načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Nedělňátko aneb s Cimrmanem v zádech - Aleš Palán Miloň Čepelka

  > > > Nedělňátko aneb s Cimrmanem v zádech  
-20%
sleva

Elektronická kniha: Nedělňátko aneb s Cimrmanem v zádech
Autor:

Publicista Aleš Palán zpovídá hraběte von Zeppelin Miloně Čepelku ze zážitků spojených s působením v Divadle Járy Cimrmana.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  160 Kč 128
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4% 92%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 233
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace (některé barevné), portréty
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-9683-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Spoluzakladatel Divadla Járy Cimrmana s laskavostí a humorem vypráví příběhy spjaté s jeho působením v tomto legendárním českém divadelním souboru. Přináší jedinečný pohled do zákulisí divadla i do své kouzelné vtipné duše.
Miloň Čepelka se zapsal do povědomí generací diváků nezapomenutelnými rolemi hraběte von Zeppelina, praktikanta Hlaváčka nebo princů Jasoně a Drsoně. Spolu se Zdeňkem Svěrákem a Ladislavem Smoljakem působil také v souboru Salon Cimrman Jiřího Šebánka, který velikána z Pojizeří objevil. Čepelka je rovněž mimo jiné autorem hororových povídek a románů a básní o smrti. Píše také texty k písním, v současné době k dechovce, dříve to byla populární hudba.

Předmětná hesla
Čepelka, Miloň, 1936-
Divadlo Járy Cimrmana
* 20.-21. století
Divadelní herci -- Česko -- 20.-21. století
Čeští spisovatelé -- 20.-21. století
Divadlo -- Česko -- 20.-21. století
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











Aleš Palán / Miloň Čepelka
Nedělňátko
aneb s Cimrmanem v zádech










Vyšehrad
Aleš Palán /
Miloň Čepelka
Nedělňátko
aneb s Cimrmanem
v zádech





Foto Pavla Černá (Otáhalová), P. Böhm, J. Cinybulková,
Přemysl Fialka, Ludvík Hess, Martin Hlavica, Milan Koukal,
Ladislav Kubeš, Stanislav Maček, Radek Mácha, Ivo Přikryl,
Ondřej Suchý, Jana Škrabánková, Zdeněk Škrdlant,
František Tóth, Jiří Vlastník a Eva Vondráčková
Obálku s použitím fotografie Vojtěcha Vlka
a grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner
E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,
v Praze roku 2016 jako svou 1483. publikaci
Odpovědná redaktorka Radka Fialová
Vydání v elektronickém formátu první
(podle prvního vydání v tištěné podobě)
Doporučená cena E-knihy 160 Kč
Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,
Praha 3, Víta Nejedlého 15
e-mail: info@ivysehrad.cz
www.ivysehrad.cz
Copyright © Aleš Palán, Miloň Čepelka, 2016
Photo cover © Vojtěch Vlk, 2016
ISBN 978- 80- 7429-721-2
Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz





( 7 )
Někdy se to tak prostě přihodí, jindy ne... Někdy se
s respondentem, s nímž dělám knižní rozhovor, skutečně najdeme
a spřátelíme. Párkrát se to už stalo. Jindy naše vztahy skončí
vydáním knihy – poděkujeme si a jdeme dál každý svojí
cestou. Přátelství není nárokovatelná položka a nemá-li vzniknout,
neurodí se ani za ten rok či dva, kdy se s dotyčným intenzivně
scházíme a povídáme si.
Kniha rozhovorů, která je založena „jen“ na naslouchání,
otevřenosti a vzájemném respektu jejích autorů, nebývá o nic
horší. Ta, která je ale okořeněna kamarádstvím, má něco navíc.
S Miloněm Čepelkou jsme se během práce na Nedělňátku
skamarádili. Věřím, že je to na našem dílku poznat. A věřím, že
skamarádit se s ním dokáže skrze stránky i čtenář.
Aleš Palán





( 9 )
Chtěli jsme bejt
aneb Založení Divadla Járy Cimrmana
Předpokládám, že kdybychom naše povídání začali čímkoliv
jiným než založením vašeho divadla, čtenář by na příslušné
místo stejně rovnou přeskočil. Vy jste byl totiž osobně přítomen
tomu, když byl světu objeven Jára Cimrman.
Měl jsem skutečně příležitost být u toho od samého začátku.
V roce 1961 jsem nastoupil do armádní redakce
Československého rozhlasu, kde kromě šéfa Slavomila Vondráška a paní
sekretářky Bohunky Novotné pracoval redaktor Jiří Šebánek.
Byl to člověk se suchým anglickým humorem, nehnul brvou
a pronášel perly, kterým jsem se smál na celé kolo, neboť jsem
odjakživa vstřícný a směju se ochotně. Na zdi jeho kanceláře
byla sádrou zaplácnutá jakási díra. A Jirka k ní svým
rozmáchlým rukopisem tužkou napsal: „Hlavou zeď neprorazíš!“ Když
mu bylo někdy nedobře, podíval se na to a prohlásil: „Už jsem
klidnej, není nad dobrou radu.“ Brzy jsme se skamarádili. Jirka
měl svá rozhlasová témata, s Milošem Kopeckým a Lubomírem
Lipským dělal například pořad s názvem Přísně tajné, ve kterém
odlehčeně probírali zahraničněpolitické záležitosti. Nemůžu
na to přísahat, ale myslím, že už tam byla přítomna jistá
mystifikační linka.
Šebánek, Čepelka. Ještě měl přijít ten třetí...
Byl jsem v rozhlase zhruba rok, když mi náš šéf řekl, že je
v redakci ještě jedno systemizované místo a nevím-li o někom,
kdo by k nám pasoval. A já věděl. Myslel jsem na Zdeňka
Svěráka, spolužáka z vysoké školy, který v té době učil na  gymnáziu





( 10 )
v Žatci. Nabídl jsem ho. Šéf se zanedlouho se Zdeňkem sešel,
aby zjistil, jestli má o rozhlasovou práci vůbec zájem. A on
neměl.
Svěrák raději kantořil?
Jeho pedagogická práce opravdu těšila. Měl ke školní
mládeži mnohem blíž než já. Možná v tom hrálo roli, že já po fakultě
zůstal trčet na druhém stupni, kdežto on učil na gymnáziu, což
bylo blíž našim studentským představám o učitelském povolání.
Proto Zdeněk váhal, jestli do rozhlasu jít. Někdy na konci roku
šedesát dva k nám ale přece jen jako třetí redaktor nastoupil.
Byli jste miniaturní redakce.
Malá, ano, ale na rozhlasové poměry dost vážená. Před námi
v ní působili třeba Karel Kyncl nebo Karel Šiktanc.
Jak jste se do rozhlasu dostal vy sám?
Učil jsem v Novém Kníně a nebyl jsem tam docela
spokojen. Psal jsem verše a hledal jim nějaké uplatnění. Nalezl jsem
ho díky své spolužačce z obecné školy z Opočna. Olga tam se
mnou chodila první tři roky a já už tehdy věděl, že její tatínek
je spisovatel. Jméno Egon Hostovský mi v té době sice ještě
neříkalo mnoho, zato Olga mě zajímala. Jako kluk jsem se do ní
zamiloval. Krásně voněla dědečkovou drogerií! Po vysoké škole
jsem nastoupil na umístěnku v Novém Kníně, odkroutil si půl
roku vojny, a když jsem se do Knína vrátil, koukám, kdo není
mou novou kolegyní? Olga Hostovská! A tahle má dávná
přítelkyně se znala s Antonínem Jelínkem, který dělal jako externista
poezii v literárním měsíčníku Svazu spisovatelů Plamen. Díky
její přímluvě mi tam začali tisknout básničky a docházel jsem
na redakční schůzky mladých autorů. Zalíbilo se mi zkrátka
potácet se blízko umění. Na jedné návštěvě redakce jsem před
redaktory štkal nad tím, jak mě to ve škole nebaví, a myslím,
že to byl prozaik Vladimír Vondra nebo snad Ivo Štuka, co
tam byl přes poezii, kdo řekl: „Možná bych o místě pro tebe
věděl. V rozhlase.“ To mě nadchlo. „V armádní redakci.“ Na to
jsem zase splaskl a zklamání na mně bylo asi znát. „Před tebou
tam byl Karel Šiktanc,“ vysvětlili mi. Tak jsem znovu
nabobt( 11 )
nal do původního nadšení a do rozhlasu skutečně vyrazil. Šéf
armádní redakce byl voják z povolání, ale žádný zelený mozek,
původně taky kantor; padli jsme si do oka.
Co jste v armádní redakci dělali? Jezdili dělat reportáže na
posádky?
Jezdili jsme na posádky, ptali se odvedenců, jak to jde
v zeleném, dali slovíčko se vzorným vojákem, zajímali se o to, jestli...,
blabla. Zkrátka to bylo dost nezáživné. Brali jsme to ovšem
s nadhledem, já do pořadu občas strčil nějakou básničku.
Zaměřovali jsme se, a myslím šťastně, na vysílání ani ne tak do armády
jako spíš do rodin, které mají právě někoho v uniformě. Tím
jsme se dostali trošku na vedlejší kolej a osvobodili se
od přísného dohledu. Nebo jsme si to aspoň namlouvali. Vysílalo se
vždycky v neděli dopoledne, kdy mají v kasárnách volno, ale
bojím se, že nás tam poslouchali ne-li vůbec, tak moc málo.
Názvy pořadů se měnily, jeden čas jsme se jmenovali V neděli
Redaktoři Čepelka a Šebánek na Mevru, tedy Mezinárodní výstavě rozhlasu





( 12 )
se nevelí. Už tím jsme dávali najevo, že vojnu zrovna nebaštíme.
Někdy v roce šedesát pět jsme se pak rozhodli, že budeme hrát
vojákům na přání. Nebo spíš za odměnu. Vznikl pořad Polní
pošta. Dostal jsem se k písničkám a pouštěl je za to, že někdo
dostal odznak vzorného vojáka nebo že zachránil kamaráda
(to výjimečně) nebo třeba za to, že se stará o nástěnku.
To už byla éra Houpačky a dalších hitparád.
Ba právě. Bylo to oblíbené. Vegetil jsem si mezi písničkami
a bylo mi dobře. To Zdeněk Svěrák, chudák, zaplatil za své
členství v armádní redakci víc: musel jednou za týden vysílat pořad
pro politické školení mužstva. Všelijak jsme se z podobných
úkolů vylhávali a ono PŠM se obcházelo tak, že se pozval papa -
láš z ministerstva nebo ze štábu, ten vyblekotal do mikrofonu
svou ideologicko-politickou slovní omáčku, a pak se to
odvysílalo, aniž by to kdokoliv poslouchal. Se Zdeňkem na střídačku
jsme dělali ještě pořad Pět minut pro vojáky. Vysílal se ráno před
sedmou, kdy na vojně rozhodně nikdo rádio neposlouchal, ale
nás to bavilo. Bylo to o knihách nakladatelství Naše vojsko
a mezi nimi se našly i detektivky a solidní romány.
To už se v Šebánkově hlavě klubal Jára Cimrman?
Šebánek se Svěrákem se sblížili přes humor. Jejich spoluprací
vznikl rozhlasový pořad Vinárna U pavouka. Nerad bych se
Zdeňka dotkl, ale myslím, že základní nápad udělat mystifikační
pořad z neexistující pražské nealkoholické vinárny byl právě
Šebánkův. Už tato kombinace – vinárna bez alkoholu – byla
vstřícnou rukou pro ty, kteří by nepochopili, že jde
o mystifikaci. Vždyť v té pražské vinárně hrály samé špičkové zahraniční
orchestry, které k nám tenkrát doopravdy nemohly ani
páchnout! Sám Armstrong tam vystupoval.
Ten se ovšem do Prahy skutečně dostal.
To ano, ale později. Do Lucerny. Naše, lépe řečeno jejich
Vinárna běžela v rámci armádního vysílání coby zábavný pořad
pro vojáky a hned se stala velmi poslouchanou. Aby ne: hráli
tam dobrou muziku a doprovázel ji humor. Vystupoval tam
třeba kouzelník Jožka Merano Blažejovský, který proslul tím,





( 13 )
že se vždycky snažil předvést nějaké kouzlo, a to se mu nikdy
nepovedlo. A ti dva – Šebánek se Svěrákem – jeho činění
krásně komentovali. Režisérkou pořadu byla Helena Philippová,
hlavní a dlouho jediná režisérka slavného Hajaji,
rozhlasového skřítka pro děti. Helena byla spoluzakladatelkou
Divadla Na Zábradlí a Semaforu – smáli jsme se, že je notorická
zakladatelka divadel. Když pak Jirka přišel s nápadem, že
bychom mohli založit Divadlo Járy Cimrmana, samozřejmě se
nejdřív radil s ní. Okamžitě se toho chytila a slíbila, že na tom
zapracuje.
Nealkoholickou Vinárnu U pavouka dělali jen Šebánek se
Svěrákem?
Pořad psali oni. Ale jako humoristu přizvali jazzmana Karla
Velebného, který tam vystupoval coby hudební teoretik
a historik doktor Evžen Hedvábný. Hudebním dramaturgem byl Ivan
Štědrý. Uplatnil se tam i Olda Unger, který jinak jako
rozhlasák připravoval Meteor, pořad o vědě a technice pro mládež.
Později se taky s mikrofonem a s nahrávací technikou plížil
po všelikých mokřinách a bažinách, lovil hlasy ptáků a skládal
z nich ranní relaci Hlas pro tento den. Ve Vinárně byl
odborníkem přes vynálezy. Vystupoval tam i rozhlasový šéf požárníků
pan Dolejš. Bohumil Hrabal by ho nazval pábitelem.
Rozpovídal se na jakékoli téma, které mu bylo předhozeno, a plácal
nesmysly tak kouzelným způsobem, že se to ani nemuselo moc
sestříhávat.
Vy jste tam taky účinkoval?
Ne, já se bavil. Se Zdeňkem jsme pracovali v kanceláři vzniklé
z bývalé ložnice vily v Dykově, tenkrát Hviezdoslavově ulici
na Vinohradech. Vinárnu vymýšleli ve vedlejší Šebánkově
kanceláři, a když se tam kluci smáli víc než obvykle, zašel jsem
za nimi, „tak ven s tím, volové, co zas máte?“ Žili jsme si tam
v parádním poklidu.
Pochopili všichni, že je Vinárna vymyšlená?
Byl to pořad vysílaný večer a skutečně ne všichni posluchači
poznali, že jde o rozmarnou hru. Pamatuju si, jak družstvo





( 14 )
Řempo z Náchoda poslalo objednávku na devadesát
vstupenek, že přijedou dvěma autobusy. Muselo se jim napsat, že
podnik je bohužel na rok dopředu obsazen. Mystifikace se držela,
jak to šlo. Helena Philippová do vysílání míchala autentické
zvuky, potlesk, smích, kdo chtěl, mohl uvěřit. Od Vinárny už
byl jen krůček k divadlu. Jednoho dne takhle po neděli přišel
Jirka Šebánek do práce a povídá: „Včera jsem chodil po Malé
Straně a zapadl jsem do Baráčnické rychty. Představte si, oni
tam ti baráčníci mají divadlo! Napadlo mě, že když můžou
hrát divadlo baráčníci, můžeme my taky. Pojďte, založíme ho.“
Nám spadla brada a hned jsme souhlasili. Jenže co budeme
hrát?
Cimrmana!
Cimrman se ve Vinárně U pavouka objevil nejdřív jako náš
současník, naivní vynálezce, který tvořil nafukovací sochy.
Kdesi ve Kbelích měl stan a tam je vystavoval. Povoláním byl
řidič parního válce.
Ke stolku v Malostranské besedě zasedli režisérka Helena Philippová, Zdeněk
Svěrák, Miloň Čepelka a hudebník Ivan Štědrý. Za pozornost stojí i nápis vzadu
na zdi: V divadelním sále je dovoleno kouřit až při jazzovém koncertě.





( 15 )
Ztvárňoval ho Šebánek?
Jen se o něm mluvilo. Hlavně se šlo s mikrofonem na tu jeho
výstavu a točila se reportáž, jak ty sochy nafukuje. Jára
Cimrman jako postava byl na světě a Jiří usoudil, že když půjde
o schvalování divadla, bude pro úřady průchodnější, pokud
to bude postava už nežijící, a tak se Járovo jméno přeneslo
na vídeňského poloČecha a zneuznaného génia. To už jsme se
o divadle bavili vážněji a motorem dění byla Helena. S plnou
odpovědností říkám, že kdyby nebylo Heleny Philippové, ne -
bylo by Divadla Járy Cimrmana. Cimrman sám by možná byl
jako figura někde zaznamenán, ale divadlo by neexistovalo.
Sami bychom to nedotáhli k uskutečnění, jen bychom o tom
krásně mluvili. Byla to ona, kdo nás hnala dopředu.
Se začátky divadla je spojen i Ladislav Smoljak.
Toho jsme se Zdeňkem znali z vysoké školy a mysleli jsme,
že bude dobré ho přizvat. Byl o pět let starší než my. Studoval
fyziku a matematiku.
Brrr.
Brrr. Ale když jsme v roce 1956 vydávali na fakultě časopis,
víc než skromný, rozmnožovaný na ormigu, Smoljak do něj
psal. Ne o matematice, nýbrž o umění. On byl hravej. Napsal
třeba cyklus veršů, kterým říkal Vandrácké zpěvy. Dodnes si
pamatuju jeho stylistické schválnosti: „Jdu vám takhle ulicí,
s pod kabátem slepicí...“ Vydali jsme asi šest čísel časopisu, ale
na podzim přišly maďarské události a bylo po všem. Smoljaka
jsme znali i jako režiséra studentského divadla. Proto jsme při
zakládání divadla usoudili, že se nám hodí, a nabídli mu
spolupráci. Jenže na první schůzku sice přišel, ale když nás
vyslechl, prohlásil bez valného zájmu, že zakládat v éře Semaforu
další divadlo je totální pitomost. (V Semaforu mu tenkrát hráli
jeho dramatizaci Aškenázyho Ukradeného měsíce.) Poslal nás
k šípku a šel do kina.
Skutečně?
Namouduši. Až později jsme ho přesvědčili nebo se mu to
samo rozleželo v hlavě, a byli jsme čtyři. Šebánek mu však tu





( 16 )
prvotní nedůvěr u a nezájem nikdy nezapomněl. Oni se
navzájem vůbec moc nemuseli, to se mezi lidmi stává. Důvody jsem
hledal mockrát a vždycky jsem zůstal u toho, že to byl prostě
atavismus. Láďa měl pisklavý hlas a Jirkovi to lezlo na nervy.
Láďa byl šťoura, kdežto Jirka pomalý rozmýšleč, a co jednou
promyslel, to nehodlal měnit. Smoljak byl chtě nechtě
matematik, držel se při zemi a v logice, zatímco Šebánkova fantazie
lítala do nedozírných výšek. Byli jiní.
Byli jste přesto čtyři, měli jste chuť dělat divadlo, měli jste postavu
Járy Cimrmana, ale žádný repertoár.
Slíbili jsme, že každý z nás napíše jednu hru. Ne
o Cimrmanovi, ale jako od Cimrmana. Naprosto vágní zadání: každý
něco přineseme a nějak si s tím poradíme. Nebo neporadíme.
Záleželo tedy na rychlosti psaní.
První byl Akt, hra ze současnosti. Zdeněk Svěrák, který v ní
hrál esenbáka, získal jeho uniformu od pravého příslušníka
Tímhle to všechno začalo: Akt, představení z roku 1968. Zleva Miloň Čepelka,
Ladislav Smoljak, Zdeněk Svěrák, Jiří Šebánek a Oldřich Unger





( 17 )
Sboru národní bezpečnosti. Akt byla ovšem hra na necelou
hodinu. Potom dokončil Láďa Vyšetřování ztráty třídní knihy,
hru úplně odlišné poetiky, která se zhlédla v absurdním
dramatu. Byla ovšem ze školského prostředí, které jsme se
Zdeňkem dobře znali, tak se nám líbila. Šebánkovi moc ne, bylo to
pro něj moc předem dané, vykalkulované, modelové. To nebyla
jeho parketa.
Šebánek nenapsal nic?
Napsal. Horor či spíš parodii na horor – Domácí zabijačku.
Ale dlouho ji neměl hotovou. Ani já pořád nic neměl. Začali
jsme zkoušet, co už bylo napsané. Obě hry byly ovšem krátké
a myslím, že to byl Helenin nápad, abychom první část
celovečerního představení pokryli takzvaným seminářem,
přednáškami o životě a díle autorově. To se ukázalo jako velmi šťastné
řešení. I další hry se mohly psát jako jednoaktovky a zároveň se
tím lépe uspokojilo obecenstvo – ačkoliv to jsme pochopili až
s odstupem času. Na semináře, což je spíš suchá jevištní podoba,
chodili ti zvídavější, intelektuálněji založení, zatímco ostatním
se zas víc zamlouvala veselá taškařice po přestávce. Vzniklo to
ale jako z nouze ctnost.
Jak zpočátku vypadal soubor?
Přizvali jsme Oldu Ungera, který dělal ve Vinárně toho
technického experta, důležitý byl Karel Velebný. Kromě paní
režisérky samí chlapi. Šebánek totiž vymyslel Cimrmanovu zásadu,
že ženská na jeviště nepatří. Ve Svěrákově hře je ovšem postava
matky Žílové, a tak Helena rozhodla, že ji bude hrát Karel. Ten
souhlasil, byl pro každou legraci, a tak obsazení první hry bylo
jasné: Šebánek – otec Žíla, Unger, Svěrák a Smoljak – synové,
Velebný – matka Žílová. Pět lidí, pět postav.
Zapomněli na vás!
Nějak se asi nepočítalo s tím, že bych taky mohl hrát. Coby
mladík jsem byl plný studu, hlavně se nikam necpat, nikde se
neprosazovat, spíš se držet pěkně při zdi. Přání hrát jsem možná
vůbec neprojevil. Byl jsem ale dobrý čtec a spíš úřednický
typ, tak jsem se stal tajemníkem Společnosti pro rehabilitaci





( 18 )
osobnosti a díla Járy Cimrmana. Takhle dlouze jsme se
jmenovali. A já měl vystupovat v úvodním semináři jako referent
u řečnického pultíku.
Chuť hrát jste skutečně neměl?
Nějaká chuť tam asi byla, protože v Třídní knize mi dali
němou roli zemského školního rady, který přijde na scénu a nají
se. Hra totiž dlouho neměla jasný konec a tohle byla taky jen
z nouze ctnost.
To jste tedy povýšil!
Mezitím dokončil Šebánek svoji Zabijačku. Dvě hry se hrály,
třetí se studovala. Šebánkův kus byl horor ze současnosti. Děj
bych dal těžko dohromady, byla to situace rozhárané rodiny,
kde vystupovala manželka, manžel a syn, který chodil pořád
na záchod a splachoval. Objevovala se tam ještě sousedka
a dokonce uprchlý a nezvěstný nacista Martin Bormann.
Samozřejmě v přestrojení. Nakonec se všichni povraždili. Zkrátka
fraška. A já tam dostal roli jako hrom: paní Libuš.
Vaše první, ale zdaleka ne poslední ženská role.
Třídní knihu jsme hráli více méně v civilu, Akt jakbysmet,
kromě té uniformy, teprve v Zabíjačce jsme se zakostýmovali.
Já nejvíc. Měl jsem apartní lesklý župánek, blonďatou paruku,
punčochy a podvazkový pás, připadal jsem si málem opravdu
jako ženská. Náramně mě bavilo hrát frivolní ženštinu, která
každého svádí.
Jak reagovalo publikum na to, že každá ze tří her byla úplně
jiná?
Smíchem. Nepamatuju se, že by někdo řekl „nechte toho, je
to kravina“. Všichni nám to ochotně baštili.
Šebánkova hra se dnes ve výčtu cimrmanovských her neobjevuje.
Neměla třeba menší ohlas než ty dvě?
Nemůžu říct. Byla jen úplně jiná. Koneckonců i ty dvě
předchozí se navzájem lišily skoro ve všem.





Hra Divadla Járy Cimrmana, kterou viděl jen málokdo a ani se ve výčtu neuvádí:
představení Šebánkovy Domácí zabijačky, 1968. Zdeněk Svěrák v rádiovce,
Miloň Čepelka v ženském oblečení, Vít Mach s helmou na hlavě, (na další
straně) Jiří Šebánek s nápisem I am Viržin a Oldřich Unger v plynové masce.










( 21 )
Kdy jste se stal mluvícím hercem divadla?
Kája Velebný se rozbil v autě a nemohl už na jevišti
vystupovat. Tím pádem by nešel hrát Akt, tak Helena rozhodla
„osvědčil ses jako Libuš, budeš hrát i matku Žílovou“. Nebránil jsem se
a nazul si cvičky. A zůstalo mi to, protože Karel se už na jeviště
nevrátil. A já jsem pak vyměnil cvičky matky Žílové za lodičky
na vyšším podpatku paní Libuš.
Pořád čekám na čtvrtou cimrmanovskou hru – tu vaši.
Napsal jsem ji, ne že ne, ale byl to horor z pohřebního ústavu
a k smíchu nebyl ani v nejmenším. A protože se divadlo mezitím
jasně profilovalo – nebo se zkrátka usneslo, že bude hrát veselé
kusy – moje hra šla k ledu. Jako bych ji byl nenapsal.
O čem byla?
Snad ji mám někde zahrabanou, ale kdo ví kde a já nevím,
oč v ní vlastně šlo. Namouduši ne. Dokonale jsem to vytěsnil.
Vybavuju si jen prostředí pohřebního ústavu, takže tam asi měly
být rakve. Pravděpodobně jsem byl tak zklamán, že ji nechtěli,
až jsem na ni radši dokonale zapomněl.
Ani název si nepamatujete?
Nevím, opravdu ne.
Trochu jako otec hraběte Nikoliče s heslem vkladní knížky, které
zapomněl...
Já na jednu stranu uznal, že to není ono, na druhou jsem to
v sobě asi nějak zauzloval a vymazal. Dokonce si nejsem jistý,
jestli jsem ten svůj příspěvek do repertoáru přinesl až jako
čtvrtý, jestli jsem nebyl třetí... Prostě nevím.
Kdybyste byl první, mohli jsme Cimrmany znát jako divadlo
hororu.
To byl Helenin sen. Po vzoru Antonina Artauda chtěla
založit divadlo hrůzy. Té myšlenky se nevzdala ani později. „Až to
divadlo založím, tvá hra se bude dávat jako první,“ těšila mě.
Ale nebylo z toho nic.





( 22 )
Některá divadla jsou skutečně hrozná, ale divadlo hrůzy pořád
nemáme.
Na spadnutí bylo v roce šedesát osm. Jako součást Státního
divadelního studia jsme patřili pod Redutu a Helena začala
skutečně vyjednávat vznik divadla hrůzy a lákala mě do něj.
Připravovala se velmi odpovědně, měla přeloženou i nějakou
zahraniční hru, ale přišla vojska, normalizace a něco takového
bylo vyloučeno.
Kdo z kolegů vám vaši hru hodil na hlavu? Všichni?
Nemůžu sloužit, prostě jsme se usnesli. Dnes je to dávno
za vodou a já bych si po sobě tu hru rád přečetl. Někde musí být,
ale stěhovali jsme se, a abych tomu věnoval energii, že bych se
nořil do různých beden a hledal, to se mi nechce. Taky se možná
trochu bojím, co bych se dočetl. To by musela být secsakra
náhoda, aby se najednou objevila sama, a já na náhody nevěřím.
Jak jste první hry zkoušeli?
Nejdřív v rozhlasové redakci, naše kancelář byla velká, jen
jsme museli požádat šéfa o svolení. To jsme dostali. Dost jsme
Malostranská beseda po představení: Helena Philippová, Jiří Šebánek,
Zdeněk Svěrák, Oldřich Unger a zátylek Miloně Čepelky; 1968





( 23 )
zkoušeli i po bytech, Třídnici hlavně u Smoljaků. Zkoušeli jsme
rádi, protože po zkoušce se šlo vždycky do nějaké malostranské
hospody. Ke Schnellům, ke Glaubitzům, ke Třem trojkám...,
tenkrát to byly lokály finančně dostupné. Naštěstí do toho zase
zasáhla Helena: „Musíme se posunout dál. Jdeme na jeviště.“
Ukázala se být dokonalou organizátorkou, vyjednala nám
zkoušení v Malostranské besedě na skutečném jevišti. Až dodatečně
jsme se dozvěděli, že tam ze svého platila nájem! Byla velkorysá,
o financích ani slůvko, a nás, jak jsme se vznášeli v euforii, to
vůbec nenapadlo. Když to dneska řeknu nahlas, sám se divím,
jak je to možné. Vždyť jsme už byli poměrně dospělí! Mě dodnes
moc mrzí, až štve, že se naprosto nezastupitelná role Heleny
Philippové nezdůrazňuje dost nahlas. Ke slávě Divadla Járy
Cimrmana patří, neboť – opakuji – nebylo by, kdyby nebyla ona.
Vy byste pořád jen zkoušeli?
Nevím, ale nevěřím tomu, že bychom se dotáhli až k cíli.
Když pak došlo v souboru k rozkolu, což je kapitola nemilá,
postavil se Šebánek na Heleninu stranu – a odešli oba.
V dobách zakladatelských jste ale ještě byli pěkně pohromadě.
Měli jste tři hry, které byly krátké, a k nim semináře o Mistrově
životě a díle pro první půlku představení. Kdo byl autorem těch
seminářů – autor dané hry?
U prvních dvou her to tak bylo, i když ne důsledně. V Aktu
je například dodnes jeden referát, který napsal Šebánek.
Který?
Ten nejzákladnější, životopisný, co říkám hned na úvod.
Už to nebudou na sto procent jen Šebánkova slova, za ty roky se
tam asi leccos přimísilo, ale pořád je to konkrétní Jirkova stopa
v našem divadle. Ve Smoljakově hře přispěl něčím do semináře
i Svěrák a naopak. Od Hospody Na Mýtince pak už i semináře
psala naše dvě S společně.
A vaše neuvedená hra?
Tak daleko to s ní nedošlo, seminář se vždycky psal až
k hotové hře. To je mimochodem zajímavá okolnost: snad





( 24 )
u každé z her jsme seminář od autorů dostávali až na poslední
chvíli před premiérou.
Asi o vás nebyla pochybnost, že to zvládnete.
Rozhodně! Počítalo se asi s tím, že představení nese hra
a seminář je pouhý doplněk, který nějak upachtíme.
Akt byl první cimrmanovskou hrou. Tradičně začíná seminářem
a v něm je jako úvodní Šebánkův referát, který čtete vy. Takže
jste to byl vy, kdo udělal na jevišti ten první malý krůček pro
člověka a velký skok pro lidstvo.
Ano, já byl ten beran, který to celé protrknul. Všichni jsme
byli tak rozklepaní, že se na premiéru Aktu nedá ani
zapomenout, ani jaksepatří vzpomínat. Helena nám dokonce rozdávala
prášky proti trémě. Nebylo to moc platné, měli jsme v ten den
hlásky jako konipásci. Měli jsme strach, jestli se lidi budou smát.
Ale oni se smáli, a tak z nás hrůza pomalu opadala.
Nějaký Vichr z hor jste připravený neměli?
Ten se objevil mnohem mnohem později. A netýkal se nás,
nýbrž Cimrmanovy kočovné společnosti. Jeden z krásných
výmyslů. Že bychom museli před publikem prchat my, to jsme
si po první zkušenosti už nepřipouštěli. Bylo to ale, jako když
neplavce hodí do vody. I když je pravda, že všichni jsme měli
nějakou ochotnickou jevištní zkušenost z mládí a my tři –
Zdeněk, Láďa a já – jsme hráli na vysoké škole v dramatickém
souboru.
Vy jste zpočátku vystupoval jen v semináři. Co jste dělal v druhé
polovině Aktu, když se kolegové činili na jevišti?
Na mou duši nevím. Bylo by ale nelogické, abych se krčil
někde za kulisami a nekoukal.
Jak často jste v Malostranské besedě hráli?
Dvakrát týdně, ve středu a ve čtvrtek. V Besedě jsme zůstali
dost dlouho, ještě Němý Bobeš tam měl premiéru. Tenkrát hry
vznikaly poměrně rychle za sebou – bylo to třeba, aby se
nemuselo mlít pořád totéž dokola, abychom měli širší repertoár.





( 25 )
Premiéra první hry byla v říjnu 1967. Nikdo vás neznal. Co bylo
na plakátech?
Něco ve smyslu: Státní divadelní studio uvádí Divadlo Járy
Cimrmana. Grafiku tomu dělal Jarda Weigel, který se znal se
Smoljakem z nakladatelství Mladá fronta a z časopisu Mladý
svět. Jarda s námi byl od prvních her, ale nehrál, navrhoval
plakáty a programy. Na jeviště přišel až ve Vraždě v salonním
coupé, v celkově páté hře, a pokud jde o autorskou dvojici S+S,
tak ve čtvrté.
Tipuju, že ze začátku na vás chodili hlavně kamarádi.
A kamarádi kamarádů. Ti zase přizvávali další známé. Byly
to takové intelektuálské pražské kruhy. Helena Philippová
byla i marketingově zdatná, pozvala k nám třeba Josefa
Škvoreckého, který pak formálně byl nějakou dobu prezidentem té
cimrmanovské společnosti s dlouhým jménem. Čestný
prezident Josef Škvorecký – to něco znamenalo! Autor Zbabělců
spouštěl jednou do propadla i základní kámen Divadla Járy
Cimrmana. Nebo Jiřina Jirásková, ta u nás předávala cenu
za nejlepší ženskou roli. Dostal ji Karel Velebný a byla to Zlatá
slepice. Pomohlo nám a potěšilo nás, že na jedno představení
přišel i Jan Werich. On už špatně slyšel, seděl u předního stolu.
V Besedě jsme měli stolové zařízení, kde se dalo popíjet vínko
a kde svítily ozdobné petrolejové lampy. Vytvářelo to
kouzelnou intimitu.
Psaly o vás noviny?
Psaly. Měli jsme po redakcích známé: Weigel se Smoljakem
pracovali v Mladé frontě, já měl kamaráda ve Svobodném
slově. Psali o našem divadle jako o zábavě pánů v nejlepších
letech (i když do nejlepších let nám ještě něco chybělo), ale už
se také debatovalo, jestli je cimrmanovský nápad dost nosný,
aby udržel dramaturgii celého divadla. Třídní kniha nebyla
v tisku přijata úplně dobře, já myslím, že pro svou příbuznost
s absurdním divadlem a na druhé straně proto, že se dotýkala
současné reality. Servilitou níže postaveného k výše
postavenému byla a zůstává aktuální. Byl to trochu Ionesco, ale
zároveň to Ionesco nebyl.





( 26 )
Prošla hra během let nějakou změnou?
Všechno prošlo změnou, když v srpnu 1968 přišla vojska
a do roka spadla klec. Později jsme museli z Malostranské
besedy. Státní divadelní studio a Reduta, pod kterou jsme
organizačně patřili, už tam nemohlo platit nájem, aspoň nám
to tak řekli. Přišel také požadavek, aby v Aktu nebyl esenbák.
Stal se z něj sexuolog. A Třídnice? V Redutě na novém místě
se uskutečnily takzvané obnovené premiéry. Třídní kniha se
původně odehrávala v carském Rusku, a teď byla přesunuta
do Rakousko-Uherska. Dostala i jiné kostýmy, nedá se říct
dobové, spíš jaksi indiferentní, nečitelné, nesoučasné.
Takže Cimrmanova cesta do Rakouska-Uherska na přelomu
19. a 20. století byla způsobena ruskou okupací?
To ne. Divadelní Jára byl od začátku vídeňský Čech, syn
českého krejčího a rakouské herečky. Takhle to Jirka Šebánek
postavil v Cimrmanově životopise. Přinesl zakládací listinu,
v níž byly vypsány hlavní zásady toho, jak si počínat, přečetl
nám ji a dál jsme se tím nezabývali. Bylo to trochu dvoukolejné:
Jirka paralelně spoluvytvářel představu divadla a vedle toho
vymýšlel Cimrmanův životopis.
To byla ještě éra Járy da Cimrmana.
To byl také Šebánkův výmysl, vsuvka da měla odkazovat
na to, že Cimrman byl polyhistor, trochu jako Leonardo da
Vinci. Ovšem vídeňský matrikář prý vládl natolik nejistým
rukopisem, že se vlastně neví, jestli je v matrice napsáno Jára
da, nebo Jarda. Možné je oboje. Smoljakovi se da nelíbilo. Ze
začátku mlčel, ale posléze dával víc a víc najevo, že se mu to
zajídá, tudíž se da pozvolna vytrácelo. Nikdy jsme ovšem nebyli
Divadlo Járy da Cimrmana, v názvu se to neužívalo. Ale
mluvilo se tak o něm – a v Aktu, v Šebánkově referátu a  v semináři
k Hospodě Na Mýtince se da používá dodnes. Ani v Salónu
Cimrman nechybělo.
Proč právě tohle jméno? A proč tohle příjmení?
Jára byl odkaz na zpěváky a komiky minulosti, jako byli
operetní tenor Jára Pospíšil nebo herec a principál Jára Kohout –





( 27 )
ten v té době vysílal do vlasti satirické legrace ze Svobodné
Evropy. Šebánek je chtěl možná trochu připomenout. Kontrast
zdůvěrnělého křestního jména a německého příjmení, ovšem
česky psaného – na tom pravopisu Jirka trval – odkazoval
k tomu, že Jára byl vídeňský Čech. Mělo to vyjadřovat jistou
dvoudomost. Cimrman znamená německy tesař, i když by to
měl být spíš pokojník, že? V semináři k Českému nebi je právě
o Tesařovi v tomto smyslu zmínka.
Byla Reduta vyhnanstvím?
Nutností. Kam jinam jsme se měli vrtnout? Organizačně
jsme patřili do její náruče. A potřebovali jsme si taky
divadlem vydělat nějakou tu korunu, odešli jsme totiž mezitím
Původní závěr Vyšetřování ztráty třídní knihy. Zemský školní rada Miloň Čepelka
předává inspektorovi Oldřichu Ungerovi a učiteli Zdeňku Svěrákovi nezvěstné
čepice; konec šedesátých let





( 28 )
z rozhlasu. Když nás popadaly depresivní nálady, Helena nám
ještě v Besedě říkala: „Vždyť vy se tím budete jednou živit.“ My
spíš mysleli, že si jen tak pro zábavu blbneme... I po odchodu
z Besedy vznikaly další hry a s divadlem jsme rozhodně chtěli
pokračovat. Byli jsme nadšeni sami sebou, diváky, vším. Chtěli
jsme zkrátka bejt.





( 29 )
kd o je tady režisér
aneb Odchod otce zakladatele
Druhým tématem, které je třeba probrat hned zkraje, je
rozdělení souboru čerstvě založeného Divadla Járy Cimrmana. Co
bylo jeho příčinou?
Láďova Třídní kniha neměla v tisku úspěch, ani Šebánkovi
se moc nelíbila. A Heleně se nelíbila velmi pomalá Smoljakova
režie nebo lépe řečeno vlivem režie pomalé dění na jevišti.
Režíroval sám autor?
Ano, tak zněla dohoda. Ale když to nedopadlo podle
očekávání, Helena původní ústní domluvu, že se budou jako režiséři
s Láďou střídat, zpochybnila. První hru režírovala ona, druhou
Smoljak, třetí zase ona... A teď přišla Hospoda Na Mýtince,
parodie na operetu, a řada měla být na Smoljakovi. Ale Helena
nesouhlasila, když se mu nepovedla Třídní kniha.
Hospodu psali Smoljak se Svěrákem už dohromady?
Ano, a počítali se Smoljakovou režií. Byla to nemilá situace,
protože Láďa se urazil. Obě strany trvaly na svém,
antagonismus se mezitím krmil i v zákulisí různými nápady, jak co hrát
a nehrát. Láďa byl šťoura, trochu do toho vrtal a napětí
bobtnalo. Jak se Heleně nelíbila Třídní kniha, jemu se zas nelíbila
její režie Zabijačky, ba Zabijačka vůbec. Ani Jirka se netajil tím,
že nemá Smoljaka rád. My se Zdeňkem jsme měli tendenci ho
chránit. Jednak jsme ho do divadla přivedli a za druhé bylo
jasné, že se tady opravdu porušuje dohoda. Navíc jsem
nechápal, proč se Šebánkovi nelíbí jeho role připitomělého ředitele





( 30 )
v Třídní knize. To byl přece pěkný part, i když příšerně těžký
na zapamatování.
Co s tím? Takové napětí mohlo položit celé divadlo.
Šebánek oznámil, že odejde. Do konce sezóny zbývaly dva
měsíce, dohrajeme ji, včetně Zabijačky, a pak nás bude o něco
méně. I o jednu hru méně. Fungovali jsme a navenek snad
nebylo nic znát.
Bylo jasné, že odejde Šebánek? Mohlo to být přece naopak,
odejít mohl Smoljak.
Jirka byl z těch, kteří uměli trapné situace ukončit. Cítil se
být duchovním otcem celého projektu, myslel si, že má právo
na rozhodování. A když to nedopadlo podle něj, tak to zabalil.
Byla v tom trocha furiantství. Mohl přece říct: „Cimrman je
můj, běžte pryč vy.“
Takový on nebyl. Stokrát ho pak odchod mrzel a stokrát si
zase znova zdůvodnil, že to jinak nešlo. Já se s Jirkou stýkal
pořád, později jsem vystupoval v jeho cimrmanovských
seminářích. Jednu dobu, to už v Redutě, přišla chvíle, kdy by se býval
užuž vrátil. Dokonce tenkrát došlo ke schůzce protagonistů
obou znesvářených stran, tedy Smoljaka se Šebánkem. Sešli se
a řekli: „Co jsme si, to jsme si,“ ale k návratu nedošlo z jiného
důvodu. Ve vedení Reduty byl muž jménem Budlovský, který
se chlubil tím, že je holič a teď dělá kulturu. Nebo nám možná
jako holič jen připadal. Tento normalizační úředník nám
překvapivě sdělil, že Šebánek není v divadle žádoucí a šmytec.
To rozhodl on?
Prý někdo tajemný kdesi vysoko... Říkali jsme si později, že
to nakonec možná bylo i dobře. Kdoví, jak by se věci vyvíjely.
I Jirka, ačkoliv o návrat v tu chvíli stál, po rozmyslu uznal, že se
do téže řeky nevstupuje dvakrát. Sám asi cítil, že by to nedělalo
dobrotu. Navíc on na jevišti nebýval úplně doma. Všichni jsme
měli zpočátku příšernou trému, ale otrkali jsme se. On tolik ne.
I po letech, když jsme spolu natáčeli pořady Salónu Cimrman
pro televizi, trémě podléhal. Nerad veřejně vystupoval, vnitřně





( 31 )
Vůbec první zájezd Divadla Járy Cimrmana – rok 1968, Plzeň, Hospoda
Na Mýtince. Miloň Čepelka hlídá s replikou zbraně autobus Státního divadelního
studia a pak s prvním technikem divadla Jindřichem Holnou vyvádí Ludvíka.





( 32 )
mu to nesedělo. A přiznával to jenom ve slabých chvílích,
navenek nosil masku sebejistého muže. Určitě celou tu kauzu
s rozchodem nesl velice těžce, ale neřekl to. Když umíral, byl jsem
za ním čtyři dny před jeho smrtí v nemocnici v Krči. Jeho žena
Daniela mě předem upozornila, že se mnou bude mluvit
normálně, ale pak může přijít chvíle, kdy z reality vypadne. Stalo se.
Mluvili jsme, mluvili, a on najednou povídá: „Já včera nepřišel
na představení, promiň. Co jste dělali?“ Protože jsem na to byl
připraven, nevyvedl mě z konceptu a povídám: „S tím si nelam
hlavu. Dobře to dopadlo, zavolali jsme dubla.“ Jeho už
nezajímalo, kdo byl ten dubl, protože když ještě hrál s námi, žádní
dubli nebyli a všechny role byly obsazeny vždy jen jedním
člověkem na figuru.
Pořád vaše divadlo vnitřně neopustil.
Zřejmě tak. Bylo to v něm. Překvapil mě, nečekal jsem to.
Teprve tehdy jsem si uvědomil, jak velmi asi byl tenhle naoko
suverénní Jirka Šebánek... křehkej.
Musel být i velkorysý. Když začal mít Cimrman úspěch, mohl
znovu přijít s tím, že je ta postava jeho.
Zastíral bych, kdybych nepřiznal, že podobné nápady občas
měl. Hlavně když vznikl první cimrmanovský film. Ten nesl
opravdu těžce. Ne kvůli jeho úspěchu, on to hlavně považoval
za zradu prvotního ideálu. Cimrman měl být člověk, o kterém
se neví, jak vypadal, „a najednou dostane Svěrákův ksicht,“
zlobil se. Byl velmi proti, ale žádný konkrétní krok neudělal.
A přitom by mohl.
Nevím, nevyznám se v autorském právu. On to vyřešil tak, že
si založil vlastní minisoubor. Kája Velebný k tomu hrál jazzové
skladby a Jirka k nim nebo ke skladbám Laca Décziho vymýšlel
nonsensové názvy jako třeba Defilé mraženého filé . Tím se hojil.
Napsal i scénáře několika filmů. I spolu jsme jeden napsali.
Když došlo ke schizmatu, bylo dané, že na jedné straně bude
Smoljak a na druhé Šebánek s Philippovou. A co ostatní? Váhal
jste vy sám, na kterou stranu barikády se postavit?





( 33 )
Já je měl rád všechny. Jenže člověk se musí smířit s lecčím, co
život přinese. O divadlo jsem nechtěl přijít, protože mě bavilo
čím dál víc. Roli falešného hraběte v Hospodě jsem si
vychutnával. Nehledě na to, že se Zdeňkem i s Láďou jsem měl starší
vazby než s Jirkou. Společné zážitky ze studií, z amatérského
divadla a ze školního časopisu měly svoji váhu. Vzal jsem jako
hotovou věc, že odejdou Jirka s Helenou, ale zůstali jsme
kamarádi. Když jsem potom za pár let se Šebasem jezdil a účinkoval
v jeho cimrmanovských seminářích, Smoljak se Svěrákem tím
nebyli nijak nadšeni. Chápal jsem to, ale řekl jsem, že se s tím
nedá nic dělat. „Mám Jirku rád a on mě o to požádal. Nemůžu
mu odmítnout.“ Tak to skousli. Neradi, ale přesto. Měl jsem
v divadle už řadu rolí, bylo tam i hledisko provozní. Troufám
si tvrdit, že to byl oboustranně dobrý kompromis.
Vy jste byl ovšem jediný, kdo hrál v obou konkurenčních
Cimrmanech.
Můžu být Jirkovi vděčný, že i když jsem se v době rozkolu
nepostavil jednoznačně na jeho stranu, neodepsal mě.
Na druhou stranu můžu být vděčný také S+S, že mě ani oni neodepsali,
i když jsem seděl na dvou židlích. S ničím jsem se netajil, hrál
jsem otevřenou hru. Nemám pocit, že se musím za své postoje
a rozhodnutí hanbit. Nebyla to žádná zrada, zvítězil
mezilidský vztah, který je víc než jakýkoli myšlenkový spor. Jirka měl
od mládí křehnutí kostí, postupně se víc a víc bál jezdit autem.
Po štacích nás vozili různí zvukaři, někteří za volantem
zodpovědní, jiní méně, a on se bál, že skončí na vozejku.
A dodával: „Seknu s tím a ty to zvládneš sám.“ Jenže to jsem odmítl:
„Nesmysl. Bez tebe to nejde. Je to tvoje dílo, já v něm můžu
vystupovat, ale tebe nahradit nemůžu.“
V šedesátém devátém s ním nikdo další neodešel? Mohli třeba
začít dělat druhé cimrmanovské divadlo.
To je asi nenapadlo, i když s nimi u nás skončilo několik
dalších. Jak se přestala dávat Domácí zabijačka, nepotřebovali
jsme basistu České filharmonie Vítka Macha, který hrál
Kryštofa (střídal se s Petrem Bruknerem), nepotřebovali jsme Pepíka
Podaného a Ivana Štědrého, a Kája Velebný byl mimo už dřív





( 34 )
kvůli autonehodě. Naopak zůstal Jaroslav Vozáb, který se brzy
stal miláčkem publika.
Velebný se přestal angažovat ještě před odchodem Šebánka
a Philippové?
Dlouho ležel v nemocnici, byl dost rozmlácený. Aby křepčil
v Aktu jako předtím, to nepadalo v úvahu.
Kolikrát se hrála Zabijačka?
Tuším, že čtyřiatřicetkrát nebo šestatřicetkrát. To proto, že
jsme hráli tak málo. Měli jsme na repertoáru tři věci a dávali
osm představení za měsíc. Zabijačka se hrála řekněme rok a půl.
Svěrák se jednou vyjádřil – a já s ním souhlasím – že Šebánek
prospěl divadlu dvakrát: poprvé tím, že ho založil, a podruhé
tím, že z něj odešel. Je to dost kruté, ale pravdivé. Náš
chaotický začátek bez jasného záměru by pro dlouhodobou existenci
divadla nestačil. A když S+S tu jednotící ideu Cimrmanovy
osobnosti a jeho díla našli, drželi se jí a nemuseli už brát ohled
na nikoho dalšího. Z hlediska vývoje divadla to bylo v pořádku.
Z hlediska lidského to vždycky bývá o dost složitější.
Zatímco Svěrák se Smoljakem se zcela cílevědomě pokusili
vystavět nějakou poetiku a žánrový oblouk, Jirka buď inspiraci
měl, nebo neměl (v tom jsem mu rozuměl, taky nejsem
jednoznačně cílevědomý typ), a byl tak schopen naordinovat
Cimrmanovi do hlavy a do úst úplně cokoliv. Měl skvělou invenci,
ale byl ochoten podléhat jí neukázněně.
K tomu mohl mít Helenu Philippovou, aby ho hlídala.
Odešli v  jednu dobu, ale ne za  společným projektem.
A k tomu, co Šebánek dělal s Lacem Déczim v klubu
v Řeznické nebo na koncertech s Karlem Velebným, nebyla žádná
režie potřeba. Ani v Salónu Cimrman, kde hrála hudba, četlo
se a pouštěly se světelné obrazy, nebylo co režírovat.
Po Šebánkově odchodu z divadla mu básník Karel Šiktanc, jeho někdejší
kolega z rozhlasové redakce, našel místo, aby nezůstal úplně
bez prostředků, seděl v archivu Mladé fronty ve Spálené ulici,
kde byla v regálech naskládána veškerá produkce
nakladatelství, a on ji tam trochu třídil a oprašoval. Doslova.





( 35 )
Zajímalo ho, co se děje v divadle?
Tomu, o čem jsem věděl, že by těžko snášel, jsem se v hovoru
vyhýbal. On se ale nevyhýbal cimrmanovským filmům a láteřil
na ně, seč byl. Protože jsem v nich nehrál, byl jsem takzvaně
z obliga.
Neobsadili vás proto, že se kamarádíte se Šebánkem?
Sám jsem v nich hrát nechtěl. Mě těší hra před diváky, ne
před kamerou. Před tou se desetkrát zkouší, a když se konečně
jede naostro, mě už přechází chuť to dělat. Koukat se kvůli
kameře jakoby do očí člověku, který stojí jinde? Točit scény
na přeskáčku? Konec před začátkem? Na to se necítím.
Ale zkusil jste to.
Zkušenost z komedie Jáchyme, hoď ho do stroje mi stačila.
Honili mě tam po schodech, čekali, jestli bude slunce nebo
až nebude slunce... Párkrát mě pak ještě někdo přemluvil,
sám Láďa Smoljak mi dokonce nabízel, abych vzal hlavní roli
v Kulovém blesku. Mohl jsem to hrát já, ne Abrhám.
Já jsem se vám jednou při školní oslavě tak dojal..., že museli vyklidit
tělocvičnu. V Aktu účinkují (zleva) Miloň Čepelka, Ladislav Smoljak,
Zdeněk Svěrák (ještě v uniformě SNB) a Jan Klusák; 1969





( 36 )
Někdo by řekl, že to je nabídka, která se neodmítá.
A já ji odmítl, protože jsem si nevěřil. Možná jsem přišel
o hvězdnou filmovou kariéru.
Dokonce i v Nejisté sezoně, která pojednává přímo o Divadle
Járy Cimrmana, se sotva mihnete. Myslel jsem, že jste byl v té
době u S+S v nemilosti.
Ne, takoví oni nebyli. Do filmů mě nezvali, protože jsem
nechtěl. Zatímco všichni ostatní ze souboru snad do každého
jejich filmu strčili aspoň nos, já stál stranou. Při Nejisté sezoně
jsem se ovšem ozval: „A kde jsem já?“ „Vždyť ty nechceš
filmovat.“ „Filmovat nechci, ale když mám hrát sebe, když to má být
o divadle, to je jiná.“ Tak se provedl kompromis. Pavel
Vondruška se bránil roli, v níž nabízí do souboru svého bratra a je
odmítnut. Tak jsem hrál Vondrušku já. Abych tam vůbec byl.
Je to jediné, co na filmu není pravda. A nezahrál jsem to dobře!
Nerad se na ten film dívám, tak silně jsem si tam protivný. Ale
obdivuju Svěráka. V prvních filmech se mi vůbec nelíbil, ale
naučil se to výborně. Ono ve filmu..., jak to říct, se musí spíš
být než hrát.
Třeba byste se taky otrkal. Vzal byste si nějaké prášky...
To bych jich musel spolykat! Ne, ne, ne.





( 37 )
Amadeus lojza
aneb Dětství s lehčím průběhem
Snad jsme ukojili čtenářovu netrpělivost a on už ví, jak to bylo
se zrodem (a málem se zánikem) divadla. Zbývá dopovědět,
jak to bylo se zrodem Miloně Čepelky. Jak se vám to stalo s tím
křestním jménem?
Když jsem se rodičů ptal, řekli, že si pro mě přáli něco
zvláštního. Nechtěli, abych byl po dědovi nebo po tátovi – táta byl
Vojtěch, dědové Jan a Josef. (Abych to napravil, dal jsem pak
svým synům přesně tato jména: Jan a Josef.) Hledali
v kalendářích. Tehdy býval v jednom sloupci kalendář katolický,
ve druhém český. A v něm u data 31. srpna našli Miloně, zatímco vedle
byl katolický Raimund. Dnes je tam Pavlína. I když to bylo
kalendářově doloženo, opočenský pan děkan namítal, že
v církevním jmenném seznamu takové jméno není. A když otec trval
na svém, tak mě prý pan farář pokřtil jako Amadea. Uzpůsobil
si mě do latiny: amo znamená miluji, k tomu má Miloň blízko.
V křestním listě mám ale správně Miloň, žádný Amadeus.
Jak vám říkali kamarádi? Milane?
Miloni. A na gymnáziu Lojzo. Proč, to nevím. Vzniklo to
v primě. Když se potkáme, dodnes mi leckdo z nich říká Lojzo.
Miloň je nějaké starobylé jméno z východních Čech?
Údajně je původu jihoslovanského. Příliš jsem po tom
nepátral, svátek neslavím. Nedávno jsem zjistil, že v kalendáři je
u jakéhosi jiného data napsáno Miloš/Miloň. To už vůbec





( 38 )
neuznávám, s Milošem nechci mít nic společného! Když někdo
nevěřil, že jméno Miloň existuje, často napsal třeba i na dopis
do adresy Miloš. To mě zlobilo, byl jsem na svou zvláštnost
hrdý. Dneska už je to lepší, už mě tak často nekomolí.
Setkal jste se v životě s nějakým kolegou Miloněm?
Výtečný divadelní fotograf Miloň Novotný mě dokonce fotil.
Když jsme se přestěhovali do Bubenče, bydlel nedaleko nás
na Sibiřském náměstí. Když umřel Láďa Smoljak, natáčeli jsme
o něm pro televizi. Prohlíželi jsme zrovna něco v počítači, když
slyším paní produkční: „Jistě, Miloni, samozřejmě.“ Otočil jsem
se, co mi to povídá, a ona mluvila do mobilu. „Kde máte jakého
Miloně?“ zajímal jsem se, když domluvila, a dozvěděl jsem se, že
její manžel je Miloň, tchán je Miloň, i syna mají Miloně! Já mám
zase vnuka Miloně. Už je nás celkem dost a stále mohutníme.
Máte sourozence, kteří byli obdařeni podobně exkluzivními
jmény?
Já jsem bohužel či bohudík, nevím, jedináček. Doufám,
že mě to příliš nepoznamenalo. Narodil jsem se v době, kdy
se nechodilo do porodnic, rodilo se ještě doma. Na svět jsem
přišel v Pohoří u maminčiných rodičů. Bylo mi pouhých šest
neděl, když se rodiče přestěhovali do nově postaveného domku
do Opočna, tři kilometry vzdáleného. Maminka vyprávěla,
že když jsme se stěhovali, vezla mě v kabině nákladního auta
pana Pejskala, opočenského autodopravce, a já byl zabalen
v peřince s jemným květovaným vzorkem. Sjížděli jsme z kopce
k Opočnu a začalo pršet. To byla její vzpomínka, ale já úplně
vidím ty kapky na skle, dokonce i tu peřinku. Tu jsem pak
dlouho měl, ještě v dospělosti jsem si ji dával pod hlavu coby
polštářek.
Skutečně si člověk může pamatovat tak raný prožitek?
Zeptal jsem se na to jednou (přesněji přes Český rozhlas,
přes pořad Meteor, v němž jsem rád účinkoval) pana profesora
Koukolíka, odborníka na mozek. Vyjádřil se v tom smyslu, že
„teoreticky a v zásadě to možné je, ale v podstatě je to úplný
nesmysl“.





( 39 )
Takže máme otevřené pole pro spoustu dalších krásných
vzpomínek! Co si ještě pamatujete?
Pamatuju si rok třicet osm, zářijovou mobilizaci; to mi byly
dva roky. Otec byl samozřejmě taky mobilizovaný, odveleli ho
nahoru do Orlických hor na chatu Polom blízko Sedloňova.
Dokonce jsme tam za ním s maminkou mohli zajet na návštěvu.
Měli tam lavice, jaké bývaly v osobních vlacích. Mám fotku, kde
jsem v otcově náruči a na hlavě mám jeho vojenskou lodičku –
snímek při jeho návštěvě doma.
Mobilizaci jistě provázelo napětí.
Jistěže, ale já ho tehdy nepociťoval. Pro malé dítě to byla
spíš exotika.
Pocházíte z oblasti, kde se potýkal český a německý živel. Jak se
kolem Opočna klikatila jazyková hranice?
Klikatila se až nahoře v kopcích, v Olešnici a v Sedloňově,
kus hor ještě zůstal český. A mám za to, že o velké potýkání
dlouho nešlo. Že číhá nějaké nebezpečí, začal jsem přesto
chápat poměrně brzy. Otec pracoval v kanceláři firmy František
Dušek, Opočno (DUO), továrna na zbraně. Vyráběli lovecké
zbraně a pistole. Otec, jeho kolegové pan Sedláček a pan Říha,
všichni sokolové, chodili pravidelně cvičit, moje maminka
s jejich manželkami také. Tehdy mě hlídala moje takzvaná třetí
babička, vdova po řídícím učiteli od Brna. Bydlela v prvním patře
našeho domku. Něco dobrého uvařila a já si k ní chodil
smlsnout. Připravovala skvělé bramborové placičky, velmi mastné,
říkala jim burátka, a já se po nich mohl utlouct. Pan Sedláček
s panem Říhou byli za války zapojeni v odboji. Jak konkrétně,
nevím, ale nejdřív zatkli Sedláčka, později v době
heydrichiády ho popravili, a pak přišli i pro pana Říhu. Ten byl
v koncentráku a v pětačtyřicátém se vrátil. Táta mi později vyprávěl,
že v době, kdy jeho kolegy zatýkali, chodil do práce ve dvojím
prádle. Taky čekal, že ho co nevidět sbalí. Naštěstí nesbalili.
Atmosféře to ale nepřidalo.
Ta houstla a přenášela se jistě i na mě. Ve dvaačtyřicátém
jsem začal chodit do školy a doma jsem dostal přísný zákaz





( 40 )
Mobilizovaný tatínek
v uniformě se synem
v náručí; září 1938
S maminkou a otcovou
vojenskou čepicí na hlavě;
září 1938





( 41 )
vykládat komukoliv cokoliv o tom, že táta poslouchá Londýn
a Moskvu. V Opočně sídlila německá vojenská posádka, což
je ostatně problém, který se dotýká i současnosti. Němci totiž
Colloredo-Mansfeldům sebrali opočenský zámek. Pan hrabě
byl ve městě velice oblíben, všichni pamětníci to dosvědčují.
Jeho dcera Kristina, o čtyři roky mladší než já, se o zámek se
státem dodnes soudí. Přitom ho její rodině sebrali už Němci,
ne až potom Benešovy dekrety. Pamatuju si, jak táta za války
říkal: „Hrabě jezdí s kolečkem v cihelně.“ Byl totálně nasazen,
rozhodně nekolaboroval s Němci. Ale náš stát jeho rodině
vrátit zámek nechce. Přitom několik domů, jeden velmi pěkný
barokní dům na náměstí a rodný dům malíře Františka Kupky,
jímž se Opočno pyšní, paní Kristině vrátili. A zámek ne. Kde
je jaká logika?
Jak byla probíhající válkou ovlivněna školní výuka?
Měli jsme němčinu už od první třídy. Docela mi šla. Až
po válce jsme všichni brali jako vlastenecký úkol zapomenout
na ni. Později a dodnes mě to mrzelo a mrzí. Někdy během
vyučování pan školník prudce zvonil na zvon – poplach. Utíkali
jsme se schovat do sklepa. Naštěstí to byl vždycky jen nácvik,
k bombardování nedošlo.
Provázely to studentské žerty?
Spíš nejistota. Byli jsme děti. Nebylo nic příjemného
poslouchat každou chvíli sirény – i když bombardovací svazy letěly
ve velké výšce a shazovaly všehovšudy staniolové proužky. Ty
jsme s nadšením sbírali. Po letech jsem se dozvěděl, že to snad
bylo kvůli radarům, aby je nemohly přesně zaměřit. Ale
koncem března pětačtyřicet spadly dvě bomby na mé rodné Pohoří.
Byl jsem zrovna v houslích, měl hodinu u pana ředitele
Kratochvíla, který vedl v Opočně hudební školu. Právě on mi o tom
pověděl.
Proč bombardovali Pohoří?
Dlouho jsem si myslel, že omylem. Jedna bomba zabila
místního holiče Javůrka, ke kterému jsem chodil na stříhání, když
jsem býval u babičky. Zatímco opočenští holiči stříhali ručně,





( 42 )
on měl už elektrickou mašinku. Dr uhá bomba neudělala nic,
zaryla se do sadu páně Pavlíkova statku asi o dvě stě metrů dál.
Ještě nedávno jsem našel doma úlomek té bomby.
Už si nemyslíte, že bomby padly na rodnou ves omylem?
Uběhlo od té události sedmdesát let a já o ní doma v Opočně
mluvil s Olgou Hostovskou a s rychnovským historikem
Liborem Pařízkem. Nasadil jsem mu do hlavy brouka, jaká letadla to
26. března 1945 vlastně bomby shodila. Zajel do Pohoří, hledal
v kronice a zjistil, že událost se podle místního kronikáře asi
vůbec nestala! V kronice není nic začerněného, vytrženého, jen
to tam prostě a totálně není. To pana Pařízka zaujalo ještě víc.
Ve školní kronice našel tuto událost popsanou naopak velmi
podrobně. Dočetl se mimo jiné, že v době výbuchů zrovna
vesnicí projížděl autobus linky Hradec Králové – Dobruška.
Bomby spadly pár metrů od něj, nezasáhly ho, cestující se
rozutekli do polí. Z jiných zdrojů pan Pařízek vyčetl, že sovětská
letadla v té době lítala od Krkonoš dolů do kraje a měla za úkol
bouchnout sem tam nějaký autobus nebo vlak – podobné
případy jsou doložené. Indicie tak mluví o tom, že sovět cílil
na autobus a trefil oficínu místního holiče.
Čím si vysvětlujete, že v místní kronice tento zápis chybí? Pro
malou ves je to nepominutelná událost.
Kronikář snad musel o tom letadle vědět víc, třeba i to, že
bomby shodil ruský stroj, a on to nezapsal právě proto, že to
tehdy nebylo z jeho pohledu taktické – ne ještě z důvodů
politických, ale psychologických. V opočenské kronice je
o pohořském bombardování také zmínka, výslovně tam stojí, že šlo
o průzkumné letadlo. Průzkumné letadlo s bombami? To se
mi zdá velmi divné.
Továrnu na zbraně, kde dělal tatínek, nebombardovali?
On to byl spíš krcálek, nějakých nevím kolik zaměstnanců,
jistě jen do stovky, to nebyl strategický podnik. Byla to malá
fabrička, ale co se loveckých zbraní týče s nejlepším renomé.
Kousek za naším domem byla louka a na ní v pětačtyřicátém





( 43 )
roce přistávaly sovětské dvojplošníky. Rusové si do Opočna
létali pro pistole. Byly to skvělé zbraně ráže 6,35. Jednu měl
tatínek doma. Jestli legálně, nebo jenom proto, že byl u zdroje,
nevím.
Tatínek byl lovec?
Nic takového. On nedokázal zabít ani kuře nebo zajíce, takže
pokud jde o maso, zařizoval to pohořský dědeček všeuměl.
Původním povoláním byl kolář, odborník na práci s dřevem,
ale povedlo se mu, nač sáhl.
Jste po něm?
Bohužel ne. Jeho geny převzal spíš můj mladší syn Joska,
herec z Hradce Králové, který vyrábí svým kolegům
i nábytek. Já jenom zírám... Pohořský děd


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist