načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Něco jako láska - Tracy Brogan

Něco jako láska

Elektronická kniha: Něco jako láska
Autor:

I odpočinek na pláži se může změnit v romantické dobrodružství. Sadie Turnerová si naplánuje dovolenou u příbuzných v domě u jezera, aby se zotavila z rozvodu. Chce si užívat ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 349
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Lucie Libovická
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-1141-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

I odpočinek na pláži se může změnit v romantické dobrodružství. Sadie Turnerová si naplánuje dovolenou u příbuzných v domě u jezera, aby se zotavila z rozvodu. Chce si užívat svých dětí a oddechnout si od mužů, ale její tetička Dody má jiné představy. V sousedství se objeví sympatický mladík a teta si vezme do hlavy, že by se neteř mohla trochu pobavit. Sadie se statečně brání, jenomže lékař Des je neodolatelný, a navíc si zanedlouho rozumí s oběma dětmi.

Zařazeno v kategoriích
Tracy Brogan - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Něco jako láska

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Tracy Brogan

Něco jako láska – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Praha 2018

Ně co

jak o

láska

TRACY BROGAN


Přeložila Lucie Libovická


Mému báječnému manželovi,

který vždycky věřil, že to dokážu,

i když já jsem si tím nebyla tak jistá.

A mým krásným dcerám,

které říkají, že by chtěly být přesně jako já.

Doufám, že jen žertují.



PRVNÍ KAPITOLA

Můj manžel měl neskonalý talent dostat se do kalhotek

roztodivných ženštin, a tak pro mě nebylo žádné pře­

kvapení, když jsem ho na večírku jeho firmy načapala

s rukou pod sukní uhihňané bujné rudovlásky, která se

pod vlivem jeho ruční práce pohybovala v nezaměnitel­

ném rytmu. Nebo že se mu na přezce opasku houpalo

jmelí, i když právě nebyly Vánoce. Najednou, po osmi

letech, kdy jsem si lámala hlavu, jestli jsem paranoidní,

nebo jestli je má intuice správná, jsem konečně dosta­

la jasnou odpověď: Richard mě podvádí, a to už si dál

nemohu nechat líbit.

Nejspíš jsem ho měla opustit dávno, jenže jsem do něj byla slepě zamilovaná, a navíc má matka razila názor, že rozvod je nevkusný, i když sama měla jeden za sebou. Možná se obávala, že si moc nepolepším. Podle svého vlastního názoru jsem už ale hůř dopadnout nemohla.

A tak přesně za jeden rok, šest dní a čtrnáct hodin jsme se Richard a já podepsali na tečkovanou čáru rozvodového formuláře a naše manželství se rozpusti­ lo jako sůl v margaritě a zanechalo po sobě nepříjem­ nou pachuť, jako něco, co se zpočátku jevilo sladce, ale postupně na jazyku zhořklo.

Podrobnosti našeho nechutného rozvodu se okamži­ tě staly chutným soustem pro místní glenvillský tisk.

Tra c y B rog a n8

Richard byl totiž v Glenville věhlasným občanem a tam­

ní plátky soutěžily, který vymyslí pro večerní vydání

nejšťavnatější titulek. Díky své práci – byl moderátorem

zpráv na Channel Seven – se stal jakousi místní kvazice­

lebritou a díky tomu získal řadu pochlebovačů, kteří se

postavili na jeho stranu. Já jsem naopak dostala jedním

vrzem nálepku zlatokopky, zoufalé manželky, kterou

zajímají jen jeho peníze. Kromě mě si už zjevně nikdo

nepamatoval na událost s onou rozkochanou rudovlás­

kou, a tak jsem se jednoduše stala vyvrhelem, ničem­

nicí, která je lapena uvnitř reality show svého vlastního

života. Takže když mi zavolala teta Dody a pozvala děti

a mě, abychom strávily léto u ní v malém přístavním

městečku Bell Harbor v Michiganu, nedokázala jsem

odmítnout.

„Potřebuješ si pořádně vyčistit hlavu, Sadie,“ lákala mě Dody do telefonu. „Je na čase zbavit se Richardovy hnusný karmy a dostat ji ze sebe.“

Ani trochu jsem se netěšila na její věčné nesmysly, jako je vykládání tarotových karet či věštění budoucnos­ ti podle andělského krystalu, ale zoufale jsem potřebo­ vala vypadnout. Někam zmizet, dát si pohov. A Dodyin růžový domek z překládaných prken, posazený vysoko na kopci nad Michiganským jezerem, byl k tomu jako stvořený. Tam si budu moct odpočinout, restartovat se a popřemýšlet o tom, co budu dělat se svým životem příštích padesát let. Jasně, za padesát let už budu nej­ spíš dávno mrtvá, ale svůj osud neponechám náhodě, náhody nesnáším.

Řídila jsem SUV úzkými, jilmy lemovanými ulice­ mi Bell Harboru. Stáhla jsem okénko a zhluboka se nadechla. Ve vzduchu se mísila vůně horkého písku 9 a opalovacího oleje s vůní šeříků, a to mi připomnělo bezstarostná léta, kdy jsem se ještě nestarala o škodli­ vost UV záření nebo toxiny v jezeře. Cvrkot cikád téměř přehlušoval zvuk vln šplouchajících na nedaleký břeh.

To byla obrovská změna od horkého vzduchu chvě­ jícího se nad rozpáleným asfaltem bojovně naladěných ulic v Glenville. Bell Harbor jako by zamrzl v okamžiku, který už jinde na světě neexistoval, nedot čen skandály za svými hranicemi. Jako začarovaná Brigadoon, pohádko­ vá vesnička kdesi ve Skotsku, která ožívá jen jednou za sto let. Až na to, že v Bell Harboru se lidé nedávají spon­ tánně do zpěvu a tance jako v onom muzikálu. Anebo možná ano, ale já si toho nikdy nevšimla.

Jela jsem dál, míjela jsem světlé domy s dlouhými bílými verandami, na nichž visely americké vlajky. Po chodníku souběžně se mnou pelášil vypelichaný žlutý pes s červeným šátkem na krku a vysoko švihal oca­ sem, jako by si chtěl dodat na důležitosti. A pak se za poslední zatáčkou objevila Dodyina předzahrádka. Jako v zahradnictví při výprodeji, kytky byly všude, pravé i umělé, z hedvábí či plastu, některé už dost vybledlé. Mezi přerostlými rododendrony se tísnila koupátka pro ptáky, železné lavičky a záhadné kamenné sochy andělů a trpaslíků. Srdce se mi nečekaně zatetelilo.

„Páni! To je harampádí!“ zalapala po dechu má dcera Paige. Bylo jí šest let a měla zvláštní schopnost konsta­ tovat, co bylo nabíledni.

„Jsou tam skšeti,“ dodal čtyřletý Jordan. „Jeden, dva, tši, čtyši...“

„To jsou trpaslíci, ty blbečku. A neříkej skřeti, pro­ tože to je neslušné.“

„Šíkat mi blbečku je taky neslušné, ty pitomá.“

Něco jako lá ska


Tra c y B rog a n10

„Tak dost, vy dva. Neříká se ani blbečku, ani pito­ má,“ napomenula jsem je.

Mé děti strávily valnou část jízdy z Glenville, trvající skoro dvě hodiny, vášnivou debatou o takových nesmys­ lech, jako jestli je skřítek větší než zoubková víla, jestli mají všechny žirafy stejný počet skvrn a jestli má, cituji, „mošská víla dílu mezi nohama“. Jordan prostě svého otce nezapřel a musel se hádat, i když o nic nešlo. Už jsem byla z toho jejich překřikování celá otupělá.

Zaparkovala jsem u Dody na příjezdové cestě a vytáhla klíčky ze zapalování. Paige rozrazila dveře na své straně a vystřelila ze zadního sedadla jako popcorn, s Jordanem v patách. Děti přeskákaly zaplevelené kvě­ tinové záhony, vletěly do hustého porostu a začaly se honit kolem soch.

„Dávejte pozor v tom křoví!“ volala jsem na ně. „Může tam být trní!“

Nedbaly na mé varování a běhaly dál. Zcela jistě jim budu celou noc vytahovat trny z chodidel.

Vylezla jsem z auta a zamířila k omšelým schodům do domu tety Dody. Už jsem tu nebyla skoro rok, ale dveře jsem otevřela bez klepání. Lidičky v Bell Harbo­ ru byli důvěřiví a neklepali – dokonce ani nezamykali. A měli rádi, když se jim říkalo lidičky. To slovo obvyk­ le neužívám, ale když jsem tu na celé léto, pokusím se mezi ně zapadnout.

Ve chvíli, kdy se mé páskové sandály dotkly popras­ kaného linolea broskvové barvy, zůstala jsem bez dechu stát v němém úžasu. Mé minimalistické cítění utržilo krutou ránu. Všude kolem byl neuvěřitelný nepořádek, směsice všeho možného haraburdí, zároveň okouzlují­ cí i znepokojující. Přes celou místnost zírala prázdným Nůcž ěřčž lfi ňkď pohledem drhaná sova s očima z dřevěných korálků. Z klece na fretku, která už věčnost postrádala svého smradlavého obyvatele, trčely zaprášené hedvábné růže. Bezpochyby k uctění památky mrtvého zvířete. Porce­ lánové tanečnice soupeřily o místo na poličce s figur­

kou Elvise Presleyho s neúměrně velkou hlavou. Nad

kamennou krbovou římsou se klenula losí hlava s roz­

ložitým parožím a na jednom uchu jí frajersky vise­

la baseballová čepice s nápisem Detroit Tigers. Ucítila

jsem tlak na hrudi. Z dekorací, které Dody ulovila při

garážových výprodejích, se mi vždycky zatočila hlava.

Dody nikdo nemohl nařknout, že je úzkostlivě pečli­ vá hospodyně. Mě by naopak nemohl nikdo nařknout, že jí nejsem.

„Dody? Haló?“ zavolala jsem.

Jen co jsem zavolala, ozvalo se klapání psích drápů na podlaze, a tak jsem byla varována aspoň těsně před tím, než na mě bez cavyků skočili Lazyboy a Fatso, dva statní hafani neurčité rasy a nevalných způsobů, natla­ čili mě na zeď a zahrnuli mě uslintanými polibky, aby mi vyjádřili svou bezvýhradnou lásku. Pokusila jsem se je odšťouchnout kolenem, ale oni nepolevovali, jako kdybych měla v kapse slaninu. Až se celí třásli, jak mě zbožňovali.

Ach, kéž bych tak byla psem a zažila takovouhle bez­ prostřední a nespoutanou radost.

„Dody,“ zakřičela jsem znovu, „zavolej si ty psy!“

„Sadie? Drahoušku, jsi to ty? Konečně!“

Teta se přihnala zpoza rohu a opálenýma rukama mávala vysoko nad světlými kudrnami. Buď byla nad­ šená, že mě vidí, nebo byl dům v plamenech. Na sobě měla tyrkysové kimono opásané květovanou zástěrou.

Tra c y B rog a n12

Jediným zkušeným škubnutím buclatého boku odstr­

čila psy a popadla mě do statného náručí, jako by mě

škrtila anakonda.

„Už jsem se bála, že nikdy nepřijedeš! Jaká byla ces­ ta?“ Tentokrát druhým bokem odmrštila psy, kteří se na mě chystali znovu skočit. „Přijela jsi po Hlavní? Viděla jsi naši novou poštu? Že jsou ty chrliče kouzelný? Díky bohu, žes neuvízla v závějích. V červnu vlastně sníh nepadá. Lazy, slez mi z tý nohy.“ Odstrčila psa rukou. „No a kde jsou děti? Přijely s tebou?“

Teta byla jako tsunami v chundelatých pantoflích. A v rozevlátém kimonu.

„Jsou venku, počítají trpaslíky.“

Tetě zajiskřilo v očích. „Ach, nemůžu se jich dočkat. Vyrostly? Určitě jo.“

Odvlekla mě zpátky ke dveřím a vrazila do nich takovou silou, až se rozletěly, praštily do zdi a hlučně se zase zavřely.

Dody zavrtěla hlavou. „Do háje, škoda že Walter s těma dveřma něco neudělal, než umřel.“ Otevřela je znovu, tentokrát opatrně. Vyšla na slunce, a když spatři­ la mé nezbedné ratolesti, přitiskla si ruce na tváře. „Tak tady jste! Děti! Sadie, nejsou zlatý?“

Paige držela hrst plnou rostlinek, některé s kořínky i hliněným balem, a Jordan se snažil nacpat kámen veli­ kosti grapefruitu do podstatně menší kapsy. Obě děti ucukly, když se přiřítili psi a začali je z lásky oblizovat.

„Lazy! Fatso! Jak se to chováte!“ Dody zatleskala a psi smutně stáhli ocasy a odtáhli pryč.

„Děti, pojďte pozdravit tetu Dody.“

Paige okamžitě přiklusala. „Teto Dody, natrhala jsem ti kytku!“Nůcž ěřčž lfi ňkď

„Paige! Maminka ti jasně říkala, že na cizích zahra­ dách nesmíš nic trhat!“ peskovala jsem ji.

„Jenže taky jsi říkala, že je to tu samý plevel.“

Dody na mě podezřívavě zamžourala koutkem oka, pak se předklonila a jemně se dotkla Paiginy tváře, jako by byla křehká jak bublina.

„Natrhej si kytiček, kolik chceš, miláčku. Od toho tady jsou.“ Dody převzala improvizovanou kytici a ruce, které si ušpinila od hlíny z kořínků, si otřela o hedvábné punčochy. „Jsou nádherný.

A kdo je támhleten velkej chlapík?“ ukázala Dody na Jordana. „To přece nemůže bejt tvůj malej bratříček.“

Jordan byl na rozpacích. Dody znal, ale od rozvodu rodičů byl nezvykle plachý.

„Já nejsem malý,“ zabrumlal.

„Jistěže ne. Už jsi skoro tak vysokej, že bys dokázal dát ránu Jasperovi přímo do zubů.“

Mému synkovi zaškubaly koutky, jak se snažil skrýt úsměv.

Jasper byl Dodyin starší syn a se svými sto devadesáti centimetry byl nejvyšší z rodiny. Právě dokončil hotelo­ vou školu, byl kuchař, ale všem lidem v okolí sděloval, že absolvoval Institut kulinářských umění amanagementu pohostinství.

„Jestlipak víš, že Jasper dostal práci u Arna?! To je nóbl restaurace, lepší v Bell Harboru nenajdeš, měl štěstí. Ať ti vo tom poví sám. Jaspere!“ zavolala přes rameno.

„On je tady?“ lekla jsem se.

„No jo, já ti to neřekla? Přistěhoval se zpátky domů, aby zbytečně neutrácel. Chce si našetřit na vlastní restauraci.“

Tra c y B rog a n14

V hlavě se mi rozezněly zvony na poplach. Dody moc dobře věděla, že mi to neřekla, protože kdyby mi to byla řekla, nejspíš bych nepřijela. Věděla, že během letních prázdnin nechci muže ani vidět. Volno chci trá­ vit v mužůprosté zóně. Když je tu Jasper, budu se s ním muset dělit o koupelnu posetou oholenými vousy a cho­ dit na záchod s počuraným prkénkem. Bude bezohled­ ně prdět a svádět to na psy. A budu muset pořád nosit podprsenku! To tedy budou prázdniny! Opět se vyno­ řily mé obavy z toho, co se tu bude dít.

Nebylo to snadné rozhodnutí, odvézt děti z domá­ cího prostředí. Každá delší návštěva u Dody jim může vnést do duše zmatek. Ten už jim způsobily i mno­ hem kratší návštěvy u ní. Avšak konečné rozhodnutí padlo ve chvíli, kdy nám Richard zakázal jet. Když jsem mu oznámila, že mě nedokáže zastavit, měla jsem tak škodolibou pasivně agresivní radost, že to stálo za to, i za cenu, že budu bydlet pod jednou střechou s Jasperem.

Vrátila jsem se k SUV a otevřela kufr. Byl nacpaný k prasknutí. Notoricky jsem balila strašnou spoustu věcí, pobrala jsem všechno, co jsme mohli na letním bytě potřebovat – i pár věcí, které ne. Jsem zvyklá být připravena na všechny nepředvídané okolnosti. Člověk nikdy neví, kdy se ocitne na opuštěném místě a bude potřebovat klubko provázku nebo lepidlo. Richard si mě pro to rád dobíral, ale on neměl tušení, kolik mého úsilí to obnášelo, aby jeho dovolená proběhla hladce.

Dody oslovila děti: „Miláčkové, v kuchyni jsem vám připravila hračky. Jsou to většinou starý krámy vod mý přítelkyně Anity Parkerový. Zrovna vyklízela půdu.“

Paige a Jordan zapištěli radostí a hned se hnali do­Nůcž ěřčž lfi ňkď vnitř. Vidina hraček, i když starých a otlučených z půdy nějaké cizí paní, stačila, aby se Jordan přestal ostý­ chat.

Dody se obrátila zpátky ke mně: „Anitě umřel ptá­ ček. Neříkala jsem ti to? Taková tragédie.“ A dodala tiše, pietně: „Sežrala jí ho její vlastní kočka! Dokážeš si to představit?“

„To byl ještě pořád ten papouch, který mě klovl, když jsem byla malá?“ Ten pták mě děsil.

Dody přikývla. „Asi jo.“ A znovu mě objala. „Ach, jsem tak šťastná, že už jste konečně tady! Tři roky je moc dlouhá doba.“

Vymanila jsem se z jejího objetí a vytáhla další kufr.

„Tak dlouho to ještě není, Dody.“

„Nesmysl. Tehdy, jak jste bydleli v hotelu, to se nepo­ čítá.“ Sčísla mi neposedný pramen vlasů z čela, jako by mi byly tři, a ne třicet.

„Nebydleli jsme u tebe, protože Richard je alergic­ ký na psy.“

„Kecy. Prostě mě nemá rád.“

Nehádala jsem se. Měla pravdu. Richard zastával názor, že Dody je hrubá a neomalená a že to u ní smr­ dí zelím a pačuli. Což se nedalo popřít.

Abych změnila téma, řekla jsem: „Před týdnem jsem podepsala rozvod.“

„Vážně? Zaplať pánbu!“

Zajásala a znovu mě nadšeně objala.

„Nikdy jsem ho neměla ráda, však víš.“ Dody si otře­ la ruce, jako by si je vzpomínkou na Richarda pošpi­ nila. „Teď je po všem a my ti můžem najít lepšího mu ž s k ý ho.“

Právě jsem vytahovala další kufr a musela jsem se

Tra c y B rog a n16

moc ovládat, abych ji s ním netřískla. „Proč bych pro­

boha měla chtít jiného mužského?“

Dody se zatvářila, jako by jí to nešlo na rozum. Jako bych právě odmítla čokoládový dort. „Protože, hlupáč­ ku, nemůžeš zůstat napořád sama.“

Upustila jsem zavazadlo s žuchnutím na zablácenou cestu.

„Technicky vzato jsem rozvedená teprve pět dní, Dody. Strýček Walter umřel před šesti lety a ty ještě nikoho nemáš.“

„Jenže bez mužskýho jsi teď už přes rok. A já chodím na rande hned s několika. Abych řekla pravdu, nedávno jsem potkala jednoho báječnýho. Neříkala jsem ti to? Seznámili jsme se na střelnici.“

„Na střelnici? Co jsi ty proboha dělala na střelnici?“

„Cvičila se ve střelbě na cíl, hlupáčku. Nemůžeš mít pušku, když s ní neumíš zacházet.“

Málem jsem si hrůzou přibouchla ruku do kufru.

„Zacházet s puškou? Odkdy máš pušku?“

To nebyla příjemná novina. Teta neměla ani tolik zodpovědnosti, aby mohla zacházet se stříkací pistol­ kou, natož s opravdovými kulemi.

„Pár tejdnů. Měli jsme tu skunka, víš.“

„Jakého skunka?“

„Chodil se k nám hrabat v odpadcích. Minulej tejden postříkal tím svým smradem Lazyboye přímo na čumák.“

„Takže ho hodláš zastřelit?“

„Jistěže ne!“ Dody se sehnula a zvedla nejmenší kuf­ řík. „Vystřelím mu nad hlavu, abych ho vyplašila, snad uteče. Mimochodem, jmenuje se Harry.“

„Ty jsi dala skunkovi jméno Harry?“Nůcž ěřčž lfi ňkď

Zadívala se na mě, jako bych to byla já, kdo plá­ cá nesmysly. „Proč bych dávala tchoři jméno Harry? To je směšný. Harry se jmenuje ten chlap, se kterým jsem se seznámila. Je to zubař. Má moc hezký zuby, to se musí nechat. Jeho vnučka pracuje v tom novým St á r bu ř t u .“

„Stárbuřtu?“

„Jo, v tý kavárně.“

„Aha, ty myslíš Starbucks.“

„Jo, to je vono. Miluju to jejich nemakáto, ty ne?“

„Chtěla říct macchiato,“ ozval se Jasper, který koneč­ ně vyšel z domu. Rychle mě objal a popadl tolik kufrů, kolik unesl. „Vítej v Domě bláznů.“

„Děkuju.“

Od té doby, co jsem ho viděla naposledy, se můj bra­ tranec moc nezměnil. Vytáhl se, hubený byl jak tyč­ ka, ale vypadal pořád jako chlapecká verze tety Dody, s kudrnatými světlými vlasy a světle modrýma oči­ ma. Ani nebyl nijak zvlášť chlupatý. Možná že po něm v koupelně zas tolik chlupů nezůstane.

„Tak či onak,“ prohodila Dody, „Harry je Ital. Má knír, jako Italové. A taky pušku, samozřejmě. Ale víš, co je na něm nejlepší?“ Zachichotala se jak puberťačka. „Vypadá přesně jako doktor Phil!“

Vážně? A to má na něm být to nejlepší?

„Setkala jsem se s ním, to přece víš, s doktorem Phi­

lem,“ brebentila, když jsme s Jasperem odnášeli zava­

zadla do domu. „Po jedný jeho talkshow. Řekl mi, že

mám unikátní šátek. Byl to ten, kterej mi Walter při­

vezl z Fort Knoxu. Víš, ten, co vypadá jako obrovská

stodolarovka. No prostě, doktor Phil byl nejúžasnější

muž, se kterým jsem se kdy setkala, i když mi čuměl


Tra c y B rog a n18

na prsa.“ Dody vypjala hruď. „Walter vždycky říkal, že

mám impozantní kozy.“

„Proboha, mámo,“ zhrozil se Jasper.

„Co je? Dyť je to pravda.“ „Co ti trvalo tak dlouho, mami?“ stěžovala si Paige, když jsem za nimi konečně přišla k večeru na pláž. Jasper rozestavil na břehu lehátka do půlkruhu, aby­ chom mohli přímo od vody pozorovat západ slunce. On a Dody tam už byli s dětmi a čekali na mě.

„Uklízela jsem věci,“ vysvětlila jsem jí.

Paige si dala ruce v bok a zamračila se: „Ty furt jen

uklízíš!“

„Drahoušku, co kdybyste šli s Jordanem hledat ptačí pírka?“ zarazila ji Dody. „Když nějaký najdete, vyrobím vám každýmu lapač snů.“

Paige horlivě přikývla a odhopsala, Jordana táhla za sebou.

Jasper mi přistrčil plážové lehátko. „Sedni si. Dáš si pivo?“ nabídl mi a přitáhl si červený chladicí box, který ležel o kus dál v písku.

Nemohla jsem si vzpomenout, kdy jsem naposledy pila pivo. Dámy v Glenville pivo nepijí. Usrkávají drahé chardonnay z broušených skleniček na vysoké stopce. Většina z nich samozřejmě vyzunkne celou láhev naráz, aby zapila kupu prášků na nervy. A když říkám většina z nich, počítám i sebe.

Jenže teď jsem oficiálně na prázdninách. Je čas odho­ dit zábrany a dát si pohov. „Jasně, moc ráda, dík.“

Jen co mi jeden bratranec podal láhev, ozval se za Nůcž ěřčž lfi ňkď mnou melodický, nezaměnitelný hlas bratrance dru­ hého.

„Konečně volná, holčičko! Jsi konečně volná!“

Fontaine, Dodyin mladší syn, pádil ze schodů, bral je po dvou a nezapnutá limetkově zelená košile za ním vlála ve večerní bríze. Tmavé vlasy měl umně nagelo­ vané a rašila mu moderní kozí bradka. Se zdviženým malíkem mi vlepil letmý polibek vedle ucha. „Vypadáš báječně, Sadie. Zlomené srdce ti sluší.“

„Děkuju, Fontaine. Ty taky nevypadáš zle.“

Fontaine se usmál, až se mu zablýskly nepřirozeně bílé zuby, a zvedl pěst a ohnul loket, aby ukázal drobný, rašící biceps. „Že ano! Chodím s mamkou na jógu.“

Jasper upil piva. „Je nechutné se na ty dva dívat.“

Fontaineovi zaškubalo tmavé obočí: „Žárlíš, protože mám teď pěkně ohebné tělo.“

„Jo. Až si budu někdy potřebovat přičichnout k zad­ ku, možná se k vám přidám. Tu máš pivo.“ Hodil Fon­ taineovi láhev a ten ji máchnutím ruky pohotově chy­ til.

„Chlapci, buďte na sebe hodný,“ napomenula je Dody. Natáhla nohu a zavrtěla kotníkem: „Fontaine, jak se ti líbí mý nový pantoflíčky? Koupila jsem je za babku v krámu, kde maj všechno za dolar. Stály dolar.“

„Hrůza,“ zamumlal Jasper, imunní vůči radosti z koupě roztomilých levných pantoflíčků.

„Krásné, maminko, dobře jsi koupila.“ Fontaine sebou plácnul na plážové lehátko a já jsem udělala totéž.

Slunce se zbarvilo dooranžova a vytvářelo stíny v pís­ ku. Byl pomalu čas uložit děti do postele, ale Paige se dobře bavila, hihňala se, rozhazovala peříčka do

Tra c y B rog a n20

vzduchu a pozorovala je, jak se pomalu snášejí k zemi.

Jordan šťouchal naplaveným dřívkem do vysušeného

trsu mořských řas. Možná bych je pro tentokrát mohla

nechat vzhůru déle. V pravidelném čase je budu honit

do postele až od zítřka.

„Fontaine, pověz Sadie o tom interview do časopisu,“ ozvala se Dody. Hned se ale dala sama do vysvětlová­ ní: „Dělali s ním interview pro časopis, Sadie. Není to vzrušující? O jeho nový práci, dělá interiérovýho desig­ néra, a jak si teď všichni zařizujou bydlení podle feng š u ej.“

„To bylo jen kvůli inzerci, mamko,“ upřesnil Fon­ taine a lokl si piva.

„To je jedno, i tak ti to hodně lichotilo.“ Dody si otře­ la slzu. „Ty máš tak báječnou práci, ty dekorace, a Jasper pracuje v moc hezký restauraci a má krásnou milou pří­ telkyni. Oba si tak dobře vedete.“ Hlas měla prosycený dojetím. „Walter a já jsme na vás tak hrdí.“

„Ty už jsi zase mluvila s tátou?“ zeptal se s despektem Jasper a hlas měl suchý jak písek.

„Ne přímo, samozřejmě, jen prostřednictvím spiri­ tuální poradkyně. Je moc chytrá.“ Dody zase zdvihla chodidlo a kochala se tím, jak se kamínky na jejích dolarových pantoflíčcích třpytí v zapadajícím slunci.

„Chytrá na to, aby z tebe tahala prachy a vykládala ti bláboly. Jestli je tak dobrá, tak až zas bude komuni­ kovat s tátou, popros ji, ať se ho zeptá, kam zastrčil ty spravené hrábě.“

„Takovejma triviálníma pozemskejma votázkama ho votravovat nesmíme,“ naježila se Dody.

„Proč? Vždyť je tady na zemi, teda v zemi, kde jinde by byl,“ odpověděl Jasper.Nůcž ěřčž lfi ňkď

„No dovol. Už s tebou vo tom víc diskutovat nebu­ du. Sadie, zeptej se Fontainea na ten článek v časopisu. Jo a taky na renovaci jeho domu. Kvůli tomu teď u nás pár tejdnů bydlí, víš.“

Cukla jsem sebou, až jsem si vybryndala pivo na košili. „Ty tu bydlíš taky?“ Do háje! Kolik mužských mi tu ještě nastražili?

„Posouvám několik zdí. Strašně se přitom práší, a to mi nedělá dobře. Aspoň si užiješ víc legrace, když tu budu taky. Nemůžeš jen tak sedět celý den s mam­ k ou .“

Au, přesně naopak! Přesně to jsem plánovala dělat. Velké tlusté bachraté nic! Chtěla jsem hodiny a hodiny polehávat na pláži, hrát dámu s dětmi, čumět na bezdu­ ché seriály a vůbec na sebe nedbat. Byla jsem tu, abych uprchla před muži, ale mé vize o perfektních letních prázdninách bez hormonů začaly brát zasvé rychleji než mizející led na pólu. Jasně, Fontaine je fajn, ale i cukro­ vá vata je fajn. Jenže je taky ohavně sladká, a když je jí moc, bolí mě z ní hlava. Stejně jako z Fontainea.

Přemohla jsem se a usmála se: „To je báječné. To bude bomba.“

Zadívala jsem se na vodní hladinu a polkla doušek piva. Takhle jsem si to vůbec nepředstavovala. Jenže co v mém životě proběhlo podle mých očekávání?

Fontaine mě ťukl loktem do předloktí: „Tak, brosk­ vičko, kromě toho, že ti totálně selhalo manželství, co je nového?“

Byl tak nepříjemně přímočarý, jako byl znalý mód­ ních výstřelků, to znamená hodně.

„Nic moc. Richard je ještě vzteklý, že jsem dostala dům. Matka je ještě vzteklá, že jsem se rozvedla, a sestra

Tra c y B rog a n22

je ještě vzteklá, že jsem Richarda nevykopla dřív. A já

přemýšlím, že si nechám ostříhat vlasy. A co ty?“

Fontaine přikývl: „Ano, určitě, rozhodně by ses měla dát ostříhat.“

„Tak jsem to nemyslela. Hej, počkej! Vždyť jsi tvrdil, že vypadám báječně.“

Už teď mi začínal lézt na nervy.

„To jo, v podstatě ano. Jenže na vlasech je ti vidět, žes to vzdala. Musíš se dát do kupy, když jsi zase k mání.“

Posadila jsem se na lehátku tak prudce, až se hej­ no racků kousek od nás polekalo a odlétlo. „Já nejsem k mání!“

„Samozřejmě že jsi.“ Postavil prázdnou láhev do písku.

„To jsem říkala i já!“ přikyvovala Dody důrazně.

„Nejsem,“ zavrtěla jsem hlavou, stejně důrazně.

„Netrap se tím, Sadie,“ zasmál se Jasper. „Jsi jejich letní projekt. To jsi nevěděla?“

„Pst, Jaspere, ani slovo,“ zasyčela Dody.

„Tak proto jste mě sem pozvali?“ Sevřel se mi žaludek a v zátylku mě polilo horko. Měla jsem vědět, že když teta tolik naléhá, abych přijala její pozvání, musí mít postranní úmysly. Nebyla jen tak pro nic za nic před­ sedkyní bellharborského spolku šťouralů a radílků.

„Neposlouchej ho, drahoušku,“ zamlouvala to Dody. „Jen vo tebe chceme pečovat a vyléčit ti zlomenýho du c h a .“

„Já nemám zlomeného ducha!“

Fontaine si s matkou vyměnil významný pohled a ten říkal: Ta je dojemná až k pláči.

„Vážně, jsem v pořádku. Jen si potřebuju trochu odpočinout.“Nůcž ěřčž lfi ňkď

„Nerozčiluj se, kočičko,“ uklidňoval mě s povzde­ chem Fontaine, „my jen chceme, aby ses trochu poba­ vila, víš.“

„Jo, dobrá, pokusím se bavit, ale bez mužů.“

„Ale drahoušku,“ peskovala mě Dody, „nemůžeš bojovat proti rovnováze světa. Bez dnešního trápení nezažiješ radosti zítřka.“

„To máš od doktora Phila?“ zeptal se Jasper, který právě dopil zbytek piva a natáhl se do chladicího boxu pro další plechovku.

Dody zavrtěla hlavou: „Ne od doktora Phila. Od Kung Fu Pandy. To je jedno. Sadie narazila na shnilý jabko, ale to neznamená, že jí vod něj musí shnít celej její milostnej život.“

„Milostný život?“ odfrkl Fontaine, zkřížil ruce za hlavou a napřímil se. „Kdo tady mluví o milostném životě? Já mluvím o bláznivém, divokém sexíku. Jako... třeba támhle s tím,“ pokývl hlavou k vodě.

Po břehu běžel muž. Muž s velkým M. Opálený, vysoký, samý sval a celý zpocený. Muž, který si je vědom, že se slunce odráží od vln a blyští se na jeho upocených svalech. Domýšlivý mizera. Přesně tako­ vý, jakým jsem se chtěla vyhnout, s hloupýma dlouhý­ ma nohama a pitomými rozložitými rameny. Klidně si mohl dát rovnou vytetovat slovo nevěrník na bouli svého bicepsu (ze kterého jsem nedokázala spustit oči). Do háje.

„Kdo je to?“ zašeptala jsem a můj hlas zazněl výrazně dýchavičněji, než jsem zamýšlela.

Fontaine se široce usmál: „Nevím. Říkám mu jen Běžoun.“

Běžoun běžel dál a netušil, že na něj Dody, Fontaine

Tra c y B rog a n24

a já nepřestáváme trapně civět, zatímco Jasper ďoubal

nálepku na své láhvi.

„Ahoj, Fontaine!“ přicupitala Paige a přerušila náš kolektivní trans.

„Ahoj, cukroušku! Dej mi jednu sladkou,“ přivítal ji Fontaine, přitáhl ji k sobě a dal jí pusu na čelo.

Má dcera Fontainea zbožňovala, hlavně díky tomu, že s ním sdílela zalíbení ve všem, co se blýskalo a třpy­ tilo.

„Fuj, to škrábe,“ prohlásila Paige a přejela mu prsty po kozí bradce. „Proč to máš na tváři?“

Fontaine se zasmál: „Tomu se říká móda, elegance, kamarádko. To nás odlišuje od zvířat. A od venkov­ ských balíků.“

DRUHÁ KAPITOLA

„Kafe, Sadie?“ Dody natáhla ruku a naklonila přitom

konvici plnou po okraj tak nebezpečně, že z ní vařící

káva málem začala vytékat, ještě než pod ní stál hrnek.

Dnes ráno měla na hlavě mátově zelený turban, z jehož

vrcholku vyčnívala a splývala záplava světlých načechra­

ných loken. Vypadala jako testovací lahvička šamponu,

která přepěnila.

„Rozhodně.“ Vyndala jsem si šálek z kuchyňské lin­ ky, donutila jsem se ignorovat podezřelé skvrny uvnitř a podala jsem jí ho.

Dneska ráno se mi vstávalo obzvlášť těžko. Na mat­ raci ve svém pokoji jsem si připadala, jako by byla napl­ něna částečně vyschlými, částečně shnilými pomeranči, a zvuk převalujících se vln mě ke spánku neukolébal, spíš naopak. Chtělo se mi z nich hlavně čurat. Když si za rozbřesku ke mně do postele vlezl Jordan a s ním i oba uslintaní psi, začala jsem si znovu říkat, jestli přijet do Bell Harboru byl dobrý nápad. Jenže Dody na mě naléhala s vytrvalostí Svědků Jehovových tak dlouho, až už jsem nedokázala vymyslet žádný pádný důvod, proč bych měla odmítnout.

„Jak se ti spalo?“ Dody posypala kávu skořicí a vrá­ tila mi šálek.

„Bezvadně,“ zalhala jsem a nejradši bych si blaho­

Tra c y B rog a n26

dárnou kávu vpravila injekční stříkačkou přímo do žil.

Protáhla jsem se kolem ní a posunula konvici tak, aby

se neklinkala a stála pěkně v řadě vedle mixéru.

„To je skvělý, drahoušku. Říkala jsem si, že po sní­ dani bychom se mohly jít projít. Vede vodsaď cestička přímo na hřiště u základní školy.“

Mé děti seděly u kuchyňského ostrůvku, oči měly ještě napuchlé spánkem, ale plné očekávání. Nakloni­ la jsem se a políbila je na líce. Paige mi taky dala pusu, ale Jordan přitiskl tvář pevně k rameni. Začínal být na polibky příliš starý a mě bodlo u srdce.

„Prosím, mami. Chci vidět tu školu,“ zaprosila Paige a vykouzlila svůj nejmilejší úsměv.

„Vyčistili jste si zuby, než jste sešli dolů?“ ujišťovala jsem se.

Jordan se ušklíbl: „Já myslel, že máme plázdniny.“

„Ne od čištění zubů. Vyčistěte si je, až se najíte, pak půjdeme na hřiště.“

Děti srazily pěsti na znamení vítězství, šťastné, ale jen dokud před ně Dody nepostavila kouřící misky. „Snězte si ovesnou kaši, miláčkové.“

Paige se zamračila na podivnou šlichtu. „Co to je?“

Dloubla jsem ji povzbudivě loktem do ramene: „Ovesné vločky, Paige. Sněz to.“

„Ale to nevypadá jako ovesné vločky, které jíme doma. Co je to tu za divné tečky?“

Prozkoumala jsem bahnitý pokrm, který jim Dody předložila. Její kuchařské umění se za léta nezměnilo. Jako děti jsme se se sestrou čas od času o něco vsadily a která prohrála, musela sníst Dodyiny podivné kuchař­ ské výplody za obě. Ovesné vločky tety Dody nebyly k jídlu, táhly se jak guma a barvu měly jak pomyje. Nůcž ěřčž lfi ňkď Občas jste dokonce kousli do něčeho, o čem jste netu­ šili, co to je a jestli to tam má vůbec být. Dlouho jsem se domnívala, že Jasper se vyučil kuchařem jen v sebe­ obraně.

„Co jsou ta zrníčka?“ neodolala jsem a zeptala se t a k y.

„Lněný semínka, bude se ti líp kadit.“

To Jordana zaujalo. Rozšířily se mu oči: „Kadit je leglace. Jednou jsem vykadil...“

„Jordane!“ U jídla na tu historku opravdu nebyla vhodná doba. „Jen jez.“

„Jo, sněz to, drahoušku. Musím tu bejt zpátky před polednem. Jedu s Harrym střílet na skeet.“ Ťukla se prsty vyčítavě do spánku a podívala se na mě: „Ach, drahá, není to vode mě krutý? Jít na schůzku, když ty jsi rande neměla už věky?“

Vyřkla slovo věky, jako by si myslela, že mi tím půso­ bí fyzickou bolest. To bylo drsné. Mé pětašedesátileté tetičce je mě líto, protože její společenský život je bohat­ ší než můj. Jenže tak to bylo vždycky. Poté co strý­ ček Walter zemřel, měla neutuchající příliv nápadníků. Postarším, zkušeným nezadaným pánům z Bell Harbo­ ru se nejspíš líbil její zanícený smysl pro humor a chuť do života. Jo a taky nebyla zdráhavá, co se sexu týče.

„To je v pořádku, Dody. Až se vrátíme z hřiště, půjdu s dětmi na pláž. Chci je naučit plavat.“

„Haló, lidičky! Pojďte sem, honem!“ zavolal na nás Fontaine z verandy a snažil se co nejlépe napodobit hlas Steva Huntera, když nahání krokodýly. „Běžoun je tu! Přímo tady. Božíčku, přece si nenecháte ujít pohled na jeho hlaďoučkou prdelku.“

Zase ten muž, co běžel kolem nás včera večer? Běhá

Tra c y B rog a n28

podruhé během dvanácti hodin, to musí být pěkný blá­

zen. Toho vidět nepotřebuju. Ten není nic pro mě. I tak

jsem vykoukla z okna kuchyně, odkud jsem dobře vidě­

la na jeho siluetu, jak se k nám rychle blíží. Upila jsem

z hrnečku. No, myslím, že dneska je příjemné slunné

ráno, přesně takové, kdy si má člověk vychutnat šálek

kávy na verandě.

A tak začala naše ranní rutina, které jsme se pak oddávali každý den další dva týdny. Teta a děti jedly záhadnou kaši v kuchyni a já a můj bratranec jsme upí­ jeli tmavý nektar bohů s pořádnou dávkou kofeinu na verandě. Aniž to věděl, stal se součástí našeho denního rituálu i Běžoun. Fontaine objevil, že když se svezeme hlouběji do křesílka a budeme se dívat mezerou v zábra­ dlí, získáme na něj moc pěkný výhled. Avšak někdy jsme se postavili a troufale na něj mávali jako turisté z vyhlídkového autobusu. To záleželo na tom, jak právě vypadaly mé vlasy.

„Měla bys jít vyvenčit psy,“ prohlásil jednoho dne Fontaine, jakmile joggující proběhl kolem. „Běžoun bude utíkat, psi ho budou honit a ty se s ním budeš moct seznámit.“

Sevřel se mi žaludek, jako když za sebou zahlédnete policejní auto a lámete si hlavu, jestli jste nepřekročili rychlost. „Já se s ním nechci seznámit. Tyhle dva týd­ ny si díky němu užívám nejhezčí vztah s mužem, jaký jsem kdy měla. Nehodlám si ho zkazit tím, že se s ním seznámím doopravdy.“

Fontaine zvážněl a sklonil tmavovlasou hlavu. „Hol­ čičko, poslouchej, já ti radím, musíš znovu vyskočit na koně. Jak je to už dlouho?“

Usrkla jsem kafe. Najednou chutnalo staře a hořce. Nůcž ěřčž lfi ňkď Jako já. Kdy jsem měla naposledy sex? „Do toho ti nic není.“ Nechtěla jsem o tom mluvit, a hlavně ne s Fon­ tainem, jenž, věřte mi, si nic nenechal pro sebe. Vstala jsem z křesílka a zasunula ho úhledně pod stůl se skle­

něnou deskou.

„Takže dlouho, hm?“ I Fontaine usrkl horkou kávu.

„Zas tak dlouho ne.“ Otřela jsem skvrnu na desce

stolu lemem košile.

„Měla jsi někoho po Richardovi?“ vyzvídal a vystrčil nohu. Málem jsem o ni zakopla, když jsem před ním chtěla utéct dovnitř.

Měla jsem několikrát rande poté, co jsem dala Richardovi košem, ale jedno bylo horší než druhé. To poslední se vyvíjelo tak strašně, že jsem se zoufalstvím málem vrhla do výtahové šachty.

Fontaine po tom skočil jak puma: „Jó, někoho jsi měla! Já jsem to věděl! Povídej, kočičko!“

Pohrozila jsem mu prstem a zašla dovnitř.

To Fontainea neodradilo, šel mi v patách. „No tak, ven s tím!“

Pochopila jsem, že mu musím něco říct, abych od něj měla pokoj, choval se jak pitbull na stopě.

„Řekněme, že při poslední schůzce jsem udělala obrovskou chybu v úsudku. Už mi nikdy nezavolal, stačí?“ Sebrala jsem Jordanovy boty pohozené uprostřed místnosti a uložila je vedle ostatních, které jsem včera srovnala do řady u dveří.

„Jo, chápu.“ Přikývl, jako by to vysvětlovalo vše, a plácnul sebou na pohovku v obývacím pokoji. „Ale neměla bys k sobě být tak tvrdá. Všichni děláme chyby. A právě proto se do toho musíš znovu vrhnout! Tamten chlap nesmí být tvůj poslední.“

Tra c y B rog a n30

Posunula jsem konferenční stolek kolenem. „Jsi vlezlý jak tvá matka. Ta si myslí, že bych si měla vyjít se synem Anity Parkerové! Pamatuješ, s tím děsně praštěným, co mi házel housenky do vlasů, když jsme byli malí? Ne, děkuju pěkně, takhle sama jsem v pohodě.“

„Nevěřím ti.“ Splácnul roh polštáře na pohovce.

„Proč? Ty si nemyslíš, že se o sebe dokážu postarat sama?“

„Samozřejmě že dokážeš, ale my lidi jsme společen­ ská stvoření a být sám není normální. Věř mi. Jsem expert na abnormální chování.“

„Tak v tom s tebou souhlasím.“ Položila jsem vedle něj další polštář, aby byly souměrně, a druhou rukou jsem zároveň hodila do koše ožvýkanou psí hračku. „Každopádně o tom nechci mluvit. Nemám právě teď zájem seznamovat se s novými muži.“ Ani kdy jindy, když už je o tom řeč.

„No tak dobře.“ Fontaine chvíli tiše seděl s našpule­ nou pusou a tahal se za kozí bradku. Já jsem popochá­ zela po pokoji ve snaze vnést pořádek do Dodyiných chaotických sbírek a přitom jsem cítila, jak mě probo­ dává očima.

Sebrala jsem z koberce další chomáč chlupů a urov­ nala kupu časopisů. To už bylo ticho nesnesitelné.

„Přestaň s tím! Nečum na mě!“ křikla jsem konečně. „Začínáš mě děsit.“

V očích se mu šibalsky zablesklo, jako když nám bylo šestnáct a on mě přemluvil, abychom si zakouřili mar­ jánku za přístřeškem na loď. Dopadlo to tak, že jsme skočili nazí do jezera. Druhý den ráno jsem se probu­ dila pokrytá posekanou trávou z pláže a s velkou louží rozteklé zmrzliny na polštáři.Nůcž ěřčž lfi ňkď

„Když tě tak vidím, dostal jsem nápad,“ oznámil mi.

Zamračila jsem se: „Tvé nápady se mi nelíbí.“

„Tenhle se ti líbit může. Poslouchej: Jsem interiérový designér, že?“

„Jo?“ zaváhala jsem. Z ruky mi visela další psí hračka.

„Chodím k zákazníkům domů a kolikrát tam vidím strašný nepořádek. Děsný bordel, všude.“

„No a?“

„No a ty hrozně ráda ten bordel uklízíš. Chováš se jak robotický vysavač. Jak se mu říká? Už vím! Room­ ba!“ luskl prsty. „To je ono. Jsi lidská Roomba. Jsi... lidoomba. Je to děsivé i fascinující, dodal bych.“

„Takže ty myslíš, že bych měla být uklízečka?“ Hodi­ la jsem psí hračku do koše a naskládala podtácky na konferenčním stolku úhledně na sebe.

„Ne, hlupáčku. Měla bys být profesionální organi­ zátorka.“

Samotnou mě překvapilo, jak jsem vyprskla smíchy. „Profesionální organizátorka? Čert tě vem, Fontaine, myslela jsem, že mluvíš vážně. Za to by mi přece nikdo ne z a pl a t it .“

„Naopak, krasavice, budou tě platit přímo králov­ sky! Jsou to bohatý lidičky, poshromažďovali spoustu kořisti a mají spoustu krámů. Jenže jsou moc zane­ prázdnění vyděláváním peněz a nemají čas, aby si ty blbosti uspořádali sami. Ale ty na to máš dar. Vážně, podívej, co jsi dokázala udělat s tímhle domem za pou­ hé dva týdny.“

Sledovala jsem jeho gesto. Něco jsem u Dody oprav­ du vylepšila. Její dům už byl téměř obyvatelný, z kuchy­ ně do jídelny vedla jasná ulička a stejně tak na verandu. Dokonce se mi tetu podařilo přemluvit, aby přestěho­

Tra c y B rog a n32

vala figurky z Hvězdných válek do ložnice, místo aby

je vystavovala hned vedle starožitných křišťálových váz

po své babičce. Ještě kdybych ji tak dokázala přesvědčit,

aby dala pryč toho příšerného zajdalena!

Fontaine mezitím mluvil dál: „Navrhuji pro své zákazníky nádherné pokoje a oni je pak zaneřádí pohá­ zenými papíry, hokejkami a dálkovými ovladači. Nevě­ dí, jak si své věci uspořádat. Ale pro tebe je to naprosto přirozené. Jako... sarkasmus.“

To měl pravdu. Mluvila jsem „sarkasmicky“ zcela plynně. A odjakživa jsem byla puntičkářka. Svou sestru Penny jsem přiváděla k šílenství, už když jsme si hráva­ ly s panenkami. Ona chtěla, jen aby se Malibu Barbie muchlala s Opáleným Kenem, ale já jsem jim nejdřív poskládala mrňavé oblečení do komínků a urovnala titěrné botičky do řádky jako podle pravítka.

„Tak profesionální organizátorka, hm?“ Sedla jsem si na pohovku a zabořila se do polštářů.

„Ano, kamarádko. Využij svůj niterný nepořádek k něčemu užitečnému, ne aby ses užírala.“ Zvedl se z gauče a odešel z místnosti, abych o tom mohla v kli­ du popřemýšlet.

Hm. Strašně ráda jsem třídila věci podle kategorií. A pořádala a skládala a zakládala a štosovala. Abych pravdu řekla, nejlepší dárek, který mi kdy Richard dal, byla etiketovačka. Má vlastní etiketovačka. Koupil mi ji spíš jako vtip, provokaci, ale já jsem si ji zamilovala. A kdybych měla rozum v hrsti, ihned bych vyrobila velkou, tučně psanou nálepku Ženatý a dala mu ji na čelo. Možná že na tom, co Fontaine vymyslel, něco je. Kdybych měla práci, měla bych něco, na co bych se mohla soustředit, co by mě hnalo kupředu, a nevy­Nůcž ěřčž lfi ňkď čerpávala bych zbytečně veškerou svou energii, abych se vyrovnala s minulostí. A navíc jsem pracovala ráda. Aspoň kdysi.

Když jsme se s Richardem brali, byla jsem čerstvě po škole. Našla jsem si příjemné zaměstnání v knih­ kupectví, kam chodili všichni možní lidé. Maminky, prarodiče, spisovatelé i pseudointelektuálové. Avšak Richardovi se nelíbilo, že nesedím doma a nečekám na něj s otevřenou náručí. Jenže já se domnívám, že se ve skutečnosti bál, aby mi tam volnomyšlenkáři nepletli hlavu nebezpečnými ideami. A když se pak narodila Paige, chtěla jsem s ní trávit každou chviličku, celý den, a tak jsem s ní zůstala doma. Tehdy mi to přišlo jako nesporná výhoda.

Teď už ona ani Jordan nebyli mimina. Brzo půjdou do školy, budou tam celý den a já se budu potřebovat něčím zaměstnat. Možná že práce by mi dala nějaký smysl, nějaký směr. Nějakou jinou identitu než „bývalá manželka Richarda Turnera“. Když nic jiného, tak kdy­ by se mě někdo zeptal „a co vlastně děláte“, mohla bych odpovědět něco jiného než „snažím se ze sebe smýt myl­ ný úsudek, kvůli kterému jsem se otřesně provdala“.

TŘETÍ KAPITOLA

Mrštila jsem mobil na sedadlo vedle sebe a upravila ven­

tilaci v autě tak, aby mi čerstvý chladný vzduch foukal

přímo do tváře rozpálené vztekem. Přečetla jsem si prá­

vě Richardovu zprávu a popuzená vplula zpět do šňůry

aut. Jak je možné, že mě tenhle chlap dokáže doruda

rozčílit pouhými sto čtyřiceti písmeny?

Byla jsem na cestě do Glenville, kam jsem mu vezla děti na krátkou návštěvu. Paige a Jordan seděli na zad­ ních sedadlech a diskutovali, jestli se „bobek z nočníku dostane odpadem do láje zlatých lybiček“, nebo ne, a já seděla vepředu zběsile vzteklá na jejich otce.

V jeho zprávě mimo jiné stálo: „Mám zpoždění. Při­ vez mi děti do kanceláře.“

Samozřejmě má zpoždění, jako vždy. Samozřejmě si myslí, že mu můžu hodit děti do kanceláře místo do bytu. Je mu jedno, že kancelář se nachází přímo v centru Glenville, kde jsou příšerné zácpy. Nebo že za přepážkou v recepci sedí ona mrzká rudovlasá cizo­ ložnice.

Chodit do budovy Channel Seven se mi příčilo. Kdykoli jsem tam vstoupila, přísahala bych, že se mi jeho kolegové pošklebují a špitají si o mně do telefonů. Richardův šarm jim vymyl mozky. Nejspíš si myslí, že jeho eskapády byly úplně nevinné. Jen takové mladic­Nůcž ěřčž lfi ňkď ké výstřelky. Nic, kvůli čemu by se s ním měla jeho manželka rozvádět. Dokonce se ke mně doneslo, že pro­ stor s kopírkou pojmenovali po události z oné neslavné párty: Teď se mu říkalo Kopulační místnost.

Sevřela jsem volant pevněji a zamířila do centra. Ještě tucet trýznivých mil a konečně jsem byla tam. Zaparko­ vala jsem u nájezdu do Channel Seven a zavolala jsem Richardovi. Jen ať si hezky přijde pro děti dolů. Já do­ vnitř nepůjdu.

„Ahoj, krásko,“ zapředl Richard do telefonu.

Spolkla jsem první odpověď, která mě napadla. Chutnala tak odporně, jako kdybych ji vyslovila nahlas. „Neříkej mi tak.“

„Ale když ty jsi tak krásná, že si nemůžu pomoct.“

„Zkus to. Jsme rozvedení, zapomněl jsi?“

Zasmál se bez humoru jako sériový vrah, který se chystá k činu. „Jak bych mohl zapomenout?“ stěžo­ val si. „Vzpomenu si pokaždé, když vypisuju tučný šek na hypotéku na dům, do něhož nesmím. A ve kterém nakonec nebydlíš ani ty.“

„Na to jsi měl pamatovat, než jsi začal šoustat s tou p ob ě h l ic í .“

Chvíli mlčel, jako kdyby si musel rozmyslet, co řek­ ne: „Nikdy jsem nešoustal s poběhlicí.“

Zhluboka jsem se nadechla. Nejradši bych s výde­ chem odfoukla i své vzpomínky na bývalého manžela a jeho s nimi. „Každopádně už jsme tady. Pojď ven a přeber si děti.“

„Už jste tady? To je bezva! Přiveď je dovnitř.“ V jeho hlase zaznělo opravdové nadšení, které obměkčilo můj h ně v.

„Ne, pojď si pro ně ven.“

Tra c y B rog a n36

Navzdory naší nepřátelské minulosti uměl být Richard velmi přesvědčivý. Kdybych mu podala prst, přiměl by mě uvařit mu večeři a namasírovat nohy rych­ leji, než bych stačila říct: „Jdi do prdele, ty bastarde.“

„Čekám důležitý hovor. Nemůžeš sem prostě přijít?“ zakňoural, z čehož jsem poznala, že lže. Lhal, protože jeho telefon byl obsazen hovorem se mnou.

„Ani náhodou. Přijď sem a vezmi si je tady dole.“

Dramaticky si povzdechl: „Ach, tak teda dobře!“

Za chvíli už vycházel ze dveří jakoby nic a usmíval se na Paige a Jordana od ucha k uchu. Zatajil se mi dech, když jsem ho spatřila. Byl opálený a blond kštici měl o něco světlejší, takového jsem ho ještě neviděla. V kontrastu s vyšisovanými vlasy se jeho hnědé oči jevi­ ly tmavší a hlubší. Vždycky mi připomínaly čokoládu, další věc, kterou jsem kdysi milovala, ale musela jsem se jí vzdát, prý pro své vlastní blaho.

„Hej, děti! Pojďte sem! Pojďte dát tátovi pusu!“ zavo­ lal a rozpřáhl doširoka ruce.

Pomohla jsem dětem vystoupit z auta a ony se k němu rozběhly jako štěňata pro piškot. Sevřelo se mi srdce. Vidět Richarda s dětmi mě nepřestane dojímat. Připomí­ nalo mi to všechny důvody, proč jsem se do něj kdysi na první pohled zamilovala. Jenže on mě postupně otravo­ val jako můj osobní kryptonit. Musím odtud pryč, a to rychle. Vytáhla jsem z SUV tašky, ve kterých měly děti věci na přespání, a hodila jsem je Richardovi k nohám.

„Tady máš jejich věci. Kde chceš, abych si je vyzvedla?“

„Co třeba ve Vaflovém zámku, v devět? Můžeme se tam společně nasnídat.“ V hlase mu zněla naděje, idio­ tovi.

Trávit sobotní ráno ve Vaflovém zámku byl náš Nůcž ěřčž lfi ňkď rodinný rituál. Richard byl příliš tupý, než aby si uvě­ domil, jak je to vůči mně necitlivé, a tvrdohlavě odmítal připustit, že se naše životy drasticky změnily.

„Ne, vymysli něco jiného.“ Našpulila jsem rty jako upjatá stará panna.

Richard se naklonil dopředu a zašeptal: „Má tera­ peutka říká, že bychom měli trávit čas spolu jako rodina v přátelském ovzduší. Kvůli dětem.“

Na zlomek vteřiny jsem pocítila výčitky. Možná nebyl tak úplně tupý. Možná že chtěl zachovat ten ri­ tuál kvůli dětem.

„Tvá terapeutka?“ zeptala jsem se.

„Jo, vlastně, technicky vzato to není má terapeutka. Jen přítelkyně,“ pokrčil rameny.

Záchvěv optimismu v mé mysli se proměnil v hořkou sžíravou jistotu: On ji píchá.

„Zastavím se po snídani.“

Richard zavrtěl hlavou a posbíral tašky svých dětí. „Měj se. Tak pojďte, děcka.“

Shýbla jsem se, abych políbila Paige na tvář, zdrce­ na, jak moc mi budou chybět. Jordan už byl z mého dosahu, chytl se otce za ruku a za mnou se ani neohlé­ dl. Byli tak nadšení, že zas vidí tátu, že já jsem pro ně byla vzduch.

„Tak ahoj, užijte si to,“ zavolala jsem za nimi. Ani jeden se neotočil.

Cestou do Glenville jsem měla obavy, jestli se o víken­ du nebude dětem po mně příliš stýskat.

Teď jsem měla hrozný strach, že se jim po mně nebu­ de stýskat vůbec.

Tra c y B rog a n38

Vyšplhala jsem znovu do auta s vědomím, že ze všeho

nejdřív musím vykonat povinnou návštěvu u matky.

Nálada se mi tím nezlepšila. Že mám cestu do měs­

ta, jsem jí neřekla, ale ona měla nějakou nadpřiroze­

nou schopnost zjistit všechno, co jsem nechtěla, aby se

dozvěděla. Kdybych se u ní nezastavila, měla bych to

pořád na talíři. Další černý puntík do jejího seznamu

mých nedostatků.

Neodpustila mi, že jsem se s Richardem rozvedla. To nedávalo smysl, když se vezme v úvahu, že se bez lítosti rozvedla s otcem, když mi bylo jedenáct. Penny a já jsme jednou přišly domů po noci strávené u sestřenice a zjis­ tily jsme, že je otec pryč. Nebylo po něm ani vidu, ani slechu. Ani nám nezavolal. Máma nám jen oznámila, že mu řekla, aby odešel. Nikdo nám nesdělil na rovinu, že v tom byla jiná žena, ale všechno tomu nasvědčovalo.

O rok později se znovu oženil, a než umřel, viděla jsem ho jen párkrát. Naposledy asi před patnácti lety. Hodně se mi po něm stýskalo, ale stesk nakonec přešel jen v jakýsi zvuk v pozadí, který jsem ani nevnímala, neustále přítomný šum, který ale nebyl tak hlasitý, aby mě rozptyloval. Nahlas jsem ten šum slyšela na svatbě, když tam otec nebyl, aby mě vedl k oltáři, nebo když se mi narodily děti.

Když jsem přijela k domu své matky, zlehka jsem zaklepala na rám sítě proti hmyzu, ačkoli jsem mámu viděla stát v kuchyni. „Ahoj, mami.“ Vstoupila jsem a automaticky jsem si otřela boty o rohožku.

Měla na sobě nažehlený bílý tenisový úbor a hladké tmavé vlasy měla vzadu na krku sepjaté módní sponou. Pila ledový čaj, a když odložila sklenku na stůl, zacin­ kal v ní led.Nůcž ěřčž lfi ňkď

„Sadie, jaké překvapení.“ Neučinila žádný pohyb, aby mě objala. Helene Harperová považovala tělesné projevy náklonnosti za vulgární.

„Právě jsem odvezla děti k Richardovi. Tak jsem si říkala, jestli bys se mnou nešla zítra na oběd nebo veče­ ři nebo tak.“

„Měla jsi mi nejdřív zavolat. Zítra máme galavečer v muzeu. Jsem tam předsedkyní, pamatuješ?“

„To gala je už zítra?“ Uhladila jsem si neposlušný pra­ men tmavě hnědých vlasů. Lidé říkali, že jsem jí podob­ ná, ale s výjimkou barvy vlasů jsem žádnou podobnost neshledávala.

„Nepředpokládala jsem, že by sis to pamatovala. Pamatuješ si leda věci, které jsou důležité pro tebe.“

První trefa, mami.

„Kdo je letos čestným hostem?“ Neodpustí mi, že jsem na galavečer zapomněla, ani když budu předstírat, že o něj mám enormní zájem. Tuhle hru už ale hrajeme hodně dlouho. Opřela jsem se o kuchyňskou linku.

„Nějaký historik,“ odfrkla pohrdavě, zavrhla ho, pro ni neměl pražádnou hodnotu. „Bez Richardových styků máme špatné časy, nedokážeme najít nikoho zajímavé­ ho. Nehrb se, Sadie.“

Začala jsem narovnávat záda, ale pak jsem se v duchu vzbouřila a nevzpřímila se. „Mami, hraješ přece golf se starostovou ženou. Richard určitě není vaše jediná k one x e .“

„To jsi za mnou přišla, jen abys na mě byla drzá?“ Napila se čaje a mně zcela záměrně nenabídla.

„Ne, samozřejmě že ne, promiň, je mi to líto.“ Ale nebylo a bylo to na mně vidět. „Takže máš závazky na celý víkend?“

Tra c y B rog a n40

„Ano. Leda že bys teď chtěla jet se mnou hrát tenis. Už nestihnu kardiocvičení.“ Musela odsunout tucet zlatých náramků, které jí cinkaly na zápěstí, aby mezi nimi našla hodinky.

Nechala jsem si pro sebe poznámku, že kdyby shodi­ la pár těch cingrlat, určitě by se jí zlepšil backhand.

„To ne. Tenis mi pořád ještě nejde. Co má dnes na programu Penny?“

„To se musíš zeptat jí.“

To je směšné, dvě dospělé ženy si nedokážou upřím­ ně vyříkat, co si doopravdy myslí.

„Jak dlouho se na mě ještě budeš zlobit?“ vystře­ lila jsem. Sakra. Fontaineova netaktní přímost je asi nakažlivá.

Matka odložila sklenici tak prudce, až z ní vyšplíchl ledový čaj. „Co tím chceš říct?“

„Připadá mi, že se na mě ještě pořád zlobíš kvůli R ic h a rd ov i .“

Matka si povzdechla, hluboce a dlouze. „Nezlobím se na tebe, Sadie. Jenom si prostě myslím, žes ten rozvod uspěchala. Richard udělal jednu chybu, a tys hned zaho­ dila osm let manželství. A nejvíc tím budou trpět děti.“

Sevřel se mi žaludek a všemi směry se z něho rozlil nával horka. Srdce mi tlouklo, jako by na mě někdo mířil flintou. „Ty si myslíš, že to rozhodnutí bylo jed­ noduché? I ty ses rozvedla s tátou, protože tě podváděl, a Penny a já jsme to v pohodě přestály.“

Matka se začervenala. „Co se stalo mezi tvým otcem a mnou, to s tím nemá co dělat. Tvá situace je naprosto ji n á .“

„V čem?“ dráždila jsem spícího medvěda. Doufám, že se nerozzuří jako grizzly.Nůcž ěřčž lfi ňkď

Matka si popotáhla lycrový tenisový top a uhladila si ho na těle. „Na tohle nemám čas, Sadie, jak už jsem říkala, přijdu pozdě na tenis.“

Popadla kabelku značky Coach a rozhlédla se, kde má klíče. Když jsem jí zas viděla do očí, leskly se v nich slzy, a já jsem málem ustoupila, jak mě to překvapilo. Nikdy jsem neviděla, že by měla matka tak blízko k plá­ či. To mě zabolelo. Najednou mi bylo devět, právě jsem jí přiznala, že jsem rozbila křišťálovou vázu, a z celého srdce jsem si přála zas ji nějak slepit dohromady.

„Nehodláš doopravdy zůstat u Dody celé léto, že ne? Každá novinka zastará, na váš rozvod se časem zapo­ mene, uvidíš.“ Hlas se jí změnil, zněžněl. I mě začaly v očích pálit slzy, aniž bych vlastně věděla proč.

„Nejspíš ano. Až se na něj zapomene, tak se vrá­ tím.“ Smetla jsem imaginární drobky z neposkvrněné kuchyňské linky. „Ale teď si užíváme spoustu legrace na pláži.“

„Legrace?“ Ometla si zápěstí, jako by legrace byla obtížný hmyz, který musí odehnat. Moldánky zmize­ ly. Možná jsem si slzy v jejích očích jen představovala. „No, přijdu pozdě na tenis.“

A audience byla u konce. Dojet od matky k Penny mi trvalo jen pár minut. Žila s manželem v domě z béžových cihel, který vypadal přesně jako všechny ostatní domy z béžových cihel v jejich ulici. Vždycky jsem na rohu musela začít počí­ tat schránky, abych zaparkovala před správným vcho­ dem.

Tra c y B rog a n42

„Čau, Sadie! Chybělas mi! Pojď se podívat na mou novou kuchyň.“

Penny mě popadla za halenku a s upřímným smí­ chem mě vtáhla dovnitř. Můj vztah se sestrou byl přesně opačný než vztah s matkou. Otevřený, někdy až příliš. Po pravdě řečeno mi třeba o Jeffovi, svém manželovi, navykládala věci, při kterých by se musel červenat i sexuolog.

Penny nově potapetovala kuchyňskou linku, měla ji teď černobílou s doteky červeně. A kam oko dohlédlo, byly berušky. Plechovka na sušenky s beruškami, pod­ sedáky s beruškami, koberečky s beruškami.

Začala jsem se potit. „Co to má proboha být?“

„Není to boží? Nudila jsem se tu bez tebe, tak jsem se dala do předělávání kuchyně.“

Ani jsem si nechtěla sundavat kabelku z ramene.

Penny to konečně došlo a rozesmála se: „Ó bože, úplně mi vypadla z hlavy ta tvá příhoda s beruškami. Ty se jich vlastně bojíš!“

„Nebojím se jich. Ale tehdy na jaře jsme měli berušek v garáži snad milion, pamatuješ?“ Otřásla jsem se, a než jsem se posadila na židli ke stolu, otočila jsem podsedák beruškou dolů.

„No nic. Dáš si víno nebo čaj nebo něco?“ A hned tahala skleničky z poličky.

„Jedu sem přímo od mámy.“

Chápavě se na mě podívala: „Takže víno.“

Nalila mi bílé, sobě ledový čaj a pak se také posadila.

„Ty si nedáš?“

Má mladší sestra pokrčila rameny. „Teď ne. Tak co, nezačínáš už v tom zapadákově šílet? Už tam aspoň postavili semafor?“Nůcž ěřčž lfi ňkď

Upila jsem malý doušek vína, ale jen proto, že hodit ho do sebe všechno naráz mi přišlo nevkusné.

„Ano, loni. Uspořádali kvůli němu slavnostní prů­ vod.“ Povyprávěla jsem sestře, jak se mi vede u Dody, a dokonce jsem se jí vyzpovídala z voyeurství, jak pozo­ ruju Běžouna. Podobné vyprávění ji obvykle dost poba­ vilo, jenže dnes se chovala podivně, pohrávala si se sklenicí ledového čaje a vyhýba



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist