načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nejezte hříbata! – MUDr. Michal; Vaud; Konštacký Ph. D.; MBA

Nejezte hříbata!

Elektronická kniha: Nejezte hříbata!
Autor: MUDr. Michal; Vaud; Konštacký Ph. D.; MBA

Humorné příběhy z profesního, rodinného i literárního života českého lékaře, doplněné chytlavými ilustracemi Pavla Kantorka. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  84
+
-
2,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 88.5%hodnoceni - 88.5%hodnoceni - 88.5%hodnoceni - 88.5%hodnoceni - 88.5% 100%   celkové hodnocení
8 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 156
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace
Spolupracovali: ilustrace Pavel Kantorek
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Triton, 2011
ISBN: 978-80-738-7517-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Humorné příběhy z profesního, rodinného i literárního života českého lékaře, doplněné chytlavými ilustracemi Pavla Kantorka.

Popis nakladatele

 Kniha humorných autobiografických povídek a fejetonů ze života  lékaře  pohybujícího se v absurdním prostředí českého zdravotnictví i mezinárodního výzkumu. Autor s laskavým humorem glosuje nejrůznější  situace a postřehy ze života doma i v cizině. Některé fejetony kolují anonymně po internetu a často téměř  zlidověly.

 

ukázka z textu:

Mám báječnou, špatně placenou práci. Jsem lékař. Pacienti to tuší a snaží se kompenzovat zdravotníkům jejich nelehký úděl nepravidelnými příděly potravin. Jednotkou vděčnosti bývá jeden fernet, bonboniéra nebo pražená káva standard. Existují však i kreativní jedinci. Jedna paní donesla mému otci – jinak praktickému lékaři – asi šest vlašských ořechů se slovy: „A ne abyste zapomněl zítra přinést nazpátek to zelený z těch ořechů! Já to hážu ke stromům.“ Něco takového se nedá odmítnout!

   Kdysi jsem dostal pytlík třešní. Když jsem pacientce dojatě děkoval, zarazila mne slovy: „Maj´ to sežrat špačci, nebo vy, doktore?“

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Nejezte

hribata!

Michal Konštacký (Vaud)

Ilustrace Pavel Kantorek

Stanislav Juhaňák – Triton


Nejezte

hribata!

Michal Konštacký (Vaud)

Ilustrace Pavel Kantorek

Stanislav Juhaňák – Triton


© Michal Konštacký (Vaud), 2011

© Stanislav Juhaňák – Triton, 2011

Illustrations © Pavel Kantorek, 2011

Cover © Renata Brtnická, 2011

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON,

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.tridistri.cz

ISBN 978-80-7387-517-6

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak

šířena bez písemného souhlasu vydavatele.

Michal Konštacký (Vaud)

Nejezte hříbata!


I.

Fejetony, povídky

a úvahy medicínské

ú


/ 6 /

Pohlaví

Karel Novák byl postarší alkoholik. Takovej ten ušmudlanej

s červeným nosem a žilkami ve tvářích. Teď měl deprese, bolesti

hlavy a známou známé našeho primáře. Ležel – vlastně seděl –

u mě na pokoji. Kýval nohama. A byl smutnej. Z nějakého důvo

du se náš primář domníval, že ho rozveselí několik odborných

vyšetření a hadice zastrčené hluboko v tělesných otvorech. Pan

Novák na všechna ta vyšetření pokorně chodil, a když přišel

zpátky, zase smutně seděl na posteli. A kýval nohama. Známá

známé byla zdravotnice a zároveň nastávající smutného pana

Nováka. Úzkostlivě sledovala průběh léčby a vždy kategoricky

odmítala možnost, že by se mohla o lásku pana Nováka dělit se

Spojenými pivovary a sodovkárnami. „Musí přece existovat jiné

vysvětlení! Kája alkohol skoro nepije!“ Každý výsledek jsme

společně pečlivě prostudovali. Dokonce jsme zvažovali, že boles

ti hlavy a skleslost pana Nováka jsou dány otravou oxidem uhel

natým. Známá známé to četla v jedné detektivce a odpůrkyně

byla všeho schopná megera.

Nakonec jsme se domluvili, že smutný Novák podstoupí ještě

neurologické vyšetření a EEG. Při EEG se na hlavu přilepí drá

ty. Proud se nepouští, ale snímá. Brnkačka. Novák se vrátil ještě

skleslejší. Seděl na posteli s papírem z vyšetření v ruce a noha

ma kýval ještě o oktávu smutněji. „Jak to tam mohli napsat?

Vždyť mě TAM ani nevyšetřovali!“ Když jsem si přečetl zprávu

z EEG, pochopil jsem. Musel jsem vyběhnout ven na chodbu,

abych ho nepoprskal smíchy.

Zpráva byla v záhlaví psána zvláštní směsicí angličtiny a češ

tiny. Název kolonky byl vždy v češtině a do ní se vyplňoval

v počítači předvolený anglický text. U jména nebyl problém,

protože tam předvolba nebyla a stálo tam hrdě česky Karel


/ 7 /

Novak, jen bez háčků a čárek. Další řádek byl nadepsán opět

česky „rasa“ a anglická předvolba pro drtivou většinu Nováků

zní „Caucasian“ – typ kavkazský neboli běloch. Kámen úra

zu byl až v řádku třetím: „pohlavi“. Tady anglická předvolba

umožňovala pouze dvě varianty: „female“ – žena, nebo pro

Nováka mnohem méně lichotivé „male“. Ukázali byste své na

stávající lékařské potvrzení, které říká „pohlavi male“? A pak

že na velikosti nezáleží! Možná ho víc deprimovalo, že se na to

přišlo až při vyšetření mozku. Protože „pohlavi male“ je často

pouze stav mysli... Nebo ne?

ú

Poprava jazyka lékařského

Jednou jsme transportovali pacienta z Itálie do Čech. Volala mi

paní z asistenční služby, která celou věc zařizovala. Nechtěla mě

zatěžovat překladem, tak požadavky na převoz zaslané v italšti

ně přeložila se slovníkem a s kamarádkou. „Ti Talijáni fakt už

roupama nevědí, co by si měli přát! Voni chtějí, aby pacient jel

s PA-POU-ŠKEM a s GRA-MO-FÓ-NEM! To jako že mu bude

cestou smutno, nebo co? Na ten gramofon by naše firma ještě

přistoupila, ale proč by měl cestovat s tím ptákem, to nechápu!“

dala průchod svému spravedlivému rozhořčení. Uklidnil jsem ji,

že se nejedná o papouška, ale (alespoň v češtině) o obyčejného

bažanta, což je výraz pro nádobu na močení. Vzápětí jí došlo,

i jaké desky si bude pán pouštět na gramofonu.

S překlady lékařských výrazů to není jednoduché. Fran

couzské berle jsou ve francouzštině berle anglické, stejně tak


francouzské nemoci (syfilis) říkají Francouzi nemoc italská. Pro někoho to může být španělská vesnice (pro Angličana je to vesnice řecká a pro Francouze pro změnu čínská). Řada zmatků vzniká také v překladech lékařských výrazů z angličtiny. Mým oblíbeným překladatelským omylem v medicíně je výraz „physician“, což znamená lékař. Zpravidla se tím myslí někdo z nechirurgického oboru. V drtivé většině překladů se dozvíme, že vyšetření provedl fyzik. Je s podivem, že ani překladatelům, ani divákům u televize není divné, když sličnou Pamelu vyšetřuje pro tíseň na hrudi fyzik. Trochu to vyvolává mylný dojem, že na konzistenci silikonových výplní dohlíží svědomitý americký kolega z technického oboru.

V jedné Grishamově knize se dočtete, že pro hrdinu přiletěli do džungle vrtulníkem medici. Jen tam není uvedeno, ze kterého ročníku medicíny byli tito neohrožení studenti a jestli tam byli v rámci nějaké praxe. V některých jazycích – například v italštině nebo polštině – slovo medik znamená lékař. V češtině jde vždy o studenta medicíny. V tomto případě šlo zřejmě o paramediky, kteří se do češtiny překládají zpravidla jako zdravotní záchranáři.

Nevyčerpatelnou studnicí humoru je pro našince polština. Jeden polský kolega mi říkal, že jim čeština připadá jako žvatlání malých dětí. Přitom třeba poměrně nevinný inzerát se zněním hledám partnerskou firmu na západě lze do polštiny přeložit pro Čechy celkem pikantně jako szukam partnera na zachodzie. Od té doby jsem přemýšlel, jak polskému kolegovi ukázat, že pro nás Čechy může být žertovný i odborný polský text. Až jednou se mi dostal do ruky kýžený důkaz. Prý žvatlání malých dětí! Náš pacient byl v polské nemocnici a jeho stav nebyl příliš dobrý. Lékař, se kterým jsem mluvil po telefonu, mi slíbil, že mi příští týden pošle zprávu, jak se nemocnému vede. Když mi / 8 /


v pondělí přišel fax, nevěřícně jsem zůstal zírat na zprávu. Stálo

v ní: „Po ostatnim tygodniu jest POPRAWA.“ Možná že v té re

formě zdravotnictví zašli až příliš daleko...

ú

Nemanuálové

Dělal jsem výzkum. Z nějakého důvodu se mu říká výzkum vě

decký. K tomu, aby si výzkum zasloužil svůj epiteton constans,

musela zasednout příslušná schvalovací komise. Té se můj pro

jekt kupodivu líbil. Jen mi vytkla, že nemám pacienty rozdělovat

podle zaměstnání do kategorie manuální a nemanuální. „Řadíte

se přece mezi intelektuály, kolego! Nejste žádný nemanuál, nebo

co nám to tu píšete,“ hřímal na mne jeden z profesorů od před

sednického pultíku.

Nějakou dobu to šlo. Přišel učitel – a šup s ním k intelektuá

lům. Horník a pekař byli zase v kategorii manuálně pracujících.

Protokoly se vršily a všichni byli spokojeni. S trochou obtíží jsem

zařadil do jedné z kategorií i policistu ze zásahové jednotky.

A pak jednoho dne nastal problém.

Problém si mne zvědavě prohlížel šibalskýma očkama a zu

bil se několika zbylými zuby. Vyplnili jsme skoro celý dotazník

a dostali jsme se až k bodu „povolání“. „Co jste dělal za povo

lání?“ „Tak různě,“ zněla ne příliš určitá odpověď. „Převážnou

většinu života jste pracoval jako co?“ „Jako ďas, pane doktor,“

pokusil se o vtip a zase mi ukázal svůj nekompletní chrup. Tro

chu mi docházela trpělivost. „Potřebuji vás zařadit do jedné ka

tegorie. Pracoval jste rukama, nebo jste byl intelektuál?“ „Ani

/ 9 /


/ 10 /

jedno! Většinu života jsem se živil jako provazochodec!“ Nád

hera! Tohle je pro fejetonistu přihrávka osudu. Lékař-nefejeto

nista by si vybral jednu z kategorií. Nebo by si hodil korunou,

a tím by pro něj problém hasnul. Fejetonista ne! Ten se tetelí

blahem. Slintá jako Pavlovovi psi a těší se, jak to celé rozmotá.

„Takže rukama ne?“ ujišťuji se. „Já bych to po rukách nepřešel,

pane doktore,“ přiznává upřímně. „Tak intelektuál!“ uhodil

jsem na něj. „Jakejpak já jsem intelektuál? Vždyť nemám žádný

školy.“ Je pravdou, že já mám doktoráty sice dva, ale nevyle

zu ani na žebřík. Ale kam s ním? Rukama se neživí – ma nuál

není. Intelektuál to taky není. Co je tady zač? Pedál? Brrr!

Možná peduál? Na kolonku peduální zaměstnání jsem však

zapomněl, nehledě na to, že by vypadala v závěrečné zprá

vě přinejmenším divně. Studie se zúčastnilo 56 intelektuálů,

49 manuálně pracujících a jeden peduál (těžko bych totiž se

hnal dalšího provazochodce). Možná bych trochu váhal u rikši.

Je to pe duál? Ten se přeci živí také nohama. Ale má i řidítka!

A co takhle fotbalista? Manuál, nebo intelektuál? Vždyť někteří

dávají góly i hlavou! A tudíž práce hlavou rovná se intelektuál!

Ne, tudy cesta nevede.

Naráz mi svitlo! „Nosil jste při přechodu lana takový to bi

dlo?“ „Jo, vobčas ano.“ Tááák! Je to manuál! K dobrému bydlu

potřeboval bidlo! Měl jsem radost. Dotazník byl zdárně vyplněn.

Na odchodu se ještě otočil ve dveřích: „Jo, a taky jsem hrál ve fil

mu.“ Úžasem mi spadla čelist. Herec! Zpropadenej intelek tuál!

Do pr...! Musím to zas přepsat! „A v čem jste hrál?“ ptám se,

zatímco se pokouším vygumovat záznam v protokolu. „V jed

nom díle Cirkusu Humberto... toho... no... provazochodce!“ Víte,

že si už nevzpomínám, kam jsem nakonec zařadil policajta ze

zásahovky?


/ 11 /

Vinný střik

„Pane doktore, myslíte si, že je vhodné, aby lékař jezdil do práce

na koloběžce?“ vítala mne obaleného bahnem primářka B. před

vchodem do nemocnice. Chvíli předtím se mi zaseklo přední

kolečko koloběžky ve výmolu na chodníku. Přepadl jsem přes

řidítka přímo na vozovku před projíždějící auto, takže jsem

si vzácně myslel to samé: „Ne, není!“ Primářka B. byla místní

obdoba Poláčkova pana Fajsta, který v Bylo nás pět kontroloval

„hochům, co spolu chodí“ čistotu uší a dbal na dobré mravy.

Netrvalo ani týden a kolegyni upozornila, že není důstojné, aby

lékařka chodila do práce v riflích. Snižuje to prý úroveň lékař

ského stavu. Ona sama byla vždy vzorem upjatosti a spořádané

ho chování.

Budete překvapeni, ale boží mlýny přece jen melou a na kaž

dého z nás jednou dojde. Primářka byla pozvaná spolu s vybra

nými VIP na ochutnávku beaujolais, což je, jak známo, mladé

a zrádné víno. To, že se při akci opila, jí vůbec nezazlívám. Víno

bylo zadarmo a v mnohém ji to přiblížilo k nám, chybujícím

hříšníkům. Ale to, co následovalo potom, si za rámeček urči

tě nedá. Jen s vydatnou oporou kolegů se dostala do autobusu,

který odvážel ovíněné ochutnavače nazpátek. Autobus však jel

cestou necestou a při jednom poskočení se TO stalo. Ještě teď

jí zcela jistě zní v uších Erbenovy verše „vyvalily se vlny zdola

a roztáhly se v širá kola“. Primářka zbledla a s vypětím všech sil

se vztyčila. V tu chvíli to zřejmě nebyl zrovna dobrý nápad. Ná

hle se ozval ryk připomínající dvanácteráka v říji. Následky byly

katastrofické! B. znečistila dvě řady VIP cestujících před sebou

a intenzitou vodního děla označkovala zezadu pleš náměstkovi

naší nemocnice! Když jsem se s ním potom bavil, tak říkal, že to

zas tak strašný nebylo. Prý šlo o takový nevinný vinný střik...


/ 12 /

Dechový test

Nás mladé přestěhovali jednoho dne do sklepa. Brzy to ve cti

hodném lékařském pokoji vypadalo spíš jako na studentských

kolejích. Kancelář ve sklepě má několik výhod: předně jste

dál od primáře, a pak je odsud blíž k bufetu, na oběd a domů.

Naše pracoviště tou dobou zakoupilo velmi drahý přístroj, kte

rý měl odhalit bakterii žijící v žaludku z vydechovaného vzdu

chu. Bomba věc! A to aniž byste museli polknout endoskop,

který si v ničem nezadá s hadicí na kropení zahrádky. Spous

ta lidí zajásala, protože jsou jedinci, které zjevně netěší, když

doktor musí zasouvat cokoliv do kteréhokoliv z jejich tělesných

otvorů. Ta žaludeční breberka mě v té době hodně zajímala,


/ 13 /

a když bylo potřeba udělat několik testů na dobrovolnících, vzpomněl si docent na mě. Dechový test, tak se ono vyšetření jmenuje, spočíval v tom, že dobrovolníci – kolegové a zaměstnanci – vypili džus se speciální tabletou, za půl hodiny foukli do zkumavek a šli si po své práci. Zkumavky jsem pak donesl do laboratoře v jiné budově, kde se analyzovaly na zmíněném superpřístroji. Celkem prima výzkum, díky kterému pak odjelo několik kolegů do USA na kongres, zatímco já jsem si dál užíval svůj sklep.

Tou dobou k nám byl poslán z jiné kliniky na stáž mladý ko

lega R. Těšil se, jak se uleje na hodinku od práce a půjde ke mně dělat „vědu“ a pak se třeba vypaří směrem bufet a domů. Přístroj nikdy neviděl, jen tušil, že se bude někam dýchat. Zde se konečně dostávám k jádru pudla. Krátce před příchodem R. na dechový test u nás luxovala uklízečka koberce velkým průmyslovým vysavačem. Vysavač byl těžký a měl dlouhou hadici. Aby to ta dobrá žena pobrala, odnesla si jen část hadice s tím, že pro zbytek se staví za chvíli. Vzápětí přišel R. do místnosti a bez zaváhání zamířil k vysavači. „Hmmm, pěknej macek,

to ti povím,“ prohlížel si vysavač. „Slyšel jsem, že stál několik

melounů!“ V tu chvíli mi došlo, že si nedělá legraci a myslí si,

že toto je onen slavný přístroj. Několikrát tréninkově zhlubo

ka vydechl do špinavé hubice vysavače. To už mi po tvářích

tekly slzy od potlačovaného smíchu. „Vždyť to nemáš zapnu

tý v elektrice!“ podíval se na mě vyčítavě a strčil koncovku do

zásuvky. V tu chvíli se uklízečka vrátila pro vysavač. Na obrá

zek, který se jí naskytl, asi nikdy nezapomene! Mne dusícího

se smíchy a doktora R. zhluboka vydechujícího do vysavače!

Pomalu k němu došla, vysavač vypnula z elektriky a k jeho

velkému zděšení si přístroj odvezla. Teprve pak mu to došlo!

Historka se brzy rozkřikla po nemocnici a když R. asi za týden


/ 14 / u vizity něco nevěděl, primář na něj křičel: „K vizitě umíš úplný kulový! Co taky můžu čekat od borce, kterej ve sklepě dejchá do vysavače?!“

ú

Tetování

Každý svého štěstí strojvůdcem. O tetování neboli kérce to platí dvojnásob. Mám ve svém okolí řadu potetovaných, dokonce i jednu potetovanou tetu. No problem. Většina lidí se zabývá tetováním po stránce estetické. Já bych do diskuse chtěl vnést ještě hledisko zdravotnické. Schválně nepíšu zdravotní. Jsem dalek toho, abych zde kázal o přenosu toho či onoho. Viděl jsem i vězně, kteří byli tetováni špínou z podrážek svých bot... a dobrý.

Řada mých pacientů je tetována. Na nejrůznějších místech. S oblibou si čtu nápisy na jejich tělech slibující nehynoucí lásku. Často jde o lásku „nehinoucí“, když dotyčná „myluje Karla“. Možná by někdo měl vydat gramatiku pro amatérské tatéry. Stačí pár hesel, stejně se dokola opakují. Měl jsem i jednu pacientku, která trpěla strachem z rozčtvrcení, a tak si podepsala všechny končetiny. Prý kvůli snadnější identifikaci.

V sousedství bydlel potetovaný Lůďa. Občas ke mně chodil jako pacient. Kromě hlavy měl umělecké výtvory téměř všude. Na hrudníku byla pirátská loď, na břiše pak poklad, rakev, piráti i krásné kurtizány. Léta strávená ve Valdicích se konečně zúročila. Za pivo jsme si mohli prohlédnout chodící galerii i s výkladem. Žádné školometské pindy od promovaného kunsthistorika.


/ 15 /

Real life. Jak on miloval ji, ona ho opustila a tomu jejímu pak

rozbil hubu. Vytetovaná alegorie měla více dějství, protože ona

byla pokaždé někdo jiný, a tak postav kolem pirátské lodi přibý

valo. Potíž nastala, když měl Lůďa slepáka. Přes noc se z chodí

cí galerie stala galerie ležící. Jeho hlavní starostí bylo, aby i přes

chirurgovo dovádění na jeho břiše zůstaly hlavní motivy životní

epopeje zachovány. Proto taky přišel pozdě na operaci. Bál se,

že ztratí svou jedinečnost. Jizva byla podle toho patřičně velká.

Naštěstí měl chirurg pochopení pro tetované a smysl pro humor.

V operačním protokolu jsem se pak dočetl následující: „Operační

řez vedu horní hranou víka rakve...“

Problematické je i tetování na místech, která rostou. V někte

rých životních etapách to jsou téměř všechna místa na těle. Zná

te to... Z koňů jsou naráz žirafy a indián má podivně protáhlý

obličej. Asi zklamáním. Viděl jsem i malého delfínka na bříš

ku, ze kterého se po letech stala velryba – na panděru. V Anglii

jsem jednou na chirurgii vyšetřoval mladou dámu. Nechtěla se

svléknout a ukázat svou „zadní tvář“, ačkoliv tam byl zdroj ob

tíží. Posléze se přece jen nechala přesvědčit. Na levé půlce měla

vytetovaného oranžového kocoura Garfielda. Kocour tady číhal

u dírky. Asi nemusím vysvětlovat u jaké. Po několika dětech

a bouřích hormonů paní přibrala dobrých 30 kilo a z hravé ko

čičky byl obří tygr. Navíc vypadal jako po neštovicích... Takže

dvakrát měř a jednou tetuj. Raději někam na ucho nebo na záda.

Tetování zdar!

ú


/ 16 /

Ginkgo biloba

Moje nastávající stážovala na plastické chirurgii, kde léčila jistého pana inženýra H. Tento čiperný stařík byl neúnavný propagátor jinanu dvojlaločného neboli ginkgo biloba. Podle toho rozděloval i lékaře. Kdo neznal ginkgo, ten na něj nesměl ani sáhnout. S ignoranty, kteří nemají povědomí o základním přírodním léku, se odmítal bavit. Každý večer jsem se dozvídal od své dívky nové podrobnosti o ginkgu. Pan inženýr byl velmi upovídaný, a tak jsem zakrátko věděl, že jinany rostou podél řeky protékající naším městem. Získal jsem také slušné znalosti o blahodárném vlivu ginkga na paměť, špatně prokrvené končetiny, hemoroidy a řadu dalších neduhů. Stal se ze mne takový expert, že jsem jednou publikoval i přehledný článek o tomto všeléku.

Pan inženýr měl ještě jednu zvláštnost – neženatého syna, jinak dobře zaopatřeného úředníka na ministerstvu zahraničí. Zdálo se mu, že synovi „ujíždí vlak“ (ačkoliv u ministerského úředníka to byl spíš taxík), a tak se ho pokoušel dohodit mé nastávající. Zkoušel nejrůznější záminky, pod kterými by se ti dva mohli setkat. Konzultace jeho zdravotního stavu se synem v kavárně. Konzultace jeho zdravotního stavu spojená s prohlídkou ministerstva zahraničí. Jakákoliv jiná konzultace kdekoliv. Jeho mozek, prokrvovaný díky megadávkám ginkga, vymýšlel stále nové způsoby, jak mi odloudit přítelkyni. Musím říci, že jsem začínal být trochu nervózní, a tak se mi dost ulevilo, když inženýra H. z chirurgie propustili domů.

Asi za půl roku jsem seděl v ambulanci. V čekárně už nebylo k hnutí a pacient, který byl už vyšetřený, se stále neměl k odchodu. Napadlo mne, že bych se mohl zeptat, jestli má zajištěný odvoz z nemocnice. Třeba ho to trkne a půjde si sednout do čekárny. Prý pro něj přijede syn. Úředník na ministerstvu zahra


/ 17 /

ničí. „A svobodný!“ významně pomrkával na sestřičku. Vtom

mi to došlo! To je on! Ginkgo biloba! Ještě jsem ho zarazil na

odchodu. Nemohl jsem si nevšimnout, jak sestřička obrátila oči

v sloup: „Doktore, venku je plná čekárna lidí!“ Byl jsem nekom

promisní. „Sestři, ukažte mi ještě jednou EKG pacienta!“ Chví

li jsem dělal, že si ho prohlížím, a pak jsem se obrátil na oba.

„Dobře si všimněte této vlnky,“ strčil jsem jim pod nos EKG

křivku. „To je typické EKG pijáka extraktu ginkgo biloba!“ vy

křikl jsem vítězoslavně. Oba oněměli úžasem. „Jak jste to sakra

poznal?“ hlesnul překvapeně inženýr. „No, jsem holt dobrej!“

„To je špičkové pracoviště!“ pravil obdivně. „A věřili byste, že

ještě dnes existují lékaři, kteří vůbec netuší, co to ginkgo je?“

ú

Varle

Všimli jste si, kolik literátů, umělců a filmařů se věnuje téma

tům z gynekologické ordinace? Co jen vtipů koluje o vyšetřeních

ženských intimních partií? A jak málo se na druhé straně píše

o záležitostech urologických? Tedy do jisté míry ryze mužských.

A to i přesto, že lékaři se neoficiálně dělí na urology a neurology.

I my, muži, chceme rovnoprávnost! Proto se zde hodlám vypsat

ze svých zážitků, abych vyrovnal pomyslné misky vah.

I.

„Ženy si prý myslí, že největší bolestí je porod. To proto, že je

nikdy nikdo nekopl do koulí.“ Toliko citát z prepubertálního

období, dobře dokumentující citlivost tématu. Moje první vzpo


/ 18 /

mínka na tuto problematiku se váže k turnaji v karate někdy

v osmé třídě. Na závodech jsem zjistil, že musím mít suspenzor.

Jinak nemohu nastoupit. Bez plastové ochrany v rozkroku bych

byl diskvalifikován. To kdyby mne někdo kopnul omylem TAM,

aby nebyly následky. Však víte... Poslal jsem svého otce, aby ve

městě sehnal potřebnou pomůcku. Suspenzor skutečně sehnal.

Jenže... atletický čili látkový. Ten slouží k tomu, aby TO při sko

ku do výšky nevykukovalo. Prý: „Dej si tam kapesník, ten tě

ochrání!“ John Lennon měl pravdu – nevěř nikomu přes třicet!

Kapesník NIKDY NIKOHO při bojových sportech neochrání! To

už vím bezpečně.

II.

Druhá vzpomínka se váže k praktickým cvičením z urologie.

Měli jsme jako medici cévkovat pacienta. Asistent si vybral

spolužačku Sabinu, aby zavedla jednomu pacientovi močovou

cévku. „Kolegyně, musíte penis napnout a očistit jodisolem,“

zavelel asistent. Poté přišla sestra, že má pan doktor naléhavý

telefonní hovor. Sabina se vždycky moc snažila. Možná měla

i trochu nereálnou představu o tom, kam až se dá něco takové

ho napnout. A pacient byl patřičně napnut. Trochu to začínalo

připomínat známou cvičební polohu „most“. „Horko, že?“ sna

žil jsem se prolomit ledy. „To jo,“ řekl vděčně. Zase jsme mlčeli.

A minuty ubíhaly. Asistent nikde a Sabina pořád držela. „Ssss,

ssss, pusť HO!“ šeptali jsme sborem. Sabina neslyšela, tak si na

kročila směrem k nám. Potažmo i s pacientem (na tomto místě

si laskavě povšimněte kreativního užití slova „potažmo“). Trvalo

asi čtvrt hodiny, než se asistent vrátil. Pro Sabinu i pacienta to

bylo asi nejdelší veřejné vystoupení v této disciplíně. Když lé

kař už už vcházel do dveří, Sabina TO pustila. Možná že TO vy

klouzlo... „Kolegyně, vy jste mu HO znesterilnila! Víte co, běžte


/ 19 /

raději od toho! Nováková, vemte si rukavice a očistěte pacienta jodisolem! Snad už mi nikdo nebude telefonovat.“ Jak známo, je lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše. A když už je vrabec v hrsti, tak držet!

III.

A pak jednoho dne došlo i na mne. My lékaři se pořád prohlížíme. Čteme si tak dlouho o příznacích, až je nakonec najdeme sami na sobě. Při studiu menstruačního cyklu se mi dokonce jednou spustila krev z nosu. Jde jistě o pozoruhodný případ empatie. Teď mne bolelo varle. Jen tak trochu. Přesněji se tomu říká bolest tahavá a může být příznakem nemoci. Okamžitě jsem volal známému – primáři urologie. „Ještě tady něco řešíme s přednostou po semináři. Ale přijď hned! Varle není prdel, kolego!“ dostalo se mi poučení.

Na urologii jsem zapsán dobře. Primář je otcův spolužák, synovi zdejšího přednosty jsem sehnal podklady pro seminární práci a také šéf ambulancí na mne má dobré vzpomínky. Ty nejlepší. Jednou jsem mu poslal na vyšetření nymfomanku s konkrementem v močovodu u solitární ledviny. Přeloženo do češtiny – kamínek ucpal močové cesty a paní měla jen jednu ledvinu, u které hrozilo, že přestane fungovat. Na nadstandardním samostatném pokoji se souloží se třemi pány postupně zbavila močového kamene bez operace, čímž se nesmazatelně zapsala do dějin urologie. Byla z toho pěkná silvestrovská kazuistika.

Teď všichni tři seděli v posluchárně, pili kafe a jedli chlebíčky. Trochu příznačně na nich bylo vejce. S majonézou. „Promiňte... ťuk, ťuk... dobrý den. Už jsem tady! V klidu dojezte, nenechte se rušit...“ krčil jsem se nesměle u dveří. „Pojď dál, kolego!“ pokynul mi s plnou pusou primář. „Tak co máš na


/ 20 /

srdci?“ „Na srdci mám varle,“ odpověděl jsem zdvořile celou

větou. „Tak ho ukaž!“ „Tady???“ Ještě z dob studií mám po

svátnou hrůzu z akademické půdy. Nikdy by mne ani ve snu

nenapadlo, že budu odhalovat svůj genitál v posluchárně, kde

jsem ještě nedávno psal testy. Je pravda, že jsem nějak neuva

žoval nad tím, jak takové mužské vyšetření vlastně probíhá.

„Na co myslíš, že jsme se doteď koukali?“ přerušil tok mých

myšlenek primář. Pravda. Spustil jsem kalhoty ke kotníkům

a odhalil se. Primář si utřel ruku od majonézy do pláště a stis

kl mi varle. „Bolí?“ „UAAAAAAAAAAAA!!!“ Vyhrkly mi

slzy. „Trochu jo!“ „Karle, tahá ho varle,“ obrátil se na dokto

ra vedle zřejmě s oblíbenou hláškou. „Koukne se na tebe ještě

tady kolega,“ ukázal bradou směrem k vedoucímu ambulan

cí. „Je to největší machr na varlata v kraji!“ „To musej bejt ro

diče pyšný,“ pomyslel jsem si, zatímco jsem snožmo skákal

k odborníkovi. Ten zvolil jinou taktiku. Se šálkem kávy v jed

né ruce mi druhou rukou zatáhl za varle směrem k podlaze.

„UAAAAAAAAAA!!!“ Skoro jsem mu hlavou vyrazil hrnek

s kafem z ruky, jak rychle jsem se předklonil. „Mno, já nevím,

možná by se na to měl ještě kouknout přednosta.“ „Už ne!“ ža

donil jsem. Přednosta kliniky zvolil tah i tlak oběma rukama

současně. „UAAAAAAAAAAA!!!“ „Nález se mi zdá symetric

ký.“ „Jo, teď jste mi je rozdrtil obě stejně!“ souhlasil jsem. No

řekněte, zažije někdo tolik legrace při gynekologickém vyšetře

ní? „Buď zdráv, doktore!“ loučil se primář pozdravem, kterému

jsem v tu chvíli moc nevěřil.

ú


/ 21 /

Úplatek

Mám báječnou, špatně placenou práci. Jsem lékař. Pacienti to tuší a snaží se kompenzovat zdravotníkům jejich nelehký úděl nepravidelnými příděly potravin. Jednotkou vděčnosti bývá jeden fernet, bonboniéra nebo pražená káva standard. Existují však i kreativní jedinci. Jedna paní donesla mému otci – jinak praktickému lékaři – asi šest vlašských ořechů se slovy: „A ne abyste zapomněl zítra přinést nazpátek to zelený z těch ořechů! Já to hážu ke stromům.“ Něco takového se nedá odmítnout!

Kdysi jsem dostal pytlík třešní. Když jsem pacientce dojatě děkoval, zarazila mne slovy: „Maj’ to sežrat špačci, nebo vy, doktore?“ Pokud je otázka postavena takto, pak je odpověď jednoznačná.

Některé z darů se nedají sníst ani při nejlepší vůli. Mezi mé oblíbené nepoživatelné patří sada dřevěných kolíčků na prádlo, vařečka, fajfka a svícen ze samorostu. Ostatně před naturáliemi nás varoval již během studií jeden z mých profesorů. „Když tady někoho zavřete na tři týdny, krmíte ho těmahle blafama, odebíráte hektolitry krve a ve finále mu uříznete nohu, co vám asi přinese? Správně! Otrávenou bonboniéru! Okamžitě to zahoďte nebo s tím jděte uplatit někoho na finančním úřadě!“ Tady je morální apel podložen zcela logickým zdůvodněním našeho paranoidního pedagoga. A i kdyby nebyl? Čím je lékař oblíbenější, tím dříve ho jeho vlastní pacienti zahubí. Nevěříte? Buď zemře na otravu alkoholem, pokud začne koštovat fernety od pacientů, nebo ho skolí komplikace cukrovky po kilech čokolády, či infarkt po patnácté kávě standard. Ještě nikdy mi nikdo nedal dietní tyčinku nebo neslazenou minerálku. Asi z pověrčivosti také pacienti nenosí svým lékařům věnečky a rakvičky.


/ 22 /

Na rozdíl od profesora ze studií byl jeden z mých primářů rád, když jsme dostávali od pacientů něco na zub. Požadoval totiž jakýsi desátek z každé potraviny na oddělení. Byl neuvěřitelně mlsný. Ujídal nám svačiny a ukusoval tatranky se samozřejmostí jemu vlastní. Na oddělení byl pánem, a tudíž mu patřilo – kromě našich životů – i naše jídlo. Tak tomu bylo až do chvíle, kdy přišla na vyšetření jedna stařenka. Na odchodu mi podávala cosi zabaleného do ubrousku. „Víte, já i dědeček máme cukrovku, rodina bydlí v Rakousku a dcera mi pořád vozí tyhle čokolády. My nevíme co s tím, tož jsem vám to donesla.“ Čokoláda pamatovala ještě Rakousko-Uhersko. Vybledlý obrázek na obalu ta hodná paní apgrejdovala zeleným ubrouskem s kytičkami. Když jsem čokoládu rozbalil, zděšením jsem uskočil. Čokoláda byla oříšková. Uvnitř oříšků se však zabydleli velcí bílí červi a vesele si tady rejdili. Chtěl jsem čokoládu vyhodit, ale pak mne TO napadlo. Takový pokus. Pečlivě jsem čokoládu znovu zabalil a odnesl na ultrazvukovou vyšetřovnu, kde je celý den šero a svítí tu jen lampička v rohu. Nikdo na oddělení nesní cizí čokoládu. Až na jednoho člověka... A odešel jsem na oběd.

Po návratu jsem spěchal na ultrazvuk. Polovina čokolády byla pryč! Obešel jsem oddělení, abych ukázal svou malou červí zoo. Sestřičky se s pištěním štítivě odvracely od čokolády. Jen primář naráz zbledl. Prudce vystartoval k záchodu. Pak se odtud dobrou půlhodinu ozývaly dávivé zvuky. Následně si nápadně dlouho čistil zuby. A pak se přiznal. Všichni jsme chtěli vědět, jak chutná takový červ. „Trochu jako želé nebo rozinka. Ty vole, já si myslel, že to je Studentská pečeť!“ Zde se nabízí parafráze známé filmové věty: „Neber jiným jejich úplatky, nebo se z toho zblázníš!“ Protože koho pacienti otravujou, toho pacienti otráví. A pomsta, ta bývá sladká.


/ 23 /

Prdele

Žijeme jen jednou; a někteří z nás ani to ne. Je smůla, když máte šéfa sadistu a ten si vybíjí svou úchylku na vás. V nedaleké nemocnici jeden takový pracoval jako primář. Sousední sadista své lékaře za sebemenší prohřešky pohlavkoval a někdy je i kopal. Občas se zvedl chabý náznak odporu. Jednou mu stateční jedinci za způsobená příkoří nalili do kafe lék vyvolávající silné močení. Primář byl zrovna na cestě na nějaký seminář, kde měl přednést zdravici, a nedojel... Ale nic mu nezabránilo, aby své ovečky i nadále terorizoval. Za močení mučení.

Vůbec jsem neměl radost, když jsme byli já a kolega Vosáhlo

vysláni na seminář pořádaný sousedním sadistou. Tradičně se zde scházejí primáři, docenti a profesoři, což neslibovalo zrovna třeskutou zábavu. Z většiny z nich jsme měli hrůzu. Trvalo mi několik let, než jsem byl schopen vyslovovat současně souhlásky i samohlásky při rozhovorech s lékařskými kapacitami. „K semináři patří i společenská část,“ pravil náš docent. „Doufám, že nás budete dobře reprezentovat alespoň tam, když nemáte žádnou přednášku.“ A reprezentovali jsme velmi dobře. Již při prvních dvou přednáškách jsme se občerstvili tak důkladně, že jsme na obávaného šéfa, dosud oslovovaného jen příjmením a všemi možnými tituly, pokřikovali: „Petřéé, po

céém a dej si s náma paňáka!“, což trochu narušovalo odborný

program.

Kupodivu náš nový kamarád brzy dohnal občerstvovací

handicap. Kolem nás sedělo i několik starších lékařů, většinou

primářů z okolních nemocnic. Když jsme byli v nejlepším, vy

právěl jsem historku o našem kamarádovi R. Na tomto místě se

omlouvám za malou vsuvku. Až dočtete dále, pochopíte, že byla

nutná...




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist