načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Nejděsivější československé zločiny - Jaromír Slušný

  > > > > Nejděsivější československé zločiny  
-15%
sleva

Kniha: Nejděsivější československé zločiny
Autor:

Jaromír Slušný se ve své knize zabývá zločinci na našem území. Příběhy jedenácti nejznámějších československých bestiálních vrahů od roku 1918 až do současnosti jsou ...
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  249 Kč 211
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2% 90%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Rok vydání: 2012-03-07
Počet stran: 216
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 204 stran : ilustrace , portréty
Vydání: 2., rozš. a upr. vyd.
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
ISBN: 9788073886387
EAN: 9788073886387
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jaromír Slušný se ve své knize zabývá zločinci na našem území. Příběhy jedenácti nejznámějších československých bestiálních vrahů od roku 1918 až do současnosti jsou varováním i poučením. Proč se vůbec brutalitou vyšinutých osobností a psychopatů zabývat, proč číst děsivá svědectví hrůzných činů? Jistě ne pro rozptýlení. Pronikneme-li hlouběji do povah zločinců, možná se v budoucnu podaří podobným činům předcházet či jejich pachatele snáze odhalovat.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Jaromír Slušný - další tituly autora:
Najväčšie slovenské záhady Najväčšie slovenské záhady
Slušný, Jaromír
Cena: 211 Kč
Nejkrásnější římské báje a pověst - CDmp3 (Čte Vladimír Kratina, Pavel Soukup, Martin Stránský) Nejkrásnější římské báje a pověst
Slušný, Jaromír
Cena: 214 Kč
Nejkrásnější římské báje a pověsti Nejkrásnější římské báje a pověsti
Slušný, Jaromír
Cena: 199 Kč
 
Zákazníci kupující knihu "Nejděsivější československé zločiny" mají také často zájem o tyto tituly:
Nejkrutější psychopati v dějinách Nejkrutější psychopati v dějinách
Marlowe, John
Cena: 236 Kč
Olga Hepnarová - Zabíjela, protože neuměla žít Olga Hepnarová
Cílek, Roman
Cena: 109 Kč
Galerie zločinu Galerie zločinu
Kučera, Miroslav
Cena: 254 Kč
Dítě číslo 44 - 2. vydání Dítě číslo 44
Smith, Tom Rob
Cena: 239 Kč
Tichá hrůza Tichá hrůza

Cena: 257 Kč
Oprátka za osm mrtvých Oprátka za osm mrtvých
Cílek, Roman
Cena: 215 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

/ 14 /
Lidé se štítí tvorů, kteří cizopasí na jiných, přiživují se na nich, číhají
na jejich slabost a snaží se je zákeřně o vše připravit. Pijavice patří
mezi ně, i když určité druhy dokážou lékaři využít k léčbě některých
nemocí, takže jsou vlastně alespoň v tomto ohledu užitečné. Nejhorší
však jsou pijavice lidské. Mají mnoho podob, mnoho tváří. Některé
vysávají svým obětem zdraví a často i život, jiné se vrhají na jejich
majetek.
Takovou pijavicí byl Hubert Pilčík, který využíval lidského neštěstí
a o život připravil nejméně pět lidí. Jistý český deník jeho příjmení
uváděl jako Petlan, ale v úředních spisech je uvedeno jméno Pilčík.
Byl to snad největší poválečný vrah na našem území. Netvor v lidské
podobě, pro kterého neštěstí jiných bylo jen cestičkou k vlastnímu
obohacení. Pro peníze a mamon jednal krutě a bezcitně. Zvíře by
mělo víc soucitu než on.
Únor 1948 poznamenal osudy mnoha lidí. Mnozí z nich se
rozhodli opustit naši republiku. Jinak než přes západní, takzvanou
zelenou hranici, to nešlo. Obnovila se živnost převaděčů a pašeráků lidí.
Za převedení přes hranice se dobře platilo, respektive převaděči často
žádali nehorázné sumy. Také Hubert Pilčík si chtěl tímto způsobem
vydělat. Až do té doby se ničím významnějším neproslavil. Byl takový
jako jeho jméno – docela průměrný, obyčejný a nenápadný.
Jedna zvláštnost tu ale přece jen byla: Pilčík se k vraždám uchýlil
až na prahu důchodového věku a část svých obětí vraždil již jako
důchodce. V roce 1948 mu totiž bylo již sedmapadesát, a když ho
policie dopadla, táhlo mu na šedesátku. Nestává se často, že by člověk
jeho věku vstoupil na zločineckou dráhu, a dokonce takovým
způsobem, jakým to udělal on.
Narodil se 14. října 1891 v Novém Hrozenkově na Vsetínsku.
Prošel několika zaměstnáními, nakonec skončil v plzeňské Škodovce,
z níž odešel do důchodu. Byl ženatý, manželka Antonie byla o
jedenáct let mladší než on, vlastní děti neměli.
Nikdo z jeho okolí netušil, že by mohl být vrahem. Rád si vypil,
miloval především víno, poseděl v hospodě, poklábosil se sousedy nebo
Vrazi 145 x 205.p65 13.2.2012, 13:3814





/ 15 /
známými. Těšil se tomu, čemu se říká dobrá pověst. Byl skutečně
přátelský, dovedl s lidmi navázat kontakt a bavit je. Měl velmi bujnou
fantazii a s oblibou se vydával za jednu z obětí tragického konce
slavného Titaniku. Tvrdil, že potopení lodi osobně zažil. Lidé ho měli
rádi, a tak se ani nikdo nepídil po tom, zda je jeho vyprávění
pravdivé, nebo není.
Příznivce si také získával svým dobrým vztahem k přírodě.
Miloval ptáky, amatérsky se věnoval ornitologii. Na své zahradě nedovolil
porazit ani borovici, která sousedům bránila ve výhledu, protože – jak
tvrdil – ptáci by si pak neměli nač sedat.
Vyznal se rovněž v léčivých bylinách. Rád je sbíral, sušil a dovedl
využívat jejich léčivých vlastností. Pro sušené směsi za ním chodili
lidé z širokého okolí. I k nim se choval hezky, některým dokonce v létě
pronajímal pokoj ve svém domě jako letní byt a s hosty vyrážel na
dlouhé, i několikahodinové túry. Věk mu vůbec nevadil. Lesem a
loukami se toulal v době sklizně léčivých rostlin a za vzácnou bylinou byl
ochoten se vydat i několik kilometrů daleko. Vypadá takhle vrah?
Nechce se tomu věřit, ale bohužel skutečně vypadá. To je na tom to
nejtragičtější, přirozeně kromě vražd, které spáchal.
Na otázku, kdy se Hubert Pilčík vydal na cestu zločinu, se
kriminalistům nepodařilo najít přesnou odpovědět. Až v průběhu vyšetřovaní
se ukázalo, že na svých turistických výletech vykradl také nějaké chaty,
ale to by ho asi k vraždění lidí samo o sobě přivést nemohlo.
Jeho akční rádius byl velký. Pilčík se netajil tím, že celý prostor
kolem Plzně, ale také jisté oblasti Šumavy, má dobře prochozené;
tvrdil, že až tam ho prý dovedla jeho turistická a sběratelská vášeň. Na
Šumavě znal několik místních lidí, kteří mu radili, kde by měl léčivé
byliny sbírat. Mezi nimi si snad také později našel agenty, kteří měli
za úplatu dostávat zájemce před hranici.
Mohla to být pravda i nemusela. Musíme však vzít v úvahu, že
Pilčík uměl znamenitě fabulovat a balamutit lidi, a pokud vlastní
fantazii spojil s tím, co o Šumavě a jejích tajemstvích věděl, jeho tvrzení
mohla znít přesvědčivě. Zájemci o případný přechod přes hranici na
Vrazi 145 x 205.p65 13.2.2012, 13:3815





/ 16 /
Západ se proto u něj začali hlásit, a to i přesto, že žil až ve vesnici
Senec, ležící severně od Plzně, a ne přímo na hranici, jak to známe
z televizního zpracování jeho příběhu.
Zpočátku snad skutečně několik lidí, kteří kdysi u něj byli na
letním bytě, do Bavorska přes Šumavu dostal a na jejich doporučení se
pak na něj začali obracet další zájemci. Jeho nová živnost vzkvétala.
Dnes už nikdo přesně nezjistí, kolik do svého třípokojového domku
nakonec nalákal lidí, které připravil o život, majetek nebo obojí.
Velká část jeho zločinů není zdokumentována, protože vyšetřování
některých případů nebylo dovedeno do konce. Výjimkou je případ
rodiny Balleyových z Plzně.
Pan Emanuel Balley byl bývalý úspěšný plzeňský obchodník,
narozený v roce 1886. Již před první světovou válkou získal poměrně
slušný majetek a tomu odpovídající postavení, které si ještě upevnil
v předmnichovské republice. Únorové události v roce 1948 ho
přirozeně zaskočily a situaci chtěl řešit odchodem do zahraničí, kde měl
jako bývalý obchodník poměrně dost přátel.
Stejně smýšlela i jeho jednatřicetiletá dcera Renata, povoláním
fotografka. Před svými známými se svými názory vůbec netajila a je
pravděpodobné, že některý z nich ji spojil s Hubertem Pilčíkem.
Všechno pak proběhlo podle předem domluveného plánu. Pilčík ale odmítl
převést otce s dcerou přes hranici současně. Jeho snahou bylo osoby,
které se svěřily do jeho rukou, od sebe izolovat, aby se s nimi mohl
vypořádat odděleně. Jen to mu zaručovalo úspěch.
Oba Balleyovi v Plzni rozhlásili, že se budou stěhovat do Zruče,
vesničky která ležela hned vedle Sence. Dali si tam dokonce odvézt
nábytek a většinu svršků, ale v novém bydlišti se nikdy neukázali.
Na cestu na Západ vyrazil jako první pan Emanuel Balley. V úterý
6. března 1951 zajel za Hubertem Pilčíkem a oba spolu odešli do
hájovny Lipovka nedaleko vesnice Nekmíř. Hájovna přitom neleží
na jih od Plzně, ale směrem na severozápad, takže se od hranice spíš
vzdalovali, než že by k ní směřovali. K hájovně dorazili pozdě
odpoledne, zjistili, že je prázdná, a něco málo pojedli.
Vrazi 145 x 205.p65 13.2.2012, 13:3816





/ 17 /
„Měl byste si na chvilku zdřímnout,“ navrhl Balleyovi Pilčík. „Máme
před sebou ještě dlouhou cestu a musíte být alespoň trochu svěží.“
Emanuel Balley souhlasil. Cesta byla pro něho dost namáhavá
a vyčerpávající. Na jeho fyzickém stavu se podepsalo i nervové napětí,
které přitom prožíval. Natáhl se tedy a za okamžik už spal. Pilčík
z něho nespustil zrak. Počkal ještě chvíli, a když se přesvědčil, že
Balley tvrdě spí, vytáhl z vaku gumový obušek, na jedné straně zpevněný
kovem, a vší silou udeřil oběť do hlavy. Balley ztratil vědomí, ale stále
ještě žil. Pilčík ho proto udeřil znovu a pak ještě jednou a ještě... Jak
ukázala pozdější pitva, i po všech těchto surových ranách byl Balley
stále ještě naživu.
Pilčík si to buď neuvědomil, nebo se tím nezabýval. Řešil
důležitější problém: jak se zbavit těla. Prohledal celou hájovnu, až nakonec
na půdě našel dvě lahve s nějakým olejem. Rozhodl se proto, že
mrtvolu spálí. Vylil na ni obsah obou lahví, navrch naházel suchou slámu
a seno a vše podpálil. Oheň zanedlouho zachvátil celou hájovnu a tělo
z větší části skutečně strávil.
Požár zahlédli lidé a běželi hasit. Hájovnu se ale zachránit
nepodařilo a hasiči, kteří přijeli na místo, sotva zabránili tomu, aby se oheň
nerozšířil na okolní stromy. Hubert Pilčík už na místě nebyl. Počkal,
až se požár rozhoří, a spěchal domů do Sence.
Po několika dnech navštívil v Plzni příbuznou Balleyových, u které
zatím bydlela Renata spolu s dvanáctiletou neteří, dcerou své sestry.
„Váš otec je už na druhé straně,“ řekl jí. „Teď jste na řadě vy.“
Po několika dalších dnech se u Pilčíkových objevila Renata
Balleyová. Její příchod nikoho ze sousedů nepřekvapil. Domnívali se, že to
bude zase jedna z turistek, které přijížděly k Pilčíkovi na letní byt,
nebo zájemkyně o léčivé byliny – ty si v jeho domě doslova podávaly
dveře. Renata Balleyová nezůstala u Pilčíka dlouho. V sobotu 17. března
1951 ji Pilčík omráčil úderem svého obušku a podobně jako jejího
otce se ani ji nepodařilo hned zabít. Byl ale odhodlán udělat vše, jen
aby mladou ženu zbavil života. Do úst jí nacpal kapesník a kolem
krku nadvakrát omotal šňůru na prádlo, kterou ji nakonec uškrtil.
Vrazi 145 x 205.p65 13.2.2012, 13:3817





/ 18 /
Stál však před stejným problémem jako v případě Renatina otce:
kam ukrýt mrtvé tělo. Nakonec se rozhodl, že ji zahrabe v pískovně
v lese nedaleko Sence. Aby mrtvolu nebylo tak snadné identifikovat,
svlékl jí šaty. Ponechal jí pouze bílou košili bez monogramu a
podprsenku bez značky výrobce. Oběť odnesl do pískovny, vykopal mělký
hrob, tělo do něj uložil na levý bok a zahrabal. Kdyby měl víc času
nebo lepší nervy, mohl vykopat hrob hlubší a nikdo by se nikdy
o vraždě nedověděl.
V květnu 1951 si do domu přivedl dvanáctiletou neteř
Balleyových. Také s ní měl své plány. Nejdříve dívce namluvil, že její teta
a děda odešli na Západ do Bavorska a že ona by je měla brzy
následovat. Přechod přes hranice ale neustále pod různými záminkami
odkládal. Současně začal omezovat svobodu dívčina pohybu. Aby ji nikdo
cizí u něho nezahlédl, nejdřív jí zakázal vycházet z domu, později se
musela i v domě ukrývat a z úkrytu směla vycházet pouze večer, kdy
už všichni v okolních domech spali. Pilčík ji také donutil, aby psala
dopisy pro rodiny lidí, které údajně převedl úspěšně přes hranice.
„Máme se dobře, daří se nám, všechny zdravíme, přijeďte za námi!“
Takový byl ve stručnosti jejich obsah. Pilčík později s těmito
dopisy, které podepsal vymyšlenými jmény, navštěvoval rodiny uprchlíků
a tvrdil jim, že mu je z Bavorska přinesli jeho agenti. Ani tuto
„službu“ nedělal nezištně. Za všechno si nechal bohatě zaplatit – zlatem
a stříbrem. Peníze nebral.
Když dívku přinutil, aby podobný dopis napsala své plzeňské tetě,
muselo jí být jasné, že něco není v pořádku. Dopis oznamoval, že
všichni, tedy včetně ní, jsou zdraví a dobře došli. Dívčino podezření
začalo narůstat, a tak se Pilčík někdy uprostřed léta 1951 rozhodl
k radikálnímu řešení.
Vzal dvě delší prkna a vzájemně je spojil. Na jednom konci a do
středu připevnil řemeny, na druhý konec přibil bedničku s dvojitými
stěnami a prostor mezi nimi vyplnil starými hadry. Ve spodní části
měla bednička otvor o šíři dívčího krku, víko bylo také dvojité a dalo
se zaklapnout. Donutil dívku, aby si lehla na prkna a hlavu strčila do
Vrazi 145 x 205.p65 13.2.2012, 13:3818





/ 19 /
bedny. Pak zaklapl víko, takže děvče mělo hlavu zavřenou v bedně.
Mohlo křičet, jak chtělo, přes dvojité stěny a hadry mezi nimi, nebylo
nic slyšet. Aby se uvnitř neudusila, protáhl víkem kovovou trubku,
kterou dívka musela držet v ústech. Nakonec ji řemeny přivázal
k prknům v pase a kotníky stáhl dalšími řemeny.
Zcela znehybněnou dívku ukryl v kozím chlívku na konci zahrady.
V tomto mučicím zařízení muselo děvče zůstat 12 až 16 hodin denně
podle jeho nálady. Později vyšlo najevo, že dva ze čtyř měsíců, které
u Huberta Pilčíka strávila, byla vězněna takovýmto způsobem. Zcela
nehybná a bezbranná. Nemohla zahnat myši ani brouky, kteří po ní
v chlívku lezli, nemohla jít ani na záchod. Její věznitel ji navíc
znásilňoval a sexuálně zneužíval! Teprve když ji vysvobodila policie, mohla
se vrátit k normálnímu životu. Později se dokonce provdala a měla
děti.
Sama policie se k řešení případu dostala poměrně pozdě. Tehdy
neexistovala a ani nemohla existovat přesná statistika lidí, kteří z
Československa uprchli na Západ. Uprchlíci byli považováni za
nezvěstné a naopak – nezvěstné osoby mohly být pokládány za uprchlíky,
a proto po nich nikdo nepátral.
Až do roku 1951 neměla policie nejmenší potuchy o tom, že by se
v Senci a jeho okolí děly takové hrůzy. Vše se změnilo až po požáru
hájovny u Nekmíře.
Vyšetřování začalo 6. března 1951 jako rutinní záležitost – shořelo
stavení a bylo nutné zjistit proč. Jenže krátce po první obhlídce
spáleniště bylo objeveno značně ohořelé tělo. Teď už policisty zajímala jiná
věc: čí je ta mrtvola a co bylo příčinou její smrti. Plzeňští vyšetřovatelé
měli již tehdy podezření, že smrt toho člověka a příčina vzniku
požáru spolu souvisejí.
A jejich podezření se začalo potvrzovat hned příští den. Na
spáleništi se objevili pracovníci plzeňského Ústavu pro soudní lékařství
a na místě konstatovali, že mrtvola byla pravděpodobně polita
nějakou hořlavinou a úmyslně zapálena. Ke svému závěru došli na základě
toho, že běžný požár by mrtvolu nemohl zdevastovat tak rozsáhlým
Vrazi 145 x 205.p65 13.2.2012, 13:3819





/ 20 /
způsobem. Z těla totiž zůstala jen značně ohořelá hlava, kus krku a části
trupu. Zbytek, především všechny končetiny, oheň zcela zničil.
Pracovníci Ústavu pro soudní lékařství se proto soustředili na
detailní rozbor pozůstatků. Nejdříve byla prozkoumána hlava a krk. Byl
objeven malý medailonek na řetízku, jehož články měly tvar malých
obdélníků. Pak byl sesbírán všechen popel, a pozorně přesypán přes
síto. Policisté tak získali další stopy: dvě skla do brýlí, přezku z boty,
dvě přezky od podvazků na ponožky, kovové výztuže do límce košile,
a dokonce i kousek kravaty, který se na začátku požáru oddělil, spadl
na zem a nestihl shořet.
Nakonec se pracovníci Ústavu pro soudní lékařství vrátili znovu
k přezkoumání pozůstatků trupu. Opatrně zbytky těla obrátili a
čekalo je další překvapení. Ukázalo se, že ničivý požár nezničil kousek
kůže o ploše přibližně 7 krát 7 centimetrů v místech mezi lopatkami.
Kůže byla silně ochlupená, což jen potvrzovalo domněnku, že v hájovně
byla spálena mrtvola muže.
Teprve potom byly zbytky mrtvoly převezeny do Plzně a druhý
den – 8. března 1951 – byly podrobeny důkladné pitvě. Stav a
uložení zbylých orgánů potvrdily, že jde skutečně o muže. Dalším
vyhodnocením, zejména prozkoumáním kostí, obratlů, dásní, žil atd., se
zjistilo, že muž mohl být přibližně padesát let starý. Délka
zachovalých kostí zase svědčila o tom, že byl asi 170–175 centimetrů vysoký,
měl tedy jen průměrně vysokou postavu.
Ale i když se soudní lékaři snažili sebevíc, ze zachovaných
pozůstatků nedokázali určit příčinu smrti. V jednom však kriminalistům
přece jen pomohli. Podrobně prozkoumali tepny mrtvoly a zjistili, že
se v nich nachází takzvaná „vařená krev“. To bylo důležité zjištění,
protože ukazovalo, že muž byl spálen zaživa. Po smrti steče krev z tepen
do žil a tepny se vyprázdní.
Policisté mezitím vyslýchali lidi z širokého okolí, ale žádné svědky,
kteří by v okolí hájovny nebo na přístupových cestách k ní viděli
dvojici mužů nebo skupinu neznámých lidí, nenašli. Nikdo neviděl
nikoho k hájovně přicházet, ani od ní utíkat. Nenašly se ani žádné stopy
Vrazi 145 x 205.p65 13.2.2012, 13:3820





/ 21 /
Hlava masového vraha patří mezi rarity plzeňského
Ústavu soudního lékařství.
Hodiny denně musela dvanáctiletá dívka ležet s hlavou v bedničce,
znehybněna řemeny. Pilčík ji mučil a znásilňoval.
Vrazi 145 x 205.p65 13.2.2012, 13:3821





/ 22 /
vlečení nebo tažení tak velkého předmětu, jakým lidské tělo je. Bylo
jasné, že uhořelý muž přišel do hájovny po svých a byl zavražděn na
místě. V tom se závěry policie shodovaly se závěry soudní pitvy.
Přes všechno své úsilí ale nic jiného nezjistili. Případ pomalu začal
zapadat prachem a snad by zapadl úplně, kdyby nedošlo k novým
událostem.
V pátek 20. července 1951 si skupina dětí ze Sence vyrazila do
blízkého lesa. Na jedné z mýtin děcka objevila písek a začala si na
něm hrát. Nejdřív zkusily vyhrabat menší jámu, ale brzy s hrou
skončily. V písku totiž objevily část lidské nohy, a tak s jekotem utekly
domů. Rodiče okamžitě vše nahlásili na místní úřadovně Veřejné
bezpečnosti a odtud šlo hlášení do Plzně. Protože již začínal večer, bylo
rozhodnuto, že specialisté přijedou na místo nálezu až druhý den ráno
a zatím budou mýtinu a její okolí hlídat místní policisté.
V sobotu se na mýtinu dostavili jak kriminalisté, tak pracovníci
plzeňského Ústavu pro soudní lékařství. Opatrně odstranili z těla oběti
písek a hned na místě konstatovali, že jde o mrtvolu mladé ženy, jen
z části oblečené a pravděpodobně zavražděné. Šaty neměly žádnou
značku; určitým vodítkem mohly být jen náušnice ve tvaru šroubků,
které měla žena v uších.
Pitva mrtvoly byla provedena ještě tentýž den a v mnohém
potvrdila podezření, které už policie měla. Především byla zcela vyloučena
možnost sebevraždy, takže případ byl dál vyšetřován jako vražda. I když
zbytky těla byly výrazně poznamenány hnilobným rozkladem, bylo
zjištěno, že žena byla uškrcena, a to pravděpodobně šňůrou na prádlo,
kterou měla omotanou kolem krku. Podle stupně rozkladu bylo
určeno, že tělo neleží v písku déle než tři až pět měsíců.
Nejlepším vodítkem, které nakonec policisty dovedlo k vypátrání
totožnosti stále ještě neznámé zavražděné ženy, byl stav jejího chrupu.
Na třech zubech měla korunky – dvě korunky byly ze zlata, třetí byla
acolitová inlay.
Déle než měsíc obcházeli plzeňští policisté se zuby všechny zubní
ordinace, ambulance a nemocniční oddělení. Ukazovali je všem
zuVrazi 145 x 205.p65 13.2.2012, 13:3822





/ 23 /
bařům, dentistům a zubním laborantům a doufali, že některý z nich
svou práci pozná. To se stalo až koncem srpna 1951, v době, kdy už
slábla naděje, že stopa někam povede.
„Ano,“ řekl jeden ze zubních techniků, „tuhle inlay jsem dělal já!
Když chvíli počkáte, podívám se do evidence pacientů a hned vám
řeknu, pro koho jsem ji dělal.“
Policie se tak dostala ke jménu Renaty Balleyové, což byla
rozhodující stopa. Podle policejních záznamů se ona a její otec odstěhovali
z Plzně do Zruče. Policisté se tam hned rozjeli, ale žádného člena
rodiny Balleyových ve Zruči nenašli.
„Nikdy jsme je tady neviděli,“ tvrdili místní lidé. ,,Přivezli sem jen
jejich nábytek, ale ten pak zas nějací dva muži hned v březnu
odvezli.“
Od března do července uplynuly čtyři měsíce, což odpovídalo
předpokládané době, po kterou mrtvola Renaty Balleyové ležela ve svém
písečném hrobě. A přesně ve stejné době – v březnu 1951 – v hájovně
u Nekmíře shořela mrtvola neznámého muže, jehož věk odpovídal
Renatina otce. Mohla to sice být jen náhoda, ale zdálo se velmi
pravděpodobné, že se otec i dcera stali v březnu obětí zločinu a že
pachatel, nebo pachatelé se jejich mrtvol zbavili.
Policisté se proto začali zajímat, jak vlastně Renata a její otec
vypadali, zda neměli na těle nějaké zvláštní znamení. Hledali jejich známé
a příbuzné. Přirozeně že narazili na jejich plzeňskou tetu, která
nejdříve bydlela u Balleyových a později se Renata Balleyová přistěhovala
k ní. Popisy, které teta uvedla, odpovídaly předpokládané podobě obou
zavražděných, Teď již nebylo pochyb o tom, komu patří mrtvoly,
které policisté objevili u Nekmíře a Sence.
Nastala další etapa vyšetřování, objasnění pohybu obou obětí
v březnu 1951. Policisté brzy zjistili nejen to, že Renata Balleyová nový
režim v lásce neměla a rozhodla se „zmizet co nejdřív za kopečky“, jak
se tehdy říkalo, ale také to, že žila poměrně nákladným způsobem
života a měla několik milenců, které rychle střídala. Tak se dostali na
stopu muži, který byl Renatiným posledním milencem. Právě na něj
Vrazi 145 x 205.p65 13.2.2012, 13:3823





/ 24 /
také padlo největší podezření. Byl zadržen a předveden k výslechu.
Neznal příčinu svého zadržení a domníval se, že je to kvůli Renatinu
útěku za hranice. Že by jeho milenka byla mrtvá, ho ve snu
nenapadlo.
„Ano, znal jsem ji a byl jsem jejím milencem,“ přiznal proto
rychle. „Ale naposled jsem ji viděl v pondělí 11. března 1951, to si
pamatuju docela přesně. Pak jsem ji už neviděl...“
„To jste se ani nezajímal, co s ní je?“
„Ani ne.“ Odpověď byla vyhýbavá. „Ale po čase jsem zašel za její
plzeňskou tetou, u které tehdy bydlela, a ta mi řekla, že už je v Bavorsku,
za hranicemi... I s tátou a se svou neteří.“
„Odkud to ona věděla?“
„Řekl jí to nějaký strýc ze Sence, který ji prý převedl přes hranici.“
Konečně tu byla nějaká konkrétní stopa! Huberta Pilčíka dělilo od
zatčení už jen pár hodin. Policisté se okamžitě rozjeli k Renatině tetě
a ta vše potvrdila.
„Nevím ale, jak se ten strýc jmenuje,“ řekla. „Neznám ani jeho
přesnou adresu. Ale jednou jsem s Renatou v Senci byla a ta mi
ukázala dům, ve kterém bydlí.“
Následovala výprava do Sence. Teta okamžitě poznala Pilčíkův dům
a ukázala ho policistům. Ti už déle nečekali, vešli do domu a Huberta
Pilčíka legitimovali. Pak ho konfrontovali s Renatinou tetou.
„Je to on!“ prohlásila. „Tenhle člověk měl Balleyovy převést přes
hranici. V létě ke mně přišel a odevzdal mi od nich dopis. Psali, že
všichni tři hranici šťastně překročili a mají se dobře.“
Hubert Pilčík byl zatčen a v jeho domě byla provedena domovní
prohlídka. V podkroví za rádiem policie objevila ostře nabitou
automatickou pistoli a bubínkový revolver. Vrah naštěstí neměl dost času
ani prostoru k tomu, aby mohl zbraně proti policii, nebo proti sobě
použít. Nález zbraní byl ale jen prvním překvapením. Policie v domě
nalezla několik kufrů s pánskými a dámskými šaty, prádlem a botami.
Byly tu rovněž různé šperky, mezi jinými i ty, které patřily Renatě
Balleyové!
Vrazi 145 x 205.p65 13.2.2012, 13:3824






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist