načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nedostihnutelná - Renata Gavenčiaková

Nedostihnutelná
-12%
sleva

Elektronická kniha: Nedostihnutelná
Autor:

Gavan, lykajský král je už několik desetiletí posedlý myšlenkou získat zpět svou předurčenou družku, které v minulosti velmi ublížil. Jeho snahy se ale každým rokem zdají být stále ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  52 Kč 46
+
-
1,5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Skleněný můstek s.r.o.
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 334
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Gavan, lykajský král je už několik desetiletí posedlý myšlenkou získat zpět svou předurčenou družku, které v minulosti velmi ublížil. Jeho snahy se ale každým rokem zdají být stále více nulové, až jednoho dne se rozhodne překročit veškeré své zásady a uzavřít dohodu s čarodějkou, která mu slíbí Adamaris znovu nalézt.

Ovšem, i pokud se podaří Adamaris najít, nemusí mít ještě Gavan vyhráno. Za to, jak se kdysi Gavan choval, ho Adamaris ze srdce nenávidí.

 

Zařazeno v kategoriích
Renata Gavenčiaková - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Skleněný můstek s.r.o.

Vítězná 37/58, Karlovy Vary

PSČ 360 09 IČO: 29123062 DIČ: CZ29123062

Renata Gavenčiaková © 2016

Skleněný můstek s.r.o. © 2016

ISBN 978-80-7534-124-2


Obsah

Prolog

1. Kapitola

2. kapitola

3. kapitola

4. kapitola

5. kapitola

6. kapitola

7. kapitola

8. kapitola

9. kapitola 10. kapitola

11. kapitola

12. kapitola

13. kapitola

14. kapitola

15. kapitola

16. kapitola

17. kapitola

18. kapitola

19. kapitola

20. kapitola

21. kapitola

22. kapitola

23. kapitola

24. kapitola

Epilog


Prolog

Appalačské lesy, oblast Severní Karolíny, Lykajské království

Neohlížej se a běž, honilo se jí hlavou, zatímco utíkala hustým lesem. Bolest neexistuje, utíkej, opakovala si stále dokola, když její chodidla dopadala na ostré kameny, které její bosé nohy řezaly jako břitvy. Už jen pár minut, nepřestávala se povzbuzovat, jakmilezakopla o kořen stromu a spadla na zem. Nic necítíš, obezřetně si prohlédla své zakrvácené zápěstí a odřenou kůži na kolenou.

„Adamaris!“ Ozvalo se mezi stromy hlasité volání, které jidonutilo hned pohotově vstát a pokračovat v běhu. „Adamaris, neutíkej přede mnou! Všechno bude jinak, slibuju!“ Zoufale se ohlédla za sebe a přes temný závoj stromů, kolem kterého probíhala, mohla jasněspatřit siluetu muže, jenž jí byl těsně v patách.

Ne, nic už nemůže být jinak! Ona nechce, aby bylo něco jinak! Už to nechce!

„Adamaris, lásko, tak přeci zastav!“

Lásko, zkoušela si chuť tohoto slova na jazyku. Jak zvláštní, teď je jeho láskou? Po dvaceti pěti letech je jeho láskou? Přeskočila další větev, co se jí objevila pod nohama. Už jen kousek a bude u hranic, už jen kousek! Do celého těla se jí vlil nový adrenalin. Ten kousek pro ni znamenal všechno. Konec ponižování, konec posměšných pohledů, konec opovrhování, konec jejího starého života a začátek nového,konec Gavana. Především konec Gavana.

Už jen tři kroky, očima fixovala ten malý potok, oddělujícíLykajské království od lidského světa. Jsem už tak blízko, pomyslela si chvíli před tím, než ztuhla a uskočila zpátky o dobré tři metry. Ne, zaúpěla zničeně, jakmile uviděla, že se v kouři prachu před ní objevuje silueta muže, kterého nenáviděla víc než samotné peklo.

„Adamaris, lásko!“ zakňoural a udělal k ní zase pár kroků.Adamaris ale prudce ucouvla a začala hledat nějakou větev nebo kámen, se kterým by se před ním mohla bránit. „Neutíkej přede mnou, moc mě bolí vidět, jak se mi vzdaluješ,“ kňučel.

Ne, nic ji nedokázalo odradit od jejího prvotního cíle utéct, nic! Očima těkala po únikové cestě, kterou Gavan zatarasil.

„Prosím, lásko, řekni něco, cokoliv,“ žadonil, sledujícAdamarisino napjaté tělo, připravené ke skoku.

„Jdi mi z cesty,“ splnila jeho přání a zároveň si slíbila, že to bylo naposledy, kdy udělala to, co jí řekl. Naposledy!

„Tak tohle ti jako jediné splnit nedokážu, prosím Adamaris,neubližuj mi,“ žadonil, zatímco se k ní pomalu přibližoval.

„Já ti ale chci ubližovat,“ řekla ledově a těkala po jehourostlé postavě, která byla oproti té její vysoká a mohutná. Měl dokonale vypracované tělo a ostře řezané rysi. Byl jednoduše sen každé ženy. Dříve si myslela, že by mohli mít nějakou budoucnost, kdyby přestal žít minulostí a začal se na svět dívat jejíma očima, očima, které bývaly kdysi plné lásky.

Tak naivní, pomyslila si znechucena sama se sebou.

„Říkám ti to naposledy Gavane, jdi mi z cesty, jinak ti ublížím,“ vyhrožovala.

„Je mi jedno, jestli mi ublížíš, vydržím všechno. Musí být ještě cesta, nějaká naděje, jak tě získat zpátky,“ pravil zoufale a nepřestával se k ní přibližovat.

„Není žádné cesty,“ zavrčela a cítila, jak se kolem jejího tělazačíná zhmotňovat energie. Ta energie, která jasně potvrzovala, kým ve skutečnosti je a vždy byla, i přesto, že se to v ní Lykaji snažili potlačit.

„Nevěřím ti!“ zaúpěl a prudkým výpadem těla ji uvěznil vnáruči.

„Pust mě!“ zalapala po dechu, když ucítila jeho rty na tváři a ruku hladící její na ježka střižené vlasy, barvy havraních křídel, které neuvěřitelně kontrastovaly s jejíma smaragdově zelenýma očima.

„Už jsem ti řekl, že to je to jediné, co nikdy neudělám, dnes jsem to pochopil Adamaris, dnes mi došlo to, co mi mělo dojít již velmi dávno. Dnes, když jsem tě viděl na pokraji smrti, jsem si uvědomil, že mým úkolem je být tvým ochráncem, přítelem, ale předevšímmužem,“ už jen zachraptěl.

„Nikdy nebudeš mým ochráncem, přítelem ani mužem!Laskavě si to uvědom, nikdy!“ pronesla zlostným hlasem a přes Gavanovo rameno pohlédla na potok, za jehož koncem se táhlo pro obyčejného člověka neviditelné silové pole.

Lykaji tímto polem dokázali projít, až když se stali velmisilnými, teprve tehdy dokázali ze svého těla vyloučit dostatek energie, kterou by pole nakrmili natolik, aby je nechalo v klidu proklouznout. Národ Lykajů byl už odedávna velmi mocným kmenem, vyznačujícím se neobyčejnou silou a hrabivostí v získávání nových území, ale ne trpělivostí nutnou k tomu, aby nad sebou mohl převzít úplnou kontrolu při rozšiřování svých mentálních schopností. Tuto vůli získali obvykle poté, co dosáhli takových sedmdesáti až devadesáti let. V tom se zcela lišili od jejího národa.

Nearitové byli národem vůdců. Pyšnili se skvělou mentálnísilou, disciplínou a strategií, kterou neváhali zmást nepřítele. Tolik se od sebe s Gavanem lišili, tak moc.

„Ne, Adamaris, nevěřím ti, kdysi jsi mě milovala a zase budeš,“ bezradně se zahleděl do jejích jako kámen ledových očí.

„Milovat tebe, je jako kdybych chtěla spáchat sebevraždu, a teď mě pusť, chci, aby tohle peklo už jednou pro vždy skončilo!“pokoušela se mu vytrhnout, ale zcela bezúspěšně.

„Ne!“ zakřičel Gavan a i přes to, že se bránila, ji políbil na krk a začal rozepínat košili, která halila její prudce bijící srdce. „Zase mě budeš milovat, dokážu ti, že budeš,“ nepřestával mumlat, zatímco ji začal něžně pokládat na zem a z ramen strhávat košili.

Pro to, abych byla volná, udělám cokoliv, bez jakýchkolivemocí se zahleděla na tmavé nebe nad sebou. Gavan ji nepřestával hladit a šeptat slova chvály a úžasu do ucha. Cokoliv, připomněla si ještě několikrát a snažila se silou vůle zatnout zuby a nevytrhnout se zGavanovy náruče. Kdysi by dala všechno za to, aby jí obejmul, políbil, miloval se s ní, ale nyní už ne. Nyní už nebyla tak hloupá. Muži jako Gavan byli všichni úplně stejní. Chtěli křehkou květinku, která udělá všechno, co jí jen přikážou.

Vlastně... taková také byla. Byla křehká květinka, dychtící po rozkazu svého pána, jenže ten pán jí opovrhoval. Opovrhoval jí za něco, co ona ani nezavinila, opovrhoval jí za chybu někoho jiného. Opovrhoval jí za to, že její matka zabila Gavanovu sestru, ale copak za to mohla? V dobu, kdy se to stalo, byla Adamaris jen bezbranné nevinné dítě!

„Adamaris, lásko, řekni... řekni mi, že mě taky miluješ... že mě miluješ stejně tak hluboce, jako já tebe... tak řekni...“ vzdychal mezi tím, co jí stáhl kalhotky a políbil jedno z jejích ňader.

Cokoliv..., zabloudilo jí do mysli znovu.

„Miluju tě,“ pravila bezbarvým hlasem s pohledem utkvělým na potoku za Gavanovými zády.

„Budu na tebe hodný, Adamaris, všechno ti vynahradím,“neřestával ji ujišťovat, Adamaris ho ale vůbec neposlouchala. To, že se nechala pokořit, brala jako mýtné za to, že bude moci později, až Gavan usne, překonat tu krátkou vzdálenost k potoku a navždy zmizet z jeho života.

„Ó, jak jen jsem tohle potřeboval,“ zaúpěl, když pronikl dojejího těla, Adamaris se z jejich právě nabyté blízkosti chtělo zvracet, ale musela v sobě to silné nutkání potlačit.

Vydržela jsi už daleko horší věci, nepřestávala si našeptávat, tak vydržíš i tohle.

„Lásko, každý den budu děkovat bohům, že mi seslali někoho, jako jsi ty. Někoho, kdo je tak čistý. Vím, že jsem ti velmi ubližoval, ale chci, abys věděla, že udělám cokoliv, abych to odčinil, rozumíš mi, Adamaris?“ ptal se jí, zatímco ji dobýval, tak jak si to nejednou představovala. S citem.

Je to jen prostředek k dosáhnutí toho, co chceš, prolétlo jihlavou.

„Ano, rozumím,“ odpověděla, když Gavan naposledy přirazil a zhroutil se na její naprosto klidné tělo.

Adamaris se ani na chvíli nepřiblížila k vrcholu, Gavan byl ale tak vyčerpaný, že si toho za celou dobu nevšiml. Po chvíli se svalil z jejího těla a jednu ruku obmotal kolem jejího pasu.

Ještě vydrž, našeptával ji její vnitřní hlásek. Počkej si na správný okamžik, radil neustále, a tak na jeho popud Adamaris čekala. A ani ne moc dlouho, asi po pěti minutách se po jejím boku začalo ozývat tiché pochrupování. Vždycky usne, prolétlo jí hlavou, jakmile začala opatrně odsouvat Gavanovu dlaň ze svého boku a oblékat se dooblečení, které jí tak neomaleně strhal. Teď teprve nastal tvůj čas, rukou si projela vlasy a udělala jen osm kroků k potoku, který pro ni znamenal velkou tlustou čáru, za celým jejím životem.

Zavřela oči a soustředila se na energii kolující v jejích žilách. Svou životní sílu uměla plně ovládat už od svých šestnácti let.Obvykle by to mělo trvat menší dobu, ale v dětství byla unesena doLykajského království a neměla kolem sebe nikoho z jejího druhu, kdo by jí mohl učit, nikoho. Proto se učila mnohem pomaleji než ostatníNearitové, neznala potřebné informace. Ale i přes všechny nevýhody to nakonec dokázala, dokázala všem Lykajům, že je hodna svého jména, že je pravá princezna Adamaris Krizia z rodu Nearitů.

Vypustila potřebnou energii a protáhla ruku silovým polem. Šlo to dobře, pomyslila si v momentě, kdy viděla svou ruku mizet, moc dobře. Stejný proces udělala i s druhou rukou a jednou nohou.Opravdu moc dobře, řekla si znovu, když celé své tělo protáhla bariérou a promnula si temeno hlavy. Příliš mnoho energie, došlo jí, proč náhle pocítila tu prudkou závrať. Ale ještě před tím, než se rozhodla posadit na menší pařez kousek od ní, uslyšela, jak se z druhé strany bariéry ozvalo jedno táhlé, zoufalé zavytí. Otočila se a spatřila Gavana,stojícího u silového pole s očima žhnoucíma zoufalstvím a pěstmi zuřivě bušícími do bariéry, která je od sebe dělila.

„Proč!?“ křičel a snažil se soustředit na to, aby shromáždildostatek energie, která byla zapotřebí k rozevření pole. Že je to naprosto bezúspěšné, Adamaris došlo už v momentě, kdy uviděla Gavanovu postavu. To proto byla tak klidná. Teď už byla v bezpečí. Pryč od něj, pryč od zbytku celého klanu, pryč ode všeho.

„Protože jsem silnější než ty,“ odpověděla a vyrovnanýmkrokem se rozešla do lesa, nabízejícího jí lepší budoucnost.

„Já přijdu! Slyšíš mě, Adamaris, jednoho dne si pro tebe přijdu!“ sliboval, mezitím, co se stále marně snažil proniknout bariérou.

„Možná ano, ale ty stejně dobře jako já víš, že ti bude trvatminimálně padesát let, než nastřádáš patřičnou energii, a do té doby budu daleko silnější, než jsem teď, takže tě varuju, Gavane, jestli přijdeš, nebudu mít s tebou žádné slitování, zabiju tě stejně snadno, jako jste mě celé ty roky ty i tvůj klan ponižovali!“

„Jednoho dne jsi mi říkala, ať přestanu žít minulostí, tak teď to říkám pro změnu zase já tobě!“ zkoušel se chytit posledního stébla trávy, ale jeho neúspěch byl vepsaný snad i ve hvězdách.

„A ty jsi mi tenkrát odpověděl, že existují věci, na kterézapomenout nelze, tenkrát jsem s tebou, milý Gavane, nesouhlasila, ale nyní už ano, vlastně jsem ti i vděčná, ty a tvůj klan jste mě naučililhostejnosti, tímto ti tedy, drahý Gavane, dávám poslední sbohem a zároveň radu, nehledej mě, zapomeň na mě a žij si v klidu svůj život.“ Otočila se na patě a rukou odkryla vysokou trávu.

„Ty stejně tak jako já moc dobře víš, že to nejde! Jsi má družka Adamaris, to už nezměníš! Tohle pouto nejde jen tak přetrhnout! Pro Lykaje je posvátné!“ křičel za ní, ale Adamaris se už ani neohlédla, jen tak v klidu si kráčela svou cestou a odmítla si připustit Gavanova slova.

I když byla jeho družkou, nikdy se k ní tak nechoval, neustále ji ponižoval a vyčítal jí věci, které nemohla ovlivnit. Už by od něj odešla dřív, ale bránili jí v tom dvě věci. Tou první bylo, že se jí nikdy nepodařilo dostat přes stráže, co hlídkovali u vstupu do Hraničního lesa, a tou druhou byla drobná dívka, dcera Gavanova přítele, která ztratila matku a Adamaris na sebe vzala to břemeno dívku opatrovat. Dnes se ale dozvěděla, že dívka nezvládla přeměnu a zemřela. To ji zlomilo a zároveň zcela odpoutalo. Nebylo nic, co by ji tam nadále drželo, a proto se rozhodla využít rozruch, který nastal, když jeden z nepřátelských kmenů napadl Gavanovo území. Ani chvíli nezaváhala a rozhodla se uprchnout. Byla při tom zraněna, ale rána na boku se jí už zcela uzdravila. V jejích žilách kolovala velmi silná krev, díky které Adamaris dokázala léčit jak sebe, tak i ostatní. O tom ale Gavan nevěděl a taky nikdy vědět nebude.

„Jsi moje a vždycky budeš!“ Slyšela z dálky ještě posledníGavanova slova, než ji bolest hlavy přemohla a ona se skácela k zemi.

Nikdy nebudu tvoje, problesklo jí hlavou před tím, než ji síla pole naprosto vyčerpala a ona omdlela.

1. Kapitola

Oblast Severní Karolíny, hrad Seatwerewolves,

Lykajské království

O šedesát let později

„Už jsem ti přeci řekl, Cabale, že ji musíme najít! Není cesty zpět!“ pravil frustrovaně Gavan a bouchl do stolu, u kterého seděl tak silně, až se otřásla těžítka, která přidržovala mapu, znázorňující celé území říše Narinda. Dvě služebné se pro jistotu rozutekly pryč zmístnosti.

„Ale Gavane, už šedesát let se o to marně snažíme! Ale poAdamaris jakoby se slehla zem!“ snažil se mu vysvětlit jeho nejlepší přítel a vojevůdce v jednom, mezitím co rázoval po pracovně.

„Hledali jsme naprosto všude,“ Cabal se zastavil u okna apohlédl na úplněk, díky němuž se musel ve svém divokém mládí opravdu hodně ovládat. Jelikož ale dnes už patřil k starším Lykajům, zvládnout úplněk mu nedělalo žádný problém. Samozřejmě za tím stála létatréninku a silné vůle.

„Jak ve světě smrtelných, tak v Narindě,“ pokračoval a zapřel si ruce o parapet. „Já... no... nepřemýšlel jsi třeba nad tím, že bymohla... no, že už není mezi námi?“ opatrně se otočil na Gavana, který se po vyslechnutí přítelových slov, prudce vymrštil do stoje a společně se židlí málem převrátil i obrovský dubový stůl s ručně vyřezávanými ornamenty po předcích.

„Tohle...“ zaduněl v místnosti jeho náhle mocný zvířecí hlas, „už nikdy neříkej! Rozumíš!?“ Gavanova tvář se stáhla do rozběsněné grimasy a dlaně se prodloužily do pazourů.

To, že byl dnes úplněk, jeho náladě taky zrovna dvakrátnepřidalo. Každý Lykaj se v tomto období cítil podrážděněji, a aby toho snad ještě nebylo málo, tak Cabal naznačil, že by jeho družka mohla být mrtvá! Měl jediné štěstí, že byl jeho dobrý přítel a on si ho vážil. Kdyby si totiž takováto slova dovolil vypustit z úst někdo jiný, bez mrknutí oka by ho zabil.

„Já vím, že je to těžké, starý příteli, ale musíme připustit každou možnost. Neznám jinou nesmrtelnou bytost, které by se dařiloschovávat tak dlouho,“ vysvětloval mu, co ho k této myšlence vedlo.

„Adamaris není jako každá nesmrtelná bytost, ona je jiná,chytřejší!“ žalostně si sevřel hlavu v dlaních. „Dnes v noci jsem došel ke konečnému rozhodnutí, Cabale,“ oznámil svému příteli po chvilcenajatého ticha. Tu chvíli využil hlavně k tomu, aby se mohl zase trochu zkoncentrovat. Stvořitel mu byl ale svědkem, že tak se stane teprve tehdy, až bude mít svou Adamaris zpět u sebe. Gavan se už nemohl dočkat dne, kdy Adamaris opětovně najde a učiní ji svou, ale tentokrát bez nátlaku. Měl v plánu Adamaris pomalu dobývat a trpělivě sipočkat na okamžik, kdy přijde sama. Počkat si na okamžik, kdy ho bude chtít stejně tak moc, jako on ji, a teprve až pak si vzít to, co bylo, je a vždy bude už jen jeho. Ale na to, aby mohl tento plán uskutečnit,musel nejdřív zjistit, kde se nachází.

Už mnohokrát za ta dlouhá desetiletí, co byl bez své lásky.Přemýšlel o tom, na jaké místo Adamaris v prvních chvílích přivede. Jako první se mu v mysli vyrojila myšlenka na hrad Seatwerewolves, kde žil celý svůj dlouhý život. Tento hrad by splňoval všechna kritéria, která si pro bezpečné místo mohl jen přát, ale později mu došlo, že Adamaris na Seatwerewolves nemá dobré vzpomínky, a tak nařídil svému služebnictvu, aby pro něj a jejich královnu zabezpečilUnseenwolf. Jedno z jeho dalších sídel na samém konci Gavanova království. Adamaris v tomto sídle nikdy nebyla, což bylo jedině dobře, nebudou na ní číhat nechtěné vzpomínky jeho krutosti.

Gavan dokonce pověřil i několik známých návrhářů vNarindě, kteří Unseenwolfu navrátili okázalý lesk a nádech moderní doby. Chtěl pro Adamaris to nejlepší. Společně s těmito změnami se alevěnoval, ne-li více, i otázce týkající se zabezpečení. Musel si býtstorocentně jistý, že se Adamaris z Unseenwolfu nepodaří utéct. A tuto jistotu také měl.

Po zásahu jeho služebnictva se Unseenwolf proměnil nanedobytnou pevnost, zároveň poskytující dostatek soukromí. Věděl, že v začátcích to nebude vůbec jednoduché a Adamaris se bude snažitvyužít každé příležitosti, kterou ji třeba i jen nedopatřením dá, k útěku.

„Jaké rozhodnutí?“ zajímal se Cabal.

„Půjdu do Sféry Čarodějnic a požádám je o radu, ony budouvědět, kde mám Adamaris hledat,“ už když tato slova vyslovoval, věděl, že jeho přítel bude zásadně proti.

„Do Sféry Čarodějnic?! Copak si se dočista zbláznil!! Ten, kdo by tam dobrovolně vkročil, by byl buď hlupák, nebo šílenec! Tybabizny jsou nepředvídatelné! Nemůžeš tam jít! Neexistuje žádná záruka, že by ses ve zdraví vrátil, navíc tam tvoje síly neplatí! A to aninemluvím o tom, že tam nežijí pouze Čarodějnice, ale i o mnoho horší bytosti, jako jsou třeba Černokněžníci!“ Gavan naprosto chápal, proč jeho přítel reaguje tak šíleně. Sféra Čarodějnic byla jedna znejnebezečnějších území, které se v Narindě nacházelo. Ale on byl pro svou Adamaris ochotný podstoupit i to největší riziko.

„Máš pravdu, Cabale, jsem jak hlupák, tak i šílený, ale z toho, že ji nemám u sebe, proto ano, musím to risknout!“ řekl tak pevným hlasem, jaké bylo i jeho odhodlání najít Adamaris.

„Ale jít do teritoria Čarodějnic je jistá sebevražda!“

„Kvůli ní to musím risknout!“ vysvětlil a němě se zahleděl z okna své pracovny. Přísahal, že ji najde, a svůj slib dodrží, i kdyby kvůli tomu musel jít do té tolik bohy zapomenuté Sféry Čarodějnic a dalších prokletých bytostí. Jedině ony mu mohly jeho milovanou pomoct znovu najít.

Čarodějnice byly velmi zákeřné bytosti, které uctívaly jen apouze moc a sílu. Velmi rády každého ovládaly a manipulovaly s jejich osudy. Byly to ty nejobávanější protivnice z celé říše Narinda. Nikdo by se nechtěl stát jejich nepřítelem, nikdo. Dokonce ani Lykaj.

Jižní Dakota, bar U Modrého Fénixe

V ten samý čas

„No tak, Adi! Kopni to tam!“ Řval muž, sedící po Adamarisině pravici, a podstrkával jí dalšího panáka tequilly. Adamaris ho bezzaváhání přijala a s pohledem utkvělým na soupeřce, sedící naproti, se zakousla do citrónu, olízla sůl a převrátila do sebe celý obsah.

„Ukaž jim to, Adi!“ křičela dívka za barem a se vzrušenímsledovala obě sokyně před sebou. Adamaris s hlasitým třísknutím přidala k řadě skleniček před sebou, dalšího panáka, otřela si rty a křivě se usmála na ženu sedící na druhém konci stolu, co jen tak tak držela hlavu nahoře.

„Jen tak dál, Adi,“ poťukávala Adamaris po rameni Jeudonee, Adamarisina přítelkyně, která byla společně s ní jediná nesmrtelnábytost přítomná v tomto baru.

Jeudonee byla Siréna, která věděla, jak zapůsobit. Sirény totiž už od přírody uměly navodit dobrý dojem a zmanipulovat lidi přesně k tomu, co chtěly.

Ze začátku jejich přátelství Adamaris Jeudonee tuto schopnost velmi záviděla. Stačilo, aby na někoho mrkla, lehce našpulila pusu, a dotyčný člověk, či nesmrtelník byl její, ochotný udělat cokoliv, co po něm jen chtěla. Adamaris ale později odhalila i druhou stránku této neodolatelné schopnosti. Samotu, kterou sice Jeudonee nedávala znát, ale přesto ji cítila. Jelikož si musela dávat setsakramentsky pozor na to, aby všechny lidi kolem sebe neproměnila jen na poslušné loutky, které by přikyvovaly na vše, co by řekla.

„Margareto!“ snažil se překřičet hlasitou hudbu, linoucí se po celém baru, nějaký hromotluk s mastnými vlasy. Adamaris při pohledu na něj jen lehce nakrčila nosík.

Ach ti lidé, pomyslila se, jelikož jako i ostatní nesmrtelníci měla citlivější smysly a tudíž cítila pot toho nemytého prasete. S Jeudonee si vyměnily znechucené pohledy.

„Dodělej to tady, Adi,“ špitla Jeudonee, „chci odtud conejrychleji vypadnout, mohlo by se totiž stát, že bych se neovládla a ovlivnila jednu smrdutou gorilu, aby sebe i ten svůj smrad vymazala z povrchu zemského.“

„To bys mohla udělat i přesto, že odejdeme. Docela ráda bych si zítra ráno přečetla i o něčem zajímavějším, než zvednutí akcií nějaké ropné společnosti.”

„Ehm...“ Jeudonee se jen pobaveně uchechtla a hlavou vnenáadném kývnutí naznačila, že by se měla tvářit víc opile. Adamaris nasadila podnapilý úsměv, přimhouřila oči a bradu si podepřela rukou.

Tak je to správně, sledovala kolem sebe všechny ty opilé lidi. Jako Nearativovi jí byla přisouzena větší výdrž jak ve zvládáníalkoholu, únavy či rychlosti. To byl ten hlavní důvod, proč pro ni těch šestnáct vypitých panáků tequilly nepředstavoval žádný problém. To samé se ale zřejmě nedalo říct o její sokyni.

„Další!“ zakřičela Margareta při hlasitém povzbuzování avhazování nových bankovek na stůl mezi ně.

Jen hezky sypte, pomyslela si škodolibě, když s úžasem hleděla na ten balík peněz před sebou, který si vítězka této panákové štafety, což bude ona, odnese.

Alespoň budu mít na nové šaty. Znovu se jí v očích zaleskl chtíč. Adamarisiny chtivé myšlenky zarazilo až přisunutí dalšího panáku.

„Adi, Adi, Adi,!“ skandovali fanoušci a sledovali, jak si k ústům opětovně nese tu nazlátlou tekutinu. „Jo!“ zavřískali, když si hřbetem dlaně otřela rty a s výzvou se zahleděla na obtloustlou ženu sedící naproti ní, Margaretu.

O tom, že byla Margareta na pokraji sil, vypovídal i sedmnáctý panák, vyklouzávající jí z ruky a hlava dopadající na stůl.

„Jó!“ ozývali se v baru Adamarisini fanoušci, zatímco tiMargaretini jen s opovrhujícím povzdechem odcházeli zase ke svým stolům.

„Vyhrála jsem!“ zavýskala Adamaris a vstala ze židličky.Obrátilo se na ni hned několik párů očí. Zřejmě čekali, že se rovněž skácí k zemi. Kdyby byla normální lidská bytost, nejspíš by tomu tak i bylo, ale Adamaris byla Nearativ.

To oni ale nevěděli, a ani nikdy vědět nebudou. Proto pro zraky všech těch čumilů přidala ještě lehké kolísání těla mezitím, co sispolečně s Jeudonee začala přisouvat bankovky na stole.

„Tohle si musíme zase někdy zopakovat!“ Vypískla Jeudonee, jen co se s Adamaris dostala ven před klub, a věnovala sladké úsměvy partičce chlápků postávajících na druhé straně ulice.

„Jo, vyhrávat nad smrtelníky mě snad nikdy neomrzí!“souhlasila celá nadšená Adamaris a mávla na taxík, který se k nim začal pomalu přibližovat.

„Příště si ale prohodíme role, jasný?“ ujišťovala se a nasedala do taxíku.

„Tequilla zadarmo není pro naši princeznu dostatečně dobrá?“ reagovala na Adamarisinu otázku pobaveně Jeudonee.

„Mám radši pravou tequillu, a ne tu naředěnou břečku, co tam podávají,“ ohrnovala nos.

„Tak dobře, příště si na opilou chudinku budu hrát já.“

„Kam to bude, dámy?“ taxikář stáhl okénko, které je od nějdělilo.

„Do hotelu U Divokejch koček,“ odpověděla za ně za oběJeudonee a mrkla na Adamaris.

Lykajské království,

hranice mezi Lykajským královstvím a Sférou Čarodějnic

„Gavane, jsi si opravdu jistý, že to chceš udělat?“ Ptal se ho již nejmíň po desátý Cabal.

„Už jsem ti řekl, starý příteli, že si tím jsem jistý, jako ještě ničím na světě. Musím ji najít, pochop to, já prostě musím,“ pravil odhodlaně a pohledem sjel tu tenkou hranici.

„Ale...“ snažil se dále namítat Cabal.

„Až jednou najdeš svou předurčenou ženu, pochopíš, proč jsem to musel udělat,“ letmo se na něj ohlédl.

„Mě jde jen o to, aby ses toho okamžiku, kdy já najdu svou ženu, dožil,“ nepřestával protestovat, jakmile uviděl svého krále a přítele v jedné osobě vstupovat do rodiště těch ježibab.

Když mu Gavan poprvé řekl o jeho plánu vydat se do SféryČarodějnic, myslel si, že se dočista zbláznil. Jakmile ale zjistil, že tomyslí naprosto vážně, byl plně odhodlaný jít za hlavním dvorem a o tento šílený nápad se s nimi podělit! Ala Gavan odhalil jeho plán ještě před tím, než jej stihl uskutečnit a donutil ho zavázat se slibem mlčenlivost, který pro Lykaje velmi znamenal.

„Dožiji, drahý příteli, uvidíš, že dožiji,“ ujistil ho, než udělal ještě jeden krok k poli, které ho vtáhlo do toho pro něj naprostoneznámého území.

Jsem živý! Byla první myšlenka, která mu prolétla hlavou,jakmile se ocitl v tom nepřátelském území a dlaněmi si ohmatal všechny údy. To je první krok správným směrem.

„Tak jsi nakonec přeci jen přišel,“ ozval se znenadání tichýženský hlas vycházející z křovisek.

„Vylez a ukaž se mi,“ pronesl pevně, rozhlížejíc se všude okolo ve snaze najít původce hlasu, který mu ještě stále duněl v hlavě.

„Tady nejsi ve svém království, Lykaji, zde tvoje rozkazy nemají žádnou váhu,“ dostalo se mu odpovědi, ale tentokrát z úplně jiného konce. Gavan se polekaně otočil.

„Nejsi dost statečná na to, aby ses mi postavila tváří v tvář?“ Prostorem se rozezvonil pronikavý ženský smích.

„Tak teď jsi mě opravdu dostal Lykaji, jediný, kdo by se měl bát postavit se mi tváří v tvář, jsi ty,“ odvětil ten cinkavý hlas. Gavan zaťal čelist a náhle uslyšel šustivý zvuk.

Co to bylo? Nastražil uši a v nestřeženém okamžiku hlavou prudce trhl doleva, kde náhle uviděl stát drobnou jemnou ženu skrémově bílou pokožkou a dlouhými havraními vlasy dopadajícími jí až k pasu.

„Kdo jsi?“ ptal se té mladé ženy a očima sjížděl celé její spoře oděné tělo.

„Nezáleží na tom, kdo jsem, ale co jsem,“ odpověděla a bosýma nohama k němu udělala dva malé kroky.

„Přestaň mluvit v hádankách!“ rozčiloval se a o dva krokyucouvl.

„No tak se přeci uklidni,“ zapředla a pak, ani nevěděl jak, se dostala až těsně k němu a ukazováčkem mu ťukla do prsou. Gavan prudce ucouvl a spadl na zem. Žena si založila ruce na hrudi arozesmála se.

„Velký lykajský král se válí na zemi před Čarodějkou, to jepanečku, podívaná,“ nepřestávala se smát.

„Ty jsi Čarodějnice?“ snažil se vyšplhat do stoje.

Gavan byl naprosto šokován, jelikož vždy, když se předLykajem řeklo slovo Čarodějnice, každý do jednoho, i malé lykajské dítě, si představilo starou svraštělou ženu s obličejem plným bradavic ahrbem na zádech.

„A ne ledajaká,“ přestala se smát a nabídla mu ruku. Gavan ji ale dočista ignoroval.

„Jak to myslíš, že ne ledajaká?“ ptal se mezitím, co si z kolen oprášil prach.

„Jsem Čarodějnice jasnovidka, proto jsem taky tady. Viděla jsem, že se možná odhodláš a přijdeš. Musela jsem na vlastní oči vidět velkého lykajského krále, který je natolik zoufalý a pošetilý, že se odváží jít pro radu do Sféry Čarodějnic,“ žena si prsty projela divoce vlnité vlasy.

„Přišla ses mi snad vysmívat a bavit se mým zoufalstvím?“ byl rozčílen tím, že se mu ta Čarodějka snad posmívala.

„Drahý Lykaji, nepřišla jsem se ti vysmívat. Jsem tu proto, abych tě zachránila, jestli si totiž myslíš, že vkročíš na územíČarodějnic, požádáš mé sestry o radu a pak si zase v klidu odejdeš, jsi vážně pošetilý.“

„Jak to myslíš?“ Nechápavě zkrabatil obočí.

„Moje sestry by tě roztrhaly na cáry, kdyby se dozvěděly, že sám lykajský král se jim dobrovolně dopravil do jejich říše. Byl bys jako jedna velká hračka, kterou by všechny chtěly,“ upřela na něj uhrančivý pohled jejích pronikavě zelených očí. Očí, o kterých nevěděl, jestli si má myslet, že jsou šílené. „ale já jsem vlastně ráda, že jsi přišel.“Zostřil svou pozornost.

„Poslouchám,“ vyčkával na Čarodějčino vysvětlení.

„Já můžu pomoct tobě, a ty zase mně,“ pokřiveně se usmála a prstem si přejela po spodním rtu.

„Vždyť ani nevíš, jakou pomoc hledám, jak mi teda zaručíš, že to zvládneš?“ tázal se.

„Ale vím, drahý Lykaji, chceš najít Adamaris Kriziu z roduNearitů a zároveň svou předurčenou ženu,“ pravila naprosto pevnýmhlasem a sdělovala Gavanovi tuto informaci tak jistě, jako by si ji právě přečetla v novinách.

„Ano, to přesně chci,“ užasle hleděl na mladou ženu a přemýšlel o tom, jak mocná asi je.

„Dost na to, abych tě srazila k zemi, kdybych se dozvěděla, že bys mě chtěl obelstít,“ projel vzduchem znovu čarodějčin hlas, který byl ostrý jako dýka, ale zároveň jemný jako okvětní lístky lilií.

„Dokážeš číst myšlenky,“ došlo mu okamžitě a odhodlal se k tomu, že od této doby se bude muset víc soustředit na to, o čem bude přemýšlet. „Ale ještě stále jsi mi neřekla, co budeš chtít na oplátku, když mi pomůžeš Adamaris najít,“ zabrousil na starší téma, jelikož se mu zdálo, že tuto věc chtěla nechat nezodpovězenou.

„Má podmínka je...“ zhluboka se nadechla a poprvé za celou dobu, co ji spatřil, se přestala smát, „že mi zaručíš ochranu předkaždým Lykajem, až budu chtít projít tvým územím,“ pravila naprosto vážně.

„Proč bys chtěla procházet mým územím?“ nedalo mu to azetal se nahlas.

„To je naprosto jednoduché, ty, stejně jako všichni v Narindě, víš, že jediný průchod do říše smrtelníků je na tvém území, a já se přes něj chci dostat ve zdraví ven. Neříkám, že bych nebyla dostatečně silná na to, abych se uchránila před Lykajem, ale jak i ty víš, ve tvém království budou mé schopnosti utlumeny stejně tak, jako jsou nyní utlumeny ty tvé.“ Čarodějka měla pravdu, jediný průchod do lidské říše byl opravdu na jeho území. Dříve toto území patřilo Démonům, ale Gavanův otec ho tvrdě vybojoval v bitvě, která trvala celýchčtyřicet let.

„Proč se chceš dostat do říše smrtelných, ve tvé Sféře se ti snad nelíbí?“ vyzvídal.

„Kladeš moc otázek, Lykaji, a já chci přitom slyšet jenjednoduchou odpověď, bereš mou nabídku, nebo se raději necháš roztrhat na kusy od mých sester?“ zeptala se ho. Gavan se ani nějak dlouho nerozmýšlel, koneckonců, ta Čarodějka mu nabízela přesně to, pro co sem přišel, Adamaris.

„Ano, beru, já pomohu tobě, a ty na oplátku zase mně,“ pevně kývl hlavou.

„To mi nestačí, Lykaji. Chci, abys přísahal na svůj rod, že mě v pořádku dopravíš až k hranicím. Ochráníš mě před každým Lykajem, který by mi chtěl ublížit, nebo se mě nějak jinak zmocnit a necháš mě bez problémů projít bránou.“ Gavan se zarazil.

Jak tahle Čarodějka věděla o posvátné přísaze Lykajů?Nepřestávalo mu vrtat hlavou.

„Nezáleží na tom, jak to vím, záleží čistě a jen na tom, jestlibudeš takto přísahat. Vím, že je pro tvůj rod takováto přísaha nezlomná,“ opět špitla.

„Inu dobře... Já, lykajský král, Gavan Lomell, přísahám na to, že tebe...“ náhle se zarazil, „musím znát tvé jméno. Jestli mámpřísahat, musím ho vědět.“

Alespoň k něčemu mi ta přísaha bude dobrá, pomyslel si, bude znát její jméno a později, až budu zase zpět ve svém království, se na ni můžu poptat.

Proč ale jen chce odejít ze své Sféry? Absolutně nechápal, třeba o ní bude někdo něco vědět.

„Tak na to nespoléhej, Lykaji, i když budeš znát mé jméno, o mně, když já nebudu chtít, se stejně nic nedozvíš,“ pravila naprosto vážně. „Talisa Thrine, to je mé jméno,“ vypustila z úst tiše a něco v jejím hlase Gavana donutilo přesvědčit o tom, že se nyní cítila velmi zranitelně. Nechápavě svraštil obočí.

Ale co mu je po tom, že se ta Čarodějka cítí zranitelně? Už od nepaměti byl přeci její rod jeho nepřítelem! Zatřepal hlavou a místo toho pokračoval v přísaze, kterou se rozhodl složit.

„Tak tedy... já, lykajský král, Gavan Lomell, přísahám na svůj rod a krev, co mi koluje v žilách, že ochráním tebe, Taliso Thrine, před každým Lykajem, který by ti chtěl v mém království ublížit, nebo se tě nějak jinak zmocnit a v pořádku tě dovedu až k bráně, kde tě nechám projít do lidského světa, na to přísahám,“ dokončil svou přísahu a pěstí se bouchl do úrovně, kde mu tlouklo srdce.

Čarodějka k němu pomalu přistoupila a položila mu dva prsty na prsa.

„Co to děláš?“ byl naprosto šokovaný, když ucítil, jak mu tělem prostupuje jemná energie.

„Dělám tě neviditelného pro mé sestry, nyní tě už nebudou moci vycítit, nechceme přeci žádné problémy,“ otevřela ty tak průzračné zelené oči a znovu od Gavana odstoupila, „a teď mě následuj, Lykaji,“ rozešla se úzkou prašnou cestou.

Hotel U Divokejch koček, herní místnost

„Hm... co myslíš, mám ho podrobit osobní kontrole?“ předla Adamaris při pohledu na sexy muže, který se opíral o stěnu kousek od nich a vyfukoval z pusy cigaretový kouř.

„Myslím, že bys měla udělat mnohem víc, než ho podrobitosobní kontrole,“ přidala se k Adamaris Jeudonee. Muž si všiml jejichpohledů a zablýskal na ně svým sexy úsměvem. „měla bys dovolit, aby tě on podrobil osobní kontrole, která by končila pod tvými kalhotkami,“ zakňučela Jeudonee. Muž hodil na zem nedopalek cigarety a zašlápl ho botou.

„Hm... zlobivý kluk. Bože, jak ráda bych teď byla na tvémmístě a nechala se pořádně...“

„...vojet?“ doplnila Adamaris.

„Spíš projet, chtěla bych se pořádně projet,“ zasnila se.

„Věčně nadržená Donee, že mě to vůbec překvapuje,“ zasmála se a v pomalém sexy gestu si přehodila nohu přes nohu.

„Tak já jsem nadržená? A kdo minule slintal jako háravá fena po tom vyhazovači?“ připomínala jí její poslední úlovek, který ale ve skutečnosti nebyl jejím úlovkem.

Vlastně... když se nad svým nynějším životem zamyslela,zjistila, že se v něm nacházelo až příliš moc tváří beze jména, ale přesně tak jí to vyhovovalo. Jestli střídala chlapy jako ponožky? Ne, nebyla jako Donee, kterou když na ulici potkal chlap, se kterým se vyspala před týdnem, ona ho ani nepoznala. Netvrdila, že neměla ráda povyražení, ale vždy si vybírala typy, které už na dálku křičely: „Jsem k mání, ale žádný vztah nečekej.“ Přesně takové partie potřebovala a zároveň jí vyhovovaly.

Sex už neměla víc než dva měsíce, a jelikož byla normálnínesmrtelná bytost, nebylo tedy divu, že jí zatraceně chyběl a snažila se najít někoho, kdo by na chvíli zase uklidnil její hormony. Tenvyhazovač před měsícem, jak ho Donee zmínila, by opravdu stál za hřích, bohužel ale očekával víc. Víc, než byla ochotna komukoliv dát.

James byl Čaroděj, který se do světa lidí dostal asi před padesáti lety. Vypadal tak na třicet, i když jeho věk byl mnohem závratnější, táhlo mu na sto padesát. Jakmile tedy James zjistil, že je stejně tak jako on nesmrtelná, začal obracet téma na budoucnost. To byl ten hlavní aspekt, proč se s ním nemohla vyspat.

I přesto, že si po útěku z toho pekla, které jí Gavan připravil, slíbila, že už v sobě nikdy znovu neprobudí tu naivní malou chudinku, která jen čeká a doufá v lepší zítřky, stále se jí zcela nedařilo proměnit se na tu vypočítavou potvoru, kterou hrála navenek. Nemohla ublížit Jamesovi tím, že by mu zprvu dala nějakou naději a pak, až by dostala to, co chtěla, v jejím případě sex, by ho stejně tak rychle odkopla. Na to zatím nebyla dostatečně vypočítavá, ale jednoho dne bude. Už jen kvůli ní samotné.

2. kapitola

Sféra Čarodějnic, Bludný les pod jeskynními katakombami

„Kde to jsme?“ ptal se Gavan, když se společně s Čarodějkou ocitl před velkým kamenem zasazeným do obrovské hory.

„Nacházíme se u vstupu do mého sídla,“ natáhla dlaň a dotkla se povrchu žulového balvanu. Ten se při kontaktu s její bledou pokožkou ihned rozzářil a odkutálel stranou. Gavan při zhlédnutí věci, co se před jeho očima odehrávala, jen otevíral pusu v němém údivu. Celý tento svět pro něj byl naprosto nový a hlavně neznámý! Ještě nikdyneviděl žádnou Čarodějku ve svém přirozeném teritoriu, tím pádem velmi mocnou a nabitou energií.

Vždyť kdyby chtěla, mohla by ho lusknutím prstů nechat zmizet či vybuchnout!

„Co tak koukáš?“ posměšně se zasmála a vstoupila do průchodu, který balvan odkryl. „Takový trik u nás svede už malé dítě,“ znovu se ušklíbla.

Gavan nepřestával vycházet z údivu.

Jestli takový trik u nich svede, jak ona řekla, i malé dítě, jsou Čarodějky na jejich přirozeném území prakticky neporazitelné!

Rod Lykajů se sice taky vyznačoval velmi silnou fyzickou silou a odolností, ale rozhodně nedokázal pomocí mysli či doteku odkutálet dvakrát tak větší balvan!

Ne, pravý Lykaj by ten balvan rozmlátil na kusy, než by se s ním někam kutálel, pomyslel si s hrdým úšklebkem.

„Toto je tvé sídlo?“ rozhlížel se po vlhkých kamenných stěnách, které ho spolehlivě vedly stále hlouběji do jeskyně. Na zemi senacházely zvířecí kožešiny, velká dřevěná postel, vestavěný krb a opodál malé přírodní jezírko.

„Ano,“ mávla hrdě svými malými dlaněmi do prostoru předsebou. V celé místnosti se rozžehly svíce, rozestavěné snad úplně všude, kam se jen podíval. Dokonce i tam, kde svíčky náhodou chyběly, byl vryt jejich vosk.

Čarodějka se s pevně zdviženou hlavou rozešla k velkémukřesílku stojícímu u dřevěného stolu se složitými ornamenty akřišťálovými mísami.

„Co to bylo?“ polekaně s sebou trhl, když za sebou uslyšeldunivý zvuk. Otočil se a spatřil, jak se balvan, který Čarodějka odstavila z cesty, zase nevrací na své původní místo.

Neuvěřitelné, pomyslel si.

Čarodějka sáhla po kuličce hroznového vína a strčila si ji do pusy.

„Takže velký Lykaj se už konečně rozhodl přestat bezúčinně prohledávat jedno území za druhým a jít na jistotu?“ ukázala na druhé křesílko přítomné u stolu. Gavan se rozhodl neodporovat a pomalu se usadil na místo, které mu tak velkoryse přenechala.

„Jak to myslíš?“ nechápal čarodějčinu narážku a snažil se v křesle najít nějakou pohodlnou polohu.

„To, že ses rozhodl konečně po tak dlouhé době konat a najít svou ženu,“ odpověděla líbezným hlasem.

„Já jsem ji ale přeci hledal celý ten čas!“ bránil se před jejívýčitkou.

Stále Adamaris hledal a nikdy nepřestával! Každá jeho volná minuta patřila snahám ji objevit! Každá minuta! Nejvíce obtížné pro něj byly noci. Noci, které skoro celé strávil ležením v jeho příliš velké posteli. V jejich posteli. Nemohl na Adamaris přestal myslet, neustále uvažoval nad tím, co asi teď dělá, s kým je a zda je šťastná.

Někdy se dokonce stalo i to, že už mu pouhé přemýšlení o ní nestačilo, a tak se zkrátka sebral a šel do své pracovny, kde dumal nad mapou a označoval nová místa, v jejichž koutech by Adamaris mohl nalézt, ale zcela bezúspěšně, po Adamaris jako by se zem slehla!

„A přitom jsi ji měl vždy tak blízko,“ pronesla Čarodějka apřisunula si k sobě skleněnou mísu, „pohlédni,“ pravila. Gavan se na její popud naklonil nad mísu. Neviděl ale nic jiného, než čirou vodu.

„Co je to za žert?“ tázal se. Čarodějka se na něj jen nepřítomně usmála a prstem ťukla do vody, ve které, jak Gavan viděl, se začal zhmotňovat obraz jeho samotného.

Byl to akorát ten čas, kdy se Adamaris rozhodl hledat v Brazílii. Od jednoho svého přítele dostal informaci, že na jedné z pláží zahlédl ženu, co se nápadně podobala Gavanově lásce. Gavan tedy ani chvilku neváhal a ihned se na dané místo rozjel, ale bezvýznamně. Jestli tam Adamaris vůbec kdy byla, v momentě, co Gavan dorazil do Brazílie, po ní nebylo už ani stopy.

Na tom obrazu byl znázorněn, zrovna když jednomu postaršímu smrtelnému muži popisoval, jak Adamaris vypadá, a ptal se ho, zda jí někde nespatřil. Muž ale, jak viděl a mohl vidět znovu, jen záporně zakroutil hlavou.

„To jsem já v Brazílii,“ špitl a zvedl pohled.

„Stále to nevidíš?“ ptala se ho zaraženě, „podívej se tedypozorněji,“ přikázala mu.

Gavan neměl rád příkazy, ale nyní nebyl čas na to, abydiktoval svá pravidla. Potřeboval najít Adamaris, to bylo prvořadé. A tak se opět sklonil k misce a zahleděl se na obraz pozorněji. Muž stál u stánku a prodával ručně vyrobené náhrdelníky, když za ním Gavan přišel. V Brazílii právě v tu dobu probíhal velký trh, bylo tam tolik hluku, různých lidí a... náhle to uviděl! Jeho Adamaris, jak stojí u stánku necelých dvacet metrů od něj, má založené ruce na prsou, zády je opřená o dřevěný sloup a posměšně ho pozoruje. Skoro ji nepoznal, už neměla krátké vlasy. Byla ale nádherná, stále měl v jejím výrazu možnost vidět tu jiskru vzdoru, která s jejími až pod prsa dlouhými vlasy vypadala ještě ženštěji.

Jeho Adamaris, byla tak blízko! Měl ji na dosah ruky! A přesto ji nenašel! Křečovitě sevřel ruce v pěst.

„Podle tvého strohého výrazu soudím, že už jsi našel to, co jsi měl,“ broukla a máchla dlaní nad hladinou vody. Ta se zakalila. Gavan chtěl protestovat, neviděl Adamaris už dlouhých šedesát let. To byla dlouhá doba, a obzvlášť pro Lykaje, který už poznal svou družku. Ale ještě před tím, než stačil namítat, hladina vody odkryla další obraz.

Tentokrát se mu naskytl pohled na slunné pláže Jamajky. V tom obraze šel právě po molu a kopl do korálu, který spadl do vody. Gavan jeho pouť se zájmem sledoval. Klekl si na kolena a zadíval se doprůzračně modré vody, ve které měl možnost vidět svůj vlastní odraz. I dnes si pamatoval ten pocit, jak na jeho kůži dopadaly slunečnípaprsky. V té vidině si právě povzdechl a dlaní vzteky rozhrnul vodu. Byl zoufalý, už to bylo padesát pět let, co po Adamaris pátral.

„Zadívej se pořádně,“ připomněla mu Čarodějka. Gavanpokrčil obočí a začal pátravě prohlížet celý výjev, který se mu naskytl, a opravdu... tentokrát stála pod kokosovou palmou jen v malýchbikinkách. Slunce ozařovalo její zlatavou pokožku, zatímco listy palmy zakrývaly její obličej.

Zase tak blízko!

„Proč mi tohle všechno ukazuješ?“ ptal se nešťastně a zvedl zrak k Čarodějce.

„Ukazuji ti to proto, aby ses poučil ze svých vlastních chyb,Lykaji, a abys viděl. Co všechno způsobilo to, že jsi byl vždy takzahleděný sám do sebe a svého ’neštěstí‘. Odmítal jsi vidět či slyšet jiné věci. Věci, které si ve skutečnosti hledal.“

„Zahleděný sám do sebe?“ nechápal její slova.

„Ano, byl a stále, i když už ne tolik, jsi. Jsi zahleděný sám do sebe. Až příliš ti záleželo na tom, co si myslelo tvé okolí, než aby ses postavil jen za svůj vlastní názor.“

„Nerozumím,“ negativně zakroutil hlavou. Na to Čarodějka opět rozvířila vodu v misce. Gavan pohlédl na vidinu, co mu ta ženapředvedl tentokrát. Prudce zalapal po dechu. „To jsem já a Adamaris,“pravil s hlasitým syknutím.

„Ano, Lykaji.“ Gavan pozorně hleděl na obrazy, vypravující střípky jeho minulého života. Na všech těchto útržcích byl vždy v roli toho silnějšího a prvořadého znázorněn on, zatímco Adamaris stála za ním a sledovala ho s láskou v očích. On si toho ale nevšímal a ještě si z ní utahoval. Používal city, které k němu evidentně chovala, jako zbraň vůči ní. Zbraň, díky které ji zesměšňoval mezi svými přáteli a ostatními členy klanu.

Nearativ není hodný lásky Lykaje, říkával vždy se smíchem, když se mu všemožně snažila dokázat svou oddanost. Byl na ni zlý, to věděl i tehdy, ale teď, když na vlastní oči viděl, jak zlý..., nejradši by hlavou mlátil o skálu a přestal by až teprve tehdy, co by ho o to Adamaris požádala. Jako nesmrtelnému by mu to přineslo opravdu velkou bolest, ale nikdy by ho to nemohlo zabít. To mohl jedině oheň, či useknutí hlavy.

Nyní ze zpětného pohledu musel usoudit, že Adamaris to v jeho světě opravdu neměla jednoduché. Už od dětství, co byla unesena do jeho království, jí bylo opovrhováno. A přitom nemohla za to, co se stalo. Nemohla za staré rány, které se mezi jejich územími přihodily. Nemohla, ale to si tenkrát nechtěl připustit. Jeho klan ji snášel jen díky tomu, že byla jeho ženou, což ho ze začátku těšilo. Přesně sipamatoval ten den, kdy ji k němu stráže dovedli. Bylo jí tehdy pět let, plakala a v ruce svírala ručně vyřezávanou hračku. Gavanovi bylo v té době osmnáct a už tehdy byl velmi silný Lykaj. V jeho žilách kolovalakrálovská krev jeho matky, jejíž manžel a Gavanův otec zemřel před pěti lety, když bojoval o území Lykajů s Démony. Bitvu nakonec vyhrál, ale přinesl tu největší oběť, život.

Ještě stále, když procházel korunovací místností, slyšel vestěnách nářek maličké Adamaris. Usedavě plakala a naříkala, jelikož jí Lykaji právě před očima zabili matku a Adamaris odtáhli pryč odrodného kmene.

„Pro svatého Stvořitele, Gavane, nemůžeš to dítě přeci odloučit od své rodiny,“ pravila tenkrát jeho matka, která seděla na trůnu vedle něj a stále byla nešťastná ze smrti své jediné dcery, kterou zabila právě matka Adamaris.

„A proč ne, ona...“ bradou kývl na malou Adamaris, dopadající na studenou mramorovou podlahu, tvořící celou jeho korunovací síň, „je stejně zlá a zkažená, jako ta bestie, její matka, a zlo, jak jsi mě vždy učila, mami, se musí zničit už v zárodku,“ pravil ledově, vstal z trůnu a vyšel vstříc Adamaris, která se v klubíčku válela na podlaze. „Vstaň, dítě!“ nakázal autoritativním hlasem. Adamaris se ale stále ani nepohnula. „Něco jsem ti přikázal!“ zavrčel znovu, sklonil se a v tom se to stalo. Dotkl se její drobounké paže a už tehdy věděl, že ona bude jednoho dne jeho. Toto uvědomění ho šokovalo tak moc, že udělal dva kroky zpět a dlaň, kterou se dotkl Adamarisiny paže, si začal zhnuseně otírat o hedvábnou košili.

„Co se stalo, pane? Ublížila Vám? Jste v pořádku? Já to věděl! Je to stejná Čarodějnice, jako její prašivá matka!“ řekl jeden ze stráží, napřáhl dlaň a chtěl Adamaris uhodit.

„Ne!“ vykřikl a zarazil strážného těsně před tím, než jehoobrovská dlaň stačila dopadnout na Adamarisinu hebkou a dospělostí stále ještě neposkvrněnou tvář. Strážný se zarazil a šokovaně hleděl nasvého krále.

„Pane?“ ptal se ho druhý strážný.

„Nikdo jí nesmí ublížit!“ poručil. Alespoň fyzicky, myslel sitenkrát. To, že ji ustavičně drželi na pokraji psychického zhroucení, už vidět nechtěl.

„Ale pane!“ nepřestával namítat strážný.

„Její matka zabila Vaši sestru!“ připomínali mu, jako by to snad nevěděl.

„Já vím a to jí taky nikdy nezapomenu, ale ta dívka je něčím zvláštní,“ zkoumavě si měřil Adamarisino dětské tělo. Už tehdy mohl vidět, že až dospěje, bude z ní vážně krásná žena. Ale bohové! Jeho předkové ho snad museli nenávidět, když dovolili, aby se jehopředurčenou ženou stala dcera vražedkyně jeho sestry! Pomyslel si tenkrát.

„A čím pane?“ ptaly se ho stráže. Gavan už tehdy ani na chvilku nepřemýšlel a řekl svému klanu, čím byla Adamaris zvláštní, stejně by se to jednou dozvěděli, a tak se rozhodl vyrukovat s celou pravdou hned v začátku. A navíc jeho lidu v žilách kolovala stejná krev jako jemu, neměl před nimi žádná tajemství.

„Odveďte ji do pokojů pro služebnictvo, dejte jí vodu, chléb a zamkněte ji.“ Stráže popadly Adamarisino drobné tělíčko a stáleplakající ji odváděly pryč.

„Kam jdeš, mami?“ zajímal se, když viděl, jak ihned po tom, co začala korunovační síň zase nabývat svou prázdnotu, tiše vstala z trůnu a rozešla se k hlavním dveřím.

„Přeci za tím ubohým dítětem, někdo ji musí utěšit. Je to jen malé nevinné dítě, Gavane,“ řekla a bez toho, aby se na něj třeba i jen otočila, odešla pryč.

Proč jen se i ona už tenkrát dokázala přenést přes Tadewininu smrt, a on ne? Svou sestru opravdu miloval, ale kvůli ní ublížil, a ne jednou, lásce svého života. Stálo mu to opravdu za to? Zahleděl se na nový obrázek, který mu Čarodějka odkryla. Adamaris z očí užnevyzařovala ta stejná láska a oddanost, jako kdysi. Její obličej naplňovala zlost a opovrhování jím samotným. Její pohled ho zraňoval. Alenemohl se divit tomu, proč ho tak nenáviděla.

Proč nenáviděla celý jeho klan, kromě jeho matky. Ta jediná k ní chovala úctu a pomáhala Adamaris se vším, co potřebovala. Se vším, s čím jí měl pomáhat on.

„Řekneš mi už konečně, kde mám Adamaris hledat?!“ vyhrkl naráz a podíval se upřeně do Čarodějčina nepřítomného výrazu.

„Samozřejmě, že ti pomůžu, proto jsme tady,“ sdělila mu avytvořila na vodě novou iluzi. Jen co ji Gavan uviděl, celý strnul ahrozivě zavrčel. Jeho mysl momentálně zpracovávala jen tři podstatné věci: moje žena – leží – vedle jiného muže, honilo se mu hlavou stále dokola a měl co dělat, aby znovu zatáhl drápy na prstech, které se mu při pohledu na toho muže a Adamaris sami vysunuly. „Škoda, že jsme nenahlédli o něco dřív, ale jestli chceš, mohu to přetočit.“ Její slova Gavana popudila tak moc, až znovu zavrčel.

„Ale no tak, Lykaji, snad sis opravdu nemyslel, že ti po tom pekle, které jsi jí celý život připravoval, zůstane věrná?“ ptala se ho posměšně.

Věděl, že je to směšné, ale přesně to si myslel, ale to Čarodějce nikdy říct nemohl. Byl si vědom, že Adamaris velmi ublížil, ale přesto tak nějak ve skrytu duše doufal, že mu zůstane věrná. Ona alenezůstala. Jiný Lykaj by svou ženu, ne že by se to ale snad někdy stalo, kdyby ho podvedla, zbil, nadával jí, či jí opovrhoval, ale Gavan ne. Gavan namísto toho, aby byl na Adamaris naštvaný, byl naštvaný sám na sebe. To on mohl za to, že jeho žena měla potřebu vyhledat jiného muže. On ji zklamal.

„Myslela jsem si, že Lykaji jsou všechno, snad jen ne naivní,“ pronesla Gavanovým směrem.

„Nejsem naivní, věř mi, že plně chápu, jakou trnitou cestou budu muset projít, než si opětovně získám její přízeň, ale nemůžeš se zkrátka divit, že mě ten pohled ranil!“ zvýšil hlas.

Hned, jakmile budu moci, toho muže vyhledám a zabiju ho,slíbil si v duchu a zakázal si další pohled na Adamaris v objetí jiného. Ale co když je Adamaris s tím mužem šťastná? Co když z jejich strany nejde jen o chvilkové povyražení, ale milující vztah? A co když spolu mají dokonce dítě! Prolétla mu hlavou tato hrůzostrašná myšlenka. Ona přeci nemůže mít dítě! Ne s nikým jiným, než se mnou! Řval na Gavana jeho prvotní instinkt Lykaje, který mu zároveň velel jít za svou ženou a vzít si ji tolikrát, kolikrát bude jen potřeba na to, aby si jasně uvědomila, že ona je pouze jeho, a tak to taky zůstane!

„To je zajímavá úvaha, Lykaji, co když spolu mají dítě?“ trápila ho ještě víc.

„Proč mi to tedy neukážeš?“ zvedl arogantně obočí, veskutečnosti se ale tak silně a odhodlaně necítil. Ve vnitřku duše byl velmi malinký.

„To bych opravdu mohla,“ rozesmála se, “ale řekni mi, proč bych tě měla zprostit tvého trápení?“ ptala se ho a najednou měla tak šílené oči, až Gavan jen nasucho přehltl.

„Ale... když nad tím tak uvažuji, to, co ti ukážu, ti odpoví na tvou otázku a zároveň tě donutí myslet na jiné a daleko závažnější věci, než je tento obraz,“ svým malým prstíkem ukázala do mísy, ve které se zrcadlila Adamaris se svým milencem. Gavan Čarodějcevůbec nerozuměl, a tak byl tedy vážně překvapen, když se opětovněnaklonila k misce a svou drobnou dlaní prolétla nad jejím dnem. „Sleduj pozorně, Lykaji,“ špitla ještě před tím, než zavřela oči. Gavanuposlechl a očima nehnutě pozoroval hladinu vody, ve které se začínaly objevovat snad stovky obrazů Adamaris s různými muži, vždy vsexuálním aktu. Gavan hlasitě zařval a drápy zaryl do dřevěného stolu před sebou. Chtěl uhnout pohledem, ale nemohl se odtrhnout od její tváře, která byla pokaždé tak uvolněná. A když pak dosáhla vrcholu, znovu se uzavřela. Tuhle masku Gavan znal, měla ji nasazenou vždy, když byla s ním.

„Už dost, Čarodějko,“ zachraptěl zcela vysílen, vstal z toho pro něj až příliš malého křesílka a otočil se k ní zády.

Nikdy netvrdil, že bude jednoduché získat si Adamaris zpět, ale po tom, co právě viděl, mu došlo, že to bude skoro nemožné. Jeho čistá, sladká Adamaris se proměnila ve velmi tvrdou ženu, která jak viděl, postrádala sebemenší náznak citu, vždy si vezme jen to, co chce a pak odejde, aniž by pohlédla na to, koho či co za sebou zanechala.

„Chci znát místo, kde ji budu moci nalézt,“ pravil už zase zcela ovladatelným hlasem a ukázal Čarodějce jeho odhodlaný pohled.

„Tak ty ses nakonec i přes to, co jsem ti právě ukázala, rozhodl, že vy dva máte nějakou naději?“ ptala se ho posměšně.

„To by stačilo, Čarodějko, tu adresu,“ zvýšil hlas.

„Inu dobře,“ postavila se na nohy.

„Udělala jsem vše, co jsem udělat měla, a ty ses přesto rozhodl tak, jak ses rozhodl. Nezbývá mi tedy nic jiného, než splnit našidohodu tím, že to místo, kde se Adamaris právě nachází, ti prozradím, až mě v pořádku převedeš přes Lykajské království a necháš projít do světa smrtelníků.“

„Už teď? Ty chceš projít už teď?“ zarážel se. Čarodějka se jen lehce ušklíbla.

„Věř mi, že teď je ten nejlepší čas, došlo k pozměnění párudálostí, a proto si myslím, že není na co čekat,“ pravila tajemně, došla k balvanu, který halil celé toto zvláštní místo, a pomocí kouzla ho odsunula stranou.

„Dobře tedy,“ souhlasil s ní Gavan, „ale jak mám vědět, že až se dostaneme k hranicím do světa lidí, jednoduše neutečeš bez toho, abys splnila svou část dohody?“ tázal se a následoval ji úzkou cestičkou, která vedla do lesa, ze kterého přišli.

„Nezbývá ti nic jiného, než mi věřit,“ broukla a šíleně serozesmála, když asi dvě stopy před Gavanem dopadla na zem šiška.

Jižní Dakota, hotel U Divokejch Koček

Devět hodin dopoledne

„Takže byl dobrej, říkáš...“ mručela Jeudonee, když seAdamaris asi před pěti minutami celá pomačkaná, ale hlavně uspokojená vrátila do pokoje, který na ten týden, co plánovaly zůstat v Dakotě a pořádně si užít, jak ony tomu říkaly, dámskou jízdu, než se vrátízpátky do Pensylvánie, bukovaly.

„Hm... víc než to, takovou jízdu jsem zažila snad naposledy před dvaceti lety s tím týpkem od autoservisu,“ mručela spokojeně Adamaris a při tom pohlédla na svou kamarádku sedící za toaletním stolkem.

„Možná bych ho mohla taky vyzkoušet,“ přemítala o tomtonáadu Jeudonee, tvářenkou si zvýraznila lícní kosti a vyměnila si sAdamaris jeden pobavený pohled.

„Jen směle do toho, ještě stále leží v posteli, takže bys ho měla perfektně rozbaleného,“ pokynula jí ke dveřím, „ale být tebou bych si pospíšila, říkal něco o tom, že v jedenáct musí zase vyrazit,“ radila jí.

„Ale no tak, Adi, jsem sice zvrácená, ale zase ne natolik, abych tu samou rybu, která byla ještě nedávno plně zakotvená ve tvémpřístavu, taky pozvala dál,“ štětcem si naposledy přejela po tvářích, „já to vidím spíš tak, že mi pomůžeš najít nějakou jinou rybku, která by splňovala všechny mé přísné požadavky,“ rozhodla se nakonec arudou rtěnkou si pořádně obtáhla ústa.

„Jakým přísným požadavkům, prosím tě?“ zarážela seAdamaris, „vždyť tobě vždy bohatě stačilo, že je ten dotyčný obdařenmužskou výbavičkou, kterou na tebe po tom, co na něj svůdně zamrkáš, milerád použije,“ pronesla suše.

„No jo, ale tentokrát chci něco víc, víš,“ prudce se otočila ahodila na ní štěněčí pohled.

„Takže tři čísla?“ ptala se Adamaris s pobaveně zdvihnutým obočím.

„Čtyři,“ broukla a ještě víc našpulila rty.

„No jo, ty nymfomanko, ale musíš brát v potaz, že ti chlapi jsou jen obyčejní smrtelníci, tak abys je nepřevařila,“ hlasitě se zasmála, zatímco Jeudonee uraženě našpulila pusu. „No tak dobře, jdem ti najít nějakýho zachovalýcho a fyzickou výdrž znalýho chlápka,spokojená?“ vytáhla ji na nohy.

„Ano, prosím,“ pravila vážně Jeudonee a prsty si projela své krátké hnědé mikádo.

„Myslím si, že s tím, co máš na sobě, tato mise nebude aniobzvlášť obtížná,“ uznalým pohledem sjela Jeudoneeniny rudé šaty s hlubokým výstřihem, titěrnými ramínky a rozparkem pod zadek.

„No dovol, to chceš jako říct, že jen mé osobité kouzlonestačí?!“ vypískla se smíchem a nechala se odvádět ke dveřím.

„Myslím si, že na zodpovězení této otázky bude vhodná chvíle později, teď ti musíme najít nějakou oběť, co hodně vydrží,“ prudce zabouchla dveře a už si to společně s Jeudonee mašírovala k výtahu.

Černé lesy, hraničící čára území Lykajů

„Nezapomeň, Lykaji, na to, co jsi mi slíbil,“ připomínala mu Čarodějka, když společně vstupovala do jeho království.

„Já svou část dohody splním, o to se nestrachuj,“ pravil pevným hlasem Gavan a mávl k bráně, rozdělující obě jejich území, „chceš mít tu čest a jít jako první?“ tázal se. Žena ale jen nesouhlasně zavrtěla hlavou a bradou kývla na Gavana. „Dobře tedy,“ zhluboka se nadechl a prošel zpět do svého vlastního království, ve kterém se nemusel bát nějaké pomatené Čarodějky, která by lítala všude okolo jako smyslu zbavená a na jeho lid vrhala jedno kouzlo za druhým.

Jen co prošel silovým polem, okamžitě ho do nosu udeřila tolik známá a vítaná vůně borovic.

Doma, vibrovalo mu v hlavě toto slovíčko, které pro něj mělo sladkou příchuť medu.

„Je řada na tobě, Čarodějko,“ promluvil k druhé straně silového pole, ponořeného do naprosté tmy.

Tma měla pro Čarodějky, alespoň co stará kultura tvrdila,opravdu velmi velký význam. Proto i ty babizny jedovaté použily kouzlo, které uvrhly na průchod do jejich



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist