Přestal nosit birkenstocksky. Dokon­

ce přestal i hulit trávu. Jak si tenhle chlap dovoluje říkat mu hipíku?

Hipíku? opakoval si v duchu, a potom nahlas: „Tak hele!“

Dale nastartoval a zařadil rychlost. Theo se postavil na stupátko, naklonil se nad přední sklo a začal na něj poklepávat čtvrťákem, který vylovil z kapsy džínů. „Neodjíž­ dějte, Dale.“ Ťuk, ťuk, ťuk. „Jestli odjedete, nechám na vás vy­ dat zatykač.“ Ťuk, ťuk, ťuk. Teď už byl Theo pěkně naštvaný – tím si byl naprosto jistý. Ano, teď to byl zcela jistě vztek.

Dale přehodil automat na parkování a stáhl elektricky ovládané okýnko. „Co je? Co chceš?“

„Lena vás chce obvinit z napadení – možná napadení smrtící zbraní. Myslím, že byste si měl ten odjezd radši rozmyslet.“

„Smrtící zbraní? Byl to pytlík s ledem.“

Theo potřásl hlavou a afektovaným, rozladěným tónem vypravěče kontroval: „Pětikilovým pytlem ledu. Představte si, Dale, jak pustím v soudní síni porotě před očima pětikilový kvádr ledu na zem. Slyšíte to? Umíte si představit, jak sebou porotci trhnou, až pětikilovým ledovým kvád rem rozšmelcuju meloun na stole vašeho obhájce? To že není smrtící zbraň? ‚Dámy a pánové porotci, tento muž, ten­ to zpustlík, tento násilník, tento s prominutím kočičími výkaly napěchovaný kus chlapa udeřil bezbrannou ženu – ženu, která z dobrého srdce vybírala peníze pro chudé, ženu, která jen...‘“

„Ale tohle není žádný ledový kvádr, je to...“

Theo varovně vztyčil ukazováček. „Už ani slovo, Dale, do­ kud vám nepřečtu práva.“ Theovi bylo jasné, že se Daleovi dostal na kobylku – developerovi vystouply žíly na spáncích a jeho holá hlava začínala rudnout. Tak hipík, jo? „Lena na vás podá trestní oznámení, nemám pravdu, Leno?“

Lena mezitím došla až k autu.

„Ne,“ odpověděla.

„Kurva!“ sykl Theo – vyklouzlo mu to dřív, než se stačil ovládnout. Měl to tak pěkně rozjeté.

„Vidíš, jaká je,“ ozval se Dale. „Teď lituješ, že nemáš po ruce pytel s ledem, co, hipíku?“

„Jsem strážce zákona,“ oznámil mu Theo a v duchu si usilovně přál, aby měl pistoli nebo tak něco. Vytáhl z pe­ něženky pouzdro s odznakem, ale potom usoudil, že na to, aby se Daleovi prokazoval, je trochu pozdě, jelikož ho zná už skoro dvacet let.

„Jo, a já jsem Jelen,“ odsekl Dale s větší dávkou hrdosti, než bylo na místě.

„Zapomenu na to, když mi do kotlíku hodí sto dolarů,“ ozvala se Lena.

„Ses snad zbláznila, ženská.“

„Jsou Vánoce, Dale.“

„Di do prdele i s Vánocema!“

„Hele, Dale, tohle snad není nutné,“ vložil se do slovní přestřelky Theo, z něhož se rázem opět stal strážce pořád­ ku. „Můžete si rovnou vystoupit z auta.“

„Padesát babek do kotlíku a může si táhnout,“ licitovala Lena. „Je to pro potřebné.“

Theo se prudce otočil a podíval se na ni: „Nemůžeš pře­ ce smlouvat o výši dobrovolného příspěvku. A navíc jsem ho měl už skoro na lopatě...“

„Sklapni, hipíku,“ okřikl ho Dale. A potom povídá Leně: „Dostaneš dvacet a potřebný se můžou jít klouzat. Můžou si sehnat práci jako my ostatní.“

Theo si byl jistý, že má ve volvu pouta – nebo že by zů­ stala doma na pelesti postele? „Takhle to ne...“

„Čtyřicet!“ vykřikla Lena.

„Platí!“ souhlasil Dale. Vytáhl z peněženky dvě dvaceti­ dolarovky, zmuchlal je a vyhodil z okýnka, takže se Theo vi odrazily od hrudi. Zařadil zpátečku a začal couvat.

„Okamžitě zastavte!“ poručil Theo.

Dale srovnal kola a vyrazil pryč. Když velký červený pickup míjel Theovo o dvacet metrů dál zaparkované vol­ vo, vylétl z okénka pytel ledu a roztříštil se o jeho zadní dveře. Parkoviště zasypala sprška ledových kostek, ale na autě nezůstalo ani škrábnutí. „Veselé Vánoce, ty psychopa­ tická krávo!“ zařval Dale z okýnka, když zahýbal na hlavní. „A šťastný nový rok! Hi píku!“

Lena zastrčila zmuchlané bankovky do svého santovské­ ho převleku, dívala se za mizejícím pickupem a mačkala přitom Theovi rameno. „Díky, žes mě zachránil, Theo.“

„O nějaké záchraně nemůže být řeč. Mělas ho obvinit.“

„Nic mi není. Stejně by se z toho vyzul – má skvělé práv­ níky. Věř mi, tohle vím. A navíc mám čtyřicet babek!“

„Tomu říkám vánoční nálada,“ poznamenal Theo a nedo­ kázal se ubránit úsměvu. „Vážně ti nic není?“

„Je mi fajn. Není to poprvé, co mu ruply nervy.“ Pokle­ pala si na kapsu santaclausovského převleku. „Aspoň že to bylo k něčemu dobré.“ Zamířila zpět ke svému kotlíku a Theo šel za ní.

„Kdyby sis to rozmyslela, máš týden na to, abys vznesla obvinění,“ naléhal Theo.

„Víš co, Theo? Já se fakt nechci další Vánoce užírat tím, jaká lidská zrůda je Dale Pearson. To to radši nechám plavat. Při troše štěstí by se mohl stát jednou z těch obětí sváteč­ ních oslav, o kterých ustavičně slýcháme.“

„Ani bych se nezlobil,“ usoudil Theo.

„A pak kdo že se to tu dostal do vánoční nálady!“

©

V jiném vánočním příběhu by třeba Dalea Pearsona, zlého developera, do sebe zahleděného zavilého nepřítele žen a nenapravitelného mrzouta, navštívil uprostřed noci sbor duchů, ukázal by mu bezútěšné Vánoce budoucnosti, minu­ losti a současnosti, čímž by ho zázračně obrátil ke štědrosti, laskavosti a všeobecné vřelosti k bližnímu svému. Ale tohle není ten typ vánočního příběhu, takže o několik málo strá­ nek dál toho mizerného všiváka někdo sejme rýčem. To je ta vánoční nálada, která v našich končinách už brzy zavládne. Hohohó.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.