načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nehoda - C. L. Taylor

Nehoda

Elektronická kniha: Nehoda
Autor:

Sue Jacksonová setrvávala dlouhá léta v domnění, že má dokonalou rodinu. Z omylu ji vyvede tragická událost: její dospívající dcera Charlotta vědomě vstoupí před jedoucí autobus. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75% 85%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 351
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The accident ... přeložila Zuzana Pernicová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8181-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Psychothriller anglické autorky se odehrává v Londýně a v Brightonu, kde manželka politika pátrá po příčině pokusu o sebevraždu patnáctileté dcery. Třiačtyřicetiletá Sue Jacksonová a její manžel Brian, bývalý podnikatel a nyní poslanec, prožívají těžké chvíle. Jejich dcera Charlotta, která se podle výpovědi řidiče úmyslně vrhla pod kola autobusu, leží už šest týdnů v kómatu. Sue je přesvědčena, že chtěla spáchat sebevraždu. Z posledního zápisu v jejím deníku je zřejmé, že ji tížilo nějaké tajemství. Zoufalá matka se snaží odhalit pravdu z e-mailové korespondence i z rozhovorů s jejím přítelem i nejlepší kamarádkou, se kterými se před tragickou nehodou rozešla. Brian nechápe manželčinu posedlost a domnívá se, že opět trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Dokáže jej Sue, která se ani po dvaceti letech nedokáže zbavit tíživých vzpomínek na svého bývalého psychopatického přítele, přesvědčit, že není paranoidní a že dceři skutečně hrozí nebezpečí?

Popis nakladatele

Sue Jacksonová setrvávala dlouhá léta v domnění, že má dokonalou rodinu. Z omylu ji vyvede tragická událost: její dospívající dcera Charlotta vědomě vstoupí před jedoucí autobus. Dívka skončí v kómatu a její matka pochopí, že až doposud zavírala oči před temnou realitou. A že je načase, aby té realitě začala čelit.
Sue se snaží zjistit, co dceru přimělo k tak zoufalému činu. Probírá se detaily Charlottina života, noří se stále hlouběji do dívčina soukromí... a pak v jejím deníku narazí na děsivý záznam.
Teprve po jeho přečtení se Sue opravdu ocitá v pekle. Z lidí, které měla dříve ráda, se postupně stávají nepřátelé, kterým nedůvěřuje. A ona sama v sobě sbírá odhodlání, aby se dokázala vrátit do vlastní minulosti, kterou v sobě dávno pohřbila. Tolik na ty dávné hrůzy chtěla zapomenout!
Zapomenout ale nemůže. Nesmí. Protože pokud chce své dceři pomoci, musí z paměti vylovit všechny přízraky z minulosti. Jedině tak zjistí, odkud Charlottě hrozí největší nebezpečí. A možná dokonce zjistí, že největším nebezpečím je pro svou dceru ona sama...

Zařazeno v kategoriích
C. L. Taylor - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2016


Copyright © 2014 by C. L. Taylor

Translation © 2016 by Zuzana Pernicová

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE ACCIDENT,

vydaného nakladatelstvím HarperCollinsPublishers, Londýn 2014,

přeložila Zuzana Pernicová

Jazyková redaktorka: Hana Pernicová

Korektura: Iveta Muchová

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Dušan Žárský

Obálka: Rajka Marišinská

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v listopadu 2016

ISBN 978-80-7498-182-1


Pro Chrise Halla



7

1. kapitola

22. dubna 2012

Kóma. To slovo zní tak neškodně, skoro až konejšivě, a vy­ volává představu hlubokého spánku beze snů. Jenže Char­ lotta nevypadá, jako by spala. Její zavřená víčka nepůsobí po­ klidně ztěžklým dojmem. Netiskne si sevřenou pěst k hlavě. Z  pootevřených rtů jí neuniká hřejivý pravidelný dech. Jak tak leží na  zádech na  nemocniční posteli, hruď puntíkova­ nou různobarevnými elektrodami a v krku průhlednou tra­ cheostomickou kanylu, poklid je to poslední, co by člověku vytanulo na mysli.

Monitor srdeční činnosti v  rohu pokoje vytrvale pípá a  měří plynoucí čas jako nějaký lékařský metronom. Zavřu oči. Když se pořádně soustředím, daří se mi v duchu přemě­ nit to nepřirozené pípání v  uklidňující tikot stolních hodin v obýváku. Čas se vrátí o patnáct let zpátky a najednou je mi zase osmadvacet, chovám mrňavou Charlottu v náručí, tisk­ nu si její podřimující hlavičku do ohybu ramene a krku a po­ slouchám, jak její drobounké srdíčko tluče rychleji než moje vlastní, dokonce i  ve  spánku. Tenkrát bývalo o  tolik snazší zajistit jí bezpečí.

C. L. TayLor

„Sue?“ Na  rameni mi ztěžka přistane ruka a  vtáhne mě zpátky do  bezútěšného nemocničního pokoje. Náruč mám už zase prázdnou, jen si k hrudi tisknu kabelku. „Nedala by sis čaj?“

Zavrtím hlavou, ale pak si to rozmyslím. „Vlastně jo.“ Otevřu oči. „A víš, co bych si ještě dala?“

Můj muž Brian zavrtí hlavou.

„Takové to čajové pečivo od Markse a Spencera.“

Zatváří se zaskočeně. „To tady v kantýně mít nebudou.“

„No jo.“ S předstíraným zklamáním se odvrátím a proklí­ nám sama sebe. Nemám manipulativnost v  povaze. Aspoň myslím, že ne. Poslední dobou už si nejsem jistá ničím.

„Nevadí.“ Zase ta ruka. Tentokrát přidá do svého reperto­ áru konejšivý stisk. „Zajedu do města.“ Usměje se na Char­ lottu. „Nebude ti vadit, když tě tu chvíli nechám jenom s má­ mou?“

Jestli ho naše dcera slyšela, nedává to na sobě znát. Odpo­ vím za ni úsměvem, do kterého se musím nutit.

„Bude to v pohodě,“ řeknu.

Brian se podívá ze mě na  Charlottu a  zase zpátky. Jeho tvář mluví jasně – má v ní vepsáno zoufalství stejně jako já, kdykoli od  Charlotty v  posledních šesti týdnech odcházím. Strach, že dcera vzápětí po našem odchodu zemře.

„Bude to v pohodě,“ zopakuju, tentokrát jemněji. „Zůsta­ nu u ní.“

Brian se konečně uvolní, byť jen nepatrně, a  přikývne. „Hned jsem zpátky.“

Dívám se za  ním, jak míří ke  dveřím a  potichoučku je za  sebou zavírá, a  pak si přestanu tisknout kabelku k  hrudi a  položím si ji na  klín. Dál upírám pohled na  dveře, snad celou věčnost. Brian jakživ neodejde z domu, aniž by se vzá­ pětí vracel pro zapomenuté klíče, telefon nebo sluneční brý­ le, případně aby se mě ještě na něco „rychle zeptal“. Teprve když jsem si jistá, že vážně odešel, otočím se zpátky k Char­ lottě. Napůl čekám, že pohne prsty nebo se jí zachvějí víčka, prostě že mi dá znamení, že ví, k čemu se chystám. Ale nic se nezměnilo, pořád „spí“. Doktoři netuší, kdy a jestli vůbec se probere. Provedli jí celou řadu vyšetření – cétéčko, mag­ netickou rezonanci a podobně – a chystají se na další. Mozek jí podle všeho funguje normálně. Z lékařského hlediska není důvod, proč by se probrat neměla.

„Zlatíčko...“ Vytáhnu z  kabelky Charlottin deník, neo­ hrabaně ho otevřu a nalistuju stránku, kterou už znám zpa­ měti. „Prosím tě, nezlob se na  mě, ale...,“ zajedu k  ní po­ hledem, abych sledovala její výraz, „... včera jsem ti uklízela pokoj a našla jsem přitom tvůj deník.“

Nic. Nevydá zvuk, nezmění výraz, ve tváři se jí nepohne jediný sval. Monitor srdeční činnosti dál neúnavně vyluzuje to svoje píp, píp, píp. Pochopitelně jí lžu, že jsem deník našla až teď při úklidu. Objevila jsem ho už před lety, když jsem jí povlékala postel. Schovávala si ho pod matrací, stejně jako jsem to kdysi dávno dělávala já. Ale tehdy jsem si ho nepře­ četla, neměla jsem k tomu důvod. Včera ovšem ano.

„V posledním zápisku...,“ olíznu si rty, protože v ústech mám najednou sucho jako na poušti, „... se zmiňuješ o ně­ jakém tajemství.“

Charlotta mlčí.

„Napsala jsi, že tě to tajemství snad zabije.“

Píp, píp, píp.

„Právě proto jsi...“

Píp, píp, píp.

C. L. TayLor

„... vstoupila před ten autobus?“

Pořád nic.

Brian o  Charlottině úrazu zásadně mluví jako o  nehodě a vymyslel si několik teorií, kterými si tu událost vysvětluje: uviděla na protější straně ulice kamarádku a bez rozhlédnutí se k ní rozběhla, pokoušela se pomoci zraněnému zvířátku, zakopla a upadla při psaní textovky na mobilu anebo se pro­ stě potulovala ve vlastním světě a vůbec se nekoukala, kam jde.

Všechny ty teorie znějí věrohodně. Jenže řidič autobusu na policii vypověděl, že se mu podívala do očí a úmyslně mu vkročila přímo pod kola. Brian je přesvědčený, že řidič lže, aby si kryl záda – kdyby ho usvědčili z nedbalosti, přišel by o práci. Já si to ale nemyslím.

Když byl včera Brian v práci a já jsem držela u Charlotty hlídku sama, zeptala jsem se doktorky, jestli jí provedli tě­ hotenský test. Podezíravě si mě změřila a chtěla vědět, jest­ li mám nějaký důvod domnívat se, že je Charlotta v  jiném stavu. Řekla jsem jí, že nevím, ale že by se tím možná leda­ cos vysvětlilo. A pak jsem napjatě vyčkávala, zatímco si pro­ hlížela poznámky. Ne, prohlásila nakonec, Charlotta těhotná není.

„Charlotto...“ Přisunu se s židlí až těsně k posteli a vez­ mu dceru za  ruku. „Ať řekneš nebo uděláš cokoli, budu tě mít ráda stejně jako dřív. Můžeš mi povědět všechno. Úplně všechno.“

Charlotta mlčí.

„Je mi jedno, jestli se to tajemství týká tebe, tvých ka­ marádů, mě nebo táty.“ Odmlčím se. „Týká se táty? Jestli jo, stiskni mi ruku.“

Se zatajeným dechem se modlím, aby mi ji nestiskla. Pátek 2. září 1990

Je 5.41 ráno a já sedím v obýváku, v jedné ruce skleničku červeného vína, ve druhé cigaretu, a přemítám, jestli se mi po­ sledních osm hodin jenom nezdálo.

Ve středu večer jsem konečně zavolala Jamesovi – rozhou­ pala jsem se až po hodině, během které jsem se posilňovala ví­ nem a odhodlávala se po sluchátku sáhnout. Telefon vyzváněl a vyzváněl, až jsem si začínala myslet, že není doma. Jenže pak vyzváněcí tón zničehonic přestal.

„Prosím?“

Byla jsem tak nervózní, že jsem se sotva zmohla na  po­ zdrav, ale vzápětí se ozvalo: „To jsi ty, Suzy? Páni. Tys mi fakt zavolala.“

Jeho hlas zněl jinak – připadal mi slabší a  zadýchanější, jako by jím taky cloumala nervozita. Zavtipkovala jsem, že je určitě bez sebe úlevou, že se ozývám.

„To si piš,“ opáčil. „Po  tom, jak jsem se zachoval, jsem to nečekal ani náhodou. Promiň, normálně takovej pitomec ne­ jsem, ale měl jsem hroznou radost, že jsem tě v zákulisí zastihl samotnou, a tak jsem... No nic, omlouvám se. Byla to ode mě pěkná blbost. Měl jsem tě prostě pozvat na rande jako normál­ ní chlap...“

Rozpačitě se odmlčel.

„Abys věděl,“ opáčila jsem a pocítila jsem k němu ohrom­ nou náklonnost, „náhodou mě to pobavilo. Ještě nikdy po mně nikdo nehodil vizitku a nezahulákal: ,Brnkni mi!‘ Skoro mi to polichotilo.“

„Polichotilo? Polichoceně bych se měl cítit já. Zavolalas mi! Pane jo...“ Najednou se zarazil. „Chceš mi navrhnout, že si zajdem na drink, že jo? Nevoláš, abys mi řekla, že jsem úplnej debil?“

„Uvažovala jsem o tom,“ zasmála jsem se. „Ale ne, mám dneska nějak žízeň, takže jestli chceš pozvat na  drink ty mě, nemám námitky.“

„No jasně, jasně. Kdykoli se ti to hodí a kamkoli chceš jít. Všechno pití platím já, včetně nejdražšího.“ Taky se zasmál. „Chci ti dokázat, že nejsem... no, dosaď si tam, co chceš. Kdy máš čas?“

Měla jsem sto chutí říct TEĎ HNED, ale ovládla jsem dych­ tivost, jak mi nařídila Helča, a  navrhla jsem mu večer. Oka­ mžitě souhlasil a  domluvili jsme se, že se sejdeme v  hospodě U Dublinského hradu.

Před odchodem jsem vyzkoušela desítky různých variant oblečení a  rovnou zahazovala všechno, v  čem jsem vypada­ la nebo se cítila tlustě a nevkusně. Ale zbytečně jsem si děla­ la starosti. Jakmile jsem se ocitla Jamesovi na  dosah, přitáhl si mě k  sobě a  zašeptal mi do  ucha: „Vypadáš úžasně!“ Než jsem stačila zareagovat, pustil mě, popadl mě za ruku a pro­ hlásil: „Předvedu ti něco báječnýho.“ Vyvedl mě z  hospody,

C. L. TayLor


13

chvíli jsme se proplétali mezi flamendry, kterých byl Camden

v pátek večer plný, a nakonec mě zatáhl do kebabárny v boč­

ní uličce. Tázavě jsem se po něm podívala, ale prohlásil: „Věř

mi,“ a vláčel mě přes obchod k zadním dveřím. Čekala jsem,

že vedou do kuchyně nebo na záchody. Místo toho nás zava­

lila kakofonie zvuků a moje oči se musely přizpůsobit zakou­

řenému přítmí. James ukázal na čtyřčlennou jazzovou kapelu

v rohu a křikl: „To jsou Grey Notes – nejstřeženější londýnský

tajemství!“ Zavedl mě k rohovému stolu a nabídl mi otlučenou

dřevěnou židli.

„Whisky,“ prohlásil. „Bez ní jazz zásadně neposlouchám. Dáš si taky?“

Přikývla jsem, i když whisky nijak zvlášť neholduju, a když zamířil k baru, zapálila jsem si cigaretu. Pohyboval se tak se­ bejistě, že to působilo skoro hypnotickým dojmem. Všimla jsem si toho, už když jsem ho poprvé zahlédla na jevišti.

James je úplný opak mého bývalého přítele Nathana. Za­ tímco Nathan měl chlapecký obličej, byl útlý a  jen o  kousek vyšší než já, James měří přes metr devadesát a působí mohut­ ně, takže si vedle něj připadám drobná a  křehká. Má důlek na  bradě jako Kirk Douglas, ale nos má příliš velký, než aby se dal považovat za klasického hezouna, a špinavě blond vlasy mu v jednom kuse padají do očí. Rtuťovitýma očima mi při­ pomíná Ralpha Fiennese – v jednu chvíli jsou chladné a odta­ žité a vzápětí zajiskří vzrušením a naskočí kolem nich vějířky vrásek.

Když se vrátil od baru, bylo mi jasné, že je něco špatně. Nic neříkal, ale když postavil panáky whisky na stůl a zajel očima k cigaretě v mojí ruce, rázem se mi rozbřesklo.

„Ty nekouříš, viď?“

C. L. TayLor

Zavrtěl hlavou. „Táta umřel na rakovinu plic.“

Pokoušel se mě zarazit, tvrdil, že je mu fuk, jestli kouřím nebo ne, ale jakmile jsem cigaretu odložila, zachmuřený obličej se mu rozjasnil a atmosféra se odlehčila. Kapela vyhrávala tak hlasitě, že jsme se přes vřískot trubky a scatování zpěváka sko­ ro neslyšeli, a tak si ke mně James přitáhl židli blíž, abychom si mohli šeptat do ucha. Kdykoli se ke mně naklonil, zavadil o mě nohou a na uchu a na krku mě šimral jeho dech. Byla to hoto­ vá muka, cítit teplo jeho těla a kořeněnou vůni vody po holení a nedotýkat se ho. Když jsem měla pocit, že už to nevydržím ani vteřinu, překryl mi ruku dlaní.

„Pojďme někam jinam. Znám jedno kouzelné místo.“

Ani jsem nestihla říct „tak jo“ a už se vymrštil z židle a roz­ běhl se k  baru. Za  chviličku byl zpátky s  láhví šampaňského v jedné ruce a dvěma skleničkami a ošoupanou dekou ve dru­ hé. Tázavě jsem povytáhla obočí, ale jen se rozesmál a prohlá­ sil: „Však uvidíš.“

Připadalo mi, že jdeme celou věčnost, proplétali jsme se mezi lidmi v Camdenu, minuli jsme čtvrť Chalk Farm. Ptala jsem se ho, kam že to jdeme, ale James se vždycky jenom za­ smál a rázoval dál. Konečně jsme se zastavili u vstupu do par­ ku a položil mi ruku na rameno. Čekala jsem, že mi dá pusu. Ale řekl mi, ať zavřu oči, protože pro mě má překvápko.

Nešlo mi do  hlavy, co může být ve  setmělém parku tak úžasného, ale poslechla jsem. Vzápětí mi ramena zahalilo něco měkkého a  teplého a  obestřela mě kořeněná vůně. James si všiml, že se klepu zimou, a půjčil mi svoje sako. Nechala jsem se od  něj poslepu vést parkem nahoru do  kopce. Trochu mi nahánělo strach, že vkládám důvěru do někoho, koho ani po­ řádně neznám, ale zároveň mě to rozradostňovalo a zvláštně vzrušovalo. Když jsme se konečně zastavili, řekl mi, ať zůsta­ nu stát na místě a čekám. Chviličku nato mi pomohl do sedu a pod sebou jsem nahmátla měkkou ošoupanou deku.

„Připravená?“ Podřepl za  mě a  na  tváři jsem ucítila jeho prsty; zlehka mě jimi pohladil po lícních kostech a pak mi za­ kryl oči. Po  zádech mi přejel mráz a  navzdory saku jsem se zachvěla.

„Připravená,“ přitakala jsem.

James mi sundal ruce z  tváře a  já otevřela oči. „Není to nádhera?“

Zmohla jsem se jen na přikývnutí. Pod námi se rozprostíral park, šachovnice tmavých políček trávníku a jasných ostrůvků žlutozelené záře lamp. Vypadalo to jako kouzelná deka sešitá ze čtverečků světla a tmy. Za parkem se rozkládalo město, okna a osvětlené budovy zářily do noci. Nad hlavou se nám klenulo temně modré nebe, po  kterém pluly špinavě oranžové mraky. Byla to nejúchvatnější vyhlídka, jakou jsem kdy zažila.

„Jak ses zatvářila, když jsi otevřela oči...“ James na  mě upřeně hleděl. „Nic krásnějšího jsem v životě neviděl.“

„Nech si to!“ Chtěla jsem se zasmát, ale smích se mi zadrhl v hrdle.

„Vypadalas tak mladě, Suzy, tak okouzleně... jako děcko o  Vánocích.“ Zavrtěl hlavou. „Jak to, že je holka jako ty svo­ bodná? Jak je to možný?“

Chtěla jsem něco říct, ale ještě neskončil.

„Jsi nejúžasnější ženská, jakou jsem kdy potkal.“ Vzal mě za ruku. „Je s tebou zábava, jsi milá, inteligentní a krásná. Co tu se mnou sakra děláš?“

Chtěla jsem zažertovat, zeptat se ho, jestli je tak opilý, že už si nepamatuje, že mě sem sám odvedl, ale nedokázala jsem to.

C. L. TayLor

„Přála jsem si sem jít,“ řekla jsem. „A nechtěla bych být ni­ kde jinde.“

James se rozsvítil, jako bych mu složila nejbáječnější kom­ pliment, a  vzal moji tvář do  dlaní. Dlouze se na  mě zadíval a pak mě políbil.

Netuším, jak dlouho jsme se líbali. Leželi jsme na  dece na vrcholku Primrose Hill, těla navzájem propletená, ruce všu­ de, tiskli jsme se k sobě, ohmatávali se, objímali. Nesvlékli jsme se a neměli jsme spolu sex, ale přesto to byl nejerotičtější záži­ tek mého života. Kdykoli jsem Jamese pustila, hned jsem si ho k sobě zase musela přitáhnout.

Dělala se čím dál větší tma a zima, a tak jsem navrhla, ať se přesuneme k němu do bytu.

James zavrtěl hlavou. „Radši tě posadím do taxíku domů.“

„Ale –“

Přitáhl mi svoje sako těsněji k ramenům. „Na to bude čas, Suzy. Spousta času.“

2. kapitola

Počkám, až Brian odejde do  práce, a  jdu mu prohledat věci. V šatně je chladno, na oknech se sráží pára, dlaždičko­ vá podlaha mě studí do bosých nohou, ale nevezmu si z ra­ diátoru v předsíni ponožky. Bez otálení vrazím ruce do ka­ pes Brianovy oblíbené bundy. Ve snaze objevit nějaký důkaz spěšně šátrám v jedné kapse za druhou, až se věšák kymácí, vytahuju drobné předměty a házím je na zem.

S  bundou jsem skončila a  zrovna jsem strčila obě ruce do kapes mikiny s kapucí, když vtom se z kuchyně ozve hla­ sité BUM.

Ztuhnu.

V  hlavě mám úplně prázdno, jako by se mi vypnul mo­ zek, a jen stojím na místě, nehybná jako věšák vedle mě, měl­ ce dýchám, napínám uši, vyčkávám. Vím, že bych se měla hnout. Že bych měla vytáhnout ruce z  kapes Brianovy mi­ kiny. Že bych měla odkopnout věci z  kapes bundy do  rohu a  ukrýt tak důkaz, že jsem hrozná manželka, která svému muži nevěří. Ale nedokážu to.

Srdce mi tluče tak zběsile, až mám pocit, že se bušení roz­ léhá celou místností, a  zničehonic se přenesu o  dvacet let zpátky. Je mi třiadvacet, žiju v severním Londýně a krčím se v  šatní skříni s  klíčem ukradeným z  cizí kapsy. Když zadr­ žím dech, tak mě neuslyší. Když zadržím dech, nezjistí, že se chystám...

Zaslechnu slabounký škrábavý zvuk a pocit déjà vu se vy­ tratí. „Briane? Briane, jsi to ty?“

Zamračím se, ze všech sil napínám sluch, ale pořád nesly­ ším nic než rytmický tlukot vlastního srdce. Dům už se zase pohroužil do ticha.

„Briane?“

Proberu se, jako by se mi v  mozku zase stisklo tlačítko „zapnout“, a vytáhnu ruce z kapes mikiny.

Kradu se chodbou ke  kuchyni, do  chodidel mě hře­ je a  lechtá měkký koberec. Každých pár vteřin se zastavuju a  špicuju uši. Ucítím dezinfekci a  dojde mi, že si bezděčně tisknu k ústům dlaň načichlou čisticím prostředkem, kterým jsem drhla koupelnu. Zase se zastavím a pokouším se zklid­ nit dech. Dýchám mělce a přerývaně, zajíkám se, o slovo se hlásí nával paniky, ale už se nebojím, že se manžel vrátil pro zapomenutý kufřík nebo klíč. Mám strach, že –

„Milly!“

Chodbou se proti mně řítí obrovský zlatý retrívr, sko­ čí mi tlapami na hruď a olízne mi bradu mokrým jazykem. Za normálních okolností bych Milly vynadala, že na mě ská­ če, ale teď se mi tak ulevilo, že ji obejmu a hladím ji po vel­ ké hebké hlavě. Když už mě to její nadšené olizování zmáhá, odstrčím ji od sebe.

„Jak ses sem dostala, ty zlobidlo?“

C. L. TayLor


19

Milly se na mě zakření a z jazyka jí kapou sliny. Mám cel­ kem jasnou představu, jak se dostala dovnitř.

A taky že jo – když s Milly nehlučně ťapající vedle mě do­ jdu do kuchyně, uvidím, že dveře do předsíně jsou otevřené.

„Máš být v pelíšku, dokud tě z něj máma nepustí!“ vyčtu jí a ukážu na hromádku dek, kde spává. Milly při slově „pelí­ šek“ nastraží uši a stáhne ocas mezi nohy. „Ťulpas táta nechal cestou do práce otevřeno, viď?“

V  životě by mě nenapadlo, že bych o  sobě a  manželovi mohla před domácím mazlíčkem mluvit jako o mámě a táto­ vi, jenže Milly je součástí rodiny stejně jako Charlotta. Char­ lotta ji má místo sestry, kterou jsme jí nemohli dát.

Zavřu Milly v předsíni, i když mi z prosebného pohledu jejích velikých hnědých očí usedá srdce. Měly bychom spo­ lu jít na  procházku do  parku, jenže potřebuju pokračovat v tom, co jsem začala. Musím se vrátit do šatny.

Věci z Brianových kapes se pořád povalují na zemi u vě­ šáku, kam jsem je naházela. Kleknu si k  nim a  lituju, že jsem si z obýváku nepřinesla polštářek, protože kolenům se na  tvrdé podlaze nelíbí. Prohlížím si kořist. Kapesník, bílý, s vyšitým golfistou v rohu, úhledně poskládaný do čtverečku a nikdy nepoužitý (dostal ho od jednoho z dětí k Vánocům), tři použité papírové kapesníky, kus provázku, kterým na za­ hradě přivazuje rajčata, účtenka za nákup benzínu za 40 liber u  místního supermarketu, mentolový bonbón obalený pra­ chem, pár mincí a zmačkaný lístek do kina. Když po něm sa­ hám, srdce se mi rozběhne sprintem, ale pak si přečtu název filmu a datum. Tep se mi zase vrátí k normálu. Na tuhle ko­ medii jsme šli spolu. Mně se příčila – připadala mi obhroub­ lá, laciná a  prvoplánová –, ale Brian se u  ní chechtal, až se za břicho popadal.

C. L. TayLor

A  tím to končí. Nic zvláštního. Nic nenormálního. Nic usvědčujícího.

Prostě jenom... Brianův bordýlek.

Hranou ruky shrábnu věci na hromádku, seberu je a opa­ trně je strkám zpátky do kapes, tak aby všechno bylo přesně tam, kde původně. Brian není puntičkář, určitě si nepamatu­ je, ve které kapse měl drobné a ve které lístek do kina, a je mu to fuk, ale nechci nic riskovat.

Možná žádné důkazy neexistují.

Když jsem se Charlotty zeptala, jestli se její tajemství týká táty, nestiskla mi ruku. Ani se nepohnula. Nevím, co jsem če­ kala – a proč jsem jí vůbec takovou otázku pokládala. Vlast­ ně vím. Byla to reakce na neblahé tušení, že mě můj manžel už zase zradil.

Před šesti lety udělal Brian chybu, která mu málem zni­ čila nejen manželství, ale i  kariéru: měl románek s  třiadva­ cetiletou parlamentní stážistkou. Běsnila jsem, řvala na  něj a nadávala mu. Na dvě noci jsem se odstěhovala ke své ka­ marádce Jane. Zůstala bych u ní déle, ale nechtěla jsem, aby si to odskákala Charlotta. Po dlouhé době jsem Brianovi na­ konec odpustila. Proč? Protože k tomu románku došlo krátce po jedné z mých „epizod“, protože rodina je pro mě to nej­ důležitější na  světě a  protože Brian je navzdory všem svým chybám v podstatě dobrý člověk.

„V podstatě dobrý člověk“ – to zní jako pěkně chabý dů­ vod k  odpuštění nevěry, co? A  možná i  je. Ale pořád je to mnohem lepší než žít se špatným člověkem, a když jsme se s  Brianem potkali, měla jsem právě s  tímhle bohaté zkuše­ nosti.

Bylo to v  létě 1993 a  oba jsme tenkrát žili v  Aténách. Já učila angličtinu a Brian byl ovdovělý podnikatel, který se pokoušel udělat velký obchod. Když mě v zapadlé hospůdce u řeky Kifissos poprvé oslovil, ignorovala jsem ho. Podruhé jsem si šla sednout jinam. Napotřetí už mi nedovolil před­ stírat, že neexistuje. Koupil mi drink a nechal mi ho donést ke stolu spolu se vzkazem „pozdrav od jednoho Brita druhé­ mu“. A  vzápětí z  hospody bez ohlédnutí odkráčel. Neubrá­ nila jsem se úsměvu. Nevtíravě to zkoušel dál, bylo to ob­ čas „ahoj“, občas „co to čteš?“ a postupně jsme se spřátelili. Dlouho mi trvalo, než jsem strhla svoje ochranné hradby, ale nakonec, až skoro rok po našem prvním setkání, jsem si do­ volila projevit mu lásku.

Stalo se to jednoho příjemného vlahého večera; prochá­ zeli jsme se kolem řeky a dívali se, jak se na hladině odrážejí a vlní světla města, a Brian se rozpovídal o Tesse, své zesnulé ženě, a o tom, jak ho zdeptalo, když prohrála bitvu s rakovi­ nou. Vyprávěl mi, jak ho to šokovalo – nemoc postupovala hrozně rychle – a jaká zuřivost se v něm pak vzedmula. Po­ čkal si, až bude syn u babičky, a kriketovou pálkou rozmlátil vlastní auto, protože nevěděl, jak se se vztekem vypořádat. Když mi líčil, jak strašně se mu po  synovi Oliverovi stýská (nechal ho u prarodičů v Británii, aby mohl dostát kontraktu v  Řecku), oči se mu zalily slzami, ale nenamáhal se je osu­ šit. Dotkla jsem se jeho tváře, přejížděla jsem mu po ní prsty a  otírala slzy a  pak jsem ho vzala za  ruku. Tři hodiny jsem mu ji nepustila.

Když otevřu dveře Brianovy pracovny a  zamířím k  jeho stolu, dolehne na  mě pocit, že zacházím příliš daleko. Peru a žehlím manželovi oblečení, občas mu ho i kupuju, ale pra­ covna zosobňuje jeho kariéru – a to je svět, který od rodin­

C. L. TayLor

ného života důsledně odděluje. Brian je poslancem parla­

mentu. Kdykoli to vyslovím nahlas, jsem na  něj ohromně

pyšná, ale nebývalo tomu tak vždycky. Před sedmnácti lety

mi přišlo zábavné, jak horuje proti „zatraceným konzervativ­

cům“, „společenským nerovnostem“ a  „selhávajícímu zdra­

votnímu systému“, ale on nehodlal jen nečinně sedět na zad­

ku a nadávat. Když jsme se vraceli z Řecka do Británie, pořád

ještě rozradostnění naší spontánní svatbou naboso na  pláži

na  ostrově Rhodos, měl už plán do  budoucna. Usadíme se

v Brightonu, on se pustí do nového podnikání – odhadoval,

že budoucnost patří recyklaci –, a až se firma zavede a začne

vydělávat, bude se ucházet o křeslo v parlamentu. Ani neměl

vystudovanou ekonomii, ale nepochybovala jsem, že se mu

všechno podaří. A taky že ano.

Věřila jsem v něj a v mnoha ohledech v něj chovám dů­ věru pořád, ale už k němu nevzhlížím s obdivem. Miluju ho, ale zároveň si uvědomuju, že v  něm kariéra prohloubila je­ šitnost a  nejistotu. Když je člověku přes čtyřicet, váží met­ rák a začíná plešatět, těžko odolává lichotkám – zvlášť když pocházejí od mladé ctižádostivé holky, která pro něj pracu­ je. Od Charlottiny nehody se Brian změnil. Změnili jsme se oba, ale každý jinak. Místo aby nás dceřino neštěstí sblížilo, vrazilo mezi nás klín a čím dál víc se jeden druhému odci­ zujeme. Jestli má Brian další milostný románek, tentokrát už mu neodpustím.

Dojdu k  jeho psacímu stolu a  pohladím konečky prstů stříbrný rámeček černobílé fotografie. Jsem na  ní s  Char­ lottou na pláži na Mallorce; Brian nás vyfotil v první den do­ volené. Obě na sobě ještě máme oblečení, ve kterém jsme při­ jely, jen s vyhrnutými nohavicemi, abychom se mohly ráchat v moři. Jednou rukou si stíním oči před sluncem a ve druhé svírám Charlottinu drobnou ručku. Vzhlíží ke mně se zaklo­ něnou hlavou a vykulenýma očima. Ta fotka je nejmíň deset let stará, ale při pohledu na Charlottin výraz se ve mně i teď vzedme hřejivá láska. Ve tváři se jí zračí čirá, ničím nezkale­ ná radost.

Vtom na  chodbě zaskřípe parketa a  já od  fotky prudce ucuknu. Povzdechnu si. Kdy se ze mě stala taková neurotič­ ka, že při každém zavrzání dvě stě let starého domu zkopr­ ním strachy?

Vrátím se pohledem k psacímu stolu. Je masivní, z maha­ gonového dřeva, se třemi zásuvkami nalevo, třemi napravo a  jednou dlouhou úzkou uprostřed. Sáhnu po  mosazné ru­ kojeti prostředního šuplíku a  pomalu ho vytáhnu. Uslyším další zaskřípění, ale nevšímám si ho, i když se ozvalo blíž než to předchozí. V  šuplíku něco leží, rukou psaný vzkaz nebo dopis. Dávám si pozor, abych nerozhrabala hromádky kan­ celářských sponek a  gumiček po  obou stranách, a  chci ten kus papíru vytáhnout...

„Sue?“ ozve se přímo za mnou mužský hlas. „Co to pro­ vádíš?“

Neděle 4. září 1990

Měli jsme s Jamesem sex.

Došlo k tomu v sobotu večer.

Odpoledne mi zavolal a bez úvodu vychrlil: „Skoro jsem ne­ spal, pořád jsem na tebe myslel.“

Přesně jsem věděla, jak se cítí. Já na něj taky nepřestávala myslet. Ráno jsem se vzbudila hrůzou, že ho už nikdy neuvi­ dím. Byla jsem přesvědčená, že jsem mu předešlého večera řek­ la něco neodpustitelného a že si s denním světlem uvědomí, že pro něj rozhodně nejsem ta pravá.

Přesvědčila jsem o tom sama sebe natolik, že když mi James zavolal a oznámil mi, že na mě v jednom kuse myslí, vyrazilo mi to dech.

„Jasně,“ přitakala jsem, když prohlásil, že mě potřebuje vi­ dět, a  to co nejdřív. „Skočím se osprchovat, sednu do  metra a budu v Camdenu za –“

„No, já jsem si spíš říkal, že bysme si večer mohli někam zajít na večeři.“

Co si o mně musel myslet, když jsem ho tak překotně vzala za slovo, jako bych neměla vlastní život a  ani zbla sebeovlá­ dání? Naštěstí se nerozesmál, ale zeptal se mě, jestli už jsem byla v jedné nóbl restauraci poblíž nádraží St Pancras. V živo­ tě jsem o ní neslyšela, což jsem mu taky řekla. James tvrdil, že mu ji kamarád vynášel do nebes.

Pak jsem pochopitelně už zase řešila dilema, co si vzít na  sebe (nakonec jsem se rozhodla pro osvědčené malé černé šaty) a dorazila jsem na schůzku s dvacetiminutovým zpoždě­ ním. Když jsem ve 20.20 vcházela do restaurace, musela jsem se krotit, abych nehltala pohledem úchvatnou výzdobu, stoly s  nažehlenými ubrusy a  broušenými skleničkami a  dokonale upraveného vrchního, který mě doprovázel ke stolu. James při našem příchodu vstal. Měl na sobě trojdílný šedý oblek s kra­ vatou v  barvě šeříku a  elegantními stříbrnými manžetovými knoflíčky. Připadala jsem si ve  svých tři roky starých šatech a  odřených lodičkách poněkud ošuntěle, ale když mě James přejel pohledem a v očích se mu uznale zablýsklo, cítila jsem se jako nejpřitažlivější ženská v celé restauraci.

„Nemůžu se na tebe vynadívat,“ prohlásil, když mě vrchní usadil, podal nám menu a  odporoučel se. „Vždycky ti to slu­ ší, ale dneska vypadáš,“ zavrtěl hlavou, jako by byl úplně paf, „tak sexy, že je to až k nevíře.“

Sjel mi pohledem k dekoltu a já cítila, jak mi stoupá červeň do tváří. „Díky.“

„Myslím to vážně, Suzy. Ty si nejspíš vůbec neuvědomu­ ješ, jak na mě působíš – a na všechny ostatní chlapy tady ko­ lem.“

Říkala jsem si, že přehání, ale když jsem se podívala po dvou mužích, kteří měli u vedlejšího stolu obchodní schůzku, uznale mi pokývli hlavou.

C. L. TayLor

„Tak,“ vzal mě James za ruku, když jsem dopila první skle­ ničku vína, „co bys ráda?“

Sjela jsem pohledem k menu. „Co třeba steak?“

Zavrtěl hlavou, propletl si prsty s mými a hladil mi je. „Tak jsem to nemyslel.“

Pokoušela jsem se z otázky vykličkovat a odvést řeč na ne­ utrálnější půdu, ale dolil mi víno a upřel na mě ten svůj inten­ zivní pohled.

„Celý den tě nejsem s to dostat z hlavy,“ řekl.

„Já jsem na tom stejně.“

„Ty to asi nechápeš.“ Stiskl mi ruku a promluvil tišeji. „Strá­ vil jsem s tebou jenom jeden večer, ale nejsem schopný cokoli dělat, protože po tobě prahnu tělem i duší.“

Jenom jsem přikývla, protože jsem se ostýchala přiznat, ko­ likrát jsem se oddávala fantaziím, že pode mnou leží nahý.

„Ničí mě to,“ pokračoval. „Ničí mě sedět naproti tobě u sto­ lu, když se tě nemůžu dotýkat, nemůžu tě líbat, nemůžu s te­ bou,“ hlas mu zdrsněl, „šoustat.“

Neodvrátila jsem pohled. Pohladila jsem ho po ruce, jemně jsem mu svými prsty obkroužila klouby a zašeptala jsem: „Na­ hoře mají hotelové pokoje.“

„To je fakt.“ Usmál se od ucha k uchu. „Ale když teď vím, jak moc o mě stojíš, nechám tě čekat.“

Pobouřeně jsem vyjekla, ale James s úsměvem zavrtěl hla­ vou a zase mi dolil víno.

„Tak co si objednáme?“ zeptal se. „Co třeba steak?“

Ta nesexuální nálada nám dlouho nevydržela, a než nám přinesli předkrm, vzduch už zase přímo jiskřil. Normálně bych se o  něčem takovém v  luxusní restauraci nebavila, ale James pořád klouzal prsty mezi moje a  zase ven a  já jsem mu cho­ didlem v  silonce objížděla kotník, popíjeli jsme druhou láhev vína, a  když se mě zeptal, jestli jsem někdy měla sex venku, cítila jsem se dostatečně směle, abych se přiznala k sexu ve sta­ nu, k sexu na zahradě po večírku a k pokusu o orální sex na pláži, kde nám písek lezl všude. James zaujatě poslouchal a oči se mu blýskaly vzrušením. Pobízel mě, ať vyprávím dál, vyzví­ dal, jestli jsem někdy provozovala sado­maso nebo hraní rolí, a chtěl, ať mu prozradím svou oblíbenou polohu. S hihňáním jsem mu pověděla, že jsme si s Nathanem hrávali s hedvábný­ mi šátky a pouty.

„A  co ty?“ zeptala jsem se, když nám číšník naservíroval hlavní chod. „Cos vyzkoušel?“

„Nic moc.“ Povytáhl obočí. „Ve srovnání s tebou.“

Pronesl to s  úsměvem, ale kritickým tónem, který mě ne­ příjemně zaskočil.

Okamžitě si mého rozčarování všiml.

„No tak, Suzy.“ Popadl mě za ruku. „Snad se na mě nezlo­ bíš? Jenom jsem si dělal legraci. No tak, miláčku, podívej se na mě, prosím tě.“

Zvedla jsem oči a při pohledu na Jamesovy rozmrzele na­ špulené rty jsem se rozesmála – očividně imitoval můj vlastní výraz.

„Jsem zlobivej kluk,“ přejel mi palcem přes hřbet ruky, „a  provedl jsem spoustu špatností, ale,“ v  očích mu zajiskřilo příslibem, „žádná se ani zdaleka nevyrovná tomu, co se chys­ tám provádět s tebou.“

„To je slib, nebo výhrůžka?“

Pustil mi ruku, zakrojil do steaku a usmál se. „Obojí.“

Ani nevím, jak se nám povedlo přihlásit se do hotelu, vyjet výtahem nahoru a odemknout pokoj, aniž bychom se vysvlékli,

C. L. TayLor

protože jakmile se za námi zabouchly dveře, vrhli jsme se na

sebe a strhávali si navzájem košili, šaty, punčochy a spodní prá­

dlo. Sex byl rychlý, divoký, živočišný a v mžiku bylo po všem,

tolik jsme po sobě prahli. Zůstali jsme ležet ve vzájemném ob­

jetí, celí upocení a  zadýchaní, ale už po  deseti minutách mě

James překulil na bok, ucítila jsem na zádech jeho erekci a vzá­

pětí šel zase na věc. Někdy uprostřed noci jsme měli sex v kou­

pelně. Chtěli jsme se společně osprchovat a umýt, jenže voda,

mýdlo a dvě kluzká těla představovala neodolatelné pokušení.

Když jsme se zase svalili na postel, mezi závěsy už vykukovalo

slunce.

„Mám pocit, jako bych se ocitl ve snu.“ James mi přejel prs­ tem po  čele a  po  nose a  zastavil se na  rtech. „Takhle šťastný jsem snad v životě nebyl.“

„Já vím.“ Pohladila jsem mu paži, položila ruku na biceps a vychutnávala si ho dlaní. „Taky nemůžu uvěřit, že se to fakt děje.“

„Děje.“ Naklonil se ke mně a něžně mě políbil, pak mi jazy­ kem rozevřel rty, políbil mě vášnivěji a rukou mi přitom spoči­ nul na prsou. Pár vteřin nato už na mně zase ležel. Když jsme konečně usnuli, bylo už něco po šesté.

3. kapitola

„Co?“ Vyškubnu ruce ze šuplíku a  prudce se otočím če­ lem k příchozímu. „Nic neprovádím, jenom jsem hledala –“

„Dostal jsem tě!“ Vysoký mladík s kaštanovými vlasy sto­ jící ve dveřích na mě ukáže prstem a zplna hrdla se rozchech­ tá. „Super! Měla bys závodit na olympiádě, Sue. Ještě nikdy jsem nikoho neviděl nadskočit tak vysoko!“

„Oli! Vyděsils mě k smrti.“

Můj nevlastní syn se zase rozesměje a z pihovaté tváře mu sálá pobavení. „Promiň, prostě jsem neodolal.“

Přinutím se k úsměvu, ale ruce se mi za zády klepou. „Ne­ máš být na univerzitě?“

„Byl jsem. Teda pořád jsem.“ Povytáhne si batoh výš na rameno a  usměje se. „Jedu na  exkurzi do  Southamptonu. Napadlo mě, že se cestou zastavím za  tátou.“ Rozhlédne se po pracovně. „Ale minul jsem se s ním, co?“

„Asi o dvacet minut. Je dneska v Londýně.“

„Sakra.“ Zase se rozhlédne, jako by doufal, že se Brian v  pracovně nějakým kouzlem zhmotní, pak se vrátí pohle­

C. L. TayLor

dem ke  mně a  zamračí se. „Není ti nic, Sue? Vypadáš, jako

bys viděla ducha.“

„Ne, nic mi není.“ Zabouchnu zásuvku a přejdu přes pra­ covnu k němu. „Fakt ne.“

Pátrá pohledem v mojí tváři, jako by se snažil můj výraz rozluštit. „Jak je na tom Charlotta?“

Povzdechnu si a  při výdechu mám pocit, že mi splaská­ vá celé tělo. Když jsem Brianovi prohledávala věci, kolovala mi v žilách koňská dávka adrenalinu, ale když teď vyprchal, jsem úplně bez energie.

„Je...“ Chtěla bych mu říct pravdu – že Charlotta je na tom úplně stejně jako včera a předevčírem a den předtím, ale tváří se tak ustaraně, že radši zalžu. Blíží se mu zkoušky a po­ ctivě dře, aby se na ně připravil. „Vypadá trochu líp. Včera se jí začala vracet barva do tváří.“

„Fakt?“ Obličej se mu zase trochu rozjasní. „To je dobré znamení, že jo?“

„Je to... pokrok.“

„A už... už něco naznačuje, že by se mohla probrat?“

„Ne, zatím ne.“ Neprobouzí se kvůli tomu tajemství, vů­ bec o tom nepochybuju. Až zjistím, o co kráčí, třeba její po­ čínání pochopím a dokážu jí pomoct.

„... muziku...,“ slyším svého nevlastního syna.

„Promiň, cos to říkal?“

Oli se usměje takovým tím shovívavým úsměvem, který jsem u něj od Charlottiny nehody viděla už stokrát – úsmě­ vem, který říká, že vzhledem k tomu, co se stalo, mám plné právo být v  myšlenkách jinde. „Ptal jsem se, jestli jsi zkou­ šela pustit Charlottě muziku. Její oblíbené písničky. V holly­ woodských filmech to zabírá.“

„Muziku...“ Kdysi mívala ráda Steps a S Club Seven a ty jejich neuvěřitelně chytlavé melodie a  jednoduché tanečky, ale to bývalo před lety, když byla ještě děcko. „Už roky jsem jí nekoupila žádné cédéčko. Dneska si všichni stahujou em­ pétrojky, viď? Ty náhodou nevíš, co ráda poslouchá?“

„Nemám ponětí.“ Pokrčí rameny. „Lady Gaga? Jessie J? Tu žerou všechny šestnáctky, ne?“

„Netuším.“

„Anebo se jí koukni na iPod, jakým písničkám dala nej­ vyšší hodnocení a jaké si nejčastěji pouští.“

„Ty víš, jak na  to?“ V  duchu si poznamenám, že musím Charlottin iPod najít.

„Anebo se poptej jejích kamarádek.“

„Jo, to bych mohla,“ přikývnu, ale přitom se zamračím. Charlottin Facebook zavalila lavina teenagerského zájmu a soucitu – spousta různých „drž se, holka“, „dej se brzo do kupy“, srdíček a  smajlíků –, ale nikde ani pípnutí od  dvou lidí, na kterých jí záleželo nejvíc: od jejího kluka Liama Hut­ chinsona a její nejlepší kamarádky Elly Porterové. Jak to, že mi to došlo až teď?

Oli se mrkne na  hodinky. „Do  háje, přestal jsem hlídat čas. Už musím letět. Až tu budu příště, zastavím se za Char­ lottou.“ Přes tvář mu přelétne stín. „Nezlob se, že se jí víc ne­ věnuju. Prostě toho mám fakt –“

„Já vím,“ položím mu ruku na předloktí. „Máš toho moc. Nejlepší, co teď můžeš udělat, je pořádně se učit, ať jsme na tebe všichni pyšní.“

V družném mlčení sejdeme po schodech dolů a zamíří­ me do kuchyně, kde na nás čeká Milly, náš chundelatý Hou­ dini, a mrská ocasem o parkety. Obejmu Oliho na rozlouče­

C. L. TayLor

nou a po bůhvíkolikáté mě zarazí, jak hrozně rychle letí čas.

Připadá mi, že to bylo teprve včera, kdy jsme se objali poprvé

a on mi dosáhl jenom na kolena.

„Řeknu tátovi, žes tu byl,“ hlesnu mu do ramene.

„Prima.“ Dá mi pusu na  temeno a  pak se sehne k  Milly a podrbe ji za ušima. „Koukej bejt hodná holka, Millíku.“

„Řiď opatrně!“ volám za ním, když dlouhými kroky rázu­ je z kuchyně a ven z domu. Gestem mi naznačí, že mě slyšel, a je fuč.

Zůstanu stát u kuchyňského okna a vyhlížím do zahrady ještě dlouho poté, co jeho červené Mini vyjelo z příjezdovky a zmizelo z dohledu. Tím naším kratičkým hovorem v pra­ covně jsem si projasnila hlavu a najednou mi připadá praště­ né, že Brianovi prohledávám kapsy. Nemám důvod podezírat ho, že mě podvádí; jen je citově trochu odtažitý a ve mně hlo­ dají pochybnosti. Dalo se čekat, že Charlottina nehoda náš vztah poznamená – jak by něco tak hrozného mohlo zůstat bez následků? Sice se říká, že levhart vzor srsti nemění, ale Briana zdeptalo, když jsem se dozvěděla o jeho nevěře. Bre­ čel, vyčítal si, že není o  nic lepší než ten netvor, se kterým jsem žila před ním, a dušoval se, že už mi nikdy neublíží. A já mu uvěřila.

Do  myšlenek se mi zařízne pronikavé zvonění telefonu. Bez otálení zavřu Milly v  předsíni a  chvátám po  schodech nahoru. Brianův soukromý telefon zvoní málokdy, a jen když jde o něco důležitého.

„Prosím?“ Když vpadnu do  pracovny a  hmátnu po  slu­ chátku, jsem celá zadýchaná.

„Paní Jacksonová?“ Okamžitě ten hlas poznám. Volá Mark Harris, Brianův osobní asistent.

„Ano, u telefonu.“

„Nerad vás ruším, ale potřeboval bych mluvit s  vaším manželem. Nevolal bych mu domů, ale má vypnutý mobil.“

„Brian?“ zamračím se. „Už je na cestě do práce.“

„Víte to jistě?“ Lupnutí, šustění papírů a  další lupnutí. „V kalendáři stojí, že dneska dorazí až odpoledne.“

„To se kalendář asi plete...“ Ztěžka polknu, v ústech mám najednou sucho. Určitě existuje nějaké jednoduché vysvět­ lení toho, že mi můj muž řekl jednu věc a svému asistentovi druhou. „Když Brian odcházel z domova, jasně říkal, že jede do práce.“

„Aha.“ Mark se odmlčí. „Že by ho tam pustili už takhle brzo ráno?“

„Kam?“

„Do nemocnice. Včera se zmiňoval, že se ráno chystá na­ vštívit Charlottu. Myslel jsem si, že právě proto dorazí do práce až odpoledne.“

Svezu se do  Brianova černého koženého křesla a  ruka s telefonem mi ochabne.

Když jsme byli u Charlotty včera večer, doktor nám řekl, že na dnešek plánují nějaká další vyšetření, takže za ní nemá­ me chodit dřív než odpoledne. Omlouval se, že dopoledne na návštěvu bohužel přijít nemůžeme.

„Paní Jacksonová?“ Markův hlas zní slabě, jako by se na­ cházel tisíc kilometrů daleko. „Je všechno v  pořádku, paní Jacksonová?“

Středa 6. září 1990

James se mi už tři dny neozval a začínám si dělat starosti. V neděli ráno odešel z hotelu dřív než já, protože se potřeboval doma převléknout před zkouškou v divadle, a od té doby jsme spolu nemluvili.

Dokolečka si v duchu přehrávám naše společné chvíle, ale nevidím, že by někde něco zaskřípalo. Možná jsem u  večeře moc žvanila o sobě – jak jsem šťastná, že mi Maggie dala pří­ ležitost navrhovat kostýmy pro Abberley Players, a  jak díky práci u  baru přestanu učit cizince angličtinu a  budu se přes den věnovat šití –, ale Jamese jsem se taky na ledacos vyptá­ vala. A už jsem si nezapálila ani jednu cigaretu. Dokonce ani ke kafi.

V neděli ráno se před odchodem naklonil nad postel a polí­ bil mě na rty. Prohlásil, že prožil nejúžasnější noc v životě, že ode mě hrozně nerad odchází a že mi večer brnkne.

Jenže to neudělal.

A nezavolal mi ani v pondělí večer.

V úterý už jsem byla tak nešťastná, že jsem zavolala Helče.

35

Snažila se mě uklidňovat, tvrdila, že James má určitě důvod,

proč mi nevolá, a že se mi při nejbližší příležitosti nepochyb­

ně ozve. Vtloukala mi do hlavy, ať se nestresuju a žiju jakoby

nic. Jenže jí se to říká. Už celé roky nezažila, jaké je být single.

Nepamatuje si, jak člověka trýzní osaměle sedět před televizí

a pokoušet se sledovat film, ale přitom celou dobu pošilhávat

po telefonu a dumat, jestli se třeba nerozbil – a nakonec vstát

a jít ho zkontrolovat a pochopitelně zjistit, že funguje, jak má.

Panebože. Telefon právě zvoní. Prosím, prosím, ať je to on.

4. kapitola

Když se Brian vrací domů, sedím na gauči s nohama za­ strčenýma pod zadkem, v ruce knížku a na stolku skleničku vína. Není na  tom nic neobvyklého a  za  normálních okol­ ností to signalizuje spokojenou odpočatou Sue, jenže ta skle­ nička je dneska už třetí a nejmíň posedmé čtu tentýž odsta­ vec.

„Ahoj, miláčku,“ strčí můj muž hlavu do  obýváku a  za­ mává mi stejně bezstarostně jako před dvanácti hodinami jeho syn.

Usměju se na něj, ale jsem celá napjatá. Nedrásá mě ani tak pomyšlení, že má další milostný románek, jako spíš to, že k zakrytí stop používá dceřinu nehodu. Celý den jsem se tím trýznila – studovala jsem svůj diář i Brianův v jeho pra­ covně (v šuplíku nebylo nic, jen nějaké naškrábané poznám­ ky na  hlavičkovém papíře) a  hledala cokoli, co by potvrdi­ lo nebo vyvrátilo moje podezření, ale nic jsem neobjevila. Nebýt toho Markova ranního telefonátu, neměla bych sebe­ menší důkaz.

„Není ti nic?“ Brian vejde do  pokoje s  Milly po  boku. Když dojde ke gauči, něžně mě políbí na rty a posadí se vedle mě. „Jak ses měla?“

„Šlo to.“

Vytáhne si zpoza zad polštářek, odhodí ho na  křeslo, s povzdechem se opře a zadívá se na mě. „Jenom to šlo? Mys­ lel jsem, že sis chtěla zajet do města pro nové šaty.“

„Já...“ Na  moment všechno působí úplně normálně – prostě si s manželem povídáme, co jsme přes den dělali. Ale vzápětí se rozpomenu, že o normálu nemůže být ani řeč. „Ni­ kam jsem nejela. Neměla jsem čas.“

„Ne?“ povytáhne obočí a čeká, že mu to objasním, ale já změním téma.

„Ráno se tu stavil Oli.“

„A já se s ním zase minul?“ Vypadá upřímně zklamaně. „Co chtěl?“

„Nic konkrétního. Jede na  exkurzi do  Southamptonu. Cestou zpátky se tu zase zastaví.“

„To je dobře.“ Brianovi se rozjasní tvář. Se synem má jiný vztah než s Charlottou, o poznání komplikovanější. Když byl Oli děcko, nedali bez sebe ani ránu, když Oli dospíval, v jed­ nom kuse se rafali, ale od těch dob si k sobě vybudovali úctu. Teď jsou dobří kamarádi, sdílejí stejný smysl pro humor, jen se neshodnou v  politických názorech. Hodně se spolu na­ smějí, ale když se občas chytnou, je to hotový souboj titánů. S Charlottou se jim radši klidíme z cesty.

Odvrátím se, abych odložila knížku a skleničku na stolek a  abych před manželem aspoň na  chvíli skryla tvář. Určitě si všiml mého napětí. Zmáhá mě snažit se tvářit normálně, když bych ho nejradši seřvala, jenže rozběsnit se nemůžu.

C. L. TayLor

To poslední, co Charlotta potřebuje, je, abych prodělala další

ze svých epizod. Musím zachovat klid. A  uvažovat logicky.

Jedna lež nevěru nedělá. Potřebuju získat další důkazy.

„Není ti nic?“ Brianův hlas zní ustaraně.

„Ne, vůbec nic.“ Otočím se zpátky k  němu. „Jak bylo

v práci?“

„Ufff.“ Se zasténáním si prohrábne vlasy. Míval je kašta­

nové jako Oli, ale to, co z  nich zbývá, už jsou z  devadesáti

procent šediny. „Děs běs.“

„Jaká byla cesta vlakem?“

Překvapeně se po mně podívá. Obvykle se na podrobnos­

ti jeho každodenního dojíždění nevyptávám. „Stejná jako

vždycky.“ Natáhne se ke mně a popleská mě po koleni. „Fakt

ti nic není? Působíš nějak... nervózně.“

Pevně svírám prsty. Mačkala jsem si je, už když na mě

Brian mluvil? Tělo občas dokáže vysílat výmluvné signály.

Zvednu pohled od svých prstů k manželovi. Řeč jeho těla ne­

naznačuje nic neobvyklého. Působí stejně klidně jako vždyc­

ky.

„Proč jsi mi lhal, Briane?“ A  pak že si uchovám klid

a chladnou hlavu.

Poklesne mu čelist a zaskočeně zamrká. „Cože?“

„Tvrdil jsi mi, že jdeš do práce.“

„Kdy?“

„Ráno. Ale nešel jsi tam, že ne?“

„Šel.“

„To je zvláštní. Mark tvrdil, že v práci nejsi.“

„Mark?“ Brian mi ucukne rukou z kolene. „Proč jsi volala

mému asistentovi?“

„Já mu nevolala,“ opáčím. „On volal sem.“

„Proč?“

„Tvrdil, že s tebou potřebuje probrat něco důležitého. Co­

pak se ti o tom nezmínil, když jsi odpoledne dorazil do prá­

ce? Teda pokud jsi tam vůbec dorazil.“

„Jasně že dorazil. A když o tom teď mluvíš,“ poposedne si,

aby ke mně byl čelem, „vážně se mnou potřeboval prodisku­

tovat něco celkem urgentního.“

„Fajn. Takže,“ dívám se mu zpříma do očí, „kdes byl ráno,

Briane?“

Pár vteřin mlčí. Přejede si dlaní přes tvář a párkrát se zhlu­

boka nadechne. Ráda bych věděla, jestli se uklidňuje, anebo

přede mnou skrývá oči, abych nepoznala, že si narychlo vy­

mýšlí nějakou lež.

„Chtěl...,“ pohlédne na mě a na čele mu naskočí vráska,

„... chtěl jsem se zastavit za Charlottou.“

„Tam jsi nešel! Oba jsme byli u  toho, když doktor říkal,

že –“

„Sue.“ Zvednutou rukou mě zarazí. „Chtěl jsem za Char­

lottou zajít. Naplánoval jsem si to už před několika dny. Vím,

že nesnášíš, když je o  samotě, a  tak jsem tě chtěl překvapit,

navrhnout ti, ať si zajedeš do města na manikúru nebo k ho­

liči nebo pro nové šaty, a já že zatím posedím u ní. Jenže vče­

ra nám doktor řekl o  těch dalších vyšetřeních a  to mi plán

zhatilo. A tak...“

„A  tak?“ zopakuju po  něm tak hlasitě, až Milly zvedne

hlavu z koberce a podívá se po mně.

„A tak jsem se místo toho vydal do města. Zaskočil jsem

do knihovny, šel si zaplavat, chvíli chodil po  obchodech,

prostě jsem...,“ leze to z něj jako z chlupaté deky, „... prostě

jsem si dopřál čas sám pro sebe.“


40

C. L. TayLor

„Čas sám pro sebe?“

„Jo.“ Pohlédne mi přímo do očí.

„Vzal sis volno, abych si já mohla dopřát čas sama pro sebe... a když nám doktor řekl, že za Charlottou chodit ne­ máme, tak sis ho dopřál ty?“

Neochotně pokrčí rameny. „Jo.“

„Proč ses mi o tom nezmínil?“

„Kdy?“

„Třeba teď, když jsi přišel. Proč jsi mi o tom neřekl?“

„Prokristapána, Sue.“ Brian se předkloní a  složí si hlavu do dlaní. „Tohle nemám zapotřebí. Fakt ne.“

„Ale...“ Nedokážu větu dokončit. Celá situace mi najed­ nou připadá absurdní a nechápu, proč se s ním ještě hádám. Naplánoval si, že mě potěší, ale nevyšlo to, tak si dopřál pár hodin o  samotě. Na  tom přece není nic špatného. A  že mi o  tom neřekl, hned jak vkráčel do  dveří? No a  co? Nejsem jeho opatrovník, nemusí mi hlásit každý svůj pohyb. To bych po něm nikdy nechtěla, tím spíš po tom, jak se mnou zachá­ zel James.

Podívám se na  shrbenou unavenou postavu na  gauči. Když před deseti minutami přišel domů, působil tak svěže a vesele. Teď vypadá, jako by zestárl o deset let.

„Promiň.“ Natáhnu se k němu a položím mu ruku na ra­ meno.

Brian mlčí.

„Promiň,“ zopakuju.

Stojací hodiny v rohu pokoje odtikávají minuty.

„Briane,“ oslovím ho tiše, „podívej se na mě, prosím tě.“

Trvá to celou věčnost, ale nakonec spustí ruce z obličeje a podívá se na mě. „Nechci se hádat, Sue. Ne po tom všem, co se stalo.“

„Já taky ne.“

Stisknu mu rameno a on mi překryje ruku dlaní. Jeho tep­ lý dotek mě rázem zklidní a ztěžka vydechnu.

„Takže dobrý?“ zeptá se Brian a pátrá pohledem v mých očích.

Užuž chci přikývnout, přitáhnout ho k sobě a obejmout ho, poddat se jeho teplu a vůni, když vtom mě něco napadne.

„Bylo v bazénu hodně lidí?“ zeptám se. „Když sis tam šel zaplavat.“

Brian se zatváří zaskočeně, ale hned se usměje. „Praskal ve švech. Všude spousty dětí. Ale jsou prázdniny, tak co jsem čekal?“

Nevím, cos čekal ty, pomyslím si, když si mě přivine do ná­ ručí, ale já bych čekala, že tam bude liduprázdno, jelikož ho před čtrnácti dny zavřeli kvůli opravám.

Mlčky sedíme u  Charlottina lůžka, Brian ji drží za  jed­ nu ruku, já za druhou. V rohu vytrvale pípá monitor srdeč­ ní činnosti. Cestou do nemocnice jsme se spolu nebavili a já jsem jen beze slova vyhlížela z okna, ale často v autě sedává­ me mlčky, zvlášť když si pustíme rádio, takže Brian neměl důvod pojmout podezření, že je něco špatně. Rozhodovala jsem se, co si počít – jestli mu vmést do tváře, že mi ohled­ ně bazénu lhal, anebo držet jazyk za  zuby a  tvářit se, že je všechno v pořádku. Nakonec jsem si vybrala to druhé, aspoň prozatím.

„Pořád ještě nespravili tísňové tlačítko,“ prohodím. Můj hlas se mrňavým pokojem rozléhá hrozně hlasitě.

Brian zvedne pohled k červenému tlačítku nad Charlot­ tinou postelí přelepenému žlutou lepicí páskou. „To je jim podobný. Telka nejspíš taky doteď nefunguje.“

C. L. TayLor

Sáhnu po  dálkovém ovládání a  stisknu knoflík. Obra­

zovka se probere k životu a celou půlminutu na ní běží Hon

na výhodné nákupy, než ho vystřídá zrnění. Zase televizi vy­

pnu.

„To je jak blbej vtip,“ zavrtí hlavou Brian. „Prosazoval

jsem – a prosadil –, aby tomuhle špitálu trojnásobně zvýšili

rozpočet, a  stejně nám pořád padá na  hlavu. A  to radši ani

nemluvím o  čistotě. Vidělas ty zasviněný okenní parapety?

Co tady uklízečky dělaj? Stříknou tu a tam trošku dezinfekce

a jdou si na cigárko?“

„Taková hrůza to zas není.“ Vytáhnu z  balíčku v  Char­

lottině nočním stolku antibakteriální vlhčený kapesníček

a  otřu jím okenní parapet, rám postele a  kliku. „Asi prostě

nestíhají.“

„Ten čudlík by ale opravit měli. Co máme dělat v krizové

situaci? Mávat z okna bílou vlajkou?“

Brian si povzdechne a rozevře noviny. Občas předčítá za­

jímavé nebo kontroverzní články nahlas. Charlotta nijak ne­

reaguje, ale pomáhá nám to ubíjet čas.

Když skončím s čištěním, zaměřím se na Charlottu. Urov­

nám jí prostěradlo, popotáhnu a upravím deku, pak jí učešu

vlasy, otřu tvář navlhčeným bavlněným hadříkem a vetřu do

rukou hydratační krém, načež jen zůstanu stát nad postelí

a bezúčelně si žmoulám ruce. Charlotta nebyla rozcuchaná,

neměla špinavou tvář ani suché ruce, ale co jiného mám dě­

lat? Můžu ji držet za ruku. Můžu jí vykládat, jak moc ji mám

ráda. Můžu žadonit, ať prosím, prosím otevře oči a  vrátí se

k  nám. Můžu se rozbrečet. Můžu počkat, až spolu v  pokoji

budeme samy, naklonit se nad postel, vzít ji do náruče a ze­

ptat se jí proč. Proč jsem si nevšimla, že se tolik trápí, že by


43

radši umřela, než žila dál? Moje vlastní dítě. Moje holčička.

Jak to, že jsem nic nepoznala? Že jsem nic nevycítila?

Mohla bych zkoušet uzavřít dohodu s Bohem. Doprošo­ vat se ho, ať si spolu my dvě vyměníme místo, aby se Char­ lotta zase mohla usmívat a smát, chodit po nákupech, poví­ dat si s  kamarády, koukat se na  filmy a  trávit příliš mnoho času na internetu. Aby mohla žít místo mě.

Ale všechno už jsem to zkoušela. Zkoušela jsem to za uplynulých šest týdnů tolikrát, že bych to ani nespočítala, a stejně mi ji nic nevrátilo.

„Nezlobte se, ale pouštíme sem naráz maximálně tři ná­ vštěvníky. Jeden z vás bude muset –“

Ohlédnu se, abych viděla, co se to děje. U dveří stojí ses­ třička a spolu s ní mladý pár. Vysokého blonďáka, ke které­ mu sestřička mluví, znám. Je to Danny Argent, Oliverův ka­ marád. Jeho společnice mi povědomá není.

„Ale –“ Danny zachytí můj pohled. „Dobrý den, Sue.“

„Ahoj, Danny.“ Podívám se po Brianovi. Mračí se. „Kde se tu berete?“

Danny vkročí do pokoje. Sestřička nesouhlasně sykne, ale on si jí nevšímá.

„Chtěli jsme,“ ohlédne se po atraktivní míšence, která zů­ stala stát na chodbě, „chtěli jsme s Keishou navštívit Charlot­ tu. Můžeme?“

Brian si odkašle. Má na  Dannyho dopal od  chvíle, kdy nás zavolali na  pohotovost, kde Olimu pumpovali žaludek po teenagerské pijatyce. Když uviděl svého syna ležet napůl v bezvědomí na pojízdném lůžku, zbledl jako stěna, ale vzá­ pětí zbrunátněl při pohledu na Dannyho, jak se opírá o zeď a špinavou teniskou okopává kolečko lůžka. Nikdy Dannymu

C. L. TayLor

neodpustil, že Oliho nechal opít se tak, až ho museli hospita­

lizovat, ale Oli nedá na svého nejlepšího kamaráda dopustit.

Podle něj je manažer nočního klubu Danny čistý jako lilium.

„Sue?“ osloví mě zase Danny a  kývne hlavou ke  Keishe, která se na mě vlídně usmívá.

Podívám se po Brianovi. Nezasvěcenému pozorovateli by přišlo, že vypadá úplně normálně, ale mně je jasné, na co myslí. Přemítá, jestli Danny neměl něco společného s Char­ lottinou nehodou. Stačí mu vidět Dannyho v jedné místnosti s  dcero



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist